Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola patnáctá

Když španělský král drží kapli, což se děje velmi často a o čemž budu mluvit jinde, čeká na něho jeho dvůr u dveří jeho soukromého bytu. Projde asi dvěma místnostmi, pak si pokryje hlavu. Grandi, kteří jdou bez pořádku před ním a kolem něho, princ asturský, který jde za ním, kapitán gard ve službě, který je vždy grandem, a patriarcha Indií, je-li kardinálem, který jde vedle kapitána gard, si všichni pokryjí hlavu. Jde se dlouhou cestou velkými a nádhernými pokoji a tak se dojde do kaple, kde každý udělá poklonu královně, která je na tribuně; pak se postoupí a udělá se poklona oltáři; ta je vždy po španělsku, to jest takové, jaké jsou poklony našich rytířů Řádu Svatého Ducha a při všech našich obřadech. Jen vyslanci ji dělají obvyklým způsobem; král ji udělá po španělsku naproti svému místu a každý zaujme svoje. Patriarcha, je-li kardinálem, naproti králi, a toto [místo] vyložím jinde, jinak na lavici biskupů, kde skoro nikdy žádní nejsou, protože všichni velmi přesně sídlí ve svých diecézích a protože otázka kříže, který kaple nechce strpět, brání toledskému arcibiskupovi, aby tam byl. V mé době byl patriarchou Indií kardinál Borja.¹

Zatímco celebrant začíná mši u paty oltáře, kardinál vyjde ze svého místa, kde má u sebe jen jednoho almužníka, stojícího po jeho pravici v komži, a následován čtyřmi královými majordomy, jdoucími v řadě za ním, přistoupí doprostřed oltáře, aniž vystoupí na jediný stupeň, pozdraví jej, pak krále a hned prince asturského, obrátí se zády k oltáři, pozdraví královnu, pak vyslance, kteří povstanou a ukloní se mu, a nakonec grandy, kteří učiní totéž; a abych to už neopakoval, pokaždé, když vychází ze svého místa a vrací se na ně, dělá tytéž pozdravy úklonou, jako to dělají naši biskupové, a majordomové za ním zároveň po španělsku. Jde ke králově klekátku, u něhož král stojí, říct polohlasem introit, pak se vrátí. Přináší mu políbit evangelium, i princi; jde je okouřit, aniž by od nich byl pozdraven, a přináší jim políbení pokoje, pak královně. Když tam jde a vrací se odtud — a je to celá délka kaple —, vyslanci a grandi stojí. Při odchodu z kaple si král a grandi pokryjí hlavu a vracejí se, jak přišli. Pážata, která nesou pochodně při Sanctus, udělají po příchodu na své místo poklonu oltáři, zároveň králi a princi, královně, zároveň kardinálovi a vyslancům, nakonec grandům. Je to po španělsku, sklopením pochodní všech najednou a jakoby do taktu: je to skutečný dril. Vždy je kázání ve španělštině. Kazatel vyjde ze sakristie a přijde vkleče přijmout kardinálovo požehnání, pak udělá zmíněné poklony a vystoupí na kazatelnu, a stejně tak se vrací.

Koná-li se procesí, jako na Hromnice, nejsou přítomni vyslanci, protože by mohli jít jen před králem nebo za králem, jak jdou za kapitánem gard, když se jde do obvyklých kaplí a vrací se z nich. Vpředu tedy jejich místo není. Vzadu by oddělovali královnu, nebo aspoň dámy její družiny, takže v tyto dny nejsou zváni a nikdy tam nejsou. Po kardinálově svěcení svící jde král, následován princem a svým kapitánem gard, doprostřed oltáře, kde je kardinál v křesle na nejnižším stupni, takže král nevystupuje na žádný. Nejvyšší hofmistr jde sám po jeho pravici, následován jedním nižším úředníkem. U místa, kde je kardinál, najde majordoma, který mu podá polštář. Nejvyšší hofmistr jej položí před krále, který vkleče přijme svíci od kardinála, po něm princ; pak nejvyšší hofmistr polštář odejme a vrátí jej majordomovi, klekne, přijme svíci, po něm kapitán gard, a vrátí se na svá místa. Když už je král na svém, jdou všichni grandi podle toho, jak sedí na své lavici, vkleče přijmout svíci, a hned nato duchovenstvo, jemuž byly svíce rozdány před králem, sestoupí ze svých lavic a vyjde v procesí, pak duchovní, kteří jsou u oltáře, a kardinál, za nimi grandi po dvou, nakonec král, s nejvyšším hofmistrem téměř v jedné řadě po pravici, princ za ním vedle kapitána gard; to vše najde královnu uvnitř u dveří její tribuny; kardinál jí při průchodu podal svíci, i všem, kdo jsou na tribuně. Grandi se královně hluboce ukloní. Král ji také pozdraví; ona ponechá mezi sebou a princem krátkou mezeru a jde v procesí mezi svým nejvyšším hofmistrem a svým velkým štolbou, následována infanty. Za nimi jde sama camarera mayor, dámy královny po dvou, pak dámy infantů. Král a grandi si mimo kapli pokryjí hlavu. Páni a lidé z vyšší společnosti jdou po stranách, někteří vedle grandů nejblíže králi, většina vedle dam; pak jde prostý lid. Po obou stranách krále jsou důstojníci tělesné gardy, a ten, který slouží u královny, jí nese vlečku. Obchází se chodbami paláce, což vyložím jinde. Při všech procesích je týž pořádek. Při tomto jsme byli můj syn a já na lavici grandů, několik jich mezi námi, a tam se stalo, jak jsem řekl, že mě náhodou předešel. Král i všichni po přijetí svíce políbí kardinálův prsten.

Na Popeleční středu jsou vyslanci přítomni. Po svěcení jde kardinál, následován nunciem a majordomy, doprostřed oltáře jako výše, kde si oba vezmou štolu od jednoho z přisluhujících u oltáře; celebrant udělí popelec kardinálovi, který se jen ukloní, ten pak jemu, ale celebrant klečí, pak nunciovi, který se ukloní a vrátí na své místo, pak všemu duchovenstvu. Král přijde v doprovodu jako při rozdávání svící a polštář se mu podá stejně. Když on a princ přijmou popelec a polštář je odejmut jako při svících, přijdou přijmout popelec vyslanci, pak nejvyšší hofmistr, který tam zůstal; potom kapitán gard, pak všichni grandi, načež ho kardinál jde udělit královně, infantům a všem, kdo jsou na tribuně. Královna se kaple nikdy neúčastní jinde než na tribuně; v obyčejné dny je to místo, kde ona a král slyší mši a kde ve stanovené dny přijímají svátost, a nikdo tam nevstupuje kromě jejich vysokých vnitřních úředníků a dam královny a infantů. Nad ní je velká tribuna pro hudbu, která je výborná a početná, a nad tou ještě jiná pro dueňy a criadas² paláce, kam nevstoupí žádný muž. Komorné jsou u vchodu a v zadní části královniny tribuny.

Je třeba poznamenat, že ani vyslanci, ani grandi nemají v kapli polštář; koberec jejich lavice a lavice biskupů i nízké lavičky před vyslanci sahají až na zem a jsou z dosti ošklivé tapiserie, pro všechny stejné. Nízká lavička před kardinálem je z červeného sametu a není širší než ostatní. Jeho křeslo je z hladkého dřeva se zcela rovnými opěrkami; sedadlo a opěradlo, které mu podpírá jen ramena, jsou z červeného sametu s obnošeným zlatostříbrným prýmkem kolem, čtyřhranného tvaru, s velkými zlacenými hřeby v odstupech a kolem s menšími, jako ta stará zámecká křesla; jeho polštář u nohou je z červeného sametu; křesla, polštáře a podložka klekátka krále a prince jsou ze sametu s hojným zlatem či stříbrem, nebo z nádherné látky. Často se mění, ale králova jsou vždy mnohem bohatší než princova a jsou natočena šikmo k oltáři.

Místo kapitána tělesné gardy působilo velké obtíže. Filip V. je první, kdo měl tělesnou gardu a kapitány gard, podle francouzského vzoru. Jeho předchůdci měli jen halapartníky, jak si je ponechal, jejichž kapitán však jako takový nemá nikde místo, a nemnoho kopiníků, velmi ubohých, jejichž kapitán nebyl ničím. Grandi, kteří jsou v kaplích jedinými sedícími laiky, nechtěli strpět, aby kapitán gard ve službě seděl, nebo, byl-li grandem, aby seděl mimo jejich lavici. Tato obtíž byla vyřešena tak, že se kapitán gard vybíral jedině z grandů. Ale to je neuspokojilo; chtěli, aby ten, který má službu, seděl bez rozdílu s nimi na jejich lavici, a španělský král, který se jím dával obsluhovat podle vzoru našeho dvora, si činil nárok mít ho sedícího za svým křeslem. Nakonec se po mnoha hádkách dohodli kompromisem, že bude mít banquillo, to jest malou lavičku pro jednoho, pokrytou jako lavice grandů, opřenou šikmo o zeď na místě, které je vyznačeno v plánu. Při nešporách je týž zasedací pořádek, v Retiru jako v paláci a kdekoli král drží kapli. Jen královnina tribuna nemůže být všude umístěna ve stejné úrovni ani na konci kostela; královna je však vždy na nějaké tribuně a tato změna jejího místa nepřináší žádnou jinou. Vyložil jsem kapli zhruba jen ve vztahu ke grandům; podrobněji ji popíšu jinde. Když král jede slavnostně k Panně Marii z Atochy, která je na samém konci Madridu, má se za to, že ho doprovázejí jen jeho vysocí úředníci, kteří jedou před ním nebo za ním v jeho kočárech, a královnu stejně tak její dámy. Grandi tam zváni nejsou a nemají tam místa.

Slavnosti na Plaza Mayor, která je velmi velká a má pět stejných pater, se všemi okny s balkóny, jsou dosti vzácné. Viděl jsem jich tam několik kvůli oběma sňatkům, a všechny obdivuhodné. Budu o nich mluvit v pravý čas. Zde stačí říci, že uprostřed je zvláštní dům pro krále a jeho dvůr; naproti přes šíři náměstí, mezi tím, jsou vyslanci, a totéž patro, které je první, je kolem celého náměstí rozděleno grandům a jejich manželkám, každému zvlášť, takže grand má nejméně čtyři balkóny za sebou, každý pro čtyři nebo pět osob, to jest čtyři pohodlně a pět dost snadno, neboť jsou všechny stejné a vystupují ven o tři stopy. Má-li grand jeden či více úřadů, které mu dávají právo na místa, připojí se hned k jeho balkónům jakožto grandovým; ale to je dosti vzácné. Druhé a, je-li třeba, třetí patro se rozdělují stejně. Rozkazy k tomu dává nejvyšší hofmistr a balkóny jsou určeny v lístcích, takže každý ví, kam jít, aniž by se zmýlil. Co pak zbývá míst až do pátého patra, je k dispozici madridskému corregidorovi, takže ti, kdo nemají místa z titulu grandezy, nebo, což je velmi vzácné, úřadu, je dostávají až po všech grandech a úřadech, a proto mají místa průměrná nebo špatná, a to ještě stěží pro to málo, co zbývá pro celý dvůr a město; takže většina urozených osob, mužů i žen, žádá o místa na balkónech grandy, s nimiž jsou přátelé. Cizí ministři je dostávají od nejvyššího hofmistra před pány, kteří nejsou grandy. Tak je tomu, jakmile se slavnost koná mimo palác. Koná-li se na náměstí před palácem, kde jsem také viděl obdivuhodné slavnosti, rozdávají se okna po místech týmž osobám, ale s menším pořádkem a pohodlím, a vždy majordomy na rozkaz nejvyššího hofmistra. Při jedněch i druhých je pořádek takový, že nikdy nevznikne sebemenší spor a že se přichází i odchází s velkou snadností, ačkoli tlačenice není menší než ta, pro niž člověk ve Francii vždy lituje své zvědavosti na podívané a slavnosti.

Grandi jsou zváni k obřadům se stejnou přesností. Tak jako jsou slavnosti, na něž se nikdo jiný nezve, ačkoli je tam celý dvůr — jak jsem to viděl na plesech a představeních při sňatku, s výjimkou vyslanců, kteří byli pozváni také —, tak jsou i obřady, na něž se zvou jen oni, nebo téměř jen oni. Zváním jiných rozumím, že se jim vzkáže, aby se dostavili; neboť formální oznámení se nikdy nezasílá než jim. Dostali je k obřadu podpisu svatební smlouvy krále a infantky, který popíšu na svém místě. Vstoupili tam jen oni a nejvýznačnější páni, a lidé z vyšší společnosti v zástupu viděli krále a grandy vcházet do místnosti, kde se obřad konal, a vycházet z ní, a velmi malý počet nezbytných úřadů a míst; ty však byly připuštěny mimo řadu grandů a mnohem dál od stolu a od krále. Stejně tomu bylo při sňatku prince asturského, ačkoli se konal v Lermě u Burgosu. Král tam zprvu chtěl jen svou obvyklou družinu, protože tam jel šest týdnů předem na hon. Ale ke sňatku byli pozváni všichni grandi; oni, jejich manželky, nejstarší synové a snachy dostali všichni určená ubytování a byli nejblíže obřadu; manželky a snachy grandů na svých polštářích. Tento obřad popíšu na svém místě. Uvidíme tam také v pravý čas veřejné audience poddaných a cizích ministrů, na něž jsou grandi zváni a mají pokrytou hlavu. Při procesích, která se konají venku a jichž se král účastní a na něž jsou také zváni, mají ombrello, to jest slunečník.

Vždy jsou také zváni na cortes, což ve Francii nazýváme generálními stavy; ale španělské cortes dělají skoro jen to, že vyslovují uznání, skládají holdy a přísahy, a nemají ani nároky, jaké mají francouzské. Být jich tedy účasten neznamená zasahovat do záležitostí, tím méně jim dodávat váhu a autoritu. Na těchto shromážděních, která se obvykle konají v krásném kostele hieronymitů v Buen Retiru v Madridu, který slouží tomuto paláci za kapli, předcházejí grandi všechny poslance v zasedacím pořádku i ve všem ostatním.

Když král grandovi píše, nazývá ho bratrancem a jeho nejstaršího syna příbuzným; stejně i jejich manželky.

Ve všech městech a místech, kde král není, mají grandi v kostele na svém místě, prvním v chóru, koberec, polštář na kolena a jeden na lokty; nejstarší synové grandů jeden polštář. Tak jsem je měl já i můj druhý syn v toledské katedrále při velké mši a při kázání, a hrabě z Lorges jeden polštář. Můj starší syn zůstal nemocen v Madridu. Kvůli tomuto polštáři hraběte z Lorges jsem požádal o polštáře i pro hraběte z Céreste, bratra markýze z Brancasu, pro abbého ze Saint-Simon a pro jeho bratra, a dostal jsem je jen s velkými obtížemi a z ohledu ke mně, jak mi bez okolků řekli. Všichni kanovníci byli na svých místech. Důstojnost a bohatství tohoto prvního kostela Španělska jsou známy; budu o nich mluvit jinde.

Odkládám také na pravý čas vylíčení obřadu křtu infanta dona Felipe, na nějž byli pozváni všichni grandi a jejich manželky, jejich nejstarší synové a snachy, a byli nejblíže krále a obřadu. Spokojím se zde s poznámkou, že měli tu nepříjemnost, která vyvolala hluk a velké stížnosti, že museli nést insignie, které měli nést jen majordomové.

Mají všude občanské pocty, to jest to, co ve Francii nazýváme čestným vínem, dary a pozdravy měst a honorace. Mají dělostřelecké salvy, stráž a všechny vojenské pocty, první návštěvu místokrálů a generálních kapitánů armád a provincií a čestnou stranu u nich jednou jedinkrát, jsou-li důstojníky či poddanými země, v níž místokrál velí, u něhož si zachovávají jiné druhy vyznamenání před ostatními pány týchž zemí, kteří nejsou grandy, a slouží podle své vojenské hodnosti. Vyložil jsem to výše, stejně jako pocty, které mají u papeže, rovné poctám italských panovníků, a v Římě ve všem podobné výsadám obou princů papežského stolce, kteří jsou sami grandy.

Postavení cizích knížat, které se ve Francii ponenáhlu zavedlo tak, jak je vidíme, ať ve prospěch mladších synů panovnických rodů, ať ve prospěch rodů francouzských pánů, kteří je získali kousek po kousku, je ve Španělsku zcela neznámé, stejně jako ve všech ostatních zemích Evropy, které mají přední hodnosti a úřady odpovídající našim korunním úřadům. Ve Španělsku tedy není jiné postavení než postavení kardinálů, vyslanců a grandů Španělska, přičemž postavení hlavy či prezidenta Rady Kastilie je věc zcela zvláštní, ačkoli je nad všemi. Viděli jsme výše, že knížata z panovnických rodů ve španělských službách byla činěna doživotními grandy. Byl to jediný způsob, jak jim dát postavení, jehož požívali, aniž si kdy činili nárok na jakékoli zvláštní vyznamenání či na cokoli mezi ostatními grandy. Grandi se stejnou výhodou udrželi i vůči panovníkům, kteří byli v Madridu, i vůči vévodům savojským. Tito panovníci sice grandy učiněni nebyli, protože tam také neměli pobývat, ale žádného nepředešli a neodvážili se s nimi setkat. Jedině syn Savojska, pozdější slavný vévoda Karel Emanuel, tam měl jakési vyznamenání, ale jen poté, co byl domluven jeho sňatek s infantkou, a s ohledem na to; a i ta vyznamenání nad grandy byla dosti skrovná.³ O princi waleském, pozdějším nešťastném Karlu I., se nemluví: předpokládaný a přímý dědic koruny Velké Británie je nad všemi pravidly. Hraběnka ze Soissons, matka slavného prince Evžena, se v Madridu nikdy nemohla objevit na veřejnosti ani vídat královnu jinak než v nejužším soukromí, navzdory své přízni, svým pletichám a důvěrnostem, které nakonec vyústily v to, že ji otrávila a uprchla, aby unikla trestu za svůj zločin.⁴ Když princ a princezna z Harcourtu doprovázeli tutéž královnu do Španělska, nemohli tam dosáhnout žádného postavení, protože princ z Harcourtu měl hodnost vyslance jen pro obřad sňatku, který se konal v bídné vesnici kousek před Burgosem, kudy jsem projížděl.⁵ Ani žádný pán, který nebyl grandem Španělska, ani žádná urozená žena jim nechtěli ustoupit. Ani Karel II., ani Monsieurova dcera, jeho nová manželka, v tom neshledali nic k pokárání, ona nic k připomínkám, on nic k nařizování. Princ a princezna z Harcourtu se tedy byli nuceni rychle vrátit, aby unikli tomu, co pro sebe shledávali ponižujícím. Proto také tato princezna z Harcourtu, tak drzá díky přízni paní z Maintenon, tak podnikavá, tak prostořeká, o této cestě nikdy nemluvila.

Kurfiřti a vládnoucí knížata Německa i knížata Itálie s nimi u sebe ve všem jednají jako s rovnými a dávají jim čestnou stranu, a dokonce i vévodové savojští, až do posledního, který dávno předtím, než se učinil králem, s nimi i s kardinály přestal takto se stýkat.

Politika a moc Karla V. jim zjednaly všechny tyto výhody v cizích zemích a politika a moc rakouského domu je jim tam od té doby dovedla udržet, jak jsem už řekl. Nemohly se opírat o nic jiného než o výhody, které jim byly dány v jejich vlastní zemi, a Karel V. i jeho nástupci vždy věřili, po vzoru papežů vůči kardinálům, že úcta k nim a jejich velikost rostou a udržují se úměrně velikosti, která z nich vychází. Všechno je jen příkladem, nejen pro papeže, ale i pro tyto panovníky, správnosti této myšlenky, kterou zde není místo rozvádět.

Neplodnost španělských královen od Karla V. nezanechala od jeho vlády žádné prince krve. Sotva který mladší infant vyšel z dětství; sotva jediný dosáhl jinošského věku, a stal se kardinálem a arcibiskupem toledským a brzy nato zemřel. Vídal se tam tedy skoro jen dědic koruny, a nikdy druhá generace. Naši princové do Španělska necestovali, takže neexistuje pravidlo ani příklad o vztahu princů krve ke grandům. Jediný, koho lze uvést, je pan Princ, ten hrdina, který navzdory svému nucenému postavení ve Flandrech dovedl vždy udržet celou svou nadřazenost nad donem Juanem, generálním guvernérem Nizozemí a velitelem vojsk, který si hrál na španělského prince krve, ačkoli byl jen levobočkem; stejně ji udržel nad všemi ostatními, s tou gradací navíc, oč převyšoval hlavu Nizozemí a armád, který to snášel velmi netrpělivě, ale nikdy se mu neodvážil nic upírat. Don Juan si počínal ještě důvěrněji vůči anglickému králi, jehož postavení bylo za Cromwellovy uzurpace ještě mnohem stísněnější a nuceno přivírat oči nad výhodami, které si don Juan troufal osobovat. To pana Prince rozladilo, a ten, nespokojen s tím, že ho naučil, jak se chovat k němu samému, chtěl mu ještě uštědřit to pokoření, že mu ukáže, co dluží anglickému králi. Několik dní poté, co tento panovník přijel do Bruselu a co pan Princ zpozoroval nepříliš slušnou důvěrnost, kterou si k němu don Juan dovoloval, pozval je oba k obědu se vším, co bylo v Bruselu nejvýznamnějšího. Všichni přišli, a když bylo prostřeno, oznámil to pan Princ anglickému králi a následoval ho do jídelny. Kdo byl překvapen? Don Juan, když spolu se společností, která šla za anglickým králem a panem Princem, spatřil na velmi velkém stole jediné prostření s kadenasem,⁶ jediné křeslo a žádné jiné sedadlo. Jeho překvapení ještě vzrostlo, pokud to bylo možné, když viděl, jak pan Princ podává anglickému králi vodu k umytí rukou a pak bere ubrousek, aby mu posluhoval. Jakmile král usedl ke stolu, poprosil pana Prince, aby si přisedl se společností. Pan Princ odpověděl, že budou mít oběd v jiné místnosti, a podvolil se teprve, když mu to anglický král naprosto přikázal. Tu pan Princ řekl, že král nařizuje přinést prostření. Posadil se v odstupu, ale po pravici anglického krále, don Juan po jeho levici a všichni pozvaní po nich. Don Juan pocítil celou hořkost lekce a byl vzteky bez sebe; ale po tomto příkladu se už neodvážil chovat k anglickému králi tak, jak se odvážil začít.

Viděli jsme výše postavení levobočků ve Španělsku. Levobočci králů z něho vytěžili. První don Juan zastával vysoké úřady, proslavil se slavným, ale málo plodným námořním vítězstvím u Lepanta, přecházel z místokrálovství do místokrálovství, protože se Filip II. bál jeho schopností a držel ho, jak mohl, v dálce. Při takovém lesku získal titul Výsost jako infanti, osvojil si téměř jejich způsoby, měl velmi značnou domácnost a skončil předčasně v Nizozemí způsobem, který nikomu není neznámý. Tento příklad razil cestu k velikosti druhému donu Juanovi, který neměl menší schopnosti než první, ačkoli byl sevřen užšími hranicemi. Dovedl ji udržet klikami a stranou, která často přiváděla k zblednutí královnu matku Karla II., regentku, a vyrvala jí její nejdůvěrnější služebníky; není tedy divu, že měl titul Výsost a téměř domácnost infantů a že mu napodobování mnoha jejich způsobů trpěla strana téměř celého Španělska, která se udržovala, dosahovala svého a těžila proti regentce a vládě jen v stínu jeho ochrany a která za zletilosti Karla II. vyhnala tuto královnu do Toleda, odkud se ke dvoru vrátila až roku 1679, po smrti dona Juana, který vždy vládl pod jménem krále a nezapomněl na žádnou z výhod, jaké mohou dát příklad, moc a velká strana, kterou si vytvořil. Oba donové Juanové zemřeli bez dětí, když stáli v čele armád a provincií, první ve třiceti dvou letech, druhý v padesáti.⁷ O titulu Výsost a o postavení, které si ve Španělsku osobovali paní des Ursins a pan z Vendôme a které se oběma různým způsobem stalo osudným, budu mluvit v pravý čas.

Taková jsou zhruba postavení, výsady, vyznamenání a pocty grandů Španělska. Nevidíme u nich nutnou účast na ničem z vlády státu ani z jeho vnitřní správy, ani jejich hlas v jakémkoli rokování či soudu; žádné zasedání v jakémkoli dvoře či tribunálu, žádné rozlišení, ani pro jejich grandezy, ani pro jejich osoby, ve způsobu, jak jsou v jakémkoli případě souzeni. Je sice pravda, že mezi nimi vždy byli státní radové, to jest ministři, až do počátku vlády Filipa V., ale vždy spolu s jinými, vždy osobním povýšením, nikdy z nutnosti hodnosti. Závěti králů, kteří zanechávali nezletilé syny, někdy jmenovaly jednoho granda do rady, kterou ustanovovaly, za všechny ostatní a jejich jménem, ale jimi výslovně určeného a vybraného; a je-li jmenován jako grand, není to, jak je vidět z právě uvedeného, proto, že by tam grand jako takový byl nutný, nýbrž z ohledu k nim, a aby se nezdálo, že nebyl nalezen žádný hodný přijetí.

Ve slavné závěti Karla II., o níž lze říci, že byla dílem několika grandů, kteří ji podepsali, a jiných grandů, kteří o ní věděli, a v regentské vládě, která v ní byla ustanovena do příjezdu jmenovaného nástupce, vidíme ohledy na úřady, místa, funkce, osobnosti, ale nic nebo téměř nic nedáno hodnosti granda, jejíž součinnost a autorita se v opatřeních tak veliké váhy, která rozhodovala o osudu této velké monarchie, nezdá nutná. Vidíme, že grandi byli povoláni k otevření závěti Karla II. po jeho smrti, což je snad nejvznešenější a nejslavnostnější úkon, k němuž kdy byli povoláni. Ale říkám úkon, a ne funkce, protože tam žádnou neměli a šlo jen o to, aby se jako první, a s náležitou slušností vůči předním pánům monarchie, dozvěděli, v čí prospěch o ní zesnulý král rozhodl, jakou formu vlády předepsal a koho do ní připustil, a aby se tomu podrobili bez jakékoli formy hlasování či rokování. Tak to učinili právě ti, kdo je svolávali a dobře věděli, co se najde. Ale jedinečný a bezpříkladný případ monarchie bez známého nástupce si jistě žádal takovou formalitu ve prospěch největších, nejvýznačnějších a předních pánů téže monarchie, nadaných nejvyšší hodností, aby tatáž monarchie byla předána tomu, koho do ní zůstavitel povolal, aniž se jich tázal nebo s nimi o tom mluvil. Tento případ tak mimořádný, či spíše tak jedinečný, tedy sám o sobě nezakládá grandům žádné rozhodovací ani soudní právo v čemkoli; ostatně tam ani nesoudili, ani nerokovali, nýbrž poslouchali, dozvěděli se ustanovení a podrobili se jim, aniž by kdo pronesl jinou řeč než souhlasnou, a většina jedním slovem nebo mlčením. Nic se tím tedy nezískalo ani ve věci vnitřních zákonů, ani ve věcech státních. Z tohoto velkého a jedinečného příkladu, příkladu tak význačného, a ze všeho, co bylo uvedeno předtím, je tedy nutno uzavřít, že hodnost granda spočívá jedině v obřadním lesku postavení, přednosti, výsad, poct a vyznamenání a ve velmi privilegovaném a nezbytném doprovodu, který je ozdobou krále.

Od katolických králů nebyl žádný španělský král korunován a žádný nenosil při žádné příležitosti královský ani zvláštní šat. Katoličtí králové, to jest Ferdinand a Isabela, korunováni byli, a před nimi byli korunováni všichni jednotliví králové ve Španělských zemích. Nemám žádnou zprávu, že by ricos-hombres měli při těchto příležitostech šat vlastní jejich hodnosti nebo zvláštní funkce. Tato království byla malá, málo mocná, stále ve sporech mezi sebou a znepokojovaná Maury; lze předpokládat, že se tam všechno dělo vojensky a prostě. Ať je tomu jakkoli, od té doby, co jméno a hodnost granda zrušily na samém počátku vlády Karla V. ricos-hombres, nebyl při žádném obřadu ani příležitosti žádný zvláštní šat, stejně jako ho nemá španělský král.

V různých španělských řádech i v řádu Zlatého rouna převážila nad jejich hodností, i nad hodností infantů, představa starého rytířství. Tito princové ani grandi tam nemají jinou přednost než podle stáří přijetí, a mezi přijatými zároveň podle věku. Filip V. je první, kdo dal princi asturskému, který zemřel jako španělský král, postavení nad všemi rytíři Rouna a polštář pod nohy na kapitule, ale sedícímu na prvním místě pravé lavice s rytíři, loket na lokti, bez odstupu a bez rozlišení od rytíře, svého souseda, a konajícímu funkci nejstaršího rytíře bez rozdílu, což je upravit řetěz novému rytíři a připevnit jej na své straně, zatímco kmotr jej připevňuje na druhém rameni a kancléř řádu vzadu, a pak obejmout nově přijatého jako všichni ostatní rytíři; a ještě bylo nutné, aby španělský král o tuto přednost a tento polštář rytíře požádal, a ti mu je přiznali, ačkoli se jim to zdálo velmi nové. Po tomto příkladu měli tutéž výhodu i ostatní infanti. To, co zde vyprávím, jsem viděl při přijetí svého staršího syna; ale je pravda, že při přijetí Maulévriera, které bylo o něco později, připevnil princ asturský sice jednu stranu jeho řetězu, ale když došlo na objetí, ani se nepozvedl, neobjal ho, ani to nepředstíral, a dal si políbit ruku. Po obřadu mi o tom většina rytířů mluvila a mluvili o tom mezi sebou jako o bezpříkladné a velmi urážlivé novotě, z níž by měli radost kvůli Maulévrierovi, který byl velmi nenáviděn, ale jejíž důsledek pro rytíře, kteří budou jmenováni později, a odtud pro řád, je nesmírně dráždil. Nevím, jak se to dělo potom.

Při vší velikosti a pýše grandů Španělska se přece jen ucházejí o úřady, jimž by člověk stěží uvěřil a u nichž nevidí nic, k čemu by je mohly vést. Někdy je dokonce sami vykonávají; jindy za sebe dosadí někoho, kdo je vykonává v jejich nepřítomnosti; a konečně někteří je mají jen jako čest. Tyto úřady nejsou pod jinými jmény nic jiného než městská konšelství, i v nevelkých městech, spolu s prostými šlechtici a měšťany. Někdy jsou konšely téhož města dva nebo tři grandi, a ve všem z nejvýznačnějších; jsou i takoví, jimž tuto podivnou čest nabízejí i ta nejmenší městečka a kteří ji neodmítají. Ale už toho je snad příliš na to, abych prostě podal správnou představu o grandech Španělska a jejich hodnosti, která, jak se zdá, dosud jen udeřila do očí a do uší, aniž by pronikla o mnoho dál. Vrátí se ještě nejednou do řeči při různých věcech z mého vyslanectví.

Nechci však tuto látku uzavřít, aniž bych řekl jednu nepříjemnou pravdu. Totiž, že není neslýchané ani nové, že králové udělovali grandezu za peníze. Tento druh obchodu se udál víckrát a za více než jedné vlády, a viděl jsem ve Španělsku víc než jednoho granda tohoto druhu. Když se to dělá, je to zcela prostě. Nezahaluje se to žádným závojem pro přítomnost ani maskou pro budoucnost; jedná se zcela prostě, dohodne se cena, a ta je vždy vysoká; peníze se donesou do královy pokladny a král v tutéž chvíli grandezu udělí. Jsou dokonce takoví i z význačného rodu, ale ti z význačného rodu, kteří si ji koupili, nejsou Španělé.

Shrňme nyní, co bylo řečeno o zvyklostech grandezy, jak jsme to učinili pro to, co se týká její podstaty a základu: spojíme-li jedno s druhým, budeme mít na několika řádcích přehled všeho, co se této hodnosti týká.

Žádné vnější znamení grandezy na kočárech ani na erbech. Ani královna nemá přehoz na kozlíku. Od bratrského sdílení poct vévodů a grandů přijalo několik z nich, i z těch, kdo ze Španělska nevyjeli, vévodský plášť, ale téměř žádný rodilý Španěl. Znamení v jejich domech žádná, kromě baldachýnu. Mají jej ze sametu a často s erbem vyšitým na zadní straně atd. Státní radové a titulados, mezi nimiž jsou velmi podivní, je mají také, ale z damašku, s portrétem krále na zadní straně, jako by tam baldachýn byl kvůli portrétu; zábradlí nemají ani král a královna.

Vzdávání se grandez neznámé, ale nejstarší synové grandů mají vyznamenání a jejich manželky se téměř v ničem neliší od manželek grandů; přesto dva příklady za Filipa V., jeden po bitvě u Almansy pro vévodu z Berwicku, druhý pro mne při příležitosti dvojího sňatku: dva jedinečné případy, dva cizinci, dva muži, kteří jako vévodové Francie už požívali všech poct grandezy, a obě výjimky obsažené přímo v udělení; případ hraběte z Tessé byl zneužitím a k ničemu nevedl.

Cobertura granda velebná, podobná první slavnostní audienci vyslance.

Rozdíl tří tříd: První najde královskou familii, to jest jeho nižší úředníky, při vystoupení z kočáru, týdenního majordoma dole u schodiště a celé schodiště až ke vchodu do bytu lemované halapartníky gardy ve zbrani, nahoře na schodišti několik grandů, kteří sestoupí o dva schody; pokryje si hlavu dříve, než promluví ke králi, a když domluví a udělá poklonu, pokryje si ji dříve, než mu král začne odpovídat, a poslouchá ho s pokrytou hlavou; stráž pluků španělských a valonských gard ve zbrani na náměstí před palácem; přijímá tytéž pocty při odchodu jako při příchodu.

Druhá nemá při příchodu ani odchodu žádnou, najde týdenního majordoma nahoře na schodišti a několik grandů o něco dál, mluví ke králi s odkrytou hlavou, pokryje si ji dříve, než mu odpoví.

Třetí najde týdenního majordoma u dveří králova bytu; žádní grandi jí nejdou vstříc; mluví ke králi a čeká na jeho odpověď s odkrytou hlavou, král jí řekne cubríos, až když mu políbí ruku, a pokryje si hlavu až u zdi. Všechny tři zachovávají u královny tytéž rozdíly v pokrývání hlavy.

Král stojí, královna u sebe sedí v křesle a neříká cubríos, protože grandy nejmenuje. U ní žádné funkce kmotra. Její majordomus doprovází granda jen k první pokloně, kterou dělá s ním; při druhé zdraví grand dámy před grandy, a ne pány ani lidi z vyšší společnosti, stejně jako u krále; jde pronést zdvořilost dámám, které mají titul Excelence, když královna odchází; u prince asturského uctivá návštěva, bez pokrytí hlavy a bez obřadu.

Žádný obřad, žádný veřejný úkon, žádná funkce, žádná veřejná slavnost, kterou král pořádá v paláci či jinde a jíž se venku účastní, aniž by byli pozváni grandi, jejich manželky, jsou-li přítomny dámy, a jejich nejstarší snachy, a nepokrývá-li se hlava, i jejich manželé; a všude při těchto příležitostech, které jsou velmi časté, mají všichni mnoho výhod v počtu i ve vyznamenání míst.

Měli oni i jejich manželky, jejich nejstarší synové a snachy první a nejbližší místa při sňatku prince asturského a byli pozváni, aby tam přijeli do Lermy, stejně tak v Madridu při křtu dona Felipe, kde jsem poznamenal nepříjemnost, kterou měli, když museli nést insignie.

Grandi byli všichni povoláni a byli sami, s nejužší a nejnezbytnější službou, přítomni čtení a podpisu svatební smlouvy krále a infantky.

Mají v kaplích lavici pokrytou kobercem hned po králi a jsou tam zdraveni tolikrát jako král.

Mají pokrytou hlavu při slavnostních a veřejných audiencích a všude, kdykoli ji má král, aniž by jim to říkal.

Když jim král píše, nazývá je bratranci; mají s rozdílem tříd vyznamenání v kancelářském slohu; mají je všichni i v obyčejných dopisech. Nejstarší synové grandů jsou králem nazýváni příbuznými; manželky jako jejich manželé.

Mají mimo Madrid a místa, kde je král, v kostele koberec a dvojí polštář pro lokty a kolena. Mají všechny občanské a vojenské pocty; první návštěvu místokrále a čestnou stranu u něho; jsou-li poddanými a usedlými v místokrálovství nebo válečnými důstojníky, jednou, a pak už ne. Podobně ve vojsku stráž a čestnou stranu u generála jednou jedinkrát, pak slouží jako dobrovolníci nebo v úřadu, který mají; stejně se dvoří místokráli s poctami a vyznamenáními, které mají u něho grandi dané země.

Manželky grandů mají u královny sametové polštáře v každé době a jejich nejstarší snachy damaškové či atlasové, stejně v kostele ke kleknutí, v divadle k sezení; a nyní stoličky na plese; všechny ostatní stojí nebo sedí na zemi.

Vyznamenání jezdit po městě se dvěma a čtyřmi mezky, s postiliónem či bez něho, s krátkými, dlouhými či velmi dlouhými postraňky. Ty poslední jsou jen pro grandy, jejich nejstarší syny, jejich manželky, kardinály, vyslance a prezidenta Rady Kastilie.

Jejich kočí je někdy vozí s odkrytou hlavou, jejich manželky a nejstarší snachy vždy, a v nosítkách má přední nosič vždy odkrytou hlavu i pro grandy, které nese.

Velká přesnost a rozlišování při přijímání a vyprovázení návštěv.

Grandi neustupují nikomu, kromě toho, co jsem řekl o prezidentovi či guvernérovi Rady Kastilie, o královském nejvyšším hofmistrovi, a zřídka kardinálům a vyslancům; žádné jiné postavení než jejich a pro ně, a nyní dané vévodům Francie. Cizí knížata jsou proto činěna doživotními grandy. Panovníci bez výhod nad nimi ve Španělsku, i vévodové savojští. Výhody přiznané slavnému Karlu Emanuelovi, pozdějšímu vévodovi savojskému, skrovné a s ohledem na jeho domluvený sňatek s infantkou. Princ waleský, pozdější anglický král Karel I., mimo srovnání a příklady. Vévoda z Orléans navštívil všechny jejich manželky, měl zacházení infanta, jednal s grandy, jako jedná s vévody Francie. Princové krve stejně, a infanti tak, jak to dělají synové Francie. Odkládá se mluvit o uzurpaci princezny des Ursins a vévody z Vendôme, která jim nepřinesla štěstí, po příkladu obou vyložených donů Juanů. Ani nikdo z těch, kdo nebyli grandy, nechtěl ustoupit princi ani princezně z Harcourtu, kteří doprovázeli královnu, Monsieurovu dceru. Neměli žádné zvláštní pocty, stejně jako potom hraběnka ze Soissons.

Grandi jsou u kurfiřtů a ostatních panovníků považováni za rovné, jako italští panovníci u papeže, a v Římě jako princové papežského stolce.

Mají však ve Španělsku několik nevýhod, které byly uvedeny, vůči guvernérovi Rady Kastilie, kardinálům, vyslancům, královskému nejvyššímu hofmistrovi a v kočáře vůči velkému štolbovi.

Nemají hlas ani zasedání v žádném tribunálu, ani nutný podíl na zákonech či vládě státu, ani rozlišení ve způsobu, jak jsou v jakémkoli případě souzeni.

Mají zasedání nad všemi poslanci na cortes neboli generálních stavech, kteří tam jdou jen skládat hold a nemají nic z nároků francouzských. Jeden za všechny, ale bez nutnosti, byl někdy jmenován v závětích králů do regentské rady. Velmi málo jich mělo podíl na závěti Karla II. Všichni byli povoláni k jejímu otevření, a všichni bez hlasování, aby se jí podrobili — případ jedinečný svou zvláštností i nutností, který jim nepřidává žádné právo.

Žádná korunovace španělských králů od katolických králů a žádný královský šat při jakékoli příležitosti; žádný rozlišující ani zvláštní šat grandů ani jejich manželek.

Žádné postavení ani vyznamenání v řádu Rouna ani v ostatních řádech Španělska. Pořadí se všemi podle stáří v řádu, a při témž přijetí podle věku.

Přijímají městské úřady hluboko pod svou úrovní, které je k ničemu nevedou.

Levobočci, kteří se stali grandy.

Příklady, a několik, a z několika vlád, Španělů i cizinců, kteří si grandezu koupili a zaplatili velmi draze a velmi veřejně; i mezi cizinci význačného původu, několik dosud žijících.

Žádná přísaha za hodnost granda Španělska, protože má jen postavení, pocty atd., a žádnou funkci.

Počet grandů Španělska je v samém Španělsku mnohem větší než počet vévodů ve Francii, nepočítaje grandy usazené v Itálii a v Nizozemí, už před nástupem Filipa V. na trůn, a od té doby značně vzrostl.

A počet, který se téměř nikdy nezmenšuje díky dědění do nekonečna po ženách, takže se může zmenšit jen tím, že grandezy připadnou dědictvím jiným grandům, jako vévodovi z Mediny Celi, který jich shromáždil šestnáct nebo sedmnáct, všechny na své hlavě, a které z něho všechny mohou přejít jen na jednu hlavu, aniž by ten, kdo jich má tak velký počet, měl sebemenší přednost v čemkoli před ostatními grandy nebo mezi nimi, takže je zcela lhostejné, zda jich má člověk několik, nebo jen jednu.