Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Kapitola dvacátá pátá

Pan kardinál z Bouillonu, stále v Římě, kde čekal na konzistoř, aby si v ní zvolil děkanství a biskupství v Ostii, dál nosil řád a, řečeno bez obalu, tropil si z krále posměch. Tvrdil — zcela nepravdivě, jako mnoho jiného —, že jeho úřad velkého almužníka je korunním úřadem a že mu tedy, když se ho sám nevzdá, nemůže být odňat jinak než soudním procesem, před nímž ho chrání jeho purpur. Král, nakonec dopálen tak daleko zašlou a tak okázalou neposlušností, nařídil parlamentu, aby ho postavil před soud; ale když se na tom mělo začít pracovat, vyvstalo tolik překážek, že bylo nutné od toho záměru upustit. Nahradilo se to rozhodnutím rady vyneseným v přítomnosti krále v neděli 12. září, které nařídilo obstavit veškerý světský i církevní majetek kardinála z Bouillonu — církevní rozdělit na tři části, na opravy, na almužny a na konfiskaci, a světský veškerý zkonfiskovat —, a toto rozhodnutí bylo zasláno všem intendantům provincií, aby je okamžitě a přísně vykonali.¹ Téhož dne byly jmenovací listiny na úřad velkého almužníka poslány kardinálu z Coislinu do Říma a listiny na úřad prvního almužníka vyhotoveny pro biskupa v Metách, jeho synovce, který na něj měl dosud jen právo nástupnictví (survivance).² Král pověřil Pontchartraina, aby tuto smutnou zprávu donesl vévodovi z Bouillonu a řekl mu, že jen nerad je nucen k tomu přistoupit. Zoufalství kardinála, když se dozvěděl o tomto rozhodnutí a o tom, že jeho úřad dostal kardinál z Coislinu, který se ho neodvážil odmítnout, bylo krajní. Pýcha mu vždy bránila uvěřit, že se s ním dojde až k této krajnosti. Svého úřadu se nevzdal, o což ho už nikdo nežádal a čeho už nebylo zapotřebí. Potíže mu dělal řád; pan z Monaka mu dal vzkázat, že jestli jej neodloží, má rozkaz jít mu ho strhnout z krku. Kdyby mohl doufat, že tak silný krok proti kardinálovi bude mít nějaké nepříjemné následky, nežádal by si nic lepšího; ale jeho zuřivost, poněkud utišená, mu dala spatřit všechnu jeho slabost a všechno bláznovství chtít proti králově vůli podržet řád, který od něj dostal jen jako odznak úřadu, jejž mu odňal a jímž oděl jiného kardinála, rovněž právě přítomného v Římě. Odložil tedy odznaky řádu, ale ubohé bylo, že pod sutanou nosil úzkou modrou stuhu se zlatým křížem na konci a čas od času se snažil nechat mezi horním okrajem sutany a kolárkem prosvítat trochu té modři.

Nemohu se zde ubránit údivu nad mánií mít ve Francii kardinály a stavět poddané do postavení, kdy se s nimi musí počítat, kdy si mohou troufnout na cokoli, co se jim zlíbí, a beztrestně se vysmívat králům i zákonům. Král pocítil hned na počátku své vlády urážlivou tíhu tohoto purpuru, a to až ve svém hlavním městě, skrze kardinála de Retz, který ho po všem, čeho se dopustil, nakonec donutil postavit mu zlatý most a přijmout ho se všemi druhy vyznamenání a výhod. Poslední léta téže vlády nesla stejnou pečeť v osobě kardinála z Bouillonu. Kdyby naši králové netrpěli ve Francii žádné kardinály a dávali své nominace Italům, připoutali by si touto nadějí přední rody a nejvýznačnější osoby Říma; a ti, které by jmenovali, protože jsou ze země, ve svých rodinách a mezi svými přáteli, den ze dne obeznámeni se vším, co se v Římě děje, by tam sloužili mnohem užitečněji než francouzský kardinál, který se v tamních poměrech jen pomalu zorientuje, na kterého se tam vždy pohlíží jako na někoho, kdo je jen na průjezdu, a který nikdy nemůže získat přátelství, důvěru ani obratnost a důvtip v jednání, jaké má rodák ze země. Takový italský kardinál nemá ve Francii přátele ani rodinu, kteří by ho podrželi, kdyby vzbudil nespokojenost. Je tedy mnohem pozornější k tomu, aby jednal dobře, než Francouz, který se tam nedostane bez dobrých opor, nebo který se nanejvýš utěší návratem domů mezi své, kde, ať udělal cokoli, se koupe v majetku a v nejvyšších poctách a požívá všech vyznamenání, veškeré vážnosti a všech ohledů pro sebe i pro své, které z toho nutně plynou. Italského kardinála se není třeba obávat: ztratí-li důvěru dvora, který ho povýšil, přijde v Římě o všechen lesk a upadne v pohrdání, a jeho příklad naučí jeho nástupce vyhýbat se nemilosti, která naplní hořkostí celý zbytek života.

Pokud jde o konkláve, Italové jsou tam na místě a zasvěceni do zájmů, pletich a úkladů, a mohou věc uspíšit ještě před příjezdem cizinců, vidí-li příležitost provést svůj tah; kdežto ti, kdo přijíždějí, potřebují hodně času, aby se zorientovali v tom, o čem je mohou poučit jen druzí, kteří je velmi často klamou, a po skončení konkláve nemají nic naléhavějšího na práci než se vrátit domů. Ital naopak, který přispěl k povýšení papeže a nemá jiné sídlo než Řím, využívá pro korunu, jíž slouží, přízně, kterou si získal u papeže a jeho rodiny; a protože je pro svou vlastní rodinu přístupný všem drobným milostem římské prelatury, a je v tomto dvoře spojen a do hloubky obeznámen, jeho záměry jsou mnohem přesnější a horlivější, a lépe podporované jeho obratností a jeho přáteli, aby prosadil papeže, který se hodí a jehož přátelství, působící na jeho příbuzné, se stane užitečným i pro korunu. Spokojí se s několika dobrými opatstvími; nepotřebuje čtyřicet nebo padesát tisíc liber důchodu, jako naši kardinálové, kteří se považují za chudé a špatně zaopatřené, mají-li méně než tři sta tisíc liber důchodu; a protože je všechno relativní a italští kardinálové nejsou bohatí, až se spokojí s penzí dvou set tolarů, je majetkem vysoko nad všemi ostatními, jen má-li několik významných opatství, a má víc vlivu a prostředků než naši, a může brát opatství řeholní, čímž odlehčí našemu kléru; a protože nemusí podnikat žádné cesty, nemusí se mu ani žádné platit, jako našim kardinálům. Nemá ve Francii co žádat pro své, a jeho prospěch se v tomto ohledu omezuje jen na jeho osobu. Je poddajnější k našemu vyslanci, protože nemá jinou oporu u dvora než svou službu, a jejich součinnost nepodléhá žárlivosti, neboť zdaleka nedoufá, že nad ním získá převahu, jako naši kardinálové: na shodě s vyslancem závisí jeho úspěch v záležitostech a na vyslancově svědectví uznání a vážnost, které si chce zasloužit. Tím se náš klérus stává nezávislým na římském dvoře; už nemá pokušení živit své naděje povolností a obětováním práv episkopátu, práv krále a koruny a svobod naší církve. Za jeden klobouk, který některý z našich prelátů ukořistí svou poddajností a závislostí na Římě, se velké množství jiných vydává touž cestou za nadějí, která se odkládá, která je povzbuzuje místo aby je odrazovala, a která se přesto nikdy nesplní.

Tato ctižádost, uťatá u kořene, by učinila římský dvůr mnohem méně podnikavým a mnohem umírněnějším, předešla by jeho pletichám skrze zpovědníka, skrze jezuity a skrze ostatní řeholníky, jimiž disponuje, a zbavila by nás obtíží s tím, že je třeba se mu stavět na odpor. Římský dvůr by už neměl naději v ctižádosti ministrů a oblíbenců pro jejich blízké. Kardinálská hodnost, která dodává velký lesk nově povýšeným rodům, je vždy velkou výhodou i pro ostatní, kteří nacházejí postup a přednost díky vážnosti kardinála, svého příbuzného, který je prosazuje a jehož bohatý měšec doplňuje, co jim chybí. To je to, co činí lidi v úřadech tak opatrnými vůči Římu, o němž vědí, že je nesmiřitelný i pro sebemenší odpor, na který narazí. I ti, kdo ještě nemají nikoho dost zralého, aby pomýšlel na kardinálství, se nechtějí stát překážkou, a díky všem těmto ohledům Řím podniká a vždy uspěje; kdežto kdyby se žádný Francouz nikdy nemohl dostat k purpuru, všichni by upírali zraky jen ke králi, protože by nedoufali v nic jiného než od něj, a jakýkoli jiný postup, velikost i bohatství by jim byly naprosto zapovězeny. Ale dost tohoto zbytečného uvažování, protože naši králové jsou spoluviníky proti sobě samým, nic je neodnaučí dávat zbraně proti své osobě a své koruně a jejich největší dary patří těm, kdo se vymaňují ze závislosti na nich a z autority všech zákonů.

Anglický král ztratil vévodu z Gloucesteru, předpokládaného dědice svých korun od té doby, co na něj přešla jeho uzurpace. Bylo mu jedenáct let a byl jediným synem dánské princezny, mladší vlastní sestry zesnulé královny, manželky krále Viléma, a neměl bratry ani sestry.³ Jeho vychovatelem byl doktor Burnet, biskup v Salisbury, který byl zasvěcen do tajemství invaze a přeplul do Anglie s princem Oranžským při revoluci, o níž zanechal velmi prolhané dějiny a mnoho jiných děl, v nichž není o nic víc pravdy ani poctivosti.

Podvychovatelem byl slavný Vassor, autor Dějin Ludvíka XIII.,⁴ které by se četly s ještě větším potěšením, kdyby do nich vložil méně vzteku proti katolickému náboženství a méně zaujatosti proti králi a proti mnoha lidem: to stranou, jsou vynikající a pravdivé; musel být mimořádně dobře informován o příhodách, které vypráví a které unikají téměř všem historikům. Našel jsem v nich například den oklamaných přesně tak, jak mi ho vyprávěl můj otec, který v něm hrál tak přední a tak důvěrnou roli,⁵ a několik dalších zajímavých míst, která nejsou o nic méně přesná.

Tento autor nadělal tolik hluku, že stojí za to, abych o něm něco řekl. Byl knězem Oratoře, velmi oddaným studiu a velmi dobře postaveným ve své kongregaci; jinak člověk nízkého původu. Nikdo v ní vůči němu nechoval nedůvěru, ba byl považován za muže bezúhonných mravů, jehož duch a učenost dělaly Oratoři čest a který měl časem zaujmout její přední místa.

Překvapení tedy bylo krajní, když během zasedání generálního shromáždění otec de La Chaise projevil hlavním představeným velkou nevoli nad usnesením, o němž věřili, že je naprosto tajné. Podezření nemohlo padnout na nikoho jiného než na otce Le Vassora, který o něm věděl díky důvěře, jež se k němu chovala. Využili chvíle, kdy nebyl ve svém pokoji, a vstoupili do něj. Titíž představení tam prohlédli jeho papíry. Zradil ho dokonce jeho stůl: nechal na něm dopisy psané jím i jemu adresované, paměti a jiné věci, které podaly nejúplnější důkaz jeho zrady a toho, že od té doby, co si oblékl oratoriánský kolárek, nepřestal být v Oratoři špehem jezuitů.

Tento poctivec se vrátí do svého pokoje, pohlédne na stůl a vidí, že na něm značně ubylo papírů: prohledá ho a vidí, co mu chybí. A už je zdrcen. Hledá všude, spíš ze zbytku přání než z nejistoty, že je snad přemístil sám, ale hledání ještě neskončilo, když titíž představení přijdou, aby ho této námahy zbavili. Neklid vystřídala zuřivost nad tím, že byl odhalen: sbalil se, odešel a hned nazítří si prodloužil kolárek.⁶ Zoufalý jde k otci de La Chaise žádat o opatství a vylíčit mu zdrcující stav, v němž se ocitl. Špeh, který se stal neužitečným, s sebou nenese velké zásluhy. Odhalení, které ho zneuctilo, dopadalo celou vahou na jezuity, kteří nijak nespěchali odměnit jeho neopatrnost. Rozlícen zoufalstvím, hanbou, hladem a čekáním na obročí, které se stávalo další bolestí, šel se vrhnout do La Trappe. Pohnutky, které ho tam přivedly, nebyly čisté, a proto také neměly žádné požehnání: za několik dní jeho povolání vyschlo. Odešel do opatství Perseigne, pronajal si tam opatský dům a zůstal tam několik měsíců. Měl sto šarvátek s mnichy. Jejich zahradu odděloval od jeho jen silný živý plot. Mnišské slepice ho přelétaly; zlobil se kvůli tomu na mnichy, až jednoho dne pochytal tolik jejich slepic, kolik mohl, usekal jim sekáčkem zobáky a ostruhy a přehodil je mnichům přes plot. Tato krutost je tak výmluvná, že jsem ji chtěl uvést. Tak svárlivé ústraní, jehož cílem nebyl Bůh, nemohlo trvat.

Vrátil se do Paříže, aby naposledy zkusil získat z čeho žít jako odměnu za svůj zločin. Nepodařilo se mu to. Ze vzteku a z hladu přešel do Holandska, stal se protestantem a začal žít ze svého pera. To ho brzy proslavilo. Jeho postavení proselyty, jakkoli v těch zemích obvykle opovrhované, a právem, bylo podepřeno duchem, učeností, talentem a krásným nadáním. Od člověka vyhnaného z Oratoře za to, že v ní byl špehem jezuitů, si lidé slibovali, že se dozvědí mnoho věcí.

To všechno dohromady mu zjednalo známosti, přátele i ochránce.

Stal se pověstí známým v Anglii, doufal tam v lepší štěstí než v Holandsku a přešel tam s doporučením svých přátel. Burnet ho přijal s otevřenou náručí.

Jeho Dějiny Ludvíka XIII. lahodily nenávisti proti katolickému náboženství a proti králi, a Burnet ho představil anglickému králi a vymohl ho jako podvychovatele pod sebou pro vévodu z Gloucesteru. Těžko by se byli našli dva jiní vychovatelé, stejně velcí nepřátelé katolíků a Francie, a nic lépe neodpovídalo smýšlení krále Viléma o výchově jeho nástupce. Portland, zcela znechucen, se úplně stáhl do ústraní u Haagu, a anglický král snášel od parlamentu tolik nepříjemností, že mu veřejně říkali holandský král a anglický místodržitel.

Ať měl anglický král ve Vídni jakýkoli vliv, nikdy tam nedokázal rozdělovací smlouvu prosadit, a po mnoha odkladech císař věřil, že odpovídá velmi umírněně, když prohlásil vůči Francii, Anglii a Holandsku, a tím vůči celé Evropě, že jakožto nejbližší příbuzný španělského krále nemůže za jeho života vstoupit do žádné smlouvy týkající se jeho dědictví, a nařídil odvod třiceti tisíc mužů ve svých dědičných zemích. Brzy nato Blécourt prohlásil vůči španělskému králi, že kdyby přijal do kterékoli ze svých zemí císařská vojska, pod záminkou doplňování, koupě nebo jakoukoli jinou, bude to král považovat a pokládat za porušení míru. Španělská rada odpověděla jménem španělského krále, že má dost vojska a v dost dobrém stavu, než aby přijímal cizí, které vůbec nepotřebuje, a že lze mít jistotu, že v žádném případě nepřijme císařské. Stejné prohlášení bylo učiněno ohledně přijetí arcivévody v kterékoli ze zemí španělského krále, kam by ho císař, jak se podezíralo, chtěl poslat. Na základě ujištění španělské rady Blécourt této radě prohlásil, že pokud to bude dobře dodržováno, král za života španělského krále nepodnikne nic proti jeho zemím; totéž prohlášení bylo učiněno ve Vídni a císař se zavázal neposílat vojska do španělských zemí výměnou za stejné ujištění krále. Castel dos Rios míval často audience u krále, a nedávno jednu velmi dlouhou, při níž chtěl být s králem mezi čtyřma očima, bez Torcyho, jemuž nechtěl ani předtím, ani potom říct, čeho se ta audience týkala, a z níž, jak se zdálo, vyšel velmi spokojen. Toto tajemství bylo naprosto mimo obvyklé, stejně jako tato schůzka mezi čtyřma očima bez ministra zahraničních věcí. Zároveň s tímto císařovým odvodem a s tímto prohlášením ve Španělsku podepsal král s mnoha drobnými říšskými knížaty akt, jímž se zavazoval neuznat devátého kurfiřta, v souladu s vestfálskými smlouvami.⁷

Podepsal ho i dánský král, nevím však proč, protože se zavázal císaři nepoužít síly. Právě konečně uzavřel mír s holštýnským domem a s mladým švédským králem, který se osobně vylodil na ostrově Sjælland, zdolal jeho opevnění, dobyl mnoha míst a tak ohrozil Kodaň i zbytky dánského loďstva, poraženého švédským, že císař a anglický král velmi včas zasáhli, aby zastavili tak velké úspěchy.⁸ Válka polského krále proti braniborskému kurfiřtovi stále trvala; Poláci se jí nechtěli nijak účastnit, a polský král měl s nimi i se Švédy nepříjemné spory.⁹

Král odjel 23. září do Fontainebleau; anglický král a královna tam přijeli 28. a zůstali tam až do 12. října, obklopeni všemi projevy pozornosti krále a úcty celého dvora, jako všechny ostatní roky. Pan z Beauvilliers, kterého velmi špatné zdraví přimělo jet do Bourbonu, se odtamtud vrátil 4. října do Fontainebleau s dosti dobrým výsledkem.

Povšimlo se, že když hrabě Sinzendorf („Zinzendorf“) doprovázel 1. října Monseigneura na honu na vlky, Monseigneur, který po návratu z těchto honů dosti často vybíral několik nejvýznačnějších účastníků, aby s ním jedli v jeho bytě, si tam k jídlu ponechal i tohoto císařova vyslance; o čtyři dny později vydal král rozkazy k velkému rozšíření vojska.

Mezi tolika důležitými věcmi, které připravovaly největší události, se přihodila jedna velmi soukromá, jejíž zvláštnost si však zaslouží krátké vyprávění. Již mnoho let žila v Turíně hraběnka z Verrue jako veřejná milenka pana Savojského. Byla dcerou vévody z Luynes a jeho druhé ženy, která byla zároveň jeho tetou, nevlastní sestrou (po otci) jeho matky, slavné vévodkyně z Chevreuse.¹⁰ Množství dětí z tohoto druhého lože přimělo vévodu z Luynes, který nebyl bohatý, zbavit se svých dcer, jak jen mohl. Většina z nich byla krásná, tato velmi, a byla provdána velmi mladá do Piemontu roku 1683; když tam odjela, nebylo jí ještě čtrnáct let. Její tchyně byla dvorní dámou paní Savojské; byla vdova a velmi vážená. Hrabě z Verrue byl velmi mladý, krásný, dobře urostlý, bohatý, duchaplný a velmi čestný muž. I ona měla mnoho ducha, a později ducha soustavného, pilného, zcela obráceného k vládnutí. Velmi se milovali a prožili několik let v tomto štěstí.

Pan Savojský, rovněž mladý, který mladou paní z Verrue často vídal díky úřadu její tchyně vdovy, našel v ní zalíbení; ona si toho všimla a řekla to svému manželovi a tchyni, kteří se spokojili s tím, že ji pochválili, a nevěnovali tomu pozornost.

Pan Savojský zdvojnásobil svou pozornost a pořádal slavnosti, proti svému zvyku i vkusu. Mladá paní z Verrue cítila, že jsou kvůli ní, a dělala všechno, aby se jich nemusela účastnit; ale stará se na ni rozzlobila, vyhubovala jí, řekla jí, že si chce hrát na důležitou a že je to výmysl, který jí vnuká její samolibost. Manžel, mírnější, rovněž chtěl, aby se těch slavností účastnila, a řekl, že když si je jí jist, i kdyby do ní byl pan Savojský zamilován, neslušelo by se to vzhledem k jeho cti ani k jeho postavení, aby něco dala najevo. Pan Savojský jí dal vzkázat. Řekla to svému manželovi a tchyni a naléhala všemi možnými způsoby, aby mohla odjet na venkov strávit tam nějaký čas. Nikdy to nechtěli dovolit a začali s ní zacházet tak hrubě, že nevědouc už, co si počít, předstírala nemoc, dala si předepsat lázně v Bourbonu a vzkázala vévodovi z Luynes, jemuž se neodvážila napsat o své kruté situaci, že ho zapřísahá, aby přijel do Bourbonu, kde s ním musí mluvit o věcech, které se jí nejcitelněji týkají, protože jí nedovolili jet až do Paříže. Pan z Luynes tam dorazil zároveň s ní; doprovázel ji abbé z Verrue, bratr otce jejího manžela, kterému se také říkalo abbé Scaglia podle jména jeho rodu.¹¹ Byl v letech, prošel významnými úřady a vyslanectvími a nakonec se stal státním ministrem. Pan z Luynes, muž veliké poctivosti a cti, se zachvěl při vyprávění své dcery o dvojím nebezpečí, jemuž byla vystavena láskou pana Savojského a bláznivým jednáním tchyně a manžela; pomyslel na to, aby jeho dcera odjela na nějaký čas do Paříže, dokud na ni pan Savojský nezapomene nebo se nezamiluje jinde. Nic nebylo moudřejšího ani vhodnějšího, a také aby hrabě z Verrue v jeho věku přijel k němu poznat Francii a dvůr, v době míru v Savojsku. Věřil, že významný stařec, zběhlý v záležitostech, jakým byl abbé z Verrue, tento záměr pochopí a pomůže mu k úspěchu. Mluvil s ním s onou silou, výmluvností a mírností, které mu byly vlastní a které moudrost a zbožnost, jimiž byl naplněn, musely učinit ještě přesvědčivějšími; ale ani ho nenapadlo, že se svěřuje lišce a vlku, který nechtěl nic menšího než mu ukrást jeho ovečku. Starý abbé se do své neteře šíleně zamiloval. Nemohl tedy dopustit, aby ho od ní oddělili. Strach z vévody z Luynes ho cestou do Bourbonu držel na uzdě.

Bál se, aby se vévoda nedozvěděl o jeho nezřízenosti. Spokojil se s tím, že si připravoval cestu vší možnou péčí a úslužností; ale když byl vévoda z Luynes odbyt a vrátil se do Paříže, ošklivý stařec odhalil svou vášeň, která se, když nemohla být šťastná, obrátila v zuřivost. Zacházel se svou neteří tak špatně, jak jen mohl, a po návratu do Turína nic nezanedbal u tchyně a manžela, aby ji učinil nešťastnou. Ještě nějaký čas trpěla, ale ctnost nakonec podlehla šílenství a špatnému zacházení doma, a vyslyšela nakonec pana Savojského a oddala se mu, aby se vysvobodila z pronásledování. Tu máte pravý román. Ale odehrál se v naší době, nakonec před očima a s vědomím všech.

Když se věc provalila, byli všichni Verruové zoufalí, a mohli vinit jen sami sebe. Nová milenka brzy panovačně ovládla celý savojský dvůr, jehož panovník jí ležel u nohou s úctou jako před bohyní. Měla podíl na milostech, disponovala přízní svého milence a ministři se jí báli a museli s ní počítat. Její povýšenost ji učinila nenáviděnou. Byla otrávena; pan Savojský jí dal výborný protijed, který se naštěstí ukázal vhodným proti jedu, jenž jí byl podán.

Uzdravila se, její krása neutrpěla, ale zůstaly jí po tom nepříjemné obtíže, které však nenarušily základ jejího zdraví. Její vláda trvala dál. Nakonec dostala neštovice; pan Savojský ji během té nemoci navštěvoval a ošetřoval, jako by to dělala ošetřovatelka, a ačkoli její tvář utrpěla, nemiloval ji potom o nic méně. Ale miloval ji po svém. Držel ji velmi uzavřenou, protože sám rád žil uzavřen, a ač u ní často pracoval se svými ministry, držel ji v otázkách svých záležitostí velmi zkrátka. Mnoho jí daroval, takže kromě penzí, krásných a četných drahokamů, šperků a nábytku zbohatla. V tomto stavu se začala nudit nesvobodou, v níž se nacházela, a obmýšlela útěk. Aby si ho usnadnila, naléhala na rytíře z Luynes, svého bratra, který s vyznamenáním sloužil v námořnictvu, aby ji přijel navštívit. Během jeho pobytu v Turíně spolu útěk domluvili a provedli, když předtím uklidila a zajistila, co mohla.

Využili doby, kdy pan Savojský kolem 15. října odjel nakrátko do Chambéry, a potají opustili jeho země dřív, než měl nejmenší podezření, a aniž by mu ona zanechala byť jen dopis. Tak to napsal Vernonovi, svému zdejšímu vyslanci, jako člověk velmi dotčený. Přijela se svým bratrem na naši hranici, pak do Paříže, kde se nejprve uchýlila do kláštera. Rodina jejího manžela ani její vlastní se o tom nedozvěděly nic jinak než z události samé. Poté, co byla dvanáct či patnáct let královnou v Piemontu, ocitla se tu jako velmi malá soukromá osoba. Pan a paní z Chevreuse ji zprvu nechtěli vidět. Pak, obměkčeni vším, co u nich pro to podnikla, i zbožnými lidmi, kteří jim vyčítali, že nepodají ruku osobě, jež se vymaňuje z hříšného života a pohoršení, svolili, že ji budou vídat. Postupně ji začali vídat i jiní, a když se trochu uchytila, vzala si dům, vedla v něm dobrý stůl, a protože měla mnoho rodinného ducha a znalosti světa, brzy k sobě lidi přitáhla, a postupně znovu nabyla povýšených způsobů, na něž byla tak zvyklá, a silou ducha, ohleduplnosti a zdvořilosti na ně přivykla i svět. Její bohatství jí později vytvořilo dvůr z nejbližších příbuzných a jejich přátel, a odtud se chopila okolností tak dobře, že si vytvořila dvůr téměř všeobecný a měla velký vliv na vládu; ale tato doba přesahuje dobu mých Pamětí. Zanechala v Turíně velmi pěkně urostlého syna a dceru, oba uznané panem Savojským podle příkladu krále. Syn zemřel svobodný; pan Savojský ho velmi miloval a myslel jen na to, jak ho povýšit.¹²

Dcera se provdala za prince z Carignanu, který se do ní zamiloval. Byl to jediný syn onoho slavného němého, staršího bratra hraběte ze Soissons, otce posledního hraběte ze Soissons a slavného prince Evžena; pan z Carignanu byl tedy dědicem zemí pana Savojského, kdyby ten neměl děti. Pan Savojský tuto bastardku vášnivě miloval a jednal s ní tak, jako král jednal s paní vévodkyní Orleánskou. Oba po smrti krále přišli sem rozmnožit dvůr paní z Verrue a drancovat Francii bez jakýchkoli ohledů.

Král rozhodl ve Fontainebleau velmi starý spor mezi admiralitou Francie a provincií Bretaní, která si nárokovala vlastní admiralitu, ve všem nezávislou na francouzské, a až dosud ji užívala. To bylo to, co díky kořistem za válek tak zbohatilo bretaňské guvernéry a co panu z Chaulnes umožnilo žít tam tak velkolepě a rozdávat tolik dobrodiní. Jakmile pan hrabě z Toulouse dostal toto guvernérství, rozhodl se král tuto otázku rozsoudit. Strany byly dávno vyzvány, aby věc připravily; Valincour, generální tajemník námořnictva, jednal za admiralitu a Bénard-Rézé, biskup ve Vannes, Sévigné a jeden zástupce třetího stavu za Bretaň jako poslanci provincie.¹³ Pan hrabě z Toulouse zůstal neutrální jako nezúčastněný, protože měl obojí. Král svolal mimořádnou radu, jednoho čtvrtka ráno, jíž se účastnili monseigneur vévoda z Bourgogne, který v ní měl hlas už nějaký čas, ministři, státní sekretáři, generální kontrolor a dva radové královské finanční rady, jimiž byli Pomereu a d’Aguesseau: ten byl pověřen zprávou. Byl tam i Monsieur. Provincie vyhrála všechno, co si nárokovala, a měla štěstí, že proti sobě neměla mocnou stranu a že naopak král nebyl nerad, když jí mohl vyjít vstříc, aby tam učinil pana hraběte z Toulouse milovaným a váženým.

Současně pan z Maine koupil od dědiců pana ze Seignelay krásné a rozkošné sídlo ve Sceaux, do něhož pan Colbert a mnohem víc pan ze Seignelay vložili nesmírné částky. Cena byla devět set tisíc liber, což s poplatky dělalo dobrý milion, a přesto¹⁴ si dědicové ponechali mnoho nábytku a soch v zahradách za více než sto tisíc franků.¹⁵ Při výdajích paní z Maine lze předpokládat, že pan z Maine by nebyl s to učinit takovou koupi bez obvyklé královy dobroty k němu.

Slečna z Condé zemřela v Paříži 24. října na dlouhou plicní nemoc,¹⁶ která ji stravovala méně než trápení a muka, jež neustále snášela od pana Prince, jehož neustálé rozmary byly metlou všech, na nichž je mohl uplatňovat, a které tuto princeznu přivedly k neutěšitelnému žalu nad tím, že kvůli dvěma prstům výšky dostala přednost její mladší sestra, aby si vzala pana z Maine a vymanila se z tohoto krutého jha. Všechny děti pana Prince byly skoro trpaslíci, kromě paní princezny de Conti, nejstarší z jeho dcer, ač i ona byla malá. Pan Princ a paní Princezna byli malí, ale obyčejně malí; a pan Princ, onen hrdina, který byl vysoký, žertem říkal, že bude-li se jeho rod takto stále zmenšovat, přijde vniveč. Příčinu přičítali jednomu trpaslíkovi, kterého paní Princezna dlouho měla u sebe; a byla pravda, že kromě celé postavy a stavby těla měli pan Vévoda a paní z Vendôme i celou jeho tvář. Tvář slečny z Condé byla krásná a její duše ještě krásnější: mnoho ducha, rozumu, soudnosti, mírnosti a zbožnost, která ji podpírala v jejím víc než velmi smutném životě. Proto ji také opravdu želeli všichni, kdo ji znali.

Pan Princ poslal Lussana, rytíře řádu a prvního šlechtice své komory, k mé matce, aby ji požádal, zda by mu prokázala tu čest a jako příbuzná (to byla jeho slova) doprovodila tělo slečny z Condé, které měla slečna z Enghien, pozdější paní z Vendôme, doprovodit ke karmelitkám ve faubourgu Saint-Jacques, kde si zvolila hrob. Má matka, která skoro nikam nechodila a která, stejně jako můj otec až do své smrti a jako já, neměla s Condéovým palácem žádné styky, nemohla než přijmout a ve smutečním plášti se odebrala ve svém kočáru se šesti koňmi do Condéova paláce ke slečně z Enghien. Vévodkyně z Châtillonu, bývalá slečna z Royanu, o níž jsem mluvil v souvislosti se svým sňatkem, byla druhou pozvanou. Když se vycházelo, šla před mou matkou, která nic takového vůbec nečekala. Matka si myslela, že je to nepozornost z mládí; ale když se mělo nastupovat do kočáru, vévodkyně z Châtillonu do něj opět vstoupila první a chtěla se posadit vedle slečny z Enghien. Má matka, aniž nastoupila, projevila slečně z Enghien své překvapení a prosila ji, aby jí dala vrátit její místo, nebo aby svolila, že se vrátí domů. Paní z Châtillonu odpověděla, že dobře ví, že má matka je vévodkyní o mnoho déle než ona a že by jí měla dát přednost, ale že při této příležitosti musí rozhodnout příbuzenství a ona je bližší. Má matka, stále chladně, ale s povýšeným výrazem, jí odpověděla, že toto pobloudění odpouští jejímu mládí a její nevědomosti, že jde o hodnost, a nikoli o blízkost příbuzenství, a že v každém případě by byla v rozpacích, kdyby měla prokázat bližší příbuzenství, než bylo příbuzenství mého otce. Pravdou bylo, že obě byly velmi vzdálené, jestliže vůbec nějaké příbuzenství paní z Châtillonu měla, neboť její manžel nepocházel od konetábla z Montmorency a byl velmi vzdálen od babičky pana Prince, onoho hrdiny.¹⁷

Desgranges,¹⁸ který šel ke kočáru, do něhož měl nastoupit, byl o sporu zpraven, přiběhl a ukončil ho slovy, že o starší vévodkyni není pochyb, takže slečna z Enghien požádala paní z Châtillonu, aby přesedla dopředu, a má matka nastoupila a posadila se dozadu.¹⁹ Když se kočáry daly do pohybu, Desgranges, podezíravý po tom, co se právě stalo, vystrčil hlavu z okénka a uviděl, že kočár paní z Châtillonu předjíždí kočár mé matky. Zakřičel, aby zastavili, a vystoupil, aby sám uvedl kočáry do pořádku, a dal kočáru mé matky přednost. Od té doby si vévodkyně z Châtillonu ani její kočí už netroufli nic podniknout, ale ona potichu bručela vedle paní z Lussanu.

Nemohu pochopit, kde k tomuto nápadu přišla; potom se za něj styděla a dala se mé matce omluvit za tuto představu o blízkosti příbuzenství, kterou, jak jsme se pak dozvěděli, i sám pan z Luxembourgu shledal velmi směšnou, ačkoli jsme se tehdy, ani ještě po mnoho let potom, nestýkali.

Nazítří po obřadu přišel pan z Lussanu poděkovat mé matce jménem pana Prince za čest, kterou mu prokázala, informovat se, zda jí to nepřivodilo nějakou nevolnost, a vyjádřit jí jeho nelibost nad tak nepatřičnou příhodou, která se stala; jménem pana Prince omlouval slečnu z Enghien jejím mládím a jejím zármutkem, že věc hned neuvedla do pořádku.

Připojil omluvy pana Prince, že k ní nepřišel sám, protože musel odjet do Fontainebleau kvůli návštěvám, a že po svém návratu tuto povinnost jistě splní. Jestliže se rozepisuji o všech těchto zdvořilostech a jestliže jsem si je tak přesně zapamatoval, není to z domýšlivosti, ješitnost by tu byla nemístná. Ale způsoby princů krve se od té doby tak změnily, že jsem nechtěl vynechat tento kontrast s prvním princem krve, který měl ze všech svých předchůdců nejdál k tomu, aby komukoli dal víc, než byl povinen, a který víc než kterýkoli z nich zůstal v této věci dlužen. Abych to tedy dokončil: prohlášení španělského krále přimělo mou matku jet po návratu z Fontainebleau do Versailles, kam nejezdila často.²⁰ Potkala pana Prince, který, jakmile ji zahlédl, přešel celý ten velký salon, jenž je před malou místností vedoucí do velkého sálu stráží, přišel k ní, řekl jí, že umírá hanbou, že ji potkává, aniž by ještě byl u ní, aby jí vyjádřil svou vděčnost za čest, kterou mu prokázala, a k tomu všechny možné zdvořilosti. O osm či deset dní později ji navštívil v Paříži, zastihl ji doma a zdvořilosti opakoval. Zůstal půl hodiny a nikdy nedovolil, aby ho má matka vyprovodila víc než několik kroků za dveře místnosti, v níž ho přijala. Nesmí se zapomenout, že to byl jen králův řádný dvorský šlechtic (gentilhomme ordinaire), kdo šel jeho jménem vyslovit soustrast do Condéova paláce, zatímco o tři měsíce dříve ji tam šel vyslovit Souvré, mistr královy šatny, při úmrtí nemluvněte paní z Maine.²¹

D’Antin, na člověka tolika ducha a tak zběhlého u dvora, v této době učinil velmi směšný krok. Paní z Montespan, jak jsme viděli výše, mezi jinými kajícími skutky pracovala na tom, aby mu vytvořila majetek, ale nechtěla pracovat naprázdno. Celý život hrál o nejvyšší sázky a dělal všemožné jiné výdaje; chtěla tedy, aby se usměrnil a přestal hrát, protože u člověka, který hraje, to není možné. Slíbila mu za této podmínky přídavek dvanácti tisíc liber ročně, ale chtěla ho zavázat, a on, aby ji uspokojil, nenašel pevnější pouto než požádat pana hraběte z Toulouse, aby jeho jménem řekl králi, že už nikdy v životě nebude hrát. Králova odpověď byla suchá. Zeptal se hraběte z Toulouse, co je mu do toho, jestli d’Antin hraje, nebo ne. Rozkřiklo se to, a dvořan, který není dobrák, se tomu hodně nasmál. Byla to přísaha hráče; nedokázal se nadlouho zříct společenských karetních her, pak zvýšil sázky, nakonec se znovu dal na hazardní hry, a sotva uplynulo patnáct nebo osmnáct měsíců, hrál víc než kdy předtím a pokračoval v tom i potom. Když dal králi učinit tento krásný slib, přiznal, že vyhrál ve hře šest nebo sedm set tisíc liber, a všichni zůstali přesvědčeni, že vyhrál mnohem víc.

Ve Fontainebleau jsem utrpěl jeden z největších zármutků, jaký mě mohl potkat, ztrátou pana z La Trappe. Když jsem jednoho večera čekal na královo ulehnutí, ukázal mi pan z Troyes²² dopis, který mu oznamoval, že je na smrt nemocen. Byl jsem tím víc překvapen, že jsem odtamtud neměl zprávy deset nebo dvanáct dní a jeho zdraví tehdy bylo jako obvykle. Mým prvním popudem bylo tam spěchat, ale úvahy o nepatřičnosti takového kroku, k nimž mě přiměli, mě zadržely. Okamžitě jsem poslal do Paříže pro velmi dobrého lékaře jménem Audri, kterého jsem vzal s sebou do Plombières; ten ihned odjel, ale když dorazil, pana z La Trappe už nezastihl naživu. Tyto Paměti jsou příliš světské, než abych do nich uváděl cokoli ze života tak vznešeně svatého a ze smrti tak velké a tak drahocenné před Bohem. Co bych mohl říct, najde lépe své místo mezi Přílohami, na straně 5.²³ Spokojím se tu s tím, že uvedu, že chvály byly tím větší a tím déle trvaly, že král pronesl jeho chvalořeč veřejně; že chtěl vidět zprávy o jeho smrti; a že o něm víckrát mluvil k princům, svým vnukům, v podobě poučení. Ze všech částí Evropy se, jak se zdálo, předháněli v zármutku nad tak velkou ztrátou; církev ho oplakávala a i svět mu vzdal spravedlnost. Tento den, pro něj tak šťastný a pro jeho přátele tak smutný, byl 26. října kolem půl jedné odpoledne, v náručí jeho biskupa a za přítomnosti jeho komunity, téměř v sedmdesáti sedmi letech a po čtyřiceti letech nejpodivuhodnějšího pokání.²⁴ Nemohu však vynechat nejdojemnější a nejčestnější projev jeho přátelství. Když ležel na zemi na slámě a popelu, aby tam zemřel jako všichni řeholníci z La Trappe, ráčil si na mě sám od sebe vzpomenout a pověřil opata z La Trappe, aby mi jeho jménem vzkázal, že protože je si velmi jist mou náklonností k němu, počítá s tím, že nepochybuji o celé jeho něžnosti. Zde se zastavím; všechno, co bych mohl dodat, by tu bylo příliš nemístné.

Papež zemřel 27. září poté, co dlouho hrozil blízkým koncem. Byl to velký a svatý papež, pravý pastýř a pravý společný otec, jakého je na stolci svatého Petra vidět už jen velmi zřídka, a odešel provázen všeobecnou lítostí, zahrnut požehnáním a zásluhami. Jmenoval se Antonio Pignatelli, ze starého neapolského rodu; byl neapolským arcibiskupem, když byl 12. července 1691 zvolen, téměř šest měsíců po smrti Alexandra VIII., Ottoboniho, jemuž se tak málo podobal. Narodil se roku 1615 a byl inkvizitorem na Maltě, nunciem ve Florencii, v Polsku a ve Vídni, nakonec maestro di camera Klementa X., Altieriho, a Inocence XI., Odescalchiho, který ho v září 1681 učinil kardinálem a na jehož počest přijal jméno Inocenc XII.

Brzy se uvidí, proč jsem se u tohoto papeže, jehož památka musí být drahá každému Francouzi a zvláště milá vládnoucímu rodu, tak rozepsal. Kardinál z Noailles dostal rozkaz odjet; tentýž rozkaz byl poslán kardinálu Le Camusovi, a ten dostal na cestu stejnou částku jako jeho kolegové. Kardinál z Bouillonu vstoupil s ostatními do konkláve; řád už odložil, a protože byl na místě, kde se mu kardinálové z Estrées, Janson a z Coislinu nemohli vyhnout při skrutiniích a při ostatních veřejných úkonech uvnitř konkláve, využil té doby a snažil se je přesvědčit, aby i oni odložili řád, a tvrdil, že jsou všichni vázáni bulou, která jim zakazuje nosit řád kteréhokoli panovníka. Přišel na to hodně pozdě, po třiceti letech, co jej nosil jako velký almužník, po papežově synovci,²⁵ a co jej sám nosil a viděl nosit tolik kardinálů v Římě i při všech úkonech. Proto také nebyl vyslyšen, a nátěr, který tím navenek vrhal, padl k jeho zahanbení na něj samotného.