Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola dvacátá první

Přicházím nyní k tomu, co se mi při té cestě přihodilo. Bylo jisté, že velký komoří, a v jeho nepřítomnosti první šlechtic královy komory ve službě, má vzít panu Lotrinskému, jdoucímu složit hold, kord, klobouk a rukavice. Vzít je v takovém případě znamená zbavit vazala odznaků důstojnosti v přítomnosti jeho pána, a ne mu posloužit; dokládá to i to, že první šlechtic komory je ani nepodrží, ani nevrací. Celá jeho funkce spočívá jen v tom, že vazala zbaví odznaků, a první komorník je od prvního šlechtice komory přebírá v okamžiku, kdy je vazalovi odňal, a týž první komorník je vazalovi po holdu vrací. Tak se to dělo roku 1661 při holdu lotrinského vévody Karla IV., prastrýce tohoto vévody, a ukazuje se dokonce, že konetábl z Richemontu, z královského rodu, který zemřel jako vévoda bretaňský, vzal kord, rukavice a klobouk bretaňskému vévodovi, svému synovci, když byl přítomen jeho holdu. Jinak se to chápat nedá a skutečně se to tak chápalo, bez mráčku a bez vytáček. Přesto, vzhledem k obratnosti, s jakou lotrinský rod dokázal ze všeho těžit a z těch nejnahodilejších a nejlhostejnějších věcí dělat vyznamenání, nároky a výsady, chtěl jsem se vyhnout i těm nejnepatrnějším maličkostem, abych jim nenechal žádnou záminku, a využít té nejpřirozenější okolnosti na světě.

Vévoda z Gesvres, který měl toho roku službu, už večery nesloužil, kdykoli ho mohl zastoupit jeho syn, markýz z Gesvres, držitel přežívajícího nároku na jeho úřad. Markýz byl zdráv a byl ve Versailles; bylo tedy nejprostší nechat funkci jemu. Vévoda z Gesvres se celý život prohlašoval za zvláštního přítele mého otce a navštěvoval ho velmi často až do jeho smrti. Potom mě zahrnoval přátelskými projevy a v každém roce své služby mi obstarával všechny druhy přístupu, kterými může první šlechtic komory poctít. Navštěvoval mě, ve svých osmdesáti letech, se zdvořilostí a způsoby nanejvýš způsobilými vzbudit důvěru. Vždy jsem mu odpovídal se vší péčí, ohleduplností a úctou, jaké náležely jeho věku a jeho vstřícnosti, a vzhledem k tomu, jak málo lidem dovoloval se k němu přiblížit, byla něžnost, kterou mi vždy projevoval, zcela neobvyklá.

Domníval jsem se tedy, že mohu s ním jednat důvěrně a upozornit ho na výhodu, kterou by si Bouillonové mohli chtít vzít ze strojené nepřítomnosti pana z Bouillonu, kdyby tu funkci vykonal vévoda a pair. Dodal jsem, že když se holdu nesmí účastnit žádný vévoda bez naprosto nezbytné funkce — jako první šlechtic komory a kapitán gard ve službě, jímž byl můj tchán — ani žádný cizí kníže, protože pan Lotrinský se hned nato pokryje a oni zůstanou s odkrytou hlavou, je to další důvod nechat funkci markýzovi z Gesvres. Okořenil jsem to všemi omluvami a projevy úcty, jaké se slušely na můj věk. Zdálo se, že je spokojen a že se mu můj návrh líbí. Rozebíral to se mnou a souhlasil, že když král nemá nic proti nepřítomnosti pana z Bouillonu, který žádného nástupce s přežívajícím nárokem nemá, je to důvod, aby neměl nic ani proti jeho nepřítomnosti, když má nástupce zvyklého zastupovat ho každý večer. Dal mi najevo, že dobře chápe všechny důvody, které jsem mu právě řekl, že se pokusí nechat funkci synovi, ale že o tom musí promluvit s králem. Dodal: „Víte, s tím člověkem, s nímž mám co do činění (to byl král), se musím ponížit nízko, nízko, nízko, takhle (ukazoval rukou), abych se pak pozvedl vysoko.“ V tom neměl nepravdu a dobře ho znal. Odešel jsem, pochválil jeho opatrnost a notně svému starci polichotil, spokojený se vším, jen když jeho syn funkci vykoná.

Viděl jsem se pak s paní z Noailles a s vévodou z Béthune, starým přítelem vévody z Gesvres, který s ním mluvil po mně a nebyl spokojen. Začal jsem tušit rozmarnou povahu toho starce, v níž vždy vyplula na povrch podlézavost. Několik mých záměrů selhalo. Usoudil jsem, že to nejhorší, co se mi může stát, když s ním promluvím znovu, je neúspěch, a v té důvěře jdu k němu nahoru a zastihnu ho při oblékání. Pošlu jeho sluhy ven a mluvím s ním; odpoví mi chladně, že mu král řekl, že je to jeho funkce a že ji má vykonat; že nemohl odpovědět, protože se v tu chvíli rozjelo královo pojízdné křeslo, které ho vezlo ke schodišti na procházku do Marly; to mě nepřekvapilo. Odpověděl jsem mu, že když se funkce koná odpoledne, bude mít ještě čas promluvit při králově vstávání, kam právě šel, nebo jinde; a nakonec, po několika dohadech, z mé strany vždy velmi uměřených a uctivých, z jeho chladných, ale zdvořilých a takových, že se zdálo, že si přeje totéž co já, jsem uzavřel tím, že mu nezbývá než odjet po vstávání do Paříže, jako by kvůli nějaké naléhavé záležitosti, nebo předstírat nemoc; a že když král nemá nic proti tomu, že pan z Bouillonu zůstává v Évreux, aniž je nemocen nebo to předstírá, nebude mít nic ani proti tomu, když to udělá on, i kdyby nevěřil, že nemocen je. Všechno bylo marné, byl rozhodnut. Sešel jsem k vévodovi z Béthune; našel jsem jen jeho syna, jemuž jsem vylíčil, co jsem právě udělal a viděl. Uklidnil mě, že pan z Chevreuse o tom má mluvit s králem po jeho vstávání. Skutečně uspěl, a král, když šel vydat heslo, řekl ve svém kabinetu veřejně a nahlas markýzovi z Gesvres, že při holdu bude sloužit on místo svého otce. Všichni to slyšeli a hned to roznesli. Vévoda z Gesvres, který to slyšel jako ostatní, nechal všechny odejít a pak krále přemluvil tak dobře, že král svolil, aby funkci vykonal on. To je tedy bezdůvodná podlost a proradnost, ale to ještě nic není.

O dva dny později mě hraběnka z Roucy upozornila, že v Palais-Royal je proti mně velký povyk; že Madame mluvila o mně velmi jízlivě s hraběnkou z Beuvronu a že věc došla tak daleko, že bych měl zjednat nápravu. Šel jsem za hraběnkou z Beuvronu a ta mi vylíčila, že vévoda z Gesvres nejenže vykonal funkci při holdu, ale ještě se zavděčil králi na můj účet a burleskním způsobem mu vylíčil všechny kroky, které jsem u něho podnikl, abych mu v tom zabránil, až po to, že jsem ho chtěl přimět hrát mrtvici — čemuž se ve svém věku a při své postavě velmi dobře vyhnul, ze strachu, aby se mrtvice nepomstila a nezemřel jako Molière; že k tomu na svůj vlastní účet přidal všechny podlézavosti, jaké lze vyslovit, a hlavně nic neopomněl, aby mě dokonale obětoval; že odtud šel za paní z Armagnacu, ačkoli s ní ani s panem Velkým nebyl nijak spjat, a vylíčil jí totéž, a pak to opakoval každému, koho potkal; že se to doneslo k Monsieurovi, jemuž bylo ještě přidáno, že jsem pronášel spoustu řečí o malosti svrchovanosti a hodnosti pana Lotrinského; že Monsieur je strašlivě rozzlobený a mluví o tom s tisíci lidmi; že Madame, ač zdrženlivější, není o nic méně nebezpečná a že bych udělal dobře, kdybych usmířil lidi, s nimiž nelze mít pravdu.

Tak obrovská proradnost mě zasáhla jako blesk, a neuměl jsem si představit nikoho tak bezdůvodně zlého, aby chtěl v králově mysli zničit syna svého starého přítele, kterého vždy zahrnoval přátelstvím a laskáním, který mu vždy odpovídal všemožnou péčí a úctou, který mu v té věci neřekl nic, co by se mu mohlo nelíbit a co by nebyl sám dal najevo, že se mu líbí, a který mu pro naprostou nepoměrnost věku, postavy i postavení nemohl za tisíc let zkřížit cestu, jemu ani nikomu z jeho blízkých. Když jsem se vzpamatoval z prvního ohromení nad tak hanebnou zlovolností, poděkoval jsem hraběnce z Beuvronu a poprosil ji, aby Madame vysvětlila skutečný důvod mého jednání, totiž nepřítomnost pana z Bouillonu; že nemohu pokládat za nedůstojnou vévody a paira funkci, kterou vykonal konetábl, princ krve a později vévoda bretaňský; a že pokud jde o řeči, které se mi připisují, prosím ji, aby nevěřila tomu, co jí mohli donést lidé buď nepřátelští, nebo toužící se zavděčit. Dodal jsem, že bych jí přišel říci totéž sám, bude-li si to přát a dovolí-li, aby to bylo v soukromí, v jejím kabinetu. Pak jsem šel k paní z Maré; byla to má příbuzná, odedávna přítelkyně mého otce i matky a má od mého raného mládí. Bývala vychovatelkou Monsieurových dětí spolu se svou matkou maršálkou z Grancey a po ní; byla vychovatelkou dětí pana vévody z Chartres a odjakživa důvěrně zadobře s Monsieurem. Dávala mě všude hledat; řekla mi totéž, co mi sdělila hraběnka z Beuvronu, a ještě další ničemnosti vévody z Gesvres. Vylíčil jsem jí celou historii, na kterou neměla co odpovědět, jen mi přátelsky vyčítala, že jsem se svěřil bláznovi a zlému člověku, ať jsem ho považoval za přítele sebevíc. Ochotně se ujala, že Monsieurovi vyřídí totéž, co se ujala hraběnka z Beuvronu vyřídit Madame, ale o nic jsem ji nežádal ohledně paní Lotrinské, která byla podle ní zuřivá: byla tu jen jako tažný pták a jinak nic neznamenala.

Monsieur a Madame, kteří si dosyta ulevili, se zdáli spokojeni s tím, co jim bylo mým jménem řečeno, a víc nežádali. Zbýval král, zdaleka nejdůležitější, pokud jde o dojmy, které si mohl utvořit. Proces pana z Luxembourgu, omluva princezny z Harcourtu vévodkyni z Rohanu, má záležitost s panem Velkým, to vše, co jsem vedl tak ráznou rukou, ve mně vzbuzovalo obavu, že mám pravdu příliš často. Pan z Beauvilliers nebyl pro to, abych v této věci u krále cokoli podnikal, abych neudělal vážnou věc z toho, co král mohl vzít jen jako šprým, ale abych bedlivě sledoval, zda se ke mně král bude chovat chladněji, či jako obvykle, a podle toho pak zařídil své kroky. Rada byla skutečně velmi dobrá; král se ke mně choval jako obvykle a já zůstal v klidu.

Tento starý Gesvres byl tím nejkrutějším manželem ženy velkého ducha, ctnosti a jmění, která se od něho odloučila, a tím nejnepřirozenějším otcem velmi počestných dětí, jaký kdy byl.¹ Abbé z Gesvres byl již několik let čestným komořím Inocence XI. a těšil se takové jeho přízni, že ho papež chtěl učinit kardinálem, když roztržka mezi ním a králem kvůli sporu o franšízy vedla k odvolání všech Francouzů. Abbé z Gesvres na tom všechno ztratil, ale vrátil se s dobrou tváří. Král, jehož to dojalo, mu hned po příjezdu dal rovnou arcibiskupství v Bourges, které se právě uprázdnilo smrtí bratra státního sekretáře Châteauneufa. Vévoda z Gesvres šel rozzuřen za králem, řekl mu o svém synovi ty nejhorší věci a udělal vše, co mohl, aby této milosti zabránil. S markýzem z Gesvres a jeho ženou zacházel celý život jako s otroky, až do té míry, že se do toho král z dobroty často vložil. Jeho výbava byla nádherná, pokud jde o koně, postroje, povozy a livreje, které se neustále obnovovaly, a jeho stáje plné nejvzácnějších jezdeckých koní, ačkoli na žádném z nich neseděl přes třicet let; jeho služebnictvo bylo obrovské, jeho šaty nádherné a na jeho věk směšné. Když se mu mluvilo o jeho velkých příjmech, o špatném stavu jeho záležitostí navzdory bohatství, o nepořádku v jeho domě a o zbytečnosti a pošetilosti jeho výdajů, dal se do smíchu a odpovídal, že je dělá jen proto, aby zruinoval své děti. Říkal pravdu a dokonale se mu to podařilo; ale nebyla to jen jeho rodina, kterou bezdůvodně pronásledoval.

Téhož roku provedl maršálovi z Villeroy kousek, který ho mohl zabít. Oba pocházeli ze státních sekretářů a oba měli otce, kteří udělali velkou a neobyčejnou kariéru. Jednoho dne, když bylo prostřeno k malé tabuli a král byl ještě u paní z Maintenon, kam často chodil po ránu ve dnech, kdy neměl radu, jako ve čtvrtek a v pátek (a kdy ona tam nemusela hned ráno do Saint-Cyru jako ve Versailles), stáli dvořané kolem královského stolu a čekali na něho, a pan z Gesvres, aby ho obsluhoval. Maršál z Villeroy přišel s tím hlukem a s těmi způsoby, které odjakživa měl a které jeho přízeň a úřady činily ještě velkopanštějšími; nevím, zda to starého Gesvrese popudilo víc než obvykle, ale jakmile ho spatřil přicházet za roh královského křesla, kde maršál vždy stával, náhle na něho přes stůl a křeslo, jež byly mezi nimi, spustil: „Pane maršále, musíme přiznat, že vy a já máme velké štěstí.“ Maršál, udiven řečí, k níž nic nevedlo, s tím skromně souhlasil, zatřásl hlavou i parukou a chtěl ji přerušit tím, že promluví s někým jiným; ale ten druhý, který nezačal tak dobře nadarmo, pokračuje, oslovuje ho, aby ho poslouchal, obdivuje štěstí Villeroye, který si vzal Créquiovou, a svého vlastního otce, který si vzal Lucemburkovou, a odtud úřady, guvernérství, hodnosti, statky bez počtu; a otcové těch lidí státní sekretáři: „Zastavme se tu, pane maršále,“ zvolal, „nechoďme dál; neboť kdo byli otcové těch dvou státních sekretářů? Drobní úředníci, a sami také úředníci; a od koho pocházeli? Váš od prodavače ryb na tržnici a můj od podomního obchodníka, a možná od něčeho horšího. Pánové,“ obrátil se hned na společnost, „nemám snad pravdu, když pokládám naše štěstí, pana maršála i moje, za úžasné? Není to tedy pravda, pane maršále, že máme velké štěstí?“ A pak se rozhlížel, naparoval se a smál. Maršál by byl chtěl být mrtev, a ještě mnohem raději by ho byl uškrtil; ale co udělat člověku, který, aby vám řekl krutost, ji nejprve řekne sám sobě? Všichni mlčeli a sklopili zrak; nejeden nebyl nerad, že se může po očku dívat na maršála a vidět jeho velké způsoby tak zábavně pokořené. Přišel král a skončil tu podívanou i trapnou chvíli, ale jen ji přerušil. Několik dní se o tom mluvilo a zlomyslnost a závist, u dvora tak obvyklé, se tím bavily.

Tato příhoda, ať byla jakákoli, mi nemohla posloužit za lekci, abych nedůvěřoval tak zlému člověku. Mohl se domnívat, že se ozdobí skromností řečí, která v podstatě nesdělovala nic, co by všichni nevěděli, a žárlivost na přízeň a lesk maršála z Villeroy ho mohla vyprovokovat, aby mu zpříma řekl tak nepříjemné pravdy. Já byl na tisíc mil ode všeho, po čem mohl ten zhoubný stařec toužit nebo co mohl závidět, a nemyslím si, že by se kdokoli jiný na mém místě mohl mít na pozoru před tak bezdůvodnou a tak dokonalou zlovolností. Musím ale dokončit, co se týká strojené nepřítomnosti pana z Bouillonu.

Pana z Bouillonu nevzdálila služba při holdu; to jsem vysvětlil. Byl však zvyklý pokrývat se při audiencích vyslanců od té doby, co dědičné zrady jeho předků — poté co jim přízeň Jindřicha IV. vynesla Sedan — vynesly jeho otci místo stětí hodnost knížete, a nechtěl být přítomen obřadu, kde se princové krve, levobočci a pan Lotrinský pokryjí a on zůstane s odkrytou hlavou; a to také zabránilo lotrinskému rodu a všem ostatním, kdo mají tuto výsadu, aby se ho zúčastnili. Abychom však porozuměli tomuto rozdílu u týchž osob, které se pokrývají při audiencích vyslanců a při žádné jiné příležitosti se nikdy nepokrývají, je třeba vrátit se k původu tohoto vyznamenání.

Za starých časů byli všichni před našimi králi v běžném životě pokryti, a tedy i při obřadech, a když si někdo v královském okolí stáhl kápi,² ti nejblíže králi mu udělali místo, protože to bylo znamením, že chce s králem mluvit. Změna kápí v čepice a pak v barety tento zvyk postupně změnila a nakonec zrušila, takže se už nikdo před králem nepokrýval, ani v běžném životě, ani při obřadech, kromě těch, kde to bylo vyhrazeno nebo určeno, jako při korunovaci, při pohřbech, při obřadech řádu; a tehdy nešlo o to, být knížetem, ale jen mít úřad, který pokrývání dovoloval, jako pairové a korunní hodnostáři při korunovaci a při slavnostním zasedání parlamentu, všichni v pohřebních průvodech a všichni rytíři při kapitule a hostině řádu. Vyslance přijímali a provázeli při vjezdu a při audienci královi komoří, a tak to trvalo až do doby moci Guisů a jejich plánů. Jako byl pan z Guise první, kdo dal k formuli své pairské přísahy přidat za ostatní, tolik odlišná slova „a jako dobrý rada svrchovaného soudu“, aby si naklonil parlament a úřednictvo — což bylo dávno potom odstraněno; jako byl první muž nejen svého stavu a hodnosti, ale vůbec nějakého významu, který se stal čestným kostelníkem své farnosti, aby si získal měšťanstvo, za jehož hranice tento úřad nikdy nesahal; tak chtěl ze stejných důvodů získat i cizí mocnosti a připoutat si jejich vyslance. Jelikož mohl mnohem důležitější věci, zavedl zvyk vodit k slavnostní audienci vyslance předních korunovaných hlav, to jest papeže, císaře a králů španělského a anglického, pod záminkou svého úřadu velkého komořího, a představovat je králi. Vyslanci se cítili mnohem víc poctěni, když je vedl on, než když je vedli komoří, a toto provázení jim dávalo příležitost ke zdvořilostem, z nichž vzcházely návštěvy, styky a jednání. Od pana z Guise se zvyk ze stejných důvodů postupně rozšířil na jeho děti, jeho bratry a pak bratrance, nejprve aby ho zastupovali, a později jako vyznamenání, které si zvykem získali, a jako pocta, které se vyslanci už nechtěli vzdát. Od jednoho k druhému chtěli tuto výhodu sdílet i páni z Nemours, tak spjatí s Guisy, svými nevlastními bratry po matce. Nenarazili přitom na žádné potíže, a po nich ani pan z Longueville; a vyslanci, zvyklí, že je vedou knížata z lotrinského rodu, byli stejně spokojeni s knížaty ze savojského rodu a z jednoho jiného rodu, mnohem nižšího, který však těm dvěma ve výhodách v ničem neustupoval.

Proto když o mnoho let později páni z Bouillonu a z Rohanu získali táž vyznamenání, jaká si Lotrinkové osvojili za Ligy a jaká si potom dokázali dobře uchovat a jaká byla rozšířena i na pány ze Savojska atd., nedosáhli přesto na to, aby vodili vyslance k audienci; ti dobře dokázali říci, že hodnost, která jim byla dána, z nich knížata nečiní a že se nevzdají toho, aby je vedla knížata skutečná, a ne umělá. Když byla věc dobře zavedena a lotrinský rod se cítil schopen podniknout cokoli, když se prosadil hodnostmi a státními úřady, jež uměl tak dobře uplatnit proti princům krve, a kus po kuse, od příležitosti k příležitosti, si dokázal vytvořit hodnost z původu a vyznamenání odlišná od těch, jež vyplývají ze státních hodností, vymyslel, aby vyslance při vjezdu provázeli maršálové Francie, a tím dal najevo svou nadřazenost nad korunními hodnostáři. Tehdy bylo velmi málo vévodů, kteří by nebyli princi krve nebo ze svrchovaného rodu, a ještě se nevidělo, aby maršálové Francie byli vévody. Byli jimi až dlouho po zavedení tohoto doprovázení při vjezdech. Ještě dlouho potom nebyli maršálové Francie, kteří byli vévody, k tomu užíváni. Nakonec byli užíváni i oni jako k funkci spojené s jejich úřadem maršála, jako maršálové, a ne jako vévodové, a nepozorovaně se z toho stal nový stupeň vyznamenání pro knížata, jimž zůstalo provázení k audienci. Ale při této výhodě neměli výsadu se pokrývat; té cti užíval jen vyslanec, a kníže, který ho k audienci vedl, byl přítomen s odkrytou hlavou. Jakkoli se Guisové ukázali podnikaví, nikdy je nenapadlo pokrývat se před králi, jimž vládli a jimž se chystali uchvátit korunu. Tento zvyk se zavedl až za Jindřicha IV., a tady je příležitost, při níž k tomu došlo.

Po úplném pádu Ligy a po míru ve Vervins přijel do Francie španělský vyslanec, který byl španělským grandem. Šel za králem do Monceaux, kde byl král s nemnoha lidmi, a doprovázel ho v zahradách, které král dal založit a které mu rád ukazoval. Na počátku procházky se král pokryl. Vyslanec, zvyklý pokrývat se zároveň se španělským králem, se pokryl také. Jindřichovi IV. se to velmi nelíbilo. Nechtěl však vyslanci nic dát najevo, ale rozhlédl se kolem sebe a přikázal panu Princi, panu z Mayenne a panu z Épernonu, aby se pokryli; ti byli náhodou jedinými velmoži na té procházce. Odtud pan z Mayenne dosáhl toho, že se směl pokrývat při audiencích vyslanců; tím spíše pan Princ, a také šťastný vévoda z Épernonu, díky štěstí, že se tam s nimi ocitl jako třetí. S panem z Mayenne se pokrývali i příslušníci jeho rodu, kteří vodili vyslance k audienci, a jakmile se jednou pokryli, pokrývali se pak vždy, ať vyslance vedli, nebo ne. Podle tohoto příkladu se pokrývali i synové pana z Épernonu, protože tato pocta pro ně pocházela ze téhož zdroje v Monceaux. Knížata ze savojského rodu a z rodu Longueville, ve všem postavená na roveň Lotrinkům, se pokrývala stejně, a tudíž i kardinálové, všem nadřazení hodností, a princové krve, když byli nějací v dospělém věku, kromě pana Prince.³

Takový je původ toho, čemu se říká „klobouk“; a tento klobouk, pro pana z Épernonu tak náhodný, mu, jeho synům i vnukovi vynesl hodnost a pocty cizích knížat, ač byl u Jindřicha IV. v nevalné přízni a oblibě. Ale tento král a jeho nástupci, jimž klobouk takto uklouzl, jak jsem právě vysvětlil, stále žárlivě dbali, aby se nerozšířil za slavnostní audience vyslanců, a nikdy při žádné jiné příležitosti nedovolili cizím knížatům, aby se pokryla; a proto se žádné z nich neúčastní veřejných audiencí panovníků, jimž král dovolí se pokrýt, ani žádných jiných, kde by mohl být pokryt někdo jiný než on — a kardinálové stejně jako oni. Nejednou se pokusili o rozšíření této pocty. Ani vévodové se nikdy neúčastní ničeho, kde se pokrývají jiní, kromě prvního šlechtice komory ve službě a kapitána gard ve službě, kvůli nezbytné službě svých úřadů. Viděli jsme, že když jsou králem povoláni k audienci, jako se to stalo u audience kardinála Chigiho, legáta a latere, cizí knížata se tam nepokrývají; nebudu to tedy opakovat. Ale dost vysvětlování o této látce; je čas vrátit se k událostem, jimiž tento rok skončil.

Paní z Marsanu zemřela ještě před odjezdem paní vévodkyně lotrinské z Paříže.⁴ Byla to neteř pánů z Matignonu po otci a navíc sestra paní z Matignonu, žena povýšená, panovačná, málo duchaplná a dokonale zkažená postavením, leskem, mocí a podivnou pýchou Seignelaye, svého prvního manžela, a hodností a původem druhého. Byla v šestinedělí po svém druhém synovi. Kojná udělala něco, co se jí nelíbilo; zmocnil se jí hněv, očistky se zastavily a nebylo možné ji zachránit: zemřela a nikdo ji nelitoval — ani její blízcí, s nimiž díky vlivu a pak díky hodnosti vždy zacházela s velkými náladami a povýšeností, ani její muž, kterého držela zkrátka a který zůstal bohatým poživatelem části jejího majetku.

Nuncius Delfini se stal kardinálem při jmenování nunciů a Italů.⁵ Kurýr pana z Monaka předešel papežova kurýra. Král měl za to, že má své důvody, aby mu projevil zvláštní přízeň; napsal mu vlastní rukou lístek, aby mu to oznámil a zaradoval se s ním. Jakmile ho nuncius dostal, přijel do Versailles osobně poděkovat a zamířil k Torcymu. Protože to byl případ neobvyklý, zavedl ho Torcy k paní z Maintenon, kde už byl král, a dal ho ohlásit. Král je nechal vstoupit. Paní vévodkyně z Bourgogne, která tam byla, a paní z Maintenon mu tam blahopřály; to vše trvalo velmi krátce. Papežův kurýr konečně dorazil večer a přinesl mu červenou čepičku. Nuncius měl dost taktu, aby si ji dal do kapsy a nechal ji tam od neděle, kdy po návratu z poděkování králi našel kurýra na místě, až do středy rána, dne holdu, kdy měl u krále soukromou audienci v jeho kabinetu a podal mu čepičku, aby ji přijal z jeho ruky. Král mu ji vrátil, na rozdíl od svých poddaných, jimž ji nasazuje na hlavu. Tento nuncius měl mnoho ducha a také na to měl fyziognomii. Nikdy jsem neviděl dvě tak malá očka, která by toho tolik říkala. Byl galantní a možná něco víc; rád se bavil a velmi často chodil do opery. Král, který byl tehdy ve své zbožnosti přísnější než později, se nad tím pohoršoval a dal mu obratně naznačit, že tady není zvykem, aby biskupové a kněží chodili na představení; nuncius byl hluchý a dělal, že nerozumí. Nakonec mu to dal král vzkázat svým jménem. Dobrý Delfini svědomí přešel mlčením, zvyk obešel a rozplýval se v díkách za dobrotu, s jakou král pečuje o jeho kariéru, a odpověděl, že nikdy nepočítal s tím, že by ji udělal ve Francii, ale v Itálii, kde opera a představení ničemu nepřekážejí, a do opery chodil ještě horlivěji. Král, když viděl, že skutečně dosáhl cíle navzdory opeře, chtěl snad zahladit malou hořkost oné výstrahy příjemností lístku a neposlat do Říma nespokojeného kardinála.

Coigny, mestre de camp pluku Royal-Étranger, který o mnoho let později udělal tak skvělou kariéru, se v té době oženil se slečnou du Bordage z rodu Montbourcher, urozenou Bretonkou, velmi hezkou a po celý život ještě ctnostnější a zbožnější.⁶ Celá její rodina byla hugenotská. Zadrželi je, když byli na hranici a chtěli se uchýlit do Holandska. Její otec se obrátil, jak mohl, a padl u Philippsburgu. Král dal syna do koleje a dceru k paní z Miramionu, kde oba odpřisáhli. Syn dostal od krále záhy pluk zadarmo. Byl dobře urostlý a velmi duchaplný, měl rád dobrou společnost a ještě víc svobodu a nade vše hru, u níž strávil život, aniž se oženil; málo sloužil a málo se ukazoval u dvora. Jejich matka byla z rodu Goyon-Matignon, dcera markýze z La Moussaye a sestry pánů z Bouillonu a z Turenne a paní z La Trémoille, z Duras a z Roye. Slečna du Bordage byla tedy neteří po matce pana z Quintinu, bezdětného manžela oné Montgomeryové, která se znovu provdala za Mortagna a o níž jsem mluvil při té příležitosti.

Rok skončil tím, že král zjednal klid mezi jezuity — kteří to zřejmě potřebovali, když ho k tomu přiměli — a benediktiny. Ti vydali nedávno krásné vydání svatého Augustina, jehož morálka není morálkou jezuitů. Aby ho udusili, použili jezuité svého obvyklého štítu, který jim vždy tak dobře sloužil. Kniha byla podle nich veskrze jansenistická; napadli ji. Benediktini odpověděli, obě strany se velmi rozvášnily. Jezuité, u konce s důkazy a důvody, ale nikoli s urážkami a s tvrzeními víc než smělými, nedokázali toto vydání pošpinit ani dosáhnout jeho zákazu. Místo toho, což pro ně bylo hořké, měli aspoň tolik vlivu, že když se viděli slabší, dosáhli ukončení boje královským zákazem oběma stranám psát nebo mluvit o tomto vydání jakýmkoli způsobem. Byl to Pontchartrain, kdo to oběma stranám napsal. Jezuité pak brzy zažili tu nelibost, že bylo toto vydání v Římě slavnostně schváleno.⁷

Opomenutí je třeba napravit, jakmile je zpozorujeme; jiné látky mě strhly. V prvních dnech dubna byl Ticquet, rada parlamentu, a dokonce velké komory, přepaden ve svém domě, a jestliže na to nezemřel, nebyla to vina gardového vojáka a jeho vrátného, kteří se provedení ujali a kteří ho nechali ležet v domnění, že je mrtev, když zaslechli nějaký hluk.⁸ Tento rada, ve všem velmi ubohý člověk, si předešlého roku stěžoval králi ve Fontainebleau na chování své ženy s Montgeorgesem, velmi váženým kapitánem gard, jemuž král zakázal se s ní dál stýkat. To vzbudilo podezření proti Montgeorgesovi i proti té ženě, která byla krásná, galantní a smělá a která na všechno, co se o tom mohlo říkat, odpovídala zvysoka. Jedna žena, má i její velmi dobrá přítelkyně, jí radila, aby se dala na útěk, a nabídla jí k tomu prostředky, s tím, že v takovém případě se člověk brání lépe z dálky než zblízka. Ta nestoudnice se urazila na ni i na několik dalších přátel, kteří jí se stejnými nabídkami dali stejnou radu. Během několika dní se našla stopa, vrátného i vojáka Ticquet poznal, byli zatčeni a podrobeni útrpnému právu, a ještě předtím byla paní Ticquetová tak pošetilá, že se nechala zatknout, místo aby byla už v bezpečné zemi. Marně zapírala; byla také podrobena útrpnému právu a všechno přiznala. Montgeorges měl přátele, kteří mu posloužili tak dobře, že se o něm soudně vůbec nemluvilo. Žena byla odsouzena ke stětí a její spoluviníci k lámání kolem; Ticquet přišel s rodinou, aby se vrhl králi k nohám a prosil o milost. Král mu vzkázal, ať před něho nechodí, a poprava se konala na náměstí Grève ve středu 17. června odpoledne. Všechna okna radnice, všechna okna náměstí i ulic, které k němu vedou od palácové Conciergerie, kde byla, byla plná diváků, mužů i žen, mezi nimi mnoha lidí zvučných jmen a několika význačných osob. Byli tam dokonce přátelé a přítelkyně té nešťastnice, kteří se nestyděli a neštítili tam jít. V ulicích byla tlačenice, že se nedalo projít; vcelku ji lidé litovali a přáli jí milost, a přitom se předháněli, kdo ji půjde vidět umírat. Hle, jak je svět nerozumný a jak si sám odporuje!

Na samém konci roku ztratil Guiscard svého jediného syna na neštovice ve Vídni. Poslal ho v té době míru na cesty; jeho sestra se tím stala bohatou dědičkou.

Zemřel také Barin. Byl prvním hofmistrem Monsieura. Byl to, myslím, muž dost nízkého původu, ale velmi dobrého vzhledu, velmi vysoký a dobře urostlý, ač už starý, což mu u dam velmi pomohlo. Měl ducha, rozum, obratnost, smysl pro intriky, rozvahu, čest a velkou oddanost a věrnost ke svým přátelům. Byl hluboce zasvěcen do záležitostí Mademoiselle, pana z Lauzunu a paní z Montespan, a viděl jsem množství jeho velmi zajímavých dopisů panu z Lauzunu o tom všem z doby ke konci jeho vězení.⁹ Tehdejší ministři si ho vážili a ve světě byl vždy na mnohem lepší noze, než odpovídalo jeho stavu. Nebyl ženatý a zemřel velmi málo bohatý, spořádaný a naprosto nezištný, dlouho před smrtí dosti v ústraní a velmi zbožný.