Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola dvacátá třetí

Od doby ještě před Hromnicemi až do postu byly u dvora samé plesy a zábavy. Král je pořádal ve Versailles i v Marly: důmyslné maškarády, taneční výstupy, jakési slavnosti, které krále velmi bavily, pod záminkou paní vévodkyně z Bourgogne. U paní z Maintenon se konaly soukromé hudební produkce a komedie. Také Monseigneur pořádal plesy a přední osoby si zakládaly na tom, že je budou pořádat pro paní vévodkyni z Bourgogne. Pan Princ ve svém bytě, složeném jen z mála malých místností, dokázal dvůr překvapit slavností nejgalantnější, nejlépe promyšlenou a nejlépe uspořádanou na světě. Slavnostní ples, masky, taneční výstupy, krámky ze všech zemí, občerstvení s okouzlující výzdobou; to vše, aniž by kohokoli ze dvora odmítl, a přitom bez tlačenice a bez zmatku.

Jedna žena, později má velmi dobrá přítelkyně, která se ač velmi mladá začínala u dvora prosazovat sama o sobě, brzy nato v něm vynikla a nejspíš by bývala dosáhla nejlichotivějšího postavení, kdyby ji o několik let později nebyly sklátily neštovice, tam zažila smutné dobrodružství.¹

Zalíbil se jí hrabě z Évreux; sotva si toho lidé začínali všímat. Uprostřed plesu vstoupila maska se čtyřmi tvářemi čtyř dvořanů; tvář hraběte z Évreux byla jednou z nich a všechny čtyři byly z vosku a dokonale podobné. Maska byla zahalena do širokého a dlouhého roucha, jež skrývalo její postavu, a měla v tom obalu zařízení, jímž mohla ty tváře snadno a kdykoli natáčet, jak chtěla. Zvláštnost maškary obrátila všechny oči k ní. Vedlo se mnoho řečí o těch čtyřech tvářích a netrvalo dlouho a někdo ji vyzval k tanci. Během toho prvního menuetu otáčela a obracela své tváře a velmi tím společnost pobavila. Když ho dotančila, hle, můj ďábel jde udělat poklonu té ubohé ženě a nastaví jí tvář hraběte z Évreux. A to není vše: tančil dobře a byl svým tancem naprosto pánem, takže měl tu zlomyslnost zařídit to tak, že ať v tom menuetu udělal jakékoli obraty a návraty, ta tvář se vždy natočila tak přesně a tak v pravý čas, že byla neustále naproti dámě, s níž tančil. Ta mezitím měnila barvy; ale aniž by ztratila duchapřítomnost, myslela jen na to, jak to zkrátit. Hned při druhém kole podává ruku; maska dělá, že ji bere, a jiným lehkým krokem se vzdálí a udělá další kolo. Dáma věří, že aspoň při tomto bude mít větší štěstí; kdepak, tentýž únik a pořád ta tvář proti ní. Lze si domyslet, jaké divadlo to poskytlo: vzdálenější lidé vstali, ještě vzdálenější stáli na lavicích, a přece se nikdo nahlas neposmíval. Dáma byla velká dáma, s velkým příbuzenstvem, z rodiny lidí v úřadech a ve vlivu. Nakonec to trvalo aspoň trojnásobek obyčejného menuetu. Maska zůstala ještě dost dlouho, pak se jí podařilo zmizet, aniž si toho kdo všiml. Manžel přišel na ples v masce právě v tu dobu; jeden z jeho přátel, který z plesu vycházel, myslím že proto, aby na něj počkal, mu řekl, že uvnitř je záplava masek, kterou by udělal dobře, kdyby nechal vyjít, nechce-li se udusit, a mezitím ho provázel galerií Princů. Nakonec se manžel začal nudit a chtěl vejít; masku se čtyřmi tvářemi uviděl, a ačkoli ho pohoršila, nedal nic znát, a přítel ho menuetu ušetřil. Nadělalo to velký hluk, ale nezabránilo to běhu věcí, který nějaký čas trval. Velmi vzácné je, že ani předtím, ani potom se s ní nikdo jiný nespojoval, ačkoli to byla jedna z nejkrásnějších tváří u dvora, a když byla v kroužku nebo na slavnosti vážná, zastínila všechny ostatní ženy, i ty krásnější, než byla ona.

Jeden z plesů v Marly přinesl ještě další směšnou scénu. Její aktéry jmenuji, protože jejich veřejné chování nenechává nic, co by se dalo vyzvědět. Pan a paní z Luxembourgu byli v Marly. Dost chyběli tanečníci a tanečnice, a proto se paní z Luxembourgu do Marly dostala, ale jen s velkými obtížemi, protože žila tak, že ji žádná žena nechtěla vídat.

Tehdy se ještě dbalo na tyto věci, když nepořádek dosáhl jistého stupně; dnes jsme se od těchto útlocitností bohužel odnaučili. Pan z Luxembourgu byl snad jediný ve Francii, kdo o chování své ženy nevěděl; ona s ním totiž také žila s takovými ohledy, péčí a zdánlivým přátelstvím, že neměl nejmenšího podezření. Z téhož důvodu, pro nedostatek lidí k tanci, nechal král tančit i ty, kdo už k tomu byli přestárlí, mimo jiné pana z Luxembourgu. Bylo třeba být v masce; byl, jak jsme viděli, velkým přítelem pana Vévody a pana prince de Conti a byl také zadobře s panem Princem, který měl ze všech lidí na světě největší vkus pro slavnosti, maškarády a galantnosti. Obrátil se tedy na něj, aby ho zamaskoval. Pan Princ, zlomyslnější než kterákoli opice a nikdy k nikomu necítící přátelství, svolil, aby se tím pobavil a dal celému dvoru frašku; pozval ho na večeři a pak ho zamaskoval po svém.

Tyto plesy v Marly, ať slavnostní, nebo maškarní, měly vždy, stejně jako ve Versailles, podobu podlouhlého obdélníku. Královo křeslo, nebo tři, když byl přítomen anglický král a královna, což se stávalo často, a po obou stranách ve stejné řadě královská rodina, totiž až po hodnost vnuka Francie včetně.

Někdy se uprostřed plesu, porušujíce pořádek, paní Vévodkyně a paní princezna de Conti přiblížily pod záminkou, že si chtějí promluvit s někým vedle nebo vzadu, a usadily se tam na posledních místech. Dámy, nejprve titulované a nesmíšeně, pak ostatní, zaujímaly obě dlouhé strany vpravo i vlevo; naproti králi tanečníci, princové krve i jiní; princové krve, kteří netančili, s dvořany za dámami; a ačkoli šlo o maškarní ples, všichni byli zprvu s odkrytou tváří a s maskou v ruce. Chvíli po začátku plesu, byly-li připraveny taneční výstupy nebo převleky, ti a ty, kdo se jich účastnili, vyšli v několika skupinách, každá s nějakým princem nebo princeznou, a pak se vraceli v maskách a nevědělo se jednotlivě, kdo se pod maskami skrývá.

Byl jsem, já zvláště a mnozí z nás, s panem z Luxembourgu stále ve sporu.² Právě jsem přišel a už jsem seděl, když jsem uviděl zezadu spoustu nařasené mušelíny, lehké, dlouhé a vlající, a nad ní na podivném účesu přirozené jelení paroží, tak vysoké, že se zapletlo do lustru. Byli jsme všichni velmi udiveni tak podivnou maškarou, horlivě jsme se ptali, kdo to je, a říkali jsme, že si ta maska musí být velmi jista svým čelem, když si je odváží takto ozdobit — když se maska otočí a ukáže nám pana z Luxembourgu. Náhlý výbuch smíchu byl skandální. Náhoda chtěla, že si o chvilku později přišel sednout mezi pana hraběte z Toulouse a mě, a hrabě se ho hned zeptal, kde k té maškaře přišel. Dobrý pán v tom nikdy nevytušil žádný úskok, a pravdou také je, že sám měl k jakékoli bystrosti velmi daleko. Smích, který nebylo možné zadržet, přijal dobrosrdečně, jako by jej vyvolávala podivnost jeho maškary, a zcela prostě vyprávěl, že se obrátil na pana Prince, u něhož večeřel a který ho takto vystrojil; pak se otáčel napravo i nalevo, dával se obdivovat a naparoval se, že ho maskoval pan Princ. O chvilku později dorazily dámy a hned po nich král.

Smích propukl nanovo a pan z Luxembourgu se nanovo předváděl společnosti se sebejistotou, která byla k pomilování. Jeho žena, jakkoli byla pověstná, ztratila duchapřítomnost, neboť o té maškaře nic nevěděla, a všichni se dívali na ně oba a umírali smíchy. Pan Princ stál vzadu mezi služebními hodnostmi, jež patří k úřadům, které mají místo za králem,³ díval se jakoby škvírou a těšil se ze své černé zlomyslnosti. Tato zábava trvala celý ples, i král, jakkoli se vždy ovládal, se smál, a lidé nepřestávali obdivovat vynález tak krutě směšný, ani o něm mluvit v dalších dnech.

Nebylo večera, kdy by nebyl ples. Paní kancléřka uspořádala jeden v kancléřství a byla to slavnost nejgalantnější a nejskvělejší, jaká si dá představit. Kancléř přijal u dvířek kočáru Monseigneura, tři prince, jeho syny, a paní vévodkyni z Bourgogne kolem desáté večer a pak se odebral spát do zámku. Byly tam různé místnosti pro slavnostní ples, pro masky, pro nádherné občerstvení a pro krámky ze všech zemí, čínské, japonské atd., které prodávaly nesčetné věci, velmi vyhledávané pro svou krásu a zvláštnost, ale nebraly za ně peníze: byly to dary paní vévodkyni z Bourgogne a dámám. Hudba na její počest, komedie, taneční výstupy. Nic tak dobře uspořádaného a tak nádherného, tak dokonale promyšleného; a kancléřka si s tím vším poradila se zdvořilostí, galantností a lehkostí, jako by neměla co dělat. Lidé se nesmírně bavili a odcházelo se po osmé ráno.

Paní ze Saint-Simon, která vždy doprovázela paní vévodkyni z Bourgogne, což byla velká přízeň, a já jsme poslední tři týdny vůbec neviděli denní světlo. Na některých tanečnících se přísně vyžadovalo, aby z plesu neodcházeli dříve než paní vévodkyně z Bourgogne, a když jsem se jednou ráno v Marly chtěl vytratit, dala mě hlídat u dveří salonu; bylo nás tak víc. Byl jsem nadšen, když přišla Popeleční středa, a zůstal jsem z toho den či dva omámený, a paní ze Saint-Simon, docela vyčerpaná, masopustní úterý už nevydržela.

Král také hrával u paní z Maintenon s několika vybranými dámami brelan a malou primu, někdy reversi,⁴ ve dnech, kdy nebylo ministrů nebo kdy jejich práce byla krátká, a tato zábava se protáhla i trochu do postu.

Pan z Noirmoutiers se tohoto masopustu oženil s dcerou prezidenta účetní komory, který se jmenoval Duret de Chevry.⁵ Od roku 1689 byl vdovcem po vdově po Bermontovi, radovi pařížského parlamentu, dceři La Grange-Trianona, prezidenta soudu žádostí paláce, s níž se oženil na počátku roku 1688; ani s jednou, ani s druhou neměl děti. Byl z rodu La Trémoille a jeho prapraděd byl bratrem prvního vévody z La Trémoille a barona z Royanu a z Olonne, takže vévoda z La Trémoille, zeť vévody z Créqui, a on byli vnuky bratranců. Byl bratrem slavné kněžny Orsiniové (princesse des Ursins), paní z Royanu, matky vévodkyně z Châtillonu, vévodkyně Lanti a abbého de La Trémoille, auditora roty,⁶ který zemřel jako kardinál. Byl krásný, dobře urostlý, příjemný, velmi duchaplný a toužil vyniknout a povznést se. Nebylo mu ještě dvacet, když ho na cestě ke dvoru do Chambordu zastihly v Orléansu neštovice; vyrazily dobře, a když už se blížil k uzdravení, vyrazily podruhé a oslepily ho. Tak ho to zdrtilo, že dvacet let a déle nechtěl, aby ho kdo viděl, a zavřený doma si dával předčítat. Měl velký rozum i paměť, nic jiného ho nerozptylovalo a neměl jinou zábavu než tuto jedinou, díky níž se stal velmi vzdělaným ve všech druzích dějin. Hrabě z Fiesque, jeho přítel z mládí, se k němu nakonec nastěhoval a trápil ho tak dlouho, až ho donutil snést nějakou společnost. Od jednoho k druhému měl brzy lidí dost a jeho dům se stal útočištěm té nejlepší a nejvybranější společnosti, díky půvabu jeho rozhovoru, pak postupně díky spolehlivosti, kterou lidé v jeho styku poznali, a později díky solidní dobrotě jeho rad.

Byl to přímý duch, který měl velkou přesnost a velkou snadnost v chápání i ve vyjadřování. Aniž vycházel z domu, měl přátele nejvýznamnější svým postavením i stavem; vměšoval se do nesčetných věcí a záležitostí; a aniž by si kdy hrál na důležitého, skutečně se důležitým stal a jeho dům tribunálem, jehož schválení se počítalo a kam být přijat lichotilo. Div byl v tom, že si, ač chudý, postavil v Paříži, na konci ulice Grenelle, rozkošný dům, určil jeho rozvržení a proporce, v celku i v podrobnostech, průchody, pohodlí, a až po ozdoby, zrcadla, římsy a krby, a hmatem vybíral látky na čalounění, když mu řekli jejich barvy. Byl synem markýze z Noirmoutiers, který se tolik zapletl do intrik za nepokojů nezletilosti a mládí krále a vytěžil z nich vévodský brevet spolu s guvernérstvím Mont-Olympe.⁷

La Bourlie, bratr Guiscardův, po dlouhé službě odešel a stáhl se na jedno panství u Cevenn, kde začal žít velmi bezuzdně.⁸ Někdy v té době byl u sebe doma okraden; podezíral z ní jednoho sluhu a bez dalších okolků ho z vlastní moci dal v jeho přítomnosti krutě vyslýchat na mučidlech. Nedalo se to utajit natolik, aby nepřišly stížnosti. Šlo o hrdlo; La Bourlie opustil království a hrál pak podivné role až do své smrti, která byla ještě podivnější, ale o níž ještě není čas mluvit.

Paní Vévodkyně, jejíž dluhy, sahající velmi vysoko, u obchodníků a za věci všeho druhu, král nedávno zaplatil, se neodvážila zmínit o dluzích z hry, které šly do velkých částek. Její dluhy dále rostly; ocitla se v naprosté neschopnosti je zaplatit, a tím v největších rozpacích na světě. Nejvíc se bála, aby se to nedozvěděl pan Princ a zvláště pan Vévoda. V této krajnosti se rozhodla obrátit na svou bývalou vychovatelku⁹ a vylíčit jí svou situaci bez příkras v dopise s takovou důvěrou, že si tím získala její všemocnou ochranu. Nezklamala se: paní z Maintenon měla s jejím postavením soucit a dosáhla toho, že král její dluhy zaplatil, nečinil jí žádné výčitky a zachoval tajemství. Langlée, druh člověka u dvora velmi zvláštní, byl pověřen, aby s ní sestavil všechny výkazy dluhů, přebíral královy platby a pak je vyplácel těm, jimž paní Vévodkyně dlužila; ta byla za několik týdnů vyrovnána, aniž se kdo z těch, jichž se bála, dozvěděl o dluzích nebo o jejich splacení.

Aniž bychom šli dál, řekněme slovo o tom Langléem.¹⁰ Byl to člověk z ničeho, odněkud od Mortagne v Perche, jehož otec zbohatl a matka ještě víc. Otec si koupil úřad maršála ubytování armády, aby se ozdobil, a nikdy jej nevykonával; matka byla komornou královny matky, u níž měla velmi dobré postavení, byla to intrikánka, která si získala vážnost i přátele a svého syna uvedla záhy do velkého světa, kde se dal na hru. Měl v ní dvojí štěstí: vyhrál nesmírné jmění a nikdy nebyl podezírán z nejmenší nepoctivosti. S velmi malým nebo žádným duchem, ale s velkou znalostí světa, uměl půjčovat s grácií, čekat s ještě větší grácií, získat si mnoho přátel a pověst díky dobrému jednání. Za časů královských milenek hrával s králem o nejvyšší sázky. Shoda vkusu ho zvlášť připoutala k Monsieurovi, avšak bez závislosti a aniž by krále ztrácel z očí, a nepozorovaně se ocitl u všeho, co bylo u dvora pouhým půvabem a marností, což pro toho, kdo z toho umí těžit, není jeho nejmenší částí. Byl tedy na všech cestách, u všech partií, na všech dvorských slavnostech, potom na všech pobytech v Marly, spojen se všemi milenkami, pak se všemi královými dcerami, a s nimi tak důvěrný, že jim velmi často říkal jejich pravdy. Byl zadobře se všemi princi krve, kteří u něj v Paříži velmi často jídali a kde se scházela nejvznešenější a nejlepší společnost. Vládl v Palais-Royal, u pana Velkého a jeho bratrů, u maršála z Villeroy, zkrátka u všech lidí na prvních místech. Stal se pánem módy, slavností a vkusu do té míry, že nikdo žádnou slavnost nepořádal jinak než pod jeho řízením, počínaje princi a princeznami krve, a že se nestavěl ani nekupoval žádný dům, aniž by řídil, jak jej zařídit, ozdobit a vybavit nábytkem.

Na takové noze byl s panem z Louvois, s panem ze Seignelay, s maršálem z Humières; byl na ní s paní z Bouillonu, s vévodkyní du Lude, zkrátka se vším, co bylo nejvýznačnější a co přijímalo nejvíc lidí. Nebylo sňatku, jehož šaty a dary by nevybral, nebo aspoň neschválil. Král ho snášel, dál to nešlo; všechno ostatní mu bylo podřízeno a často zneužíval moci, kterou si přisvojil. Monsieurovi, královým dcerám a mnoha ženám říkal hrozné sprosťárny, a to u nich doma, v Saint-Cloud, v salonu v Marly. Byl a celý život býval zasvěcen do mnoha galantních tajemství. Styk s ním byl spolehlivý a nebylo v něm nic zlého, byl dokonce úslužný a vždy ochoten posloužit svým měšcem nebo svými přáteli, a s nikým nebyl ve zlém. Oblékal se a česal víceméně jako Monsieur, měl také velmi jeho postavu a držení těla; ale nebyl, jak se sluší, zdaleka tak vyšňořený, a byl méně tlustý. S Monseigneurem byl velmi zadobře a velmi důvěrný. Měl celou jednu polovinu obličeje ochrnutou, a díky vytrvalosti ve Vichy, kde si postavil dům, se tam už nemusel vracet a mrtvice ho už vůbec nepostihla. Jeho sestra se provdala za Guiscarda; bydlela s ním a Guiscard, kde se mu zlíbilo. Manželé se navzájem málo milovali a málo vážili; ale Langlée byl velmi bohatý a stejně vzdálený ženitbě, a proto ho jeho sestra, kterou miloval, i jeho švagr velmi šetřili. Jeden takový tvor u dvora je docela na místě, dva by jich bylo až příliš. Nakonec i ty nejvážnější a nejdůležitější osoby, a ty, které s ním byly nejméně ve styku — a těch bylo málo —, ho šetřily, a nebylo nikoho, kdo by si chtěl Langléeho znepřátelit.

Zatímco všechno bylo té zimy samý ples a zábava, krásná paní ze Soubise — neboť krásná ještě byla, a to stále velmi užitečně — pracovala na věcech vážnějších. Právě koupila obrovský palác de Guise za velmi výhodnou cenu, kterou jí král velmi pomohl zaplatit.¹¹ Z krále vytěžila ještě jinou přízeň, která byla jen semínkem: totiž jeho ochranu, aby prošly důkazy urozenosti jejího syna ke kanovnictví ve Štrasburku. Matka pana ze Soubise byla z Avaugourů, z bastardů bretaňských vévodů; už to nebylo pro německou kapitulu, v níž je nemanželský původ v ošklivosti, zrovna výhodné, takže žádný princ krve pocházející po přeslici od paní z Montespan ani žádná princezna krve z ní pocházející by se nedostali do žádné kapituly v Německu.

Ale to nebylo to nejhorší. Horší bylo, že matka té Avaugourové, a tedy babička paní ze Soubise,¹² byla Fouquetová, nikoli z Fouquetů superintendanta (a i to by byla slabá útěcha), ale vlastní dcera onoho kuchaře, předtím pomocníka v kuchyni, potom kabátníka Jindřicha IV., který díky důvtipu, obratnosti a tomu, že mu dobře sloužil v jeho zábavách, mu sloužil i v jeho záležitostech, stal se panem z La Varenne a počítalo se s ním po zbytek té vlády, během níž nesmírně zbohatl; tentýž, který se po smrti Jindřicha IV. stáhl do La Flèche, o niž se dělil s jezuity, jejichž odvolání z vyhnanství a obnovení prosadil víc než kdokoli jiný, a o jehož podivné smrti jsem vyprávěl u příležitosti sňatku jednoho z jeho potomků s dcerou Tessého.¹³ Tato La Varennová tedy byla prababičkou abbého ze Soubise. Jak ji započítat mezi šestnáct předků, jež bylo třeba prokázat? Jak ji přeskočit? Ta obtíž nebyla malá. Neudělalo se ani jedno, ani druhé.

Camilly, prohnaný Normanďan, velmi duchaplný a obratný, byl generálním vikářem ve Štrasburku a jedním z oněch podkanovníků bez důkazů urozenosti, a Labatie, který neměl o nic méně ducha, pružnosti a vynalézavosti, byl královským místodržitelem ve Štrasburku; oba lidé zaprodaní svým záměrům, dvoru a čemukoli.

Na radu hraběnky z Fürstenbergu, o níž budu mluvit později, se jim paní ze Soubise svěřila, ale s králem v zádech, který jim dal pošeptat do ucha jako pán a jako milenec; neboť ačkoli poměr skončil, milencem zůstal po celý svůj život, nebo se tak aspoň choval, jako by jím ještě byl. Ti dva muži to zařídili tak dobře, že důkazy připadly komisařům, dobrým Němcům, hrubým, nevzdělaným a velmi snadno oklamatelným; omráčili je velkým jménem pánů z Rohanu, oslnili je jejich hodnostmi a postaveními, zavalili je jejich hodností cizích princů a snadno je zbavili jakýchkoli pochybností o důkazech, které jim předložili jen jako obřad, od něhož nikdo není osvobozen a od něhož abbé ze Soubise potřeboval osvobození méně než kdokoli jiný.

Tito Avaugourové zcela otevřeně nosí jméno Bretagne. Páni z Rohanu si vzali několik dcer nebo sester bretaňských vévodů; komisařům se to pečlivě připomnělo, a ti netušili nic o naprostém rozdílu mezi touto poslední Bretaní a oněmi dřívějšími; a pokud jde o její matku, tu jim drze vydávali za příslušnici starého, dávno vymřelého rodu La Varenne z Poitou, s nímž Avaugourové ani Rohanové nikdy nebyli sešvagřeni. Těmito obratnostmi, či spíše drzostmi, prošel abbé ze Soubise hladce, byl připuštěn a přijat do kapituly, a když dokončil svá skvělá studia na Sorbonně, odjel tam konat své rezidenční lhůty, rozvinout své půvaby a kouzla a získat si kapitulu a všechno, co ve Štrasburku je. Tento velký krok byl však jen prvním stupněm a nezbytným základem velikosti, k níž krásná dáma určila syna, o jehož štěstí se král nepovažoval za méně zainteresovaného než ona a jehož si přál jinými oklikami postavit na roveň pánům z Maine a z Toulouse:¹⁴ nešlo tedy o nic menšího než zajistit mu štrasburské biskupství.

Ať byla králova dobrá vůle vůči paní ze Soubise jakákoli, stály této záležitosti v cestě překážky, které snad byly překonány stejně tak konstelací okolností jako samotnou přízní. Abbé z Auvergne byl dávno kanovníkem ve Štrasburku, trávil tam dlouhé pobyty, dostal do této kapituly jednoho ze svých bratrů; od té doby, co byl kardinál z Bouillonu v Římě, mu kardinál vymohl její první hodnost, totiž hodnost velkého probošta, a sám kardinál se stal kanovníkem tamtéž. Abbé z Auvergne byl knězem a koadjutorem v Cluny, a jeho strýc nepovažoval za nedůstojné své ješitnosti, aby ho, v zájmu jeho postupu, učinil generálním vikářem arcibiskupa ve Vienne, Montmorina, a nechal ho v té diecézi konat jeho funkce; zkrátka byl mnohem pokročilejší věkem, obročími i služebním stářím ve Štrasburku než abbé ze Soubise. Ale jeho pověsti se mnoho nedostávalo: jeho mravy byly veřejně známy jako mravy Řeků, a jeho duch jako takový, který se jim nijak nepodobal.¹⁵ Hloupost prozrazovala jeho špatný život, naprostou nevědomost, roztěkanost i ctižádost a té nenabízela na podporu nic než nízkou, páchnoucí a neustálou ješitnost, která mu přinášela pohrdání stejně jako jeho mravy, která od něj odháněla všechny a vháněla ho do neustálých pastí a směšností. Jeho bratr, stejně hloupý, méně známý, s mnohem menším stykem se světem a velmi mladý, nemohl nic nahradit, a kardinál svým jednáním svou nemilost dále prohluboval.

Naproti tomu se všechno usmívalo na abbého ze Soubise, jehož zevnějšek prozrazoval, že je synem nejněžnějších lásek. Vynikl ve školních lavicích Sorbonny, a dobře poučen a dobře podporován svou obratnou matkou si svým chováním získal celou tuto slavnou školu. Věřilo se, že má dost znalostí, aby se riskovalo učinit ho převorem Sorbonny, přechodným místem, které zavazuje k mnoha veřejným úkonům, z nichž je velmi těžké se vyvléct jen s cizí pomocí. Zazářil tam, a díky péči, kterou věnoval získání Sorbonny, šla chvála ještě daleko nad zásluhu. Ve svých veřejných projevech mnoho chválil krále, čemuž se král nebránil, a z úřadu odešel s mimořádnou pověstí, kterou mu z větší části získal jeho talent dát se milovat. K tomuto potlesku za učenost chtěla paní ze Soubise připojit ještě jiný, důležitější, a proto ho dala do Saint-Magloire, semináře tehdy právě tak módního, jako byl později opomíjený. Vedli jej to nejlepší, co otcové oratoriáni ve své kongregaci měli, kongregaci tehdy pevně zářící učeností i zbožností. La Tour, jejich generál, se těšil té nejvyšší vážnosti, kterou mu získala jeho kázání, duchovní vedení, schopnosti, moudrost jeho jednání a umění vládnout, jež ovládal ve vysoké míře, a která, spojena s jeho poctivostí, dodávala jeho svědectví velkou váhu. Hned od nástupu pana z Paříže¹⁶ na tento velký stolec mu paní ze Soubise činila dvoření; vždy velmi šetřila Noaillesy, rozené nepřátele Bouillonů, s nimiž vedli nekonečné a jízlivé spory o lenní svrchovanost nad jejich hlavními statky ve vikomtství Turenne, kde se Bouillonové ve své povýšenosti nijak nešetřili. Pan z Paříže věnoval zvláštní pozornost Saint-Magloire: byl to jeho oblíbený seminář; miloval a vážil si Oratoře a měl plnou důvěru v otce de La Tour. Byl na vrcholu svého vlivu, a v otázkách církevního postupu se o královu důvěru — díky králově úctě a důvěrnému spojení s paní z Maintenon — dělil, přinejmenším tehdy, s otcem de La Chaise. Ani ten, ani jeho Tovaryšstvo nebyli opomenuti; paní ze Soubise věděla příliš mnoho, než aby na svou stranu nezískala sbor tak mocný, a když se mu zlíbí, i tak užitečný; a otec de La Chaise i hlavní hlavy řádu, kteří vždy sejí, aby sklízeli, nežádali nic lepšího než posloužit jejímu synovi, o němž viděli, že je na cestě rychle dosáhnout všeho a být s to jim to vrátit i s úroky.

Všechno tedy bylo pro abbého ze Soubise a všechny cesty ke štěstí byly ze všech stran obsazeny. Ze semináře vyšel tak, jako vyšel ze školních lavic. Odtamtud div učenosti, odsud zázrak zbožnosti a čistoty mravů. Oratoř, jezuité, Sorbonna, otec de La Tour, otec de La Chaise, pan z Paříže o překot volali chválu. Okouzlovali matku a nemenší radost dělali králi, u něhož se velmi dbalo, aby mu neušlo nic z provolávání slávy abbému ze Soubise, jehož mírnost, zdvořilost, duch, půvaby, péče a talent dát se milovat stále víc potvrzovaly pověst tak pevně založenou. Když byly věci přivedeny až sem, zdály se paní ze Soubise zralé a postavení kardinála z Bouillonu ji pohánělo. Šlo o to, aby mohla disponovat kardinálem z Fürstenbergu, který měl ve štrasburské kapitule dva synovce, a přimět ho, aby vroucně chtěl koadjutora, jehož preláti připouštějí jen velmi nerady, a navíc koadjutora cizího.

Fürstenberg byl muž prostřední postavy, podsaditý, ale dobře stavěný, s nejkrásnější tváří na světě, která byla krásná ještě v jeho věku; mluvil velmi špatně francouzsky; kdo ho viděl a slyšel obyčejně, pokládal ho za hlupáka, ale kdo ho poznal hlouběji a přivedl na politiku a na záležitosti, podle toho, co jsem slyšel od ministrů a od mnoha jiných lidí ze všech zemí, ten zjistil, že obyčejnou míru schopností, jemnosti a vynalézavosti přesahuje. Nadělal v Evropě tolik hluku, že je zbytečné snažit se ho představovat; je třeba se omezit na stav, do něhož se dostal: z králových penzí nebo z obročí měl přes sedm set tisíc liber důchodu, a přitom doslova umíral hlady, aniž by skoro něco utrácel nebo měl koho vydržovat. Je třeba vstoupit do některých podrobností o jeho rodině. Jeho otec sloužil celý život s dobrou pověstí a s úspěchem velel císařským armádám poté, co v bitvě u Lipska velel levému křídlu.¹⁷ Zemřel roku 1635 a zanechal mnoho dětí z Anny, dcery Jana Jiřího, hraběte z Hohenzollernu, jehož císař Ferdinand II. učinil roku 1623 říšským knížetem. Jeho nejstarší syn, zemřelý roku 1662, zanechal jen dceru, jedinou dědičku Bergen-op-Zoom po matce, a tato Hohenzollernová přinesla Bergen-op-Zoom věnem hraběti z Auvergne a byla matkou abbého z Auvergne, o němž jsem právě mluvil; takže tato hraběnka z Auvergne byla dcerou staršího bratra matky kardinála z Fürstenbergu, který tak byl bratrancem této hraběnky z Auvergne, jež právě zemřela, a strýcem z druhého kolena abbého z Auvergne, soupeře abbého ze Soubise o Štrasburk; abbé ze Soubise přitom neměl s kardinálem z Fürstenbergu žádné příbuzenství, švagrovství ani vůbec žádné spojení, ani on sám, ani nikdo z jeho rodiny.¹⁸

Tento kardinál, který jako biskup metský nastoupil po svém starším bratrovi na štrasburský stolec,¹⁹ měl ještě jednoho bratra, kterého císař učinil říšským knížetem a ke kterému se ještě vrátím, a mezi jinými sestrami: Alžbětu, matku hraběte z Reckheimu („Reicham“),²⁰ štrasburského kanovníka s vyšším svěcením, jemuž král dal opatství a který byl koadjutorem opatství Stavelot svého strýce kardinála z Fürstenbergu; Marii Františku, provdanou za jednoho falckraběte z Neuburgu, pak za jednoho markraběte bádenského, babičku zesnulé sardinské královny a paní Vévodkyně;²¹ a Annu Marii, provdanou roku 1651 za Ferdinanda Karla, hraběte z Löwensteinu, otce a matku paní z Dangeau. Heřman Egon, hrabě, pak roku 1654 povýšený na knížete z Fürstenbergu a říšského knížete, pro sebe a své potomky, a jeho bratři jen doživotně,²² byl velkým hofmistrem Maxmiliána, bavorského kurfiřta, a jeho prvním ministrem, stejně jako kolínského kurfiřta, Maxmiliánova bratra. Zemřel roku 1674 a zanechal mezi jinými dětmi: knížete z Fürstenbergu, ženatého v Paříži s dcerou Lignyho, dvorního referendáře, s níž měl jen tři dcery; opustil ji a odešel do Německa, kde ho polský král učinil generálním místodržitelem svého saského kurfiřtství a kde zemřel roku 1711;²³ hraběte Ferdinanda, zemřelého v Paříži jako brigádní generál roku 1696 ve třiceti pěti letech, svobodného; Emanuela Františka Egona, zabitého před Bělehradem roku 1686 ve dvaceti pěti letech,²⁴ bez dětí s Kateřinou Šarlotou, hraběnkou z Wallenrodtu („Wallenwoth“), vdovou po Františku Antonínovi, hraběti z La Marck, matkou hraběte z La Marck, o němž budu brzy mluvit a který se po mnoho let později vyznamenal svými vyslanectvími na Severu a ve Španělsku a stal se roku 1724 rytířem řádu a roku 1739 španělským grandem.²⁵ Paní z Dangeau měla bratra, opata v Murbachu — opatství mu postoupil kardinál z Fürstenbergu, bratr jeho matky; říkalo se mu otec z Murbachu, byl také štrasburským kanovníkem, a poté, co jsme ztratili Tournai, se tam stal biskupem;²⁶ takže kardinál z Fürstenbergu měl syny svých dvou sester a vnuka bratra své matky, totiž abbého z Auvergne, za štrasburské kanovníky, a všechny velmi dobře způsobilé stát se koadjutory nebo nástupci v biskupství.

Tvrdilo se, že kardinál z Fürstenbergu, velmi zamilovaný do oné hraběnky z La Marck, ji dal za ženu svému synovci, jemuž bylo tehdy nanejvýš dvaadvacet či třiadvacet let, aby ji v tomto postavení mohl pohodlněji vídat. Tvrdí se dále, že už předtím byl u ní dobře přijímán; a pravdou je, že nic nebylo tak nápadné jako podoba hraběte z La Marck s kardinálem z Fürstenbergu, rys za rysem; kdyby nebyl jeho synem, nebyl by mu vůbec nic.²⁷

Byl určen pro církev, už byl štrasburským kanovníkem, když ho štěstí paní ze Soubise a jejího syna spolu se smrtí jeho staršího bratra roku 1697 přimělo vzít meč a vzdát se kanovnictví i ostatních obročí.

Kardinálova náklonnost k hraběnce z Fürstenbergu trvala stále. Nemohl bez ní žít; bydlela a vládla u něho: její syn, hrabě z La Marck, tam také bydlel, a tato vláda byla tak veřejná, že se na ni obraceli všichni, kdo měli s kardinálem nějakou záležitost. Bývala velmi krásná a v padesáti dvou letech z toho měla ještě velké zbytky, ale byla velká a tlustá, mužatka jako švýcarský gardista převlečený za ženu, smělá, troufalá, mluvila nahlas a vždy s autoritou, ale přitom zdvořilá a znalá způsobů. Často jsem ji viděl u královy večeře a často jsem viděl, jak se jí král snažil něco říct. Doma to byla nejpanovačnější žena na světě, která kardinála plísnila, takže se před ní neodvážil ani ceknout; byl jí ovládán a veden na krátkém provázku, neměl u sebe doma k dispozici ani tu nejmenší věc, a přes tuto závislost se bez ní neobešel. Byla marnotratná ve výdajích všeho druhu: šaty bez konce, jedny krásnější než druhé; dokonalé krajky v hojnosti a tolik ozdob a prádla, že se pralo jen v Holandsku; bezuzdná hra, při níž trávila noci u sebe i jinde a často u ní proseděla celých dvanáct hodin v kuse; ozdoby, drahokamy, šperky všeho druhu. Byla to žena, která milovala jen sebe, chtěla všechno, nic si neodepřela, ani prý galantní dobrodružství, která ubohý kardinál platil jako všechno ostatní. Tímto chováním ho nakonec tak zadlužila, že musel propustit většinu svého služebnictva a jezdit šetřit šest až sedm měsíců v roce do La Bourdaisière u Tours, kterou si nejprve vypůjčila od Dangeaua a pak ji doživotně koupila. Žila v této nouzi, aby měla z čeho se po zbytek roku bavit v Paříži, když paní ze Soubise začala doopravdy pomýšlet na koadjutorství pro svého syna.

Paní ze Soubise se k hraběnce už z daleka přiblížila, a nezaznamenal jsem, že by kdokoli označil za nepravdivé, ba ani že by se kdo jen ohradil proti tomu, co se nejprve šířilo šeptem a co pak nadělalo velký hluk — totiž že dala hraběnce mnoho peněz, aby si ji zajistila, a skrze ni i kardinála. Jisté je, že kromě ohromných penzí, které kardinál od krále pobíral a které byly vždy velmi dobře placeny, dostal v té době mimořádnou odměnu čtyřiceti tisíc tolarů, o níž se tvrdilo, že byla dávno slíbena. Když si paní ze Soubise takto zajistila hraběnku i kardinála, zpečetila svou záležitost: dala jim od krále pošeptem poděkovat a hned nato dala poslat kardinálu z Bouillonu rozkaz, aby jménem krále požádal papeže o bulu ke svolání štrasburské kapituly k volbě koadjutora s právem nástupnictví a o breve volitelnosti pro abbého ze Soubise.

Tento rozkaz byl pro kardinála z Bouillonu úderem blesku; nic takového nečekal. Nemohl snést, že mu uniká tato skvělá kořist, kterou už myslel, že drží z tolika stran. Ještě nesnesitelnější mu bylo, že má být jejím vykonavatelem. Vztek ho unese a zaslepí natolik, že si namluví, že při tak rozdílném postavení, jaké on a paní ze Soubise u krále mají, ho přiměje změnit pevné rozhodnutí a porušit závazek, který přijal. Pošle ke králi kurýra, napíše mu, že to dobře neuvážil, předkládá mu skrupule, jako by byl bůhvíjak ctnostný muž, a týmž kurýrem napíše štrasburským kanovníkům oběžník plný žluči, ducha a poklon. Psal jim, že kardinál z Fürstenbergu je právě tak schopen sídlit v diecézi jako kdykoli předtím (což znamenalo, že tam nikdy nesídlil a že se bez něj obejdou i nadále), že abbé ze Soubise je tak mladý, že by bylo troufalé na něj spoléhat, a že člověk, kterého tak brzy postavíte do stavu, kdy se už nemá čeho bát ani v co doufat, se velmi rychle zkazí; a dával jim na srozuměnou, stejně jako to učinil králi, že kardinál z Fürstenbergu, ovládaný tak, jak byl, svou neteří, byl na úkor svých synovců získán jen tučnými penězi, které ona obdržela od paní ze Soubise. Pravda je, že tyto dopisy poslal svému bratrovi, hraběti z Auvergne, aby je doručil jen se svolením krále. Nebylo to proto, že by v takové svolení mohl doufat, ale aby krále oklamal touto poctou a přitom jich nechal proklouznout dost, aby se jejich účinek neztratil, a aby pak mohl tvrdit, že neví, jak unikly. Tyto dopisy nadělaly strašlivý rozruch.

Byl jsem u krále v úterý 30. března, když jsem na konci večeře uviděl přicházet paní ze Soubise, jak vede hraběnku z Fürstenbergu, a obě se postavily u dveří králova kabinetu. Nebylo to tím, že by paní ze Soubise neměla dost vlivu, aby vešla dovnitř, kdyby chtěla, a uvedla tam i hraběnku; ale protože pohoršení bylo veřejné a nemluvilo se o ničem jiném než o peněžním obchodu a o dopisech kardinála z Bouillonu, chtěly ze své strany také veřejný výstup. Tušil jsem to, jakmile jsem je uviděl, stejně jako mnozí jiní, a hned jsem se přiblížil, abych scénu slyšel. Paní ze Soubise vypadala celá nafouklá a hraběnka, od přírody prudká, se zdála zuřivá. Když král procházel, zastavily ho; paní ze Soubise řekla dvě slova dost tichým hlasem, pak hraběnka, zvýšivši svůj, žádala spravedlnost proti troufalosti kardinála z Bouillonu, jehož pýcha a ctižádost, nespokojujíc se odporem proti králově vůli, ji i kardinála²⁸ — který králi tak užitečně sloužil — zneuctívají těmi nejhoršími pomluvami a nešetří ani paní ze Soubise samotnou. Král ji vyslechl a odpověděl jí s takovou vlídností a zdvořilostí vůči ní, jako hořkostí, kterou nešetřil vůči kardinálovi z Bouillonu, ujistil ji, že bude spokojena, a prošel.

Dámy odešly, ale ne bez toho, že by ukázaly plamenný hněv, který doufá v pomstu. Paní ze Soubise byla tím víc dotčena, že kardinál z Bouillonu králi prozradil machinace a simonie, o nichž král jistě nevěděl a které by mu byly zabránily k té věci svolit, kdyby je byl tušil, natož ji podporovat. Bála se tedy návratu skrupulí a toho, aby se nezačalo příliš zblízka zkoumat obchody, které rozehrála ve Štrasburku kvůli volbě. Titíž Camilly a Labatie, kteří jí tak hbitě posloužili, aby syn prošel jako kanovník s tímto špinavým erbem²⁹ po La Varennové, byli opět těmi, jež použila, aby vybojovala koadjutorství. Ani jeden, ani druhý nebyl úzkostlivý. Camilly už dostal za první službu dobré opatství a doufal v biskupství za druhou.³⁰ Nezklamal se, a Labatie doufal, že užitečně a čestně zaopatří řadu svých dětí, jak se také stalo.

Zatímco ve Štrasburku připravovali půdu, kardinál z Bouillonu si v Římě počínal bez ladu a skladu, kladl bulám, o něž král žádal, všechny překážky, jaké mohl, a napsal mu o tom druhý dopis, ještě pošetilejší než první. Ten dovršil míru. Jako odpověď dostal kurýrem rozkaz ihned opustit Řím a odebrat se rovnou do Cluny nebo do Tournus, podle své volby, až do dalšího rozkazu. Rozkaz k návratu se kardinálu z Bouillonu zdál tak krutý, že se nedokázal přimět uposlechnout. Byl subděkanem posvátného kolegia; Cibo, děkan, zchátralý stářím, už nevycházel z lůžka. Aby se stal děkanem, musí být kardinál v Římě, když se děkanství uprázdní, a sám si v konzistoři zvolit spojená biskupství v Ostii a Velletri, určená pro děkana, nebo, jak někteří učinili, zvolit děkanství a podržet si biskupství, které už měli. Kardinál z Bouillonu tedy králi napsal, mezi mnoha projevy poslušnosti vůči jeho rozkazům, přehnanou zprávu o stavu kardinála Cibo; že nemůže uvěřit, že by ho král chtěl připravit o děkanství a své poddané o čest a výhodu francouzského děkana; že v tomto přesvědčení požádá papeže o breve, které by mu zajistilo děkanství v jeho nepřítomnosti; že odjede v okamžiku, kdy je obdrží, a že mezitím pošle všechny své lidi napřed a sám se zavře jako nejmenší soukromník v noviciátu jezuitů, bez jakéhokoli styku s kýmkoli, leda kvůli svému breve. Skutečně se tak zachoval a požádal o toto breve, o němž dobře tušil, že je nedostane, ale doufal, že naději na ně a údajné průtahy dokáže protáhnout dost dlouho, aby se dočkal smrti kardinála Cibo, nebo i samotného papeže, jenž už dlouho hrozil zřícením.³¹ Nechme ho na čas při jeho lstech, které se mu staly osudnými, abychom příliš nepřerušovali sled událostí.

Paní ze Soubise byla ve Štrasburku tak dobře obsloužena a králova autorita tak dobře pošeptem podpořila rozdávané peníze, že abbé ze Soubise byl jednohlasně zvolen štrasburským koadjutorem.³² Zvláštní bylo, že se to stalo za přítomnosti abbého z Auvergne, který jako velký probošt kapituly sloužil před volbou mši k Duchu svatému. Králův hněv Bouillony vylekal; jejich hodnost a jejich výměna, dosud neúplná a neregistrovaná u parlamentu,³³ visely na vlásku; viděli zblízka, že záležitost je beznadějná, a snažili se touto nízkostí zachránit se z pádu svého bratra.

Současně — a nevím, zda to byla jedna z podmínek obchodu — se paní ze Soubise, která byla vždy ve zlém se svým bratrem vévodou z Rohanu, s ním usmířila a učinila všechny kroky, aby provdala jeho nejstarší dceru za hraběte z La Marck, syna hraběnky z Fürstenbergu,³⁴ který neměl ve Francii vůbec nic, kde vstoupil do služby, jako plukovník jednoho z pluků, které král velmi draze vydržoval kardinálovi z Fürstenbergu a o nichž mu ponechával právo disponovat, a jehož veškerý skromný majetek byl ve Vestfálsku, pod rukou císaře. Tito Němci se nesnižují nerovným sňatkem beztrestně; on sám poznal smutnou zkušeností, co to stojí, a nechtěl ji zhoršovat. Jeho matka ho chtěla oženit, a cizinec, který nemá nic ve Francii a málo pod cizí a často nepřátelskou mocí, nebyl partie, kterou by bylo snadné zaopatřit. Vévoda z Rohanu nepočítal své dcery za nic a své mladší syny za málo; když mohl dát tak málo, jak chtěl, dal se snadno přesvědčit, a sňatek byl takto rychle spíchnut.

Takové bylo postavení hraběte z La Marck. Byl z rodu hrabat z La Marck, jehož jedna větev dlouho držela Kleve a Jülich díky sňatku s dědičkou, a mladší linie této větve se u nás uplatnila s vévodstvím Nevers, hrabstvím Eu atd., která přešla skrze dvě dědičky: Nevers na jednoho Gonzagu, bratra vévody mantovského, Eu na vévodu z Guise. Jiná větev měla Bouillon, Sedan atd.; z ní pocházeli dva maršálové Francie, další kapitáni Stošvýcarů, jeden první podkoní královny, rytíř řádu, mezi šlechtici; a dědička Sedanu, skrze kterou Jindřich IV. založil štěstí vikomta z Turenne, později tak známého pod jménem maršála z Bouillonu, který s ní neměl děti a její statky si podržel díky téže ochraně Jindřicha IV., který toho pak velmi litoval. Poslední větev, a jediná, která trvá, byla větev Lummen („Lumain“). Děd hraběte z La Marck, o němž je zde řeč, ovdověv po jedné Hohenzollernové a maje z ní syna, který ho přežil, ale neměl dětí, se znovu oženil velmi nízko, a z tohoto druhého manželství pocházel otec hraběte z La Marck, jehož velmi mnoho stálo, aby byl rehabilitován k dědictví po svém bratrovi z prvního lože a k hraběcí hodnosti. Tato větev Lummen, jejíž hlava se proslavila pod jménem Ardenský kanec, které jí vynesla její krutost, a která zabila Ludvíka Bourbonského, lutyšského biskupa, a hodila jeho tělo z mostu do Mázy,³⁵ byla oddělena už tehdy, když Kleve a Jülich přešly do větve starší než ona, a ještě dříve od větve, která měla Bouillon a Sedan. Byli jen barony z Lummenu, když děd našeho hraběte z La Marck ještě před svým nerovným sňatkem přijal jméno a v říši hodnost hraběte z La Marck, po smrti Jindřicha Roberta de La Marck, hraběte z Maulevrier, rytíře řádu a prvního podkoního královny, který zemřel jako poslední své větve, když všechny ostatní dávno vymřely; takže v době tohoto sňatku hraběte z La Marck s dcerou vévody z Rohanu zbývali z rodu La Marck už jen on a jeho mladší bratr.

Kardinál z Fürstenbergu uzavřel téměř současně ještě jeden sňatek, jedné ze tří dcer, které jeho synovec, generální místodržitel saského kurfiřtství, měl a které nechal v Paříži se svou ženou, s princem z Isenghien.³⁶

Vévoda z Berwicku, který se po smrti své ženy vydal na procházku, nebo ke zpovědi, do Říma, se zamiloval do dcery paní Bulkeleyové („Bockley“), jedné z předních dam anglické královny v Saint-Germain.³⁷ Z prvního manželství měl jen syna.