Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola dvacátá

Největší z uvolněných míst poutalo velkou pozornost: bylo to velení italské armády. Bylo naléhavé je obsadit. Nazítří, v pátek, vešel král po mši k paní z Maintenon, kde byl nějakou dobu s nimi i Chamillart. Všichni, kdo byli v Marly, byli v salonech a čekali na volbu velitele, o níž bylo zřejmé, že bude brzy oznámena. Moje zvědavost mě tam přivedla jako ostatní. Chamillart vyšel, uviděl pana prince de Conti a šel mu říci pár slov. Každý ho měl za vyvoleného; tleskalo se, ale omyl netrval dlouho. Chamillart s ním mluvil jen velmi krátce, pomalu prošel dál, hledal očima, a když zahlédl Harcourta, zamířil přímo k němu. Tu už nikdo nepochyboval a všechny oči se upřely na ně. Nic se lépe nehodilo k přání španělského krále jet do Itálie a mít tam tohoto velitele pod sebou. Ale Harcourt byl tehdy právě uprostřed onoho útoku na místo v radě, o němž jsem právě mluvil, a na vrcholu svých nadějí, které ještě sám nezničil tím, že mluvil s králem s tak velkým pohrdáním o ministrech, jak to udělal později. Dobře se tedy vyvaroval přijmout velení, které by zmařilo všechna jeho tak pokročilá opatření ke vstupu do rady. Vymlouval se na své zdraví a odmítl. On a Chamillart spolu dosti dlouho a živě hovořili stranou. Všechny přítomné oči sledovaly každé gesto a viděly nakonec, jak se ti dva muži rozešli a jak se Chamillart sám vrátil k paní z Maintenon. Zdržel se tam krátce a zase vyšel. Zvědavost byla ještě rozpálenější. Postoupil, hledal očima a šel za panem z Vendôme. Jejich rozhovor byl velmi krátký. Oba spolu šli k paní z Maintenon. Tu už bylo jisté, kdo byl zvolen a že přijal. Bylo to oznámeno, když král přešel do svého bytu. Večer byl pan z Vendôme dlouho u paní z Maintenon s králem a Chamillartem, rozloučil se a odjel do Paříže, aby pozítří odcestoval do Itálie. Král mu dal na výstroj čtyři tisíce louisdorů.

Rozmrzelost pana vévody z Orléans a princů krve byla krajní a velmi zřetelná. O to tvrději padli na maršála z Villeroy, jehož se král při každé příležitosti záměrně zastával, až řekl veřejně, že na něho útočí jen ze žárlivosti, protože k němu chová velké přátelství. Slovo oblíbenec, které nikdy nevyšlo z jeho úst, mu jednou dokonce uklouzlo. Napsal mu dopis tak laskavý, jak jen bylo možné, a poslal mu ho otevřený, aby nepřátelé nepojali podezření a aby sami viděli, jaká je jeho vážnost a přátelství k němu. Ačkoli neměl s maršálkou z Villeroy žádnou důvěrnost, dal jí vyřídit tisíc příjemných věcí po jejím synovi, panu Velkém a jiných, a po Marly ji dlouho přijal mezi čtyřma očima a zahrnul ji laskavostmi. Takto ji přijal několikrát během nepřítomnosti jejího manžela, jehož obráncem se nepřestával ukazovat.

Ale závist je krutá vášeň; Praslin to poznal. Od největších chvál se přešlo k lítosti nad odměnou. Stal se generálporučíkem dřív, než se mohl dozvědět, že je polním maršálem. Důvody se uvést nedaly; ženy křičely místo důvodů; a hraběnka z Roucy mezi jinými, která zuřila, byla upřímnější, neboť když jsem na ni naléhal, odpověděla mi, zahnána do kouta a v přemíře hněvu, že koneckonců Praslin je generálporučíkem a její manžel ne — a ten manžel byl tehdy u dvora.

Pan vévoda z Orléans a princové krve měli neméně proti panu z Vendôme. Cítili už dlouho králův úmysl nepoužít nikoho z nich a to, že dává přednost nemanželskému původu. Tato poslední je rozhořčila. Vendôme, který to v těch několika hodinách, co zůstal v Marly a v Paříži mezi svým jmenováním a odjezdem, pochopil, nepřestával rozšiřovat, že za svou volbu vděčí jen Harcourtovu odmítnutí, a tak otupoval zlost princů, zatímco si z toho dělal zásluhu, že nic neodmítá, ani to, co zbylo po jiném, aby ukázal svou oddanost královské osobě a touhu pokusit se přispět k blahu státu.

Velkopřevor, úzce spjatý se svým bratrem, měl ten žal, že nedostal žádné místo, a musel dokonce snést odmítnutí jet sloužit pod ním do Itálie. Jeho každodenní prostopášnost, jeho hanebný život, několik výstřelků, které si dovolil spoléhaje na přízeň svého původu i na přízeň svého bratra, dostaly konečně toto škubnutí uzdou, z něhož se později jen stěží zotavoval.

Feuquières, generálporučík, dostal totéž odmítnutí. Byl to urozený muž, nesmírně duchaplný a velmi vzdělaný, velké statečnosti, a nikdo mu neupíral přední vojenské nadání, ale byl to nejzlomyslnější člověk pod sluncem, který se kochal zlem pro zlo samo a tím, že připravoval o čest, koho mohl, i bez jakéhokoli prospěchu. Nesmírně nebezpečný pro velitele armády, který se nemohl spolehnout ani na jeho rady, ani na to, jak rozkazy provede, tak smělý byl v tom, aby nechal podniky ztroskotat ze zlomyslnosti, jen aby někoho zničil — jako to udělal s Bullondem u Coni, jako to ještě málem udělal v bitvě u Neerwindenu, kde nezaútočil a vůbec se nepohnul, jak jsem poznamenal jinde a jak mu to vévoda z Elbeufu vyčetl před celou armádou —, protože chtěl zničit pana z Luxembourgu tím, že mu způsobí prohru v bitvě, ačkoli si ho pan z Luxembourgu vyžádal, aby mu pomohl znovu na nohy, a pak ho už právem nikdy nechtěl. Hrál tytéž kousky i jiným velitelům armád; nikdo z nich ho nechtěl, a tím spíš, že jeho schopnosti byly jen důvodem k obavám. Pan maršál z Lorges ho také vytáhl z nečinnosti; dostalo se mu od něho téže vděčnosti jako pan z Luxembourgu. Nebylo jeho vinou, že nedal jeho armádu porazit tak, aby se z toho nevzpamatovala; a věc se náhodou stala tak hrubě zjevnou a pokřik tak všeobecný, že kdyby byl pan maršál z Lorges jen trochu chtěl, byla by jeho hlava ve velkém nebezpečí. Paměti, které zanechal a které s uměním říkají všechno zlé, co může, o všech, s nimiž, a zvláště pod nimiž sloužil, jsou snad nejvýtečnějším dílem, které může vychovat velkého vojevůdce, a tím užitečnějším, že učí rozbory a příklady, a nutí velmi litovat, že se tolik schopností, nadání a úvah spojilo s tak zkaženým srdcem a tak zlou duší, které je svou zvráceností všechny učinily neužitečnými. Oženil se s dědičkou z Hocquincourtu, která se dědičkou stala shodou okolností. Dožil opuštěný, všemi nenáviděný, zapomenutý a v chudobě. Jeho jediný syn zemřel bez dětí, jeho dcera se bídně provdala.

Colandre, poručík gard, který se vyznamenal všude, kde byl, a jehož zjev dámy zajímal, dostal svolení koupit pluk a sjednal koupi pluku Královnina pěchota; ale král obchod zastavil a shledal, že Colandre, syn Le Gendra, bohatého rouenského obchodníka, není stvořen být plukovníkem pluků tohoto druhu. Zásady se od té doby změnily, a proto jsem tuto skutečnost nechtěl vynechat; mohl bych k ní přidat mnoho jiných, ještě výraznějších, týkajících se jiných sborů.

La Feuillade dlouho neotálel využít spříznění, které právě uzavřel.

Chamillart ho dal potají jmenovat polním maršálem a poslat do Itálie, a hned nato to bylo oznámeno. Brigádním generálem tak vůbec nebyl, a ještě zařídil, aby jeho pluk připadl jednomu Aubussonovi.

Paní vévodkyně du Maine a paní z Manneville, dcera Montchevreuilova a její dvorní dáma, se omrzely jedna druhou. Princezna postupně setřásla všechna svá jha, i jho krále a paní z Maintenon, kteří ji nakonec nechali žít podle její libosti. Tento zbytek pouta se jí nelíbil; pan du Maine se před ní třásl. Stále umíral strachy, aby se jí nezatočila hlava. Vzala si místo ní paní z Chambonas, kterou nikdo neznal a jejíž manžel byl už ve službách pana du Maine jako kapitán gardy, která mu náležela jako guvernérovi Languedoku.

Zároveň provedla ve své domácnosti změnu Madame; král s ní souhlasil a vše se dohodlo u ní v Marly při návštěvě, kterou jí král jednoho rána vykonal při návratu ze mše. Propustila své dvorní slečny i s jejich vychovatelkou a dala jim penze, a vzala k sobě, ale bez titulu a jména, maršálku z Clérembault a hraběnku z Beuvronu, které měla vždy velmi ráda, ale Monsieur, který je nenáviděl, ji ve styku s nimi vždy velmi omezoval. Obě byly vdovy, hraběnka z Beuvronu chudá, a obě neměly nic lepšího na práci. Dala jim každé čtyři tisíce liber penze. Král jim dal byt ve Versailles; následovaly Madame všude a jezdily, aniž o to žádaly, na všechny pobyty do Marly.¹

Maršálka z Clérembault byla dcerou Chavignyho, státního sekretáře, o němž jsem mluvil na začátku těchto Pamětí v souvislosti se svým otcem, a sestrou mimo jiné biskupa z Troyes, o jehož odchodu do ústraní jsem mluvil a který se ještě objeví na scéně. Byla vychovatelkou španělské královny, Monsieurovy dcery, která se na ni kvůli různým věcem rozhněvala a dosti nezdvořile ji vyhnala. Byla dosti blízkou příbuznou a velkou přítelkyní pana kancléře a paní kancléřky a často s nimi jezdila do Pontchartrainu. Tam jsem ji velmi často vídal, i u nich u dvora. Byla to velmi zvláštní stařena, a když se cítila volně a chtělo se jí mluvit, byla výtečnou a velmi zábavnou společnicí, plnou postřehů a vtipu, který plynul jako ze zdroje, aniž by se zdálo, že se o to snaží, a bez jakékoli strojenosti. Jinak celé dny bez jediného slova; jako mladá málem zemřela na plicní nemoc a měla tu vytrvalost, že celý rok nepronesla ani slovo. Při její klidnosti, lhostejnosti a přirozené chladnosti jí ten zvyk zůstal. Nelze mít víc ducha, než měla ona, ani ducha zvláštnějšího ražení. Ačkoli přišla ke dvoru velmi pozdě, byla jím posedlá a překvapivě poučená o všem, co se tam dělo, a když se uráčila vynaložit námahu, byla její vyprávění okouzlující; ale pouštěla se do nich jen před velmi málo lidmi a velmi v soukromí.

Lakomá do krajnosti, milovala vášnivě hru a tyto soukromé a úzké rozhovory, a nic jiného. Pamatuji se, že v Pontchartrainu za nejkrásnějšího počasí na světě se po návratu ze mše stavěla na most vedoucí do zahrad, pomalu se tam otáčela na všechny strany a pak říkala společnosti: „Tak pro dnešek jsem se už dobře prošla, a teď ať mi o tom nikdo nemluví, a hned si sedněme ke hře“; a hned brala do ruky karty, které odkládala jen na dobu obou jídel, a ještě se zlobila, když od ní někdo odešel ve dvě hodiny po půlnoci. Jedla málo, často bez pití, nanejvýš sklenici vody.

Kdyby bylo po jejím, jedlo by se, aniž se odloží karty. Věděla mnoho jak z dějin, tak z věd; nikdy to nebylo znát. Vždy v masce v kočáře, v nosítkách, pěšky po galeriích: byla to stará móda, které se nemohla vzdát, ani v kočáře Madame. Říkala, že se jí pleť pokrývá strupy, jakmile na ni zavane vzduch; a skutečně si ji zachovala krásnou po celý život, který přesáhl osmdesát let, aniž by si jinak kdy činila nárok na krásu. Při tom všem byla velmi vážená a počítalo se s ní. Tvrdila, že zná budoucnost podle výpočtů a teček, a to ji připoutalo k Madame, která měla velmi ráda tyto druhy zvědavosti; ale maršálka to velmi skrývala.

Je třeba této podivné osobnosti dodat poslední rys. Měla sestru, řeholnici u Saint-Antoine v Paříži, která měla, jak se říkalo, přinejmenším stejně ducha a vědění jako ona: byla to jediná osoba, kterou milovala. Velmi často ji jezdila navštěvovat z Versailles, a ačkoli byla velmi lakomá — ovšem také velmi bohatá —, zahrnovala ji dary. Tato sestra onemocněla; jezdila za ní a neustále tam posílala. Když se dozvěděla, že je na tom velmi zle, a pochopila, že se z toho nedostane, řekla: „Nuže, má ubohá sestro, ať mi o tom nikdo nemluví.“ Sestra zemřela, a nikdy potom o ní nemluvila ona, ani s ní nikdo. Pokud jde o její dva syny, nestarala se o ně a nebylo jí to ani moc co vyčítat, ačkoli se k ní chovali s velkými ohledy; ztratila oba, nebylo na ní nic znát, a to hned od prvních chvil.

Hraběnka z Beuvronu byla další žena, které, stejně jako maršálce z Clérembault, nebylo radno se znelíbit, a byla mou velkou přítelkyní. Pocházela z urozené gaskoňské rodiny; její otec se jmenoval markýz z Théobonu, z rodu Rochefort. Byla dvorní slečnou královny, když se provdala za hraběte z Beuvronu, bratra vévodkyně z Arpajonu a hraběte z Beuvronu, otce vévody z Harcourtu, o nichž jsem mluvil nejednou.

Hrabě z Beuvronu byl kapitánem Monsieurovy gardy; zmínil jsem se o něm v souvislosti se smrtí první manželky tohoto prince. Ovdověla roku 1688, bezdětná a chudá. Pletichy v Palais-Royal způsobily, že ji Monsieur, k velké nelibosti Madame, vyhnal, a Madame ji několik let nesměla vidět a nakonec ji vídala jen zřídka a tajně v pařížských klášterech. Psala jí každý den svého života a dostávala odpověď po pážeti, které k tomu výslovně posílala. Byla úzce spjata s rodinou svého manžela, a díky našemu přátelství s hraběnkou z Roucy, jedinou dcerou vévodkyně z Arpajonu, u níž neustále pobývala, jsme se spřátelili i s ní; ke dvoru se však vrátila až po smrti Monsieura, který jí přístup ke dvoru zakázal. Byla to žena velmi duchaplná a světa znalá, která byla přes svou náladovost a krajní vášeň pro hru velmi milá a velmi dobrá a spolehlivá přítelkyně.

Kolem této doby zemřel biskup z Agde, velmi bohatý na obročí. Byl bratrem superintendanta Fouqueta, který zemřel v Pignerolu roku 1680 po dvaceti letech vězení, arcibiskupa z Narbonne a abbého Fouqueta, tak známého ve své době, který zemřel dva měsíce před svým bratrem superintendantem a jehož neprozřetelnosti a pošetilosti měly na bratrově pádu velký podíl. Roku 1656 byl kancléřem řádu, a zároveň Guénégaud, státní sekretář, byl strážcem pečetí řádu, které se oddělily od úřadu kancléře, a oba je koupili od pana Serviena. Pád superintendanta, jejich bratra, je zbavil odznaků řádu, způsobil, že úřad kancléře byl roku 1661 znovu spojen s pečetěmi řádu v rukou Guénégauda, a uvrhl jeho bratry do vyhnanství. Pan z Agde často měnil místo a nakonec dostal svolení zůstat v Agde, aniž odtud po zbytek svých dnů vyjel. Kancléřem řádu se stal po odstoupení svého bratra roku 1659.²

Carlingford, irský lord, který byl z císařova pověření vychovatelem pana Lotrinského a byl císaři velmi oddán, následoval svého chovance po ryswickém míru do jeho zemí; byl nejvyšším hofmistrem jeho dvora a v čele jeho rady. Když se stal císařským polním maršálem, přál si vrátit se do Vídně.

Pan Velký, který měl mnoho dětí a málo rodového majetku, našel příležitost dosadit na Carlingfordovo místo, do úřadu i k ještě vyšším penzím, prince Kamila. Získal k tomu králův souhlas a princ Kamil se usadil v Lotrinsku, kde se nelíbil o nic víc než zde.

Byl to muž málo duchaplný, velmi nadutý, samotářský, který celý život velmi smutně pil mnoho vína; jakýsi trnitý otep, ale stále v sobě přežvykující velikost svého rodu; z Guisů, po nichž se mu stýskalo, měl jen jejich statečnost a vůli. Vždy sloužil a nebyl ženatý, jinak poctivý muž.

Saint-Pouange vyjednal pro svého syna skvělý sňatek s jedinou dcerou Sourdise, rytíře řádu, s nímž byl celý život důvěrným přítelem. Spojila je prostopášnost, a toto přátelství nahradilo zásluhy při povyšování.

Sourdis se nechal porazit u Neussu s takovou nevědomostí a vyvázl z toho tak hanebně na počátku předchozí války, roku 1689, že ho pan z Louvois, který si ho už netroufal použít v armádách, ale na něhož naléhal Saint-Pouange, poslal velet do Guyenne. Počínal si tam tak prostopášně a jinak tak bídně, že tam nemohl být déle podporován.

Velení v provincii mu bylo odňato a na jeho místo poslán nástupce. Sourdis, v sedmdesáti letech okouzlen svou milenkou, nemohl opustit Bordeaux, protože ona tam chtěla zůstat, a tak tam přežil sám sebe. Nakonec ho pro jeho hanebný život museli odtud vykázat. Nemohl se vzdálit a uzavřel se na jednom ze svých statků v Guyenne. Muž tak málo dbalý své cti dal svou dceru synovi svého starého přítele a ochránce, aniž by přikládal jakoukoli váhu nerovnosti sňatku své dědičky, které měl zanechat velké jmění, jež také skutečně dostala a na něž ji nenechal dlouho čekat.

Zemřel ve velkém úpadku ducha, velmi starý a dlouhá léta vdovcem, aniž se znovu oženil.

Vévoda z Richelieu, starý a dvakrát ovdovělý, se potřetí oženil s jednou Rouillé, vdovou po markýzi z Noailles, bratrovi vévody, kardinála a bailliho z Noailles, s nímž měla jedinou dceru. Byla velmi bohatá a chtěla stoličku. Pan z Richelieu, který byl také velmi bohatý, ale s majetkem vázaným svěřenstvím a s vždy nepořádným hospodařením byl stále v úzkých, jí svou stoličku dal, aby se postavil na nohy; i on měl jen jediného syna. Když se brali, domluvili sňatek svých dětí a sepsali a podepsali jejich svatební smlouvu s tím, že se vezmou, až dosáhnou potřebného věku.³ Starý pár měl ducha, ale nálady na obou stranách málo souladné, což společnosti poskytlo nejednu podívanou. Navzdory tomuto druhému sňatku zůstala vévodkyně z Richelieu po celý život v nejdůvěrnějším svazku s rodinou svého prvního manžela, zvláště s kardinálem z Noailles.

Rodině hraběte z Auvergne, i jemu samému, velmi ulehčila smrt bailliho z Auvergne, jeho nejstaršího syna, kterého nehodnost celého jeho života a nečestnost jeho souboje s Caylusem, o němž jsem mluvil v pravý čas, vyhnaly z království, způsobily, že byl vyděděn a proti své vůli vržen do Maltézského řádu, přičemž často hrozil, že bude proti svým slibům protestovat.

Zdálo se, že královi lichotníci tehdy předvídali, že konec zdarů jeho vlády nastal a že ho napříště budou moci chválit jen za jeho vytrvalost. Velké množství medailí, ražených při všech možných příležitostech, kde nebyly zapomenuty ani ty nejobyčejnější, bylo shromážděno, vyryto a určeno pro medailérské dějiny.⁴ Abbé Tallemant, Tourel⁵ a Dacier, tři přední učenci Francouzské akademie, byli pověřeni výkladem těchto medailí, který se měl umístit vedle každé z nich v tlustém svazku nejnádhernějšího tisku z Louvru. Byla zapotřebí předmluva, a protože tento druh dějin začínal smrtí Ludvíka XIII., byla jeho medaile nutně umístěna na začátek knihy, a tak vybízela, aby se v této předmluvě o tomto panovníkovi něco řeklo.

Někdo z jejich známých si vzpomněl na mou spravedlivou vděčnost a domníval se, že mi propůjčí to, co jsem sám od sebe neměl, pro tu část předmluvy, která se měla týkat Ludvíka XIII., nebo pro text pod jeho medailí, jež měla být v čele medailí Ludvíka XIV. Navrhli mi, abych to napsal.

Duch se stal obětí srdce, a aniž bych se radil se svou neschopností, svolil jsem pod podmínkou, že mě ušetří posměchu společnosti a věrně zachovají tajemství.

Napsal jsem to tedy a měl jsem se přitom na pozoru sám před sebou, stále dbalý toho, abych nezastínil syna otcem v díle věnovaném celé slávě prvního, do něhož druhý vstupoval jen nahodile a z nutnosti úvodu.⁶ Když byl můj úkol hotov — a potřeboval jsem na něj sotva dopoledne, protože neměl být příliš rozsáhlý —, odevzdal jsem jej. Stihl mě osud autorů; můj kus byl chválen a zdálo se, že v ničem nepřehání. Blahopřál jsem si, šťasten, že jsem své spravedlivé vděčnosti věnoval dvě nebo tři hodiny, neboť víc jsem na to nevynaložil.

Když došlo na zkoumání, zda jej zařadit, ti pánové se zděsili. Jsou pravdy, jejichž prostota bez umění vrhá lesk, který zastíní veškerou práci výmluvnosti, jež zveličuje či přikrašluje: Ludvík XIII. jich poskytuje hojnost. Spokojil jsem se s tím, že jsem je ukázal, ale tato skica, jak se zdálo těm, kdo zdobili obrazy následující, je zatemňovala. Snažili se tedy prořezávat, oslabovat, zahalovat vše, co mohli, aby svého hrdinu nezastínili srovnáním, které se nabízelo samo. Tato práce jim byla nevděčná; nakonec zpozorovali, že to nejsem já, koho mají opravovat, ale věc sama, jejíž lesk, sám od sebe vznikající, nelze uhasit jinak než jejím potlačením; pocítili, jak lživá je taková oprava, a že i když zamlčí jisté skutečnosti, jisté pravdy, nemohou vynechat všechny, a všechny byly v jejich očích takové povahy, že zastiňovaly jejich předmět.

Tato nesnáz, zvětšená převládajícím duchem lichocení, je nakonec přiměla vydat své dílo se strohou medailí Ludvíka XIII. v čele, aniž by o tomto panovníkovi mluvili jinak než dvěma slovy a jen k označení toho, že jeho smrt uvolnila trůn jeho synovi. Úvahy o tomto druhu nespravedlnosti by vedly příliš daleko. Mne se tato nespravedlnost nedotkla; zůstal jsem skryt pod mlčením, které mi bylo slíbeno.

Chamillart vymýšlel jednu finanční operaci za druhou: bylo třeba uhradit nesmírné výdaje armád. Vendôme, vedený panem du Maine, kterého vedla paní z Maintenon, posílal neustále kurýry, aby vychvaloval svou bdělost, své plány, a zvláště aby zveličoval drobné šarvátky, k nimž blízkost nepřátelských ležení vedla s našimi dosti často, vždy však jen ve velmi malém rozsahu. Hrabě z Estrées, který se vrátil z Neapole do Toulonu, přijel na osm dní do Paříže. Dostal od krále rozkazy jet vyzvednout španělského krále do Barcelony, dopravit ho do Neapole a hned nato se vrátit do Toulonu, kam se měl odebrat hrabě z Toulouse, aby vyplul na moře a poprvé vykonával svůj úřad admirála. Toto oznámení, které přitom bylo jen důsledkem jeho úřadu a nemělo nic společného se souší, bylo přesto pro pana vévodu z Orléans a oba prince krve obnovením bolesti. Zároveň byl maršál z Boufflers vybrán, aby velel flanderské armádě pod monseigneurem vévodou z Bourgogne, kde španělským vojskům velel markýz z Bedmaru. Maršál z Estrées byl poslán do Bretaně; a Chamillart, přítel Chamillyho — či spíše přítelkyněmi byly jejich manželky —, využil nečinnosti, v níž ho nespravedlivě nechávali, aby mu znovu pomohl na nohy, a zjednal mu velení v La Rochelle a v sousedních provinciích až po Poitou včetně; každý z těchto velitelů měl pod sebou několik generálů. Beuvron a Matignon šli do Normandie.

Pro rýnskou armádu bylo nutno sáhnout po Catinatovi. Od návratu z Itálie byl skoro stále ve svém domku v Saint-Gratien za Saint-Denis, kde vídal jen rodinu a hrstku blízkých přátel a moudře snášel nespravedlnost i to, jak málo se s ním od návratu z Itálie počítalo. Chamillart mu vzkázal, že má od krále rozkaz s ním promluvit. Catinat k němu přišel do Paříže; dozvěděl se tam své určení; bránil se; spor byl dlouhý; podvolil se jen s krajní nechutí a jedině z nutnosti poslušnosti. Nazítří ráno, 11. března, byl na konci králova lever a král ho vzal do svého kabinetu. Rozhovor byl ze strany krále přátelský, ze strany Catinatovy vážný a uctivý. Král, který si toho dobře všiml, ho chtěl přimět k větší otevřenosti, mluvil s ním o Itálii a naléhal na něj, aby se mu otevřeně vyslovil o tom, co se tam odehrálo. Catinat se omluvil, odpověděl, že to jsou vesměs minulé věci, nyní pro jeho službu zcela zbytečné, dobré jen k tomu, aby mu daly špatné mínění o lidech, jichž, jak se zdálo, rád užíval, a ostatně k živení věčných nepřátelství. Král obdivoval tuto moudrost a ctnost, ale přesto chtěl některé věci probrat do hloubky, jak aby ospravedlnil vlastní nespokojenost s maršálem, tak aby rozpoznal, kdo z něho a z jeho ministra byl v neprávu, a aby je pak sblížil vzhledem k nutnému styku, který jim velení armády mělo přinést. Uvedl tedy Catinatovi důležité skutečnosti, jedny, o nichž nepodal žádnou zprávu, jiné, které zcela zamlčel a které se mu donesly odjinud.

Catinat, který po rozhovoru s Chamillartem předchozího dne pojal podezření, že mu o tom král něco řekne, přivezl své listiny do Versailles.

Jist si svou věcí, trval před králem na tom, že před ním nic nezamlčel a neopomněl podat jemu samému či Chamillartovi podrobnou zprávu o týchž věcech, o nichž mu král nyní mluvil, a naléhavě ho prosil, aby dovolil některému z těch modrých sluhů, kteří jsou vždy v kabinetech, dojít k němu domů pro jeho skříňku, aniž by on sám z kabinetu vyšel; z ní mu pak vyjme důkazy pravd, které tvrdí a které by si Chamillart, kdyby byl přítomen, netroufl popřít.

Král ho vzal za slovo a dal zavolat Chamillarta.

Když byli tři, král jim zopakoval, co se právě mezi ním a Catinatem odehrálo.

Chamillart odpověděl dosti rozpačitým hlasem, že není třeba čekat na Catinatovu skříňku, protože uznává, že mluví pravdu ve všem a všude. Král, velmi udiven, mu vyčetl, že jeho mlčení bylo nevěrností a že kvůli důvěře, kterou v něho král měl, zavinil jeho krajní nespokojenost s Catinatem. Chamillart se sklopenýma očima ho nechal mluvit, ale když cítil, že se hněv rozpaluje, řekl: „Sire, máte pravdu, ale není to moje vina.“

„A čí tedy?“ odpověděl král prudce; „snad moje?“ — „Také ne, Sire,“ pokračoval Chamillart třesoucím se hlasem, „ale odvažuji se vám s naprostou pravdou říci, že také ne moje.“ Když král naléhal, musel to ze sebe vydat, a Chamillart mu řekl, že když ukázal Catinatovy dopisy paní z Maintenon, protože soudil, že jejich obsah — tentýž, z jehož zamlčení či zanedbání mu nyní král činil výčitky — mu způsobí mnoho starostí a nesnází, nikdy nechtěla, aby se dostaly k Jeho Veličenstvu; a když naléhal, že jde o jeho věrnost nic nepotlačovat a nic nenařizovat sám od sebe, jako by to pocházelo od krále, a o jeho zkázu, kdyby tato tak hlavní chyba byla kdy odhalena, paní z Maintenon se mu za vše zaručila a zakázala mu tak přísně dát králi sebemenší zprávu o těchto dopisech, že se nikdy neodvážil jednat jinak. Dodal, že paní z Maintenon není daleko a že prosí krále, aby se jí na pravdu v této věci zeptal.

Král, nyní rozpačitější než Chamillart, také ztišil hlas a řekl, že je nepochopitelné, jak daleko paní z Maintenon zachází ve svých obavách, aby předešla všemu, co by ho mohlo rozzlobit; a aniž by už cokoli považoval za špatné, obrátil se k maršálovi a řekl mu, že je rád vysvětlení, které mu ukazuje, že nikdo nebyl v neprávu; dodal obecně maršálovi tisíc laskavostí, poprosil ho, aby dobře vycházel s Chamillartem, a spěchal je opustit a vejít do svých vnitřních kabinetů.

Catinat, víc zahanben tím, co právě viděl a slyšel, než spokojen s tak úplným ospravedlněním, prokázal Chamillartovi zdvořilosti, které ten, ještě bez sebe z tak nebezpečného vysvětlování, přijal a oplatil, jak nejlépe dovedl.

Neprodlužovali je, vyšli spolu z kabinetu a volba Catinata pro rýnskou armádu byla oznámena. Úvahy se tu nabízejí samy. Král si věc večer ověřil u paní z Maintenon. Byli spolu jen tím lépe. Schválila Chamillarta, že přitlačen ke zdi všechno přiznal, a tento ministr byl od obou jen tím lépe přijímán.

Papež, s nímž měl král důvod být nesmírně spokojen, pokud šlo o Neapol a Sicílii, ačkoli jejich investituru španělskému králi dosud nechtěl udělit, vynesl ve sporu mezi Madame a falckým kurfiřtem rozsudek, s nímž u nás nebyli spokojeni. Tento kníže, hlava falcko-neuburské větve a bratr císařovny, nastoupil na falcké kurfiřtství po bratrovi Madame, zemřelém bez dětí. Madame byla dědičkou jak movitostí, které byly velmi značné, tak toho, co mohl kurfiřt, její bratr, zanechat lén děditelných po ženách. Spor trval dlouho, a protože nemohl být ukončen v ryswickém míru, byl v něm rozsudek odkázán císaři a králi, a nedohodnou-li se, papeži, aby potvrdil rozhodčí výrok jednoho či druhého panovníka. Abbé z Thésutu, bratr sekretáře zesnulého Monsieura a potom pana vévody z Orléans, byl v Římě kvůli této záležitosti, o níž bylo ve Vídni a zde rozhodnuto rozdílně; a ze sedmi konzultorů jmenovaných papežem byli tři toho mínění, že se má potvrdit výrok vynesený králem, a čtyři ostatní, že se má Madame za všechny její nároky omezit na to, aby od falckého kurfiřta dostala tři sta tisíc římských tolarů, a to ještě po odečtení toho, co od tohoto knížete už snad obdržela. Papež přijal toto poslední mínění a potvrdil jím svůj rozhodčí výrok.⁷ Tvrdilo se tedy, že překročil svou pravomoc, a abbé z Thésutu jménem Madame a jako její zmocněnec proti tomuto rozsudku slavnostně protestoval.