Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola dvanáctá

Příležitost promluvit trochu o hodnosti grandů Španělska a srovnat ji s hodností našich vévodů je zde příliš přirozená, než abych jí nepodlehl.¹

Nechci zde podávat pojednání o těchto hodnostech, ale při příležitosti nespokojenosti a memoranda vévodů z Arcos a z Baños dát představu o grandech Španělska, o to přesnější, že jsem se ve Španělsku zvlášť snažil poučit se o tom od nich samých, a že jsem neviděl, že by si ji někdo vytvořil takovou, jaká je. Ačkoli jsou odbočky obvykle na obtíž, tato se omluví sama svou zajímavostí.

Hodnost grandů Španělska má svůj původ ve velkých lénech, podléhajících bezprostředně koruně; a protože celek toho, čemu dnes říkáme Španělsko, byl rozdělen na několik království, hned nezávislých, hned poplatných, hned tvořících součást jedno druhého, podle osudu zbraní nebo dělení mezi královskými rody, mělo každé království své velmože či přední vazaly, kteří podléhali bezprostředně velkému lénu, jímž bylo samo království, a kteří odjakživa měli právo korouhve a kotle. To první je v našich dějinách a v naší Francii příliš známé, než aby potřebovalo vysvětlení. Právo kotle vyjadřovalo bohatství dostatečné k tomu, aby se uživili ti, kdo stáli pod korouhví, kterou pán s právem korouhve vztyčil. Tito páni byli více či méně významní nejen svou vlastní mocí, ale i mocí království, jejichž bezprostředními vazaly byli. Proto, když kastilská koruna vždy zaujímala první místo mezi Španělskými zeměmi — od té doby, co se z hrabství závislého na Navarrském království sama stala královstvím a brzy převýšila všechna ostatní, i to, z něhož vzešla, a dokonce i Leónské —, byli její přední vazalové také nejváženější mezi předními vazaly ostatních království, a z téhož důvodu po nich vazalové aragonští.

Časté převraty ve Španělských zemích, způsobené různými děleními a spojováními pod tolika oddělenými králi a ještě znásobené oním jakýmsi chaosem, který tam přinesl vpád Maurů, rychlostí jejich výbojů a proměnlivými událostmi rozsahu jejich moci, narušily řád bezprostředních lén úměrně tomu, jak byl narušen řád dynastií, příliš často zaměstnaných spíše tím, aby se zvětšovaly jedna na úkor druhé, než aby se společně bránily proti společnému nepříteli svého náboženství a svého státu, zatímco tento nepřítel toho využíval stejně obratně jako silou. Tento zmatek, který trval až skoro do doby králů, kteří si přivlastnili jméno katolických par excellence a předali je svým nástupcům, nedovoluje v případě těchto předních vazalů různých španělských království rozeznat nic příliš jasného ani příliš upraveného, kromě podílu, jaký měli na státních záležitostech, spíše díky autoritě své osoby — ať zásluhami, ať velkými sňatkovými spojeními, ať velkým jměním — než díky hodnosti tohoto jmění samotného. Jméno grand bylo ve Španělských zemích neznámé; jméno ricos-hombres platilo za jediné velké vyznamenání, jako bychom řekli mocní muži, a toto jméno, které se stalo společným všem příslušníkům rodů ricos-hombres, se ponenáhlu nesmírně rozmnožilo. Slabost a potřeby králů je nutily snášet tento zlořád u mladších, dále se větvících linií těchto ricos-hombres, nebo u poddaných, jejichž zásluhy nebo služby nedovolovaly odepřít jim titul, který příklad oněch mladších synů odpoutal od držby bezprostředních lén, a konečně u nejvyšších hodnostářů jejich dvora; a to snad později dalo první podnět k rozlišení tří tříd grandů, které tam dnes vidíme.

Ať už byl zvyk, že lidé jistého postavení mluví s králi s pokrytou hlavou, ve Španělských zemích zaveden odjakživa, jako byl u nás ve Francii ustálený zvyk být před nimi pokryt přinejmenším až do poloviny vlády valoiské větve; ať už tato pocta, zprvu vyhrazená předním vazalům, hlavám rodů, přešla ponenáhlu na jejich mladší syny a na děti mladších synů spolu s jejich erby, tak často obtíženými ve Španělsku korouhvemi a kotli na znamení jejich starého práva, a které přešly s dcerami do nekonečna do rodů cizích těmto prvním ricos-hombres, jež tyto erby čtvrtily² a často je přijaly celé; jisté je, že ve Španělských zemích bylo velké množství těchto ricos-hombres, kteří spolu se jménem požívali této pocty mluvit s králem s pokrytou hlavou, ať z práva, ať ze zlořádu, ať z nutnosti připoutat k sobě mocné rody a vyhnout se nespokojenosti, když nastoupili katoličtí králové.

Dvě hlavní koruny Španělských zemí, Kastilie a Aragonie, které si ponenáhlu připojily ostatní, se spojily sňatkem Ferdinanda a Isabely a splynuly v jejich nástupci, aby je už dělily jen jisté zákony, zvyklosti a výsady vlastní každé z nich. Byli to tito dva manželé, z nichž každý přinesl svou korunu a kteří si zachovali její panství a veškerou správu nezávisle jeden na druhém a kteří byli odtud bez rozdílu nazýváni králové, navzdory rozdílu pohlaví; to od nich přešlo až do naší doby do španělské řeči, kde se tak spolu označuje vládnoucí král a královna; a v dějinách, a dokonce i v běžné řeči, jsou známi sotva svými vlastními jmény, spíše jménem katolických králů, které Ferdinand lacino získal od papežů a předal svým nástupcům až do dneška — ani ne tak za dobytí všeho, co Maurům zbývalo na pevnině Španělska, jako za vyhnání židů, přijetí inkvizice a za to, že uznal papežský dar Indií a království Neapolského a Navarrského, k jejichž udělování měli papežové stejně málo práva jako on k tomu, aby je obsadil lstí a silou.

Když ovdověl po Isabele, potřeboval všechnu svou obratnost, aby se vyhnul následkům malé náklonnosti, kterou si získal. Aragonie se vším, co k ní patřilo, měla zákony, které panovnickou moc značně mírnily, a chtěla obnovit všechny své zvyklosti, které spojení kastilského žezla s jeho žezlem v mnoha ohledech oslabilo. Kastilie se svými državami uznávala Ferdinanda už jen z ceremoniálu a z úcty k jeho Isabele, která ho závětí učinila regentem, a všichni toužili jen po příjezdu Filipa I., zvaného Sličný, syna císaře Maxmiliána I. a manžela nejstarší dcery katolických králů, které se z lásky a žárlivosti k tomuto princi začala točit hlava a na niž už Kastilie přešla po Isabele, zatímco Aragonie jí měla připadnout Ferdinandovou smrtí, neboť neměl děti s Germainou z Grailly, zvanou z Foix, svou druhou ženou, sestrou onoho slavného Gastona z Foix, vévody z Nemours, padlého jako vítěz v bitvě u Ravenny, neženatého, v rozkvětu mládí; oba byli dětmi sestry Ludvíka XII.

Všechno se tedy usmívalo na Filipa, na toto vycházející slunce, jakmile se ve Španělsku objevil, a téměř všichni páni opustili zapadající slunce, když se tchán a zeť vydali jeden druhému naproti. Ve snaze zalíbit se Filipovi nechtěli ricos-hombres uplatňovat v plné přísnosti právo či zvyk pokrýt si před ním hlavu, a on toho využil, aby ho omezil, nebo přinejmenším aby prořídil počet těch, kdo si činili nárok na jeho držbu.

To byl první krok, který začal omezovat a zároveň jaksi uvádět do určité podoby to, co se brzy nato stalo hodností upravenou podle různých stupňů pod jménem grandů Španělska. Filip Sličný díky povolnosti ricos-hombres bez obtíží zavedl, že si už nepokrývali hlavu, dokud jim to nepřikázal, a záměrně to přikazoval jen velkým pánům mezi nimi podle lén nebo zásluh, to jest těm, bez nichž se nemohl snadno obejít. Mírnost jeho vlády, jeho ctnost, půvab jeho osoby, jeho postavení Isabelina zetě a dědice, tak drahé Kastilcům, jejich nenávist k Ferdinandovi, pod jehož vládu nechtěli znovu upadnout, je učinily povolnými k této novotě, která se prosadila bez překážek. Ale Ferdinand, který nemohl snést vlastní zatmění, mu brzy učinil konec. Byl obviňován, že otrávil svého zetě, který po oné skvělé cestě k převzetí kastilské koruny dlouho nežil.³ Jana, jeho manželka, ze žalu docela přišla o rozum. Jejich děti byly v útlém věku a Ferdinand se znovu chopil otěží vlády v Kastilii jako regent. Jeho smrt je předala velkému kardinálovi Ximénezovi, jehož jméno je nesmrtelné ve všech druzích ctností a vynikajících vlastností a kterého Španělé znají jen pod jménem Cisneros. Ví se, s jakou spravedlností a schopností vládl jako hlava státu, když je předtím tolik prokázal za katolických králů, a s jakou silou a autoritou dovedl držet na uzdě a krotit nejmocnější pány Španělských zemí, jejichž koruny, kromě portugalské, byly všechny spojeny na hlavě Karla, nejstaršího syna Filipa Sličného a Jany šílené a zavřené, který se proslavil pod jménem Karel V.

Ximénez zemřel, když se chystal předat vládu do rukou tohoto mladého panovníka, který už přistál ve Španělsku, ale kterého nikdy nespatřil.⁴ Tvrdilo se, že jeho smrt nebyla přirozená a že nesmírné zásluhy a pevnost ducha tohoto velkého muže polekaly Vlámy, kteří v závěsu a pod ochranou mladého krále, vychovaného u nich a jimi samými, přicházeli dělit se o kořist Španělska. V této době zmizela jména Kastilie a Aragonie, tak jako jejich jména dříve pohltila jména ostatních španělských království. Karel byl první, kdo se nazval španělským králem, ale tento titul nenesl ani rok od svého přistání. Krátká doba, kterou tam pobyl, byla vyplněna jen nepokoji, z nichž se zrodila občanská válka, během níž ztratil svého děda z otcovy strany, císaře Maxmiliána I. Tato smrt ho přiměla znovu se přeplavit přes moře, aby převzal císařskou korunu, kterou získal proti našemu Františkovi I.

Zde je druhý stupeň vývoje hodnosti grandů Španělska: několik ricos-hombres, kteří se uchytili u dvora Karla V. ve Španělsku, ho následovalo, když odtud odjížděl. Jiní byli vyzváni, aby ho doprovodili, způsobem, jemuž se nebylo možné vyhnout, zdánlivě z pocty, ve skutečnosti kvůli klidu Španělska, ponechaného místodržitelům. Ricos-hombres, kteří Karla V. následovali, si činili nárok pokrýt si hlavu při jeho císařské korunovaci. Přední německá knížata proti tomu vznesla námitky, a Karel V., už tehdy obratný, toho dovedl využít proti lidem vzdáleným od své vlasti, kteří se kvůli vrcholu velikosti, jaký přineslo jejich mladému panovníkovi celé Maxmiliánovo dědictví, domnívali, že mu nejsou s to odporovat. Zde zmizelo jméno ricos-hombres a na jeho místě povstalo jméno grandů, honosné jméno, jímž chtěl Karel V. oslnit Španěly se záměrem srazit v nich vrozenou velikost a nahradit ji jinou, která by mohla být jen darem jeho ruky. Povolnost, kterou ricos-hombres projevili vůči Filipovi Sličnému, razila jeho synovi cestu k jejich zničení; ten od té chvíle smazal jejich práva, a dokonce i jméno, a přiznal titul granda jen nejvýznačnějším z nich, ale v malém počtu a s velkým výběrem, a to jak z těch, kdo ho následovali, tak z těch, kdo zůstali ve Španělsku, a ti si zachovali zvyk pokrývat si hlavu, oslovení bratranče a jiné výsady.

Karel V. se však neodvážil nikomu vydat patent. Spokojil se tím, že změnil jméno i zvyklost, nekonečně omezil velký počet těchto privilegovaných pánů, vzal jejich hodnost do své ruky a provedl tuto smělou změnu jakoby nepozorovaným přechodem pro ty, kdo si zachovali svá vyznamenání, zatímco je nechal sytit se prázdným jménem, které pod příliš širokou představou neobsahovalo nic určitého, a představou, že jsou tím výše, čím je jich méně. Ať už to bylo překvapení, ať nutnost, jak lze předpokládat, přinejmenším u těch, kdo, přestavše být ricos-hombres, viděli grandy, aniž jimi sami byli, ať návnada a lichocení — tato velká změna se udála bez překážek a bez nepokojů; sotva se o ní mluvilo, dokonce i ve Španělsku, kde císařovi místodržitelé dobyli nebo si podrobili všechna města a všechny provincie a zkrotili všechny pány.

Karel V. později jmenoval nové grandy ve Španělsku i v ostatních zemích svého panství, jednak aby k sobě připoutal velké pány a vzbudil soutěživost, jednak aby zničil jakoukoli představu o ricos-hombres a aby skutečně dal najevo, že hodnost granda Španělska je jedinou hodností monarchie a že tato jediná hodnost je jedině v jeho rukou.

Ale politikou, která směřovala k tomu, aby lichotila celému národu, a která se po vzoru politiky papežů vůči kardinálům obracela zcela k jeho vlastní velikosti, jí dal postavení, pocty a výsady tak velké, jak jen mohl, a zároveň takové, jaké mohl snadno prosadit v Itálii a v Německu — neboť v Německu byl diktátorem a v Itálii téměř králem — skvělými příklady, které jeho štěstí a moc dovedly dát na knížatech, kurfiřtech, a dokonce i na papežích, a ještě víc na italských knížatech, kteří dýchali jen ve stínu jeho ochrany; a protože Říše, Německo a Itálie zůstaly od Karla V. až do našich dnů jakoby v rukou rakouského domu podle dělení, které sám provedl, když abdikoval, a protože tento dům vždy zůstal dokonale jednotný, zachoval tentýž duch ve všech těchto zemích vždy tutéž ochranu hodnosti granda Španělska a táž autorita, alespoň v tomto ohledu a pokud jde o věci už zavedené, udržela grandy všude ve všem, do čeho je Karel V. uvedl; a tato nadutost se zdála i samotným Španělům náhradou za to, co jim bylo odňato skutečnějšího.

Filip II. pod záminkou pocty zasáhl do této hodnosti, aby si ji ještě víc přivlastnil. Byl to on, kdo zavedl obřad cobertury, jak se ve Španělsku říká, neboli pocty pokrýt si hlavu. Její popis a rozdíly odkládám, abych nepřerušoval jádro této látky. I když se neodvážil vydávat patenty, udělal něco horšího: ponechal sice grandy, které zastihl, v držbě pocty pokrýt si hlavu dříve, než s ním začali mluvit, ale chtěl, aby ti, které jmenoval on, začínali s ním mluvit s odkrytou hlavou, a jiné než takové grandy vůbec nejmenoval. Tak dal vznik druhé třídě grandů a zároveň z grandů Karla V., kteří až dosud byli jediní, vytvořil první třídu.

Abych na chvíli shrnul, než půjdu dál: až potud jsou tři druhy a dvě třídy grandů. Tři druhy: první, ti, kdo při císařské korunovaci Karla V. přešli nepozorovaně ze stavu ricos-hombres do stavu grandů, přičemž si pod jiným jménem zachovali postavení a zvyklosti, jichž byli v držbě, a pokrývali si nadále hlavu před Karlem V., aniž jim řekl cubríos⁵ a aniž z jeho strany byla patrná jakákoli známka udělení, zatímco ostatní ricos-hombres přišli o všechno, pokud jde o tento titul a o veškeré postavení, pocty a zvyklosti, o nichž tvrdili, že jsou s ním spojeny.

Druhý druh, ti, jak Španělé, tak cizinci, poddaní Karla V., které učinil grandy pouhým slovem cubríos, jež jim řekl jednou provždy, bez obřadu, byli-li přítomni, nebo byli-li nepřítomni, prostým zpravujícím dopisem, čímž se ti, kdo bývali ricos-hombres, znovu stali tím, čím už nebyli, a ti, kdo jimi nebyli, se stali tím, čím nikdy nebyli: tyto dva druhy tedy také bez formálního udělení, neboť to, co bylo právě vyloženo o druhém, není udělení, a o prvním ještě méně, protože jen prostou tolerancí zvyklosti nadále požíval výsad, jejichž držby se nacházel. Třetí druh najdeme níže.

Dvě třídy grandů tedy: první, všichni grandi Karla V.; druhá, grandi Filipa II., kteří tvoří náš třetí druh a třetí stupeň vývoje hodnosti granda Španělska.

Filip III. šel dál a učinil čtvrtý stupeň tím, že jako první vydal patenty. Vzal si za záminku, že když našel zavedené dvě třídy grandů a chtěl si vyhradit jmenovat grandy jedné i druhé, bylo nutné je umět rozlišit veřejnou listinou. Skutečně jmenoval grandy obou tříd, ale žádného bez patentu, a od té doby nebyl žádný, jemuž by nebyl vydán. Patenty určují třídu a obsahují povýšení některého statku žadatele na grandezu; k tomu stačí sebemenší léno, jen když podléhá bezprostředně králi,⁶ anebo, dává-li tomu žadatel přednost, prohlašují grandezu bez statku, pod pouhým jménem dotyčného žadatele, načež je dá zapsat v Radě Kastilie, ať je z jakékoli země a ať je jeho grandeza kdekoli.

Ze zavedení těchto patentů pochází — neřeknu prostá lhostejnost, která mohla mít nějaký dřívější základ založenou na směsi zdvořilosti a netečnosti národa nebo na tajné zlosti nad zničením rico-hombría —, ale tak zřetelná nechuť grandů Španělska zachovávat mezi sebou, při jakékoli příležitosti, jakékoli pořadí podle stáří hodnosti. Mohli by je zachovávat jen podle dat. Grandi Karla V. a Filipa II. nemají patenty, tedy ani žádné písemné datum, které by je mohlo řadit. Ti z pozdějších vlád, kteří všichni mají patenty, nechtějí ukazovat tuto rozdílnost, kterou nepovažují za výhodnou, a myslí si, že na tom jsou lépe se zmatkem; všichni chtějí, aby se věřilo, že původ jejich hodnosti je zahalen dávným stářím, a říkají, že protože je pro všechny jedna, i v různých třídách, jsou si všichni, kdo jí jsou nadáni, navzájem rovni a mohou mít přednost jeden před druhým či jít za ním jen v pořadí, jaké tomu dá náhoda.

Jsou skutečně tak žárliví na to, aby nezachovávali jiný pořádek, že když se po coberturě mého druhého syna konala kaple (dvorní bohoslužba), chtěl nechat místa nad sebou na lavici grandů a pustit tam ty, kdo přišli po něm, ale nikdo to nechtěl udělat. Na mou radu si dával pozor, aby přicházel mezi posledními, a při dalších kaplích dokonce úplně poslední. Všimli si toho; několik grandů, s nimiž jsem byl nejdůvěrnější, mi upřímně řeklo, že dobře cítí, že je to zdvořilost, ale že jim nevyhovuje, vysvětlili mi proč a poprosili mě, aby můj syn už vůbec nedbal na způsob, jak se usadit, a aby si napříště sedal mezi ně nahodile, jak to všichni dělali; a tak to také činil, když jsem poznal jejich přání. Stalo se dokonce, že při obřadu na Hromnice, kde vyslanci nebývají přítomni, jak vyložím jinde, a kde jsem byl přítomen jako grand Španělska, náhoda chtěla, že mě můj syn předešel při přijímání svíce a v průvodu, a tato zvláštnost grandy, jak se zdálo, dosti potěšila.

Třetí třída, velmi odlišná od prvních dvou v některých podstatných věcech, a zvláště při coberturě, ale rovná jim ve všem, co se nejčastěji vyskytuje při úkonech a v běžném chodu života, pochází z doby, kterou jsem nedokázal zjistit. Kdyby bylo dovoleno podávat v této věci domněnky, přisoudil bych ji Filipu III., podle příkladu Filipa II., jeho otce, který vynalezl druhou. K tomu by mě vedl galantní a povolný sklon Filipa III., který měl mnoho milenek a oblíbenců a který, nemoha odepřít své milosti prosbám jedněch a naléhání druhých, asi vynalezl tuto třídu, jež je navenek uspokojila, aniž by pohněvala ostatní grandy, díky skutečné nepoměrnosti, kterou zavedl mezi prvními dvěma a touto poslední, jež je často jen doživotní a sahá nanejvýš na dvě generace po žadateli. Ostatní rozdíly mezi třemi třídami najdeme na svém místě.

Španělští králové také při některých zvláštních příležitostech jmenovali doživotní grandy první třídy, a nejčastěji proto, aby se zbavili obtíží s pořadím ve prospěch cizích knížat, jimž jako takovým se ve Španělsku žádné pořadí nepřiznává a kteří se tam ocitají nad všemi nároky, když mohou získat pořadí grandů, a to mezi nimi a smíšeni s nimi, bez jakékoli představy — která by nebyla trpěna — lišit se od nich v čemkoli. Aniž bychom hledali příklady příliš daleko, princ Alexandr Farnese, vévoda Joachim Arnošt Holštýnský a naposledy lankrabě Jiří Hesensko-Darmstadtský, padlý u Barcelony, generál armády Karla II., byli takto učiněni grandy první třídy jen pro svou osobu.⁷

Vyskytly se také zvláštní příležitosti, které přiměly španělské krále dovolit některému pánovi pokrýt si hlavu jen při té jediné příležitosti, aniž by ho učinili grandem Španělska; a to se, mezi jinými příklady, avšak velmi vzácnými, stalo při průjezdu arcivévodkyně Marie Anny Rakouské Milánskem, když jela do Španělska, aby se provdala za Filipa IV. Doprovázeli ji z jeho strany vévodové z Nájery a z Terranovy, grandi Španělska, kteří si před ní pokrývali hlavu. Markýz z Caraceny byl tehdy guvernérem Milánska a grandem nebyl. Filip IV. mu poslal rozkaz, aby si hlavu pokryl, ale jen pro tuto jedinou příležitost, kvůli důstojnosti vysokého úřadu, který zastával, a aniž by ho učinil grandem.⁸

Rozlišení tříd grandů, které bylo záminkou k tomu, aby se jim vydávaly patenty na povýšení jejich různých druhů grandezy, posloužilo ještě k jinému druhu listiny, stejně příznivému pro královskou moc jako zhoubnému pro hodnost granda, která v něm nalezla pátý stupeň vývoje díky jeho důsledkům, kvůli nimž byl zaveden, aniž se zprvu cokoli z toho, co tato listina přinesla, ukázalo.

Tento jiný druh listiny je osvědčení, které sekretář estampilly⁹ vydává každému grandovi o datu jeho cobertury a o tom, podle jaké třídy byl přijat, v němž je uveden kmotr, který ho představil, a většina grandů, kteří byli přítomni; takže se tato listina nutně vydává všem grandům, nejen nově jmenovaným, ale i těm, kdo se jimi stali přímou či nepřímou posloupností, protože všichni bez rozdílu musí jednou v životě podstoupit svou coberturu.

Na této coberturě závisí postavení a všechny druhy výsad grandezy jakékoli třídy natolik, že grand z posloupnosti, i z otce na syna a nesporné, nemůže požívat žádného z vyznamenání spojených s touto hodností, dokud nepodstoupí svou coberturu; čímž se zvyklostí stává pravdou, že dědicové grandů jakékoli třídy, i jejich synové, se jimi ve skutečnosti stávají jen z vůle krále, který sice téměř vždy tuto coberturu povolí v témže týdnu, kdy je o ni požádán, ale který ji může natolik odepřít, a tedy pozastavit veškerý účinek hodnosti u toho, kdo má tento obřad podstoupit, že odmítnutí není bez příkladu; a na potvrzení této podivné pravdy vyberu ten nejnovější a snad ve všem nejvýraznější.

O vévodovi z Mediny Sidonie jsem výše v souvislosti se závětí Karla II. mluvil dost na to, abych nemusel nic dodávat. Zemřel jako velký štolba, rytíř Ducha svatého a státní rada, v přízni, vážnosti a úctě, jaké si zasloužil; a se sestrou hraběte z Benaventu zanechal jen jediného syna, zetě vévody z Infantada. Tento syn měl přátele, ducha, sečtělost a vědění, s vadou samotářství a s bláznivým nápadem chodit na jatka a dělat tam řezníka, a s lpěním na svém smýšlení a na svých zvycích, které nic nedokázalo překonat; ponechal si tedy golilu¹⁰ a španělský oděv, ačkoli se králi dvořilo tím, že se chodilo oblečeno po francouzsku. Když si na to většina pánů zvykla, král nakonec zakázal jakýkoli jiný oděv, kromě soudců a měšťanů, k nimž byla golila a španělský oděv odkázány, a všem ostatním zakázal objevovat se před ním oblečeni jinak než po francouzsku. To bylo ještě před smrtí vévody z Mediny Sidonie, velkého štolby, který ani s pomocí všeobecného příkladu nikdy nedokázal od svého syna dosáhnout této povolnosti, a syn se proto zdržoval chodit do paláce.

Bylo to v nejprudší válce; syn neustále provázel krále i svého otce, tábořil stranou, nikdy se s ním nesetkal, sloužil jako dobrovolník, byl všude přítomen a všude se vyznamenal. Když jeho otec zemřel a on se stal vévodou z Mediny Sidonie, přišla řeč na jeho coberturu. Dostavit se k ní v golile nepřicházelo v úvahu; v oděvu po francouzsku to nikdy nechtěl.

Závěr: žil tak dvanáct nebo patnáct let a zemřel krátce předtím, než jsem odjel do Španělska, asi padesátiletý, aniž kdy požíval jakékoli výsady grandezy, které jsou u dvora i mimo dvůr bez obtíží pozastaveny každému, kdo nepodstoupil svou coberturu.¹¹ Jeho syn, který pošetilost svého otce neměl, se oženil s dcerou hraběte ze San Esteban de Gormaz a byl spolu se svým tchánem učiněn rytířem Zlatého rouna při jmenování, které Filip V. provedl při své abdikaci.

Od jednoho se snadno přejde k druhému; taková je povaha pokroků, když nenarážejí na žádné závory. Šestý stupeň vývoje grandezy k bodu, v němž se dnes nachází: z této moci pozastavit veškerý účinek grandezy odvodili králové nárok, že samy grandezy jsou odvolatelné podle jejich vůle, ačkoli nic podobného není v žádném z jejich patentů. Z tohoto nároku se vyvinul zvyk, který ho mocně upevňuje a který je jedním z rozdílů mezi první třídou a ostatními. Přesnou dobu jeho počátku neurčím, ale není-li od Filipa II., jemuž se velmi podobá a který zavedl dvě třídy tím, že vynalezl druhou, nepřesahuje Filipa III. Jde o to, že kdykoli se dědí grandeza, která není první třídy, byť z otce na syna, dědic oznámí králi dopisem, i z Madridu do Madridu, smrt granda, po němž dědí, a podepíše ho, aniž by užil jiného jména než svého obvyklého, a ne jménem granda, které má přijmout, a nijak v dopise nedá najevo, že se už považuje za granda. Král mu odpoví a v této odpovědi ho nazve ne jeho obvyklým jménem, nýbrž jménem grandezy, která mu připadla, a oslovuje ho bratranče a se všemi vyznamenáními, jež grandům náležejí. Po této odpovědi, a ne dříve, přijme dědic jméno své grandezy a způsoby grandů; ale s postavením a všemi výsadami čeká na obřad své cobertury. Král je tedy pánem nejen pozastavit, jak dlouho se mu líbí, účinek grandezy jakékoli třídy tím, že odloží nebo odmítne coberturu (jak bylo právě ukázáno na příkladu posledního vévody z Mediny Sidonie, granda první třídy a Karla V.), ale i jméno a titul, u nichž i ti nejnespornější dědicové, dokonce z otce na syna, u grandez, které nejsou první třídy, nutně činí tak autentický úkon uznání, že jim nepřísluší je přijmout, dokud se králi nezalíbí je jim svou odpovědí dát, ačkoli bez nového udělení. Z toho, že ti z první třídy tomu nepodléhají, jsem ještě víc přesvědčen, že tento zvyk vznikl za Filipa II. spolu s rozlišením tříd a že Filip III., který k prosazení patentů použil záminky jmenovat grandy obou tříd, se neodvážil podrobit tomuto zvyku grandy, které jmenoval do první třídy po vzoru grandů Karla V., jenž neznal ani tento zvyk, ani více než jednu třídu grandů.

Tolik k tomu, co je možné; ale od možného ke skutečnému je pro krále jen krok, a tento skutek byl vidět za poslední regentské vlády. Dějiny jsou plné bouří, které zmítaly vládou královny matky Karla II. během jeho nezletilosti, a jejích sporů s donem Juanem Rakouským, levobočkem krále, jejího manžela, a jedné herečky, který ji s podporou mocné strany přinutil zbavit se jezuity Nitharda, jenž se pod jménem jejího zpovědníka stal pánem státu a který se novým zázrakem z psance a vyhnance stal v Římě mimořádným vyslancem Španělska a veřejně vykonával všechny jeho funkce ve svém jezuitském oděvu, dokud ho nevyměnil za kardinálský. V její přízni ve Španělsku ho vystřídal slavný Vasconcellos, proslulý svým povýšením i pádem, ještě proslulejší umírněností ve štěstí a statečností v nemilosti, pro niž ho litovali i jeho nepřátelé. Don Juan, který chtěl být pánem a nemohl snést důvěrné služebníky ani ministry s vlivem u královny, se na něho rozhněval, jako předtím na zpovědníka, a stejně tak ho zdolal. Vasconcellos, který byl právě učiněn grandem a jehož původ, aniž by byl příliš slavný, nebyl přece nižší než původ některých jiných grandů, byl zbaven své hodnosti, aniž se čehokoli dopustil, a vypovězen na Filipíny, kde vydal vše, co měl, na užitečné nadace a na dobročinnost, žil tam dlouho a spokojeně a zemřel tam svatě,¹² aniž by za tak dlouhou dobu a za tolika různých vlád ve Španělsku přišla řeč na grandezu pro jeho potomstvo, na něž měla přejít a které trvá dodnes a žije v zapomnění ve své provincii.

Takové byly různé stupně vývoje grandezy, které ještě nejsou vyčerpány; přitom je třeba poznamenat, že cizinci, míním grandy Španělska, kteří jsou ve Flandrech a v Itálii, tam požívají celé své hodnosti, aniž by se museli jet ujmout její držby do Španělska; ale podniknou-li tam cestu, podléhají obřadu cobertury a mezitím jsou zbaveni jakéhokoli postavení. Tato smutná příhoda potkala za Filipa V. posledního hraběte z Egmontu, v němž tento slavný rod vymřel;¹³ protože ztratil své osvědčení o coberturě od sekretáře estampilly, musel ji podstoupit znovu.

Ale to ještě není vše, co si královská autorita ponenáhlu nad grandy Španělska získala. Zde je sedmý stupeň. Přidali k tomu poplatek tím ponižující, že je to poplatek za samotnou jejich hodnost; nazývá se to anáta a mediaanáta.¹⁴ Ta druhá se platí při povýšení na grandezu a činí vždy přes dvanáct tisíc tolarů v tvrdé minci. Někdy ji král promine, a to je skutečná milost, která se vkládá do patentu, takže čest hodnosti a hanba poplatku s ní spojeného se setkávají v téže listině, čehož jsou mé patenty granda Španělska první třídy nedávným příkladem. Ale nic není obvyklejší než odmítnutí této milosti; v době, kdy jsem byl ve Španělsku, vévoda ze San Michele z rodu Gravina, jednoho z největších na Sicílii, který tam přišel o svůj majetek, když se císař zmocnil tohoto království, a který byl právě jmenován grandem za služby, jež tam prokázal, se ucházel o toto prominutí a nepodstoupil svou coberturu po celou dobu, co jsem byl ve Španělsku, protože mu nebylo povoleno a on nebyl s to zaplatit.¹⁵ Nemluvím ještě o dalších výdajích spojených s povýšením na grandezu, které, pokud jde o platy a nezbytná spropitná, nejsou o mnoho menší, ale z nichž při prominutí mediaanáty, když je král udělí, odpadají ze zákona dvě třetiny.

Anáta je poplatek, který se dluží každoročně za grandezu; a je-li její výnos příliš malý, protože k založení grandezy stačí prosté léno podléhající bezprostředně králi, nebo žádný, jako u těch, které jsou vázány jen na jméno, a ne na statek, jako nedávno grandeza vévody z Bournonvillu, pak se stanoví paušálem na rok. Někdy je ten, kdo je učiněn grandem, osvobozen doživotně, a pak se i tato milost vkládá do patentu, a mé jsou toho dalším příkladem; ale nikdy žádný z nástupců, jejichž anáta je vždy vyšší než anáta žadatele, a mnohým se stalo, že jim byl obstaven majetek pro nezaplacení nahromaděných let a že byli navíc zbaveni jakéhokoli postavení až do úplného zaplacení. Kromě těchto dvou druhů poplatků je ještě třetí, pro jehož nezaplacení se rovněž obstavuje majetek a pozastavuje postavení. Je to poplatek vyšší než obyčejná anáta při každé změně granda. O přesné době vzniku těchto zvyklostí nejsem poučen, ale je velmi pravděpodobné, že není-li táž jako doba zavedení patentů, přinejmenším na ni těsně navazovaly.

Nesmí se zapomenout, že rozdílnost tříd je mezi grandy jakýmsi tajemstvím, které neradi odhalují, ať z ješitnosti či zájmu, ať ze zdvořilosti k ostatním, a tím obtížněji se rozplétá, že se rozdíl projeví jen při coberturách, na něž se brzy zapomene; neboť pokud jde o rozlišení, která v tom činí kancelářský sloh, to je vnitřní věc, která zůstává v jejich listinách.

Tvrdit nyní, že jméno a hodnost granda byly známy před Karlem V., je podle mého názoru bez jakéhokoli základu, tím spíš, že se neukazuje nic, co by odlišovalo granda od rico-hombre, nebo, chceme-li, ricos-hombres mezi sebou, pokud jde o výsady. Mám tedy důvod být přesvědčen, že je to ješitný nápad, zbavený jakékoli skutečnosti, aby se hodnosti granda dodalo víc starobylosti, aby se zapomnělo na její původ a aby se povznesla nad hodnost ricos-hombres, kteří byli největšími pány původem i mocí, podléhali bezprostředně koruně a měli právo korouhve a kotle, jež si často dávali do erbů, odkud jich tolik nacházíme v erbech španělských rodů; a protože titul ricos-hombres, jejich erby a tato znamení přecházely ponenáhlu na jejich mladší syny a pak do jiných rodů skrze dědičky, odtud, jak jsem poznamenal, se ricos-hombres během doby tak rozmnožili, když zmizeli, a to i se jménem, při vynalezení jména granda obratností a mocí Karla V.

Protože tento panovník nedával na tuto hodnost patenty, je velmi obtížné rozlišit mezi prvními španělskými grandy ty, kteří jimi, abych tak řekl, zůstali, to jest kteří se z ricos-hombres nepozorovaně stali grandy a jen si pod tímto titulem zachovali výsady, jež jim dával titul, který měli až dosud, od těch, kteří nepatříce k ricos-hombres byli později týmž Karlem V. přesto učiněni grandy. Klonil bych se k názoru, že tento panovník byl tak ohleduplný, že povýšil na grandezu ze Španělů jen ty z tohoto stavu, aby jim při této velké změně víc zalichotil, ačkoli pro tento názor nemám jiný důvod než vhodnost. Kdyby byl pravdivý, bylo by toto rozlišení málo důležité, neboť by mezi nimi šlo jen o to, zda nepřestali požívat svých výsad díky jakoby nepozorovanému přechodu od starého titulu k novému, anebo zda jich po nějakou dobu požívat přestali a pak jim byly vráceny tím slovem cubríos, řečeným bez obřadu, nebo zpravujícím dopisem bez formy patentu a bez skutečného nového udělení. Ať je tomu jakkoli, obecné mínění ve Španělsku, které si přisvojuje autoritu veřejné známosti, řadí do tohoto prvního řádu grandů, kteří se jimi nepozorovaně stali z ricos-hombres, jimiž byli v době zavedení titulu granda, vévody z Mediny Celi, z Escalony, z Infantada, z Alburquerque, z Alby, z Béjaru a z Arcos, markýze z Villeny a z Astorgy, hrabata z Benaventu a z Lemos, za kastilskou korunu; a za aragonskou vévody ze Segorbe a z Montalta a markýze z Aytony. Mnozí k nim přidávají za Kastilii vévody z Mediny Sidonie a z Nájery, vévody z Frías a z Medina de Rioseco, jednoho dědičného konetábla, druhého dědičného admirála Kastilie, a markýze z Aguilaru, vesměs pány tak dávno a tak ve všem mezi největšími a nejvýznačnějšími, zvláště Medina Celi, že je těžké jim tento týž původ upírat. V přehledech grandů Španělska uvidíme, které rody tyto tituly nesly a do kterých přešly.