Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola dvacátá první

Král Vilém, zcela zaujatý tím, jak ozbrojit celou Evropu proti Francii a Španělsku, podnikl cestu do Holandska, aby dokončil toto velké dílo, které započal hned, jakmile byl zpraven o posledních ustanoveních Karla II.; a byl ve svém loveckém sídle Loo, v nejprudším zaujetí tímto velkým úkolem, když se tam dozvěděl o smrti krále, svého tchána, tak, jak jsem to vyprávěl, a o tom, že král uznal prince waleského za anglického krále, což dalo králi Vilémovi plnou volnost všude otevřeně propuknout a jednat bez zastírání. Oblékl fialový smutek, dal potáhnout pokoje černým suknem, spěšně dokončil v Holandsku vše, co zajišťovalo tuto hrozivou ligu, jíž dali jméno velké aliance, a vrátil se do Anglie, aby povzbudil národ a hledal u svého parlamentu peněžní pomoc.

Tento panovník, předčasně vyčerpaný prací a záležitostmi, které tvořily tkanivo celého jeho života, se schopnostmi, obratností a nadřazeností ducha, jež mu získaly nejvyšší moc v Holandsku, anglickou korunu, důvěru a — abych řekl pravdu — dokonalou diktaturu celé Evropy kromě Francie, upadl do vyčerpání sil a zdraví, které, aniž by napadlo či zmenšilo sílu jeho ducha, ho nepřimělo polevit v nekonečné práci ve svém kabinetu, a do dýchacích potíží, které velmi zhoršily astma, jímž trpěl už několik let. Cítil svůj stav a tento mocný duch jej nepopíral. Dal si pod smyšlenými jmény vyžádat dobrozdání nejslavnějších lékařů Evropy, mezi jinými Fagonovo, pod jménem jistého faráře; Fagon, který to vzal v dobré víře, poslal odpověď bez obalu a bez jiné rady než té, aby se nemocný připravil na brzkou smrt. Když nemoc postupovala, obrátil se Vilém na lékaře znovu, tentokrát otevřeně.

Fagon, jemuž byl předložen i tento dotaz, v něm poznal farářovu nemoc. Nezměnil názor, ale byl ohleduplnější a s učeným odůvodněním předepsal léky, které pokládal za nejvhodnější, ne-li k vyléčení, tedy aspoň k prodloužení života. Tyto léky byly užívány a ulevily; ale konečně nastala doba, kdy měl Vilém pocítit, že největší lidé končí jako ti nejmenší, a spatřit nicotu toho, čemu svět říká nejvyšší osudy.

Ještě se občas projížděl na koni a ulevovalo se mu tím, ale když už pro svou vyhublost a slabost neměl sílu se na něm udržet, spadl, a otřes uspíšil jeho konec. Ani v něm se nezabýval náboženstvím o nic víc než po celý předchozí život. Vše nařídil a mluvil se svými ministry a důvěrníky s překvapivým klidem a duchapřítomností, která ho neopustila až do poslední chvíle. Ačkoli ho v posledních dnech života trýznilo zvracení a průjem, zcela naplněn věcmi, které se týkaly tohoto života, viděl svůj konec bez lítosti, s uspokojením, že dovršil záležitost velké aliance tak, že se nemusí obávat žádného jejího rozkladu po své smrti, a v naději na úspěch velkých úderů, které jejím prostřednictvím chystal proti Francii. Tato myšlenka, která mu lichotila ještě ve smrti, mu byla místo veškeré útěchy; útěcha lichá a krutě klamná, která ho brzy nechala napospas věčným pravdám. Poslední dva dny ho udržovali silnými likéry a lihovinami. Jeho posledním pokrmem byl šálek čokolády. Zemřel v neděli 19. března kolem desáté hodiny dopoledne.¹

Princezna Anna, jeho švagrová, manželka prince Jiřího Dánského, byla zároveň provolána královnou. Několik dní nato jmenovala svého manžela velkoadmirálem a generalissimem, povolala zpět do své rady hraběte z Rochesteru, svého strýce z matčiny strany, a hraběte ze Sunderlandu, proslulého svým duchem a svými zradami, a poslala hraběte z Marlborough, později tak známého, do Holandska, aby pokračoval ve všech plánech jejího předchůdce. Portland se odebral do ústraní hned den po smrti svého pána a žil pak už jen v zapomnění.

Král se o této smrti dozvěděl až následující sobotu ráno od La Vrillièra, jemuž přijel kurýr z Calais. Jedna bárka unikla navzdory ostražitosti, s níž byly přístavy uzavřeny. Král o tom pomlčel před všemi kromě Monseigneura a paní z Maintenon, které to vzkázal do Saint-Cyru. Nazítří přišlo potvrzení ze všech stran a král z toho už nedělal tajemství, ale mluvil o tom málo a předstíral velkou lhostejnost. V upomínce na všechna nepatřičná bláznovství v Paříži, když ho v minulé válce měli za padlého v bitvě na Boyne v Irsku, byla na jeho rozkaz učiněna nutná opatření, aby se znovu neupadlo do téže nepříjemnosti.

Prohlásil jen, že za něho nebude nosit smutek, a zakázal vévodům z Bouillonu, maršálům z Duras a z Lorges, a jejich prostřednictvím všem příbuzným, aby jej nosili, což dosud nemělo příkladu. Princ Nasavský, dědičný místodržitel Fríska, jmenovaný dědicem v závěti krále Viléma, byl o největší část dědictví násilím připraven braniborským kurfiřtem, a vedli o to spory, jimiž se zabývaly Generální stavy jako vykonavatelé závěti.

Dědic neměl proti mocnému a chamtivému knížeti dobrou hru, a vše v této věci mezi nimi dosud není skončeno. Většina Anglie Viléma oplakávala, a téměř všechny Spojené provincie. Jen několik dobrých republikánů si tajně oddechlo v radosti, že znovu získali svobodu. Velká aliance byla touto ztrátou velmi citelně zasažena; ale byla tak pevně stmelena, že ji Vilémův duch nadále oživoval, a Heinsius, jeho nejdůvěrnější chráněnec, jehož povýšil na úřad holandského pensionáře, ho udržoval a vdechoval všem hlavám této republiky, jejím spojencům a jejím generálům, takže se nezdálo, že by Vilém už nebyl. Pan princ de Conti, pan z Isenghienu a několik francouzských pánů se přihlásili jako věřitelé či dědicové pozůstalosti krále Viléma jakožto prince oranžského, který měl kromě Oranžska statky ve Franche-Comté i jinde. Král jim dovolil uplatňovat jejich nároky, z čehož mezi nimi vzniklo několik procesů s malým ziskem pro kohokoli.

Nezmiňoval bych zde věc tak bezvýznamnou, jako byl sňatek Chamillartova bratra, kdyby neznamenal počátek něčeho nesmírně směšného, co však společnost, tak často nevhod pyšná, a přitom vždy tak nízká a tak plazivá před přízní a mocí, dokonale přijala u všech pozdějších napodobitelů téže hlouposti. Chamillart měl dva bratry, o nichž lze říci, že vynikali hloupostí: biskupa z Dolu, jemuž pak dal Senlis a jemuž se mělo dát Condom a nikdy ho odtud nepustit, ale nejlepšího člověka na světě; druhý byl zlomyslný, nakolik mu to jeho hloupost dovolila, a přízeň a ministerstvo mu zatočily hlavou ješitností. Říkalo se mu rytíř Chamillart a stal se, nevím jak, kapitánem lodi. Jeho bratr, už ve zlém s Pontchartrainem, ho vytáhl z námořnictva, učinil ho rázem polním maršálem a oženil ho s jedinou dcerou Guyeta, dvorního referendáře, velmi bohatou a velmi urostlou, jejíhož otce učinil finančním intendantem, a ten nebyl k tomu o nic schopnější než námořník, jeho zeť, k funkcím polního maršála.

Odedávna si každý mladší syn osobuje jméno rytíř. Nemohl je nést ženatý muž, a tak se tento začal jmenovat hrabě de Chamillart. Částici de si už nějakou dobu osoboval, kdo chtěl, ale proměnit své měšťanské rodové jméno v markýze či hraběte, to byl první příklad. Zároveň se Dreux, Chamillartův zeť, začal jmenovat markýz de Dreux. Byl v neprávu, měl přijmout titul hraběte, to by se lépe napojilo na hrabata z Dreux pocházející z královského rodu; byla to bezpochyby skromnost, za niž mu bylo třeba být vděčen. Potichu se tomu smáli, ale nahlas se nikdo neodvážil vynechat ani tituly, ani de, a už tehdy jim nikdo neupíral ani to, že jsou kapitány. Mnoho jiných měšťanů od té doby tento příklad následovalo, a ten se později stal výsadou bratrů prezidentů provinčních parlamentů (à mortier): je to zřejmě jejich apanáž, jako je Orléans apanáží královského bratra. Pařížští, kteří se s nimi ani nesrovnávají, je dlouho nenapodobovali, ale někteří nakonec této pochoutce neodolali.

Markýz z Gesvres ztratil ženu, velmi bohatou a málo šťastnou, která mu zanechala několik dětí. Tento sňatek, na němž se podílel král z dobroty k markýzi z Gesvres, který neměl nic a kterého otec nenáviděl a ruinoval, vytáhl Boisfranca, jeho tchána, z velmi nepříjemných záležitostí s Monsieurem, u něhož byl dlouho superintendantem, a z jiných, finančních, s králem, které nebyly o nic lepší.

Zároveň jsem ztratil starého přítele svého otce, hraběte Baglianiho, který byl skoro čtyřicet let vyslancem vévody mantovského, aniž by kdy opustil Francii. Byl to jakýsi kolos do výšky i do šířky, ale měl ducha jako málokdo na světě, a to ducha nejjemnějšího a nejvzdělanějšího. Naši ministři si ho vždy zvláště cenili. Měl mnoho přátel a získal si osobní vážnost, daleko převyšující skromnost diplomatické hodnosti, kterou zastával. Dokonale rozuměl různým zájmům Evropy; znal její dvory a intriky, aniž by se odtud hnul, a naši ministři s ním rádi důvěrně mluvili mezi čtyřma očima. Jinak to byl přímý muž, velmi na svém místě, plný cti a, aniž by to bylo znát, už mnoho let velmi zbožný. Byl posledním z blízkých přátel mého otce, které jsem všechny až do jejich smrti s velkou péčí pěstoval a po nichž jsem velmi truchlil.

Král utrpěl ztrátu smrtí slavného Jeana Barta, který na moři tak dlouho a tak slavně dával o sobě mluvit, že není třeba, abych ho představoval. Jeho Veličenstvo utrpělo další ztrátu v osobě dobráka La Frezelièra, generálporučíka a generálporučíka dělostřelectva. Mluvil jsem o něm jinde: sloužil ještě v osmdesáti letech s bdělostí mladého muže a s velmi význačnou schopností. Jinak to byl muž plný cti a statečnosti, skromný a velmi poctivý. Mladí i staří si ho ve vojsku vážili, a byl tak milý, že měl u sebe vždy nejlepší společnost všech věků: to je vzácná chvála v osmdesáti letech.

Muž z lepšího rodu a ve velmi zvláštním postavení zemřel také v téže době u sebe v Burgundsku, markýz z Thianges, rodem Damas, jehož otec byl rytířem řádu. Roku 1655 se oženil s nejstarší dcerou prvního vévody z Mortemartu, sestrou maršála-vévody z Vivonne, paní z Montespan, která se provdala až roku 1663, a abatyše z Fontevrault. Vyhrazuji si mluvit o této rodině jinde, abych nemusel nic připomínat. Zde stačí říci, že když měl z tohoto manželství syna a dceru, pozdější vévodkyni z Nevers, jeho žena ho opustila, aby se přimkla k hanebné přízni své sestry, s níž sdílela přinejmenším její autoritu a důvěru, aniž by jejich důvěrnost kdy utrpěla, a že ji napodobila v tom, že už nikdy nechtěla o manželovi slyšet, a odložila jeho erby a livreje, aby nosila jen své vlastní, jako to udělala paní z Montespan.

Pan z Thianges, bez jakéhokoli důvodu společného s důvody svého švagra, ale protože pociťoval pohrdání své pyšné a mocné ženy, se uzavřel doma, kde se zahrabal do zahálky a zapomnění. Když roku 1693 ovdověl a paní z Montespan byla pryč od dvora, nemyslel si, že by stálo za to vracet se po tak dlouhé nepřítomnosti do Paříže nebo měnit život, na nějž si měl dost času zvyknout. Jeho dcery nebyly vychovány v myšlence, že mají otce; i on zapomněl na své dcery a na svého zetě. Syn za ním často jezdil; a tak pan z Thianges zemřel na svém zámku se stejně malým hlukem, s jakým tam žil.

Louville přijel do Barcelony, kde zastihl zasedání katalánských stavů už ukončené, což se nestalo přes sto let. Po mnoha sporech přiznaly stavy králi, oč je žádal, a upustily od několika výsad, jichž se snažily dosáhnout. Španělský král měl velkou radost, že mu už nezbývá než se chystat na přeplavbu do Itálie. Královna odjela zároveň s tím, jak se nalodil; paní des Ursins ji následovala; královna navštívila slavný klášter Panny Marie z Montserratu na cestě do Zaragozy, kde měla vést zasedání aragonských stavů.

Hrabě z Estrées přijal španělského krále se všemi možnými poctami.

Jeho malé loďstvo vztyčilo španělskou vlajku. Viceadmirál neztrácel čas během osmi dnů, které strávil u dvora. S pomocí Noaillesů a díky dětinským lichotkám své ženy připravil krále, aby souhlasil, že bude při této příležitosti učiněn grandem Španělska. Louville byl se všemi velmi zadobře a nebyl lhostejný k tomu, aby si je tak velkou službou čím dál víc získal. Filip V. při odjezdu udělil místokrálovství Peru Castel dos Riosovi, svému vyslanci, kterého nechal ve Francii, a král měl na této milosti velký podíl. Admirál Kastilie, velmi podezřelý, byl jmenován, aby ho vystřídal ve stejné funkci v Paříži; a Rouno bylo posláno Harcourtovi a hraběti z Ayen, jimž bylo už nějakou dobu slíbeno. Když jim bylo posláno, byli upozorněni, aby je nosili na krku na ohnivě červené moarové stuze, jak se od té doby vždy nosí. Jakkoli se Harcourt od svého návratu do Francie cítil u španělského krále špatně zapsán, tvrdošíjně odmítal Rouno přijmout, protože je chtěl nechat přejít na Cezana, svého velmi mladého bratra, a Louvillovi se nakonec podařilo získat k tomu souhlas španělského krále.

Cesty se účastnil i kardinál Borja, patriarcha Indií. Byl to muž velmi nevzdělaný, velmi podlézavý dvořan a zcela výstřední. Louville byl na téže lodi. Na Velký pátek ho tento kardinál pozval k obědu. Nikdy nebyl nikdo překvapenější, než byl on, když při usedání ke stolu uviděl jen maso. Kardinál, který si toho všiml, mu řekl, že jeho rod má bulu Alexandra VI., která jim dává svolení jíst maso a dávat je u sebe jíst komukoli v kterýkoli den, a zvláště na Velký pátek. Autorita tak podivného papeže, a tak podivně užitá, na společnost nezapůsobila. Kardinál se rozzlobil; tvrdil, že pochybovat o moci jeho buly je zločin, pro nějž se upadá do exkomunikace. Úcta ke dni převážila nad úctou k bule a nad příkladem kardinála, který jedl maso a nutil je jíst, koho mohl, pronásledováním, hněvem a hrozbami církevních trestů: zneužití tohoto druhu je nad všechny úvahy.

Na Bílou sobotu se Marsin, aby ušetřil výdaje za slavnostní vjezd, ujal svého vyslaneckého úřadu při veřejné audienci na lodi, aby mohl být přítomen bohoslužbám v královské kapli a všem obřadům. O Velikonocích se král vylodil v Pozzuoli, dal Louvillovi zlatý klíč a učinil hraběte z Estrées grandem první třídy. Nalezl tam vévodu z Escalony, neapolského místokrále, nebo jak se mu často říkalo markýze z Villeny, se vším nejvýznačnějším, co bylo v Neapoli, kam král připlul na svých galérách až pod svůj palác. Ukázal se na balkóně nesmírnému davu lidu, který se seběhl na náměstí, a pak šel do sousedního kostela, kde se zpívalo Te Deum. Kardinál Cantelmi, arcibiskup neapolský, a vévoda z Popoli, jeho bratr, byli přijati nesmírně vlídně. Ten poslední právě dostal současně s Revelem svolení nosit Řád Svatého Ducha, než do něj budou moci být přijati. Viděli jsme, jaký podíl měl na udušení neapolské vzpoury v zárodku. Torcy v téže době jel vyslechnout prince z La Riccie do Vincennes a barona Sassinu do Bastily, kde byl velmi přísně střežen.

Císař svěřil v Římě své záležitosti kardinálu Grimanimu, který byl při mnoha duchu a obratnosti lotrem prvního řádu a nedával si ani tu práci, aby skrýval, že je schopen všech možných zločinů a že v nich není učněm; k tomu nejprudší člověk na světě a nejzuřivější stoupenec rakouského domu. Od jeho pletich se dalo čekat všeho. Záminkou, jíž on a Lisola užili k pobouření Neapole, bylo, že tento lid nemůže uznat za svého krále ani být zavázán věrností panovníkovi, který nemá od papeže investituru na království, jež je lénem církve, ačkoli papež uložil biskupům tohoto království kázat, vyhlašovat a vyvěšovat, že uznává Filipa za krále neapolského a nařizuje všem poddaným tohoto království být mu věrni a poslouchat ho jako svého legitimního krále, a zcela, jako by už svou investituru měl. Stále hrozilo nebezpečí, že lid od přírody tak lehkomyslný a vzpurný, poháněný mnoha mocnými pány, stejně lehkomyslnými a milujícími nepokoje jako tento lid, a podporovanými a řízenými kardinálem Grimanim, způsobí ještě mnoho neklidu a snad i starostí uvnitř, zatímco armády jich měly tolik v Lombardii.

Tyto úvahy způsobovaly, že se nesmírně toužilo po vyslání legáta a latere, jehož lesk a slavnostnost by zavřely ústa všem, kdo se bouřili pod záminkou chybějící investitury. Vévoda z Uzedy, španělský vyslanec v Římě, se o to velmi zasazoval, kardinál Grimani a celá jeho frakce se tomu násilně a s hrozbami stavěli, a papež, v rozpacích, se nemohl rozhodnout. Louville byl vyslán do Říma, aby na to jménem španělského krále naléhal a aby papeže pozdravil u příležitosti příjezdu tohoto panovníka do Neapole a jeho nového sousedství s papežem; nesnáze ceremoniálu a záležitosti, které krále volaly do Lombardie, mu totiž bránily, aby papeži přijel osobně vzdát úctu, jak by si byl přál. Louville se ubytoval u vévody z Uzedy, který ho, aby ho v Římě lépe podpořil, představil jako oblíbence a jako toho, kdo má veškerou důvěru španělského krále. Tak ho přijal papež i kardinálové. Grimani zdvojnásobil své hrozby a zuřivost, až řekl, že dá Louvilla probodnout. Jestliže ho chtěl vystrašit, zmýlil se. Louville toho využil, aby mluvil o tomto kardinálovi se vší povýšeností a urážlivostí, jaké si zasloužil a jaké chránila hodnost toho druhého, aby ukázal, jak urážlivé jsou tyto hrozby pro papeže, s nímž se tak zachází a který je násilím držen, a nakolik je také čest španělského krále zapletena do záležitosti, s níž císařští tak drze zacházejí jako páni papeže a Říma. Během několika dní dosáhl vyslání legáta a latere. Kardinál Grimani hrozil, že bude protestovat na plné konzistoři. Papež mu vzkázal, že činí-li tak jako císařův ministr, má se obrátit na něho, a ne na konzistoř; že činí-li tak jako kardinál, přikazuje mu mlčet. To ho ihned zarazilo, ale císařův vyslanec opustil Řím a uchýlil se do San Quirica. Kardinál Carlo Barberini, prasynovec Urbana VIII., byl vybrán jako velmi milý Francii, kam se jeho rodina uchýlila během pronásledování, jímž ji stíhal Inocenc X. Pamphili, a kde byla zahrnuta milostmi a statky, a jinak jako kardinál velmi bohatý a velmi velkolepý. Přijal kříž legáta a latere na plné konzistoři a o dva dny později odjel. Kardinál z Jansonu, který tehdy vyřizoval v Římě královy záležitosti, posloužil v této věci s velkou obratností a velkou pevností. Legát vykonal slavnostní vjezd do Neapole mezi kardinálem Medicejským a jím.

Medicejský byl bratrem velkovévody; byl to nejlepší člověk na světě, co nejprostší ve způsobech a nejoddanější Francii. Přijel do Neapole navštívit Filipa V., jakmile tam Filip dorazil. Byli spolu tak spokojeni, že mezi nimi vzniklo přátelství, a dokonce důvěrnost. Král s ním jednal se všemi ohledy a kardinál žil s ním i s jeho dvorem jako dvořan. Nikdy nenosil svou karmínovou čepičku, byl oblečen skoro jako kavalír; jeho červené punčochy byly jeho jediným znamením. Jen proti své vůli byl vidět oblečen jako kardinál, a to jen při obřadech. Nemohl opustit Neapol, dokud tam byl Filip V.; rozloučil se s ním se slzami až v Livornu, kam ho doprovodil, a viděl ho ještě jednou později, když se španělský král vracel z Itálie přes Janov. Neměl vyšší svěcení, a když viděl, že jeho synovec nemá děti, odložil později klobouk a oženil se s jednou Gonzagovnou, sestrou vévody z Guastally.² Legát byl přijat se všemi poctami, jimiž jsou legáti už dávno zahrnováni. Filip V. ho navštívil, vše proběhlo k největší vzájemné spokojenosti. Protože v této legaci šlo jen o okázalé gesto, a ne o nějaké jednání, zůstal Barberini v Neapoli jen několik dní. Jeho příjezd oddálil odjezd španělského krále; ten spěchal do Lombardie; odjel hned po legátovi do Milána, aby se postavil do čela armády.

Tato legace, tak výrazná a tak vybojovaná navzdory císaři, neměla úspěch, kvůli němuž se po ní hlavně toužilo. Zatímco Filip V. se zabýval jen tím, jak rozdávat milosti pánům i lidu Neapolského království, potvrzoval výsady a promíjel dluhy, kulo se spiknutí, pojaté ve Vídni, osnované v Římě a připravené propuknout v Neapoli; nešlo o nic menšího než zavraždit španělského krále. Jeden ze spiklenců, který ho viděl den po jeho příjezdu, byl při pohledu na něho tak pohnut soucitem, či spíše tak pohnut tím, kdo bdí nad zachováním králů, že se okamžitě rozhodl spiknutí vyzradit. Obrátil se na jednoho z dvorních úředníků a žádal, aby mohl mluvit s králem ve velmi důležité a velmi naléhavé věci. Rozhodli se ho připustit. Našel krále provázeného jen Marsinem, oběma pány z despacha a Louvillem, a v jejich přítomnosti vyjevil celé spiknutí a ty, kdo v něm byli. Odevzdal dopisy, které přinesl, a označil lidi převlečené za mnichy i skutečné mnichy, kteří měli nazítří přijet různými branami. Skutečně přijeli a byli zatčeni při vstupu do města s dopisy, které nesli a které potvrdily vše, co jejich druh vyjevil. Zatkli několik pánů, větší počet uprchl, vězení se naplnila zločinci. Mezitím byl tajně vypraven posel do Říma, kde se zmocnili skříňky barona Lisoly, kterého tam císař držel s jakousi hodností. Našlo se v ní tolik přesných věcí o plánu a jeho provedení, že vídeňský dvůr se neodvážil proti tomuto násilí křičet. Nejvinnější ze zatčených, všech stavů, byli popraveni na neapolských hradech, jiní posláni do Indií, mnozí vypovězeni; velkému počtu byla udělena milost. Všichni, kdo ve spiknutí nebyli, páni i lid, projevili největší rozhořčení.

Při tomto veřejném smýšlení se věřilo, že lze vymýtit všechnu zlou vůli shovívavostí, důvěrou a dobrodiními. Došlo se tak daleko, že byl zřízen gardový pluk složený výhradně z Neapolitánců, důstojníků i vojáků, jimž král prohlásil, že chce svěřit stráž své osoby. Byl hned postaven a král vzal část z něho na loď, na níž se plavil a která ho dopravila do Finale. Nevím, kdo byl původcem této rady a tak přehnané důvěry. Málem se stala osudnou; pan z Vendôme odhalil ze zachycených dopisů, že důstojníci tohoto pluku vyjednali s princem Evženem, že mu vydají španělského krále živého či mrtvého, až ho povedou k armádě, s podporou dvou tisíc jezdců, které jim měl tento velitel tajně poslat vstříc, podepřených větším sborem, aby se zmocnili jeho osoby. Na toto varování byli někteří z těchto důstojníků sledováni, aby je mohli všechny zatknout; ale strach z odhalení, který je neustále zaměstnával, v nich vzbudil podezření. Téměř všichni uprchli, podařilo se zatknout jen několik, kteří hned přiznali vše, co pan z Vendôme oznámil, a nezamlčeli nic z tohoto strašného spiknutí. Pluk byl ihned zrušen a rozptýlen a nad bezpečím španělského krále se bdělo víc než kdy jindy.

Chtěl jsem tyto události vylíčit bez přerušení.

Španělský král se zastavil v Livornu, kde ho očekával velkovévoda s celým dvorem, na souši však nenocoval; velkovévoda mu dal dary hodné velkého krále. Byl přijat se všemi možnými projevy přátelství a vyznamenání, a to tak, že mu král dal titul Výsost. Zvláště velká princezna projevila nesmírnou a nejněžnější radost nad tímto princem, svým synovcem. Byla sestrou paní dauphine, jeho matky.³ Filip V. jí prokázal největší ohledy, mnoho přátelství a viděl se s ní mezi čtyřma očima. Při žádné z těchto příležitostí se neposadil a rozloučili se s lítostí, že se opouštějí. Tam se s ním rozloučil kardinál Medicejský, který připlul s králem z Neapole na téže lodi. Všichni se vrátili do Florencie okouzleni a zahrnuti vším, co král při tomto setkání učinil.

Následující setkání se tolik nevydařilo: když španělský dvůr konečně vystoupil na zem ve Finale, vydal se král v poštovní bryčce do Alessandrie, kam se sjel savojský dvůr. Pan Savojský mu vyjel několik mil naproti a sesedl z koně, jakmile zahlédl jeho bryčku. Král, když ho viděl docela blízko, vystoupil a po dosti krátkých zdvořilostech ho objal. Omluvil se mu, že mu nemůže nabídnout místo v tak malém povozu, a dodal, že doufá, že se s ním brzy znovu uvidí, a že ho téhož večera pohostí večeří. Vévoda byl tomuto pozvání tím radši, že počítal, že tím autentičtěji a veřejněji upevní uzurpaci, kterou si obratně připravil.

Marsin nebyl zrozen k tomu, aby se vyznal v ceremoniálu. Byl zdvořilý až k podlézavosti a navíc velmi ztřeštěný. Pan Savojský, když ho dal sondovat, jak bude přijat, a pokládal za samozřejmé, že dostane přinejmenším křeslo, vydával za zásluhu svou ohleduplnost, že si nečiní nárok na čestnou stranu, ačkoli slavný Karel Emanuel měl ve Španělsku, kam osobně jel, aby se oženil s dcerou Filipa II., jedno i druhé. Když byl Marsin získán, neodvážili se oba páni z despacha stavět se proti jeho souhlasu, ale všichni tři to zatajili před Louvillem.

Princ z Vaudemontu očekával španělského krále rovněž v Alessandrii. Byl zpraven o křesle, když tento panovník přijížděl, a za chvíli šel k němu. Potkal Louvilla. Při vstupu do bytu, nesmírně dotčen tímto křeslem kvůli svému otci, vévodovi lotrinskému, pro nějž ve Španělsku o křesle nikdy nebyla řeč, napadl kvůli tomu Louvilla; ten tomu nechtěl věřit a uvěřil, teprve když oba, postupujíce bytem, uviděli dvě připravená křesla.

Louville vešel do kabinetu španělského krále, kde se dozvěděl, co jsem právě vyprávěl; dotčen kvůli velikosti svého pána, a snad ještě kvůli tajemství, které před ním udělali, vylíčil španělskému králi rozdíl mezi francouzským královským domem, v němž žádný princ krve neustupoval kurfiřtům ani vévodům savojským, jak se to stalo témuž Karlu Emanuelovi v Lyonu a v Paříži s princem de Condé za Jindřicha IV., od něhož si nikdy nečinil nárok na křeslo, a rakouským domem, který, jakmile se sedí, nerozlišuje druhy sedadel, dává křeslo infantům a jednal s Karlem Emanuelem jako s infantem kvůli jeho sňatku; že bavorský kurfiřt, jemuž pan Savojský přenechával přednost a vždy mu ji přenechával i v Benátkách, kde spolu strávili celý masopust, měl před králem Vilémem jen stoličku a nečinil si nárok na víc, ačkoli mu císař dával křeslo; že by to znamenalo ponížit jeho rod i jeho korunu dát se napálit lstmi pana Savojského a touto slabostí založit tentýž nárok pro kurfiřty, a nepochybně i pro jiné panovníky, kteří si to dosud nepředstavovali. S těmito velmi případnými důvody přesvědčil Louville španělského krále, a ten nařídil obě křesla odstranit.

O několik minut později přišel pan Savojský a byl přijat vestoje; a když španělský král nemluvil o tom, že by se posadili, dobře vycítil, že došlo ke změně; chtěl to vyzkoumat až do konce večeří, na niž byl pozván, ale v průběhu rozhovoru ho král výmluvami odbyl pod záminkou, že jeho úředníci ještě nedorazili. Tu vévoda savojský pochopil, že už nemá co doufat v křeslo. Nedal ani v nejmenším najevo, že si toho všiml, zkrátil návštěvu a odešel bez sebe vzteky. Nazítří ho král navštívil, i obě vévodkyně, s nimiž vše proběhlo co nejzdvořileji, a dokonce s jistou otevřeností, zvláště s Monsieurovou dcerou. Pan Savojský se zdál uctivý a velmi uměřený. Čtyři nebo pět dní pobytu uběhlo takto, stále vestoje a nikdy mezi čtyřma očima. Při králově odjezdu se s ním savojský dvůr rozloučil; pan Savojský se mu omluvil, že nemůže podniknout tažení, jak zamýšlel, a dokonce ani poskytnout tolik vojska jako v předchozím roce. Tomuto panovníkovi netrvalo dlouho, a to ještě v Alessandrii, než odhalil, odkud rána přišla, a nevynechal nic, aby popudil Marsina a pány z despacha proti Louvillovi, který je ze své strany přiměl přijmout omluvu, že neměl čas je upozornit, než krále od toho křesla odvrátil. Oba páni z despacha, kteří Marsinovi ustoupili jen ze strachu, byli rádi, stejně jako všichni ostatní grandi, že křeslo ztroskotalo, a nízký a bojácný Marsin se neodvážil nic vytýkat oblíbenci španělského krále, který měl veškerou důvěru našeho dvora. Uvidíme na svém místě, že pan Savojský, když u nich neuspěl, podnikl jiná opatření, aby se Louvillovi pomstil. Byl na to upozorněn Phélypeauxem, francouzským vyslancem v Turíně, ke konci tažení; ale hra byla tak dobře spředena, že místo odměny, kterou si zasloužil, byl zničen, jak budu vyprávět v pravý čas.

Pan z Vaudemontu doprovodil španělského krále do Milána, kde mu skvěle prokazoval pocty. V tomto městě se španělský král od pana z Vendôme dozvěděl o spiknutí osnovaném tím plukem neapolských gard, které jsem už vyprávěl; rozruch, který následoval a který tak přímo dopadal na vídeňský dvůr a na prince Evžena, přiměl tohoto posledního, aby se ospravedlnil, jak mohl, dlouhým dopisem, který napsal panu z Vendôme a poslal mu ho po trubači. Pan z Vendôme mu odpověděl zdvořilým žvaněním, které zakončil těmito pozoruhodnými slovy: „Že má o něm příliš dobré mínění, než aby ho mohl podezírat, že by byl schopen vykonat tak hrozné spiknutí, i kdyby k tomu byl dostal rozkazy.“ Král, upozorněn na nebezpečí, dal ze všech svých vojsk vybrat šest význačných důstojníků, podplukovníků, majorů a kapitánů, které poslal svému vnukovi, aby byli stále kolem něho.

Byli to skutečně muži statečnosti, rozvahy a poctivosti, osvědčené věrnosti, a dokonce lidé duchaplní, z nichž někteří měli i vzdělání, a všichni schopní daleko nad svou hodnost. Je podivné, že ani jeden z nich neudělal sebemenší kariéru. Byl to don Gaetano Coppola, princ z Montefalcone, kdo byl plukovníkem neapolských gard. Chtěl jsem vyprávět souvisle vše, co se týká španělského krále od Barcelony až do Neapole a Milána.

Dodám, že španělská královna dosáhla od aragonských stavů v Zaragoze zhruba všeho, co chtěla; ty protestovaly, že je mají svolávat jen králové, a ne královna. Odtud odjela do Madridu, kde byla pro formu v čele vládní junty, jejímž skutečným regentem byl kardinál Portocarrero. Mezi ním a princeznou des Ursins, jeho starou přítelkyní, bylo velké uvítání; ta pod záminkou, že bude královnu vychovávat k vážnosti a k záležitostem, se sama začala do nich zasvěcovat. Nelze nic přidat k duchu, půvabu a vlídnosti, které tato mladá královna projevila během cesty a po příjezdu do Madridu. Vrozené vlohy na tom měly velký podíl, ale princezně des Ursins slouží ke cti péče, kterou vynaložila na její výchovu. Neméně se snažila si ji získat, a podařilo se jí to nad všechna očekávání; neméně šťastná byla v tom, jak jí vštípila zálibu ve vlivu a v záležitostech. V tak útlém mládí byla královna každý den přítomna juntě, která se skládala z kardinála Portocarrera, dona Manuela Ariase, guvernéra Rady Kastilie, vévody z Mediny Celi, markýzů z Villafrancy a z Mancery a hraběte z Monterrey. O všech těchto osobnostech jsem mluvil dost, abych je představil; vraťme se nyní zpět.

Když se hrabě z Estrées vrátil do Toulonu, vydal se tam pan hrabě z Toulouse v doprovodu pana z O, který byl jmenován velitelem eskadry. Cheverny, přidělený jako pan z O k monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, neměl už mnoho let zdraví k tomu, aby ho doprovázel do války, ani aby vůbec na chvíli vsedl na koně. Proto k nim král přidal jako čtvrtého Gamachese, kterému se dlouho říkalo Cayeux a kterého přidělil k panu vévodovi z Orléans před Monsieurovou smrtí a který byl od té doby bez místa, protože tento princ měl vlastní domácnost a téměř celou domácnost zesnulého Monsieura. Volba se zdála ještě podivnější než napoprvé, ale tento měl aspoň čest a statečnost, byl celý život ve válce a dosáhl v ní hodnosti generálporučíka. Následoval tedy monseigneura vévodu z Bourgogne se Saumerym, rovněž k němu přiděleným, který býval jeho podvychovatelem.

Král, který dal sloužit panu du Maine ve své armádě, kde ho jeho stáří služby činilo druhým generálporučíkem, použil lsti, aby byl prvním; zavolal do svého kabinetu Rosena, který byl prvním a generálním polním mistrem jízdy, a řekl mu, že ho určuje k tomu, aby byl přidělen k osobě jeho vnuka a sloužil mu radou v jeho počínání. Tento návrh, který mohl být doprovázen jen spoustou lichotek, Rosenovi zalichotil, a ten jej přijal. Byl to lstivý a velmi prohnaný Němec, který se navenek tvářil, ba přímo okázale stavěl na odiv hrubost a způsoby žoldnéře; brzy nato pochopil, čemu za tuto volbu vděčí, a velmi litoval, že se dal napálit. Chtěl být maršálem Francie; velel pravému křídlu jako první generálporučík a celé jízdě jako generální mistr polní: jemu také po právu připadaly významné oddíly, které se mohly vysílat jako samostatné sbory. To vše ho vedlo k maršálské holi, a to vše bylo neslučitelné s postavením mentora mladého prince, které navíc mělo mnoho trnů ze strany dvora i armády. Po úvaze šel za králem, omluvil se, že pro svou neschopnost nemůže přijmout poctu, kterou mu chtěl král prokázat, a vyvázl z toho tak obratně, že mu to král nemohl mít za zlé.

Na jeho místo dosadil král Artagnana, muže nenuceného a volného,⁴ který se nevyznal o nic hůř v podzemních rejdech dvora než ve službě u gardového pluku a jako generální major. Takto doprovázen, nutný dědic koruny odjel do Flander a neměl tam nikoho, kdo by ho obsluhoval, velel jeho služebnictvu a představoval mu příchozí, kromě Moreaua, svého prvního komorníka. Tato nepatřičnost se panu z La Rochefoucauld zdála tak velká, že se, jak byl ke králi otevřený, nemohl zdržet, aby o ní králi při lever nepromluvil, a ten neodpověděl ani slovo.

Byl méně zaujat důstojností svého vnuka než nutností jeho průjezdu Cambrai, jemuž se nebylo možné vyhnout, aniž by to bylo nápadné. Vnuk dostal přísný zákaz nejen tam přenocovat, ale dokonce se tam zastavit k jídlu, a aby se vyhnul sebemenšímu rozhovoru s arcibiskupem mezi čtyřma očima, zakázal mu král navíc vystoupit z bryčky. Saumery dostal rozkaz bedlivě dohlížet na provedení tohoto rozkazu. Zhostil se toho jako Argus s autoritativním výrazem, který všechny pohoršil. Arcibiskup čekal na poštovní stanici; přistoupil k bryčce svého chovance, jakmile dorazila, a Saumery, který právě sesedl a oznámil mu králův rozkaz, byl stále u jeho lokte. Mladý princ dojal zástup, který ho obklopoval, výbuchem radosti, který mu přes všechno jeho sevření unikl, když spatřil svého učitele. Objal ho několikrát, a dost dlouho, aby si mohli pošeptat několik slov do ucha, navzdory dotěrné blízkosti Saumeryho. Jen se přepřáhlo, ale bez spěchu. Nová objetí, a odjelo se, aniž by se řeklo slovo kromě o zdraví, cestě a jízdě. Scéna byla příliš veřejná a příliš zvědavě sledovaná, než aby nebyla ze všech stran vylíčena. Protože král byl přesně uposlechnut, nemohl mít za zlé to, co se mohlo skrýt při objetích, ani něžné a výmluvné pohledy prince a arcibiskupa. Dvůr tomu věnoval velkou pozornost, a ještě víc armáda. Vážnost, kterou si arcibiskup navzdory své nemilosti dovedl získat ve své diecézi, a dokonce i v Nizozemí, se přenesla na armádu, a lidé, kteří mysleli na budoucnost, jezdili od té doby do Flander a z Flander raději přes Cambrai než jinudy.

Monseigneur vévoda z Bourgogne se zastavil sedm nebo osm dní v Bruselu, kde mu všichni významní španělští poddaní spěchali vzdát hold. Nakonec se odebral do čela armády. Ale jako by se chtělo nahromadit všechny nepatřičnosti, jeho výstroj ho tam dostihla až o čtrnáct dní později, takže od příjezdu do Bruselu byl on i jeho nepočetná družina stále u maršála z Boufflers a na jeho útraty. Král dal maršálovi na tento mimořádný výdaj dvacet pět tisíc tolarů, a zároveň padesát tisíc liber Tessému na výdaje, které měl během blokády Mantovy, o níž budu brzy mluvit.

Bedmar, generální kapitán a generální guvernér španělského Nizozemí prozatímně, v nepřítomnosti bavorského kurfiřta, který byl ve svých zemích, velel sboru směrem k moři. Jednal ve shodě s maršálem z Boufflers, ale ve skutečnosti pod jeho rozkazy, ačkoli to nebylo znát; a monseigneur vévoda z Bourgogne, který měl od španělského krále, svého bratra, patent generalissima, velel zdánlivě oběma. Bedmar, ačkoli Španěl vznešeného původu, sloužil celý život s velkou statečností a získal schopnosti během let mimo svou zemi, mezi Italy, a zvláště mezi Vlámy, u nichž skoro vždy žil. Ze svého národa si zachoval jen poctivost, odvahu a důstojnost, štědrost a nádheru; jinak mírný, vlídný, vstřícný, zdvořilý, otevřený, ve styku co nejpohodlnější a nejpříjemnější, s mnoha duchem a vždy laskavý a ochotný, získal si všude lásku a vážnost, a od té doby, co byli Francouzi pod jeho velením, i jejich zbožňování. Dokonale spjatý s maršálem z Boufflers, zadobře se všemi veliteli a intendanty našich hranic, se králi natolik zalíbil, že mu ten, aniž by mu dal cokoli tušit, zjednal grandezu první třídy pro něho, současně s tím, jak hrabě z Estrées obdržel tutéž milost. Bedmar byl z rodu Benavides, ale nesl jméno La Cueva podle onoho zvyku majorátů a španělských sňatkových spojení, o němž jsem mluvil v souvislosti s grandezou Španělska. Oba rody mají grandy. Vévoda z Alburquerque je La Cueva; je však třeba poznamenat, že tento kastilský rod vymřel už před mnoha staletími a že celý rod La Cueva pochází ze sňatku Marie de La Cueva s Hugem Bertrandem, který byl Francouz a jehož děti odložily své jméno a erb, aby přijaly jen jméno a plný erb⁵ La Cueva. Francouz tohoto jména, který si vezme takovou dědičku, by mohl dobře pocházet z tohoto starého rodu, slavného už dávno před maršálem Robertem Bertrandem, sedmým toho jména, za vlády Filipa z Valois. Rozepsal jsem se o markýzi z Bedmaru, protože jsem ho ve Španělsku často vídal a dobře ho znal.