Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola dvacátá čtvrtá

Smlouva o rozdělení španělské monarchie začínala v Evropě působit velký hluk. Španělský král neměl děti ani žádnou naději, že je bude mít. Jeho zdraví, vždy velmi chatrné, se za poslední dva tři roky velmi zhoršilo a v posledním roce byl několikrát na pokraji smrti. Král Vilém, který od úspěchů svého uzurpátorství velmi rozmnožil svůj vliv důvěrou všech spojenců velké aliance, již proti Francii zosnoval a jejíž byl až do rijswijského míru duší a hlavou, a který si ji i potom udržel na stejné noze, se rozhodl postarat se o toto obrovské dědictví tak, aby až se uprázdní, nezpůsobilo válku. Nemiloval ani Francii, ani krále, a po pravdě řečeno měl dost důvodů, aby je nenáviděl; bál se jejího zvětšení; právě poznal na spojení celé Evropy proti ní v desetileté válce, jakou je mocí, po všech ostatních válkách, z nichž tato vláda byla jen tkanivem plným výbojů. Navzdory zřeknutím královny se neodvážil doufat, že by král nechal celé toto nesmírné dědictví přejít, aniž by z něj něco získal; viděl na dobytí Franche-Comté a části Flander, jak málo tato zřeknutí zavazují. Pomýšlel tedy na rozdělení, které by návnada získat je v míru a pod zárukou hlavních mocností přiměla krále přijmout, a které by zároveň bylo takové, aby nerozmnožilo jeho moc, bylo jen lehkým zaokrouhlením k dobře zajištěným hranicím, a aby to, co by získal navíc, bylo tak vzdálené, že by ho obtížnost to udržet stále držela na vodítku, a po něm i jeho nástupce. Zároveň chtěl dobře zajistit mořské pobřeží na straně Anglie, uchránit své milé Holanďany před Francií a obdělit císaře tak štědře, aby měl důvod být spokojen a nelitovat celku, v nějž proti Francii neměl sílu doufat. Francii tedy určoval, abych tak řekl, jen odřezky. Proto si ji chtěl zajistit nejprve, protože předpokládal, že bude nejhůř spokojena s tím, co jí chtěl nabídnout; a byl-li by si, pokud by to šlo, jejím přijetím jist, zbývalo by mu předložit císaři jen tu nejbohatší a největší část, se jménem, které mohlo platit za celek, a pokušení tak rozsáhlé monarchie bez jediného výstřelu by ho utěšilo nad zbytkem a přimělo ho k rychlému přijetí.

Jeho ustálený plán tedy byl dát arcivévodovi, druhému synovi císaře, Španělsko a Indie s Nizozemím a titulem španělského krále; Francii Guipúzcou, protože vyprahlost a obtížnost této hranice je taková, že zůstala v míru po celou tuto vládu uprostřed všech válek se Španělskem; Neapol a Sicílii, jejichž vzdálenost a malé důchody byly spíš přítěží a pouhým zachováním tváře než přírůstkem a jejichž udržení by v budoucnu drželo Francii na uzdě vůči námořním mocnostem; Lotrinsko, které bylo zaokrouhlením velmi citelným, ale které Francii nevysunovalo dál, než kde byla, a ve válce ji ulehčovalo jen od obsazení, které ji nic nestálo; a jako náhradu Milánsko panu Lotrinskému, který tím získával tři čtvrtiny na důchodech i rozloze a z otroka Francie, jímž byl pro obklíčení Lotrinska, se stával mocným a svobodným knížetem v Itálii, s nímž by se muselo počítat.¹

Anglický král tedy nejprve učinil tento návrh králi, který, unaven válkou a ve věku i postavení, v nichž mu klid chutnal, se málo přel a přijal. Pan Lotrinský neměl zájem ani nebyl ve stavu, aby nesouhlasil se změnou země, kterou mu na jedné straně navrhly Anglie s Holandskem a na druhé král, jenž k němu poslal Callièrese. Když se to stalo, šlo o císaře. Tady ztroskotal všechen vliv i obratnost anglického krále: císař chtěl celé dědictví; pevně se držel zřeknutí z královy svatby;² nemohl snést, aby rakouský dům byl vyhnán z Itálie (a to plánem anglického krále byl zcela, neboť dával Francii přímořská místa v Toskánsku, jež drželo Španělsko, známá pod jménem gli Presidii). Naléhal na něj Villars, králův vyslanec, Anglie a Holandsko, které smlouvu podepsaly a dávaly mu na srozuměnou, že se proti němu spojí, bude-li tvrdošíjně odmítat tak krásné rozdělení; ale on pevně odpovídal, že je neslýchané a proti veškerému přirozenému právu i právu národů dělit dědictví dříve, než se uprázdní, a že o tom za života španělského krále, hlavy svého domu a svého tak blízkého příbuzného, nikdy nebude chtít nic slyšet. Tento odpor, a ještě víc duch tohoto odporu, brzy vyzradil tajemství, které mělo trvat až do smrti španělského krále; ten byl varován císařem a naléhavě žádán, aby učinil závěť ve prospěch arcivévody a svého vlastního domu.

Španělský král spustil hrozný křik, jako by ho chtěli oloupit ještě za živa, a jeho vyslanec z toho v Anglii nadělal takový hluk, a to slovy tak málo uctivými, že anglického krále nazval králem Vilémem, že mu tento panovník dal vzkázat, aby do čtyř dnů opustil Anglii; vyslanec to vykonal a odebral se do Flander.³ Ale císař, ač nespokojen s anglickým králem, ho chtěl v tom, co nebylo hlavní věcí, šetřit, aby se s ním úplně nerozešel. Nabídl se jako prostředník mezi ním a španělským králem a zařídil, že tato vedlejší nespokojenost se urovnala a španělský vyslanec se vrátil do Londýna.

Harcourt musel v Madridu snášet všechny stížnosti a nářky; došly tak daleko, že na jeho zprávu o všech nepříjemnostech, které snášel, a o neužitečnosti, do níž ho toto odhalení uvrhlo, dostal svolení k návratu. Zanechal tam Blécourta, svého příbuzného, kterého s sebou vzal a který byl mužem pevným a schopným v záležitostech, ačkoli celý život nedělal jiné řemeslo než válku; ten pak v nepřítomnosti vyslance sloužil velmi dobře a velmi důstojně v hodnosti králova vyslance druhé třídy (envoyé).

Císař zatím myslel jen na posílení své strany ve Španělsku. Královna, jeho švagrová, tam byla všemocná; dala vyhnat největší velmože a přední ministry, kteří se před ní neskláněli. Díky její přízni byla Berlepschová („la Berlips“) předmětem všeobecné závisti; brala, kde mohla, a prodávala nejvyšší úřady. Jedno z jejích dětí učinil španělský král archimandritou v Messině, což je obročí s devadesáti tisíci liber důchodu, uprázdněné smrtí jednoho z bratrů lotrinského vévody; a prince Hesensko-Darmstadtského místokrálem Katalánska a plukovníkem Němců, jimiž zaplnila Madrid.⁴ Ačkoli Harcourta přivedla do nejpotupnější samoty, když předtím zakusil pravý opak, přesto k němu vyslala admirála Kastilie s návrhy pro ni velmi výhodnými a s nadějemi pro jednoho z Monseigneurových synů. Harcourt, který chtěl vidět jasněji a který oprávněně nedůvěřoval sestře císařovny, se choval chladně, a ač stále říkal, že nemůže psát do Francie, dokud uvidí jen neurčité věci, přesto psal a lichotil si nejvyšším štěstím, kdyby mohl uspět. Ale ve Francii byli s rozdělovací smlouvou spokojeni; byla podepsána; sestra císařovny tam byla příliš podezřelá, a admirál Harcourtovi přinejmenším stejně, pro špatnou pověst své věrnosti a pro svou dědičnou oddanost rakouskému domu a zvláště královně; Harcourt tedy dostal rozkaz nic dalšího už neposlouchat, z čehož byl zoufalý, a ze vzdoru se vzdálil z Madridu a myslel už jen na to, jak se bavit se svou domácností a střílet králíky, v očekávání svého návratu, k němuž brzy nato dostal svolení. Toto tak napjaté postavení přimělo uvést všechno do pohybu, aby se sehnaly peníze a aby se stálo v dobré pozici, připraveno na jakoukoli událost. Začalo se tichým vyšetřováním finančníků, jejichž zisky byly za poslední války nesmírné. Chamillart jen s velkou námahou dosáhl královy svolení použít k této operaci Desmaretse.

Ten pak hrál dost velkou roli, aby nebylo zbytečné představit ho už nyní. Byl to vysoký muž, velmi dobře urostlý, s tváří a fyziognomií příjemnou, jež ohlašovala moudrost a mírnost — dvě věci na světě, které nejméně dodržela. Jeho otec byl pokladníkem Francie v Soissons,⁵ na svůj stav bohatý, syn jednoho sedláka, zámožného hospodáře od Noyonu, který zbohatl na pachtu opatství Ourscamp („Orcamp“), jež držel mnoho let poté, co v mládí sám oral. Jeho syn, onen pokladník Francie, se oženil se sestrou pana Colberta dávno před štěstím tohoto ministra, který pak vzal Desmaretse, svého synovce, do svých kanceláří a později ho učinil intendantem financí. Byl to muž jasného ducha, pomalý a líný, ale ctižádost a láska k zisku ho popoháněly, takže pan ze Seignelay, jeho bratranec, k němu pojal odpor, protože mu ho pan Colbert stále dával za příklad. Oženil ho s dcerou Béchameila, tajemníka rady, který se pak stal superintendantem financí a záležitostí Monsieura, když Monsieur vyhnal Boisfranca, tchána markýze z Gesvres. Desmarets, vychováván a veden svým strýcem, se od něj naučil všem zásadám a celému umění správy financí. Pronikl dokonale do všech jejich rozličných částí, a protože mu všechno procházelo rukama, nikdo nebyl důkladněji zasvěcen než on do machinací finančníků, do zisků, které za jeho doby měli, a díky těmto znalostem i do zisků, které mohli mít potom.

Úplně na konci života pana Colberta se přišlo na to razit v mincovně velké množství drobných stříbrných mincí v hodnotě tří a půl sou pro usnadnění každodenního obchodu mezi prostými lidmi.⁶ Desmarets získal několik statků, mezi jinými Maillebois, a zástavu domény Châteauneuf v Thimerais,⁷ na níž tento statek lenně závisel, a mnoho jiných druhů majetku. Velmi zkrášlil zámek, který postavil d’O, superintendant financí Jindřicha III. a Jindřicha IV. Přemístil vesnici z jednoho místa na jiné, aby ozdobil a zvětšil svůj park, který učinil nádherným. Tyto výdaje, tak vysoko nad jeho dědictvím, věnem jeho ženy a důchodem z jeho úřadu, daly hodně mluvit. Byl pak obviněn, že si nesmírně nakradl na ražbě těch mincí za tři a půl sou. Pověst o tom nakonec dolehla k panu Colbertovi, který to chtěl prošetřit, a onemocněl rychlou nemocí, na niž zemřel. Zda to byly důkazy, pochybnosti, nebo rozmar, netroufám si tvrdit, co z těch tří; ale pravda je, že ze svého lůžka napsal králi proti svému synovci, prosil ho, aby ho odstranil z financí, a vzbudil v něm proti němu ta nejprudší podezření. Když Colbert zemřel a Pelletier, generální kontrolor dosazený panem z Louvois, k němuž i k panu Le Tellierovi byl celý život důvěrně připoután, dostal od krále rozkaz Desmaretse vyhnat a veřejně ho zostudit, byla to pro Louvoisova chráněnce pastva. Předvolal Desmaretse a zvolil si k tomu chvíli veřejné audience. Tam, uprostřed všech finančníků, kteří se ještě před týdnem před ním plazili a třásli, a všech, kdo tam přišli mluvit s generálním kontrolorem, zavolal Desmaretse a nahlas, aby nikdo z přítomných nepřišel o jediné slovo, mu řekl: „Pane Desmaretsi, je mi líto pověření, které mám vůči vám. Král mi přikázal, abych vám řekl, že jste darebák; že ho na to upozornil pan Colbert; že vám z ohledu na něj chce prokázat milost, ale abyste se do dvaceti čtyř hodin odebral do svého domu v Maillebois, nevycházel odtamtud ani nenocoval jinde, a abyste se vzdal svého úřadu intendanta financí, který už král udělil jinému.“ Desmarets, zdrcený, chtěl přesto otevřít ústa, ale Pelletier mu je hned zavřel slovy: „Jděte, pane Desmaretsi, nemám vám co jiného říct,“ a obrátil se k němu zády. Dopis umírajícího pana Colberta králi zavřel ústa celé jeho rodině, takže Desmarets, zbavený jakékoli ochrany, musel jen podepsat vzdání se úřadu a odjet do Maillebois.⁸

Strávil tam první čtyři nebo pět let, aniž by směl nocovat jinde, a snášel tam pohrdání sousedství a špatné zacházení drobné šlechty, která se s potěšením mstí na bezmocnosti za tvrdou moc, kterou dotyčný vykonával v době svého štěstí. Můj otec byl přítelem pana Colberta, pana ze Seignelay a celé jejich rodiny; Desmaretse, na něj mladého člověka, znal málo. La Ferté, kde můj otec často trávil konec podzimu, leželo čtyři míle od Maillebois.

Desmaretsovo postavení v něm vzbudilo soucit. Vinen, nebo ne — nic totiž nebylo vyjasněno —, shledal, že jeho pád je dost hluboký i bez toho, aby ho ještě v místě vyhnanství dojídaly mouchy; navštívil ho, projevil mu přátelství a prohlásil, že by u sebe nerad viděl ty, kdo by se mu snažili působit trápení: v té době ještě dosud pulzoval zbytek panské autority. Můj otec, celý život čestný a dobročinný, byl v kraji velmi vážen.

Toto prohlášení v okamžiku změnilo Desmaretsovo postavení v provincii: vděčil mu za všechen svůj klid a za vážnost, jež vystřídala pohrdání a zlou vůli, které zakusil. Můj otec v důsledcích zašel dokonce příliš daleko, neboť se na Desmaretsovu prosbu zapletl do sporů o lenní svrchovanost, jejichž vedení ho stálo peníze a které prohrál. Jakmile Desmarets dostal svolení vycházet z domu, aniž by nocoval jinde, přišel na oběd do La Ferté, hned jak tam byl můj otec. Nic nevynechal, ani paní Desmaretsová, aby mému otci a mé matce projevili svou oddanost a vděčnost. Nakonec dostal svolení ke krátkým cestám do Paříže, pak k delším a opakovaným, nakonec svobodu tam bydlet, pokud se nepřiblíží ke dvoru. Stejné přátelství choval i ke mně, a já k němu, i po smrti mého otce, a bylo takové, že o něm brzy uvidíme zvláštní doklad. V tomto stavu byl Desmarets, když Chamillart s velkou námahou dosáhl svolení použít jeho znalostí a nechat ho pracovat na vyšetřování finančníků atd., o nichž se podle účtu s nimi provedeného a uzavřeného ukázalo, že od roku 1689 vydělali osmdesát dva milionů. Zdržme se úvah o tak nesmírném zisku za méně než deset let a o bídě, kterou nutně s sebou nese, o tom, kdo tolik získal a kdo tolik ztratil, nemluvě o jiné nesmírnosti jiného druhu zisku i ztráty, totiž o výlohách, jež v těch osmdesáti dvou milionech nejsou zahrnuty.

Bylo navrženo přilákat veřejnou chamtivost loteriemi; uspořádalo se jich mnoho a rozličných způsobů. Aby jim dodala větší důvěru a oblibu, uspořádala paní vévodkyně z Bourgogne jednu za dvacet tisíc pistolí; ona, její dámy a několik dalších ze dvora psaly losy. Muži i ženy, od Monseigneura až po pana hraběte z Toulouse, je pečetili, a rozličné úpravy, které jim dávali, byly zábavou krále i všech těch osob. Dodržela se všechna nejpodezíravější opatření, aby se zachovala dokonalá poctivost. Losovalo se se stejnými opatřeními před všemi královskými osobami a dalšími vznešenými, kteří k tomu byli připuštěni. Hlavní výhra připadla jednomu z králových gardistů z Lorgesovy setniny; činila čtyři tisíce louisdorů.

Châteauneuf, státní sekretář, velmi zarmoucen odmítnutím nástupnického práva (survivance) a se zdravím velmi pošramoceným, odjel na lázně do Bourbonu a požádal krále, aby svolil, že za něj v jeho nepřítomnosti bude podepisovat Barbezieux. Přirozené by bylo, aby to byl Pontchartrain, ale ty dvě větve se nikdy nemilovaly, jak bylo vidět výše, a víckrát jsem slyšel kancléře vyčítat La Vrillièrovi krádež úřadu jeho otce jeho pradědem, a to jen velmi málo v žertu. Châteauneuf byl muž ohromné tloušťky, stejně jako jeho žena, bezvýznamný, dobrák, který dobře sloužil svým přátelům. Měl talent referovat záležitosti v radě depeší lépe než kterýkoli úředník, jinak byl pátým kolem u vozu, protože neměl žádný jiný resort než své provincie, co už nebylo hugenotů. Jeho vážnost tedy byla velmi lehká, a jeho žena, nejlepší žena na světě, mu ji dodat nemohla. Málokdo s ním měl co jednat, a u nich doma rostla tráva. Když se zastavil ve svém Châteauneufu, z něhož učinil jedno z nejkrásnějších míst ve Francii, na zpáteční cestě z Bourbonu, zemřel tam téměř náhle.⁹

Přišel o tom kurýr k jeho synovi, aby mu to oznámil, a dorazil v pět hodin ráno. Syn neztratil rozvahu; poslal vzbudit princeznu z Harcourtu a naléhavě ji prosit, aby k němu hned přišla. Překvapení nad tak nepatřičnou hodinou ji přimělo přiběhnout. La Vrillière jí vylíčil své neštěstí a otevřel jí svůj měšec s jednou podmínkou: že okamžitě půjde k lever paní z Maintenon a navrhne jí jeho sňatek se slečnou z Mailly bez věna, výměnou za úřad jeho otce, a požádá ji, aby ještě předtím, než odjede do Saint-Cyru, napsala králi a dala mu dopis doručit v okamžiku, kdy se probudí. Princezna z Harcourtu, jejímž řemeslem bylo vyřizovat obchody od jednoho tolaru až po ty největší částky, se tohoto ochotně ujala. Vyřídila to okamžitě a přišla to La Vrillièrovi oznámit; ten ji poslal k hraběnce z Mailly, která, bez majetku a obtížená houfem dětí, chlapců i dívek, s tím souhlasila už tehdy, když se Châteauneuf marně pokoušel o nástupnické právo. Současně jde La Vrillière ke kancléři, uvědomí ho, co právě učinil s princeznou z Harcourtu, a posílá ho ke králi, aby ho požádal o úřad souběžně s paní z Maintenon. Kancléř požádal o slyšení u krále dříve, než kdokoli vstoupil. Král právě přečetl dopis paní z Maintenon a úřad okamžitě udělil pod podmínkou sňatku, a obojí bylo oznámeno při králově lever.

La Vrillière byl nesmírně malý, ve své malé postavě docela dobře stavěný. Otec ho, aby ho vycvičil, vždy nechával pracovat pod sebou, a došlo to tak daleko, že tam dělal všechno. Všichni ti La Vrillièrové, od starého La Vrillièra, dědečka tohoto, byli vždy mimořádnými přáteli mého otce.

Blaye náleželo, jakožto součást Guyenne, k jejich resortu. Toto přátelství pokračovalo i se mnou. Získal jsem od nich několik důležitých služeb pro své guvernérství; byl jsem nadšen, že úřad zůstal La Vrillièrovi. Bez toho by byl velmi politováníhodný: nevydal se ani na dráhu meče, ani taláru; jakou postavu by mohl dělat u dvora bez úřadu? Byl by to člověk bez stavu a bez váhy. Jeho nastávající nebyla tak spokojená jako on: nebylo jí ještě dvanáct let. Dala se do pláče a do křiku, že je velmi nešťastná; ať jí dají chudého muže, chtějí-li, jen když bude šlechtic, a ne malého měšťáka, aby udělal kariéru; zuřila na svou matku i na paní z Maintenon. Nedalo se ji uklidnit, ani umlčet, ani přimět, aby se nešklebila na La Vrillièra a celou jeho rodinu, kteří se k ní i k její matce hned sběhli. Všichni to dobře cítili, ale obchod byl uzavřen a pro ně příliš výhodný, než aby ho rušili. Doufali, že je to dětinskost, která přejde, ale doufali marně; nikdy si nezvykla být paní z La Vrillière, a často jim to dala najevo.

Král v téže době učinil ještě jeden krásný dar: v Languedoku zemřel Cauvisson,¹⁰ jeden ze tří generálních místodržitelů té provincie; zbyla mu jediná dcera, kterou provdal za svého bratra. Jeho syn byl zabit krátce po svatbě se sestrou Bironovou, s níž neměl děti, a paní z Nogaretu, jeho vdova, byla palácovou dámou paní vévodkyně z Bourgogne a důvěrnou přítelkyní paní ze Saint-Simon i mou. Cauvisson, bratr a zeť, žádal o ten úřad. Byl to muž velmi ošklivé postavy, ale velmi duchaplný, sečtělý a světa znalý, oblíbený a stýkající se se vším nejlepším a nejskvělejším u dvora, kdykoli se tam vrátil, protože býval často v Languedoku, kde jeho bratr trávil život. Byl kapitánem gard a službu opustil. To byla ta výhrada. Pan z Maine, guvernér provincie, žádal úřad pro něj. Trvalo to několik dní. Král, který chtěl dodržet svou zásadu odmítat všechno těm, kdo opustili službu, a který nevynechal žádnou příležitost povýšit pana z Maine a zvýšit jeho vliv, splnil oba záměry. Dal úřad panu z Maine, aby jím disponoval ve prospěch koho chce. Ten ho dal Cauvissonovi, který ho tak držel od něj, a nikoli od krále.

Jinou, důležitější milostí bylo jmenování ke kardinálství, které král udělil pařížskému arcibiskupovi, jenž o to neučinil žádný krok. Ale jeho bratr a paní z Maintenon pro něj udělali všechno. Dozvědělo se to teprve z dopisů z Říma. Na purpur po svém jmenování nečekal ani dva měsíce.

Papež se rozhodl učinit jmenování za koruny, jakmile budou volné tři klobouky. Třetí zemřel kardinál Maidalchini („Maldachini“), a hned nato, totiž 28. června, přijel kurýr od pana z Monaka s novinou, že papež učinil kardinálem pana z Noailles za Francii, Lamberga, biskupa pasovského, za císaře, a Borju za Španělsko. Papežův kurýr si nepospíšil, takže teprve 1. července, když se král vrátil ze svého pobytu v Marly, našel nového kardinála, který na něj čekal ve Versailles v jeho bytě a podal mu svou kardinálskou čepičku. Král mu ji nasadil na hlavu s mnoha vlídnostmi.¹¹

Toto jmenování bylo pro kardinála z Bouillonu palčivou bolestí: vidět jednoho Noaillese ozdobeného stejně jako on purpurem, a to jednoho z těch, kdo stáli v aréně proti panu z Cambrai a kdo ho porazili. Právě zakusil osobnější ránu bičem, která ho však možná bolela méně.

Abbé z Vaubrun byl vypovězen do Serrantu v Anjou, k svému dědovi z matčiny strany. Byl bratrem vévodkyně z Estrées a jediným synem Vaubruna, zabitého jako generálporučík při onom krásném a pamětihodném ústupu, který provedl pan z Lorges před Imperiály po smrti pana z Turenne.¹² Vzal si malý kolárek, aby se skryl. Byl úplný trpaslík, měl jeho ošklivost i velkou hlavu, a jeho krátké křivé nohy se od sebe lišily nejméně o stopu. Přitom byl velmi duchaplný a sečtělý, ale duch to byl nebezpečný, zcela obrácený k pletichám a intrikám. Obviňovali ho přitom, že má špatné srdce, že je nespolehlivý ve styku a že se k čemukoli zaprodá, jen aby do něčeho patřil. Jeho postava mu nebránila dobývat dámy, doufat v jejich přízeň a vetřít se jakkoli všude, kam mohl najít přístup. Znuděn temnotou, v níž živořil, získal skrze pány z Estrées svolení ke koupi úřadu králova předčitatele, který mu prodal baron z Breteuilu, když si koupil úřad uvaděče vyslanců po smrti Bonneuilově; a tento ošklivý a nebezpečný šnek se ukázal u dvora a snažil se tam uchytit; dělal Bouillonům nízké dvoření a byl u nich přijat; kardinál z Bouillonu ho brzy poznal jako to, čím byl. Potřeboval takové pěšáky, aby je posílal napřed; ukázalo se, že Vaubrun byl jeho špehem, jeho agentem, jeho zpravodajem v celém jeho počínání v Římě, a jedním kopancem byl vyhnán.

Navzdory tolika nezdarům kardinál z Bouillonu vytrval ve svém rozhodnutí nepřijít o děkanství. Bavil krále, jak dlouho mohl, poslušností odkládanou z jedné pošty na druhou, jakmile bude mít své breve. Když už odmítnutí nemohl skrývat, předstíral odjezd a dojel až do Caprarole, kde se zastavil, dělal nemocného a poslal kurýra k otci de La Chaise s prosbou, aby králi doručil dopis, v němž ho žádal o svolení zůstat v Římě, nikoho nevídaje, až do smrti kardinála Cibo, předkládal mu údajnou důležitost toho, aby děkanství neuniklo Francouzům, a dodával, že bude čekat na jeho rozkazy v Caprarole, což je nádherné sídlo vévody parmského osm mil od Říma, a užívat léky, jichž prý jeho zdraví velmi potřebovalo. K otci de La Chaise se rozhodl obrátit proto, že mu pan z Torcy konečně napsal, že mu král zakázal otevírat kterýkoli z jeho dopisů i doručovat mu kterýkoli od něj. Jezuité mu byli odjakživa zcela oddáni, a doufal v dojemný a vlivný hlas zpovědníka. Ale shledal i tyto dveře stejně zavřené jako dveře pana z Torcy, a otec de La Chaise mu odepsal, že dostal tytéž zákazy. Současně nabídl vzdání se svého štrasburského kanovnictví. Protože ho nebylo vůbec zapotřebí, bylo odmítnuto a nový kurýr mu přivezl nový rozkaz uposlechnout a okamžitě odjet.

Všechny tyto rozličné záminky, kurýři kardinála z Bouillonu, kteří měli za úkol si nepospíšit, a kurýři královi, zdržovaní kardinálem, jak jen mohl, věc tak protáhly, že dosáhl toho, po čem toužil. Kardinál Cibo zemřel v Římě 21. července.¹³ Kardinál z Bouillonu, který byl jen osm mil odtud, v Caprarole, a byl zpraven o jeho posledních chvílích, jel den před jeho smrtí do Říma a poslal kurýra, jímž králi sdělil, že obdržel jeho poslední rozkaz k odjezdu, ale že ho poslední chvíle kardinála Cibo přiměly vrátit se do Říma, aby si zvolil děkanství a odjel o dvacet čtyři hodin později, přesvědčen, že král nebude mít za zlé tak krátký odklad poslušnosti pro důležitost uchovat děkanství Francouzi. To se tomu říkalo vysmívat se králi i jeho rozkazům a stát se děkanem proti jeho vůli. Král také dal najevo svůj hněv ještě v den, kdy tu zprávu dostal, když mluvil s Monsieurem a s panem z Bouillonu, ačkoli k tomuto vlídně; papežovo špatné zdraví však bránilo tomu, aby mohl svolat konzistoř, a tedy i tomu, aby si kardinál z Bouillonu zvolil biskupství v Ostii, až nakonec král, který už nemohl snášet tak dlouhé posměšné zacházení se svými rozkazy, poslal panu z Monaka, svému vyslanci, rozkaz, aby mu jeho jménem přikázal vzdát se úřadu velkého almužníka, odložit modrou stuhu, dát sejmout francouzský znak ze svého paláce, a aby všem Francouzům zakázal ho navštěvovat a mít s ním jakýkoli styk.

Pan z Monaka, který kardinála z Bouillonu nenáviděl, hlavně proto, že mu překazil jeho nárok na Výsost, vykonal tento rozkaz velmi ochotně, když se předtím dohodl s kardinály z Estrées, Jansonem a z Coislinu; kardinál odpověděl, že přijímá královy rozkazy s úctou, a víc se nevyjádřil.

Ačkoli musel dobře očekávat, že bomba nakonec praskne, zdál se zdrcen; ale jako se nedokázal přimět uposlechnout ohledně odjezdu a přijít o děkanství, nedokázal se přimět ani ke vzdání se úřadu; připadal si tak velký jakožto děkan posvátného kolegia, že nepovažoval za nad své síly začít okázale zápas s králem, který až dosud vedl jen potichu a pod maskou obratností a lží. Ale tuto látku je třeba zde opět přerušit, protože by příliš zdržovala ostatní.

Při sňatku Monseigneura vévody z Bourgogne mu král nabídl, že mu značně zvýší měsíční apanáž. Princ, jemuž stačila, mu poděkoval a řekl mu, že kdyby mu chyběly peníze, dovolí si ho o ně požádat. Skutečně, když se v té době ocitl v nedostatku, požádal ho. Král ho velmi chválil, jak za to, že žádá, když potřebuje, tak za to, že žádá sám, aniž by mezi ně stavěl třetího; řekl mu, aby tak vždy jednal se stejnou důvěrou, aby hrál směle, bez obavy, že mu peníze budou chybět, a že pro osoby jako oni nemá nejmenší důležitost o peníze ve hře přijít. Král měl rád důvěru, ale neméně rád viděl, že se ho bojí, a když se bázliví lidé, kteří s ním měli mluvit, před ním zarazili a zapletli se ve svých řečech, nic jim lépe nezískalo jeho přízeň a víc nepomohlo jejich záležitosti.

Dal také sto tisíc franků Mansartovi, který učinil svého syna radou parlamentu.

Arcibiskup remešský předsedal shromáždění kléru, které se koná každých pět let. Arcibiskup z Auchu, Suze,¹⁴ mu byl přidán, a oba to zařídili tak dobře, že s nimi nepředsedali žádní biskupové, ačkoli minulé shromáždění nařídilo, že budou dva biskupové spolu se dvěma arcibiskupy; měli na své straně jedenáct provincií, které převážily nad ostatními pěti. Pan z Remeše se ve své řeči ke králi při zahájení mohl obejít bez jmenování arcibiskupa z Cambrai, nad čímž se jeho přátelé, a dokonce i lidé lhostejní, pohoršili; navrhl také shromáždění, aby do svého protokolu vložilo opis protokolů provinčních shromáždění konaných u příležitosti jeho odsouzení, což se na základě podobných příkladů stalo. Shromáždění také zřídilo komisi šesti biskupů a šesti kněží druhého řádu, v jejímž čele stál pan z Meaux, aby prozkoumala několik knih o morálce, většinou od jezuitských autorů; tato morálka byla obviňována z velké uvolněnosti. Pan z Auchu otevřel tento návrh, který prošel většinou deseti provincií proti šesti. V této komisi vznikl spor mezi prvním a druhým řádem, který si tam nárokoval hlas rozhodující. První mu chtěl přiznat jen hlas poradní, protože šlo nikoli o záležitosti časné, ale o nauku, a po několika dosti ostrých debatách to prošlo takto ve prospěch prvního řádu; a koncem této záležitosti bylo odsouzení sto dvaceti výroků vybraných z těch knih shromážděním na základě krásné zprávy, kterou mu o nich podal pan z Meaux.¹⁵

Toto shromáždění se konalo v Saint-Germain, ačkoli zámek obýval anglický král. Pan z Remeše tam vedl velký stůl a měl šampaňské víno, které se velmi chválilo. Anglický král, který skoro jiné nepil, o něm uslyšel a poslal si o něj k arcibiskupovi, který mu poslal šest lahví. O něco později anglický král, který mu poděkoval a shledal to víno velmi dobrým, ho dal požádat, aby mu poslal další. Arcibiskup, ještě lakotnější na své víno než na své peníze, mu vzkázal bez obalu, že jeho víno není blázen a neběhá po ulicích, a žádné mu neposlal. Ať byli lidé na arcibiskupovy hrubosti sebevíc zvyklí, tato se zdála tak podivná, že se o ní hodně mluvilo, ale nic dalšího z toho nebylo.

Spory o Čínu začínaly působit hluk ohledně obřadů Konfucia, předků atd., které jezuité svým novokřtěncům dovolovali a které Zahraniční misie svým zakazovaly; první tvrdili, že jsou čistě občanské, druzí, že jsou pověrečné a modlářské. Tento spor mezi nimi měl tak strašné následky, že se o něm napsaly velmi obsáhlé paměti, pojednání o otázkách i faktech, a existují o něm celé dějiny. Spokojím se tedy s tím, že zde řeknu, že knihy, které otcové Le Tellier a Le Comte o této věci vydali, byly Zahraničními misiemi předloženy Sorbonně a po dlouhém a zralém zkoumání byly důrazně odsouzeny,¹⁶ takže král, znepokojen tím, že svědomí paní vévodkyně z Bourgogne je v rukou otce Le Comte, kterého měla velmi ráda, stejně jako dvůr, jí ho odňal, a jezuité ho pro zachování tváře poslali do Říma a rozhlásili, že odtamtud, až se ospravedlní, se vrátí do Číny. Pravdou bylo, že do Říma odjel, ale ani se tam neospravedlnil, ani se nevrátil do misií. Paní vévodkyni z Bourgogne dali vyzkoušet několik jezuitů; ta by se nejraději nezpovídala u žádného.

V Turíně, jediném katolickém dvoře, který jezuité neovládají a který se má před nimi na pozoru a drží je zkrátka, měla zpovědníka barnabitu, velmi svatého a velmi osvíceného muže. Byla by si ráda vybrala z téhož řádu, ale král chtěl jezuitu; a když jich několik vyzkoušela, zůstala u otce de La Rue, tak známého svými kázáními i jinými věcmi.

Tato záležitost jezuity krutě pokořila, tím spíš, že se jim tatáž záležitost v Římě vyvíjela špatně, a naplnila otce Le Telliera vztekem, který se později stal velmi zhoubným. Jezuité, takto pokárání za svou morálku evropskou i asijskou, si to vynahradili, než přijdou jiné příležitosti, na věcech časných, a dosáhli skrze krále u shromáždění tak mnoho, že byli navždy osvobozeni od daní a dávek kléru. Uváděli chudobu svého profesního domu a potřeby svých kolejí. O svých zdrojích nemluvili; král projevil přání, aby na ně nebylo nic uloženo z toho, co mu klérus platí, a shromáždění, které s nimi jinak zacházelo zle, nechtělo odporem v této věci projevit proti nim zaujatost. Jezuité vydali protest proti cenzuře Sorbonny, a ta vydala na protest velmi ostrou odpověď, takže mysli na obou stranách zůstaly velmi rozhořčené.

Pelletier, státní rada, který byl dlouho intendantem ve Flandrech a kterého král dobře znal, protože tam nutně měl důvěru a pověření k mnoha opatřením pro dobývání té země, dostal po Louvoisově smrti intendanturu opevnění všech pevností, což mu dávalo každý týden pracovní schůzku mezi čtyřma očima s králem.¹⁷ Nepostrádalo to komičnosti, že muž taláru rozhodoval o důležitosti pevností, o výběru jejich opevňovacích prací, dokonce i o vojenských zásluhách a osudu sboru inženýrů, zatímco Vauban si v tomto oboru získal první pověst v Evropě a král dobře věděl, že mu vděčí za všechny úspěchy všech obléhání, která vedl osobně, i většiny těch, která dal vést, a choval k němu úctu a přátelství, které si zasloužil. Byl to také muž, kterého bylo mezi všemi třeba vybrat, aby ho poslali prohlédnout všechny pevnosti a přístavy na oceánu, které se chtěly uvést do stavu, aby se nemusely ničeho bát; ale byla to vláda taláru nade vším, a tento úkol dostal Pelletier.

Pan z Vendôme se znovu veřejně rozloučil s králem, princi a princeznami, aby se opět svěřil do rukou chirurgů. Konečně uznal, že léčba se nezdařila a že jeho léčení bude dlouhé, a odjel do Anetu pracovat na obnovení svého zdraví, což se mu nepodařilo o nic lépe než poprvé. Ale tentokrát si přivezl tvář, na níž byl jeho stav vtištěn ještě zřetelněji než poprvé.¹⁸

Paní z Uzès, jediná dcera knížete monackého, zemřela na tutéž nemoc;¹⁹ byla to žena zásluh a velmi ctnostná, málo šťastná a zasluhující si lepší osud. Její manžel byl temný člověk, který nevídal nikoho jiného než děvky a který z toho vyvázl lépe než ona, jež byla velmi litována a oplakávána. Její děti zahynuly na tutéž nemoc a nezanechala žádné.

Paní z Maine uzavřela sňatek hladu a žízně: sňatek slečny z Lussanu, dcery pana z Lussanu, rytíře řádu, který patřil k domu pana Prince, a dvorní dámy paní Princezny, s vévodou z Albemarlu, bastardem anglického krále a jedné herečky.²⁰ Byl velitelem eskadry a neměl nic; slečna z Lussanu, ač jedináček, neměla o mnoho víc. Paní z Maine, která si ji oblíbila, namluvila bastardovi, že je do ní zamilovaný a že díky vlivu pana z Maine bude mít všechno podle přání, když si ji vezme.

Byl to opravdu nejhloupější člověk, jaký se dal najít. Oženil se tedy na základě těchto krásných nadějí, bydlel a stravoval se u pana z Maine a předl tam dokonalou lásku. Ona dostala taburetku jako vévodkyně z milosti anglického krále, s nímž král ve všem zacházel dobře, neboť jinak angličtí vévodové a vévodkyně nemají ve Francii žádnou hodnost.

Král, jehož záliba v Chamillartovi rostla každým dnem, mu prokázal milost, v niž se ani Pontchartrain, ani žádný jiný generální kontrolor neodvážil doufat: totiž aby paní Chamillartová směla jezdit v kočárech paní vévodkyně z Bourgogne a jíst s ní. Stejné pocty se dostalo její dceři pod záminkou úřadu velmistra ceremonií, který měl její manžel;²¹ a tím se jim otevřely dveře do Marly a ke všem výhodám dvora. Pravdou je, že když už toho dosáhly ženy státních sekretářů, ženy generálních kontrolorů mohly stát za totéž.

Král téměř současně učinil, co v životě neudělal ani pětkrát či šestkrát. Kapitula v Chartres, zcela nezávislá na svém biskupovi, měla veškerou autoritu v katedrále, kde biskup nesměl bez jejího svolení sloužit kromě velmi mála určených dnů v roce, a nikdy tam sloužit tichou mši; měla velké území s mnoha farnostmi, které z ní činilo malou samostatnou diecézi, kde biskup nemohl nic, a mnoho jiných velmi podivných práv, přímo odporujících veškeré hierarchii. Godet des Marais, biskup v Chartres, který všechny své povinnosti plnil velmi pilně a velmi zbožně, byl v tisíci věcech omezován. V důvěrném postavení, v němž byl u krále a paní z Maintenon, se pokusil přivést svou kapitulu k rozumu ohledně tak zneužívaných práv, aniž by ji mohl přimět k jakékoli umírněnosti; doufal ve svou trpělivost a čas od času se k tomu vracel, vždy bez úspěchu. Nakonec unaven usoudil, že musí k obnovení lepšího pořádku využít konstelace, v níž se nacházel: napadl svou kapitulu u soudu, kde dobře cítil, že neuspěje, ale jakmile byl spor zahájen, dal ho odejmout soudu, aby ho rozhodl sám král.

Senát státních radů s dvorním referendářem jako zpravodajem na této záležitosti pracoval kontradiktorně, a když byla připravena, vstoupil tento senát do rady depeší,²² kde ji zpravodaj referoval.

Uzurpace byla tak stará, tak potvrzená papeži i králi, nepřerušeným užíváním, že všichni, kdo byli v té radě, ač se shodovali na nehoráznosti uzurpace a nepořádku, přesto byli toho názoru, že kapitulu je třeba ve všem zachovat. Král je nechal mluvit, dokud chtěli, aniž by projevil netrpělivost nebo náklonnost. Když všichni skončili se svými hlasy: „Pánové,“ řekl jim, „velmi dobře jsem věci i názorům vás všech porozuměl, ale váš názor není můj, a shledávám, že náboženství, rozum, dobrý pořádek a hierarchie jsou uzurpacemi kapituly tak zraněny, že použiji v tomto případě, proti svému stálému zvyku, svého práva rozhodnout, a rozhoduji ve všem a naprosto ve prospěch biskupa v Chartres.“ Údiv byl všeobecný, všichni se na sebe podívali; pan kancléř, který neměl rád pana z Chartres, velmi sulpicijánského, učinil několik námitek.

Král ho vyslechl, pak mu řekl, že trvá na svém, pověřil ho vypracovat rozhodnutí v souladu s návrhy pana z Chartres a nařídil mu navíc, aby mu je přinesl nazítří, což byl projev nedůvěry, který kancléře musel zabolet.

Navzdory tak vzácné a tak výrazné vůli se kancléř, buď dotčen, nebo plný práva kapituly, nebo z obavy, aby si král v některých záležitostech nezvykl toto právo vykonávat, odvážil rozhodnutí zmírnit ve prospěch kapituly. Král znovu vyslechl jeho důvody, pak rozhodnutí sám škrtl a nechal si ho nazítří přinést ve všem takové, jak je nařídil. Byla to pro kancléře velká zlost, kterou nedokázal skrýt před biskupem v Chartres, když ho ten šel navštívit. Tento prelát, který se všemi vadami člověka vychovaného a vyhněteného v Saint-Sulpice byl velkým a svatým biskupem, se spokojil s tím, že zvítězil a uvedl věci do přirozeného pořádku a řádu, aniž by svého rozhodnutí použil poté, co je dal doručit, a myslel jen na to, jak znovu získat přátelství své kapituly, jejíž návrat mu tato umírněnost a úcta, kterou mu nemohla odepřít, velmi usnadnily. Tento prelát měl velmi daleko k tomu, aby byl jansenistou nebo kvietistou, jak jsme viděli; ale na druhé straně neměl rád jezuity, držel je zkrátka a nízko a velmi se s otcem de La Chaise dělil o udílení obročí, aniž by si bral pro sebe nebo pro své. Bohužel, jak jsem řekl jinde, jeho volby nebyly dobré; zamořil episkopát nevzdělanci, paličáky, ultramontány, špinavými bradami ze Saint-Sulpice a všelijakými lidmi nízkého původu a nejmenšího ducha, což se od té doby až příliš následovalo.

Arcibiskup remešský, nadšen, že předsedá shromáždění kléru, tehdy velmi dobře složenému, tam zářil svou naukou, svou schopností a svými výdaji. Byl s králem velmi zadobře a velmi podporován Barbezieuxem, svým synovcem, který ze svého místa čerpal velkou autoritu. Zpočátku prelát krotil svou hrubou povahu, jakou mají všichni z jeho rodiny, a víc než kdokoli měšťáci porfyrogenneti,²³ totiž narození v plné vážnosti a vlivu dlouhé a mocné ministerské vlády; ale člověk se pomalu vrací ke své povaze. Tento, jak se mu zdálo, pevně zakotven ve shromáždění, se tam krotil méně a od jednoho k druhému si dovolil tolik hrubostí a výstředností, že je proti sobě zcela poštval; utržil tam tolik nepříjemností a snesl tolik odmítnutí věcí, které by nejmenší člen shromáždění prosadil, kdyby je navrhl, že se rozhodl pro nejpotupnější prostředek na světě, jehož byl prvním příkladem. Pan z Paříže se stal kardinálem od zahájení shromáždění, a před několika dny mu král předal biret, který přinesl abbé de Barrière, čestný komoří papežův. Kdyby jím byl před zahájením, mohlo mu být předsednictví nabídnuto a mohl je přijmout. Pro pana z Remeše, nejstaršího z deputovaných arcibiskupů, by to byla nepříjemnost, ale menší díky postavení diecézního biskupa, spojenému u kardinála z Noailles s postavením kardinála; ale posadit si ho na hlavu v polovině shromáždění a déle, to se nikdy nedělalo.

A přesto to arcibiskup remešský učinil; sám k tomu získal krále, když mu přiznal, že už nenachází nic než osobní překážky všemu, co bylo třeba učinit, takže kardinál z Noailles předsedal celému zbytku shromáždění a pan z Remeše se ho už účastnil jen svou přítomností jako druhý. Se svým stolcem, svým purpurem, svou přízní, svou mírností, svými mravy, svou zbožností a svou učeností řídil celé shromáždění bez obtíží a získal si tam velkou pověst.

Byl to muž velmi skromný a trvale sídlící v Châlons, kde nebyla příležitost ukázat svou schopnost v záležitostech ani v nauce. Výraz blaženosti v jeho tváři spolu s mluvou mazlavou, pomalou a huhňavou sváděl k tomu, aby ho lidé pokládali za prosťáčka a jeho prostotu ve všem za hloupost. Překvapení bylo velké, když se z řečí pronesených bez přípravy, o věcech nauky nebo záležitostí, které vznikaly přímo na zasedáních a nemohly připustit ani nejmenší podezření z přípravy, poznal velký základ učenosti na jedné straně, schopnosti na druhé, pořádku a jasnosti v obojím, týmž stylem jako v jeho pastýřských listech a spisech proti panu z Cambrai a o jiných věcech nauky, a to aniž by opustil svou prostotu a skromnost. Viděli tohoto muže, který se v Paříži stejně jako v Châlons spokojoval se svým vařeným hovězím a dvěma malými a prostými předkrmy, jak nechává servírovat skvěle a vybraně, a jakmile příležitost pominula, jak se vrací rovnou ke svému malému obvyklému stolu, přičemž si vždy ponechával svou kuchyňskou a stolní obsluhu, aby ji použil, když to bylo nutné. Nikdy nebylo velmože ani kardinála, který by, aniž porušil jakoukoli slušnost, byl méně tím i oním, a nikdy duchovního, který by byl víc knězem a biskupem, než jím byl on vždy.

Král nařídil, aby se hrabata z Uzès a z Albert, obvinění ze souboje s hrabaty Rantzauem, Dánem, a Schwarzenbergem, Rakušanem, vydali do Conciergerie; utekli. Barbezieux poslal za svým švagrem, který se na jeho slovo vydal; hrabě z Albert se do téhož vězení vrátil až dlouho potom. Byl pro svou neposlušnost propuštěn ze služby a král chtěl, aby Monseigneur disponoval jeho plukem dragounů. Nakonec vyšli oba, ale hrabě z Albert, přes veškerý vliv pana z Chevreuse a krásný čin, který vykonal, když se probil do Namuru skrze obléhatele a dostal se tam plaváním s mečem v zubech, nemohl být nikdy znovu přijat do služby. Byl víc než zadobře s paní z Luxembourgu, Rantzau také; to způsobilo hádku, jejíž příčinu znal celý svět a která nadělala podivný hluk. Pan princ de Conti mi při návratu z Meudonu vyprávěl, že nikdy v životě nebyl v takových rozpacích a nikdy tolik netrpěl. Byl, jak jsme viděli, důvěrným přítelem zesnulého pana z Luxembourgu a zůstal jím stejně i tomuto. V Meudonu se nemluvilo o ničem jiném než o tom souboji a jeho příčině.

Pan z Luxembourgu byl jediný, kdo ji neznal. Ptal se na ni všech, a jak si lze myslet, nikdo mu ji nechtěl prozradit; také nikdy nepochopil toto tajemství a víckrát šel za panem princem de Conti, aby se ji dozvěděl, s naléháním a prosbami, které ho přiváděly k zoufalství. Princ z toho přece vyvázl, aniž mu to řekl, a ujistil mě, že nikdy nebyl tak rád, že opouští Meudon a že cesta skončila, aby se pana z Luxembourgu vyhnul, dokud o tom nepřestane být řeč.

Král, na naléhání paní vévodkyně z Bourgogne, dobré a povolné, povolil přístup do jejích kočárů a jíst s ní paní z Villacerf, která byla rozená Saint-Nectaire a manželkou jejího prvního hofmistra, podle příkladu paní z Chamarande, ačkoli paní z Villacerf matka, na podobném místě a manželka muže mnohem vlivnějšího a váženějšího, si na to nikdy netroufla činit nárok; ale ona sama o sobě také nebyla nic.

Dal také panu princi de Conti osmnáct tisíc liber přídavku k penzi a panu z Duras dvacet tisíc liber přídavku k požitkům z jeho guvernérství Franche-Comté. Monseigneur dal také dva tisíce louisdorů Sainte-Maurovi, který mu dal skrze paní princeznu de Conti vylíčit tíseň, v níž se ocitl, protože mnoho prohrál ve hře.

Zásnuby La Vrillièra se slečnou z Mailly se konaly čtrnáct dní po oznámení jejich sňatku, za přítomnosti krále a celého dvora, ve velkém kabinetu paní vévodkyně z Bourgogne, kde byla smlouva podepsána z práva dcery dámy šatny; jakmile jí bylo dvanáct let, vzali se;²⁴ hostinu na svatbě dala kancléřka. Novomanželé se uložili v bytě hraběnky z Mailly, kde se tím paní vévodkyně z Bourgogne bavila celý den. Král dal La Vrillièrovi úřad tajemníka řádu, který měl jeho otec, a „râp铲⁵ kancléři. První to velmi potřeboval, aby se trochu ozdobil.

Otec Valois, slavný jezuita, ale lepší člověk, než jimi bývají obvykle, zemřel na dlouhou plicní nemoc,²⁶ která mu nezabránila v činnosti téměř až do konce. Byl zpovědníkem dětí Francie. Otec de La Chaise zastával tuto funkci nějaký čas a pak toto místo zaujal otec Martineau. Otec Valois byl jedním z těch, kdo drželi s panem z Cambrai.

Byl to muž mírný, duchaplný a zasloužilý, kterého litovali, a právem.

Le Nôtre zemřel téměř současně, když prožil osmdesát osm let v dokonalém zdraví, se zachovalou hlavou a veškerou přesností a dobrým vkusem svých schopností;²⁷ proslulý tím, že jako první navrhl rozličné plány těch krásných zahrad, které zdobí Francii a které tak zastínily pověst zahrad italských, jež skutečně už ve srovnání s nimi nejsou nic, že nejslavnější mistři tohoto oboru přicházejí z Itálie se sem učit a obdivovat. Le Nôtre měl poctivost, přesnost a přímost, pro něž ho všichni vážili a milovali. Nikdy nevykročil ze svého stavu ani nezapomněl, kdo je, a byl vždy dokonale nezištný. Pracoval pro soukromé osoby stejně jako pro krále a se stejnou pečlivostí; hledal jen, jak pomoci přírodě a dosáhnout pravé krásy s co nejmenšími náklady; měl okouzlující naivitu a pravdivost. Papež požádal krále, aby mu ho na několik měsíců zapůjčil. Když vstoupil do papežovy komnaty, místo aby poklekl, běžel k němu. „Ach, dobrý den,“ řekl mu, „můj důstojný otče,“ skočil mu kolem krku, objal ho a políbil na obě tváře. „Ach, jak dobře vypadáte, a jak rád vás vidím, a v tak dobrém zdraví!“ Papež, jímž byl Klement X., Altieri, se srdečně rozesmál. Byl nadšen tímto podivným vstupem a prokázal mu tisíc laskavostí.²⁸

Po jeho návratu ho král vzal do svých zahrad ve Versailles, kde mu ukázal, co tam udělal za jeho nepřítomnosti. U kolonády Le Nôtre neříkal nic. Král na něj naléhal, aby řekl svůj názor: „Nuže, Sire, co chcete, abych vám řekl? Ze zedníka jste udělal zahradníka (byl to Mansart); podal vám jeden chod ze svého řemesla.“ Král mlčel a každý se usmál; a byla pravda, že tento kus architektury, který byl čímkoli, jen ne fontánou, a přece jí chtěl být, byl v zahradě velmi nepatřičný. Měsíc před jeho smrtí ho král, který ho rád vídal a nechával ho povídat, vzal do svých zahrad a pro jeho vysoký věk ho dal posadit do křesla, které nosiči vezli vedle jeho vlastního, a Le Nôtre tam říkal: „Ach, můj ubohý otče, kdybys žil a mohl vidět ubohého zahradníka, jako jsem já, svého syna, jak se vozí v křesle vedle největšího krále světa, nic by nechybělo mé radosti.“ Byl intendantem staveb a bydlel v Tuileriích, o jejichž zahradu, která je jeho dílem, i palác pečoval. Všechno, co udělal, stojí stále vysoko nad vším, co bylo uděláno potom, jakkoli se lidé snažili ho napodobovat a pracovat podle něj co nejvíc. O parterech říkal, že jsou dobré jen pro chůvy, které nemohouce opustit své děti, se jimi procházejí očima a obdivují je z druhého patra. Přesto v nich vynikal stejně jako ve všech částech zahrad, ale nijak si jich necenil, a měl pravdu, protože je to místo, kde se nikdy nikdo neprochází.

Labriffe, generální prokurátor, zemřel²⁹ brzy nato na dlouhou nemoc, ze zármutku, v němž na tomto úřadu žil, z nepříjemností a posměšků, jimiž ho zahrnoval první prezident Harlay. Mluvil jsem o tomto úředníkovi dost u příležitosti sporu pana z Luxembourgu o předstih, abych k tomu neměl co dodat. Jeho úřad dostal d’Aguesseau, generální advokát. I o něm jsem mluvil při téže příležitosti; ten později udělal tak velkou a tak smutnou kariéru.³⁰