Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom druhý (1697–1700)

Přílohy vydavatele (edice 1856)

Následující přílohy připojil ke svazku vydavatel edice z roku 1856, historik Adolphe Chéruel. Přílohy III a IV jsou opravné přípisy potomků osob, o nichž Saint-Simon psal nepříznivě; vydavatel je otiskl na jejich žádost. Odkazy na stránky francouzského vydání jsme nahradili odkazy na kapitoly tohoto překladu.

I. Manský hold a prostý hold

(K Tomu 2, kap. IX a XX.)

Hold byl obřad, při němž vazal uznával, že je „mužem“ svého pána, a skládal mu do rukou slib věrnosti. Rozlišovaly se dva druhy holdu: hold prostý neboli svobodný a hold manský (lige), jímž se vazal ke svému pánovi poutal těsněji. Při prostém holdu vazal stál, ponechával si meč a ostruhy, zatímco kancléř předčítal formuli přísahy. Vazal po skončeném čtení jen odpověděl: Voire (verum, je to pravda). Kdo byl povinen holdem manským, neponechal si ani ostruhy, ani závěsník, ani meč. Poklekl před svým pánem, vložil své ruce do jeho a pronesl tuto formuli, kterou nám zachoval Bouteiller ve své Somme rurale: „Pane, přicházím k vašemu holdu a do vaší víry a stávám se vaším mužem ústy i rukama. Přísahám vám a slibuji víru a věrnost vůči všem a proti všem a že budu chránit vaše právo, jak budu moci.“

Hold vzdávaný šlechticem se často končil políbením. Odtud výraz „stát se mužem ústy i rukama“, který nacházíme ve výše uvedené formuli. Jestliže vazal, když se dostavil vzdát hold, nezastihl svého pána doma, musel splnit určité formality, které se lišily podle místních obyčejů. Podle práva některých krajů musel třikrát zaklepat na bránu panského sídla a třikrát zavolat. Když se neotevřelo, udeřil na dveře nebo na závoru dveří a odříkal formuli holdu, jako by byl pán přítomen. Formalita holdu se pak pokládala za právoplatně [splněnou].¹

II. Abbé d’Albret a abbé Le Tellier

(K Tomu 2, kap. X.)

Saint-Simon říká, že když abbé d’Albret, pozdější kardinál z Bouillonu, obhajoval na Sorbonně své teze, byl abbé Le Tellier už koadjutorem remešského arcibiskupa. V tomto vyprávění je chronologická chyba. Abbé d’Albret obhajoval své teze 29. února 1664 a teprve o více než čtyři roky později, 30. května 1668, se abbé Le Tellier stal koadjutorem biskupa-vévody langreského a potom arcibiskupa-vévody remešského. Protože tyto skutečnosti mají v Saint-Simonově vyprávění jistou váhu a protože se o těchto podrobnostech ví jen dosti nedokonale, ocituji dvě místa z nevydaného Deníku Oliviera d’Ormesson, která s naprostou přesností stanoví chronologické pořadí. Autor nejprve vypráví o příhodách při disputaci abbé d’Albret:

„V pátek 29. února 1664 odpoledne jsem byl na Sorbonně na disputaci pana vévody d’Albret,² synovce pana z Turenne. Předsedal pan arcibiskup pařížský.³ Obhájce si chvílemi nasazoval klobouk, neboť byl kníže, a tak to bylo na Sorbonně rozhodnuto; mladí bakaláři z urozených rodin se tím cítili velmi uraženi a smluvili se mezi sebou, že nebudou disputovat. Později jsem se dozvěděl, že z bakalářů urozeného původu disputoval jen abbé de Marillac, protože pan první prezident to naprosto chtěl, aby se zavděčil panu z Turenne; že mu to ostatní vyčítali; že nejvíce se vyznamenal abbé Le Tellier, který řekl mnoho velmi nevlídných věcí.“

Je vidět, že abbé Le Tellier v té době ještě nebyl povýšen k žádné církevní hodnosti. Teprve 30. května 1668,⁴⁵ jak dosvědčuje týž Deník, se stal koadjutorem biskupa-vévody langreského a o několik dní později arcibiskupa-vévody remešského. „Ve čtvrtek 14. června 1668,“ píše Olivier d’Ormesson, „jsem šel panu abbé Le Tellierovi blahopřát ke koadjutorství remešského arcibiskupství. Projevoval nad tím velmi velkou radost, jako nad zaopatřením velmi vznešeným a daleko přesahujícím jeho naděje. Toto koadjutorství se s kardinálem Antonínem⁶ připravovalo už dlouho a má se za to, že langreské koadjutorství pomohlo k úspěchu toho druhého: pan Le Tellier, když získal souhlas pana kardinála Antonína, řekl to králi a poukázal na to, že remešské koadjutorství nese týž vévodský titul jako Langres, a přitom je vyšší hodností, neboť jde o arcibiskupství; a že Remeš si přeje víc než Langres jedině proto, že leží pouhé dva dny cesty od Paříže, kdežto Langres mnohem dál; a tak mu král, aniž mezi těmito dvěma milostmi dělal velký rozdíl, ihned udělil Remeš. Všichni pokládají tuto milost za příliš velkou pro pana abbé Le Telliera v jeho věku atd. a za výsledek jak štěstí pana Le Telliera, tak moci, kterou mají nad králem tři ministři;⁷ neboť každý z nich dělá ve svém zájmu, co chce.“

III. Poznámka pánů z Dreux-Nancré a z Dreux-Brézé, dokazující, že pan z Dreux pocházel z velkého a starobylého rodu

(K Tomu 2, kap. XIX.)

Páni z Dreux-Nancré a z Dreux-Brézé zaslali tuto reklamaci:

Pan vévoda ze Saint-Simon uvádí k roku 1699, že „pan Dreux se stal markýzem de Dreux hned po svém sňatku se slečnou Chamillartovou, a když získal úřad velmistra ceremonií, přijal (aniž k tomu měl záminku v nějakém panství) titul markýze atd.“ Panství Brézé však bylo povýšeno na markýzství už roku 1685 pro Tomáše z Dreux, otce toho, kdo byl ze svého rodu první velmistrem ceremonií; toto povýšení bylo zapsáno u účetní komory následujícího 23. července a u parlamentu 5. srpna 1686.

Původní listiny, jejichž výpis je uložen v Královském archivu, sahají po všech stupních pokrevní posloupnosti až k Pierru z Dreux, panošovi, pánu z Ligueilu, žijícímu roku 1406. Darovací listina ze 7. července 1472, jíž Tomáš z Dreux, panoš, pán z Ligueilu, obdarovává Simona z Dreux, panoše, svého nejstaršího syna a hlavního dědice, dokládá, že řečený Tomáš z Dreux daruje atd., tak jak to kdysi (japieça) přijal od zesnulého Pierra z Dreux, svého otce, za jeho života panoše, pána z Ligueilu, a od svého strýce, urozeného pana Simona z Dreux, rytíře, hofmistra královského dvora. Listina byla sepsána v přítomnosti řečeného Tomáše z Dreux a jeho strýce, urozeného pana Jeana de Garguesalle, velkého štolby krále Ludvíka XI.

Listiny pana z Dreux byly ověřeny bretaňským parlamentem 13. června 1669 a rovněž shromážděním generálních komisařů, konaným v Paříži 28. ledna 1700 a 22. března 1703.

IV. Poznámka pana markýze ze Saumery, týkající se jeho předka Johanna de La Carre de Saumery

(K Tomu 2, kap. XX.)

Jako pravnuk pana ze Saumery, na něhož zaútočil pan vévoda ze Saint-Simon, jsem se domníval, že mi má čest ukládá povinnost zveřejnit svou obranu, když urážka byla veřejná.⁸ Nevím, jaké pohnutky pan ze Saint-Simon měl, ale způsob, jakým je Saumeryho portrét vykreslen, dostatečně ukazuje, kolik do něho vložil stranickosti. Rodinná tradice, všeobecná úcta, jíž se markýz ze Saumery těšil, důvěra, kterou ho poctil monseigneur vévoda z Bourgogne, jeho důvěrný vztah k vévodům z Chevreuse a z Beauvilliers, z nichž jeden byl jeho synovcem a druhý bratrancem, a konečně přátelství ctnostného Fénelona stačí, aby se všechna tvrzení, jež se ho týkají, dala ocenit podle jejich skutečné hodnoty.

Barvy, jimiž je vylíčena paní ze Saumery,⁹ nejsou o nic méně černé, a přece tato žena, podle pana ze Saint-Simon tak prostopášná, byla tou nejlepší z matek. Vždy byla přítelkyní své neteře, ctnostné vévodkyně z Beauvilliers,¹⁰ a náklonnost, kterou k ní chovala její sestřenice paní z Navailles,¹¹ ze všech dvorních dam nejvšeobecněji ctěná, nikdy nepolevila. A konečně zbožná královna Marie Leszczyńská se k ní vždy chovala se zvláštní přízní.

Pokud jde o původ, je pro mne snadné uvést fakta na pravou míru, neboť mám hmotné důkazy. Tyto důkazy se neopírají o genealogie, sestavované často s malou svědomitostí; spočívají na listinách a na matrikách kostelů v Chambordu a v Huisseau-sur-Cosson, farnosti, v níž leží zámek Saumery; každý se tedy může přímo z originálů přesvědčit o nepřesnosti tvrzení pana ze Saint-Simon. O své rodině před jejím usazením ve Francii budu mluvit málo, neboť mým úmyslem není sestavovat zde rodokmen, nýbrž jen dokázat, že první z Johannů, který se usadil v Blésois, nikdy nebyl a ani nemohl být sluhou Jindřicha IV. Kdyby se skutečně narodil ve služebném stavu, nebyl bych tak nízký, abych se snažil dokazovat opak. Muž, který by se z takového postavení vypracoval k úřadům prvního prezidenta účetní komory v Blois a státního rady, by měl nepochybně větší zásluhu než ten, kdo je snad získal jen díky svému původu.

Rod Johanne de La Carre de Saumery pochází z Béarnu; odedávna vlastnil ve městě Mauléonu šlechtický dvůr zvaný de Johanne et de Mauléon, k němuž patřila léna, pozemky atd. Vlastní erb Johannů je v červeném poli zlatý lev. (Pro ověření erbu viz Histoire des grands officiers de la couronne, díl IX, str. 92, jmenování rytířů Řádu Svatého Ducha z 31. prosince 1585, u jména Giraud de Mauléon, a u jména Johanne v Nobiliaire de France.)

Kolem roku 1566 se Arnault de Johanne, pán z Johanne de Mauléon, oženil s Gartiannou de La Carre, sestrou Ménaulta de La Carre, královského almužníka, a neteří Bernarda de Ruthie, opata z Pontlevoy, jmenovaného 1. července 1552 velkým almužníkem Francie; erb Johannů byl tehdy čtvrcen s erbem rodu La Carre, který je polcený: v prvním poli modrém tři zlatá břevna, ve druhém černém tři stříbrné mušle postavené do kůlu.

Jediný z pánů z Johanne, který opustil Béarn a usadil se ve Francii, byl Arnault II.,¹² praděd pana ze Saumery. Povolal ho roku 1579, ještě velmi mladého, jeho strýc abbé de La Carre, který sídlil na svém statku Les Veaux ve farnosti Cour-Cheverny, nedaleko zámku Saumery, jejž koupil od Antoina de Laudières, šlechtice královského dvora; řečený abbé de La Carre, když 13. dubna 1583 nabyl panství Saumery, zanechal tento statek svému synovci Arnaultovi, který se tak stal pánem ze Saumery a ke svému jménu připojil jméno La Carre.¹³ Ve věku dvaceti šesti let získal úřad prvního prezidenta účetní komory v Blois, když se ho vzdal Merry de Vic, pozdější strážce pečeti Francie.¹⁴ Dne 27. dubna 1616 byl jmenován státním radou a 29. téhož měsíce složil přísahu do rukou kancléře Silleryho. Arnault II. se roku 1592 oženil s Cyprienne de Rousseau de Villerussien, dcerou Clauda de Rousseau de Villerussien, královského štolby;¹⁵ pořídil závěť listinou z 25. května 1631.¹⁶

Jeho syn François de Johanne, rytíř, pán ze Saumery atd., kapitán lovů hrabství Blois, státní rada, guvernér královského zámku Chambord, první šlechtic komory Jeho královské Výsosti Gastona Francouzského, vévody orleánského, bratra Ludvíka XIII., se narodil na zámku Saumery 23. listopadu 1593 a byl pokřtěn v zámecké kapli 24. téhož měsíce.¹⁷ Roku 1618 se oženil s Charlottou de Martin de Villiers, dcerou Daniela de Martin, panoše, pána z Villiers.¹⁸

Z tohoto manželství se narodil Jacques de Johanne de La Carre, rytíř, markýz, pán ze Saumery, štolba Jeho královské Výsosti Gastona Francouzského, vévody orleánského, plukovník orleánského regimentu, guvernér Chambordu, královský polní maršál, velmistr vod a lesů, guvernér Blois (první jmenovací listina z 15. února 1650) a státní rada. Byl pokřtěn v kapli zámku Saumery 23. října 1623.¹⁹ Dne 6. února 1650 se oženil s Catherine de Charron de Nozieux, dcerou Jacquesa Charrona de Nozieux a sestrou paní Colbertové. Z tohoto manželství pochází Jacques-François de Johanne de La Carre, markýz ze Saumery, o jehož osobě a původu rozšířil vévoda ze Saint-Simon tolik omylů.

Matka pana ze Saumery nebyla žádná drobná blésoiská měšťanka; rod Charronů byl šlechtický. Sňatky svých dcer je spřízněn s rody Colbertů, La Poupelinière, du Gué de Bagnols, de Longueu, Castellane, Novejan a Lastic; a z těchto svazků pocházejí po přeslici z rodu Charronů Montmorency-Fosseux, Talleyrand-Périgord, Chabannes-Curton, Duchillau, d’Albert de Luynes, Mortemartové a poslední vévodkyně z Gesvres, rozená du Guesclin.

Kdyby pan ze Saint-Simon, než nějakou věc tvrdil, ráčil pátrat, snadno by se přesvědčil, že nejen jmenovací listina guvernéra Chambordu, ale i listiny ostatních královských sídel nesly odedávna v záhlaví označení: zahradník, kastelán, kapitán atd.

Protože žiji bez ctižádosti, nepřicházím se domáhat titulů; chtěl jsem a musel jsem uvést na pravou míru jedině pravdu. Když jsem tento úkol, bolestný pro člověka, který není a nechce být na očích, splnil, musím vzdát hold poctivosti pana markýze ze Saint-Simon, paira Francie atd., jemuž jsem svou reklamaci zaslal a který mi dovolil tuto poznámku otisknout.²⁰

Konec příloh druhého svazku.