Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola dvacátá

Hned v den návratu z Fontainebleau byli monseigneur vévoda a paní vévodkyně z Bourgogne uloženi ke společnému životu.¹ Král je chtěl překvapit, až budou uléhat; přišel však trochu pozdě, našel dveře zavřené a nechtěl je dát otevřít. O několik dní později jmenoval čtyři muže, kteří se často zdržovali u dvora, aby byli stále po boku monseigneura vévody z Bourgogne; ve skutečnosti by je bylo sotva možné vybrat hůř: Chevernyho, Saumeryho, Gamachese a pana z O. O posledních dvou jsem už řekl dost, abych nemusel nic dodávat. Dobrý Gamaches byl žvanil, který nikdy nevěděl, co říká ani co dělá, a jemuž se pan z Chartres a jeho přátelé z radovánek posmívali, dokud ho král držel u něho. Nevěděl nic, dokonce ani o dvoru a o světě, kde se skoro neobjevoval, ani o válce, ačkoli vždy sloužil, a to s velkou ctí a statečností; jinak velmi počestný muž. Pan z O byl oním mentorem pana hraběte z Toulouse; aniž opustil svůj byt ve Versailles, stal se generálporučíkem námořních armád. Jeho vytrvalou službu u prvního pána bylo těžké s tímto úřadem sloučit, ale on uměl sloučit všechno — svědkem toho jeho okázalá zbožnost i galantní řemeslo jeho ženy, jimiž chtěl udělat kariéru jedním z obou způsobů, a možná oběma najednou.

Cheverny byl z rodu Clermont-Gallerande; jeho otec byl mistrem šatny a od roku 1661 rytířem řádu a zanechal znamenité Paměti v podobě letopisů pod jménem Montglat, které nosil.² Jeho matka, dcera syna kancléře z Cheverny, byla žena nesmírně světská, bývala vychovatelkou dcer Gastona Orleánského a nebylo radno jí šlapat na kuří oko. Oba, kdysi velmi bohatí, se dokonale zruinovali a svého syna oženili se sestrou Saumeryho. Byl to muž, který se jevil duchaplnější, mravnější, rozumnější a citlivější, než ve skutečnosti byl; mnoho četby, málo nebo žádná služba, příjemný a bohatý rozhovor, mnoho taktizování, touhy zalíbit se a strachu znelíbit se, ošklivý, ba odpudivý zevnějšek, celé vzezření učitele krasopisu a vždy oblečený, jako by jím byl, celkově churavý vzhled a žízeň po dvoru a jeho vymoženostech, která sahala až k podlézavosti; přitom se to jádro skrývalo pod jiným zdáním, a já jsem mu velmi dlouho naletěl; jinak počestný muž.

Saumery byl vnukem jednoho sluhy Jindřicha IV., který ho doprovázel z Béarnu a jmenoval se, jako mnoho lidí z toho kraje, Johanne.³ Byl zahradníkem v Chambordu a ke konci života kastelánem — ne jedním z těch kastelánů-guvernérů a kapitánů, jaké vždy bývali ve Fontainebleau a v Compiègne, ale skutečným kastelánem, jaké máme všichni ve svých domech. Nabyl jmění; syna, který byl velmi dobře urostlý, dal k vojsku a našel pro něho ženu, měšťanku z Blois, jemu přiměřenou. Pan Colbert, tehdy ještě v nižších stupních, si vzal její sestru. Jeho vzestup pomohl i jeho švagrům. Jeden zbohatl, koupil Ménars, stal se intendantem Paříže a zemřel jako prezident parlamentu (à mortier); byl bratrem paní Colbertové. Saumery se stal guvernérem Chambordu a dostal správu tamních honiteb i honiteb v Blois: byl to velmi počestný muž, který se nijak nenaparoval; žil v Chambordu, kde zemřel velmi starý, a u dvora se ukazoval zřídka; tam si ho vážili pro jeho statečnost a poctivost. Viděl jsem ho: byl velmi vysoký, s bílými vlasy a docela ctihodného vzhledu. Jeho starší syn, o něhož tu jde, nějakou dobu sloužil v nižších hodnostech, záhy odešel se střelnou ranou z mušketu v koleni a stal se správcem vod a lesů v Orléansu atd. Byl v tomto nevýrazném úřadu a nikdo ho neznal, když ho odtud pan z Beauvilliers vytáhl a učinil jedním z podvychovatelů dětí Francie. Nikdy nebyl člověk tak intrikánský, tak lokajský, tak nízký, tak pyšný, tak ctižádostivý, tak oddaný kariéře, a to vše bez jakéhokoli základu, bez závoje, bez studu; uvidíme o tom podivné doklady. Nikdy také nikdo nevytěžil tolik z jednoho zranění. Říkal jsem o něm, že kulhá drze, a byla to pravda. Mluvil o nejvýznačnějších osobnostech, u nichž sotva kdy viděl předpokoj, jako o sobě rovných a o svých zvláštních přátelích. Vyprávěl příhody, které slyšel, a nestyděl se říkat před lidmi, kteří měli aspoň zdravý rozum: „Chudák mons Turenne mi říkal,“ — Turenne, který o jeho existenci v jeho věku a v jeho nepatrném postavení možná nikdy ani nevěděl; a plné „monsieur“ nedopřál nikomu. Byl to „mons z Beauvilliers“, „mons z Chevreuse“ a tak u těch, které nejmenoval prostě příjmením, což dělal skoro u všech až po prince krve. Mnohokrát jsem ho slyšel říkat „princezna de Conti“, když mluvil o králově dceři, a „princ de Conti“, když mluvil o jejím švagrovi. Předním pánům dvora přiznal „monsieur“ či „mons“ jen zřídka; bylo to „maršál d’Humières“ a tak dále u ostatních, a lidi nejvyššího postavení velmi často pouhým jménem, bez titulu. Nafoukanost a drzost byly dokonalé; a přesto tím, že denně vyběhl sto schodišť, šeptal do uší nesmysly, hrál si na důležitého a nafukoval se, imponoval části dvora a svými lokajskými službami a úslužnými pomluvami v tichém důvěrném šepotu si získal nevím kolik lidí.⁴

Jeho žena, dcera Besmauxe, guvernéra Bastily, byla velká ženská, stejně drzá jako on, která nosila kalhoty a před níž se neodvážil ani ceknout. Její nestoudnost se ničím nečervenala, a po mnoha milostných pletkách se přichytila k panu z Duras, jemuž vládla a u něhož byla naprosto a veřejně paní domu a žila na jeho útraty. Vysloužila si tím jméno paní konetáblová, protože pan z Duras byl děkanem maršálů Francie. Jinak se jí neříkalo; sama se tomu smála první. Děti, patolízalové, služebnictvo, všechno se před ní klonilo v úctě a závislosti, i paní z Duras, když zřídka a nakrátko přijela ze svého venkova; maršálův věk způsobil, že se nad tím lidé pohoršovali méně. To jsou lidé, které král postavil kolem monseigneura vévody z Bourgogne, který velmi často jezdil na hon; a z těch čtyř jedině Gamaches mohl nebo chtěl vsednout na koně. Zvláštní bylo, že nedostali ani název funkce, ani jmenovací listinu, ani plat, jen krásná slova, když je do toho uváděli, a výsadu být bez žádosti zváni na všechny cesty do Marly — a to samo jim pomátlo hlavy.

Cheverny byl meninem Monseigneura; byl vyslancem ve Vídni a potom velvyslancem v Dánsku, kde on i jeho žena dostali kurděje a nechali tam své zdraví i zuby. Jeho žena, duchaplnější a uměřenější, se svému bratrovi dost podobala. Ve Vídni se Chevernymu přihodila zvláštní příhoda. Měl mít jednoho zimního večera první audienci u císaře. Šel do paláce; přijal ho komoří, provedl ho dvěma nebo třemi místnostmi, otevřel poslední, nechal ho vstoupit, sám hned ode dveří ustoupil a zavřel je. Cheverny se ocitl v místnosti delší než širší, chudě zařízené, se stolem úplně na konci; na něm stály jako jediné světlo v celé místnosti dvě žluté svíce a o stůl se zády opíral muž v černém. Cheverny, málo nadšený tím místem, se domníval, že je v místnosti, kde se čeká na uvedení dál, a začal se rozhlížet napravo a nalevo a procházet se z jednoho konce na druhý. Tato kratochvíle trvala skoro půl hodiny. Nakonec, když se při jedné procházce dostal dost blízko ke stolu a k tomu černému muži opřenému o něj, kterého podle vzezření a oděvu pokládal za službu konajícího komorníka, se ho ten muž, který ho do té doby nechal naprosto volně, aniž by se pohnul nebo promluvil, zdvořile zeptal, co tu dělá. Cheverny mu odpověděl, že má mít audienci u císaře, že ho sem uvedli a že tu čeká, až bude uveden, aby měl tu čest se mu poklonit. „To já jsem císař,“ odpověděl ten muž. Cheverny při tom slově div nepadl naznak a několik okamžiků se vzpamatovával, jak jsem ho slyšel vyprávět. Vrhl se do omluv, do výmluv na tmu a na vše, co našel. Myslím, že jeho proslov byl potom špatně sestavený. Kdokoli jiný než císař by se tomu zasmál, ale Leopold, neschopný ztratit svou vážnost, zůstal v téže chladnokrevnosti, která ubohého Chevernyho dočista vyvedla z míry. Vyprávěl dobře a tu historku bylo znamenité slyšet od něho.

Paní z Montchevreuil, která se vracela z Fontainebleau týž den jako král, 22. října, s paní z Maintenon, v jejímž kočáře a společnosti jezdila vždy, se v Plessis cítila tak zle, že tam museli dlouho zastavit. Se vší námahou ji dopravili do Versailles, kde čtvrtého dne zemřela.⁵ Paní z Maintenon to velmi zarmoutilo; mnozí se snažili přesvědčit, že jsou zarmouceni také, ale v jádru se každý cítil ulehčen jako při vysvobození. O panu a paní z Montchevreuil jsem mluvil dost při sňatku pana du Maine, abych nemusel nic dodávat. Několik dní nato přijal král starého dobráka Montchevreuila ve svém kabinetu zadním vchodem, kudy jako bývalý vychovatel pana du Maine směl vcházet i nadále. Král s ním jednal, jako by jednal důvěrný přítel se svým přítelem. Vzhledem k postavení, v jakém s ním byl, to nebylo překvapivé.

Téhož dne, kdy paní z Montchevreuil zemřela, 25. října, řekl král večer monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, že ho uvede do nejbližší rady pro depeše, a dodal, že na prvních zasedáních chce, aby jen poslouchal, učil se a vzdělával, aby byl potom s to dobře hlasovat. Pro prince to byla velká radost; Monseigneur do ní vstoupil až starší. Monsieur v ní zasedal, ale dál už se nedostal.

Castel dos Rios, katalánský šlechtic, velmi chudý, přijel do Paříže na počátku cesty do Fontainebleau jako španělský velvyslanec;⁶ byl původně jmenován, aby jel v téže hodnosti do Portugalska, ale ten, kdo měl jet do Francie, byl urozenější a u španělského dvora mnohem vlivnější; dal proto určení změnit, sám odjel do Portugalska jako na vyslanectví z přízně a toho druhého nechal poslat na vyslanectví, které bylo vyhnanstvím. Tak se na ně totiž pohlíželo. Chtěl přijet za dvorem do Fontainebleau, ale bylo mu to odepřeno; velmi si stěžoval a bylo mu odpovězeno, že pana d’Harcourt nechali v Madridu čekat tři měsíce, než mu dovolili vidět španělského krále, a že on tedy může mít trpělivost šest týdnů, než uvidí krále. Po návratu dostal audienci. To, co v ní měl projednat, bylo skutečně tak důležité, že to nesneslo odklad: naléhal jménem svého krále na krále ve dvou věcech. Jednak aby použil své autority a dal Sorbonnu odvolat odsouzení knih jedné španělské zbožné ženy, jménem Marie z Ágredy. Doba byla zvolena špatně: ty knihy byly zcela v duchu názorů pana z Cambrai, jehož odsouzení v Římě král právě prosadil. Druhou věcí bylo prosadit v celém jeho království jako dogma neposkvrněné početí svaté Panny, a tedy učinit víc než církev, která byla v té věci zdrženlivější. Proto se velvyslanci i jeho pánovi vysmáli s těmi nejkrásnějšími slovy na světě. To byla celá látka jeho audience. Kdo by byl věřil, jak se toto vyslanectví o čtrnáct měsíců později obrátí a že tento druh vyhnanství přinese velvyslanci to nejúplnější štěstí!

Ubohý d’Harouys zemřel v té době v Bastile, kde byl deset nebo dvanáct let; byl dlouho pokladníkem bretaňských stavů.⁷ Byl to nejlepší a nejochotnější člověk na světě; neuměl nic než půjčovat peníze a nevymáhat je; takovým chováním se tak zadlužil, že když přišlo na vyúčtování, nedokázal se z toho nijak dostat. Důvěra provincie i všech byla k němu tak velká, že ho nechali několik let neskládat účty: to byla jeho zkáza. Mnoho lidí přišlo o velké peníze. Bretaň na tom ztratila mnoho a on byl úplně zruinován. Je to, myslím, jediný příklad účetního veřejných peněz, na němž prodělali jeho páni i celá veřejnost, aniž by jeho poctivost utrpěla sebemenší podezření. I ti, kdo prodělali, ho litovali, všichni byli jeho neštěstím zarmouceni; proto se král spokojil s doživotním vězením. Snášel je bez stížností a strávil je ve velké zbožnosti, hojně navštěvován mnoha přáteli a mnohými podporován.

To nezabránilo jeho synovi stát se dvorním referendářem a intendantem provincie s pověstí ducha i poctivosti. Získal si lásku a vážnost a byl by šel dál, kdyby ho zbožnost jeho i jeho ženy, s níž neměl děti, nepřiměla všeho zanechat a myslet jen na spásu. Paní d’Harouysovou jsem často vídal v Pontchartrainu; měla mnoho ducha, a to velmi milého a vzdělaného, byla velmi oddána dobrým skutkům a velmi jansenistická. Často jsem se bavil tím, že jsem se s ní přel. Byl jsem nadšen, kdykoli jsem ji tam našel.

Po návratu z Fontainebleau se očekával pan Lotrinský, aby vykonal králi manský hold za vévodství Barské a jeho další země, které byly lenní závislé na koruně.⁸ Měla přijet i paní vévodkyně, a Monsieur je v Paříži hostil a dal jim v Palais-Royal byt pana a paní vévodkyně z Chartres. Pro paní Lotrinskou nebylo žádných potíží, neboť si zachovávala svou hodnost vnučky Francie. Neměly být ani pro pana Lotrinského. Jeho předkové, lotrinští vévodové jako on, byli mnohokrát u francouzského dvora bez potíží.

Karel I., vévoda lotrinský, byl jmenován konetáblem Francie po smrti, či spíše po zavraždění konetábla z Armagnacu burgundskou stranou v Paříži 12. června 1418. Pravda je, že se tohoto úřadu netěšil dlouho, protože byl dosazen onou strašnou Izabelou Bavorskou, manželkou Karla VI., který ho v jedné chvíli úlevy ve své smutné nemoci v dubnu 1423 v Bourges sesadil⁹ a dal meč konetábla J. Stuartovi, hraběti z Buchanu a z Douglasu, který pak 17. srpna padl v bitvě u Verneuil v Perche proti Angličanům. Na jeho místo byl jmenován konetáblem hrabě z Richemontu; byl synem, bratrem a strýcem bretaňských vévodů a po nich se jím roku 1457 stal sám, chtěl si podržet meč konetábla, s nímž dobyl tolik slávy, a zemřel jako vévoda bretaňský a konetábl Francie v prosinci 1458 ve svém zámku v Nantes, pod jménem Artur III.

René II., vévoda lotrinský, byl 7. srpna 1486 jmenován Karlem VIII., jemuž bylo tehdy šestnáct let, velkým komořím na místo hraběte z Longueville, syna slavného Orleánského bastarda, sesazeného a zbaveného statků za to, že se přidal ke straně vévody orleánského, pozdějšího krále Ludvíka XII., proti králově sestře paní z Beaujeu, jeho poručnici a správkyni království. Vévoda lotrinský nezůstal velkým komořím Francie dlouho. Spolčil se s týmž vévodou orleánským proti králi a tento korunní úřad dostal na jeho místě roku 1491 Filip Bádenský, markrabě z Hochbergu a hrabě neuchâtelský.

Nemusíme chodit tak daleko: Ludvík XIII. i král, jeho syn, viděli Karla IV., vévodu lotrinského, více než jednou u svého dvora, kde pobýval, a vévodkyně Nikola strávila v Paříži svá poslední léta. Cesta byla tedy prošlapaná a stačilo se jí držet. Lze dodat, že i otec vévody lotrinského byl v Paříži a u dvora, zdržel se tam sice krátce, ale dost na to, aby příklady pokračovaly a mohl se jimi řídit i tento případ. Právě to však vadilo mladším členům jeho rodu usazeným ve Francii, kteří, odvozujíce své nároky od svého původu, měli velký zájem povýšit svou hlavu rodu a velkou snadnost k tomu díky Monsieurovi, zcela oddanému rytíři Lotrinskému, až do té míry, jak jsem poznamenal při sňatku paní Lotrinské. Lidé, kteří se odvážili chtít svou hlavu rodu povýšit až na roveň panu vévodovi z Chartres, nehodlali se spokojit s pouhou rovností s princi krve, a ti ji hodlali snášet ještě méně. Žádný lotrinský vévoda jim nikdy nic nepřel, ani otec tohoto, švagr císaře a velitel jeho armády, vůči oběma princům de Conti, dobrovolníkům v téže armádě — a přitom jemu samému nic nepřel ani bavorský kurfiřt, který v ní sloužil. Druhý z těchto princů byl živ a přítomen u dvora, a onen kurfiřt byl bratrem tehdy ještě žijící paní Dauphine a císařovým zetěm. Nezapomnělo se ještě, jak se slavný Karel Emanuel, vévoda savojský, zeť španělského krále Filipa II., který v Evropě hrál tak velkou roli, choval k princům krve, ani na slavný výrok Jindřicha IV. o tom. Karel Emanuel za ním přijel do Lyonu, aby zastavil jeho vojska, poté co dlouho pobýval u jeho dvora v Paříži v naději, že ho oklame ohledně navrácení markrabství Saluzzo. Stalo se, že jednoho rána, když přicházel na vstávání Jindřicha IV., se on a princ de Condé, přicházející z různých stran, setkali ve stejnou chvíli u dveří komnaty, kde se král oblékal. Zastavili se, aby dali přednost jeden druhému; Jindřich IV., který je viděl, zvýšil hlas a řekl princi de Condé: „Jděte, jděte, synovče, pan savojský ví dobře, co vám dluží.“ Princ de Condé prošel, a pan savojský hned za ním a bez potíží.¹⁰

Tyto úvahy vedly k tomu, že byl navržen jistý úhyb, který naplňoval záměry a nároky Lotrinků vůči princům krve: dokonalé inkognito pana Lotrinského, které vše zároveň urovnávalo i zahalovalo. Toto inkognito však bylo také dokonale směšné: inkognito, zatímco paní vévodkyně lotrinská v něm být nemohla; inkognito, a přitom veřejně ubytovaný, hoštěný a vydržovaný Monsieurem v Palais-Royal před očima celé Francie; inkognito, a přitom přijíždějící výslovně k úkonu, při němž musel být veřejně znám a bez závoje; inkognito konečně bez důvodu i záminky, neboť jeho předkové byli veřejně u dvora i v Paříži, a dokonce i jeho otec. Proto také zvolili k jeho prosazení obratnou okliku. Monsieur, když to králi navrhoval, nezapomněl svého zetě náležitě doporučit, ujistit krále, že je velmi daleko od toho, aby princům krve cokoli upíral; že přijel kvůli svému holdu a že, jelikož je jeho země takříkajíc sevřena královou mocí, nemůže myslet na nic jiného než na to, jak se mu zalíbit a bez výhrad poslechnout, cokoli se mu zlíbí přikázat; ale že on, Monsieur, se domnívá, že by měl krále upozornit na to, že když dal hodnost princů krve svým nemanželským dětem, možná by pro ně nechtěl od pana Lotrinského vyžadovat tytéž projevy úcty jako pro prince krve; že by se to příčilo jeho velkorysosti, ačkoli by ho k tomu mohl donutit; a že nedonutí-li ho, vznikne mezi nimi rozdíl, který by pro ně nebyl výhodný. Tato pokorná a lichotivá řeč, která měla v podstatě jen povrch, krále oslnila a dojala natolik, že k inkognitu svolil, podle něhož pan Lotrinský nekonal ani nepřijímal žádné návštěvy a neměl žádné pocty náležité ani nárokované. Vše patřilo vnučce Francie, jeho choti, a splývalo pod jejím jménem; sami přitom nic ze svého postavení neztratili a mohli si toto inkognito svobodně vyložit se všemi výhodami, které si od něho dobře slibovali. Když byl tento velký bod získán, všechno ostatní šlo snadno.

V pátek 20. listopadu jeli Monsieur a Madame do Bondy naproti panu a paní Lotrinským, kteří si oba sedli na přední sedadlo Monsieurova kočáru. S pohoršením se zaznamenalo, že pan vévoda z Chartres seděl u dvířek. Rozhlašovalo se, že mu na předním sedadle bývá zle. Tomu se dalo vyhnout, ale to nebylo v zájmu lotrinského rodu, který zařídil, aby paní vévodkyně z Chartres zůstala ve Versailles; s ní by nebylo tak snadné kličkovat. Šli do opery do Monsieurovy lóže a Monsieur si pak ponechal k večeři všechny princezny lotrinského rodu a jiné dámy.

Nazítří v sobotu přivedl Monsieur pana Lotrinského do Versailles. Dorazili do salonu chvíli před polednem. Nyert, komorník ve službě, to ohlásil králi, který zasedal v radě a měl dnu. Ihned se jím dal odvézt v pojízdném křesle. V salonu byli jen oni tři a dveře kabinetu zůstaly otevřené, odkud je ministři viděli. Pan Lotrinský objal kolena krále, hluboce skloněný, a byl přijat velmi milostivě, ale nebyl objat. Rozhovor trval dobrou čtvrthodinu, během níž Monsieur jednou nebo dvakrát odešel ke dveřím kabinetu pohovořit s ministry, aby nechal pana Lotrinského s králem o samotě.

Monsieur pak požádal krále o svolení, aby lord Carlingford a jeden či dva přední muži pana Lotrinského mohli vstoupit a poklonit se mu. Tehdy vstoupili s lidmi pana Lotrinského vévoda z Gesvres, první šlechtic královy komory ve službě, pan maršál z Lorges, kapitán gard ve službě, a několik předních dvořanů, ale nikdo z jeho rodu, a nepodařilo se mi zjistit proč. Monsieur se pak krále zeptal, zda mu dovolí ukázat panu Lotrinskému královy malé pokoje, a cestou kabinetem rady mu jmenoval ministry. Z malých pokojů vešli do velké galerie, kde byli dost dlouho a kde pan Lotrinský viděl paní vévodkyni z Bourgogne, jak se vrací ze mše, ale nepřiblížil se k ní. Odtud ho Monsieur vzal na oběd do Saint-Cloud, kde paní Lotrinská nemohla být, protože ji chytila horečka. Seignelay, mistr šatny, se nazítří ráno šel královým jménem zeptat, jak se jí daří, a přinesl zprávu, že to nic není a že v úterý přijede do Versailles. Paní vévodkyně z Chartres ji v den jejího příjezdu navštívila z Versailles a páni vévodové z Anjou a z Berry ji navštívili v neděli po obědě. Dala jim křesla, na něž se posadili, a sama si vzala taburetku, jak se sluší. Monseigneur vévoda z Bourgogne ani Monseigneur ji nenavštívili; mladší nechali jít jakoby z galantnosti. Otec i syn byli toho dne v Meudonu, což poznamenávám kvůli krátké vzdálenosti od Paříže, odkud by jejich návštěva byla snadná, kdyby ji byli chtěli vykonat. V úterý měla paní Lotrinská přijet do Versailles na oběd k paní vévodkyni z Chartres, pak jít ke králi atd., a paní vévodkyně z Bourgogne ji měla vidět, tedy přijmout, a potom jet do opery v Paříži. Ale objevily se neštovice a všechny cesty zmařily. Pan vévoda z Chartres to přišel oznámit králi. Nikdo ji neviděl — ani Monsieur, ani pan Lotrinský, ani nikdo jiný — kromě Madame, která se s ní uzavřela téměř sama, a paní z Lenoncourt, její dámy šatny a jediné dámy, kterou s sebou přivezla; ta neštovice chytila a byla na tom velmi zle.

Dokončím vyprávění o cestě pana Lotrinského vcelku, abych ho nepřerušoval, ačkoli by tu bylo místo vyprávět, co se přihodilo mně; učiním to potom. Ve středu 25. listopadu, v den určený k holdu, přivedl Monsieur pana Lotrinského do Versailles; ten, když sesedl, šel čekat k panu Velkému, a Monsieur šel rovnou ke králi. Pan vévoda z Chartres s nimi nepřijel; Monsieur se tomu záměrně vyhnul, aby se zalíbil rytíři Lotrinskému. Chvíli po tom, co byl Monsieur u krále, vzkázal Monsieur panu Lotrinskému, ať přijde: bylo to kolem třetí hodiny odpolední. Následovali ho všichni jeho poddaní, kteří ho na cestě doprovázeli, a prošel mezi dvojitým špalírem přihlížejících a zvědavců nízkého stavu. Prošel sály gard, aniž by stráže udělaly jakýkoli pohyb, tak jako pro posledního soukromníka. Král ho očekával v salonu, který byl tehdy mezi jeho ložnicí a kabinetem rady a který se od té doby stal jeho ložnicí. Seděl v křesle s kloboukem na hlavě, pan maršál z Lorges za ním, mezi panem kancléřem a vévodou z Gesvres, v nepřítomnosti pana z Bouillonu, velkého komořího, který byl v Évreux; monseigneur vévoda z Bourgogne stál s odkrytou hlavou, trochu před panem kancléřem, ale nezakrýval ho; pan vévoda z Anjou stejně na druhé straně, aniž by zakrýval vévodu z Gesvres, za nímž stál Nyert, první komorník krále. Pan vévoda z Berry, Monsieur, pan vévoda z Chartres, princové krve a oba levobočci stáli všichni v řadě a tvořili půlkruh, s množstvím dvořanů za nimi i dál v řadě. Žádný vévoda kromě dvou, které jsem právě jmenoval, protože byli ve službě svých úřadů a byli nezbytní, ani žádný cizí kníže. Státní sekretáři stáli za panem kancléřem a princové na téže straně. Monseigneur neměl chuť se na obřad dívat.

Pan Lotrinský našel dveře královy ložnice, které vedou do salonu, zavřené a uvnitř dveřníka. Jeden z doprovodu pana Lotrinského zaškrábal, dveřník se zeptal: „Kdo je to?“ Ten, kdo škrábal, odpověděl: „Pan vévoda lotrinský,“ a dveře zůstaly zavřené. Za chvíli tentýž obřad. Potřetí odpověděl: „Pan vévoda barský;“ tehdy dveřník otevřel jedno křídlo dveří. Pan Lotrinský vstoupil a ode dveří, pak z prostředka komnaty a nakonec docela blízko krále učinil velmi hluboké úklony. Král se nepohnul a zůstal s pokrytou hlavou bez jakéhokoli pohybu. Vévoda z Gesvres, následovaný Nyertem, ale s kloboukem pod paží, pak postoupil o dva nebo tři kroky, vzal panu Lotrinskému klobouk, rukavice a kord, jež mu ten odevzdal, a vévoda z Gesvres je hned podal Nyertovi, který zůstal na místě, ale hodně za panem Lotrinským, a vévoda z Gesvres se vrátil na místo, kde stál předtím.

Pan Lotrinský poklekl na obě kolena na polštář z červeného sametu lemovaný tenkým zlatým prýmkem, který ležel u králových nohou, a král vzal jeho sepjaté ruce do svých. Tehdy pan kancléř přečetl velmi hlasitě a velmi zřetelně formuli manského holdu¹¹ a přísahy, s nimiž pan Lotrinský souhlasil, a řekl a zopakoval, co bylo předepsáno; pak vstal, podepsal přísahu perem, které mu Torcy podal kousek stranou od krále, kde mu Nyert podal kord, který si připjal, pak mu vrátil klobouk, v němž byly rukavice, a vzdálil se. Během této chvíle král vstal a smekl, a všichni princové krve i oba levobočci zůstali na svých místech. Když se pan Lotrinský obrátil zpět ke králi, Jeho Veličenstvo se pokrylo, vyzvalo i jeho, aby se pokryl, a zároveň se pokryli i princové krve a oba levobočci. Po krátké chvíli rozhovoru takto ve stoje a v řadě král smekl a odešel do svého kabinetu, kam po necelých sedmi minutách dal zavolat pana Lotrinského. Monsieur zůstal v salonu a pan Lotrinský zůstal s králem o samotě dobrou půlhodinu. Našel Monsieura, jak na něho čeká v salonu, a ten ho hned odvezl zpět do Paříže, kde za ním nazítří přišel Torcy, aby mu dal podepsat listinu s podrobným popisem celého obřadu a jeho složení věrnosti a manského holdu, a vydal mu její opis, podepsaný jím a Pontchartrainem.

Ve čtvrtek, den po holdu, vzal Monsieur pana Lotrinského do Meudonu; dorazili tam, když se vstávalo od stolu. Monseigneur je vodil po celém svém domě, načež se kolem čtvrté hodiny vrátili do Paříže. Následující sobotu jel pan Lotrinský sám na oběd do Versailles k panu Velkému, pak si prohlédnout velkou stáj, kde ho provázel hrabě z Brionne, a odtud se vrátil do Paříže. V pondělí nato vzal Monsieur pana Lotrinského do Marly, kam král přijel hned po obědě a ukázal mu dům i zahrady. Monsieur, který byl nachlazený, zůstal v salonu. Král se ze zahrad vrátil do kabinetu s panem Lotrinským, kde s ním byl nějakou dobu o samotě, a ten se na konci rozloučil. Když král vyšel z kabinetu, promluvil nějakou dobu s milordem Carlingfordem, známým ve Vídni pod jménem generál Taaffe, který býval vychovatelem pana Lotrinského; pak přijal úklony těch, kteří se mu poklonili při příjezdu, šel se znovu projít a vrátil se do Versailles, a Monsieur odvezl pana Lotrinského do Paříže; král mu poslal sadu gobelínů s dějinami Alexandra v hodnotě pětadvaceti tisíc tolarů. Monsieur totiž krále, který mu chtěl dát dar, prosil, aby mu dal raději gobelíny než cokoli jiného.

V úterý 1. prosince dal Monseigneur, který byl v Meudonu, oběd monseigneurovi a paní vévodkyni z Bourgogne a jejich doprovodu. Obědvala tam i paní princezna de Conti, a všechny je vzal do opery. Monsieur tam byl ve své horní lóži s panem Lotrinským. Přivedl ho do lóže Monseigneura, kde byl jen chvilku, aby se rozloučil s ním a s monseigneurem a paní vévodkyní z Bourgogne, u nichž ovšem předtím nebyl na návštěvě, což se zdálo dost podivné, a hned nato odešel s Monsieurem. Následující noc odjel se svým doprovodem poštou zpět do Lotrinska. Všude dali zdvojit koně, a co bylo ještě vzácnější, král zaplatil všechny výlohy, a to proti své vůli, ze shovívavosti k Monsieurovi. Ať byl Monsieur rytíři Lotrinskému oddán sebevíc, pan Lotrinský mu už začínal velmi ležet v žaludku kvůli výlohám i kvůli jeho volnosti. Všiml si toho, nebo mu to dali znát, a to uspíšilo jeho odjezd. Přesto ho obtěžovala dotěrnost všech příslušníků jeho rodu, z nichž si zřejmě nevážil nikoho kromě pana Velkého a rytíře Lotrinského; a nejednou mu uklouzlo, že neví, co po něm všichni ti malí princové chtějí, když ho neustále obléhají.

V neděli 20. prosince, když král vycházel z kázání, potkal Monsieura, který mu šel naproti a doprovodil ho k němu. Našli tam Madame a paní Lotrinskou a všichni čtyři byli dost dlouho sami v králově kabinetu. Monsieur, Madame a paní Lotrinská šli odtud k paní vévodkyni z Chartres a Monsieur pak zavedl paní Lotrinskou k panu Velkému, který měl dnu, a potom do Paříže. Král nechtěl, aby viděla Monseigneura, královy vnuky ani paní vévodkyni z Bourgogne, ani aby se s nimi setkala, kvůli neštovicím, které neprodělali. V sobotu jel král sám na oběd do Marly, kam za ním z Paříže přijeli na oběd Monsieur, Madame a paní Lotrinská. Zaznamenalo se, že pan vévoda ani paní vévodkyně z Chartres tam nebyli.¹² Kde to šlo, se zařídilo, aby se švagrové nesetkaly: Monsieur, aby se zalíbil rytíři Lotrinskému, Madame, protože svého zetě pokládala za německého knížete, který si tedy mohl nárokovat cokoli. Spokojili se s tím, že pan Lotrinský před odjezdem navštívil pana vévodu z Chartres a zahrnul ho ujištěními, že ho nikdy ani nenapadlo cokoli mu upírat. To tedy znamenalo, že se to napadnout dalo. Komentář k tomu bylo na princích krve. V každém případě neštovice paní Lotrinské nepřišly nevhod a Lotrinkové měli velký důvod být spokojeni s Monsieurem a Madame a chválit se za svůj obratný kousek, jímž vtáhli do hry levobočky, aby se zcela vyhnuli princům krve, a vše odrazili inkognitem. Paní Lotrinská se po obědě rozloučila s králem, který se vrátil do Versailles, a Monsieur, Madame a paní Lotrinská do Paříže; ta odtud nazítří, v pondělí, odjela zpět do Lotrinska. Dala najevo netrpělivost, která hraničila s neslušností. Patrně chtěla využít svých neštovic a nezůstat tu tak dlouho, aby byla s to plnit povinnosti, které by ji uváděly do rozpaků.