Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola devátá

Uherské království nikdy nemělo nedostatek nespokojenců a často o tom podávalo důkazy, které pro ně byly zhoubné, od té doby, co rakouský dům připravil uherské stavy o právo volit uherské krále. To se nesmírně dotýkalo šlechty, zvláště velkých pánů. Také lid se pokládal za utiskovaný a vyssávaný; a náboženské křivdy, neboť řecké i protestantské vyznání tam mají velký počet stoupenců, byly dalším semenem vzpoury. Ale německé posádky a skoro všechny velké pevnosti obsazené Němci popuzovaly celý národ obecně. Roku 1671 za to zaplatili hlavou hrabě Zrínyi („Serini“), zvaný Esdrin, bán chorvatský, Frankopan („Frangipani“) a jeho žena, sestra Zrínyiho, a Nádasdy, předseda nejvyšší uherské rady, a syn hraběte Zrínyiho doživotním vězením, v němž zemřel po více než třiceti letech.¹ Jeho sestra, dcera popraveného hraběte Zrínyiho, se provdala za knížete Rákócziho, s nímž měla knížete Rákócziho, o němž teď budu mluvit a který mi dá příležitost mluvit o něm ještě nejednou. Roku 1681 se znovu provdala za slavného hraběte Thökölyho, vůdce nespokojenců, který nadělal ve světě tolik hluku, a neměla s ním děti.²

Rákóczi, její první manžel, žil jako soukromník a nebyl ničím. Účastnil se spiknutí svého tchána, ale strach, který měl, když ho viděl zatčeného, způsobil, že se k němu choval tak špatně, že se ze ztroskotání zachránil; ale celý život nebyl ničím. Měl velký majetek. Jeho otec, jeho děd, který byl povýšen na říšského knížete, a jeho praděd byli sedmihradskými knížaty, tento poslední zvolen roku 1606 po smrti Bocskaiově.³ Rákóczi, o němž mluvím, byl dobře vychován a ještě o sobě nedal příliš mluvit, pozorován zblízka, jak byl, když ho císař, jemuž se pro tolik tak blízkých příbuzenských pout stal podezřelým a který odhalil v Uhrách nové kvašení, dal v dubnu tohoto roku zatknout a uvěznit ve Vídeňském Novém Městě.⁴ Tvrdilo se, že tam vstoupil nevinen; brzy uvidíme, že jestliže odtamtud nevyšel vinen, stal se jím brzy potom. Byl už tehdy ženatý s princeznou Hesensko-Rheinfelskou.

Anglický král se vrátil z Bourbonu s malou nebo žádnou úlevou, a Monsieur byl stále v Saint-Cloud, v téže náladě srdce i ducha a zachovávaje vůči králi totéž chování, jaké jsem vylíčil. Bylo to pro něj, jako by byl mimo svůj živel, při jeho slabosti a při zvyku celého života velké podřízenosti a velké oddanosti králi a žití s ním v soukromí v bratrské volnosti, přičemž s ním i král zacházel jako s bratrem, se vší péčí, přátelstvím a ohledy ve všem, co nevedlo k tomu, aby se z Monsieura stala osobnost. On ani Madame neměli bolest ani na konečku prstu, aby tam král okamžitě nepřijel, a často i potom, trvala-li bolest jen trochu. Madame měla už šest týdnů dvojitou třídenní zimnici, proti níž nechtěla nic dělat, protože se léčila po svém německém způsobu a nedbala na léky ani na lékaře. Král, který byl kromě záležitosti s panem vévodou z Chartres na ni tajně rozlícen, jak brzy uvidíme, ji nešel navštívit, ačkoli na něj Monsieur naléhal při oněch krátkých návštěvách, které podnikal, aniž by přenocoval. Monsieur, který nevěděl o té zvláštní věci Madame s králem, to bral jako veřejný projev krajního nedostatku ohledů, a protože byl pyšný a citlivý, byl tím dotčen do krajnosti.

Trápily ho i jiné duševní starosti. Měl už nějakou dobu zpovědníka, který, ač jezuita, ho držel tak zkrátka, jak mohl; byl to šlechtic dobrého rodu z Bretaně jménem otec du Trévou. Odepřel mu nejen podivné radovánky, ale i mnohé z těch, které považoval za dovolené, jako pokání za jeho minulý život. Velmi často mu připomínal, že se kvůli němu nechce zatratit, a zdá-li se mu jeho vedení příliš tvrdé, že by mu nebylo nijak líto, kdyby si vzal jiného zpovědníka. K tomu dodával, ať si dá na sebe pozor, že je starý, zničený prostopášností, tlustý, s krátkým krkem, a že podle všeho zemře na mrtvici, a to brzy. To byla hrozná slova pro prince nejrozkošnického a nejvíc lpícího na životě, jakého nebylo dlouho vidět, který ho vždy trávil v nejměkčí zahálce a byl od přírody nejméně schopný jakékoli soustředěnosti, jakékoli vážné četby nebo sebezpytu. Bál se ďábla, vzpomínal si, že jeho předchozí zpovědník nechtěl v tomto úřadu zemřít a že mu před smrtí říkal totéž. Dojem, který na něj tato slova učinila, ho přiměl trochu se zamyslet nad sebou a žít způsobem, který mohl od nějaké doby na jeho poměry platit za přísný. Chvílemi se hodně modlil, poslouchal svého zpovědníka, skládal mu účty z toho, jak dodržuje, co mu předepsal ohledně hry, ostatních výdajů a mnoha jiných věcí, trpělivě snášel jeho časté rozhovory a mnoho o nich přemýšlel. Stal se z toho smutný, sklíčený a mluvil méně než obvykle, to jest ještě jako tři nebo čtyři ženy, takže si této velké změny brzy všiml každý. Bylo toho najednou příliš, ta vnitřní trápení i ta vnější ze strany krále, na člověka tak slabého, jako byl Monsieur, a tak nezvyklého se přemáhat, zlobit se a vytrvat v tom; a bylo těžké, aby to brzy nezpůsobilo velký převrat v těle tak plném a u tak velkého jedlíka, nejen při jídle, ale skoro po celý den.

Ve středu 8. června přijel Monsieur ze Saint-Cloud na oběd ke králi do Marly a jako obvykle vstoupil do jeho kabinetu, když z něj vyšla státní rada. Zastihl krále rozmrzelého nad tím, co pan z Chartres schválně působil jeho dceři, protože se nemohl obrátit přímo na něj. Byl zamilován do slečny ze Séry, dvorní slečny Madame, a vedl to se vší okázalostí. Král se toho chytil a suše vyčítal Monsieurovi chování jeho syna. Monsieur, který ve stavu, v jakém byl, nepotřeboval takový úvod, aby se rozzlobil, odpověděl s trpkostí, že otcům, kteří vedli jistý druh života, příliš nesluší a nepřísluší kárat své děti.

Král, který pocítil tíhu odpovědi, ustoupil k trpělivosti své dcery a k tomu, že by jí měl aspoň takové předměty odstranit z očí. Monsieur, jemuž praskla uzda, mu kousavým způsobem připomněl, jak se choval ke královně se svými milenkami, až je nechával cestovat s ní ve svém kočáře. Rozlícený král přitvrdil, takže na sebe oba začali křičet plným hlasem.

V Marly byly čtyři velké přízemní byty stejné a měly jen tři místnosti. Královská ložnice sousedila s malým salonem a byla v těch hodinách plná dvořanů, kteří chtěli vidět krále, jak jde ke stolu; a díky jedné z oněch zvyklostí vlastních různým místům, jejichž příčinu nikdo nedovede říci, dveře kabinetu, které byly všude jinde vždy zavřené, zůstávaly v Marly stále otevřené, s výjimkou doby rady, a byl přes ně jen zatažený závěs, který dveřník jen nadzvedl, aby někoho vpustil. Při tom hluku dveřník vstoupil a řekl králi, že je v ložnici zřetelně slyšet jeho i Monsieura, a zase vyšel. Druhý králův kabinet, sousedící s prvním, se nezavíral ani dveřmi, ani závěsem, vycházel do druhého malého salonu a byl v celé šíři oddělen pro královu noční stoličku. Komorníci se vždy zdržovali v tomto druhém kabinetu a slyšeli od začátku do konce celý rozhovor, který jsem právě uvedl.

Dveřníkovo upozornění ztlumilo tón, ale nezastavilo výčitky, takže Monsieur, zcela bez sebe, řekl králi, že když oženil jeho syna, sliboval mu hory doly, a přesto z něj ještě nedokázal vyrvat ani guvernérství; že si vášnivě přál, aby jeho syn sloužil a vzdálil se tak od těch milůstek, a že si to jeho syn také velmi přál, jak dobře ví, a žádal ho o tu milost naléhavě; že když to nechce, on se nevyzná v tom, jak mu bránit, aby se bavil a utěšoval. Dodal, že až příliš vidí pravdivost toho, co mu předpověděli, že z tohoto sňatku bude mít jen potupu a hanbu, aniž by z něj kdy měl nějaký prospěch. Král, stále rozlícenější hněvem, mu odsekl, že ho válka brzy donutí k řadě úspor, a že když se ukazuje tak málo povolný jeho vůli, začne u jeho penzí, dříve než by šetřil sám na sobě.

Nato byl král upozorněn, že je donesen jeho oběd. Za chvilku vyšli, aby šli ke stolu, Monsieur rudý jako oheň, s očima jiskřícíma hněvem. Jeho tvář takto rozpálená přiměla některou z dam u stolu a několik dvořanů za nimi, kteří hledali, o čem mluvit, říci, že by Monsieur, podle toho, jak vypadá, velmi potřeboval pustit žilou. Totéž se o něm už nějaký čas říkalo v Saint-Cloud, velmi to potřeboval, sám to přiznával, král na něj dokonce navzdory jejich sporům víckrát naléhal. Tancrède, jeho první chirurg, byl starý, špatně pouštěl žilou a jednou se mu to nepodařilo. Nechtěl si dát od něj pustit žilou, a aby ho nezarmoutil, měl tu dobrotu, že si ji nechtěl dát pustit ani od jiného, a na to zemřít.

Při těchto řečech o pouštění žilou o tom s ním král znovu mluvil a dodal, že neví, co mu brání, aby ho odvedl do své ložnice a dal mu okamžitě pustit žilou. Oběd proběhl jako obvykle a Monsieur jedl nesmírně, jako při obou svých jídlech, nemluvě o hojné ranní čokoládě a o všem tom ovoci, pečivu, zavařeninách a všemožných pamlscích, které celý den spolykal a jimiž byly stoly v jeho kabinetech a jeho kapsy vždy plné. Po obědě jeli král sám, Monseigneur s paní princeznou de Conti, monseigneur vévoda z Bourgogne sám a paní vévodkyně z Bourgogne s mnoha dámami každý zvlášť do Saint-Germain navštívit anglického krále a královnu. Monsieur, který přivezl paní vévodkyni z Chartres ze Saint-Cloud na oběd ke králi, ji odvezl také do Saint-Germain, odkud s ní odjel zpět do Saint-Cloud, když král přijel do Saint-Germain.

Večer po večeři, když byl král ještě ve svém kabinetu s Monseigneurem a princeznami jako ve Versailles, přijel ze Saint-Cloud Saint-Pierre a žádal, aby mohl mluvit s králem jménem pana vévody z Chartres.

Uvedli ho do kabinetu, kde řekl králi, že Monsieur měl při večeři velkou mdlobu, že mu pustili žilou, že je mu lépe, ale že mu dali dávidlo. Skutečnost byla, že večeřel jako obvykle s dámami, které byly v Saint-Cloud. Ke konci jídla, když naléval likérové víno paní z Bouillonu, si všimli, že koktá a něco ukazuje rukou. Protože se mu občas stávalo, že k nim mluvil španělsky, některé dámy se ho ptaly, co říká, jiné vykřikly; to vše v okamžiku, a klesl v mrtvici na pana vévodu z Chartres, který ho zachytil. Odnesli ho do zadní části jeho bytu, třásli jím, vodili ho, mnoho mu pouštěli žilou, dali mu mnoho dávidla, a skoro z něj nedostali žádnou známku života.

Při této zprávě král, který k Monsieurovi jindy spěchal kvůli každé maličkosti, šel k paní z Maintenon, kterou dal vzbudit; byl u ní čtvrt hodiny, pak se kolem půlnoci vrátil k sobě, dal pokyn, aby kočáry byly připraveny, a nařídil markýzi z Gesvres, aby jel do Saint-Cloud, a bude-li Monsieurovi hůř, aby se vrátil a vzbudil ho, aby tam jel; a ulehl. Kromě toho, v jakém vztahu k sobě tehdy byli, myslím, že král podezíral nějakou lest, jak se vymanit z toho, co se mezi nimi odehrálo, že se o tom šel poradit s paní z Maintenon a že raději porušil veškerou slušnost, než aby riskoval, že se stane obětí klamu. Paní z Maintenon neměla Monsieura ráda; bála se ho. Prokazoval jí málo pozornosti, a přes veškerou svou nesmělost a víc než uctivost mu víckrát před králem uklouzly šlehy na její adresu, které ukazovaly jeho pohrdání a hanbu, kterou měl z veřejného mínění. Nespěchala tedy, aby krále přiměla prokázat mu tuto pozornost, a ještě méně, aby mu radila cestovat v noci, nespat a být svědkem tak smutné podívané, tak způsobilé dojmout a přimět k sebezpytu; a myslím, že doufala, že půjde-li věc rychle, král si to tak ušetří.

Chvíli poté, co byl král v posteli, přijel Monsieurův páže. Řekl králi, že Monsieurovi je lépe a že jede požádat pana prince de Conti o schaffhausenskou vodu, která je výborná na mrtvici. Hodinu a půl poté, co král ulehl, přijel Longueville jménem pana vévody z Chartres, vzbudil krále a řekl mu, že dávidlo nepůsobí a že je Monsieurovi velmi zle. Král vstal, odjel a potkal cestou markýze z Gesvres, který ho jel upozornit; zastavil ho a ten mu řekl tytéž zprávy. Lze si domyslet, jaký rozruch a jaký zmatek byl té noci v Marly a jaká hrůza v Saint-Cloud, tom paláci rozkoší. Všichni, kdo byli v Marly, se hnali, jak mohli, do Saint-Cloud; vyjíždělo se s těmi, kdo byli nejdřív připraveni; a každý, muži i ženy, se vrhali a tlačili do kočárů bez výběru a bez okolků. Monseigneur jel s paní Vévodkyní. Byl tak otřesen, vzhledem ke stavu, z něhož se sám právě dostal, že jeden štolba paní Vévodkyně, který tam byl, ho jen s námahou dovlekl a skoro donesl, celého se třesoucího, do kočáru. Král dorazil do Saint-Cloud před třetí hodinou ranní. Monsieur neměl od chvíle, kdy mu bylo zle, ani okamžik vědomí. Měl jen záblesk na okamžik, když otec du Trévou ráno šel sloužit mši, a ani tento záblesk se už nevrátil.

Nejstrašnější podívané mají často okamžiky směšných kontrastů. Otec du Trévou se vrátil a křičel na Monsieura: „Monsieur, nepoznáváte svého zpovědníka? Nepoznáváte hodného malého otce du Trévou, který k vám mluví?“ a dosti nepatřičně rozesmál ty méně zarmoucené.

Král se zdál velmi zarmoucen; od přírody snadno plakal, byl tedy celý v slzách. Nikdy neměl důvod Monsieura nemilovat něžně; ačkoli byli dva měsíce ve zlém, tyto smutné chvíle připomínají všechnu něhu; snad si vyčítal, že uspíšil jeho smrt ranní scénou; konečně byl o dva roky mladší a celý život byl stejně zdráv jako on, ne-li lépe. Král vyslechl mši v Saint-Cloud, a kolem osmé ráno, když už pro Monsieura nebylo naděje, ho paní z Maintenon a paní vévodkyně z Bourgogne přiměly, aby tam déle nezůstával, a vrátily se s ním v jeho kočáře. Když se chystal odjet a projevoval panu z Chartres nějaké přátelství, přičemž oba velmi plakali, tento mladý princ dokázal chvíle využít. „Ach, Sire, co bude se mnou?“ řekl mu, objímaje mu stehna; „ztrácím Monsieura a vím, že mě nemáte rád.“ Král, překvapený a velmi dojatý, ho objal a řekl mu vše, co mohl něžného. Po příjezdu do Marly vešel s paní vévodkyní z Bourgogne k paní z Maintenon. O tři hodiny později pan Fagon, jemuž král nařídil, aby neopouštěl Monsieura, dokud nezemře nebo mu nebude lépe, což se mohlo stát jen zázrakem, uslyšel od krále, jakmile ho zahlédl: „Nuže, pane Fagone, můj bratr je mrtev?“ — „Ano, Sire,“ odpověděl, „žádný lék nemohl zapůsobit.“ Král hodně plakal. Nutili ho, aby něco pojedl u paní z Maintenon, ale chtěl obědvat jako obvykle s dámami, a během jídla, které bylo krátké, mu často tekly slzy; potom se zavřel u paní z Maintenon až do sedmé, kdy se šel projít do zahrad. Pracoval s Chamillartem, pak s Pontchartrainem na ceremoniálu Monsieurovy smrti a dal o tom rozkazy Desgrangesovi, ceremoniáři, protože Dreux, velmistr ceremonií, byl u italské armády. Večeřel o hodinu dříve než obvykle a velmi brzy potom ulehl. Kolem páté ho navštívili anglický král a královna; návštěva trvala jen chvilku.

Po králově odjezdu se dav ze Saint-Cloud postupně rozplynul, takže umírající Monsieur, pohozený na lehátku ve svém kabinetu, zůstal vystaven kuchtíkům a nižšímu služebnictvu, z něhož většina, z náklonnosti nebo ze zájmu, byla velmi zarmoucena. Vyšší hodnostáři jeho domácnosti a jiní, kteří přicházeli o úřady a penze, naplňovali vzduch svým nářkem, zatímco všechny ty ženy, které byly v Saint-Cloud a které přicházely o svou vážnost a o všechnu zábavu, pobíhaly sem a tam a křičely rozcuchané jako bakchantky. Vévodkyně z La Ferté, o jejíž druhé dceři a jejím podivném sňatku jsme mluvili výše, vstoupila do tohoto kabinetu, a když pozorně hleděla na toho ubohého prince, který ještě dýchal, zvolala v hloubce svých úvah: „Pro pána, to je ale dobře provdaná dcera!“ — „To je ale dnes důležité,“ odpověděl jí Châtillon, který sám přicházel o všechno, „zda je vaše dcera dobře, nebo špatně provdaná!“ Madame byla mezitím ve svém kabinetu, ona, která k Monsieurovi nikdy neměla velkou náklonnost ani velkou úctu, ale která cítila jeho ztrátu a svůj pád, a ve svém žalu z plných sil křičela: „Žádný klášter! Ať mi nikdo nemluví o klášteře! Nechci žádný klášter!“ Dobrá princezna neztratila rozum; věděla, že podle své svatební smlouvy si musí ovdověvši zvolit klášter, nebo pobyt na zámku v Montargis. Buď věřila, že z jednoho se snáz dostane než z druhého, nebo protože cítila, jak mnoho se má co bát od krále, ačkoli ještě nevěděla všechno a ačkoli jí projevil obvyklé přátelství v takových případech, bála se kláštera ještě víc. Když Monsieur vydechl naposledy, nastoupila se svými dámami do kočáru a odjela do Versailles, následována panem a paní vévodkyní z Chartres a všemi osobami, které k nim patřily.

Nazítří ráno, v pátek, přišel pan z Chartres ke králi, který byl ještě v posteli a mluvil s ním velmi přátelsky. Řekl mu, že ho má odnynějška považovat za svého otce; že se postará o jeho velikost a zájmy; že zapomíná na všechny drobné příčiny nevole, které proti němu měl; že doufá, že on na ně ze své strany rovněž zapomene; že ho prosí, aby ho projevy přátelství, s nimiž mu vychází vstříc, k němu ještě víc připoutaly a aby mu vrátil své srdce, jako mu on vrací své. Lze si domyslet, že pan z Chartres dokázal dobře odpovědět.

Po tak strašné podívané, tolika slzách a tolika něze nikdo nepochyboval, že tři dny, které zbývaly z pobytu v Marly, budou nesmírně smutné; když tu ještě téhož dne, den po Monsieurově smrti, vstoupily kolem poledne některé palácové dámy k paní z Maintenon, kde byl s ní král a paní vévodkyně z Bourgogne, uslyšely ho z místnosti, kde se zdržovaly a která sousedila s její, zpívat prology z oper. O něco později král, když viděl paní vévodkyni z Bourgogne velmi smutnou v koutě pokoje, se udiveně zeptal paní z Maintenon, co jí je, že je tak zasmušilá, a začal ji rozveselovat, pak si hrát s ní a s několika palácovými dámami, které dal přivést, aby je oba bavily. Tím, co se odehrálo v soukromí, to však neskončilo. Po obvyklém obědě, to jest krátce po druhé hodině, a dvacet šest hodin po Monsieurově smrti, se monseigneur vévoda z Bourgogne zeptal vévody z Montfortu, zda chce hrát brelan. „Brelan!“ zvolal Montfort v krajním úžasu, „to snad nemyslíte vážně, Monsieur ještě ani nevychladl.“ — „Promiňte,“ odpověděl princ, „myslím to docela vážně, ale král nechce, aby se v Marly lidé nudili, nařídil mi, abych přiměl všechny ke hře, a ze strachu, aby se nikdo neodvážil začít první, abych dal příklad sám.“ Pustili se tedy do brelanu, a salon byl brzy plný hracích stolů.

Takový byl králův zármutek, takový zármutek paní z Maintenon. Ta cítila Monsieurovu ztrátu jako vysvobození; stěží zadržovala radost; bylo by pro ni ještě těžší se tvářit zarmouceně. Viděla už krále zcela utěšeného, nic jí nesedělo lépe než snažit se ho rozptýlit a nic nebylo pohodlnější než co nejdřív obnovit obvyklý běh života, aby už nebylo řeči o Monsieurovi ani o zármutku. O slušnost se nijak nestarala. Věc však byla pohoršlivá a potichu se za takovou velmi pokládala. Monseigneur, jak se zdálo, měl rád Monsieura, který mu pořádal plesy a zábavy se všemi druhy pozornosti a ochoty; hned den po jeho smrti jel na hon na vlky, a po návratu našel salon plný hráčů, takže se nepřemáhal víc než ostatní. Monseigneur vévoda z Bourgogne a pan vévoda z Berry vídali Monsieura jen při oficiálních příležitostech a nemohli být jeho ztrátou příliš zasaženi. Paní vévodkyni z Bourgogne zasáhla nesmírně. Byl to její děd, něžně milovala svou matku, která měla Monsieura velmi ráda, a Monsieur projevoval paní vévodkyni z Bourgogne všechnu péči, přátelství a pozornost a bavil ji všemi druhy zábav. Ačkoli nemilovala mnoho věcí, Monsieura milovala a velmi trpěla tím, že musela krotit svůj zármutek, který v soukromí trval dosti dlouho. Jaký byl zármutek Madame, jsme viděli výše v několika slovech.

Zármutek pana z Chartres byl krajní; otec a syn se něžně milovali. Monsieur byl mírný, nejlepší člověk na světě, který svého syna nikdy nenutil ani nedržel zkrátka. Kromě citu byl velmi zasažen i jeho rozum. Otec, bratr krále, mu byl nejen velkou ozdobou, ale i hradbou, za níž se kryl před králem, pod jehož moc se nyní plně vracel. Jeho velikost, jeho vážnost, pohodlí jeho domu i života na něm budou nyní záviset přímo. Pilná přítomnost u dvora, slušnosti, jistý řád, a pro něj horší než to všechno, úplně jiné chování ke své choti, se stanou měřítkem všeho, co může od krále očekávat. Paní vévodkyně z Chartres, ačkoli s ní Monsieur zacházel dobře, byla nadšena, že je zbavena hradby mezi králem a sebou, která dávala jejímu manželovi úplnou svobodu, jak s ní zacházet podle libosti, a povinností, které ji častěji, než chtěla, odváděly od dvora, aby doprovázela Monsieura do Paříže nebo do Saint-Cloud, kde se cítila celá nesvá jako v neznámé zemi, mezi tvářemi, které vídala jen tam a které byly skoro všechny vůči ní velmi na štíru, a pod pohrdáním a náladami Madame, která jí je nešetřila. Počítala tedy, že už neopustí dvůr, nebude mít už co dělat s dvorem Monsieura, a že Madame a pan vévoda z Chartres budou nuceni mít k ní v budoucnu způsoby a ohledy, jaké dosud nezakusila.

Většina dvora v Monsieurovi mnoho ztratila: byl to on, kdo do něj vnášel zábavy, duši, radovánky, a když ho opouštěl, zdálo se vše bez života a bez pohybu. Kromě své zaujatosti pro prince miloval pořádek hodností, předností a vyznamenání; dbal, jak mohl, aby byly zachovávány, a dával v tom příklad; miloval velký svět, měl vlídnost a zdvořilost, které k němu přitahovaly davy, a rozdíl, který uměl činit a nikdy neopomněl činit mezi lidmi podle toho, čím byli, k tomu velmi přispíval. Svým přijetím, svou větší či menší nebo zanedbanou pozorností, svými slovy neustále činil všechny rozdíly, které lichotily rodu i hodnosti, věku i zásluhám a postavení lidí, a to s důstojností, která mu byla vrozená, a se snadností každého okamžiku, kterou si vypěstoval. Jeho důvěrnost zavazovala a zachovávala jeho přirozenou velikost, aniž by odpuzovala, ale také aniž by sváděla lehkomyslné, aby jí zneužívali. Navštěvoval a posílal, kam to bylo třeba, a u sebe dával úplnou volnost, aniž by úcta a nejvyšší dvorský lesk tím utrpěly jakoukoli újmu. Naučil se a dobře si zapamatoval od královny, své matky, umění dvůr vést.

Proto ho také chtěl mít plný a dařilo se mu to. Díky tomuto způsobu byl v Palais-Royal vždy dav.

V Saint-Cloud, kde se scházela celá jeho početná domácnost, měl mnoho dam, které by jinde sotva byly přijaty, ale mnoho z nich z vysokého rodu, a spoustu hráčů. Radovánky všemožných her, zvláštní krása místa, kterou tisíce kaleší činily snadno přístupnou i nejlínějším pro procházky, hudba, dobrá kuchyně činily z něj dům rozkoší, s velkou vznešeností a nádherou, a to vše bez jakékoli pomoci Madame, která obědvala a večeřela s Monsieurovými dámami, občas se projížděla v kaleši s některými z nich, často se na společnost mračila, dávala se obávat pro svou tvrdou a divokou povahu, a někdy pro svá slova, a trávila celý den v kabinetu, který si vybrala, kde byla okna víc než deset stop nad zemí, prohlížením portrétů falckrabat a jiných německých knížat, jimiž ho vytapetovala, a psaním svazků dopisů každý den svého života, vlastní rukou, z nichž si sama dělala kopie, které uchovávala. Monsieur ji nedokázal ohnout k lidštějšímu životu a nechával ji být, žil s ní slušně, aniž by se staral o její osobu, s níž skoro nebyl nikdy o samotě. Přijímal v Saint-Cloud mnoho lidí, kteří k němu z Paříže a z Versailles jezdili odpoledne dvořit se. Princové krve, velcí páni, ministři, muži i ženy tam čas od času nechyběli; a nesmělo to být jen mimochodem, to jest cestou z Paříže do Versailles nebo z Versailles do Paříže. Skoro vždy se na to ptal a dával tak dobře najevo, že takové návštěvy mimochodem nepočítá, že to přiznávalo jen málo lidí.

Ostatně Monsieur, který s velkou statečností vyhrál bitvu u Casselu a který vždy projevoval velmi přirozenou statečnost při všech obléháních, jichž se účastnil, měl jinak jen špatné vlastnosti žen.

S více světáctvím než duchem a bez jakékoli četby, ačkoli s rozsáhlou a přesnou znalostí rodů, původů a spříznění, nebyl ničeho schopen. Nikdo nebyl tak měkký tělem i duchem, slabší, bázlivější, víc klamaný, víc ovládaný, víc pohrdaný svými oblíbenci a velmi často víc týraný jimi. Pletichář neschopný zachovat jakékoli tajemství, podezíravý, nedůvěřivý, zasévající sváry ve svém dvoře, aby rozeštval, aby se něco dozvěděl, často i pro zábavu, a donášející jedněm, co říkali druzí. S tolika vadami a bez jediné ctnosti měl ohavnou zálibu, kterou jeho dary a štěstí, které udělal těm, jež si oblíbil, učinily veřejnou s největším pohoršením a která neměla mezí co do počtu ani doby. Ti měli od něj všechno, zacházeli s ním často velmi drze a často mu také působili nepříjemné starosti se zažehnáváním sporů strašlivých žárlivostí; a protože všichni ti lidé měli své stoupence, činili tento malý dvůr velmi bouřlivým, nemluvě o hádkách onoho houfu rozhodných žen z Monsieurova dvora, z většiny velmi zlých, a skoro všech víc než zlých, jimiž se Monsieur bavil a do všech těch malicherností vstupoval.

Rytíř Lotrinský a Châtillon tam udělali velké štěstí díky svému zevnějšku, do níž se Monsieur zbláznil víc než do kterékoli jiné. Ten druhý, který neměl ani chleba, ani rozumu, ani ducha, se tam pozvedl a nabyl majetku. Ten první to vzal jako Guisovec, který se ničeho nestydí, jen když dosáhne svého, vodil Monsieura celý život na krátké uzdě, byl zahrnut penězi a obročími, udělal pro svůj rod, co chtěl, zůstal vždy veřejně pánem u Monsieura, a protože měl s pýchou Guisů i jejich umění a ducha, dokázal se postavit mezi krále a Monsieura a dát se šetřit, ne-li bát jedním i druhým, a požívat vážnosti, vyznamenání a vlivu téměř stejně zřetelných ze strany krále jako ze strany Monsieura.

Proto byl také velmi zasažen, méně Monsieurovou ztrátou než ztrátou onoho nástroje, který pro sebe dokázal tak velkolepě využívat. Kromě obročí, která mu Monsieur dal, hotových peněz, které z něj tahal, kolik chtěl, úplatků, které vyměřoval a s autoritou vybíral ze všech obchodů uzavíraných u Monsieura, měl od něj penzi deseti tisíc tolarů a nejkrásnější byt v Palais-Royal a v Saint-Cloud. Byty si ponechal na prosbu pana vévody z Chartres, ale pokračování penze z hrdosti nechtěl přijmout, stejně jako mu z hrdosti byla nabídnuta.

Ačkoli bylo těžké být bázlivější a podřízenější, než byl Monsieur vůči králi, až po lichocení jeho ministrům a dříve jeho milenkám, zachovával si přece při vší okázalé úctě bratrské vystupování a volné, nenucené způsoby. V soukromí si dovoloval mnohem víc, sedal si vždy do křesla a nečekal, až mu král řekne, aby se posadil. V kabinetu po králově večeři nesedal žádný princ kromě něj, ani Monseigneur; ale při obsluze a při přistupování ke králi nebo odcházení od něj to nikdo nečinil s větší úctou, a do všech svých nejobyčejnějších úkonů přirozeně vkládal půvab a důstojnost. Občas krále tu a tam píchl, ale netrvalo to dlouho; a protože ho hra, Saint-Cloud a oblíbenci stáli mnoho, s penězi, které mu král dal, už nebylo nic znát. Nikdy se však nedokázal ohnout před paní z Maintenon ani se zdržet, aby o ní čas od času neutrousil králi nějakou drobnost a světu nějaký šleh.

Nevadila mu její přízeň, ale představa, že se ta Scarronová stala jeho švagrovou: ta myšlenka mu byla nesnesitelná.

Byl nesmírně pyšný, ale bez povýšenosti, velmi citlivý a velmi lpějící na všem, co mu náleželo. Princové krve ve svém vystupování velmi zpyšněli, opírajíce se o všechno, co bylo přiznáno bastardům, ne příliš pan princ de Conti, který se spokojoval s tím, že využíval, aniž by sám něco podnikal, ale pan Princ, a zvláště pan Vévoda, který se krok za krokem vyhýbal příležitostem, kdy by měl Monsieurovi posloužit, což nebylo těžké, a který měl tu nerozvážnost chlubit se, že mu sloužit nebude. Svět je plný lidí, kteří se rádi dvoří na úkor druhých; Monsieur se to brzy dozvěděl; stěžoval si velmi rozzlobeně králi, který mu odpověděl, že to nestojí za to, aby se zlobil, ale za to, aby našel příležitost dát se jím obsloužit, a kdyby odmítl, uštědřit mu urážku. Monsieur, jistý si králem, číhal na příležitost. Jednoho rána, když vstával v Marly, kde bydlel v jednom ze čtyř přízemních bytů, uviděl oknem pana Vévodu v zahradě, rychle otevře a volá na něj. Pan Vévoda přijde, Monsieur ustoupí, zeptá se ho, kam jde, a stále couvaje ho přiměje vejít dovnitř a přistoupit blíž, aby mu odpověděl, a od slova ke slovu, z nichž jedno nečekalo na druhé, si stáhne župan. V tom okamžiku podá první komorník košili panu Vévodovi, jemuž první šlechtic Monsieurovy komory dal znamení, aby to udělal.

Monsieur si mezitím svlékal svou košili a pan Vévoda, takto chycený do pasti, se neodvážil dělat nejmenší obtíže a podal ji Monsieurovi. Jakmile ji Monsieur dostal, dal se do smíchu a řekl: „Sbohem, bratranče, jděte, nechci vás déle zdržovat.“ Pan Vévoda pocítil všechnu tu zlomyslnost a odešel velmi rozzlobený, a potom ještě víc pro povýšené řeči, které o tom Monsieur vedl.

Byl to malý muž s bříškem, na podpatcích jako na chůdách, tak vysoké měl boty, vždy vystrojený jako žena, plný prstenů, náramků, drahokamů všude, s dlouhou parukou, celou rozprostřenou vpředu, černou a napudrovanou, a stuhami všude, kam je jen mohl dát, plný všemožných parfémů, a ve všem sama čistota. Obviňovali ho, že si nenápadně dává líčidlo. Nos velmi dlouhý, ústa a oči krásné, tvář plná, ale velmi dlouhá. Všechny jeho portréty jsou mu podobné. Zlobilo mě, když jsem ho viděl, že podobou s portréty tohoto velkého panovníka připomínal, že je synem Ludvíka XIII.,⁵ jemuž se, až na statečnost, tak naprosto nepodobal.

V sobotu 11. června se dvůr vrátil do Versailles, kde král hned po příjezdu navštívil Madame a pana i paní z Chartres, každého v jeho bytě. Madame, velmi znepokojená postavením, v němž se vůči králi ocitla v okamžiku, kdy pro ni šlo o všechno, požádala vévodkyni z Ventadour, aby navštívila paní z Maintenon. Ta tak učinila; paní z Maintenon se vyjádřila jen obecně a řekla pouze, že přijde k Madame, až vstane od oběda, a přála si, aby paní z Ventadour byla u Madame a byla při návštěvě jako třetí. Bylo to v neděli, den po návratu z Marly. Po prvních zdvořilostech všichni přítomní odešli, kromě paní z Ventadour.

Tu Madame vybídla paní z Maintenon, aby se posadila, a k tomu bylo zapotřebí, aby cítila, jak velice ji potřebuje. Pustila se do věci stížnostmi na lhostejnost, s jakou s ní král po celou dobu její nemoci zacházel, a paní z Maintenon ji nechala říci všechno, co chtěla; pak jí odpověděla, že jí král přikázal vyřídit, že jejich společná ztráta v jeho srdci vše smazává, jen když bude mít napříště důvod být s ní spokojenější, než býval od nějaké doby, a to nejen pokud jde o to, co se odehrálo ohledně pana vévody z Chartres, ale i o jiné věci, ještě závažnější, o nichž nechtěl mluvit a které byly pravou příčinou lhostejnosti, již jí chtěl dát najevo, když byla nemocná. Při tomto slově Madame, která se cítila docela jistá, vykřikne, hájí se, že kromě záležitosti svého syna nikdy nic neřekla ani neudělala, co by mohlo krále pohněvat, a spustí jednu stížnost a jedno ospravedlnění za druhým. Když na tom nejvíc trvala, vytáhne paní z Maintenon z kapsy dopis, ukáže jí ho a zeptá se jí, zda to písmo zná. Byl to dopis psaný její rukou její tetě, vévodkyni hannoverské,⁶ jíž psala každou poštou, a v něm jí po dvorských novinkách doslova říkala, že se už neví, co si myslet o poměru krále a paní z Maintenon, zda je to manželství, nebo konkubinát; odtud přecházela k záležitostem zahraničním i vnitřním a rozepisovala se o bídě království, o níž tvrdila, že se z ní nebude moci vzpamatovat. Pošta dopis otevřela, jako otvírala a dosud otvírá téměř všechny, shledala jej příliš silným, než aby se jako obvykle spokojila se zasláním výtahu, a poslala jej králi v originále. Lze si domyslet, že Madame při tom pohledu a při tom čtení div na místě nezemřela. A už pláče, a paní z Maintenon jí skromně vykládá, jak nehorázné jsou všechny části toho dopisu, a to ještě posílaného do ciziny; a paní z Ventadour mele páté přes deváté, aby Madame nechala čas nadechnout se a vzpamatovat natolik, aby dokázala něco říct. Její nejlepší omluvou bylo přiznání toho, co nemohla popřít, prosby o odpuštění, lítost, úpěnlivé prosby a sliby.

Když bylo tohle všechno vyčerpáno, paní z Maintenon ji poprosila, aby jí laskavě dovolila, když už vyřídila poselství, jímž ji král pověřil, říci jí také slovo sama za sebe a postěžovat si, že ačkoli jí Madame kdysi prokázala tu čest, že si přála její přátelství a přísahala jí své, se už několik let k ní chová docela jinak.

Madame se domnívala, že má volné pole. Odpověděla, že je tomuto vyjasnění tím raději, že je to spíš ona, kdo si může stěžovat na změnu paní z Maintenon, která ji najednou opustila a nechala být a přinutila ji, aby ji nakonec opustila také, když se předtím dlouho snažila žít s ní tak jako dřív. Při tomto druhém kole si paní z Maintenon dopřála potěšení nechat ji, stejně jako napoprvé, sypat ze sebe stížnosti, a k tomu ještě lítost a výčitky, načež jí přiznala, že je pravda, že to byla ona, kdo se od ní první odtáhl a kdo se jí pak neodvážil znovu přiblížit, a že její důvody byly takové, že nemohla jednat jinak; touto řečí přiměla Madame, aby své stížnosti zdvojnásobila a tím naléhavěji chtěla vědět, jaké ty důvody mohou být. Tu jí paní z Maintenon řekla, že je to tajemství, které až dosud nikdy nevyšlo z jejích úst, ačkoli se mohla slibu zprostit už před deseti lety, kdy zemřela ta, jež jí je svěřila na její slovo, že o něm nikomu nepoví; a nato vypráví Madame tisíc věcí, jedna urážlivější než druhá, které Madame o ní říkala paní dauphine,⁷ když byla paní z Maintenon s touto poslední ve zlém, a které jí dauphine při jejich usmíření zopakovala slovo od slova. Po tomto druhém úderu blesku zůstala Madame jako socha. Nastalo několik okamžiků ticha. Paní z Ventadour sehrála znovu svou úlohu, aby Madame nechala nabýt ducha; ta však dokázala jen totéž co napoprvé, to jest plakala, křičela a nakonec prosila o odpuštění, přiznávala se, a pak lítost a úpěnlivé prosby. Paní z Maintenon nad ní dost dlouho chladně triumfovala, nechávala ji zajíkat se mluvením a pláčem a brát ji za ruce. Bylo to strašné ponížení pro tak nadutou a pyšnou Němku. Nakonec se paní z Maintenon nechala obměkčit, jak to měla pevně v úmyslu, když si předtím vybrala celou svou pomstu. Objaly se, slíbily si dokonalé zapomnění a nové přátelství. Paní z Ventadour se dala do pláče radostí, a pečetí smíření byl slib smíření s králem a to, že jí král neřekne ani slovo o obou věcech, které právě probraly, což Madame ulehčilo víc než cokoli jiného. Na dvorech se nakonec všechno ví, a jestliže jsem se o těchto příhodách možná trochu rozepsal, je to proto, že jsem je znal z první ruky a že mi připadaly velmi pozoruhodné.

Král, kterému nebyla neznámá ani návštěva paní z Maintenon u Madame, ani to, co se tam mělo projednávat, dal Madame nějaký čas, aby se vzpamatovala, pak šel téhož dne k ní, aby v její přítomnosti a v přítomnosti pana vévody z Chartres otevřel Monsieurovu závěť; byli při tom kancléř a jeho syn jakožto státní sekretáři královského domu⁸ a Terat, Monsieurův kancléř. Závěť pocházela z roku 1690, byla prostá a moudrá a jmenovala vykonavatelem toho, kdo bude prvním prezidentem pařížského parlamentu v den jejího otevření. Král dodržel slovo paní z Maintenon, o ničem nemluvil a projevil mnoho přízně paní i panu vévodovi z Chartres, s nímž se zacházelo — a ten výraz není přehnaný — nesmírně štědře.

Král mu dal kromě penzí, které měl a které si podržel, všechny, které měl Monsieur, což činilo šest set padesát tisíc liber; takže se svým apanážním údělem a ostatním jměním, když byla Madame vyplacena ze svého vdovského zaopatření a ze všech svých nároků, mu zůstávalo milion osm set tisíc liber ročního důchodu s Palais-Royal, a navíc Saint-Cloud a jeho další sídla. Dostal, co se dosud vídalo jen u synů Francie, gardy a Švýcary, tytéž, jaké měl Monsieur, svůj strážní sál v hlavní budově versailleského zámku, kde býval Monsieurův, kancléře, generálního prokurátora, jehož jménem, a ne svým vlastním, bude vést spory, a jmenování do všech obročí svého apanážního údělu kromě biskupství; to jest, všechno, co měl Monsieur, mu bylo zachováno v plném rozsahu. Podržel si své jezdecké a pěší pluky a dostal i ty, které měl Monsieur, i jeho setniny žandarmů a lehké jízdy, a přijal jméno vévody z Orléans. Tak veliké a neslýchané pocty a víc než sto tisíc tolarů penze nad rámec penzí Monsieurových vděčil jedině ohledu na svůj sňatek, Monsieurovým výčitkám, tak nedávným, že z něj bude mít jen hanbu a nic víc, a zármutku, který král pociťoval nad tím, v jakém poměru spolu on a Monsieur byli, což mohlo uspíšit jeho smrt.

Člověk si zvykne na všechno; ale zprvu toto nesmírné zaopatření nekonečně překvapilo. Princové krve tím byli krajně pokořeni. Aby je utěšil, dal král hned nato panu Princi, pro něho i pro jeho dům, po dobu jeho života všechny výsady prvního prince krve, jaké měl jeho otec, a zvýšil mu o deset tisíc tolarů penzi, která činila čtyřicet, aby měl padesát, což je penze prvního prince krve. Pan z Chartres měl toto všechno za Monsieurova života, ačkoli byl vnukem Francie, ale když se díky všemu, co mu bylo dáno po Monsieurově smrti, ocitl vysoko nad tím, vytěžil z toho pan Princ. Penze Madame i nové vévodkyně z Orléans byly zvýšeny. Když přijaly návštěvy a vyslance a když uplynulo čtyřicet dní, během nichž král Madame často navštěvoval, šla Madame ke králi, k synům Francie a k paní vévodkyni z Bourgogne, kteří ji všichni kromě krále navštívili ve velkém plášti a v mantile, a do Saint-Germain ve velkém vdovském šatu; načež dostala svolení večeřet každý večer veřejně s králem jako obvykle, jezdit na všechny pobyty do Marly a objevovat se všude bez mantily,⁹ bez závoje, bez čelenky, z níž ji, jak říkala, bolela hlava. Zbytek té pochmurné výstroje král zrušil, aby neviděl každý den tak smutné předměty. Přesto se zdálo velmi podivné vidět Madame na veřejnosti, a dokonce na Monseigneurově zpívané mši vedle něho, kde byl celý dvůr, zkrátka všude, oděnou jako vrátná sester od Navštívení Panny Marie,¹⁰ až na jejich kříž, pod záminkou, že když je s králem a u něho, je v rodině. Nebyla tedy ani na okamžik řeč o klášteře ani o Montargis,¹¹ a ve Versailles si ponechala Monsieurův byt spolu se svým. Na čas tedy odpadl jen hon a představení; a i tak ji král příští zimu často zval k paní z Maintenon, kde se před ním hrály komedie s hudbou, vždy pod záminkou rodiny, a tam v soukromí. Král jí dovolil přibrat ke svým dámám, avšak bez titulu, jen jako členky své družiny, maršálku z Clérembault a hraběnku z Beuvronu, které měla velmi ráda. Monsieur obě vyhnal z Palais-Royal; první byla vychovatelkou jeho dcer a na její místo dosadil maršálku z Grancey a později paní z Maré, její dceru. Druhá byla vdovou po kapitánovi jeho gard, bratrovi markýze z Beuvronu a vévodkyně z Arpajonu. Madame jim dala každé čtyři tisíce liber penze a král dva byty ve Versailles poblíž bytu Madame, a od té doby je vždy obě bral do Marly, což bylo upraveno jednou provždy. Předtím se Madame s maršálkou z Clérembault, kterou Monsieur nenáviděl, stýkala málo, a s hraběnkou z Beuvronu, kterou nenáviděl ještě víc kvůli pletichám a intrikám v Palais-Royal, vůbec ne. Velmi zřídka se s ní tajně vídala v klauzuře některého pařížského kláštera; ale otevřeně jí psala každý den svého života po pážeti, které k ní posílala, ať byla kdekoli.

Král nosil smutek šest měsíců a hradil všechny výdaje nádherného pohřbu. V pondělí 13. června se celý dvůr objevil před králem v dlouhém plášti. Monseigneur, který ráno přijel z Meudonu, jej odložil jen na dobu rady, po níž jel v dlouhém plášti do Saint-Cloud pokropit tělo svěcenou vodou se všemi princi krve, s panem z Vendôme a se spoustou vévodů, všichni v pořadí podle stáří hodnosti, a u kočáru jej přijal pan vévoda z Orléans a Monsieurův dvůr. Abbé z Grancey, Monsieurův první almužník, podal kropáč jemu a oběma synům Francie, jeho synům; jiný almužník všem ostatním.

Odpoledne téhož dne přišly všechny dámy v mantilách k paní vévodkyni z Bourgogne, která tam byla také se všemi princeznami krve.

Kruh, když se usadil, trval jen okamžik, a paní vévodkyně z Bourgogne, následována celým tímto dvorem, šla ke králi, k Madame, k panu a paní vévodkyni z Orléans, pak nastoupila do kočáru na zadní sedadlo s paní velkovévodkyní, tři princezny krve vpředu, paní Vévodkyně u jedněch dvířek a vévodkyně du Lude u druhých, a za ní padesát dam v jejích kočárech nebo v kočárech královských. Všechno probíhalo ve zmatku. Princeznám krve, z nichž každá měla mít jeden z kočárů, se zalíbilo nasednout všechny do kočáru paní vévodkyně z Bourgogne. Nikdo to nemohl čekat, protože se to stalo poprvé, a nevím, jakou výhodu v tom spatřovaly. To rozházelo pořadí ostatních kočárů, které bylo upraveno ve prospěch vévodkyň před princeznami, z nichž se paní z Elbeufu ze vzteku vrhla do posledního kočáru. Princezna z Harcourtu natropila u paní z Maintenon takový povyk, že král, rovněž poprvé, nařídil, že budou-li přítomny princezny, nebude svěcenou vodu dávat nikdo kromě princezen krve; a tak se i stalo. Křik byl strašlivý, a paní vévodkyně z Bourgogne, která byla před osmi dny v Saint-Cloud, kde jí Monsieur uspořádal velké pohoštění a jakousi slavnost, byla tak zarmoucena, že jí bylo zle a dlouho zůstala v bytě pana vévody z Orléans, než mohla jít pokropit tělo. Pan Vévoda, který měl vést tělo jako princ krve s panem z La Trémoille jako vévodou, raději doprovodil srdce do Val-de-Grâce, aby to měl dříve z krku, a vedení těla přenechal panu princi de Conti a panu z Luxembourgu.¹² Zádušní bohoslužba byla nádherná, zúčastnily se jí nejvyšší soudní dvory; truchlícími princi byli monseigneur vévoda z Bourgogne, pan vévoda z Berry a pan vévoda z Orléans, protože Monseigneur, ještě nedlouho po příhodě, kterou prodělal, se nechtěl vystavit délce a horku obřadu. Pan z Langres¹³ měl pohřební řeč a zhostil se jí docela dobře. To se k němu hodilo. Hrabě z Tonnerre, jeho bratr, strávil skoro celý život v úřadu prvního šlechtice Monsieurovy komory.

Nemohu o tomto princi skončit, aniž bych vyprávěl příhodu, kterou znalo velmi málo lidí, o smrti Madame,¹⁴ o níž nikdo nepochyboval, že byla otrávena, a to dokonce hrubě. Její milostné pletky vzbuzovaly Monsieurovu žárlivost. Monsieurův opačný vkus pobuřoval Madame. Oblíbenci, které nenáviděla, zasévali, jak jen mohli, rozkol mezi nimi, aby mohli Monsieurem nakládat zcela podle své vůle. Rytíř Lotrinský, v plném rozkvětu mládí a půvabu, neboť se narodil roku 1643, ovládal Monsieura panovačně a dával to cítit Madame stejně jako celé domácnosti.

Madame, která byla jen o rok mladší než on a byla okouzlující, nemohla z více než jednoho důvodu snést tuto nadvládu; byla na vrcholu přízně a vážnosti u krále, od něhož nakonec dosáhla vyhnanství rytíře Lotrinského. Při té zprávě Monsieur omdlel, pak se rozplakal a šel se vrhnout králi k nohám, aby dosáhl odvolání rozkazu, který ho uvrhl do krajního zoufalství. Nepodařilo se mu to; propadl zuřivosti a odjel do Villers-Cotterêts. Když se dost vyzuřil proti králi i proti Madame, která stále tvrdila, že na tom nemá podíl, nedokázal dlouho hrát roli nespokojence kvůli věci tak veřejně hanebné. Král mu vyšel vstříc a uspokojil ho jinak, dostal peníze, lichotky a projevy přízně, vrátil se s velmi těžkým srdcem a pomalu začal žít s králem i s Madame jako obvykle.

Effiat, muž smělého ducha, Monsieurův první štolba, a hrabě z Beuvronu,¹⁵ muž přístupný a mírný, který však chtěl u Monsieura, u něhož byl kapitánem gard, něco znamenat, a hlavně z něho vytáhnout peníze, aby jako velmi chudý mladší syn z Normandie zbohatl, byli úzce spjati s rytířem Lotrinským, jehož nepřítomnost velmi škodila jejich záležitostem a vzbuzovala v nich obavu, že jeho místo zaujme nějaký jiný miláček, jehož by nedokázali tak dobře využít. Žádný z těch tří nedoufal v konec tohoto vyhnanství při přízni, v níž viděli Madame, která dokonce začínala zasahovat do státních záležitostí a kterou král právě vyslal na tajemnou cestu do Anglie,¹⁶ kde dokonale uspěla, a odkud se právě vrátila triumfálnější než kdy předtím. Narodila se v červnu 1644 a těšila se velmi dobrému zdraví,¹⁷ což je definitivně připravilo o naději na návrat rytíře Lotrinského. Ten si šel vybít zlost do Itálie a do Říma. Nevím, který z těch tří na to přišel první, ale rytíř Lotrinský poslal svým dvěma přátelům jistý a rychlý jed po zvláštním poslu, který snad sám nevěděl, co nese.

Madame byla v Saint-Cloud a už nějakou dobu pila k osvěžení kolem sedmé hodiny večer sklenici čekankové vody. Jeden sluha z její komnaty měl na starost ji připravovat. Dával ji do skříně v jednom z předpokojů Madame i s její sklenicí atd. Ta čekanková voda byla ve fajánsové nebo porcelánové konvici a vedle byla vždy jiná, obyčejná voda pro případ, že by Madame shledala čekankovou příliš hořkou, aby si ji mohla ředit. Tento předpokoj byl veřejným průchodem k Madame a nikdy se v něm nikdo nezdržoval, protože předpokojů bylo několik.

Markýz z Effiatu to všechno vyslídil. Dne 29. června 1670, když procházel tímto předpokojem, našel chvíli, kterou hledal: nikdo uvnitř, a všiml si, že za ním nejde nikdo, kdo by šel také k Madame; odbočí, jde ke skříni, otevře ji, vsype svůj jed, pak, když uslyší někoho přicházet, chopí se druhé konvice s obyčejnou vodou, a když ji vracel na místo, sluha z komnaty, který měl tu čekankovou vodu na starost, vykřikne, přiběhne k němu a zeptá se ho příkře, co dělá u té skříně. Effiat, aniž by byl sebeméně v rozpacích, mu řekne, že ho prosí za prominutí, ale že umírá žízní, a že protože věděl, že je tam voda — přitom mu ukazuje konvici s obyčejnou vodou —, nemohl odolat a šel se napít. Sluha stále bručel a ten druhý ho stále chlácholil a omlouval se; vejde k Madame a jde si povídat jako ostatní dvořané, bez sebemenšího vzrušení. To, co následovalo o hodinu později, nepatří k mému tématu a nadělalo až příliš mnoho hluku po celé Evropě.

Když Madame nazítří, 30. června, ve tři hodiny ráno zemřela,¹⁸ byl král zasažen nejhlubší bolestí. Zřejmě během dne dostal nějaké náznaky, sluha z komnaty zřejmě nemlčel a vzniklo podezření, že Purnon, první hofmistr Madame, byl do tajemství zasvěcen díky důvěrnému vztahu, v němž přes své nízké postavení s Effiatem byl. Když už král ulehl, znovu vstane, pošle pro Brissaca, který tehdy už sloužil v jeho gardách a byl mu velmi po ruce, přikáže mu, aby vybral šest naprosto spolehlivých a mlčenlivých gardistů, šel toho chlapíka zatknout a přivedl mu ho zadními chodbami do jeho kabinetů. To bylo vykonáno před svítáním. Jakmile ho král zahlédl, poslal Brissaca i svého prvního komorníka pryč, a nasadiv tvář a tón, jaké mohly vzbudit největší hrůzu, řekl mu, měře si ho od hlavy k patě: „Příteli, poslouchejte mě dobře: jestliže se mi ke všemu přiznáte a odpovíte mi pravdivě na to, co od vás chci vědět, ať jste udělal cokoli, odpouštím vám a nikdy o tom nebude řeč. Ale dejte si pozor, abyste přede mnou nezamlčel sebemenší věc, protože jestli to uděláte, budete mrtev dřív, než odsud vyjdete. Nebyla Madame otrávena?“ — „Ano, Sire,“ odpověděl mu. — „A kdo ji otrávil,“ řekl král, „a jak se to udělalo?“ Odpověděl, že to byl rytíř Lotrinský, kdo poslal jed Beuvronovi a Effiatovi, a vyprávěl mu to, co jsem právě napsal. Tu král, zdvojnásobiv ujištění o milosti i hrozby smrtí, řekl: „A můj bratr, věděl o tom?“ — „Ne, Sire, nikdo z nás tří nebyl tak hloupý, aby mu to řekl: neudrží tajemství; byl by nás zahubil.“ Při této odpovědi král vydal velké „ach!“ jako člověk, kterému se svírala hruď a který najednou vydechne.

„To je,“ řekl, „všechno, co jsem chtěl vědět. Ale ručíte mi za to opravdu?“ Zavolal zpět Brissaca a nařídil mu, aby toho muže někam odvedl a tam ho hned propustil na svobodu. Byl to právě tento muž, kdo to o mnoho let později vyprávěl panu Joly de Fleury, generálnímu prokurátorovi parlamentu,¹⁹ od něhož mám tuto příhodu.

Tentýž vysoký soudní úředník, s nímž jsem o tom později znovu mluvil, mi prozradil, co mi napoprvé neřekl, a zde to je: Několik dní po Monsieurově druhém sňatku vzal král Madame²⁰ stranou, vyprávěl jí tuto věc a dodal, že ji chce uklidnit ohledně Monsieura i ohledně sebe sama, neboť je příliš čestný muž, než aby ji provdal za svého bratra, kdyby byl bratr takového zločinu schopen. Madame si z toho vzala ponaučení. Purnon, vlastním jménem Claude Bonneau, zůstal jejím prvním hofmistrem. Madame pomalu předstírala, že se chce zabývat výdaji své domácnosti, získala k tomu Monsieurův souhlas a Purnona tak dlouho sužovala, až ho přiměla odejít, a on koncem roku 1674 prodal svůj úřad jistému Michelu Vielovi de Suranne.