Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola osmá

Na několika místech těchto Pamětí jsme viděli vyznamenání, která král rád dával svým dcerám nad ostatními princeznami krve; na rozdíl od nich mimo jiné dovolil, aby s paní vévodkyní z Bourgogne jedly slečny ze Sanzay a z Viantois, dvorní slečny paní princezny de Conti. Paní Vévodkyně už dávno žádnou neměla; toho roku si vzala jednu, dceru paní z Laigle, své dvorní dámy, a ta hned dostala tutéž poctu jako slečny paní princezny de Conti, její sestry, a jako ony jezdila na všechny pobyty v Marly.

V sobotu 19. března, v předvečer Květné neděle,¹ večer, když byl král u svého klekátka, aby se hned nato podle svého zvyku svlékl, uslyšel ve své ložnici plné dvořanů křik a volání po Fagonovi a Félixovi ve velkém zmatku. Byl to Monseigneur, kterému se udělalo nesmírně zle. Strávil den v Meudonu, kde měl jen svačinu, a u královy večeře se přecpal rybami. Byl velký jedlík, jako král a jako královny, jeho matka a babička. Po večeři na něm nebylo nic znát. Právě sešel z králova kabinetu k sobě a podle svého zvyku si také po příchodu klekl ke klekátku, aby se hned nato svlékl. Když vstal od klekátka a usedl do křesla, aby se svlékl, náhle ztratil vědomí. Jeho sluhové, zcela vyděšení, a několik dvořanů, kteří byli u jeho coucher, se rozběhli ke králi hledat prvního lékaře a prvního chirurga krále s tím povykem, o němž jsem právě mluvil. Král, zcela rozepnutý, okamžitě vstal od klekátka a sešel k Monseigneurovi malým, tmavým, úzkým a obtížným schodištěm, které z konce předpokoje sousedícího s jeho ložnicí vedlo přímo do toho, čemu se říkalo Sklep (Caveau), dosti tmavého kabinetu do malého dvora, který měl dveře do uličky u Monseigneurova lůžka a jiné do jeho prvního velkého kabinetu do zahrady. Tento sklep měl lůžko ve výklenku, kde Monseigneur v zimě často spal; ale protože to bylo velmi malé místo, svlékal se a oblékal vždy ve své ložnici. Paní vévodkyně z Bourgogne, která rovněž jen procházela ke svým pokojům, dorazila zároveň s králem, a v okamžiku byla Monseigneurova ložnice, která byla prostorná, plná.

Našli Monseigneura napůl nahého, jak ho jeho lidé vodili, či spíše vláčeli po pokoji. Nepoznal krále, který k němu mluvil, ani nikoho jiného, a bránil se, jak mohl, Félixovi, který se v této naléhavé nouzi odvážil mu pustit žilou vestoje, a podařilo se mu to. Vědomí se vrátilo; žádal zpovědníka; král už poslal pro faráře.

Dali mu mnoho dávidla, které dlouho nepůsobilo a které kolem druhé hodiny způsobilo ohromné vyprázdnění horem i dolem. O půl třetí, když už se nebezpečí nezdálo, šel král, který ronil slzy, spát a nechal rozkaz, aby ho vzbudili, kdyby se něco přihodilo. V pět hodin, když celý účinek pominul, nechali ho lékaři odpočívat a vykázali všechny z jeho ložnice. Celou noc se sem sbíhala celá Paříž. Vyvázl z toho tak, že musel osm nebo deset dní zůstat v pokoji, kam za ním král chodil dvakrát denně a kde, když byl úplně zdráv, celý den hrál nebo se díval na hru. Od té doby dbal mnohem víc na své zdraví a dával si velký pozor, aby se příliš nepřejídal. Kdyby ho tato příhoda postihla o čtvrt hodiny později, první komorník, který spal v jeho ložnici, by ho našel v posteli mrtvého.

Paříž měla Monseigneura ráda, snad proto, že tam často jezdil do opery. Trhovkyně z Halles si umínily, že se vyznamenají. Vyslaly čtyři ze svých nejrázovitějších kmoter, aby se přišly podívat, jak se Monseigneurovi daří. Dal je uvést. Jedna mu skočila kolem krku a políbila ho na obě tváře; ostatní mu políbily ruku. Byly velmi dobře přijaty. Bontemps je provedl po bytech a dal jim oběd. Monseigneur jim dal peníze, i král jim poslal. Vzaly si to za čest, daly v Saint-Eustache zpívat krásné Te Deum a pak se pohostily.

Král, když viděl, že se aliance, spojená proti němu v poslední válce, znovu slučuje a připravuje se proti němu opět vstoupit do války, zatímco se ho tyto mocnosti snažily bavit, aby získaly čas uspořádat své záležitosti, začal se také připravovat. Rozšířil svou pěchotu o padesát tisíc mužů, vytvořil sedmdesát praporů domobrany a posílil jezdectvo o šestnáct tisíc a dragouny úměrně. Tyto výdaje obnovily daň z hlavy (capitation), jejímž vynálezcem byl Bâville, intendantovi, či spíše králi Languedocu.² Poprvé byla zavedena na konci poslední války. Pontchartrain se jí bránil, jak jen mohl, jako nejzhoubnější dani, pro snadnost, s jakou ji lze zvýšit podle libosti jedním tahem pera, pro nevyhnutelnou nespravedlnost jejího vyměřování podle majetku každého, který je vždy neznámý a nutně ponechán na vůli intendantů provincií, a pro lákavost učinit ji stálou, jak se nakonec stalo navzdory ediktům a deklaracím plným nejpevnějších slibů, že bude po uzavření míru zrušena. Ale nakonec mu ruku přinutila nutnost výdajů, Bâvillovo pronásledování a pohyby finančníků. Tato byla mnohem vyšší než první, jak tomu u daní vždy bývá, neboť stále rostou.

Bavorský kurfiřt už několik let nebyl doma.

Brusel se mu líbil víc než pobyt v Mnichově, a když strávil celou poslední válku v Nizozemí, jehož byl guvernérem, zůstal tam i během míru. Nakonec ho jeho německé záležitosti přiměly tam se vrátit.

Dosáhl u krále souhlasu a zároveň ho požádal, aby mu dal někoho, kdo by byl válečníkem, aby byl svědkem jeho činů a aby mu mohl sdělovat návrhy smluv, které mu zajisté budou předkládány, protože chtěl, aby král i španělský král byli informováni o všem, co se ho bude týkat, a aby nic nedělal jinak než po dohodě s nimi. Poslali mu Ricouse. Byl to muž velmi duchaplný, který sloužil statečně, zvláštní přítel pana a paní z Castries, pocházel z Languedocu a měl už několik pověření v Německu. Castries, velký přítel Torcyho, ho s ním seznámil, a skrze něj s Croissym. Od té doby, co se Ricous vrátil, udržoval s Torcym stále dobré vztahy, získal si významné přátele a byl často ve Versailles v dobrých domech, kde ho rádi viděli. Kurfiřt tedy odjel, dal za sebou táhnout všechna svá vojska a v době své nepřítomnosti zanechal markýze z Bedmaru jako vrchního velitele španělského Nizozemí.

Zároveň byly otištěny návrhy, které Holanďané a Angličané učinili d’Avauxovi na konferencích v Haagu. První žádali, aby měli své posádky asi ve dvanácti pevnostech, mezi nimiž Lucemburk, Namur, Charleroi a Mons; a Angličané v Ostende a Nieuportu. To ukazovalo, že hledají jen roztržku, a jak těžkou chybou bylo vrátit jim jejich dvacet dva prapory. To nebylo vše: dodávali, aby bylo dáno zadostiučinění císaři, a to nebylo snadné u panovníka, který si nárokoval všechno, a aby přistoupil k jejich smlouvě. Proto také tyto konference po tak divokých návrzích dlouho netrvaly. Holanďané, aby získali čas, nevynechali nic, aby stále zdržovali; ale nakonec se uzdravený Briord vrátil a d’Avaux krátce po něm, zanechav v Haagu jen tajemníka, který tam ani nezůstal dlouho.

Také Tallard opustil Londýn a zanechal tam Poussina, jakéhosi tajemníka, který pak byl podřízeně využíván a všude si vedl dobře. Téměř zároveň byl propuštěn Molès, španělský vyslanec ve Vídni. Pod záminkou vyrovnání svých dluhů se zastavil na předměstí a zařídil to tak, že tam byl zatčen proti právu národů, ačkoli se už rozloučil a složil diplomatické postavení. Říkám, že to zařídil tak, aby byl zatčen, protože z dalšího vývoje se usuzovalo, že to byla hra, která skončila tím, že převlékl kabát a dal se k císaři.

Zároveň dostal král zprávu o podpisu tří výhodných smluv. Jednou uzavíralo Portugalsko s ním útočné a obranné spojenectví, uzavíralo své přístavy Angličanům a Holanďanům a zakazovalo svým poddaným jakýkoli obchod s nimi.³ Uzavřít tyto dveře do Španělska byl rozhodující tah. Ale pro nedostatek peněz a vojsk včas, která by se připojila k těm, jež Portugalsko poskytovalo a jež marně žádalo, bylo Portugalsko přinuceno, s nohou na krku, přijmout lodě a vojska těchto dvou národů, spojit se s nimi proti své vůli proti Španělsku a zaútočit na ně tak jediným místem, kde bylo zranitelné, což dalo pocítit veškeré nebezpečí i veškeré náklady toho, co jsme zanedbali.

Tato chyba a chyba s propuštěním holandských posádek byly osudové a ovlivnily všechno. Další příčinou zkázy byla chyba stále doufat proti vší naději a ona útlocitnost nechtít se ukázat jako útočník a tvrdošíjně se nechat napadnout po všech zdržováních a průtazích, jichž chtěli nepřátelé použít. S pevným rozhodnutím a s odvahou a rychlostí, s jakou začínaly předchozí války, bychom je byli zmátli a přivedli do nemožného postavení dřív, než by se uspořádali, a donutili je k onomu míru, po němž se tolik toužilo, postavením, v němž bychom je přiměli bát se všeho o sebe samé. Ale naši ministři už nebyli tíž; a až příliš jsme potom poznali, že i generálové byli jiní. Druhou smlouvou vydal vévoda mantovský králi své pevnosti a své země. Nic nebylo důležitější než Mantova a nic naléhavějšího než si ji zajistit. Konečně smlouvou s panem Savojským byl vévoda prohlášen generalissimem sil obou korun v Itálii a zavázal se poskytnout deset tisíc mužů svých vojsk, kromě všech průchodů a všech usnadnění pro naše vojska, a zároveň si lichotil nadějí na sňatek své druhé dcery se španělským králem.⁴

Pana Savojského velmi zranil zákon, který anglický parlament právě přijal, aby upravil pořadí nástupnictví na trůn Velké Británie a zároveň je upevnil v protestantské linii ve prospěch Žofie, manželky nového hannoverského kurfiřta a matky kurfiřta, krále anglického, dcery falckého kurfiřta, sesazeného českého krále vyhnaného ze všech svých zemí, a jeho manželky, dcery Jakuba I., krále Velké Británie, a sestry krále Karla I., jemuž jeho poddaní sťali hlavu.⁵ Karel byl přitom otcem první manželky Monsieura, jejíž dcera byla manželkou pana Savojského, a vylučovala tedy podle práva svou tetu z otcovy strany i Hannoverské, její děti. Pan Savojský podal v Anglii formální stížnost, která nebyla vyslyšena. Tam už nechtěli slyšet o katolickém králi, když vyhnali a vyobcovali krále Jakuba II. a jeho potomstvo.

Také Benátčané prohlásili, že zůstanou neutrální a že povolají na pomoc nepřítele toho, kdo by se chtěl proti jejich vůli zmocnit některé z jejich pevností. To bylo vše, čeho u nich dosáhl kardinál z Estrées, který se z Benátek vměšoval i do smlouvy se Savojskem spolu s Phélypeauxem, naším vyslancem v Turíně, a spolu s Tessém do smlouvy s vévodou mantovským. Starý La Haye, náš vyslanec v Benátkách, chtěl v tomto bodě ukončit své dlouhé vyslanectví. Byl dlouho vyslancem v Cařihradu s velkou pověstí a dobře sloužil i jinde.

Po něm nastoupil v Benátkách Charmont, nový tajemník kabinetu.

K velení v Itálii byl vybrán Catinat. Právě ztratil Croisilla, svého bratra, který sloužil s velkou pověstí, ale jemuž špatné zdraví zabránilo pokračovat. Byl to muž velmi moudrý, velmi vzdělaný, velmi soudný, který měl mnoho významných přátel, ačkoli žil velmi odloučeně, a byl velmi dobrý člověk. Byl rádcem a přítelem srdce svého bratra, který odjel v tomto zármutku. Tessé byl rozhořčen, že má nad sebou generála. Lesk i solidní výhody, které získal z konce poslední války v Itálii, výhody, které se snažil u dvora vytěžit od té doby, co ho tam mír a jeho úřad připoutaly, důvěrnost, kterou získal u turínského dvora, a podíl, jaký právě měl na mantovské smlouvě, ho vedly k naději, že bude pod panem Savojským vrchním velitelem králových vojsk. Byl už zhýčkaný, ale pan z Vaudemontu mu hlavu zamotal úplně. Tento miláček štěstěny, který nezanedbal nic, aby si udržel její pouta pevná, a který byl nejlépe informovaným člověkem o vnitřních poměrech dvorů, s nimiž měl co jednat, nešetřil ničím, aby si připoutal Tessého, kterého k němu král poslal, aby s ním domluvil vše, co se týkalo vojenských věcí. Slavnosti, galantnosti, důvěra, ohledy, pocty všude, civilní i vojenské, ve všem stejné jako ty, které byly vzdávány jemu samému — nic nebylo ušetřeno. Tessému, který měl hloupou ješitnost přijímat pocty guvernéra a generálního kapitána Milánska, se tedy zdálo velmi tvrdé z nich náhle, a to přímo v Milánsku, spadnout do obyčejného postavení prostého generálporučíka, střídajícího se se všemi ostatními. Snažil se aspoň dosáhnout toho, aby jim pod Catinatem velel, jako se to kdysi stalo s některými, jež jmenovali generálními kapitány, ale bylo mu to odmítnuto, a viděl se tím ještě daleko od maršálské hole, kterou už myslel, že drží, ačkoli nikdy neviděl žádnou bitvu, a snad ani nepálil ze zbraně, náhodou nepřítomnosti, odvelení nebo pověření; ale člověk sám sebe spravedlivě nesoudí a vylévá si zlost na tom, na kom může. Očekával tedy Catinata, který ho na konci poslední války navrhl k vyjednávání s turínským dvorem a který mu tím udělal štěstí. Očekával ho, pravím, s pevným úmyslem mu škodit, jak jen bude moci, aby se ho pokusil z této armády vypudit, v naději, že po něm nastoupí a že mu tato armáda, bude-li mít, jak počítal, oporu v panu Savojském a ve Vaudemontovi, neunikne a že tentokrát mu nebude možné maršálskou hůl odkládat.

Zároveň byly stanoveny armády ve Flandrech pod maršálem z Boufflers a v Německu pod maršálem z Villeroy. Monseigneur vévoda z Bourgogne byl na okamžik určen k velení armádě tohoto posledního, ale to bylo změněno pro nevoli, kterou projevil Monsieur nad tím, že panu z Chartres bylo odmítnuto sloužit.

Král se službou pana z Chartres předtím souhlasil v naději, že Monsieur, dotčen tím, že mu nedávají armádu, nebude souhlasit, a stanovil podmínku, že to bude se souhlasem Monsieura. Monsieur a pan vévoda z Chartres, kteří pochopili, že bude-li stále sloužit, nebude už v jeho věku možné odmítnout mu velení armády příští rok, nemohou-li ho dosáhnout letos, raději se smířili s tím, že odslouží ještě toto tažení v podřízeném postavení. Král, který právě z tohoto důvodu nechtěl, aby jeho synovec sloužil, byl překvapen, když našel Monsieura téhož smýšlení jako jeho syn, a, smí-li se to říci, byl napálen; ale nedal se napálit a ukázal karty mrzutým odmítnutím, které vyslovil rovnou, aby se o tom s ním už nemluvilo. Mýlil se i v tom. Pan z Chartres se dopouštěl nemírných výstřelků, ale přiměřených jeho věku, které krále rozzlobily a ještě víc uvedly do rozpaků. Nevěděl, co si počít se synovcem, kterého donutil stát se jeho zetěm a jemuž, kromě písemných podmínek, nedodržel nic z toho, v co ho nechal doufat, ani z toho, co slíbil. Toto odmítnutí služby, které odsouvalo donekonečna, ne-li rovnou ničilo, jakoukoli naději na velení armádě, znovu otevřelo ránu s bretaňským guvernérstvím a dávalo Madame dobrou příležitost vysmívat se slabosti, kterou Monsieur projevil a kterou už nejednou litoval. Nechával tedy syna počínat si jako mladík, který si s jinými mladými hlavami usmyslel, že potají zmizí, hned do Španělska, hned do Anglie; a Monsieur, který ho dobře znal a nebál se, že by tato bláznovství uskutečnil, mlčel a byl rád, že si z toho král dělá starosti, jak se nakonec stalo.

Král o tom mluvil s Monsieurem, a když ho viděl chladného, vyčetl mu jeho slabost, že neumí převzít autoritu nad svým synem. Monsieur se pak rozzlobil, a stejně tak z předem přijatého rozhodnutí jako z hněvu se krále zase zeptal, co chce s jeho synem v jeho věku dělat; že se nudí, když má šlapat galerie Versailles a dlažbu dvora, být ženatý tak, jak je ženatý, a zůstat s prázdnou vedle svých švagrů zahrnutých úřady, guvernérstvími, postaveními a hodnostmi bez rozumu, bez politiky a bez příkladu; že jeho syn je na tom hůř než všichni lidé ve Francii v jeho věku, kteří slouží a jimž se dávají hodnosti, místo aby jim v tom bránili; že zahálka je matkou všech neřestí; že je pro něj velmi bolestné vidět svého jediného syna oddávat se prostopášnosti, špatné společnosti a bláznovstvím, ale že je pro něj kruté, že to nemůže klást za vinu mladé hlavě právem dotčené a že může vinit jen toho, kdo ho do toho svými odmítnutími vhání. Kdo byl ohromen tak jasnou řečí? Král. Nikdy se Monsieurovi nestalo, že by se vůči němu nechal unést ani zdaleka takovým tónem, který byl tím nepříjemnější, že byl podepřen důvody, na něž nebylo odpovědi, a jimž se král přesto nechtěl podvolit. V překvapení z těchto rozpaků se dost ovládl, aby odpověděl nikoli jako král, ale jako bratr. Řekl Monsieurovi, že otcovské něze všechno odpouští.

Zahrnul ho vlídností, dělal vše, co mohl, aby ho získal zpět mírností a přátelstvím.

Ale osudovým bodem byla tato služba s cílem vrchního velení, kterou Monsieur chtěl a kterou král právě z tohoto důvodu nechtěl; důvod, který si navzájem neříkali, ale který oba jeden u druhého až příliš dobře chápali. Tento prudký rozhovor byl dlouhý a vyhrocený, Monsieur stále vysokým tónem a král stále ustupující. Rozešli se takto, Monsieur rozhořčený, ale neodvažující se vybuchnout, a král velmi dotčený, ale nechtějící si Monsieura odcizit, a ještě méně, aby jejich roztržka mohla být postřehnuta.

Saint-Cloud, kde Monsieur trávil velkou část léta a kam odjel dříve než obvykle, jim do usmíření ulehčilo; a Monsieur, který potom přijížděl krále navštívit a někdy s ním poobědvat, přijížděl méně často, než býval zvyklý, a jejich chvíle mezi čtyřma očima probíhaly vždy v rozmrzelosti ze strany Monsieura; ale na veřejnosti nebylo nic nebo jen velmi málo znát, leda že lidé s nimi důvěrně obeznámení postřehovali králova vstřícná gesta a pozornosti a chlad Monsieura v odpovídání na ně, což nebylo ve zvyku ani jednoho, ani druhého.

Monsieur však, když dobře viděl, že z toho všeho nevzejde nic z toho, po čem toužil, a že se králova pevnost v tomto ohledu nedá oslabit, moudře usoudil, na radu maršála z Villeroy, který se do toho všeho velmi vložil, a zvláště na radu rytíře Lotrinského a markýze d’Effiat, že není dobré krále dohánět do krajnosti a že je čas zarazit výstřelky chování jeho syna. Činil tak tedy postupně, ale se srdcem stále zjitřeným a vůči králi stále stejným.

Ani princové krve nesloužili. Opět se král obrátil na pana Prince, aby vysvětlil to, čemu říkal rozum, panu Vévodovi a panu princi de Conti; ale pan du Maine a pan hrabě z Toulouse odjeli jako generálporučíci do Flander pod maršála z Boufflers.

Nyert, první komorník krále, který pod záminkou zvědavosti, ve svém věku a ve svém úřadu, doprovodil španělského krále do Madridu a zůstal tam, aby byl svědkem prvních dob jeho příjezdu, se vrátil po pěti měsících a velmi dlouho, několikrát, rozmlouval s králem mezi čtyřma očima. Monseigneur vévoda z Bourgogne se rovněž vrátil, ve středu 20. dubna; z Lyonu jel poštou. Král ho čekal ve svém kabinetu a vyšel mu vstříc, aby ho objal, pak mu dal obejmout paní vévodkyni z Bourgogne: bylo to ve tři hodiny odpoledne; nocoval v Sens. Pan vévoda z Berry, který nejel poštou tak daleko, přijel o čtyři dny později.

Král měl téměř zároveň radost, že Švédsko, které velmi zblízka tísnilo Moskevany a polského krále spojené proti němu, několikrát je porazilo a dosáhlo velkých výhod, uznalo španělského krále.

Tento duben viděl velmi vzácný a velmi úctyhodný příklad, k němuž by nikdy neměla být dána příležitost a který potom mnozí, kteří by měli, ve stejných případech a věcech špatně napodobili. Král chtěl obsadit dvě místa uprázdněná smrtí pana z Noyonu a povýšením kardinála z Coislinu na úřad velkého almužníka Francie a řádu; a aniž by o tom věděl některý z obou vybraných prelátů nebo kdokoli jiný, jmenoval pana z Cosnacu, arcibiskupa v Aix, a pana Fortina de La Hoguette, arcibiskupa v Sens.

Cosnac byl muž dobrého rodu z Guyenne, který kdysi nadělal velký hluk svým duchem a svými intrikami jako biskup ve Valence a první almužník Monsieura. Zcela se připoutal k zesnulé Madame, pro niž dělal věci naprosto neobyčejné. Byl jejím rádcem a přítelem srdce, a král mu za to byl vděčný. Král však nemohl Monsieurovi odmítnout, aby ho dal hledat a zatknout, když zmizel s podezřením, že se jel zmocnit papírů, které znepokojovaly Monsieurovu žárlivost, aby je vrátil Madame, a které Monsieur chtěl mít. Madame, varována králem, o tom hned dala zprávu panu z Valence, který se ukryl v temném hostinci v jednom koutě Paříže. Ale Monsieur, podporován těmi, kdo ho ovládali, vyslal po něm takové pátrače, že byl objeven, a jednoho rána byl dům obklíčen. Při tom hluku biskup neztratil rozvahu; hned začal křičet, že má koliku; a důstojník, který vstoupil, aby ho zatkl, ho našel v podivných křečích. Biskup, aniž by se přel, jako člověk, jehož zaměstnává jen jeho bolest, říká, že zemře, nedostane-li okamžitě klystýr; a že až ho vyloučí, poslechne, a dál křičí ze všech sil. Důstojník, který neměl tu krutost ho v tomto stavu odvést, spěšně poslal pro klystýr, aby zatčení dříve dokončil, ale prohlásil, že z pokoje neodejde jinak než s prelátem. Klystýr přišel, biskup ho přijal, a když šlo o to ho vyloučit, posadil se na široký nočník ve své posteli, aniž z ní vylezl. Měl své důvody pro tak podivné počínání. Papíry, které mu chtěli vzít, byly s ním v posteli, protože je od té doby, co je měl, neopouštěl. Když klystýr vylučoval, obratně je zasunul zpod pokrývky na dno nočníku a vykonal potřebu na ně, takže už o ně nemusel mít strach. Když se jich takto zbavil, řekl, že se mu velmi ulevilo, a dal se do smíchu jako člověk, který se po krutých bolestech cítí vracet ze smrti do života, ve skutečnosti však nad svým obratným kouskem a nad tím, že ten tak ostražitý důstojník bude mít jen smrad jeho stolice, s níž byly papíry vyhozeny do záchodu. Prelát, který byl převlečen a neměl tam jiné šaty, byl odveden do Châteletu a tam zapsán do vězeňské knihy pod falešným jménem, které si vzal; ale protože nic nenašli a měli z toho jen hanbu, byl po dvou dnech propuštěn s mnoha omluvami a několika výtkami za svůj převlek, který, jak se říkalo, způsobil, že ho nepoznali. Madame byla osvobozena víc než on, a protože král byl velmi rád, prelát se jen otřepal a první se své příhodě smál.⁶

Jindy nějaký ďábel napsal krutou satiru na Madame, hraběte z Guiche atd. a dal ji vytisknout v Holandsku. Anglický král, který se to rychle dozvěděl, varoval Madame, a ta se hned svěřila panu z Valence. „Nechte to na mně,“ řekl jí, „a ničeho se nebojte,“ a odchází. Madame se za ním ptá, co hodlá udělat; neodpovídá a zmizí. Několik dní o něm nikdo neslyší. Madame je ve velkých starostech. Za necelých čtrnáct dní ho Madame vidí vstoupit do svého kabinetu; vykřikne a ptá se ho, co se s ním stalo a odkud přichází.

„Z Holandska,“ odpovídá, „kam jsem zavezl peníze, koupil všechny výtisky i originál satiry, dal přede mnou rozbít tiskové desky a přivezl všechny výtisky, abych vás zbavil jakéhokoli neklidu a dopřál vám potěšení je spálit.“ Madame byla nadšena, a skutečně bylo všechno věrně spáleno a nezůstala po tom nejmenší stopa. Takových historek by se dalo vyprávět tisíc.

Nikdo neměl víc ducha, pohotovějšího ducha, víc činorodosti, nápadů a vynalézavosti, a to okamžitě. Jeho živost byla úžasná; přitom velmi rozumný, velmi zábavný ve všem, co říkal, aniž by na to myslel, a výborný společník. Žádný muž nebyl tak stvořen pro intriky ani neměl přesnější odhad; jinak nepříliš úzkostlivý, nesmírně ctižádostivý, ale přitom povýšený, smělý, svobodný; a uměl se nechat obávat a počítat s ním u ministrů.

Tento dávný důvěrný styk s Madame v mnoha věcech, do něhož král vstoupil, mu získal volnost a důvěrnost vůči králi, kterou si dokázal zachovat a využívat celý život. Brzy po smrti Madame se rozešel s Monsieurem, s nímž i s jehož oblíbenci měl kvůli ní mnoho šarvátek. Prodal svůj úřad Tressanovi, biskupovi v Le Mans, jinému ctižádostivci, intrikánovi velmi duchaplnému, ale nižšího ražení, a byl tím jen lépe zapsán u krále, který mu dal opatství a nakonec arcibiskupství v Aix, kde byl pánem Provence.

Druhý prelát byl zcela jiný: muž moudrý, vážný, zbožný, zcela oddaný svým povinnostem a své diecézi, v níž bylo všechno v pořádku, nic přehnaného, kterého jeho zásluhy bez jeho přičinění přivedly z Poitiers do Sens, milovaný a ctěný v kléru i ve světě a velmi vážený u dvora. Byl velmi oddán mému otci, zůstal nesmírně mým přítelem a nezapomněl, že můj otec učinil jeho otce majorem v Blaye, což byl počátek jejich štěstí, které vyneslo La Hoguetta, vnuka tohoto majora a syna arcibiskupova bratra, na místo prvního podporučíka černých mušketýrů a velmi vynikajícího generálporučíka. Ten padl v posledních taženích poslední italské války a byl ženatý s velmi bohatou, velmi zbožnou, velmi pyšnou, velmi tvrdou, suchou a lakomou ženou, s níž měl jedinou dceru, která měla být, a skutečně byla, velkou partií. Modrá stuha pro jejího prastrýce z otcovy strany tedy mohla tuto partii ještě zhodnotit a byla pro něj pokušením nezpůsobit této neteři na vdávání hanbu a škodu odmítnutím. Ale pravda v něm byla silnější; odpověděl skromně, že není s to podat důkazy urozenosti, a s velkou úctou a vděčností odmítl. Tito Fortinové skutečně nebyli vůbec nic, a nanejvýš ten major v Blaye byl povýšen do šlechtického stavu. Ne že by pan ze Sens tíhu tohoto odmítnutí necítil. Ačkoli byl učený, pilný, v čele časných i církevních záležitostí kléru, byl také světákem, u sebe ve Fontainebleau, které patří k diecézi Sens, vídal nejlepší společnost dvora.

Dával tam každý den obědy; velcí páni, ministři, všichni tam chodili kromě žen; a velmi často večer, kdy nikdy nevečeřel, přicházela vybraná a význačná společnost s ním besedovat, a v Paříži několik zimních měsíců vždy v nejlepších domech; ale nechtěl si milosti ukrást ani se vydávat za něco jiného, než čím byl.

Toto odmítnutí uvedlo krále do rozpaků, protože ho prohlásil na plné kapitule; měl ho rád a tento čin ho u něj ještě víc povznesl. Prokázal mu tedy tu čest, že mu sám napsal, a když ho pochválil, sdělil mu, že když je veřejně jmenován, bylo by třeba najít jiného na jeho místo, což by nešlo bez uvedení důvodu jeho odmítnutí; ať tedy směle přijme na jeho slovo; že komisaři pro jeho důkazy je po něm nikdy nebudou žádat; že na příští kapitule nařídí přistoupit k přijetí v očekávání důkazů; že bude hned přijat a o důkazech se potom už nikdy nebude mluvit. Král měl tu dobrotu mu představit zájem jeho rodiny, na jejíž úkor by neměl činit čin sice krásný pro něj, ale který by ji navždy poznamenal, a dodat, že si přeje, aby přijal, a že bere všechno na sebe. Může-li něco lichotit a svádět nad síly, je třeba uznat, že je to takto dokonalý dopis; ale nic nedokázalo otřást pokornou oddaností tohoto preláta pravidlům a pravdě. Když králi, jak se slušelo, vřele poděkoval, odpověděl, že nemůže lhát, a tedy ani podat důkazy; že se také nemůže odhodlat být příčinou toho, aby král z přemíry dobroty porušil přísahu, kterou složil při svém pomazání, že bude zachovávat řád a jeho stanovy; že ta, která zavazuje k důkazům, patří k těm, od nichž panovník, velmistr, nemůže osvobodit, a že by ho přiměl porušit přísahu, kdyby byl přijat bez předchozích důkazů s jistotou, že je podá potom, když ví, že mu jeho stav k tomu bere prostředky; a zakončil dopis tím krásnější, že v něm nebyly květy ani obraty, ale pravda, pokora a mnoho citu, prosbou, aby král jmenoval jiného a nebál se uvést důvod, když je to nutné. Tento velký čin byl všeobecně obdivován a ještě zvýšil královu vážnost k němu i úctu všech.

Jeho odmítnutí začínalo prosakovat, když král svolal jinou kapitulu, aby na jeho místo jmenoval pana z Met, z přátelství ke kardinálu z Coislinu, jeho strýci, což ani jeden, ani druhý nečekal. Král oznámil odmítnutí pana ze Sens, ráčil mluvit o tom, co mu nabídl, a pronesl jeho chválu. Nebylo nikoho v kapitule, kdo by ho nesmírně nechválil; ale bez chval to udělal lépe než kdokoli pan z Marsanu a pronesl tam nejlepší slovo svého života: „Sire,“ řekl nahlas králi, „to by si zasloužilo, aby Vaše Veličenstvo změnilo modrou v červenou.“ Všichni tomu jako jedním hlasem zatleskali, a na konci kapituly všichni chválili pana z Marsanu a děkovali mu.⁷

Tallard, který právě přijel z Anglie, dostal guvernérství hrabství Foix a jiné drobné úřady k prodeji a byl prohlášen rytířem řádu, aby byl přijat o Letnicích spolu s oběma preláty. Zdál se velmi spokojen, ale vévodství Harcourt velmi otupovalo radost z těchto přízní. O měsíc později ztratil manželku, rozenou Groslée, dceru Viriville, který byl dlouho kapitánem žandarmerie. Byla to žena velmi oddaná určité pařížské společnosti, s průměrnou pověstí, která s manželem nic nesdílela: nikdy nejezdila ke dvoru a skoro spolu nežili.

Vévodkyně z Arpajonu, sestra Beuvronova, a paní z Hauterive, dříve vévodkyně z Chaulnes a sestra maršála z Villeroy, zemřely zároveň. Mluvil jsem o nich tolik, že nemám co dodat.

Paní z Bournonville, která pro nedostatek taburetky, velmi neprávem nárokované, nejezdila ke dvoru a vynahrazovala si to v Paříži svými půvaby, zemřela také velmi mladá. Byla sestrou pana z Chevreuse z druhého lože, a její manžel bratrancem maršálky z Noailles. Zanechala syna a dceru, ještě velmi malé. Otec paní z Noailles, bratr jeho otce, byl po svém otci vévodou na breve. Otec pana z Bournonville byl starší a měl velké úřady ve Španělsku, kde zemřel. Mladší, otec paní z Noailles, se přidal k Francii a měl tam významné úřady. Breve vévody mu bylo obnoveno. Breve nejsou dědičná; pan z Bournonville, o němž je zde řeč, na ně tedy neměl ani stín práva.

Segrais, proslulý francouzský básník, vychovaný u Mademoiselle, dcery Gastona, který se uchýlil do Caen, do lůna krásné literatury, zemřel předtím velmi starý.⁸

Francie ztratila největšího námořního velitele, podle uznání Angličanů i Holanďanů, jaký byl za celé století, a zároveň nejskromnějšího.

Byl to maršál z Tourville, kterému ještě nebylo šedesát let.⁹ Zanechal jen syna, který mnoho sliboval a který padl hned ve svém prvním tažení, a velmi mladou dceru. Tourville dokonale ovládal všechny části námořnictví, od tesařské až po umění výborného admirála. Jeho spravedlnost, mírnost, klid, zdvořilost, jasnost jeho rozkazů, signály a mnoho jiných velmi užitečných podrobností, které vymyslel, jeho pořádek, přesnost, prozíravost, velká moudrost zostřená nejpřirozenější a nejklidnější statečností, to vše přispívalo k tomu, že lidé toužili pod ním sloužit a učit se. Jeho úřad viceadmirála dostal Châteaurenault, který byl tehdy v Americe, aby odtud přivedl galeony.

Německo zase ztratilo muže méně potřebného a staršího, který se však zvěčnil obranou Vídně, jejímž byl guvernérem, obležené Turky: slavného hraběte Starhemberga, který byl předsedou dvorské válečné rady, nejkrásnějšího a nejdůležitějšího úřadu u císařského dvora.¹⁰

Anglický král, který nezanedbal nic, aby rychle znovu postavil svou starou velkou alianci a dobře ji proti nám zorganizoval, měl potíže znovu slícovat tolik jednou rozpojených kusů a najít prostředky potřebné pro své plány při nedostatku peněz, v němž se nacházel císař. Snažil se tedy stále bavit krále lichotivými nadějemi na klid, kterým vše odporovalo. Aby všechno drželo v nejistotě, dokud nebudou jeho stroje úplně připraveny, přiměl Holanďany, které plně ovládal, aby uznali španělského krále, a nakonec ho uznal i on sám, takže tento panovník byl uznán celou Evropou kromě císaře. Ačkoli král nesmírně oceňoval tak jasné kroky ve prospěch míru, přesto se mocně připravoval; a protože disponoval Španělskem jako Francií, ani Španělsko neztrácelo čas a připravovalo se, aby válku dobře vydrželo. Hrabě z Estrées byl ve Středomoří. Španělský král ho učinil generálním kapitánem moře, což odpovídá úřadu, který měl zde, takže velel námořním silám obou korun stejně. Tento panovník, zároveň povzbuzen Louvillem, poslal kurýra vévodovi z Beauvilliers s listinou grandství první třídy pro něj a pro jeho potomky, mužské i ženské. Vévoda, který na to nepomyslel a který jako státní ministr a jako bývalý vychovatel španělského krále volně otvíral dopisy, které od tohoto panovníka dostával, když našel tuto listinu a dopis, který mu o ní přiměřeně sděloval novinu, donesl oboje králi, který tento projev citu svého vnuka velmi schválil a nařídil panu z Beauvilliers, aby grandství přijal.

Téměř zároveň byl ohlášen sňatek španělského krále s druhou dcerou pana Savojského, mladší sestrou paní vévodkyně z Bourgogne, pro niž to byla velká radost, stejně jako velká čest a velká výhoda pro jejího otce, mít za zetě dva první a nejmocnější krále Evropy. Král věřil, že tohoto panovníka připoutá ke svým zájmům tak vysokými a zdvojenými spojeními a důvěrou vrchního velení v Itálii.

Král se také, aby lépe stmelil jednotu obou korun a obou národů, dohodl se španělským králem, že španělští grandi budou mít odnynějška ve Francii hodnost, pocty, zacházení a vyznamenání vévodů, a vzájemně vévodové Francie budou mít ve Španělsku hodnost, pocty, zacházení a vyznamenání, jaké tam mají grandi. Nic lepšího ani vhodnějšího, kdyby se u toho zůstalo. Na svém místě uvidíme, co si o tom mysleli někteří španělští grandi, a podivné zneužití tak moudré dohody.

Abbé z Polignaku, který od svého návratu z Polska zůstával vyhnán ve svém opatství Bonport u Pont-de-l’Arche, dostal svolení vrátit se do Paříže a ke dvoru. Torcy, jeho přítel, a mnoho lidí, kteří se o něj zajímali, se za něj přimlouvali.

Vévoda z Popoli, bratr kardinála Cantelma, arcibiskupa neapolského, který se ze Španělska vracel do Neapole, byl představen králi španělským vyslancem. Je to starý a slavný rod, mocný v Neapoli, a kardinál Cantelmo si pro španělského krále vedl velmi dobře. Král tedy s vévodou z Popoli zacházel velmi dobře, a tak dobře, že tento pán, který velmi toužil po řádu a který si to před odjezdem z Madridu zajistil, věřil, že o něj může požádat. Král mu ho slíbil a řekl mu, že ho to bude stát cestu, protože by ho rád znovu viděl; a že ho chce přijmout sám.

Uvidíme, jak udělá ve Španělsku velké štěstí, a dá příležitost o sobě mluvit nejednou. Zdržel se zde velmi krátce a odjel do Neapole.

La Touanne a Sauvion, pokladníci mimořádných válečných výdajů, se zhroutili a zbankrotovali. Upozornili na to Chamillarta, který zkoumáním jejich záležitostí zjistil schodek čtyř milionů. Dali je do Bastily; král vzal, co jim zbylo, a vzal na sebe placení dluhů, aby zachoval svůj úvěr na počátku velké války, pro kterou tento úpadek nebyl dobrým znamením.¹¹ Lidé byli velmi překvapeni pro péči, s jakou až do posledního okamžiku udržovali a skrývali svůj nepořádek pod klidem a přepychem finančníků.