Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola desátá

Když se po celé Evropě tolik ohmatávali a pozorovali, válka nakonec fakticky vypukla ze strany císařských v Itálii několika výstřely z pušek, které vypálili na asi dvacet vojáků, jež Pracontal poslal přes Adiži pod Vicenzou, poblíž Albareda, kde byli, aby přivedli na naši stranu převozní prám. Zabili jednoho Španěla a skoro všechny ostatní zajali, a nechtěli je vydat, ačkoli se pro ně poslalo, a prohlásili, že je nevydají, dokud nebude uzavřen kartel.¹

Král tedy vypravil generály. Tallard, který byl jedním z nich, zpeněžil drobné úřady, které mu král po návratu z Anglie dal k prodeji, mezi jinými guvernérství hrabství Foix, uprázdněné smrtí Mirepoixovou, jež prodal Ségurovi, kapitánovi žandarmerie, dobrému šlechtici z toho kraje a velmi čestnému muži, který přišel o nohu v bitvě u Marsaglie.

V mládí byl krásný a dokonale urostlý, jak bylo ještě vidět, mírný, zdvořilý a galantní. Byl černým mušketýrem a tato setnina měla vždy ubikace v Nemours, když byl dvůr ve Fontainebleau. Ségur výborně hrál na loutnu; v Nemours se nudil, seznámil se s abatyší z La Joie, která leží hned vedle, a okouzlil její uši i oči tak dokonale, že jí udělal dítě.² V devátém měsíci těhotenství byla paní abatyše ve velkých nesnázích, co si počít, a její řeholnice ji měly za velmi nemocnou. K svému neštěstí nepřijala včas svá opatření, nebo se zmýlila v přesnosti svého výpočtu. Odjela, jak řekla, na lázně, a protože odjezdy jsou vždy obtížné, mohlo to být jen pozdě, a dojela přenocovat jen do Fontainebleau, do mizerné hospody plné lidí, protože tam tehdy byl dvůr. Toto přenocování se jí stalo osudným: v noci ji přepadly porodní bolesti a porodila. Všichni, kdo byli v hostinci, slyšeli její křik; seběhli se jí na pomoc mnohem víc, než by si byla přála, chirurg, porodní bába, zkrátka vypila ten kalich až do dna, a ráno to byla novina dne.

Lidé vévody ze Saint-Aignanu mu to vyprávěli, když ho oblékali, a jemu to dobrodružství připadalo tak zábavné, že se tomu na králově lever náramně vysmál; král byl v té době velmi rozverný a hodně se nasmál paní abatyši a jejímu děťátku, které, aby se lépe skryla, přišla snést do plného hostince uprostřed dvora, a — což se zatím nevědělo, protože nikdo netušil, kde je abatyší — čtyři míle od svého opatství; to se ostatně brzy vyjasnilo.

Pan ze Saint-Aignanu, když se vrátil domů, našel své lidi s velmi protaženými obličeji; dávali si navzájem znamení, nikdo neříkal ani slovo; nakonec si toho všiml a zeptal se jich, co mají; rozpaky se zdvojnásobily, a nakonec pan ze Saint-Aignanu chtěl vědět, oč jde. Jeden komorník se odvážil mu říci, že ta abatyše, o níž mu vyprávěli tak dobrou historku, je jeho dcera a že od chvíle, kdy odešel ke králi, poslala k němu pro pomoc, aby ji vyprostili z místa, kde byla. Kdo byl zkoprnělý? Vévoda, který právě tuto historku vyprávěl králi a celému dvoru a který, když tím všechny pořádně rozesmál, měl se sám stát jejich zábavou. Snesl tu věc, jak mohl, dal abatyši i s jejími zavazadly odvézt; a protože pohoršení bylo veřejné, vzdala se úřadu a žila potom přes čtyřicet let skrytě v jiném klášteře. Také jsem Ségura skoro nikdy neviděl u pana z Beauvilliers, který k němu přesto byl zdvořilý jako ke všem.

To je otec toho Ségura, který patřil k panu vévodovi z Orléans a který se za regentství oženil s jednou z jeho levobočných dcer,³ sloužil s vyznamenáním a stal se generálporučíkem, a otec jednoho králova almužníka, který byl jmenován a vysvěcen na biskupa ze Saint-Papoul a který biskupství opustil roku 1739⁴ kvůli pastýřskému listu, jenž nadělal ve světě tolik hluku a jehož pravdivost a pokora ho zahrnuly ctí a slávou, stejně jako život plný pokání, oproštěný a skrytý, jejž od té doby vede, z něho pravděpodobně učiní jednoho z oněch vzácných světců, jejichž vznešený příklad bude pro mnohé preláty hrozným soudem.

Guvernérství Nantes a generální místodržitelství této části Bretaně bylo dáno maršálovi z Estrées, aby velel v provincii jako vrchní velitel. Bylo už dlouho uprázdněno smrtí Rosmadecovou.

Mnoho lidí o ně žádalo a pan hrabě z Toulouse důrazně pro pana z O, který se při své nadutosti vydával za člověka způsobilého ke všemu.

Chamillart, jehož žena byla příbuznou a přítelkyní paní z Chamilly, zařídil, že velení v La Rochelle, Aunisu, Poitou atd., které maršál z Estrées opouštěl, dostal Chamilly, a tak znovu postavil na nohy tohoto starého generálporučíka, proslaveného mnoha obléháními, a zvláště slavnou obranou Grave, ale odstaveného na vedlejší kolej Louvoisem a Barbezieuxem, jeho synem. Briord, který si velmi dobře vedl při svém vyslanectví v Holandsku, kde málem zemřel, dostal jedno ze tří míst státního rady z řad šlechty meče, uprázdněných už velmi dlouho, což bylo pěkné štěstí pro štolbu pana Prince.

Když konečně dorazily buly a vše, co bylo zapotřebí pro abbého ze Soubise, byl vysvěcen v neděli 26. června, přesně v den svých dvacátých sedmých narozenin, kardinálem z Fürstenbergu v kostele Saint-Germain-des-Prés za asistence biskupů-vévodů z Laonu a z Langres, obou z rodu Clermont, v přítomnosti nejpočetnější a nejvznešenější společnosti.⁵ Nebylo krásnějších tváří, každá na svůj věk, než byla tvář světitele a svěcence; tváře obou asistentů jim odpovídaly; nejkrásnější a nejlépe vystrojené dámy tam tvořily průvod Amorovi, který řídil slavnost s Gráciemi, Hrami a Smíchy; a to z ní učinilo slavnost nejvznešenější, nejskvělejší, nejoslnivější a nejgalantnější, jakou bylo možno vidět.

Než opustím soukromé záležitosti, je třeba říci, že první štolba nedávno provdal svou dceru za Vassého, jehož matka, druhá dcera maršála z Humières, se znovu provdala za Survilla, mladšího syna z rodu Hautefort, a její rodina ji pak dlouho nechtěla vidět; a Torcy také provdal svou druhou sestru za Renela, jehož otec padl jako generální polní mistr jízdy a který byl z rodu Clermont-Gallerande; nejstarší sestra této dívky se už před dlouhou dobou provdala za Bouzolse.

Současně zemřeli dva muži neobyčejné ctnosti. Le Bailleul, který se už dávno uchýlil do Saint-Victor k životu ve velké zbožnosti, když byl nejstarším z prezidentů parlamentu (à mortier), postoupil svůj úřad, který dlouho vykonával s velkou poctivostí, svému synovi. Byl synem superintendanta financí a bratrem matky markýze z Huxelles a matky Saint-Germain-Beaupréovy. Byl to muž, který se prezidentovi à mortier ničím nepodobal; byl totiž mírný, skromný a zcela na svém místě. Kromě toho ochotný a vlídný, pokud mu to spravedlnost dovolovala. Proto byl milován a vážen natolik, že ačkoli ho už nikdo nepotřeboval a u něho se nehrálo ani nehodovalo, byl v Saint-Victor nesmírně navštěvován, a to množstvím významných lidí, přestože z tohoto ústraní skoro nevycházel. Také po něm velmi truchlili; navštěvoval jsem ho dost často, protože vždy patřil k nejbližším přátelům mého otce. Tím druhým byl dobrák Bartillat,⁶ muž nízkého původu, který se v úřadu strážce královské pokladny proslavil věrností, přesností, nezištností, střídmostí a dobrotou. Proto také zůstal chudý. Král, který ho měl rád, ho chtěl čas od času vidět a vždy k němu byl vlídný. Býval pokladníkem královny matky a vždy jsem ho viděl vlídně přijímaného tím nejpřednějším, co bylo u dvora. Bylo mu skoro devadesát let a zanechal syna, jehož měl radost vidět stejně oslavovaného ve válečném řemesle, v němž se stal generálporučíkem s guvernérstvím, jako byl on sám ve finančním.

Maršálka z Rochefortu ztratila také svého jediného syna, který nebyl ženatý a který v rozpuku mládí měl díky prostopášnostem osmdesát let. Byl Monseigneurovým meninem; svého času jsme viděli, že to nic neznamenalo.

Maršálka z Duras ztratila matku, starou vévodkyni z Ventadour, rozenou z La Guiche, kterou bylo v paláci Duras, kde bydlela, vidět už jen málo a která už dlouho žila na svém panství v Dolní Normandii jako veliká dáma, jíž byla a jíž uměla být.

Chamillart konečně nemohl stačit zároveň na práci ve financích i ve vojenství, neboť válka, do níž se vstupovalo, jednu i druhou velmi značně zvyšovala; měl však potíže krále přemluvit, protože král neměl rád nové tváře. Aby dosáhl úlevy, udělal z toho finanční operaci, která králi vynesla milion padesát tisíc liber hotových peněz. Za tím účelem se vytvořily dva nové úřady, nazvané ředitelé financí,⁷ které zaplatily každý osm set tisíc liber a měly osmdesát tisíc liber ročního důchodu, a byly dány dvěma velmi nepodobným osobnostem, Armenonvillovi a Rouillému.

První, který dal jen čtyři sta tisíc liber, protože se zrušil jeho úřad finančního intendanta, který ho stál právě tolik, byl muž lehký, vlídný, uctivý, i když familiérní, vždy otevřený, vždy přístupný, na němž bylo vidět, že ho trápí, když musí odmítnout, a že je šťasten, když může vyhovět, měl rád svět, okázalý život a zvláště dobrou společnost, které u něho bývalo vždy mnoho. Byl o mnoho let mladším bratrem manželky státního ministra Le Peletiera, který ho učinil finančním intendantem, když byl generálním kontrolorem. Kromě tohoto přístupu a veřejné přízně ho u paní z Maintenon podporoval Saint-Sulpice kvůli představenému všech jeho seminářů, který byl synem Le Peletiera, ministra, a u krále měl vliv jezuitů díky svému bratru, otci Fleuriauovi, který jezuitou byl.

Rouillé, generální prokurátor účetní komory, který tento úřad přenechal svému švagrovi Bouvardovi de Fourqueux, vnukovi prvního lékaře Ludvíka XIII., byl hrubý neotesanec, bručoun, plný nálad, který, aniž chtěl být drzý, jednal tak, jak jednají drzouni, tvrdý, nesnesitelně nepřístupný, jemuž nejsušší odmítnutí nic nestála a u něhož nikdo nevěděl, jak se k němu dostat ani jak s ním jednat; ostatně dobrá hlava, pracovitý, učený a schopný, který se však rozveselil jen s děvčaty a u džbánů, k nimž připouštěl jen malý počet obskurních důvěrníků. Pan z Noailles, který měl při vší své zbožnosti potají, pod sto zámky, tentýž vkus, byl jeho důvěrným přítelem a toto spojení vytvořila prostopášnost. Pěstoval pečlivě vše, co zavánělo ministerstvem, zvláště finančním, a on, nebo spíše jeho žena, která měla víc ducha a opravdové obratnosti než on, měli stále co dělat s těmi, kdo se tím zabývali. Nebyli ještě bohatí; jejich dcera, paní z Guiche,⁸ umírala hlady; u paní z Maintenon si počínali tak dobře, že král nařídil Pontchartrainovi, a pak Chamillartovi, když ho ve financích vystřídal, aby ve prospěch matky a dcery vyřizovali všechny obchody, které předloží, a aby jim jich obstarali, kolik jen budou moci, a je neuvěřitelné, co z toho vytěžily. Pro pana z Noailles tedy bylo mistrovským tahem, vedeným zájmem i přátelstvím, dostat Rouillého na toto místo, a to mu zjednalo ochranu paní z Maintenon. Úkolem obou ředitelů bylo přednášet ve finanční radě všechny zprávy, jimiž byl pověřen generální kontrolor, poté co mu je přednesli v soukromí, takže ho to zbavilo zkoumání a přednášení nesmírného množství záležitostí, a pracovat s ním. Úřad finančního intendanta, který za nic dostal Breteuil, státní rada, byl zrušen, přičemž mu však dali padesát tisíc tolarů; přesto z toho byl velmi rozladěn. Zůstali tak jen čtyři, kteří se z pomocníků generálního kontrolora, jimiž byli, stali pomocníky ředitelů, k nimž museli nosit svou aktovku, z čehož Caumartin div nevzteky nepukl, on, který doufal, že se po Pontchartrainovi stane generálním kontrolorem, a který byl pod ním jediným pánem financí; ale dobrým stolem, dobrou společností a hraním si na velkého pána se dostal do stavu, kdy se bez svého úřadu nemohl obejít, takže musel ten kalich vypít. Le Peletier de Souzy dostal na vybranou jedno ze dvou míst ředitele se zrušením svého úřadu finančního intendanta, ale jako moudrý muž, který byl státním radou a stal se jakýmsi ministrem druhého řádu díky svému místu generálního ředitele opevnění, jež mu umožňovalo pracovat jednou týdně s králem mezi čtyřma očima a dávalo mu byt ve Versailles a při každém pobytu v Marly, s výsadou nenosit už plášť, ale jen límec a hůl, dal přednost tomu vzdát se úřadu finančního intendanta a dát ho svému synovi, který byl tímto začátkem ve dvaceti pěti letech na cestě ke všemu, jak se mu později skutečně stalo.

Španělský král, který se chystal na cestu do Aragonie a Katalánie, aby tam složil a přijal přísahy obvyklé při nastoupení na španělský trůn, přijal slavnostně řetěz řádu Zlatého rouna z rukou vévody z Monteleonu, nejstaršího rytíře tohoto řádu, který se tehdy ve Španělsku nacházel, a hned do něho jmenoval pana vévodu z Berry a pana vévodu z Orléans, jimž jej krátce nato předal král z pověření krále, svého vnuka.

Obřad se konal při mši, stejným způsobem a ve stejné chvíli, kdy nově vysvěcení biskupové skládají králi svou přísahu věrnosti.

Torcy tam vykonával funkci kancléře Rouna. Protože ve Francii nebyl žádný rytíř tohoto řádu, nebyli ani kmotři, a velký slavnostní šat, který patří řádu, a ne rytířům, zůstal ve Flandrech, a ve Španělsku, kde se přijímalo, se nenosil; nosil se pak řetěz na obyčejném šatu, a proto jej oba princové stejně tak přijali z rukou krále.

Pan z Harcourtu, trochu zotavený, ale neschopný snést jakoukoli námahu či práci, dosáhl svého odvolání. Marsin,⁹ který sloužil pod maršálem Catinatem a byl v Itálii, byl vybrán, aby ho vystřídal ve stejné funkci.

Byl to velmi malý muž, živý, čilý, ctižádostivý, podlézavě a bez konce poklonkující, stejně tak žvanivý, a přitom zbožný, a tím se zalíbil Charostovi, s nímž hodně sloužil ve Flandrech, stal se jeho přítelem a skrze něho se zalíbil panu z Cambrai a vévodům z Chevreuse a z Beauvilliers. Neměl nedostatek ani ducha, ani obratnosti, byl přes ten vodopád slov dobrou společností a ve vojsku se stýkal s tou nejlepší, a vždy byl zadobře s generálem, pod nímž sloužil. To vše způsobilo, že byl vybrán pro toto vyslanectví, které hodně přesahovalo jeho schopnosti i jeho vystupování. Byl chudý a byl synem toho Marsina, o němž se tolik mluvilo ve straně pana Prince a jemuž jeho vojenské zásluhy a jeho lavírování mezi různými frakcemi vynesly nakonec Podvazek od Karla II., k všeobecnému pohoršení, protože to byl Lutyšan velmi nízkého původu. Roku 1658 velel španělské armádě v Nizozemí a císař ho také učinil říšským hrabětem. Měl guvernérství a postavení, díky nimž se oženil s jednou Balzac-Entragues, sestřenicí markýzy z Verneuil, která se stala dědičkou; ale její syn, o němž mluvím, nebyl o nic bohatší — byl to ostatně rozhazovač s děravou kapsou. Podal králi dosti obšírně zprávu o vojenských záležitostech v Itálii. Dostal tytéž platy a peněžní požitky jako Harcourt; král dokonce chtěl, aby měl ve všem stejnou výpravu a domácnost, řekl mu, aby je objednal, a všechno zaplatil. Marsin by to ostatně sám uhradit nemohl. Znal jsem ho dobře z vojska i od dvora a často ke mně chodil; Charost, který patřil k mým důvěrným přátelům, nás také sblížil, a Marsin si to sblížení velmi přál a pečlivě je pěstoval kvůli mému přátelství, tak důvěrnému, s vévody z Beauvilliers a z Chevreuse, které už nebylo nikomu neznámé, ale ještě se nevědělo, jak důvěrné už bylo a jaká důvěra z jejich strany začínala vznikat.

Jakmile byla Marsinova výbava hotova — a byla brzy, protože platil král —, poslali ho na cestu tím rychleji, že se tehdy Portugalsko připojilo ke Španělsku a pan Savojský podepsal smlouvu o sňatku své dcery se španělským králem a smlouvu o spojení svých vojsk s našimi a se španělskými v Itálii, jimž měl vrchně velet, s Catinatem pod sebou pro naše vojska a s Vaudemontem pro španělská.¹⁰

Uvědomuji si, že když jsem mluvil o Zlatém rounu pana vévody z Berry a pana vévody z Orléans, zapomněl jsem na jednu důležitou věc. Závěť španělského krále ve prospěch potomstva královny, jeho sestry, manželky krále, nepovolávala v případě jeho vymření potomstvo královny, jeho tety, matky krále, ale naopak pana Savojského a jeho potomstvo, vzdálenější než potomstvo královny matky. Monsieur a pan vévoda z Orléans proto podali protesty proti tomuto druhému ustanovení a Louville je kolem této doby dal zapsat v Radě Kastilie.¹¹

To bylo příčinou, proč si pan vévoda z Orléans přál dostat Rouno současně s panem vévodou z Berry, jakožto ten, kdo je po své linii, z titulu královny, své babičky, právem povolán ke španělské koruně v případě vymření celé linie zesnulé královny, manželky krále. Vraťme se nyní do Itálie.

Abychom dobře porozuměli tomu, co se tam dělo už tehdy, a všemu, co se stalo potom, je třeba vyložit pružiny a pletichy, které se od jednoho k druhému rozšířily v dalším průběhu daleko za tyto hranice a přivedly stát na dva prsty od záhuby. Je třeba připomenout, co bylo řečeno o Chamillartově kariéře a povaze, a dodat, že nikdy žádný ministr nepronikl tak daleko — ne do králova rozumu vážností k jeho schopnostem, ale do jeho srdce zálibou, kterou k němu pojal už v prvních dobách kulečníku, kterou mu od té doby neustále projevoval všemi vyznamenáními, povýšeními a důvěrnostmi, jaké mu mohl dát, kterou završil oběma úřady, financí a vojenství, jimiž ho zavalil, a která rostla den ode dne díky Chamillartovým přiznáním králi, že v mnoha věcech nic neví, a díky malichernému a pyšnému potěšení, v němž se král koupal, že svého ministra ve dvou tak předních funkcích vychovává, vyučuje a vede. Paní z Maintenon k němu chovala neméně něhy, neboť tak je třeba tuto náklonnost nazvat. Jeho dokonalá závislost na ní ji okouzlovala a její přátelství k němu se králi nesmírně líbilo. Ministr v takovém postavení je všemocný: to postavení bylo zřejmé; nebylo nikoho, kdo by se mu podlézavě nevrhal k nohám. Jeho rozum, z nejkratších, byl ponechán sám sobě jeho rodinou, jak jsem ji vylíčil, a ukazoval se neschopným dobrého úsudku. Oddal se svým starým přátelům, těm, kdo ho uvedli ke dvoru, a osobám, o nichž se domníval, že mají vážnost a lesk, které zasluhují, aby s nimi zacházel šetrně.

Matignon patřil k prvním: znal jeho otce jako intendanta v Caen a jeho samého jako intendanta v Rouenu; byl jejich přítelem a, jakkoli byl Normanďan velmi zištný, prokázal tomuto přátelskou službu tím, že mu postoupil lenní svrchovanost nad jedním statkem, který patřil pod Torigny. To Chamillartovi natolik získalo srdce, že na to nikdy nezapomněl, že Matignon nad ním měl po celou dobu jeho ministrování veškerou moc a že z něho vytáhl miliony, on i Marsan, jeho švagr a důvěrný přítel, kterého mu představil a který si ho svým podlézáním zavázal. Proto také pan Velký, Marsanův bratr, který měl Chamillarta velmi rád, který patřil k těm, kdo ho uvedli ke kulečníku, a k němuž Chamillart choval ten nejhlubší a nejuctivější respekt, nazýval svého bratra z Marsanu veřejně rytířem z La Proustière a tvrdě se do něho pouštěl za nedůstojné, ale velmi užitečné dvoření, jímž se Chamillartovi podbízel.

K těm druhým patřil týž pan Velký a maršál z Villeroy, jejichž okázalý vzhled králova oblíbence a autorita, kterou si nad ním snadno osvojili, a ty způsoby nadřazenosti, které si u dvora přisvojovali, mu imponovaly a omamovaly ho; a byl jim tím poddajnější, že to nebylo pro peníze jako u těch dvou prvních. Skrze ně se ponenáhlu ocitl ve spojení s vévodkyní z Ventadour, důvěrnou přítelkyní — a odjakživa něčím víc — maršála z Villeroy, a tím také úzce spjatou s panem Velkým. Z toho vzešlo další spojení, které se brzy nato stalo přímým a tím nejdůvěrnějším; bylo to spojení se slečnou z Lislebonne a s její sestrou paní z Espinoy,¹² které spolu byly jedno srdce, jedna duše a jeden duch. Ta druhá byla osoba mírná, krásná, která měla ducha jen tolik, kolik potřebovala, aby dosáhla svých cílů, ale ten měla v nejvyšší míře a nikdy nedělala nic než s nějakým záměrem; jinak byla od přírody dobrá, ochotná a zdvořilá. Ta první měla všechen rozum, všechen úsudek a všechny druhy záměrů, jaké jsou jen možné; byla k tomu vychována svou matkou a vedena rytířem Lotrinským, s nímž byla tak dávno a tak úzce spjata, že je měli za tajně sezdané. Na více než jednom místě těchto Pamětí bylo vidět, jaký muž byl ten Lotrinčan, který by za časů Guisů mezi nimi zaujímal významné místo. Slečna z Lislebonne mu v ničem nezadala, a pod chladným, netečným, líným, nedbalým, v nitru pohrdavým zevnějškem hořela nejrozsáhlejší ctižádostí s nezměrnou pýchou, kterou však skrývala pod vybranou zdvořilostí a kterou nechávala propuknout jen ve vhodnou chvíli.

Na těch dvou sestrách spočívaly oči celého dvora. Nepořádek v záležitostech a v chování jejich otce, bratra zesnulého vévody z Elbeufu, jim natolik rozvrátil domácnost, že velmi často neměly doma co k obědu. Pan z Louvois jim šlechetně dával peníze, které je nouze nutila přijímat. Tatáž nouze je přiměla dvořit se paní princezně de Conti, od níž se Monseigneur tehdy nehnul; ta se tím cítila poctěna, velmi je k sobě přitáhla, u dvora jim dala byt a stravu, zahrnula je dary a obstarala jim všechny příjemnosti, jaké mohla, a všechny tři je dovedly dobře využít a zhodnotit. Monseigneur si všechny tři oblíbil, pak jim začal důvěřovat; už se od dvora nehnuly, jako Monseigneurova společnost jezdily na všechny pobyty do Marly a dostávaly všemožná vyznamenání. Matka, stará a slušně stažená z toho všeho, přesto zdálky držela kormidlo a jen zřídka přicházela navštívit Monseigneura, pro něhož to byl svátek. Každé ráno chodil pít čokoládu ke slečně z Lislebonne. Tam padaly rozhodující rány; byla to v tu hodinu svatyně, kam nepronikl nikdo kromě paní z Espinoy. Obě byly důvěrnicemi jeho nitra i jeho náklonnosti ke slečně Choinové, kterou je ani nenapadlo opustit, když byla vyhnána ode dvora, a nad níž měly neomezenou moc.

V Meudonu byly královnami: celý Monseigneurův dvůr se jim dvořil skoro se stejnou úctou jako jemu; jeho kočáry a jeho soukromé služebnictvo byly k jejich službám. Slečna z Lislebonne nikdy neoslovila du Monta „pane“, ačkoli to byl Monseigneurův důvěrný štolba pro jeho zábavy, výdaje i kočáry, a volala ho z jednoho konce pokoje na druhý v Meudonu, kde byl Monseigneur i celý jeho dvůr, aby mu dala rozkazy, jako by to udělala svému vlastnímu štolbovi; a ten, s nímž v Meudonu počítal každý až po prince krve, přibíhal a poslouchal s úctou větší, než jakou projevoval Monseigneurovi, k němuž se choval volněji; a Monseigneurova a slečny Choinové soukromá setkání, tak dlouho tajná, měla v těch prvních dobách za třetí osobu jen tyto dvě sestry. Nikdo tedy nepochyboval, že po králově smrti budou vládnout; i sám král s nimi jednal s nejzřetelnějším vyznamenáním a vážností, a paní z Maintenon s nimi velmi opatrně zacházela.

Obratnějšího muže než Chamillarta by tento lesk oslnil. Maršál z Villeroy, tak spjatý s panem Velkým a ještě důvěrněji, pokud to bylo možné, s rytířem Lotrinským, byl s nimi v nejlepších vztazích. Byly rády, že skrze něho mohou Chamillarta podřídit své vládě, a on si velmi přál, aby se na ně mohl spolehnout, tím spíš, že byly spolehlivé. Všichni měli své důvody: Chamillartovy jsou vidět z věcí, které byly právě vyloženy; důvody obou sester byly kromě Chamillartovy přízně sloužit skrze něho Vaudemontovi, bratrovi jejich matky,¹³ v neustálých stycích, které jim válka v Itálii měla přinést. Maršál z Villeroy tedy, jim zcela oddaný, uzavřel toto spojení s Chamillartem a — což bylo totéž, jako nutný následek — spojení s Vaudemontem, s nímž se Villeroy kdysi stýkal u dvora; Villeroy si tehdy dělal čest a otázku módního a galantního tónu z toho, že se pyšnil jeho přátelstvím, pyšnil se jím i nadále navzdory vzdálenosti, jež je dělila v náklonnostech i v místě, a v tomto rozmaru ho udržovaly Vaudemontovy neteře, které, vzhledem k přízni a úřadům, v nichž byl Villeroy, v něm právem viděly člověka, jenž může být jejich strýci velmi užitečný.

O panu z Vendôme, který v této klice zaujímal tak významné místo, budu mluvit v pravý čas; a klika to byla tím nebezpečnější, že si jí maršál ani Chamillart, skoro stejně krátkozrací jeden jako druhý, nikdy nevšimli. Tato spojení byla uzavřena už před smrtí španělského krále; tato událost je jen utužila a vtáhla do nich Vaudemonta z dálky, kde byl, a ten na místě, které zastával, brzy dovedl sekundovat svým neteřím a pod jejich vedením do nich vstoupit přímo nutnou výměnou dopisů a záležitostí s francouzským ministrem, který s veškerou důvěrou a přízní krále nakládal se vším, co se týkalo války a financí. Tolik o dvoře; a teď o Itálii: Vaudemont, levoboček onoho Karla IV., vévody lotrinského, tak známého tou spletí věrolomností, jež ho učinily nenáviděným všemi mocnostmi, jež mu způsobily tak bídný a tak tulácký život, jež ho připravily o země a vynesly mu vězení ve Španělsku, byl, s větší rozvahou, opatrností a úsudkem, velmi důstojným synem takového otce. Mluvil jsem o něm výše dost na to, abych ho představil; zde jde jen o to sledovat ho v onom vysokém úřadu guvernéra a generálního kapitána Milánska, za který vděčil důvěrnému přátelství krále Viléma a skrze něho naléhavému úsilí, které o to císař ve Španělsku vyvinul. S takovým závazkem celého svého života, získaným nejnestydatějšími řečmi o králi, pro něž byl vyhnán z Říma, jak jsem vyprávěl, a jako levobočný syn a bratr dvou panovníků, které Francie po celý jejich život připravovala o jejich země, sotva mohl změnit své smýšlení. Aby si udržel tento vysoký a tak výnosný úřad, on, syn štěstěny, bez majetku, bez postavení, bez zajištění kromě toho, co mu dávala ona, podřídil se rozkazům ze Španělska a dal provolat Filipa V. vévodou milánským se všemi ohledy, které do toho uměl vložit, aby si tím zjednal vděk, jejž potřeboval ke svému udržení a ke své vážnosti v úřadu; a v tom mu podivuhodně pomáhalo umění a přátelé jeho neteří, Lotrinčané, Villeroy, dámy, Monseigneur a Chamillart, kteří krále tak pro něho zapálili, že si už nevzpomněl na nic z toho, co se až dosud stalo, a vtloukl si do hlavy myšlenku, že jeho vnuk, král, vděčí za Milánsko Vaudemontovi.

Takto ukotven nezanedbal, jak jsem už poznamenal, nic, aby si připoutal Tessého jako důvěrníka, kterého mu náš dvůr posílal, aby s ním koordinoval vše, co se týkalo vojenských věcí, a jemuž poctami a zdánlivou důvěrou zamotal hlavu. Tessé, krátký duchem, rozhledem, rozumem, nikoli však ctižádostí, který jako dobrý dvořan dobře věděl o Vaudemontových oporách u našeho dvora a byl jím zaujat do té míry, do jaké byl ve všem, hledal jen, jak se mu zalíbit a jak mu sloužit, aby si v Itálii zjednal vážnost a udělal tam velký skok ve své kariéře díky Vaudemontovým přátelům u dvora; a Vaudemont, jistý si jím, by ho byl měl raději než kohokoli jiného jako velitele naší armády.

Byla by to vskutku rychlá kariéra pro jednoho a všechna pohodlnost pro druhého, který by ho vodil jako dítě s páskou přes oči. Louvois, jehož donašečem prý byl, jak se Tessému hodně vyčítalo, a k němuž se otrocky připoutal, ho rychle vynesl nahoru a dal ho roku 1688 jmenovat rytířem řádu Svatého Ducha, ačkoli byl mladý a teprve polním maršálem. Věděl, co znamená ochrana ministrů a lidí ve velkém vlivu, a dovedl se jim podřídit s nízkou ohebností. Velmi se tedy dvořil Chamillartovi, který mu kvůli lesku, jímž ho ozdobily savojský mír a sňatek paní vévodkyně z Bourgogne, a kvůli přístupu, který mu dával jeho úřad, odpovídal natolik, že Tessé mohl doufat ve všechno.

Nebylo tedy divu, že se zoufalstvím viděl, jak do Itálie přijíždí pán, ať mu byl sebevíc zavázán za turínskou smlouvu, za svůj úřad, který z ní vzešel, a za vše výhodné, co pro něho z ní vyplynulo; a že se rozhodl se ho zbavit, aby se ho pokusil nahradit, tím, že mu bude dělat všechny možné schválnosti, aby ho zdiskreditoval a zmařil všechny jeho podniky. Byl v tom tím víc povzbuzen, že cítil, že má co dělat s mužem, který neměl jinou oporu ani obratnost než své schopnosti a jehož ctnost a prostota byly zcela vzdáleny jakékoli intrice a jakémukoli lavírování, jímž by se udržel; muž nízkého původu, ze zcela nové úřednické šlechty, který, ač měl mnoho ducha, moudrosti, rozhledu a vědění, byl ve velení málo příjemný, protože byl suchý, přísný, strohý, protože dbal přesně na kázeň, protože se málo sděloval a protože, sám nezištný, bděl nad dobrým pořádkem, aniž se koho bál; jinak ani děvčata, ani víno, ani hra, a tedy nebylo snadné ho něčím dostat. Vaudemont brzy zpozoroval Tessého rozmrzelost a lichotil mu, jak jen mohl, aniž se kompromitoval před Catinatem, kterého přijal se všemi poctami a všemi představitelnými laskavostmi, ale který toho na něho věděl příliš a jehož se z jiných důvodů než Tessé toužil zbavit neméně než on.

Princ Evžen velel císařově armádě v Itálii a dvěma prvními generály po něm byli podle válečné hodnosti jediný syn Vaudemontův a Commercy, syn jeho sestry, paní z Lislebonne. Nejmenší úvaha by byla vedla k tomu, bedlivě sledovat otcovo počínání, a nejmenší soustavná pozornost by byla brzy odhalila, jaké je a jak víc než podezřelé. Catinat je brzy prohlédl. Nikdy s ním nemohl nic rozhodnout, aniž by o tom byl nepřítel okamžitě zpraven, takže nikdy nevyšel žádný oddíl, aniž by narazil na nepřátelský dvojnásobně silnější, a to tak, že to bylo až hrubě zjevné.

Catinat si na to často stěžoval; psal o tom ke dvoru, ale neodvažoval se vyvodit závěr. Nikdo ho tam nepodporoval a Vaudemont tam měl všechno na své straně.

Získával si naše generály zdvořilostí, nádherou a hlavně hojným zásobováním; všechno užitečné, všechno příjemné přicházelo z jeho strany; všechno suché, všechna přesnost přicházela od maršála. Netřeba se ptát, kdo z těch dvou měl vůli a srdce lidí. Vaudemontův stav, kdy se nemohl udržet na nohou ani se skoro udržet na koni, a záminky, že musí být v Miláně nebo jinde, aby vydával rozkazy, ho zbavovaly mnoha nepříjemných situací tváří v tvář tak prozíravému generálovi, jako byl Catinat, a skrze spolehlivé podřízené z jeho vojsk letěly zprávy ke Commercymu a k Vaudemontovu synovi. Při takových krutých poutech Tessé, který, byť ke své velké lítosti v jedné řadě s generálporučíky, měl přesto ve vojsku velmi výsadní postavení a který hned od Catinatova příjezdu proti němu zlomil kopí, podněcoval stížnosti na všechny nezdary, které nepřestávaly, a obratně podporován Vaudemontem obracel všechno proti němu a psal ke dvoru vše, o čem se domníval, že mu může nejvíc uškodit. Vaudemont ve shodě s ním psal jen v náznacích jako skromný člověk, který opatrně ohledává půdu, který šetří generála, o němž by si přál, aby nebyl v neprávu, a který tím dává tušit stokrát víc; a počínal si v tom tak střídmě a obratně, že si vysloužil výčitky, po nichž toužil, aby se mohl vyjádřit podrobněji a získat větší důvěru. Při tolika a takových překážkách bylo pro Catinata všechno nemožné; dobře viděl, co je třeba dělat, a nemohl dosáhnout ničeho.

Těmito krásnými pletichami dali císařským, zpočátku velmi slabým a velmi vzdáleným, čas zesílit, postupovat pomalu kupředu a přejít všechny řeky bez překážky, přiblížit se k nám, a zpraveni o všem, jak do puntíku byli, přitáhnout 9. července a napadnout Saint-Frémonta, ubytovaného v Carpi mezi Adiží a Pádem s pěti jezdeckými a dragounskými pluky.¹⁴

Princ Evžen tam přivedl pěchotu, děla a trojnásobek jízdy, aniž se o tom kdo sebeméně dozvěděl, a nečekaně vpadl na tento tábor.

Tessé, který nebyl daleko, přispěchal s několika dragouny za hlukem.

Princ Evžen, který počítal, že to vezme útokem, narazil na odpor, s nímž nepočítal a který byl krásný a dlouhý; ale nakonec bylo nutno ustoupit přesile a stáhnout se. Stalo se to v tak dobrém pořádku, že ústup nebyl znepokojován. Ztratili jsme tam mnoho lidí, a to i lidí významných: nejmladšího syna vévody z Chevreuse, plukovníka dragounů, a du Cambouta, brigádního generála dragounů, příbuzného vévody z Coislinu, dobrého důstojníka a velmi čestného muže. Takový byl náš začátek v Itálii, z něhož byla celá vina přičítána Catinatovi, v čemž se Vaudemont, jen tak mimochodem se toho dotýkaje, a Tessé plným kalamářem nešetřili.¹⁵

Král, rozmrzelý z těchto nepříznivých počátků a neustále popouzený proti skromnému generálovi bez obhájců, vzkázal maršálovi z Villeroy, který byl na Mosele, aby hned po obdržení kurýra odjel, aniž komu co řekne, a přijel si pro jeho rozkazy; takže přijel do Marly, kde si všichni při pohledu na něj protírali oči a nemohli uvěřit, že je to on. Byl nějakou dobu s králem u paní z Maintenon, pak tam přišel Chamillart, a když král vyšel, následován maršálem z Villeroy, aby se posadil ke stolu, vědělo se, že půjde velet italské armádě.¹⁶ Nikdy by ho nikdo neměl za toho, kdo napraví Catinatovy chyby. Překvapení bylo tedy úplné, a ačkoli tato volba nebyla příliš schvalována, dvořanský duch se vylil v poklonách a chvalořečech. Na konci večeře přišel pan z Duras, který měl službu, jako obvykle se postavit za krále. Za okamžik oznámil šum, který se strhl v salonu, maršála z Villeroy, který šel něco sníst a vracel se, aby viděl krále vstávat od stolu. Přišel tedy k panu z Duras v té okázalosti, v níž se před očima všech koupal. Maršál z Duras, který ho neměl rád a málo si ho vážil a který se nepřemáhal ani kvůli králi, chvíli poslouchá bzukot potlesku, pak se prudce obrátí k maršálovi z Villeroy, vezme ho za paži a řekne mu nahlas: „Pane maršále, všichni vám blahopřejí, že jedete do Itálie; já počkám s blahopřáním až na váš návrat,“ dá se do smíchu a podívá se na společnost. Villeroy zůstal zdrcen, aniž pronesl jediné slovo, a všichni se usmáli a sklopili oči. Král ani nehnul brvou.

Papež, jemuž císařská vojska v Itálii velmi svazovala ruce, se neodvážil přijmout každoroční hold za Neapolské království, který se konetábl Colonna chystal jako obvykle vykonat jako mimořádný vyslanec Španělska pro tento úkon; ale na stížnosti, které mu byly v té věci vzneseny, dal v Neapoli a po celém království oznámit, že ačkoli má důvody odložit přijetí tohoto holdu, skutečně uznává Filipa V. za krále neapolského, že přikazuje všem poddaným království, a zvláště duchovním, aby ho poslouchali a byli mu věrni; a na jmenování španělského krále bez potíží udělil obročí Neapolského království, k velké nevoli císaře, který měl navíc tu bolest, že tam viděl ztroskotat hned v zárodku vzpouru, která byla dosti dobře připravena.¹⁷