Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon I: Nástup ke dvoru Ludvíka XIV.

Ediční poznámka

Vydání, z něhož tento překlad vychází, poprvé sestavil francouzský historik Adolphe Chéruel v roce 1856 (nakladatelství Hachette) přímo podle Saint-Simonových vlastních rukopisů — nikoli podle starších, silně upravovaných vydání z konce 18. a počátku 19. století. K textu tehdy připojil rozsáhlou úvodní studii kritik Charles-Augustin Sainte-Beuve, jeden z nejvlivnějších francouzských literárních kritiků 19. století. Následující řádky shrnují to hlavní, co Sainte-Beuve o Saint-Simonovi a jeho Pamětech napsal.

Sainte-Beuve považuje Saint-Simona za největšího „malíře“ doby Ludvíka XIV. Před ním prý nikdo netušil, kolik napětí, dramatu a života se skrývá v samotném provozu dvora — v sňatcích, úmrtích, náhlých obratech přízně i v obyčejném běhu každého dne, v nesčetných tvářích, z nichž žádná není stejná jako druhá. To, co bylo dřív jen matnou spletí jmen, se díky Saint-Simonovi stává čtenáři důvěrně známé, jako by ony lidi sám viděl.

Odkud se v devatenáctiletém mušketýrovi vzalo tak silné dějepisecké povolání? Jeho otec byl nevýznamný, i když čestný a věrný oblíbenec Ludvíka XIII. — muž, kterého by dějiny jinak nanejvýš zmínily mimochodem. Saint-Simon se mu narodil v lednu 1675, když otci bylo přes šedesát let; po otci zdědil pevnou povahu, hrdost a smysl pro čest. Vyrůstal po boku matky, ženy značných kvalit, a otce, který rád vzpomínal na starý dvůr — už jako dítě prý pochopil, že není nic krásnějšího než pamatovat si. Své Paměti začal psát roku 1694, v táborovém klidu tažení v Německu, inspirován četbou pamětí maršála de Bassompierre; pak na nich pracoval dalších šedesát let.

Mladý Saint-Simon byl podle Sainte-Beuva ctnostný, zbožný a měl instinktivní zálibu v poctivých lidech — už tím, jak se hned zkraje snažil oženit do rodiny vévody z Beauvilliers, nejpoctivějšího muže na dvoře, aniž mu vůbec záleželo na tom, kterou z jeho dcer si vezme nebo jaké bude věno. Zvláštní je, že si při tom všem udržoval i celoživotní blízké přátelství s budoucím regentem, vévodou Orleánským — proslulým prostopášníkem —, aniž se sám nechal zkazit; Sainte-Beuve to vysvětluje tím, že Saint-Simona přitahovala právě ta lepší, poctivá polovina regentovy povahy.

Zásadní je pro Sainte-Beuva Saint-Simonův takřka fenomenální dar pozorování — schopnost prohlédnout lidem až do morku kostí a odhalit jejich skutečné zájmy a úmysly z pouhého výrazu tváře. Tento dar je ale nebezpečný, pokud se mu člověk zcela poddá: snadno se promění v přehnanou zaujatost. Sainte-Beuve zde předjímá běžnou námitku, že Saint-Simon prý líčí lidi zaujatě a se zlobou — a odmítá ji: i tam, kde je Saint-Simon nejostřejší, jde podle něj o důsledek onoho výjimečného vhledu, ne o pouhou zlomyslnost.

Značnou pozornost věnuje Sainte-Beuve i Saint-Simonovým politickým názorům. Ten po celý život prosazoval jakýsi program aristokratické ústavní obnovy Francie — návrat vlivu vysoké šlechtě a pairům, oslabeným centralizací za Ludvíka XIV., kdy „vše bylo sníženo, srovnáno do roviny, redukováno na úroveň jednotlivce“ a jediným, kdo zůstal skutečně velký, byl král. Své představy rozvíjel v rozhovorech s vévodou Burgundským a později, na sklonku vlády Ludvíka XIV. a na počátku Regentství, s vévodou Orleánským. Navrhoval mimo jiné nahradit státní sekretáře soustavou rad a svolat generální stavy hned na počátku Regentství. Byly to však plány v podstatě nerealizovatelné — poslední, jak píše Sainte-Beuve, křečovitý pokus umírající šlechty zachránit to, co už nezadržitelně přecházelo k třetímu stavu. Reálně se z jeho návrhů prosadilo jen torzo: rady sice na čas nahradily sekretáře, ale ne tak, jak si Saint-Simon představoval; generální stavy svolány nebyly. Od roku 1715, kdy se stal členem regentské rady, se mění i charakter jeho Pamětí — stává se sám součástí vládnoucí vrstvy, k jeho radám se sice přihlíží, ale jen zřídka rozhodují, a text podle Sainte-Beuva místy ztrácí něco ze své dřívější ostrosti.

Sainte-Beuve neskrývá ani dobovou kritiku. Cituje například markýze d’Argensona, který o Saint-Simonovi v roce 1722 napsal nevybíravě nepřátelský portrét — nazval ho „zbožným človíčkem bez špetky talentu“ – motivovaný osobní záští kvůli sporu o odměnu, kterou Saint-Simon očekával za pomoc při dosazení d’Argensonova otce do úřadu strážce pečetí. Sainte-Beuve tuto zlobu vysvětluje i vyvrací: Saint-Simon skutečně neměl talent na praktickou politiku (ostatně jako málokdo) a ani sám d’Argenson jím nijak zvlášť neoplýval; Saint-Simonovo skutečné nadání patřilo literatuře, a tam se také naplno projevilo. Podobně nekompromisně hodnotí i jeho zbožnost — upřímnou, ale poněkud mechanickou: po každém zklamání jezdil hledat útěchu do kláštera La Trappe jako k lékaři, aniž by se tím vnitřně skutečně proměnil.

Poslední část úvodu líčí, jak dlouho trvalo, než se Paměti vůbec dostaly ke čtenářům. Od roku 1784 kolovaly jen v útržcích a nesouvislých anekdotách; mezi lety 1788 a 1791 a znovu roku 1818 vycházely torzovité, silně zkrácené výtahy. Doboví čtenáři si stěžovali, že jsou „špatně napsané“, ale zároveň je považovali za nesmírně poutavé — styl totiž příliš vybočoval z dobových představ o „dobré“ francouzštině 18. století. Teprve úplné vydání z roku 1829 ukázalo, oč ve skutečnosti jde: ne o sbírku jízlivých anekdot, ale o monumentální, ucelenou fresku celé epochy. Úspěch byl mimořádný — Sainte-Beuve jej srovnává s tehdejší popularitou románů Waltera Scotta.

Úvod uzavírá jasné ediční krédo, kterým se řídilo i vydání z roku 1856: respektovat autorův text a jeho styl takový, jaký je, a neopravovat ho podle dobových představ o správné gramatice — jak se to bohužel dělo ve starších vydáních, která Saint-Simonovy věty místy zbytečně „vylepšovala“ a tím oslabovala. U Saint-Simona jde totiž především o malíře, ne o kronikáře faktografických detailů: důležitější než puntičkářská přesnost je pravdivost dojmu, v níž má své místo i osobní cit a vášeň pozorovatele.