Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola čtvrtá

Šlo tedy o přípravu na prudkou válku v Itálii, kam byl vyslán Tessé jako muž příjemný panu Savojskému a jeho ministrům, který v Turíně vyjednal poslední mír a sňatek paní vévodkyně z Bourgogne. Byl to muž mírný, přívětivý, úlisný, s větší obratností v manévrování než duchem či schopnostmi, ale nanejvýš šťastný ve všem, s velmi vznešenou postavou a dvorskou řečí, kterou uměl otáčet a obracet. Pana Savojského bylo neustále zapotřebí pro průchod a zásobování, chtěli si ho zajistit jako spojence; Mantova byla pro svou polohu rovněž hlavním cílem, a Tessé dobře znal vévodu mantovského. Odjel tedy vybaven mnoha instrukcemi, a jestliže na nich Torcy mnoho pracoval po politické stránce, Barbezieux měl velkou práci s vypracováním všech podrobností o vojscích, zásobování a různých částech a plánech války. Uprostřed této práce ho postihl zármutek, když viděl, jak jsem řekl, Chamillarta ministrem v době, kdy to nikdo nečekal. Byl to pro něj úder blesku. Jeho předkové měli přes šedesát let v tomtéž úřadu velmi přední podíl na vládě ve státě, a on sám si za téměř deset let, co jej zastával, nezískal o mnoho menší vliv a autoritu než oni. Chamillart, zcela nový a v úřadu teprve dva roky, se mu ještě stále dvořil, když předtím často postával v předpokoji jeho otce i v jeho vlastním. Tato přednost mu byla nesnesitelná sama o sobě i pro trhnutí uzdou, které mu dávala a které mu dalo dobře pocítit, že není vhodná chvíle si stěžovat.

Chamillart, který si nepředstavoval, že bude tak brzy povolán do státní rady, udělal jako skromný muž a dobrý přítel všechno, co mohl, aby ho utěšil.

Barbezieux proti němu nebyl zaujat; ale rozhořčen samotnou věcí nedokázal ukonejšit svou povahu, vysoko mířící, hrdou a přespříliš domýšlivou. Jakmile vypravil Tessého, oddal se se svými přáteli víc než obvykle hýření, aby rozptýlil svůj zármutek. Postavil si mezi Versailles a Vaucressonem, na konci parku v Saint-Cloud, dům uprostřed polí, jemuž se říkalo L’Étang, který, v nejsmutnější poloze na světě, ale všemu nablízku, ho stál miliony. Jezdil tam často, a tam se snažil utopit své trápení s přáteli v dobrém jídle a jiných tajných radovánkách; ale zármutek plaval na povrchu, a ten, spojen s radovánkami nad jeho síly, na něž příliš spoléhal, mu zasadil smrtelnou ránu. Po čtyřech dnech se vrátil z L’Étang do Versailles s velkou bolestí v krku a palčivou horečkou, která při atletické konstituci, jakou měl, a v jeho věku vyžadovala mnoho pouštění žilou, jež život, který právě vedl, činil velmi nebezpečným. Nemoc se jako taková ukázala hned od prvního okamžiku; trvala jen pět dní. Sotva měl čas sepsat závěť a vyzpovídat se, když ho arcibiskup remešský upozornil na naléhavé nebezpečí, o němž se přel ještě se samotným Fagonem. Zemřel plný života, pevně, uprostřed své rodiny, a jeho dveře byly neustále obléhány celým dvorem.

Dvůr právě odjel do Marly; byl předvečer Tří králů. Skonal, když mu ještě nebylo třicet tři let, v téže komnatě, kde zemřel jeho otec.¹

Byl to muž nápadné postavy, nesmírně příjemné, velmi mužné, s tváří půvabnou a milou a výraznou fyziognomií; mnoho ducha, pronikavosti, činorodosti, přesnosti a neuvěřitelné snadnosti v práci, na niž spoléhal, aby si mohl dopřávat radovánek, a za dvě hodiny udělal víc a lépe než jiný za den. Celá jeho osoba, jeho řeč, jeho způsoby a jeho vyjadřování, snadné, přesné, vybrané, a přitom přirozené, se silou a výmluvností, všechno na něm bylo půvabné.

Nikdo neměl tolik světáckého vzhledu, způsobů velkého pána, jakým by byl rád býval, nejzdvořilejšího chování, a když se mu zlíbilo, nejuctivějšího, nejpřirozenější a nejjemnější galantnosti a půvabů rozlitých všude. Proto když se chtěl zalíbit, okouzloval; a když někomu prokazoval službu, bylo to svými způsoby trojnásobně víc než u kohokoli jiného. Nikdo lépe nereferoval záležitost, nikdo plněji neovládal všechny podrobnosti a nikdo je snáze nesděloval písemně než on. Jemně vnímal všechny rozdíly mezi osobami a se znalostí věci všechny rozdíly mezi záležitostmi, jejich stupni a větší či menší důležitostí, a záležitosti probíral do dna s překvapivou důkladností; ale byl přespříliš pyšný, podnikavý, smělý, drzý, nanejvýš mstivý, snadno se urazil nejmenší věcí a velmi těžko se z toho vzpamatovával. Jeho nálady byly strašné a časté; znal je, stěžoval si na ně, nedokázal je přemoci; od přírody příkrý a tvrdý, stával se pak hrubým a schopným všech urážek a všech výbuchů, jaké si lze představit, což ho připravilo o mnoho přátel. Vybíral si je špatně a ve svých náladách je urážel, ať byli kdokoli, i ty nejbližší a největší, a potom byl zoufalý; přitom proměnlivý, ale nejlepší a nejužitečnější přítel na světě, dokud jím byl, a nepřítel nejnebezpečnější, nejstrašnější, nejvytrvalejší, nejnesmiřitelnější a od přírody krutý: byl to člověk, který nechtěl v ničem narazit na odpor a jehož smělost byla krajní.

Navykl krále na to, že odkládal svou práci s ním, když příliš pil nebo měl nějakou partii, o niž nechtěl přijít, a vzkazoval mu, že má horečku. Král to snášel pro užitečnost a snadnost jeho práce a pro potěšení, že věří, že dělá všechno sám a vychovává si ministra; ale neměl ho rád a velmi dobře si všímal jeho absencí a jeho předstíraných horeček; paní z Maintenon však, která přivodila pád jeho příliš mocného otce, chránila, i z osobních důvodů, syna, který se k ní choval s úctou a ani se k ní jinak chovat nemohl. Byla v něm, vezmeme-li všechno dohromady, látka na velkého ministra, ale podivuhodně nebezpečného. Je dokonce otázkou, zda to byla pro stát ztráta, pro jeho přemíru ctižádosti; ale pro dvůr a společnost ztrátou nebyla, neboť ty mnoho získaly smrtí muže, kterého by všechny jeho talenty činily jen tím strašnějším, čím by rostla jeho moc, a jehož spolehlivost ve styku byla velmi průměrná a v záležitostech jeho správy velmi obviňovaná, nikoli z lakoty, neboť byl samou štědrostí, okázalostí a marnotratností, které ho už zavedly velmi daleko, ale z toho, že chtěl sloužit nebo škodit, a zvláště dosáhnout svého cíle. Viděli jsme v souvislosti s obléháním Barcelony a s panem z Noailles ukázku toho, čeho byl schopen.

Jakmile zemřel, přišel to Saint-Pouange oznámit králi do Marly, který se na to, když před dvěma hodinami odjížděl z Versailles, tak dobře připravil, že tam nechal La Vrillièra, aby všude zapečetil. Fagona, který ho od počátku odsoudil a který ho neměl rád, stejně jako jeho otce, obviňovali, že mu schválně pouštěl žilou příliš. Přinejmenším mu uklouzla slova radosti nad tím, že se z toho nedostane, když jednou ze dvou posledních návštěv vycházel od něj. Barbezieux často přiváděl lidi k zoufalství svými odpověďmi, které vždy dával nahlas při audiencích, kde se k němu mluvilo tiše, a nechával čekat přední osoby dvora, muže i ženy, zatímco si hrál se svými psy ve svém kabinetu nebo s nějakým nízkým patolízalem, a když je nechal dlouho čekat, často odešel zadními dveřmi; i jeho švagři byli stále spoutáni jeho náladami a jeho nejlepší přátelé se k němu přibližovali jen opatrně, jako by ohledávali půdu. Mnoho lidí a spousta krásných dam jeho smrtí mnoho ztratilo. Proto také bylo v salonu v Marly několik velmi uplakaných; ale když usedly ke stolu a když se rozkrojil tříkrálový koláč, projevil král radost, kterou, jak se zdálo, bylo třeba napodobit. Nespokojil se s tím, že zvolal: „Královna pije!“, ale jako v hotové krčmě tloukl a nechal každého tlouct lžící a vidličkou do talíře, což způsobilo velmi podivný rámus, který opakovaně trval celou večeři. Plačky dělaly větší hluk než ostatní a vydávaly delší výbuchy smíchu, a nejbližší a nejlepší přítelkyně ještě větší: nazítří už nebylo nic znát. Dva dny se dohadovalo o uprázdněném místě; byl jsem rád, že jsem se nezmýlil. Chamillart jel slavit Tři krále domů do Montfermeil, odkud byl povolán na místo generálního kontrolora; a zase na totéž místo mu král 7. vzkázal po komorníkovi paní z Maintenon, aby se nazítří dostavil k jeho lever, po němž ho vzal do svého kabinetu a dal mu Barbezieuxův úřad.² Chamillart mu jako rozumný muž chtěl vrátit finance, protože právem neshledával srovnání mezi nebezpečným místem generálního kontrolora a místem státního sekretáře pro válku; a když král nechtěl, aby se jich vzdal, představil mu nemožnost zastávat současně dva úřady, které každý zvlášť zcela zaměstnávaly Colberta i Louvoise; ale právě vzpomínka na tyto dva ministry a jejich spory vedla krále k tomu, že tvrdošíjně chtěl oba resorty spojit, a učinila ho hluchým ke všemu, co mu Chamillart mohl říci.

Byl to dobrý a velmi čestný muž, s rukama dokonale čistýma a s nejlepšími úmysly, zdvořilý, trpělivý, úslužný, dobrý přítel, průměrný nepřítel, miloval stát, ale krále nade všechno, a byl s ním i s paní z Maintenon nesmírně zadobře; jinak velmi omezený, a jako všichni lidé malého ducha a malého rozhledu velmi paličatý a velmi umíněný, s kyselým úsměvem a mírným soucitem vůči tomu, kdo proti jeho důvodům kladl své, a zcela neschopný jim porozumět; tedy oklamávaný v přátelích, v záležitostech i ve všem, a ovládaný těmi, o nichž si v různých ohledech udělal velkou představu, nebo těmi, kdo byli, ač sami velmi malé váhy, jeho blízkými přáteli. Jeho schopnosti byly nulové, a věřil, že všechno ví ve všech oborech, a to bylo tím politováníhodnější, že se to u něj dostavilo spolu s úřady a že to byla méně domýšlivost než hloupost, a ještě méně ješitnost, kterou neměl vůbec. Vzácné je, že hlavní pružinou králova něžného citu k němu byla právě tato neschopnost. Přiznával ji králi na každém kroku, a král si liboval v tom, že ho řídí a poučuje; takže žárlil na jeho úspěchy jako na své vlastní a všechno mu omlouval. Svět a dvůr ho také omlouvaly, okouzleny snadností přístupu k němu, jeho radostí, když mohl vyhovět nebo posloužit, mírností a bolestí jeho odmítnutí a jeho neúnavnou trpělivostí v naslouchání. Paměť mu velmi jasně vybavovala lidi i věci, navzdory množství, které mu procházelo rukama, takže každý byl nadšen, když viděl, že má jeho záležitost dokonale v paměti, přestože byla dávno zahájena a opuštěna. Také velmi dobře psal, a tento styl jasný, plynulý a přesný se nesmírně líbil králi i paní z Maintenon, kteří ho nepřestávali chválit, povzbuzovat a blahopřát si, že na tak slabá ramena vložili dvě břemena, z nichž by každé stačilo k tomu, aby zdrtilo i ta nejsilnější.

Torcy dostal úřad kancléře řádu, který měl Barbezieux; a svým vlastním úřadem velkého pokladníka řádu chtěl král odměnit Saint-Pouanga, který už nemohl sloužit jako hlavní úředník cizímu člověku, jako sloužil pod svými nejbližšími příbuznými, u nichž měl vždy nejdůvěrnější tajemství a často tím i královo tajemství ve věcech války, a dokonce měl často příležitost pracovat přímo s králem. Zároveň prodal svůj úřad tajemníka kabinetu Charmontovi z pařížských Hennequinů, který se zbavil svého úřadu generálního prokurátora velké rady a který se pak stal vyslancem v Benátkách, kde neuspěl. Saint-Pouange, který měl dávno úřad intendanta řádu, jej prodal La Cour des Chiens, proslulému finančníkovi.

Rose, další tajemník králova kabinetu, který už padesát let měl „pero“, zemřel v této době ve věku osmdesáti šesti nebo sedmi let,³ s úplně jasnou hlavou a v dokonalém zdraví až do konce. Byl také prezidentem účetní komory, velmi bohatý a velmi lakomý, ale byl to muž velmi duchaplný, který měl nesrovnatelné vtipy a odpovědi, mnoho literárního vzdělání, jasnou a obdivuhodnou paměť a dokonalý přehled o dvoře a záležitostech, veselý, svobodný, smělý, rád i troufalý; ale k tomu, kdo mu nešlapal na nohu, zdvořilý, uctivý, zcela na svém místě a nesmírně vonící starým dvorem. Patřil ke kardinálu Mazarinovi a byl velmi v jeho důvěrnosti a důvěře, což ho do ní uvedlo i u královny matky, a uměl si ji vždy udržet u ní i u krále až do své smrti, takže s ním počítali a šetřili ho i všichni ministři. Jeho pero ho udržovalo v jakémsi styku s králem, a někdy i v záležitostech, o nichž ministři nevěděli. Mít pero znamená být veřejným padělatelem a z úřední povinnosti dělat to, co by kohokoli jiného stálo život. Tato činnost spočívá v tom, napodobovat tak přesně králův rukopis, aby se nedal rozeznat od toho, který pero napodobuje, a psát tímto způsobem všechny dopisy, které má nebo chce král napsat vlastní rukou, a přesto se nechce namáhat. Je jich mnoho panovníkům a jiným cizincům vysokého rodu; jsou i poddaným, jako velitelům armád nebo jiným předním osobám, z důvodu tajnosti záležitostí nebo jako projev dobroty či vyznamenání. Není možné nechat velkého krále mluvit důstojněji, než to činil Rose, ani vhodněji vůči každému a v každé věci, než v dopisech, které takto psal a které král všechny podepisoval vlastní rukou; a pokud jde o písmo, bylo tak podobné královu, že v něm nebylo nejmenšího rozdílu. Nesčetné důležité věci prošly Roseovýma rukama a některé jimi procházely ještě i nyní. Byl nesmírně věrný a mlčenlivý, a král se na něj zcela spoléhal. Ten ze čtyř tajemníků kabinetu, který má pero, tedy vykonává všechny funkce, a ostatní tři nemají žádné, kromě svého přístupu.

Callières dostal pero po Roseově smrti.⁴ Tento stařík⁵ byl bystrý, lstivý, obratný a nebezpečný; jsou o něm nesčetné historky, z nichž uvedu jen dvě nebo tři, protože charakterizují jeho i ty, o nichž v nich jde. Měl velmi blízko Chantilly krásný a dobře zastavěný statek, který měl velmi rád a kam často jezdil; prokazoval velké úcty panu Princi (mluvím o tom, který naposledy zemřel), ale dbal, aby se jím u sebe nedal ovládnout. Pan Princ, unavený sousedstvím, které ho omezovalo, a snad ještě víc jeho lovčí, dal Roseovi navrhnout, aby se s ním o statek dohodl; ten o tom nikdy nechtěl ani slyšet a nechtěl se ho vzdát za nic na světě. Nakonec pan Princ, když ztratil tuto naději, začal mu dělat schválnosti, aby ho znechutil a přiměl k rozhodnutí; a od schválnosti ke schválnosti mu dal přes zdi jeho parku přehodit tři nebo čtyři sta lišek a lišťat, které dal pochytat a přivézt odevšad. Lze si představit, jaký nepořádek tam tato společnost natropila, a krajní překvapení Rose a jeho lidí nad nevyčerpatelným mraveništěm lišek, které se tam objevily za jedinou noc.

Stařík, který byl vznětlivý a prudký a který pana Prince dobře znal, se v původci daru nezmýlil. Šel ke králi do jeho kabinetu a zcela rozhodně ho požádal o dovolení položit mu otázku snad trochu divokou. Král, velmi zvyklý na něj a na jeho šprýmy, neboť byl zábavný a velmi peprný, se ho zeptal, oč jde.

„Oč jde, Sire,“ odpověděl mu Rose se zrudlou tváří, „jde o to, abyste mi řekl, zda máme ve Francii dva krále.“ — „Co to má znamenat?“ řekl král překvapeně a zrudl zase on. — „Co to má znamenat?“ odpověděl Rose. „To, že je-li pan Princ králem jako vy, je třeba plakat a sklonit hlavu pod tímto tyranem. Je-li jen prvním princem krve, žádám vás, Sire, o spravedlnost, neboť ji dlužíte všem svým poddaným a nesmíte trpět, aby se stávali kořistí pana Prince.“ A odtud mu vypráví, jak ho chtěl donutit, aby mu prodal svůj statek, a pak ho k tomu přinutit pronásledováním, a nakonec mu vypráví historku s liškami. Král mu slíbil, že promluví s panem Princem tak, že bude mít odnynějška pokoj. A skutečně mu nařídil, aby dal svými lidmi a na své náklady odstranit ze staříkova parku až do poslední lišky, a to tak, aby tam nevznikla žádná škoda, a aby nahradil škody, které tam lišky natropily; a pro budoucnost ho tak dobře zkrotil, že pan Princ, nejnižší dvořan na světě, se začal Roseovi dvořit; ten si dlouho zachovával svou hrdost, a pan Princ se od té doby nikdy neodvážil ho v čemkoli rušit. Navzdory tolika krokům vstříc, které nakonec musel přijmout, mu to Rose stále pamatoval a rád mu utrousil nějaký šleh. Já a padesát dalších jsme toho jednoho dne byli svědky.

Ve dnech rady se ministři scházeli v králově ložnici ke konci mše, aby vstoupili do kabinetu, až je zavolají na radu, když se král vrátil galerií rovnou do svých kabinetů. V těch hodinách bylo v královské ložnici vždy několik dvořanů, buď těch, kdo měli s ministry nějakou záležitost a mluvili s nimi tam pohodlněji, když jim toho měli říct málo, nebo těch, kdo si s nimi chtěli popovídat. Pan Princ tam často chodil, a byla pravda, že mluvil se všemi, aniž by jim měl co říci, s držením těla klienta, který se nízce dvoří. Rose, jemuž nic neušlo, využil chvíle, kdy tam náhoda shromáždila mnoho z toho nejlepšího u dvora a kdy pan Princ lichotil ministrům s velkou poddajností a pochlebováním. Najednou stařík, který ho pozoroval, jde rovnou k němu, a přimhouřiv jedno oko s prstem pod ním, což bylo někdy jeho gesto, mu nahlas řekne: „Pane, vidím, jak tu s těmi všemi pány hrajete jakousi hru, a to už několik dní, a není to pro nic za nic; znám svůj dvůr a své lidi už dlouhá léta, nikdo mi nic nenamluví, dobře vidím, kam to vede,“ — a to s obraty a hlasovými odstíny, které pana Prince velmi uváděly do rozpaků, takže se bránil, jak mohl. Tento dialog přilákal ministry a vše, co tam bylo nejpřednějšího, kolem nich. Když se Rose viděl dobře obklopen a rada měla být každou chvíli zavolána, vezme uctivě pana Prince za konec paže s jemným a zlomyslným úsměvem: „Nebylo by to snad tím, pane,“ řekl mu, „že byste se chtěl stát prvním princem krve?“ — a v tu ránu se otočí na podpatku a vytratí se. Kdo zůstal jako opařený? Pan Princ, a celé shromáždění se smálo, aniž by se dokázalo ovládnout. To byly ty Roseovy smělé kousky; tento bavil a zaměstnával dvůr několik dní. Pan Princ zuřil; ale nemohl a neodvážil se nic říci.

Uběhl sotva o něco víc než rok od této příhody, když stařík zemřel.

Nikdy neodpustil panu z Duras jeden kousek, který byl skutečně krutostí.

Bylo to na jedné dvorské cestě; Roseův povoz se nevím jak rozbil. Z netrpělivosti vzal koně. Nebyl dobrý jezdec; on a kůň se nepohodli a kůň se ho zbavil v bahništi. Kolem jel pan z Duras, na něhož Rose volal o pomoc zpod svého koně uprostřed bahna. Pan z Duras, jehož kočár jel v tom blátě pomalu, vystrčil hlavu z okénka a místo jakékoli pomoci se dal do smíchu a do křiku, že je to opravdu rozkošný kůň, když se takhle válí v růžích; a jel dál a nechal ho tam. Pak přijel vévoda z Coislinu, který byl milosrdnější a sebral ho; ale Rose byl tak zuřivý a tak bez sebe hněvem, že společnost v kočáře se nějakou dobu nemohla dozvědět, na koho se tak zlobí. Nejhorší však bylo na nocovišti. Pan z Duras, který se nikoho nebál a měl jazyk stejně ostrý jako Rose, to vyprávěl králi a celému dvoru, který se tomu velmi smál. To Rose rozlítilo do té míry, že se od té doby k panu z Duras nikdy nepřiblížil a mluvil o něm jen v zuřivosti; a když si někdy před králem troufl na nějaký šleh na jeho adresu, král se dal do smíchu a mluvil s ním o bahništi.

Na sklonku života provdal svou velmi bohatou vnučku, která od něj očekávala ještě větší majetek, za Portaila, který mnohem později zemřel jako první prezident pařížského parlamentu. Manželství nebylo svorné; mladá žena, která se cítila být bohatou partií, pohrdala svým manželem a říkala, že místo aby vstoupila do nějakého dobrého domu, zůstala u portálu.⁶ Nakonec si otec, starý rada velké komory, i syn stěžovali staříkovi; ten zprvu nevěnoval jejich stížnostem velkou pozornost, a když se opakovaly, slíbil jim, že promluví se svou vnučkou, a neudělal to. Nakonec, znaven těmito stížnostmi, jim zlostně odpověděl: „Máte naprostou pravdu, je to nestydatice, uličnice, se kterou si nikdo neporadí, a jestli o ní ještě uslyším, rozhodl jsem se: vydědím ji.“ To byl konec stížností. Rose byl malý muž, ani tlustý, ani hubený, s dosti pěknou tváří, jemnou fyziognomií, pronikavýma a duchem jiskřícíma očima, s krátkým pláštíkem, saténovou čepičkou na téměř bílých vlasech, malým hladkým límečkem skoro jako abbé, a vždy s kapesníkem mezi kabátem a vestou. Říkal, že ho tam má blíž k nosu. Oblíbil si mě, velmi volně se vysmíval cizím princům, jejich hodnostem a nárokům, a vévodům, s nimiž byl důvěrný, vždy říkal „Vaše vévodská Výsosti“: bylo to, aby se vysmál oněm jiným údajným Výsostem. Byl nesmírně čistotný a čilý a plný rozumu až do konce: byla to svého druhu osobnost.

Stoppa, plukovník švýcarských gard a jiného švýcarského pluku svého jména, zemřel zároveň.⁷ Nashromáždil na člověka svého stavu nesmírné jmění, a přitom vedl velký dům a vždy dobrý stůl. Měl veškerou královu důvěru ve všem, co se týkalo švýcarských vojsk a kantonů, do té míry, že dokud žil, pan z Maine v tom nemohl a neudělal vůbec nic. Král ho použil k mnoha tajným věcem, a jeho ženu ještě víc, která, aniž by vystupovala, měla veškerou důvěru paní z Maintenon a byla nesmírně obávaná a počítalo se s ní, ještě víc než s jejím manželem, ačkoli i s ním se velmi počítalo. Bylo mu přes osmdesát let, a měl tentýž rozum, tutéž důvěrnost u krále, tutéž plnou autoritu nad svým národem ve Francii a velký vliv ve Švýcarsku. Jeho smrt učinila pana z Maine skutečným generálním plukovníkem Švýcarů s plnou autoritou, kterou dokázal zároveň rozšířit i na to, čeho ještě nemohl dosáhnout v dělostřelectvu za pana z Barbezieux.

Smrt většího pána nadělala méně hluku a méně prázdna. Byla to smrt pana z Monaka, vyslance v Římě, kde ho málokdo litoval, stejně jako se tam těšil malé vážnosti; velmi průměrně hájil královy záležitosti a dvůr ho velmi málo podporoval.⁸ Viděli jsme proč. Byl to Ital pyšný, rozmarný, lakomý, velmi dobrák, ale nebyl stvořen pro záležitosti, a přitom tlustý jako sud a neviděl ani na špičku svého břicha. Strávil život v domácích trápeních, nejprve s krásnou paní z Monaka, svou ženou, tak spřátelenou s první ženou Monsieura a tak zapletenou do jejích galantních dobrodružství, a sama tak galantní; aby se od manžela dostala, stala se vrchní správkyní domácnosti Madame, jediné dcery Francie, která kdy takovou měla. Byla sestrou onoho galantního hraběte z Guiche a vévody z Grammontu. Jeho snacha mu nepůsobila menší trápení, jak jsme zde svého času viděli, a hodnost, kterou mu vynesla, ho uvrhla do nároků, z nichž se žádný nezdařil a které ho zavalily nepříjemnostmi a nechutí, jež celou vahou dopadly na záležitosti jeho vyslanectví.

Bontemps, první ze čtyř prvních komorníků krále a guvernér Versailles a Marly, kde měl úplnou správu domů, honů a mnoha druhů výdajů, zemřel rovněž v této době. Byl ze všech vnitřních sluhů tím, kdo měl nejstarší a nejúplnější královu důvěru ve všech důvěrných a osobních věcech. Byl to vysoký muž, velmi dobře urostlý, který velmi ztloustl a ztěžkl, bylo mu skoro osmdesát let a zahynul za čtyři dny, 17. ledna, na mrtvici.⁹ Byl to nejhlouběji mlčenlivý, nejvěrnější a králi nejoddanější muž, jakého mohl najít, a abych řekl vše jedním slovem, ten, kdo připravil noční mši v králových kabinetech, kterou ve Versailles v zimě 1683–1684 sloužil otec de La Chaise, při níž Bontemps ministroval a při níž se král oženil s paní z Maintenon v přítomnosti pařížského arcibiskupa Harlaye, Montchevreuila a Louvoise.¹⁰

O Bontempsovi a o králi se v tomto ohledu dá říci: jaký pán, takový sluha; neboť byl vdovec a měl u sebe ve Versailles jistou slečnu de La Roche, matku onoho La Roche, který doprovázel španělského krále, byl jeho prvním komorníkem a dvacet pět let až do své smrti měl jeho razítko s podpisem. Tato slečna de La Roche se nikde neukazovala, a dosti málo dokonce i u něho, odkud nevycházela, a ovládala ho dokonale, skoro aniž by to bylo znát. Nikdo nepochyboval, že je to jeho paní z Maintenon a že se s ní oženil. Proč to neoznámit? To se nikdy nevědělo. Bontemps byl neotesaný a příkrý, a přitom uctivý a zcela na svém místě, byl vždy jen buď doma, nebo u krále, kam vcházel všude a v každou hodinu, a vždy zadními dveřmi, a měl ducha jen na to, aby dobře sloužil svému pánovi, čemuž byl zcela oddán, aniž by kdy vybočil ze své sféry. Kromě tak důvěrných funkcí těchto dvou úřadů procházely jeho rukama všechny tajné rozkazy a vzkazy, neznámé audience, které uváděl ke králi, skryté dopisy králi i od krále a vše, co bylo tajemstvím. To by stačilo zkazit člověka, o němž bylo známo, že je v této důvěrnosti padesát let a že má dvůr u nohou, počínaje královými dětmi a nejvlivnějšími ministry a konče největšími velmoži. Nikdy nevybočil ze svého stavu, a bez srovnání méně než ti nejmenší modří sloužící, kteří byli všichni pod jeho rozkazy. Nikdy nikomu neublížil a svého vlivu vždy použil k tomu, aby prokazoval služby. Velký počet lidí, i významných osobností, mu vděčil za své štěstí, a byl v tom tak skromný, že se s nimi dokázal rozejít, když o tom mluvili, třeba i jen s ním samým.

Miloval, chtěl a opatřoval milosti jen pro potěšení konat dobro, a dá se o něm říci, že byl celý život otcem chudých, útočištěm zarmoucených a upadlých v nemilost, i těch, které znal nejméně, a snad nejlepším z lidí, s rukama nejen dokonale čistýma, ale s úplnou nezištností a krajní péčí o vše, co mu bylo svěřeno. Proto také, ačkoli jeho vliv pro jiné velmi poklesl pro jeho věk a těžkopádnost, vyvolala jeho ztráta veřejný smutek u dvora, v Paříži i v provinciích; každý se tím trápil jako vlastní ztrátou, a je stejně nespočetné jako neslýchané, co vše bylo dobrovolně vzdáno jeho památce a kolik slavnostních bohoslužeb za něj bylo všude slouženo. Ztratil jsem v něm spolehlivého přítele, plného úcty a vděčnosti k mému otci, jak jsem řekl jinde. Zanechal dva syny, kteří se mu v ničem nepodobali; starší měl po něm právo nástupnictví v úřadu prvního komorníka, druhý byl prvním komorníkem šatny.

Bloin, další první komorník, dostal správu Versailles a Marly, v níž Bontemps kdysi nastoupil po jeho otci.¹¹ Bloin také převzal důvěru ve věcech tajných zásilek a neznámých audiencí. Byl to muž velmi duchaplný, galantní a samotářský, který si vybíral společnost z toho nejlepšího u dvora, který doma vládl vybranému stolu mezi malým počtem stolovníků, velkých pánů nebo lidí, kteří tituly nahrazovali jinak, který byl chladný, lhostejný, nepřístupný, pyšný, domýšlivý a rád drzý; přitom nepříliš zlý, ale takový, jemuž se nebylo radno znelíbit. Byl to skutečně někdo; uměl se prosadit tak, že si ho cenili a dvořili se mu i ti největší a ministři; uměl dobře posloužit svým přátelům, ale zřídka, a jiným nesloužil vůbec, a přesto byl ve všem velmi nebezpečný, schopný pojmout bez příčiny odpor a pak nesmírně škodit.

Pan z Vendôme se vrátil z Anetu, když ještě jednou prošel velkou léčbou. Považoval se za vyléčeného, a nikdy jím nebyl. Zůstal znetvořenější, než byl před touto druhou dávkou, a natolik, že se neodvažoval ukázat dámám a jezdit do Marly. Brzy si na to zvykl a snažil se na to zvyknout i ostatní. Nebylo to bez odporu a bez hledání jeho fyziognomie a hlavních rysů, které už se nenašly; vsadil na drzost, jako člověk, který cítí, že je mu všechno dovoleno, a chce si všechno dovolit. Měl dobré opory. Bylo to v lednu, a v Marly se konaly plesy; král se jimi bavil při každém pobytu až do postu; a maršálka z Noailles jich často pořádala u sebe ve Versailles pro paní vévodkyni z Bourgogne, které měly ráz soukromých.