Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Tom třetí (1700–1702)

Přílohy vydavatele (edice 1856)

Následující přílohy připojil ke svazku vydavatel edice z roku 1856, historik Adolphe Chéruel. Odkazy na stránky francouzského vydání jsme nahradili odkazy na kapitoly tohoto překladu.

I. Portréty krále Filipa V., královny Marie Luisy Savojské a hlavních pánů rady Filipa V., jak je vylíčil vévoda z Grammontu, tehdejší velvyslanec ve Španělsku

(K Tomu 3, kap. I a násl.)¹

„Zde je věrný a nepřikrášlený portrét španělského krále, královny a většiny grandů, které jsem poznal v Madridu:

Španělský král má ducha a zdravý rozum. Myslí vždy správně a stejně tak mluví; je povahy mírné a dobré a sám od sebe neschopen učinit zlo; ale bojácný, slabý a líný až k přemíře. Jeho slabost a strach z královny jsou takové, že ačkoli se narodil ctnostný, bez váhání poruší dané slovo, jakmile jen postřehne, že je to způsob, jak se jí zalíbit. Zakusil jsem to nejednou. Lze mi tedy věřit a jednou provždy počítat s tím, že dokud bude mít španělský král královnu, bude to jen šestileté dítě, a nikdy muž.

Královna je duchem vyspělejší, než odpovídá jejímu věku. Je pyšná, zpupná, neupřímná, nevyzpytatelná, povýšená a nikdy neodpouští. V šestnácti letech nemá ráda ani hudbu, ani divadlo, ani rozhovor, ani procházky, ani lov, jedním slovem žádnou ze zábav osob jejího věku; chce jen svrchovaně vládnout, držet krále, svého manžela, stále jako malé dítě na vodítku a co nejméně záviset na králi, svém dědovi: takový je její duch a povaha. Kdo ji posuzuje jinak, nikdy ji nepoznal.

Veragua je pýcha sama;² je důvtipný, plný lsti a ducha a takový, jaký musí být ten, kdo se chce dostat do hodnosti princeznina oblíbence. Svrchovaně nenávidí Francii, a to stejně, jako jím pohrdá Španělsko, což říká vše.

Aguilar je zhruba téže povahy, a aby byl spokojen a cítil se dobře, musel by francouzský národ ve Španělsku vyhynout.³

Medinaceli má Luciferovu pýchu, hlavu plnou větru a chimérických představ. O jeho zásluhách nemluvím, tu péči přenechávám dějepiscům Neapole. Říká se oddaným králi a Francii, ale jeho chování ho každý den usvědčuje ze lži.

Monterrey také nepostrádá smysl pro záležitosti státu; je to však korouhvička, jež se točí po všech větrech, všechno odsuzuje a ničemu neodpomůže.⁴ Takových je na tomto světě mnoho.

Mancera je jeden z nejrafinovanějších ministrů, jaké jsem poznal; ale nic neodolá dvaadevadesáti letům a duch i zdravý rozum musí nakonec ustoupit krajnímu stáří.⁵

Arias je jedna z nejlepších hlav, jaké ve Španělsku jsou. Je neúplatný a jeho ctnost je veskrze římská. Miluje stát i osobu španělského krále a chová zcela zvláštní úctu ke králi [Francie].⁶ Žije ve své diecézi jako anděl a v celé Seville je všeobecně milován a vážen. Jedině jeho zásluhy jsou příčinou jeho nemilosti.

Kardinál Portocarrero je muž velmi průměrných schopností, ale veliké poctivosti, věrný a jedině oddaný svému pánu, hrdý a pevný, jde-li o dobro státu, vždy usilující o to, co může přispět k jeho zachování, otrok svého slova, a zasluhuje ve všech myslitelných ohledech velké vyznamenání.⁷ Je to on, kdo vsadil králi korunu na hlavu, kdo mu ji navzdory všem a proti všem uchoval, a on je to, s kým se nyní, protože měl to neštěstí znelíbit se paní des Ursins, zachází s potupou a hanbou; nad čímž sténá lid i šlechta.

Medina Sidonia⁸ nepostrádá rozum; je to velmi galantní muž, neúplatný a oddaný španělskému králi jako stín tělu. Ještě se nenarodil den, kdy by dostal nějakou milost, a jeho pronásledování je krajní, protože se kdosi domyslel, že jeho žena, která na to nikdy nepomyslela, usiluje o místo camarera mayor. Snadno lze posoudit, jaký účinek to má.

San Esteban je malý chytráček, plný postranních cestiček, a čeká, která strana bude silnější, aby se pro ni rozhodl a přidal se k ní.⁹

Benavente je muž plný cti, nepřítel klik a pletich, který nezná nic než svou povinnost a svého pána.¹⁰

Infantado je mladý muž, který se do ničeho neplete. Dá se o něm říci, že není ani ryba, ani rak, a jsem pevně přesvědčen, že si nikdy nezasloužil boty, které mu dali.¹¹ Chce jen mír a klid a není schopen ničeho jiného.

Villafranca je jeden z nejctnostnějších Španělů, jací tu jsou.¹² Je ve všem pravdivý, plný horlivosti a věrnosti ke králi, svému pánu. Nikdo si vroucněji a zároveň moudřeji nepřeje než on, aby veškerá vláda nad touto monarchií rychle přešla z rukou, v nichž je, do rukou královských a aby se nic nerozhodovalo jinak než jeho absolutní vůlí. V tom je zdravý rozum; všechno ostatní je jen látanina a vede jen k záhubě.

Lemos je hrubé hovado, naprosto neschopné úřadu, který zastává a který mu vynesla přízeň, v níž je jeho žena u paní des Ursins.¹³

Rivas je schopen velké práce. Má nadání, ducha a rozum, velkou snadnost v jednání o věcech, bystrost a úžasnou paměť. S těmito dispozicemi by, jak se zdá, mohl sloužit velmi užitečně; ale vlastnosti jeho srdce strhávají snad i proti jeho vůli vlastnosti jeho ducha. Je to rozený úskočník a neví, co to je, chovat se v čemkoli přímo; dává slovo, ale nepovažuje za svou povinnost ho dodržet, a když to má posloužit jeho zájmům, nedělá si svědomí z toho, aby popřel, že je dal. Je velmi zištný a zájem krále ani zájem státu nemohou nikdy obstát vedle jeho vlastního. Zaměstnán jedině svým povýšením a svým bohatstvím, snadno ztrácí z očí zájmy svého pána. Proto se v mnoha případech zdálo, že pracuje proti němu; a když se všechno sečte, protože to špatné, co v jeho osobě je, je daleko nebezpečnější, než může být užitečné to dobré, dospívám k závěru, že lidé jeho povahy nesmějí být nikdy dosazeni do úřadu.

To je věrný obraz povahy hlavních osob, jež tvoří tento dvůr a jež jsem poznal do hloubky a s nimiž jsem se hojně stýkal.“

II. Intendanti; civilní, trestní a policejní poručík; prévôt kupců

(K Tomu 3, kap. VI.)

Saint-Simon mluví ve svých Pamětech často, a zvláště v tomto svazku, o intendantech generalit, o civilním, trestním a policejním poručíkovi, o prévôtech kupců atd. Protože tyto výrazy se už neužívají a čtenáři nemusí vždy poskytovat přesný smysl, nebude zbytečné připomenout původ těchto hodností a povinnosti, které s nimi byly spojeny.

§ 1. Intendanti

Intendanti byli úředníci, které král vysílal do různých částí království, aby tam bděli nad vším, co se týkalo správy soudnictví, policie a financí, aby tam udržovali pořádek a vykonávali pověření, která jim dával král nebo jeho rada. Odtud jejich název intendanti soudnictví, policie a financí a komisaři vyslaní do generalit království k provádění králových rozkazů.¹⁴

Instituce intendantů pochází teprve z doby Richelieuova ministerstva. Její základ však nacházíme u dvorních referendářů, kteří byli v 16. století pověřováni prováděním inspekcí v provinciích, nazývaných chevauchées (objížďky). Seznam z 23. května 1555 dokazuje, že dvorní referendáři byli téměř všichni zaměstnáni těmito objížďkami. Ze čtyřiadvaceti, kolik jich tehdy bylo, si jich totiž král ponechal u sebe jen čtyři; ostatních dvacet bylo vysláno do provincií. Název tohoto seznamu stojí za citování: Toto je rozdělení objížděk, které páni dvorní referendáři mají v tomto roce vykonat a které jsme rozvrhli podle generálních výběrčích obvodů, aby mohli snáze sloužit a pečovat o soudnictví a finance, jak král chce a zamýšlí, aby činili.

Teprve v Richelieuově době se začalo dávat jméno intendantů dvorním referendářům pověřeným dohledem nad provinciemi. Už roku 1628 nacházíme dvorního referendáře Serviena, označeného jako intendant soudnictví a policie v Guyenne a pověřeného vést proces s obyvateli La Rochelle obviněnými z urážky majestátu, pirátství, vzpoury a spolčení s Angličany. Parlament v Bordeaux se jurisdikci intendanta vzepřel a 5. května vynesl usnesení, jímž Servienovi i všem ostatním královským úředníkům zakázal užívat titulu intendantů soudnictví a policie v Guyenne a vykonávat v obvodu soudu jakékoli pověření, aniž by je předtím dali parlamentu doručit a zapsat. Servien přesto ve vyšetřování procesu pokračoval. Tu přišlo nové usnesení bordeauxského parlamentu ze 17. května 1628, podle něhož měli být Servien a královský prokurátor admirality v Languedocu předvoláni k osobnímu stání, aby odpověděli na návrhy generálního prokurátora. Ani toto nové usnesení nemělo větší účinek než předchozí. Dne 9. června vynesl bordeauxský parlament třetí, podle něhož „jisté nařízení pana Serviena, vydané k provedení jeho rozsudku, má být katem roztrháno a spáleno, on sám zatčen, jeho majetek obstaven a sepsán, a nebude-li možno ho dopadnout, bude předvolán vyvěšením na pranýři“. Královská rada tato tři usnesení zrušila jako útoky na královskou autoritu a ti, kdo je podepsali, byli předvoláni před krále, aby se ze svého jednání zodpovídali.

V Paříži dávaly parlamenty své stížnosti slyšet až na shromáždění notáblů. Roku 1626 říkaly králi:¹⁵ „Vašim parlamentům vzniká velká újma z nového zvyku intendantů soudnictví, kteří jsou vysíláni do obvodu a oblasti řečených parlamentů k pánům guvernérům a generálním místodržitelům Vašeho Veličenstva v těchto provinciích, nebo kteří z jiných důvodů v nich sídlí po několik let, a tyto funkce chtějí zastávat doživotně; což znamená bez ediktu mít hlavu a nadpočetného soudního úředníka, zřízeného bez zaplacení finance, znevažujícího (exauctorant, snižujícího) přednosty podřízených sborů, zatěžujícího vaše finance platy, tvořícího jakési soudnictví, předvolávajícího strany na základě svých příkazů a držícího si písaře; z čehož vznikají různé nepřístojnosti, a mezi jinými ta, že vyjímají z jurisdikce, dohledu a bdělosti vašich parlamentů úředníky senešalství, bailliages, prévôtství a ostatní podřízené soudce. Berou si též na starost různé věci, z nichž odvolání táhnou k vaší radě na újmu řádné jurisdikce vašich parlamentů. Proto se Vaše Veličenstvo nejponíženěji prosí, aby je odvolalo a aby takové funkce nebyly napříště vykonávány pod záminkou intendantury ani jinak, s výhradou a bez újmy pravomoci, kterou nařízení přiznávají referendářům vašeho dvora, když vykonávají své objížďky v provinciích, po dobu, kterou si jejich pobyt v nich vyžádá.“

Richelieu měl naštěstí příliš pevnou duši a příliš pronikavého ducha, než aby těmto domluvám ustoupil. Potřeboval v provinciích správce, kteří by bezprostředně záviseli na jeho moci; našel je v intendantech, jejichž instituci učinil od roku 1635 stálou. Intendanti nepatřili, jako guvernéři, k mocným rodům; mohli být kdykoli odvoláni, a byli proto poslušnými nástroji ministra v provinciích. Odtud nenávist velmožů a parlamentů, které v době Frondy důrazně žádaly a dosáhly zrušení intendantů (deklarace z 13. července 1648). Ale dvůr, který ustoupil až v krajní nouzi, se cítil tímto zrušením raněn do zřítelnice oka, jak říká kardinál de Retz; ponechal intendanty v Languedocu, Burgundsku, Provensálsku, Lyonnais, Pikardii a Champagni. Intendanti, obnovení roku 1654, byli postupně zřízeni ve všech generalitách. Béarn a Bretaň byly posledními provinciemi, které se podrobily jejich správě: Béarn roku 1682, Bretaň roku 1689. Saint-Simon, když mluví o Pomereuovi či Pomereuilovi, připomíná, že to byl první intendant, „kterého se odvážili poslat do Bretaně a který dokázal provincii zkrotit“.¹⁶

Před revolucí roku 1789 bylo ve Francii dvaatřicet intendancí, totiž: Paříž, Amiens, Soissons, Orléans, Bourges, Lyon, Dombes, La Rochelle, Moulins, Riom, Poitiers, Limoges, Tours, Bordeaux, Auch, Montauban, Champagne, Rouen, Alençon, Caen, Bretaň, Provensálsko, Languedoc, Roussillon, Burgundsko, Franche-Comté, Dauphiné, Metz, Alsasko, Flandry, Artois, Henegavsko.

Intendanti měli rozsáhlé a důležité pravomoci: měli právo soudní pravomoci a vykonávali ji ve všech civilních i trestních věcech, k nimž obdrželi pověření vycházející od krále. Mohli bychom uvést velký počet procesů, které intendanti soudili; omezím se na odkaz na poznámky umístěné na konci pátého svazku tohoto vydání Saint-Simonových Pamětí.¹⁷ Tam se ukáže, že proces s B. Farguesem vyšetřoval intendant Machaut, který ho soudil v posledním stupni a odsoudil k trestu smrti. Guyot ve svém Traité des Offices¹⁸ uvádí mnoho dalších procesů, které soudili intendanti. Ostatně tito úředníci vykonávali soudní funkce jen dočasně, na základě mimořádných pravomocí, které jim svěřovala královská moc. Jejich řádné pravomoci byly především správní.

Byli pověřeni dohledem nad protestanty a od zrušení nantského ediktu (1685) spravovali majetek nekatolíků, kteří opustili království. Také Židé, kteří byli zákonně trpěni jen v provincii Alsasko, podléhali dohledu intendantů. Tito úředníci rozhodovali ve všech otázkách týkajících se kostelních správ farních kostelů a byli pověřeni péčí o údržbu a opravy těchto kostelů i o byty farářů. Do jejich příslušnosti patřily všechny finanční otázky, jež se týkaly kostelů. Vykonávali dohled nad univerzitami, kolejemi a veřejnými knihovnami. Zemědělství a vše, co s ním souvisí, výsadba vinic, královské stromové školky, klučení a vysoušení půdy, hřebčíny, dobytek, veterinární školy, vody a lesy, lov atd., obchod, manufaktury, umění a řemesla, veřejné cesty, plavba, řemeslné cechy, tiskárny, knihkupectví, odvody vojska, přehlídky, zásobování armád, kasárny, etapní stanice, vojenské nemocnice, ubytování vojáků, doprava zavazadel, žold vojska, opevnění pevností a zbrojnice, vojenské ženijní stavby, střelný prach a sanytr, soupis námořníků, odvod a organizace pobřežních dělostřelců, dezerce, válečné soudy, městské domobrany, policie, služba maréchaussée, stavba veřejných budov, pošty, žebrota a tulačka, městská správa, jmenování městských úředníků, správa obecního majetku, uchovávání městských listin, městské příjmy, domény, aides, finance, pokuty, poplatky písařské, pečetní poplatky v kancelářích, kontrola listin a doručení atd.: to byly hlavní předměty, jimiž se intendanti zabývali. Z toho lze posoudit moc těchto úředníků, s nimiž Saint-Simon srovnává corregidory v Madridu a dodává, že tito španělští úředníci spojovali s tak důležitými funkcemi ještě funkce civilního, trestního a policejního poručíka, starostů či prévôtů kupců.

§ 2. Civilní, trestní a policejní poručík; prévôt kupců

Slovo lieutenant (poručík, doslova zástupce) označovalo ve staré monarchii často úředníka, který předsedal podřízenému soudu (presidiálu, bailliage atd.) v nepřítomnosti bailliho, prévôta nebo senešala. Ti byli téměř vždy muži meče, kteří původně spojovali funkce vojenské, finanční i soudní; ale jak se správa stávala složitější, nemohl jeden člověk zastávat tak rozmanité funkce. Bailliové, prévôtové a senešalové si ponechali nominální předsednictví soudů, ale byli jim přiděleni poručíci (lieutenants), kteří museli mít právnický titul a soudili jejich jménem.

Civilní a trestní poručík odvozovali svůj název od toho, že jeden předsedal civilní komoře a druhý trestní komoře Châteletu. Generální policejní poručík, zřízený ediktem z března 1667, měl bdít nad bezpečností města Paříže a rozhodovat o policejních deliktech a přestupcích. Prvním generálním policejním poručíkem byl La Reynie. Fontenelle vystihl význam a obtíže tohoto úřadu s důvtipnou přesností svého stylu:

„Obyvatelé dobře spravovaného města užívají pořádku, který je v něm zaveden, aniž pomyslí, kolik námahy to stojí ty, kdo jej zavádějí nebo udržují, zhruba tak, jako všichni lidé užívají pravidelnosti nebeských pohybů, aniž o ní mají jakoukoli znalost; a dokonce čím více se pořádek policie svou jednotvárností podobá pořádku nebeských těles, tím je méně znatelný, a je tedy tím neznámější, čím je dokonalejší. Kdo by jej však chtěl poznat a proniknout do jeho hloubky, byl by jím zděšen. Udržovat trvale ve městě, jako je Paříž, nesmírnou spotřebu, jejíž některé prameny může vždy vysušit nekonečně mnoho nehod; krotit tyranii obchodníků vůči veřejnosti a zároveň oživovat jejich obchod; bránit přirozenému osobování si jedněch na úkor druhých, jež je často nesnadné rozplést; rozpoznat v nekonečném davu ty, kdo v něm tak snadno mohou skrývat škodlivou činnost, očistit od nich společnost, anebo je trpět jen potud, pokud mohou být užiteční ve službách, jichž by se jiní neujali nebo jež by nevykonali tak dobře; držet nutná zla v přesných mezích nutnosti, které jsou vždy připravena překročit; uzavírat je do temnoty, k níž mají být odsouzena, a nevytahovat je z ní ani příliš okázalými tresty; nevědět o tom, o čem je lépe nevědět než to trestat, a trestat jen zřídka a užitečně; pronikat skrytými cestami do nitra rodin a zachovávat jim tajemství, která nesvěřily, dokud není nutné jich užít; být přítomen všude a nebýt viděn; konečně pohybovat či zastavovat podle své vůle nesmírné a bouřlivé množství a být vždy činnou a téměř neznámou duší tohoto velikého těla: to jsou obecně funkce policejního úředníka. Nezdá se, že by jim mohl stačit jeden člověk, ať jde o množství věcí, o nichž musí být zpraven, o množství záměrů, které musí sledovat, o píli, kterou musí vynaložit, či o rozmanitost postupů, které musí volit, a povah, které musí na sebe brát.“

Prévôt kupců byl v Paříži a v Lyonu hlavou městské správy; ve většině ostatních měst se tento úředník nazýval starosta (maire). Dlouho byl tento úředník volen pařížskými měšťany; po celou dobu svého úřadu měl péči o obranu jejich výsad a o ochranu jejich zájmů. Královští úředníci však autoritu prévôta kupců postupně oslabovali a nakonec mu ponechali jen městskou policii. Za pomoci čtyř konšelů (échevins), kteří tvořili městský úřad, soudil prévôt kupců všechny spory v obchodních věcech až do doby, kdy kancléř de L’Hospital zřídil konzulské soudce, kteří tvořili skutečné obchodní soudy. Byl to prévôt kupců, kdo rozvrhoval daň z hlavy (kapitaci), stanovil cenu potravin přivezených po vodě a vykonával policii nad plavbou. Stavby veřejných budov, mostů, kašen a hradeb podléhaly prévôtovi kupců. Konečně tento úředník nesl titul rytíře a měl důležitou úlohu při veřejných obřadech a zvláště při vjezdech králů.

Při takových příležitostech nosil on i konšelé, kteří ho doprovázeli, oděv, jenž svou zvláštností připomínal středověké šaty. Jejich róby byly dvoubarevné, neboli, jak se tehdy říkalo, dělené (mi-parties) na červenou a fialovou. Nevydaný deník z doby Frondy od Dubuissona-Aubenay (Mazarinova knihovna, rukopis in-folio, H, 1719) nám ukazuje prévôta kupců a konšely, jak v tomto oděvu jedou 18. srpna 1649 naproti Ludvíku XIV.: „Kolem třetí hodiny prévôt kupců, pan Féron, na koni pokrytém sametovou čabrakou, v róbě z karmínově červeného sametu, na levé straně dělené karmínově fialovým sametem, před ním dva radniční zřízenci rovněž na koních s čabrakami, oblečení v soukenných róbách takto dělených, a za ním pět nebo šest konšelů, rovněž jako on na koních s čabrakami a oblečených v róbách z plného sametu takto dělených, a královský prokurátor a písař radnice, oblečení jeden v róbě z plného karmínově fialového sametu, druhý v róbě z plného karmínově červeného sametu, rovněž na koních s čabrakami, a téměř sto předních měšťanů města, rovněž na koních s čabrakami, jeli v pořádku až ke kříži, který se naklání u Saint-Denis, naproti Jeho Veličenstvu.“

V 17. a 18. století byla volba prévôta kupců už jen formalitou, jak se lze přesvědčit z líčení jedné takové volby v deníku advokáta Barbiera k 17. srpnu 1750.¹⁹

III. Smrt Madame

(K Tomu 3, kap. IX.)

Saint-Simon říká, že nikdo nepochyboval o tom, že Madame (Jindřiška Anglická, první manželka bratra Ludvíka XIV.) byla otrávena, a to dokonce hrubě. Dále v kapitole vypráví podrobnosti tohoto domnělého otrávení. Historická spravedlnost vyžaduje nezapomínat na opačná svědectví. Můžeme je jen rychle naznačit, ale tato poznámka postačí, aby dokázala, že pochybnost je přinejmenším dovolena. Uvidíme z ní také, že Saint-Simon neprávem tvrdí, jak to činí v téže kapitole, že Madame byla tehdy velmi dobrého zdraví.

Téměř všichni současníci smrti Madame, k níž došlo roku 1670, pět let před Saint-Simonovým narozením, dosvědčují, že tato princezna zemřela na následky neopatrnosti, která zlomila její tělesnou soustavu, dávno chabou a hluboce narušenou. Lékaři, jejichž zprávy máme, se divili, že nepodlehla vadám svého ústrojí, zhoršovaným ještě špatnou životosprávou, dříve. Nemoc, jež ji během několika hodin sklátila, nazývají cholera morbus. Valot, první králův lékař, tvrdil, že už tři nebo čtyři roky žila jen zázrakem. To jsou přesná slova depeše, kterou Hugues de Lionne zaslal francouzskému velvyslanci v Anglii.²⁰ Svědectví lékařů, kteří byli pověřeni pitvou těla Madame a zjištěním příčin její smrti, bylo jednomyslné. Prohlásili, že k žádné otravě nedošlo, jinak by na žaludku zůstaly stopy, kdežto ten byl nalezen ve výborném stavu.

Zdá-li se úřední osvědčení lékařů a ministrů podezřelé, nelze odmítnout svědectví nezaujatých současníků. Mademoiselle²¹ opakuje prohlášení lékařů: „Na pověsti, o nichž jsem právě mluvila, dali shromáždit všechny lékaře krále, zesnulé Madame i Monsieura, několik pařížských, lékaře anglického velvyslance, spolu se všemi zkušenými chirurgy, kteří Madame otevřeli. Našli její životně důležité orgány zcela zdravé, což všechny překvapilo, protože byla křehká a skoro stále nemocná. Shodli se, že zemřela na rozpálenou žluč. Byl při tom přítomen anglický velvyslanec, jemuž ukázali, že nemohla zemřít na nic jiného než na koliku, kterou nazvali cholera morbus.“

Úředník, který den po dni s naprostou nestranností zaznamenával pozoruhodné události, Olivier d’Ormesson, mluví o příčinách smrti Madame stejně; když připomene hlavní podrobnosti této události, píše ve svém Deníku: „Hned se mluvilo o jedu, pro všechny okolnosti nemoci a pro zlé soužití, jež bylo mezi Monsieurem a jí, čímž byl Monsieur velmi uražen, a měl pravdu. Večer bylo tělo otevřeno v přítomnosti anglického velvyslance a několika lékařů, které si vybral, z nichž někteří byli Angličané, spolu s lékaři krále. Zpráva zněla, že stavba jejího těla byla velmi špatná, jedna plíce přirostlá k boku a zkažená, játra zcela vyschlá, bez krve, a mimořádné množství žluči rozlité po celém těle, přičemž žaludek byl celý; z čehož se usoudilo, že to není jed, neboť žaludek by byl proděravělý a zkažený.“

Ještě pozoruhodnější však je, že i lékař, který neměl úřední postavení a který byl svou povahou spíše nakloněn podezírat zlo než věřit v dobro, Gui Patin, přičítá smrt Madame přirozené příčině. Měsíc po události psal:²² „Ještě se mluví o smrti paní vévodkyně orleánské. Někteří mylně tvrdí, že byla otrávena. Příčina její smrti však pochází jen ze špatné životosprávy a ze špatného ustrojení jejích vnitřností. Je jisté, že lidu, který si rád stěžuje a soudí o tom, čemu nerozumí, se v takové věci nemá věřit. Zemřela, jak jsem vám řekl, pro své špatné počínání (špatnou životosprávu) a proto, že se náležitě nepročistila podle dobré rady svého lékaře, jemuž příliš nevěřila a dělala všechno jen podle své hlavy.“

Svědectví Guie Patina dodává větší váhy to, že už šest let před smrtí Madame, v dopise z 26. září 1664, mluvil o špatném ustrojení této princezny: „Paní vévodkyně orleánská,“ psal Falconetovi, „je útlá, křehká a patří k těm, o nichž Hippokratés říká, že mají sklon k souchotinám. Angličané jsou náchylní ke své úbytě, která je jejím druhem, suchou souchotinou čili uvadáním plic.“

Autorita Guie Patina by stačila k důkazu, jak je v takové věci pochybnost dovolena. Lze k ní připojit Relaci o nemoci, smrti a pitvě Madame od abbé Bourdelota²³ a Valotovo mínění o příčinách smrti Madame.²⁴ Tito lékaři, s nimiž Gui Patin tak zřídka souhlasí, odmítají stejně jako on otravu mezi lidové báchorky.

Výčet současných autorit, jež odmítají pověst o otrávení Madame, zakončím dopisem Bossueta, který byl u této princezny v jejích posledních chvílích; je datován v červenci 1670:²⁵ „Myslím, že jste se dozvěděl, že jsem byl v noci z neděle na pondělí na rozkaz Monsieura probuzen, abych šel do Saint-Cloud k Madame, která byla na skonu a naléhavě mě žádala. Zastihl jsem ji při plném vědomí, jak mluví a činí vše bez zmatku, bez okázalosti, bez námahy a bez násilí, ale tak dobře a tak příhodně, s takovou odvahou a zbožností, že jsem z toho dosud celý bez sebe. Přijala už všechny svátosti, i poslední pomazání, o něž požádala faráře, který jí přinesl viatikum, a na němž neustále naléhala, aby je přijala při vědomí. Byl jsem u ní hodinu a viděl jsem ji vydechnout naposledy, když líbala krucifix,²⁶ který držela v ruce, přitisknutý k ústům, dokud jí zbývaly síly. Jen na okamžik ztratila vědomí. Vše, co řekla králi, Monsieurovi a všem, kdo ji obklopovali, bylo krátké, přesné a obdivuhodně smysluplné. Nikdy nebyla žádná princezna víc oplakávána ani víc obdivována; a co je ještě podivuhodnější, když se cítila zasažena, mluvila hned jen o Bohu, aniž projevila sebemenší lítost. Ačkoli věděla, že její smrt bude jistě Bohu velmi milá, jako byl její život velmi slavný přátelstvím a důvěrou dvou velkých králů, pomáhala si, jak jen mohla, a brala všechny léky statečně; ale nikdy neřekla ani slovo stížnosti na to, že neúčinkují, a říkala jen, že se má umírat podle pravidel.

Její tělo bylo otevřeno za velkého účastenství lékařů, chirurgů a všelijakých lidí, protože když začala pociťovat krajní bolesti, poté co vypila tři doušky čekankové vody, kterou jí podala nejdůvěrnější a nejmilejší z jejích žen, řekla hned, že je otrávena. Pan velvyslanec a všichni Angličané, kteří jsou zde, tomu skoro uvěřili; ale pitva byla zjevným důkazem opaku, neboť se v těle nenašlo nic zdravého než žaludek a srdce, což jsou první části, jež jed napadá; k tomu Monsieur, který z té láhve dal napít paní vévodkyni meklenburské,²⁷ jež tam byla přítomna, dopil zbytek láhve, aby Madame uklidnil; čímž se její duch hned upokojil, a o jedu už mluvila jen proto, aby řekla, že se zprvu domnívala, že byla otrávena omylem. To jsou vlastní slova, která řekla panu maršálovi z Grammontu.“

Z těchto svědectví, k nimž je třeba připojit svědectví paní de La Fayette, stálé společnice a důvěrné přítelkyně Jindřišky Anglické, jejíž život sepsala, je nutno vyvodit, že vévodkyně orleánská byla zdravím dávno narušena a že většina současníků odmítla pověst o otrávení, přijatou lidovou lehkověrností. Saint-Simon tedy neprávem tvrdil, že nikdo o otrávení nepochyboval, a dodával, že Madame byla tehdy velmi dobrého zdraví.²⁸

Konec příloh třetího svazku.