Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola pátá

Několik příjemných zpráv přišlo velmi rychle za sebou. Král dostal z Milána listinu, kterou, ač byla známa, neměli: byla to investitura Karla V. na vévodství milánské a hrabství pavijské pro všechny nástupce, jak mužské, tak ženské; dále jistota průchodu jeho vojsk do Itálie, který pan Savojský povolil v podobě, jakou si přáli; a úspěch ve Flandrech, který hraničil se zázrakem a velmi se podobal proměně scény v opeře. Briord, vyslanec v Holandsku, těžce onemocněl. Záležitosti tam byly ve velkém pohybu. Několika kurýry žádal o nástupce, a tam byl poslán d’Avaux. Generální stavy, které se shodně s Anglií snažily jen nás zdržovat, dokud nebudou mít vše připraveno, nepřestávaly vyjednávat. Žádaly o konference tím naléhavěji, že Briord nebyl s to o jednáních ani slyšet. Anglický král dával na krále naléhat, aby je povolil. Ať si král sebevíc přál udržet mír, nemohl si zastírat otevřené kroky císaře a nepoctivost jeho dřívějších spojenců.

Holanďané měli ve španělských pevnostech Nizozemí dvacet dva praporů, pod španělskými guvernéry, kteří tam měli také nějaká španělská vojska v menším počtu. Puységur na králův rozkaz vypracoval na to plán, který král schválil. Byl sdělen maršálu z Boufflers, guvernérovi francouzských Flander, a Puységur odjel do Bruselu, aby jej domluvil s bavorským kurfiřtem, generálním guvernérem Nizozemí za Španělsko. Opatření byla tak tajná a tak dobře promyšlená a jejich provedení tak důkladně utajené, tak přesné a tak na minutu načasované, že v neděli ráno 6. února vstoupila francouzská vojska ve stejném okamžiku do všech španělských pevností v Nizozemí, hned jak se otevřely brány, zmocnila se jich, zaskočila holandská vojska zcela nepřipravená, překvapila je, vytlačila z postavení a odzbrojila, aniž by v kterékoli z nich padl jediný výstřel.¹ Španělští guvernéři a velitelé našich vojsk jim prohlásili, že se nemají čeho bát, ale že španělský král chce místo jejich vojsk naše a že zůstanou takto zadrženi, dokud nepřijdou královy rozkazy. Ty však byly zcela jiné, než Holanďané očekávali a než by se bylo slušelo. Touha po míru přiměla krále věřit, že když tato vojska propustí na svobodu se zbraněmi a se vším dobrým zacházením, tak mírumilovný postup dojme a uklidní Holanďany, kteří spustili hrozný křik při zprávě o vstupu našich vojsk, a přesvědčí je, aby udržovali mír se sousedy, o jejichž dobrých úmyslech už po tak výmluvném činu nemohli pochybovat. Mýlil se.

Bylo to dvacet dva výborných praporů, plně ozbrojených a vystrojených, které jim vrátil, které by jim velmi chyběly, které by je vyřadily z možnosti vést válku, a tím velmi rozladily Anglii, císaře a celou onu velkou alianci, která se proti oběma korunám budovala a organizovala. V pátek 11. února, tedy šest dní po obsazení pevností a zadržení dvaceti dvou holandských praporů, odešel králův rozkaz, podle něhož se mohly odebrat domů se zbraněmi a zavazadly, jakmile je generální stavy odvolají. Ty, které v nic takového nedoufaly, přijaly tuto zprávu s nečekanou radostí a s projevy vděčnosti, jež posloužily jako nová a ještě šalebnější clona jejich zlých úmyslů; a třesouce se nad nebezpečím, jemuž unikly, staly se tím jen horlivějšími pro válku, řízeny anglickým králem, osobním nepřítelem krále, který se s nimi vysmál tak bezelstné prostotě, jež Evropě připomněla prostotu Ludvíka XII. a Františka I., tak zhoubnou pro Francii. Ani tato nebyla o mnoho méně zhoubná.

Nakonec tento úspěch korunoval příjezd stříbrné flotily. Vezla přes šedesát milionů ve zlatě nebo stříbře a dvanáct milionů ve zboží, nepočítaje podloudnosti a soukromé zásilky. Předešlu při této příležitosti vyprávění jedné příhody, která se stala až poté, co byl španělský král v Madridu. Při vykládání lodí se našlo osm velkých beden s čokoládou, na jejichž víku stálo: čokoláda pro velebného otce generála Tovaryšstva Ježíšova. Tyto bedny málem zlomily záda lidem, kteří je vykládali a kteří se jich chopili ve dvojnásobném počtu, než bylo třeba k jejich přenesení podle jejich velikosti. Krajní námaha, kterou s nimi měli i s touto posilou, vzbudila zvědavost, co by mohlo být příčinou. Když všechny bedny dorazily do skladišť v Cádizu, jejich správci jednu mezi sebou otevřeli a našli v ní jen velké a tlusté koule čokolády, narovnané jedna na druhé. Vzali jednu, jejíž tíha je překvapila, pak druhou a třetí, stále stejně těžké. Jednu rozlomili, ta odolávala, ale čokoláda se odloupla, a když zkusili znovu, zjistili, že jsou to samé zlaté koule, obalené na prst tlustou vrstvou čokolády; neboť po této zkoušce prohlédli nazdařbůh zbytek bedny a pak všechny ostatní. Dali o tom zprávu do Madridu, kde si navzdory vlivu Tovaryšstva chtěli dopřát tohoto potěšení. Dali jezuitům vědět, ale marně. Tito jemní politikové se dobře střežili, aby si nárokovali tak drahocennou čokoládu; raději o ni přišli, než by se k ní přiznali. Dotčeně se tedy ohrazovali, že nevědí, oč jde, a trvali na tom s takovou pevností a jednomyslností, že zlato zůstalo králi, a nebyl to malý zisk, jak lze soudit z objemu osmi velkých beden velkých a tlustých plných zlatých koulí; a čokoláda, která je obalovala, zůstala těm, kdo tento důmyslný kousek odhalili.

Dánsko uznalo španělského krále. Tento panovník se v Bordeaux potkal s konetáblem Kastilie, který přijížděl jako mimořádný vyslanec poděkovat králi za přijetí závěti. Jmenoval se don José Fernández de Velasco, vévoda z Frías. V Bourg-la-Reine ho přijal baron z Breteuilu, uvaděč vyslanců, což je pocta, která za této vlády nebyla prokázána nikomu jinému než markýzi de La Fuente, který po aféře maršála z Estrades a barona z Wattevillu v Londýně kvůli přednosti přijel jako mimořádný vyslanec, aby se omluvil a prohlásil v přítomnosti všech ostatních vyslanců při veřejné audienci, že Španělsko ani jeho vyslanci nebudou nikdy upírat přednost králi ani jeho vyslancům a všude mu ji postoupí. Konetábl Kastilie vystupoval s velkou okázalostí, byl přijat s nesmírnou vlídností a hojně hoštěn. Král ho velmi vyznamenal a dal mu při odjezdu velmi značný dar. Nezůstal ve Francii dlouho a vystupoval tu velmi okázale, velmi galantně a velmi zdvořile.

V Bayonne našel španělský král markýze z Castañagy, deset či dvanáct dalších význačných osob a přes čtyři tisíce Španělů, kteří se sběhli, aby ho viděli. Harcourt tam dorazil z Madridu dva dny předtím, aby mu vyjel vstříc. Král se posadil do křesla u dveří svého kabinetu, maje za sebou pana z Beauvilliers, mezi pány z Noailles a z Harcourtu. Vévoda z Osuny stál víc vpředu, aby králi ukazoval ty, kdo jako šlechtici mohli mít čest mu políbit ruku. Všichni po španělsku poklekali, když před ním předstupovali. Viděl celý ten dav jednoho po druhém, a tak je všechny velmi snadno nadmíru uspokojil. Pan z Beauvilliers s ním během cesty často rozmlouval mezi čtyřma očima. Během pobytu v Bayonne se konaly porady, jichž se vévoda z Harcourtu téměř vždy účastnil jako třetí a někdy i vévoda z Noailles. Pak jeli do Saint-Jean-de-Luz a 22. ledna došlo k rozloučení princů se slzami, které přešly až v hlasitý nářek.

Po mnoha opakovaných objetích na břehu Bidasoy, na témž místě jako proslulé konference pyrenejského míru, odvedl vévoda z Noailles španělského krále na jednu stranu a vévoda z Beauvilliers oba ostatní prince na druhou, s nimiž znovu nastoupil do kočáru a vrátili se do Saint-Jean-de-Luz. Byl tam most a velmi hezké čluny, vkusně vyzdobené místními lidmi. Španělský král přeplul v jednom s vévodou z Harcourtu, markýzem z Quintany, svým komorníkem, a hrabětem z Ayen. Říčka, která odděluje obě království, byla na obou stranách, kam oko dohlédlo, lemována nesčetným lidem. Jásot nebral konce a každou chvíli znovu zesílil. Když vystoupil z člunu, šel španělský král kousek pěšky, aby uspokojil zvědavost svých poddaných, a jel přenocovat do Irúnu. Nejprve šel do kostela, kde se zpívalo Te Deum. A hned téhož večera mu začali sloužit a on začal žít po španělsku. Nazítří navštívil Fuenterrabíu, pak San Sebastián, a pokračoval v cestě do Madridu,² maje ve svém kočáře stále vévodu z Harcourtu, jednoho či dva ze svých předních španělských dvorských hodnostářů a hraběte z Ayen. Posledně jmenovaný tam vzbudil velkou nelibost, protože přístup do královského kočáru měli jen jeho nejpřednější hodnostáři. Tento synovec paní z Maintenon, jemuž se Harcourt dvořil, měl početný průvod a celou kapelu hudebníků, kterou se večer snažil bavit španělského krále. Jeho věk, jeho přízeň ve Francii, napodobování volných a důvěrných způsobů a hlasitého smíchu jeho matky ukázaly Španělsku velmi mladého a velmi rozmazleného člověka, který je nesmírně pohoršil všemi svými způsoby vůči velmožům tohoto dvora, a zvláště důvěrností, s níž se ke španělskému králi choval. Byl jediným mladým francouzským šlechticem, který s ním přešel hranici. Noblet strávil dva dny cesty ve Španělsku a pak se vrátil podat králi zprávu o tom, co se během cesty dělo.

Ze Saint-Jean-de-Luz jeli princové do Daxu („Acqs“),³ kde zůstali osm nebo deset dní obleženi vodou. Tam začali žít svobodněji, občas jíst s mladými šlechtici svého dvora a cítit se zbaveni všech ohledů, které ukládala přítomnost španělského krále. Vévoda z Noailles zůstal jejich průvodcem, jako jím byl až dosud pan z Beauvilliers, který, stále nemocnější, potřeboval všechnu svou odvahu, aby dojel až k hranici, odkud se vrátil nejkratší cestou, jak jen mu to zdraví dovolilo. Španělský král si odvezl parlamentem zaregistrovaný patent zachovávající jemu a jeho potomstvu jejich práva na francouzskou korunu, podobný tomu, jaký si odvezl Jindřich III. do Polska a jaký byl už vyhotoven a připraven k odeslání tamtéž panu princi de Conti.

Španělská královna napsala králi skrze konetábla Kastilie ty nejdůraznější dopisy, v nichž žádala oba krále o ochranu a o potrestání hraběte ze San Esteban a jejích dam, které ji opustily a urazily. Jejich styl byl velmi románový. Byly také dopisy pro Madame, u níž se s odvoláním na jejich příbuzenství dovolávala jejích dobrých služeb. Nevím, kdo jí mohl dát takovou radu; její otevřená stranickost a její spojení se všemi těmi nemnohými, kdo jen s nevolí viděli, že ve Španělsku nastupuje po rodu rakouském rod francouzský, jí nedovolovaly doufat v úspěch. A tak španělský král neurazil ve Španělsku mnoho denních cest, když dostala rozkaz opustit Madrid a odebrat se do Toleda, kde zůstala vypovězena s malým průvodem a ještě menší vážností. Junta byla tohoto názoru a pověřila vévodu z Harcourtu, aby zařídil, že rozkaz vydá španělský král: byl to Portocarrerův akt pomsty.

Tento panovník ještě nebyl v Madridu, když ho Holanďané uznali. Nebyli tím o nic méně rozhodnuti pro válku. Ale všechna soukolí aliance ještě nebyla připravena, a nevyjádřit se by bylo znamenalo vyjádřit se a odhalit záměry, které se tak pečlivě snažili skrývat.

Na Hromnice se strhl orkán tak zuřivý, že si nikdo nepamatoval nic, co by se takové síle blížilo, a jeho škody byly po celém království nesmírné. Horní část kostela Saint-Louis na ostrově v Paříži se zřítila; mnoho lidí, kteří tam byli na mši, bylo zabito nebo zraněno: mezi jinými Verderonne, který sloužil u žandarmerie, na následky zemřel nazítří.⁴ Jmenoval se L’Aubespine jako má matka. Tento orkán byl počátkem rozvrácení ročních období a častých velkých větrů v každém z nich; chlad v každé době, déšť atd. jsou od té doby mnohem obvyklejší, a tyto nepohody se jen zhoršovaly až dodnes, takže už dlouho není vůbec žádné jaro, málo podzimu a pokud jde o léto, jen tu a tam několik dní: to je něco pro astronomy.

Pan z Noyonu zemřel v této době v Paříži ve věku sedmdesáti čtyř let.⁵ Byl nositelem Řádu Svatého Ducha a po vzoru pana z Remeše se nechal jmenovat církevním státním radou. Mluvil jsem o tomto prelátovi tolik, že se spokojím s tím, že zemřel velmi zbožně poté, co velmi pečlivě spravoval svou diecézi. V jeho papírech se našly vlastnoruční koncepty pro jeho pohřební řeč, tak dalece šílenost ješitnosti tohoto preláta svedla; jinak učený, velmi čestný muž, velmi dobrý člověk, dobrý biskup a velmi duchaplný. Přesto ho ve své diecézi litovali, a velmi. Jeho ješitnost by byla podivně pokořena, kdyby byl předvídal své nástupce.

Kancléř, který nesmírně miloval svou sestru, manželku Bignona, státního rady, a který její děti jakoby adoptoval, byl ve velkých rozpacích z abbého Bignona. Byl to člověk, jehož bylo možné skutečně, a to v dobrém smyslu, nazvat skvělým duchem, velmi učený, a kázal s velkým úspěchem; ale jeho život tak málo odpovídal jeho učení, že se už neodvažoval ukázat na kazatelně a král litoval obročí, která mu dal. Co tedy s knězem, jemuž jeho mravy vzaly veškerou naději na biskupský stolec? Toto místo církevního státního rady se jeho strýci zdálo zcela vhodné k tomu, aby ho utěšilo a rehabilitovalo ve světě tím, že mu dá postavení. Nesnáz byla v tom, že tato místa byla určena nejvýznačnějším biskupům a že bylo velmi podivné nechat abbého Bignona nastoupit po panu z Tonnerre, biskupovi-hraběti z Noyonu, a postavit ho jako třetího vedle pana z Remeše a pana z Meaux; a přesto toho kancléř dosáhl, a stálo ho to veškerou sílu jeho vlivu.⁶ Způsobil tím škodu episkopátu a ránu radě, do níž od té doby nechtěl vstoupit žádný biskup pro nepatřičnost zasedat za mužem druhého řádu, čemuž se lze vyhnout jen u biskupů-pairů, kteří mají přednost před děkanem státních radů, jak tomu bylo u pana z Remeše a pana z Noyonu. Abbé Bignon byl nadšen vyznamenáním, jaké do té doby nemělo obdoby. Strýc ho zařadil do komisí rady, než mu bude moci nějakou svěřit do vedení, a do čela všech akademií: tento poslední úřad byl vytvořen výslovně pro něj. Byl jedním z prvních literátů Evropy, a zazářil v tom, a to solidně. Nashromáždil přes padesát tisíc svazků, které po mnoha letech prodal proslulému Lawovi, jenž hledal, kam všude uložit peníze. Abbé Bignon je už nepotřeboval. Stal se děkanem rady, stál v čele mnoha komisí a agend a byl královským knihovníkem. Udělal si u Meulanu začarovaný ostrov, který se ve svém druhu dal srovnat s Capri; věk ani úřady ho nezměnily, a získal jen to, že jeho vědění a duch byly ceněny na úkor jeho srdce a duše. Noyon nebyl obsazen o nic lépe, ale obráceně než místo státního rady: mužem dobrého původu a velmi svatých mravů a života, ale jinak hlupákem.

Pan z Chartres našel v Saint-Sulpice tlustého a velkého neotesance, těžkopádného, hloupého, nevzdělaného, zvráceného úsudku, ale velmi dobrého člověka, svatého kněze, schopného obsluhovat ne faru, ale kapli; především vynikajícího sulpiciána ve všech maličkostech a zbytečných dětinskostech, které tam mají platnost zákona a které celý život kladl vedle nejvznešenějších ctností, ba i nad ně. Ten chlapík nic víc neuměl a nebyl schopen se naučit nic lepšího; jinak chudý, umaštěný a mastný, až to bylo obdivuhodné. Tento zevnějšek, který na pana z Chartres působil až příliš mocně a který skrze jeho špatné volby zkazil náš episkopát, ho přiměl, aby se o něm informoval. Byl to muž dobré a staré šlechty z Anjou, který se jmenoval d’Aubigny; toto jméno ho zaujalo ještě víc, pokládal ho, nebo ho chtěl pokládat, za příbuzného paní z Maintenon, která byla z Aunis a jmenovala se d’Aubigné. Mluvil o tom s ní i s tímto neotesancem, který, jakkoli hloupý, nebyl dost hloupý, aby necítil výhody takového příbuzenství, k němuž mu dělali všechny kroky vstříc; paní z Maintenon byla nadšena, že se může naroubovat na tyto lidi. Erb, jméno a zakrátko, aby se všechno spojilo, i livrej byly záhy společné. Urozený křupan byl představen v Saint-Cyr své domnělé sestřenici, která jí tak docela nebyla, ale mohla všechno.

Téligny, abbého bratr, který živořil v bídě ve své chýši, přispěchal s poštovním vozem a seznámil se také s prelátem a s jeho královskou kajícnicí. Ukázal se jako mazaný, bystrý a lstivý chlapík, který svého bratra řídil a jak mohl, zakrýval jeho hlouposti. Pan z Chartres, který chtěl svého žáka otesat, ho vzal k sobě, učinil ho svým generálním vikářem, a tento dobrý tlustý chlapík, aniž by se v tak dobré škole dokázal naučit něco jiného než vnější věci, byl jmenován biskupem v Noyonu,⁷ kde byla jeho zbožnost a dobrota ceněna a jeho podivínství a hlouposti nenáviděny, ačkoli je zakrýval jeho bratr, který se od něj nehnul a byl jeho poručníkem.

Pan kardinál z Noailles, který se nedávno vrátil z Říma, vyhnal ze své diecéze slečnu Rose, proslulou nábožnou ženu s extázemi a viděními, velmi neobvyklého chování, která řídila své zpovědníky a byla opravdovou záhadou. Byla to stará Gaskoňka, či spíše z Languedocu, s tamějším přízvukem až přehnaně silným, podsaditá, prostřední postavy, velmi hubená, se žlutou tváří, nesmírně ošklivá, s velmi živýma očima a planoucí fyziognomií, kterou však uměla zmírnit; živá, výmluvná, učená, s prorockým výrazem, který budil respekt. Spala málo a na tvrdém, skoro nic nejedla, byla dosti špatně oblečená, chudá a dávala se vidět jen tajuplně. Tato bytost byla vždy záhadou, neboť je pravda, že byla nezištná, že vykonala velká a překvapivá obrácení, která vydržela, že řekla velmi neobyčejné věci, některé velmi skryté, jež se už udály, jiné budoucí, které se splnily, že uskutečnila překvapivá uzdravení bez léků, že na své straně měla lidi velmi moudré, velmi opatrné, velmi učené, velmi zbožné, vznešeného ducha, kteří na této oddanosti nic nezískávali ani získat nemohli a kteří si ji zachovali po celý život. Takovým byl pan Duguet, tak proslulý svými díly, obrovskou šíří svého ducha a své erudice, kterou lze nazvat univerzální, upřímnou pokorou a svatostí svého života a půvabem a solidností svého rozhovoru.

Slečna Rose, když dlouho žila ve svém kraji, kde ošetřovala chudé a kde jí její zbožnost získala přívržence, přišla do Paříže, nevím, při jaké příležitosti. Žádné zvláštní učení neměla, jen stála v příkrém rozporu s učením paní Guyonové a byla zcela na straně jansenistů. Nevím ani, jak se seznámila s oním panem Boileauem, který byl propuštěn z arcibiskupství kvůli Problému, o jehož historii jsem ve své době vyprávěl, a který žil zazděný a co nejodtažitěji od světa ve svém kanovnickém obydlí v ambitu u Saint-Honoré. Odtud poznala pana du Charmel a jiné, a konečně pana Dugueta, kteří, abych řekl pravdu, jí byli všichni tři okouzleni ne o mnoho méně než pan z Cambrai paní Guyonovou. Když dosti dlouho vedla v Paříži dosti skrytý život, měli pan Duguet a pan du Charmel stejně jako ona nesmírnou touhu ukázat ji panu z La Trappe, buď aby se poučili od tak velkého mistra o tak neobyčejné osobě, nebo v naději, že od něj získají schválení a pozvednou svou světici tak velkým svědectvím.

Všichni tři odjeli, aniž by cokoli řekli, a odebrali se do La Trappe, kde o jejich záměru nic nevěděli.

Pan du Charmel se ubytoval jako obvykle u hostů v klášteře, a pan ze Saint-Louis, který obýval opatský dům venku, nemohl odmítnout pokoj panu Duguetovi a jiný jeho nábožné ženě ani jim odepřít, aby jedli u jeho stolu. Byl to šlechtic z nedalekého okolí La Trappe, který celý život sloužil s velkou pověstí, dlouho měl jezdecký pluk a stal se brigádním generálem. Pan z Turenne, maršál z Créqui a generálové, pod nimiž sloužil, i sám král, pod nímž vedl holandskou válku a jiná tažení, si ho velmi vážili a vždy ho vyznamenávali. Král mu dával dosti vysokou penzi a zachoval si k němu mnoho dobroty. Když byl roku 1684 uzavřeno dvacetileté příměří, byl téměř slepý; to ho přimělo opustit službu. Několik měsíců nato se ho dotkl Bůh. Znal pana z La Trappe ze sousedství, a dokonce mu šel na počátku jeho reformy nabídnout své služby, když se dozvěděl, že staří mniši, kteří byli skutečnými bandity a dosud v La Trappe bydleli, se rozhodli ho utopit ve svých rybnících. Zachoval si s panem z La Trappe od té doby nějaký styk. Uchýlil se tedy tam a vedl tam přes třicet let život nejodloučenější, nejkajícnější a nejsvatější. Byl to pravý voják, bez jakéhokoli vzdělání, málo duchaplný, ale se smyslem nejpřímějším a nejsprávnějším, jaký jsem u kohokoli viděl, s výborným srdcem a s obdivuhodnou přímostí, upřímností, pravdivostí a věrností.

Náhoda chtěla, že jsem do La Trappe jel také, když tam byli. Pana Dugueta ani jeho nábožnou ženu jsem nikdy neviděl. V La Trappe nikoho nevídala a skoro nevycházela ze svého pokoje, leda na mši do kaple přiléhající k onomu vnějšímu opatskému domu, kde mši mohly slyšet i ženy. Za života pana z La Trappe jsem tam obvykle trávil šest dní, osm a někdy deset.

Měl jsem tedy čas vidět slečnu Rose několikrát a pana Dugueta, což nebyla malá přízeň. Přiznávám, že jsem na slečně Rose shledal spíš něco podivného než cokoli jiného; panem Duguetem jsem byl okouzlen. Procházeli jsme se každý den v zahradě opatského domu; věci zbožnosti, v nichž vynikal, nebyly jediné, o nichž jsme tam hovořili; květina, bylina, rostlina, první věc, která se naskytla, umění, řemesla, látky, všechno mu poskytovalo látku k hovoru a poučení, ale tak přirozeně, tak snadno, tak plynule, s tak výmluvnou prostotou a s výrazy tak přesnými, tak správnými, tak vlastními, že člověk byl stejně unesen půvaby jeho rozhovorů a zároveň zděšen šíří jeho znalostí, díky nimž vysvětloval všechny ty věci tak, jak by to dokázali botanici, drogisté, řemeslníci a obchodníci nejzběhlejší ve všech těchto oborech. Jeho pozornost, jeho úcta ke slečně Rose, jeho úslužnost a rozzáření nad tím málem, co řekla, mě přesto překvapovaly. Pan ze Saint-Louis, zcela přímý a upřímný, ji nikdy nedokázal vystát, zcela otevřeně to říkal panu du Charmel a dával to znát panu Duguetovi, což je oba rmoutilo.

Ale co se jich dotklo mnohem víc, byla mírná a zdvořilá pevnost, s níž se pan z La Trappe po celých šest týdnů, co tam byli, bránil slečnu Rose vidět, ačkoli byl ještě s to vyjít ven a navštívit ji tam.

Omlouval se proto méně nemožností než svým odstupem od těchto neobyčejných cest, tím, že nemá ani poslání, ani hodnost k takovým zkoumáním, svým stavem smrti všem věcem a kajícího a skrytého života, který ho zaměstnává natolik, že se nemá rozptylovat zbytečnou zvědavostí, a že je pro něj lepší zdržet se úsudku a modlit se za ni k Bohu, než ji vidět a vstoupit do rozptýlení, které k jeho stavu nepatří. Odjeli tedy tak, jak přijeli, velmi pokořeni, že nemohli dosáhnout cíle, který si touto cestou vytkli. Slečna Rose se pak držela dosti skrytě v Paříži a u přívrženců v okolí, dokud se jejich počet velmi nerozmnožil a ona se neukazovala mnohem víc a nestala se duchovní vůdkyní, která nadělala hluk. Kardinál z Noailles ji dal prozkoumat, myslím dokonce, že ji viděl i pan z Meaux. Nejlepší na tom bylo, že ji nakonec vyhnali. Obrátila velkého a velmi pěkně urostlého mladého muže, jehož otec, dobrý šlechtic, byl kdysi majorem v Blaye a který měl jmění. Tento mladý muž opustil službu a připoutal se k ní tak, že ji od té doby už neopustil; jmenoval se Gondé a odjel s ní do Annecy, když byla vyhnána z Paříže, a od té doby se o ní téměř nic neslyšelo, ačkoli tam žila velmi dlouho. Předešlu zde krátké vyprávění jedné příhody, která si to zaslouží. Záminkou této cesty slečny Rose do La Trappe bylo obrácení, které vykonala nedaleko Toulouse: obrátila faráře velmi pěkné postavy, který nežil zrovna jako řeholník. Byl bratrem jistého pana Parasy, rady toulouského parlamentu. Přesvědčila tohoto faráře, aby se vzdal svého obročí, přišel do Paříže a stal se mnichem v La Trappe. Tento poslední bod z něj dostala s krajní námahou, a on často říkal, předtím i potom, že se stal mnichem v La Trappe proti své vůli. Přesto jím byl dobrým, a tak dobrým, že když pan Savojský mnohem později požádal pana z La Trappe o jednoho z jeho řeholníků, jehož prostřednictvím by mohl reformovat opatství Tamié, byl tento poslán, aby tento záměr uskutečnil, a stal se jeho opatem. Podařilo se mu to tak dobře, že pan Savojský, tehdy postižený dosti dlouhým záchvatem zbožnosti, si ho velmi oblíbil, vykonal několik duchovních cvičení v Tamié a dal mu veškerou svou důvěru.

Odtud se, abych tak řekl, zrodilo ono obdivuhodné dílo pana Dugueta Výchova knížete (Institution d’un prince), o jehož vzniku lze číst v krátké předmluvě, která je před touto knihou. Je třeba dodat, že pan Duguet, přinucen později hledat svobodu mimo království, se na čas uchýlil do Tamié a viděl tam pana Savojského, aniž by tento panovník kdy tušil, že je autorem tohoto díla, a aniž by mu o něm Duguet kdy řekl; v čemž je pokora autora snad ještě obdivuhodnější než zázrak erudice, šíře a přesnosti této Výchovy. Byla napsána mezi smrtí bavorského kurprince, vnuka císaře Leopolda, a smrtí španělského krále Karla II., v době, kdy si pan Savojský lichotil, že toto nesmírné dědictví připadne piemontskému princi, který zemřel před ním; a přesto, kdo by ji při čtení nepovažoval za napsanou dnes? totiž dvacet pět let po smrti Ludvíka XIV., kdy začala vycházet, několik let po autorově smrti, a byla okamžitě zakázána, pronásledována a stíhána jako nejzhoubnější díla, a přesto byla jen tím hledanější a všeobecněji oceňována a obdivována.⁸

Pan z Beauvilliers, jehož nemocí byl průjem, který ho dlouho stravoval a k němuž se přidala horečka, se jen s velkou námahou dostal do svého sídla v Saint-Aignan u Loches, kde byl na pokraji smrti. Po jeho odjezdu jsem se dozvěděl, že ho Fagon odsoudil a poslal ho krátce před touto cestou do Bourbonu jen proto, že sám byl se svým uměním v koncích, bez naděje na úspěch, a aby se zbavil podívané tím, že ho pošle skonat daleko. Při této zprávě ze Saint-Aignanu jsem běžel k vévodovi z Chevreuse, abych ho vyzval, aby dal veškerou politiku stranou a rychle tam poslal Helvétia, a měl jsem velkou radost, když jsem se od něj dozvěděl, že se k tomu rozhodl a že sám nazítří s Helvétiem odjíždí.

Byl to tlustý Holanďan, kterého lékaři nesnášeli, protože nezískal lékařský titul, a Fagonovi byl zvlášť k smrti protivný; Fagonův vliv u krále byl nesmírný a stejně tak jeho tyranie nad lékařstvím a nad těmi, kdo měli to neštěstí, že je potřebovali. Takovému člověku se tedy v jejich řeči říkalo empirik, který si zasluhuje jen pohrdání a pronásledování a který přivolává nemilost, hněv a zlé služby Fagona na toho, kdo ho použije. Helvétius byl přesto už dlouho v Paříži a léčil mnoho lidí odmítnutých nebo opuštěných lékaři, a zvláště chudé, které ošetřoval s velkou láskou. Přijímal je každý den u sebe ve stanovenou hodinu, kolik jich jen chtělo přijít, a opatřoval jim léky a často i jídlo. Vynikal zvláště u zastaralých průjmů a úplavic. Jemu vděčíme za užívání a různou přípravu ipekakuany pro různé druhy těchto nemocí a také za rozlišení těch, kdy toto specifikum není na čase, nebo se vůbec nehodí.⁹ To Helvétiovi získalo věhlas; byl to ostatně dobrý a čestný muž, bezúhonný, přímý a poctivý. Byl výborný i na neštovice a jiné jedovaté nemoci, jinak průměrný lékař.

Pan z Chevreuse řekl králi, k čemu se rozhodl; král to schválil, a vzácné je, že i Fagon z toho měl radost, ačkoli by jindy zuřil; ale protože byl pevně přesvědčen, že pan z Beauvilliers nemůže uniknout a že zemře v Saint-Aignanu, byl nadšen, že se to stane v rukou Helvétia, aby nad ním mohl triumfovat. Bohu díky se stal opak.

Helvétius ho našel ve velmi špatném stavu; za sedm nebo osm dní ho uvedl do stavu jistého uzdravování, takže se mohl vrátit. Dorazil do Versailles velmi časně, 8. března. Běžel jsem ho obejmout s nejživější radostí.

Když jsem se od něj vracel a procházel králův předpokoj, viděl jsem hlouček lidí, kteří se tlačili v rohu u krbu: šel jsem se podívat, co to je. Hlouček se rozestoupil; uviděl jsem Fagona zcela rozepnutého, sedícího, s otevřenými ústy, ve stavu umírajícího. Byl to záchvat padoucnice.

Míval je občas, a to ho drželo tak zabarikádovaného doma a tak skoupého na návštěvy u těch několika nemocných u dvora, které vídal, a u sebe nikdy nikoho. Jakmile jsem spatřil, co shromáždilo ty lidi, pokračoval jsem v cestě k panu maršálovi z Lorges, a když jsem vstoupil s výrazem rozjasněným radostí, zeptala se mě společnost, která tam byla vždy velmi početná, odkud jdu tak spokojen. „Odkud jdu?“ odpověděl jsem, „z objímání odsouzeného nemocného, který je zdráv, a z pohledu na odsuzujícího lékaře, který umírá.“ Byl jsem nadšen kvůli panu z Beauvilliers a kvůli němu dotčen na Fagona. Ptali se mě, co ta hádanka znamená. Vysvětlil jsem ji, a hned byl každý rozrušen stavem Fagona, který byl u dvora velmi významnou osobností, s níž velmi počítali i ministři a celé královo nejbližší okolí. Pan maršál a paní maršálka z Lorges mi dali znamení, abych neřekl víc, a potom mi právem vyhubovali pro mou neopatrnost. Zřejmě se nedonesla až k Fagonovi, s nímž jsem byl vždy velmi zadobře.

Zároveň se dozvědělo, že kardinál z Bouillonu, když ztratil všechnu naději, kterou vkládal do svých pletich a do opakovaných papežových kroků v jeho prospěch, konečně odjel z Říma a odebral se do svého vyhnanství v Cluny, kde brzy nato dosáhl zrušení obstavení svého majetku a obročí.¹⁰ Nedokázal se zdržet, aby poté, co otevřel Svatou bránu velkého jubilea, nedal razit medaile, na nichž byl z jedné strany tento obřad a z druhé on sám se svým jménem kolem dokola a s titulem velkého almužníka Francie, jímž tehdy už nebyl. To krále znovu proti němu rozhněvalo a mělo snad podíl na pevnosti, s níž odolal papeži ohledně návratu a vyhnanství kardinála z Bouillonu a všemu, co papež použil, aby ho z něj vysvobodil.

Milord Melfort, rytíř Podvazku, který, jak jsme viděli, byl dříve vykázán ze Saint-Germain a směl se vrátit jen do Paříže, napsal milordu Perthovi, svému bratrovi, vychovateli prince z Walesu, dopis, z něhož se zdálo, že ve Skotsku je značná strana ve prospěch krále Jakuba a že se zde stále myslí na jeho znovudosazení a na obnovu katolického náboženství v Anglii. Nevím, ani nikdo se nedozvěděl, jak se stalo, že tento dopis místo do Saint-Germain doputoval do Londýna. Král Vilém ho dal předložit parlamentu a velmi ho využil proti Francii, která na nic takového vůbec nemyslela a měla dost jiných starostí s obhajobou španělského dědictví; a kromě toho by se tak důležitý záměr nesvěřil hraběti Melfortovi, v postavení, v jakém byl vůči svému vlastnímu dvoru i vůči našemu; ale králi Vilémovi nebylo třeba tolik, aby nadělal velký hluk, ani Angličanům, aby se proti nám rozvášnili za nynější situace. Melfort byl za své přičinění poslán do Angers a byl velmi podezírán. Nevím, zda právem, či neprávem.¹¹

O několik dní později se králi Jakubovi velmi přitížilo a ochrnul na část těla, aniž by byla zasažena hlava. Král a celý dvůr po jeho příkladu mu projevovali velkou úctu. Fagon ho poslal do Bourbonu. Anglická královna ho doprovodila. Král velkoryse zaopatřil vše, pověřil d’Urfého, aby jel s nimi jeho jménem a dával jim všude vzdávat tytéž pocty jako jemu samému, ačkoli chtěli být bez ceremonií.¹²