Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola dvacátá druhá

Rok 1700 začal reformou. Král prohlásil, že už nebude hradit náklady na změny, které si dvořané dělají ve svých bytech. Od Fontainebleau to stálo přes šedesát tisíc liber. Soudí se, že za to mohla paní z Mailly, která si svůj byt dávala už tři nebo čtyři roky předělávat každý rok. Bylo to pohodlnější, protože s lidmi od staveb si každý dělal u sebe, co chtěl, aniž by musel žádat krále o svolení; na druhé straně však všechno šlo na účet každého z nich.

Paní z Nemours byla vypovězena do svého domu v Coulommiers v Brie, který je nádherný. Torcy jí přinesl králův rozkaz a ona uposlechla s pevností, která se velmi blížila povýšenosti. Dosadila do Neuchâtelu guvernéra, se kterým nebyli spokojeni a kterého pokládali za pletichaře, to jest sloužil jí po jejím, a ne po dvorském. Chtěli tedy, aby ho vyměnila, a ze stejného důvodu to ona odmítla. Otevřeli její dopisy tomuto guvernérovi a našli v nich věci, které se nelíbily a vedly k jejímu vyhnání. Být panovnicí krásné země a poddanou velkého krále jsou dvě věci, které se těžko slučují, když si člověk je vědom, čím je, a chce se tak chovat.

Kardinál z Bouillonu, který se stal subděkanem posvátného kolegia, měl to potěšení, že kvůli nemoci děkana, kardinála Cibo, otvíral svatou bránu velkého jubilea na přelomu století.¹ Dal na to razit medaile a zhotovit rytiny a obrazy. Nelze projevit větší nadšení ani se cítit touto funkcí víc poctěn a povznesen, ačkoli ji nedlužil žádné volbě: byla mu útěchou po záležitosti pana z Cambrai, která mu způsobila tolik hořkosti. Tak se lidé tak pyšní často ukazují velmi malými. Nikdy se nikdo neukázal tolik obojím.

Naši státní sekretáři, kteří se obřími kroky dostali tam, kde jsou, se nespokojili s domácími úspěchy; chtěli okusit i zahraniční, které se jim nevydařily tak dobře, protože cizinci na nich nezávisejí. Státní sekretář, který má na starosti zahraniční věci, posílá svůj kočár k vjezdům vyslanců; osobně nepře o přednost vyslanci, který má u princů krve „ruku“.² Ale jakkoli byl Torcy skromný, jeho kočár se nenápadně vetřel mezi posledního z kočárů princů krve a kočáry pánů Erizza a Ferreira, dosavadních vyslanců benátského a savojského. Erizzův nástupce si toho všiml zblízka a nechtěl to strpět; Ferreirův nástupce ho napodobil a řekl, že by mu jeho pán nikdy neodpustil, kdyby udělal byť sebemenší věc méně než benátský vyslanec. Torcy svůj kočár neposlal. Tento pokus, zmařený téměř hned, jakmile byl zpozorován a proměněn v nárok, byl pak odmítnut všemi ostatními vyslanci a věci se nakonec vrátily do pořádku. Torcy posílal svůj kočár k dalším vjezdům znovu a uzavíral průvod jako předposlední ze všech, následován jen kočárem uvaděče vyslanců.

Nastala jiná potíž, jiného druhu, která krále rozladila. Viděli jsme dříve, jak mimořádně se král zachoval k nunciovi Delfinimu ohledně jeho klobouku. Postupně přiměl všechny vyslance, aby navštěvovali pány du Maine a z Toulouse jako prince krve, bez jakéhokoli rozdílu. Nuncius Cavallerini, předchůdce tohoto, rovněž jmenovaný kardinálem ve Francii, se dal strhnout, aby je navštívil stejně. Byl za to pokárán a po návratu do Říma tak špatně přijat, že se Delfini neodvážil ho napodobit.³ Kardinálové, zvyklí na všeobecnou uzurpaci, jíž se všude těší, měli za to, že velmi klesli od dob kardinálů Richelieua a Mazarina, když jednají s princi krve jako s rovnými a dávají jim u nich „ruku“, což za těch dvou prvních ministrů nebývalo. Dávat ji králově levobočkům, a to při obřadním úkonu, jim připadalo obludné. Vyjednávalo se celý měsíc, ale nuncia se nepodařilo obměkčit; a tak, ač s ním byli během jeho nunciatury jinak velmi spokojeni, nedostal ani audienci na rozloučenou, ani tajnou audienci, ani odvolací listiny, přišel o dar stříbrného nádobí v hodnotě osmnácti tisíc liber, jaký se obvykle dává nunciům-kardinálům při odjezdu, a odjel, aniž se s kýmkoli rozloučil.

Další tahanice: kardinál z Bouillonu, nepřítomný velký almužník, byl v nemilosti kvůli záležitosti pana z Cambrai; arcibiskup pařížský byl naopak v přízni. Královská kaple, která si nárokuje vynětí z pravomoci ordináře,⁴ nechtěla strpět arcibiskupův kříž a arcibiskup nechtěl v kapli sloužit bez tohoto znaku své pravomoci. Pan z Paříže právě dostal řád a král ho nechal na Hromnice sloužit s křížem při mši řádu.

Tady je jedna závažnější: viděli jsme jinde, jak včerejšího původu je „knížectví“ pana z Monaka a jeho nárok na titul Výsosti, a jak ho tento přelud v Římě izoloval a škodil tam královým záležitostem překážkami, jimiž omezil ty nejnutnější styky vyslance. Unaven odporem, vymyslel, že odepře titul Excelence těm, jimž ho byl povinen dávat, kdo mu nebudou dávat Výsost, a tím dosáhl, že ho už nikdo z nich nenavštěvoval, až po vévodu Lantiho a knížete Vaïniho, jejichž nové a lehké povýšení bylo dílem Francie. Těžko pochopit, jak to král svému vyslanci trpěl a jak mohl dát přednost zbrusu novému rozmaru člověka, který nebyl ani oblíbencem, ani ministrem z vnitřního okruhu, před úspěchem svých záležitostí, jimž to ustavičně překáželo. Tento stav obou mužů pověřených záležitostmi v Římě, jednoho jako kardinála, druhého jako vyslance, uspíšil odjezd našich kardinálů. Papežovo zdraví se zdálo velmi ohrožené a bylo jim nařízeno, aby byli připraveni. Zlepšilo se však a oni už nespěchali, když tento incident vedl k rozhodnutí poslat je do Říma. Odjeli však jen dva, Estrées a Coislin. První byl blízkým příbuzným pana savojského, jehož matka byla dcerou vévody z Nemours, staršího švagra naší vyhnankyně v Coulommiers, a dcery vévody z Vendôme, levobočka Jindřicha IV. a krásné Gabriely, sestry maršála z Estrées, kardinálova otce. Vždy udržoval úzké styky s Madame Royale. Cestou se zastavil v Turíně; pan savojský však už nějakou dobu, znaven povýšeností kardinálů, žádného z nich nechtěl vidět, takže kardinála z Estrées viděl jen u své matky a u své ženy. Kardinál Le Camus se od svého jmenování, o němž král nevěděl, nevrátil do přízně, protože bez královského svolení přijal v Grenoblu červenou čepičku a spokojil se s tím, že to králi oznámil. Nikdy potom nedostal svolení opustit svou diecézi, leda aby jel do Říma po smrti papežů. Ani to nedostal k prvnímu konkláve, které nastalo poté, co se stal kardinálem, a musel zůstat v Grenoblu.⁵ Kardinál Bonzi, zcela sešlý na duchu i na zdraví, na to nemohl ani pomyslet, a kardinál z Fürstenbergu, vysátý až do morku svou neteří, který se z posledního konkláve vrátil velmi překotně ze strachu, aby ho císařští podruhé neunesli, dostal svolení zůstat. U dvora ho potřebovali a nechtěli ho odloučit od té neteře, která ho ovládala a která by ho do Říma nemohla slušně doprovázet. Paní ze Soubise měla své důvody nechat je spolu a nedopustit, aby byli rozděleni.

Nuncia Delfiniho zde vystřídal Gualterio, vicelegát v Avignonu, jemuž dal král přednost ze seznamu pěti kandidátů, který mu papež navrhl.⁶ Je to zvyk, který se změnil v jakési právo, že císař a král takto vybírají nuncie, které jim Řím posílá. Myslím, že španělský král ho má také. Gualterio, muž velkého ducha, si ve své vicelegaci počínal tak, aby se zalíbil králi, s výhledem na tuto nunciaturu, z níž se odchází jedině s kardinálským kloboukem. Mailly, arcibiskup z Arles, který, ač byl od purpuru velmi vzdálen, na něj myslel už předtím, než se stal biskupem, jak jsem, myslím, řekl, využil polohy Arles, aby navázal tajné styky s Římem a přátelství s tímto vicelegátem. Z týchž důvodů si přál sblížení mezi ním a mnou, jakmile byl Gualterio jmenován nunciem. Sblížení se uskutečnilo a změnilo se pak v opravdovou vzájemnou vážnost a přátelství, které se v dalším vyprávění objeví nejednou. Proto jsem se o jeho jmenování rozepsal.

Zemřela stará paní Tambonneauová, teta pana z Noailles z matčiny strany. Mluvil jsem o ní dost při smrti matky pana z Noailles. Dodám, že se v posledních letech uchýlila k Nalezencům a že i tam ji následovali přátelé a navštěvovala ji nejlepší společnost dvora i města, zvyklá ji vídat u ní doma. Bylo jí přes osmdesát let; nikdy si příliš necenila svého muže ani svého syna, vyslance ve Švýcarsku; jinak mu neříkala než Michaut; vídal ji skoro jen po ránu, a jeho žena také — další intrikánka, která se tchyni nevyrovnala a chtěla ji napodobit. Stará paní nechtěla tuhle přítěž míchat s dobrou společností, jíž byl její dům vždy plný.

Týž den, 14. února, zemřela paní z Navailles; rodem byla Baudéanová a její otec, zvaný hrabě z Neuillant, byl guvernérem Niortu a mladším bratrem pana z Parabère, rytíře řádu z roku 1633 a guvernéra Poitou. Jeho žena, rozená Tiraqueauová, která byla lakota sama, ho o dost let přežila. Nemohu říci, z jakého důvodu či náhodou se paní z Maintenon, když se vracela jako mladá a chudá dívka z Ameriky, kde ztratila otce i matku, ocitla po vylodění v La Rochelle u paní z Neuillant, která žila v Poitou.⁷ Ta se nedokázala odhodlat dávat jí chléb, aniž by z ní měla nějaký užitek: svěřila jí tedy klíč od své sýpky, aby na počet vydávala seno a oves a chodila se dívat, jak je její koně žerou. To ona ji přivezla do Paříže a aby se jí zbavila, provdala ji za Scarrona. Pak se vrátila domů do Poitou. Její jediný syn padl neženatý v bitvě u Lensu. Paní z Navailles byla její starší dcera a mladší se provdala za hraběte z Froulay, od roku 1650, čtrnáct let po tomto sňatku, velkého maršála ubytování králova domu, od roku 1664 rytíře řádu, který zemřel v sedmdesáti letech roku 1671; ona zemřela roku 1678. Pan z Froulay, vyslanec v Benátkách, biskup z Le Mans a bailli z Froulay jsou vnuky z tohoto manželství a mladšími bratranci ve druhém stupni hraběte z Tessé, syna maršála z Tessé, vnuky obou bratrů. Obě sestry byly dvorními slečnami královny regentky a starší měla být, a také skutečně byla, velmi bohatá. Pan z Navailles se zcela přimkl ke kardinálu Mazarinovi a velel jeho setnině lehké jízdy, neboť kardinál měl v malém vojenskou domácnost jako král. Navailles byl muž dobrého rodu z Gaskoňska, z těch lidí staré raženosti, plných cti, statečnosti a věrnosti v každé zkoušce, jak to dokázal kardinálu Mazarinovi v nejkritičtějších dobách jeho života. On znal tajemství jeho úkrytů, jeho adres, jeho šifer za obou jeho vzdálení od dvora, s velkým nebezpečím zůstal otevřeně oddán, nic ho nemohlo zviklat, a byl kardinálovým nejspolehlivějším prostředníkem. Toto chování, jakkoli byl kardinál zatracován, mu přineslo velkou čest a vyneslo mu také plnou důvěru a přízeň kardinála i královny, u níž ho kardinál ve svých vzdáleních vždy nechával. Dal přednost tomu, aby se vévodou na breve stal jeho otec, který nikdy neviděl dvůr, a ne on. Stal se jím po otcově smrti a postupně se stal kapitánem gardových žandarmů, guvernérem Bapaume, pak Le Havre-de-Grâce a La Rochelle a Aunis, generálním kapitánem, velitelem armády v Itálii a v Katalánsku s úspěchem, zplnomocněným vyslancem u italských knížat, rytířem řádu roku 1661 a nakonec roku 1675 maršálem.

Hodně sloužil pod panem Princem, který si ho velmi vážil, a zemřel jako vychovatel pana vévody z Chartres 5. února 1685, když jím nebyl ani dva roky, v pětašedesáti letech.⁸ Byl to vysoký muž, hubený, žlutý, zdvořilý, který přesto pronášel podivné výroky a naivity a byl nevzdělaný. Jednou ho pan Princ, který si ve Flandrech lámal hlavu s přesným tokem potoka, jejž jeho mapy nezachycovaly, pořádně sepsul, když mu Navailles jako náhradu přinesl mapu světa. Jindy, když navštívil pana Colberta v Sceaux, který ho všude provedl, nechválil nic než čekanku v jeho zeleninové zahradě; a když se v souvislosti s hugenoty mluvilo o obtížnosti změnit náboženství, ujišťoval, že kdyby mu Bůh prokázal tu milost a dal mu narodit se Turkem, byl by jím zůstal. Byl to muž velmi způsobilý vštěpovat ctnost a zbožnost svým příkladem, ale vychovatelem pana z Chartres mohl být jen díky lesku svých hodností, který Monsieurovi nesmírně lichotil.

Paní z Navailles byla od svého sňatku roku 1651 často v Guyenne. Když maršálka z Guébriant, jmenovaná při královnině sňatku její dvorní dámou, zemřela na cestě za dvorem do Bordeaux, byla na její místo dosazena paní z Navailles, která byla na svých statcích a která se kardinálovi Mazarinovi a královně matce hodila víc než kdokoli jiný. Byla to žena ducha, která si navzdory dlouhým pobytům na venkově uchovala mnoho ze světského vystupování, a stejně ctnostná jako její muž. Královna měla dvorní slečny, a dvorní slečny i s vychovatelkou a podvychovatelkou jsou zcela podřízeny dvorní dámě. Král byl mladý a galantní. Dokud neměl zálusk na pokoj dvorních slečen, paní z Navailles se o to nestarala; ale měla oči otevřené na to, co se týkalo jí. Zpozorovala, že si tam král začíná zahrávat, a brzy nato se dozvěděla, že do jejich pokoje byly tajně proraženy dveře, vedoucí na malé schodiště, po němž k nim král v noci chodil, a že ve dne jsou ty dveře skryty čelem postele. Poradila se o tom se svým mužem. Na jednu stranu položili ctnost a čest, na druhou králův hněv, nemilost, ztrátu všeho a vyhnanství; neváhali. Paní z Navailles si zvolila chvíli, během královnina hraní a večeře, tak dobře, že dveře byly pečlivě zazděny a nebylo nic znát. V noci chtěl král vejít po malém schodišti a byl velmi udiven, že už žádné dveře nenašel. Ohmatává, hledá, nechápe, jak se mohl zmýlit, a nakonec zjistí, že se proměnily ve zeď. Zmocní se ho hněv, nepochybuje, že je to kousek paní z Navailles a že to neudělala bez vědomí svého muže. O tom druhém se mohl přesvědčit jen podle toho, jak je znal; ale pokud jde o dveře, vyptával se tak dobře, že se s jistotou dozvěděl, že je dala zazdít paní z Navailles. Hned jim pošle žádat o vzdání se všech úřadů a rozkaz odjet domů do Guyenne (bylo to v červnu 1664) a jde si stěžovat královně matce, o níž věděl, že je velmi chrání. Královna matka, která měla na krále velký vliv, ho celý nasadila, aby tuto ránu odvrátila. Jediné, čeho dosáhla, bylo, že jim zachránila guvernérství La Rochelle a Aunis a že je poslali tam; všechno ostatní padlo. Pan ze Saint-Aignan koupil Le Havre, pan z Chaulnes gardovou lehkou jízdu a dvorní dámou se stala paní z Montausier, aniž opustila své místo vychovatelky monseigneura Dauphina. Pozdější události ukázaly, že se král v lidech dobře vyznal a že si nemohl vybrat pohodlnější, navzdory veškeré morálce a ctnosti hôtelu Rambouillet a přísnosti pana z Montausier.⁹ Vyhnanství netrvalo dlouho.

Královna matka zemřela úplně na začátku roku 1666 a na smrtelném loži žádala od krále, svého syna, návrat a odpuštění pro pana a paní z Navailles, a on jí to nemohl odepřít. Manžel se o devět let později stal maršálem Francie a přestože byl jen vévodou na breve, nikdy nenosil titul maršála, ani jeho žena maršálky. Po zbytek života se u dvora ukazovala velmi zřídka a jen na chvilky. Paní z Maintenon jí nemohla odepřít vyznamenání a důvěrnosti, ale vzácné a krátké. Král nikdy nezapomněl na své dveře a ona na seno a oves paní z Neuillant; léta ani zbožnost nedokázaly tu hořkost otupit.

Paní z Navailles je poslední žena, kterou jsem viděl nosit čelenku, jakou kdysi nosily vdovy celý život. Neměla nic společného se smutkem, který se nosil jen dva roky; ani ona ho nenosila déle, ale vždy tuto malou čelenku, která se uprostřed čela sbíhala do špičky. Kdykoli přišla do Versailles, celý dvůr jí prokazoval zřetelnou úctu — tak se ctnosti dostává respektu —, a král jí vždy projevil nějakou zdvořilost, ale chladnou. Nezbývalo by ji než chválit, kdyby nebylo tisíce historek, jedna podivnější a směšnější než druhá, o její lakotě, příliš četných, než abych je vyprávěl. Pan z Navailles zanechal jen tři dcery. Druhou provdal za Rothelina, který padl u…¹⁰ a zanechal děti. Pompadour si z lásky vzal třetí, s níž má jen paní z Courcillon; a nejstarší se po otcově smrti stala třetí ženou pana z Elbeufu, s nímž měla paní vévodkyni mantovskou. To vše před tímto posledním sňatkem bydlelo v hôtelu Navailles, kde se pro nedostatek dlažby na nádvoří bořilo do bláta, ačkoli paní z Navailles byla velmi vážená a navštěvovaná. Její lidé hladověli a její dcery také; nejstarší, která se mísila do domácích výdajů, jak jen mohla, z nich uškubovala, aby si mohla se sestrami potají dát sousto, když matka už spala. Pan a paní z Navailles byli velkými přáteli mého otce.

V téže době zemřel jeden dobrák, ale velmi směšný. Byl to jistý pan Lavocat, dvorní referendář, bratr paní z Pomponne a paní z Vins, který měl obročí a velký majetek, chodil všude, celý život měl posedlost vysokou společností a nedělal nic jiného, než že byl zamilovaný do těch nejkrásnějších a nejurozenějších dam, které se smály jeho vzdechům a strojily mu hrozné kousky. Byl to přitom vysoký muž, hubený, žlutý jako kdoule, jakým byl celý život, a ač byl už starý, chtěl ještě být galantní.

Zároveň zemřela žena ctnostná a opravdových zásluh, vdova po Maulévrierovi, rytíři řádu a bratru pánů Colberta a z Croissy. Byla sestrou paní z Vaubrunu, rozená Beautruová, a dcerou Serranta, bývalého kancléře Monsieurova. Zanechala syna, zetě hraběte z Tessé, o němž budu mít příležitost mluvit, dalšího syna a dceru provdanou za Médavyho, který zemřel jako rytíř řádu a nakonec maršál Francie, bez dětí.

Biron, který o mnoho let později udělal úplnou kariéru v majetku i poctách a který na ni celý život čekal v nejtvrdší bídě, ztratil obskurního otce, který se po smrti své ženy, rozené Cossé, tety maršálky z Villeroy z otcovy strany, oženil se služkou, s níž se definitivně uzavřel od světa a neměl s ní děti.

Rytíř z Villeroy se utopil v maltézské kapitánské galéře,¹¹ která se potopila při útoku na turecké plavidlo se čtrnácti děly.¹² Velitelem byl Spinola, který se zachránil jen s rytířem ze Saint-Germain a dvěma námořníky; všichni ostatní utonuli. Tento rytíř z Villeroy byl krásný a dobře urostlý a neměl nejmenší chuť konat své „karavany“;¹³ ale maršál z Villeroy, který chtěl jen jednoho nejstaršího syna, druhého určil pro církev, aby z něho udělal arcibiskupa lyonského, a jednu dceru velmi zvesela provdal do Portugalska a ostatní dal do kláštera, donutil tohoto třetího syna odjet a měl všechny důvody toho litovat. Byl jsem vychován s ním i s abbém, jeho bratrem, který se mu zdaleka nevyrovnal. To vedlo k usmíření rodiny, rozhádané od oné záležitosti, kterou jsem vyprávěl v příslušném čase a která přiměla princeznu z Harcourtu, aby z králova rozkazu veřejně požádala o odpuštění vévodkyni z Rohan-Chabot ve Versailles u paní kancléřky, a v níž chtěl pan Velký svést krále na falešnou stopu ohledně paní ze Saint-Simon, načež jsem králi věc vysvětlil a pan Velký si za sebe i za paní z Armagnacu vysloužil malou důtku, která ho rozlítila tím víc, že byl zvyklý na pravý opak. Paní z Armagnacu, v nedostatku jiného terče, si to vylila na sobě samé, aby popíchla svého bratra, a velmi nepříjemně se rozpovídala o svém vlastním původu. Od té doby se neviděli. Usmíření bylo tím obtížnější, že maršál z Villeroy byl osobně důvěrným přítelem pana Velkého a rytíře Lotrinského a velmi se stýkal i s panem z Marsanu a přidával k tomu dávku podřízenosti, která byla velmi po jejich chuti a velmi málo po chuti maršálky. Tato smutná příležitost přiměla společné přátele, aby zprostředkovali, že maršál a maršálka přijmou, aniž by se už mluvilo o tom, co se stalo, návštěvu pana Velkého a paní z Armagnacu. Skutečně se usmířili a byli pak spolu zadobře jako kdykoli dřív; ale švagrové, které si nikdy neprojevovaly nic víc než vzájemnou zdvořilost, se tím o nic víc než obvykle nesblížily.

Zároveň ztratili velmi počestného muže, statečného a kdysi krásného a dobře urostlého, který však nebyl stvořen k tomu, aby byl jejich švagrem. Jmenoval se pan z Hauterive. Jeho rodné jméno bylo Vignier, jako u matky pana z Noyonu-Tonnerre, a tihle Vignierové neměli žádný původ. Sloužil s dobrou pověstí a byl kornetem lehké jízdy královny matky. Sestra maršála z Villeroy, starší než paní z Armagnacu, vdova v prvním manželství po posledním z rodu Tournon a ve druhém po vévodovi z Chaulnes, starším bratru toho, který byl vyslancem v Římě atd. a guvernérem Bretaně a pak Guyenne, se do tohoto pana z Hauterive zamilovala a veřejně si ho vzala proti vůli celé své rodiny, která ji pak nikdy nechtěla vidět. Hauterive se choval k maršálovi z Villeroy a k panu a paní z Armagnacu s takovými ohledy a úctou, že ho po nějaké době ochotně začali přijímat a po celý jeho život s ním dobře zacházeli. Celý život byl také galantní, až do stáří. Lze usuzovat, že ho to stálo život. Cítil se velmi zle poté, co si navlékl pár rukavic, a náhle zemřel s příznaky, které přesvědčily, že jimi byl otráven. S manželkou žil už dost dlouho ve zlém; ona žila velmi v ústraní.

Cossé konečně vyřídil své záležitosti a byl přijat u parlamentu jako vévoda a pair, dobře podpořen spojenectvím mezi maršálem z Villeroy a prvním prezidentem Harlayem. Nebudu nic opakovat z této záležitosti, kterou jsem vyložil při smrti vévody z Brissacu, svého švagra, bratra maršálky z Villeroy a bratrance tohoto Cossého.¹⁴

Řím ztratil v Casanatovi jednoho ze svých nejslavnějších kardinálů, pro jeho zbožnost, učenost, počet a výběr knih, které shromáždil, a pro dobro, které prokázal písemnictví. Odkázal svou knihovnu klášteru Minerva v Římě, zpřístupnil ji veřejnosti a připojil k ní vše, co bylo nutné k její údržbě a užitečnosti. Zemřel jako knihovník církve ve třiadvacátém roce svého kardinálství.¹⁵

Pan z Elbeufu dosti obratně vylákal od krále osmdesát tisíc liber; navrhl mu oddělit Artois od svého pikardského guvernérství a dovolit mu je prodat, a že za ně najde sto tisíc tolarů. Král, který nechtěl tuto novotu ani prvního příchozího za guvernéra Artois — a nikdo jiný to být nemohl, když byl ochoten dát sto tisíc tolarů —, ale který měl po celý život slabost pro pana z Elbeufu, usoudil, že vydělá, když mu dá tuto odměnu a prodej odmítne; a pan z Elbeufu na tom jistě neprodělal.

Téměř současně poslal král paní z Montespan sto tisíc franků, aby jí pomohl koupit Oiron. Tento dar nebyl bezdůvodný. Paní z Montespan už konala pokání; před nějakou dobou vrátila králi dokonale krásnou šňůru perel, kterou od něho dostala a kterou král, ještě rozšířenou, daroval paní vévodkyni z Bourgogne; měla tehdy dvacet jedna obdivuhodných perel a měla cenu sto padesát tisíc liber. Paní z Montespan se mimo jiné nápravy snažila vytvořit majetek pro d’Antina.¹⁶ Mohla vybrat lépe než Oiron, krásný zámek a krásný park v Poitou, který byl sídlem a rozkoší vévodů z Roannais; toto panství však bylo lenně závislé na panství Thouars v takové podřízenosti, že kdykoli se pánovi z Thouars zlíbilo, vzkázal pánovi z Oironu, že bude toho a toho dne honit v jeho sousedství a ať dá zbořit určitý počet sáhů zdí svého parku, aby nenarazil na překážky, kdyby se hon stočil dovnitř. Je pochopitelné, že je to právo tak tvrdé, že nikoho nenapadne ho uplatňovat; ale je také pochopitelné, že se najdou příležitosti, kdy se ho použije v celém rozsahu, a co pak bude s pánem z Oironu?