Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola sedmnáctá

Cesta anglického krále mu málo pomohla a od té doby vlekl už jen churavý život. Od poloviny srpna slábl čím dál víc a kolem 8. září upadl do ochrnutí a jiných neduhů, které nedávaly žádnou naději. Král, paní z Maintenon a všechny královské osoby ho často navštěvovaly. Přijal poslední svátosti se zbožností, která odpovídala vzornosti jeho života, a už se jen každou chvíli čekalo na jeho smrt. V této situaci učinil král rozhodnutí hodnější velkomyslnosti Ludvíka XII. a Františka I. než jeho moudrosti. V úterý 13. září jel z Marly, kde byl, do Saint-Germain. Anglický král byl na tom tak zle, že když mu krále ohlásili, sotva na okamžik otevřel oči.

Král mu řekl, že přišel, aby ho ujistil, že může zemřít v klidu, pokud jde o prince waleského, a že ho uzná za krále Anglie, Skotska a Irska.

Těch několik přítomných Angličanů se vrhlo králi k nohám, ale anglický král nedal znamení života. Hned nato přešel král k anglické královně, jíž dal totéž ujištění. Poslali pro prince waleského a řekli mu to. Lze si představit vděčnost a projevy matky i syna. Po návratu do Marly oznámil král celému dvoru, co právě učinil. Nebylo slyšet nic než potlesk a chvály.

Příležitost k tomu byla jistě krásná, ale úvahy se dostavily neméně rychle, i když byly méně veřejné. Král stále doufal, že jeho tak uměřené počínání ve Flandrech, propuštění holandských posádek a nečinnost jeho vojsk, když mohla všechno obsadit a nic tam nebylo schopno se jim postavit, zdrží Holandsko a Anglii, z nichž první byla na druhé tak dokonale závislá, od roztržky ve prospěch rakouského domu. Tehdy to znamenalo hnát tuto naději velmi daleko; ale král si jí stále lichotil, a tím i nadějí, že brzy ukončí válku v Itálii a celou záležitost španělského dědictví a jeho rozsáhlých držav, o něž císař nemohl vést spor jen se svými silami, a to ani se silami Říše. Nic tedy nebylo v rozporu s touto situací víc než toto uznání, a s uznáním prince oranžského za krále Anglie, které slavnostně učinil v ryswickém míru a které až dosud neméně slavnostně dodržoval. Znamenalo to urazit jeho osobu na nejcitlivějším místě, a s ním celou Anglii, a Holandsko v jejím závěsu; znamenalo to ukázat, jak málo se mohou spoléhat na tuto mírovou smlouvu, dát jim výhodnou příležitost shromáždit kolem sebe všechna knížata, která ji uzavřela jako jejich spojenci, a otevřeně s Francií roztrhnout kvůli křivdě, jež se týkala jich samých, nezávisle na věci rakouského domu. Pokud jde o prince waleského, toto uznání mu nedávalo nic pevného; jen probouzelo žárlivost, podezření a vášeň všeho, co mu bylo v Anglii nepřátelské, připoutávalo je čím dál víc ke králi Vilémovi a k zajištění nástupnictví v protestantské linii, které bylo jejich dílem; činilo je to ostražitějšími, činnějšími a prudšími proti všemu, co bylo v Anglii katolické nebo podezřelé z přízně ke Stuartovcům, a rozjitřovalo je to čím dál víc proti tomuto mladému princi a proti Francii, která jim chtěla dát krále a rozhodnout proti jejich vůli o jejich koruně, aniž by král, který tímto uznáním dával najevo aspoň toto přání, měl víc prostředků dosadit prince waleského na trůn, než jich měl k navrácení jeho otce na trůn během dlouhé války, v níž nemusel, jako nyní, bojovat o dědictví španělské monarchie pro svého vnuka.

Anglický král se v těch několika chvílích, kdy byl při vědomí, zdál velmi dojat tím, co král právě učinil. Dal si od něho slíbit, že nestrpí, aby se mu po smrti konal sebemenší obřad; smrt přišla kolem třetí hodiny odpolední 16. září tohoto roku 1701.

Pan princ de Conti zůstával celé ty poslední dny v Saint-Germain, aniž odtud odjel, protože on a anglická královna byli dětmi dvou sester Martinozziových, jejichž matka byla sestrou kardinála Mazarina. Rovněž papežský nuncius tam zůstal, a na předběžný rozkaz papeže uznal a pozdravil prince waleského jako krále Anglie. Večer téhož dne odjela anglická královna ke sestrám Navštívení Panny Marie v Chaillot, které měla velmi ráda, a nazítří v sobotu kolem sedmé večer bylo tělo anglického krále, velmi skromně doprovázené a následované několika kočáry plnými předních Angličanů ze Saint-Germain, převezeno k anglickým benediktinům v Paříži v ulici Saint-Jacques, kde bylo uloženo v jedné kapli jako tělo nejprostšího soukromníka až do doby, zřejmě přinejmenším velmi vzdálené, kdy bude moci být převezeno do Anglie; a jeho srdce k sestrám Navštívení v Chaillot.

Tento panovník byl ve světě tak znám jako vévoda z Yorku a jako anglický král, že se zde o něm nebudu rozepisovat. Velmi se vyznamenal statečností a dobrotou, mnohem víc stálou velkodušností, s níž snášel všechna svá neštěstí, a konečně vynikající svatostí.

V úterý 20. září jel král do Saint-Germain a byl přijat a doprovázen novým anglickým králem, jako byl přijat jeho otcem, když se poprvé viděli; zůstal u něho krátce a přešel k anglické královně. Král, její syn, byl ve velkém fialovém plášti; ona nebyla ve smutečním plášti a nechtěla žádný obřad. Celá královská rodina a všechny princezny krve přišly v neformálních šatech vykonat návštěvu, zatímco tam byl král, který tam zůstal poslední a stál po celou dobu. Nazítří ve středu přijel anglický král ve velkém fialovém plášti navštívit krále do Versailles, a ten ho přijal a vyprovodil, jako kdysi poprvé jeho otce, až k hornímu konci schodiště, tak jak byl sám přijat a vyprovozen. Dával mu stále pravou stranu; nějakou dobu seděli v křeslech. Paní vévodkyně z Bourgogne ho přijala a doprovodila jen ke dveřím své komnaty, tak jak byla přijata a doprovázena ona. Neviděl ani Monseigneura, ani princy, jeho syny, kteří hned ráno toho dne odjeli do Fontainebleau. Po této návštěvě odjel král přenocovat s paní vévodkyní z Bourgogne do Sceaux a odtud do Fontainebleau. Hned nato uznal nového anglického krále i španělský král.

Hrabě z Manchesteru, anglický vyslanec, se od uznání prince waleského za krále Anglie už ve Versailles neobjevil a několik dní po králově příjezdu do Fontainebleau odjel, aniž se rozloučil. Král Vilém dostal zprávu o smrti krále Jakuba II. a o tomto uznání ve svém sídle Loo v Holandsku, když seděl u stolu s několika německými knížaty a jinými pány; kromě zprávy samé nepronesl ani slovo, ale zrudl, narazil si klobouk a nedokázal ovládnout výraz tváře. Poslal do Londýna rozkaz, aby odtud okamžitě vyhnali Poussina a hned nato ho poslali zpět přes moře. Ten vyřizoval královy záležitosti v nepřítomnosti vyslance i vyslance druhého řádu a vzápětí přijel do Calais.

Po tomto rozruchu brzy následovalo podepsání velké útočné a obranné aliance proti Francii a Španělsku mezi císařem, Říší, která na tom neměla žádný zájem, ale která pod rakouským domem už neměla svobodu, Anglií a Holandskem, do níž pak dovedli vtáhnout i jiné mocnosti;¹ to přimělo krále rozmnožit svá vojska.

Zároveň se kardinál z Estrées, který už neměl co vyjednávat v Benátkách ani s italskými knížaty, vrátil do Říma. V Neapoli byla právě udušena vzpoura: řídil ji Sassinet, synovec barona Lisoly, pověřený císařovými plnými mocemi. Byl zajat. Princ z Macchie a vévoda z Telese byli jejími hlavními vůdci a unikli. Princ z Montesarchia, osmdesátiletý, vsedl při prvním hluku na koně spolu s vévodou z Popoli a oba se svými přáteli rozehnali lůzu, která se shromáždila a s níž měla vzpoura začít. To zadrželo ty, kdo měli co ztratit, a vše bylo v okamžiku udušeno. Vévoda Gaetano, který byl do toho zapleten, vyjel z Říma v kočáře císařova vyslance, ačkoli mu to papež zakázal pod pokutou padesáti tisíc tolarů. Vévoda z Mediny Celi, místokrál, si při tom počínal velmi dobře.² Hrabě z Estrées, který byl v Cádizu, dostal zatím rozkaz dovést svou eskadru do Neapole, kde bylo všechno velmi rychle zajištěno. Princ Evžen měl rozkaz poslat tam deset tisíc mužů, kdyby vzpoura uspěla; a abych to dopověděl, vévoda z Mediny Celi byl na samém konci roku odvolán do Španělska s předsednictvím Rady Indií, bohatým a důležitým úřadem. Vévoda z Escalony, obvykleji nazývaný markýz z Villeny, o němž se často mluvilo v souvislosti se závětí Karla II. a který byl místokrálem Katalánie, kde jsme ho viděli poraženého panem z Noailles a pak ještě panem z Vendôme, byl poslán do Neapole jako místokrál; a kardinál del Giudice, bratr vévody z Giovenazza, granda Španělska třetí třídy a státního rady, dostal v Římě rozkaz jet prozatímně jako místokrál na Sicílii, odkud byl odvolán vévoda z Veraguy.

Na samém konci pobytu ve Fontainebleau tam přijel Louville z Barcelony, kde zanechal španělského krále a královnu s princeznou des Ursins a s Marsinem, francouzským vyslancem. Přijel zdánlivě proto, aby králi podal zprávu o tom nejdůvěrnějším, co se ve Španělsku odehrálo během dlouhé a nebezpečné nemoci vévody z Harcourtu, zvláště o novém sňatku Jejich Katolických Veličenstev; ale skutečným účelem jeho cesty bylo dosáhnout, aby král svolil, aby jeho vnuk, španělský král, přeplul do Neapole na eskadře hraběte z Estrées, která se měla vrátit do Barcelony, a aby se na jaře postavil do čela armády obou korun v Itálii. Louville měl u krále několik velmi dlouhých audiencí, sám s ním v jeho kabinetu, někdy u paní z Maintenon, v její přítomnosti. Pan z Beauvilliers a Torcy s ním hodně hovořili, i monseigneur vévoda z Bourgogne. To nejvýznačnější u dvora se hrnulo, aby ho vidělo. Zmocnil jsem se ho zase já a důkladně jsem s ním ukojil svou zvědavost. Vzal jsem na sebe, že ho odvezu do Paříže v den králova odjezdu, ale se zábavnou podmínkou. Španělský král mu výslovně uložil, aby si prošel celý okruh kolem kanálu. Během pěti nebo šesti dnů, které byl ve Fontainebleau, na to neměl čas, takže ráno v pondělí 14. listopadu, kdy jsme odjížděli, jsem ho vzal mezi čtyřma očima na tuto procházku. Při návratu jsme přibrali paní ze Saint-Simon a arcibiskupa z Arles, pozdějšího kardinála z Mailly, a jeli jsme jedním tahem s přípřežemi do Paříže. Té procházce jsem byl rád, protože jsem si s ním mohl pohodlněji promluvit o soukromých věcech, a cestou do Paříže jsem mu položil tolik dalších otázek, že dorazil bez hlasu a nemohl už mluvit.

Mluvil jsem už předtím o úpadku La Touanna a Sauviona, pokladníků mimořádných válečných výdajů, a o tom, že král za ně ručil, aby udržel svůj úvěr.³ V důsledku toho se zmocnil jejich majetku. La Touanne měl v Saint-Maur nejhezčí dům na světě, jehož zahrada sousedila se zahradami Gourvillova sídla, které založila Kateřina Medicejská a postavila tam krásný zámek. Gourville ho dal panu Princi, který ho daroval panu Vévodovi. Nic mu nemohlo být vhodnější než připojit zahrady La Touanna ke svým a mít jeho dům, aby si z něho v Saint-Maur udělal malý soukromý dům pro své zábavy a často i jako přístřeší pro hosty, na něž nestačil zámek, když tam byl s paní Vévodkyní a spoustou lidí. Dostal jej tedy od krále za málo během pobytu ve Fontainebleau. Krátce po návratu tam jel přenocovat s pěti nebo šesti svými nejdůvěrnějšími. Hrabě z Fiesque k nim patřil už velmi dlouho. U stolu, a dříve než mohlo být ve hře víno, vznikl spor o jednu historickou skutečnost mezi panem Vévodou a hrabětem z Fiesque. Fiesque, muž duchaplný a sečtělý, hájil rázně svůj názor, pan Vévoda svůj, a tomu se, snad pro nedostatek lepších důvodů, rozpálila hlava do takové míry, že hodil hraběti z Fiesque talíř do hlavy a vyhnal ho od stolu i z domu. Tak náhlá a podivná scéna vyděsila hosty. Hrabě z Fiesque, který tam přijel přenocovat jako ostatní a nenechal si tam žádný povoz, šel požádat o nocleh faráře a nazítří se vrátil do Paříže, jak nejčasněji mohl. Snadno si lze představit, že zbytek večeře a večera byl velmi smutný. Pan Vévoda, stále zuřivý, a snad i na sebe, aniž to řekl, se nedal přimět, aby se hned za tepla pokusil urážku nějak zahladit. Nadělalo to ve světě velký hluk a věc tak zůstala několik měsíců. Nakonec se do toho vložili přátelé jednoho i druhého. Pan Vévoda, zcela vzpamatovaný, si nepřál nic lepšího, než učinit všechny kroky ke smíření. Hrabě z Fiesque byl tak ubohý, že je přijal; smířili se, a co bylo nejpodivuhodnější, od té doby spolu žili, jako by se mezi nimi nic nestalo.

Vévodovi z La Feuillade se nepodařilo změnit králův názor na sebe. Viděli jsme dříve krádež, které se dopustil na svém strýci, a hněv, do něhož se tím král dostal a který by ho byl stál místo, nebýt Pontchartraina, jenž z čestných důvodů vynaložil veškerý svůj vliv, aby tomu zabránil.

Jeho prostopášnosti všeho druhu, jeho krajní nedbalost ve službě, jeho velmi špatný a velmi ošklivý pluk, jeho každoroční velmi pozdní příjezd k armádě, kterou opouštěl dříve než kdokoli jiný, to vše ho drželo v jakési velmi zřetelné nemilosti. Byl dokonale urostlý, měl velmi vznešené vzezření a způsoby a tak duchaplnou fyziognomii, že vynahrazovala jeho ošklivost a žlutost a odporné pupínky jeho tváře. A ta fyziognomie nelhala; měl mnoho ducha, a všeho druhu. Dovedl přesvědčit o svých zásluhách ty, kdo se spokojili s povrchem, a především měl řeč a obratnost, jimiž okouzloval ženy. Stýkat se s ním bylo pro toho, kdo se chtěl jen bavit, okouzlující; byl ve všem velkolepý, štědrý, zdvořilý, velmi statečný a velmi galantní, hrál vysoko a ušlechtile. Na všechny tyto vlastnosti si velmi zakládal, byl velmi chlubivý, velmi smělý, velký rozdavač zásad a morálních ponaučení a rád se přel, aby se blýskl duchem. Jeho ctižádost byla bez hranic, a protože v ničem neměl vytrvalost, jako ji neměl v ničem jiném, střídavě nabývala vrchu tato vášeň a vášeň k rozkoši. Velmi usiloval o pověst a vážnost a měl umění užitečně se dvořit osobám obojího pohlaví, od jejichž uznání mohl nejvíc doufat, a tímto potleskem, který strhával další, se prosadit ve velkém světě. Zdálo se, že chce mít přátele, a mnohé dlouho klamal. Bylo to srdce do dna zkažené, duše z bláta, bezbožník z módy a z povolání; zkrátka nejdůkladněji nepoctivý člověk, jaký se za dlouhou dobu objevil.

Byl bezdětným vdovcem po dceři Châteauneufa a sestře La Vrillièra, státního sekretáře, s níž žil velmi špatně bez jakékoli příčiny a s dokonalým pohrdáním. Nevěda v návalu ctižádosti, kde se chytit, vymyslel si, že by pro něho Chamillart mohl udělat všechno, když si vezme jeho druhou dceru, neboť Dreux, manžel starší, mu nemohl pro svou bezvýznamnost stínit. Dal to tomuto ministrovi navrhnout, a ten se cítil tím víc polichocen, že jeho dcera byla krutě ošklivá. Chamillart o tom promluvil s králem, a ten ho zarazil. „Neznáte La Feuillada,“ řekl mu; „chce vaši dceru jen proto, aby vás trápil, abyste mě trápil kvůli němu; a já vám prohlašuji, že pro něho nikdy nic neudělám, a uděláte mi radost, když na to přestanete myslet.“ Chamillart ihned zmlkl a zůstal velmi zarmoucen. La Feuillade se nedal odradit: čím víc viděl, že je bez pomoci, tím víc cítil, že jen tento sňatek by mu mohl být jedinou pomocí, a tím víc dal na Chamillarta naléhat. Nelze snadno pochopit, jak se Chamillart po takovém odmítnutí odvážil po nějaké době znovu na krále naléhat, a ještě mnohem méně, jak král — pro toho, kdo ho znal — jeho naléhání ustoupil. Dal Chamillartovi na tento sňatek dvě stě tisíc liber, jak to dělával svým ministrům. Chamillart k tomu přidal sto tisíc ze svého a sňatek byl uzavřen. La Feuillade byl králem špatně přijat, když s ním o tom mluvil po udělení svolení Chamillartovi. Svatba se konala. La Feuillade žil s touto druhou ženou, je-li to možné, ještě hůř než s první, a to hned od počátku; ale uhranul Chamillarta, k němuž se zachoval podivně nevděčně, když už ho nepotřeboval, a který mu přesto zůstal stále zaslepeně oddán, dokud žil. Uvidíme dále, jak drahý tento sňatek Francii přišel.

Fagona, králova prvního lékaře, operoval na kámen Maréchal, slavný pařížský chirurg, jemuž dal přednost přede všemi chirurgy od dvora i odjinud. Fagon, astmatik, velmi hrbatý, velmi vyhublý, velmi křehký a trpící záchvaty padoucnice, byl z chirurgického hlediska špatný pacient; přesto se uzdravil díky svému klidu a obratnosti Maréchala, který mu vytáhl velmi velký kámen. Tato operace vynesla Maréchalovi po nějaké době místo prvního chirurga krále.⁴ Jeho Veličenstvo projevovalo o Fagona, jemuž ve věci svého zdraví svěřil veškerou důvěru, velkou starost. Dal mu při této příležitosti sto tisíc franků. Jaký byl Fagon, bylo možné vidět (sv. I, s. 110)⁵ na samém začátku těchto Pamětí.

Vévoda z Harcourtu přijel ze Španělska a dlouho hovořil s králem a paní z Maintenon a už tehdy začal stoupat vysoko, ale potřeboval snad víc zdraví a jistě víc míry.

Hrabě z Montrevelu, který se na prosbu kolínského kurfiřta, biskupa lutyšského, zmocnil lutyšské citadely, jen velmi málo předstihnuv Holanďany, dal na rozkaz krále i téhož kurfiřta zatknout barona z Méanu, děkana lutyšské kapituly, a jeho bratra se všemi jejich listinami a dal je odvézt na namurský hrad. Byli to dva muži velké ctižádosti, zvláště děkan, který měl mnoho ducha a smělosti a vynikal v projektech, pletichách a intrikách. Byli velmi oddáni králi Vilémovi, který jich hodně využíval, a naposledy se pokusil zlákat guvernéra Huy i s jeho pevností a vypracoval plán obsazení Lutychu Holanďany. Všichni spojenci proti Francii velmi křičeli, rozhořčeni, že jsou zbaveni dvou tak užitečných nástrojů, a ještě víc tím, co se z jejich listin o jejich záměrech vyčte. Už se nehledělo na ohledy, nechali je křičet a oba zajatce pečlivě střežili.

Starý Bissy, bývalý generálporučík a už dlouho vrchní velitel v Lotrinsku a v Trojbiskupství, zemřel v Metách, velmi oplakáván pro svou spravedlnost, kázeň a čistotu rukou. Byl jedním z těch vojáků nízkého původu, které pan z Louvois koncem roku 1688 učinil rytíři řádu. Jmenoval se Thiard, z rodiny, která dala rady a prezidenty parlamentům v Dijonu a Besançonu a biskupa ze Chalon-sur-Saône, velkého básníka, přítele Ronsarda, Desportese a kardinála du Perron, a jinak učence, který zemřel na samém počátku minulého století.⁶

Bissy díky tomuto velení v Lotrinsku našel pro svého nejstaršího syna nevěstu z rodu Haraucourt, která po dlouhých letech zdědila vše po smrti svých bratrů bez dětí. Byl také otcem abbého z Bissy, jemuž zjednal biskupství v Toulu a který se později stal kardinálem a nadělal ve světě podivný hluk.⁷ Když jako docela mladý muž a skoro rovnou z koleje přijel navštívit otce do Nancy, všichni se předháněli, kdo ho víc pochválí. Otec, který byl čestný muž, dobrý občan a pravdomluvný, ztratil trpělivost. „Neznáte ho,“ řekl jim; „vidíte toho kněžíčka, který vypadá, jako by neuměl ani vodu zkalit? To je nespoutaná ctižádost, která bude schopna, bude-li moci, uvrhnout církev i stát do plamenů, jen aby se domohla štěstí.“ Starý Bissy byl až příliš dobrým prorokem. Bude příležitost nejednou mluvit o tomto kněžíčkovi, který si ten vzhled zachoval po celý život.

Pan z Montespanu zemřel na svých statcích v Guyenne, příliš známý neblahou krásou své ženy a jejími četnými a ještě neblahějšími plody. Měl s ní jen jediného syna ještě před královou láskou, markýze d’Antin, Monseigneurova menina, který dovedl z hanby svého rodu náramně vytěžit. Jakmile mu otec zemřel, napsal králi a požádal ho, aby dal přezkoumat jeho nároky na hodnost vévody z Épernonu. Všechny děti jeho matky po večeři prosily krále, aby to udělal, nebo aby ho učinil vévodou, a pan vévoda z Orléans vedl slovo. Tato pošetilost s Épernonem se mu skutečně stala odrazovým můstkem, ale ještě nenastala ta pravá chvíle; nepřekonatelná překážka ho ještě zadržovala: paní z Montespan žila, a paní z Maintenon ji příliš nenáviděla, než aby jí dopřála potěšení vidět povýšení jejího syna.

Navzdory ní měl pan z Chevreuse větší štěstí, když dostal svolení předat svůj úřad kapitána lehké jízdy gardy svému synovi, vévodovi z Montfortu. Kvůli aféře pana z Cambrai se nikdy nedokázala usmířit s jeho starými a vytrvalými přáteli, kteří kdysi tolik bývali přáteli i jejími; zvláště nenáviděla vévodu z Chevreuse a vévodkyni z Beauvilliers. Pana z Beauvilliers snášela víc, ačkoli ho neměla o mnoho raději; paní z Chevreuse byla v její nemilosti nejméně: ale král byl ke všem čtyřem opět tak dokonale nakloněn, že jim paní z Maintenon nikdy nemohla uškodit. Tak skončil tento rok, a s ním všechno královo štěstí.