Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola šestá

Španělský král konečně dorazil 19. února do Madridu;¹ všude na své cestě měl davy a neustálý jásot a ve městech slavnosti, býčí zápasy a mnoho dam a šlechty z krajů, jimiž projížděl. Při jeho příjezdu do Madridu byla taková tlačenice, že se napočítalo šedesát udušených. Za městem i v ulicích našel nesčetné kočáry, které lemovaly jeho cestu, plné velmi vystrojených dam, a celý dvůr i šlechtu, která naplňovala Buen Retiro, kde vystoupil a ubytoval se. Junta a mnoho grandů ho přijali u dvířek kočáru, kde se mu kardinál Portocarrero chtěl vrhnout k nohám, aby mu políbil ruku. Král mu to nechtěl dovolit, pozvedl ho, objal ho a zacházel s ním jako se svým otcem. Kardinál plakal radostí a celý večer z něj nespouštěl oči. Zkrátka všechny rady, vše, co bylo slavné, zástup urozených lidí, nesčetná šlechta a celá španělská domácnost zesnulého krále Karla II. [ho přijali u dvířek kočáru]. Ulice, jimiž projížděl, byly vyzdobeny po španělském způsobu, obložené stupňovitými podstavci plnými krásných obrazů a nesčetného stříbra, s nádhernými vítěznými oblouky v určitých vzdálenostech. Větší a všeobecnější projev radosti si nelze představit.

Král byl dobře urostlý, v rozkvětu prvního mládí, plavý jako zesnulý král Karel a královna, jeho babička, vážný, mlčenlivý, uměřený, zdrženlivý, jako stvořený k tomu, aby žil mezi Španěly. Přitom velmi pozorný ke každému a znal už rozdíly mezi osobami díky poučení, které měl čas získat od Harcourta během cesty. Smekal nebo nadzvedával klobouk skoro před každým, takže se tím Španělé pohoršovali a mluvili o tom s vévodou z Harcourtu, který jim odpověděl, že ve všech podstatných věcech se král bude řídit všemi zvyklostmi, ale že v ostatních je třeba mu ponechat francouzskou zdvořilost. Nelze uvěřit, jak tyto maličkosti vnější pozornosti připoutaly srdce k tomuto princi.

Kardinál Portocarrero byl bez sebe spokojeností; považoval tuto událost za své dílo a za trvalý základ své velikosti a moci. Užíval si jí naplno. Harcourt a on, kteří jako obratní lidé cítili, že budou jeden druhého potřebovat, se úzce spojili, a jejich spojenectví bylo během cesty ještě upevněno vyhnanstvím královny do Toleda, jehož kardinál dosáhl, a vyhnanstvím Mendozy, biskupa v Segovii, velkého inkvizitora – úřadu, který je protiváhou královské autority a někdy ji uvádí do nesnází a který uděluje papež na králův návrh.

Mendoza byl muž velmi urozený, ale dosti ubohý člověk, který se nedopustil ničeho trestuhodného ani ničeho, co by mohlo vzbudit podezření.

Nezasloužil si tak vysoké místo, ale ještě méně si zasloužil, aby byl vyhnán. Jeho zločinem bylo, že se na tento vysoký úřad dostal vlivem královny, která s kardinálem za své vlády velmi špatně zacházela, a že po pádu její moci a po smrti Karla II. si velký inkvizitor vůči kardinálovi zachoval svou povýšenost a v lesku, na nějž kardinál právě vystoupil, se mu neuklonil dost hluboko. Tento španělský punto,² který by bylo možné chválit jako velkou statečnost, rozpálil naplno hněv kardinála, nepřítele všech královniných chráněnců, který vášnivě toužil dát jim to pocítit. Kromě toho, protože si byl jist veškerou světskou autoritou, a to na dlouho, za tak mladého a cizího panovníka, který mu tolik vděčil, nemohl snést církevní moc v rukou jiného a měl krajní touhu spojit obě ve své osobě úřadem velkého inkvizitora; takže povzbuzen vyhnanstvím královny, kterého právě dosáhl, se odvážil vystavit rodící se královu autoritu tím, že ho požádal o vyhnanství velkého inkvizitora. Pan z Harcourtu, jeho přítel, který ho dobře znal, se nijak nechtěl stavět proti tak vroucímu a tak podloženému přání; a ačkoli král prohlásil, že nebude rozhodovat o ničem, ani malém, ani závažném, dokud nedorazí do Madridu, poslal kardinálovi na radu pana z Harcourtu rozkaz, o nějž žádal, týmž kurýrem. Mendoza, který dobře cítil, odkud rána přichází, váhal celý den mezi tím, zůstat, či poslechnout. Kdyby zůstal, byl by způsobil velké nesnáze autoritou a prostředky svého úřadu a počtem významných lidí oddaných královně. Ale nakonec se rozhodl poslechnout a naplnil radostí ješitnost i mstivost kardinála,³ který, povzbuzen těmito dvěma velkými ranami, zasadil třetí: vymohl si od krále, který se už blížil k Madridu, rozkaz hraběti z Oropesy, aby zůstal ve vyhnanství. Byl prvním ministrem a předsedou Kastilské rady. Karel II. ho tam poslal před dvěma lety po prudké vzpouře, kterou v Madridu vyvolal nedostatek chleba a potravin, jež tohoto panovníka velmi vylekala a jejíž vina byla přičtena prvnímu ministrovi. Protože se tu ocitám v plném Španělsku a je zajímavé ho při tomto nástupu francouzské větve trochu poznat, a protože o této zemi bude v dalším často řeč, dovolím si trochu odbočit sem i tam, až budu mluvit o tom, co se tam událo při příjezdu nového krále.

Oropesa byl z rodu Braganza⁴ a z nejstarší ze tří větví tohoto rodu usazených a zůstavších ve Španělsku. Děd hraběte z Oropesy byl bratrancem Jana, vévody z Braganzy, kterého slavná portugalská revoluce povýšila roku 1640 na trůn a jehož čtvrté pokolení tam je dnes. Tento děd našeho hraběte z Oropesy byl mladším vnukem Jana I., vévody z Braganzy, a získal Oropesu po své matce Beatriz de Toledo. Otec našeho hraběte prošel místokrálovstvími v Navaře a ve Valencii, měl předsednictví Italské rady, stal se španělským grandem a zemřel roku 1671. Tato větev Oropesa, ačkoli tak blízká a tak nedávno vzešlá z větve braganzské, byla s ní smrtelně znepřátelena.

Když Španělsko konečně uznalo portugalského krále, přijel do Madridu portugalský vyslanec. V den jeho první audience dal Oropesa vstát svému synovi, nemocnému horečkou, který sloužil ve španělské gardě, a dal ho postavit s píkou před palác, aby, jak řekl, portugalský král věděl, jaká je velikost španělského krále, jehož střeží jeho nejbližší příbuzní. Tento syn je náš hrabě z Oropesy, který byl generálním kapitánem Nové Kastilie, státním radou, předsedou Italské rady jako jeho otec, velmi zadobře s Karlem II., který ho učinil předsedou Kastilské rady a prvním ministrem a který ho dva roky před svou smrtí vyhnal, jak jsem vyprávěl.

Dokončeme hned osud tohoto pána a této větve: znaven svým vyhnanstvím, jemuž neviděl konce, přešel roku 1706 na stranu arcivévody a zemřel v Barceloně v prosinci následujícího roku, v šedesáti pěti letech.⁵ Vzal s sebou své dva syny. Markýz z Alcaudete dostal od císaře dvanáct tisíc liber penze z Neapole a nedomohl se ani kariéry, ani výhodného sňatku; starší odešel do Vídně, stal se císařovým komořím, rytířem Zlatého rouna roku 1712, pak strážcem pečeti pro Flandry. Byl zetěm a švagrem vévodů z Frías, konetáblů Kastilie. Když byl v dubnu 1725 uzavřen mír mezi císařem a Filipem V., vrátil se hrabě z Oropesy se svou ženou do Španělska, kde brzy nato zemřel. Jeho jediný syn se tam velmi mladý oženil s dcerou hraběte ze San Esteban de Gormaz, prvního kapitána tělesných gard, který se brzy nato po smrti svého otce stal markýzem z Villeny a nejvyšším hofmistrem krále. Hrabě z Oropesy se stal rytířem Zlatého rouna a zemřel brzy nato bez mužského potomstva.

Tak skončila větev Oropesa.

Větev Lemos pochází od Diniza, mladšího syna Fernanda II., vévody z Braganzy, vnuka Alfonsa, bastarda portugalského krále Jana I. Tento Diniz byl tedy mladším bratrem Jaimeho, vévody z Braganzy, děda Jana, prvního vévody z Braganzy toho jména, z něhož vzešla větev Oropesa. Diniz se stal hrabětem z Lemosu v Kastilii sňatkem s dědičkou Rodriga, bastarda Alfonsa, který zemřel bez dětí před svým otcem Pedrem Álvarezem de Castro Osorio, pánem z Cabrery a Ribery, v jehož prospěch povýšil Jindřich IV., král kastilský, Lemos na hrabství. Odtud tato větev Lemos vždy připojovala ke jménu Portugal jméno Castro, jako větev Oropesa vždy připojovala jméno Toledo. Tímto sňatkem se Dinizovy děti připoutaly víc ke Španělsku než k Portugalsku. Fernando, nejstarší, se stal španělským grandem a byl vyslancem Karla V. a Filipa II. v Římě; a jeho syn Pedro Fernando sloužil Filipovi II. při dobývání Portugalska.

Čtyři následující pokolení měla nejvyšší úřady ve Španělsku a přední místokrálovství. Čtvrté pokolení, jímž je otec hraběte z Lemosu žijícího při nástupu Filipa V., bylo zetěm vévody z Gandíe a místokrálem Peru.⁶ Jeho syn, který se oženil se sestrou vévody z Infantada z rodu Silva, s ní neměl děti. Žije ještě a nikdy neměl žádný úřad. Pokud jde o nynější hlavu této větve, v níž vymře, je to dobrák, ale velmi ubohý člověk, který je jako takový dobře znám a tráví život kouřením. Jeho žena a švagr ho za války strhli na stranu arcivévody. Byli zatčeni, když k němu přecházeli, a nějaký čas vězněni. Vévoda z Infantada byl od té doby u dvora vždy ve špatném postavení. Jeho sestra, která má ducha i obratnost, se dokázala u dvora znovu uvést do přízně, a nakonec byla camarera mayor slečny z Beaujolais, když ta byla poslána do Španělska, aby se provdala za dona Carlose; byla to jedna ze španělských dam pro tento úřad nejschopnějších, ale lidé byli překvapeni, že ho byla ochotna přijmout.

Třetí větev rodu Braganza neboli Portugal usazená ve Španělsku je větev Veragua. Abychom ji však vysvětlili, je třeba se vrátit k větvi Cadaval neboli Ferreira, z níž vzešla a která zůstala v Portugalsku. Álvaro, markýz z Ferreiry, byl mladším synem Fernanda I., vévody z Braganzy, který byl synem Alfonsa, bastarda portugalského krále Jana I.

Tento první markýz z Ferreiry byl tedy mladším bratrem Fernanda II., vévody z Braganzy, z něhož vzešla větev Lemos a který byl také praprapradědem vévody z Braganzy, jehož portugalská revoluce vrátila na trůn a který je pradědem dnešního portugalského krále; z toho je vidět nesmírná vzdálenost jeho příbuzenství s vévody z Cadavalu a z Veraguy a jak mladší a vzdálená je jejich větev od větve Lemos, a ještě víc od větve Oropesa.

Álvaro, první markýz z Ferreiry, měl dva syny: Rodriga, markýze z Ferreiry, z něhož pocházejí vévodové z Cadavalu, a Jorgeho, hraběte z Gelves, od něhož pocházejí vévodové z Veraguy. Jorge, hrabě z Gelves, se oženil s dcerou a dědičkou syna onoho slavného Kryštofa Kolumba, který byl vévodou z Veraguy, markýzem Jamajky, kterou si Angličané přivlastnili, a dědičným admirálem a místokrálem Indií po svém slavném otci. Z tohoto manželství pocházel syn, který měl dva syny a zemřel mladý, a jeho větev netrvala.

Druhý, Nuño de Portugal-Colón — a tato větev pak vždy připojovala toto jméno ke svému —, se soudil o práva své babičky, dědičky Kolumbů, a vyhrál svůj proces. Stal se tak vévodou z Veraguy, španělským grandem a dědičným admirálem Indií. Jeho syn neměl žádné úřady; ale jeho vnuk zemřel jako místokrál Nového Španělska a měl Zlaté rouno. Ten a tehdejší hrabě z Lemosu byli šlechtickými svědky listiny, kterou ve Fuenterrabíi učinila infantka Marie Terezie, když jela ke sňatku s králem. Ten zemřel roku 1674.⁷ Pedro Manuel Nuño, vévoda z Veraguy, jeho syn, byl místokrálem Galicie, Valencie a Sicílie, generálem španělských galér, rytířem Zlatého rouna a nakonec státním radou a předsedou Italské rady. Je to otec toho, který žil při nástupu Filipa V. Tato větev rovněž vymřela v synovi tohoto posledně jmenovaného, po němž celé bohaté dědictví získala jeho sestra, vévodkyně z Lirie. Budu mít příležitost jinde mluvit o ní a o jejím bratrovi, posledním vévodovi z Veraguy z portugalské větve, mladší větve větve Cadaval, o níž řeknu slovo ze zvědavosti pro lotrinská spříznění, která nedávno uzavřela ve Francii.

Viděli jsme, že Jorge, hrabě z Gelves, od něhož pocházejí vévodové z Veraguy, byl mladším bratrem Rodriga, markýze z Ferreiry, z něhož vzešli vévodové z Cadavalu, oba synové Álvara, syna a mladšího bratra Fernanda I. a Fernanda II., vévodů z Braganzy. Álvaro se oženil s Filipou, dědičkou Rodriga de Melo, hraběte z Olivenzy, a proto celá tato větev až dodnes připojuje jméno Melo ke jménu Portugal.

Rodrigo, hlava této větve, Fernando a Nuno Álvares, jeho syn a vnuk, nesli titul markýze z Ferreiry a všichni zůstali v Portugalsku.

Francisco, syn Nuna Álvarese, s pomocí Rodriga, svého bratra, administrátora biskupství v Évoře, a svého úřadu generála portugalského jezdectva, měl přední podíl na portugalské revoluci, která vrátila vévodu z Braganzy na trůn. Velel jezdectvu tohoto panovníka v bitvě u Badajozu, kterou Španělé prohráli roku 1644,⁸ předtím byl roku 1641 vyslancem ve Francii, a zemřel roku 1645 v Lisabonu. Jeho bratři, kteří neměli děti, měli velké úřady ve Španělsku a v Portugalsku.

Když portugalský král zemřel roku 1656, patnáct let poté, co ho revoluce vynesla na trůn, stala se jeho žena Luisa de Guzmán, dcera a sestra vévodů z Mediny Sidonie, jejíž duch a velká odvaha ho k tomuto povýšení přivedly, regentkou za své nezletilé syny a za království.

Nuno Álvares, markýz z Ferreiry, syn Franciska, o němž jsem právě mluvil, požíval u ní největšího vlivu. Měl po otci úřad generála jezdectva a stal se vévodou z Cadavalu, přičemž v království nebyl žádný jiný vévoda a od té doby žádný nebyl. S tímto titulem byly spojeny velké pocty a dědičný úřad velmistra královy domácnosti. Ale roku 1662 se král don Afonso, ovládaný Luísem Vasconcelosem e Sousou, hrabětem z Castelo Melhor, v dubnu stáhl do Alcântary, odkud vzkázal královně, své matce, že chce vládnout sám, a zároveň vykázal vévodu z Cadavalu. Královna se uchýlila do kláštera u Lisabonu a zemřela tam v únoru 1666. V červnu téhož roku se tento král oženil se sestrou matky prvního sardinského krále, dcerou vévody z Nemours a jedné dcery Césara, vévody z Vendôme; ta, unavena jeho bláznovstvím a krutostí, kterou dával najevo, vytvořila stranu, obvinila ho ze slabomyslnosti a impotence, dala své manželství soudně zrušit (24. března 1668), přiměla ho k souhlasu a k abdikaci, a téhož roku, 2. dubna, tedy deset dní po zrušení svého manželství,⁹ povolala zpět vévodu z Cadavalu, který byl prvním zplnomocněncem pro mír se Španělskem v letech 1667 a 1668; a když s vévodkyní Savojskou, svou sestrou, sjednala sňatek své jediné dcery s vévodou Savojským, jejím synem, pozdějším prvním sardinským králem, aby se stal portugalským králem po Pedrovi, byl to vévoda z Cadavalu, kdo ho jel s loďstvem, jemuž velel, vyzvednout do Nice, aby ho přivezl do Portugalska; tento princ se tam však nikdy nechtěl nechat dovézt ani ten sňatek dovršit. Bylo to roku 1680.¹⁰

Pan z Cadavalu se stáhl od dvora brzy po smrti královny a postoupil svůj titul a úřady svému nejstaršímu synovi, který zemřel mladý roku 1700 a ze sňatku s nemanželskou dcerou krále dona Pedra nezanechal děti. Následoval ho jeho bratr. Otec, který přežil svého nejstaršího syna, byl třikrát ženat: poprvé bez dětí, podruhé s jednou Lotrinkou, dcerou a sestrou princů z Harcourtu, potřetí s dcerou pana Velkého. Z druhého manželství měl jen dceru, a ze třetího ostatní děti. Nuno Álvares,¹¹ vévoda z Cadavalu po smrti svého staršího bratra, narozený v prosinci 1679, připojil ke svým ostatním dědičným úřadům úřady státního rady, nejvyššího hofmistra královny, předsedy palácového desembargo¹² a polního mistra paláce a Estremadury. Oženil se s vdovou po svém bratrovi, a když ji ztratil, oženil se znovu roku 1738 s dcerou prince z Lambescu, tedy syna bratra své matky. V Portugalsku je několik větví pocházejících po meči a legitimně od vévodů z Braganzy, které nemají žádné zvláštní vyznamenání.

Dokončeme hned portugalské větve usazené ve Španělsku.

Jan II., portugalský král, byl pravnukem krále Jana I., který, jak jsme viděli, byl bastardem krále Pedra I., jenž nezanechal mužských ani legitimních potomků, a tento bastard byl zvolen králem generálními stavy Portugalska v Coimbře. Jan II. byl tedy vnukem krále Duarta, jehož bastardem byl Alfonso, praotec rodu Braganza, takže tento král Jan II. byl – skrze nemanželskou linii – bratrancem z druhého kolena Fernanda II., vévody z Braganzy, bratra dona Álvara, z něhož vzešly větve Cadaval a Veragua, a otce Diniza, hraběte z Lemosu, jeho mladšího syna, z něhož vzešla větev Lemos; a tentýž Fernando, vévoda z Braganzy, byl pradědem Jana I., vévody z Braganzy, z něhož skrze Duarta, jeho mladšího syna, vzešla větev Oropesa; a tento Jan I., vévoda z Braganzy, byl dědem onoho druhého Jana, vévody z Braganzy, kterého portugalská revoluce vynesla na konci roku 1640 na trůn.

Tento Jan II., portugalský král, zanechal jen bastarda jménem Jorge. Koruna přešla na Manuela, bratra kardinála Jindřicha, který nastoupil po králi donu Sebastiánovi, padlému bez dětí v Africe, jehož pradědem Manuel byl; po jeho smrti se Portugalska zmocnil Filip II., španělský král.

Manuel a tento kardinál byli syny vévody z Viseu, bratra Alfonse V., portugalského krále, otce krále Jana II.

Jorge, bastard tohoto krále Jana II., byl roku 1500 jmenován králem Manuelem doživotně vévodou z Coimbry a pro své potomstvo pánem z Aveira, Torres Novas a Montemoru. Oženil se s dcerou Álvara, praotce větví Cadaval a Veragua, a přijal pro své potomstvo jméno Alencastro, totiž Lancaster, na památku královny Filipy z Lancasteru, manželky krále Jana I. Portugalského, děda a babičky krále Jana II., jehož byl bastardem.

Jan z Alencastra, syn bastarda Jorgeho, byl týmž králem donem Manuelem roku 1530 jmenován vévodou z Aveira. Jeho syn zanechal jen dceru, která se provdala za Álvara, svého bratrance, syna bratra svého otce. Z tohoto manželství pocházelo několik dětí, z nichž nejstarší pokračoval v řadě vévodů z Aveira a z mladšího pocházeli vévodové z Abrantes. Starší z obou zanechal jen syna a dceru. Syn zemřel bez dětí roku 1665 ve třiceti osmi letech; velmi mladý se přidal ke straně Španělska a přešel tam roku 1661 pod záminkou, že tam žádá o vévodství Maqueda z dědictví své matky. Stal se generálem loďstva a španělským grandem. Jeho jediná sestra zdědila jeho grandství a vévodství Aveiro, zkonfiskované v Portugalsku spolu s ostatním tamním majetkem, a Maquedu a statky ležící ve Španělsku. Pak dostala rozkaz opustit Portugalsko, přišla do Španělska, kde se provdala za Manuela Ponce de León, vévodu z Arcos, španělského granda. Soudila se s princem Pedrem, regentem a později portugalským králem, a s vévodou z Abrantes o majetek, který jí byl roku 1679 přiřčen pod podmínkou, že bude bydlet v Portugalsku.

Na to příliš nedbala a roku 1693 ovdověla. Byla to velmi ctnostná osoba, ale velmi povýšená, a velmi vzácná svým duchem a vzděláním. Dokonale znala dějiny posvátné i světské, latinu, řečtinu, hebrejštinu a téměř všechny živé jazyky. Její dům v Madridu byl denním místem setkání všeho, co bylo nejvýznačnějšího duchem, věděním a původem, a byl to tribunál, který si přisvojoval velkou autoritu a s nímž se dvůr, ministři, a dokonce i zahraniční ministři, kteří tam pilně docházeli, pečlivě snažili vycházet. Pan z Harcourtu velmi dbal, aby s ní byl zadobře, a španělský král ji po příjezdu velmi vyznamenal. Byla matkou vévodů z Arcos a z Baños, obou španělských grandů, o nichž budu mít příležitost mluvit ještě letos a o jejich cestě do Francie. Tak vymřela starší větev Alencastro, vévodů z Aveira, v Ponce de Leónech, vévodech z Arcos.¹³

Alfonso, mladší syn Álvara, vévody z Aveira, syna bastarda Jorgeho, měl velké úřady a Filip IV. ho jmenoval vévodou z Abrantes a španělským grandem. Po smrti své ženy se stal knězem a zemřel roku 1654. Je to otec vévody z Abrantes, kterého jsme viděli výše a který tak krutě a tak zábavně oznámil císařovu vyslanci, co stanoví právě otevřená závěť Karla II. Byl to také on, kdo prohrál s vévodkyní z Arcos, o níž jsem právě mluvil, své nároky na vévodství Aveiro a Torres Novas.

Žil až do roku 1720, velmi vážený a šetřený ministry. Měl nekonečně mnoho ducha, zábavných vtipů, obratnosti a zvláště smělosti a povýšenosti a dokázal si až do konce udržet důvěrnost a přátelství krále. Zemřel v osmdesáti třech letech¹⁴ a byl ženat s Juanou de Noroña, dcerou prvního vévody z Linares, španělského granda, po němž zdědila dědictví a grandství. Měl s ní dva syny a několik dcer a zanechal jednoho bastarda. [Starší] syn se stal po smrti matky vévodou z Linares a španělským grandem a zemřel jako místokrál Mexika ještě za života svého otce. Podnikl cestu do Francie, kde jsem ho viděl u dvora, než odjel do Mexika. S Leonor de Silva, kterou jsem viděl v Bayonne jako camarera mayor královny, vdovy po Karlu II., děti nezanechal. Mladší bratr tohoto vévody z Linares byl v době jeho smrti biskupem. Zdědil grandství a po smrti svého otce přijal jméno vévody z Abrantes a už vůbec ne jméno biskupa v Cuence, ačkoli jím byl. Budu mít příležitost o něm později mluvit. Několik let po otcově smrti se jeho bastard vlivem rodiny stal vévodou z Linares a španělským grandem. Z tohoto výkladu je vidět, že všechny tyto braganzské větve ve Španělsku zaujímaly velké postavení, ale že tam nyní všechny vymřely.

Když jsem mluvil o hraběti z Oropesy, předsedovi Kastilské rady, o jeho vyhnanství a u této příležitosti o čtyřech větvích portugalského rodu usazených a vymřelých ve Španělsku a o větvi Cadaval, která se v Portugalsku rozrostla, je třeba říci slovo o Kastilské radě a o tom, kdo stojí v jejím čele.

Celé Španělsko je rozděleno mezi tuto radu, na níž závisí vše, co je spojeno s korunou kastilskou, a Aragonskou radu, na níž závisí vše, co je spojeno s korunou aragonskou. Tato posledně jmenovaná měla mnohem větší moc než Kastilská, a její hlava, nesoucí titul velkého soudce, zkomoleně prostě Justicia, měla povýšenost a autoritu, která vyvažovala královskou. Justicia sídlil v Zaragoze, kam král jel brzy po svém příjezdu do Madridu přijmout hold Aragonie a složit obvyklou přísahu, že zachová její nesmírné výsady, načež mu Justicia přísahá jménem království; při přísaze začíná slovy: My, kteří jsme tolik co vy, pak následuje přísaha založená na té, kterou král právě složil, a na tom, že jí bude věrný, a končí slovy: jinak ne. Takže už samými slovy přísahy nenechává nikoho na pochybách, že je jen podmíněná.¹⁵ Víc o tom neřeknu, protože vzpoura Aragonie a Katalánska ve prospěch arcivévody přiměla Filipa V. na konci války zrušit navždy všechny výsady Aragonie a Katalánska, jež tak téměř snížil na postavení kastilských provincií.

Kastilská rada zasedá v Madridu. Skládá se nanejvýš z asi dvaceti radů a z dosti velkého počtu nižších úředníků. Má jen jednoho předsedu, který musí být velmi pilný a kterého v běžných věcech, když chybí pro nemoc nebo z jiného důvodu, zastupuje děkan, ale výhradně uvnitř rady. Nemohu podat představu, která by se jí podle našich pojmů víc blížila, než že je to tribunál, který v sobě jediném spojuje působnost, rozhodovací i soudní pravomoc, jež jsou u nás rozděleny mezi všechny parlamenty a účetní komory království, tyto poslední pro lenní závislosti,¹⁶ dále velkou radu a tajnou radu,¹⁷ totiž tu, v níž kancléř Francie předsedá státním radům a dvorním referendářům. Tam se v posledním stupni rozhodují všechny záležitosti domén i soukromé, tam se registrují povýšení a grandství, vyhlašují edikty a deklarace, mírové smlouvy, dary, milosti, zkrátka tudy prochází vše, co je veřejné, a rozhoduje se vše, co je sporné. Všechno se tam referuje, nic se tam nepřednáší ústně; při vší této moci vydává tato rada jen rozsudky. Jednou týdně přichází do jedné místnosti úplně na konci, hned u vstupu do králova bytu, ve stanovený den a hodinu ráno. Přichází v plném složení a u paty palácového schodiště ji přijímá a vyprovází hofmistr, který má týdenní službu; v této místnosti je královo křeslo pod baldachýnem na stupni s kobercem.

Naproti a po obou stranách jsou tři lavice z holého dřeva, kam usedá rada. Předseda má první místo vpravo nejblíže ke králi, a vedle předsedy ten, kdo je toho dne pověřen referovat rozsudky týdne, ačkoli byly v radě vyneseny na základě zpráv různých radů. Zpravodaje pro každou záležitost jmenuje předseda, jako u nás v našich soudech, a předseda také jmenuje hned toho, hned onoho, aby referoval králi rozsudky týdne.

Když rada zaujme místa, přichází král: jeho dvůr, a dokonce i kapitán gard, se zastaví u dveří vně místnosti. Jakmile král vstoupí, celá rada poklekne, každý u svého místa. Král usedne do křesla a pokryje si hlavu, a hned nařídí radě, aby vstala, posadila se a pokryla si hlavu. Pak se zavřou dveře a král zůstane sám s touto radou, jejíhož předsedu při tomto obřadu nic neodlišuje. Tam se referují rozsudky týdne: jména stran, jejich nároky, jejich hlavní důvody na obou stranách a důvody rozhodnutí. To vše co nejstručněji, ale bez vynechání čehokoli důležitého. Všechno se referuje za sebou, načež předseda a zpravodaj předkládají králi každý rozsudek jeden po druhém a král ho podepisuje parafou, aby byl dřív hotov, a od té chvíle se tyto rozsudky stávají nálezy. Najde-li král v nějakém rozsudku něco, co mu vadí, a vysvětlení, které mu podají, ho neuspokojí, ponechá ho k novému přezkoumání nebo si ho ponechá u sebe. Když je všechno skončeno — a to trvá hodinu a často déle —, král vstane, rada poklekne, dokud nepřejde dveře, a odchází tak, jak přišla, kromě samotného předsedy, který místo aby poklekl, následuje krále; ten najde svůj dvůr v sousední místnosti, s jednou prázdnou místností mezi nimi, a s tímto průvodem projde částí svého bytu; v jedné z místností asi v polovině najde křeslo, vedle něj stolek a naproti křeslu stoličku. Tam se král zastaví, jeho dvůr pokračuje dál, pak se vstupní i výstupní dveře zavřou a král ve svém křesle zůstane sám s předsedou sedícím na této stoličce; tam znovu prohlédne rozsudky, které si ponechal, a podepíše je, uzná-li za dobré, nebo si je ponechá, aby je dal prozkoumat, komu se mu zlíbí, a předseda mu podá souhrnnou zprávu o rozsáhlé veřejné i soukromé agendě, kterou má na starosti. To trvá necelou hodinu. Král sám otevře dveře, aby se vrátil ke svému dvoru, který na něj čeká, a odešel do svých pokojů, a předseda se vrací druhými dveřmi, jimiž vstoupil, najde hofmistra, který ho doprovodí ke kočáru, a odjede domů. O ponechaných rozsudcích podají ti, jimž je král postoupí, zprávu se svým míněním. Král je pošle předsedovi Kastilské rady a nakonec se nález vydá tak, jak král chce.

Z toho je vidět, že král je naprosto absolutní ve všech záležitostech veřejných i soukromých a že španělští králové si zachovali skutečnost, jako naši králové právo, být jedinými soudci svých poddaných a svého království. Ne že by se nestávalo, že Kastilská rada, buď v plném složení, nebo předseda sám, předkládá králi námitky ohledně záležitostí veřejných nebo soukromých, jimž se král podvolí; ale trvá-li na svém, vše okamžitě projde bez vášní a bez všech obtíží, jaké často vídáme ve Francii.

Corregidor Madridu a corregidoři všech měst podávají bezprostřední zprávu o celé své správě předsedovi Kastilské rady a přijímají a vykonávají jeho rozkazy ve všem, co se jí týká, stejně jako sami jednají s regidory a alkaldy menších měst a jiných míst svého obvodu; představa madridského corregidora podle našich pojmů, a úměrně tomu corregidorů jiných velkých neopevněných měst, je: zároveň intendant, velitel, civilní, trestní a policejní poručík a starosta čili prévôt kupců.¹⁸ Guvernéři španělských provincií mají skoro jen vojenskou autoritu, a pletou-li se do něčeho jiného, nejde to bez sporů a bez podřízenosti předsedovi a Kastilské radě.

Z tohoto krátkého výkladu je vidět, jakou osobností je v monarchii předseda Kastilské rady. Proto také je v ní první, nejvlivnější a nejmocnější, dokud zastává tento velký úřad, a jakmile osoba krále není v Madridu, má v něm sám tutéž autoritu jako král, bez jakékoli výjimky. I jeho hodnost odpovídá tak rozsáhlé moci. Nikdy nikomu nevykonává návštěvu a u sebe nikomu nedává přednost. Španělští grandi, kteří s ním mají každý den co jednat, tuto povýšenost snášejí a nejsou ani přijímáni, ani vyprovázeni; pravda je, že mu dávají vědět předem a vcházejí a odcházejí po skrytém schodišti. Kardinálové a vyslanci korunovaných hlav nemají o nic víc výsad. Mají jen to, že si k němu posílají požádat o audienci. On vždy odpoví, že je indisponován, ale že mu to nezabrání je přijmout ten a ten den v tu a tu hodinu. Dostaví se, jsou přijati a vyprovozeni jeho sluhy a šlechtici a najdou ho v posteli, ať je sebezdravější. Když vyjíždí (a to může být jen ke králi, k nějaké pobožnosti, ale na oddělenou tribunu, nebo na procházku), kardinálové, vyslanci, španělští grandi, dámy, zkrátka vše, co ho na ulici potká, se zastaví přesně tak, jako se to u nás dělá pro krále a pro děti Francie; ale dosti často je natolik zdvořilý, že napůl zatáhne záclonky, a to pak znamená, že ač v livrejích a se svým erbem na kočáře, nechce být poznán. Pak se nezastavuje a pokračuje se v cestě. Jde-li ke králi, jak se stává dosti často, mimo řádný den Kastilské rady, je to vždy jen na audienci. Týdenní hofmistr ho přijímá a doprovází ke kočáru. Jakmile se objeví, podají mu u dveří kabinetu, kde čeká celý dvůr, jednu ze tří stoliček, které jsou jedinými třemi sedadly v celém tom rozsáhlém bytě, z důvodu vznešenosti, jinak nádherně zařízeném. Jeho stolička, stejná jako obě ostatní, je vždy schovaná a vytahuje se jen pro něj; obě ostatní jsou vždy na očích, jedna pro nejvyššího hofmistra, druhá pro sumillera de corps čili velkého komořího. V jejich nepřítomnosti usedá na jednu komorník, který má toho dne službu, a na druhou nějaký starý španělský grand, ale musí to být člověk nemocný, který prošel nejvyššími úřady. Nikdo jiný, ani grand, ani starý, by se to neodvážil.

Viděl jsem však, že byla všechna tři sedadla obsazena a že se přineslo čtvrté pro prince ze Santo Buono Caracciola a jindy pro markýze z Bedmaru, oba tehdy španělské grandy, oba státní rady a oba z těch, kdo prošli nejvyššími úřady, přičemž druhý v nich ještě byl. Bylo to za mého vyslanectví ve Španělsku, ale viděl jsem to udělat jen pro tyto dva, z nichž první se nemohl udržet na nohou ochromených dnou a druhý byl také velmi dnavý.

Předsedou Kastilské rady může být jen španělský grand a může být sesazen jen pro zločin, na nějž je trest smrti. Ale proti takové moci se užívá téhož prostředku, jakého se ve Francii užívá proti kancléři: předsedu Kastilské rady lze vypovědět podle libosti a bez povinnosti říci proč, a guvernérem Kastilské rady se jmenuje kdokoli, koho si král přeje, pokud není španělským grandem. Tento guvernér má všechny funkce, autoritu a plnou hodnost předsedy a zastupuje ho ve všem a všude. Ale toto vysoké místo, mnohem vyšší než náš strážce pečetí, má se čeho obávat stejně, ba víc než on; neboť může být sesazen podle libosti a bez udání důvodu, i bez vypovězení; ztratí všechen vliv a veškerou moc, není a nemůže už nic, a přesto si po celý život ponechá celou svou hodnost, která je mu dobrá jen k tomu, aby mu život otrávila, protože nesmí vykonat žádnou návštěvu, a aby ho uvrhla do samoty, protože už s ním nikdo nemá co jednat a nikdo se neobtěžuje ho navštívit, když od něj nedostane ani přijetí, ani přednost, ani vyprovození. Několik jich zemřelo nudou. Když předseda Kastilské rady zemře, je na králově volbě, zda jmenuje nového předsedu, nebo guvernéra. Od smrti hraběte z Oropesy jmenoval španělský král jen guvernéry; stejně je tomu s ostatními radami, jejichž předsedu nelze odvolat a který musí být vždy grandem, a místo něhož lze dosadit guvernéra; ale protože tito předsedové nemají jinou hodnost než hodnost grandů, protože jimi jsou, a jejich autorita není nic, ačkoli jsou ta místa velmi krásná, dosazují se na ně guvernéři jen velmi zřídka.

Státními rady se ve Španělsku nazývají právě ti, které u nás známe pod jménem státních ministrů, a to je cíl, k němuž směřují všemi svými intrikami největší velmoži, nejvýznačnější a ti, kdo prošli nejvyššími úřady. Mají titul Excelence a jdou bezprostředně za grandy, pokud jimi nejsou. Je jich velmi málo; mají jediné vyznamenání, které grandi nemají, totiž že mohou, jako velké dámy, jezdit po městě v nosítkách obklopeni pěší livrejí, následováni svým kočárem se svými šlechtici uvnitř, a dát se v nosítkách vynést po palácovém schodišti až ke dveřím první místnosti zvenčí. Nerozepisuji se o státní radě, protože brzy po příjezdu krále upadla a od té doby zůstala nevyužívána. Král jen zřídka jmenoval státní rady, a vždy bez funkcí.

Se stejnou střídmostí budu mluvit o tajemníkovi univerzálního despachu, ze stejného důvodu. Ubilla byl posledním a nezůstal jím dlouho.

Bylo to skoro jako naši čtyři státní sekretáři dohromady, pokud jde o vliv a funkce,¹⁹ ale ne pokud jde o ostatní. Navenek zůstal takový jako naši státní sekretáři dřívějška a jako oni přicházel přes úřednická místa v kancelářích, z čehož lze soudit na jejich původ a postavení. Ve státní radě byli na dolním konci stolu u svého kalamáře, referovali záležitosti, četli depeše, psali, co jim bylo diktováno, bez hlasování a vždy na kolenou na malém polštářku, který jim byl nakonec povolen pro délku rad, a mezi čtyřma očima s králem stejně. Byli velmi obávaní a vážení, ale nebyli počítáni ani k obyčejné šlechtě. Ze šesti, kteří vznikli z trosek univerzálního despachu, jsem viděl dva, toho, který stále pracoval s králem, a toho pro válku, který s ním pracoval málo a nikdy ho nedoprovázel na žádné cestě mimo Madrid, kteří se snažili dostat na úroveň našich dnešních státních sekretářů, zvláště ten první, jímž byl Grimaldo, ačkoli vzešel z kanceláří jako ostatní, a Castelar, bratr Patiña, tehdejšího prvního ministra; Castelar později zemřel u nás jako vyslanec.

Přejděme nyní ke dvoru a podívejme se na jeho hlavní úřady, a dokonce i na několik průměrných, pro porozumění tomu, co bude následovat, a abychom už nepřerušovali zajímavější vyprávění. Jsou tři, které odpovídají našemu velmistrovi, velkému komořímu a velkému podkonímu a kterým se říká krátce „tři úřady“, protože jsou si zhruba rovny a nesrovnatelné se všemi ostatními. Zastávají je vždy tři grandi, jimž dávají velké vyznamenání nad všemi ostatními a přední vážnost v celém Španělsku. Stalo se však, i když velmi zřídka, že některý z těchto úřadů, hned ten, hned onen, zastávali velmi přední velmoži, kteří nebyli grandy, ale byli oblíbenci nebo velmi vynikající, a kteří se brzy stali španělskými grandy. Vysvětleme je, abychom je představili.

Nejvyšší hofmistr krále je náš velmistr Francie v celém rozsahu, jaký měl kdysi. Všechny královy paláce, všechen nábytek, všechny zásoby, ať jsou jakéhokoli druhu, kuchyně a všechny stoly, přijímání, doprovázení a hoštění vyslanců a jiných vynikajících osob, jimž je král poskytuje, pořádek, uspořádání a zařízení všech slavností, které král pořádá, všech představení, všech hostin a občerstvení, rozdělování míst, autorita nad herci, strojníky a hudebníky, veřejné i soukromé palácové maškarády, autorita, uspořádání a místa při všech obřadech, rozdělování všech ubytování na cestách a všech povozů dvora, autorita nad královými lékaři, chirurgy a lékárníky, kteří se nesmějí radit ani dávat králi jakýkoli lék bez jeho souhlasu a jinak než v jeho přítomnosti — to vše patří k úřadu nejvyššího hofmistra, který má pod sebou čtyři hofmistry, všechny z nejvyšší šlechty, kteří odtud často postupují do nejvyšších úřadů a dosahují grandství, ale nemohou být grandy, dokud jsou hofmistry. Střídají se po týdnech a obstarávají podrobnosti všeho, co jsem právě uvedl, pod rozkazy nejvyššího hofmistra, který se všemi čtyřmi a s dodavateli sestavuje a uzavírá účty za dodávky, jež se platí na jeho poukázky. Týdenní hofmistr skoro nevychází z paláce, a všichni čtyři podávají o všem zprávu nejvyššímu hofmistrovi a nesmějí se vzdálit bez jeho svolení. Mají pod sebou správce domácnosti a všemožné další úředníky.

Nejvyšší hofmistr má ke králi přístup v každou hodinu. Ať je španělským grandem, nebo ne — jak se někdy, ač velmi zřídka, stalo —, je grandem díky svému úřadu a prvním mezi grandy, kdekoli se nacházejí. V kapli má skládací stoličku v čele jejich lavice, která zůstává prázdná, když nepřijde; a viděl jsem, že se to stalo. Mají-li grandi pro svou hodnost konat nějaké shromáždění, koná se u něj, a mají-li nějakou stížnost předložit králi, předkládá ji on. Na plese a na komedii si žádný muž nesedá, ani tanečníci, kromě nejvyššího hofmistra, který sedí na skládací stoličce po pravici královského křesla, nanejvýš půl stopy vzadu, ale těsně u jeho sedadla. Viděl jsem ho tak na obojím, a s pokrytou hlavou, pokryje-li si ji král. Při audiencích, které se dávají na trůnu vyslancům panovníků mimo Evropu, sedí král v křesle na stupni o několika schodech, pokrytém kobercem, s baldachýnem nad ním.

Po pravici královského křesla se na stupni ve stejné úrovni a ve stejné řadě, ale mimo baldachýn, postaví skládací stolička. Král vystoupí na stupeň sám s nejvyšším hofmistrem, který se posadí na tuto stoličku v tutéž chvíli, kdy král usedá do křesla, a pokryje si hlavu současně s ním. Všichni grandi s pokrytou hlavou a všichni ostatní s odkrytou stojí dole u schodů, a vyslanec rovněž; a při všech obřadech stojí nejvyšší hofmistr těsně u krále po jeho pravici. Nikdy však nejezdí v královských kočárech, protože tam první místo zaujímá velký podkoní, ani v kočárech královny ze stejného důvodu, ani na audience u královny, kde by první místo zaujal její nejvyšší hofmistr. Protože králův hofmistr ho má bez obtíží všude jinde, vyhýbá se vždy oněm třem jediným místům, kde by ho neměl.

Nepřísahá do rukou nikoho; čtyři hofmistři, uvaděč vyslanců, všichni úředníci pod nimi (a je jich velký počet) a všichni královi lékaři, chirurgové a lékárníci přísahají do jeho rukou. Kromě těch, kdo spadají pod jeho úřad, přijímá stejně přísahu velkého komořího čili sumillera de corps, velkého podkoního a patriarchy Indií. Hlavy a členové rad a soudů a státní sekretáři přísahají do rukou předsedy nebo guvernéra Kastilské rady, a král sám žádnou přísahu nepřijímá, proto nejvyšší hofmistr nepřísahá. Abychom se vrátili k našim pojmům, je vidět, že tento úřad je v mnohem větším měřítku tím, čím býval kdysi velmistr královy domácnosti,²⁰ který od dob Guisů už nemá nic nad kuchyní,²¹ jíž je nezávislým pánem první správce domácnosti, a jemuž zůstalo jen přijímání přísahy od nositelů tohoto úřadu a úřadů velkého maršála ubytování, velmistra ceremonií a uvaděče vyslanců, aniž by si zachoval cokoli z výkonu těchto úřadů, které jsou se všemi podrobnostmi ve Španělsku zcela podřízeny a ve všem závislé na nejvyšším hofmistrovi a všechny vykonávány pod ním týdenním hofmistrem. Nejvyšší hofmistr je náležitě kárá a mění, co udělali, uzná-li to za vhodné.

Velký komoří čili sumiller de corps je ve všem a všude zároveň tím, čím jsou u nás velký komoří, čtyři první šlechtici komory,²² velmistr šatny²³ a oba mistři šatny, spojeni v jediný úřad. Tytéž funkce, totéž velení, tytéž podrobnosti a rozhoduje o týchž výdajích. Má pod sebou neomezený počet komorníků, kolik se králi zlíbí jmenovat, kteří mají v jeho nepřítomnosti jeho službu a jsou téměř všichni španělskými grandy a z větší části stejně velkými nebo většími pány než on. Neboť to je cíl všech dvorských velmožů. Rozdíl je v tom, že sumiller spí v paláci a vstupuje ke králi jako nejvyšší hofmistr v každou hodinu, kdežto komorník, který má ten den službu a jemuž náleží veškerá služba a veškeré velení v králově bytě a nad všemi úředníky jeho komnaty a šatny, smí vstoupit jen v době funkcí a odchází, jakmile je služba vykonána. Tito komorníci přísahají do rukou sumillera a jsou mu tak podřízeni, že se nesmějí vzdálit bez jeho svolení ani nic ve svých úřadech dělat bez jeho rozkazů. Jsou povinni mu o všem v jeho nepřítomnosti podávat zprávu a posílat mu vzkaz, když jim to řekl, nebo i bez toho, jakmile se stane něco mimořádného; shledá-li, že něco udělali špatně, změní to nebo je náležitě pokárá, aniž by měli co říci kromě uctivého mlčení, ať jsou kdokoli, a poslušnosti. Má pod sebou pro podrobnosti oděvů úředníka, který má víc ze sluhy než ze šlechtice, ale je přece jen váženější než zdejší první komorníci šatny.

Velký podkoní je tam stejný jako u nás, se dvěma velkými rozdíly: první, že jakmile je král venku, má všechny funkce sumillera, i v jeho přítomnosti. Obsluhuje ho, jí-li v kočáře nebo na trávě, a potřebuje-li plášť nebo něco jiného, podává mu to; a má-li být na honu, na procházce či na cestě králi představen nějaký pán, představuje ho velký podkoní, a ne sumiller. Druhý, že má prvního podkoního a nemá malou stáj; první podkoní vede pod ním a v úplné a každodenní závislosti podrobnosti stáje, a je-li přítomen, když velký podkoní vsedá na koně, pomáhá mu do sedla on, a vždy některý z králových podkoních mu drží třmen při nasedání i sesedání. První podkoní ho vede pěšky, s rukou na udidle koně, na němž sedí, od stáje až k paláci po celém náměstí, a když při doprovodu krále nastupuje do kočáru, který jede před králem, nebo z něj vystupuje, je na prvním podkoním, aby otevřel a zavřel dvířka, jako velký podkoní otevírá a zavírá dvířka královská. Do tohoto kočáru velkého podkoního vstupují jen tři hlavní královy úřady, dva královniny a kapitán gard, který má čtvrtletní službu. Někdy, velmi vzácnou náhodou, tam vstoupí nějaký starý španělský grand, ale velmi vynikající a velmi významný.

S výjimkou úřadu prvního podkoního disponuje velký podkoní celou královskou stájí, koňmi, mezky, povozy všeho druhu, sluhy, úředníky, podkoními, livrejemi, dodávkami, a je jediným, kdo o všech těchto výdajích rozhoduje.

Je zároveň hlavou všech honů se stejnou autoritou a pravomocí jako nad stájí. Smečky a parforsní hony jsou ve Španělsku pro horko, vyprahlost a drsnost země neznámé; ale střelba, sokolnictví a nadhánky na vysokou zvěř s tisícem až patnácti sty sedláky, jimž velí velký podkoní, jsou obvyklé hony, a ten poslední téměř každodenním honem krále Filipa V. K tomu náleží k úřadu velkého podkoního čtyři nebo pět malých loveckých zámečků, rozsáhlé honitby Escorialu a několik menších. Je jediným velmožem bez výjimky, který jezdí po Madridu šestispřežím mezků nebo koní, a chce-li, i osmispřežím, s postilionem, protože je to královský kočár a královské spřežení. Veze-li s sebou někoho, ať by to byl kdokoli, není velkému podkonímu dovoleno nechat ho nastoupit před sebou ani mu dát pravou stranu, a to nikoho neodrazuje ani nečiní potíže jet s ním na návštěvy nebo na procházku. Vévoda del Arco, o němž budu mít příležitost mluvit a který jím byl za mého vyslanectví, byl kmotrem mého druhého syna při jeho „pokrytí“ jako španělského granda.²⁴ Přijel si pro něj tedy s velkým ceremoniálem, aby ho odvezl do paláce, ale ze zdvořilosti, a aby mu mohl dát místo a přednost, přijel ve svém kočáře a se svými livrejemi, a nic ze stáje. Vede stůl, kde ho, jako všude jinde, obsluhují královi pážata, která pro něj stále dělají vše, co by dělala jeho vlastní.

U něj navíc obsluhují všechny, kdo jedí u jeho stolu, jako by jim patřila, ale ti, kdo obsluhovali včera, dnes zasednou ke stolu a jedí z práva s velkým podkoním a se všemi, kdo u něj jedí, a tak dále každý den. První podkoní vede malý stůl, je-li nějaký, a u velkého podkoního dělá hostitele. V jeho nepřítomnosti má všechny jeho funkce, ale venku odnímá službu jen komorníkům, a ne sumillerovi; nejezdí po Madridu šestispřežím koní nebo mezků, nenastupuje v královském průvodu do kočáru určeného pro velkého podkoního a královská pážata ho neobsluhují, leda u stolu velkého podkoního jako všechny, kdo tam jedí. Doprovází krále ve zvláštním povozu nebo na koni.

Kapitána halapartníků a jeho setninu nelze v každém ohledu lépe srovnat než se Stošvýcary královy gardy²⁵ a s jejich kapitánem; je to stará garda španělských králů.

Budu ve svém čase mluvit o kapitánech tělesných gard, které zřídil Filip V. a kteří byli se svými setninami před ním ve Španělsku neznámí, a rovněž o dvou plukovnících jeho gardových pluků, které jsou také jeho zřízením.

Na patriarchovi Indií není ani stopy po čemkoli, co by se tomuto velkému titulu jen trochu podobalo. V Indiích nemůže nic, nic z nich nebere, nic si na nich ani nenárokuje, je tam neznámý. Je to biskup vysvěcený in partibus, jehož funkcí je být stále u dvora a zastupovat tam nepřítomného arcibiskupa v Santiagu de Compostela, který se tam nikdy neukazuje, stejně jako všichni ostatní španělští biskupové, kteří trvale sídlí ve svých diecézích. Arcibiskup v Santiagu je svým stolcem rozeným velkým almužníkem, a toto místo velkého almužníka zahrnuje vše, co u nás známe pod jmény velkého almužníka,²⁶ prvního almužníka, mistra kaple a mistra oratoře. Tento prelát se téměř vždy stane kardinálem, pokud jím už není, když úřad dostane. Kdyby náhodou, což se někdy stalo, přijel ke dvoru arcibiskup ze Santiaga, zastínil by patriarchu Indií, který by, i jako kardinál, v jeho přítomnosti nebyl už ničím.

Protože nikdy nepřijíždí, disponuje patriarcha vším, co náleží ke kapli, a sumilleři de cortina, kteří jsou královými almužníky a velmi často lidmi nejvyššího původu, jsou pod ním a v jeho naprosté závislosti. Ve Španělsku je týž spor jako u nás o nezávislost královské kaple na diecézním biskupovi; tento spor brání toledskému arcibiskupovi přijít do kaple, kam nechce jít, aniž by si tam dal nést svůj kříž, což patriarcha Indií nechce strpět; a o ostatní nároky na exempce se neustále hašteří a každý si z toho něco urve.

Španělská královna má kromě svých dam také dva vysoké úředníky, svého nejvyššího hofmistra a svého velkého podkoního; ale nemá kapli, kancléře ani ostatní úředníky, jaké mají zde naše královny. Její nejvyšší hofmistr má v královnině domácnosti všechny tytéž věci, jaké má králův u krále, a pod svými rozkazy tři hofmistry, ale ti jsou mnohem nižšího postavení a vážnosti než hofmistři královi, kteří mají na starosti podrobnosti slavností, představení, obřadů všeho druhu a ubytování, kdežto hofmistři královnini jsou omezeni na vnitřní podrobnosti její domácnosti pod jejím nejvyšším hofmistrem. Ten přijímá jejich přísahu, přísahu ostatních nižších úředníků, kteří spadají pod jeho úřad, a ještě přísahu velkého podkoního královny a camarery mayor, a stejně jako králův nepřísahá. Dělí se nejprve s camarerou mayor o velení u královny, i nad vnějšími úředníky její komnaty. Nábytek se dělá a rozvěšuje na jeho rozkaz a s výjimkou oděvů a stáje rozhoduje o všech výdajích, které se u ní dělají. Stojí všude za ní, po pravici camarery mayor, a když camarera mayor není přítomna, vykonává určité služby, jako je podávání rukavic, vějíře, rukávníku a mantily královně; dokonce jí mantilu i nasazuje v přítomnosti jejích ostatních dam. Je přesto velmi vážen, ačkoli nemá nic mimo královnin dům a nemá mezi grandy žádné vyznamenání, jaké má jen hofmistr králův. Při audiencích u královny zaujímá první místo nad nimi, jako to dělá králův u krále, jemuž ho u královny nepostoupí, a nikdy nechodí na audience u krále, stejně jako králův nikdy nechodí na audience u královny; ale v kapli a všude jinde chodí mezi grandy s nimi. Stojí nad camarerou mayor, i v bytě královny, má tam víc autority než ona a vstupuje ke královně v každou hodinu, i když je v posteli nebo když vstává či uléhá. Tento úřad je jen pro grandy, stejně jako úřad velkého podkoního královny, který má pod sebou prvního podkoního, jehož přísahu přijímá, a u ní je zcela tím, čím je králův velký podkoní u krále, ale venku nikomu službu neodnímá, jako to dělá králův, a nejezdí po Madridu šestispřežím koní nebo mezků, ačkoli užívá královniných povozů. Je jeden královnin kočár, do něhož v jejím průvodu vstupuje jen on a její nejvyšší hofmistr, a velmi zřídka někdy nějaký velmi vynikající španělský grand, jemuž velký podkoní prokáže tuto zdvořilost. Zaujímá v něm, stejně jako králův, první místo.

Camarera mayor spojuje funkce naší superintendantky, naší dvorní dámy a naší dámy šatny. Je to vždy španělská grandka, vdova, obvykle stará a téměř vždy z nejvyšší šlechty. Bydlí v paláci, představuje královně urozené osoby, vstupuje k ní v každou hodinu a dělí se o velení v komnatě s nejvyšším hofmistrem. Její úřad odpovídá ve všem úřadu sumillera de corps. Rozhoduje o královniných oděvech a osobních výdajích a nesmí ji nikdy opustit, ale musí ji všude doprovázet.

Téměř vždy vstupuje do kočáru sama, ale z práva je první v kočáře, kde jede královna, když tam není král, a jen z velké přízně a vyznamenání je tam velmi zřídka přizvána některá jiná španělská grandka. Nižší úředníci komnaty jí v mnohém slouží, i u ní doma, a užívá mnoha zásob z královnina domu. Její byt v paláci je zařízen stejně jako byt královny. Mezi ní a nejvyšším hofmistrem musí být úplná shoda, a téměř vždy je, jinak by vznikalo mnoho sporů a nároků jednoho vůči druhému.

Královna má po camareře mayor dva druhy dam, v jejichž pojmenování by se podle našich pojmů bylo snadné hrubě zmýlit. První jsou přesně naše palácové dámy, ale mají službu; ostatní se nazývají señoras de honor, dvorní dámy. Palácové dámy, které nesou toto jméno jako naše, jsou manželky španělských grandů nebo manželky jejich nejstarších synů nebo dědičky grandů, které sňatkem učiní své manžely grandy, a navíc vybrané ze všeho nejvýznamnějšího. Dvorní dámy jsou dámy mnohem nižšího stupně, a toto místo se nehodí pro osoby poněkud vznešenějšího původu. Jedny i druhé slouží po týdnech, doprovázejí královnu všude, mají v určitých časech stráž v jejím bytě a všechny stejně jsou v téže závislosti na camareře mayor, abych se neopakoval, jako komorníci na sumillerovi. V nepřítomnosti camarery mayor ji ve všem zastupuje nejstarší palácová dáma, která má týdenní službu. Camarera mayor obsluhuje krále a královnu, když jedí spolu u královny, nebo královnu samotnou, když král nepřijde, a klekne na jedno koleno, aby jim podala umýt ruce a pít. Za ní stojí palácové dámy s týdenní službou a za nimi señoras de honor s týdenní službou. Veškerou obsluhu vykonává camarera mayor, a podávají jí ji palácové dámy, které ji přijímají od señoras de honor; ty si ji jdou vzít u dveří od komorných, jimž ji podávají úředníci kuchyně, a to každý den. Camarera mayor rozhoduje o všech výdajích královniny šatny.

Komorné jsou vesměs osoby dobrého původu, a přinejmenším z dobré šlechty. Všechny jsou svobodné a sňatkem se někdy stávají señoras de honor. Všechny bydlí v paláci, stejně jako první komorná, které se říká azafata a která je obvykle chůvou krále nebo královny, a tedy obvykle mnohem nižšího postavení než komorné, nad nimiž má přesto tatáž vyznamenání ve službě a v poctách a totéž velení, jaké má camarera mayor nad ostatními damami; camareře mayor jsou přitom azafata i ostatní komorné zcela podřízeny a podléhají její autoritě a velení. Když jedou král a královna slavnostně k Panně Marii z Atochy, což je proslulé poutní místo na jednom konci Madridu, nebo někam jinam, jede nejprve jeden či dva kočáry plné komorníků, pak kočár velkého podkoního a krále, ten, v němž jsou král a královna sami, prázdný královský kočár, kočár velkého podkoního královny, camarera mayor sama ve svém vlastním kočáře obklopená svou pěší livrejí a s jedním svým podkoním na koni u pravých dvířek, jeden či dva královnini kočáry plné palácových dam, nádherné jako pro obsluhu královny, jeden či dva jiné mnohem nižší, ale také královnini, plné señoras de honor, další ještě nižší, kde je sama azafata, a dva další podobné pro komorné. Tento nástin postačí, aby dal představu o úřadech a službě španělského dvora, dokud nepřijde příležitost mluvit o změně, kterou v nich provedl Filip V., a o grandech a obřadech. Dodám jen, že v celém Španělsku není žádný úřad prodejný a že všechny platy jsou velmi malé, jako bývaly kdysi ve Francii.

Nejvyšší hofmistr krále, který má víc než dvojnásobek toho, co kterýkoli jiný úřad, má sotva dvacet pět tisíc liber; velmi málo jich má tisíc pistolí a mnoho daleko méně. Oba nejvyšší hofmistři, hofmistři a camarera mayor mají kromě platu mnoho výhod ze svých úřadů, stejně jako oba velcí podkoní a oba první podkoní. I kapitán halapartníků má ze svého úřadu něco nad plat.

Je třeba poznamenat, že sumiller a komorníci všichni nosí velký klíč, který vyčnívá držadlem ze švu klopy jejich pravé kapsy; kroužek tohoto klíče je směšně velký a podlouhlý. Je pozlacený a ještě připevněný ke knoflíkové dírce v rohu kapsy vlající stuhou libovolné barvy. Vnitřní sluhové, jichž je velmi málo, jej nosí stejně, s tím rozdílem, že to, co je z jejich klíče vidět, není pozlacené. Tento klíč otevírá všechny dveře králových bytů ve všech jeho palácích ve Španělsku. Ztratí-li někdo z nich svůj klíč, je povinen oznámit to sumillerovi, který okamžitě dá změnit všechny zámky a všechny klíče na náklady toho, kdo svůj ztratil, což ho stojí přes deset tisíc tolarů. Tento klíč se nosí všude tak, jak jsem právě vysvětlil, a každý den, i mimo Španělsko. Mezi komorníky jsou však dva druhy: skutečné klíče, které otevírají a jsou pro komorníky ve službě; a klíče, které mají jen podobu, nic neotevírají a nazývají se kapouní klíče (llaves caponas), pro komorníky bez služby, kteří mají jen titul a vnější znak tohoto vyznamenání. Největší velmoži jsou komorníky obou druhů, a uvolní-li se místo ve službě, dává se často některému z komorníků, kteří službu nemají, někdy také pánovi, který komorníkem není. Všichni jsou si rovni, bez prvního mezi sebou, a ti ve službě se v ní střídají podle stáří služby.

Zapomněl jsem na jeden úřad, dosti podřadný, soudě podle postavení těch, kdo jej postupně – nikoli dědičně – zastávali, ale nanejvýš důvěrný a důležitý. Úřad, jeho nositel i nástroj jeho úřadu mají totéž jméno, které nelze přeložit do francouzštiny. Nazývá se estampilla; je to ocelové razítko, na němž je vyryt králův podpis, tak podobný, že ho nelze od jeho vlastního rozeznat. Tímto razítkem se jakousi tiskařskou černí otiskuje králův podpis, a je to sám estampilla, kdo nanáší čerň a otiskuje. Viděl jsem, jak to dělá La Roche, který tento úřad dostal, když přijel s králem do Španělska, a trvá to okamžik. Tento vynález vznikl, aby ulevil španělským králům, kteří podepisují nesčetné množství věcí a jinak by trávili čtvrtinu svých dní podepisováním. Příjmy jsou stálé, ale malé; a La Roche, který byl muž dobrý, čestný, mírný, skromný, dobročinný a nezištný, jej vykonával až do své smrti s velkou věrností a velkou přesností. Byl s králem velmi zadobře a všeobecně milován, vážen a ctěn a u sebe vídal největší velmože. Tento estampilla se nikdy nesmí vzdálit z místa, kde je král, a ministři si s ním hledí dobře vycházet.

S mluvením o infantech, infantkách a jejich domácnosti počkám, až se naskytne příležitost, protože jich ve Španělsku bylo málo a ještě méně domácností pro ně, až do dětí Filipa V.