Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola čtrnáctá

Když jsme promluvili o zvyklostech, které známe my a které grandi Španělska nemají, je třeba přejít k postavení, poctám a výsadám, jichž požívají, a pak z těch, které mají, i z těch, které nemají, vyvodit, jakou správnou představu si máme o jejich hodnosti učinit. Protože klíčem k postavení a poctám, jichž grandi Španělska požívají, je obřad jejich cobertury, jak jsme viděli výše, a protože právě v něm je rozdíl tříd grandů téměř jedině patrný, je třeba začít jeho popisem. Všechny jsou podle tříd stejné, vše je tam upraveno tak, že se nelze zmýlit ani nic přidat či ubrat. Protože jsem viděl jen coberturu svého syna, nebude se tedy zdát divné, že popíšu právě tu, neboť všechny téže třídy jsou si ve všem dokonale podobné.

Nejprve nový grand, nebo ten, kdo po jiném dědí — neboť při coberturě je to totéž —, navštíví všechny grandy; vodil jsem k nim svého syna. Potom si jednoho z nich vybere za kmotra. Volbu určuje přátelství, příbuzenství a jiné podobné důvody, a tato volba je pro vybraného čestná. Domníval jsem se, že mám požádat velkého a předního pána, který by byl zadobře se španělským králem a který by byl milý našemu dvoru; proto jsem požádal vévodu del Arco, velkého štolbu a králova oblíbence, kterého král učinil grandem, aby mému synovi prokázal tuto čest. Kmotrovi přísluší vyžádat si od krále rozkaz ohledně dne obřadu, konat pocty jak v paláci, tak u nového granda, oznámit mu stanovený den a oznámit jej také královu nejvyššímu hofmistrovi, který se postará o rozeslání zprávy všem grandům. Ten si při příležitosti mého syna činil nárok, že jemu přísluší žádat krále o den, a dal mi to jaksi naznačit. Dělal jsem, že nerozumím, abych neurazil tak velkého a tak ctihodného pána, ani velkého štolbu, a s ním všechny grandy; upozornil jsem však na to velkého štolbu, který se zprvu ohradil, ale z ohledu na mne to přešel, a zatím si vyžádal rozkaz španělského krále, který jej stanovil na …,1 a je to vždy dopoledne.

Když nastane den, kmotr pozve jednoho, dva nebo tři grandy jako takové, koho uzná za vhodné, aby ho doprovodili k novému grandovi, pro něhož jede a kterého s nimi veze ve svém kočáře do paláce a stejně tak zpět, přičemž mu všichni dávají první místo. Tito ostatní grandi pomáhají kmotrovi konat pocty a nový grand se dá doprovázet průvodem.

Vévoda del Arco vzal s sebou jen vévodu z Alby, strýce z otcovy strany a dědice toho, který zemřel jako španělský vyslanec v Paříži,2 kvůli místům v kočáře, která jsme zaplnili já a můj syn. Měl, jak jsem řekl jinde, tu zdvořilost, že přijel ve svém kočáře, a ne v královském, jehož vždy užíval, protože v tom nemohl nikomu dát čestné místo. Ať jsem dělal, co jsem dělal, nedokázal jsem zabránit, aby se oba neposadili dopředu; můj syn a já jsme měli zadní sedadlo. Domníval jsem se, že se zalíbím Španělům, když pojedu k tomuto obřadu s veškerou okázalostí své první audience, a podařilo se mi to. Šest mých kočárů, obklopených mou pěší livrejí, jelo za kočárem vévody del Arco, v němž jsme byli, a kolem něho nikdo; patnáct nebo osmnáct dalších kočárů pánů od dvora jelo za mými, naplněné mou družinou: celý Madrid byl v oknech nebo na ulicích.

Na náměstí před palácem jsme našli španělské a valonské gardy seřazené v šiku, které při našem průjezdu, při příjezdu i při návratu, bubnovaly pozdrav.

Při vystoupení z kočáru nás přijala takzvaná králova familia, to jest velký zástup nižších úředníků jeho dvora a jiný zástup úředníků významnějších, uprostřed schodiště, s týdenním majordomem, jímž byl markýz z Villagarcíi, který byl z rodu Guzmán a byl později místokrálem Mexika.3

Schodiště bylo odspodu až nahoru lemováno halapartníky ve zbrani s jejich důstojníky. Všechny tyto pocty jsou jen pro první třídu. Nahoře na schodišti několik grandů, kteří díky témuž vyznamenání sestoupili o dva schody. Mnoho význačných osob na schodišti a až ke dveřím bytu, a zástup grandů a pánů na nás čekal v první místnosti, ale to je jen věc zdvořilosti; pravda je, že tentokrát byla mimořádná a že mi všichni říkali, že si nepamatují, že by kdy viděli takovou účast grandů a šlechty při nějaké coberturě, a podle toho, co jsem tam viděl, jsem tomu musel věřit.

Tělesná garda stála ve zbrani v řadě při našem průchodu jejím sálem i při návratu. V této první místnosti za strážním sálem se čeká, až král dorazí do následující, a mezitím nekonečné zdvořilosti a zvaní k hostině, která následuje u nového granda; on, jeho kmotr a jeho zvláštní přátelé chodí zvát lidi; dává pozvat všechny grandy, všechny jejich nejstarší syny a manžele nejstarších dcer těch, kdo nemají syny. To je pravidlo. Lze pozvat i jiné pány, přátele či význačné: obvykle se to dělá, a my jsme jich pozvali několik.

Král přichází, obřad začíná. Týdenní majordomus vyjde a oznámí novému grandovi, že král vešel druhou stranou. Všichni grandi vstoupí, pozdraví krále a zaujmou místa. Lidé z vyšší společnosti učiní totéž; dveře obsadí zvědavci; a nový grand vstoupí úplně poslední, s kmotrem po pravici a týdenním majordomem po levici. Chůze je velmi pomalá: hned při vstupu udělají všichni tři téměř v jedné řadě a všichni tři zároveň hlubokou poklonu králi, který napůl smekne klobouk a znovu si jej nasadí. Stojí na koberci pod baldachýnem, za ním jeho kapitán gard ve službě, s pokrytou hlavou, protože je vždy grandem, zády ke zdi. Na téže straně jako král nikdo kromě králova nejvyššího hofmistra, který má pokrytou hlavu, zády ke zdi, směrem ke konci na straně grandů; podél obou dalších stran až ke krbu, který je naproti králi, grandi s pokrytou hlavou zády ke zdi, v jediné řadě, která se nezdvojuje, a nikdo před nimi. Před krbem, který je velký, tři ostatní majordomové s odkrytou hlavou.

Od dveří, jimiž vstoupili grandi a dvůr, až k druhým naproti, jimiž vstoupil král, což je čtvrtá strana místnosti, kde jsou okna, velmi hluboká a velmi široká, stojí všichni lidé z vyšší společnosti od dvora, s odkrytou hlavou, páté přes deváté, jedni před druhými, kolik se jich tam vejde, a ostatní se v zástupu dívají oběma dveřmi, aniž postoupí do místnosti. Po této první pokloně kmotr opustí nového granda a jde se postavit za všechny grandy, mezi dveře, jimiž právě vstoupil, a krb, zády ke zdi, pokryje si tam hlavu a koná tak za nového granda pocty ostatním grandům. Ten postupuje pomalu s majordomem po levici. Uprostřed místnosti udělají zároveň a v jedné řadě druhou hlubokou poklonu králi, který se při ní nepohne; pak nový grand, aniž se hne z místa, pozdraví nejvyššího hofmistra a ostatní strany grandů, přičemž dává pozor, aby se ke králi docela neotočil zády. Nejvyšší hofmistr, kapitán gard a všichni grandi úplně smeknou, ale nespouštějí klobouk příliš nízko, a hned si jej zase nasadí.

Majordomus, který nového granda vede a který udělal grandům tutéž poklonu jako on, ho opustí, jakmile je dokončena, a ustoupí naproti místu, kde se nachází, na stranu oken, nanejvýš o krok před lidi z vyšší společnosti, jimž ani nový grand, ani on nevzdali pozdrav. Nový grand, který zůstal sám uprostřed místnosti, postupuje znovu stejně pomalu až k okraji koberce, na němž stojí král, a když k němu dojde, udělá mu třetí hlubokou poklonu, při níž se král nepohne. Je-li grand první třídy, využije král okamžiku, kdy se začíná z poklony zvedat, a vysloví cubríos. Je-li druhé, nechá ho zvednout se a promluvit a pak udělat poklonu; když se zvedá, vysloví cubríos, a když má pokrytou hlavu, král mu odpoví. Je-li třetí, vysloví král cubríos až poté, co mu odpověděl; grand si na okamžik pokryje hlavu, pak ji odkryje, políbí králi ruku, a ostatní, jak bude vyloženo. U grandů první třídy, když král vysloví cubríos, zatímco se grand zvedá ze své třetí poklony, ten se při tom slově znovu hluboko ukloní tělem, ale bez poklony, a při narovnání si pokryje hlavu dříve, než začne mluvit. Vyslanci ani žádná dáma se tohoto obřadu neúčastní.

Stál jsem u zdi jako vévoda Francie, či jako už grand, mezi nimi a s pokrytou hlavou. Lze si představit, že jsem hleděl co nejpozorněji ze zvědavosti na obřad, a mnohem víc z obavy, jak si můj syn povede; ten s výrazem veliké úcty a skromnosti neprojevil pranic rozpaků a udělal vše velmi půvabně a v pravou chvíli — to si nemohu odpustit. Povšiml jsem si laskavosti krále, který se obával, aby si můj syn nezapomněl včas pokrýt hlavu, a dal mu dvakrát za sebou znamení, aby tak učinil, když se zvedal z úklony po cubríos. Uposlechl, a když si pokryl hlavu, pronesl, jak je zvykem, díky králi v délce sedmi, osmi minut, během nichž několikrát sáhl na klobouk a dvakrát jej nadzvedl, a při jednom z těch nadzvednutí sáhl král na svůj. Všechny tyto projevy, které přitom nejsou předepsány a dějí se jen při jmenování našeho krále nebo někdy při oslovení španělského krále Vaše Veličenstvo, všichni grandi zároveň s ním napodobili. Skončil tím, že smekl, udělal hlubokou poklonu a při narovnání si hlavu znovu pokryl. Všichni grandi zároveň smekli a znovu se pokryli. Hned nato mu král, stále s pokrytou hlavou, odpověděl několika slovy.4

Když král domluví, nový grand smekne, klekne jedním kolenem úplně na zem, vezme svou rukou pravou ruku krále, která je k tomu účelu bez rukavice, políbí ji, vstane a udělá králi hlubokou poklonu, při níž král úplně smekne a hned si klobouk opět nasadí; a nový grand přejde k rohu koberce, pozdraví všechny strany grandů, kteří mají odkryté hlavy a lehce se mu ukloní, a jde se tentokrát jedinkrát postavit ke zdi nad ně všechny, vedle a pod nejvyššího hofmistra, bez jakýchkoli okolků a zdvořilostí. Tam si pokryje hlavu a oni všichni také, a po několika okamžicích král smekne, lehce se ukloní třem stranám grandů a odejde. Všichni jdou ke královně, kromě nového granda, jeho rodiny, kmotra a zvláštních přátel, kteří jdou za králem mezi blahopřáními a u dveří jeho kabinetu mu znovu děkují, ale bez formální řeči; načež jde nový grand se svým doprovodem také ke královně. Plán dá celý obřad lépe pochopit.5

U královny se čeká jako u krále v místnosti před audienčním sálem, který je v madridském paláci velmi zvláštní; je velmi dlouhý a málo široký; je to souběžná část vnitřní galerie, která na jednom konci vstupuje do bytu královny a na druhém do bytu princezny asturské a do bytu infantů. Tento audienční sál je spojen s galerií po celé délce velkými otevřenými arkádami, z nichž dostává veškeré světlo a které z něho a z galerie činí téměř jednu místnost; galerie je však na straně bytu princezny asturské a infantů delší než audienční sál. Čtvrtina délky tohoto sálu je oddělena přepážkami do výše lokte, pokrytými na dolní straně koberci, které se stavějí jen pro tyto obřady, a jen na tu chvíli. Naproti, v horní části sálu, dost blízko u zdi a čelem ke dveřím a k přepážce, sedí královna v křesle vyšším než obvyklá křesla, s nesmírně velkým sametovým polštářem se širokými zlatými prýmky pod nohama, s baldachýnem a velkým kobercem, a za jejím křeslem stojí exempt tělesné gardy s odkrytou hlavou, který není grandem; kdyby jím byl — a takoví jsou —, měl by pokrytou hlavu. Po její levici v pravém úhlu, což je strana zdi, řada grandů s pokrytými hlavami, v jejich čele nejvyšší hofmistr královny, a mezi ním a prvním z grandů prázdné místo pro nového granda, až ustoupí ke zdi. Grandi se nezdvojují a před nimi nikdo až k přepážce. Po pravici, naproti nejvyššímu hofmistrovi královny, camarera mayor, palácové dámy a jiné dámy. Manželky a nejstarší snachy grandů nad ostatními a na rozdíl od nich každá s velkým polštářem před sebou, kdežto ostatní, ať jsou jakkoli velké dámy, žádný nemají. Polštáře manželek grandů jsou v každém ročním období sametové, polštáře jejich nejstarších snach v každém ročním období damaškové nebo atlasové, většinou se zlatem, a při těchto coberturách všechny stojí. Za dámami následují señoras de honor. U vchodu přepážky, ale jen velmi málo vpředu a čelem ke královně, páni a lidé z vyšší společnosti s odkrytou hlavou, jedni před druhými, a za přepážkami lidé nižšího stavu. V arkádách, které spojují galerii s audienčním sálem, komorné královny za palácovými dámami a v ostatních královnini úředníci.

Než královna dorazí, čekají všichni muži v místnosti před audienčním sálem, kde se pokračuje ve zvaní k hostině těch, na něž se snad u krále zapomnělo.

Když královna s dámami dorazí a usadí se, ten z jejích tří majordomů, který má týdenní službu, otevře zevnitř dveře audienčního sálu a přijde to oznámit. Tu všichni grandi vstoupí, postaví se ke zdi a pokryjí si hlavu.

Kmotr tam nemá žádnou funkci; vstoupí s ostatními grandy a postaví se kamkoli mezi ně. Vstoupí také několik pánů a lidí z vyšší společnosti, ale jedni před novým grandem, jiní za ním, a jemu se nechává široký volný průchod; vstupuje pomalu s týdenním majordomem po levici, projdou přepážkou, a když postoupí o několik kroků, udělá královně s majordomem hlubokou poklonu; majordomus ho hned nato opustí a ustoupí o několik kroků k lidem z vyšší společnosti vlevo. Při této první pokloně královna povstane a hned se opět posadí; a tehdy grandi smeknou a opět se pokryjí. Potom nový grand postoupí pomalu doprostřed místnosti, kde udělá královně druhou poklonu, a ta se lehce ukloní, aniž vstane; pak, aniž se hne z místa, udělá poklonu dámám, zcela obrácen k nim, a dává najevo, že ji protahuje po celé délce jejich řady shora dolů, ale přece jedinou poklonou. Všechny se hluboce ukloní, což je jejich poklona.

Nový grand se pak, stále aniž se hne z místa, obrátí čelem kolem královny ke grandům a udělá jim poklonu méně hlubokou než dámám. Jakmile se obrátí ke grandům, smeknou a znovu se pokryjí, když se nový grand po pozdravu obrátí zpět ke královně. Pak postoupí až na královnin koberec, těsně k jejímu polštáři; udělá tam třetí poklonu, při narovnání si pokryje hlavu a pronese svou zdvořilost a vše ostatní jako u krále, podle týchž rozdílů tříd, ale pokryje si hlavu v okamžiku, který vyžaduje jeho třída, aniž by mu to královna řekla, protože ona grandy nejmenuje. Políbí jí ruku bez rukavice jako králi, s kolenem na zemi, a postoupí k tomu vedle polštáře. Královna se mu pak ukloní a on ustoupí ke zdi.6

Po několika okamžicích se královna ukloní grandům a dámám a odejde, a grandi smeknou a odcházejí.

Plán dá obřad lépe pochopit.

Plán cobertury granda Španělska u královny:

Je třeba poznamenat, že všechny poklony, které nový grand, jeho kmotr a týdenní majordomus konají při coberturě u krále i u královny, jsou vesměs po francouzsku, i u Španělů, což se zřejmě zavedlo, když Filip V. zakázal golilu a španělský oděv ve své přítomnosti všem, kdo nejsou ani soudci a úředníci, ani měšťané, ani kupci a níže.

V okamžiku, kdy se královna pohne k odchodu, jde nový grand udělat poklonu a pronést zdvořilost každé z dam, které jsou při obřadu přítomny a mají titul Excelence, a ostatním ne, počínaje camarerou mayor, a u každé se zastaví jen na okamžik, aby stihl obejít všechny. Tato nutnost spěchat zavedla tutéž velmi krátkou zdvořilost, která se opakuje všem; klouzaje od jedné k druhé, říká se jim: A los pies de Vuestra Excelencia,7 a nic víc; dáma se usměje a ukloní: u některých se to dělá rozvážněji než u jiných, podle jejich postavení, přízně či věku. Není-li královna ještě ve svých pokojích, a člověk spěchá, aby s tím byl hotov dřív, běží nový grand ke dveřím galerie, které vedou do jejího vnitřního bytu, a děkuje jí tam ještě jednou. Dovolil jsem si snad zneužít volnosti, kterou mi u sebe laskavě poskytla; oslovil jsem ji, abych ji zdržel, poděkoval jí a dal svému synovi čas, aby jí přišel poděkovat také. Nebylo jí to nemilé a přijala nás a odpověděla nám s velkou laskavostí.

Jakmile odejde, zdvořilosti páté přes deváté a blahopřání mužů i dam, jako by tomu bylo u našeho dvora. To trvá nějakou dobu, pak dámy jdou za královnou, jiné odcházejí domů a muži se rozcházejí.

U španělského dvora nezůstala žádná stopa po oné toleranci k ješitnosti, omlouvané španělskou galantností dávných časů, kdy si někdo pokryl hlavu bez jiného práva než rozhovoru s dámou, jíž dvořil a jejíž láska ho uchvacovala do té míry, že nevěděl, co dělá, zda jsou král či královna přítomni a zda má hlavu pokrytou, či ne. Tato tolerance byla zrušena dávno před nástupem Filipa V. na španělský trůn. Nezůstala po ní ani představa. Neexistuje příležitost ani záminka, která by dovolila pokrýt si hlavu komukoli kromě grandů, kardinálů a vyslanců.

Od královny jsme šli k princi asturskému; tam není žádný obřad. Obklopí ho zástup, ani on, ani nikdo jiný si nepokryje hlavu; ale nový grand, jeho kmotr, grand či grandi, kteří ho přijeli vyzvednout, a jeho nejbližší přátelé, kteří konají pocty obřadu, stojí nejblíže princi. To trvá několik okamžiků. Bylo tam, a v takových příležitostech vždy bývá, mnoho grandů a jiných pánů; řekli nám, že u princezny asturské by se to odehrálo stejně; ale držela ji na lůžku růže, a tam nejsou vidět ani princezny, ani dámy. K infantům se nechodí, a nešli jsme tam.

Nevím, zda doprovod, který nám až skoro na konec jeho bytu poskytl vévoda z Popoli, grand Španělska a vychovatel prince, byl zdvořilou poctou mně jakožto vyslanci, nebo vyznamenáním náležejícím novému grandovi, neboť se při zdvořilostech tohoto vyprovázení obracel stále stejně k mému synovi i ke mně; ale myslím, že v tom bylo obojí.

Ačkoli je princův byt dole v úrovni nádvoří, až na čtyři nebo pět schodů, procházeli jsme při vstupu i při odchodu dlouhou řadou halapartníků ve zbrani, a králova familia na nás čekala a doprovodila nás ke kočáru, a viděla nás odjíždět, stejně jako nás přijala při vystupování, což jsou dvě pocty náležející jen první třídě, stejně jako španělské a valonské gardy, které jsme našli ještě ve zbrani na náměstí.

Vrátili jsme se domů týmž způsobem, jakým jsme přijeli, a mezi stejně početnými diváky. Jinými ulicemi se tam už sjela dobrá a početná společnost, téměř všichni grandi, mnoho jejich nejstarších synů, množství pánů a lidí z vyšší společnosti. Bylo nás u stolu přes padesát, a bylo tam několik dalších početných stolů přátel, důvěrníků, a dokonce i grandů, pánů a lidí z vyšší společnosti, kteří si tam chtěli sednout. Posadil jsem se na poslední místo. Vévoda del Arco, vévoda z Alby, můj druhý syn — neboť starší byl nemocen — a ti, kdo nám laskavě chtěli pomoci konat pocty, jako vévoda z Lirie, vévoda z Veraguy, princ z Masserana, princ z Chalais a jiní, se rozsadili na různá místa, aby byli víc po ruce. Hostina se líbila. Jedlo se, pilo, mluvilo a dělal se hluk, jako by se to dělalo ve Francii. Trvala přes tři hodiny. Mnoho lidí se u mne bavilo až do velmi pozdních hodin a podávalo se hodně čokolády a hodně občerstvení. V následujících dnech nás přišli navštívit všichni grandi, jejich nejstarší synové a množství jiných pánů a lidí z vyšší společnosti, to je zvykem; a nazítří jsme šli s mým synem poděkovat vévodovi del Arco a vévodovi z Alby.

Nyní je třeba přejít k ostatním vyznamenáním a výsadám postavení grandů Španělska. Nebudu se pouštět do ničeho cizího, leda pokud to bude nutné k jejich lepšímu vysvětlení.

Madrid je krásné a velké město, jehož nerovná poloha, často na velmi strmých svazích, dala snad podnět k druhům vyznamenání, o nichž budu mluvit.

Řekl jsem už, že nikdo bez výjimky, kromě krále, královny, infantů a velkého štolby v královských vozech, nesmí jezdit po městě s více než čtyřmi mezky — mezky nebo koňmi, to je totéž; ale k tahu kočárů tam skoro nikdo koně neužívá. Jede-li se na venkov nebo se odtud vrací, pošlou se k městské bráně dva nebo čtyři mezci, aby tam čekali; tam se zapřáhnou a při návratu se tam stejně tak nechají. Prostý lid a ti o málo výš smějí jezdit jen se dvěma mezky, vyšší stupeň se čtyřmi, ale bez postilióna. Titulados a několik druhů úředníků mají postilióna; ale nic není upraveno přesněji než tyto způsoby jízdy, a nikdo nesmí zasahovat nad to, co mu náleží. Velký počet osob, které mají postilióny, byl snad příčinou dalšího druhu rozlišení: jsou to provazové postraňky, velmi ošklivé pro všechny stavy, ale krátké pro nejnižší z těch, kdo mají postilióna, dlouhé pro vyšší stupeň a velmi dlouhé pro grandy, kardinály a vyslance a pro velmi málo jiných, jako státní rady, předsedy rad a, myslím, rytíře Zlatého rouna atd.; a ani ti je nemají tak dlouhé jako grandi. Jedině podle spřežení se poznává postavení osob, které potkáváme na ulicích, a to se velmi zřetelně rozeznává; a kočí mají zručnost, která mě vždy udivovala, když zatáčeli prudce a na nejužších místech, aniž by kdy zamotali nebo zapletli své nejdelší postraňky. Neviděl jsem, že by kočí grandů jezdili s odkrytou hlavou, leda při obřadu, jako při coberturě nebo při něčem podobném; povšiml jsem si toho však u kočích manželek grandů a u předního nosiče nosítek grandů, jejich manželek a jejich nejstarších snach.

U královny mají manželky grandů sametový polštář a jejich nejstarší snachy damaškový nebo atlasový, bez zlata a stříbra. Sedají si na ně. Všechny ostatní, ať jsou jakkoli význačné, stojí nebo sedí přímo na zemi. Ale ve Španělsku nikde nevidíte holou podlahu; všechny jsou pokryty krásnými rohožemi ze sítiny, které jsou tamní zvláštností; nechytají oheň, jsou velmi jemné, často vzorované krajinkami v černé a žluté a jinými věcmi zhotovenými přímo pro daná místa; všechny vydrží nekonečně mnoho let a jsou mezi nimi velmi drahé; zametají se, někdy se sejmou a vyklepou, nic není čistšího ani pohodlnějšího. Vnitřní místnosti mají přes ně v každém ročním období koberce. Koberce v paláci jsou té největší krásy, a právě na těchto kobercích sedají dámy, které nemají polštář, a zvedají se z nich s ohebností, půvabem a hbitostí, i ty nejstarší a bez jakékoli opory, že mě to vždy udivovalo.

Zvyk takto sedat, i v soukromých domech, začínal v době mého vyslanectví značně ustupovat používání našich sedadel.

V divadle jsem viděl jen polštáře, na nich sedící dámy, které na ně mají právo, a ostatní hned za nimi přímo na zemi na koberci.

Sedí jako ve Versailles po obou stranách, a král, královna a infanti v jedné řadě naproti jevišti, všichni v křeslech, král úplně vpravo, pak královna; po nich infanti za sebou podle pořadí; královský nejvyšší hofmistr na skládací stoličce těsně vpravo od krále; camarera mayor těsně vlevo od posledního infanta, na polštáři. Za křesly kapitán tělesné gardy ve službě, nejvyšší hofmistr královny, vychovatel prince asturského, vychovatelka infantů, sedící na stoličkách. Žádné jiné sedadlo, a všichni muži stojí, grandi i ostatní, ačkoli jsou představení velmi dlouhá. Vpravo od krále je ve zdi výklenek zavřený žaluziemi, do něhož se vstupuje zezadu. Sedí tam jen vyslanci a papežský nuncius v rochetě a kamailu, vedle něhož jsem těmto představením víc než jednou přihlížel; on nikdy jinak oblečen nebyl. Na plese, který je uspořádán jako naše plesy u dvora a které jsou tam velmi krásné, jsou křesla a stoličky vzadu jako v divadle; nejvyšší hofmistr a camarera mayor na svém polštáři také, ale jiné polštáře tam nejsou, jsou to stoličky seřazené v jedné řadě na každé straně. Sedí na nich manželky grandů a jejich nejstarší snachy. Za nimi a bez promísení všechny ostatní dámy; nejprve velké dámy, mezi sebou v pořadí, jak přicházejí, pak señoras de honor, nakonec komorné, ale všechny sedí na zemi, zády opřené o prázdné stoličky za sebou. Staré ženy všeho věku jsou tam, jako v divadle, v první řadě; druhá řada není, a tančí se tam, muži i ženy, v každém věku, kromě skutečného stáří. Muži stojí za stoličkami a naproti křeslům; nikdo nesedí, ani grandi, ani tanečníci. Vyhradí se nějaký okenní výklenek, mimo dohled krále a královny, kde jsou stoličky pro vyslance, a pokud možno nikdo nestojí mezi nimi a výhledem na ples.

Královna tančí jen s králem a s infanty, ať jde o tance ceremoniální, či o kontratance; princezna asturská také. Je pravda, že v kontratancích tančí se všemi, ale ten, kdo je jejím tanečníkem, kdo ji vede a s nímž hlavně tančí figury, je král nebo některý infant. Maškarní ples jsem neviděl žádný.

Nekoná se žádný veřejný ples u krále — a bývaly často —, žádná představení v paláci — a nejsou tam obvyklá jako u našeho dvora —, žádná veřejná audience cizích ministrů, žádné veřejné audience poddaných — a ty jsou dvakrát týdně; je to jako naše žádosti, jenže každý mluví s králem; vyložím je jinde —, žádné veřejné slavnosti, ať v paláci či jinde, jichž se král účastní, žádný obřad ani úkon jakéhokoli druhu, který by král konal nebo jehož by se účastnil, aniž by na každý z nich byli grandi, jejich nejstarší synové a jejich manželky výslovně pozváni. Je-li to příležitost, při níž se pokrývá hlava, nejstarší synové pozváni nejsou, ani do kaplí, protože tam nemají místo. Zvaní je tak časté a na tolika místech po Madridu, protože nikdo z těch, kdo mají být pozváni, se nevynechává, ani nemocný, že se to děje dosti málo důstojně. Týdenní majordomus vyhotoví oznamovací lístky, datované, bez podpisu, a dá je roznést halapartníky z gardy, kteří jsou tím pověřeni. Rozdělí se podle čtvrtí. Je tam jen věc sama ve dvou slovech, bez zdvořilosti a bez pečeti, a adresa pro každého. Koná-li se nějaký obřad čistě grandezy mimo palác, kde král není přítomen, což je velmi vzácné, ačkoli jsem jeden takový viděl od té doby, co jsem byl grandem, doručuje se oznámení stejně, v téže formě a z týchž rozkazů. Takto jsem byl vždy zván jako vévoda Francie, ještě než jsem byl grandem, i k obřadům, k nimž mi král sám prokázal tu čest, že mi nařídil se dostavit, i k těm, kterých jsem se měl účastnit ze své vyslanecké hodnosti a na místě vyslance, odděleně od grandů, jako při kaplích; a od té doby, co můj druhý syn podstoupil svou coberturu, jsme byli on i já vždy zváni a byli jsme spolu mezi grandy, jako grandi. Z toho plyne, že grandi jsou doprovodem krále všude a jeho nejpřirozenějším i nejskvělejším průvodem. Nikdo jiný není nikdy zván, leda vyslanci při mnoha příležitostech, jako při slavnostech a kaplích; a o této lépe vše vysvětlí plán.

Rozmístění a zasedací pořádek, když španělský král drží kapli:

Poznámky

  1. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Slovo je v rukopise vynecháno. Vysvětlivka: Podle Chéruela (viz pozn. níže) šlo o 1. února 1722.↩

  2. Vysvětlivka: Španělským vyslancem v Paříži, který tam zemřel roku 1711, byl Antonio Martín Álvarez de Toledo, 10. vévoda z Alby; dědicem se stal jeho strýc Francisco.↩

  3. Ediční poznámka: José Antonio de Mendoza Caamaño y Sotomayor, markýz z Villagarcíi, byl později (1736–1745) místokrálem Peru, nikoli Mexika.↩

  4. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Osobou, o níž Saint-Simon v této pasáži mluví, je jeho mladší syn Armand-Jean de Saint-Simon, markýz z Ruffecu, narozený 12. srpna 1699 a přijatý za granda Španělska 1. února 1722, jak uvidíme v dalším průběhu těchto Pamětí. Právě aby tomuto synovi zjednal grandezu, žádal Saint-Simon, aby byl vyslán jako mimořádný vyslanec do Španělska. Sám vypráví k roku 1721, že řekl vévodovi z Orléans, tehdejšímu regentovi Francie, že ho prosí, „aby mu dal toto vyslanectví se svou ochranou a doporučením u španělského krále, aby markýz z Ruffecu byl učiněn grandem Španělska“.↩

  5. Ediční poznámka: Nákresy (plány), k nimž Saint-Simon odkazuje, elektronická předloha neobsahuje; překládáme jen jejich legendy. Číslo 0 označuje v originále místa, kde nikdo nestojí.↩

  6. Poznámka vydavatelů (edice 1856): O grandech Španělska lze kromě Imhofa, na něhož Saint-Simon odkázal výše, nahlédnout do těchto autorů: J. A. de Tapia y Robles, Ilustración del nombre de grande… (Madrid 1638, in-4); J. M. Márquez, Tesoro militar de caballería… (Madrid 16?2, in-folio; rok v předloze nečitelný); Muñoz, Discurso sobre la antigüedad de la rica hombría (Madrid 1739, in-4); J. Berní, Creación, antigüedad y privilegios de los títulos de Castilla (Valencie 1769, in-folio); konečně dílo Noticia de las órdenes de caballería de España y cruces y medallas de distinción (Madrid 1815, 4 sv. in-16). Ediční poznámka: Názvy jsou v elektronické předloze zkomoleny OCR; uvádíme je v podobě obnovené podle smyslu.↩

  7. Vysvětlivka: „K nohám Vaší Excelence.“↩