Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola třináctá

Nyní je třeba vyložit dvě věci: lhostejnost titulů vévoda, markýz a hrabě; a dědění hodnosti.

Pokud jde o první, je třeba se opět vrátit k ricos-hombres, abych tak řekl kmeni hodnosti grandů. Viděli jsme, že tento titul ricos-hombres se všemi vyznamenáními, která k němu byla připojena, náležel zprvu jen velkým bezprostředním vazalům s korouhví a kotlem a že v průběhu jejich rozmnožování, ať uzurpovaného, ať povoleného pro nutnost doby nebo pro zmatek v záležitostech různých království, která tak dlouho tvořila Španělské země, se mladší synové těchto ricos-hombres, jejich zeťové a potomstvo jedněch i druhých ponenáhlu udrželi v držbě tohoto titulu, aniž drželi ona první velká léna, která u jejich předků byla jeho základem. Když se ve Španělských zemích začaly zavádět tituly vévoda, markýz a hrabě, byly jen pro skutečné velké vazaly, jimiž byli ti první ricos-hombres; a když se jejich titul později rozmnožil cestou, která byla právě vyložena, posloužila tatáž cesta k rozmnožení titulů vévoda, markýz a hrabě; a tyto poslední, jakožto mnohem novější a jakožto takové, s nimiž ve Španělských zemích nebyla spojena žádná zvláštní výsada, byly jen lhostejným doprovodem titulu rico-hombre; bylo tedy už tehdy lhostejné být vévodou, markýzem nebo hrabětem, protože jediné skvělé vyznamenání, nadřazené všem ostatním, bylo spojeno jen s titulem rico-hombre. Je sice pravda, že vévodství znamenalo a skutečně bylo statkem vznešenějším a větším než markýzát a hrabství, a proto všichni tehdejší španělští vévodové, protože byli nejvýznačnějšími a nejbohatšími pány mezi ricos-hombres, přešli za Karla V. všichni z tohoto titulu k titulu granda, bez udělení a jakoby nepozorovaně; a protože tehdy už jen s grandezou byly spojeny postavení a výsady, jako byly předtím spojeny jedině s rico-hombría, pro niž byly tituly vévoda, markýz a hrabě lhostejné, protože jí nic nedávaly, byly tytéž tituly, které nedávaly nic ani grandeze, pro ni stejně lhostejné. Je však pravda, že u rodilých Španělů jsou vévoda a grand synonyma; ne proto, že by vévoda měl nějakou výsadu nad markýzem a hrabětem jako takovými, ale proto, že od Karla V. přešli všichni španělští vévodové z rico-hombría do grandezy; a tento panovník i jeho nástupci povýšili ve Španělsku na vévodství tak málo statků, aniž by k nim zároveň připojili grandezu, že z toho mála už není žádné, které by se nestalo grandezou nebo nepřipadlo grandům.

Titul princ je ve Španělsku tak málo známý a zároveň tak málo oblíbený, že ho nikdy nenesl žádný Španěl, a to ani královské děti, vyjmeme-li některé z předpokládaných dědiců koruny, jimž je vyhrazen titul prince asturského jako uznání věrnosti této provincie jejím králům za časů Maurů, odkud začali znovu vládnout a vzdorovat těmto nevěřícím. A ještě jen velmi málo prvorozených ho neslo, neboť zvláštnost jména infant a infantka, které přitom znamená jen dítě, spolu se zvykem vždy převážila u dětí královských. Cizinci, poddaní Španělska, kteří ve své zemi nesou titul princ, si ho přinesli s sebou do Španělska, bez jakéhokoli postavení pro poddané či nepoddané, nejsou-li grandy, a aniž by v rodilých Španělech vzbudili sebemenší chuť zvyknout si na tento titul pro sebe samé, ať by si na něj mohli činit jakékoli nároky podle jiných způsobů, které se u jejich sousedů prosadily mnohem laciněji.

Způsob dědění hodnosti granda se nijak neliší od způsobu dědění statků; a protože ty všechny bez rozdílu přecházejí po přeslici a z ženy na ženu do nekonečna, tak i grandezy, se zmatkem jmen a erbů, který s sebou nese týž zvyk, zavedený u Španělů, připojovat ke svému jménu všechna ostatní jména těch, po nichž se člověk stane dědicem statků, zvláště s grandezami, které se tak dědí do nekonečna podle blízkosti krve, bez rozdílu mužů a žen, leda mezi bratrem a sestrou, nebo v některých rodech či při málo obvyklých příležitostech mezi strýcem z otcovy strany a neteří.

To jsou, řečeno mimochodem, ta svěřenská nástupnictví statků povýšených či nepovýšených na grandezy, kterým říkají majoráty a které nikdy nemohou být prodány pro dluhy ani z jakéhokoli jiného důvodu, ale které věřitelé obstavují jen co do výnosů, a to jen do jisté výše, z níž větší či menší díl, podle hodnosti statků a jejich výnosů, zůstává majiteli na výživu spolu s nahodilými příjmy.

V tom spatřují spásu rodů, a proto je ve Španělsku téměř veškerá půda vázána svěřenstvím; odtud pochází, že protože těmto svěřenstvím není konce, je v obchodě tak málo pozemků, a i to málo, co by v něm mohlo být, v něm ve skutečnosti už není, protože se stává jedinou zárukou věřitelů a nelze je bezpečně koupit. Dostal jsem od krále i od španělského krále svolení koupit si jeden statek ve Španělsku a zřídit na něm svou grandezu. Omezil jsem se dokonce na nejmenší léno podléhající bezprostředně králi. Pak jsem se spokojil s tím, že ho koupím draho a bez jakéhokoli výnosu. Za dva roky hledání se mi ho nepodařilo najít, ačkoli se o to pečlivě snažilo několik vážených osob, a dokonce i členů rady. Neříkám, že se to nedá najít, ale říkám, že je to nesmírně obtížné. Nesmí se zapomenout, že dědicové těchto svěřenství dědí také všechno služebnictvo těch, po nichž dědí, i s jeho ženami a dětmi, pokud u nich bydlí nebo je vydržují; takže jsou služebnictvem, ať vlastním, ať zděděným, nesmírně zatíženi. Kromě ubytování, u sebe nebo jinde, jim dávají každému denní příděl podle postavení a stupně každého sluhy, a všem, kdo u nich mohou bydlet, dva šálky čokolády denně. V době, kdy jsem byl ve Španělsku, měl vévoda z Mediny Celi, který byl díky nahromaděným svěřenstvím, jež zdědil, jedenáctkrát grandem a který od té doby zdědil ještě několik dalších grandez, sedm set takových přídělů denně k placení. To je také to, co je ruinuje.

Ale abychom se vrátili k těmto dědictvím, často se stává, že dědicové velkých rodů po ženské linii, a to přes několik ženských kolen, úplně opustí svá vlastní jména a erby, které pak někdy některý mladší syn znovu přijme, takže v množství jmen a erbů, které často nejdou za sebou, a někdy dokonce při jejich jedinosti, není pro Španěly ani mezi nimi samými malou obtíží rozeznat pravé jméno od těch, která byla přidána, nebo vědět, zda to či ono jméno, které se nese samo, je to pravé. Proto jsem o erbech těchto rodů nestačil zjistit nic než velmi zhruba. Pokud jde o jména, to mi dalo nejvíc práce objasnit na místě s těmi, kdo platili za nejpoučenější v těchto věcech a ve věcech grandezy; a žádný z nich mě neuspokojil víc a plněji než hluboké vědění vévody z Veraguy, syna toho, o němž jsem se zmínil, když jsem mluvil o závěti Karla II., který mi prokázal tu milost, že mě chtěl poučit s dobrotou, prostotou, trpělivostí a přesností nevšední. Musím také po pravdě přiznat spravedlnost Imhofovým Historickým a genealogickým výzkumům o grandech Španělska,¹ které jsem tam s sebou záměrně vzal, že je znalci vysoko cení a že mi nesmírně pomohly překonat obtíže, ať tím, že mě naučily množství věcí, které jsem shledal pravdivými podle nejsvědomitějšího a nejrozmanitějšího vyptávání, jaké jsem mohl provést, ať tím, že mi daly podnět k četným otázkám, které mě mnohému naučily v tom mále, v čem jsem poučen, ať konečně tím, že mě naučily nedůvěřovat nejlepším knihám, když jsem v této našel chyby, zatímco jsem v rozhovorech přesně zjišťoval pravdivost či nepravdivost, a směs obojího, u několika věcí, které tvrdí, avšak nepříliš důležitých.

S delším pobytem, s méně funkcemi a zaměstnáními a s Tizónem Španělska,² který bych rozebral tak, jako jsem to udělal s Imhofovými Výzkumy, bych byl mohl přinést dobré věci; ale tuto knihu jsem nikdy nemohl získat. Někteří ji ve Španělsku sice mají a usmívají se, když se jim o ní mluví, aniž by se kdy vyjádřili. Dali ji všude, kde mohli, potlačit, péčí, autoritou tam, kde ji měli, a dokonce penězi, protože ta kniha tvrdí, že dokazuje, že téměř všechny významné a nejvýznačnější rody Španělska jsou levobočné, a často víckrát, čímž jsou zasaženi téměř všichni grandi a nejvyšší páni Španělska. Ačkoli mi jejich skrytá nelegitimnost, pokud nějakou mají — a to „pokud“ není obecně pochybné —, unikla, je přesto třeba říci slovo o jejich názorech a zvyklostech ohledně grandezy a dědictví ve vztahu k levobočkům.

Přiznejme upřímně, že v tomto ohledu Španělsko ještě pociťuje, že bylo po několik staletí pod nadvládou Maurů, a důsledky soužití a míšení, které s nimi mělo potom téměř až do vlády katolických králů. Je totiž docela pravda, že dostatečně nepociťuje celý rozdíl mezi zrozením legitimním a přirozeným, pocházejícím od dvou svobodných osob. Takoví levobočci dědí bez obtíží téměř jako legitimní a stávají se grandy posloupností, nenarodí-li se legitimní dítě z otcova sňatku; v tom případě má levoboček svůj podíl ze zákona, který může být dokonce do jisté míry zvětšen otcovou vůlí. Z nich vzešly mocné rody, velmi obtížně rozlišitelné od legitimních.

Stávají se grandy nejen přímou posloupností, není-li legitimního dědice, ale i posloupností ženskou a pobočnou; a je-li takový levoboček synem velmi velkého pána, který ho miluje, najde si velmi často nevěstu stejně dobře, jako kdyby byl legitimní. Po něm už není rozdílu.

Levobočci svobodné ženy a ženatého muže mají také svůj podíl, ale velmi malý; je-li legitimní dědic, jsou zcela v jeho rukou, neboť otec má tehdy vůči levobočkovi ruce mnohem víc svázané. Ti nemají stejný podíl na dědictvích po ženské linii a pobočných jako levobočci dvou svobodných osob, kteří je, nejsou-li legitimní bratři a sestry, dědí celá.

Přesto i tento cizoložný druh nachází výhodné partie, nemají-li legitimní bratry a sestry nebo jsou-li syny velmi velkých pánů, kteří je milují; jejich potomstvo časem ztrácí skvrnu svého původu a někdy ve všem nahradí legitimní, i když mnohem vzácněji než onen druhý druh prostých levobočků. Viděli jsme u obou druhů, že byli, ač měli legitimní bratry, vlivem svých otců učiněni grandy a založili tak rovnou rody téměř rovné těm, z nichž levobočně pocházeli, a že se později jejich potomstvo a legitimní potomstvo úplně smísily. Jsou ještě nedávné příklady takových grandů. Takovým je dnes levoboček vévody z Abrantes, bratr vévody z Linares, který zemřel bez dětí jako místokrál Mexika v prvních letech vlády Filipa V.,³ a bratr biskupa z Cuenky, který se stal vévodou z Abrantes po smrti tohoto bratra a svého otce, o němž jsem mluvil v souvislosti s žertovným rozloučením, kterým se rozžehnal s císařovým vyslancem v den otevření závěti Karla II. Tento biskup, kterému se jinak neříká než vévoda z Abrantes, dosáhl svým vlivem při mém odjezdu ze Španělska, to jest velmi krátce potom, že byl tento jeho levobočný bratr učiněn grandem, aby udržel vymřelý rod, který jsem vyložil výše, a říká se mu vévoda z Linares. Právě tyto zvyklosti, víc než zlořádné, daly grandům, ženatým i neženatým, to vyznamenání, že jejich levobočci jsou jako takoví přijímáni do Maltézského řádu jako rytíři spravedlnosti, bez rozdílu od legitimních. K tomu je třeba poznamenat, že po ztrátě Rhodu tento řád, který bloudil bez sídla a byl blízko rozpadu, vzal pod ochranu a přijal Karel V., který mu dal ostrov Maltu v plné svrchovanosti, kromě každoročního holdu několika loveckých ptáků,⁴ a že ještě dnes si maltézský vyslanec v žádném případě nepokrývá hlavu před španělským králem, ačkoli ho přijímá na veřejné audienci, při níž jsou grandi přítomni s pokrytou hlavou a kde jsem byl s nimi i já jako grand; přitom tento vyslanec požívá v Madridu a po celém Španělsku všech ostatních výsad vyslanecké hodnosti, kromě kaplí, kde nemá ani místo, ani funkci. Tento závazek vůči španělské koruně spolu se zvyklostmi ohledně levobočků, vlastními jen této zemi, mohl mít velký podíl na přijímání levobočků grandů do Maltézského řádu. Říkám jen této zemi, protože hrabata Gyldenløve nemohou být příkladem v tomto koutě Severu, dosud napůl pohanském ve své vládě, neboť tito levobočci dánských králů neplatí za příklad ani pro Švédsko, ani pro celý ostatní Sever, který se nelegitimnosti hrozí stejně, jako je nenáviděna a potlačována v celém Německu.⁵

Pokud jde o dvojnásobně cizoložné, ti zůstávají v celém Španělsku v naprosté temnotě, protože nemohou jmenovat svou matku a protože se nenašel právník jako Harlay, tehdy generální prokurátor pařížského parlamentu, který by naučil dávat uznávat děti bez matky.⁶ Ať jsou tyto zbytky maurských mravů,⁷ které ještě nakazují Španělsko, jakékoli, nejdou tak daleko, aby tyto uznávaly; na ně se soustředila všechna hrůza a všechna nicota, které náležejí nelegitimnímu zrození, a jejich obludný druh nemůže být počítán⁸ k žádnému druhu existence.

Příklady donů Juanů, levobočků svobodných žen a jejich králů, potvrzují to, co jsem právě vyložil a co se tím ještě lépe pochopí a vysvětlí, připomeneme-li si, že levobočci soukromníků mají táž práva, v poměrné míře, což tolik povyšuje levobočky grandů a co staví levobočky králů téměř na úroveň legitimních princů.

Shrňme ve dvou slovech, co bylo právě vyloženo o podstatě hodnosti granda Španělska.

Žádná zmínka o ní před Karlem V.

Ricos-hombres neboli mocní muži, kteří byli velkými a bezprostředními leníky různých království Španělských zemí s právem korouhve a kotle, byli tam, pokud víme, jedinou hodností, mluvili se svými králi s pokrytou hlavou a zasahovali do velkých záležitostí. Zda z titulu práva či moci, zvyku či udělení, zda z posloupnosti či z potřeby, kterou jich králové měli — naprostá temnota. Stejná temnota o jejich ostatních výsadách a funkcích.

Rozmnožili se mladší synové, i pobočné linie po ženách, a z žen na ženy, zásluhami, po službách či z potřeby, konečně vysokými úřady, aniž drželi ona velká bezprostřední léna; když se stali ricos-hombres, přijali korouhve a kotle, odkud jsou tak časté v erbech.

Takovými se stali za katolických králů.

Jejich povolnost k Filipovi Sličnému z nenávisti k Ferdinandovi — smrtelná rána jejich hodnosti.

Moc Karla V.; jeho obratnost při císařské korunovaci je zničila a jakoby nepozorovaným vypařením je bez udělení a bez obřadu nahradila novou hodností granda Španělska, zprvu z řad ricos-hombres, pak z jiných; zachoval jim právo mluvit s ním s pokrytou hlavou a z politiky jim zjednal velké výsady v Německu a v Itálii, které trvají dosud díky oporě téže moci rakouského domu a téže politice.

Obřad cobertury a rozlišení dvou tříd za Filipa II.

Udělení a patenty Filipa III., pravděpodobného původce třetí třídy; odtud tajemství tříd, snadno udržitelné mezi grandy, a jejich nechuť k jakémukoli pořadí podle stáří.

Nárok králů, zrozený z patentů, na nutnost jejich souhlasu k dědění grandezy, i v přímé linii, zavedený zvykem, a způsob oznámení králi a přijetí jeho odpovědi, od čehož je osvobozena jen první třída.

Odtud dále nárok králů pozastavit postavení, který přešel ve zvyk, s různými příklady, jak odepřením připuštění k coberturě, tak v jiných případech.

Osvědčení o coberturě, bez něhož žádné postavení, i když ji člověk podstoupil, je-li osvědčení ztraceno, a tu ji opakovat, s příklady. Výjimka pro cizí grandy žijící mimo Španělsko, ledaže tam přijedou, byť jen projíždějí: pak jí podléhají.

Nárok králů, zrozený z předchozích, moci zbavit grandezy bez zločinu proti státu či jiného těžkého provinění, s příkladem Vasconcellose a jeho potomstva až dodnes.

Z patentů a z postupného zavádění těchto nároků vznikly poplatky za hodnost. Jsou tři: mediaanáta, která činí nejméně přes čtyřicet tisíc liber pro samotného krále, bez ostatních druhů platů a jiných poplatků; platí se králi při každém povýšení na grandezu; někdy se promíjí, a pak se prominutí uvádí přímo v patentu; někdy se o ni žádá, a je odmítnuta, s příklady. Anáta, což je roční poplatek, větší či menší, ale nižší než mediaanáta; žadatel ji neplatí a nástupcům se nikdy nepromíjí. Poplatek za změnu, další, nižší než první, vyšší než poslední, který platí každý nástupce při nastoupení do grandezy a který se nikdy nepromíjí. Poplatky se vymáhají obstavením a pozastavením postavení, kdy se to králi zlíbí, až do úplného zaplacení, s několika příklady.

K založení grandezy stačí nejmenší léno ve všech ohledech, jen když podléhá bezprostředně králi; někdy se zakládá na jméno, bez léna, s existujícími příklady, po vzoru ricos-hombres, mladších synů bez velkých lén v době jejich úpadku: v těchto případech paušál k určení výše zmíněných poplatků.

Naprostá lhostejnost titulů vévoda, markýz a hrabě mezi grandy, pocházející z toho, že se tyto tituly ve Španělsku zavedly ke konci doby ricos-hombres, jejichž hodnost, protože byla jediná, nepřijala od těchto titulů nic než pouhé pojmenování; když byla rico-hombría nahrazena grandezou jako jedinou hodností Španělska, zůstaly tituly vévoda, markýz a hrabě ve stejném postavení jako předtím, ačkoli ve skutečnosti už nezbývá žádný španělský vévoda, který by se časem nestal grandem — španělský, rozumí se, a jehož vévodství je ve Španělsku. Stejného postavení jako tyto tři tituly je titul princ, který ve Španělsku sám o sobě nic nedává ani nepřidává a který dosud žádný rodilý Španěl nenesl.

Nic zvláštního v dědění grandez oproti způsobu dědění všech ostatních statků. Ženy jsou k němu ve Španělsku kdykoli způsobilé a mají přednost před muži podle blízkosti krve, a tak z žen na ženy. Jsou stejně povolávány ke svěřenstvím statků neboli majorátům, které jsou velmi časté a vždy do nekonečna; odtud obtížnost obchodu se statky všeho druhu, které jsou téměř všechny vázány svěřenstvím, a ostatní zatíženy dluhy. Odtud také ta téměř neproniknutelná temnota pravých jmen a pravých erbů, které připadají povolaným spolu se statky.

Co k této temnotě ještě nepatřičně přidává, je starý zvyk dávat Maurům, a nyní ještě židům, kteří se obracejí a jimž velcí páni jdou za kmotry při křtu, nejen své křestní jméno, ale i jméno svého rodu spolu s erbem, které navždy přecházejí do těchto nejnižších rodin a časem je směšují s pravými a ještě snadněji je jimi nahrazují, když pravé vymřou.

Levobočci mají ve Španělsku výhody neznámé u všech ostatních křesťanských národů, pocházející ze smíšení s Maury, které tam tak dlouho trvalo.

Málo rozdílu mezi levobočky dvou svobodných osob a legitimními; o něco víc u levobočků svobodné ženy a ženatého muže. Dědí a jsou způsobilí nabývat svěřenství. Odtud několik rodů tohoto původu, někdy i dvojnásobného, které nejsou o mnoho méně významné. Jiné v hojném počtu, u nichž je tato vada zastřena. Pokud jde o levobočky vdané ženy neboli dvojnásobně cizoložné, jejich vyloučení a hanba jejich původu jsou ve Španělsku takové, jaké by měly být všude, to jest bez naděje a bez příkladu výjimky. Jsou tam bez jména, bez statků, bez existence.

Od samotné podstaty hodnosti granda Španělska, kterou jsem se právě pokusil vyložit, je třeba přejít ke zvyklostem, a začít těmi, které známe my a které oni nemají.

Grandi ani jejich manželky nemají na svých kočárech ani v erbech žádné znamení hodnosti; to není ve Španělsku zvykem u žádného úřadu ani hodnosti. Zachovávají-li si někteří z nich ona stará vyznamenání korouhví a kotlů ricos-hombres, jsou společná všem příslušníkům jejich rodu, kteří nejsou grandy, a dávají se do štítu jako lem nebo do čtvrcení. I ti malí ozbrojení mužíčci na koních konetábla Kastilie a kotvy admirála jsou jen v lemu. Je sice pravda, že někteří, v malém počtu, nosí korouhve vně štítu a někdy jím štít i obklopují; ale ve Španělsku to neplatí za znamení hodnosti. Pokud jde o Zlaté rouno, ti, kdo je mají, nosí jeho řetěz kolem svého erbu, a stejně tak řetěz Ducha svatého ti, jimž byl udělen.

Od té doby, co vévodové Francie a grandi Španělska sdílejí bratrsky postavení a pocty, přijalo několik z těchto posledních, ve Španělsku a aniž odtud kdy vyjeli, vévodský plášť;⁹ jen málo rodilých španělských grandů to dosud učinilo. Ani královna nemá přehoz na kozlíku.

Zábradlí¹⁰ a ostatní vnější vyznamenání jsou tam neznámá, dokonce u krále a královny, kromě baldachýnu; ale baldachýn sestupuje až ke všem titulados, mezi nimiž jsou někdy velmi podivní — vyložím v pravý čas, co to je. Celý rozdíl je v tom, že baldachýny těchto posledních jsou jen z prostého damašku, s portrétem krále nahoře, kdežto baldachýny grandů jsou sametové a bohaté, bez portrétu, někdy s jejich erbem vyšitým na zadní straně. Takže baldachýny jedněch jako by byly kvůli portrétu, a baldachýny druhých kvůli jejich hodnosti a kvůli nim samým. Pokud jde o zábradlí, snad je vyhnal zvyk spát v odlehlých místech, která nejsou vidět, a nemít ony postele, které slouží jen k parádě.

Způsob stavění ve Španělsku způsobuje, že to, čemu ve Francii říkáme poctami Louvru,¹¹ tam nemůže existovat. Královské paláce i všechny ostatní mají velkou vjezdovou bránu, ale s tou podmínkou, že jí nesmí projet žádný kočár; je to tedy jen její obraz. Za touto branou je v madridském paláci velká černá a tmavá vstupní hala, krytá, krátká, ale rozšiřující se do dvou malých křídel a končící několika schody u galerie, jež odděluje dvě nádvoří dlážděná velkými plochými kameny, s velkým schodištěm zcela venku na konci této galerie. Do této kryté haly vjíždějí kočáry grandů a jejich manželek, kardinálů a vyslanců a vyjíždějí z ní, jakmile jejich páni vystoupí u galerie; stejně tak znovu vjíždějí, aby je vzaly, když chtějí nastoupit a odjet. Všichni ostatní muži a ženy vystupují a nastupují před velkou branou a všechny kočáry se řadí na velkém náměstí před palácem. V Buen Retiru jsou mezi několika nádvořími dvě za sebou, jako v Palais-Royal v Paříži, ale nekonečně větší. Všechny kočáry vjíždějí do prvního a zůstávají tam. Jen grandi a jejich manželky, kardinálové a vyslanci vjíždějí ve svých kočárech pod budovu, která obě nádvoří odděluje, a vystupují tam v otevřené galerii, která vede k úpatí schodiště, a jejich kočáry projedou dál do druhého nádvoří, aby se tam otočily.

Dříve na ně potom čekávaly v prvním a vjížděly znovu jako při příjezdu, když jejich páni či paní chtěli nastoupit a odjet. Nyní, to jest dlouho předtím, než jsem jel do Španělska, a nevím, za které vlády, zůstávají jejich kočáry ve druhém nádvoří a jen popojedou, aby vzaly své pány či paní tam, kde je vysadily. Tato poslední malá výhoda byla v mé době ještě nová, snad podle příkladu vyslanců, kteří ji měli vždy.

Je třeba si zde připomenout krajní výsady, které jsme viděli výše, prezidenta, a dokonce i guvernéra Rady Kastilie nad grandy, kteří před ním na ulici zastavují, kteří u něho nemají čestnou stranu a které nikdy, při žádné příležitosti, nenavštěvuje; který je, když jde do paláce, přijímán a doprovázen ke kočáru majordomem a který tam jako jediný sedí jako třetí s nejvyšším hofmistrem a sumiller de corps, než se král objeví nebo než je zavolán do kabinetu, v přítomnosti všech grandů stojících; výsady královského nejvyššího hofmistra, který je všude předchází a na zvláštním místě a který sedí vedle krále na plese, v divadle, při zvláštních audiencích, zatímco grandi stojí, a který je jakoby jejich hlavou; výsady nejvyššího hofmistra královny, který je u ní při audiencích všechny předchází; výsady kardinálů nad nimi, které jsou v králově přítomnosti krajní, ale v jeho nepřítomnosti žádné. Budu mít příležitost o tom mluvit jinde.

Konečně výsady vyslanců, které jsou pravda málo citelné a nevyskytují se často.

Zmínil jsem se o výsadách státních radů, i těch, kteří nejsou grandy: na rozdíl od grandů mají právo dávat se nosit v nosítkách jako dámy.

Pokud jde o dámy, všechny vyššího postavení, bez rozdílu, zda jsou manželkami grandů, se často dávají nosit v nosítkách po městě, a dokonce i v paláci, po schodišti, až ke vnějším dveřím bytu královny, kde na ně jejich nosítka a nosiči čekají, bez onoho mezzo termine nalezeného ve Versailles, platit za to, aby nosiči osob, které nemají pocty Louvru, nosili královskou livrej. Pravdou je, že jsem to viděl dělat skoro jen palácové dámy a velmi málo jiných velkých dam, manželek grandů. Když už je řeč o livreji, často se žádná nenosí, pak se znovu přijme, a skoro nikdy tatáž. Dokonce i základní barvu livreje mění v témž domě téměř každý rok.

Livreje jsou většinou tmavé a všechny velmi prosté, a kočáry i nosítka pod úrovní prostoty. Bláto Madridu v zimě, jeho prach v létě a vzduch, který vychází z množství a podivné povahy tohoto bláta a který nechává zašednout nábytek, a dokonce i stříbrné nádobí, jsou příčinou této velké prostoty, která se však netýká vyslanců.

Grandi nemají ve zvyku vzdávat se své hodnosti jako vévodové ve Francii; ale ve Španělsku má přímý nástupce grandezy a jeho manželka pocty a postavení, dokud mu nepřipadne smrtí toho, po němž má právo dědit. Hrabě z Tessé, v jehož prospěch dostal maršál, jeho otec, povolení postoupit mu grandezu, jak to dělají vévodové, by nebyl ve Španělsku za otcova života považován ani uznáván za granda. Když už byla věc hotová a postavení zde přijato, získal se k tomu souhlas španělského krále, protože to nemělo mít ve Španělsku žádný účinek, kam hrabě z Tessé neměl jet; a i tak byl tento souhlas nesnadný a opožděný. Filip V. však učinil z tohoto pravidla, které žádný jiný král před ním neporušil, dvě výjimky.

První byla ve prospěch vévody z Berwicku, jemuž za odměnu za jeho služby po bitvě u Almansy dal grandezu první třídy, vévodství Liria a Jérica,¹² staré apanáže aragonských infantů, aby na nich zřídil svou grandezu a požíval ve vlastnictví jejich statků o čtyřiceti tisících liber ročního důchodu; svobodu povolat k nim kteréhokoli ze svých dětí, aby jich požíval už za jeho života, a potom jeho potomstvo; možnost měnit tuto volbu po celý život, a moc ji změnit ještě závětí — všechno milosti neslýchané a úměrné důležitosti vítězství u Almansy. V důsledku toho dostal jeho nejstarší syn ve Španělsku grandezu a vévodství, nesl jméno vévody z Lirie a usadil se tam, mocný sňatkem se sestrou vévody z Veraguy, která později zdědila jeho rozsáhlé a bohaté dědictví.

Druhá výjimka byla učiněna ve prospěch funkce, jíž jsem byl poctěn, když jsem jel jako mimořádný vyslanec do Španělska požádat pro krále o ruku infantky, uzavřít budoucí sňatek, podepsat smlouvu a být z jeho strany přítomen sňatku prince asturského s dcerou pana vévody z Orléans, tehdejšího regenta království. V okamžiku, kdy byl obřad dokončen, přistoupil ke mně španělský král přímo v kapli zámku v Lermě¹³ a s tisícerou laskavostí mi prokázal tu čest, že mi řekl, že mi dává grandezu první třídy pro mne a zároveň pro toho z mých dvou synů, kterého si vyberu, aby jí požíval hned se mnou, a Zlaté rouno pro staršího. Protože jsem měl svolení to přijmout, vybral jsem na místě mladšího a představil jsem mu oba, aby mu se mnou poděkovali za jeho velké milosti, pak královně, která mi projevila neméně laskavosti; a měl jsem to štěstí vidět, že tomu celý dvůr tleskal, jemuž jsem se také snažil zalíbit. Protože se o dva dny později vracelo do Madridu, odložilo se tam přijetí jednoho a cobertura druhého.

Je však dobré poznamenat, že oba tyto příklady byly učiněny při dvou jedinečných příležitostech ve prospěch dvou cizinců, nikoli Španělů, dvou osob, jejichž postoupení nic nerozmnožovalo, protože jako vévodové Francie jsme už měli ve Španělsku totéž postavení, tytéž pocty a výsady jako grandi, právo a zvyk být všude s nimi a mezi nimi, a oni byli rádi, že jsem toho často využíval. To také bylo důvodem, proč jsme pan z Berwicku ani já sami za sebe obřad cobertury nepodstoupili, protože nám nedával nic, čeho bychom nebyli v plné držbě; a také jsem byl mezi grandy a s pokrytou hlavou jako oni přítomen coberturě svého syna, což je obřad, jehož se vyslanci neúčastní.