Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola jedenáctá

Paní vévodkyně z Bourgogne, která si svými lichotkami, veselostí, poddajností a neustálou snahou zalíbit se králi a paní z Maintenon, již vždy nazývala svou tetou, zcela získala jejich srdce a osvojila si důvěrnost, která je bavila, dostala začátkem srpna, když se právě mělo jet do Marly, silnou horečku, protože se neprozřetelně vykoupala v řece, když předtím snědla mnoho ovoce. Král, jehož přátelství nesahalo až k tomu, aby se nějak omezoval, nechtěl ani odložit svou cestu, ani ji nechat ve Versailles. Nemoc se zhoršila natolik, že byla na pokraji smrti. Zpovídala se dvakrát, neboť se jí během osmi dnů nemoc nebezpečně vrátila. Král, paní z Maintenon a monseigneur vévoda z Bourgogne byli zoufalí a neustále u ní. Nakonec se vrátila k životu díky dávidlům, pouštění žilou a jiným lékům. Král se chtěl vrátit do Versailles v době, kterou si předsevzal, a lékaři paní z Maintenon ho jen s největšími obtížemi zdrželi ještě o osm dní, po nichž se muselo odjet. Paní vévodkyně z Bourgogne byla dlouho tak slabá, že odpoledne ležela v posteli a její dámy a několik vyvolených tam hrály hru, aby ji bavily. Brzy se tam vloudily jiné, a hned nato všechny, které měly peníze, aby zvýšily sázky. Ale žádný muž tam nevkročil kromě těch, kdo měli velké vstupy,¹ a to s králem, který tam chodil ráno a odpoledne během této hry, když odcházel na hon nebo na procházku či se z nich vracel.

Pan z Lauzunu, jemuž byly velké vstupy vráceny po jeho návratu, když přivezl anglickou královnu, a který je tehdy jako jediný měl bez úřadu, jenž je dává, šel jednoho dne za králem k paní vévodkyni z Bourgogne. Jeden nezkušený a velmi ztřeštěný dveřník ho zatáhl za rukáv a řekl mu, aby odešel.

Krev mu vstoupila do tváře, ale protože si nebyl králem jist, neodpověděl nic a odešel. Vévoda z Noailles, který měl náhodou ten den hůl,² si toho všiml první a řekl to králi, který se tomu zlomyslně jen zasmál a měl ještě čas pobavit se pohledem na Lauzuna, jak vychází ze dveří. Král si zlomyslnosti dovoloval jen zřídka, ale byli lidé, vůči nimž jim podléhal, a pan z Lauzunu, jehož se od jeho návratu vždy bál a nikdy ho neměl rád, byl jedním z nich. Vévodkyně du Lude, která se to dozvěděla, se velmi rozrušila.

Velmi se bála Lauzuna, jako všichni, ale ještě víc se bála služebnictva, takže místo aby dveřníka suspendovala, spokojila se tím, že ho druhý den ráno poslala poprosit Lauzuna o prominutí jeho hlouposti; a ten se nad tak chabým zadostiučiněním jen víc rozzlobil. Král však, spokojený, že se chvíli pobavil na jeho účet, mu druhý den při malém lever řekl kvůli té příhodě něco vlídného a odpoledne pro něho poslal, aby ho doprovodil k paní vévodkyni z Bourgogne.

Podívaná tam byla na místo plného dvora zvláštní, neboť všechny dámy tam vstupovaly a byly tam ve velkém počtu, a vyloučeni byli jen muži. U jedné strany lůžka byla hra a všechny dámy; u druhé, u čela postele, paní z Maintenon ve velkém křesle; u sloupku v nohách postele, na téže straně, naproti paní z Maintenon, král na skládací stoličce; kolem nich důvěrné a vyvolené dámy, které je bavily, sedící nebo stojící podle svého postavení, kromě paní z Heudicourt, která byla vedle krále na malém, velmi nízkém sedátku, skoro při zemi, protože se nemohla udržet na svých dlouhých starých nohách; a toto uspořádání bylo každý den stejné a přesto dost překvapovalo a pohoršovalo, takže si nikdo nemohl zvyknout na to veřejné křeslo paní z Maintenon.

Dobrák Saint-Herem zemřel ve věku přes osmdesát let u sebe v Auvergni, kam ho napadlo odjet.³ Býval vrchním lovčím vlků a prodal tento úřad Heudicourtovi, aby mu pomohl na nohy, když maršál z Albretu roku 1666 Heudicourta oženil se svou krásnou a milovanou neteří z Pons, a sám koupil kapitanát loveckého revíru atd. ve Fontainebleau. Všichni ho měli rádi a pan z La Rochefoucauld vyčítal králi roku 1688, že ho neučinil rytířem řádu. Byl z rodu Montmorin, a král ho měl za člověka nízkého původu, protože byl švagrem Courtina, státního rady, s nímž si ho král spletl. Měli za ženy dvě sestry. Král, ačkoli byl o jeho původu poučen, ho přesto rytířem řádu neučinil, i když jich od té doby jmenoval několik.

Tato paní ze Saint-Herem byla co do zevnějšku nejpodivnějším tvorem na světě a co do způsobů tím nejzvláštnějším. Jednou si opařila stehno uprostřed Seiny nedaleko Fontainebleau, kde se koupala; voda se jí zdála příliš studená, chtěla ji ohřát, a za tím účelem dala na břehu svařit velké množství vody a lít ji těsně vedle sebe a nad sebe, takže se spálila tak, že musela ulehnout, než mohla ta voda vychladnout ve vodě řeky. Když hřmělo, zalezla po čtyřech pod pohovku a pak na ni dala ulehnout všechny své lidi, jednoho na druhého na hromadu, aby blesk, kdyby udeřil, vybil svou sílu na nich, než by pronikl až k ní. Svou pošetilostí zruinovala sebe i manžela, kteří byli bohatí, a je neuvěřitelné, kolik utrácela za to, aby se jí četla evangelia nad hlavou.

Nejlepší příhodou z tisíce byla ta s jedním bláznem, který jednou po poledni, když všichni její lidé obědvali, vešel do jejího domu na náměstí Place Royale, a když ji našel samotnou v pokoji, dotíral na ni velmi zblízka. Dobrá žena, v osmnácti letech ohyzdná, ale tehdy vdova a přes osmdesát let stará, se dala do křiku, jak jen mohla. Její lidé ji nakonec uslyšeli a našli ji s vyhrnutými sukněmi v rukou toho zuřivce a bránila se, jak mohla.

Chytili ho a postavili před soud, pro nějž to byla velká švanda, stejně jako pro všechny, kdo se to dozvěděli a náramně se tím bavili. Blázen byl shledán bláznem a nic jiného z toho nebylo než ta směšnost, že tato historka přišla na veřejnost. Jejich syn měl čekatelství na úřad ve Fontainebleau. Král jim dal nějakou penzi, neboť na tom byli se svými záležitostmi velmi špatně. Ten syn byl velmi čestný muž a můj dobrý přítel. Když už mluvím o Fontainebleau, v tomto roce se zdvojila Dianina galerie, čímž vznikly krásné byty a nad nimi množství malých.

Maršálka z Luxembourgu dokončila svůj smutný a temný život na svém zámku v Ligny, kde ji pan z Luxembourgu držel skoro po celý její život jen proto, že ho obtěžovala, když z ní předtím vytěžil své štěstí ve velkém jmění i v hodnosti, jak jsem v pravý čas vyložil, i to, kým byla.⁴ Skoro nikdy nepobývala v Paříži, kde jsem však jednou v životě měl to štěstí, že jsem se ocitl vedle ní na kázání. Řekli mi, kdo je, a jí, kdo jsem já, a ona se do mě hned, zatímco se čekalo na kazatele, pustila kvůli našemu sporu o přednost. Zprvu jsem se bránil s úctou a skromností, jakou dlužíme ženě, pak, když jsem viděl, jak se jí zahřívá čupřina, jsem zmlkl a nechal se hubovat, a to důkladně, aniž bych řekl slovo. Je pravda, že mi čekání na kazatele připadalo dlouhé a že se mi velmi ulevilo, když jsem ho uviděl. Paní z Luxembourgu se vzezřením, tváří i držením podobala těm tlustým ošklivým trhovkyním, které sedí v sudu s ohřívadlem pod sebou. Zacházelo se s ní velmi špatně, velmi jí pohrdali a prožila život ve smutné samotě v Ligny, kde jí manžel dával o sobě jen málo zpráv.

Také paní z Épernonu zemřela v karmelitánském klášteře ve faubourgu Saint-Jacques v pověsti vynikající svatosti.⁵ Byla vnučkou a jediným pozůstatkem onoho slavného vévody z Épernonu a dcerou druhého a posledního vévody z Épernonu, generálního plukovníka pěchoty po svém otci a guvernéra Guyenne, a jeho první ženy, levobočné dcery Jindřicha IV. a markýzy z Verneuil, sestry vévody z Verneuil. Paní z Épernonu po smrti onoho galantního vévody z Candale, svého bratra, který zemřel v rozkvětu mládí jako generální plukovník pěchoty s čekatelstvím po otci a velitel armády v Katalánii, zdědila po otci hodnost vévodkyně z Épernonu, ale zřekla se lesku tohoto velkého dědictví i nejlepších partií, které si ji chtěly vzít, aby složila sliby u karmelitek, a to ve věku, kdy už svět i vše, co v něm pro ni bylo přitažlivého, viděla a poznala. Královna, paní dauphine a paní vévodkyně z Bourgogne, když čas od času chodily ke karmelitkám, byly vždy králem upozorněny, aby se na ni zeptaly a daly ji posadit. Odpovídala skromně, že už je jen karmelitkou a že když se jí stala, zřekla se všeho, a bylo zapotřebí nejméně autority těchto princezen, aby se ona i paní de La Vallière, samy velmi nerady, posadily.

Pan z Lavardinu, generální místodržitel Bretaně, tak známý podivným velvyslanectvím, při němž ho Inocenc XI. dal do klatby, aniž kdy od něho mohl dosáhnout audience, zemřel ve věku padesáti pěti let.⁶ Byl rytířem řádu. Byl to tlustý, nesmírně ošklivý muž, velmi duchaplný a velmi vzdělaný, ale nevalného počínání. Poprvé se oženil se sestrou vévody z Chevreuse, s níž měl jen paní z La Châtre. Podruhé se oženil se sestrou vévody a kardinála z Noailles a ovdověl. Zanechal po ní malou dceru a malého syna; tomu na smrtelné posteli pod trestem své kletby zakázal, aby se kdy oženil s nějakou Noaillesovou, a doporučil ho tak kardinálovi z Noailles, svému švagrovi. Uvidíme dále, že ho syn neposlechl, ale že jeho kletba se jen příliš vyplnila. Obviňovali ho, že je velmi lakomý, že je s ním těžké vyjít a že zdědil malomocenství Rostaingů, z nichž pocházela jeho matka. Říkal, že za celý život nevstal od stolu bez chuti k jídlu, a to takové, že by ještě dobře pojedl. Jeho dna, jeho ledvinové kameny a věk, v němž zemřel, nikoho nepřesvědčily, aby jeho životosprávu napodobil.

Villars, králův vyslanec ve Vídni, se objevil ve Versailles 20. srpna a podal zprávu o všem úsilí, které císař vynakládal na válku. Zanechal jako předsedu dvorské válečné rady, na místě slavného hraběte ze Starhembergu, který bránil Vídeň, — což je nejvyšší a nejmocnější úřad vídeňského dvora — téhož hraběte z Mansfeldu, který se za svého velvyslanectví ve Španělsku posloužil hraběnkou ze Soissons, matkou prince Evžena, aby otrávil španělskou královnu, dceru Monsieura, a který hned po její smrti uprchl.⁷ Pan z Avaux, náš vyslanec v Holandsku, unavený všemi hříčkami, jimiž ho vodili za nos, se druhého dne poklonil králi. Král Vilém přijel do Haagu, když z parlamentu vytěžil vše, co chtěl, aby proti nám vedl válku, a nic z toho, po čem jinak toužil; nebylo jeho vinou, navzdory jeho řeči k tomuto parlamentu, že nezdržel pana z Avaux v Haagu ještě déle; a když se s ním loučil, řekl mu, že ve stavu, v jakém ho vidí, lze snadno usoudit, že si válku nepřeje, ale že jestliže ji král proti němu začne, vynaloží ten kousek života, který mu zbývá, na obranu svých poddaných a spojenců. Mohl chytrý člověk dovést přetvářku dál a bezdůvodněji, on, který byl duší, podpalovačem a stavitelem této války? Měl tehdy otevřené rány na nohou, nemohl chodit bez pomoci dvou štolbů a bylo nutno ho na koně celého vysadit a vkládat mu nohy do třmenů. Také zřejmě nepočítal s tím, že bude velet armádě, nýbrž že bude všechno řídit ze svého kabinetu. Nazítří, 22. srpna, se s králem rozloučil Sinzendorf, císařův vyslanec, a vrátil se do Vídně. Je to týž, který tam potom udělal tak velkou kariéru, dvorský kancléř, to jest ministr zahraničních věcí, konferenční rada, to jest státní ministr — a těch jsou jen tři, nanejvýš čtyři —, rytíř Zlatého rouna, a k tomu miliony, a viděl svého syna velmi mladého kardinálem a biskupem olomouckým.⁸

Matignon měl tehdy velmi nepříjemnou záležitost. Jeden otrhanec ho zažaloval u rouenského parlamentu a předložil tam listiny, které Matignona přivedly až na pokraj odsouzení k zaplacení milionu dvou set tisíc liber, navzdory veškerému jeho vlivu v provincii, podporovanému vlivem Chamillartovým. Ten proces trval dlouho a ten otrhanec měl peněz i přímluv, kolik chtěl, od všech zbožných mužů i žen, tím, že křičel o útisku; nakonec byly listiny uznány za padělané, všechno přiznal a byl oběšen.

Vaudemont byl spokojen, že má maršála z Villeroy v Itálii; pro Tessého to byla nová rána do srdce, tím větší, že už nedoufal, že se nějakými úskoky dostane k velení armády, a že s tímto novým generálem nebylo možné si hrát jako s Catinatem, s nímž se jeho spory staly v armádě pohoršlivými a zde nadělaly mnoho hluku. Nebylo úlisnosti, kterou by Villeroymu neprokazoval, aby ho získal na svou stranu. Catinat přijal toto ponížení jako filozof a všichni obdivovali jeho umírněnost a ctnost. Klid, s nímž předal velení maršálovi z Villeroy, a chování, jaké potom v armádě zachovával, mu armádu opět naklonily. Konečně si tam vzpomněli na vavříny, které v Itálii sklidil. U Villeroye žádné nenacházeli. Tessého pletichy, nevděk a úspěch pobouřily. Ale to bylo všechno. Tessé, který přišel Saint-Frémontovi na pomoc u Carpi sám se synem a s jedním pobočníkem, místo aby vzal s sebou celý svůj tábor nebo pro něj aspoň poslal, když viděl, oč jde, byl silně obviňován, že chtěl nechat Saint-Frémonta zlomit vaz, a zavdal příležitost k průniku císařských doprostřed všech stanovišť armády; těch bylo – protože se zbytečně střežilo příliš velké území – příliš mnoho, mohla si příliš málo navzájem pomáhat a příliš armádu rozptylovala. Právě na to si Tessé stěžoval na Catinatův účet, jako by na tom Vaudemont neměl polovičním dílem podíl; ale tyto stížnosti a Tessého podzemní rejdy učinily v Paříži a u dvora takový účinek, že se nikdo neodvažoval Catinata hájit a jeho příbuzní z parlamentu tam nějakou dobu přestali chodit, aby se vyhnuli příliš nepříjemným řečem, jimiž je zasypávali. Catinat nabídl Villeroymu svůj dům a svou výbavu, než dorazí jeho vlastní, ale ten se ubytoval u svého přítele Vaudemonta, který ho přijal s půvabem a nádherou člověka, který cítí, jak druhého potřebuje, a zná prostředky, jak ho oslepit.

A skutečně s ním udělal vše, co chtěl, a měl v něm navíc králova oblíbence a ministrova přítele, který se cele věnoval tomu, aby ho vyzdvihoval.

Tessé, když nemohl Villeroye svrhnout, doufal v hlavní podíl na jeho důvěře, a skrze něho, s Vaudemontovou pomocí a s oporou vrchního velitele, že si v armádě zjedná přední vliv a autoritu. Ale jeho výlevy proti Catinatovi vzbudily u Villeroye podezření, pak žárlivost, takže s ním jednal sušeji, a sám pan Savojský se nemohl zdržet, aby s Tessém o tom veřejně nemluvil dosti důrazně, což mu velmi srazilo hřebínek. Přelo se o Catinatovo počínání: neměl ani ženu, ani děti a mohl se tedy volně stáhnout, aby už nikdy neslyšel mluvit o dvoru ani o válce, anebo zůstat, jak to udělal, v armádě a vzácně skromně se téměř do ničeho nemísit.

Pan Savojský se k armádě konečně připojil se svými vojsky po dlouhých a velmi podezřelých odkladech. Jeho příchod nezměnil nic na přesnosti, s jakou byl nepřítel zpravován o všech záměrech, všech opatřeních a o sebemenších pohybech v naší armádě. Porozumění mezi ním a Vaudemontem bylo dokonalé. Začalo tím, že pan Savojský potřeboval guvernéra Milánska, který měl tak silnou oporu, jakou měl Vaudemont za zesnulého španělského krále, a činil mu proto ty největší vstřícné kroky – až tak, že mu vyjel naproti, když Vaudemont přijížděl do Milánska, a přiznal mu titul Výsost; v jádru byly jejich základní vazby u obou stejné, ačkoli navenek stranili Francii. Pan Savojský, ačkoli málo spokojený s císařem, který mu nesplnil vše, co mu sliboval, i s králem Vilémem, který s ním velmi špatně zacházel za to, že se od nich odtrhl turínskou smlouvou, hleděl s krajní lítostí na španělskou monarchii, která se stala francouzskou, a na sebe, sevřeného mezi dědem a vnukem, Milánskem a Francií. Propůjčoval se tedy jen proto, aby vytěžil něco z toho, čemu nemohl zabránit, a vroucně si přál obnovení císařovy moci v Itálii, jak se až příliš brzy ukázalo. Zatím se zdálo, že pečlivě vykonává všechny funkce vrchního velitele.

Armády se zatím sbližovaly, císařská stále získávala půdu, a došlo to tak daleko, že šlo o to, kdo se první zmocní postavení u Chiari. Princ Evžen byl rychlejší. Byla to velká obec obehnaná hradbami, na nepatrném návrší, které však zakrývalo výhled na to, co bylo za ním, dole u potoka, který tekl hned vedle. Pan Savojský, příliš dobrý generál, než aby upadl do téže chyby, jíž se dopustil maršál z Humières u Walcourtu,⁹ ji přesto napodobil do puntíku, a s ještě horším výsledkem, protože v ní víc setrval. Dal toto postavení 1. září napadnout osmi pěšími brigádami.¹⁰ Stále přidával a sám se nesmírně vystavoval, aby získal vážnost a důvěru, a ukazoval, že do toho jde upřímně; ale útočil na hradby a na celou armádu, která stále přiváděla čerstvé síly, takže když dal pobít dost lidí, bylo nutné potupně ustoupit. Tato pošetilost u prince, který znal válečné řemeslo a jemuž osobní nebezpečí nic nestálo, byla už tehdy velmi podezřelá. Villeroy se všude hodně ukazoval, a Catinat, aniž se do čehokoli vměšoval, jako by tam hledal smrt, která si na něho netroufla. Ztratili jsme tam pět nebo šest nepříliš význačných plukovníků a spoustu lidí a měli jsme mnoho raněných. Tento boj, v němž se francouzská statečnost velmi ukázala, naši armádu velmi zarazil a nepřátelskou velmi povzbudil, takže ta pak po zbytek tažení dělala zhruba vše, co chtěla. Naše vojska byla tak zvyklá, že kdykoli se nějaké vyslalo ven, narazí vždy na dvojnásobek dobře zpravených císařských, kteří na ně čekají, že se jich zmocnila bázlivost, a vojska pana z Vaudemontu dovedla nejednou prohlásit, že ještě nevědí, zda je jejich pánem arcivévoda, nebo vévoda z Anjou, a bylo nutné je sevřít mezi naše.

Ke konci tohoto tažení vynesly maršálovi z Villeroy jeho okázalé důvěrnosti vůči panu Savojskému krutou nepříjemnost, abych neřekl urážku. Pan Savojský, uprostřed všech generálů a květu armády, otevřel při hovoru tabatěrku, a když si chtěl vzít špetku tabáku, maršál z Villeroy, který stál vedle něho, natáhne ruku a bez jediného slova si z tabatěrky vezme. Pan Savojský zrudne a v tu ránu vysype tabatěrku na zem, pak ji podá jednomu ze svých lidí a řekne mu, aby mu přinesl tabák. Maršál nevěděl, kam se podít, a spolkl svou hanbu, aniž se odvážil pronést slovo, zatímco pan Savojský pokračoval v hovoru, který přerušil jen tím jediným slovem, aby dostal jiný tabák.

Villeroyova ješitnost musela strpět přítomnost Phélypeauxe, vyslance u pana Savojského, který ho do armády doprovázel. Díky této hodnosti měl tutéž stráž, tytéž pozdravy a tytéž vojenské pocty jako velitel královy armády, a navíc přednost při ubytování a při pochodu své výbavy, stejně jako měl všude přednost před ním. To bylo pro maršála nesnesitelné u muže jako Phélypeaux, který byl sotva generálporučíkem, a Phélypeaux, který měl ducha jako sto ďáblů a stejně tolik zlomyslnosti, si liboval v tom, že maršála přiváděl k zoufalství, když si všude bral své výhody na jeho úkor. To mezi nimi vyvolalo takovou nevraživost, že z toho vzešlo mnoho zla. Phélypeaux, který ve všem viděl jasně, se unavil radit muži, který z pouhé zlosti z jeho rad nic nevyužíval a který s oblibou psal ke dvoru pravý opak toho, co Phélypeaux, jenž brzy postřehl proradnost pana Savojského, a jehož varování byla zničena dopisy maršála z Villeroy, jehož přízeň převážila nad veškerým rozhledem toho druhého.

Tak uplynulo tažení: my jsme stále ustupovali, a císařští postupovali tak snadno a tak odvážně a jejich vojska sílila, zatímco naše se každý den zmenšovala každodenními drobnými ztrátami a nemocemi, že se začalo mít strach z obléhání Milána, to jest milánského hradu, na něž však princ Evžen nikdy vážně nepomýšlel. On i maršál z Villeroy se odebrali každý na své straně do zimních ležení a strávili zimu na hranici. Pan Savojský se stáhl do Turína a Catinat odjel do Paříže. Král ho přijal zdvořile, ale mluvil s ním jen o cestách a o jeho cestě a nepřijal ho mezi čtyřma očima; ani on se nijak nesnažil dosáhnout audience.

Ve Flandrech se jen pozorovali bez nepřátelství, což byla velká chyba, vzešlá stále z téhož principu nechtít být útočníkem, to jest nechat nepřátele, aby se pěkně uspořádali, vycvičili a zorganizovali, a čekat, až se jim to bude hodit, a to pohodlně, a na jejich znamení k válce, o níž se už nepochybovalo, že proti nám chtějí vést. Kdyby místo této falešné a zhoubné politiky byla králova armáda jednala, byla by pronikla do Nizozemí, kde nebylo nic připraveno ani schopno odporu, přinutila by Holanďany uprostřed jejich země prosit o milost, učinila by je neschopnými vést válku, rozvrátila by onu velkou alianci, jejíž duší a oporou byl jejich měšec, učinila by císaře pro nedostatek peněz neschopným vést válku dál, a s rýnskými knížaty a panem Bavorským, spojenými se Švábskem a sousedními krajskými svazy pro jejich klid a neutralitu, by se Říše nebyla nuceně přidala, jak se stalo, na císařovu stranu; a navzdory chybě, že jsme vrátili oněch dvaadvacet holandských praporů,¹¹ bylo by se dosáhlo míru zbraněmi jediného tažení, s celou španělskou monarchií zajištěnou Filipovi V.

Tento panovník vyslal do Turína mimořádného vyslance, aby podepsal jeho svatební smlouvu a přinesl princi z Carignanu, onomu slavnému němému, tak moudrému a tak schopnému, jeho plnou moc, aby se jeho jménem oženil se savojskou princeznou. Tento vyslanec byl muž velmi duchaplný, rozumný a obezřetný, a velmi vhodný pro dvory. Byl to Homodei, bratr kardinála toho jména, a nesl jméno markýze z Almonacidu až do svého sňatku s Eleonorou de Moura, nejstarší dcerou markýze z Castel Rodrigo, guvernéra Nizozemí. Jeho otec jím byl také, a jeho děd, který byl Portugalec a velmi dobře sloužil Filipu II., byl od něho povýšen na hraběte. Byl prvním místokrálem Portugalska za Španělsko a Filip III. ho učinil grandem Španělska. Almonacid se jím tedy stal roku 1671 po smrti svého tchána bez mužských potomků a přijal jméno Castel Rodrigo.¹²

Zároveň byl pověřen doprovodem nové královny do Španělska a stal se také jejím velkým štolbou. A hrabě ze San Esteban del Puerto, o němž jsem mnoho mluvil v souvislosti se závětí Karla II. a který opustil ovdovělou královnu, u níž byl nejvyšším hofmistrem, se jím stal u nové královny.

Nic nebylo lepšího než tyto dvě volby pro tyto dva vysoké úřady, ale zbývala třetí, mnohem důležitější, jejímž prostřednictvím bylo třeba mladou královnu vychovat a utvářet. Byla to volba její camarera mayor. Dáma z našeho dvora se k tomu nemohla hodit; Španělka nebyla spolehlivá a snadno by královnu odpudila; hledala se střední cesta a nenašel se nikdo jiný než princezna des Ursins. Byla Francouzka, byla ve Španělsku, strávila největší část života v Římě a v Itálii, byla vdova bez dětí, byla z rodu La Trémoille; její manžel byl hlavou rodu Orsini, grandem Španělska a princem papežského stolce¹³ a díky svému vyššímu věku, než měl konetábl Colonna, byl uznáván za prvního laika Říma s velkými výsadami. Paní des Ursins nebyla od manželovy smrti bohatá; strávila ve Francii dost dlouhé doby, aby byla u dvora dobře známá a měla tam přátele. Pojilo ji živé přátelské dopisování s oběma vévodkyněmi savojskými a s portugalskou královnou, sestrou vévodkyně vdovy. Toto spojení vytvořil kardinál z Estrées, jejich blízký příbuzný a rádce, a průjezdy Turínem je s paními savojskými velmi udržovaly; konečně tento kardinál, který jí zajistil štěstí, když ji tak skvěle provdal v Římě, kde byla vdovou po Chalaisovi, bez jmění, bez dětí a jakoby bez postavení, a který od té doby zůstal jejím důvěrným přítelem, když jí v mládí býval něčím víc, tuto volbu velmi doporučoval; a co ji snad zcela rozhodlo, bylo, že se od něho dozvěděli, že kardinál Portocarrero byl do ní v Římě velmi zamilován a že mezi nimi od té doby zůstalo velké přátelské pouto.

S ním bylo třeba všechno řídit, a tato souhra mezi ním a jí, tak šťastně nalezená, rozhodla o její volbě na místo tak důležité a vyžadující s ním tak nezbytný a tak neustálý styk.

Byla dcerou markýze z Noirmoutiers, který tolik intrikoval za nepokojů za nezletilosti Ludvíka XIV. a který z toho vytěžil vévodský patent a guvernérství Charleville a Mont-Olympe. Její matka byla z rodu Aubry, bohaté pařížské rodiny. Roku 1659 se provdala za Adriena Blaise z Talleyrandu, který se dával nazývat princem z Chalais, avšak bez jakéhokoli postavení či nároku. Jeho slavný souboj — s ním mladší syn z rodu Noirmoutiers, Flamarens a starší bratr pana z Montespanu proti Argenlieuovi, oběma La Frettům a rytíři ze Saint-Aignanu, bratrovi vévody z Beauvilliers — přinutil Chalaise hned nato, a bylo to roku 1663, opustit království;¹⁴ jeho žena ho následovala do Španělska a odtud po moři do Itálie, kde zemřel bez dětí v únoru 1670 nedaleko Benátek, na cestě za svou ženou, která na něho čekala v Římě.

V této pohromě se o ni postarali kardinálové z Bouillonu a z Estrées; ostatní už čtenář viděl roztroušeně v těchto Pamětech.¹⁵

Věk i zdraví se hodily, a zevnějšek také. Byla to žena spíše vysoká než malá, brunetka s modrýma očima, které bez ustání vyjadřovaly vše, co chtěla, s dokonalou postavou, krásným poprsím a tváří, která, ač nebyla krásná, okouzlovala; vzhled nesmírně vznešený, v celém držení těla cosi majestátního, a půvaby tak přirozené a tak ustavičné ve všem, až po ty nejmenší a nejlhostejnější věci, že jsem nikdy neviděl nikoho, kdo by se jí přiblížil, ať tělem, ať duchem, jehož měla nesmírně a všeho druhu; lichotivá, laskavá, vemlouvavá, uměřená, toužící se líbit pro to, aby se líbila, a s kouzly, jimž se nebylo možné ubránit, když chtěla získat a svést; k tomu vzezření, které při vší velikosti přitahovalo, místo aby plašilo, rozhovor rozkošný, nevyčerpatelný a navíc velmi zábavný vším, co viděla a poznala ze zemí a lidí, hlas a řeč nesmírně příjemné, s výrazem mírnosti; také mnoho četla a byla osobou velmi přemýšlivou. Pečlivý výběr nejlepší společnosti, velká zběhlost v tom, jak ji vést, a dokonce dvůr, velká zdvořilost, ale s velkým rozlišováním, a především velká pozornost, aby postupovala jen s důstojností a diskrétností. Jinak osoba nejvhodnější na světě k intrikám, která v nich z vlastní záliby strávila život v Římě; mnoho ctižádosti, ale oné rozsáhlé ctižádosti, vysoko nad její pohlaví i nad obyčejnou ctižádost mužů, a stejná touha něčím být a vládnout. Byla to také osoba s nejjemnějším duchem na světě, aniž to kdy dala znát, s nejvíce kombinacemi v hlavě, a s největším talentem poznat své lidi a vědět, jak je vzít a vést. Galantnost a zaujetí vlastní osobou byly jejím převládajícím slabým místem, které vyplouvalo nad vše až do jejího posledního stáří; odtud šperky a ozdoby, které se k ní už nehodily a které věk od věku stále daleko přesahovaly ten její; v jádru nadutá, pyšná, jdoucí za svými cíli, aniž se příliš starala o prostředky, ale pokud možno pod poctivou slupkou; od přírody celkem dosti dobrá a ochotná, ale nechtěla nic napůl a chtěla, aby jí přátelé patřili bez výhrad; proto byla také vroucí a výbornou přítelkyní, s přátelstvím, které ani čas, ani nepřítomnost neoslabovaly, a v důsledku toho krutou a nesmiřitelnou nepřítelkyní, která stíhala svou nenávist až do pekel; konečně jedinečný obrat v jejím půvabu, umění a přesnosti, a prostá a přirozená výmluvnost ve všem, co říkala, která svým uspořádáním získávala, místo aby odpuzovala, takže řekla vše, co chtěla, a tak, jak to chtěla říct, a nikdy ani slovo, ani sebemenší znamení toho, co nechtěla; velmi zamlklá o vlastních věcech a velmi spolehlivá pro své přátele, s příjemnou veselostí, v níž nebylo nic než slušného, s krajní decentností v celém zevnějšku, a to i v soukromí, které ji připouští nejméně, a s vyrovnaností nálady, která ji v každé době a v každé záležitosti nechávala vždy paní sebe samé.

Taková byla tato slavná žena, která tak dlouho a tak veřejně vládla dvoru a celé španělské monarchii a která nadělala ve světě tolik hluku svou vládou i svým pádem, že jsem se domníval, že se musím rozepsat, abych ji představil a podal o ní takovou představu, jakou je třeba mít, aby si člověk vytvořil pravdivou.

Osoba takové povahy byla velmi potěšena volbou, která jí otvírala dráhu tolik po její chuti; ale měla dost rozumu, aby pochopila, že se na ni obracejí jen proto, že nelze najít jiný subjekt, který by v sobě spojoval tolik vlastností tak zjevně vhodných pro místo, jež jí nabízeli, a že jakmile jí je nabídnou, nenechají ji odmítnout. Dala se tedy prosit natolik, aby zvýšila touhu, kterou po ní měli, ale ne natolik, aby je odradila nebo udělala něco s nechutí, nýbrž aby jí byli vděčni za přijetí. Ačkoli si ji Savojsko přálo, je-li to možné, ještě víc než Francie, a ačkoli byla s oběma vévodkyněmi v tak úzkých vztazích a v dopisování, vyhnula se Turínu, protože ceremoniál jí vždy bránil vídat je jinak než inkognito (které mohla snadno zachovávat na svých cestách přes Turín), což se už při příležitosti, kvůli níž nyní cestovala, nedalo udělat; takže vše se mezi nimi vyřídilo dopisy a ona jela přímo z Říma do Janova a z Janova do Villefranche, aby tam čekala na novou královnu.

Sňatek nové královny se konal v Turíně 11. září s dosti malou okázalostí.¹⁶ Odjela odtud 13., aby za osm dní dorazila do Nice a nalodila se tam na španělské galéry pod velením hraběte z Lemos, které ji měly dopravit do Barcelony. V Nice přijala kardinála Archinta, legáta a latere, vyslaného výslovně proto, aby jí vyřídil papežovo blahopřání k sňatku.¹⁷ Tento papežův krok nesmírně rozzlobil císaře, a savojský dvůr zůstal velmi dotčen, že od něho, když projížděl jeho zeměmi, nedostal žádnou zdvořilost. Pan Savojský, právem otrávený ceremoniálem kardinálů, už velmi dlouho žádného nepřijímal. Ti, kdo mají hodnost legátů a latere, mají nesmírné nároky; kardinál byl zřejmě nespokojen a oplatil jim to touto nezdvořilostí.

Španělský král dostal z Indií zprávu, že byl v Peru a v Mexiku provolán s velkou jednomyslností a klidem a s mnoha obřady a slavnostmi. Vyjel 5. září z Madridu na svou cestu do Aragonie a Katalánie, aby v Barceloně čekal na královnu, svou ženu. Ustanovil kardinála Portocarrera správcem španělské monarchie s rozkazem všem radám, všem svým úředníkům všech stavů a všem svým vyslancům a ministrům u cizích dvorů, aby přijímali jeho rozkazy a poslouchali ho jako jeho samého. Při odjezdu dal Louvillovi klíč komořího ve službě a titul představeného své francouzské domácnosti, to jest pravomoc nad všemi francouzskými úředníky své kuchyně, aby byl lépe obsluhován. Cestou udělil mnoho milostí.

Zaragoza mu uspořádala velkolepý vjezd. Potvrdil všechna privilegia Aragonie a Katalánie. Ať pořádaly provincie závislé na Aragonii, a zvláště Katalánie, jakékoli oslavy, nebylo v nich znát tutéž upřímnost a tutéž náklonnost jako v těch, které podléhají kastilské koruně, ačkoli král, který nedal najevo, že by si toho všiml, si je získával všemožnými dobrodiními.

Španělská královna, kterou francouzské galéry dopravily do Nice, byla mořem tak unavena, že chtěla dokončit cestu po souši přes Provence a Languedoc. Její půvab, její duchapřítomnost, přesnost a zdvořilost jejích krátkých odpovědí a její rozumná zvídavost překvapily u princezny jejího věku a vzbudily v princezně des Ursins velké naděje.

Na prvních hranicích Roussillonu jí přišel Louville vyřídit pozdravy a přinést dary krále, který jí vyjel vstříc až do Figueres, dva dny cesty od Barcelony. Celá její domácnost jí byla vyslána vstříc až za tu hranici, odkud se k ní připojil Louville, a celá její piemontská domácnost byla poslána zpět. Zdála se tímto odloučením dotčena víc než paní vévodkyně z Bourgogne. Hodně plakala a cítila se velmi zaražená uprostřed samých cizích tváří, z nichž nejméně cizí jí byla tvář paní des Ursins, s níž se ještě nemohla dobře seznámit od břehu moře, kde se s ní setkala. Když se přijíždělo do Figueres, jel jí král, netrpělivý ji spatřit, na koni vstříc a vrátil se týmž způsobem u dvířek jejího kočáru, a v těchto prvních rozpacích jim byla paní des Ursins velkou pomocí, ačkoli ji král vůbec neznal a královna ji znala ještě velmi málo.

Po příjezdu do Figueres je místní biskup znovu oddal s nevelkým obřadem,¹⁸ a brzy nato zasedli k večeři, obsluhováni princeznou des Ursins a palácovými dámami, jídly napůl španělskými, napůl francouzskými. Toto uspořádání se nelíbilo těm dámám ani několika španělským pánům, s nimiž se smluvily, že to dají okázale najevo; a skutečně to bylo pohoršlivé. Pod tou či onou záminkou, pro tíhu či horkost mís či pro malou obratnost, s jakou byly dámám podávány, nedostalo se na stůl ani jedno francouzské jídlo a všechna byla převrhnuta, na rozdíl od španělských pokrmů, která byla všechna podána bez nehody. Strojenost a rozmrzelý výraz palácových dam, abych neřekl víc, byly příliš zjevné, než aby si jich nikdo nevšiml. Král a královna byli tak moudří, že nedali nic najevo, a paní des Ursins, velmi udivená, neřekla ani slovo.

Po dlouhém a nepříjemném jídle se král a královna odebrali. Tu propuklo, co bylo během večeře zadržováno. Královna se dala do pláče pro své Piemonťanky. Jako dítě, jímž byla, se domnívala, že je ztracena v rukou tak drzých dam, a když přišla řeč na ulehnutí, prohlásila rovnou, že to neudělá a že se chce vrátit. Říkali jí, co mohli, aby ji uklidnili, ale údiv a rozpaky byly velké, když viděli, že nic nepořídí. Král, svlečený, stále čekal. Nakonec byla princezna des Ursins, na konci svých důvodů i výmluvnosti, nucena jít přiznat králi a Marsinovi vše, co se děje. Král byl dotčen a ještě víc rozmrzen. Až dosud žil v nejúplnější zdrženlivosti, a právě to mu pomohlo, že mu princezna tím víc přišla po chuti; byl tedy tímto rozmarem zasažen, a z téhož důvodu snadno přesvědčen, že nepůjde dál než tuto první noc. Uviděli se tedy až druhý den, a to když už byli oblečeni. Bylo štěstím, že španělský zvyk nedovoluje být přítomen ukládání žádných novomanželů, ani těm nejbližším, takže to, co by vyvolalo velmi nepříjemný rozruch, zůstalo utajeno mezi oběma manžely, paní des Ursins, jednou nebo dvěma komornými, dvěma nebo třemi francouzskými osobními sluhy, Louvillem a Marsinem.

Tito dva se zatím s paní des Ursins radili, jak si poradit s dítětem, jehož předsevzetí se projevovala s takovou silou a vytrvalostí. Noc uběhla v domlouvání a také ve slibech ohledně toho, co se stalo při večeři, a královna nakonec svolila zůstat královnou. Druhý den se radili s vévodou z Mediny Sidonie a s hrabětem ze San Esteban. Byli toho názoru, že teď naopak král nemá s ní spát příští noc, aby ji pokořil a zkrotil. To se provedlo. Celý den se neviděli o samotě. Večer byla královna zarmoucena. Její hrdost a její malá ješitnost byly raněny; snad také shledala krále po své chuti. S palácovými dámami se promluvilo rázně, a ještě víc s pány, které podezírali, že jsou s nimi ve spojení, a s těmi z jejich příbuzných, kteří tam byli. Omluvy, prosby o odpuštění, obavy, sliby — všechno bylo uvedeno do pořádku a do úcty, a třetí den byl klidný a třetí noc mladým manželům ještě příjemnější. Čtvrtého dne, když už bylo vše v pořádku, jak mělo být, se všichni vrátili do Barcelony, kde nebyla řeč o ničem jiném než o vjezdech, slavnostech a zábavách.

Před odjezdem z Madridu nařídil španělský král vévodům z Arcos a z Baños, bratrům, jejichž původ jsem vyložil výše, aby šli sloužit do Flander, aby je potrestal. Byli jedinými z grandů Španělska, kteří nesouhlasili s rovností, dohodnutou mezi králem a jeho vnukem, mezi vévody a grandy, pokud jde o pořadí, pocty, výsady a zacházení jedněch i druhých ve Francii i ve Španělsku. Všichni ostatní aspoň projevili svůj souhlas a radost, ať si to mysleli, nebo ne, a jen tito dva mladí lidé se nespokojili s tím, že dávali najevo pravý opak, a předložili španělskému králi spis se svými důvody. Toto memorandum bylo dobře napsáno, uctivé vůči králi a dokonce uměřené ve věci samé, ale nemělo jiný účinek, než že jim vyneslo tento trest a výtky jejich druhů, z nichž by někteří snad udělali totéž, kdyby doufali v jiný výsledek. Poslechli, viděli krále v jeho kabinetu, který s nimi jednal velmi laskavě, pobyli jen krátce v Paříži a u dvora, kde je velmi hostili a kde byli prvními grandy Španělska, kteří políbili paní vévodkyni z Bourgogne a kteří požívali všeho, čeho požívají vévodové.