Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola šestnáctá

Když jsme se takto seznámili s hodností granda Španělska v jejím základu, v jejím původu a v jejím nynějším stavu, bylo by třeba podat obdobný výklad o hodnosti vévodů Francie, pairů, vévodů verifikovaných a neverifikovaných neboli patentních, jak se těm posledním nesprávně říká. Ale zde není místo pro rozpravy a zvláštní dějiny, ať se kdo zvláště v poslední době sebevíc snažil zahalit temnotou první hodnost Francouzského království. Ve Francii je dosud příliš známá, než aby bylo třeba pouštět se do podrobností, které by vydaly na svazek. Spokojím se tedy s tím, že předpokládám to, co je pravdivé a co dokazují všichni autoři a všechny obrazy, které zbývají z velikosti této hodnosti a které nevědomost, žárlivost, závist, zlomyslnost, a dodám i pošetilost těchto posledních časů, nedokázaly udusit. Je třeba si připomenout příležitost této odbočky: je to rovnost vévodů Francie a grandů Španělska, dohodnutá mezi králem a jeho vnukem, králem španělským, a vzájemné přiznání týchž postavení a poct; memorandum, které vévodové z Arcos a z Baños předložili španělskému králi, aby si na to stěžovali, a trest, který oba bratři za to vytrpěli; a zkoumání, zda byli v této stížnosti oprávněni, či nikoli, což nelze provést jinak než srovnáním obou předních hodností obou monarchií; ale zároveň nejde o to napsat knihu ani vzdálit se příliš daleko a příliš dlouho od historické látky těchto Pamětí.

Ať pohlížíme na francouzskou monarchii v kterékoli době od jejího založení a na jednotlivé státy Španělských zemí až do jejich sjednocení za Ferdinanda a Isabely, či spíše za Karla V., který po nich dědil a učinil ze všech Španělských zemí kromě Portugalska jedinou monarchii, španělskou monarchii nelze s naší nijak srovnávat. Oddělené provincie, byť s titulem království, z nichž žádná jej nenesla dříve než dlouho po Francii, se tomuto velkému a rozsáhlému celku, sjednocenému pod jednou hlavou, podobají stejně málo, jako se od něho liší stářím koruny. Proto také není žádné úměrnosti mezi velkými vazaly, bezprostředními vazaly francouzské koruny, a vazaly různých částí, z nichž se Španělské země skládaly pod různými vládci, kteří nesli královský titul mnohem později než naši. Ať měli tito první velcí leníci Španělských zemí původně jakékoli funkce, nemohly být důležitější a vznešenější než funkce našich prvních velkých vazalů; a rozdíl byl vždy nekonečný pro rozdíl mezi úzkým kruhem každého z těchto malých, navzájem nezávislých států či království ve Španělských zemích a nesmírnou rozlohou Francouzského království, vždy pod jediným králem; a podíl, jaký jedni i druzí měli na vnitřních i vnějších záležitostech státu, jemuž bezprostředně podléhali, odpovídal váhou i počtem rozloze týchž států, což klade mezi francouzské a španělské velké vazaly další nekonečný rozdíl.

Sestoupíme-li z těchto dávných časů do středověku, vidíme ve Španělských zemích jen zmatek, který způsobila nadvláda Maurů, nutnost bránit se a udržet se proti nim, v níž se nacházeli králové různých provincií Španělských zemí, a příliš často uzurpace, jichž se tito králové dopouštěli jeden na druhém. Vidíme už jen hrubou sílu, nutnost, bezměrné rozmnožování ricos-hombres bez lén. Jejich podíl na záležitostech — míním nutný a z práva — se vytrácí, a od té doby po něm nezůstal ani stín, ani stopa, a v tom se grandi Španělska, nástupci jejich hodnosti, nedostali do lepšího postavení než oni.

Ve Francii zcela naopak. Velcí vazalové měli vždy z práva i ve skutečnosti podíl na velkých vnějších i vnitřních záležitostech. Tento podíl zůstal pairům ze samé podstaty, korunním úředníkům, kteří byli svými úřady velkými vazaly, neboť z nich skládali králi zvláštní lenní přísahu a hold, a dalším velkým vazalům, avšak jen tehdy a jen těm, které se králům zlíbilo k tomu povolat. Toto předávání trvá až do našich dnů, a nemluvě o tolika velkých aktech pairie dávných časů, není vlády, která by jimi nebyla plná, až po tu poslední, ze všech nejabsolutnější. Svědčí o tom všechna lits de justice, která zesnulý král konal, a naposledy svolání pairů velmistrem ceremonií jménem zesnulého krále k aktu zřeknutí, který tak krátce předcházel smrti Jeho Veličenstva.¹

Soud pairů — v některých věcech nutný a téměř ve všech příslušející jim z práva — je rovněž něco, co vždy bylo a dosud trvá; stejně tak slavnostní formy pro rozhodování o pairii nebo pro trestní řízení proti pairovi. Nic z toho ve Španělsku. Nevidíme to u ricos-hombres, a stejně málo u grandů. Jejich grandezy, co do předávání či rozhodování v případě sporu, ani jejich osoby, jsou-li obviněny ze zločinu, se ve způsobu soudního řízení nijak neliší od nejmenšího dědictví či od nejmenšího soukromníka. Pokud jde o samotnou osobu grandů, vše se omezuje na to, že nemohou být zatčeni jinak než na králův rozkaz, a potom už v ničem jiném žádný rozdíl; a ve Španělsku nikdy nebylo řeči o tom, být souzen svými pairy, to jest svými rovnými, což ve věcech pairie či zločinu pairova dosud platí pro pairy Francie.

To jistě stačí k prokázání naprostého rozdílu mezi dnešními pairy Francie a grandy Španělska a k tomu, jak málo správné by bylo srovnávat pod záminkou vhodnosti grandy první třídy s pairy.

Přejdeme-li od samé podstaty hodnosti a jejího starobylého předávání až do našich dnů k její neodlučitelnosti od nositele a k její stálosti, s nesmírným překvapením zjistíme, že grandeza nemá ani jedno, a že ji vidíme nejen pozastavenou při každé změně, i z otce na syna, u všech, které nejsou první třídy, podle vlastního přiznání grandů, ale pozastavenou ještě odkladem či odepřením cobertury, jak dlouho se králi zlíbí, a to u všech tří tříd; a všechny tři jsou navíc odvolatelné, a to navždy, podle králova rozhodnutí, bez jakékoli formy, bez zločinu, bez obvinění, dokonce bez záminky. Nelze popřít, že hodnost tak visící ve vzduchu, tolik v králově ruce a způsobem tak absolutním a tak naprosto závislým, se velmi liší od hodností, jejichž stav je určený, pevný, stálý, jistý navždy a které, jednou udělené, už nepotřebují nové milosti a mohou být odňaty jen se životem, za hrdelní zločin a s nejslavnostnějšími formami.

Je těžké se nepohoršit nad poplatkem uloženým hodnosti jako takové, a tím spíše nad poplatky zdvojenými. Ty, které byly vyloženy, se nepodobají poplatkům z převodu pozemků ani jiným právům vrchní lenní moci. Neplatí tu statek za změnu držitele, neboť grandezy vázané na jména, a ne na pozemky, podléhají týmž poplatkům, a při nezaplacení neručí pozemky, nýbrž je i v tomto případě pozastavena hodnost. Ve Francii dluží šlechta velká, střední i malá službu ve zbrani, ale žádný poplatek sama za sebe. Co platí, jsou daně ze spotřeby a pozemkové dávky, zkrátka cokoli jiného než poplatek za šlechtictví a kvůli jejímu šlechtictví. Jak tedy musí překvapit, když vidíme, že první a nejvyšší hodnost, k níž může nejvýznačnější šlechta ve Španělsku dospět, je zatížena různými poplatky jako hodnost a sama za sebe, a pod trestem pozastavení až do úplného zaplacení? Kdo může pochybovat o rozdílu, který to dále klade mezi hodnost našich vévodů a hodnost grandů Španělska? Konečně je tu prodejnost grandezy, a to ne mezi soukromníky, nýbrž od krále jim: králové ji od Filipa II. za všech vlád občas prodávali, a to bez zastírání a bez tajností. Ať jsou příklady jakkoli vzácné, existují, a opakuji, jsou, a od všech králů od Filipa II.; hodnost vévodů až do našich dnů tento způsob, jak se k ní dostat, který je společný nejmenším úřadům, neznala.

Ze všech těchto tak podstatných rozdílů tedy plyne, že hodnost granda Španělska, ať je jakkoli skvělá, nemůže být srovnávána s hodností našich vévodů, a ještě mnohem méně s hodností pairů Francie, s nimiž grandi Španělska nemají žádnou podobnost, jsouce bez funkce, bez hlasu, bez rady, bez soudu, aniž by podstatně tvořili součást státu víc než ostatní bezprostřední vazalové, a bez přísahy a bez lenní přísahy a holdu kvůli své hodnosti. Je tedy logické, že nikomu z nich nepřísluší cítit se dotčen rovností vévodů Francie a grandů Španělska, dohodnutou mezi zesnulým králem a jeho vnukem, králem, a že vévodové z Arcos a z Baños ke své stížnosti neměli vůbec důvod a velmi málo rozuměli zájmu své hodnosti.

Když jsme takto prozkoumali základ obou předních hodností Francie a Španělska, je třeba přejít k jejich vnějšku.

Jsme-li oslněni některými věcmi, které grandi Španělska uchovali díky moudré politice svých králů a které naši králové nechali u vévodů ponenáhlu zatemnit, ukáže se, že vévodové měli tytéž výhody, že si je téměř všechny zachovali až k polovině poslední vlády a že jsou jiné, v nichž se s hodností vévodů zachází šetrněji než s hodností grandů.

Dvě věci, jedna navenek, druhá uvnitř, činí hodnost granda Španělska mnohem skvělejší než hodnost vévodů Francie. Právě to oslňuje svět ve prospěch grandů Španělska — totiž toho, kdo nezkoumá do hloubky základ hodností, jak jsme jej právě probrali, a hledí jen na nynější zvyklost, aniž by šel dál do minulosti.

Tyto dvě věci se týkají cizích knížat. Viděli jsme, s jakou péčí Karel V. zavedl postavení grandů Španělska v Římě, v Itálii, v Německu a všude, kam sahala jeho moc, a s jakou žárlivostí tento výsledek jeho politiky později udržovali španělští králové v Itálii díky velkým državám, které tam měli od Karla V. až do Karla II., a v Německu s oporou císařů z téhož rakouského domu. Neshledáme, že by se s vévody Francie až k polovině poslední vlády jednalo jinak. Aniž bychom rozebírali příklady, což by vedlo příliš daleko, stačí vidět, jak se jednalo s vévodou z Chevreuse, synem vévody z Luynes, v Turíně a u kurfiřtů, když velmi mladý cestoval. Tyto cesty tvoří část cest Monconyse, tehdy jeho vychovatele, které má každý v rukou a kde se této skutečnosti dotýká bez nejmenší strojenosti, protože patří k tomu, co vypráví. Když vévoda z Rohanu-Chabot jel v sedmnácti či osmnácti letech na cesty, dal mu pan z Lionne formální a podepsaný pokyn, aby se k panu Savojskému choval ve všem jako rovný, kromě čestné strany, a aby si na ní činil nárok u kurfiřtů, a tím spíše u všech ostatních panovníků Německa a Itálie, a aby kurfiřty nenavštěvoval, kdyby dělali obtíže. Nejen vévodové jako takoví, ale i maršálové Francie jako velitelé armád vždy jednali v dokonalé rovnosti s kurfiřty a všemi ostatními panovníky, jak je vidět z dopisů posledního maršála z Créqui, který nebyl vévodou, a všech ostatních. Omyl maršála z Villeroy vůči bavorskému kurfiřtovi vytvořil precedens, a z tohoto precedentu vzešlo, že tentýž kurfiřt, který v Uhrách princům de Conti nic nesporoval, jak mi pan princ de Conti několikrát řekl a vyprávěl, si činil nárok, přestože byl zcela inkognito, na čestnou stranu u Monseigneura a dosáhl toho, že se s ním u něho sešel jen v meudonských zahradách, aniž by vkročil do domu, a že oba nasedli do kočáru, aby se projeli, každý současně svými dvířky. Taková rovnost s dauphinem až dosud nevstoupila do hlavy žádnému panovníkovi, který nebyl králem, a ani jeho samotného, dokud nedovedl vytěžit z hrubého omylu maršála z Villeroy, nenapadlo upírat cokoli princi krve — stejně jako to nenapadlo slavného vévodu lotrinského, který vrchně velel armádě císaře, jehož měl tu čest být švagrem, ačkoli princové de Conti sloužili v této armádě jako dobrovolníci; tak hodnosti sahají na svůj vlastní zdroj, a to papežové a španělští králové moudře předvídali a předešli ve věci kardinálů a grandů.

Uvnitř táž prozíravost, ale společná všem státům Evropy, vytrvale až dodnes odpírala cizím knížatům jakékoli postavení. Jedině Francie jim je zavedla a nechala je ponenáhlu uzurpovat všechny druhy výhod; zprvu se tam uvedli, aniž by si na nějaké činili nárok. Pak se ucházeli o pairii. Pak získali tolik pairií, kolik jen mohli. Uplatňovali jejich výsady. Když zmohutněli, vytvořili Ligu, pod jejíž ochranou postupně rozšiřovali své nároky a která měla dát ponaučení, na něž se nemělo zapomenout. Mnohé pozdější události je znovu připomněly, ale jediným plodem bylo, že uzurpace vzrostly tím, že se k nim přidružily větve rodů francouzských šlechticů, aby snad nebyl nedostatek cizích knížat, pravých či nepravých. Je pravda, že tito poslední nikde nepředcházejí vévody; je dále pravda, že ani praví cizí knížata je dosud nikde nepředcházejí, leda v Řádu Svatého Ducha, a to proti prvním stanovám a prvnímu příkladu prvního jmenování; moc Ligy to dala ve dvou krocích změnit a podivné příčiny tento stav udržely bez formálního rozhodnutí, jen pokračováním zvyklosti. Je dále pravda, že i ti, jsou-li pairy, jdou při všech aktech pairie podle stáří. Je tedy pravda, že ustupují pairům a nikdy je nepředcházejí, kromě řádu, způsobem, jak jsem právě řekl. To stačí k prokázání, že tomu tak nebylo před minulým stoletím, že už tehdy existovali vévodové z prostých šlechtických rodů a že to, co se zavedlo potom, je jen uzurpace, která ponechává hodnost netknutou. Ale je třeba připustit, že množství uzurpací, vyznamenání a těch, kdo jich požívají, lesk a výhody, které z nich těží, zápas o přednost, který u dvora vedou s lidmi, kteří jsou toho unaveni a nikdy se nedovedli dohodnout ani se navzájem podpořit, je tím, co dává nejvěrohodněji vyhlížející záminku grandům Španělska, u nichž tato knížata nemají žádnou poctu, žádné postavení, žádné zajištění; a dají-li se do španělských služeb, nemohou si na žádné činit nárok ani v žádné doufat jinak, než že se sami stanou grandy Španělska. Víc o tom neřeknu, abych nesklouzl k rozpravě proti těmto cizím postavením, která se nikde jinde než ve Francii nestrpí.

K těmto dvěma výhodám, které je třeba připustit, i když jsou jen kůrou a povrchem bez jádra, mají grandi ještě dvě další, které vévodové měli stejně jako oni: vojenské a občanské pocty, jichž je pan z Louvois zbavil pod záminkou šetření střelným prachem, načež se zbytek vojenských a občanských poct ponenáhlu vytratil a byl přivlastněn ministrům, kteří si na ně před tímto nenápadným přelomem ani zdaleka nečinili nárok. Tato výhoda je tedy jednou z těch, které hodnost vévody zvyklostí ztratila; ale nepatří jí o nic méně než grandům, neboť jí vévodové stále požívali až do všemoci pana z Louvois kolem poloviny jeho ministrování.

Tyto čtyři výhody, které zvyklost grandům zachovala a vévodům odňala a které byly oběma stejně vlastní, spočívají tedy jen v rozdílné vůli jejich králů, a v rozdílu vůle tak nedávném, že nechává vidět právo a dlouhou zvyklost ve prospěch vévodů, a ponechává tak jejich hodnost netknutou i v tom, v čem jí vůle králů na povrchu zasadila ránu, kterou nelze popřít, která však proti ní nemůže ve prospěch hodnosti grandů způsobit nic podstatného, protože právo i zvyklost jsou tytéž a záleží jen na našich králích, aby je obnovili, jak byly zčásti až do násilí Ligy a zčásti až do pana z Louvois.

Grandi mají ještě dvě další výhody: jedna je jen příjemnost a vyznamenání, totiž že jsou jedině oni, se svými manželkami, s nejstaršími syny a jejich manželkami, zváni ke všemu, co se koná obvyklého i mimořádného ve slavnostech, zábavách a obřadech u dvora či jinde, když je král přítomen nebo když se konají na jeho rozkaz. To tvoří doprovod, který krále velmi zdobí, a naši králové to dělali stejně až asi do dvou třetin vlády Ludvíka XIV.; nebudu se tedy u toho zdržovat, ačkoli se to ve Španělsku velmi projevuje: tam se grandům k bohoslužbám v královské kapli, k veřejným audiencím a při tisíci jiných příležitostech neustále posílají taková pozvání, jaká ve Francii téměř vůbec neexistují a byla tu vždy čím dál vzácnější.

Druhá výhoda grandů je skutečná; poctivost žádá, abychom ji přiznali, ale je vůči vévodům jediná. Je to postavení a pocty jejich nejstarších synů a manželek těchto nejstarších synů, a nemají-li syny, toho či té, na něž má grandeza po nich podle práva přejít. Vyznamenání synů jsou málo patrná, jako zvaní, o němž jsme právě mluvili, titul Excelence, který se velmi rozmnožil, oslovení jako příbuzných, když jim král píše, a různá jiná; ale vyznamenání jejich manželek, nebo jejich nejstarší dcery, nemají-li syny, jsou ve všem a všude stejná jako vyznamenání manželek grandů, jedinou výjimkou je látka jejich polštářů u královny k sezení nebo před ní v kostele ke kleknutí (řekl jsem to výše): sametová pro manželky grandů v každém ročním období a damašková či atlasová v každém ročním období pro jejich nejstarší snachy. A je pravda, že to nesnese žádné srovnání s nejstaršími syny vévodů a jejich manželkami; nepochybně to souvisí s tím, že ve Španělsku nikdy nedochází k postoupení hodnosti; ale ať jsou naše postoupení jakkoli stará — začala u posledního konetábla z Montmorency —, poctivost žádá ještě přiznat, že naše postoupení tento podstatný rozdíl nevyrovnávají, protože postoupení vytváří vévodu, který tedy má jeho postavení a pocty, jež si zachovává i ten, kdo postoupil, kdežto bez postoupení nemají nejstarší synové vévodů ani jejich manželky žádné vyznamenání, a nejstarší synové grandů a jejich manželky mají jako takoví všechna, o nichž jsme právě mluvili. Ale tato výhoda, ať je jakkoli pevná, a je jedinou skutečnou, kterou grandi mají nad vévody, nemění nic na základu jejich hodnosti; ponechává ji takovou, jaká byla ukázána; je dokonce svědectvím a pozůstatkem onoho rozmnožení ricos-hombres jejich mladšími syny a mladšími syny těchto mladších synů, bez lén, kteří kolem doby Ferdinanda a Isabely jejich hodnost znetvořili; toto rozmnožení bylo při obratném přetavení, jež Karel V. provedl pod jménem grandů, omezeno na rozumnější hranice touto výhodou jen pro nejstarší syny či nutné nástupce grandez, není-li syn, a pro jejich manželky, což odstranilo jakoukoli příležitost k postoupení.

Když jsme v celém rozsahu vyložili šest výhod, které se zdá, že grandi mají nad vévody — říkám zdá, neboť v prvních pěti je jen oslnivost a vévodové je měli stejně jako oni až do poloviny poslední vlády, a stejně jako oni první místa všude, na něž zesnulý král až do své smrti tak žárlivě dbal; svědkem příhoda slečny z Melunu na plese a příhoda paní z Torcy u králova stolu v Marly, jediné dvě, které se toho odvážily —, a když jsme poctivě přiznali pevnost poslední a šesté výhody grandů v osobě jejich nejstarších synů a snach, je třeba přejít k nevýhodám týchž grandů ve srovnání s vévody co do vnějšku.

Ať vévodové utrpěli od kancléře, a dokonce i od strážce pečetí Francie jakékoli novodobé uzurpace, týkají se jen přednosti v radě; a jestliže si kancléř a strážce pečetí uchovali starý způsob psaní a přijímání u sebe, který vévodové a korunní úředníci ztratili, netýká se to vévodů. Ale prezident, a v jeho nepřítomnosti guvernér Rady Kastilie, nedává grandům u sebe čestnou stranu, a ti jsou navíc povinni, jako všichni ostatní, zastavit svůj kočár před jeho, když nedává zataženými záclonkami najevo, že chce zůstat nepoznán. Tak velkou a tak veřejnou úctu prokazují ve Francii vévodové jen králi, královně a synům a dcerám Francie; zdaleka se nevztahuje na soukromou osobu.

Druhý rozdíl, a to každodenní a neméně veřejný, je nesmírná nadřazenost královského nejvyššího hofmistra, a to jako takového nad všemi grandy, i kdyby sám grandem nebyl, jak se už někdy stalo.

Nejen že je všude předchází, aniž by kdy byl mezi ně smíšen, ale má v kapli sametovou skládací stoličku postavenou v čele jejich lavice, a tato stolička, tak od nich odlišená, tam je stále a zůstává prázdná, aniž by ji kdo mohl obsadit, není-li obsazena nejvyšším hofmistrem. Sedí na plese i v divadle na téže stoličce, po pravici krále a těsně vedle něho, téměř v téže řadě, zatímco grandi stojí; a když španělský král přijímá vyslance na trůně, jako Afričany a jiné vzdálené národy, sedí majordomus na podobném místě a na podobném sedadle na trůně, zatímco grandi jsou pod trůnem a stojí. U královny předchází její nejvyšší hofmistr bez obtíží všechny grandy při všech obřadech a audiencích, a královský velký štolba jim nedává čestné místo v králově kočáře, který mu slouží. Všechna tato veřejná a neustálá ponížení ze strany dvorských úřadů jsou vévodům zcela neznámá. Ba co víc, královský nejvyšší hofmistr jako takový a bez toho, že by byl grandem — opakuji, jak se někdy stalo —, požívá veškerého postavení a poct grandů; a co je podivné, je jejich hlavou, a to tak dalece jejich hlavou, že nastane-li nějaká záležitost, která se týká hodnosti grandů, shromažďují se a rokují u nejvyššího hofmistra, a skrze něho jsou králi předkládány a přednášeny důvody či memoranda, která mu chtějí sdělit, a stejně tak skrze něho sděluje král grandům svá rozhodnutí a svou vůli. Nic podobného ve Francii není. Sám jsem byl toho všeho ve Španělsku svědkem, a pokud jde o poslední věc, tak se to odehrálo při křtu infanta dona Felipe, kde jsem byl a kde král chtěl, aby křestní insignie nesli grandi, ačkoli je až dosud nosili jen majordomové; rozkazy, námitky, rozhodnutí, všechno šlo přes nejvyššího hofmistra, a u něho se grandi shromáždili.

Ačkoli grandi neustupují kardinálům, jejichž různá postavení ve Španělsku vyložím v pravý čas, a nenavštěvují je u nich veřejně kvůli čestné straně, snášejí přesto podivné rozlišení, o němž Francie nikdy neslyšela: je to křeslo kardinálů v kapli, zatímco grandi mají jen lavici, pokrytou tapiserií, bez nízké lavičky před sebou, a kardinálové i vyslanci jednu mají, ta vyslanců pokrytá tapiserií jako jejich lavice a nízká lavička kardinálů pokrytá červeným sametem.

V radě, když je tam král a jsou tam kardinálové, mají tam křeslo jako v kapli. Jsou nad grandy, a grandi tam mají jen skládací stoličky.

Grandi, a dokonce i nejvyšší hofmistr, jsou jasně předcházeni vyslanci kaple při rozdávání svící na Hromnice, při udílení popelce a při jiných obřadních příležitostech, kdy se sejdou.

Všechny tyto věci, většinou tak výrazné, tak rozlišující, tak každodenní, jsou vévodům neznámé a právem by se jim zdály obludné.

Infanti jsou ve Španělsku tím, čím jsou zde synové a dcery Francie.

Princové krve tam, dokud ve Španělsku vládl rakouský dům, nikdy nebyli.

Pan vévoda z Orléans, vnuk Francie, byl ve Španělsku přijat jako infant; ale navštívil všechny manželky grandů a jednal s grandy, jak zde jednal s vévody.

Pokud jde o levobočky králů, viděli jsme, co bylo řečeno o obou donech Juanech, jediných dvou uznaných ve Španělsku, a grandi jsou od jakékoli výhody v tomto ohledu velmi vzdáleni.

Ze všeho toho tak oslnivého vnějšku grandů Španělska, který jim jejich králové žárlivě zachovali vně i uvnitř Španělska vůči cizím knížatům a který vévodové měli stejně jako oni, zbývá jen rozdíl pevnosti španělských králů ve vztahu k vlastní důstojnosti oproti povolnosti francouzských králů, jejichž důstojnost sama, jak jsme viděli na příkladu bavorského kurfiřta, utrpěla. Totéž platí o občanských a vojenských poctách, zachovaných až do poloviny poslední vlády, o zvaní na slavnosti a obřady, které bylo odjakživa a až do našich dnů pro vévody ve Francii jako ve Španělsku pro grandy, a o těch vyznamenáních, která jsem právě vylíčil, samých o sobě společných oběma hodnostem, která však většinou přestala v polovině vlády Ludvíka XIV. Protože tedy až dosud trvala, nejsou žádným podstatným rozlišením ve prospěch grandů nad vévody, neboť jejich zastavení vůči těm posledním je tak nedávné; a až se francouzskému králi zlíbí pomyslit, že se to týká jeho důstojnosti, jakkoli je nadřazená, a uvážit, že jen jeho krvi přísluší mít u něho postavení a vyznamenání z rodu, neznámá u všech ostatních národů, a že žádné cizí hodnosti nepřísluší požívat u něho větší výhody, než mají ty, které uděluje on, bude tento vnějšek brzy obnoven a vyrovnán přinejmenším s tím, co oslňuje u grandů Španělska, jejichž jedinou skutečnou výhodou, kterou vévodové nemají, je výhoda, jíž požívají jejich nejstarší synové a manželky těchto synů.

Pokud jde o nevýhody grandů ve srovnání s vévody, nepočítáme nedostatek zvláštních šatů a znamení hodnosti v erbech, ačkoli tento lesk je velmi význačný; ani nedostatek přehozu (housse) na kočáře, protože ho nemá ani královna; ani zábradlí, protože jejich lůžka a ložnice nejsou vidět; ani smísení v řádech, protože ani infanti z něho před Filipem V. nebyli vyňati.

Ale podivná vyznamenání prezidenta, a dokonce i guvernéra Rady Kastilie, křeslo kardinálů, tak výrazná přednost a nadřazenost při zvláštních audiencích, a denně na plesech a v divadle, nejvyššího hofmistra, který sedí vedle krále, kde všichni grandi stojí, jeho předsednictví nad nimi díky jeho úřadu, i když není grandem, ve všem, co se týká jejich hodnosti — to jsou, abych vynechal různé jiné, věci, které mají na druhé misce vah velkou váhu, všechny vévodům naprosto neznámé, a které nemohou přispět k tomu, aby se vévodové z Arcos a z Baños ve svých stížnostech a memorandu jevili oprávněnými.

Přejděme nyní k tomu, co je nejvíce zarazilo a co je nejvíc přimělo k tomuto kroku: že si grandi Španělska pokrývají hlavu před svými králi a že si ji vévodové Francie nepokrývají; že si cizí knížata pokrývají hlavu při audiencích vyslanců a že ti z lotrinského rodu, s vyloučením všech ostatních, vyslance k audienci doprovázejí.

Je třeba si připomenout, co bylo výše vyloženo o starém zvyku být ve Francii před králem s pokrytou hlavou bez rozdílu hodnosti a o nepozorovaném způsobu, jak se změnil změnou pokrývek hlavy, od kápě k čepici, pak k baretu, nakonec ke kloboukům. I když se před našimi králi hlava pokrývala, nikdo s nimi nemluvil s pokrytou hlavou, ani synové Francie. Není tedy divné, že vévodové tuto čest nemají, tím méně od té doby, co se zvyk mít před francouzskými králi pokrytou hlavu, i když s nimi člověk nemluví, ponenáhlu zrušil. Každá země má své zvláštní zvyklosti, které často bývají prvotní příčinou a původem vyznamenání. Ve Francii královnu nelíbá ani muž, ani žena; teprve při sňatku dnešního krále byla tato čest přiznána princům krve; ale vévodkyně a cizí kněžny mají čest sedět před ní a stoličky z milosti, a z mužů synové a vnuci Francie a kardinálové, aniž by toho princové krve, kteří se o to pokusili při sňatku dnešního krále, mohli dosáhnout, a až do smrti zesnulého krále si na to nikdy nečinili nárok; přičemž dámy, které seděly, nikde a nikdy v jejich přítomnosti nezůstávaly stát, což by bylo považováno za velký nedostatek úcty [ke královně], protože taková pocta může náležet jen jediné osobě. Vstávaly tedy, když přišel princ krve tam, kde seděly, a hned se zase posadily; a totéž dělaly pro přední pány. V Anglii všechny vévodkyně líbají královnu a žádná před ní nesedí; takže když anglické královny, manželky Karla I. a Jakuba II., přišly dožít do Francie, měly na vybranou, zda budou s Francouzkami, pokud jde o sezení, jednat po anglicku, nebo po francouzsku, a zvolily to druhé; je tedy pravda, že tyto pocty jsou podle zemí. Proto jsme také viděli, jak toto množství ricos-hombres přestalo pokrývat hlavu před Filipem Sličným, otcem Karla V., z lichocení jemu a ze vzdoru Ferdinandovi, jeho tchánovi, a jak se zvyk znovu pokrývat vrátil až za Karla V., který jej zavedl v podobě, v jaké zůstal při zrušení rico-hombría a zavedení grandezy.

Je třeba si ještě víc připomenout, jakým způsobem se ve Francii zavedl zvyk pokrývat si hlavu před králem. Lze to vidět výše a povšimnout si, že k tomu dal podnět zvyk grandů Španělska, a to svobodou, kterou si vzal španělský vyslanec, jenž byl grandem, když si pokryl hlavu, vida Jindřicha IV. s pokrytou hlavou v jeho zahradách v Monceaux, a náhodou, která tuto čest omezila na prince krve, na cizí knížata a na vévodu z Épernonu, který měl tak daleko k tomu být cizím knížetem, protože Jindřich IV., dotčen tím, že se ten Španěl pokryl, přikázal okamžitě pokrýt si hlavu panu Princi a vévodům z Épernonu a z Mayenne, kteří byli náhodou jediní na té procházce. Odtud si pan z Mayenne činil nárok pokrýt si hlavu při audiencích, k nimž doprovázel vyslance, a dosáhl toho; knížata z rodů lotrinského, savojského, longuevillského a gonzagovského, která také doprovázela vyslance, se ocitla v témže právu. Jakmile toho dosáhla, rozšířilo se to snadno na příslušníky těchto rodů, kteří byli při těchto audiencích přítomni, aniž by vyslance doprovázeli, protože když je doprovázeli, pokrývali si hlavu s nimi; tím spíše na pana Prince a prince krve, a zároveň na pana z Épernonu díky štěstí, že byl na té procházce, kde si pokryl hlavu s panem Princem a panem z Mayenne; a jako pan z Épernonu měli při těchto audiencích pokrytou hlavu i jeho děti. Tento klobouk tedy pochází ze Španělska a zůstal omezen na ty, jimž Jindřich IV. na té procházce dal pokrýt hlavu, a od nich na jejich rody a na rody, které měly za úkol doprovázet vyslance. Teprve zesnulý král jej v různých dobách a opakovaně rozšířil na tři větve šlechtických rodů, ačkoli vyslance nedoprovázejí. Proč a jak, to by nás zde vrhlo do příliš dlouhé rozpravy. Něco z toho bylo možné vidět výše o pánech z Rohanu a o panu z Monaka; od tohoto posledního to nepřešlo na Matignony, kteří od něho získali Monako s dědičkou a nové povýšení vévodství-pairie Valentinois.

Ale nesmí se zapomenout, že tato čest pokrýt si hlavu je zcela omezena na audience vyslanců, a bez zvláštního místa a bez vstupu za zábradlí s princi krve a vyslancem; že se nevztahuje na žádný jiný druh audience ani obřadu, jako na audienci janovského dóžete, který si jako jediný pokryl hlavu,² na hold pánů lotrinských, na audience panovníků atd., takže tento klobouk je výlučně omezen na audience vyslanců, kde jej získali i kardinálové a nikde jinde ho nemají, stejně jako svůj biret před králem.

Ať je tato čest jakákoli, vévodů se netýká, protože ji nelze uplatnit v jejich přítomnosti. Svědkem ta tak slavnostní audience kardinála Chigiho, legáta a latere papeže, jeho strýce, k zadostiučinění za slavnou aféru s Korsičany papežovy gardy, kteří urazili vévodu z Créqui, králova vyslance v Římě.³ Princové krve nemohli být na této audienci, kde legát měl křeslo. Vévodové se jí měli zúčastnit a byli jménem krále zpraveni velmistrem ceremonií, a kvůli jejich přítomnosti bylo cizím knížatům zakázáno pokrýt si tam hlavu. Hrabata z Harcourtu, velký štolba, a ze Soissons, kteří oba doprovázeli legáta k audienci, nevynechali nic, aby dostali svolení pokrýt si hlavu nebo se audience nezúčastnit. Nedosáhli ani jednoho, ani druhého a zůstali tam po celou dobu a stále s odkrytou hlavou. Lze to vidět podrobněji, i s líčením opraveného omylu jedné tapiserie (sv. II, s. 80, 81),⁴ či spíše lži, která je na ní zobrazuje s pokrytou hlavou. Je tedy pravda, že nutná přítomnost vévodů tento klobouk ruší. Jediní dva, kteří jsou při audiencích, kde se hlava pokrývá, přítomni, tam jsou jen z nutnosti svého úřadu, jeden jako první šlechtic královy komory, který v komoře velí a nemůže se jako takový vzdálit, druhý jako kapitán gard ve službě, a jako takový při nutném výkonu svého úřadu, a vůbec ne jako vévodové.

Nemohli bychom po těchto objasněních poznamenat, že tato veliká čest mluvit se španělským králem [s pokrytou hlavou] podivně slábne podmínkami, které jsou jí postaveny proti? Zavedení nutnosti podstoupit coberturu, s úplným pozastavením postavení, poct a vyznamenání, dokud se tak nestane, a přitom moc a zvyk králů ji odkládat, jak dlouho se jim zlíbí, a dokonce navždy, je velká protiváha; nutnost mít od sekretáře estampilly osvědčení o své coberturě, pod trestem, ztratí-li se, začít znovu a podstoupit riziko králových odkladů a mezitím být zbaven veškerého postavení, poct a výsad, není menší, a to při každé změně, i z otce na syna, a i u první třídy. Ve Francii mrtvý uvádí živého v držbu,⁵ aniž by do toho král zasahoval; a pokud jde o pairy, u nichž přijetí v parlamentu toho, v jehož prospěch byla pairie zřízena, určuje pořadí podle stáří pro něho i pro celé jeho potomstvo, tak jako je zápis určuje pro verifikované vévody, kteří nejsou pairy, nástupci v pairii nejsou závislí na svém přijetí v parlamentu ani na ničem jiném, aby požívali veškerého svého postavení, poct a výsad, ať se dají přijmout pozdě, nebo vůbec ne, a nijak to nepoškozuje jejich nástupce.

To, jak se mi zdá, úplně stačí k pochopení, jaká je hodnost grandů Španělska, [jak] v jejím původu, podstatě a základu, tak v její kůře a vnějšku; a to málo, co bylo řečeno o vévodech Francie — protože by bylo třeba svazku, abychom pronikli do hloubky jejich hodnosti, a protože píšu ve Francii, kde ji má člověk znát a kde se o ní najde mnoho memorand a pojednání —, stačí, jak se mi zdá, k prokázání, že grandi nemohou být v ničem srovnáváni s pairy a že vévodové z Arcos a z Baños neznali hodnost vévodů, když si stěžovali na rovnost postavení a poct přiznanou jedněm i druhým v obou královstvích.

Ale po tomto zkoumání je třeba také připustit, že zneužití, k němuž došlo, je nesmírně podivné. Když se zesnulý král a jeho vnuk, král, dohodli na této rovnosti, je zřejmé, že měli na mysli jen bratrství velmožů obou království, aby lépe stmelili bratrství obou národů. Místo aby se zůstalo u úpravy tak rozumné a tak pohodlné pro vévody a grandy, kteří jezdí do Španělska nebo přijíždějí do Francie, začali se z Francouzů dělat grandi Španělska, a to přímo ve Francii: nejprve vděčnost hodná španělského krále vůči vévodovi z Beauvilliers, jeho vychovateli; pak vliv Noaillesů a kardinála z Estrées, podpořený zábavou, jakou král nacházel v dětinskostech hraběnky z Estrées v důvěrnosti soukromí palácových dam, najde vítanou záminku v přepravě španělského krále z Barcelony do Itálie na eskadře, jíž velel hrabě z Estrées, aby ho dal učinit grandem Španělska, aniž by bylo sebemenší podezření z odporu vůči této přepravě.⁶ Ve Francii stačí mít precedens: po nich cesta hraběte z Tessé do Španělska, kde jeho úspěchy ve vojsku byly nulové, s obratností, která mu tak dobře posloužila u dvorů, mu vynesla grandezu. Nemluvím o vévodovi z Berwicku, který bitvou u Almansy vrátil korunu na hlavu španělského krále: statky jeho grandezy leží ve Španělsku a grandi jeho potomstva se usadili ve Španělsku. Tři nebo čtyři vlámští páni, grandi Španělska, jejichž otcové ani oni sami nikdy nevyjeli z Nizozemí či ze Španělska, se přijedou usadit do Paříže a shledají příjemnějším požívat tam prvního postavení ve státě a usadit se tam, než zůstat doma. Vévoda z Noailles, synovec paní z Maintenon, jede do Španělska a je tam hned učiněn grandem, pak se vrátí v nemilosti obou dvorů a po dlouhých letech převede svou grandezu na svého druhého syna, na což zprvu nepomyslel; tak za dvě krátké cesty Rouno při první, grandeza při druhé. Pan z Chalais, synovec prvního manžela paní des Ursins, bez jakékoli služby ve Francii, se jí oddá a je používán k podivným úkolům, za něž je odměnou grandeza, navzdory zesnulému králi, který mu nejen nedovolil ji přijmout, ale rozhněval se tak, že prohlásil, že nikdy nestrpí, aby měl ve Francii její postavení a pocty. Věřili byste, po jeho příhodách vůči panu vévodovi z Orléans a po roztržce mezi tímto princem a paní des Ursins, že to byl právě tento princ, kdo mu za svého regentství dovolil vrátit se do Francie a požívat tam postavení a poct? Přiznávám, že když jsem viděl tolik zneužití, domníval jsem se, že z nich mohu těžit jako ostatní, ale aniž bych panu vévodovi z Orléans zatajil, jak velice je neschvaluji.

Troufám si říci, že je-li po grandezách pánů z Beauvilliers a z Berwicku některá odpustitelná, je to ta, která mi byla dána při příležitosti mého mimořádného vyslanectví, abych požádal o ruku infantky pro krále a sňatek sjednal a podepsal.

Odtud paní z Ventadour, která byla její vychovatelkou, dosáhla grandezy pro hraběte z La Mothe, kterého postavili tak, že mohl být učiněn maršálem Francie, a kterého jeho neschopnost od toho vždy odrážela, který nikdy v životě Španělsku nesloužil a byl dokonale vzdálen tomu, aby se stal vévodou. Domluvený sňatek infanta s dcerou pana vévody z Orléans učinil grandem Španělska velkopřevora Francie, jeho uznaného levobočka. Toto povýšení vzbudilo v bavorském kurfiřtovi touhu dosáhnout téhož pro vlastního levobočka, který byl ve francouzských službách. Tak dobře uplatnil vše, co ho stála jeho věrnost ve službách obou korun, a čest, kterou měl být bratrem paní dauphine, matky španělského krále, že hrabě Bavorský byl učiněn grandem. Maršál z Villars nikdy nesloužil španělskému králi, ani se nepřiblížil k jeho hranicím; přesto mu bylo posláno Rouno, k překvapení zesnulého krále i všech.

Za regentství mu stejně tak připadla i grandeza, aniž se ve Francii či ve Španělsku kdy vědělo proč. Konečně markýz z Brancasu, jemuž cesta do Španělska vynesla Rouno, se tam vrátil jako vyslanec s výslovnou podmínkou vůči panu kardinálovi Fleurymu a Chauvelinovi, tehdejšímu strážci pečetí a náměstkovi prvního ministra, že nebude grandem; ale když tam našel příležitost, dal se učinit grandem proti jejich vůli a pak se z toho dostal, jak mohl, když předtím utrpěl tu nejsmutnější nemilost. Po tomto příkladu tam hrabě z La Marcku, který ho vystřídal, také dosáhl grandezy — a všechny tyto grandezy jsou první třídy. Lze posoudit, zda k ní nedospějí i jiní. Zapomínám na pana z Nevers, jehož otec byl patentním vévodou a který, jsa s králem velmi zle, nikdy nemohl dosáhnout jejího přenesení na sebe. Oženil se s jedinou dcerou Spinoly, který si grandezu koupil a který naštěstí pro něho o něco přežil zesnulého krále, jenž prohlásil, že mu nedovolí požívat postavení. Regent byl po Spinolově smrti shovívavější a brzy nato učinil téhož pana z Nevers vévodou a pairem na naléhání vévodkyně Sforzové, jeho tety.

Nezávisle na grandech Španělska, kteří jsou vévody Francie, to je dvanáct grandů Španělska usazených v Paříži a u dvora, z nichž ani jeden by se neodvážil pomyslet na to stát se vévodou. Je podivné, že se zde dospívá k témuž postavení a k týmž výhodám hodností vzešlou od španělského krále, když nelze dosáhnout té, kterou dává král, a že král strpí, aby jiný panovník než on tvořil, abych tak řekl, vévody z jeho poddaných a v jeho království. Chce-li povýšit na vévodskou hodnost poddané, kteří si to zaslouží a kteří se mu líbí, není snad pánem? Ale co se mu udělat nelíbí, to vidí, jak činí španělský král. Je to snad vzájemnost postavení velmožů obou království, na níž se oba králové dohodli? To se samo nabízí mysli. Španělský král, žárlivější na svá dobrodiní, a Španělé zdrženlivější, dosud neviděli dělat vévody Francie ve Španělsku. Španělé mají pravdu, když pociťují tuto nerovnost a tak mimořádnou rozhazovačnost; není o nic méně pociťována ve Francii, a když se blíže podíváme na samotný mechanismus celé operace, shledáme ji stejně neuvěřitelnou i obludnou.

Všechny tyto francouzské grandezy se zřizovaly jako vévodství, kromě toho, že ve Francii povýšení předchází postavení a pocty, jichž žadatel požívá až potom a v důsledku toho, kdežto ve Španělsku předcházejí povýšení; ale vše by se pro samotného žadatele zhroutilo, kdyby povýšení nenásledovalo, ledaže by, jako grandeza Bournonvillova, byla na samé jméno, což je ve Španělsku velmi vzácné a u žádného francouzského granda neexistuje.

Když je povýšení provedeno a prošlo Radou Kastilie, jsou třeba královské patenty zapsané v parlamentu a v účetní komoře, s novým holdem žadatele králi, a konečně dát tytéž patenty zapsat v Radě Kastilie; rozpornost těchto úkonů je nevysvětlitelná. Povýšením vykonává španělský král ve Francii nejvyšší akt svrchovanosti nad statkem pod královou svrchovaností a činí si z králova poddaného vazala prvního řádu, abych neřekl poddaného; a z jakého titulu? Ze statku ležícího ve Francii, v přímé či nepřímé lenní závislosti na koruně, neboť každé léno se k ní vztahuje, a ze statku pod její plnou svrchovaností, který se tím od ní neodděluje; takže držitel tohoto statku, původně poddaný a vazal krále, svého vrchního lenního pána a panovníka, se jím stává z téhož titulu a z téže držby i jiného panovníka, v jehož království nežije a v jehož království tento statek neleží. A přece právě na tuto operaci, pro niž nelze najít jméno, jsou vydávány královské patenty, aby ji schválily a ratifikovaly, a ty pro Francii dostávají své konečné dovršení zápisem v parlamentu a v účetní komoře. To ještě není vše: je ještě třeba, aby toto schválení, toto královo svolení, tato ratifikace parlamentu a účetní komory, zkrátka aby tyto zapsané patenty byly poslány do Španělska, aby tam byly zase schváleny, ratifikovány a zapsány Radou Kastilie, která, když provedla první úkon zápisem povýšení, provede i poslední zápisem těchto patentů a jejich zápisu ve Francii.

Tak francouzský grand Španělska skládá králi nový hold ze statku povýšeného cizím králem na cizí hodnost, jehož se z tohoto titulu stává bezprostředním vazalem, abych neřekl poddaným, a ocitá se tak se dvěma králi a dvěma vrchními lenními pány a panovníky pro týž statek; dluží tedy jednomu i druhému službu ve zbrani. Co se s ním stane, až tito dva králové spolu začnou válčit, jak se už stalo, a co by se s nimi stalo, kdyby, nedej Bůh, nastal osudný případ zřeknutí? To je o této látce až příliš, ale bylo dobré a zajímavé ji jednou provždy vytáhnout z temnoty a z nevědomosti a ukázat Francouzům, kteří obdivují vše cizí, dávají se tím oslnit a jinak se nechávají strhnout proudem nejfalešnější a nejbláznivější žárlivosti, čím ve skutečnosti je hodnost pairů Francie, verifikovaných vévodů Francie a tří tříd grandů Španělska ve vzájemném poměru, stejně jako neuvěřitelné zneužívání cizích postavení ve Francii, grandez, které se tu zřizují, a Francouzů žijících ve Francii, kteří jsou činěni grandy Španělska. Lituji délky této odbočky, ale nebylo možné ji zkrátit, aniž bych vynechal podstatné části poznatků, které bylo nutné podat. Vraťme se nyní tam, odkud jsme vyšli.