Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola devatenáctá

Ještě téhož večera, když vstal od večeře, řekl král ve svém kabinetu Monseigneurovi a Monsieurovi, že vlastní rukou napsal Chamillartovi lístek, poslaný po jednom ze služebníků paní z Maintenon, v němž mu oznamuje, že mu dává místo generálního kontrolora. Rozšířilo se to při uléhání a odtud po celém dvoře. Posel Chamillarta v Paříži nezastihl a jel ho hledat do Montfermeilu, čtyři míle odtud, směrem na Chelles a Livry. Chamillart přijel nazítří, v neděli odpoledne.¹

Byl to vysoký muž, který chodil kolébavě a jehož otevřená fyziognomie nevyjadřovala nic než mírnost a dobrotu — a slib, který dávala, dokonale plnila. Jeho otec, dvorní referendář, zemřel roku 1675 jako intendant v Caen, kde byl téměř deset let. Následujícího roku se syn stal radou parlamentu. Byl rozvážný, pilný, nepříliš bystrý a vždy měl rád dobrou společnost. Byl příjemný ve styku a velmi čestný muž. Měl rád hru, ovšem společenskou, a hrál dobře všechny hry. To ho trochu uvedlo do světa mimo jeho úřednický stav; jeho štěstím však bylo, že vynikal v kulečníku. Král, kterého tato hra velmi bavila a který ji měl v oblibě velmi dlouho, hrával téměř každý zimní večer partie s panem z Vendôme a s panem Velkým a tu s maršálem z Villeroy, tu s vévodou z Grammontu. Ti se dozvěděli, že Chamillart hraje velmi dobře, a chtěli to v Paříži vyzkoušet. Byli s ním tak spokojeni, že o něm řekli králi a vychválili ho tolik, že král panu Velkému řekl, ať ho přivede, až pojede příště do Paříže. Přišel tedy, a král shledal, že se o něm nepřehánělo. Pan z Vendôme a pan Velký si ho oblíbili a vzali pod ochranu ještě víc než ti druzí dva a zařídili, že byl jednou provždy připuštěn ke královské partii, v níž byl ze všech nejlepší. Choval se tam tak skromně a tak dobře, že se zalíbil králi i dvořanům, kteří ho předháněli v ochraně, místo aby se mu posmívali, jak se to stává neznámému nováčkovi z města. Král si ho oblíbil čím dál víc a mluvil o něm tolik s paní z Maintenon, že ho chtěla vidět. Obstál u ní tak dobře, že mu — snad aby vyhověla králově zálibě — řekla, ať k ní občas přichází, a nakonec si ho oblíbila přinejmenším stejně jako král.

Přes své ustavičné cesty do Versailles, kde nepřespával, docházel ráno pilně do paláce a dál tam referoval spory. To mu získalo náklonnost kolegů, kteří mu byli vděčni, že dělá své řemeslo jako jeden z nich a žije s nimi po starém, aniž propadl drzosti, jež u mnoha lidí vyznamenání často provází; a to mu přičetli k dobru i u dvora a u krále. Postupně získal přátele a král chtěl, aby se stal dvorním referendářem, aby byl volnější a mohl být snáze povýšen. Tehdy mu dal byt na zámku, věc pro člověka jeho druhu velmi neobvyklou, ba ojedinělou. Bylo to roku 1686. O tři roky později byl jmenován intendantem v Rouenu. Prosil krále, s nímž už mluvil velmi volně, aby ho od sebe nevzdaloval; král mu však řekl, že právě proto ho posílá do Rouenu, který je tak blízko, a dovolil mu občas přijet strávit šest týdnů ve Versailles. Bral ho s sebou do Marly a přibíral ho do své hry v brelan a do jiných. Chamillart si vzal společníky, protože se hrálo vysoko; měl štěstí.

Po třech letech intendantury, během nichž nezpychl o nic víc než v parlamentu, se uprázdnilo místo finančního intendanta a král mu je dal z vlastního podnětu roku 1689; zůstal v něm, jak vidno, deset let, a u krále stále na stejné noze, ačkoli kulečník už nebyl v módě. Od té doby, co se usadil v Paříži a u dvora, se paní z Maintenon tak dobře věnoval, že si ho vybrala ke správě příjmů a všech světských záležitostí Saint-Cyru, což ho s ní uvádělo do ustavičného styku. Získal si u dvora mnoho přátel: pan z Chevreuse, jehož pozemky sahaly vévodstvím Chevreuse a Montfort skoro až k Versailles, uzavřel a stále uzavíral s domem v Saint-Cyru různé směny, do nichž vstoupili král i paní z Maintenon, a měl mnoho pozemků sousedících s jejich, ba do nich vklíněných. To dalo Chamillartovi příležitost s ním často pracovat a opravdu si získat jeho přátelství i přátelství vévody z Beauvilliers, které trvalo po celý jejich život. Při tolika oporách, zejména saint-cyrské, a při ochraně paní z Maintenon, pro niž bylo tak velkým zájmem mít generálního kontrolora zcela svého, se o této volbě ani na okamžik neváhalo a král se jí veřejně chlubil.

Vykonával tento úřad s mírností, trpělivostí a vlídností, jaké v něm byly neznámé a jimiž si získal všechny, kdo s ním měli co do činění. Nedal se odradit těmi nejhloupějšími návrhy ani nejnesmyslnějšími a nejčastěji opakovanými žádostmi; přispívala k tomu jeho povaha, flegma, které nikdy nezklamalo, ale nemělo v sobě nic odpudivého: způsob, jakým odmítal, přesvědčoval o tom, jak ho to mrzí, a způsob, jakým vyhověl, dodával laskavosti ještě na půvabu. Vskutku byl nesmírně nakloněn vyjít vstříc a posloužit a velmi nerad by komukoli způsobil sebemenší nepříjemnost. Finanční intendanti, jejichž zlost, že se z jejich mladšího kolegy stal jejich pán, jeho způsoby otupily, ho vášnivě milovali, a jeho úředníci i finančníci ho zbožňovali. Celý dvůr ho měl rád stejně pro jeho snadnou dostupnost, zdvořilost a nekonečné množství služeb, a král mu stále projevoval náklonnost, kterou lze nazvat přátelskou a která den ode dne rostla. On a jeho žena byli dětmi dvou sester. Byla ctnostná a velmi zdvořilá; ale neuměla nic než hrát, a to bez záliby, jen proto, že neuměla nic jiného dělat ani říkat, když se každého zeptala, jak se má: dvůr ji nedokázal vytvarovat, a abych řekl pravdu, byla to nejlepší a nejhloupější žena na světě a svému muži naprosto k ničemu.

Až na svého syna, tehdy ještě dítě, neměl Chamillart v rodině štěstí; neštěstí velké pro každého, ale krajní pro ministra, který nemá na nic čas a potřebuje především, aby se udržel a mohl jednat, mít kolem sebe skupinu, která shromažďuje a získává lidi, která je každou chvíli zpravena o intrikách, o tom, co se děje, i o denních historkách, která umí uvažovat a kombinovat a je schopna ho každý den dvěma slovy uvést do obrazu o všem. Měl dva bratry ještě hloupější než jeho žena, a ten druhý spojoval svrchovanou drzost se vznešenou pitomostí; oba si z nich navzdory přízni lidé neustále a otevřeně tropili posměch. Jeden byl biskupem v Dolu, kterého učinil biskupem v Senlis a jemuž chyběl už jen dětský čepeček a vlající rukávy; jinak dobrý člověk a dobrý kněz, kterého bylo třeba poslat do Mende nebo do nějakého podobného bohatého biskupství na konci království. Druhého, který sloužil u námořnictva, převedl na souš a oženil ho s dcerou Guyetovou, dobře urostlou, rozumnou a rozvážnou; její otec, který byl finančním intendantem, byl však hlupák a nafoukaný drzoun a její matka jízlivá hlava, která se pokládala za zázrak. Tento zeť, jemuž to navíc v hlavě nebylo docela v pořádku, s nimi žil velmi špatně.² Rebours, bratranec Chamillarta i jeho ženy, pracoval nejprve pod ním a pak se stal finančním intendantem. Byl to, myslím, pravý vzor markýze Mascarilla³ a v jádru velmi drzý. Abbé z La Proustière, rovněž jejich bratranec, zastával za neschopnou paní Chamillartovou domácnost, záležitosti a domácí pořádek: byl to nejlepší člověk na světě, nejvíc na svém místě a nejuctivější, ale velký žvanil, který jen velmi zřídka věděl, co říká, ba i co chce říct. S takovým okolím bylo třeba všeho přátelství krále a paní z Maintenon, aby udrželi Chamillarta, jehož nadání nevynahrazovalo domácí oporu. Postihlo ho ještě jiné, velmi zvláštní neštěstí.

Dreux a on byli rady v téže komoře a důvěrnými přáteli; Dreux byl velmi bohatý a Chamillart velmi málo zámožný. Jejich ženy porodily současně, jedna syna, druhá dceru. Dreux z přátelství požádal Chamillarta, aby z nich udělali pár. Chamillart, ve věku, kdy mohl mít další děti, mu to rozmlouval s tím, že než budou ty právě narozené děti ve věku k sňatku, najde se svým majetkem partie mnohem vhodnější než jeho dcera. Dreux, přímý a upřímný muž, který měl Chamillarta rád, trval na svém tak dlouho, až si vzájemně dali slovo.

Během let se kolo štěstí otočilo. Dreux zůstal radou parlamentu a Chamillart se stal vším, co jsme právě viděli, ale zůstali stále důvěrnými přáteli. Sedm nebo osm měsíců předtím, než se Chamillart stal generálním kontrolorem, šel za Dreuxem a přátelsky mu řekl, že jejich děti jsou ve věku k sňatku a že je čas dostát danému slovu. Dreux, hluboce dojat návrhem, který byl vzhledem k Chamillartovu postavení tak nepoměrný k jeho vlastnímu a který udělal štěstí jeho syna, učinil vše, co čestný muž učinit může, aby ho odvrátil od věci, která už nebyla v obvyklých poměrech a která by v budoucnu působila jeho rodině nesnáze; vrátil mu slovo, odmítl a řekl, že je to on, kdo slovo porušuje, protože je porušit chce. Tento zápas přátelství a poctivosti trval na obou stranách několik dní. Nakonec zvítězil Chamillart, pevně rozhodnutý rozdělit se o své štěstí s přítelem, a sňatek se uskutečnil.⁴ Pro zetě získal souhlas ke koupi burgundského pěšího pluku a brzy po svém vzestupu i souhlas k úřadu velmistra ceremonií, který mu prodal Blainville; a král vzal tento úřad za záminku, aby paní Dreuxová směla jezdit v kočárech a jíst s paní vévodkyní z Bourgogne. Je to první příklad, kdy dvě měšťanská jména sama od sebe, a bez záminky nějakého panství, přijala titul markýze a hraběte; neboť hned nato se z pana Dreuxe stal pan markýz z Dreux⁵ a z Chamillartova bratra pan hrabě z Chamillartu — tak přízeň vždy přeplácí i ty nejbláznivější novoty, které nízkost světa vytváří a přijímá. Tento nový markýz se ukázal jako velmi řádný člověk, ale hloupý, nevýrazný, hrubý a časem troufalý, drzý a ještě něco horšího, aniž by se zbavil nízkostí svého stavu a výchovy. Jeho žena nebyla šťastná ani skrze něho, ani s ním, ačkoli by si to nekonečně zasloužila: velká mírnost, mnoho ctnosti a rozvahy, mnoho ducha a časem i znalosti světa a lidí, obratnost, ale bez čehokoli zlého, a vždy tak na svém místě, že si získala lásku všech, i nepřátel svého otce, a vzbuzovala takový soucit, že byla vždy a za všech dob všude vítána a zacházelo se s ní s velmi výrazným osobním vyznamenáním.

Nemohu Chamillarta opustit, aniž bych vylíčil jeden jeho čin, který si, ač sem nepatří a měl být vyprávěn dříve, zaslouží nezapomenutí. Stalo se to v době, kdy byl radou parlamentu a hrával s králem kulečník třikrát týdně, aniž přespával ve Versailles. To mu velmi narušovalo dny i hodiny, aniž ho to, jak jsem řekl, odvádělo od pilnosti v paláci. V té době tam referoval jeden spor. Ten, kdo jej prohrál, k němu přišel prosit o slitování. Chamillart ho s oním darem klidu a trpělivosti, který měl, nechal vylít si srdce. Stěžovatel ve své řeči zdůrazňoval jednu listinu, která mu měla spor vyhrát a s níž dosud nechápal, jak mohl prohrát. Opakoval ji tolikrát, že si Chamillart vzpomněl, že ji neviděl, a řekl mu, že ji nepředložil. Onen muž křičel ještě hlasitěji, že ano. Když na tom Chamillart trval a on také, vzal Chamillart spisy, které tam byly, protože rozsudek byl teprve podepsán; prohlédli je a listina se v nich skutečně našla. Muž se začal zoufat, a Chamillart zatím listinu četl a prosil ho o chvilku trpělivosti. Když ji dobře přečetl a znovu přečetl, řekl mu: „Máte pravdu, neznal jsem ji a nechápu, jak mi mohla uniknout: rozhoduje ve váš prospěch. Požadoval jste dvacet tisíc liber a byl jste s tím mou vinou odmítnut; je na mně, abych vám je zaplatil. Přijďte pozítří.“ Onen muž byl tak překvapen, že mu museli zopakovat, co právě slyšel; pozítří přišel. Chamillart mezitím zpeněžil vše, co měl, a zbytek si vypůjčil. Vyplatil mu dvacet tisíc liber, požádal ho o mlčení a propustil ho; z té příhody však pochopil, že zkoumání spisů a referování sporů se nesnese s kulečníkem třikrát týdně. Nebyl proto o nic méně pilný v paláci ani méně pozorný k dobrému souzení, ale už nechtěl být zpravodajem v žádné věci; věci, jimiž byl pověřen, vrátil kanceláři a požádal předsedu, aby jimi pověřil jiné. To se nazývá krásný, pohotový a velký čin soudce, a tím spíše soudce, který byl tehdy ve svých záležitostech tak stísněný.

Monseigneur bydlel ve Fontainebleau v bytě vklíněném mezi jiné, který se mu nelíbil. Zatoužil po sousedních bytech pánů du Maine a z Toulouse, dole v Oválném nádvoří; král je však nechtěl vystěhovat. Slíbil Monseigneurovi na příští rok jiný byt a Monseigneur musel zatím zůstat ve svém. Byt královny matky by se mu hodil nejlépe ze všech, ale ten byl po celou dobu uprostřed každé cesty obsazen, i tentokrát anglickým králem a královnou, a zbytek času zůstával prázdný.

Do Fontainebleau přijela z hlubin Slezska jedna princezna z rodu Württemberského, ze vzdálené větve Montbéliard-Olešnice — a právě toto knížectví Olešnice leží ve Slezsku.⁶ Před šesti měsíci jí zemřel otec, a aniž věděla, že pan z Chaulnes se svou matkou, dědičkou z Picquigny, všechno odkázali druhému synovi pana z Chevreuse pro případ, že zemře bezdětný, přijela ujmout se dědictví po rodu Ailly, z něhož pocházela její matka. Byla ve smutku, až z něj šel strach, jezdila jen v kočáře potaženém černým suknem jako vdovy, bez erbů, s koňmi pokrytými čabrakami s bílými kříži až k zemi, její lidé v dlouhých pláštích a s vlečícími se smutečními flóry. Ptali se jí, za koho takový velký smutek nosí. „Ach,“ odpověděla se vzlykotem, ať pravým, či předstíraným, „za monseigneura mého papá.“ Připadalo to tak směšné, že se jí každý ptal znovu, aby dostal tutéž odpověď; takoví jsou Francouzi. To, co jim připadalo tak směšné a co v našich uších skutečně směšné bylo, směšné o sobě bylo jen napůl. Nikdo ani trochu význačný — i když má velmi daleko k postavení svrchovaných německých rodů — neřekne německy o svých příbuzných jinak než „pan můj otec, paní má matka, slečna má sestra, pan můj bratr, pan můj strýc, paní má teta, pan můj bratranec“, a vynechat „pan“ či „paní“ by byla hrubost podobná tomu, jako by si u nás někdo tykal. „Monseigneur“ v němčině neexistuje; směšné bylo to „papá“, zvlášť u té dobré Němky, které bylo mezi padesáti a šedesáti lety; ale to spolu se vzlyky a pohřebním povozem dovršilo směšnost.

Viděla krále ráno na chvilku, potom paní vévodkyni z Bourgogne, které král vzkázal, ať ji políbí a posadí jako poslední ze všech vévodkyň; a Sainctot, uvaděč vyslanců, ji z králova rozkazu všude provázel. Představila ji vévodkyně du Lude; zůstala dva dny ve Fontainebleau a čtrnáct dní v Paříži a pak odjela, jak přijela.

Paní kancléřka si v sobotu 19. září vzala taburetku při toaletě paní vévodkyně z Bourgogne a po ní ji následovala do kabinetu, kde byla v kruhu audience jistého abbé Rininiho. Vévodkyně du Lude, její přítelkyně a ještě víc přítelkyně úřadů a přízně, to potichu zařídila, aby tuto taburetku rozšířila. Král, když se to dozvěděl, jí pořádně vyčinil a upozornil kancléře, že jeho žena provedla hloupost a že by nebyl rád, kdyby ji opakovala; a ona se toho také napříště dobře vyvarovala. U dvora to způsobilo velký rozruch. Aby se tomu rozumělo, je třeba sáhnout hodně daleko zpět a vědět, že žádný korunní úřad nedává taburetku manželce svého nositele, ani úřad konetábla ne.

Kancléř Séguier dal svou velmi bohatou starší dceru velmi chudé partii, která by si na ni jinak ani nedělala nárok. Byl to otec vévody a kardinála z Coislinu; učinil tak, aby se zalíbil kardinálovi z Richelieu, nejlepšímu příbuznému na světě, který byl bratrancem pana z Coislinu, učinil ho rytířem řádu a generálním plukovníkem Švýcarů a jehož sestry provdal — jednu, vdovu po Puylaurensovi, za hraběte z Harcourtu, druhou za posledního vévodu z Épernonu, syna a nástupce v úřadech onoho slavného vévody z Épernonu.

Séguier byl v nejdůvěrnější přízni kardinálově; byl ctižádostivý, našel u něho svou příležitost a požádal ho o taburetku pro svou ženu; kardinál mu činil mnoho potíží a nakonec jeho vytrvalosti povolil. Když však došlo na to, kdo pověsí kočce zvonec na krk, se vší svou mocí a vlivem se zarazil a neodvážil se. Znal Ludvíka XIII., jehož vkusu ani politice neodpovídal nepořádek u dvora ani zmatení stavů. Kancléř na kardinála naléhal; kardinál se mu zavázal a opravdu si velmi přál, aby mu tuto milost vymohl; ve svých rozpacích šel za mým otcem, k němuž v těch dobách často chodil, jak jsem poznamenal, když jsem mluvil o svém otci, vyložil mu své přání a nesmírné potěšení, které by mu způsobil, kdyby se pokusil věc prosadit, a otevřeně mu přiznal, že sám se neodvažuje prolomit ledy. Můj otec měl tu dobrotu — nepřísluší mi říci prostotu — ujmout se toho; král shledal návrh velmi podivným, a abych zkrátil, co se dělo v dobách a mravech tak vzdálených našim, povolil, byť nerad, že kancléřka bude mít taburetku při toaletě, aniž by si ji mohla nárokovat nebo se s ní ukázat kdykoli jindy, protože v té době, jak jsem poznamenal u paní z Guéméné, nebyla toaleta dvorní hodinou, nýbrž soukromou, za zavřenými dveřmi, otevřenými jen pěti nebo šesti nejdůvěrnějším dámám.

Když se toaleta později stala veřejnou dvorní dobou i místem, kancléřka si na ní taburetku zachovala; nikdy se však s ní neukázala na žádné audienci, v kruhu, při obědě atd. Vévodkyně du Lude, její vnučka, by byla ráda namluvila, že se taburetka vztahuje na celé dopoledne až do oběda, aby do ní zahrnula i audience a získávala tak půdu krok za krokem. Ale král dal všemu tak dobrý řád a věc tak jasně vyložil, že zůstala navždy zatržena. Pokud jde o krále, kancléřka ho vídala jen u dveří jeho kabinetu, kde stála ve velkém úboru, aby se mu poklonila, když se vracel ze mše, a on se u ní vždy zastavil a promluvil s ní slovo; to se stávalo dvakrát do roka a pak při zvláštních příležitostech. U dcer Francie sedávala rovněž jen při toaletě; ale tato taburetka, jakkoli nedokonalá, podepřená příkladem téže kancléřky Séguierové, která nakonec získala plné právo sedět, když kardinál Mazarin učinil jejího muže vévodou na breve spolu s tolika jinými (o nichž říkal, že jich udělá tolik, že bude hanba být jím i hanba jím nebýt), způsobila, že kancléřky, ač nedokázaly taburetku rozšířit ani se odvážit přijmout vyznamenání vévodkyň, jako je čabraka atd., přesto nenápadně získaly od princezen krve křeslo a myslím i doprovod ke dveřím jako vévodkyně; ustupují však všem vévodkyním všude, i vévodkyním na breve, až do dnešního dne, a bez vytáček a potíží. O manželkách strážců pečetí nebylo nikdy řeči a žádná taburetku neměla ani si ji nenárokovala. Když se však pan d’Argenson stal strážcem pečetí a zároveň jediným skutečným pánem financí za regentství pana vévody Orleánského, povolnost tohoto prince, který rozhazoval pocty plnými hrstmi a neměl nic proti jejich míchání a zmatkům, dala manželce strážce pečetí sedět při toaletě své dcery a své matky, tehdy jediných dcer Francie, a tento příklad dal sedět paní Chauvelinové při toaletě královny, když její muž dostal pečeti spolu se vší přízní a důvěrou kardinála Fleuryho, spíš krále než prvního ministra.⁷

Než opustím látku o kancléři, je třeba říci, že když on i jeho žena byli nazýváni už jen jediným jménem svého úřadu, jejich syn přijal jméno Pontchartrain a „zhraběl“, neboť jeho otec to panství velmi rozšířil a dal je povýšit na hrabství. Otevřel bránu svého nádvoří biskupům, lidem trochu význačnějšího původu, i když netitulovaným, a z celého úřednického stavu jedině prvnímu prezidentovi pařížského parlamentu. Snášelo se to, a dokonce se shledávalo, že značně ustoupil od svého předchůdce, a byla to pravda. Zbývá vědět, zda Boucherat, který jako první přišel na to, aby postavil své nádvoří na roveň královskému, mohl mít pravdu.

Během této cesty do Fontainebleau dal král maršálovi z Villeroy tři sta tisíc liber, splatných během tří let z Lyonu, o jehož bohatých příjmech rozhodovali bez skládání účtů jen on a prévôt kupců, kterého jmenoval. Krátce nato dal král sto tisíc liber penze vévodovi z Enghienu, ještě dítěti; pan Vévoda, jeho otec, měl jen devadesát tisíc.

V té době zemřel v Paříži u svého otce abbé z Charostu, který tam žil velmi zbožně a v ústraní. Byl nejstarším synem vévody z Béthune a starším bratrem vévody z Charostu; byl velmi hrbatý, vzdal se všeho za skromnou penzi a stal se knězem. Měl jen jedno opatství a o biskupství pro něj nikdy nebyla řeč. Slyšel jsem říkat, že by ho byl velmi hoden.

Starý dobrák Villacerf nedokázal déle přežít neštěstí, které ho postihlo nevěrností jeho hlavního úředníka pro stavby, o níž jsem mluvil na začátku roku.⁸ Od té doby nebyl zdráv, od chvíle, kdy se vzdal staveb, už nevkročil ke dvoru, a nakonec dokonal. Byl to dobrý a čestný muž, již starý, který si nedokázal zvyknout na to, že byl oklamán a že už není nic. Prožil dlouhý život vždy nesmírně zadobře s králem a byl s ním tak důvěrný, že když kdysi hrál v jedné jeho partii míčové hry, v níž byl velmi dobrý, vznikl spor o jeho míček; hrál proti králi, a král řekl, že stačí zeptat se královny, která je z galerie sledovala. „U všech…! Sire,“ odpověděl Villacerf, „to není špatné; jestli jde jen o to nechat soudit naše ženy, pošlu si pro tu svou.“ Král i všichni přítomní se tomu vtipu velmi smáli. Byl bratrancem pana z Louvois a těšil se jeho nejdůvěrnější a naprosté důvěře; ten ho s královým vědomím zapojil do mnoha tajných věcí a král si k němu vždy zachoval velkou vážnost, přátelství a vyznamenání. Byl to muž prudký, ale upřímný, pravdivý, přímý, ochotný a velmi dobrý přítel; měl jich mnoho a všichni ho litovali a želeli.

Během pobytu ve Fontainebleau zemřela ve velmi vysokém věku hraběnka z Fiesque, sestřenice z otcovy strany zesnulé vévodkyně z Arpajonu, zesnulého Thuryho a markýze z Beuvronu.⁹ Strávila život v nejlehkomyslnějším ruchu velkého světa; dva rysy z dvou tisíc ji vystihnou. Neměla skoro nic, protože všechno prohýřila nebo nechala rozkrást svými správci; hned na počátku oněch nádherných zrcadel, tehdy velmi vzácných a velmi drahých, si koupila jedno dokonale krásné. „Ale hraběnko,“ říkali jí přátelé, „kde jste k tomu přišla?“ — „Měla jsem,“ řekla, „jedno bídné panství, které mi nevynášelo nic než obilí; prodala jsem ho a dostala za ně tohle zrcadlo. Neudělala jsem divy? Obilí, nebo tohle krásné zrcadlo!“ Jindy zase domlouvala svému synovi, který neměl skoro nic, aby se oženil a spravil si peří bohatým sňatkem, a pustila se do moralizování o pýše, která raději umírá hlady, než by se provinila nerovným sňatkem. Syn, který neměl nejmenší chuť se ženit, ji nechal mluvit, a pak, chtěje vidět, kam to povede, předstíral, že se jejím důvodům podvoluje. Byla nadšená! Vylíčí mu partii, bohatství, pohodlí, jedinou dceru, ty nejlepší lidi na světě, kteří budou nadšeni, a u nichž má přátele, kteří věc zaručeně dovedou ke zdaru, hezkou postavu, dobře vychovanou a ve věku přesně jak má být. Po tak podrobném popisu na ni hrabě z Fiesque naléhal, aby jmenovala tu osobu, u níž tolik věcí vyvažovalo původ; hraběnka mu řekla, že je to dcera Jacquierova, muže, kterého zná každý a který si získal vážnost a náklonnost pana z Turenne, jehož armády vždy zásoboval, a zbohatl. Hrabě z Fiesque se dal do srdečného smíchu a hraběnka se ho rozzlobeně ptala, čemu se směje a zda mu ta partie připadá tak směšná. Věc se měla tak, že Jacquier nikdy děti neměl. Hraběnka, velmi překvapená, chvíli přemýšlí, přizná, že má pravdu, a zároveň dodá, že je to ta největší škoda na světě, protože nic by se mu nehodilo tak dobře. Byla plná podobných nesmyslů, které hájila se zlostí, a pak se jim smála první. Říkalo se o ní, že jí bylo vždy jen osmnáct let. Vdovou byla od roku 1640 po panu z Piennes-Brouilly, padlém u Arrasu, s nímž měla jen dceru, matku Guerchyho. Paměti Mademoiselle, s níž strávila celý život, často ve skutečných hádkách pro nic za nic, a přece bez sebe navzájem nevydržely, ji dávají velmi dobře poznat. Neměla bratry ani sestry a její otec byl starším bratrem otce pana z Beuvronu.

Jiná smrt natropila víc hluku a zanechala velkou prázdnotu v radě i mezi počestnými lidmi: smrt Pomponnova, syna slavného Arnaulda d’Andilly a synovce proslulého pana Arnaulda.¹⁰ Tuto rodinu, proslulou učeností, zbožností i mnoha jinými stránkami, zde není třeba vykládat; vykládá ji tolik krásných děl, že se tu omezím na pana z Pomponne. Pan d’Andilly díky svým úřadům a díky přátelství, jímž ho poctívala královna matka před jeho odchodem do Port-Royal des Champs, ba i potom, navzdory bouřím jansenismu, dosáhl, že jeho syn byl od raného mládí použit v několika důležitých záležitostech v Itálii, kde uzavíral smlouvy a spolky s několika knížaty. Jeho otec, nesmírně milovaný a vážený, mu získal mnoho ochránců, z nichž jedním z předních byl pan z Turenne.

Pomponne prošel intendanturou armád v Neapolsku a v Katalánsku, všude s takovou moudrostí, uměřeností a úspěchem, že ho jeho schopnosti, podporované přáteli jeho otce i těmi, které si získal sám, vynesly roku 1665 na vyslanectví ve Švédsku. Zůstal tam tři roky a pak přešel na vyslanectví v Holandsku; v obou uspěl tak dobře, že byl poslán znovu do Švédska, kde navzdory veškerému umění rakouského rodu dokázal uzavřít onen slavný severní spolek, tak užitečný Francii, roku 1671.

Král s ním byl tak spokojen, že když o několik měsíců později ztratil pana z Lionne, ministra a státního sekretáře pro zahraniční věci, nedomníval se, že by mohl tak velkého ministra nahradit lépe než Pomponnem. Uchoval to však v tajnosti a oznámil to jen jemu lístkem psaným vlastní rukou, s rozkazem, aby co nejdříve dokončil ve Švédsku, co nutně muselo být dokončeno touž rukou, a hned nato se vrátil. Přijel po dvou měsících, v tomtéž roce 1671, a byl ihned jmenován. Jeho otec, v ústraní od roku 1644, měl radost, že vidí syna dospět vlastní zásluhou na tak důležité místo, a zemřel o tři roky později v pětaosmdesáti letech. Pomponne se ukázal ještě hodnějším tohoto úřadu způsobem, jakým jej vykonával, než před tím, než jím byl oděn. Byl to muž, který vynikal především zdravým, přesným a vytříbeným úsudkem, který vše zvažoval a vše dělal s rozvahou, ale bez pomalosti; obdivuhodné skromnosti, uměřenosti a prostoty mravů a nejpevnější a nejosvícenější zbožnosti. Jeho oči prozrazovaly mírnost a ducha; celá jeho fyziognomie moudrost a upřímnost; měl zvláštní umění, obratnost a nadání vytěžit při jednání své výhody; jemnost a pružnost bez lsti, která dokázala dosáhnout svého, aniž by dráždila; mírnost a trpělivost, které v jednáních okouzlovaly; a k tomu pevnost, a kdykoli bylo třeba, hrdost při hájení zájmů státu a velikosti koruny, kterou nic nedokázalo nahlodat. S těmito vlastnostmi si získal lásku všech zahraničních diplomatů, jako byl milován v různých zemích, kde vyjednával. Stejně si ho vážili a dokázal si získat jejich důvěru. Zdvořilý, ochotný a ministrem jen při jednání, byl u dvora zbožňován, kde vedl život vyrovnaný, prostý a vždy vzdálený jak přepychu, tak skrblictví, a oddech od své velké práce znal jen se svou rodinou, přáteli a knihami. Mírnost a vtip jeho společnosti byly okouzlující a jeho rozhovory, aniž to chtěl, nesmírně poučné. Vše se u něho i skrze něho dělo s pořádkem a nic nezůstávalo pozadu, aniž by to kdy narušilo jeho klid.

Tyto vlastnosti byly v příliš velkém kontrastu s vlastnostmi Colbertovými a Louvoisovými, než aby je ti dva mohli trpělivě snášet. Oba jistě měli vlastnosti velmi velké, ale jestliže se někdy zdály oslnivější, nebyly tak milé; a měli-li oni přátele, měl i Pomponne své vlastní, a ač byl méně mocný, možná jich měl víc, a navíc byl na rozdíl od nich všeobecně oblíben. Každý z těch dvou se vždy snažil uchvátit práci druhých, a to z nich udělalo nepřátele; oba chtěli pod různými záminkami ovládat zahraniční záležitosti a oba byli stejně moudře, ale mírně odmítáni. Nejenže na něm nikdy nedokázali najít sebemenší slabé místo, ale Pomponnova velká znalost obecných záležitostí Evropy, a zvlášť znalost, kterou mu jeho píle, cesty a vyjednávání přinesly o rodech, ministrech a zahraničních dvorech, o jejich zájmech a pohnutkách, mu dávala v těchto věcech takovou převahu, že se mu, aniž by vystoupil ze své uměřenosti a mírnosti, neodvažovali v radě ani před králem odporovat; často je umlčel, když se o to odvážili. Bez naděje, že by něco uchvátili muži tak zkušenému a moudrému, který se spokojoval se svým resortem a nikdy jim nedal záminku tím, že by chtěl zasahovat do jejich, hledali dlouho, jak nahlodat muže tak těžko uchopitelného a pro jejich ctižádost vedle nich tak nesnesitelného. Touha zbavit se ho a dosadit na jeho místo někoho, kdo by se nedokázal tak dobře bránit, na čas oba nepřátele spojila.

Domluvili se; jejich zbraní se stal jansenismus. Byl to vskutku zázrak Pomponnovy zásluhy, že ač byl synem, bratrem, synovcem, bratrancem a nejbližším příbuzným, anebo spojen nejdůvěrnějšími pouty se vším, co bylo králi zošklivěno nejvíc, a to obecně i osobně, mohl si ho král podržet jako ministra na místě první důvěry. Oba ho neustále jeden po druhém podkopávali a využívali k tomu všeho, co mohlo jejich záměru napomoci, až zpozorovali, že v králově mysli postupují. Tlačili dál a nakonec dosáhli toho, že jim král přinesl oběť pod záminkou náboženství. Nestalo se tak ovšem bez krajního odporu. Král, tak dokonale spokojený s Pomponnovou správou, neviděl u něj ve všem, co se týkalo jansenismu, nic než uměřenost a moudrost. Bylo mu zatěžko mu nedůvěřovat, byť jen v tomto bodě, a nebezpečí a pohoršení, že používá synovce pana Arnaulda ve svých nejtajnějších a nejdůležitějších záležitostech, se mu nezdálo ničím ve srovnání s nebezpečím a trápením, že by se ho zbavil. Pod ustavičnými útoky nakonec povolil, a jako poslední kapka přetéká pohár, zničila pana z Pomponne po tolika pilných přípravách maličkost. Bylo to roku 1679.

Jednalo se o sňatku paní Dauphine a očekával se kurýr, který měl přinést zprávu o uzavření. V těch kritických chvílích Pomponne počítal a domníval se, že bude mít čas zajet na několik dní do Pomponne. Paní ze Soubise byla o všem dobře zpravena; byla to doba vrcholu její krásy a přízně. Byla Pomponnovou přítelkyní, ale neodvažovala se mluvit otevřeně; spokojila se s tím, že ho zapřísahala, ať tu krátkou cestu odloží, a upozornila ho, že vidí mračna, která by mu neměla dovolit se vzdálit; naléhala na něj, jak jen mohla. Ani nejdokonalejší lidé nejsou bez chyb; nedokázal pochopit vše, čemu chtěla, aby rozuměl, ani jí tu malou cestu obětovat kvůli její radě a přátelství. Pomponne leží šest mil od Paříže.

Během jeho nepřítomnosti dorazil kurýr z Bavorska a zároveň dopis panu z Louvois, který měl své lidi všude: bylo to uzavření smlouvy s podrobnostmi všech článků smlouvy i sňatku. Louvois ihned nese svůj dopis králi, který se diví, že odjinud nemá žádné zprávy.

Pomponnovy depeše byly šifrované a ten, kdo je dešifroval, byl v opeře, kam se šel pobavit, když byl jeho pán pryč. Zatímco čas plynul v opeře, pak při dešifrování a mezitím při cestách tam a zpět do Pomponne, Colbert a Louvois neztráceli čas. Uvedli krále do netrpělivosti a hněvu a dokázali toho tak dobře využít, že Pomponne po příjezdu do Paříže našel králův rozkaz poslat mu depeše i svou demisi a vrátit se do Pomponne.

Když byla ta velká rána zasazena, Louvois, od něhož Colbert, který měl své důvody, žádal, aby o celé té pletiche neřekl svému otci ani slovo, pospíšil si otci vylíčit pletichu i její úspěch. „Ale,“ odpověděl mu chladně zkušený Le Tellier, „máte připraveného člověka, kterého na to místo dosadíte?“ — „Ne,“ odpověděl syn, „mysleli jsme jen na to, jak se zbavit toho, kdo tam byl, a teď bude místo prázdné a je třeba se podívat, kým ho obsadit.“ — „Jste jen hlupák, můj synu, se vším svým duchem a svými plány,“ odpověděl Le Tellier. „Pan Colbert ví víc než vy, a uvidíte, že v tuto hodinu už nástupce zná a navrhl ho; budete na tom hůř než s mužem, kterého jste vyhnali a který přes všechny své dobré stránky aspoň nepatřil víc panu Colbertovi než vám. Opakuji vám, budete toho litovat.“ Skutečně si Colbert zajistil místo pro svého bratra Croissyho, tehdy v Cáchách, jak jsem řekl, když jsem vyprávěl o jeho smrti, a pro Le Telliera i Louvoise to byla rána z čistého nebe, která je s Colbertem, a nutně i s tímto bratrem, rozhádala víc než kdy předtím. Pomponne pocítil svůj pád a svou prázdnotu, ale snesl je jako muž dobrý a statečný, s klidem. Brzy nato dostal volnost přijet do Paříže a zůstat tam. Nikdo z jeho přátel ho neopustil, všichni se účastnili jeho nemilosti. Cizinci, kteří litovali jeho osoby, již milovali, a dál mu při každé příležitosti projevovali úctu, byli rádi, že jsou zbaveni jeho schopností.

Po nějaké době chtěl král Pomponna vidět zadním vchodem ve svých kabinetech. Jednal s ním jako panovník, který ho postrádá, a dokonce s ním mluvil o svých záležitostech. Čas od času, ale zřídka, se to opakovalo, a vždy na téže noze ze strany krále. Nakonec při jedné z těchto audiencí král projevil lítost, kterou pocítil, když ho vzdálil, a kterou stále cítí, a když Pomponne odpověděl s úctou a oddaností, jaké byl povinen, pokračoval král v řeči s velkou vážností a přátelstvím. Řekl mu, že si vždy přeje přiblížit si ho znovu, že to zatím nemůže, ale žádá ho o slovo, že se nebude vymlouvat a vrátí se do jeho rady, jakmile ho povolá, a že mu zatím zachová tajemství toho, co mu říká. Pomponne mu to slíbil a král ho objal. Události ukázaly, co měl král tehdy v úmyslu: zbavit se pana z Louvois tím, že ho pošle do Bastily. Taková vsuvka by tu byla nepatřičná; snad budu mít jinde příležitost tuto tak zajímavou věc vyprávět.¹¹ Ve chvíli, kdy tento ministr zemřel, napsal král vlastní rukou Pomponnovi, ať se okamžitě vrátí a zaujme své místo v jeho radách. Tímto poselstvím pověřil tajně sám král jednoho ze svých řádných šlechticů. Zastihl slavného vyhnance v Pomponne, když se chystal ulehnout. Druhého dne ráno přijel do Versailles a zamířil k Bontemsovi, který ho zadními cestami zavedl ke králi. Lze si domyslet, jak milostivá byla ta audience. Král se nezdráhal omluvit se mu, že ho vzdálil a že si ho přiblížil tak pozdě; dodal, že se obává, aby mu nebylo zatěžko vidět Croissyho vykonávat funkce, které on zastával tak důstojně.

Pomponne, vždy skromný, mírný a dobrý člověk, odpověděl králi, že když ho chce znovu připoutat ke své službě a on se mu zavázal do ní vstoupit, bude myslet jen na to, jak mu dobře sloužit, a že aby dobře začal a odstranil, pokud to na něm záleží, všechny příležitosti k žárlivosti, půjde hned odtud k Croissymu oznámit mu králova dobrodiní a požádat ho o přátelství. Král, nanejvýš dojat tak nečekaným činem, ho objal a propustil. Croissyho překvapení nemělo obdoby, když mu ohlásili pana z Pomponne. Lze si domyslet, že se nezmenšilo, když se dozvěděl, co ho přivádí. Překvapení dvora, který na návrat po dvanácti letech nemilosti ani nepomyslel a neměl o něm ani tušení, bylo také veliké, ale smíšené s velkou radostí; vstoupil do první rady, která se konala, a zároveň s ním pan z Beauvilliers.

Pomponne dostal hned téhož dne dosti velký byt na zámku a žil s Croissym se všemi ohledy a pozornostmi; ten mu to oplácel, neboť dobře pochopil, že tak musí jednat. Jejich spříznění, které si přál král, jsem vylíčil ve svém čase. Pomponne a jeho zeť žili spolu jako skutečný otec a pravý syn. Torcy v tom našel vše, co si mohl přát, aby se stal dobrým a moudrým ministrem. Pomponne k tomu přidal ze svého všechny poznatky a všechno poučení, jaké mohl, a Torcy toho dobře využil.

Pan z Pomponne uzavřel úzké přátelství s panem z Beauvilliers. Důvěra mezi nimi i s vévodou z Chevreuse byla naprostá. Byl také velmi spjat s Pelletierem a slušně vycházel s ostatními ministry či státními sekretáři. Zemřel 26. září tohoto roku ve Fontainebleau v osmdesáti jednom letech, a dlouho si přál odejít do ústraní, což mu stav rodiny dosud nedovolil. Hlavu i zdraví měl zcela neporušené. Nikdy nebyl nemocen; jednoho večera snědl studené telecí a spoustu broskví; dostal z toho zažívací potíže, které ho během čtyř dnů odnesly. Přijal svátosti s velkou zbožností a jeho konec byl stejně povzbudivý jako jeho život. Torcy, jeho zeť, dostal pošty a vdova dvanáct tisíc liber penze. Byla to lakomá a nevýrazná žena, kterou bylo málokdy vidět. Měla sestru okouzlující duchem, půvabem, krásou i ctností, manželku pana z Vins, který byl generálporučíkem a dostal černé mušketýry. Měli jediného syna, krásného, milého a duchaplného jako matka, s nímž jsem byl vychován. Pan z Pomponne byl zvláštním přítelem mého otce a Vinsovi u něho bydleli. Ten mladý muž padl u Steinkerque ve svém prvním tažení. Otec, a zejména matka, se z toho nikdy nevzpamatovali; ona už pak po celý zbytek svého dlouhého života skoro nikoho nechtěla vidět, pohroužena do zármutku a zbožnosti. Jejího syna jsem nesmírně želel. Pan z Pomponne neměl štěstí v synech, kteří se dali do světa. Mladší, který sliboval, padl záhy v čele dragounského pluku. Starší, těžkopádný, podivínský, lakomý a nevýrazný, odešel ze služby, dostal mrtvici a celý život byl pokládán za nic i ve vlastní rodině. Abbé z Pomponne byl královým almužníkem. Bude ještě příležitost o něm mluvit.

Král se vrátil z Fontainebleau a jmenoval Briorda vyslancem v Haagu místo Bonreposa, který žádal o návrat, a Phélypeauxe, generálporučíka, který byl v Kolíně, vyslancem v Turíně; Bonac, Bonreposův synovec, odjel do Kolína.