Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola sedmá

Hned po příjezdu do Madridu přijal španělský král španělský oděv a golilu¹ a provedl několik změn a reforem. Z asi třiceti komorníků ve službě jich ponechal šest a vzal plat těm, kdo nikdy službu neměli. Hrabě z Palmy, španělský grand a synovec kardinála Portocarrera, dostal místokrálovství Katalánska místo prince Darmstadtského, který opustil Španělsko, aniž se vrátil do Madridu. Vévoda z Escalony, jemuž se obvykleji říkalo markýz z Villeny, jel vystřídat na Sicílii vévodu z Veraguy; brzy byl sám vystřídán kardinálem del Giudice, který přijel vykonávat místokrálovství prozatímně z Říma, kde byl; a Villena odjel jako místokrál do Neapole, odkud se vévoda z Medinaceli vrátil do Madridu, kde se stal předsedou Rady Indií, po čemž velmi toužil a což je velmi výnosné místo. Dosud byl předsedou Rady řádů, kterou dostal vévoda z Uzedy, ač nepřítomný; ten zastával velvyslanectví v Římě od té doby, co ho Medinaceli opustil, aby odešel do Neapole.²

Největší změnou byla nemilost konetábla Kastilie. Kromě předsednictví rad a většiny míst v radách není ve Španělsku nic doživotní, a při smrti krále pozbývají všechny úřady platnosti a nástupce podle libosti potvrzuje nebo mění ty, kdo je zastávají. Konetábl byl velkým podkoním a komorníkem ve službě.

Byla mu odňata služba i úřad velkého podkoního,³ kterému vévoda z Mediny Sidonie dal přednost před svým úřadem nejvyššího hofmistra, nevím z jakého rozmaru, snad jen proto, že když teď měl co do činění s mladým králem, shledal ho skvělejším a věřil, že bude často venku, na cestách, na honu, ve válce, kde má velký podkoní lepší postavení než nejvyšší hofmistr. Markýz z Villafrancy se stal nejvyšším hofmistrem na jeho místě; a tím, co udělal ohledně závěti, a svým proslulým hlasováním si tuto velkou odměnu plně zasloužil. Vévodkyně z Osuny, o níž budu mít příležitost mluvit, o něm a o donu Martínovi de Toledo, pozdějším vévodovi z Alby, který zemřel jako vyslanec ve Francii, říkala, že jsou oba Španělé v nohavicích i v kabátci, jeden po starém, druhý po mladém. Villafranca stejně jako Villena měli mnoho z povahy vévody z Montausieru, ale Villena nebyl Španělem co do oděvu; nikdy v životě nenosil golilu ani španělský oděv. Říkal, že je nesnesitelný, a celý život chodil všude oblečen po francouzsku. Ve Španělsku se tomu říkalo po vlámsku nebo po vojensku, a skoro nikdo se tak neoblékal. Hrabě z Benaventu byl ponechán sumillerem de corps. Pojal ke králi takovou náklonnost, že často plakal něhou, když se na něj díval.

Když už jsem u toho,⁴ nechci zapomenout na jednu zvláštnost těchto dvou pánů a několika dalších ve Španělsku: vévodství Braganza v Portugalsku je lénem hraběte z Benaventu, jehož erb je na bráně braganzského zámku po pravici erbu portugalského krále: oba jsou jednou do roka slavnostně zdraveny; první pozdrav patří erbu hraběte a druhý erbu krále.

Vévoda z Medinaceli, který byl tehdy sedminásobným španělským grandem a jehož grandství se od té doby více než zdvojnásobila, avšak nemá o nic vyšší hodnost ani přednost mezi ostatními grandy, než kdyby měl jen jedno, se nikdy nepodepisuje jinak než El Duque Duque, aby tímto zdvojením titulu bez připojení jména dal na srozuměnou svou velikost. Markýz z Villeny, který je také vévodou z Escalony, se podepisuje El Marqués, nic nepřipojuje; ale markýz z Astorgy, který je Guzmán a rovněž španělský grand, se podepisuje stejně, takže je třeba znát jejich písmo, aby se vědělo, o kterého jde. Je však pravda, že ve Španělsku se právo přičítá Villenovi a že je jakoby prvním markýzem Španělska. Vévoda z Veraguy se podepisuje krátce El Almirante Duque, pro svůj dědičný titul admirála Indií, udělený Kolumbům.⁵

Nyní je třeba dokončit přehled státních radů. Představil jsem jen ty, kdo měli na závěti tak či onak nějaký podíl. Tato hodnost je vrcholem ctižádosti: nesmí se tedy zapomenout na ty, kdo ji měli při nástupu Filipa V. Mluvil jsem již⁶ o kardinálu Portocarrerovi, hraběti z Oropesy, donu Manuelu Ariasovi, z nichž jeden byl vyhnaný předseda, druhý guvernér Kastilské rady, o Mendozovi, biskupovi v Segovii, vyhnaném velkém inkvizitorovi, o vévodovi z Mediny Sidonie, markýzi z Villafrancy, hraběti ze San Esteban del Puerto a o Ubillovi, tajemníkovi univerzálního despachu. Mluvil jsem také o hraběti z Benaventu, který se stal státním radou, protože byl závětí dosazen jako grand do junty. Zbývá říci slovo o Mancerovi, admirálovi, Aguilarovi, Monterreyovi, del Tresnovi, Fuensalidovi a Montijovi, o nichž jsem se nerozepisoval, ačkoli jsem už o některých z těchto sedmi posledních něco řekl.

Abych dokreslil markýze z Mancery⁷ z rodu Toledo, granda první třídy a velmi bohatého, předsedu Italské rady: v osmdesáti šesti letech, které měl při králově příjezdu,⁸ měl ducha stejně zdravého a jasného jako ve čtyřiceti a okouzlující konverzaci, byl mírný, moudrý, trochu nesmělý, mluvil pěti nebo šesti jazyky, dobře a bez zmatku, a měl zdvořilost a galantnost rozumného mladého muže. O jeho úřadech a ctnostech jsem mluvil výše. Ale tady je jedna zvláštnost, velmi podivná pro náš způsob života, a ve Španělsku ne bez příkladu: když přijel španělský král, už padesát let nejedl chléb. Jeho strava sestávala ze sklenice ledové vody po probuzení, s trochou růžové zavařeniny, a o něco později z čokolády. K večeři třešně nebo jiné ovoce, nebo salát, a opět voda zbarvená vínem, a to aniž by měl zápach z úst nebo trpěl nějakými obtížemi při tak překvapivé stravě; a jeho žena, dcera vévody z Caminhy, s níž měl jedinou dceru, žila v osmdesáti letech skoro stejně.

Admirál Kastilie, který se jmenoval Juan Tomás Enríquez de Cabrera, vévoda z Medina de Rioseco a hrabě z Melgaru, byl španělským grandem první třídy, jedním z nejbohatších a největších pánů a prvním ve Španělsku co do původu, ač nemanželského. Alfons XI., král Kastilie a Leónu, měl s Marií, dcerou portugalského krále Alfonse V.,⁹ jediného syna, který po něm nastoupil, totiž dona Pedra Krutého, tak proslulého svými zločiny, které nakonec všechno proti němu vzbouřily, který neměl syna se sestrou vévody Bourbonského, kterou zabil, a který byl sám zabit roku [1368] Jindřichem, hrabětem z Trastámary, svým nemanželským bratrem, jenž po něm nastoupil a jehož koruna přešla na jeho potomstvo: Jindřich II., Jindřich III., Jan II., otec Isabely, která se provdala za Ferdinanda Aragonského, svého bratrance z druhého kolena po otci. Ten byl vnukem Ferdinanda Spravedlivého, druhého syna Jindřicha, hraběte z Trastámary, který se stal králem poté, co zabil Pedra Krutého, jehož byl nemanželským bratrem, jak jsem právě řekl.

Tento Ferdinand, otec Katolického, byl nazván Spravedlivým, protože tvrdošíjně odmítl kastilskou korunu, která mu byla více než nabídnuta po smrti krále Jindřicha III., jeho bratra, jenž zanechal jen syna ve velmi útlém věku, jehož strýc se stal obhájcem a poručníkem a který byl otcem královny Isabely. Za svou ctnost byl odměněn již na tomto světě volbou, kterou roku 1390 učinil Martin, král Aragonie a Valencie a kníže Katalánska, bratr jeho matky, umíraje bez dětí, a kterou potvrdily stavy všech těchto zemí, aby po něm nastoupil. Alfons V. a Jan II., jeho dva synové, starší bez dětí, vládli jeden po druhém, a Ferdinand II., syn Jana II., po něm nastoupil a spojil všechna Španělska kromě Portugalska svým sňatkem s Isabelou, královnou Kastilie – jsou to ti tak proslulí katoličtí králové –, jejichž dcera, dědička jejich korun, byla matkou císaře Karla V. a císaře Ferdinanda I., z nichž vzešly španělská a císařská větev rakouského domu.

Alfons II. [správně XI.], král Kastilie, otec Pedra Krutého, měl s Eleonorou de Guzmán, svou milenkou, dva nemanželské syny, dvojčata. Jeden byl oním hrabětem z Trastámary, který porazil, zabil a nahradil Pedra Krutého a byl po meči pradědem Isabely, královny Kastilie, a Ferdinanda Katolického, krále Aragonie, jejího manžela; druhé dvojče bylo kmenem, z něhož legitimně a po meči vzešla tato řada admirálů Kastilie. Jmenoval se Fadrique. Jeho syn Pedro, hrabě z Trastámary jako on, byl konetáblem Kastilie; jeho děti potomky neměly. Ale nastoupil po nich Alfonso, jeho bratr; ten byl prvním admirálem Kastilie ze svého rodu, jemuž dal pro sebe a pro své potomstvo jméno Enríquez na památku kastilského krále Jindřicha II., bratra svého otce; tento rod, který je přímý (a admirál, o němž je tato úvaha, je jeho desátým pokolením), byl znám skoro jen pod jménem admirálů, protože jimi byli všichni a tento úřad, o němž budu mluvit jinde, se u nich stal dědičným. Druhý admirál byl prvním hrabětem z Melgaru. Provdal svou dceru za Jana, krále aragonského, syna Spravedlivého, a ta byla matkou krále Ferdinanda Katolického, manžela Isabely, královny Kastilie. Čtvrtý admirál [byl] synem bratra této aragonské královny a bratrancem Ferdinanda Katolického, kromě toho, že byli z téhož rodu a po meči bratranci z druhého kolena kastilského krále, otce Isabely, a aragonského krále, otce Ferdinanda Katolického, kteří byli syny dvou bratří, bratranců jeho otce; a toto tak těsné příbuzenství bylo tím slavnější, že Enríquezové měli jen tutéž nemanželskost jako hrabě z Trastámary, který se stal kastilským králem, otec těchto králů a dvojče Fadriqueho, praotce Enríquezů.

Pátý admirál, bratranec Karla V. z druhého kolena, byl jím učiněn vévodou z Rioseco a španělským grandem. Počítám ho za pátého, protože měl staršího bratra admirála, který neměl dětí a byl rytířem Zlatého rouna. Šestý se oženil s A. de Cabrera, a potomstvo z tohoto manželství pak připojovalo ke jménu Enríquez jméno Cabrera. Sedmý a osmý měli Zlaté rouno. Devátý byl místokrálem Sicílie a desátý měl s jednou Ponce de León admirála, o němž budu mluvit, který je jedenáctým admirálem, šestým vévodou z Rioseco, španělským grandem první třídy a desátým pokolením Fadriqueho, dvojčete hraběte z Trastámary, který svrhl a zabil Pedra Krutého, jehož byl nemanželským bratrem, stal se místo něj kastilským králem a předal korunu svému potomstvu. Otec našeho admirála zemřel roku 1680.

Náš admirál Kastilie se v prvním manželství oženil s dcerou vévody z Medinaceli, vyslance v Římě, pak místokrále Neapole, kde, jak jsme řekli, ho vystřídal markýz z Villeny, aby se vrátil do Madridu, kde ho Filip V. učinil předsedou Rady Indií.¹⁰ Neměl dětí s žádnou ze svých manželek; ale hrabě z Alcañices, jeho bratr, měl syna.

Tento admirál, muž pětapadesátiletý při nástupu španělského krále, byl velmi neobyčejnou směsicí: nekonečně duchaplný, zdvořilý, s příjemným výrazem a způsoby, úslužný, vtíravý, lichotivý, zvědavý, přijímal všechny možné podoby, aby se zalíbil, povýšený, svobodný, přespříliš ctižádostivý a velmi nebezpečný, nebýt své krajní tělesné lenosti, která však na jeho ducha neměla vliv. Pro ukázku jeho povýšenosti: kardinál Portocarrero, který ho velmi nenáviděl, měl dost vlivu, aby ho dal vypovědět do Granady, ačkoli byl důvěrně oddán královně, která tehdy vládla, a sám měl po mnoho let velkou autoritu u Karla II. Měl s hrabětem z Cifuentes čestnou při, z níž vyšel špatně, a přišel o čest; to bylo příčinou jeho vyhnanství. Cestou tam se zastavil v Toledu, jehož arcibiskupem byl kardinál, a uspořádal tam nádherné býčí zápasy. V Granadě se usadil v Alhambře, což je palác králů, a když tam dosti dlouho pobyl, přestěhoval se do města, aby měl víc pohodlí.¹¹

Zneuctěn co do odvahy, nebyl o nic méně zneuctěn co do poctivosti. Nikdo mu nedůvěřoval, a on se tomu smál první, a přitom ho lid velmi nenáviděl. Nestaral se ani o svůj rod, ani o to, aby měl děti, ale měl zuřivou touhu vládnout a smrtelnou nenávist ke všem, kdo vládli, a to jen z tohoto důvodu. Byl důvěrným přítelem prince z Vaudemontu — byli jeden pro druhého jako stvoření —, otevřeným nepřítelem vévody z Mediny Sidonie a všech Guzmánů a vášnivým stoupencem jezuitů, z nichž měl vždy čtyři u sebe, bez nichž nejedl ani nic nedělal. Měl v Madridu čtyři paláce, všechny čtyři nádherné a nádherně zařízené, velmi rozlehlé, které z velkopanské hrdosti nepronajímal a v každém bydlel po jedno roční období, tři měsíce v roce. Jsou to skoro jediné v Madridu, kde jsem viděl nádvoří a zahradu, a největší, jaké tam jsou. Byl to, i přes takové vady, velmi významný člověk, největší pán Španělska, a ačkoli byl velmi ošklivý, měl ten nejvznešenější vzhled. Závěť ho přesto oklamala, a přes veškerou svou oddanost královně a rakouskému domu se neodvážil pronést jediné slovo. Brzy ho znovu uvidíme na scéně.

Hrabě z Frigiliany (don Rodrigo Manrique de Lara), který se stal španělským grandem sňatkem s Marií de Avellaneda, hraběnkou z Aguilaru, dědičkou, se nazýval hrabětem z Aguilaru, a ačkoli byl vdovec a jeho syn, hrabě z Aguilaru, byl španělským grandem, měl dál jeho hodnost a pocty, které se ve Španělsku neztrácejí, když se jednou získají, a nosil stejně jako jeho syn jméno hraběte z Aguilaru, ačkoli se mu nejčastěji říkalo Frigiliana. Byl to velký pán, povýšený, hrdý, prudký, svobodný, krutý ve slovech, nebezpečný, nesmírně zlý, s nekonečným duchem a schopnostmi. Byl obviňován, že otrávil v tabatěrce otce vévody z Osuny. Byl velmi prorakouský a velmi oddaný královně. Kardinál Portocarrero a on se smrtelně nenáviděli. Proto byla závěť pro něj neproniknutelným tajemstvím. Sám první žertoval o své ošklivosti, která byla krajní, a o své zlomyslnosti, a říkal, že jeho syn má v duši to, co on nosí na tváři, a přiznával, že nebýt jeho syna, byl by nejhorším člověkem ve Španělsku, a myslím, že měl pravdu.

Hrabě z Monterrey, španělský grand po své matce, druhý syn slavného dona Luise de Haro, s nímž kardinál Mazarin uzavřel pyrenejský mír a královu svatbu roku 1660 na Bažantím ostrově na říčce Bidasoe. Byl guvernérem Nizozemí a byl tehdy předsedou Flanderské rady. Byl to duch ve všem vynikající; ale povýšený, zlý a nebezpečný. Ačkoli mu závěť zatajili, zdálo se, že se ke králi připojil, ačkoli byl velkým nepřítelem kardinála Portocarrera. Co by řekl jeho otec, kdyby viděl, co [jeho syn] viděl, se všemi svými opatřeními ohledně zřeknutí naší královny Marie Terezie? Monterrey neměl dětí.

Markýz del Tresno, španělský grand z rodu Velasco jako konetábl Kastilie, byl muž velmi poctivý a schopný.

Hrabě z Fuensalidy a hrabě z Montija, rovněž španělští grandi a státní radové. Tento poslední měl jen dceru, která se provdala za jednoho Acuñu Pacheca, jenž připojil jméno Portocarrero po své matce, po níž získal grandství. Udělal kariéru anglickým vyslanectvím a vysokými úřady. Státní rada, který byl stejně jako kardinál Portocarrero Boccanegra, byl bratrem patriarchy Indií, který nejedl chléb o nic víc než markýz z Mancery, ale byl zlý, svárlivý, nenávistný, zlovolný a stále láteřil na vládu. Neuměl slovo latinsky, ačkoli mu nechyběl ani duch, ani sečtělost. Příbuzenství a láska kardinála Portocarrera způsobily, že byl přes to všechno potvrzen ve svém úřadu patriarchy Indií. To je většina osobností, které figurovaly ve Španělsku, když tam král přijel.

Protože tam nikoho neznal, dal se vést vévodou z Harcourtu a těmi, kdo měli hlavní podíl na závěti, kteří byli mezi sebou úzce spojeni a s jejichž předními trávil svůj život díky důvěrným funkcím jejich úřadů, jako kardinál Portocarrero, který byl duší všeho, a markýz z Villafrancy, vévoda z Mediny Sidonie a hrabě z Benaventu, kteří měli tři úřady. Ale protože i ti všichni mu byli cizí, i sám pan z Harcourtu, rád se vytrácel, aby byl sám s těmi několika Francouzi, kteří ho následovali, mezi nimiž si skutečně zvykl jen na Valouse, svého podkoního ve Francii, a na Louvilla, který byl od jeho sedmi let jeho šlechticem rukávu (gentilhomme de la manche). Jemu mnohem víc než komukoli jinému svěřoval své nitro. Pan z Beauvilliers, který ho zkoušel po celou dobu této výchovy, mu ho doporučil jako muže moudrého, vzdělaného, plného rozumu, ducha a pohotovosti, výhradně jemu oddaného a hodného veškeré jeho důvěry.

Louville to všechno skutečně měl, a navíc veselost a peprné žerty, ale s úsudkem, jejichž vtipy probouzely chladnou a vážnou povahu krále a byly mu velkou pomocí v prvních dobách po příjezdu do této cizí země. Louville byl důvěrně oddán panu z Beauvilliers a nesmírně zadobře s Torcym. Byl jejich důvěrným a jediným korespondentem a jistý svými dopisy i šiframi, protože Torcy měl pošty. Znal španělského krále důkladně, jednal ve shodě s Harcourtem, Portocarrerem, Ubillou, Ariasem a třemi úřady a šetřil ostatní pány, z nichž brzy měl dvůr. Bylo dobře vidět, jakou zvláštní náklonnost a důvěru k němu král chová. Ale protože Harcourt několik dní po příjezdu upadl do těžké a dlouhé nemoci, padla celá tíha záležitostí otevřeně na Louvilla, a abychom mluvili pravdivě, vládl králi i Španělsku. Byl to on, kdo viděl a psal všechny jeho soukromé dopisy našemu dvoru a skrze něhož vše procházelo přímo. Sotva začínal napůl znát svůj svět, když mu na krk padla nejkrutější záležitost na světě; abychom jí porozuměli, je třeba začít u zúčastněných zeširoka.

Hrabě ze San Esteban del Puerto, velký podkoní královny, který přes tuto úřední oddanost měl tak velký podíl na závěti, se neměl divit, že královna dala přednost konetáblovi Kastilie, jenž jí i rakouskému domu byl dávno oddán a kterého přidělila Harcourtovi, aby s ním vyjednával, ani že junta, která s ní jinak tak málo počítala, jí nemohla odmítnout přechodné vyslanectví ve Francii pro tak vynikajícího pána.

Přesto byl jeho vztek takový, že ji opustil a přiměl část jejího domu k dezerci, o čemž pak konetábl přivezl do Francie ony tak romantické a tak zbytečné stížné dopisy. Vévoda z Monteleonu, z rodu Pignatelli jako Inocenc XII., jehož veškerý majetek byl v Itálii, jemný a obratný Neapolitán, který chtěl vyčkávat, odkud vítr zafouká, využil příležitosti a oddal se královně, která byla nadšena, že má tak význačného pána. Stal se tedy jejím velkým podkoním a pro nedostatek jiného zároveň jejím nejvyšším hofmistrem, jejím rádcem a jejím vším, a jeho žena její camarerou mayor. Tohoto vévodu poslala královna z Toleda pozdravit španělského krále. Kardinál viděl se zlostí tak význačného muže u královny, ač vyhnané, a nevynechal nic přímého ani nepřímého, aby Monteleona přiměl ji opustit; ale měl co do činění s mužem jemnějším, než byl on, který vždy odpovídal, že neopustí pro nic za nic úřady tak dobré, jako jsou ty, které ho drží v Toledu, ale že je připraven se vrátit, dají-li mu přiměřenou odměnu.

To nebylo kardinálovi po chuti. Chtěl královnu úplně izolovat, aby našla nanejvýš sluhy; a koupit Monteleonovo odstoupení by znamenalo opatřit jí jiného pána na jeho místo, což by bylo nadějí a příkladem pro nástupce. Uplynulo tak několik měsíců, které kardinálovu zlost stále víc rozdmýchávaly, až se, rozlícen hněvem, rozhodl sáhnout proti vévodovi z Monteleonu k nejkrajnějším prostředkům a zároveň uštědřit královně nejkrvavější urážku.

Abychom porozuměli příležitosti, které se chopil, je třeba znát jeden španělský zvyk, který praxe změnila v zákon a který je pro všechny rodiny stejně bláznivý jako strašný. Když si dívka z rozmaru, z lásky nebo z jakéhokoli důvodu vezme do hlavy, že se provdá za muže, ať je jí sebevíc nerovný, třeba i čeledín od koní jejího otce, dá ona a nápadník o tom vědět vikáři farnosti dívky, dovršila-li šestnáct let. Vikář přijde k ní domů, zavolá jejího otce a v jeho i matčině přítomnosti se zeptá dcery, zda trvá na tom, že si chce vzít toho a toho. Odpoví-li, že ano, okamžitě ji odvede k sobě a dá tam přivést nápadníka; tam opakuje tutéž otázku dívce před mužem, kterého si chce vzít, a trvá-li na téže vůli a on rovněž prohlásí, že si ji chce vzít, vikář je okamžitě oddá bez dalších formalit, a navíc aniž by dívka mohla být vyděděna. Tomu se ve Španělsku říká výrazem, který lze přeložit jako „vikářovo vytržení“ (saca del vicario); po pravdě řečeno se to skoro nikdy nestává.

Monteleon měl dceru palácovou dámou královny, která si chtěla vzít markýze z Mortary, muže vysokého původu, ale velmi chudého, jemuž ji vévoda z Monteleonu nechtěl dát. Mortara ji unesl a byl za to vypovězen.

Nato přišla smrt Karla II. Tato příhoda se kardinálu Portocarrerovi zdála zcela vhodná k ukojení jeho nenávisti. Začal tedy naléhat na Monteleona, aby uzavřel sňatek Mortary se svou dcerou, nebo ji nechal podstoupit vikářovo vytržení. Vévoda věc protahoval, ale nakonec, těsně sevřen autoritou nabroušenou pomstou, podepřenou silou zvyku změněného v zákon a tehdy všemocnou mocí kardinála, se obrátil na Montriela, pak na Louvilla, jemuž vylíčil své rozpaky a svůj zármutek. Louville nenašel jiný prostředek, než mu vymoci tiché svolení dát dceru unést d’Ursemu, šlechtici z Nizozemí, který se k Louvillovi velmi upínal a který za to později dostal setninu vlámských mušketýrů, zřízenou podle vzoru našich dvou setnin mušketýrů. Monteleon už předtím sjednal sňatek s markýzem z Westerloo, bohatým vlámským pánem z rodu Mérode a rytířem Zlatého rouna, který dojel až do Bayonne a který se po incidentu způsobeném kardinálem Portocarrerem neodvážil jet dál. D’Urse tam dopravil dceru vévody z Monteleonu, která se po příjezdu do Bayonne provdala za markýze z Westerloo a hned s ním odjela do Bruselu,¹² a hrabě d’Urse se vrátil do Madridu. Kardinál, který kolem něj stále víc utahoval smyčku, zatímco se útěk připravoval a prováděl, se o něm dozvěděl, až když už bylo tajemství zbytečné a Monteleon myslel, že už se nemá čeho bát, protože jeho dcera byla provdána ve Francii a se svým manželem na cestě do Nizozemí.

Ale nevěděl ještě, do jakých krajností se může dát strhnout vášeň všemocného kněze, který vidí, jak mu z rukou uniká kořist, kterou si dávno připravoval. Portocarrero v zuřivosti přestal brát jakékoli ohledy, šel za králem, podal mu o této záležitosti zprávu a žádal ho o svolení ji stíhat. Král, zcela mladý, sotva přijelý a ještě zcela nový ve španělských zvycích, ani nepomyslel, že by toto stíhání mohlo být jiné než církevní, protože kardinál byl diecézním biskupem Madridu, a aniž by se informoval, nemohl kardinálovi odmítnout; ten odtud, aniž ztratil okamžik, dá svolat Kastilskou radu, ve shodě s Ariasem, guvernérem této rady a svým přítelem, a s Monterreyem, který se k tomu propůjčil nevím z jakého důvodu; a tam, na témž zasedání, za tři hodiny, vzniklo rozhodnutí, jímž byl Monteleon odsouzen ke ztrátě šesti set tisíc liber důchodu na Sicílii, určených na válečné výdaje, k zatčení i přímo v paláci královny v Toledu, k tomu, aby byl posazen a přivázán na koně a tak dopraven do vězení v Alhambře v Granadě, vzdálené přes sto mil, a to v největších vedrech, aby tam zůstal vězněn pod dozorem po zbytek života, a navíc aby vydal svou dceru a provdal ji za markýze z Mortary, jinak aby mu byla sťata hlava a propadl zbytek jeho majetku.

D’Urse byl první, kdo dostal zprávu o tomto strašném rozhodnutí. Strach o sebe samého ho přiměl okamžitě běžet k Louvillovi. Ten, který se nikdy nevzdaloval, si toho dne vzal do hlavy jít na procházku, a tato nepříjemná shoda okolností málem všechno zmařila, protože ho našli až velmi pozdě. Louville, zpraven o tomto obludném rozhodnutí, šel ihned ke králi, který poslouchal hudbu, a to byla další nepříjemnost ve chvíli, kdy byla každá minuta drahá. Jakmile skončila, přešel s králem do jeho kabinetu, kde se ho rozrušeně zeptal, co to právě udělal. Král odpověděl, že dobře vidí, co mu chce říci, ale že nevidí, jaké zlo mohlo způsobit svolení, které dal kardinálovi. Nato mu Louville vylíčil všechno, co toto svolení právě následovalo, a s otevřeností pravého služebníka mu představil, jak byla jeho mladost oklamána a jak ho tato záležitost zneuctívá poté, co dal svolení k únosu a sňatku dcery; že jeho ústa, aniž to věděl, foukala studeně i teple; a že jsou příčinou největšího neštěstí, jehož všechny následky mu snadno dal pocítit. Král, dojatý a zasažený, se ho zeptal, jaký je lék na tak velké zlo, které tak málo předvídal; a Louville, když dal okamžitě přinést kalamář, nadiktoval králi dva velmi přesné rozkazy: jeden důstojníkovi, aby okamžitě odjel, spěšně jel do Toleda a zabránil zatčení Monteleona, a bylo-li už provedeno, aby jel dál, dokud ho nedostihne, vytrhl ho z rukou jeho biřiců a přivedl ho domů do Toleda; druhý kardinálovi, aby sám okamžitě šel na místo, kde zasedá Kastilská rada, vytrhl z jejích rejstříků list s tímto rozhodnutím a hodil ho do ohně, aby jeho památka byla navždy vyhlazena a zrušena.

Důstojník jel tak dobře, že dorazil k bráně Toleda ve chvíli, kdy do ní vstupoval vykonavatel rozhodnutí. Ukázal mu rozkaz psaný královou rukou a tak ho poslal zpět, aniž by šel dál. Ten, kdo nesl druhý králův rozkaz kardinálovi, ho zastihl již v posteli, a ačkoli k němu nikdo nikdy nevstupoval, jakmile se uložil, jménem krále se všechny dveře otevřely. Kardinál si přečetl rozkaz psaný královou rukou, vstal, oblékl se a šel ho hned vykonat, aniž by pronesl jediné slovo. Jen Španěl je na světě schopen takové zdánlivé flegmatičnosti v krajní zuřivosti, do níž ho tento protiúder musel uvrhnout. Se stejnou vážností a stejným klidem se nazítří ráno objevil jako obvykle u krále, který se ho, jakmile ho zahlédl, zeptal, zda vykonal jeho rozkaz. Sí, señor, odpověděl kardinál, a to bylo jediné slovo, které kdo kdy z jeho úst slyšel o této záležitosti, pro něj tak smrtelně urážlivé, jež ho připravila o pomstu i o předvedení jeho moci. Arias a on se na Louvilla osm dní mračili, ale [nikdy] s ním o tom žádným způsobem nemluvili. Louville se k nim, ač trochu zdrženlivě, choval, jako by nic, pak se zase sblížili jako obvykle: tito dva mocní Španělé nechtěli zůstat s ním rozkmotřeni a on sám nechtěl vůči nim vybočit z úcty, skromnosti a důvěrnosti, kterou si s nimi musel zachovat a o jejíž nenarušení stáli přinejmenším stejně.

Harcourt, který byl několikrát na pokraji smrti, byl tehdy ještě velmi nemocen v Zarzuele, malém letohrádku španělských králů nedaleko Madridu, a zcela neschopen slyšet o jakékoli záležitosti.

Tato se však Louvillovi zdála tak důležitá, že mu o ní šel hned nazítří podat zprávu. Harcourt nejen schválil Louvillovo jednání, ale shledal, že prokázal králi nejdůležitější službu. Vypravil o tom kurýra a ten přivezl Louvillovi zpět tytéž chvály.

Monteleon mezitím přispěchal vrhnout se k nohám krále a poděkovat svému osvoboditeli, že mu zachránil čest, majetek i život; ale Louville se vždy obezřetně bránil věci, jejíž celou čest chtěl přenechat králi a jejíž přiznání by ho příliš vystavilo kardinálovi; ale celý dvůr a brzy celé Španělsko se v tom nemýlily a o to víc ho milovaly a vážily si ho.

Než opustím Španělsko, je třeba říci slovo o otci Daubentonovi, francouzském jezuitovi, který krále doprovodil, aby byl jeho zpovědníkem.¹³ Stalo se to k velké lítosti dominikánů, odjakživa držitelů zpovědnice španělských králů, podporovaných inkvizicí, v níž, stejně jako všude jinde, kde je zavedena, měli hlavní slovo, a podporovaných celým rodem Guzmánů, jedním z největších ve Španělsku, z něhož bylo několik grandů a několik velkých pánů, kteří si všichni pokládali za velkou čest nosit totéž jméno jako svatý Dominik. Vliv jezuitů způsobil, že král neváhal dát jednoho z nich za zpovědníka svému vnukovi, španělskému králi, ačkoli byl přesvědčen, že tato volba není politická. Autoritu dominikánů ve Španělsku si představovali úplně jinak, než jaká byla. Ukázalo se, že přes vše, co jim ji mělo dát hlavní, měli tam méně vlivu, vážnosti a mocných a početných přátel než jezuité, kteří je dokázali podkopat a usadit se na jejich úkor. Španělsko se hemžilo jejich kolejemi, noviciáty a profesními domy; a protože v té zemi dědí, jako by nebyli řeholníky, jsou všechny tyto domy, rozlehlé, četné a ve všem nádherné, nesmírně bohaté. Tato změna řádu zpovědníka tedy nepůsobila nejmenší obtíže, leda zúčastněným, kteří neměli vůbec žádné prostředky se za to pomstít.

Tento otec Daubenton byl vybrán obdivuhodně dobře. Byl to malý, zavalitý muž s otevřenou a příjemnou tváří, zdvořilý, uctivý ke všem, u nichž rozeznal, že se jich je třeba bát nebo od nich doufat, pozorný ke všemu, velmi duchaplný a ještě víc rozvážný, soudný a obratný v jednání, dbalý především na to, aby dobře poznal nitro každého a všechno obrátil ve svůj prospěch, a skrývající pod zevnějškem odloučeným, nezištným, vzdáleným záležitostem i světu, a především prostým a dokonce nevzdělaným, nejjemnější lstivost, ducha nejnebezpečnějšího v intrikách, nejvrozenější falešnost a nezměrnou ctižádost přitáhnout vše k sobě a všemu vládnout. Začal tím, že předstíral, že se do ničeho nechce plést, že se podřizuje jako pod těžké jho, když vstupuje do záležitostí, které se ve Španělsku přenechávají zpovědníkovi, že se jim jen skromně a s nechutí propůjčuje, že zprvu odstraňuje mnoho věcí, o nichž dobře věděl, kudy je znovu zachytit, že nedoporučuje ani věci, ani osoby, a že v tom dokonce odmítá i svého generála.

S tímto jednáním, které by se lépe dalo nazvat manévrováním, a s otevřeností a přívětivostí až k těm nejmenším, díky nimž platil za člověka, který rád vyhoví, a lidé litovali, že se do ničeho nechce plést, napálil spoustu lidí, získal mnoho přátel, a ačkoli jeho pokroky u španělského krále a v podílu na záležitostech byly brzy postřehnuty, měl umění si dlouho udržet tuto první pověst, kterou si dokázal vytvořit. Je to osobnost, s níž bylo třeba počítat, nakonec ve Francii stejně jako ve Španělsku. Setkáme se s ním ještě nejednou.

Z ostatních Francouzů se Valouse staral jen o to, jak udělat štěstí, které si ve Španělsku upevnil; Montriel o nic, a vrátil se, jak odjel; La Roche skoro o nic kromě své estampilly; Hersent o málo věcí, a ještě jen dvorských; lidé z lékařské fakulty o nic, a několik vnitřních sluhů či lidí z francouzské kuchyně jen o to, aby hromadili; a Louville o všechno, a zcela otevřeně.

Ale jeho vláda, pro oba krále i pro Španělsko velmi užitečná, byla příliš skvělá a příliš krátká pro jejich dobro.

Hrabě Harrach, císařův vyslanec, měl být právě vystřídán, když zemřel Karel II. Brzy nato odjel ze země, která mu už mohla být jen velmi nepříjemná, a nastoupil po něm hrabě Auersperg („Aversberg“). Ale junta, která ho za těchto okolností brala spíš za špeha než za vyslance, mu mírně poradila, aby se stáhl, dokud se nebude vědět, jak se císař zachová. Bránil se tak, že navrhl zůstat mezitím jako soukromá osoba, bez diplomatického postavení; nakonec byl požádán, aby nečekal na příjezd španělského krále, a odjel; ale projel Paříží, kde se zastavil jako cestovatel, aby věci viděl zblízka a mohl o nich ústně podat zprávu ještě pohodlněji, než mohl Sinzendorf, zdejší císařův vyslanec, ve svých obšírných depeších.

Mezitím oba princové, bratři španělského krále, pokračovali v cestě po Francii, kde, přes nepříznivé zimní období, provincie, jimiž projížděli, nezanedbaly nic, aby je přijaly s nejvyššími poctami a nejgalantnějšími slavnostmi. Languedoc se vyznamenal, Dauphiné udělalo, co mohlo. V Grenoblu bydleli v biskupském paláci a zdrželi se tam několik dní v naději, že odtud budou moci navštívit Grande Chartreuse. Ale sněhy byly neúprosné, a ať se dělalo cokoli, uzavřely jim všechny cesty. Kardinál Le Camus, se vším svým duchem a onou znalostí světa, kterou nemohlo vymazat tolik let sídlení v diecézi, z níž nevyjel jinak než na konkláve, se při jejich přijetí předčil, aniž by přitom vybočil z onoho charakteru kajícného biskupa, zcela oddaného svým povinnostem, který si tak dlouho zachovával. Ale purpur ho opojil do té míry, že ztratil hlavu ve všem, co se ho týkalo, až tak, že muž, který strávil svá první léta u dvora jako králův almužník a v nejlepší společnosti, zapomněl, jak tam žijí kardinálové, takže byl dlouho v rozpacích, když se blížil příjezd princů k němu, zda jim ve svém vlastním domě má dát přednost. Pak projeli Provence, kde jim Aix, Arles a zvláště Marseille a Toulon uspořádaly podívané, jejichž novost ještě zvýšila jejich nádheru a galantnost vším, co předvedlo loďstvo. Avignon si zakládal na tom, že předčí města království přijetím, jaké jim připravil, a Lyon korunoval všechny tyto nádherné radovánky, jimiž skončili spolu se svou cestou.¹⁴ Tam je nechám, abych se vrátil k tomu, co mi španělská odbočka přerušila.