Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola třetí

V pondělí 15. listopadu odjel král z Fontainebleau mezi devátou a desátou hodinou, maje ve svém kočáře jen monseigneura vévodu z Bourgogne, paní vévodkyni z Bourgogne, paní princeznu de Conti a vévodkyni du Lude; pojedl něco, aniž z kočáru vystoupil, a do Versailles dorazil kolem čtvrté hodiny.

Monseigneur jel poobědvat do Meudonu, aby tam zůstal několik dní, a Monsieur s Madame do Paříže. Cestou dostal španělský vyslanec kurýra s novými rozkazy a novým naléháním, aby žádal o pana vévodu z Anjou. Ve Versailles se sešel velmi početný dvůr, který tam zvědavost shromáždila hned v den králova příjezdu.

Nazítří, v úterý 16. listopadu, dal král po svém lever vstoupit španělskému vyslanci do svého kabinetu, kam se pan vévoda z Anjou dostavil zadními chodbami. Král mu ho ukázal a řekl mu, že ho může pozdravit jako svého krále. Vyslanec se ihned vrhl na kolena po španělském způsobu a pronesl k němu v této řeči dosti dlouhý projev. Král mu řekl, že vnuk ještě španělsky nerozumí a že za něj musí odpovědět on sám. Hned nato dal král proti všemu zvyku otevřít obě křídla dveří svého kabinetu a přikázal všem, kdo tam byli skoro v davu, aby vstoupili; pak majestátně přelétl očima početnou společnost: „Pánové,“ řekl jim, ukazuje na vévodu z Anjou, „tady je španělský král. Původ ho povolával k této koruně, zesnulý král také svou závětí, celý národ si to přál a naléhavě mě o to žádal; byla to vůle nebes; svolil jsem s radostí.“ A obrátil se ke svému vnukovi: „Buďte dobrým Španělem, to je nyní vaše první povinnost, ale pamatujte, že jste se narodil jako Francouz, abyste udržoval jednotu mezi oběma národy; to je způsob, jak je učinit šťastnými a zachovat mír v Evropě.“ Pak ukázal prstem na svého vnuka a řekl vyslanci: „Bude-li se řídit mými radami, budete velkým pánem, a brzy; nemůže udělat nic lepšího, než se řídit vašimi.“ Když přešel tento první povyk dvořanů, přišli oba další synové Francie a všichni tři se několikrát něžně a se slzami v očích objali. Sinzendorf, císařův vyslanec, který později udělal ve Vídni velkou kariéru, požádal o audienci, aniž by věděl, co se má stát, a v téže nevědomosti čekal dole v sále vyslanců, až si pro něj přijde uvaděč, aby oznámil narození arcivévody, císařova vnuka, který brzy nato zemřel.¹ Vystoupil tedy nahoru, aniž by cokoli věděl o tom, co se právě odehrálo. Král dal novému panovníkovi a španělskému vyslanci přejít do svých zadních kabinetů a pak dal vstoupit Sinzendorfovi, který se teprve při odchodu dozvěděl, do jaké nepříjemné shody okolností upadl. Potom šel král na mši na tribunu jako obvykle, ale se španělským králem, a ten po jeho pravici. Na tribuně se královská rodina, totiž až po vnuky Francie včetně, a ne dál, stavěla do řady za sebou na králův podlahový koberec; a protože tam na rozdíl od klekátka byli všichni jako on opřeni o zábradlí pokryté kobercem, měl jedině král polštář na lavici, a oni všichni klečeli na lavici pokryté týmž kobercem, a všichni bez polštáře. Když přišli na tribunu, byl tam jen králův polštář; král ho vzal a podal španělskému králi, který ho nechtěl přijmout, a tak byl odložen stranou a oba vyslechli mši bez polštáře. Ale potom byly vždy dva, když šli na tutéž mši, což se stávalo velmi často.

Při návratu ze mše se král zastavil v ložnici velkého bytu a řekl španělskému králi, že odnynějška bude jeho; španělský král v ní spal hned téhož večera a přijal v ní celý dvůr, který se k němu v davu hrnul vzdát mu úctu. Villequier, první šlechtic královy komory s právem nástupnictví po svém otci, vévodovi z Aumontu, dostal rozkaz mu sloužit; a král mu postoupil dva ze svých kabinetů, do nichž se vstupuje z této místnosti, aby se v nich zdržoval, když bude v soukromí, a aby se nepřerušilo spojení obou křídel, které vede jen tímto velkým bytem.

Téhož dne se vědělo, že španělský král odjede 1. prosince; že ho budou doprovázet oba princové, jeho bratři, kteří žádali, aby směli jet až k hranici; že pan z Beauvilliers bude mít po celou cestu autoritu nad princi i dvořany a jediné velení nad gardou, vojsky, důstojníky a průvodem, a že sám bude o všem rozhodovat a vším disponovat. Maršál-vévoda z Noailles mu byl přidělen, nikoli aby se do čehokoli vměšoval nebo cokoli v jeho přítomnosti nařizoval, ačkoli byl maršálem Francie a kapitánem tělesných gard, ale aby ho ve všem zastoupil v případě nemoci nebo nepřítomnosti v místě, kde budou princové. Veškerá dvorská mládež přibližně ve věku princů dostala svolení cestu vykonat, a mnozí jeli buď po svém, nebo v kočárech průvodu. Dále se vědělo, že ze Saint-Jean-de-Luz po rozloučení pojedou oba princové poznat Provence a Languedoc přes kousek Dauphiné, že se vrátí přes Lyon a že cesta potrvá čtyři měsíce. Sto dvacet gardistů pod Vaudreuilem, poručíkem, a Montessonem, praporečníkem, s několika exempty dostalo rozkaz je doprovázet, a páni z Beauvilliers a z Noailles dostali každý padesát tisíc liber na cestu.

Monseigneur, který věděl, na jakou hodinu si král stanovil prohlášení španělského krále, to oznámil těm, kdo byli v Meudonu; a Monsieur, který se tajemství dozvěděl při odjezdu z Fontainebleau, se postavil pod své hodiny, netrpělivý, aby to mohl oznámit, a několik minut před stanovenou hodinou se nemohl zdržet a řekl svému dvoru, že se dozví velkou novinu, kterou jim sdělil, jakmile mu to ručička, když dosáhla hodiny, dovolila. Již minulý pátek se to dozvěděli monseigneur vévoda z Bourgogne, pan vévoda z Anjou a španělský vyslanec a zachovali tajemství tak dobře, že nic neprosáklo z jejich výrazu ani chování. Paní vévodkyně z Bourgogne se to dozvěděla po příjezdu z Fontainebleau a pan vévoda z Berry v pondělí ráno. Jejich radost byla krajní, ač smíšená s hořkostí odloučení; byli něžně spojeni, a jestliže živost a dětskost občas vyvolávaly drobné hádky mezi prvním a třetím, byl to vždy druhý, od přírody rozvážný, chladný a zdrženlivý, kdo je usmiřoval.

Hned po prohlášení to král dal oznámit skrze prvního podkoního anglickému králi a královně. Odpoledne jel španělský král navštívit Monseigneura do Meudonu; ten ho přijal u dvířek kočáru a stejně ho vyprovodil. Všude ho nechával jít před sebou a dával mu titul Veličenstvo; na veřejnosti zůstávali stát. Monseigneur byl radostí celý bez sebe. Často opakoval, že nikdy žádný člověk nebyl v postavení, aby mohl říci jako on: „Král, můj otec, a král, můj syn.“ Kdyby byl znal proroctví, které o něm hned při jeho narození říkalo: „Syn krále, otec krále, a nikdy král“, a které každý slyšel opakovat tisíckrát, myslím, že by se z toho, ať jsou taková proroctví sebemarnější, tolik neradoval. Od tohoto prohlášení se se španělským králem zacházelo jako s anglickým králem. Při večeři měl křeslo a svůj cadenas² po královské pravici, Monseigneur a zbytek královské rodiny skládací stoličky na konci, a když se podle obvyklého pořádku pilo, podšálek a přikrytou sklenici a ochutnávání jako pro krále. Veřejně se vídali jen v kapli, cestou tam a zpět, a při večeři, po níž ho král vyprovázel až ke dveřím galerie. S anglickým králem a královnou se viděl ve Versailles i v Saint-Germain a zacházeli spolu ve všem jako král s anglickým králem; ale všichni tři králové se nikdy nikde nesešli spolu. V soukromí, totiž v kabinetech a u paní z Maintenon, žil s králem jako vévoda z Anjou; král se při první večeři obrátil ke španělskému vyslanci a řekl mu, že si stále myslí, že je to všechno sen. Paní vévodkyni z Bourgogne a své bratry viděl slavnostně jen jednou, u sebe a u nich. Návštěva proběhla jako první návštěva anglického krále, a stejně tak s Monsieurem a Madame, které jel navštívit do Paříže. Když vycházel nebo se vracel, bubnovala stráž pozdrav; zkrátka úplná rovnost s králem. Když spolu cestou na mši nebo zpět procházeli velkým bytem, šel král po pravici a v poslední místnosti ji postoupil španělskému králi, protože tam už nebyl ve svém bytě. Večery trávil u paní z Maintenon, v místnostech oddělených od těch, kde byla ona s králem, a tam hrál všechny možné hry, nejčastěji se honil jako děti se svými bratry, s paní vévodkyní z Bourgogne, která se velmi starala o to, aby ho bavila, a s oním malým počtem dam, jimž byl tento přístup dovolen.

Nuncius a benátský vyslanec se chvíli po prohlášení prodrali davem a šli projevit svou radost králi i novému králi, čehož si lidé velmi povšimli. Ostatní cizí diplomaté se drželi zdrženlivě, dosti v rozpacích; ale stav Sinzendorfa, který zůstal nějaký čas v salonu po své audienci, byl věcí zcela zvláštní a pozoruhodnou. Myslím, že by byl draze zaplatil za slovo varování včas, aby zůstal v Paříži. Brzy nato přišli savojský vyslanec a všichni vyslanci italských knížat pozdravit španělského krále a blahopřát mu.

Ve středu 17. listopadu byl Harcourt prohlášen dědičným vévodou a vyslancem ve Španělsku, s rozkazem vyčkat španělského krále v Bayonne a doprovodit ho do Madridu. Tallard byl ještě ve Versailles před odjezdem zpět do Londýna, kam se anglický král vrátil z Holandska.

Byl to člověk na světě nejvíc rozežíraný ctižádostí a politikou. Byl tak rozhořčen, když viděl svou rozdělovací smlouvu převrácenou a Harcourta dědičným vévodou, že málem přišel o rozum. Z oken zámku ho bylo vidět, jak se prochází sám v zahradě po parterech, s rukama zkříženýma na prsou, s kloboukem do očí, mluví sám se sebou a chvílemi gestikuluje jako posedlý. Chtěl si, jak jsme viděli, přivlastnit čest za rozdělovací smlouvu, stejně jako Harcourt nechával věřit, jak jen mohl, že závěť je jeho dílem, ačkoli se o ní nedozvěděl ani slovo jinak než otevřením králových depeší v Bayonne, jak jsem vyprávěl, a Tallard neměl na rozdělovací smlouvě jiný podíl než podpis. V tomto stavu zuřivosti přišel Tallard na oběd k Torcymu, a když zjistil, že už se sedí u stolu, vešel beze slova do jiné místnosti, hodil tam na židle klobouk a paruku a dal se nahlas a sám se sebou deklamovat o užitečnosti rozdělovací smlouvy, o nebezpečích přijetí závěti, o štěstí Harcourta, který mu, aniž by pro to cokoli udělal, bere jeho odměnu. To všechno bylo doprovázeno takovou zlostí a žárlivostí, a především tak podivnými grimasami a postoji, že ho nakonec přivedl k sobě výbuch smíchu, jehož hluk ho přiměl se s trhnutím otočit; a uviděl sedm nebo osm lidí u stolu, obklopených lokaji, kteří jedli v téže místnosti a kteří, protáhnuvše si co nejdéle potěšení ho poslouchat a pozorovat ho v zrcadle, k němuž byl obrácen, stoje u krbu, už to nevydrželi a všichni najednou vybuchli v ten hlasitý smích. Lze si domyslet, co se s Tallardem po tomto probuzení stalo a jaké historky o tom kolovaly po Versailles.

V pátek 19. listopadu vzal španělský král velký smutek. Villequier v komnatách a jinde jeden poručík gard nesli vlečku jeho pláště. O dva dny později vzal smutek král, ve fialové barvě jako obvykle, a spolu s ním ti, kdo s ním smutek berou. V pondělí 22. přišly dopisy od bavorského kurfiřta z Bruselu, že uznává španělského krále. Dal ho provolat za Te Deum, iluminací a slavností a jmenoval markýze z Bedmaru, generálního polního mistra Nizozemí, aby sem přijel jeho jménem. Téhož dne přišel parlament v plném složení, v červených talárech, ale bez kožešin a bez mortierů, pozdravit španělského krále. První prezident k němu pronesl řeč, pak účetní komora a ostatní soudní dvory, uváděné velmistrem ceremonií. Španělský král se pro žádný z těchto sborů nezvedl z křesla, ale zůstal po celou dobu s odkrytou hlavou. U prince z Walesu v Saint-Germain a u Monsieura v Paříži si nesedl a byl přijat a vyprovozen k dvířkům kočáru stejně jako v Meudonu. Ve středu 24. jel král do Marly až do následující soboty; španělský král jel s ním. Všechno tam probíhalo jako ve Versailles, jen s tím rozdílem, že byl víc mezi všemi v salonu. Jedl stále u králova stolu, v křesle po jeho pravici.

Holandský vyslanec šel proti všemu zvyku cizích diplomatů zadem k Torcymu, aby si jménem svých pánů hořce stěžoval na přijetí závěti. Španělský vyslanec tam přivedl markýze z Bedmaru, kterého král dlouho viděl o samotě ve svém kabinetu. Princ z Chimay a několik dalších Španělů a Vlámů, kteří je doprovázeli, rovněž pozdravili oba krále; náš je provedl zahradami a sám jim je jako hostitel ukazoval v přítomnosti španělského krále. Byli překvapeni, že král jako obvykle dal všem, i jim, pokrýt hlavu; všiml si toho a řekl jim, že před ním se nikdy nikdo nepokrývá, ale že na procházkách nechce, aby se někdo nachladil.

V neděli 28. přinesl španělský vyslanec králi dopisy pana z Vaudemontu, guvernéra Milánska, který tam dal provolat španělského krále se stejnými projevy radosti jako v Bruselu a dával stejná ujištění věrnosti. Bedmar se vrátil do Flander, když ještě jednou rozmlouval s králem, jemuž se velmi zalíbil. Kurýři ze Španělska pršeli, s díky a nevídanou radostí v dopisech junty. 1. prosince šel kancléř v čele rady v plném složení rozloučit se se španělským králem, ale bez řeči, protože zvykem rady je nemluvit ani ke králi. V pondělí 2.³ učinil španělský král markýze z Castel dos Rios, španělského vyslance, grandem první třídy⁴ a bez obřadu přijal Zlaté rouno, přičemž si ponechal řád Svatého Ducha, který je podle svých stanov slučitelný s tímto řádem a s řádem Podvazku, a s žádným jiným. Nosil je na černé kroucené stuze, dokud nedostane ve Španělsku řetěz od nejstaršího rytíře. Způsob nošení Rouna se velmi měnil a nyní je ustálen na červené moaré stuze na krku. Zpočátku to byl pro všední dny lehký řetízek podle vzoru řetězu pro slavnostní dny; ten se zvrhl v obyčejný řetízek, pak se z pohodlnosti nosil v knoflíkové dírce. Řetízek vystřídala stuha, buď na krku, nebo v knoflíkové dírce, a protože nebyla dána při založení řádu, barva byla lhostejná; nakonec převládla černá, příkladem a počtem vážných a starých rytířů, až bavorský kurfiřt, když se stal guvernérem Nizozemí, dal přednost červené jako staršímu a ozdobnějšímu zvyku. Podle jeho příkladu přijali všichni rytíři Rouna v Nizozemí a v Německu červenou moaré stuhu, a španělský král ji brzy nato, co nosil černou, přijal také, a od té doby ji nikdo jinak nenosil, ani v knoflíkové dírce, leda na honu.

Královská rodina, princové a princezny krve, celý dvůr, nuncius, vyslanci Benátek a Savojska a vyslanci italských knížat se se španělským králem rozloučili; ten nevykonal žádnou návštěvu na rozloučenou. Král dal princům, svým vnukům, dvacet jedna měšců po tisíci louisdorech na kapesné a drobné radovánky během cesty, a mimoto mnoho peněz na štědré dary.

Konečně v sobotu 4. prosince šel španělský král ke králi dříve, než kdokoli jiný vstoupil, a zůstal tam dlouho o samotě, pak sešel k Monseigneurovi, s nímž byl také dlouho o samotě. Všichni vyslechli mši spolu na tribuně; tlačenice dvořanů byla neuvěřitelná. Po mši hned nastoupili do kočáru: paní vévodkyně z Bourgogne mezi oběma králi vzadu, Monseigneur vpředu mezi svými dvěma dalšími syny, Monsieur u jedněch dvířek a Madame u druhých, slavnostně obklopeni mnohem větším počtem gardistů než obvykle, žandarmy a lehkými jezdci; celá cesta až do Sceaux byla poseta kočáry a lidem, a Sceaux, kam dorazili krátce po poledni, bylo plné dam a dvořanů a střeženo oběma setninami mušketýrů. Jakmile vystoupili, prošel král celým přízemním bytem, vstoupil sám se španělským králem do poslední místnosti a všechny nechal zůstat v salonu. Po čtvrthodině zavolal Monseigneura, který rovněž zůstal v salonu, a za nějaký čas španělského vyslance, který se rozloučil s králem, svým pánem. Za chvíli dal vstoupit společně Monseigneurovi a paní vévodkyni z Bourgogne, panu vévodovi z Berry, Monsieurovi a Madame, a po krátké přestávce princům a princeznám krve. Dveře byly otevřeny dokořán a ze salonu bylo vidět, jak všichni hořce pláčou. Král řekl španělskému králi, když mu představoval tyto prince: „Tady jsou princové mé krve a vaší; oba národy se nyní musí považovat jen za jeden národ, musí mít tytéž zájmy; přeji si tedy, aby tito princové byli připoutáni k vám jako ke mně; nemohl byste mít věrnější a spolehlivější přátele.“ To vše trvalo dobrou hodinu a půl. Nakonec se bylo nutné rozloučit. Král vyprovodil španělského krále až na konec bytu, několikrát ho objal a dlouho držel v náručí, Monseigneur rovněž. Byla to nesmírně dojemná podívaná.

Král se na nějaký čas vrátil dovnitř, aby se vzpamatoval; Monseigneur nastoupil sám do kaleše a odjel do Meudonu, a španělský král se svými bratry a panem z Noailles do svého kočáru, aby jeli přenocovat do Chartres. Král se pak projel v kaleši s paní vévodkyní z Bourgogne, Monsieurem a Madame, a pak se všichni vrátili do Versailles. Desgranges, ceremoniář, a Noblet, jeden z prvních Torcyho úředníků, jako tajemník, jeli s nimi. Louville, o němž jsem často mluvil, Montriel a Valouse jako podkoní, Hersent, první komorník šatny, a Laroche jako první komorník jeli s nimi, aby zůstali ve Španělsku, s několika drobnými sluhy z komnaty a šatny a s několika lidmi pro kuchyni a lékařství.

Pan z Beauvilliers, který se ládoval chininovou kůrou, aby zastavil úpornou horečku provázenou nepříjemným průjmem, vzal s sebou svou paní, jíž dělaly společnost paní z Cheverny a z Rasilly. Král rozhodně chtěl, aby se vydal na cestu a pokusil se ji vykonat. Rozmlouval s ním dlouho v pondělí ráno, dřív než kdokoli vstoupil a než sám vstal z lůžka; pan z Beauvilliers odtamtud nastoupil rovnou do kočáru, aby jel přenocovat do Étampes a nazítří se připojil ke španělskému králi v Orléansu. Nechme je jet a obdivujme Prozřetelnost, která si pohrává s myšlenkami lidí a nakládá se státy. Co by řekli Ferdinand a Isabela, Karel V. a Filip II., kteří se tolikrát pokoušeli napadnout Francii a byli tolik obviňováni, že usilují o všeobecnou monarchii, a dokonce i Filip IV. se všemi svými opatřeními při královské svatbě a pyrenejském míru, kdyby viděli syna Francie stát se španělským králem závětí posledního z jejich krve ve Španělsku a všeobecným přáním všech Španělů, bez záměru, bez intriky, bez jediné návnady z naší strany, bez vědomí krále, k jeho krajnímu překvapení i k překvapení všech jeho ministrů, a král měl jen tu nesnáz se rozhodnout a tu práci přijmout? Kolik velkých a moudrých úvah by se tu dalo učinit, ale které by v těchto Pamětech nebyly na místě! Vraťme se k tomu, co se událo a čím jsem nechtěl přerušovat tak zajímavý a poutavý sled.

Mezitím se už vědělo, že zpráva o přijetí závěti vyvolala v Madridu nejvyšší radost, za jejíhož jásotu byl nový král Filip V. v Madridu provolán, kde velmoži, měšťané i lid každý den dávali nějaký nový projev své nenávisti k Němcům a ke královně, kterou téměř celé její služebnictvo opustilo a jíž odpírali i ty nejobyčejnější věci k jejímu vydržování. Jiný kurýr z Neapole, kterého vypravil místokrál vévoda z Medinaceli, přinesl zprávu, že tam byl španělský král uznán a provolán se stejnou radostí; stejně tak byl uznán na Sicílii a na Sardinii.

O něco dříve se v Římě přihodila dosti nepříjemná příhoda onomu skvělému panu Vainimu, jemuž nízkost dávat titul Výsost kardinálu z Bouillonu vynesla řád, aniž by to král tušil. Jeho původ byl velmi obyčejný, jeho zásluhy ho nepozvedaly a jeho rozvrácené záležitosti byly vydány na pospas nevlídným věřitelům, kteří mu poslali v patách biřice, aby ho zatkli, protože se příliš neodvažovali dát zabavit jeho nábytek, neboť nad vraty jeho paláce byl králův znak — v Itálii je totiž všechno palác a o domě se tam nemluví. Vaini, napaden, ustupoval v boji a byl pronásledován až domů, kam pan z Monaka, zpraven o této šarvátce, přispěchal sám a řekl veliteli biřiců, aby odešel z paláce, který už není Vainiho, ale jeho vlastní, vyslancův, protože je v něm přítomen. Velitel chtěl odejít, ale někteří biřici neuposlechli, a šlechtici z průvodu pana z Monaka je vyhnali kordy, zatímco on jim kladl na srdce, aby nikoho neporanili. Biřici, kteří byli na ulici, když viděli, jak jejich druhy vyhánějí, vypálili salvu, která zranila několik sluhů pana z Monaka a smrtelně zranila šlechtice, o něhož se opíral, který padl, a vyslanec na něj. Nadělalo to v Římě velký hluk a panu z Monaka to přineslo málo cti, protože se tam velmi nevhodně osobně zapletl s lůzou, a to kvůli Vainimu, jejž bylo třeba chránit jinak a který byl dobrý jen k tomu, aby přivolával nepříjemnosti. Byl tam dokonce pořádně cloumán za svou modrou stuhu. Pan z Monaka, nespokojen s pomalostí posvátného kolegia v této záležitosti, opustil okázale Řím, načež tři kardinálové, hlavy kardinálských řádů (biskupů, kněží a jáhnů), kteří měli toho dne službu, a to Acciaioli, Colloredo a San Cesareo, napsali králi, aby ho jménem posvátného kolegia prosili o odpuštění a o to, jakou spravedlnost a zadostiučinění ráčí předepsat. Král, spokojen s touto pokorou, jim ponechal volnou ruku a vzkázal kardinálu z Estrées, že chce, aby byla udělena milost, pokud by byl někdo odsouzen k smrti.⁵

San Cesareo byl také komořím (camerlengem), z rodu Spinolů, a byl vážným kandidátem na papežský stolec spolu s jiným kardinálem, Spinolou Marescottim, a s Albanim, který nakonec dostal všechny hlasy a opravdu, bez přetvářky, se jen těžko odhodlal pontifikát přijmout. Pocházel z Pesara ve vévodství Urbino, byl synem konsistorního advokáta, kterého Urban VIII. učinil senátorem.⁶ Náš papež se dal cestou malých guvernérských úřadů, z nichž ho Inocenc XI. vytáhl, aby ho učinil tajemníkem brevií, a jeho nástupce Alexandr VIII. ho roku 1690 učinil kardinálem, když mu bylo teprve čtyřicet let. Byl to dobrý člověk, ale protože nikdy nepůsobil v cizině ani ve významných kongregacích během své prelatury, přinesl do svého pontifikátu málo zkušeností a schopností. Francouzi měli velký podíl na jeho povýšení, a mezi jinými kardinál z Bouillonu, který se v konkláve choval s našimi kardinály co nejlépe na světě a ke všem co nejfrancouzštěji. Snášel všechny nepříjemnosti, které mu naši působili, aniž by se rozzlobil nebo se o krok odchýlil od toho, aby je podporoval ze všech sil; a byl tím radši z Albaniho povýšení, že byl jeho přítelem, že ho vždy prosazoval, že měl velký podíl na úspěchu a že tento papež, který přijal kněžské svěcení jen málo dní před vstupem do konkláve, nebyl biskupem a měl být vysvěcen jeho rukama jako děkanem posvátného kolegia, jak jej také vysvětil. Doufal tedy, že sklidí plod svého dobrého chování a mocného papežova doporučení, které mu papež skutečně poskytl. Ale míra byla plná a králův hněv se nedal usmířit. Naši kardinálové dostali rozkaz vrátit se, kromě Jansona, pověřeného královými záležitostmi v Římě, a kardinála z Estrées, který odjel do Benátek, kde se s ním znovu setkáme. Nevím, z jakého rozmaru si tento papež zvolil jméno Klement XI., za něž se dal omluvit kardinálu Ottobonimu, jehož strýcova kreatura byl; byl zvolen [24. listopadu 1700].⁷

Král dal vyplatit čtyři sta tisíc liber kardinálu Radziejowskému, které, jak tvrdil, zálohoval na nezdařenou volbu pana prince de Conti; dal abbému z Polignaku na náhradu jeho výbavy, kterou mu vzali obyvatelé Gdaňska, velkou konfiskaci gdaňských lodí, které dal zadržet, a pak přijal jejich podrobení a omluvy. Dal také dvanáct tisíc liber penze paní z Lislebonne, sestře pana z Vaudemontu, pět tisíc liber Mansartově ženě a čtyři tisíce liber slečně z Croissy, Torcyho sestře; a 23. listopadu učinil Chamillarta ministrem a nařídil mu, aby nazítří přišel do státní rady. Chamillarta tato důležitá milost tím víc dojala, že na ni ještě nepomýšlel. Král, který ho měl rád a byl s ním stále spokojenější, chtěl mu tuto radost uspíšit a zvýšit jeho vážnost a vliv mezi finančníky v době, kdy předvídal, že by mohl potřebovat peníze. Barbezieux, Chamillartův přítel, ale služebně starší a v tolika ohledech nad ním, mu to neměl za zlé, ale nesl tuto přednost s nejvyšší hořkostí; a Pontchartrain se dal vysmát, že dával najevo nelibost a že si na to činil nárok, a vyslechl za to výtky i od vlastního otce.

Mezitím se císař připravoval na válku a na to, aby měl armádu v Itálii pod princem Evženem a další na Rýně, jíž měl velet princ Ludvík Bádenský. Ten se však nyní ještě víc připojil k odpůrcům devátého kurfiřtství. Císař mu o tom napsal důrazně a povýšeně, on odpověděl stejně a nabídl, že složí svůj úřad generálního polního maršála císařských a říšských armád. Když si císař zajistil brunšvický rod devátým kurfiřtstvím, získal ještě braniborský, když vyhověl rozmaru tohoto kurfiřta.

Ten držel Prusko podivným titulem. Rytíři řádu Německého, vyhnaní Saracény ze Sýrie, nevěděli, kam se uchýlit, a bylo jich třicet tisíc, samí Němci. Řím, říše a Polsko se dohodli, že jim dají dobýt Prusko na barbarských a modloslužebných národech, které byly jeho obyvateli a pány a měly krále a jakési státní zřízení.

Dobývání bylo obtížné, dlouhé a krvavé; nakonec se zdařilo a řád Německý se stal velmi mocným. Velmistr byl v zemi absolutním pánem a bylo s ním zacházeno jako s králem, s dvorem a velkými důchody; pod velmistrem byl zemský mistr řádu, který měl své samostatné panství a velký počet komend. Náboženství tam kvetlo a řád s ním, až do té míry, že podnikal výboje a zmocnil se Žmudi a Litvy, což vyvolalo dlouhé a kruté války mezi ním a Poláky. Když Luther rozšířil v Německu své pohodlné učení, rytíři se k němu přidali a dědičně si přivlastnili své komendy. Velmistrem byl tehdy Albrecht Braniborský; zničil všechna práva a výsady řádu, který ho zvolil, přivlastnil si jeho společné bohatství, vysmál se papeži i císaři a pod záminkou ukončení války s Polskem rozdělil s ním Prusko; polská část se nazývala Královské Prusko a jeho Vévodské, a on vévodou pruským. Podle jeho příkladu si Gotthard Kettler, který byl zároveň mistrem řádu, přivlastnil Kuronsko jako dědičné vévodství v lenní závislosti na Polsku, a jeho potomstvo si ho udrželo až do našich dnů, kdy po smrti posledního muže carevna dokázala odměnit milostné služby Bironovy („Byron“),⁸ prostého šlechtice z té země. Fridrich byl vnukem, synem a bratrem prvních tří braniborských kurfiřtů dnešního rodu. S dcerou polského krále Kazimíra měl mezi jinými tři syny: Kazimíra, který založil kulmbašskou větev a velmi užitečně sloužil Karlu V. a jeho bratru Ferdinandovi, a zanechal jediného syna, který zemřel bez potomstva; Jiřího, který založil starší ansbašskou větev, jež rovněž vymřela jeho synem; a Albrechta, který se z velmistra řádu Německého vymanil z jha Říma, svých slibů i říše a učinil se dědičným vévodou pruským, a lenní investituru přijal od polského krále.

Tak bylo Prusko, které bylo polskou provincií, rozděleno ve dvě, jak jsem právě řekl, roku 1525. Byl to tento Albrecht, kdo založil univerzitu v Královci, hlavním městě Vévodského Pruska; zemřel v březnu 1568 a zanechal jen syna Albrechta Fridricha, vévodu pruského, který zemřel duševně chorý roku 1618 a v němž tři zmíněné větve vymřely. Oženil se roku 1573 s Marií Eleonorou, nejstarší dcerou Viléma, vévody z Kleve, Jülichu, Bergu atd., sestrou Jana Viléma, který zemřel bez dětí 15. března 1609, dále Anny, provdané za falckraběte neuburského, Magdaleny, manželky jiného falckraběte, vévody dvoumosteckého, a Sibyly, markraběnky bádenské a pak burgavské z rakouského domu, která však zemřela bez dětí se svými dvěma manžely. Jan Zikmund, braniborský kurfiřt, tedy získal se svou ženou Annou, nejstarší dcerou Albrechta Fridricha Braniborského, vévody pruského, a Marie Eleonory, nejstarší dcery Viléma, vévody z Kleve a Jülichu, a sestry Jana Viléma, posledního vévody z Kleve a Jülichu atd., získal, pravím, Prusko a nárok na dědictví Kleve, Bergu, Jülichu atd., o něž se nakonec prozatímně rozdělil s falckrabětem neuburským. Fridrich Vilém, braniborský kurfiřt, vnuk z tohoto manželství, pomýšlel dát své vévodské Prusko povýšit císařem na království, aniž by tuto myšlenku dotáhl dál. Fridrich III., jeho syn a nástupce, v ní pokračoval víc a dobře sloužil císaři Leopoldovi v Uhrách i na Rýně, kde zahájil válku roku 1688 obléháním Kaiserswerthu a Bonnu, které osobně dobyl.⁹ Protože se od té doby stále činil pro císaře nepostradatelným, zajistil si ho pro svůj záměr, a v této příznivé situaci, kdy císař všude sháněl vojska, peníze a spojence, aby mohl bojovat o španělské dědictví, uspořádal kurfiřt hostinu pro přední osoby svého dvora, při níž pronesl přípitek na zdraví Fridricha III., krále pruského a kurfiřta braniborského, a tímto způsobem se prohlásil králem. Hned mu hosté a všichni, kdo se s ním neodvážili nebo nechtěli rozejít, přiznali titul Veličenstvo, a brzy nato se sám uvedl do této nové hodnosti v Královci novým holdem celého Vévodského Pruska.¹⁰ Je to otec toho, který právě zemřel, a děd dnešního.

Chování císaře, reptání Holanďanů a hluboké mlčení Anglie vedly k tomu, že se zde začalo myslet na to, jak se dostat do stavu, aby bylo možné závěť všude uhájit. Tessé byl poslán do Milána, aby se s princem z Vaudemontu dohodl o vojenských věcech, a vybrán k velení vojskům, která král pošle do Milánska pod Vaudemontovy rozkazy. Ten brzy nato poslal Colmenera, svého důvěrníka a generála dělostřelectva v Milánsku, aby králi o všem podal zprávu a naléhal na vyslání vojsk. Také na moři se učinila co nejlepší opatření a vypravil se velký sbor vojsk pod generály, aby přešel do Milánska, zčásti po moři, zčásti po souši, když pan Savojský ochotně povolil průchod.

Vévoda z Osuny, mladý španělský grand, přijel pozdravit krále a nepolíbil paní vévodkyni z Bourgogne, protože španělští grandi nikdy neměli ve Francii žádnou hodnost. Jeho postava nedala našemu dvoru dobrou představu o dvoru španělském; byl velmi hoštěn. Našel španělského krále v Amboise, a protože byl komořím španělského krále, chtěl mu sloužit při obědě; ale pan z Beauvilliers mu dal na srozuměnou, že tento princ bude velmi rád, bude-li u něj vykonávat svůj úřad, jakmile překročí Bidasou, ale dokud bude ve Francii, chce, aby mu sloužili Francouzi jako obvykle. Pan z Beauvilliers mu jako první šlechtic královy komory a jako zvláštní první šlechtic komory španělského krále, protože byl jeho vychovatelem, sloužil po celou cestu, pokud mu to zdraví dovolovalo. Španělský král slyšel každý den mši odděleně od obou princů, svých bratří, přijímal sám, aniž by byli přítomni, řeči a pocty, které mu byly vzdávány, a jedl vždy sám; a když byli spolu na veřejnosti, vždy stáli, takže se důvěrně vídali jen v kočáře nebo za zavřenými dveřmi a veškerému ceremoniálu mezi nimi se vyhýbalo. Nevím, proč se na to přišlo; ve Španělsku mají infanti křeslo, i při obřadech, před králem a královnou, sice vždy z méně bohaté látky; je pravda, že na veřejnosti s nimi nejedí, ale v soukromí ano. Několik španělských grandů napsalo králi, aby mu poděkovali za přijetí závěti. Král jim všem odpověděl a všem dal oslovení „bratranče“, které mají i od španělských králů.

Král, který s markýzem z Castel dos Rios od přijetí závěti vždy zacházel s velkým vyznamenáním a velkou důvěrností, mu několikrát poslal mnoho peněz, jichž se mu velmi nedostávalo, aniž by o tom kdy mluvil; ten je přijal s grácií, jako od děda svého pána.

Byl to velmi dobrý, poctivý a šlechetný muž, jemuž se v této tak neobyčejné a skvělé situaci hlava nezatočila ani ho neopustila, zdvořilý a vážený, který si získal lásku a úctu všech. Král mu po odchodu odtud opatřil místokrálovství v Peru, aby zbohatl, kde zemřel po několika letech ve věku jen mírně pokročilém. Všechny své diplomy španělského grandu první třídy dostal zdarma, kurýrem, hned po příjezdu španělského krále do Madridu.

Vévoda z Harcourtu se z králova rozkazu vrátil do Madridu, kde byl přijat s největší radostí. Junta, která si přála, aby se občas účastnil jejích zasedání, mu dala volbu místa; zvolil místo po levici královny, kardinál Portocarrero byl po pravici a po něm ostatní členové, přičemž královnino místo zůstávalo v její nepřítomnosti prázdné, a ona tam skoro nikdy nechodila. Junta prosila krále, aby vydával své rozkazy ve všech zemích krále, svého vnuka, a vzkázala mu, že poslala rozkaz bavorskému kurfiřtovi, vévodovi z Medinaceli, princi z Vaudemontu, zkrátka všem místokrálům a generálním i zvláštním guvernérům, vyslancům a ministrům Španělska, aby ho ve všem poslouchali, aniž by čekali na jiné rozkazy, ve všem, co mu bude libo nařídit, a stejně tak všem finančním a jiným úředníkům monarchie.

Sever byl zatím velmi rozrušen, k velké nelibosti císaře, který zprostředkoval mír mezi Švédskem a Dánskem, jemuž mladý švédský král napáchal velké škody a ještě větší strach svými výboji vedenými osobně. Král se do toho také vložil, spíš pro čest než pro účinek. Odtud tento mladý panovník napadl Moskevany, které porazil hrstkou vojska proti téměř sto tisícům mužů; zdolal jejich opevnění u Narvy,¹¹ přiměl je zrušit obléhání, vyhnal je z Livonska a sousedních provincií a velmi se rozhněval na polského krále, který se s nimi spojil, aby vedl svou elbingskou válku,¹² do níž Polsko odmítlo vstoupit a v níž Ogiński v čele velké strany proti Sapiehům, či spíše proti polskému králi, dosahoval velkých úspěchů; to bránilo císaři doufat ve výpomoc ze Severu, jíž si lichotil, aby rozmnožil svá vojska.

Zároveň všude sháněl vojsko ke koupi, cpal jím Tyrolsko a velmi se v Římě namáhal, aby zabránil papeži udělit investituru Neapole a Sicílie novému španělskému králi. Uspěl v tom, ale na druhé straně papež přijal nominace na obročí tohoto království, které učinil tento panovník jako jeho král, a dal v obou říci, že ačkoli má důvody investituru odložit, uznává ho za jediného krále Neapole a Sicílie a chce, aby tam za takového byl bez obtíží uznáván. Předbíhám o několik měsíců toto papežovo jednání, abych se k němu nemusel vracet.