Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Kapitola dvacátá druhá

Tažení ve Flandrech bylo smutné. Braniborský kurfiřt a hesenský lankrabě oblehli záhy Kaiserswerth. Blainville jej výborně bránil: bylo tam mnoho bojů. Anglie a Holandsko slavnostně vyhlásily oběma korunám válku: jejich spojené armádě velel hrabě z Athlone za Generální stavy a hrabě z Marlborough za Angličany.

Byl to lord Churchill, oblíbenec krále Jakuba, který ho povýšil z velmi prostého šlechtice, jímž byl, a bratr jeho milenky, s níž měl vévodu z Berwicku. Jakub mu dal titul hraběte z Marlborough a setninu své tělesné gardy. Svěřil mu také velení svých vojsk při vpádu prince oranžského, jemuž by ho byl vydal, kdyby mu hrabě z Feversham, rovněž kapitán jeho gard a bratr maršálů z Duras a z Lorges, nebyl zabránil jet do jeho tábora na přehlídku, kde na něj — jak se Jakub dozvěděl — byla nastražena past. Marlboroughova žena byla odjakživa oddána princezně dánské, jejíž byla oblíbenkyní a dvorní dámou, když princezna nastoupila na trůn. Ta ji v tomto úřadu potvrdila, zároveň poslala jejího manžela do Holandska jako svého vyslance a jako velitele armády, kterou tam chystala, a brzy nato ho učinila vévodou a rytířem Podvazku. Příležitostí mluvit o něm, jemuž naše nezdary zjednaly tak velké jméno, bude v dalším vyprávění až příliš.

Pan z Boufflers byl obviňován, že z nerozhodnosti promeškal na začátku tažení šťastnou příležitost ho porazit: už se nenaskytla; armáda se živila v jejich zemi. Věřilo se, že je máme v hrsti u Nijmegenu: tvrdilo se, že tam bylo možné ještě získat velkou výhodu; nic nebo skoro nic je od nás nedělilo. Kanonáda trvala celý den; vzali jsme jim několik vozů a trochu střeliva a zabili jim nějaké lidi: ponenáhlu se stáhli pod Nijmegen a přešli na druhou stranu.

Kaiserswerth, Venlo, Roermond, lutyšská citadela a různá malá ztracená stanoviště byla plody jejich tažení a počátky jejich štěstí.

Monseigneur vévoda z Bourgogne projevil mnoho vlídnosti, pílí a statečnosti; ale pod poručnictvím se mohl jen nechat vést, s grácií se vystavovat dělostřelecké palbě a navrhovat různá řešení, z nichž byla patrná jeho touha něco vykonat. Když armáda už nebyla s to nepřítele zastrašit, byl po další kanonádě, stejně nerozhodné jako první, odvolán do Versailles, a pan du Maine ho brzy následoval. Měl přitom prostor i příležitost uplatnit své postavení prvního generálporučíka armády, v čemž by mu Rosen byl jen malou překážkou; pan z Boufflers v to doufal, ale armáda se nemýlila. Krále to zarmoutilo a oživilo to jeho dřívější zármutky; pochopil konečně, že vavříny se tomuto milovanému synovi nabízejí jen neochotně: s hořkostí se rozhodl, že ho už nebude vystavovat náhodám tak málo po jeho chuti.

Hrabě z Toulouse se projížděl po Středozemním moři. Z výše Civitavecchie poslal pana z O pozdravit papeže, který ho velmi dobře přijal.

Odtud se odebral na nějaký čas do Palerma a Messiny, kde mu prokázali velké pocty; trávil tam dny na souši, ale spal vždy na palubě. Papež ho tam zase dal pozdravit, protože se zjistilo, že don Juan kdysi obdržel stejnou poctu. Král tím byl velmi potěšen a brzy nato dal hraběte z Toulouse povolat zpět.

Byl také velmi dotčen příhodou Varennese, který velel v Metách a v celém kraji a který, když bez opatrnosti jel do Marsalu, spoléhaje na neutralitu Lotrinska, byl zajat nepřátelským oddílem. O tomto zajetí se dlouho vedly spory na obou stranách: král tvrdil, že je na panu Lotrinském, aby zajistil jeho propuštění, a ten se nakonec obával následků a dosáhl jeho svobody jako zajatého neprávem. Byl to jakýsi nudný a nafoukaný člověk, který, protože byl blízkým příbuzným maršála z Huxelles a pana Prvního, u něhož bydlel a kteří ho chránili, vykonal všechno a zasloužil si všechno, a který až na statečnost nezasluhoval nic než zapomnění. Našel své místo obsazené Locmariou a už potom nesloužil.

Blainville po několika útocích a obléhání, které vydržel dvakrát déle, než se dalo čekat, bez lidí, potravin a střeliva a s hradbami rozbitými ze všech stran, vydal Kaiserswerth, k jehož vyproštění se ani nepokusili. Blainville byl jmenován generálporučíkem a markýz z Brancasu brigádním generálem; toho ještě uvidíme udělat neobyčejnou kariéru. Brancas si v té pevnosti vedl velmi dobře v čele orleánského pluku, k němuž nedávno přešel z místa poručíka na galérách, které dosti dlouho zastával.

Král rozhodl dva zvláštní spory. Colbert, arcibiskup rouenský, si činil nárok vyjmout svou metropoli z primátu Lyonu, uznávaného metropolemi Tours, Sens a Paříž; Saint-Georges, arcibiskup lyonský, hájil svou jurisdikci. Oba preláti byli učení a jejich spisy byly pozoruhodné, historicky cenné a hodné místa v knihovně. Pontcarré, dvorní referendář, později první prezident rouenského parlamentu, přednesl věc nejprve státním radům ustanoveným jako komisaři, pak před králem, který jí věnoval dvě celá zasedání rady v jediný den a dal za pravdu arcibiskupovi rouenskému.

Druhou záležitost přednesl před králem rovněž tentýž zpravodaj. Otec d’Aubercourt, který vystoupil z jezuitského řádu po několika letech od složení slibů, tvrdil, že byl navrácen do světa, a žádal od své rodiny svůj dědický podíl. Jezuité, kteří jediní v církvi mezi řeholníky skládajícími sliby mají čtvrtý slib, který dávají složit jen tomu z nich, komu se jim zlíbí, a který zůstává tak skrytý, že ani většina jezuitů neví, kdo k němu byl připuštěn, tvrdili, že nejsou vázáni ke svým spolubratřím, zatímco ti jsou vázáni k nim; to jest, že jezuité, kteří složili tři sliby, už nemohli žádat o vystoupení z řádu, ale že řád měl kdykoli právo propustit, koho uznal za vhodné, pokud nesložil čtvrtý slib. Z toho vyvozovali, že tito jezuité, propuštění někdy po patnácti či dvaceti letech, mají právo dát si vyúčtovat dělení svého majetku a znovu se ujmout toho, co by jim bylo patřilo, kdyby byli zůstali ve světě. Získali od Jindřicha IV. roku 1604 deklaraci, která, jak se zdálo, tomuto nároku přála. Vždy z ní dovedli těžit, kdykoli se případ vyskytl. Rodina d’Aubercourtova se však ukázala neústupnější; zasáhli ve prospěch d’Aubercourta a měli dost vlivu, aby dali věc evokovat před krále, kde doufali, že najdou lépe svůj prospěch; a skutečně se nemýlili. Král byl zcela nakloněn jezuitům a chtěl, aby si toho soudci všimli. Pontcarré, který jim byl jinak dobře nakloněn a kterého dovedli obratně dát jmenovat zpravodajem, nesplnil jejich očekávání; ani on, ani většina se v této příležitosti nesnažili zalíbit. Rozvrat rodin těmito zastaralými návraty k dělení, zhoubná nejistota všech rodin, v nichž by byli jezuité, byly pro ně rozhodující. Nejdůrazněji ze všech mluvil kancléř, a to tak, že d’Aubercourt i jezuité byli odsouzeni, a aby byl vyťat každý kořen nároku, byl edikt z roku 1604 odvolán. Král nechtěl použít autority ve věci samé v rozsudku tak důležitém pro stav rodin, ale nemohl se zdržet, aby svou nelibost opakovaně neprojevil, a nakonec aspoň v něčem podlehl své náklonnosti k jezuitům tím, že dal při vyhlášení ze své plné moci připojit, že jezuité propuštění z řádu budou mít od své rodiny doživotní penzi, stanovenou místními soudci. Pro jezuity byl tento rozsudek přesto velkou bolestí. D’Aubercourt jim zůstal stále velmi oddán a brzy nato pro něho získali obročí a opatství.

Velkopřevor, utopený v dluzích, chtěl vrátit svá obročí králi pod podmínkou, že bude ustanoven správce pověřený splácením všeho, co dlužil, i po jeho smrti, až do úplného vyrovnání. K tak podivné podmínce byl třeba souhlas Říma. Věc se táhla velmi dlouho a s mnoha zvraty. Paní z Maintenon se skrze pana du Maine tak dobře přimluvila, že si vymohl, ale potichu, penzi dvaceti tisíc liber a že kolem poloviny léta dosáhl, že smí jít sloužit jako generálporučík do armády maršála Catinata.

O letnicích prohlásil král na kapitule řádu pět španělských grandů za rytíře řádu Svatého Ducha. Pokládal za vhodné rozšířit tuto čest na nejvýznačnější pány onoho dvora pro jejich oddanost jeho vnukovi, králi, a pro jejich úřady, a řekl, že tento panovník o ně žádal. Pro kardinála Portocarrera dokonce učinil to, co bylo až dosud bez příkladu a co se od té doby už neopakovalo — a je pravda, že nebylo pravidla, které by se nemuselo sklonit před jeho službami. Byl předem jmenován na první uprázdněné z kardinálských míst v řádu, která byla tehdy všechna čtyři obsazena, se svolením nosit řád do té doby. Toto vyznamenání bylo doprovázeno křížem řádu, který mu král poslal, v ceně přes padesát tisíc tolarů.

Čtyřmi rytíři byli markýz z Villafrancy, nejvyšší hofmistr; vévoda z Mediny Sidonie, velký štolba; hrabě z Benaventu, sumiller de corps, to jest velký komoří; a vévoda z Uzedy, španělský vyslanec v Římě. O prvních čtyřech jsem dříve mluvil dost; na představení posledního budu mít dále až příliš příležitostí. Spokojím se nyní s tím, že řeknu, že byl Acuña y Pacheco y Sandoval a švagr vévody z Mediny Celi.

Panu z La Rochefoucauld se při honu v Marly splašil kůň; pan z La Rochefoucauld spadl ze sedla a zlomil si levou paži mezi loktem a ramenem, tutéž, kterou si kdysi zlomil při přechodu Rýna. Král a Monseigneur k němu přispěchali se vším možným přátelstvím. Félix mu paži napravil a on vyvázl jen s bolestí. Bylo to kolem poloviny července. Pan z Noailles, první kapitán gard, měl tehdy hůl, kterou si po skončení svého čtvrtletí podržel místo pana z Duras, jenž po něm nastupoval, ale ležel nemocen v Paříži; jeho čtvrtletí končilo posledním červnem. Červencové čtvrtletí náleželo maršálovi z Villeroy, který měl úřad po panu z Luxembourgu; takže pan z Duras, zvyklý v jejich nepřítomnosti pokračovat po svém čtvrtletí i v červencovém, se chystal být ve Versailles při návratu z Marly, aby tam převzal hůl. Mezi vysokými hodnostáři se soupeřilo o to, kdo bude sloužit, a tato horlivost se jim počítala za velkou zásluhu. Pan z Noailles, upozorněn na úmysl pana z Duras, králi vylíčil, že když už začal čtvrtletí, které nebylo čtvrtletím pana z Duras, má mu hůl zůstat; měl pravdu, král tak rozhodl a vzkázal panu z Duras, aby nejezdil a myslel jen na své zdraví; ten pochopil narážku a zůstal v Paříži.

Nezdržoval bych se u maličkosti, kterou budu vyprávět, kdyby nebyla velmi významným mezníkem v mém životě a neukazovala navíc, jak mívají nicotnosti někdy největší následky. Koncem téhož měsíce července podnikl král cestu do Marly. Paní vévodkyně z Orléans, nadšená svobodou a osobní velikostí, kterou našla po Monsieurově smrti, dostala chuť jich užít a jít pořádat dvůr do Saint-Cloud. Král to schválil, jen když tam bude mít čestnou a nesmíšenou společnost, kromě onoho zbytku nejdůvěrnějšího dvora zesnulého Monsieura, který nebylo možné vyloučit.

Tento plán byl už dávno hotov, a mezi dámami ode dvora, které přiměla, aby se této cesty zúčastnily, naléhala i na paní ze Saint-Simon, která jí to slíbila. Mezitím jsme chtěli jet na šest týdnů do La Ferté. Paní vévodkyně z Orléans, která podle rozvrhu pobytů v Marly konečně zhruba stanovila termín své cesty do Saint-Cloud, viděla, že připadne na dobu naší cesty, a nechtěla paní ze Saint-Simon pustit, dokud jí neslíbila, že se z La Ferté vrátí do Saint-Cloud v týž den, kdy tam pojede ona, o čemž ji dá zpravit. Skutečně jí vévodkyně z Villeroy jejím jménem napsala do La Ferté, a paní ze Saint-Simon se dostavila do Saint-Cloud, jak slíbila. Společnost byla dobře vybraná, radovánky a zábavy neustálé. Pan a paní vévodkyně z Orléans velmi zdvořile dělali hostitele na tomto krásném místě; nádhera a volnost učinily pobyt okouzlujícím, a Saint-Cloud se poprvé ocitl bez pletich. Viděli jsme na začátku těchto Pamětí, že jsem od nejútlejšího mládí pana vévodu z Orléans velmi často vídal. Tato důvěrnost trvala, dokud zcela nevstoupil do světa, a dokonce ještě po tažení roku 1693, kdy velel jízdě v armádě pana vévody z Luxembourgu, kde jsem sloužil. Čím kratší uzdu měl dříve, tím víc si zakládal na nevázanosti. Nepořádný život pana Vévody a pana prince de Conti v něm vzbudil smutnou soutěživost; prostopášníci ze dvora a z města se ho zmocnili; odpor k vynucenému a tak nerovnému sňatku ho přiměl hledat náhradu v jiných rozkoších, a zlost, kterou pojal, když viděl, že je vzdálen od velení armád a oklamán v tom, co mu bylo slíbeno z guvernérství a jiných milostí, ho dokonale uvrhla do velmi nevázaného chování, na němž si zakládal, že je dožene co nejdál, aby dal najevo, jak pohrdá svou chotí a hněvem, který mu za to král projevoval. Tento život, který se nemohl snést s mým, mě od tohoto prince odtáhl: vídal jsem ho už jen při vzácných příležitostech a na chvilky, ze slušnosti. Už šest či sedm let jsem ho málokdy potkával na týchž místech. Když se to stalo, měl ke mně vždy otevřený výraz, ale můj život mu vyhovoval o nic víc než mně jeho, takže rozchod se stal úplným. Monsieurova smrt, která ho z nutnosti přivedla zpět ke králi a k jeho paní choti, nedokázala přetrhnout jeho závazky k rozkoším. Choval se k ní slušněji a ke králi uctivěji, ale prostopášnost se mu už stala zvykem; vžila se mu do hlavy jako módní způsob, který se hodí k jeho věku a dodává mu lesku — na rozdíl od směšnosti, kterou spatřoval v méně nepořádném životě. Obdivoval ty nejvýstřednější a nejvytrvalejší v nejsilnější prostopášnosti, a tato malá změna vůči dvoru nepřinesla žádnou změnu ani v jeho mravech, ani v jeho pochybných večírcích v Paříži, kvůli nimž neustále jezdil sem a tam. Ještě není čas podat představu o tomto princi, kterého uvidíme tak výrazně na divadle světa a v tak různých situacích.

Paní z Fontaine-Martel byla v Saint-Cloud: byla to jedna z dam starého důvěrného dvora Monsieurova a celý život se pohybovala ve velkém světě. Byla manželkou prvního štolby paní vévodkyně z Orléans, bratra zesnulého markýze z Arcy, posledního vychovatele pana vévody z Orléans, k němuž tento princ vždy projevoval úctu, přátelství a vděčnost, které dokazoval stále trvajícími ohledy k celé jeho rodině, a dokonce i k těm z jeho služebnictva, které znal; prokazoval jim dobrodiní. Paní z Fontaine-Martel díky úřadu svého manžela, dnavého, kterého bylo vidět málokdy, trávila život u dvora. Jezdila na pobyty, a dokonce někdy do Marly; často večeřela u pana maršála z Lorges, který ráno i večer vedl velký a vybraný stůl, kde měl bez zvaní vždy početnou společnost, a to tu nejlepší od dvora, a paní maršálka z Lorges ji tam velmi přitahovala svým zvláštním nadáním umět vést velký dům a dobře v něm konat pocty, aniž by upadla do některé z nevýhod, jež s sebou nese nutně smíšená společnost při velkém přílivu hostů a jež dům zlehčují přílišnou povolností — ta do tohoto domu nikdy nevstoupila. Byl jsem tam zdvořilý ke všem, ale ne všichni mi byli milí, a tedy ani já každému. Tím, že jsme se tak často vídali, jsme si paní z Fontaine-Martel a já padli do noty, a toto přátelství pak trvalo stále. Ptala se mě někdy, proč už nevídám pana vévodu z Orléans, a vždy říkala, že je to směšné z obou stran, protože přes rozdílnost našeho života se k sobě tisícem věcí hodíme. Smál jsem se a nechal ji mluvit. Jednoho krásného dne v Saint-Cloud napadla pana vévodu z Orléans kvůli téže věci; zatímco s ní hovořil, začaly všechny tři — ona, vévodkyně z Villeroy a paní ze Saint-Simon — říkat o mně tisíc laskavých věcí, a pan vévoda z Orléans vyjadřoval lítost, že mi připadá příliš nevázaný, než abych ho navštěvoval, a touhu se se mnou znovu sblížit. Pokračovalo se v tom po zbytek pobytu, až k lítosti, že je příliš blízko svému konci, aby mě tam mohl pozvat, a ke slibu, že po mém návratu do Versailles přemůže, jak říkal pan vévoda z Orléans, mou přísnost. Paní ze Saint-Simon byla požádána, aby mi o tom napsala; odpověděl jsem, jak jsem měl. Vrátila se do La Ferté a řekla mi, že věci dospěly tak daleko, že se tomu nemohu vyhnout.

Bral jsem to všechno jako rozmar paní z Fontaine-Martel a zdvořilost pana vévody z Orléans, jako jeden z těch výletů či plánů, které se neuskuteční; a rozdílnost vkusu a života mě přesvědčovala, že se k sobě s tímto princem už nehodíme a že udělám dobře, když zůstanu, kde jsem, a po návratu vykonám nanejvýš návštěvu díků a úcty: zmýlil jsem se. Tato návštěva, kterou jsem po návratu stále odkládal a kvůli níž pan vévoda z Orléans činil výčitky těm dámám u paní vévodkyně z Orléans, byla přijata s nadšením. Ať už se vrátilo staré přátelství z mládí, nebo touha mít ve Versailles někoho, koho by mohl důvěrně navštěvovat, kde se často nudil, vše proběhlo z jeho strany tak laskavě, že jsem si myslel, že jsem opět v našem starém Palais-Royal. Prosil mě, abych ho často navštěvoval; naléhal na mé návštěvy; troufám si říci, že se mým návratem k němu chlubil a že nevynechal nic, aby mě k sobě znovu připoutal. Plodem tolika laskavostí, jimiž mě poctil, byl návrat starého přátelství z mé strany, a jeho pečetí se brzy stala naprostá důvěra, která bez trhliny trvala až do konce jeho života, navzdory krátkým přerušením, jež do ní někdy vnesly intriky, když se stal pánem státu. Takový byl počátek onoho důvěrného svazku, který mě vystavil nebezpečím, který mi dal na čas hrát roli ve světě a o němž si troufám po pravdě říci, že nebyl o nic méně užitečný princi než služebníkovi; a jen na panu vévodovi z Orléans záleželo, aby z něho vytěžil větší výhody.

Je třeba zde přidat další maličkost, protože jsem se domníval, že jí vděčím za následky přímo opačné těm, o nichž jsem právě mluvil, a které mi velmi zkřížily život; ačkoli je z o něco pozdější doby, budu ji vyprávět souvisle, protože tyto různé následky tvořily kontrast v neustálém vztahu v mnoha věcech buď zajímavých, nebo důležitých, které zde uvidíme dále. Pan z Lauzunu, stále zaměstnaný dvorem a stále hluboce zarmoucený, že se vidí vzdálen své staré přízni, nepřestával hýbat nebem i zemí, aby se k ní opět přiblížil; uvedl do chodu svá stará spojení s paní z Heudicourt z doby paní z Montespan a své postoupení majetku panu du Maine, aby se dostal z Pignerolu, s úmyslem posloužit si jimi u paní z Maintenon a skrze ni u krále. Pokusil se udělat z paní z Heudicourt vychovatelku a ochránkyni své mladé ženy, aby ji zapojil do všeho, co se u dvora dělo, a uvedl ji k paní du Maine. Kromě příjemností, které jí chtěl zjednat a které se jí dostaly, si lichotil, že sám dosáhne svého cíle. Jeho žena, mladá, veselá, rozumná, milá, se velmi líbila. Vysoká hra, kterou ji nechával hrát a v níž měla štěstí, ji často činila nepostradatelnou. Paní du Maine se bez ní nemohla obejít, a měla ji neustále u sebe ve Sceaux. Pan du Maine se snažil přilákat dobrou společnost: chtěl dosáhnout toho, aby skrze její sestru přichytil i paní ze Saint-Simon.

Byl to způsob, jak se zalíbit; nechala se k tomu přivést, ale ne vytrvale. Měl jsem důvod věřit, že pan a paní du Maine pojali plán získat si mne; nebylo jim neznámo, jak se mi jejich postavení nelíbí. Sám o sobě jsem nebyl ničím, čeho by se museli bát; ale politika, která v nejistotě o tom, co se může stát, se snaží získat všechno, je, myslím, přesvědčila, aby se ve mně zbavili trnu, který by je snad mohl jednou píchnout. Dali se do mé chvály před mou ženou a švagrovou, projevovali jim touhu vidět mě ve Sceaux a nakonec navrhovali hned jedné, hned druhé, aby mě tam přivedly, a naléhali, aby mě jejich jménem pozvaly.

Překvapen věcí tak nečekanou od lidí, s nimiž jsem nikdy neměl nejmenší styk, jsem tušil, co je vede, a právě to mě drželo na stráži. Nemohl jsem se smířit s tímto novým postavením; cítil jsem v sobě touhu vidět je zaniknout, a z ní vyvěrala touha jednou k tomu moci přispět; cítil jsem ji tak silnou, že jsem jí nemohl odolat. Jak tedy navázat styk a ubránit se tomu, aby se proměnil v přátelství, s lidmi, kteří mi činili tolik vstřícných kroků, a zdánlivě tak nezištných, v postavení, kdy mě mohli usmířit s králem, a u nichž mi vše dávalo cítit, že si mě chtějí zavázat takovými závazky, aby mě k sobě připoutali; a jak podlehnout jejich přátelství a podrobit se tomu, že od nich budu přijímat jeho projevy, a zachovat si přitom tuto nechuť k jejich postavení a toto odhodlání dát je svrhnout, kdyby to kdy bylo možné? Poctivost a přímost se s touto dvojakostí nemohly smířit. Marně jsem se zkoumal a uvažoval o své přítomné situaci; žádná přízeň mi nestála za to, abych souhlasil s trváním tohoto postavení a vzdal se naděje, že budu pracovat na tom, abych se ho zbavil. Zůstal jsem tedy pevný ve svých zdvořilostech a vytáčkách. Odolal jsem formálním vzkazům, které mi posílali, i nejnaléhavějším výčitkám, které mi činila paní du Maine, s níž jsem nikdy nemluvil a která mě zastavila v králových komnatách, a nakonec jsem je v jejich snahách unavil. Vycítili, že nechci přistoupit na žádné spojení s nimi; byli tím tím víc dotčeni, že nedali nic najevo, a naopak zdvojnásobili pozornosti vůči paní ze Saint-Simon.

Vždy jsem věřil, že mi pan du Maine chtěl od té doby škodit, že mě očernil u paní z Maintenon, která mě nijak neznala, a teprve po smrti krále jsem se dozvěděl, že mě dokonale nenáviděla.

Řekl mi to tehdy Chamillart; a také že se s ní kvůli mně střetl, když se mě snažil znovu dostat do královy přízně pozváními do Marly a podobnými věcmi. Tušil jsem dobře ze všeho, co se ke mně doneslo, že mi není příliš nakloněna, ale dokud král žil, nevěděl jsem, co jsem se dozvěděl potom.

Chamillart mi moudře nechtěl způsobit neklid, a ještě méně mi rozvázat jazyk, beztak příliš pohotový a volný vůči těm, o nichž jsem se domníval, že je nemám mít rád, a jen málo krocený jejich velikostí i mocí. Abych dokončil, co se mne tehdy týkalo ve vztahu k panu du Maine: dosti dlouho potom zadržela paní vévodkyně z Bourgogne v Marly ke hře paní z Lauzunu v den, kdy se odtud odjíždělo, a ta, protože přijela s paní du Maine, se měla s ní vrátit. Tato výmluva, kterou uvedla, paní vévodkyni z Bourgogne nezastavila, a ta jí řekla, ať vzkáže paní du Maine, že ji odveze ona.

Paní du Maine měla tu pošetilost, že se tím dotkla natolik, že nazítří udělala vévodkyni z Lauzunu takovou scénu, že ta od ní odešla, aby se tam už nikdy v životě nevrátila. Pan du Maine k ní přišel prosit o odpuštění, pan Princ se omlouvat. Přemlouvali pana z Lauzunu všemi způsoby a ten už skoro povolil, ale jeho žena se přesvědčit nedala.

Byl jsem rád tak přirozené a tak slušné příležitosti, aby se paní ze Saint-Simon stáhla z místa, kde se společnost postupně až příliš promísila a kde po tom, co jsem vyprávěl, pro nás jistě nebylo co získat; a od té doby vídala paní du Maine jen při příležitostech, ačkoli ona i pan du Maine nevynechali nic, aby jí zabránili se od nich při této příležitosti odtáhnout. Myslím, že to dovršilo mé znelíbení u nich, pokud k němu tehdy ještě bylo co přidat. Od této příhody brala paní vévodkyně z Bourgogne paní z Lauzunu do Marly vždy; bylo to vyznamenání, které paní du Maine nesmírně dráždilo. Konečně o několik let později chtěli pan du Maine a pan z Lauzunu tuto roztržku ukončit a dohodli se, že paní du Maine se omluví paní z Lauzunu u paní Princezny ve Versailles, že omluva bude slušně přijata a že o dva dny později půjde paní z Lauzunu k paní du Maine: tak se to provedlo, a dobře.

Pan du Maine byl u své paní choti, když tam paní z Lauzunu přišla, aby se pokusil odstranit rozpaky a rozveselit rozhovor; paní z Lauzunu zůstala u této jediné návštěvy a vídala ji potom jen při oficiálních příležitostech; a stejně tak tedy i paní ze Saint-Simon. Celé toto vyprávění, které se teď zdá zbytečné, nalezne dále důležité uplatnění.

Z Milána, kde vévoda ze San Pietro pohostil španělského krále na vlastní útraty nádhernou operou, přijel tento panovník do Cremony, kde ho 14. července přišel pozdravit pan z Vendôme. Pan Mantovský a vévoda parmský tam přijeli také vzdát mu poklonu; všichni tři se tam zdrželi krátce. Oba poslední se vrátili do Casale a do Parmy, první ke své armádě, s úmyslem vést ji naproti Casalmaggiore a postavit tam most, jak pro spojení s princem z Vaudemontu, tak aby po něm přešel španělský král a postavil se do čela armády pana z Vendôme. Pochody, přechod Crostola a akce, jíž se podařilo dosáhnout zrušení dlouhé blokády Mantovy, oddálily příchod pana z Vendôme na místo setkání, které bylo dokonce změněno, a most byl postaven o něco níž, než bylo původně určeno. 29. července, v den, kdy se měl španělský král připojit k armádě s devíti eskadronami, přepadl pan z Vendôme Viscontiho, který tábořil se třemi tisíci jezdci u Santa Vittorie, rozrazil ho, porazil, vzal mu zavazadla a celý postavený tábor, způsobil velké krveprolití, zajal mnoho zajatců a téměř všichni ostatní, kteří prchali, se zřítili z velké výšky do velkého potoka, který jimi byl zaplněn.¹ Španělský král, který urychlil pochod, nechal svou jízdu vzadu, aby dorazil rychleji k palbě, kterou slyšel, a dokázal to až úplně na konci akce. Pohyby našich armád přinutily prince Evžena opustit Serraglio. Zurlauben vyrazil z Mantovy, srovnal se zemí jejich pevnůstky a opevnění a dovršil osvobození tohoto města.

Během těchto různých táboření dal Marsin, stále zaměstnaný tím, jak se zalíbit, španělským králem jmenovat pana z Vendôme státním radou, to jest ministrem, a posadit ho v despachu nad všechny. Toto místo v radě se španělským grandům nelíbilo; vévoda z Osuny a snad ještě jiný se vyhnuli tomu, aby na konci akce proti oněm třem tisícům jezdců, o níž jsem právě mluvil, doprovázeli španělského krále; téměř všichni ostatní Španělé se tam vyznamenali, a vévoda mantovský, který se vrátil, aby se dvořil španělskému králi a doprovodil ho až k armádě, si tam také vedl velmi dobře, ačkoli se dalo věřit, že tuto příhodu nečekal a že by se bez ní velmi dobře obešel. Španělský král to o vévodovi z Osuny, o ostatních Španělích a o panu Mantovském napsal králi.

Po několika tábořeních na obou stranách a po spojení Médavyho s velkým oddílem vojsk prince z Vaudemontu chtěl pan z Vendôme zaujmout tábor u Luzzary, malého městečka na úpatí velmi dlouhého návrší.

Princ Evžen, který měl týž záměr, tam táhl ze své strany, takže 15. srpna kolem čtvrté hodiny odpolední dorazily obě armády, každá k úpatí tohoto návrší, aniž by jedna o druhé měla sebemenší tušení, což se zdá zázrakem, a spatřily se, teprve když na obou stranách první vojska začala stoupat po málo znatelném svahu tohoto návrší. Kdo zaútočil první, to se nedá říci, ale v okamžiku vše na obou stranách zaujalo postavení a vrhlo se na sebe, aby se navzájem vyhnalo. Nikdy boj tak živý, tak horký, tak vyrovnaný, tak zarputilý; nikdy tolik statečnosti na všech stranách, nikdy odpor tak tvrdošíjný, nikdy palba a úsilí tak neustálé, nikdy výsledek tak nejistý; noc boj ukončila, každý ustoupil o velmi malý kus a zůstal celou noc ve zbrani, bojiště zůstalo prázdné mezi oběma a Luzzara za naší armádou, ale docela blízko.²

Španělský král zůstal dlouho v nejprudší palbě s dokonalým klidem; pozoroval na všechny strany vzájemné útoky v tomto úzkém a velmi rozčleněném terénu, kde i pěchota se jen stěží mohla pohybovat a kde jízda za ní nemohla jednat. Dosti často se smál strachu, který se domníval pozorovat u některých ze své družiny; a co je překvapivé: ač tak dobře prokázal statečnost, neprojevoval žádnou zvědavost jezdit sem a tam a dívat se, co se děje na různých místech. Nakonec mu Louville navrhl, aby se stáhl níž pod stromy, kde nebude tolik vystaven slunci, ale ve skutečnosti proto, že tam bude víc chráněn před palbou. Šel tam a zůstal tam se stejnou flegmatičností. Louville, když ho tam umístil, šel se podívat zblízka, co se děje, a úplně na konci se vrátil ke španělskému králi a navrhl mu, aby se znovu přiblížil, což si nedal říkat dvakrát, aby se ukázal vojskům.

Marsin u něho nezůstal ani chvíli, zaujal své místo generálporučíka a velmi se tam vyznamenal. Oba protivní velitelé dělali divy.

Soupeřivost je unášela, a přítomnost španělského krále byla ostnem pro prince Evžena, kterého vzpomínka na bitvu u Pavie přiměla ke zázrakům.

Krveprolití bylo velké na obou stranách a zajatců velmi málo. Padl tam markýz z Créqui, generálporučík. Byl to jediný syn zesnulého maršála z Créqui a zeť vévody z Aumontu, bez dětí. Nikdo po něm netruchlil pro jeho poctivost ani dobrotu, ale pro jeho vojenské nadání, v němž pílí a prací dosáhl velké schopnosti; jeho statečnost byla stejně pevná jako skvělá, jeho vojenský odhad přesný a bystrý.

Vše se mu jevilo jasně, a ačkoli byl vznětlivý a tvrdý, byl přesto rozvážný. Byl to muž, který se už dotýkal maršálské hole a nesl by ji stejně důstojně jako jeho otec. Býval velmi galantní a bylo ještě vidět, že musel být. K tomu mnoho ducha, ještě víc ctižádosti a všechny prostředky dobré, jen aby ji uspokojil. Císařští tam ztratili oba první generály své armády po princi Evženovi; princ z Commercy padl a princ Tomáš z Vaudemontu přežil své zranění o dva roky. Nebyli ženatí, oba polní maršálové, a ten druhý jediný syn prince z Vaudemontu, generálního guvernéra Milánska za španělského krále, pro něhož to byl velký žal. Žal paní z Lislebonne a jejích dvou dcer byl krajní. Princ z Commercy měl ve velení nad sebou jen prince Evžena. Neviděly ho přes dvacet let a podle všeho ho už nikdy neměly vidět. Monseigneur o ně pečoval tak, že to ještě zvýšilo jejich vážnost. Zabýval se jen tím, jak je utěšit. Jakkoli má být člověk u dvorů zvyklý na zvláštní věci, tato péče dauphina o zármutek, který měl zůstat skryt, byla velmi povšimnuta. Zprávu přivezl vévoda z Villeroy, který se o několik dní později vrátil do Itálie jako generálporučík.

Jakmile se nazítří po akci rozednilo, ocitly se armády tak blízko, že se začaly opevňovat, a zbloudilými ranami bylo ještě mnoho mrtvých a raněných. Ani jedna se nechtěla stáhnout před druhou. Každým dnem přibývalo opevnění a opatření. Bylo dokonce nutno přestěhovat španělského krále do jiného pokoje, protože v tom nebyl v bezpečí před palbou, a šlo už jen o zásobování, každý ze svého týlu, a o to, jak se v obou táborech co nejlépe zařídit, kde obě armády dlouho setrvávaly v neustálém nebezpečí a bdělosti. Počítalo se, že jsme ztratili tři tisíce mužů a nepřítel mnohem víc. Po tomto boji konečně následoval kartel v Itálii.

Zapomněl jsem říci ke spiknutí proti osobě španělského krále, které jsem vylíčil, že neapolský místokrál odhalil v Neapoli jiné, které se mělo provést souběžně s tím prvním. Osnoval je velmi podezřelý benátský vyslanec, získaný kardinálem Grimanim, který byl právě na králův podnět odvolán svou republikou. Bylo zatčeno mnoho mnichů a vévoda z Noje Carafa a princ z Trebisacce, kteří byli jeho hlavami. Měli dvacet pět spoluviníků, každého s nějakou vážností ve svém stavu. Plánem bylo zmocnit se nejprve věžičky³ karmelitánů. Vévoda z Mediny Celi, který na zpáteční cestě z Neapole do Španělska přijel vzdát králi poklonu a s nímž pan z Torcy mnoho hovořil, mu jmenoval několik podezřelých neapolských pánů, kteří se později v tomto spiknutí ocitli; bylo hned udušeno a několik spoluviníků potrestáno.

Abych pokračoval souvisle v téže španělské látce: vévoda z Ormondu se pokusil s velkou eskadrou přepadnout velmi oslabený Cádiz. Velmi příhodně se tam uchýlilo několik francouzských lodí naložených pro Ameriku. Nepřítel se vylodil, a když před sebou nic nenašel, usadil se na ostrově León, deset tisíc mužů, a jeho lodě zůstaly na rejdě. Podnikali výpady, a svým drancováním, zvláště kostelů, dovršili odpor kraje. Nelze uvěřit, s jakou horlivostí se vše nabízelo, vše vsedlo na koně, vše táhlo proti nim. Přesto tam vydrželi skoro dva měsíce v naději, že pobouří kraj a shromáždí stoupence rakouského domu.

Nikdo se nepohnul. Nakonec tam táhl Villadarias s vojskem, jaké se podařilo sehnat a jehož zápal byl nesmírný. 27. října se Angličané a Holanďané vrátili na lodě, při ústupu prudce pronásledováni.⁴ Ztratili tam dost lidí, a mnoho při drancování a nemocemi během pobytu. Tato výprava jim byla k ničemu. Vrátili se do svých přístavů s velkými ztrátami na lidech i penězích a zcela vyvedeni z omylu ohledně nadějí, které jim dával pan z Darmstadtu, jenž byl s nimi, na všeobecné povstání ve Španělsku, jakmile je tam uvidí v postavení, kdy ho mohou podpořit.

V Itálii se po zbytek tažení stalo málo věcí. Pan z Vendôme dobyl Guastallu, kde španělský král hodně sledoval obléhací práce. Španělský král odjel 28. září do Milána, a když se loučil s panem z Vendôme, dal mu řetěz řádu Zlatého rouna. Kardinál z Estrées přijel z Říma za španělským králem, který se v Janově nalodil do Provence, aby odtud jel po souši do Španělska, doprovázen týmž kardinálem, kam dostal rozkaz jet za ním i abbé z Estrées, jeho synovec, aby byl pod ním pověřen královými záležitostmi místo Marsina, který naléhavě žádal o návrat a opustil španělského krále v Perpignanu, přičemž odmítl grandezu a Rouno, aby to, jak psal králi, nebylo precedentem pro ostatní francouzské vyslance. Nebyl ženatý, byl velmi chudý, velmi čerstvý generálporučík; chtěl kariéru ve Francii; doufal v ni díky tomuto odmítnutí; brzy uvidíme, že se nemýlil. V Janově dal Filip V. po příkladu Karla V. dóžeti titul Výsost a dovolil několika senátorům, aby v jeho přítomnosti měli pokrytou hlavu.

Král dostal v téže době zprávu od maršála z Villeroy, že bude v důsledku kartelu propuštěn, z čehož Jeho Veličenstvo projevilo velkou radost. Dal také dlouhou audienci markýzovi z Leganés, který přijel výslovně ze Španělska, aby se ospravedlnil ze své oddanosti rakouskému domu a z mnoha věcí, které mu byly v důsledku toho přičítány, a král se zdál tím spokojenější, že pro pomalost jeho cesty se pochybovalo, že vůbec přijede. Příjezd admirála Kastilie neměl týž výsledek. Tohoto pána jsem představil jinde, a není to dávno, co jsem řekl, že podezření, která se o něm vždy chovala, způsobila, že byl vybrán jako nástupce španělského vyslance ve Francii, jmenovaného místokrálem Peru. Admirál přijal, dělal velké a pomalé přípravy, odjel co nejpozději a postupoval želvím krokem. Doprovázel ho jeho levoboček, několik šlechticů jeho důvěry a jezuita Cienfuegos, jeho zpovědník. Vzal s sebou všechny své drahokamy, co mohl peněz, a uložil do bezpečí peníze i majetek. Když se blížil k Navaře, zmizel s těmi, které jsem právě jmenoval, a odlehlými cestami, kde si tajně připravil přípřeže, dosáhl portugalské hranice dříve, než zpráva o jeho útěku, donesená do Madridu, dala čas ho dostihnout. Měl všechny důvody litovat, že se touto radou řídil, a jeho jezuita zase důvod blahopřát si, že ji dal. Vynesla mu nakonec purpur, arcibiskupství v Monreale na Sicílii a spoluprotektorát⁵ Německa, jichž užíval skoro dvacet let.

Zatím se s krajní netrpělivostí čekalo na galeony, opožděné téměř o dva roky. Châteaurenault je jel vyzvednout. Našel je velmi bohatě naložené a přivedl je se svou eskadrou. Poslal pro rozkazy a chtěl vplout do našich přístavů. Báli se žárlivosti Španělů, kteří přitom měli ze všech obchodních národů nejmenší zájem na jejich změně; neodvážili se je svěřit přístavu v Cádizu a byly zavedeny do přístavu ve Vigu, který není daleko a který byl opevněn několika pevnůstkami. Châteaurenault, o němž budu mluvit na svém místě, marně vykládal nebezpečí tohoto místa a snadnost, s jakou tam lze utrpět nejosudnější škodu, a hájil přednost Cádizu; nebyl vyslyšen a všude se myslelo jen na radost z tak šťastného a tak žádoucího návratu galeon a z bohatství, které přivážely. Přesto se učinilo moudré opatření převézt co nejdříve všechno zlato, stříbro a nejcennější a nejsnáze přemístitelné zboží přes třicet mil do vnitrozemí, do Luga.

Ještě se tím zabývali, když nepřítel přijel, vylodil se, zmocnil se pevnůstek postavených ve Vigu a baterií, které bránily vjezd, prorazil palisádu, která tam byla postavena, přetrhl řetěz, který zavíral přístav, spálil patnáct Châteaurenaultových lodí, na většinu z nichž dal on sám založit oheň, a všechny ty, které Španělé přivedli z Indií, z nichž několik, v malém počtu, bylo potopeno. Nebyla tam vojska ani prostředky, jak této pohromě zabránit; na lodích zůstalo ještě zboží za osm milionů. Toto neštěstí se stalo 23. října a vyvolalo velké zděšení.⁶ Châteaurenault sebral, co mohl, námořníků z loďstva, milic a několik vojáků ze země v Santiagu de Compostela, aby se vrhl do průsmyků mezi Vigem a Lugem, odkud se vše převezlo do Madridu s nesčetným množstvím volů a mezků.

Španělská královna byla nějakou dobu předtím po několik nocí velmi znepokojována mnoha hluky v madridském paláci, a to až kolem jejích komnat. Stěžovala si na to juntě a žádala o stráž pro svou bezpečnost. Španělští králové nikdy neměli uvnitř paláce nic než několik halapartníků, kteří tam většinou žebrali, a když vycházeli slavnostně, několik velmi špatně oblečených kopiníků. Tato novota dát královně stráž tedy narazila na mnoho obtíží, ale nakonec jí byla přiznána.