Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom devátý (1711)

Přílohy vydavatele (edice 1856)

Následující přílohy připojil ke svazku vydavatel edice z roku 1856, historik Adolphe Chéruel. Odkazy na stránky francouzského vydání jsme nahradili odkazy na kapitoly tohoto překladu.

I. Dvanáct pairů Francie

(K Tomu 9, kap. 11.)

V době feudální, a zvláště ve 12. a 13. století, se dvanáct pairů Francie těšilo veliké slávě. Básník Robert Wace,1 který žil ve 12. století, mluví ve svém Románu o Brutovi o

„dvanácti hrabatech veliké moci, jimž se říkalo pairové Francie“ (Douze comtes d’aulte puissance, / Que l’on clamoit les pairs de France.)

Podle tehdejšího obyčeje přenášeli básníci instituci dvanácti pairů do všech zemí a na dvory všech knížat, jejichž činy opěvovali. Tak v Románu o Alexandrovi svolává makedonský král, dříve než zahájí válku proti Peršanům, všechnu svou šlechtu a své rytíře a potom vybírá dvanáct pairů, z nichž jeden má nést královskou korouhev. Také Skotsko a Anglie mají v Románu o Perceforestovi svých dvanáct pairů. Tyto básnické legendy dosvědčují, jak velké slávě se dvanáct pairů Francie těšilo. Které osobnosti však ve skutečnosti tvořily tento feudální sbor dvanácti pairů? Bylo mezi nimi šest arcibiskupů či biskupů, tři vévodové a tři hrabata.

Duchovními pairy byli: 1. arcibiskup-vévoda z Remeše, jemuž náleželo právo korunovat francouzské krále; v jeho nepřítomnosti tuto funkci vykonával biskup ze Soissons; 2. biskup-vévoda z Laonu, který při korunovaci králů nesl svatou ampuli; 3. biskup-vévoda z Langres, jemuž byl při téže slavnosti svěřen královský meč; 4. biskup-hrabě z Beauvais; podával králi královský plášť; spolu s biskupem-vévodou z Laonu chodil pro krále do paláce remešského arcibiskupa a přiváděl ho do kostela; tito dva preláti stáli králi po boku, když přijímal pomazání, pomáhali mu vstát z křesla a tázali se shromáždění — na památku dávných voleb barbarských králů —, zda je ochotno uznat knížete za svého panovníka; 5. biskup-hrabě z Châlons nad Marnou; nesl při korunovaci královský prsten; 6. biskup-hrabě z Noyonu; byl mu svěřen královský pás a závěsník meče.

V čele světských pairů stál původně vévoda normandský. Matthew Paris,2 když mluví o dvanácti pairech, praví výslovně: „Vévoda normandský je první mezi světskými pairy a nejvznešenější.“3 2. Vévoda burgundský. Když Jan Dobrý daroval roku 1363 burgundské vévodství svému synu Filipu Smělému,4 přiznal mu první místo mezi pairy Francie; a od té doby si je burgundští vévodové podrželi. Při korunovaci Karla VI. roku 1380 šel Filip Smělý, vévoda burgundský, před svým starším bratrem Ludvíkem z Anjou jakožto děkan pairů Francie. Patentní listy Ludvíka XI. ze 14. října 1468 potvrdily výsadu nástupců Filipa Smělého a prohlásily burgundské vévodství za první pairii. Při korunovaci králů nesl burgundský vévoda korunu. 3. Vévoda guyennský čili akvitánský. Jemu byla při této slavnosti odevzdána první čtvercová korouhev čili královský prapor. 4. Hrabě flanderský; nesl při korunovaci jeden z králových mečů. 5. Hrabě ze Champagne. Dávali mu titul falckrabě čili hrabě paláce, protože původně vykonával soudní pravomoc nad všemi palácovými úředníky. Byla mu svěřena druhá královská korouhev čili válečný prapor. 6. Hrabě z Toulouse. Jakožto hrabě z Narbonne si činil nárok na první místo mezi světskými pairy, jeho nárok však nebyl uznán. Při korunovaci nesl královy ostruhy.

II. Státní sekretáři a jejich úřady

(K Tomu 9, kap. 12 a 15.)

Saint-Simon se často vrací k ministrům státním sekretářům, k jejich moci, nedávné a zpočátku slabé, k tomu, jak postupně rostla, a k úřadům svěřeným každému z nich. Nebude zbytečné shrnout pro dnešního čtenáře v krátkosti údaje, které tato Saint-Simonova místa objasní.

Nepatrnost původu státních sekretářů, jak říká Saint-Simon (v Tomu 9, kap. 15), nelze popírat. Původně se jim říkalo písaři tajemství (clercs du secret), protože od konce 13. století měli za úkol sepisovat usnesení králova tajné rady. Teprve v 16. století se z tohoto skromného postavení vymanili. Florimond Robertet,5 který byl státním sekretářem za vlády Ludvíka XII., byl první, kdo kontrasignoval nařízení francouzských králů. Roku 1547 stanovil Jindřich II., který tehdy právě nastoupil na trůn, počet státních sekretářů na čtyři a zvýšil jejich služné. Rozdělení jejich působnosti bylo v té době čistě zeměpisné: tak měl Bochetel ve svém úřadě Normandii, Pikardii, Anglii a Skotsko; Clausse Provence, Languedoc, Guyenne, Bretaň, Španělsko a Portugalsko; L’Aubespine Champagne, Burgundsko, Bresse, Savojsko, Švýcarsko a Německo; du Thier Dauphiné, Piemont, Řím, Benátky a Orient. Takové rozdělení předpokládalo u každého ministra všestrannou schopnost, anebo ho stavělo do role pouhého písaře korespondence. Takové bylo skutečně postavení ministrů státních sekretářů ještě v 16. století. Jindřich III. se marně pokoušel vymezit jejich funkce zřetelněji nařízeními vydanými v Blois v květnu a v září 1588; nepokoje, které následovaly, ochromily všechny reformy tohoto panovníka.

Teprve v 17. století se ministři začali dělit o úřady královského domu, války, námořnictva a zahraničních věcí. Už za Jindřicha IV. vidíme jednoho ze státních sekretářů pověřeného úřadem královského domu a církevními záležitostmi. Roku 1619 dostal jeden ze státních sekretářů korespondenci se všemi generály a stal se skutečným ministrem války. Le Tellier a jeho syn Louvois6 dali tomuto úřadu nejvyšší význam. Roku 1626 byly všechny zahraniční záležitosti, do té doby rozdělené mezi čtyři státní sekretáře, sjednoceny v rukou jediného; bylo vytvořeno ministerstvo zahraničních věcí. Richelieu a Mazarin, kteří řídili veškerou zahraniční politiku, do něj dosazovali jen úředníky; po Mazarinově smrti však dal Lionne7 tomuto ministerstvu význam, který za jeho nástupců jen rostl. Námořnictvo se stalo samostatným úřadem teprve v době, kdy je dostal na starost Colbert.8 Až do roku 1669 zůstávalo spojeno s úřadem zahraničních věcí. Pokud jde o finance a spravedlnost, ty na státních sekretářích nezávisely. Správu státní pokladny měli na starosti vrchní správci financí (surintendants) a po zrušení tohoto úřadu roku 1661 generální kontroloři. Spravedlnost byla podřízena kancléři. Obchod, veřejné stavby, pošty, kolonie a veřejné vyučování netvořily ministerské úřady a nespadaly zvlášť pod žádného ze státních sekretářů. Král s nimi nakládal, jak se mu zlíbilo. Tak veřejné stavby čili generální ředitelství staveb, které patřilo Colbertovi, zároveň generálnímu kontrolorovi financí a státnímu sekretáři námořnictva, byly po jeho smrti dány ministru války Louvoisovi.

Ministra vnitra stará monarchie neměla. Generality, které za Ludvíka XIV. tvořily hlavní správní obvody Francie, byly rozděleny mezi čtyři státní sekretáře, a v tomto uspořádání se znovu objevovala část zeměpisných rozdělení, jež jsme uvedli výše. Tak pod státního sekretáře zahraničních věcí spadaly Horní a Dolní Guyenne, intendance Bayonne, Auch a Bordeaux, Normandie, Champagne, knížectví Dombes, Berry a ta část Brie, která byla připojena ke generalitě Châlons nad Marnou. Ministr státní sekretář královského domu měl ve svém úřadě město a generalitu Paříž, Languedoc, Provence, Burgundsko, Bresse, Bretaň, hrabství Foix, Navarru, Auvergne, Nivernais, Bourbonnais, Limousin, Angoumois, Marche, Poitou, Saintonge, Aunis, Touraine, Pikardii, Boulonnais atd. Takové byly provincie La Vrillièra,9 o nichž Saint-Simon mluví v tomto svazku (v Tomu 9, kap. 12). Námořní přístavy a kolonie podléhaly ministru námořnictva. Státní sekretář války měl Alsasko, Franche-Comté, Lotrinsko, Dauphiné, Artois, Flandry, Roussillon atd.

Zeměpisná rozdělení, která jsem právě připomněl, prodělala časté změny; toto správní uspořádání však, až na některé úpravy, trvalo až do doby francouzské revoluce. Aby se odstranily nevýhody správy postrádající jednotu, konala se každých čtrnáct dní v králově přítomnosti rada depeší, kde se upravovaly všechny podrobnosti vnitřní správy království. Státní sekretáři pak rozesílali do provincií, které jim byly přiděleny, řády a nařízení usnesené v této radě.

III. Kardinál z Bouillonu – rozsudek parlamentu o mauzoleu v Cluny

(K Tomu 8, kap. 18; srov. Tom 9, kap. 3 a 17.)

Kardinál z Bouillonu10 sehrál na konci 17. století velkou roli a po několik let byl považován za jednoho z nejslavnějších předních mužů francouzské církve. Jeho pýcha mu nakonec přivodila nemilost, z níž se už nikdy nevzpamatoval. Saint-Simon, který s ním zachází velmi přísně, zdůraznil žalostné činy, k nimž se dal strhnout ješitností a ctižádostí.11 Úřední dokumenty tvrzení historika potvrzují. Uvedu mezi jinými rozsudek parlamentu z 2. ledna 1711.

„Soud, shlédnuv žádost, kterou mu předložil králův generální prokurátor a v níž se uvádí, že když soud rozsudkem z 5. srpna minulého roku nařídil, aby se generální poručík lyonského senešalství odebral do opatství a kostela v Cluny za přítomnosti substituta králova generálního prokurátora při témže soudě, jak aby tam sepsal protokol a dal pořídit plán mauzolea, které dal kardinál z Bouillonu v tomto kostele zbudovat, i prací, které k němu náležejí, tak aby pořídil výpisy z listin týkajících se tohoto pomníku a pohřebiště rodu La Tour, byl tento rozsudek ve všech svých částech plně vykonán, a to jak přesným popisem, který lyonský generální poručík o těchto dílech pořídil, tak výkresy, které dal nakreslit, tak opisem, který vložil do svého protokolu, všech listin obsažených v registrech Cluny, jež mohly mít vztah k pohřebišti rodu La Tour v kostele tohoto opatství; že generální prokurátor se nebude pouštět do dlouhého výkladu důsledků, které lze z tohoto protokolu a ze všeho, co jej provází, vyvodit; raději se spolehne na dojem, který tyto písemnosti učiní na mysl soudu, až je bude zkoumat, než aby tento dojem předjímal slovy, která jsou vždy zbytečná, když věci mluví samy za sebe; že se tedy spokojí s poznámkou, že mezi cizími ozdobami, které podle protokolu lyonského generálního poručíka dal kardinál z Bouillonu bez jakéhokoli oprávnění umístit na několika místech kostela v Cluny, jako je plášť podšitý hermelínem a čepice skoro podobná čepici knížat německé říše, se jak na mauzoleu, tak v listinách týkajících se pohřebiště rodu La Tour nachází celistvost záměru, jehož všechny části stejnou měrou směřují k tomu, aby posvátností hrobu, trvajícího navěky, posvětily a zvěčnily příliš ctižádostivé nároky jeho původce na původ a velikost jeho rodu; to bylo to, co měly sochy, nápisy, ozdoby a celá stavba tohoto mauzolea zvěstovat potomstvu, neboť ten, kdo pojal jeho myšlenku, si bezpochyby lichotil, že si lidé ponenáhlu zvyknou na velkolepé tituly, které tento pomník předpokládá a jejichž důkazem se jednoho dne stane, důkazem, který, když bude dlouho na očích veřejnosti, aniž by byl popírán, bude moci být nakonec pokládán za nepopiratelný; že králův generální prokurátor, který musí počítat mezi své přední povinnosti čestnou nutnost, již mu jeho úřad ukládá, totiž potlačovat každou velikost, která se vypíná nad své zákonné meze, je tím více povinen tak učinit při této příležitosti, že tu nejde o marnou a neplodnou čest, která nepůsobí jiné zlo, než že lichotí pýše toho, kdo si ji osobuje, nýbrž o ctižádost stejně nebezpečnou jako opovážlivou, která zasela do srdce kardinála z Bouillonu ony zásady nezávislosti a ona semena vzpoury, jež nakonec propukla jeho odchodem z království a oním zločinným dopisem, jimiž si zasloužil, aby mu soud vedl proces jako viníku zločinu urážky majestátu; že v nutnosti, v níž se králův generální prokurátor ocitá, vystoupit proti dílu ješitnosti tak rozsáhlé ve svých záměrech a tak zhoubné ve svých účincích, doufá aspoň, že ji nikdy nebude nucen přičítat nikomu jinému než tomu, kdo se až dosud jeví jako její jediný původce, a že dost spoléhá na moudrost a věrnost ostatních příslušníků rodu La Tour, aby věřil, že mezi všemi z tohoto rodu, kteří jsou v království, se nenajde nikdo, kdo by se chtěl stát spoluviníkem cizí viny tím, že by se ji pokusil hájit, a kdo by necítil, že jejich pravá čest spočívá v tom, umět se slavně omezit na pevnou a skutečnou velikost svého rodu, aby ji předali svým potomkům tím čistší, že ji již očistí ode všeho falešného a chimérického, co k ní chtěla přidat cizí smyšlenka; že však spravedlnost, kterou jim v tom králův generální prokurátor podle svého mínění prokazuje, jej nezbavuje povinnosti učinit všechna nezbytná opatření, aby se v dalekých stoletích, která snad nebudou dobře zpravena o tom, co se odehrálo v tomto století, nezneužívalo pohřebiště rodu La Tour v kostele v Cluny a titulů vyrytých na rakvích těch příslušníků tohoto rodu, kteří jsou tam pohřbeni, k oživení nároků, jimž by toto řízení a tyto tituly zdánlivě dávaly nové světlo, k jakémusi druhu nároku, který přízeň okolností v této věci někdy nechává platit za pravdu; že ve všech těchto ohledech uznal králův generální prokurátor za nutné sepsat návrhy, které mu jeho úřad ukládá podat k protokolu řečeného lyonského generálního poručíka; a protože tento úředník k němu nepřipojil opis rodokmenné tabulky a pěti listin uložených v archivu opatství Cluny k doložení rodopisu rodu La Tour, nemůže králův generální prokurátor, pro něhož je důležité, aby mu tyto listiny byly sděleny, než žádat soud, aby byly doneseny do soudní kanceláře, aby pak v této věci podal návrhy, které uzná za nutné. Z těchto důvodů navrhoval králův generální prokurátor, aby soud ráčil nařídit, že řečené pomníky, mauzolea, sochy, díla a ozdoby k nim náležející, uvedené v protokolu řečeného generálního poručíka, spolu s výkresy a modely řečeného mauzolea, které jsou v kostele a opatství Cluny, a rovněž tituly vyryté na rakvi pana Louise de La Tour,12 pohřbeného v řečeném kostele, budou neprodleně odstraněny, zničeny a vymazány; rovněž že usnesení generální kapituly Cluny z roku 1685, zapsané na začátku páté strany registru řečené kapituly; usnesení řeholníků řečeného opatství z 24. října 1685, zapsané na třináctém listu registrů kapitulních aktů komunity Cluny, počínajících 2. ledna 1682; akt z 25. října 1692 o přijetí těl zesnulého pana vévody a zesnulé paní vévodkyně z Bouillonu a zesnulého pana Louise de La Tour, jejich vnuka, do kostela v Cluny, a rovněž usnesení ze 14. října 1693, zapsané na dvacátém sedmém listu téhož registru kapitulních aktů řečené komunity, o přijetí srdce zesnulého pana maršála z Turenne,13 spolu se všemi jinými podobnými akty, jsou-li nějaké, týkajícími se řečeného pohřebiště, budou přeškrtnuty a vymazány, a na jejich okraji bude učiněna zmínka o rozsudku, který o řečené žádosti bude vynesen a který bude mimoto v plném znění zapsán do registru kapitulních usnesení opatství Cluny; aby bylo lyonskému generálnímu poručíkovi uloženo dbát na výkon řečeného rozsudku, za kterýmžto účelem se odebere do řečeného opatství za přítomnosti substituta králova generálního prokurátora u řečeného lyonského senešalství; a dříve než bude rozhodnuto o tom, co se týká tabulky a listin sloužících k rodopisu rodu La Tour nalezených v archivu řečeného opatství, aby bylo nařízeno, že řečená rodokmenná tabulka řečeného rodu a svazek pěti listin uvedených v protokolu řečeného generálního poručíka budou doneseny do soudní kanceláře, a aby bylo řeholníkům, u nichž jsou řečené tabulky a listiny uloženy, uloženo zaslat je tam na první výzvu, která jim bude dána; k čemuž budou donuceni prostředky v takových případech potřebnými a obvyklými; čímž budou zproštěni odpovědnosti; a aby, až se tak stane, byla věc předložena a sdělena generálnímu prokurátorovi, aby podal takové návrhy, jaké bude třeba; soud shlédnuv také protokol o místním šetření generálního poručíka lyonského senešalství, za přítomnosti substituta králova generálního prokurátora u řečeného senešalství, v kostele a opatství Cluny ze 13. srpna 1710 a dnů následujících, pořízený k výkonu rozsudku z 5. téhož měsíce, spolu s akty vloženými do protokolu a s plány a výkresy k němu připojenými, pořízenými k výkonu řečeného rozsudku malířem, kterého k tomu účelu z úřední moci jmenoval řečený generální poručík podle řečeného rozsudku, připojeného k řečené žádosti králova generálního prokurátora; vyslechnuv zprávu rady mistra Jeana Le Naina; vše uváživ,

„Soud, přihlížeje k žádosti řečeného králova generálního prokurátora, nařizuje, že řečený pomník čili mauzoleum, sochy, díla a pomníky k němu náležející, uvedené v protokolu řečeného lyonského generálního poručíka, spolu s výkresy a modely řečeného mauzolea, které jsou v kostele a opatství Cluny, a rovněž tituly vyryté na rakvi Louise de La Tour, pohřbeného v řečeném kostele, budou neprodleně odstraněny, zničeny a vymazány; rovněž že usnesení generální kapituly Cluny z roku 1685, zapsané na začátku páté strany registru řečené kapituly; usnesení řeholníků řečeného opatství z 24. října 1685, zapsané na třináctém listu registru kapitulních aktů komunity Cluny, počínajícího 2. ledna 1682; akt z 25. října 1692 o přijetí těl zesnulého vévody a zesnulé vévodkyně z Bouillonu a zesnulého Louise de La Tour, jejich vnuka, do kostela v Cluny, a rovněž usnesení ze 14. října 1693, zapsané na dvacátém sedmém listu téhož registru kapitulních aktů řečené komunity, o přijetí srdce zesnulého maršála z Turenne, spolu se všemi jinými podobnými akty, jsou-li nějaké, týkajícími se řečeného pohřebiště, budou přeškrtnuty a vymazány, a na jejich okraji bude učiněna zmínka o tomto rozsudku, který bude mimoto v plném znění zapsán do registru řečených kapitulních usnesení opatství Cluny; ukládá lyonskému generálnímu poručíkovi dbát na výkon řečeného rozsudku, za kterýmžto účelem se odebere do řečeného opatství za přítomnosti substituta králova generálního prokurátora u řečeného lyonského senešalství; a dříve než rozhodne o tom, co se týká tabulky a listin sloužících k rodopisu rodu La Tour nalezených v archivu řečeného opatství, nařizuje, že řečená rodokmenná tabulka řečeného rodu a svazek pěti listin uvedených v řečeném protokolu řečeného lyonského generálního poručíka budou doneseny do soudní kanceláře soudu; ukládá řeholníkům, u nichž jsou řečené tabulky a listiny uloženy, zaslat je tam na první výzvu, která jim bude dána, k čemuž budou donuceni prostředky v takových případech potřebnými a obvyklými; a až se tak stane, bude věc předložena a sdělena královu generálnímu prokurátorovi, aby podal takové návrhy, jaké bude třeba, a soud, shlédnuv je, nařídí, co bude po právu.“


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Wace (asi 1110 – po 1174), anglonormanský básník z Jersey; jeho Román o Brutovi (1155) je veršované zpracování legendárních dějin Británie.↩

  2. Vysvětlivka: Matthew Paris (asi 1200–1259), benediktin z kláštera Saint Albans v Anglii, autor latinských kronik.↩

  3. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Dux Normanniæ primus inter laicos et nobilissimus.↩

  4. Vysvětlivka: Jan II. Dobrý (1319–1364), francouzský král od roku 1350; jeho nejmladší syn Filip Smělý (1342–1404) se stal zakladatelem mladší burgundské dynastie z rodu Valois.↩

  5. Vysvětlivka: Florimond Robertet († 1527), státní sekretář a finanční úředník Karla VIII., Ludvíka XII. a Františka I.↩

  6. Vysvětlivka: Michel Le Tellier (1603–1685), státní sekretář války od roku 1643 a od roku 1677 kancléř; jeho syn François-Michel Le Tellier, markýz z Louvois (1641–1691), po něm převzal válečný úřad a byl nejmocnějším ministrem Ludvíka XIV. po Colbertově smrti.↩

  7. Vysvětlivka: Hugues de Lionne (1611–1671), Mazarinův spolupracovník, od roku 1663 státní sekretář zahraničních věcí.↩

  8. Vysvětlivka: Jean-Baptiste Colbert (1619–1683), od roku 1665 generální kontrolor financí a od roku 1669 státní sekretář námořnictva a královského domu.↩

  9. Vysvětlivka: Louis Phélypeaux, markýz z La Vrillière (1672–1725), od roku 1700 státní sekretář, jemuž byla svěřena správa řady provincií.↩

  10. Vysvětlivka: Emmanuel-Théodose de La Tour d’Auvergne, kardinál z Bouillonu (1643–1715), synovec maršála z Turenne, velký almužník Francie; roku 1710 opustil bez povolení království a poslal králi urážlivý dopis, načež mu parlament začal vést proces.↩

  11. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz mezi jinými Díl I, Tom 2, kap. 25; Díl II, Tom 5, kap. 17, a Tom 6, kap. 14 tohoto vydání.↩

  12. Vysvětlivka: Louis de La Tour d’Auvergne, princ z Turenne (1665–1692), synovec kardinála z Bouillonu; byl smrtelně raněn v bitvě u Steenkerque roku 1692.↩

  13. Vysvětlivka: Henri de La Tour d’Auvergne, vikomt z Turenne (1611–1675), maršál Francie, kardinálův strýc; padl zasažen dělovou koulí u Sasbachu roku 1675.↩