Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola osmnáctá

Rok začal plesy ve Versailles; mnoho z nich bylo maškarních. Paní vévodkyně du Maine jich uspořádala několik ve své ložnici, přičemž stále ležela v posteli, protože byla těhotná, což byla dosti zvláštní podívaná. Byly i v Marly, ale většina tamních bez masek. Paní vévodkyně z Bourgogne se na všech náramně bavila. Král zhlédl ve velmi úzkém soukromí, ale často a vždy u paní z Maintenon, duchovní hry jako Absalon, Athalie atd.; paní vévodkyně z Bourgogne, pan vévoda z Orléans, hrabě a hraběnka z Ayen, mladý hrabě z Noailles a slečna z Melunu, prosazovaná Noaillesovými, v nich hráli hlavní role ve velmi nádherných hereckých kostýmech. Starý Baron, výborný herec, je učil a hrál s nimi, stejně jako několik lidí z domácnosti pana z Noailles. Pan z Noailles a jeho obratná žena byli vynálezci a podněcovateli těchto soukromých zábav, aby se čím dál víc vetřeli do králova důvěrného okruhu s oporou příbuzenství s paní z Maintenon. Místo bylo jen pro čtyřicet diváků. Byli připuštěni jedině Monseigneur a jeho dva synové, paní princezna de Conti, pan du Maine, palácové dámy, paní z Noailles a její dcery. Kromě nich tam byli jen dva nebo tři dvořané, kteří měli úřad a těšili se královské důvěrnosti, a ani ti ne vždy. Madame byla připuštěna ve svém velkém smutečním šatu: král ji pozval, protože měla divadlo velmi ráda, a řekl jí, že jsouc tak blízkou členkou jeho rodiny, nemá ji její stav vylučovat z toho, co se děje v jeho přítomnosti v tak úzkém soukromí. Tato přízeň byla velmi ceněna. Paní z Maintenon jí chtěla dát najevo, že zapomněla na minulost.

Longepierre, tentýž, který byl vyhnán od pana du Maine za to, že hraběti z Toulouse vtloukl do hlavy, aby si vzal slečnu z Armagnacu, pročež matka i dcera byly dlouho odevšad vyloučeny a neunikly by nejhlubší nemilosti nebýt králova přátelství k panu Velkému — Longepierre, pravím, se konečně vrátil, přimkl se k Noaillesům a napsal velmi zvláštní hru s názvem Elektra, která byla s největším úspěchem hrána na nádherném jevišti u paní princezny de Conti v jejím pařížském sídle. Monseigneur a celý dvůr, který se tam hrnul, ji zhlédli několikrát. Ta hra byla bez lásky, ale plná jiných vášní a nejzajímavějších situací. Myslím, že byla napsána takto v naději, že ji uvidí král, ale ten se spokojil tím, že o ní slyšel mluvit, a představení zůstala omezena na palác Conti. Longepierre ji nechtěl dát jinam. Byl to šibal, intrikán s mnoha duchem, mírný, vemlouvavý, který pod klidem, lhostejností a velmi klamnou filozofií strkal nos a míchal se do všeho, co mohl, aby udělal štěstí. Dovedl to tak, že vstoupil do služeb pana vévody z Orléans, kde ho opět najdeme a kde při vší své rafinovanosti a obratnosti ošklivě ukázal, jaký je, a dal se hanebně vyhnat. Jinak mimo jiné [věci] výborně znal řečtinu a měl také všechny řecké mravy.

Smrt vévodkyně ze Sully připravila plesy o nejlepšího a nejušlechtilejšího tanečníka své doby, rytíře ze Sully, jejího druhého syna, kterého král nechával tančit, ačkoli byl ve věku, kdy by se toho už měl vzdát. Jeho matka byla dcerou Serviena, superintendanta financí, jemuž patřil Meudon, do něhož tolik vložil. Byla chudá, ačkoli dostala osm set tisíc liber a nakonec se stala dědičkou. Ale Sablé, její bratr, se zruinoval v nejošklivější a nejtemnější prostopášnosti, ačkoli byl velmi urostlý a měl mnoho ducha, a abbé Servien, její druhý bratr, který ho měl neméně a byl papežovým komořím, byl znám jen svými prostopášnostmi a italským vkusem, který mu vynesl mnoho nemilostí. Tak v krátké době, a často s hanbou, hynou rodiny oněch tak mocných a tak bohatých ministrů, kteří se ve svém štěstí zdají je zakládat pro věčnost.

Lopineau, Chamillartův úředník pro vyhotovování finančních usnesení, byl už tři měsíce nezvěstný. Byl to muž mírný a zdvořilý, ačkoli vrchní úředník, a čistých rukou, ačkoli odjakživa zaměstnaný ve financích. Všichni ho měli rádi a vážili si ho, a nebyl ženatý.

Když byl v Paříži a jednou odpoledne vyšel sám pěšky, už se nevrátil, a jeho tělo bylo nakonec nalezeno v řece u neuillyského mostu. Tohoto nebožáka zřejmě zajali lotři, aby z něho vymohli výkupné, a dlouho ho drželi, pak ho zavraždili a hodili do řeky, aniž se, ať se ho hledalo sebepečlivěji a ať se pak podnikalo jakékoli pátrání po tomto zločinu, podařilo cokoli zjistit.

Smrt abbého z Wattevillu vzbudila méně hluku, ale podivuhodnost jeho života zasluhuje, abych ji nevynechal.¹ Byl bratrem barona z Wattevillu, španělského vyslance v Anglii, který v Londýně 10. října 1661 uštědřil kvůli přednosti jakousi urážku hraběti, pozdějšímu maršálovi z Estrades, francouzskému vyslanci, což mělo tak velké následky; skončily prohlášením, jež učinil králi hrabě z Fuentes, mimořádný vyslanec Španělska, vyslaný výslovně za tím účelem, že španělští vyslanci u kteréhokoli dvora nikdy nebudou soupeřit s vyslanci Francie. Stalo se to 24. března 1662 v přítomnosti celého dvora a dvaceti sedmi cizích ministrů, o čemž byl sepsán akt.

Tito Wattevillové jsou urození lidé z Franche-Comté. Tento mladší se záhy stal kartuziánem a po složení slibů byl vysvěcen na kněze. Měl mnoho ducha, ale ducha svobodného a prudkého, který brzy ztratil trpělivost s jhem, jež na sebe vzal. Neschopen zůstat déle podroben tak svazujícím řeholním předpisům, pomýšlel na to, jak se z nich vymanit. Našel způsob, jak si opatřit světské šaty, peníze, pistole a koně, který na něho čekal nedaleko.

To vše se snad nemohlo zařídit, aniž by to vzbudilo nějaké podezření. Jeho převor je pojal, jde s paklíčem otevřít jeho celu a najde ho ve světském šatu na žebříku, jak se chystá přeskočit zdi. Převor se dá do křiku; ten druhý ho bez vzrušení zastřelí z pistole a uprchne. Za dva nebo tři dny cesty se zastaví k obědu v bídné krčmě, osamělé uprostřed krajiny, protože se, jak jen mohl, vyhýbal zastávkám v obydlených místech, sesedne z koně a zeptá se, co je v domě. Hostinský mu odpoví: „Skopová kýta a kapoun.“ — „Dobře,“ odpoví náš odpadlík, „dejte je na rožeň.“ Hostinský mu chce namítnout, že je toho na něho samotného příliš a že nic jiného v domě nemá. Mnich se rozzlobí a řekne, že když platí, je to to nejmenší, aby měl, co chce, a že má dost dobrou chuť k jídlu, aby všechno snědl. Hostinský se neodváží odporovat a napíchne to na rožeň. Když už byla pečeně skoro hotová, přijede jiný muž na koni, také sám, aby v té krčmě poobědval.

Žádá jídlo a zjistí, že není nic jiného než to, co vidí, jak se chystá sundat z rožně. Zeptá se, kolik lidí na tom je, a velmi se podiví, že je to pro jediného muže. Nabídne, že zaplatí a sní svůj díl, a je ještě víc překvapen odpovědí hostinského, který ho ujistí, že o tom pochybuje podle vzezření toho, kdo si oběd objednal. Nato cestující vyjde nahoru, promluví zdvořile s Wattevillem a požádá ho, aby laskavě svolil, že když v domě není nic jiného než to, co si zamluvil, mohl by za zaplacení poobědvat s ním. Watteville nechce svolit; strhne se spor a přiostří se; zkrátka mnich s ním naloží jako s převorem a zastřelí ho z pistole. Pak klidně sejde dolů a uprostřed zděšení hostinského a celé hospody si dá podávat kýtu a kapouna, sní jedno i druhé až na kosti, zaplatí, vsedne na koně a zmizí.

Nevěda, co si počít, odejde do Turecka a, abych to zkrátil, dá se obřezat, přijme turban a dá se k vojsku. Jeho odpadnutí ho povýší, jeho duch a statečnost ho vyznamenají, stane se pašou a mužem důvěry v Moreji, kde Turci válčili s Benátčany. Vzal jim několik pevností a počínal si u Turků tak dobře, že se domníval, že může ze svého postavení, v němž se nemohl cítit dobře, vytěžit prospěch. Našel způsob, jak navázat jednání s vrchním velitelem republiky a uzavřít s ním obchod. Ústně slíbil vydat několik pevností a mnoho tureckých tajemství za podmínky, že mu v nejlepší formě přinesou papežovo rozhřešení ze všech zločinů jeho života, z vražd, z odpadnutí, naprosté bezpečí před kartuziány a záruku, že nemůže být vrácen do žádného jiného řádu, plné navrácení do světa s právy těch, kdo z něho nikdy nevyšli, a plné navrácení k výkonu kněžského svěcení, a možnost držet jakákoli obročí. Benátčané v tom našli příliš dobře svůj prospěch, než aby šetřili úsilím, a papež pokládal zájem církve na podpoře křesťanů proti Turkům za dost velký; ochotně vyhověl všem žádostem paši. Když si byl dobře jist, že všechny listiny dorazily vrchnímu veliteli v nejlepší formě, zařídil vše tak dobře, že dokonale splnil vše, k čemu se vůči Benátčanům zavázal. Hned nato se vrhl do jejich armády, pak na jednu z jejich lodí, která ho dopravila do Itálie. Jel do Říma, papež ho dobře přijal; a zcela zajištěn se vrátil do Franche-Comté ke své rodině a liboval si v tom, že kartuziánům okázale dával najevo své pohrdání.

Tak podivné události ho proslavily při prvním dobytí Franche-Comté. Byl shledán mužem činu a intriky; navázal přímé styky s královnou matkou, pak s ministry, kteří ho užitečně využili při druhém dobytí téže provincie. Sloužil tam velmi užitečně, ale ne zadarmo. Vymínil si arcibiskupství v Besançonu, a skutečně byl na ně po druhém dobytí jmenován. Papež se nemohl odhodlat vydat mu buly; hlasitě se dovolával vraždy, odpadnutí a obřízky. Král uznal papežovy důvody a dohodl se s abbém z Wattevillu, který se spokojil s opatstvím Baume, druhým nejvýznamnějším ve Franche-Comté, s jiným dobrým v Pikardii a s různými jinými výhodami.

Od té doby žil zčásti ve svém opatství Baume, zčásti na svých statcích, někdy v Besançonu, zřídka v Paříži a u dvora, kde byl vždy přijímán s vyznamenáním.

Měl všude mnoho koní a povozů, skvělou kuchyni, krásnou smečku, velký stůl a dobrou společnost. Vůči slečnám se nijak neomezoval a žil nejen jako velký pán, velmi obávaný a vážený, ale postaru, velmi tyranizoval své statky, statky svých opatství a někdy i sousedy, a doma vládl zcela neomezeně. Intendanti se museli sklonit a z výslovného rozkazu dvora ho, dokud žil, nechávali být a neodvažovali se mu v ničem odporovat, ani ve věci daní, které si ve všech svých državách upravoval zhruba podle libosti, ani ve věci jeho dosti často násilných podniků. S těmito mravy a tímto vystupováním, které budilo strach a úctu, rád občas navštěvoval kartuziány, aby se chlubil tím, že odložil jejich kutnu. Velmi dobře hrál hombre a tak často v něm vyhrával codille,² že mu zůstalo jméno abbé Codille. Žil tak, stále v téže nevázanosti a v téže vážnosti, skoro do devadesáti let. Vnuk jeho bratra se po dlouhých letech oženil se sestrou pana z Maurepas z druhého manželství.

Villars, na prahu štěstí, uzavřel bohatý sňatek. Oženil se se slečnou z Varengeville, krásnou a velmi vznešeného vzezření, mladší sestrou manželky Maisonse, prezidenta parlamentu (à mortier), rovněž velmi krásné, ale méně půvabné. Byly jen dvě, bez bratra; a nakonec všechno dostala paní z Villars, protože jediný syn paní z Maisons zemřel velmi mladý a jeho jediný syn velmi brzy po něm ještě v dětství, takže se k jmění, které Villars nahromadil, připojilo nesmírné jmění. Varengeville se jmenoval Rocque, byl z Normandie a méně než nic. Courtin, děkan státní rady, tak zadobře s králem, tak známý svými vyslanectvími, o němž se zde často mluvilo, měl jen jednoho syna, abbého, který si z lenosti a prostopášnosti nasadil malý kolárek a zemřel s ním, a dvě dcery. Prezident z Rochefortu z bretaňského parlamentu si vzal jednu; Varengeville dostal díky svému bohatství druhou, krásnou a ctnostnou, s duchem a rozvahou, která vždy zůstávala se svým ovdovělým otcem, vedla mu domácnost a skrze něho se velmi příjemně uvedla do společnosti.

Hlavní záležitostí dne bylo tehdy rozhodnutí o cestě španělského krále do Itálie. Ale protože o záležitostech ne vždy rozhoduje jejich hodnota, zaslouží si intrika, s níž byla tato záležitost potírána i prosazována, podrobnější vylíčení. Louville, poučenější o španělských záležitostech než kdokoli jiný díky důvěře obou dvorů a vlivu, který mu na všechny záležitosti dávala přízeň a naprostá důvěra španělského krále, byl tím, kdo tuto cestu do Itálie vymyslel, kdo pro ni získal pana z Beauvilliers a Torcyho a kdo ji, jakmile si byl jist jejich souhlasem, vnukl španělskému králi ještě před jeho odjezdem z Madridu. Louville byl plný ducha a rozumu, horlivý, ale přímý, a jakmile byl o něčem přesvědčen, nic ho nemohlo odvrátit a tím méně zastavit. Zaujetí, do něhož ho někdy uváděla živost a hojnost myšlenek a důvodů, vystavovalo tento oheň nerozvážnostem. Dopustil se jich, když králi podával zprávu o španělských záležitostech a o přání a důvodech španělského krále jet do Itálie; nechal se unést v řeči o stavu Španělska, o Španělech a o některých významných osobnostech. Pověřen podat zprávu o sňatku španělského krále, nemohl zamlčet, co se při něm odehrálo, výstřednost španělských dam při večeři ve svatební den, pláč a dětinskost královny, která oné noci za nic nechtěla spát s králem a mluvila jen o tom, že se vrátí do Piemontu, zkrátka vše, co jsem o té svatbě vyprávěl. Kromě toho, že tuto zprávu dlužil králi, bylo by marné chtít před ním zatajit příhodu tak veřejnou při večeři, a ostatek, který znal celý vnitřní okruh paláce, zvláště paní des Ursins a Marsinovi, kteří by se neodvážili o tom nepsat. Ale Louville mluvil s králem v přítomnosti paní z Maintenon, která navíc věděla od krále, co se od Louvilla dozvídal v kabinetu mezi čtyřma očima.

Louville byl chráněncem vévody z Beauvilliers, důvěrným přítelem Torcyho a velmi zadobře s vévodou z Chevreuse a vydával se za takového ve zprávě, kterou podával, i v odpovědích na otázky, které mu král kladl, mezi množstvím záležitostí, věcí a zvláštních podrobností, z větší části neznámých, ostatní [známých] jen povrchně vévodovi z Harcourtu, který hned po příjezdu do Madridu dlouho ležel na smrt a ještě velmi dlouho potom se zotavoval v Zarzuele, vzdálen hluku dvora a starostem záležitostí. To vše odcizilo Louvillovi paní vévodkyni z Bourgogne, které vtloukli do hlavy, že Louville prokázal její sestře královně špatné služby. Několik jejích dam, nepřítelkyň pana z Beauvilliers kvůli dvorským intrikám nebo proto, aby se zalíbily paní z Maintenon, spustilo proti Louvillovi a rozdmýchávalo ještě větší povyk, a všichni přátelé pana z Harcourtu se přidali.

Viděli jsme na svém místě nenávist paní z Maintenon k vévodům z Chevreuse a z Beauvilliers, tím větší, že se ve chvíli, kdy je chtěla vyhnat, ukázala bezmocnou, a tito dva páni se se svými manželkami ponenáhlu vrátili ke králi v lepší a důvěrnější přízni než kdy předtím. Viděli jsme také náklonnost, kterou paní z Maintenon chovala k panu z Harcourtu, a jak mu posloužila; a viděli jsme i její nečistý, ale mocný pramen a jak dovedl z něho vytěžit. Tento prohnaný dvořan počítal, že z něho vytěží ještě víc. Jeho zdraví, méně než jeho záměry, ho přimělo žádat o odvolání a urychlit návrat; jeho přijetí je utvrdilo; šlo o to nenechat tak příznivé nálady ochladnout.

Paní z Maintenon ho vodila za ruku. Pod záminkou španělských záležitostí mu obstarávala časté rozhovory s králem, a protože španělské záležitosti ovlivňovaly všechny ostatní, přecházel Harcourt na její radu s králem od jedněch k druhým a díky této opoře mu král naslouchal.

Jestliže Beauvilliers a Torcy byli v její nemilosti, málem se v téže situaci ocitl i kancléř. Viděli jsme, že po jejich velkém spojenectví se jí stal ve financích břemenem a že její touha mít tam generálního kontrolora zcela sobě oddaného víc než jakýkoli jiný důvod vynesla Pontchartraina na místo kancléře, po němž sám nesmírně toužil, jak pro vznešenost úřadu, tak aby se zbavil financí, které nenáviděl.

To, že pominuly příčiny nespokojenosti, přivedlo paní z Maintenon zpět ke kancléři o to méně, že on sám se nikdy nestaral o to, aby se s ní znovu sblížil, a že jeho zřetelné pohrdání nástupcem ve financích a všemi jeho operacemi vytvořilo mezi nimi odcizení, které rozdmýchalo starou zášť paní z Maintenon, prohlášené ochránkyně Chamillartovy. Tak ze čtyř ministrů, kteří tvořili státní radu, měla na své straně jen jednoho. Chtěla tam tedy dostat Harcourta, zvyknout na něho krále a připravit ho na to těmito častými rozhovory, které se měnily v porady.

Spojila ho s panem du Maine a s nejvlivnějšími královými sluhy, kteří na ní záviseli, a zvláště s Chamillartem. On sám si ze své strany úlisností a dobře odměřenými projevy úcty získal divokou nadutost pana z La Rochefoucauld, který, rozený závistník všech a všeho, nenáviděl pány z Chevreuse a z Beauvilliers, aniž věděl proč. Harcourt získal těch několik lidí, které jejich důvěrnost přibližovala ke králi, a zajistil si tak všechny přístupy příznivými. Vysoký let, do něhož se, jak bylo vidět, vznášel a jehož až dosud nedosáhl žádný jiný urozený muž, mu razil cestu ke všem těmto spojením, a být s ním ve styku se začínalo pokládat za známku vybraného postavení. U dvorů není třeba tolik, aby si člověk mohl vybírat. Takové bylo postavení pana z Harcourtu ve Versailles.

Jeho postavení v Madridu nebylo o nic méně slibné. Od Saint-Jean-de-Luz do Madridu a po tu krátkou dobu, co byl zdráv, si ho španělský král velmi oblíbil. Krátce před odjezdem mu svěřil své přání jet do Itálie; poprosil ho, aby mu v tomto záměru pomohl u krále, jeho děda; a konečně na něj naléhal, aby tam přijel, podal mu zbraně do ruky a vedl ho během tažení.

Nespokojil se s tak lichotivým projevem důvěry a od té doby mu několikrát psal totéž, s největší naléhavostí mít ho u sebe ve vojsku a řídit se tam jeho radami, a žádal o něho krále. Tolik přízně a tak skvělého štěstí přesahovalo meze ne Harcourtovy ctižádosti, která byla bez mezí, ale cesty, kterou si určil. Nic si víc neodporovalo než vstoupit zde do rady a zároveň být rádcem španělského krále v italské armádě, jíž pod ním veleli páni z Villeroy a z Vaudemontu, jejichž vliv a opory znal. Pro Harcourta to byla tím větší nesnáz, že si chtěl Španělsko ponechat jako záložní možnost, kdyby překážky pro vstup do rady byly příliš silné. V tom případě bylo jeho plánem vrátit se do Španělska, až se tam Filip V. vrátí, a odtud nabrat nový let a nové síly, aby si po návratu sem vynutil vstup do rady. Nesměl se tedy ukázat jako odpůrce cesty do Itálie, aby neztratil důvěru španělského krále a zálohu, o níž uvažoval; ale když byl tak blízko tomu, aby už tehdy dosáhl vrcholu svých tužeb, musel se především vyvarovat nepřítomnosti v tak podivně nevhodné chvíli, a zavázán, jak byl, neopouštět osobu španělského krále v Itálii, musel mu nade vše tu cestu překazit, a ještě víc ji překazit tak obratně, aby z toho nemohl být obviněn, nebo aspoň usvědčen. Nebylo to snadné počínání, zvláště vůči muži tak prozíravému a tak pronikavému jako Louville, přesvědčenému o důležitosti té cesty a pověřenému přesvědčit o ní náš dvůr, a navíc horlivému a silně podporovanému vévodou z Beauvilliers, Torcym a kancléřem, kterého získal svými důvody, ačkoli byl s panem z Beauvilliers ve zlém a velmi náchylný k názorům opačným, než měl on.

Harcourt, s nejzdvořilejšími, nejvlídnějšími, nejpodmanivějšími a nejotevřenějšími způsoby, byl nejnadutější člověk na světě, nejlhostejnější, kromě ke svému štěstí, nejpohrdavější, ale s tím dobrým rozumem, že se radil, ať už aby si lidi získal, nebo aby si přivlastnil, co z nich dobrého vytěžil. Měl mnoho ducha, správného, rozsáhlého, snadno se obracejícího a přijímajícího všechny podoby, zvláště svůdného, s mnoha půvaby ducha. Jeho nejobyčejnější rozhovor byl okouzlující, nikdo nebyl lepší společností; poddajný, mírný, přístupný, snadno se stávající vším pro všechny, a tím si všude získal velkou oblibu a pověst. O záležitostech mluvil s přirozenou a prostou lehkostí a výmluvností. Výrazy, které strhávaly, tryskaly jako ze zdroje; síla a vznešenost je vždy provázely. Nesmělo se mu však věřit, byly-li záležitosti smíšeny s jeho záměry; nesnášel trpělivě, co jim odporovalo. Nejspletitější a nejdůmyslněji vedený sofismus mu byl vlastní. Uměl mu dát prostý a pravdivý vzhled a nasypat lidem do očí hodně prachu smělými otázkami a někdy i odbočkami od věci, když je potřeboval. Kůra veřejného blaha a poctivosti, kterou ukazoval spolu s kůrou jemnocitu, aby přesvědčil, aniž by se zdálo, že se jimi zdobí, v sobě neměla nic, co by ho mohlo omezit. Nikdy mu neprošla pod pokožku. Měl umění vyhnout se tomu, aby byl přistižen, ale stalo-li se mu, že uvízl v bahně, přišel na pomoc žert, historka, povýšenost; zkrátka vystačil s drzostí a neuhnul ze své cesty. Podivuhodně spojoval vzezření, řeč a způsoby dvora a velkého světa s vojenskou řečí, způsoby a volností, které si navzájem dodávaly ceny. Přímý a upřímný, když ho od toho nic neodvádělo; při nejmenší potřebě ztělesněná falešnost, a to ta nejhlubší, a vždy plný záměrů pro sebe a osobních plánů. Od přírody veselý, snadno pracující a nikdy obtížný neklidem, ani ve válce, ani v kabinetu; nikdy netrpělivý, nikdy důležitý, nikdy uspěchaný, stále zaměstnaný a stále se zdající, že nemá co dělat; bez jakékoli domácí pomoci pro vnější záležitosti a pro své štěstí: ve všem muž velmi schopný, velmi osvícený, velmi rozumný; krásný duch, jasný, rozsáhlý, soudný, ale lakomý, zištný, vztahující vše k sobě, věrný jedině sobě, s poctivostí víc než pochybnou a do kořene zkažený nejnespoutanější ctižádostí. Byl u dvora mužem nejschopnějším stát se hlavní osobností, nejobratnějším v oklikách, nejplodnějším v podzemních rejdech a pletichách, které jeho přizpůsobivý duch s velkým uměním udržoval, podporován neustálou vytrvalostí ve všem, co si předsevzal.

Dovedl krále přesvědčit, že je nejpoučenějším člověkem o Španělsku a jediným, kdo zná jeho záležitosti a osobnosti do hloubky. Bylo však pravdou, že při svém prvním vyslanectví byl velmi opuštěný, velmi podezřelý a velmi vzdálený od všeho až do chvíle, kdy s ním chtěla královna vyjednávat, nebo ho snad jen balamutit a klamat, skrze admirála; a když dostal zákaz poslouchat cokoli z té strany, z rozmrzelosti se odebral na venkov střílet králíky až do svého odvolání, když se chtělo oznámit Karlu II. rozdělovací smlouvu a nevystavit tomu osobu a hodnost vyslance. Pan z Harcourtu se tedy z tohoto prvního vyslanectví nemohl vrátit dobře poučen a obeznámen se španělskými věcmi; a při druhém sotva přijel do Madridu, upadl do oné velké nemoci, která trvala ve velkém nebezpečí nebo v zotavování v Zarzuele, daleko od dvora a záležitostí, až do odjezdu španělského krále do Katalánie a do jeho vlastního odjezdu zpět do Francie.

Nemohl tedy být nijak zvlášť dobře zpraven; a přece přesvědčil krále, o čem chtěl, protože se hodilo k záměrům paní z Maintenon s ním, aby ho král pokládal za takového, za jakého se mu vydával.

Když tedy král, takto přesvědčený, váhal s rozhodnutím o cestě španělského krále do Itálie mezi Louvillem a vévodou z Harcourtu, který mu ji ze všech sil rozmlouval, a každého z nich podporovali jeho zastánci, uviděl dvůr s překvapením nový úkaz. Král nařídil svým ministrům, to jest vévodovi z Beauvilliers, Torcymu a Chamillartovi, aby se shromáždili u kancléře, a vévodovi z Harcourtu, aby se tam dostavil; měli společně probrat pro a proti této cesty do Itálie a podat mu zprávu o názorech. Nikdy předtím se nekonalo takové shromáždění ministrů mimo radu a bez přítomnosti krále, tím méně byl kdo připuštěn k rokování s nimi, a co bylo nejpřekvapivější, šlo o velmože, kterého jeho postavení velmože z rady vylučovalo stáleji a radikálněji než kohokoli jiného. Takové vyznamenání také přineslo Harcourtovi nesmírnou vážnost a způsobilo, že na něho hleděli jako na toho, kdo zlomil kouzlo a byl už těsně před vstupem do rady. Louville, s paní z Maintenon proti sobě, nebyl dost silný, aby byl na poradě.

Beauvilliers a Torcy byli plni jeho důvodů a přesvědčeni o nich; o jeho připuštění nebylo ani řeči.

Ve prospěch cesty se uvádělo, jak nepatřičná je nečinnost panovníka ve věku a zdraví španělského krále, zatímco celá Evropa zbrojila, aby mu jeho koruny vzala nebo zachovala; jak málo záminky lze brát z nutnosti, aby sám dohlížel na vládu svých států, při jeho malé zkušenosti a znalostech; jak nepříznivý vliv by to mělo na jeho pověst a úctu k jeho osobě po všechny časy; naprostý klid, v němž bylo možné být ohledně věrnosti Španělska a ministrů, kteří budou v jeho nepřítomnosti vládnout a na nichž všechno spočívalo i v jeho přítomnosti vzhledem k jeho mládí a čerstvosti jeho příjezdu; jak důležité je včas ho vzdálit od onoho ovzduší zahálky a lenosti tří posledních španělských králů, kteří nikdy nevyšli z madridského okolí a zle na tom pochodili; přiblížit ho naopak činorodosti Karla V. a včas ho vzdělávat podívanou na různé země a na různou povahu národů, jimž měl vládnout, a učením se válce a jejím různým částem, o nichž bude muset celý život slýchat a rozhodovat. Konečně příklad všech králů, z nichž se žádný, kromě těch tří posledních španělských, nevyhnul tomu, aby šel do války; a příklad krále nebyl zapomenut. Dodávalo se, že je nutné ukázat v Miláně, a zvláště v Neapoli, po tom, co se tam právě stalo, mladého krále — žádného krále tam od Karla V. neviděli —, a to krále, který zahajoval nový rod a jehož přítomnost by mu tyto různé státy čím dál víc připoutala péčí, kterou by vynaložil, aby se jim zalíbil, a několika včas rozdanými dobrodiními, která by na místě vyšla bezprostředně z jeho ruky.

Proti těmto důvodům se stavělo nebezpečí opustit Španělsko téměř hned poté, co se tam král ukázal; nesnáze a nebezpečí jeho osoby v italské armádě; konečně málo peněz, které bylo lépe použít na nezbytnější výdaje než na okázalost cesty a tažení, jíž se nelze vyhnout, když je bude podnikat španělský král, a která by stála nesmírně mnoho.

Louville na tyto námitky nezůstával odpověď dlužen. Na první odpovídal, že nejenže není nebezpečné vzít Filipa V. z Madridu, ale že sláva této příležitosti se bude líbit celému Španělsku; že v tomto počátečním období po jeho příjezdu, dokud trvá nadšení, je nutné na to zvyknout pány, kteří by v jiných časech nebyli tak povolní k tomu, co by považovali za novotu, a že je jen velmi dobře dát Madridu zakusit zatmění slunce, jehož přítomnost ho činila šťastným a hojným a jehož návrat a přítomnost by tam potom byly mnohem víc ceněny a milovány. Na druhou námitku, že slávy, pověsti, úcty a osobní oddanosti se nabývá především a nejpevněji námahami a nebezpečími, která jsou pro krále mnohem menší než pro ostatní lidi a která často lacino způsobí příznivý ohlas; konečně co do výdajů, že žádný není užitečnější ani nutnější než ten, který slouží k naplnění tak hlavních záměrů; že i výdaje lze s největší slušností značně omezit a že mladý panovník je tím víc milován a vážen, když omezí okázalost, slavnosti a vše zbytečné, aby nezatěžoval své poddané a použil své finance na jejich ochranu a obranu; že válečná cesta není cestou kvůli sňatku či setkání a že prostá nezbytnost, omezená na správnou míru důstojnosti mladého krále, který jen mimochodem navštěvuje své nové poddané, aby se postavil do čela své armády a vykonal tam své první válečné činy, není tak drahá, jak se to někteří snažili namluvit.

Tyto důvody pro a proti, jejich podrobnosti, jejich následky, jejich důsledky, to bylo předmětem jednání u kancléře. Harcourt, pro něhož bylo zásadní tuto cestu zmařit, nevynechal na této poradě nic, podporován Chamillartem; oba ostatní, opačného mínění, napůl strhli kancléře, kterému už nezáleželo na tom, aby se dvořil paní z Maintenon. Vždy byl šetrný k Monseigneurovi a prokazoval mu všechny laskavosti, jaké mohl, dokud měl finance. Harcourt, který na nic nezapomínal, se začínal spojovat s oběma sestrami z Lislebonne. Hovořil s Monseigneurem, ale ten poskytl audience Louvillovi; měl španělského krále rád, jaký byl, cítil, že jeho naléhavé přání jet do Itálie je podloženo dobrými důvody a že je v tom zúčastněna jeho osobní sláva. Přijal toto mínění a podporoval je. Zpráva o poradě, podaná králi, mu nepřinesla nic nového. Král sám se podle vlastního příkladu přikláněl k cestě. Paní z Maintenon a Chamillart ho drželi v nerozhodnosti.

V téže době dostal král, který chystal velké povýšení generálů, chuť jmenovat zároveň maršály Francie. Je jisté, že jich vlastní rukou napsal čtyři, na které se chtěl omezit, a to Rosena, Huxellese, Tallarda a Harcourta. Svěřoval se tehdy Harcourtovi s mnoha věcmi; mluvil s ním o povýšení generálů a dal mu trochu vycítit i povýšení maršálů Francie: Harcourt, který umíral strachy, že jím bude, protože dobře cítil, že by ho poslali sloužit, a nechtěl se vzdálit, když se domníval, že je na prahu vstupu do rady, králi jmenování maršálů rozmluvil. Nepochopitelné u muže tak duchaplného je, že ho ješitnost přiměla, aby se tím chlubil až před markýzem z Huxelles, s nímž o tom mluvil v koutě galerie, snad když mu odpovídal na to, jak ho ten sondoval, aby toto jmenování urychlil. Huxelles, překvapen, a ještě víc rozhořčen Harcourtovou řečí, mu řekl: „Krucinál, kdybyste nebyl vévodou, dobře byste se toho vyvaroval,“ a zuřivě se k němu otočil zády.

Během všech těchto pletich si Harcourt s tím nejzdravějším výrazem na světě stěžoval na noční koliky, nespavost a všechny druhy neduhů, které nebyly vidět, aby si ponechal otevřená dvířka k odmítnutí sloužit a vzdálit se; a stále nesen svou ochránkyní, měl s králem časté rozhovory, v nichž vždy kritizoval názor jeho ministrů. Většina těchto rozhovorů se točila kolem Španělska nebo války.

O tomto Harcourtově odporu se Chamillart často dozvídal od samotného krále. Ať už ho k úvahám přivedli vévodové z Beauvilliers a z Chevreuse, jeho zvláštní přátelé, nebo je činil sám, otevřel oči nad osobním nebezpečím, jímž mu hrozil Harcourtův vstup do rady. Pochopil, že až dosáhne tohoto vrcholu svých tužeb a nebude se už ničeho bát, bude myslet jen na to, jak se zmocnit hlavní moci, že jako voják, a zvláště znalec podrobností, se bude prosazovat na jeho úkor; že by jen stěží odolal tak podnikavému muži, který s ním přinejmenším sdílel přízeň a oporu paní z Maintenon a který, ještě než se octl v radě, se nebál stavět se proti ministrům, i proti němu samému, v rozhovorech s králem. Uvažoval tedy vážně, jak tomuto nebezpečí uniknout a vzdálit Harcourta tím, že ho učiní maršálem Francie a pošle ho sloužit v této hodnosti. Ale protože král byl nejistý kvůli tomu, co mu Harcourt vylíčil, tvrdí se, že nahodilá událost definitivně zabránila tomu, aby byli jmenováni maršálové Francie; říkám tvrdí se, protože ačkoli jsem tehdy měl všechny důvody příhodě, kterou budu vyprávět, věřit, nemohu za ni s naprostou jistotou ručit. Zde je ta skutečnost: paní vévodkyně z Bourgogne, která si svým půvabem, lichotivými a zábavnými způsoby a každou chvíli bdělou snahou zalíbit se králi a paní z Maintenon získala takovou důvěrnost, že si osobovala všechny možné volnosti, se jednou večer přehrabovala v králových papírech na jeho stolku u paní z Maintenon a našla ten seznam čtyř maršálů Francie: když ho četla, zčervenaly jí oči a zvolala, obracejíc se ke králi, že zapomněl na Tessého, který z toho umře žalem, a ona také. Zakládala si na tom, že má Tessého ráda, protože sjednal savojský mír a její sňatek, a dobře viděla, že se to z toho důvodu králi líbí. Tentokrát se rozzlobil, že ten papír viděla, a ať už se rozhodl, že žádné maršály Francie nejmenuje, nebo se tehdy zatvrdil, že nejmenuje Tessého, odpověděl princezně rozrušeně, že nebude mít důvod se rmoutit, neboť nejmenuje žádného.

Španělský král zatím psal králi dopis za dopisem o své cestě do Itálie. Čas postupoval. Bylo třeba se rozhodnout. Chamillart, pozvolna odpoutaný od Harcourta, přestal se svými námitkami kvůli financím, jako by přijal důvody cesty a zálibu, kterou v ní král projevoval. Cesta byla rozhodnuta a Louville vypraven, aby o tom zpravil španělského krále.

Harcourt se tehdy u něho cítil ztracen a jeho záložní možnost vrátit se do Španělska, bude-li třeba, zmizela. Vytáčel se a skrýval, jak mohl, ohledně této cesty; ale porada u kancléře mu vynutila, aby odkryl karty; dobře cítil, že Louville nezatají jeho odpor před španělským králem, ani odmítnutí, o němž budu brzy mluvit, o němž ho vévoda z Beauvilliers nenechá v nevědomosti, a Torcy tím méně. To ho přimělo zdvojnásobit úsilí o vstup do rady a využít svého nynějšího postavení.

Nevím, zda ho zradila ješitnost, nebo zda se domníval, že rafinovanou politikou zapůsobí na ty, jichž se bál. Ať je tomu jakkoli, neobával se žertovat s povýšeným a sebejistým výrazem o strachu ministrů z jeho vstupu do rady: prý kvůli tomu z neklidu nezamhouří oka, zatímco on spí celé noci bez probuzení; a měl buď tu neprozřetelnost, nebo falešnou politiku, že tuto řeč vedl i před Louvillem v posledních dnech, kdy tu Louville ještě zůstal, aby dostal poslední pokyny ohledně rozhodnuté cesty do Itálie. Harcourt říkal naprostou pravdu z poloviny, ale pokud jde o klid jeho spánku, tomu nebylo snadné uvěřit. Jeho rozhovory pokračovaly na stejném základě, až jim konečně jeho přílišná sebejistota učinila konec a tehdy zvrátila jeho naději.

Vzal si za úkol být vždy diametrálně proti názorům ministrů; začal se o nich před králem vyjadřovat s méně skrývaným pohrdáním, ukazovat mu nešvary a navrhovat mu reformy. Jednou, když král před ním trval na názoru svých ministrů a Harcourt mu silně odporoval, uklouzlo mu, že ti lidé nejsou schopni ani té nejmenší maličkosti. Toto slovo učinilo konec králových rozhovorů a porad s ním a zavřelo mu dveře do rady, už pootevřené.

Král, žárlivý na své volby a bez úmyslu měnit svou radu, pochopil tehdy, že kdyby do ní Harcourta připustil, musel by snášet neustálý rozkol, rozdílnost názorů na všechno a nakonec hádky a potyčky, které by ho obtěžovaly stejně jako to, co zakusil mezi Louvoisem a Colbertem. Od té chvíle se rozhodl nerozmnožovat svou radu o osobnost, která by v ní byla jeho ministrům tak nepříjemná a jejíž dotěrnost by dopadla na něho, stejně jako nesnáz rozhodovat se mezi stále protichůdnými názory.

Španělské záležitosti, které těmto rozhovorům posloužily jako záminka, byly s Harcourtem vyčerpány; důvěra v ostatních záležitostech ustala spolu s myšlenkou učinit ho ministrem; s ní také padly rozhovory a porady. Marně se Harcourt snažil znovu se zachytit, marně se paní z Maintenon snažila ho znovu přiblížit a oba vytvořit záminky a příležitosti k novým rozhovorům; nic nepomohlo. Král se rozhodl a pevně trval na tom, že s ním už nebude mít rozhovory mezi čtyřma očima, ale jinak s ním jednal dobře, a dokonce s vyznamenáním. Tato změna ho nesmírně zarmoutila. Vyhnul se maršálské holi jako nejnebezpečnějšímu útesu s veškerou možnou péčí; stejně tak ztroskotal ve snaze udržet si přízeň španělského krále a zmařit mu cestu do Itálie, a viděl se zbaven onoho velkého cíle, k němuž chtěl dospět a jemuž byl tak dlouho tak blízko. Paní z Maintenon, která kvůli svým zvláštním záměrům nebyla o nic méně zdrcená než on, ho podpírala a utěšovala nadějí, že šťastněji, abych neřekl moudřeji, využije jiných příležitostí, které by mohly nastat a mohly by ho znovu přivést k témuž cíli, na nějž tehdy už nebylo možné pomýšlet.