Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola devatenáctá

Catinat, když přijel z Itálie, kde jeho trpělivost snesla tak kruté ústrky, se poklonil králi při obědě jednoho dne, kdy král užil projímadlo; král se k němu tvářil dosti vlídně, řekl mu několik slov, ale to bylo vše; žádný rozhovor mezi čtyřma očima; král mu ani neřekl, že si s ním promluví, a skromný maršál ani nedal najevo, že by si to přál, a klidně se vrátil do Paříže.

Povýšení generálů, o němž jsem mluvil, se konečně uskutečnilo. Bylo ohromné. Sedmnáct generálporučíků, padesát polních maršálů, čtyřicet jeden brigádní generál pěchoty a třicet osm jízdy. Než vyložím, kam mě dovedlo, je třeba říci, že jsem se téže zimy dal přijmout v parlamentu. Král, který u svých levobočků vždy nejprve fakticky zavedl všechna vyznamenání, která jim dal, dříve než jim je přiznal patenty, listinami, deklaracemi a edikty, a který už dávno zavedl, že žádný pair nebyl v parlamentu přijat, aniž by ho požádal o svolení, jež nikdy neodepřel, začal je odkládat, jestliže pairovi nebylo dvacet pět let, aby mezi svými přirozenými dětmi a pairy postupně zavedl rozdíl věku zvyklostí, kterou by pak mohl proměnit v pravidlo. Věděl jsem to a úmyslně jsem své přijetí odložil o víc než rok po dovršení pětadvaceti let pod záminkou nedbalosti.

Bylo třeba navštívit prvního prezidenta Harlaye, který mě zahrnul projevy úcty, dále prince krve a levobočky. Pan du Maine si dal stanovený den zopakovat, a pak s výrazem radosti, špatně skrývané výrazem zdvořilosti a skromnosti, mi řekl: „Zajisté tam nebudu chybět, je to pro mne příliš velká čest být přítomen a příliš mě těší, že si přejete, abych tam byl, než abych se nedostavil,“ a s tisícem zdvořilostí mě doprovodil až do zahrady, neboť to bylo v Marly, kde jsem byl při tomto pobytu. Hrabě z Toulouse a pan z Vendôme mi odpověděli prostěji, ale nezdáli se o nic méně spokojeni ani méně zdvořilí a pozorní, pokud jde o splnění všeho, co se slušelo, stejně jako předtím pan du Maine. Od té doby, co kardinál z Noailles obdržel římský purpur, do parlamentu už nechodil, protože tam mohl zaujmout své místo jen podle stáří své pairie. Využil jsem jeho veřejné audience, abych ho šel pozvat. „Víte,“ řekl mi, „že tam už nemám místo.“ — „A já, pane,“ odpověděl jsem mu, „který vím, že tam máte velmi krásné, vás přicházím prosit, abyste je přišel zaujmout při mém přijetí.“ Usmál se a já také. Oba jsme si dobře rozuměli; pak mě doprovodil až k hornímu konci svého schodiště, dveře byly otevřené dokořán a procházeli jsme jimi bok po boku, já po jeho pravici. Pan z Luxembourgu byl jediný vévoda, který o mně při této příležitosti neslyšel. Stále mi leželo na srdci podivné usnesení, jehož dosáhl a o němž jsem už dříve mluvil dost, abych nic neopakoval. Lichotil jsem si, že se k němu jednoho dne můžeme vrátit, a nechtěl jsem tuto naději ohrozit slavnostním a osobním uznáním práva, které mu to usnesení zjednalo. Nebyl jsem s ním smířen, a tak jsem mu žádnou zdvořilost neprokázal.

Dongois, který vykonával funkci vrchního písaře parlamentu a jemuž jeho přístupy a schopnosti daly v parlamentu autoritu v mnoha věcech, byl proto znám a vyhledáván. Znal jsem ho dobře a poradil jsem se s ním o podrobnostech toho, co jsem měl udělat. Jakkoli byl ochotný a poctivý muž, nachystal mi dobrák tři pasti. Od příslušníka talárového stavu se nedalo čekat nic jiného, ale všechny tři jsem hned vycítil a všech tří jsem se uchránil. Řekl mi tedy, že z úcty k parlamentu se sluší, abych se tam poprvé objevil v celočerném šatu, bez zlacení; že z úcty k princům krve, jejichž krátký plášť sahal níž než kabát, by můj neměl přesahovat můj kabátec; a že z úcty k prvnímu prezidentovi bych mu měl, jak je zvykem, hned ráno po svém přijetí jít poděkovat, ale ve svém parlamentním šatu. Tyto tři projevy úcty mi nebyly řečeny tak hrubě, ale duchaplně naznačeny. Nedal jsem nic najevo, ale udělal jsem přesný opak, a takto poučen jsem na to upozornil ty, kdo byli přijati později, a ti se toho vyvarovali jako já; a právě takovými lstmi, řečeno mimochodem, vzniklo vůči vévodům tolik zvyklostí, jejichž pevné zakořenění je víc než s podivem.

Měl bych zde dodat, co se při této příležitosti odehrálo mezi panem z La Rochefoucauld a mnou, kteří jsme se přeli o přednost. Vyhrazuji si to vylíčit souvisle, až dojdu k době, kdy se o sporu rozhodovalo. Na mé přijetí nepřišel a vše se tehdy odehrálo se vším přátelstvím, které mezi námi trvalo od sblížení, jež vytvořil proces proti panu z Luxembourgu a které nekazilo ani to, že jsem byl zetěm pana maršála z Lorges, jeho nejstaršího a důvěrného přítele.

Dreux, otec vrchního ceremoniáře, nově přešlý do velkého senátu, byl zpravodajem, kterého jsem si vybral, protože to byl pravý a bezúhonný soudce, protože jsem ho znal víc než ostatní a protože jim lichotí být zpravodaji při našich přijetích. Poslal jsem mu hned ráno, podle zvyku, stejně jako prvnímu prezidentovi a generálnímu prokurátorovi, stříbrný jídelní servis. Lamoignon, první prezident, zavedl zvyk jej nepřijímat, který od něho trvá. Dreux, nový ve velkém senátu a celý zahrabaný ve svých spisech, ani jeden, ani druhý zvyk vůbec neznal. Velmi se mu nelíbilo, že jsem mu poslal dar, a ptal se, za koho ho mají. Vrátil jej jako urážku své osoby a teprve pak se dozvěděl, že to byla jen formalita.

Redukce, která následovala po ryswickém míru, byla velmi rozsáhlá a provedená velmi podivně. Na kvalitu pluků, zvláště v jízdě, na zásluhy důstojníků, na ty, kdo jim veleli — mladý a prudký Barbezieux nebral ohled na nic, a král ho nechal být pánem. Neměl jsem s ním žádné styky.

Můj pluk byl zredukován, a protože byl velmi dobrý, dal Barbezieux jeho trosky darem královským plukům, pluku Duras, a dokonce i moje setnina byla začleněna do pluku hraběte z Uzès, jeho švagra, o nějž zvláště pečoval. Ten osud jsem sdílel s mnoha jinými, útěchou mi to však nebylo. Tito redukovaní plukovníci bez setniny byli přiděleni k jiným plukům; mně připadl pluk Saint-Morisův. Byl to šlechtic z Franche-Comté, kterého jsem v životě neviděl a jehož bratr byl váženým generálporučíkem. Brzy nato si pedanterie, která se vždy mísila se skutečností služby, vyžádala dva měsíce přítomnosti u pluků, k nimž byl člověk přidělen. To mi připadalo velmi barbarské. Přesto jsem tam jel, ale protože jsem měl různé potíže a radili mi mýdlové vody v Plombières, požádal jsem o svolení tam jet a tři roky po sobě jsem tam strávil čas, který jsem měl jako ve vyhnanství trávit u pluku, kde jsem nikoho neznal, kde jsem neměl vojsko a kde jsem neměl co dělat. Zdálo se, že to král nebere ve zlém. Jezdil jsem často do Marly; někdy se mnou mluvil, což bylo velmi nápadné a bedlivě se to zaznamenávalo; zkrátka jednal se mnou dobře, a lépe než s lidmi mého věku a postavení.

Zatím se však několika plukovníkům mladším než já dostalo nových pluků; byli to staří důstojníci, kteří pluky získali službou a časem; spokojil jsem se s tímto důvodem. Povýšení, o němž se mluvilo, mě nijak nevzrušilo. Nebyly to už časy, kdy se dalo dovolávat hodnosti či původu. Kromě zvláštních činů, odměňovaných hned na místě, nebyl nikdo vyjmut z pořadí podle seznamu. Měl jsem před sebou příliš mnoho starších, abych pomýšlel na to stát se brigádním generálem; celým mým cílem byl pluk a sloužit v jeho čele, když už válka začínala, abych neměl tu nepříjemnost začít ji takřka jako Saint-Morisův pobočník a bez vojska, když jsem předtím byl při příchodu z tažení u Neerwindenu zvlášť upřednostněn, abych jeden dostal, dobře ho obnovil a — troufám si říci — čtyři následující tažení, která válku ukončila, mu velel s pílí a dobrou pověstí.

Povýšení bylo vyhlášeno a všechny překvapilo velkým počtem; nikdy, ani zdaleka, takové nebylo; dychtivě jsem prošel seznam brigádních generálů jízdy, abych viděl, zda se blíží moje řada. Byl jsem velmi udiven, když jsem na konci uviděl pět mladších než já. Jejich jména mi nikdy nevyšla z paměti a zůstala v ní vždy velmi živá. Byli to d’Ourches, Vandeuil, Streff, hrabě z Ayen a Ruffé. Je těžké pociťovat hlubší urážku, než jsem pociťoval já. Zmatenou rovnost pořadí podle seznamu jsem shledával dostatečně ponižující; upřednostnění hraběte z Ayen, navzdory protekci, a upřednostnění čtyř prostých šlechticů mi připadalo nesnesitelné. Přesto jsem mlčel, abych v hněvu neudělal nic nepatřičného. Pan maršál z Lorges byl rozhořčen jak kvůli mně, tak kvůli sobě; jeho bratr, maršál z Duras, nebyl o mnoho méně, kvůli nedostatku ohledu k nim, a to takovému, jaký on sám rád projevoval ke všem. Pojal ke mně přátelství. Oba mi navrhli, abych odešel. Zlost mě k tomu silně ponoukala; úvaha o mém věku, o začátku války, o tom, že se vzdám všech nadějí řemesla, nuda zahálky, bolest letních měsíců, kdy bych slýchal mluvit o válce, o odjezdech, o povýšeních lidí, kteří se v ní vyznamenávají, stoupají a získávají pověst, mě mocně zdržovala. Prožil jsem tak dva měsíce v tomto rozervání, každé ráno jsem byl rozhodnut odejít a brzy nato jsem se k tomu nemohl odhodlat.

Když mě tento spor se sebou samým konečně vyčerpal a oba maršálové na mě naléhali, rozhodl jsem se vzít si soudce, jejichž mínění se podřídím, a vzít si je z různých stavů. Vybral jsem maršála z Choiseulu, pod nímž jsem sloužil a který byl v těchto věcech dobrým soudcem, pana z Beauvilliers, pana kancléře a pana z La Rochefoucauld. Už jsem jim předtím vylíčil své stížnosti; byli nespravedlností rozhořčeni, ale ti tři poslední jako dvořané. To mi vyhovovalo. Tento duch byl způsobilý zmírnit jejich radu, a protože jsem hledal jen dobrou radu, kterou by společnost schválila, od vážených lidí, kteří měli přístup ke králi, a zvláště radu, která by nepodléhala lehkomyslnosti, neprozřetelnosti a lítosti, rozhodl jsem se svěřit rozhodnutí o svém počínání právě jim.

Zmýlil jsem se: tři dvořané byli téhož mínění jako tři maršálové; všichni mi důrazně řekli, že je hanebné a neudržitelné, aby muž mého původu a mé hodnosti, který sloužil s jistou ctí, pilností a uznáním čtyři tažení v čele krásného a dobrého pluku, redukovaného bez důvodu až po jeho setninu, opomenutý při tak početném povýšení a vidící v něm s krajní nespravedlností pět mladších, začal válku nejen bez brigády, ale bez pluku, bez vojska a bez setniny, s jedinou funkcí být přidělen k Saint-Morisovi; že vévoda a pair mého původu, jinak tak zabezpečený, jako jsem byl já, a mající ženu a děti, nechodí sloužit do armád jako nějaký nadpočetný důstojník bez místa a nedívá se tam na tolik lidí tak odlišných od toho, čím jsem byl, a co bylo horší, od toho, čím jsem tam býval, všechny s úřady a pluky; že po tak početném povýšení bych dlouho čekal na uprázdněný pluk, na nějž se sesypou rodiny i důstojníci, a ještě déle na brigádu, se všemi nepříjemnostmi postavení, v němž jsem se nacházel; že když se mi stala tato nespravedlnost, zatímco můj tchán a jeho bratr žijí, jsou maršály Francie, vévody a oba kapitány tělesné gardy, v co bych mohl doufat, až tu nebudou? Připomněli, jaký je rozdíl mezi odchodem z lenosti či z ještě horšího důvodu a odchodem z důvodů tak zřejmých poté, co člověk leccos viděl, vykonal a sloužil s vyznamenáním; že když se vše sečte, dělí mě od cíle, kvůli němuž by stálo za to ve službě zůstat, ještě dlouhá cesta plná nepříjemností a vrtkavých náhod, nemluvě o tom, že mě nespravedlnost, která se mi stala, značně vrátila zpět a oddálí i všechny další kroky: zkrátka všech šest mě každý zvlášť zavalilo týmiž důvody, jako by se byli domluvili.

Nevzal jsem si je za soudce proto, abych se pak proti jejich rozhodnutí odvolával. Rozhodl jsem se tedy; ale často jsem si myslel, že jsem už pevně rozhodnut, a přitom jsem cítil, že ještě váhám; potřeboval jsem svůj hněv a svou zlost a vzpomenout si ještě na to, co jsem viděl přihodit se panu maršálovi z Lorges v čele rýnské armády kvůli intendantům La Fondovi a La Grangeovi, za nimiž stál dvůr, a maršálovi z Choiseulu v téže funkci, což jsem obojí vyprávěl na svém místě, nemluvě o všem, co je třeba v tomto smyslu vytrpět, než člověk dospěje k velení armád. Téměř tři měsíce uplynuly v těchto vnitřních úzkostech, než jsem se dokázal rozhodnout. Nakonec jsem to učinil, a když došlo na provedení, řídil jsem se opět radou týchž osob: nenechal jsem uniknout žádné slovo nespokojenosti, a protože jsem byl spokojen s tím, jak veřejnost, a zvláště vojáci, soudí mé opomenutí při povýšení, nechal jsem je mluvit. Pokud jde o mne, králův hněv byl nevyhnutelný. Tito pánové mě na něj připravili a dobře jsem ho očekával.

Mám se odvážit říci, že mi nebyl lhostejný? Urážel se, když člověk přestal sloužit. Nazýval to opustit ho, a tím víc u význačných lidí.

Ale co ho nejvíc zraňovalo, bylo odejít kvůli nespravedlnosti, a to dával vždy, přinejmenším dlouho, pocítit. Tytéž osoby však tento následek odchodu, který v mém věku musel koneckonců jednou skončit, nikdy nepokládaly za srovnatelný s hanbou a nechutí sloužit v postavení, v jakém jsem byl.

Domnívali se však, že úcta i opatrnost stejně žádají veškerou šetrnost, jakou lze vynaložit.

Napsal jsem tedy králi krátký dopis, v němž jsem mu bez jakékoli stížnosti a bez sebemenší zmínky o nespokojenosti, a aniž jsem mluvil o pluku či o povýšení, vyjádřil svou lítost, že mě špatné zdraví nutí opustit jeho službu, nad čímž se nemohu utěšit jinak než pilnou přítomností u jeho osoby, která mi zjedná čest ho vídat a dvořit se mu ustavičněji. Můj dopis byl schválen, a v úterý Svatého týdne jsem mu ho sám podal u dveří jeho kabinetu, když se do něho vracel ze mše.¹ Odtud jsem šel k Chamillartovi, kterého jsem vůbec neznal. Vycházel právě na radu. Vyřídil jsem mu ústně tutéž zdvořilost, aniž bych do ní přimísil cokoli, co by mohlo zavánět nespokojeností, a hned nato jsem odjel do Paříže.

Vyslal jsem na výzvědy lidi všeho druhu, své přátele i přítelkyně, abych se dozvěděl, co králi, kdekoli, o mém dopise ujede. Zůstal jsem osm dní v Paříži a do Versailles jsem se vrátil až velikonoční úterý. Od kancléře jsem se dozvěděl, že když byla rada svolána a vstupovala na Svaté úterý do králova kabinetu, král četl můj dopis a hned nato zavolal Chamillarta, s nímž chvíli mluvil stranou. Odjinud jsem se dozvěděl, že mu vzrušeně řekl: „Nu, pane, zase jeden, kdo nás opouští,“ a hned mu slovo od slova převyprávěl můj dopis. Jinak jsem se nedozvěděl, že by mu něco ujelo. Toho velikonočního úterý jsem se před ním poprvé od svého dopisu objevil, když vycházel od večeře. Styděl bych se vyprávět maličkost, kterou budu vyprávět, kdyby za těchto okolností nesloužila k jeho charakteristice.

Ačkoli místo, kde se svlékal, bylo velmi osvětlené, almužník, který měl ten den službu a při jeho večerní modlitbě držel rozžatý svícen, jej pak podal prvnímu komorníkovi, a ten jej nesl před králem, když šel ke svému křeslu. Král se rozhlédl kolem a nahlas jmenoval jednoho z přítomných, jemuž první komorník svícen podal. Bylo to vyznamenání a projev přízně, který se bedlivě zaznamenával, tak dovedl král dodat váhu maličkostem. Dával jej jen tomu nejvýznačnějšímu, co tam bylo co do hodnosti a původu, nesmírně zřídka lidem nižším, u nichž věk a úřady nahrazovaly zbytek. Často jej dával mně, zřídka vyslancům, kromě nuncia, a v posledních dobách španělskému vyslanci.

Vyvolený si sňal rukavici, postoupil vpřed, držel svícen během ukládání, které bylo velmi krátké, a pak jej vrátil prvnímu komorníkovi, který jej podle své volby podal někomu z účastníků malého ukládání. Úmyslně jsem se příliš nepřiblížil, a byl jsem velmi překvapen, stejně jako přítomní, když jsem uslyšel své jméno, a nadále jsem jej dostával skoro stejně často jako předtím. Ne že by při tomto ukládání nebylo dost velmi význačných lidí, jimž by jej mohl dát, ale král byl dost uražen, než aby chtěl, aby se to poznalo.

To bylo také vše, co jsem od něho po tři roky měl; nevynechal žádnou maličkost, pro nedostatek důležitějších příležitostí, aby mi dal pocítit, jak je rozzloben. Už se mnou nemluvil; jeho pohledy na mne padaly jen náhodou; o mém dopise ani o mém odchodu neřekl panu maršálovi z Lorges ani slovo. Už jsem nejezdil do Marly, a po několika pobytech jsem mu přestal dopřávat uspokojení z odmítnutí.

Je třeba tyto malichernosti vyčerpat. Čtrnáct nebo patnáct měsíců nato podnikl cestu do Trianonu. Princezny mívaly ve zvyku jmenovat každá dvě dámy k večeři, a král se do toho nemíchal, aby jim tuto radost ponechal. Omrzelo ho to. Tváře, které vídal u svého stolu, se mu nelíbily, protože na ně nebyl zvyklý. Ráno jídal sám s princeznami a jejich dvorními dámami a sám sestavoval velmi krátký seznam dam, které chtěl večer, a posílal jej každý den vévodkyni du Lude, aby je dala zpravit. Tento pobyt byl od středy do soboty: tedy tři večeře.

Paní ze Saint-Simon a já jsme se k tomuto Trianonu zachovali jako k Marly; a té středy, kdy tam král jel, jsme šli obědvat k Chamillartovi do L’Étang, abychom odtud jeli přenocovat do Paříže. Když se mělo usednout ke stolu, dostala paní ze Saint-Simon vzkaz od vévodkyně du Lude, že je na králově seznamu k večeři téhož dne. Překvapení bylo velké; vrátili jsme se do Versailles. Paní ze Saint-Simon byla u králova stolu zdaleka jediná svého věku, s paními z Chevreuse a z Beauvilliers, hraběnkou z Grammontu a třemi nebo čtyřmi jinými jakoby dueňami, oblíbenkyněmi či nezbytnými palácovými dámami, a žádná jiná. V pátek byla opět jmenována, a s týmiž dámami; a od té doby to tak král činil vždy při vzácných pobytech v Trianonu. Brzy jsem to pochopil a zasmál jsem se tomu. Paní ze Saint-Simon nejmenoval pro Marly, protože manželé tam měli právo jet, kdykoli tam byly jejich ženy; tam nocovali a krále tam nikdo neviděl kromě těch, kdo byli na seznamu. V Trianonu plná volnost pro všechny dvořany chodit se tam dvořit v kteroukoli denní hodinu; nikdo tam nenocoval kromě nejnezbytnější služby, dokonce ani žádná dáma. Král tedy chtěl touto ohleduplností lépe dát najevo, že vyloučení se týká jen mne samého a že paní ze Saint-Simon na něm nemá podíl.

Vytrvali jsme ve své obvyklé pilné přítomnosti, aniž jsme žádali o Marly: žili jsme příjemně se svými přáteli a paní ze Saint-Simon požívala nadále jako obvykle příjemností, o něž se se mnou nedělila a které jí král a paní vévodkyně z Bourgogne začali poskytovat dávno předtím a které stále rostly. Chtěl jsem tuto látku vyčerpat souvisle, protože má ve vztahu ke královu charakteru svou zajímavost; vraťme se nyní tam, kde jsme přestali. Dodám jen, že po povýšení rozdal král mnoho vojenských penzí a že prokázal panu maršálovi z Lorges tu galantnost, že mu vzkázal, že vybral nejkrásnější ze všech šedých jezdeckých pluků, které povýšení dávalo na prodej, aby jej přednostně dal jeho synovi, od nedávna kapitánovi jízdy.

Vévoda z Villeroy přijel 6. února, poslán otcem, aby králi podal zprávu o mnoha podrobnostech a plánech, které by v depeších zabraly příliš času. Dobře mu ta cesta posloužila; o tři dny později měl všechny důvody to ocenit.

Tak početné povýšení, o němž jsem mluvil a které mě přimělo odejít kolem Velikonoc, se uskutečnilo a bylo vyhlášeno 29. ledna. Ve středu 8. února se jelo do Marly, kde byly plesy. Byli jsme s paní ze Saint-Simon na tomto pobytu, jako jsme bývali často. Nazítří, ve čtvrtek 9., přijel z Itálie Mahony, velmi duchaplný a statečný irský důstojník, s nejpřekvapivější zprávou, o jaké se v posledních stoletích slyšelo. Událost se odehrála 1. února.

Princ Evžen, který toho věděl víc než maršál z Villeroy, ho přinutil zimovat uprostřed Milánska a držel ho tam velmi sevřeného, zatímco sám rozložil svá ležení velmi široce a jimi naše ležení velmi znepokojoval.² V této výhodné situaci pojal záměr přepadnout střed našich ležení a tímto rozhodujícím úderem, který by ho postavil doprostřed naší armády a naší země, rozprášit jednu a zmocnit se druhé, a tím se pak dostat do postavení, kdy by mohl vzít Milán a těch několik pevností té země, všechny ve velmi špatném stavu, a dokončit tak jistě a rychle své dobytí.

Tímto středem byla Cremona; byl tam španělský guvernér a velmi početná posádka: na konci tažení tam vstoupila ještě jiná vojska s Crenanem, generálporučíkem, aby tam všemu velel. Praslin, o němž jsem se několikrát zmínil, tam velel jízdě jako brigádní generál; právě byl jmenován polním maršálem, ale zpráva o povýšení k nim ještě nedošla; a Fimarcon velel dragounům. V posledních lednových dnech přijel do Cremony Revel, první generálporučík armády, a velel tam díky svému stáří služby nad Crenanem.

Dostal od maršála z Villeroy, který objížděl svá ležení, rozkaz poslat velký oddíl do Parmy, o který ho žádal tamní vévoda pro svou bezpečnost a o němž se pak dalo podezírat, že to učinil ve shodě s princem Evženem, aby Cremonu o to oslabil. Na zprávy o různých pohybech nepřítele se Revel jako moudrý muž spokojil tím, že oddíl připravil a držel pohotově, aniž ho vypravil. Maršál z Villeroy zakončil svou objížďku v Miláně, kde se radil s princem z Vaudemontu, a odtud dorazil posledního ledna do Cremony v dosti časnou hodinu.

Revel mu vyjel naproti a podal mu zprávu o důvodech, které měl k zadržení oddílu, jejž mu nařídil poslat do Parmy. Maršál ho v tom velmi schválil; večeřel v početné společnosti, kde se zdál velmi zamyšlený. Přesto si pak zahrál partii hombre, ale bylo vidět, že je roztržitý, a velmi brzy šel spát.

Princ Evžen byl zpraven, že v Cremoně je starý vodovod, který se táhne daleko do krajiny a ve městě ústí do sklepa domu obývaného jedním knězem; že tento vodovod byl nedávno vyčištěn, a přece vedl jen málo vody, a že město bylo kdysi tímto vodovodem přepadeno. Dal tajně prozkoumat jeho vstup v krajině; získal kněze, u něhož vodovod ústil a který bydlel blízko jedné zazděné a nestřežené městské brány; dal do Cremony vklouznout, kolik mohl, vybraných vojáků, převlečených za kněze a sedláky, kteří se uchýlili do spřáteleného domu, kde se, co nejvíc a nejtajněji se dalo, zásobili sekerami. Když bylo vše dobře a rychle připraveno, dal princ Evžen velký oddíl princi Tomášovi z Vaudemontu, prvnímu generálporučíkovi své armády a jedinému synovi generálního guvernéra Milánska ve službách španělského krále; svěřil mu svůj podnik a pověřil ho, aby se zmocnil reduty, která bránila předmostí přes Pád, a aby mu přes most přišel na pomoc, až se bude bojovat ve městě. Vyslal pět set vybraných mužů se zkušenými důstojníky, aby se vodovodem dostali ke knězi, kde je čekali lidé, které tam dal vklouznout a kteří měli dobře prozkoumat valy, stráže, náměstí a ulice města, a s nimi šli otevřít zazděnou bránu zbytku vojsk: zároveň sám táhl osobně a v síle k této bráně.

Vše bylo přesně domluveno a provedeno s přesností a se vším možným tajemstvím a štěstím. První, kdo si toho všiml, byl Crenanův kuchař, který, jda za úsvitu na nákup, viděl ulice plné vojáků, jejichž uniformy neznal. Vrhl se zpět do domu svého pána a běžel ho vzbudit; ani on, ani jeho sluhové tomu nechtěli věřit; ale v nejistotě se Crenan v okamžiku oblékl, vyšel a až příliš brzy se přesvědčil. Zároveň se na jednom náměstí řadil do bitevního šiku pluk Vaisseaux, šťastnou náhodou, která zachránila Cremonu. Jeho plukovníkem byl d’Entragues, prostý šlechtic z Dauphiné: byl to velmi poctivý mladý muž, velmi pilný, velmi statečný, který nesmírně toužil něco vykonat a vyznamenat se a který se naučil a osvojil si bdělost maršála z Boufflers, jehož byl pobočníkem a který, když u něho shledal čest a nadání, ho velmi podporoval. D’Entragues chtěl dělat přehlídku tohoto pluku a začínal ji za prvního svítání. Při tomto ještě slabém světle, když jeho prapory už stály seřazené ve zbrani, zahlédl nejasně pěší vojsko, jak se řadí na konci ulice proti němu. Věděl z rozkazu vydaného předchozího dne, že nikdo neměl vytáhnout a nikdo jiný než on dělat přehlídku. Hned se tedy obával nějakého přepadení, vyrazil okamžitě proti tomu vojsku, které shledal císařským, napadne je, zvrátí, odolá náporu nových, které přicházejí, rozpoutá boj tak zarputilý, že dá celému městu čas probudit se a většině vojsk chopit se zbraní a přispěchat, jinak by byla pobita ve spánku.

Za téhož úsvitu už maršál z Villeroy zcela oblečený psal ve svém pokoji; slyší hluk, žádá koně, pošle zjistit, co se děje, a s nohou ve třmenu se od několika najednou dozví, že nepřítel je ve městě. Pustí se ulicí, aby dojel na velké náměstí, kde je vždy shromaždiště pro případ poplachu. Následuje ho jen jeden pobočník a jeden páže. Na rohu ulice vpadne do strážnice, která ho obklíčí a zadrží. Byli jen tři, a tak dobře cítil, že se nelze bránit; nakloní se důstojníkovi k uchu, řekne mu své jméno, slíbí mu deset tisíc pistolí a pluk, pustí-li ho, a ještě větší odměny od krále. Důstojník se ukáže neoblomným, odpoví mu, že až dosud nesloužil císaři, aby ho zradil, a okamžitě ho odvede k princi Evženovi, který ho nepřijal se stejnou zdvořilostí, s jakou by byl přijat on sám v podobném případě. Nechal ho nějakou dobu ve své družině, a když maršál viděl přivádět Crenana zajatého a smrtelně raněného, zvolal, že by chtěl být na jeho místě. Za chvíli byli oba posláni z města a strávili den v jisté vzdálenosti, střeženi v kočáře prince Evžena.

Revel, nyní jediný generálporučík a zajetím maršála z Villeroy vrchní velitel, se snažil vojska shromáždit. V každé ulici se bojovalo; vojska byla z větší části rozptýlená, některá v sevřených útvarech, mnozí vojáci byli sotva ozbrojení, někteří dokonce jen v košilích; všichni bojovali s největší statečností, ale většinou byli odraženi a krok za krokem zatlačeni až na valy, kde se tak přirozeně všichni shromáždili. Kdyby se nepřítel valů zmocnil, nebo kdyby našim vojskům nenechal čas vzpamatovat se tam a seřadit se se všemi silami, vnitřek města by mu nikdy nemohl odolat. Místo aby tedy společným úsilím vyhnal naše vojska z valů, soustředil se jen na vnitřek města.

Praslin, když neviděl Montgona, polního maršála, postavil se do čela irských praporů, které pod ním dělaly zázraky. Udrželi náměstí a vyčistili sousední ulice. Ačkoli byl ustavičně zaměstnán obranou i útokem, přišel Praslin na to, že spása Cremony, dá-li se zachránit, závisí na zničení mostu přes Pád, aby císařští nemohli dostat touto cestou pomoc a posily. Opakoval to tolikrát, že to Mahony šel říct Revelovi, který na to nepomyslel a shledal radu tak dobrou, že vzkázal Praslinovi, ať udělá vše, co uzná za vhodné. Ten okamžitě poslal stáhnout posádku reduty u předmostí. Nebylo ani minuty nazbyt. Princ Tomáš z Vaudemontu se už objevoval, takže bylo sotva dost času stáhnout vojsko a zničit most, což bylo provedeno přímo před očima prince Tomáše z Vaudemontu, který tomu přes veškerou palbu svých mušket nemohl zabránit.

Byly tehdy tři hodiny odpoledne. Princ Evžen byl na radnici, kde přijímal přísahu městských úředníků. Když odtud vyšel a znepokojen viděl, že jeho vojska na většině míst ochabují, vystoupil s princem z Commercy na zvonici katedrály, aby jedním pohledem viděl, co se děje na všech místech města, a znepokojen také, že nevidí přicházet pomoc, kterou vedl princ Tomáš z Vaudemontu. Sotva byli nahoře na zvonici, uviděli jeho oddíl na břehu Pádu a zničený most, který tuto pomoc činil zbytečnou. Neuspokojilo je o nic víc ani to, co spatřili na všech různých místech města a valů.

Princ Evžen, rozhořčen, že vidí svůj podnik v tak špatném stavu, když se dobytí tak zblízka dotkl, při sestupu řval a rval si vlasy. Od té chvíle myslel na ústup, ačkoli měl početní převahu.

Fimarcon mezitím dělal zázraky s dragouny, které nechal sesednout. Zároveň Revel, který viděl, že jeho vojska, jež od prvního úsvitu neměla ani chvilku odpočinku, ba ani oddechu, jsou zmožena hladem, únavou a zraněními, myslel ze své strany také na to, jak je stáhnout, jak jen to půjde, do cremonského hradu, aby se tam aspoň bránila pod krytem a dosáhla tam kapitulace; takže oba protivní velitelé mysleli zároveň na ústup.

K večeru tedy boje na většině míst v této společné myšlence na ústup ochabovaly, když naše vojska vyvinula poslední úsilí, aby vyhnala nepřítele z jedné z městských bran, která jim odnímala spojení s valem, kde byli Irové, a aby měla tuto bránu v noci volnou a mohla jí přijmout pomoc. Irové podpořili tento útok ze svého valu tak dobře, že horní část brány byla dobyta; nepřítel si udržel dolní část brány v úrovni ulice. Po tomto posledním boji následoval dosti dlouhý klid. Revel zatím pomýšlel na to, jak potichu stáhnout vojska do hradu, když mu během toho dlouhého klidu Mahony navrhl poslat zjistit, co se všude děje, a sám se nabídl, že půjde pro zprávy a vrátí se mu je podat. Bylo už šero; zvědové toho využili. Viděli, že je všude klid, a zjistili, že se nepřítel stáhl. Tato velká zpráva byla donesena Revelovi, který jí dlouho, a mnozí jiní s ním, nemohl uvěřit. Když se konečně přesvědčil, nechal vše, jak bylo, až do plného dne, kdy nalezl ulice a náměstí poseté mrtvými a plné raněných. Dal ke všemu rozkazy a vypravil ke králi Mahonyho, který si v boji počínal znamenitě.

Princ Evžen táhl celou noc s oddílem, který přivedl, a velmi nedůstojně nechal za sebou jít maršála z Villeroy, odzbrojeného a na špatném koni, kterého poslal do Ostiana a pak na císařův rozkaz do Innsbrucku, a ten ho dal potom odvézt do Štýrského Hradce. Všichni jeho lidé a jeho výbava mu byli posláni do Ostiana a pak ho následovali. Crenan zemřel v kočáře maršála z Villeroy na cestě za ním do Ostiana. D’Entragues, jehož přehlídce a statečnosti se vděčilo za záchranu Cremony, tak slavný den nepřežil. Španělský guvernér padl s polovinou našich vojsk. Císařští tam ztratili větší počet a promarnili úder, který by válku v Itálii rychle rozhodl v jejich prospěch.

Montgon, polní maršál, tam zažil příhodu, která jeho pověst nenapravila. Při prvním velkém hluku vyšel pěšky a hned se vrátil domů. Tvrdil, že byl sražen na zem a pošlapán nepřátelskými koňmi. Prohlásil se za těžce raněného a ulehl do postele; odtud poslal k nejbližší strážnici vzkaz, že se vzdává do zajetí, a požádal, aby byl dán do bezpečí. Strávil tak tento hrozný den v klidu mezi dvěma prostěradly. Dozvěděl se tam, že Cremona byla dobyta, pak znovu dobyta; tu zase jeho ochranná stráž potřebovala, aby ji chránil on, a vymohl u Revela, aby ji propustil na svobodu. Nepříjemné bylo, že se na Montgonovi nenašlo žádné zranění. Princ Evžen si ho nárokoval jako zajatce, a on si nepřál nic lepšího. Naši generálové tvrdili, že nabyl svobody spolu s městem. Král chtěl znát mínění maršálů Francie, ale ještě než je měl, vzkázal, že nestojí za to se přít.

Už se nepřelo, princ Evžen ustoupil. Montgon přesto za ním jel, ale princ Evžen, který nechtěl nejisté zajatce, ho propustil na svobodu. Tato příhoda, která nadělala velký hluk a velmi Montgonovi uškodila, by ho byla u krále zničila nebýt paní z Maintenon, odjakživa otevřené ochránkyně jeho ženy a staré paní z Heudicourt, jeho tchyně.

Tuto zprávu jsem se dozvěděl ve svém pokoji od pana z Lauzunu. Hned jsem šel do zámku, kde jsem našel velký rozruch a spoustu hloučků lidí, kteří mudrovali. S maršálem z Villeroy se zacházelo, jak se zachází s nešťastníky, kteří vzbudili závist.³ Král se ho hlasitě a veřejně zastal. Při obědě dal paní z Armagnacu najevo, jak je dotčen neštěstím jejího bratra, a omlouval ho, přičemž dokonce projevil rozhořčení na ty, kdo na něho útočili. Pravdou je, že nebylo na něm, který přijel do Cremony den před přepadením, aby věděl o tom vodovodu a o té zazděné bráně, ani o tom, zda tam už byli vpuštěni a ukryti císařští vojáci. Crenan a španělský guvernér byli ti, kdo za to měli odpovídat, a maršál nemohl udělat nic lepšího, než jet při prvním hluku na velké náměstí, a nemohl ani za to, že byl cestou tam na rohu ulice zajat.

Jeho syn, který byl s manželkou v Marly, ji při této zprávě odvezl do Versailles, kde byla maršálka z Villeroy. Byl jsem s nimi velmi spřátelen. Nazítří jsem je našel v nejzasmušilejším žalu. Maršálka, která měla nesmírně mnoho rozumu a ducha, a to nejpůvabnějšího, se nedala oklamat leskem vyslání svého manžela do Itálie. Znala ho a bála se událostí. Tato ji zdrtila, a dlouho nechtěla vidět nikoho kromě svých nejdůvěrnějších nebo nezbytných lidí. Vévodkyně z Villeroy se do Marly už nevrátila, protože se tam konaly plesy, zatímco slečna z Armagnacu nevynechala žádný, ačkoli její otec a strýcové se pro maršála z Villeroy horlivě zasazovali a podnikali pro něho všechna možná opatření.

Po obědě v den Mahonyho příjezdu se král s ním sám zavřel ve svém kabinetu. Dvůr byl zatím početný v jeho pokoji, a překvapilo, že tam viděli Chamillarta čekat jako ostatní, vydaného napospas otázkám. Velmi chválil přední důstojníky, i většinu ostatních a vojska, a rozepsal se o Praslinových divech a o jeho duchapřítomnosti, když dal zničit most. Už dříve jsem na příslušném místě uvedl, že Praslin byl mým velkým přítelem. Ačkoli jsem tehdy Chamillarta vůbec neznal, nemohl jsem se zdržet, abych mu neřekl, že tato důležitá služba zaslouží velkou odměnu. Po hodině vyšel král z kabinetu. Když se převlékal, aby šel do zahrad, mluvil hodně a pochvalně o Cremoně, a zvláště o předních důstojnících; s potěšením se rozhovořil o Mahonym a řekl, že nikdy neslyšel nikoho podat tak dobrou zprávu o všem, s takovou jasností ducha a přesností, a dokonce tak příjemně. S uspokojením dodal, že mu dává tisíc franků penze a patent plukovníka. Byl majorem Dillonova pluku.

Večer, když jsme vstupovali na ples, nám pan princ de Conti řekl, že král dává Revelovi Řád Svatého Ducha a Praslina činí generálporučíkem. Radost, kterou jsem z toho měl, mě přiměla zeptat se ho znovu, abych si byl jistější. Ostatní přední důstojníci byli povýšeni úměrně svým hodnostem a mnozí dostali penze. Revel dostal ještě guvernérství v Condé; a markýz z Créqui, ačkoli v Cremoně nebyl, dostal ředitelství pěchoty, které se uvolnilo po Crenanovi.