Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom desátý (1711–1713)
Kapitola první
Úplná porážka cara, vedeného osobně, na Prutu; zachrání se se zbytkem vojska smlouvou a díky lakotě velkovezíra, kterého to stojí hlavu. — Chalais; kdo to byl; odjíždí za princeznou des Ursins do Španělska. — Princezna des Ursins pojímá a prosazuje plán svrchovaného panství pro sebe a toho, jak ho využije; dává si, aniž by se ukázala, postavit nádherné sídlo v Touraine. — Osud tohoto sídla a plánu svrchovaného panství. — Nečinné tažení ve Španělsku. — Smrt markýze z Castel dos Rios, místokrále Peru. — Nastupuje po něm princ ze Santo-Buono. — Don Domingo Guerra povolán zpět do Španělska; jeho povaha; jeho úřady. — Arpajon jmenován rytířem Zlatého rouna. — Návrat z Fontainebleau. — Kardinál z Noailles uvaluje zákaz na několik jezuitů; vidí se s králem a s dauphinem po jejich návratu. — Intriky, jak záležitost protáhnout pod záminkou jejího ukončení. — Dopisy mnoha biskupů králi. — Dauphin ubytován ve Versailles v bytě Monseigneura. — Návrat vévody z Noailles na králův rozkaz; pozdraví krále a je špatně přijat. — Francouzské statky prince z Carignanu zkonfiskovány; penze dvanácti tisíc livrů z nich knížeti z Espinoy. — Přeludy pana z Chevreuse ohrožují nové zřízení vévodství Chaulnes pro jeho druhého syna. — Vidam z Amiens jmenován vévodou a pairem z Chaulnes. — Pokřik dvora. — Dauphin tuto milost neschvaluje. — Neobvyklé přijetí vévody z Chaulnes do parlamentu. — Jmenováni zplnomocněnci pro mír. — Utrecht vybrán za místo jednání. — Návrat generálů, Tallarda ze zajetí v Anglii a krále Jakuba z cest po království. — Hrabě z Toulouse velmi šťastně operován Maréchalem; galerie a velké apartmá zavřeny až do jeho úplného uzdravení. — Smrt a povaha slečny z La Rochefoucauld. — Smrt a povaha Sebvilla. — Smrt, postavení a povaha paní z Grancey. — Smrt a podivuhodné sňatky maršálky z L’Hôpital. — Abbé z Pomponne církevním státním radou. — Sotva znatelné zemětřesení. — Nová tontina. — Velký převor v Lyonu.
V téže době přišla zpráva o carově nezdaru proti velkovezírovi na řece Prutu.1 Tento panovník, dotčený ochranou, kterou Porta poskytla švédskému králi, jenž se uchýlil do Benderu, chtěl to vyřídit zbraněmi a upadl do téže chyby, která proti němu zahubila švédského krále. Turci ho přes pustiny vylákali až k Prutu, kde mu, když se mu nedostávalo ničeho, nezbývalo než zahynout, nebo vsadit všechno na velmi nerovný boj. Stál v čele šedesáti tisíc mužů; přes třicet tisíc z nich ztratil na místě, zbytek umíral hladem a bídou; a on sám byl bez jakéhokoli východiska a nemohl uniknout tomu, aby se se vším, co měl s sebou, nestal zajatcem Turků. V tak tísnivé krajnosti mu žena nízkého původu, kterou odloudil jejímu manželovi, bubeníkovi ve svém vojsku, a s níž se veřejně oženil, když svou manželku zapudil a zavřel do kláštera,2 navrhla, aby se pokusil velkovezíra získat, aby ho nechal svobodně vrátit do jeho zemí se vším, co z porážky zbylo. Car návrh schválil, aniž doufal v úspěch. Ihned poslal k velkovezírovi s rozkazem promluvit s ním tajně. Velkovezíra oslnilo zlato, drahokamy a mnoho vzácných věcí, které mu byly nabídnuty; přijal je, vzal si je a podepsal s carem mírovou smlouvu, podle níž se car směl nejkratší cestou stáhnout do svých zemí se vším, co ho provázelo, přičemž mu Turci dodají potraviny, jichž měl naprostý nedostatek; car se zavazoval, že vrátí Azov, jakmile dorazí domů, že srovná se zemí všechny pevnosti a spálí všechny lodě, které měl na Černém moři, že nechá švédského krále vrátit se přes Pomořansko a že zaplatí Turkům i tomuto panovníkovi všechny válečné náklady.
Velkovezír narazil v divanu na takový odpor proti uzavření této smlouvy a ministr švédského krále, který ho provázel,3 tak směle popuzoval proti němu všechny přední muže jeho vojska, že málem byla smlouva zrušena a car se vším, co mu zbylo, stižen osudem zajatce: nebyl schopen sebemenšího odporu. Velkovezírovi stačilo jen chtít, a mohl to ihned provést. Kromě slávy, že by přivedl do Cařihradu cara, jeho dvůr i vojsko, lze si představit, co by to tohoto panovníka bylo stálo; ale jeho bohatá kořist by byla připadla sultánovi a velkovezír ji chtěl raději pro sebe. Prosadil to tedy svou mocí a výhrůžkami a pospíšil si cara vypravit a zároveň se vzdálit. Švédský ministr, pověřený protesty předních tureckých velitelů, spěchal do Cařihradu, kde byl velkovezír hned po svém příjezdu uškrcen.4 Car nikdy nezapomněl své ženě tuto službu; její odvaha a duchapřítomnost ho zachránily. Úcta, kterou k ní pojal, spojená s náklonností, ho přiměla dát ji korunovat carevnou a zasvěcovat ji do všech svých záležitostí a záměrů. Když nebezpečí unikl, dlouho otálel s vrácením Azova i se zbořením svých pevností na Černém moři. Lodě si ponechal téměř všechny a švédského krále nechtěl nechat vrátit do Německa, což málem znovu rozpoutalo válku s Turkem.
Chalais se ve Fontainebleau rozloučil, aby odjel do Španělska a převzal hůl exempta tělesné gardy ve valonské kompanii, jejímž kapitánem byl pan z Bournonvillu. Paní des Ursins si vždycky uchovávala velkou náklonnost ke svému prvnímu manželovi, k jeho jménu a k jeho příbuzným. Chalais byl jediným synem jeho staršího bratra, který nikdy nevytáhl paty ze své provincie, a tento syn se neukázal ani u dvora, ani ve službě. Otec byl ve velmi stísněných poměrech a syn, který neměl nic, byl tomuto útočišti nadmíru rád; ještě se s ním nejednou setkáme. Kromě této náklonnosti byla paní des Ursins ráda, že bude mít někoho zcela svého, kdo bude záviset jen na ní, kdo nebude moci doufat v nic než od ní a koho nikdo nezná ve Francii ani ve Španělsku.
Nespokojila se s tím, že tam vládne s veškerou autoritou a mocí, a odvážila se pomýšlet na to, aby sama měla čím vládnout. Využila příležitosti daru, jímž španělský král přenechal bavorskému kurfiřtovi to, co v Nizozemí zůstalo v jeho poslušnosti, a dala tam ujednat, že jí kurfiřt dá v těchto zemích panství až do sto tisíc livrů ročního důchodu, aby je doživotně užívala v plné svrchovanosti. Brzy nato bylo s kurfiřtem dohodnuto, že hlavním místem těchto panství, která mají být souvislá a tvořit jediné, bude La Roche v Ardenách a že svrchované panství ponese jeho jméno. Později uvidíme, jak toto svrchované panství nabývalo různých podob, měnilo místo a nakonec se rozplynulo v dým; a trvalo to dlouho. Paní des Ursins si jím byla tak jistá, že na tom postavila krásný plán: vyměnit s králem svrchované panství, které jí bude přiděleno na jeho hranici, a dostat za ně doživotně ve svrchovanosti Touraine a amboiský kraj, které by po ní připadly zpět koruně, opustit Španělsko a přijít tam strávit zbytek svých dní.
S tímto záměrem, který považovala za neselhávající, poslala do Francie d’Aubignyho, onoho tolik oblíbeného štolbu, o němž tu byla řeč už nejednou, s rozkazem připravit jí krásné sídlo, aby je našla zcela připravené ji přijmout. Koupil pole nedaleko Tours a ještě blíže Amboise, bez pozemků a bez panství, protože jako svrchovaná vládkyně provincie je nepotřebovala. Hned začal velmi rychle, ale solidně stavět rozlehlý a nádherný zámek, ohromné hospodářské dvory a obrovské budovy pro služebnictvo, se vším příslušenstvím největších a nejkrásnějších zahrad, jejichž nádheře odpovídalo ve všem i zařízení. Provincie, okolní kraje, Paříž, ba i dvůr nad tím žasly. Nikdo nemohl pochopit tak ohromný náklad na pouhý výletní domek — dům uprostřed pole, bez pozemků, bez důchodů, bez panství, nemůže mít jiné jméno — a ještě méně tak rozlehlou a nádhernou klec pro ptáka, který ji stavěl. Dlouho to byla hádanka a tato pošetilost paní des Ursins se stala, jak uvidíme, první příčinou jejího pádu. O výsledku této chiméry se víc říkat nebude; přesto zadrhla mír tvrdohlavostí španělského krále, jenž ustoupil teprve autoritě krále, který ho přinutil od tohoto článku upustit, a spojenci se mu vždycky s opovržením vysmívali, až o něm nikdy nechtěli v řádném jednání ani slyšet. [Nebudu o tom mluvit víc,] protože tento bod je velmi dobře vysvětlen v Dokladech; ale abych se k tomu už nevracel, je třeba ukázat, co se stalo s tímto obdivuhodným palácem, tak úplně ve všem dokončeným a celým zařízeným dříve, než paní des Ursins ztratila naději, že si v něm bude hrát na svrchovanou paní.
Nikdo si nedovedl představit, že by tak nepatrný človíček, jakým byl d’Aubigny, ať nashromáždil jakékoli bohatství, mohl či se odvážil postavit takovou stavbu pro sebe. Teprve pomalu se temnota protrhla. Začalo se tušit, že ho paní des Ursins nechává jednat a kryje se jeho jménem. Myslelo se, že ve Španělsku může omrzet, nebo že jí Španělsko nakonec omrzí, a že chce dožít ve své vlasti, aniž by se potloukala u dvora nebo v Paříži, když jinde vládla tak despoticky. Ale palác, který byl přitom jen výletním domkem, se pro její odpočinek nehodil; teprve rozruch, který její domnělé svrchované panství vyvolalo po celé Evropě, začal lidem otevírat oči ohledně Chanteloupu — tak se ten palác jmenuje —, o jehož určení se nakonec všichni dozvěděli. Úplný pád této ctižádostivé ženy, o němž bude řeč v pravý čas, jí nedovolil toto krásné sídlo obývat. Zůstalo jako vlastnictví d’Aubignymu, který tam velmi dobře přijímal sousedy, zvědavce či vážené pocestné a už jim netajil, že je nestavěl a nezařizoval ani pro sebe, ani ze svého. Usadil se tam, získal si tam lásku a úctu. Zemřela mu tam žena, která mu zanechala jedinou, velmi mladou dceru; oženil se tedy ještě za života paní des Ursins nebo hned po její smrti, a tato velmi bohatá dcera se provdala za markýze z Armentières, který nyní slouží jako generál a má s ní několik dětí. Sňatek sjednal Orry, už tehdy generální kontrolor.5 Krátce předtím d’Aubigny zemřel a svěřil Orrymu péči o svou dceru a své jmění, protože to byl syn jeho nejlepšího přítele, onoho Orryho, který byl nejednou ve Španělsku a o němž tu byla nejednou řeč.
Tažení ve Španělsku nebylo nic; došlo jen k bezvýznamným potyčkám. Arcivévoda, příliš oslabený, aby mohl včas cokoli podniknout, myslel jen na odjezd, jakmile zemřel císař, jeho bratr, a peníze mu stačily už jen na výlohy cesty. Panu z Vendôme se jich také nedostávalo, a přesto dlouho namlouval oběma dvorům, že podnikne obléhání Barcelony, k němuž shromažďoval přípravy. Španělský král a královna strávili zimu v Zaragoze a léto zcela neužitečně v Corelle. Vévoda z Noailles, který byl se svými vojsky, jež neměla v Katalánsku co dělat, určen sloužit pod panem z Vendôme, odjel už v březnu ke španělskému dvoru, kde se pan z Vendôme ukázal jen na vzácné okamžiky, pod záminkou příprav k tažení. Nucenost mu nevyhovovala, raději si svobodně vládl a lenošil ve svých ubikacích. Léto a podzim takto uplynuly a úplně na konci se španělský dvůr vrátil do Madridu. Udělil místokrálovství Peru princi Caracciolovi ze Santo-Buono, španělskému grandovi, který přišel o všechny své statky v Neapolsku.
Toto místokrálovství se uprázdnilo smrtí markýze z Castel dos Rios, který byl španělským velvyslancem ve Francii při nástupu Filipa V. na trůn; a do Španělska byl povolán zpět don Domingo Guerra, který býval kancléřem v Miláně, na mimořádně významném místě, o něž přišel od obsazení Milánska císařskými, a byl už dlouho v Paříži. Dostal ve Španělsku nejpřednější místa ve správě záležitostí a nakonec o ně přišel. Byla to velmi dobrá hlava, velmi vzdělaný, velmi zkušený, velký pracant, silně španělský a dosti málo francouzský. Brzy nato byl Arpajon, který sloužil ve Španělsku jako generálporučík a měl tam štěstí ve dvou menších výpravách, jež spočívaly jen na něm, poctěn Řádem Zlatého rouna.
V pondělí 14. září se král vracel z Fontainebleau přes Petit-Bourg a druhý den časně přijel. Kardinál z Noailles, který dostal rozkaz se tam téhož dne dostavit, se objevil při vystupování z kočáru. Hned nato měl u krále dost dlouhé slyšení a pak ještě delší u dauphina. Tento princ na té záležitosti ve Fontainebleau hodně pracoval a já jsem se o jejím vývoji průběžně dozvídal od arcibiskupa z Bordeaux. Měla tehdy dvě stránky: osobní spor mezi kardinálem z Noailles a biskupy z La Rochelle a z Luçonu, do něhož se potom vetřel biskup z Gapu jako čert mezi zázraky, a knihu otce Quesnela, to jest učení, k němuž byl osobní spor jen lžící na boty. Dobře cítili, jak odpudivá je ta lžíce na boty, která se nebude moci udržet a nakonec by zošklivila i spor o učení, kdyby ho podpírali jen tito tři útočníci. Otec Tellier, který ovládal biskupa z Meaux a jeho prostřednictvím protahoval záležitost u dauphina, využil tohoto mezidobí, aby dal králi psát od všech biskupů, které dokázal získat, dopisy plné zděšení nad učením a odsuzující knihu otce Quesnela. Chráněnci jezuitů, slaboši, kteří se neodvážili znelíbit podnikavému zpovědníkovi, lakomci a ctižádostivci dali dohromady počet, který budil respekt. Kardinál z Noailles dostal o těchto pletichách zprávu; všechny vycházely od jezuitů z ulice Saint-Antoine. Jejich hlavními strůjci byli otcové Lallemant, Doucin a Tournemine. Uklouzlo jim několik velmi neopatrných a velmi drzých výhrůžek a jiní mocní pánové je opakovali jako ozvěna. Kardinál z Noailles odňal oněm jezuitům oprávnění zpovídat a kázat, a to vyvolalo nový povyk.
Tak stály věci při návratu z Fontainebleau a dopisy biskupů králi se už chystaly pršet, protože u Saint-Louis6 bylo zapotřebí času, aby se tentýž slohový úkol sepsal na tolik různých způsobů, rozeslal do diecézí a aby se získal podpis a odeslání. Pan z Meaux mohl působit potíže, jak chtěl, postup byl neudržitelný a pan dauphin jej chtěl skončit, a to tím naléhavěji, že zákaz uložený tomuto malému počtu jezuitů měl přinést nové rozhořčení. Král, jakkoli byl otcem Tellierem zaujat, vyslechl přesto dosti příznivě důvody kardinála z Noailles k tomuto zákazu, přestože se mu nelíbil, a nechtěl, aby bránil tomu, co dauphin rozhodl. Téhož dne to kardinálovi z Noailles vysvětlil a ten se tomu ochotně podrobil. Voysin měl v kapse souhlas oněch tří biskupů; v naději, že kardinál bude dělat nějaké potíže, jejichž nelibost by na něho biskupové svalili, se tím ani v nejmenším nechlubil a přinesl jej dauphinovi teprve o pět dní později.
Rozhodnutí znělo: tři biskupové vydají společně nový pastýřský list jako odčinění předchozích; před zveřejněním bude zaslán do Paříže, aby jej tam přezkoumaly osoby jmenované dauphinem, poté bude sdělen kardinálovi a bude-li s ním spokojen, bude zveřejněn. Potom mu měl král poslat dopis tří biskupů, který už Jeho Veličenstvo obdrželo, aby ještě více odčinili to, co proti němu napsali; a v žádném z obou listů ani slovo o knize otce Quesnela. Dauphin, který o hlubinách jezuitů a o ctižádosti biskupa z Meaux neměl ani tušení, se domníval, že vše ukončil a že hluk, který se kolem té knihy strhl, utichne spolu s osobním sporem, jemuž přišel na pomoc, anebo že je-li ve stížnostech tak nových na knihu tak dávno schválenou a ceněnou, aniž jí kdo kdy odporoval, opravdu něco skutečného, odbude se to vlídně a slušně mezi usmířenými biskupy. A přece nebylo těžké lest prohlédnout. Pastýřský list, který se teprve měl sepsat a pak podrobit přezkoumání, poskytoval dost příležitosti věc protahovat a vyvolat jakékoli potíže, jaké by si kdo přál; a líbivé mlčení o knize ponechávalo v tomto ohledu plnou volnost i po uskutečněném usmíření, pod krásnou záminkou čistoty učení. Ale dauphin by si pokládal za hřích smýšlet o bližním tak zle. Jak daleko měl k tomu, aby si představil ten počet dopisů, které se tehdy vyráběly, a ono překvapivé dobrodružství, které to ničemné tajemství vyneslo na světlo před zraky veřejnosti a předalo je potomstvu! Dauphin se po příjezdu z Fontainebleau nastěhoval do bytu Monseigneura.
Den po návratu z Fontainebleau se vévoda z Noailles vrátil ze Španělska a poklonil se králi u paní z Maintenon. Dostal k tomu rozkaz. Vysvětlení důvodů odložím až na úplný konec tohoto roku, abych nebyl přerušován vyprávěním o jiných událostech.
Když se král dozvěděl, že princ z Carignanu, syn onoho proslulého němého, sloužil ve vojsku pana Savojského, zabavil mu všechny statky ve Francii a dal z nich roční důchod dvanáct tisíc livrů knížeti z Espinoy, kterému byly rovněž zabaveny statky ve Flandrech. Je to tentýž princ z Carignanu, který se o mnoho let později oženil s levobočkou pana Savojského a hraběnky z Verrue, s níž pak přišel žít a zemřít do Paříže hanebným způsobem; a který tam díky ještě hanebnějším pletichám své manželky získal tolik milionů.
Pan z Chevreuse, kterému jsem důrazně vyčítal jeho nepřítomnosti, jež ho v Marly stály nebezpečný odklad jeho záležitosti s Chaulnes v době ediktu a d’Antinova povýšení, se po celý pobyt ve Fontainebleau usilovně snažil ji znovu rozhýbat. Říkalo se o něm občas, že je nemocný rozumováním; a pravda je, že jím byl v tomto případě tak nemocen, že často potřeboval mou pomoc, aby na to neumřel, to jest, aby jeho záležitost neztroskotala. Chaulnes bylo povýšeno na vévodství-pairii pro maršála z Chaulnes, bratra konetábla z Luynes.7 Je pravda, že se to stalo při příležitosti a ve prospěch jeho sňatku s dědičkou rodu Picquigny, která si to dobře uměla připomínat a jíž patřilo i hrabství Chaulnes; ale povýšení nebylo o nic méně mužské a omezené, jako všechna ostatní, která nemají mimořádné a výslovné doložky, na mužské dědice z tohoto manželství, z muže na muže. Oba synové z tohoto manželství, vévodové jeden po druhém, žádné syny neměli; vévodství-pairie tedy zaniklo, anebo nezanikne nikdy žádné, a od smrti posledního vévody z Chaulnes, tak známého svými velvyslanectvími, o něm nebylo řeči. Pan z Chevreuse, velký mistr kvintesencí, o němž jsme viděli, že při procesu pana z Luxembourgu nechtěl být s námi kvůli chiméře o dřívějším povýšení Chevreuse, si sám pro sebe vystavěl jinou na Chaulnes. Myslím, že jsem tu už někde poznamenal, že když se ženil, pan z Chaulnes, bratranec jeho otce, mu zajistil celé své jmění pro případ, že by sám zemřel bez dětí, se substitucí ve prospěch druhého syna, který se z jeho manželství narodí. Ten případ nastal a bylo to provedeno.
Pan z Chevreuse se od smrti pana z Chaulnes psal vévodou z Luynes, z Chaulnes a z Chevreuse. Protože jsem s ním žil v nejvolnější důvěrnosti, vídal jsem u něho často na stole osvědčení pro jezdce lehké jízdy atd., kde tyto tituly stály; a vždycky jsem mu říkal: „Pán vévodství Chaulnes, to ano; ale vévoda ne.“ Pousmál se, odpovídal jen napůl a říkal, že si na to může činit nárok. Když šlo o edikt, bylo třeba spolu vážněji probrat nárok, z něhož chtěl po vzoru d’Antina udělat lžíci na boty pro svého druhého syna. Tvrdil tedy, že pan z Chaulnes darováním a substitucí svého jmění, a zvlášť Chaulnes, je daroval a zatížil substitucí tak, jak je sám držel, a tudíž i s hodností, které požíval.
Byl bych nekonečný, a docela zbytečně, kdybych se tu zdržoval vyvracením paradoxu tak nesmyslného a tak nového; ale musel jsem s ním jeho novost i nesmyslnost probrat a oddat se nudné úslužnosti nechat plynout jeho dlouhé úvahy. Potom mi předložil zvláštní místní obyčeje, které sice mohly upravovat přechod majetku, ale nikdy a v žádném případě přechod hodností. Nakonec se stáhl k náhradě: vzdá se nároku z prvního povýšení Chevreuse. To znamenalo podpírat jednu chiméru druhou. Chevreuse bylo povýšeno na vévodství-pairii pro pana z Chevreuse, nejmladšího syna vévody z Guise, zabitého za posledních generálních stavů v Blois. Ten se oženil s vdovou po konetáblovi z Luynes, matkou vévody z Luynes, otce vévody z Chevreuse, s nímž jsem mluvil. Jeho babička dostala při smrti tohoto druhého manžela vévodství Chevreuse na úhradu svých vdovských nároků, a to vévodství, tedy statek, přešlo od ní na jejího syna a pak s ostatním jměním na jejího vnuka. Chevreuse, tehdy zaniklé vévodství-pairie, bylo znovu povýšeno, ale bez pairie, a registrováno v parlamentu pro pana z Chevreuse díky přízni pana Colberta, jehož starší dceru si tehdy právě vzal; a pan z Chevreuse si nikdy netroufl nárokovat nic víc.
Dovolil jsem si tedy vysmát se této druhé chiméře stejně jako té první; a velmi jsem mu radil, aby se neopíral o základy tak vratké, nebo lépe řečeno tak naprosto nicotné, nýbrž aby stavěl jedině na přátelství a službách pana kancléře a na zvláštní laskavosti, kterou k němu choval král a která mu zabránila odmítnout návrh — jejž mu kancléř dovedně předložil — nového povýšení ve prospěch vidama z Amiens, jež nebylo, mezi dvěma přáteli a abych mu řekl pravdu, v žádném smyslu proveditelné ani přijatelné; a aby si nekazil věc chimérickými představami, které by kancléře rozčilovaly a odrazovaly, a přece byl kancléř jediným nástrojem, od něhož mohl doufat v tak ohromné štěstí pro svého syna. Ale mluvil jsem s člověkem, který sám sebe klamal v nejlepší víře na světě a který si mocí metafyziky a geometrie myslel, že učiní pochopitelnými sobě a pak i druhým ty nejfalešnější úvahy, jež podpíral velkým důvtipem a přirozenou výmluvností. Nedokázal se svých chimér vzdát ani se zdržet toho, aby jimi nechtěl přesvědčit kancléře.
Kancléř, který byl živý, jasný, důsledný a přesný, jehož zásady byly jisté a závěry přirozené, sršel, přerušoval, odpovídal suchým ne; a pak si mi stěžoval na člověka, který není spokojen, že se jeho druhý syn stane vévodou a pairem bez jakéhokoli jiného důvodu než z přátelství, a chce, aby to bylo z bláznivých, chimérických, nicotných titulů, člověka, který se nikdy neunaví nesmyslnými úvahami a nikdy nepřestane. Nejednou jsem pana z Chevreuse varoval, že bude rozumovat tak dlouho, až neuspěje. Nic jsem tím nezískal. Byl to člověk chladný, klidný, sebeovládaný, mocný v dialektice, které skoro vždycky zneužíval, který na ni spoléhal, který vždycky doufal a nikdy se nedal odradit, a který navíc, když si o něčem dobře namluvil, že je to tak, poslouchal všechno, co se mu namítalo, s nejhlubším skutečným pohrdáním, třebaže zastřeným vší možnou mírností a zdvořilostí. Tímto počínáním přivedl kancléře do takové krajnosti, že mi několikrát prohlásil, že to už nemůže vydržet, a dvakrát, že o tom už nechce slyšet. Dva dny jsem měl co dělat, abych ho uchlácholil a záležitost znovu navázal. Ale podruhé to bylo tak silné, že kancléř panu z Chevreuse prohlásil, že si může svého syna udělat vévodou a pairem přímo s králem, chce-li, a naložit mu jako soumarovi všechny své krásné úvahy (neboť kancléř, dohnaný do krajnosti, si nechal uklouznout toto slovo); ale že on sám je už unaven ztrácet čas posloucháním týchž nesmyslů opakovaných na sto způsobů, které je nečinily snesitelnějšími, ať je podával s jakoukoli omáčkou, a že o tomto vévodství už nechce slyšet, ani se ujmout toho, aby o něm znovu mluvil s králem.
Pan z Chevreuse, přes všechnu svou chladnokrevnost velmi vyděšený, ke mně hned přišel vyprávět o svém nezdaru a naléhavě mě prosit, abych to napravil. Přiznávám, že na člověka mého věku jsem se vůči němu nezdržel, rozhořčen, že vidím, jak ztrácí a kazí tak nečekaně příznivou záležitost touto neústupnou lpivostí na svém názoru, a navíc tak zjevně nesmyslném. Vyslechl mou salvu. Vysloužil jsem mu i další od pana z Beauvilliers, který ho ve věcech vévodství nepokládal za o nic méně chimérického než já. S touto pomocí, která však dotud působila jen slabě, jsem z něho vymohl slib, že s kancléřem už nebude mluvit, leda aby ho požádal, aby jednal u krále v souladu s tím, co už učinil, a že se nikdy nepustí do žádných jiných podrobností, zvlášť o svých představách o nárocích — a to po ediktu, který kancléř vydal právě proto, aby je všechny zrušil. S touto zárukou jsem promluvil s kancléřem, kterého jsem jen s velkou námahou přemohl; trvalo to několik dní. Nakonec mi slíbil, že promluví s králem, pod podmínkou, že pana z Chevreuse ani neuvidí. Byl jsem to tedy já, kdo jednal u kancléře sám, ke konci pobytu ve Fontainebleau a na začátku po návratu do Versailles. Záležitost byla konečně povolena těsně před odjezdem do Marly; a den po královu příjezdu tam, což byl čtvrtek 8. října, král oznámil, že činí vidama z Amiens vévodou a pairem z Chaulnes novým povýšením. Nesmírná radost rodiny nebyla čistá; dvůr se zdál zdrcen a nijak se neovládal. Třetí vévodství v domě Albertů, zřízené pro mladšího syna ve věku vidamově, vyvolalo ponižující řeči; a co je mělo zasáhnout ještě víc a co vyvolalo všeobecné překvapení, dauphin se o tom vyjádřil nahlas, s mírou, ale jasně tu milost neschvaloval a nekáral volné řeči, které vyvolala; to mu ve společnosti získalo velkou čest a ukázalo, že ti, s nimiž žil v nejdůvěrnější úctě a důvěře, nebudou s to prosadit věci, které by nepokládal za spravedlivé ani rozumné.
Budiž mi dovoleno věnovat tu několik chvil věcem nicotným a oddechu, pro zvláštnost té příhody, tím spíše, že se nijak podstatně nedotýká člověka, který byl vždycky mým důvěrným přítelem, a že byla navíc naprosto veřejná. Vypovím ji tu hned celou, protože by nestála za to, abych se k ní vracel. Když bylo pro toto povýšení vše vyřízeno a připraveno k přijetí nového vévody z Chaulnes, sešel se parlament v obvyklou hodinu a princové krve i ostatní pairové zaujali svá místa. Pan z Chaulnes, který měl stát uvnitř u dveří velké komory, aby je viděl přicházet a pozdravil je, jak je zvykem, nepřišel. Na místech se hovořilo jeden s druhým a nakonec začala netrpělivost. Po hodině se začalo tušit nějaké neštěstí, a aby takto neuplynulo celé dopoledne, chtěli se konečně dozvědět, co se děje. První prezident poslal soudního zřízence, aby se poptal v paláci Luynes. Ten zastihl vévodu z Chaulnes, jak ho holí; řekl, že si pospíší, a nezdál se nijak rozpačitý kvůli vznešenému shromáždění, které na něho čekalo tak dlouho. Lze si představit, jaký účinek měla zpráva soudního zřízence. Kandidátova toaleta trvala ještě hodně dlouho; nakonec přijel s usměvavou a klidnou tváří. Zpráva o věci už byla přednesena, stačilo jen složit přísahu a zaujmout místo.
Je zvykem, že první prezident pronese k pairovi nového povýšení pozdrav, jakmile usedne na své místo, kdežto pairům přijímaným z titulu nástupnické pairie žádný nepronáší. Tu tedy první prezident sejme baret, obrátí se k místu, kde seděl nový pair, řekne mu pár slov, pokryje hlavu, pokračuje, a na konci se odkryje a ukloní. Pan z Chaulnes hned smekne klobouk, vsune do něho papír, který držel v ruce, rozloží ho v něm a chce z něho číst. Pair, jeho soused, do něho strčí a upozorní ho, aby si klobouk nasadil; Chaulnes se na něho podívá, a když mu to soused zopakuje, pokryje si hlavu a ukáže tak svůj papír celý. To ho vyvede z míry, přesto se pokouší číst. Opakuje: „Pane,“ zakoktává se; zkrátka ztratí hlavu natolik, že nemůže číst a úplně se zarazí. Shromáždění se nemůže zdržet smíchu. Rozhlédne se po něm kolem dokola, nakonec se rozhodne, mlčky smekne klobouk, ukloní se prvnímu prezidentovi, jako by končil to, co nezačal, ještě jednou se rozhlédne po shromáždění a dá se do smíchu spolu s ním. Takové bylo přijetí vévody z Chaulnes, na které se nikdy nezapomnělo, protože nikdy nemělo obdoby. Byl pak první, kdo se tomu se všemi smál.
Ménager, velkoobchodník, který se pro svůj důvtip a schopnosti v obchodě stal vyjednavačem,8 přijel 19. října z Londýna do Versailles k Torcymu, který ho ihned zavedl ke králi k paní z Maintenon. Od něho se vědělo, že královna Anna jmenovala své tři zplnomocněnce pro mír. Maršál z Huxelles a abbé z Polignaku, kteří o tom věděli už dávno, byli prohlášeni za zplnomocněnce krále a s nimi Ménager jako třetí, ve stejné hodnosti, což se zdálo dosti podivné. Byli jmenováni i španělští, a Bergeyck jako druhý. Uvádím jen tato data, protože celé vyjednávání od počátku do konce je dokonale vylíčeno v Dokladech. Místem shromáždění byl Utrecht9 a královi zplnomocněnci brzy nato odjeli.
Naši vrchní velitelé se vrátili a byli dobře přijati; a brzy po nich Tallard,10 který byl také přijat velmi dobře. Byl zajatcem v Anglii sedm let od chvíle, kdy byl zajat v bitvě u Höchstädtu, vypovězen do Nottinghamu a přísně střežen, bez dovolení přenocovat jinde a aniž mohl jet do Londýna nebo se vrátit sem na čestné slovo. Tento návrat bez výměny, bez výkupného a bez podmínek byl prvním veřejným projevem dobré vůle královny Anny. Také král Jakub se vrátil do Saint-Germain, když celé léto věnoval prohlídce hlavních provincií království, některých našich armád a několika našich přístavů.
V sobotu 7. listopadu ráno byl hrabě z Toulouse velmi šťastně operován Maréchalem pro kámen. Kámen byl velmi velký a špičatý a operace dopadla dokonale; nenásledovala žádná komplikace a uzdravení bylo úplné. Maréchal za ni dostal deset tisíc tolarů, které se zdráhal přijmout a které mu král na konci léčby nařídil vzít. Kdysi odmítl dva tisíce od Fagona, kterého také operoval pro kámen a dokonale vyléčil, a král mu je zaplatil ze svého. Král byl v Marly od 2. listopadu; předtím hraběte z Toulouse často navštěvoval a velmi se o něho staral. Paní vévodkyně z Orléans a paní Vévodkyně zůstaly po celý tento pobyt ve Versailles u něho. Král, který se 15. vrátil do Versailles, zakázal průchod galerií a velkým apartmá, i princům krve, protože by hrabě z Toulouse slyšel hluk, a to trvalo až do jeho úplného zotavení. Pro styk mezi oběma křídly to bylo velké nepohodlí, neboť se mohl odbývat jen přes nádvoří. Hrabě z Toulouse se připravil moudře, zbožně a klidně a projevil velmi prostou statečnost. Nezůstaly mu žádné následky a potom honil jeleny jako dřív.
Pan z La Rochefoucauld ztratil nejstarší ze svých tří sester, která byla jen o dva roky mladší než on, byla duchaplná a měla mnoho zásluh, ctnosti a důstojnosti. Byla z nich ta, s níž se v rodině i ve společnosti nejvíce počítalo. O těchto třech dcerách a o jejich společném životě ve stranou položeném koutě paláce La Rochefoucauld jsem mluvil jinde, při příležitosti Gourvillovy smrti.
Ve stejné době zemřel také Sebville; byl generálem a starý. Býval královým vyslancem ve Vídni i jinde. Byl to velmi čestný muž, nikoli bez zásluh a bez schopností.
Zároveň zemřela ještě paní z Grancey, dcera maršála z Grancey, která se nikdy neprovdala a byla starší sestrou paní z Maré, o níž jsem nejednou mluvil. Bývala krásná a ve svém věku si to o sobě myslela stále, díky spoustě líčidla a pudru a ozdobám mládí. Patřila výrazně k velkému světu, byla velmi galantní a dlouho vládla Palais-Royalu — navenek v neplodné roli milenky Monsieura, který měl jiné choutky a myslel si, že je jí po nějaký čas zakryje, ve skutečnosti však díky naprosté moci, kterou měla vždycky nad rytířem Lotrinským. U dvora, který nebyl jejím terénem, se ukazovala málo. Monsieur, aby jí mohlo být říkáno „Madame“, z ní udělal dámu šatny španělské královny, své dcery, kterou v této funkci doprovodila až na hranici.
Zemřela také maršálka z L’Hôpital, proslulá svými třemi sňatky, velmi stará, už dávno uchýlená k Malým karmelitkám. Jmenovala se Françoise Mignot. Nevím, zda byla dcerou onoho kuchaře, jehož Boileau proslavil tím, že dokázal pokazit celou hostinu.11 Nejprve se provdala za Pierra de Portes, pokladníka a generálního výběrčího v Dauphiné. Měla krásu, důvtip, obratnost a tolary, které z ní roku 1653 udělaly druhou ženu maršála z L’Hôpital, tak známého tím, že zabil maršála d’Ancre proti výslovným a opakovaným zákazům Ludvíka XIII., který se chtěl jen zmocnit jeho osoby.12 Zemřel roku 1660 ve velkém postavení. Maršálka, jeho vdova, která neměla děti, se dovedla zařídit tak, že se potřetí provdala, 14. prosince 1672 ve svém pařížském domě v ulici Fossés-Montmartre, ve farnosti Saint-Eustache, za Jana Kazimíra, postupně polského prince, jezuitu, kardinála a polského krále, který abdikoval a uchýlil se do Francie, kde měl spoustu velkých obročí, mezi jinými opatství Saint-Germain-des-Prés, kde bydlel a kde je pochován.13 O sňatku se vědělo a byl velmi známý, ale nikdy nebyl prohlášen; ona zůstala paní maršálkou a on si ponechal svá obročí.
Abbé z Pomponne,14 který se vrátil ze svého velvyslanectví v Benátkách a ze svých jednání v Itálii, smutně stárl v nižším duchovenstvu jako králův almužník. Bylo to trapné pro syna a švagra ministrů, kteří na to nebyli zvyklí a kteří se podle nedávných špatných příkladů domnívali, že první místa v církvi jsou stvořena pro ně. Torcy, jakkoli bázlivý, to už déle nemohl strávit. Na mravech ani na chování jeho švagra nebylo co vytknout; ale král mu netajil svůj nepřekonatelný odpor k tomu, aby dosadil jméno Arnauld na biskupský stolec. Torcy se tedy omezil na východisko, které kancléř opatřil svému synovci abbé Bignonovi, jehož zkažené mravy vyloučily z biskupského úřadu. Místo církevního státního rady, které měl zesnulý arcibiskup z Remeše, nebylo obsazeno. Torcy přiměl krále, aby se o jeho švagrovi znovu vyjádřil; král se vyslovil tak jako už předtím, když toto vyloučení přimělo Torcyho použít abbé z Pomponne v Itálii; ale zároveň o něm mluvil dobře a projevil lítost nad onou zrušující překážkou. Nato Torcy rychle zabočil k místu státního rady a hned je dostal. Abbé z Pomponne se mu za nedostatku lepšího oddal cele a využil té příležitosti, aby se vzdal místa králova almužníka.
Šestého listopadu kolem osmé hodiny večer bylo v Paříži a ve Versailles cítit zemětřesení tak slabé, že si ho dost málo lidí všimlo. Na některých místech směrem k Touraine a Poitou bylo velmi citelné, téhož dne a v tutéž hodinu i v Sasku a v několika sousedních německých městech. V téže době byla v Paříži zřízena nová tontina.1516
Velký převor, který nemohl dosáhnout propuštění Massenarova syna, vězněného v Pierre-Encise — o němž byla řeč při únosu velkého převora, jejž jako odvetu provedl otec tohoto člověka —, dosáhl u Švýcarů postupně jisté svobody; nakonec ji získal úplnou a od krále svolení usadit se v Lyonu, ale bez přiblížení ke dvoru nebo k Paříži. Zůstal tam pak po celý zbytek králova života.
Poznámky
Vysvětlivka: Petr I. Veliký (1672–1725), ruský car od roku 1682 (zprvu spolu s nevlastním bratrem Ivanem V.), reformátor Ruska a zakladatel Petrohradu, roku 1709 vítěz nad Karlem XII. u Poltavy. První manželku Jevdokiji Lopuchinovou roku 1698 zapudil a poslal do kláštera. Zemřel v Petrohradu v únoru 1725 na onemocnění močových cest. Prutské tažení skončilo v červenci 1711 mírem, jímž Rusko ztratilo Azov.↩
Vysvětlivka: Kateřina (1684–1727), původem Marta Skavronská, prostá žena z Livonska, která se roku 1702 dostala do ruského zajetí; car se s ní tajně oženil roku 1707 a veřejně roku 1712, roku 1724 ji dal korunovat a po jeho smrti vládla jako carevna Kateřina I. (1725–1727).↩
Vysvětlivka: Stanisław Poniatowski (1676–1762), polský šlechtic ve službách Karla XII. a jeho zástupce u osmanského vojska; otec pozdějšího polského krále Stanislava Augusta.↩
Ediční poznámka: Velkovezír Baltacı Mehmed paša nebyl uškrcen; koncem roku 1711 byl sesazen a vypovězen na ostrovy v Egejském moři, kde roku 1712 zemřel.↩
Vysvětlivka: Philibert Orry (1689–1747), generální kontrolor financí 1730–1745 (Saint-Simon zde píše o době po roce 1730); jeho otec Jean Orry (1652–1719) řídil na počátku vlády Filipa V. španělské finance jako chráněnec paní des Ursins.↩
Vysvětlivka: Jezuitský profesní dům u kostela Saint-Louis v ulici Saint-Antoine v Paříži, sídlo otců Lallemanta, Doucina a Tournemina; Saint-Simon tím míní jezuity, kteří biskupům dopisy připravovali.↩
Vysvětlivka: Honoré d’Albert (1581–1649), maršál Francie od roku 1619, bratr Charlese d’Albert, vévody z Luynes (1578–1621), oblíbence Ludvíka XIII. a konetábla Francie; sňatkem s dědičkou Charlotte d’Ailly získal hrabství Chaulnes, povýšené roku 1621 na vévodství-pairii.↩
Vysvětlivka: Nicolas Mesnager (1658–1714), rouenský velkoobchodník a člen obchodní rady; roku 1711 sjednal v Londýně předběžné mírové články s Anglií a na kongresu v Utrechtu byl třetím francouzským zplnomocněncem.↩
Vysvětlivka: Mírový kongres v Utrechtu byl zahájen v lednu 1712; v dubnu 1713 tam Francie podepsala mírové smlouvy s Anglií, Spojenými provinciemi a dalšími spojenci, které spolu s mírem rastattským (1714) ukončily válku o španělské dědictví.↩
Vysvětlivka: Camille d’Hostun, hrabě, od roku 1712 vévoda z Tallard (1652–1728), maršál Francie od roku 1703, dříve velvyslanec v Londýně; 13. srpna 1704 byl poražen v bitvě u Höchstädtu (anglicky Blenheim) a zajat, sedm let strávil jako zajatec v Anglii, převážně v Nottinghamu, a vrátil se roku 1711.↩
Vysvětlivka: Boileau ve své třetí satiře (Směšná hostina, 1665) zesměšnil pařížského cukráře a hostinského Mignota.↩
Ediční poznámka: Françoise Mignot se roku 1653 provdala za Françoise de L’Hôpital, pána du Hallier (1583–1660), maršála od roku 1643. Concina Conciniho, maršála d’Ancre, zastřelil 24. dubna 1617 při zatýkání z rozkazu Ludvíka XIII. kapitán tělesné gardy Nicolas de L’Hôpital, markýz z Vitry, starší bratr du Hallierův, který se akce rovněž účastnil.↩
Ediční poznámka: Jan II. Kazimír Vasa (1609–1672), polský král 1648–1668, zemřel 16. prosince 1672 v Nevers; jeho tajný sňatek s maršálkou není doložen a uvedené datum je s okolnostmi jeho smrti těžko slučitelné. Tělo bylo převezeno do Krakova a pohřbeno na Wawelu, v Saint-Germain-des-Prés je uloženo jeho srdce.↩
Vysvětlivka: Henri-Charles Arnauld de Pomponne (1669–1756), syn ministra Pomponna a Torcyho švagr, velvyslanec v Benátkách. Rod Arnauldů byl spjat s Port-Royal a jansenismem (jeho prastrýcem byl Antoine Arnauld), proto ho král nechtěl učinit biskupem.↩
Ediční poznámka: Údaj vydavatelů je chybný: Lorenzo Tonti předložil svůj návrh roku 1653 Mazarinovi za vlády Ludvíka XIV. (Ludvík XIII. zemřel 1643); pařížský parlament jej odmítl registrovat a první státní tontina vznikla ve Francii až roku 1689.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tontinou se nazývalo finanční sdružení osob, z nichž každá vložila kapitál do společného fondu, aby z něho pobíraly doživotní rentu vázanou na vlastní život nebo na život někoho jiného, s podmínkou, že úrok bude při každém úmrtí připadat pozůstalým. Jméno tontina pocházelo od Neapolitánce Laurenta Tontina, který roku 1635 získal od Ludvíka XIII. povolení založit v Paříži zařízení tohoto druhu.↩