Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola první

Zprávy ze Španělska byly den ode dne zajímavější od odjezdu markýze z Harcourtu a jeho příjezdu do Paříže, kde se kousal do rtů, že nesměl jednat s královnou prostřednictvím admirála Kastilie¹ a otevřít si tak cestu k velkému a rychlému vzestupu, a záviděl úspěch Tallardovi. Ten přijel z Haagu do Paříže, aby se brzy nato vrátil k anglickému králi po jeho návratu z Holandska do Londýna, a připisoval si čest za rozdělovací smlouvu, kterou s tímto panovníkem podepsal, jako za mistrovské dílo politiky, jež dovedl do konce; kdežto anglický král, který se mu vysmíval, si právem blahopřál, že ji vymyslel, že dosáhl jejího přijetí Francií a že k ní přiměl všechny své staré spojence kromě císaře, o němž stále doufal, že ho k ní přivede.

Kdo by skutečně tuto smlouvu předložil a dovedl ji tak daleko, jak byla dovedena, s úmyslem sklidit ten nesmírný plod, který nakonec přinesla, byl by hlubokým a obratným politikem. Ale anglický král, který ji vymyslel, ať byl jakkoli velkým státníkem, měl velmi daleko k tomu, aby očekával výsledek tak zhoubný pro to, co si od ní sliboval; a Tallard, který si přivlastňoval čest za cizí vynález a neměl na něm jiný podíl, než že v Anglii přijal první návrhy, a když o nich podal zprávu, řídil se rozkazy, které dostal, aby pokračoval a nakonec podepsal, byl stejně vzdálen myšlence, že by mohla vést k něčemu jinému než ke svému provedení. A je třeba přiznat, že jde o tajemství samotné Prozřetelnosti, která nakládá s říšemi jak, kdy a jakým způsobem se jí zlíbí, cestami tak hlubokými a tak málo očekávatelnými i pro ty, kdo je postupně uskutečňují, že se není třeba divit, jestliže veškerý lidský rozhled a veškerá lidská prozíravost zůstaly až do okamžiku události v nejhustší tmě.

Sotva Harcourt — jehož vyslaneckou hodnost nechtěli vystavit něčemu snad nepříjemnému — dal Blécourtovi zprávu, že vstoupil do Francie, šel tento králův vyslanec do Escorialu oznámit španělskému králi rozdělovací smlouvu. Viděli jsme výše, do jakého krajního hněvu tento panovník upadl nad zprávou pro něj tak nenávistnou, jaké stížnosti dal skrze své ministry rozeznít po celé Evropě, a zvláště jakými slovy si jeho vyslanec v Londýně stěžoval na anglického krále, tehdy v Holandsku, a jaké následky měla ostrost této stížnosti. Španělská rada se často scházela, aby se radila o tak důležitém oznámení, které její členy probudilo z onoho hlubokého spánku, jenž španělské velmože, mimo Madrid a to, co se v něm děje, činí lhostejnými ke zbytku světa. Prvním projevem toho bylo, že rada požádala španělského krále, aby svolil, že se kvůli šetření jeho zdraví a aby nemusel tak často poslouchat projednávání věcí, které mu mohly působit jen trápení, bude scházet bez jeho přítomnosti, kdykoli to uzná za nutné, a bude mu podávat zkrácenou zprávu o usneseních, která uzná za vhodná, a žádat ho o příslušné rozkazy.

Portocarrero,² Janovan z rodu Boccanegra, avšak dávno usazeného ve Španělsku díky sňatku s dědičkou rodu Portocarrero, která mu podle španělského zvyku vnutila své jméno a svůj erb, stál v čele této rady jako kardinál, arcibiskup toledský, primas a kancléř Španělska a diecézní biskup Madridu. Byl otcovským strýcem hraběte z Palmy, španělského grandu. Dále don Juan Tomás Enríquez, vévoda z Medina de Rioseco, hrabě z Melgaru, admirál Kastilie, bývalý guvernér Milána; don Francisco de Benavides, hrabě ze San Esteban del Puerto, bývalý místokrál Sardinie, Sicílie a Neapole; don Fadrique de Toledo, markýz z Villafrancy, nejvyšší hofmistr krále,³ bývalý místokrál Sicílie; don Pedro Manuel Colón de Portugal, vévoda z Veraguy, rytíř Zlatého rouna, místokrál Sardinie a Sicílie, kde tehdy byl.

Tito čtyři byli španělskými grandy, pátý, don Antonio Sebastián de Toledo, markýz z Mancery, grandem doživotně. Dále don Manuel Arias, komtur Kastilie řádu svatého Jana Jeruzalémského, guvernér Kastilské rady; don Antonio de Ubilla, tajemník univerzálního despachu. Hrabě z Oropesy z rodu Portugal, předseda Kastilské a Italské rady, byl ve vyhnanství,⁴ a vévoda z Medinaceli byl místokrálem Neapole.

Kromě těchto státních radů, jak se ve Španělsku říká,⁵ je zde třeba promluvit o třech dalších španělských grandech a o jednom velmoži z rodu Guzmán, markýzi z Villagarcíi, místokráli Valencie, který byl tehdy v Madridu. Ti tři grandi jsou: markýz z Villeny, vévoda z Escalony (don Juan Manuel Fernández Pacheco), rytíř Zlatého rouna, bývalý místokrál Navarry, Aragonie a Katalánska, kde jsme ho viděli řádně poraženého na řece Ter panem z Noailles a pak ještě panem z Vendôme za obléhání Barcelony, nakonec místokrál Sicílie. Zemřel po mnoha letech jako nejvyšší hofmistr a v tomto velkém úřadu ho vystřídal jeho syn, což je ve Španělsku velmi vzácné. Budu mít ještě nejednou příležitost o něm mluvit.

Vévoda z Mediny Sidonie (don Juan de Guzmán), nejvyšší hofmistr krále.

Hrabě z Benaventu (don Francisco Antonio Pimentel), sumiller de corps.

Tito dva poslední, stejně jako kardinál Portocarrero, dostali později řád Svatého Ducha. Benavente byl hlavou rodu Pimentelů.

Don Luis Fernández Boccanegra, kardinál Portocarrero, povýšený na kardinála Klementem IX. (5. srpna 1669) ve třiceti osmi letech⁶ a později arcibiskup toledský, byl velký muž, celý bělovlasý, dosti tělnatý, dobrého vzhledu, s úctyhodným výrazem a celou postavou vznešenou a majestátní, čestný, zdvořilý, upřímný, nenucený, rychle mluvící, s velkou poctivostí, velikostí a vznešeností. Rozum dobrý a přímý, ale duch a schopnosti velmi průměrné, zarputilá paličatost, dosti politický, výtečný přítel, nesmiřitelný nepřítel; velká láska ke svému rodu a všem příbuzným, chtěl všechno dělat a všemu vládnout, zapálený ve všem, co chtěl, a k tomu všemu zbožný, povýšený a pyšný; a ačkoli velký stoupenec Rakouska, byl nepřítelem královny i všech jejích lidí, a to otevřeně.⁷

Admirál, oddaný vlastnímu prospěchu, s mnoha duchem, světáctvím a talenty, ale ve všech ohledech se špatnou pověstí, byl mužem ve Španělsku nejvíce oddaným královně.

San Esteban měl mnoho ducha a schopností a dosti přímosti, byl nesmírně zběhlý ve světě a u dvora a míval často velmi svobodné a velmi zábavné řeči a odpovědi, byl jemného, mírného a přívětivého ducha, bez jakékoli nenávisti a mstivosti, se zbožností pevnou a skrytou, málo nebo vůbec nepřipoutaný ke španělským etiketám a zásadám. Otevřeně přiznával svou krajní vášeň pro svou rodinu a i pro nejvzdálenější příbuzné. Celkem vzato to byl státník. Jeho syn byl španělským zplnomocněncem v Cambrai, pak vychovatelem a prvním ministrem neapolského krále, rytířem Svatého Ducha, a nyní je ve Španělsku předsedou řádů a velkým podkoním krále. Otec zemřel jako nejvyšší hofmistr královny Savojské.⁸

Veragua, nekonečně duchaplný, byl schopný muž, ale špinavě lakomý, málo odvážné duše, a nikdo mu nedůvěřoval; byl tehdy místokrálem na Sicílii.

Villafranca, hlava rodu Toledo, byl muž sedmdesátiletý,⁹ Španěl do morku kostí, připoutaný ke španělským zásadám, zvykům, mravům a etiketám až do poslední maličkosti; odvážný, hrdý, pyšný, přísný, prosycený ctí, statečností, poctivostí a ctností, postava jako ze starých časů, všeobecně milovaný, vážený a ctěný, bez jakýchkoli nepřátel, velmi ctěný a milovaný lidem, a — navzdory tomu, co o něm vzápětí povím — průměrného ducha.

Arias vystoupil na tento vysoký stupeň státního rady, osobní non plus ultra Španělska, svým duchem širokým, přesným, jasným, schopným, pevným a smělým. Byl to pravý státník, velmi španělský ve svém vkusu a ve všech svých způsobech, velmi dobrý člověk, který velmi miloval spravedlnost, a ve všem velký nepřítel všech křivých cest, a přísných mravů.¹⁰

Ubilla byl člověk nízkého původu, jako všichni, kdo zastávají přední sekretariáty ve Španělsku. Do Univerzálního sekretariátu¹¹ se dostal tím, že se vyznamenal na různých důležitých místech. Měl ducha poddajného, zdvořilého, bystrého, jemného, a přitom pevného a jasného, a viděl jasně, s velkou schopností a pronikavostí v záležitostech, byl bezúhonný na člověka vychovaného v takových úřadech, a oddaný výhradně blahu, velikosti a zachování monarchie.

Zapomněl jsem na starého Manceru z rodu Toledo, který byl vyslancem v Benátkách a v Německu, pak místokrálem Nového Španělska, po návratu nejvyšším hofmistrem královny matky a nakonec státním radou.

Byl to rovněž muž jako ze starých časů, v mravech, ctnosti, nezištnosti, věrnosti a oddanosti svým povinnostem, s opravdovou a stálou zbožností, aniž by to bylo znát, mírný, přístupný, zdvořilý, dobrý, s přísností a láskou ke všem španělským etiketám. Byl to muž, který všechno vážil s úsudkem a rozlišováním, a když se jednou rozumem rozhodl pro nějakou stranu, byl jí věrný za všech okolností; učený, velmi duchaplný a nejčestnější muž ve Španělsku.

Kromě této státní rady, kterou jsem neuspořádal přesně podle pořadí ani jsem nemluvil o všech jejích členech, bylo ještě několik velmožů, jejichž vysoké úřady nedovolovaly, aby se bez nich rozhodovalo o něčem tak důležitém pro monarchii. Takovými byli vévoda z Mediny Sidonie, hlava rodu Guzmánů, nejvyšší hofmistr krále; hrabě z Benaventu, hlava rodu Pimentelů, sumiller de corps; don Fernando de Moncada, zvaný de Aragón, vévoda z Montalta, předseda Aragonské rady a Rady Indií; don Nicolás Pignatelli, vévoda z Monteleonu, rytíř Zlatého rouna, bývalý místokrál Sardinie a jeden z největších velmožů Neapolského a Sicilského království; a markýz z Villeny neboli vévoda z Escalony pro své vzácné zásluhy a vysoké úřady, jimiž prošel.

Medina Sidonia¹² byl muž velmi dobře urostlý, asi šedesátiletý, jemuž nechyběl duch, pravý dvořan, úslužný, přívětivý, pilný, velmi povýšený, velmi pyšný; zároveň velmi zdvořilý, štědrý, okázalý, ctižádostivý až přespříliš a poctivosti nepříliš svazující, zkrátka z těch mužů, jimž nechybí nic, aby se u dvorů prodrali a dosáhli cíle; a velký stoupenec Rakouska. Byl hlavou rodu Guzmánů.

Benavente, velmi dobrák a nejlepší z lidí, bez ducha, bez jakéhokoli talentu, ale plný cti, přímosti, poctivosti a zbožnosti.

Montalto, muž duchaplný, odvážný, schopný a pochybné věrnosti, ale který věděl víc než kdokoli jiný, velmi prorakouský, hluboký ve svých záměrech i cestách, na nějž všichni hleděli, ale nikdo mu nedůvěřoval.

Monteleón, Ital až do morku kostí a stejně tak prorakouský, totiž plný ducha, rozumu, záměrů, a v případě potřeby i proradnosti, s velkými schopnostmi a velmi příjemným zevnějškem, ale příliš známý, než aby se mu kdo odvážil cokoli svěřit nebo aby se na něj dalo kdy spoléhat.

Oženil se s vnučkou a dědičkou oné vévodkyně z Terranovy, která byla camarera mayor královny, dcery Monsieura, a působila jí tolik trápení, až si ji královna nakonec dala odejmout, což ve Španělsku nemá obdoby; a to ho učinilo vévodou z Terranovy.¹³

Escalona, který však obvykleji nosil jméno Villena, byl ctností, ctí, poctivostí, věrností, loajalitou, statečností, zbožností, samým starým rytířstvím — myslím tím rytířství slavného Bayarda, a ne rytířství románů a romantiků. Vedle toho mnoho ducha, rozumu, jednání, hrdosti a citu, bez chvástavosti a bez arogance, zdvořilost, ale s velkou důstojností, a zásluhou, a nikoli uzurpací, doživotní diktátor svých přátel, své rodiny, svého příbuzenstva a svých spřízněných rodů, kteří a které se všichni kolem něj shromažďovali. K tomu mnoho četby, vědění, přesnosti a úsudku v duchu, bez paličatosti, ale s pevností, velmi nezištný, stále zaměstnaný, s krásnou knihovnou a ve styku s mnoha učenci ve všech zemích Evropy, připoutaný ke španělským etiketám a způsobům, aniž by byl jejich otrokem; jedním slovem muž prvořadých zásluh, s nímž se díky tomu vždy počítalo, jejž milovali a ctili mnohem víc pro to než pro jeho vysoké úřady, a který měl to štěstí, že na něm neulpěla žádná skvrna z jeho vojenských nezdarů v Katalánsku.¹⁴

Konečně Villagarcía, který nebyl ani grandem, ani státním radou, ale byl Guzmán,¹⁵ místokrál Valencie, muž velmi duchaplný a nadaný, který byl tehdy v Madridu, blízký příbuzný a důvěrný přítel několika státních radů.¹⁶

Villafranca byl jedním z prvních, komu se otevřely oči pro jedinou stranu, kterou mohli zvolit, aby zabránili rozkouskování monarchie a zachovali si tím sami veškerou svou osobní velikost, když zůstanou poddanými tak velkého krále, který by, podrží-li všechny části tolika rozsáhlých států, mohl udílet tytéž úřady, tatáž místokrálovství a tytéž milosti: pomyslel tedy na to, aby celé dědictví připadlo druhému synovi jediného syna královny, sestry španělského krále. Svěřil se s tím jakoby opatrně Medinovi Sidonii, ačkoli ten nebyl v radě, ale pro svůj úřad a ducha měl velkou váhu a přízeň, a byl s ním ve zvláštním spojení. Ten, který si ho vážil a věděl, že je stejně prorakouský jako on sám, ale který byl ovládán svým zájmem, a tedy se nade všechno bál rozkouskování monarchie, se připojil k Villafrancovu názoru a svým duchem a svými důvody ho v něm ještě utvrdil. Tyto důvody byly jasné: moc Francie byla velká a měla v Evropě velkou pověst, sousedila se Španělskem po moři i po souši ze všech stran, a byla tedy v postavení, aby ho mohla úspěšně a rychle napadnout nebo podpořit, přímo hraničila s Nizozemím a byla jinak s to udržet Milánsko, Neapol a Sicílii proti slabému císaři, který nesousedil s žádnou z těchto zemí, byl od všeho vzdálen a pro nějž byla pevninská část Španělska zcela mimo dosah, zatímco pro Francii byla ze všech stran na dosah ruky. Sdělili svou myšlenku Villagarcíovi a Villenovi, kteří se k ní hned připojili. Pak usoudili, že je třeba získat San Estebana, který byl nejlepší hlavou rady: Villena byl jeho švagrem, manželem jeho sestry,¹⁷ a jeho důvěrným přítelem; Villagarcía s ním byl také velmi zadobře; ujali se toho a uspěli.

Tu tedy máme pět velmi významných mužů odhodlaných dát svou korunu jednomu z našich princů. Radili se mezi sebou a usoudili, že nemohou nic podniknout bez autority kardinála Portocarrera, který měl obojí: váhu v radě, kde byl první, a váhu ve věcech svědomí díky své církevní hodnosti. Otevřená a vzájemná nenávist mezi královnou a jím v nich vzbuzovala dobrou naději. Byl navíc důvěrným přítelem Villafrancy a celého rodu Toledo. Villafranca se ujal toho, že ho oťukne a pak s ním promluví; a učinil to tak dobře, že si ho zcela zajistil. To vše se dělo, aniž by král nebo kdokoli ve Francii na něco takového vůbec pomyslel, a aniž by o tom Blécourt měl nejmenší tušení; dělali to Španělé, kteří neměli ve Francii žádné spojení, a Španělé z velké části velmi prorakouští, kteří však měli raději celistvost své monarchie a svou vlastní velikost a osobní postavení než rakouský dům, jenž na rozdíl od Francie nebyl s to udržet onu a zachovat ta druhá. Cítili však dvě velké obtíže: tak slavnostní a tak opakovaná zřeknutí naší královny v pyrenejském míru a v její svatební smlouvě s králem, a přirozený odpor jejich krále k tomu, aby o dědictví připravil svůj vlastní rod, v jehož zbožňování byl vychován a v němž sám celý život žil, a připravil ho o ně ve prospěch rodu nepřátelského a odvěkého soupeře toho jeho. Tuto druhou překážku podle nich nemohl odstranit nikdo jiný než kardinál Portocarrero skrze soudnou stolici svědomí.

Pokud jde o překážku zřeknutí, Villafranca přednesl názor, který veškerou obtíž přeťal. Vyslovil totiž mínění, že zřeknutí Marie Terezie jsou dobrá a platná, pokud mají jen ten účinek, kvůli němuž byla vyžadována a poskytnuta; že tímto účinkem bylo zabránit, pro klid Evropy, aby se koruny Francie a Španělska spojily na jedné hlavě, jak by se bez tohoto moudrého opatření stalo v případě, že by dědictví připadlo dauphinovi; ale že nyní, když má tento princ tři syny, z nichž druhý může být povolán ke španělské koruně, zřeknutí královny, jeho babičky, pozbývají platnosti, protože už nemají účinek, pro nějž jedině byla učiněna, nýbrž jiný, pro klid Evropy zbytečný a sám o sobě nespravedlivý, neboť o dědictví připravují soukromého prince bez zemí, a přece legitimního dědice, aby jím obdařila ty, kdo nejsou dědici ani nemají oproti synovi Francie žádný právní nárok; účinek navíc, který nevede k ničemu menšímu než k rozptýlení a úplnému zničení monarchie, k jejímuž zachování byla ta zřeknutí učiněna. Toto proslulé mínění všichni schválili a Villafranca se ujal toho, že je přednese v plné radě. V tajemství tedy byli zatím jen Portocarrero, Villafranca, Villena, San Esteban, Medina Sidonia a Villagarcía. Usoudili právem, že musí být mezi nimi neporušitelně zachováno, dokud kardinál nepřesvědčí krále. Obtíže toho byly krajní.

Kromě oné nezměrné a vrozené vášně španělského krále pro velikost rakouského domu učinil král závěť ve prospěch arcivévody o všem, co na světě vlastnil. Bylo ho tedy třeba přimět, aby zničil své vlastní dílo, mistrovské dílo svého srdce, útěchu nad předčasným koncem své časné velikosti, kterou zanechával svému rodu a zakládal tak po příkladu Karla V. jeho novou větev; a na tomto zničení naroubovat pro dům francouzský, odvěkého soka a nepřítele domu rakouského, touž velikost, totéž rozdělení, jaké učinil pro svůj; což znamenalo zničit ho vlastníma rukama, pokud to jen bylo možné, a obohatit jeho nepřítele jeho kořistí a všemi korunami, které rakouský dům nahromadil na hlavě své starší linie.

Bylo třeba bojovat proti veškerému vlivu a moci královny, tak pevně ustaveným, a královna byla navíc znovu rozhořčena proti Francii, která nechtěla, aby Harcourt vyslechl cokoli z její strany prostřednictvím admirála. Zkrátka to byla osnova, kterou bylo třeba spřádat před očima hraběte Harracha, císařova vyslance,¹⁸ který měl svou kliku dávno vytvořenou a oči dobře otevřené.

Ať byly tyto překážky jakékoli, velikost jejich cíle jim dodala odhodlání. Začali útokem na královnu autoritou rady, která se tak mocně připojila k hlasu veřejnosti proti přízni a loupežím Berlepschové, její oblíbenkyně, že se tato Němka neodvážila čelit náporu při úpadku, v němž viděla španělského krále, a byla ráda, že si může odvézt do Německa poklady, které nabyla, aby se nevystavovala událostem převratu v zemi, kde byla tak nenáviděna; a odvezla s sebou svou dceru, pro niž posledním úsilím královnina vlivu bylo, že jí vymohla písemný slib španělského krále, že kdokoli si ji vezme, dostane řád Zlatého rouna. Berlepschová pak spěšně odjela, projela Francií a uchýlila se tak, že o ní už nikdo neslyšel.¹⁹ To byl rozhodující tah.

Královna, dobrá a málo schopná, nedokázala sama ze sebe nic vytěžit. Vždy potřebovala někoho, kdo by ji ovládal. Berlepschová, aby nad ní mohla pohodlně vládnout, dobře dbala, aby se k ní nikdo nepřiblížil, takže královna, zbavená této oblíbenkyně, zůstala bez rady, bez pomoci a bez vlastních prostředků, a času bylo podle všeho příliš málo, aby se jí jiná stačila zmocnit natolik, aby mohla po zbytek králova života působit obtíže. Aby si v tomto ohledu definitivně uvolnila ruce, rada, opět ve shodě s veřejností, která sténala pod tíhou Němců prince Darmstadtského, již ovládali Madrid a okolí, provedla ještě jeden silný tah: dala princi poděkovat a tento pluk rozpustit. Tyto dvě rány, a tak rychle po sobě, královnu zdrtily a vyřadily ji na celý zbytek králova života. Portocarrero, Villafranca a San Esteban, jediní tři státní radové zasvěcení do tajemství, obratně přiměli ostatní, aby vyhnali Berlepschovou a prince Darmstadtského, k čemuž se většina z nich odhodlala z nenávisti ke královně a k jejím dvěma pravým rukám; a těch několik, kdo jí byli oddáni, jako admirál z klikaření a Veragua z politiky, bylo strženo s sebou a naučilo se od královny tiše odstupovat pro stav, do něhož ji tato změna uvrhla. Když byly tyto dva velké kroky učiněny, San Esteban, který se od kardinála nevzdálil ani na okamžik, dokud tato velká záležitost nebyla dokonána, ho popohnal k další ráně, bez níž nevěřili, že by bylo možné cokoli úspěšně podniknout. Šlo o to dát vyhnat králova zpovědníka, kterého mu dala královna a který byl horlivým stoupencem Rakouska.

Kardinál zvolil čas a opatření tak dobře, že zasáhl dvakrát: zpovědník byl propuštěn a Portocarrero dal králi jiného, o němž si byl jist, že ho přiměje říkat a dělat všechno, co bude chtít.²⁰ Tehdy držel španělského krále skrze soudnou stolici svědomí, která na něj měla tím větší moc, že začínal hledět na věci tohoto světa už jen ve světle onoho strašného plamene, jenž se zapaluje umírajícím. Portocarrero nechal zpovědníka trochu zakotvit, a když usoudil, že stav španělského krále ho činí schopným vyslechnout srovnání domu francouzského s rakouským, napadl kardinál, stále podepíraný a poučovaný San Estebanem, španělského krále vší autoritou, kterou mu dávala jeho hodnost, jeho součinnost se zpovědníkem a mínění oněch několika osob, jež byly do tajemství zasvěceny, tak málo početných, ale tak předních, a k nimž důležitost věci a okolnosti nedovolovaly přibrat další. Tento panovník, vyčerpaný nemocemi, jehož zdraví, slabé po celý život, učinilo jeho ducha málo rázným, tlačený tak velkými časnými důvody a vyděšený tíhou duchovních, upadl do podivných rozpaků. Nesmírná láska k jeho rodu, odpor k jeho sokovi, tolik zemí a mocí, jež měl odevzdat jednomu či druhému, jeho nejdražší a až dosud nejvíce živené city, jeho vlastní dílo ve prospěch arcivévody, které měl zničit pro velikost rodu odjakživa nepřátelského, věčná spása, spravedlnost, naléhavý zájem jeho monarchie, přání jediných ministrů a předních velmožů, s nimiž se až dosud dalo bezpečně radit, žádný stoupenec Rakouska, který by ho v tomto boji podpořil; kardinál a zpovědník, kteří na něj neustále naléhali mezi těmito radami, z nichž žádnou nemohl mít za podezřelou, nikdo, kdo by měl spojení ve Francii nebo s jakýmkoli Francouzem, nikdo, kdo by nebyl rodilý Španěl, nikdo, kdo by mu dobře nesloužil, nikdo, u něhož by kdy poznal nejmenší odcizení vůči rakouskému domu, naopak u několika z nich velkou oddanost k němu: nebylo třeba méně, aby byl uvržen do nejistoty tak velké, že nevěděl, k čemu se rozhodnout. Nakonec, kolísaje, nerozhodný, rozpolcený sám v sobě, neschopen už snášet tento stav, a přesto neschopen se rozhodnout, pomyslel na to, že se poradí s papežem jako s věštírnou, s níž nemůže chybit; rozhodl se tedy složit do jeho otcovského lůna všechny své nepokoje a řídit se tím, co mu poradí. Navrhl to kardinálovi, který souhlasil, přesvědčen, že papež, tak nestranný a tak osvícený, jak se ukázal od té doby, co řídil církev, a navíc tak nezištný a zbožný, jaký byl, se vysloví pro spravedlivější stranu.

Toto rozhodnutí španělskému králi nesmírně ulevilo; utišilo jeho prudké nepokoje, které silně doléhaly i na jeho zdraví, a to se trochu vzpamatovalo. Napsal tedy papeži velmi obšírně a spolehl se na kardinála, že dá dopis doručit přímo a s veškerým tajemstvím, jaké vyžadoval. Tehdy bylo nutné zasvětit do tajemství Ubillu. Tento ministr, takový, jak jsem ho vylíčil podle těch, kdo ho dobře znali a kdo s ním žili ve společném řízení všech záležitostí, snadno přistoupil na záměry příznivé Francii. Shledal je už tak dobře domluvené, tak chráněné před všemi vnitřními námitkami díky odstavení královny a přípravy kolem nich tak pokročilé, že se poctivě připojil k velmožům, kteří byli v tajemství a kteří tak získali dobrou hlavu a ministerstvo, jehož působnost se vztahovala na celou monarchii a bez něhož by se sotva mohli obejít. Papež dostal dotaz španělského krále přímo a nenechal ho čekat na odpověď a své rozhodnutí. Odepsal mu, že protože je sám stejně blízko jako Jeho Katolické Veličenstvo tomu, aby šel skládat účty svrchovanému pastýři všeho stáda, které mu svěřil, má stejně velký a naléhavý zájem jako Jeho Veličenstvo dát mu radu, za kterou by pak nemohl být kárán; ať uváží, jak málo se má nechat dojímat zájmy rakouského domu ve srovnání se zájmy své věčnosti a s oním strašným účtem, který se tak brzy chystá skládat svrchovanému soudci králů, jenž nepřijímá výmluvy a nehledí na osobu. Že sám dobře vidí, že dauphinovy děti jsou pravými, jedinými a legitimními dědici jeho monarchie, což vylučuje všechny ostatní, a že za jejich života a za života jejich potomstva arcivévoda, jeho potomstvo i celý rakouský dům nemají žádné právo a jsou zcela cizí. Že čím nesmírnější je dědictví, tím strašnější se mu na Božím soudu stane nespravedlnost, které by se v něm dopustil; že je tedy na něm, aby nezanedbal žádné z opatření a kroků, které mu může vnuknout veškerá jeho moudrost, aby učinil spravedlnost tomu, komu ji dluží, a aby zajistil, pokud je to jen možné, celé své dědictví a celou svou monarchii jednomu ze synů Francie. Tajemství dotazu i odpovědi Inocence XII. bylo tak hluboce pohřbeno, že se o něm vědělo až poté, co byl Filip V. ve Španělsku.²¹