Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola druhá

Mezitím byl španělský král bedlivě střežen a zblízka sledován, neboť kardinál doufal, že ho připraví k dokonalé a rychlé poslušnosti vůči rozhodnutí, na něž čekal, takže když dorazilo, zbývalo už jen překonat bezmocné zbytky odporu a doopravdy se dát do díla. Ubilla, spojený s těmi, kdo byli v tajemství, sepsal novou závěť ve prospěch vévody z Anjou a opatřil ji odůvodněními a ustanoveními, která se všem nezaujatým duchům zdála tak plná spravedlnosti, prozíravosti, síly a moudrosti; a ta se stala tak veřejně známou, že o ní zde nebudu říkat nic víc. Když ji státní radové zasvěcení do tajemství dokončili prozkoumávat, přinesl ji Ubilla španělskému králi spolu s onou předchozí, učiněnou ve prospěch arcivévody; ta byla jím spálena v přítomnosti španělského krále, kardinála a zpovědníka, a druhá hned podepsána španělským králem a o chvíli později, když byla zapečetěna, ověřena na vnější straně podpisy kardinála, Ubilly a několika dalších.¹ Když to bylo hotovo, měl Ubilla se stejným utajením připraveny potřebné rozkazy a výnosy pro různé země podléhající španělské koruně. Tvrdí se, že tehdy dali opatrně sondovat našeho krále, aniž se však odvážili svěřit celé tajemství Castel dos Riosovi, a že to byl předmět oné tak zvláštní audience, že nemá obdoby, z níž vyslanec vyloučil Torcyho, jemuž ani předtím, ani potom neřekl ani slovo o věci, kterou měl s králem projednat o samotě.

Krajní stav španělského krále se ukázal teprve několik dní po podpisu závěti. Kardinál, s pomocí předních z tajemství, kteří měli dva velké úřady, a hraběte z Benaventu, který měl třetí, jímž byl pánem králova bytu a komnaty, bránil královně pod různými záminkami, aby se k němu v posledních dnech přiblížila. Benavente nebyl v tajemství, ale byl přítelem předních z oněch několika, kdo v něm byli, a snadno se dal ovládat, takže udělal všechno, co chtěli.

Počítali s ním tak jistě, že ho dali uvést do závěti, aby jako španělský grand vstoupil do junty, kterou závěť zřizovala k vládě do příchodu nástupce; a věděl také, že závěť je hotova, aniž by však věděl, co obsahuje. Nastával čas promluvit v radě. Z osmi, kdo v ní zasedali, byli v tajemství jen čtyři: Portocarrero, Villafranca, San Esteban a Ubilla. Ostatní čtyři byli admirál, Veragua, Mancera a Arias. O ty dva poslední se nestarali, ale admirálova oddanost královně, Veraguova malá věrnost a obtížnost přimět je zachovat tak důležité tajemství stále odkládaly až do úplně posledních dnů španělského krále přistoupení k hlasování v radě o nástupnictví.

Nakonec, když král mohl každým okamžikem skonat, když byla učiněna všechna možná opatření a nebylo se skoro čeho bát, že by se tito dva státní radové, sami a bez opory i důvěry kohokoli, a s královnou v opuštění, odvážili prozradit tajemství, které mělo být tak brzy odhaleno, a to pro sebe tak zbytečně, svolal kardinál radu a předložil jí hned k poradě velkou záležitost nástupnictví. Villafranca dostál slovu a pronesl s velkou silou své mínění tak, jak je uvedeno výše. San Esteban ho s autoritou následoval. Admirál a Veragua, kteří viděli, že věc je předem domluvená, se neodvážili odporovat. Druhý z nich se staral jen o svou kariéru, které nechtěl vystavit nebezpečí v tak kritických chvílích a za současné bezmocnosti vídeňského dvora pro jeho vzdálenost, a týž důvod zadržel admirála navzdory jeho oddanosti královně. Mancera, čestný muž, který chtěl jen dobro, ale byl vyděšen, že má okamžitě zaujmout stanovisko ve věci takové důležitosti, požádal o dvacet čtyři hodiny na rozmyšlenou, po nichž hlasoval pro Francii. Arias, jemuž to o něco dříve pošeptali do ucha, se k tomu hned připojil. Ubilla, když kardinál vyslovil svůj názor a uzavřel, sepsal přímo na stole ono proslulé usnesení; podepsali je a přísahali, že zachovají neporušitelné tajemství, dokud po smrti krále nepřijde čas jednat podle toho, co mezi sebou právě rozhodli. A skutečně, ani admirál, ani Veragua se neodvážili z toho cokoli prozradit, a sám admirál zůstal v této věci neproniknutelný i pro královnu a hraběte Harracha, kteří se nikdy nedozvěděli, zda rada přijala nějaké rozhodnutí. Velmi brzy nato španělský král zemřel, v den Všech svatých, v týž den, kdy se před čtyřiceti dvěma lety narodil; zemřel, pravím, ve tři hodiny odpoledne v madridském paláci.²

Na zprávy o umírajícím stavu španělského krále, o nichž Blécourt velmi pečlivě informoval krále, dal král markýzi z Harcourtu rozkaz, aby byl připraven jet shromáždit armádu u Bayonne, pro niž byla učiněna všechna potřebná opatření; a Harcourt odjel 23. října s plánem zmocnit se míst na této hranici, jako Fuenterrabía a dalších, a vstoupit tudy do Španělska. Guipúzcoa patřila podle rozdělovací smlouvy Francii; až potud tedy nebylo co namítat. Protože se všechno náhle změnilo, nevím, jaké byly plány po podrobení této malé provincie. Ale zatímco Harcourt obstarával královy záležitosti, využil situace a obstaral své vlastní. Beuvron, jeho otec, byl v mladých letech s paní z Maintenon víc než zadobře. Díky tomu se jeho sestra, vévodkyně z Arpajonu, stala první dvorní dámou paní dauphiny Bavorské, když přijela z Languedocu, kde žila dvacet let, kvůli jednomu sporu před královskou radou, a to aniž by ona, její bratr či kdokoli z jejich lidí na něco takového vůbec pomysleli.³ Viděli jsme, že paní z Maintenon na takové přátele nikdy nezapomínala.

To udělalo štěstí Harcourtovi, Villarsovi a mnoha jiným.

Harcourt toho dokázal využít jako muž nekonečně duchaplný a rozumný, jakým byl.

Dvořil se jí, jakmile se mohl uplatnit, a pěstoval tento vztah vždy tak, jako by od ní očekával všechno; a ačkoli s úsudkem klepal na správné dveře, vždy dával najevo, že nedoufá v nic jiného než skrze ni. Vyjednal si tedy jejím prostřednictvím podmínky, aniž by to král měl za zlé, a odjel s ujištěním, že nebude dlouho čekat na to, aby byl učiněn dědičným vévodou.⁴ Dveře k pairství byly tehdy zcela zavřeny. Budu mít příležitost tuto příhodu vysvětlit jinde. Stát se vévodou bylo veškerou Harcourtovou ctižádostí. Byla taková, že dávno předtím, když byl v Calais, aby se s králem Jakubem přeplavil do Anglie, se nebál o tom mluvit nahlas. Blahopřáli mu, že velí podniku, jehož úspěch mu vynese maršálskou hůl. Nezaváhal a nahlas odpověděl, že jeho jediným cílem je být vévodou, a kdyby věděl jistě, že se stane maršálem Francie, ale nikdy vévodou, okamžitě by opustil službu a stáhl se domů.

Jakmile španělský král vydechl naposledy, šlo o otevření jeho závěti. Sešla se státní rada a vstoupili do ní všichni španělští grandi, kteří byli v Madridu. Zvědavost na velikost tak vzácné události, která se týkala tolika milionů lidí, přilákala celý Madrid do paláce, takže se v místnostech sousedících s tou, v níž grandi a rada otevírali závěť, lidé mačkali až k udušení. Všichni cizí vyslanci obléhali dveře.

Každý chtěl první znát volbu krále, který právě zemřel, aby o ní první zpravil svůj dvůr. Blécourt tam byl jako ostatní, aniž by věděl víc než oni, a hrabě Harrach, císařův vyslanec, který doufal ve všechno a počítal se závětí ve prospěch arcivévody, stál naproti dveřím a docela blízko s vítězoslavným výrazem. Trvalo to dost dlouho na to, aby to vzbudilo netrpělivost. Nakonec se dveře otevřely a zase zavřely. Vévoda z Abrantes, muž velmi duchaplný, zábavný, ale obávaný, si chtěl dopřát potěšení oznámit volbu nástupce, jakmile viděl, že všichni grandi a rada s ní souhlasí a přijímají v souladu s ní svá usnesení. Jakmile se ukázal, byl obklopen. Rozhlížel se na všechny strany a vážně mlčel. Blécourt přistoupil, vévoda se na něj upřeně podíval, pak otočil hlavu a předstíral, že hledá, co měl skoro přímo před sebou. Toto počínání Blécourta překvapilo a bylo vyloženo jako špatné znamení pro Francii; pak náhle, dělaje, jako by hraběte Harracha dosud nezahlédl a jako by se mu teprve teď naskytl pohledu, nasadil radostný výraz, skočí mu kolem krku a řekne mu španělsky velmi nahlas: „Pane, s velkým potěšením…“ — a udělal pauzu, aby ho lépe objal — a dodal: „Ano, pane, s nesmírnou radostí na celý svůj život…“ — a zdvojnásobil objímání, aby se opět zastavil, a pak dokončil: „…a s největším uspokojením se s vámi loučím a beru si sbohem s velmi vznešeným domem rakouským.“ Pak se prodere davem a všichni běží za ním, aby se dozvěděli, kdo je nástupcem.⁵ Údiv a rozhořčení hraběte Harracha mu úplně zavřely ústa, ale v plné šíři se objevily na jeho tváři. Zůstal tam ještě několik okamžiků; nechal tam své lidi, aby mu přišli povědět novinky po skončení rady, a šel se zavřít domů ve zmatku tím větším, že se stal obětí objímání a kruté mystifikace poklony vévody z Abrantes.

Blécourtovi to stačilo. Běžel domů psát, aby vypravil kurýra. Když byl při tom, poslal mu Ubilla výtah ze závěti, který měl pohotově připravený, a Blécourt ho jen vložil do své zásilky. Harcourt, který byl v Bayonne, měl rozkaz otevírat všechny královy zásilky, aby mohl jednat podle zpráv a neztrácel čas čekáním na rozkazy dvora, které měl předem pro všechny předvídané případy. Blécourtův kurýr dorazil do Bayonne nemocný, takže Harcourt využil příležitosti a vypravil svého vlastního s rozkazem, aby doručil svému příteli Barbezieuxovi těch pár řádek, které napsal jak králi, tak jemu, dříve než donese Blécourtovu zásilku Torcymu. Byla to pozornost, kterou prokázal Barbezieuxovi, aby ho učinil nositelem této velké zprávy. Barbezieux ji přijal a okamžitě ji donesl králi, který byl tehdy ve finanční radě, v úterý ráno 9. listopadu.

Král, který měl jet střílet, odvolal hon, poobědval jako obvykle u malého stolu, aniž by cokoli dal znát na tváři, oznámil smrt španělského krále, za něhož vezme smutek, a dodal, že celou zimu nebudou u dvora žádná „apartmá“, komedie ani jiné zábavy; a když se vrátil do svého kabinetu, dal ministrům vzkázat, aby se ve tři hodiny dostavili k paní z Maintenon. Monseigneur se vrátil z honu na vlky; i on byl ve tři hodiny u paní z Maintenon. Rada tam trvala až po sedmé, načež král pracoval až do deseti s Torcym a Barbezieuxem společně. Paní z Maintenon byla po celou dobu rady přítomna a byla přítomna i práci, která po ní následovala. Nazítří ve středu byla ráno státní rada u krále jako obvykle, a po návratu z honu uspořádal král jinou, jako předchozího dne, u paní z Maintenon, od šesti večer téměř do deseti. Ať byli u dvora na přízeň paní z Maintenon sebevíc zvyklí, nebyli zvyklí vidět ji veřejně zasahovat do záležitostí, a překvapení bylo krajní, když se u ní konaly dvě formální rady, a to o nejvyšší a nejdůležitější poradě, jaká kdy byla za celé této dlouhé vlády i za mnoha jiných předložena.

Král, Monseigneur, kancléř, vévoda z Beauvilliers a Torcy — a tehdy nebylo jiných státních ministrů než tito tři poslední — byli jediní, kdo o této velké záležitosti rokovali, a s nimi paní z Maintenon, která ze skromnosti mlčela a kterou král přiměl říci svůj názor, když všichni vyslovili své mínění, kromě něj. Rozdělili se: dva pro setrvání u rozdělovací smlouvy, dva pro přijetí závěti.

První tvrdili, že je v sázce slovo, že není srovnání mezi rozmnožením moci a zemí spojených s korunou, zemí sousedících a tak nezbytných jako Lotrinsko, tak důležitých jako Guipúzcoa, jež je klíčem ke Španělsku, tak užitečných pro obchod jako toskánská místa, Neapol a Sicílie, a osobní velikostí jednoho syna Francie, jehož potomstvo, nanejvýš hned první generace, se stane španělským svým zájmem a tím, že nebude znát nic jiného než Španělsko, a bude na moc Francie stejně žárlit jako rakouští španělští králové. Že přijmout závěť znamená počítat s dlouhou a krvavou válkou, pro urážku porušení rozdělovací smlouvy a pro zájem celé Evropy postavit se kolosu, jakým by se Francie na čas stala, kdyby jí dovolili ujmout se tak rozsáhlého dědictví.

Že Francie, vyčerpaná dlouhou řadou válek, která od rijswijského míru neměla čas si oddechnout, není ve stavu se tomu vystavit; že Španělsko je v tom stavu už dávno; že přijetím by veškeré břemeno padlo na Francii, která by v neschopnosti unést tíhu všeho, co se proti ní spojí, musela ještě nést Španělsko. Že je to řetěz, jehož následky si nelze troufnout předvídat, ale které se v hrubých rysech ukazují takové, že veškerá lidská prozíravost jako by radila nevystavovat se jim. Že setrváním u rozdělovací smlouvy si Francie získá celou Evropu tímto dodrženým slovem a tímto velkým příkladem umírněnosti — ona, která měla celou Evropu na krku jen díky přesvědčení, jemuž její jednání dodalo věrohodnosti, o pomluvách tak úspěšně rozšiřovaných, že chce všechno pohltit a postupně vystoupit k všeobecné monarchii, kterou kdysi tolik vyčítali rakouskému domu, a o čemž by přijetí závěti už nedovolilo pochybovat, protože by to byl její velmi pokročilý stupeň. Že setrváním u rozdělovací smlouvy si získá důvěru celé Evropy, jejíž diktátorkou by se stala, čehož nemohla doufat dosáhnout svými zbraněmi; a že vnitřek království, obnovený dlouhým mírem, rozmnožený na úkor Španělska, s klíčem k nejžárlivější a nejobnaženější straně tohoto království a s klíčem k veškerému levantskému obchodu, a konečně s tak nezbytným zaokrouhlením o Lotrinsko, které spojuje Biskupství, Alsasko a Franche-Comté a osvobozuje Champagne, jež nemá žádné hranice, by vytvořil stát tak mocný, že by byl v budoucnu postrachem nebo útočištěm všech ostatních a v bezpečném postavení, aby mohl řídit všechny obecné záležitosti Evropy podle své vůle. Torcy otevřel toto mínění, aby vážil pro a proti a bez závěru, a vévoda z Beauvilliers ho mocně podpořil.

Kancléř, který se během celého tohoto výkladu zabýval výhradně tím, aby vystihl královu náklonnost, a který věřil, že ji konečně pronikl, promluvil potom.

Nejprve stanovil, že je na králově volbě, zda nechá rakouský dům podruhé se rozvětvit, s mocí jen o málo menší, než jakou měl od Filipa II. a jejíž sílu a moc jsme tak živě pocítili, nebo zda si tutéž výhodu vezme pro svůj dům; že tato výhoda je mnohem větší než ta, z níž rakouský dům vytěžil tak velké výhody, pro rozdíl v oddělenosti zemí obou větví, které si mohly pomáhat jen smluvenými diverzemi a které byly rozděleny cizími státy. Že jedna z nich neměla ani moře, ani obchod, že její moc byla jen uzurpací, která vždy narážela na odpor ve svém vlastním lůně a často na otevřené vzpoury, a to v oné rozlehlé zemi Německu, kde sněmy vzdorovaly, jak jen mohly, a kde bylo možné bez nepatřičnosti podněcovat nespokojenost díky starému spojenectví Francie s německým tělesem; a pro vzdálenost Španělska dostávala tato větev pomoc jen s obtížemi, nemluvě o neklidu ze strany Turků, jejichž zbraně často učinily zbraně císařů pro Španělsko neužitečnými. Že dědičné země, jimiž mohl císař disponovat jako svým majetkem, nelze srovnávat ani s nejmenšími provinciemi Francie. Že toto posledně jmenované království, nejrozlehlejší, nejbohatší a nejmocnější ze všech v Evropě, bereme-li každý stát zvlášť, má tu výhodu, že nezávisí na mínění kohokoli a hýbe se celé jedinou vůlí svého krále, což činí jeho pohyby dokonale tajnými a naprosto rychlými; a navíc tu, že sousedí se Španělskem od jednoho moře k druhému a díky oběma mořím má obchod a loďstvo, je s to chránit loďstvo španělské a využít v budoucnu svého spojení se Španělskem pro obchod s Indiemi; a tedy sklízet z tohoto spojení plody mnohem stálejší, větší a jistější, než jaké mohl sklízet rakouský dům, který, zdaleka nemoha vzájemně počítat s přesnou pomocí, měl často potíže přepravit z jedné větve do druhé pouhé kurýry; kdežto Francie a Španělsko díky svému sousedství tvoří pro všechny tyto důležité výhody jedinou provincii a mohou kdykoli jednat bez vědomí všech svých sousedů. Že tyto výhody vyvažuje jen získání Lotrinska, pohodlné a jistě důležité, ale jehož držení by nijak nezvětšilo váhu Francie v obecných záležitostech, kdežto spojena se Španělskem by vždy měla převahu a byla by vysoko nad většinou mocností sdružených v aliancích, jejichž rozdílné zájmy nemohou učinit tato spojení trvalými jako zájem bratrů a téhož rodu. Že navíc, povznese-li se člověk z titulu nutnosti nad skrupuli o obsazení Lotrinska — odzbrojeného, bez hradeb a obklopeného, jaké je —, pak to, že ho nemáme, je ta nejmenší nevýhoda na světě, protože se ho vždy zmocníme při prvním válečném pohybu, jak se to dělá už tak dlouho, že se v takových případech nepozná rozdíl mezi ním a provincií království.

Pokud jde o Neapol, Sicílii a místa na toskánském pobřeží, stačí otevřít dějiny, aby člověk viděl, jak často jich naši králové byli pány, a s nimi i Milánska, Janova a jiných malých italských států, a s jakou zhoubnou a rychlou snadností je vždy ztratili. Že rozdělovací smlouva byla přijata z nedostatku naděje na něco lepšího, jakmile jsme se nechtěli vrhnout do výbojů; ale že kdo by ji přijal, mýlil by se, kdyby nepoznal nepřátelství tolika let obratné ruky, která ji sestavila, aby nám dala jména, a ne věci, nebo spíše věci nemožné udržet pro svou vzdálenost a vyčerpanost, které by byly dobré jen k tomu, aby strávily naše peníze, rozdělily naše síly a držely nás ve věčném omezení a v povijanu. Že pokud jde o Guipúzcou, je šalbou pokládat ji za klíč ke Španělsku; stačí se odvolat na nás samé, kteří jsme byli přes třicet let ve válce se Španělskem a vždy s to dobýt míst a přístavů této provincie, když král dobyl přece míst ve Flandrech, na Máze i na Rýně. Ale že strašlivá neúrodnost rozlehlé krajiny a obtížnost Pyrenejí vždy odváděly válku od této strany a dovolovaly dokonce i v jejím nejprudším běhu jakýsi obchod mezi oběma hranicemi pod záminkou tolerance, aniž by se tam kdy spáchalo jakékoli nepřátelství. Že konečně místa na toskánském pobřeží budou vždy vydána na pospas pánovi Milánska, který se může v klidu a tajně připravit, náhle a po souši na ně udeřit a zmocnit se jich dřív, než dorazí pomoc po moři, která může vyplout jen z provensálských přístavů. Že pokud jde o nebezpečí mít francouzské španělské krále za nepřátele, jako byli ti z rakouského domu, tato totožnost nemůže nikdy nastat, protože nebudou z onoho domu, ale z domu francouzského, a nic, co by nebylo zájmem samotného Španělska, nebude nikdy jejich zájmem; naopak, jakmile bude totožnost rodu, bude totožnost zájmů, z nichž, abychom mluvili nyní jen o vnějších, ponížení císaře, omezení obchodu a růstu kolonií Angličanů a Holanďanů v Indiích vždy vytvoří tak velký společný zájem, že převáží všechny ostatní. Že pokud jde o vnitřní věci, stačí si vzít příklad z rakouského domu, jejž nic nedokázalo rozdělit od dob Karla V., ačkoli býval tak často plný domácích sváříků.⁶ Že touha rozšířit se ve Flandrech je bod, který nejmenší zrnko moudrosti a politiky vždy podřídí všemu, co může přinést spojení dvou tak mocných a všude tak sousedících monarchií, jež nevede k ničemu menšímu než k tomu, aby se naše obohatila obchodem s Indiemi, a aby obě udávaly pohyb, váhu a časem i tón všem záležitostem Evropy; že tento zájem je tak velký a tak hmatatelný a příležitosti k rozkolu mezi dvěma králi téže krve samy o sobě tak nepatrné a ve srovnání s ním tak nicotné, že se rozkolu nelze rozumně obávat. Že je naděje, že král bude žít dost dlouho, aby toto spojení upevnil, a po něm Monseigneur mezi svými dvěma syny; že není menší důvod doufat v jeho pokračování u dvou bratří, tak jednotných a tak dávno utvrzených v těchto zásadách, které předají i bratrancům, což už ukazuje dlouhou řadu let; a že konečně, kdyby neštěstí dokázalo natolik přemoci všechen rozum, že by vznikly války, musí vždy být nějaký španělský král, a válka se povede mírněji a skončí vždy snáze a šťastněji s králem téže krve než s cizincem z rakouského domu.

Po tomto výkladu přešel kancléř k tomu, co se týkalo porušení rozdělovací smlouvy. Když připomněl, co v ní bylo podvodného, záludného a nebezpečného, tvrdil, že tvářnost věcí, zcela změněná oproti době, kdy byla podepsána, uvádí krále podle práva na svobodu, aniž by mohl být obviněn z porušení slova; že se touto smlouvou zavázal jen k tomu, co obsahovala; že se v ní nenajde žádné ustanovení o odmítnutí toho, co bude dáno vůlí španělského krále, a to vůlí čistou, bez žádosti, ba bez vědomí krále, a toho, co bude nabídnuto všeobecným přáním všech velmožů a národů Španělska; že první se již stalo a druhé podle všeho bude následovat; že odmítnout to proti veškerému zájmu, jak věřil, že prokázal, by nepřineslo důvěru těch, s nimiž byla rozdělovací smlouva podepsána, spíše jejich pohrdání a přesvědčení o bezmocnosti, které by je povzbudilo, aby se brzy pokusili oloupit Francii o to, co jí bylo dáno v tak velké vzdálenosti a tak nesnadné k uhájení jen proto, aby jí to při první příležitosti vzali; a že Francie, zdaleka se nestávajíc diktátorkou Evropy díky tak podivné umírněnosti, kterou neomlouvá žádná spravedlnost, by získala pověst malomyslnosti, která by byla přičítána nebezpečím poslední války a vyčerpání, jež jí po ní zůstalo, a stala by se posměchem svých falešných přátel s mnohem větším důvodem, než jakým byli Ludvík XII. a František I. posměchem Ferdinanda Katolického, Karla V., papežů a Benátčanů pro svou vzácnou věrnost danému slovu a výslovným slibům, s nimiž zde nelze nic ani v nejmenším srovnávat; konečně, že připouští, že tak bohaté dědictví nebude získáno bez války, ale že je třeba mu také přiznat, že císař nesnese o nic pokojněji provedení rozdělovací smlouvy než provedení závěti; že k ní nikdy nechtěl svolit, že se všemožně pokoušel se jí postavit, že se zabývá jen odvody a spojenectvími; a že když už válka má být tak jako tak, je lepší ji vést s plnýma rukama a neukázat se před tváří světa nehodnými nejvyššího a nejméně tušeného štěstí.

Tato dvě mínění, z nichž zde podávám jen jádro, byla na obou stranách mnohem obšírnější a velmi vášnivě hájená mnoha replikami z obou stran.

Monseigneur, jakkoli utopený v tuku a v apatii, se na obou těchto radách ukázal jako jiný člověk, k velkému překvapení krále i přítomných. Když na něj přišla řada, po skončení replik, vyslovil se s důrazem pro přijetí závěti a převzal část nejlepších kancléřových důvodů. Pak se obrátil ke králi s uctivým, ale pevným výrazem a řekl mu, že když řekl svůj názor jako ostatní, dovoluje si ho požádat o své dědictví, protože je nyní možné je přijmout; že španělská monarchie je majetkem královny, jeho matky, a tedy jeho, a pro klid Evropy majetkem jeho druhého syna, jemuž ho z celého srdce postupuje, ale že z něj nepřenechá ani píď země nikomu jinému; že jeho žádost je spravedlivá a v souladu s královou ctí a se zájmem a velikostí jeho koruny, a že doufá, že mu nebude odmítnuta. To, řečeno se zanícenou tváří, překvapilo nad míru. Král ho velmi pozorně vyslechl, pak řekl paní z Maintenon: „A vy, madame, co říkáte na tohle všechno?“ Ona se dala do hraní na skromnou; ale nakonec, na naléhání a dokonce na rozkaz, řekla dvě slova se slušnými rozpaky, pak v několika slovech přešla k chvále Monseigneura, jehož se bála a kterého neměla ráda, stejně jako on ji, a nakonec byla pro přijetí závěti.

Král uzavřel, aniž by se vyjádřil. Řekl, že všechno dobře vyslechl a porozuměl všemu, co bylo řečeno z obou stran; že jsou velké důvody na obou stranách, že si věc zaslouží, aby se na ni vyspal a počkal dvacet čtyři hodiny, co může přijít ze Španělska a zda Španělé budou téhož názoru jako jejich král. Propustil radu, které nařídil, aby se sešla nazítří večer na témž místě, a zakončil svůj den, jak bylo řečeno, s paní z Maintenon, Torcym, kterého nechal zůstat, a Barbezieuxem, pro něhož poslal.

Ve středu 10. listopadu přijelo několik kurýrů ze Španělska, z nichž jeden jen projížděl s rozkazy pro bavorského kurfiřta v Bruselu. Dostalo se jimi všeho, co mohlo krále definitivně přimět k přijetí závěti, totiž přání velmožů a národů, pokud to krátkost času dovolovala; takže když bylo všechno přečteno a projednáno u paní z Maintenon na radě, kterou tam král po návratu z honu uspořádal jako předchozího dne, rozhodl se k přijetí. Nazítří ráno, ve čtvrtek, udělil král mezi ranním lever a mší audienci španělskému vyslanci, při níž byli přítomni Monseigneur a Torcy. Vyslanec předal jménem královny a junty ověřený opis závěti. Od té doby se nepochybovalo, že král při této audienci, aniž by se jasně vyslovil, dal vyslanci velké naděje na přijetí; po jeho odchodu dal král přivést monseigneura vévodu z Bourgogne, jemuž svěřil tajemství učiněného rozhodnutí. Kancléř odjel odpoledne do Paříže a ostatní ministři dostali volno až do Versailles, takže nikdo nepochyboval, že rozhodnutí, ať bylo jakékoli, je učiněno a pevně stanoveno.

Junta, kterou závěť ustanovila k vládě do příchodu nástupce, byla velmi malá a složená jen z královny, kardinála Portocarrera, dona Manuela Ariase, guvernéra Kastilské rady, velkého inkvizitora, a za španělské grandy z hraběte z Benaventu a hraběte z Aguilaru.⁷ Ti, kdo dali závěť učinit, se neodvážili vyloučit královnu a sami se do junty nechtěli dát, aby se vyhnuli žárlivosti. Nebyli si o nic méně jisti svou věcí, jakmile volba nástupce projde při otevření závěti, ani správou, díky přítomnosti kardinála, hraběte z Benaventu a Ariase, jimiž si byli jisti, přičemž Ariasův úřad, který budu mít jinde příležitost vysvětlit, dával největší moc, podpořen zvláště autoritou kardinála, který byl jakoby regentem a hlavou junty; veškerý vliv a moc královny byly zničeny do té míry, že byla nucena dvořit se kardinálovi a jeho přátelům, a pod záminkou svého zármutku se junty účastnila jen proto, aby podepsala první a nejdůležitější usnesení, všechna přijatá bez ní, a pak se z běžných a obvyklých záležitostí stáhla, protože cítila, že by tam byla jen na odiv. Aguilar byl nejošklivější muž ve Španělsku, nejduchaplnější a snad i nejschopnější, ale nejproradnější a nejzlomyslnější. Byl jako takový tak dobře znám, že o tom sám žertoval a říkal, že by byl nejhorším člověkem ve Španělsku, nebýt svého syna, který k ošklivosti jeho duše připojil ošklivost, jakou on sám měl na těle. Byl to však zároveň člověk úskočný, který, když viděl, že rozhodnutí padlo, myslel jen na svou kariéru, na to, jak se zalíbit pánům záležitostí a připravit nástupce, aby s ním dobře zacházel. Ubilla byl svým úřadem kardinálovi a Ariasovi ještě velkou a pevnou oporou.

Nutný sled tak zajímavého vyprávění mi nedovolil ho přerušit. Nyní, když je dovedeno k bodu odpočinku, je třeba se trochu vrátit zpět. Nelze uvěřit, jak byl Blécourt ohromen tak málo očekávaným rozhodnutím, které před ním bylo tajeno stejně jako před hrabětem Harrachem. Zuřivost tohoto posledního byla krajní pro překvapení, pro zničení závěti ve prospěch arcivévody, s níž plně počítal, a pro opuštěnost a bezmocnost, do nichž náhle upadl, on i královna, jíž nezůstala jediná kreatura, a jemu jediný stoupenec Rakouska, který by se odvážil ukázat. Harcourt, když otevřel královy depeše v Bayonne, zůstal jako zkoprnělý. Tehdy dobře pochopil, že návrhy, které mu admirál činil jménem královny, pocházely od prozíravých lidí — ne od ní, ale od admirála —, kteří se obávali, že věci vezmou tento obrat pro velký zájem předních jednotlivců, a kteří si chtěli pro každý případ úspěchu zajistit svůj obchod. Byl by tehdy znovu zdvojnásobil lítost nad svým návratem a nad zákazem, který dostal, pouštět se do čehokoli s admirálem, kdyby obratně nevyužil času a ochrany paní z Maintenon, aby si odvezl do Bayonne slib, jehož splnění začal urychlovat.

Překvapení krále a jeho ministrů bylo bezpříkladné. Ani on, ani oni nemohli uvěřit tomu, co četli v Blécourtově depeši, a potřebovali několik dní, aby se natolik vzpamatovali, že byli s to o tak důležité věci rokovat. Jakmile se zpráva stala veřejnou, učinila stejný dojem na celý dvůr, a cizí vyslanci trávili noci poradami a úvahami o tom, jaké rozhodnutí král přijme a jaké jsou zájmy jejich pánů, a navenek zachovávali velké mlčení. Dvořan se zabýval jen dohady; a skoro všichni se kloníli k přijetí.

Způsob provedení se však v radách přesto projednával, a to až do té míry, že se uvažovalo o tom, sehrát světu komedii a nechat vévodu z Anjou zmizet pod vedením nuncia Gualteria, který by ho odvezl do Španělska. Dozvěděl jsem se to a pomýšlel jsem, že se k tomu přidám. Ale tato ubohá klička byla hned zavržena pro hanbu přijmout pokradmu tolik nabízených korun a pro rychlou nutnost odhodit masku, aby bylo možné podpořit Španělsko, příliš slabé, než aby mohlo být ponecháno vlastním silám. Protože se nemluvilo o ničem jiném než o tom, jaké rozhodnutí je třeba přijmout, pobavil se král jednoho večera ve svém kabinetu tím, že se zeptal princezen na jejich názor. Odpověděly, že je třeba rychle poslat pana vévodu z Anjou do Španělska a že je to všeobecné mínění, podle všeho, co slyší říkat od všech.

„Jsem si jist,“ odpověděl jim král, „že ať se rozhodnu jakkoli, mnoho lidí mě odsoudí.“ Bylo to v sobotu 13. listopadu. Nazítří ráno, v neděli 14., v předvečer odjezdu z Fontainebleau, mluvil král dlouho s Torcym, který pak vzkázal španělskému vyslanci, jenž zůstal ve Fontainebleau, aby se příští večer dostavil do Versailles. Rozkřiklo se to a vzbudilo to velkou pozornost. Čilí lidé se navíc dozvěděli, že král minulý pátek dlouho mluvil s panem vévodou z Anjou v přítomnosti Monseigneura a monseigneura vévody z Bourgogne, což bylo tak neobvyklé, že se začalo tušit, že závěť bude přijata. Téže neděle, v předvečer odjezdu, projel Fontainebleau španělský kurýr hraběte Harracha jedoucí do Vídně, viděl krále při večeři a veřejně řekl, že v Madridu očekávají pana vévodu z Anjou s velkou netrpělivostí, a dodal, že čtyři grandi jsou jmenováni, aby mu vyjeli naproti. Tento princ, s nímž mluvili o závěti, odpovídal jen vděčností vůči španělskému králi a choval se tak prostě, že nikdy nebylo znát, že by o něčem věděl nebo něco tušil, až do okamžiku svého prohlášení.