Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom devátý (1711)
Kapitola osmnáctá
Charost kapitánem tělesné gardy zásluhou dauphina. — Domingue; kdo to byl, a jeho výrok o Charostovi k paní Dauphine. — Příčina Charostova úřadu. — Štěstí tří Charostů. — Zajímavá příčina sňatku starého Charosta. — Příčina milostivé taburetky kněžny z Espinoy. — Kníže z Espinoy rytířem řádu mezi šlechtici roku 1661. — Zlatý most postavený Charostům, aby se vzdali úřadu kapitána tělesné gardy, a jeho příčina. — Důležitá obratnost starého Charosta. — Lauzunova zlomyslnost vůči vévodovi z Charostu a její příčina. — Důvod, který vedl k obnovení verifikovaných vévodů bez pairie. — Lítost Ludvíka XIII. nad povýšením Paříže na arcibiskupství. — Příčina, která učinila Charosta vévodou a pairem. — Důvod, který připravil Harlaye, arcibiskupa pařížského, o kardinálský klobouk a učinil ho vévodou a pairem. — Důležitost práv vstupu. — Lsti Harlaye, arcibiskupa pařížského, zmařené Charostem. — Záměr vévody z Beauvilliers a dauphina učinit mě vychovatelem vévody z Bretagne. — Charostovo štěstí zcela završeno. — Tažení v Německu. — Tažení v Savojsku. — Tažení ve Flandrech. — Opovážlivost prince Evžena a Marlborougha. — Obrovské chyby Villarsovy. — Nestoudnost Villarsova, který falešně, rázně a veřejně usvědčuje ze lži maršála z Montesquiou, a ten to spolkne. — Contadesova cesta ke dvoru; jeho povaha. — Obléhání Bouchainu; Ravignan uvnitř; jeho osobní postavení; jeho povaha. — Bouchain se vzdává; posádka zajata; šlechetnost nepřátel vůči Ravignanovi. — Konec tažení ve Flandrech. — Villars u dvora přijat dost dobře, a proč.
O uprázdněný úřad se ucházelo několik uchazečů. Odvážil jsem se přihlásit mezi ně dopisem, který jsem předal králi. Hned se ke mně doneslo, že se mu zalíbil natolik, abych mohl doufat; ale pan z Beauvilliers, bez něhož jsem nic důležitého nepodnikal a který mě k tomu pro všechny případy povzbudil, mi tu naději brzy zmenšil. Maršál zemřel 22. srpna. V pátek ráno 4. září pracoval král jako obvykle s otcem Tellierem a pak poslal pro dauphina. Řekl mu, že ve svém věku už nemá vybírat pro sebe lidi, kteří by jemu sotva sloužili, nýbrž lidi, kteří budou sloužit dauphinovi po celý svůj život; že mu tedy chce dát kapitána tělesné gardy podle jeho přání a nařizuje mu, aby mu upřímně řekl, kterému z uchazečů dává přednost. Dauphin mu dal náležité odpovědi a pak mu jmenoval vévodu z Charostu1 jako toho, kdo je mu nejmilejší, a v tu chvíli ho dostal. Král pak přešel k paní z Maintenon; dal tam zavolat Charosta, udělil mu úřad s listinou „brevet de retenue“ na pět set tisíc livrů, aby z ní zaplatil tolik, kolik jí měl maršál z Boufflers, řekl mu, že tuto přednost vděčí dauphinovi, jemuž nechal volbu, a nařídil mu, aby tu zprávu ihned poslal svému otci, kterému udělá velkou radost.
Charost byl generálporučík, ale už dlouho nesloužil. Nebyl s králem ani na takové noze, aby se ho uchazeči o úřad museli obávat; bylo to tedy nesmírné překvapení a podivné bzučení, a zároveň událost, která celému dvoru vštípila velkou úctu k dauphinovi a dokonalé přesvědčení o tom, co všechno zmůže. Jistý Domingue, nosič pláště2 paní Dauphine, který si k ní mohl hodně dovolit, jí běžel tu novinu oznámit. Odvážil se dodat, že jí k ní blahopřeje se vší možnou radostí, protože pan z Charostu, když se stal kapitánem tělesné gardy, aspoň nebude vychovatelem monseigneura vévody z Bretagne3. Uvidíme, že nebyl prorokem; ale paní Dauphine se tomu smála a přisvědčila mu, stejně jako ty z jejích důvěrnic, které tam byly a od nichž jsem to věděl. Tento Domingue byl muž duchaplný a vzdělaný, vysoko nad svým stavem, a všichni s ním jednali dobře a s ohledem. Přišel jako malé dítě ze Španělska se svým otcem v družině královny, jíž otec sloužil, a on také, když vyrostl, pak bavorské dauphině a nakonec této při jejím sňatku. Měla k němu laskavost, která sahala až ke skutečné důvěře. Mluvil s ní přitom jako poctivý muž, mezi čtyřma očima velmi upřímně, a často na ni zapůsobil. Přilnul k ní natolik, že se nechtěl oženit, aby se nedělil, a ona mu za to byla vděčná; nakonec ho její smrt zasáhla tak, že se nemohl utěšit. Upadl do neduhů, které ho za necelý rok dovedly do hrobu, aniž téměř vyšel ze svého pokoje nebo chtěl vidět kohokoli jiného než toho, koho potřeboval pro své svědomí.
Když jsem úřad nedostal já, byl jsem nadšen, že připadl jednomu z mých nejdůvěrnějších přátel. On i já jsme si ho navzájem přáli. Nikdy jsem neviděl člověka tak šťastného, jak z věci samé, tak ze způsobu. Dauphin se přes všechnu svou skromnou zdrženlivost zdál nesmírně spokojen, a paní Dauphine také, ale jen tak mimochodem: viděli jsme, jaké postavení měla vévodkyně z Béthune v malém stádci pana z Cambrai a mezi učedníky paní Guyonové a jakou vážnost z toho u dauphina plynula vévodovi z Charostu, jejímu synovi, skrze vážnost pana z Cambrai a skrze vévody z Chevreuse a z Beauvilliers, což mu vyneslo tento úřad. Ačkoli toto štěstí nebylo nijak zjevné a stejně málo očekávané, uvidíme ho dosáhnout ještě vyššího a ještě méně čekaného jím samým i kýmkoli jiným. To mě přivádí k malé odbočce o zvláštním a pozoruhodném vzestupu těchto pánů z Charostu.
Hrabě z Charostu, děd tohoto, byl čtvrtým, ale na místě druhého syna bratra prvního vévody ze Sully, oblíbeného ministra Jindřicha IV.4 Tento bratr, který byl katolík, proslul četnými a důležitými velvyslanectvími, úspěchy, jichž v nich dosáhl, i významnými funkcemi ve vojsku; rytířem Řádu Svatého Ducha se stal roku 16095 a zemřel ve čtyřiaosmdesáti letech roku 1649. Charost, jeho mladší syn, nemohl od něho čekat velký majetek. Proslulý spor, který hrabě ze Soissons vedl proti princi de Condé6 a v němž se pan ze Sully u Jindřicha IV. ujal Condého obhajoby — čímž krále učinil stranickým — a jehož úspěch hrabě ze Soissons oblíbenci nikdy neodpustil, založil důvěrné přátelství mezi panem ze Sully a L’Escalopierem, kterého dal jmenovat zpravodajem v tom sporu a kterému za to vymohl odměnu v podobě úřadu prezidenta pařížského parlamentu (à mortier). L’Escalopier měl velmi bohatou dceru, kterou pan ze Sully, jenž zemřel teprve koncem prosince 1641, provdal v únoru 1639 za hraběte z Charostu, svého synovce. Tento hrabě z Charostu se ukázal jako muž zásluh, který se velmi vyznamenal ve všech válkách své doby a vždy v nich zastával významné funkce. Přimkl se ke kardinálu z Richelieu, až se stal jeho chráněncem; tato ochrana mu vynesla úřad kapitána tělesné gardy, jehož se roku 1634 vzdal hrabě z Charlus, praděd vévody z Lévis, a o dva roky později Calais.
Kardinál Mazarin, který si zakládal na tom, že má rád a podporuje všechny, kdo byli zvlášť oddáni kardinálu z Richelieu, vyhledal přátelství hraběte z Charostu a získal mu velkou vážnost u královny matky a pak u krále, kteří ho vždy pokládali za muže s hlavou na místě a statečného a za muže věrnosti nade vši zkoušku. Učinil si zásadou zůstávat zajedno se všemi, kdo kdysi patřili ke kardinálu z Richelieu, jemuž vždy říkal svůj pán a jehož portrétů měl spoustu, ačkoli jeho památka nebyla královně matce milá. Mnoho utratil a měl rád přízeň, ač byl velmi čestný muž. Oženil tedy počátkem roku 1657 svého syna s jedinou dcerou pana Fouqueta7 z prvního manželství, který tehdy stál na vrcholu ministerské moci a přízně. Jeho vlastní přízeň vymohla roku 1662 taburetku z milosti, díky níž se uskutečnil sňatek jeho dcery s knížetem z Espinoy, který na to ani nepomyslel a který byl spolu s ním jmenován rytířem řádu roku 1661, a to mezi šlechtici, bez jakýchkoli nároků, a neměl jich nikdy až do své smrti. Smrt kardinála Mazarina, která brzy následovala po sňatku, jejž Charost uzavřel pro svého syna, byla ještě mnohem těsněji následována nemilostí, či spíše zkázou Fouqueta, kterou tento umírající první ministr doporučil.
Colbert, jeho intendant, kterého doporučil jako velmi schopného muže, se brzy pozvedl na troskách vrchního správce financí. Le Tellier a on, ačkoli byli nepřátelé, byli pevně zajedno ve zkáze Fouqueta, kterou uspíšili a dovedli do hloubky, a zůstali zajedno i v tom, aby ji ze všech stran zpečetili. Ve strachu z jeho návratu hleděli s krajním neklidem na to, jak živě nesli starý Charost a jeho syn Fouquetovo neštěstí a jak málo si dělali starosti se zachováním sebemenší opatrnosti ve svých řečech a v tom, co pro něho podnikali. Syn byl kapitánem tělesné gardy s právem nástupnictví po otci; nepřišli o nic ze své důvěrnosti ani vážnosti u krále a u královny a oba milovali, vážili si a vyznamenávali otce jako starého služebníka nade vši zkoušku, což se přenášelo i na syna. Oba ministři se nemohli cítit v bezpečí ani co do Fouqueta, ani co do sebe samých, dokud si ti dva muži udrží úřad, který jim dával tak volný a nepřetržitý přístup. Král a královna jeho matka, tahaní z obou stran, by si byli oddechli, kdyby ten úřad viděli v jiných rukou; ale protože si byli příliš jisti jejich věrností a příliš zvyklí na jakousi úctu k otci, nedokázali se odhodlat je ho zbavit. Na obou ministrech tedy bylo, aby sáhli k vyjednávání, a dostali svolení postavit jim zlatý most.
Charost, starý dvorský mazák, vycítil, že jim nakonec neodolá, že se nakonec stane králi na obtíž a bude nucen s nechutí a za to, co mu budou ochotni dát, udělat to, co teď mohl učinit s dobrou tváří, když sám kladl podmínky a když si svou vážnost a důvěrnost uchová, ba ještě rozmnoží. Dohoda tedy zněla, že pan z Duras mu zaplatí cenu jeho úřadu a bude jím obdařen; že pan z Charostu dostane zdarma jediné generální místodržitelství Pikardie, Boulonnais a Znovudobyté země s vrchním velením v provincii; že jeho syn, který se vzdá svého nástupnického práva ve prospěch pana z Duras, dostane nástupnictví v tomto generálním místodržitelství i v guvernérství Calais a že otec i syn budou zároveň oba učiněni vévody na breve; ale to nebylo vše: otec chtěl od krále dvě věci, obrátil se na něho přímo a obě dostal. První byl lístek celý psaný a podepsaný králem vlastní rukou, obsahující výslovné slovo a slib, že z jakékoli příčiny neučiní nikoho pairem Francie, aniž by jím učinil Charosta, otce nebo syna, a to dřív než kohokoli jiného, takže by měl přednost služebního stáří před tím či těmi, které by král chtěl jmenovat. Druhou věcí bylo breve „d’affaires“ pro otce a jedno pro syna8, to jest menší právo vstupu, než měli první šlechtici komory, ale mnohem větší než všechna ostatní. Tato tak vzácná a cenná cesta k nepřetržitému a důvěrnému přístupu nebyla ani trochu po chuti oběma ministrům, kteří by jí byli rádi zabránili, kdyby mohli, ale Charost tento poslední bod vyřídil zkrátka přímo s králem jako litkup, bez něhož nemohl obchod uzavřít s dobrým srdcem ani se vzdát úřadu, který ho ke králi tak přibližoval, aniž si pro sebe i pro syna zajistil přístup ještě bližší. Lístek byl věcí zásadní a krajním projevem vážnosti. Je to jediný slib jakékoli milosti, který kdy král dal písemně. Brzy uvidíme, jakou důležitost měla ta práva vstupu i ty sliby a jak to byl tah obratného muže. Zemřel roku 1681 v sedmasedmdesáti letech, a stále ve velké vážnosti.
Nelze opomenout, že Calais a generální místodržitelství Pikardie byly a dosud jsou soustem o osmdesáti tisících livrů ročního důchodu, nepočítaje v to velké postavení. Charost, jeho syn, sloužil s vyznamenáním a udržel si u krále důvěrný přístup: neobešlo se to bez lehkého zatmění. Byl v Calais, když tam přijela anglická královna s princem waleským9. Pan z Lauzunu, který je zachránil z Anglie a doprovodil, pojal v Pignerolu krajní odpor k nešťastnému Fouquetovi, kterého tam zastihl a zanechal. Ta nenávist se přenesla i na jeho rodinu a nikdy z ní neustoupil. Ač měl být zcela zaujat svým návratem do přízně díky štěstí tak jedinečnému a tak nepředstavitelnému, nebyl o nic méně zaujat snahou Charostovi uškodit. Podal králi o Charostovi tak nepříznivou zprávu ve všem — o tom, jak přijal anglickou královnu, o stavu Calais i o střežení pevnosti —, že Charost musel s nelibostí přihlížet, jak tam přijel jako velitel Laubanie, týž, který si mnohem později získal tolik slávy obranou Landau. Charost se vrátil a on i Lauzun spolu léta nemluvili a dlouho se ani nezdravili.
Laubanie se k Charostovi choval jako velmi galantní muž, jakým byl, se vší ohleduplností a úctou, a učinil si čestnou povinností zjednat mu spravedlnost a rozptýlit nepříznivé dojmy, které si král utvořil. Podařilo se mu to a Charost se vrátil ke králi jako dřív. Viděl v různých dobách vznikat několik vévodů verifikovaných — pana z La Feuillade, pana z Chevreuse, pana z La Rocheguyon, pana z Duras, maršála z Humières — a stěžoval si na to. Král, který je nedělal pairy, aby nemusel jmenovat Charosta, mu vždy chladně odpovídal, že si stěžuje neprávem, že pairy nedělá, a Charost na to vskutku neměl co namítnout, ale viděl, že si z něho král tropí šašky. Nakonec zvítězila přízeň, jíž se těšil Harlay, arcibiskup pařížský10. Byl vévodou na breve od dubna 1674 a hořel netrpělivostí spojit se svým stolcem pairství. Není to teprve dnes, co se králové nechávají strhnout k chybám, i když je vidí. Kardinál Gondi vyrval Ludvíku XIII. souhlas k povýšení svého pařížského biskupství na arcibiskupství. Řím, jak má ve zvyku, dlouho váhal, aby si dal tím dráž zaplatit milost, která ho tak málo stála. Mezitím Ludvíkovi XIII. v té věci otevřeli oči: pochopil, že nemá zájem zvětšovat moc stolce svého hlavního města a těch, kdo jej budou zastávat, a byl o tom tak přesvědčen, že vypravil do Říma kurýra, aby tu záležitost zmařil: kurýr dorazil den po konzistoři, na níž povýšení prošlo; kardinál Gondi se stal arcibiskupem pařížským, ač byl předtím jeho biskupem11, a pečlivě se dbalo, aby nevyšlo najevo, že o čtyřiadvacet hodin později by Paříž nikdy nebyla metropolí.
Zde šlo o tutéž nevýhodu na poli světském, a ještě větší, protože tento stolec měl na poli církevním už všechno. Jeho prelát, kterého měl král rád, byl vévodou na breve; byly to pocty pro jeho osobu, s nimiž se měl tím spíše spokojit, že jeho nástupci mu nebyli ničím a jejich hodnost nijak neozdobovala jeho rodinu. Také král se mohl spokojit s tímto vyznamenáním, jedinečným v duchovenstvu a osobním, které mu udělil, nestarat se o jeho nástupce a obávat se zvětšit moc, kterou mu kardinál z Retz12 dal dost pocítit, a učinit sedmé pairství věčným; přesto zvítězila přízeň a král se rozhodl povýšit pařížský stolec na pairství; zároveň nechtěl jmenovat Charosta; doporučil tedy arcibiskupovi pařížskému přísné tajemství, s úmyslem, aby byl registrován a přijat v jediném okamžiku a aby se o milosti vědělo teprve z toho, a pak se nějak vypořádat s Charostovým křikem.
Arcibiskup mohl svou záležitost vést sebetišeji a první prezident a generální prokurátor mu v tom z králova příkazu pomáhat, ale zřizovací listiny podléhají spoustě formalit; Charost byl na stráži, dostal větrem o tom, co se chystá, promluvil o tom s králem, který kličkoval a pospíšil si, aby se ho zbavil. Charost, tím ještě jistější, že se věc chystá a že ho chtějí obejít, se nedal odradit; pustil se do krále na konci malého ukládání, kde ti nečetní, kdo měli toto právo vstupu, vždy zachovávali vzájemnou ohleduplnost a všichni odešli, jakmile se jeden z nich chystal promluvit s králem, když dával dobrou noc, aby ho s ním nechali o samotě. Tam se král, chystající se ulehnout, nemohl vymlouvat na práci ani přejít do jiné místnosti; musel vyslechnout až do konce lidi ve velmi malém počtu, většinou ve vysoké hodnosti, a všechny vyznamenané důvěrnými výsadami a téměř všechny svými úřady. Král, takto chycený do pasti, se začal procházet po pokoji s Charostem, který ho s lístkem v ruce vyzval, aby dostál svému slovu jako nejčestnější muž ve svém království. Král nemohl závazek popřít, ale dal se do vyzdvihování služeb arcibiskupa, které si svou povahou tím spíše žádaly okázalou a bezprostřední odměnu z jeho ruky, že byly nepřekonatelnou překážkou té, kterou mu chtěl zjednat prostřednictvím Říma, kde byly návrhy shromáždění duchovenstva z roku 1682, jemuž předsedal, tak nenáviděny13, že papež, který nemohl nesplnit nominaci, již mu král dal pro jmenování na návrh korun, ji už tolik let tvrdošíjně stále odkládal a raději už za svého pontifikátu nekonal žádná jmenování, než aby dal arcibiskupovi klobouk. Charost shledal tyto důvody velmi dobrými, ale dodal, že nijak nesvědčí pro jeho vyloučení ani pro to, aby král zapomněl na služby jeho otce i jeho vlastní a jedinkrát v životě porušil slavnostní slib, který mu předkládal psaný jeho vlastní rukou a který sám uznával za takový.
Král tvrdil, že arcibiskup má z důvodů, které právě vyložil, projít sám, ale s ujištěním, že už nejmenuje žádného paira, aniž dostojí danému slovu. Charost trval na svém a po půlhodině odešel, velmi nespokojen s výsledkem tak dlouhého sporu. Měl s králem ještě tři další, velmi brzy po sobě, všechny ve stejnou hodinu, všechny stejně dlouhé nebo delší, všechny při procházení. Při posledním sklidil odměnu za svou vytrvalost. Král mu řekl, že by mu byl udělal velkou radost, kdyby přijal jeho důvody a spolehl se na něho, že to bude jindy, ale konečně, protože se nechce vzdát slova, které od něho má, chce mu je dodržet, a že může z jeho pověření uvědomit prvního prezidenta a generálního prokurátora, aby si v té věci vyžádali jeho rozkazy, a že může také učinit opatření k tomu, co má udělat sám ze své strany. Lze si představit, že neztrácel čas; sám mi vyprávěl tyto podrobnosti i ty, které budou následovat, a řekl mi, že bez svého práva vstupu a bez možnosti přinutit krále, aby ho na konci malého ukládání vyslechl o samotě, jak dlouho chtěl, by své pairství nikdy nevybojoval.
Arcibiskup pařížský, který počítal s vyznamenáním, že bude sám, chtěl být aspoň prvním z obou a tajně učinil všechna opatření. Charost nebyl o nic méně pozorný a o nic hůř zpravován než při povýšení samém. Vrátil se ke králi, opět při malém ukládání, opět s lístkem v ruce; stěžoval si na arcibiskupův záměr získat výhodu a ukázal králi, že jeho slovo ho zavazuje k tomu, aby byl prvním z těch, které jmenuje, stejně jako k tomu, aby nejmenoval nikoho bez něho. To hlavní bylo povoleno, vedlejší neobstálo. Král sice mlčky přivolil k překvapení, které mu chtěl arcibiskup připravit, ale jakmile bylo odhaleno a vzneseno jako stížnost, neobstálo. Král slíbil Charostovi, že arcibiskupa zadrží, a ten byl skutečně registrován a přijat v parlamentu teprve osm dní po něm. Ale byla tu ještě další lest, v níž Charost arcibiskupa pronásledoval až do konce. Arcibiskup, rozhořčený, že nedokázal zabránit, aby se Charost stal pairem zároveň s ním, a ještě dotčenější, že se mu nepodařilo prosadit, aby jeho pairství prošlo jako první, se snížil k tomu, že se chtěl vyhnout aspoň skutečnému ustoupení v pořadí, a proto chtěl — což se nikdy nedělá — být přijat potají bez účasti jakéhokoli paira. Měl však znovu tu smůlu, že byl odhalen a vypuzen i z tohoto posledního zákopu. Charost, stále na číhané, byl opět varován. Dozvěděl se, kterého dne se má tajné spiknutí uskutečnit; během čtyřiadvaceti hodin si zajistil tolik pairů, kolik jen mohl, a ti s ním přišli do velké komory v sedm hodin ráno, právě když se mělo začít s arcibiskupovou záležitostí. Zastihli tam jeho samého, jak čeká, jak bývá zvykem u pairů, kteří mají být přijati, a složili mu poklony, bez nichž by se byl rád obešel. Jeho překvapení a vztek se nedaly skrýt. Ti pairové hned zaujali svá místa a arcibiskup musel zaujmout své pod vévodou z Charostu.
Tato příhoda byla pro arcibiskupa velmi směšná a Charost měl úplné zadostiučinění. Vévodou na breve se stal se svým otcem roku 1672 a pairem s arcibiskupem pařížským roku 1690. Rytířem řádu byl od roku 1688. Nátěr, jímž ho pan z Lauzunu u krále natřel a který ještě nebyl smyt, jako byl později, se velkou měrou podílel na všem, co musel v této pro něho tak zásadní příležitosti překonat. Svého syna, kvůli němuž je tato odbočka, oženil roku 1680 s jeho sestřenicí, dcerou knížete z Espinoy a jeho první ženy; zemřela o tři roky později a zanechala mu dva syny. Znovu se oženil o osm let později s jednou Lametovou, jedinou dcerou Baula, guvernéra Doullens, po němž pak dostal guvernérství. Měl už po otci nástupnická práva na Calais, na Pikardii atd. Generálporučíkem královských vojsk se stal roku 1702 a od té doby téměř nesloužil. Jeho otec se roku 1697 vzdal vévodství v jeho prospěch. Otec rád chodil do parlamentu a často s sebou táhl svého bratrance vévodu z Estrées. Kardinál z Estrées vtipně říkával, že v tom je kus L’Escalopiera14. Když se vévodství vzdal, chodil tam ještě přes rok, protože se jeho syn nedal v parlamentu přijmout. Král to nakonec nelibě nesl, vévoda z Charostu byl v parlamentu přijat a jeho otec, který při svém odstoupení přijal jméno vévoda z Béthune, tam už chodit nemohl. Dále uvidíme pokračování tohoto vzestupu. Pan z Beauvilliers, který vévodu z Charostu pokládal za způsobilého jen pro vnější věci, ve skutečnosti mu nikdy nic nesvěřoval a odjakživa ho velmi přiblížil dauphinovi právě na tomto základě, ho chtěl stejně tak umístit u něho, odměnit tak velmi důvěrné spojení jeho matky, podpořit celé malé stádce a mít v tomto předním úřadě člověka, který by byl jejich i jeho a který by neobvyklostí té milosti ukázal dauphinův vliv.
Se mnou měl jiné záměry, které mi záhy vyložil a v nichž mě brzy nato utvrdil sám dauphin. Šlo o to učinit mě vychovatelem monseigneura vévody z Bretagne, narozeného 8. ledna 1707, až bude ve věku, kdy vyjde z rukou žen; toto místo bylo tím pravděpodobnější, že král přenechá dauphinovi rozhodnutí o něm, když mu právě přenechal rozhodnutí o jiném předním místě, které se ho netýkalo ani tak přímo, ani tak důvěrně. Bůh, jenž rozfoukává lidské plány, nedopustil, aby se tento uskutečnil. Brzy uvidíme, jak je tento mladý princ pohřben s veškerou nadějí a štěstím národa, se všemi půvaby, kouzly a radostmi dvora. Tak Charost díky jedinečným událostem získal zlatý most, který jeho rodině vynesla kompanie gardy za to, že se jí vzdala, navíc tutéž kompanii znovu získal, a uvidíme, že kromě toho, že ji přenesl na syna a vnuka spolu s úřady, které byly odměnou za ni, a s hodností vévody a paira, k níž ho přivedla, dostal ještě i místo, které bylo určeno mně a jehož vyhlídka způsobila, že Charostovi byla dána přednost při obsazení úřadu kapitána tělesné gardy.
Rýnská a alpská armáda strávily tažení tím, že se navzájem pozorovaly a zajišťovaly si obživu. Besons, který Harcourtovi velmi ulehčoval, žil na účet nepřítele za Rýnem, zatímco Harcourt zůstal s hlavní částí armády v našich liniích u Wissembourgu, k níž se Besons připojil, když spotřeboval všechnu píci, kterou mohl. Zbytek tažení tam proběhl v tomto klidu až do poloviny října, kdy Harcourt, protože už neviděl nic, čeho by se musel obávat, nechal armádu v pícovních ubikacích pod Besonsovým velením a odjel do lázní Bourbonne.
Berwick, stále v dosti slabé obraně pro nedostatek vojska i prostředků k něčemu lepšímu, byl znepokojován jen chabě; pan Savojský, který velel své armádě, ho mohl vícekrát napadnout s velkou výhodou, ale zdržovala ho podezření a ještě víc jeho nespokojenost. Znepokojilo ho příliš velké oslabení Francie, které příliš vychylovalo rovnováhu, a nemohl od nové vídeňské vlády dosáhnout, aby mu dostála slibům o postoupení území v Lombardii, které vymohl na předchozí, ani z ní dostat placení subsidií, které mu byly dlužny.
Ve Flandrech se princ Evžen a vévoda z Marlborough ve své obvyklé shodě dlouho spokojovali tím, že žili na účet králových zemí a svírali jeho armádu v liniích. Podle toho, co se tam dělo v předchozích letech, se to pro letošek dalo pokládat za laciné vyváznutí, i když velmi hanebné. Přesto se tyto výhody spojencům, ač zcela skutečné, nezdály hodny jejich obvyklých tažení. Marlboroughovi, na vrcholu slávy a nejvyššího štěstí, jakého mohl vojevůdce jeho národa dosáhnout, hrozil zhoubný zvrat15, který měl naléhavý zájem odvrátit nějakým velkým úderem, jenž by vzpružil jeho stranu a mohl otřást stranou, která mu byla nepřátelská. Princ Evžen, osobně ve špatných vztazích s arcivévodou, jenž nastoupil po svém bratru, a velmi spoutaný novou vídeňskou vládou, měl týž zájem jako Marlborough. Ten byl vlastní každému z nich zvlášť a společně měli zájem na pokračování války, která jim udržovala všechnu autoritu, moc a postavení a denně rozmnožovala jejich nesmírné bohatství, zvláště Marlboroughovo, který byl stejně lakomý jako hrabivý. Tak naléhavé důvody je vrhly do podniku zdánlivě šíleného, který se podařil díky jejich štěstí, jejich troufalosti a nepochopitelnému počínání maršála z Villars16. Ten kryl Bouchain. Kromě několika málo pevností, které nám na této tak těžce zkoušené hranici zbývaly, je tato velmi důležitým průchodem, ovládá horní tok řek a otevírá či zavírá velkou krajinu. Aby ji mohli oblehnout, museli obejít celou naši armádu i pevnost dlouhou oklikou a vystavit se všemu při nevyhnutelném přechodu Šeldy. To se oba nepřátelští vojevůdci odvážili podniknout s rizikem bitvy, napůl přepravení nebo hned potom. Villars, který ždímal peníze odevšad, kde mohl, ale vyzvědače platil málo a špatně, byl varován pozdě. Chtěl je pronásledovat. Kdyby si byl pospíšil, byl by s nimi svedl bitvu u Šeldy. Projevil přání napravit tuto chybu, kterou nebylo možné zakrýt, a přišel velmi časně na krásnou rovinu, kde chtěl tábořit. Několik generálů a dokonce i maršál z Montesquiou mu přinesli zprávy, že nepřítel je tak blízko a v tak špatném pořádku, že nikdo nepochyboval, že ho to přiměje na něj zaútočit a na místě napravit příležitost, kterou právě promeškal. Jeho chlad, jeho námitky a jeho zdlouhavost nesmírně překvapily armádu, kde se zprávy o nepříteli rozšířily a vzbudily zápal, který propukl v pokřik a s radostí připomněl starou francouzskou odvahu. Domluvy se opakovaly, naléhaly a zašly až za hranice slušnosti. Villars byl neoblomný; místo všech důvodů drze vychvaloval svou odvahu — o té nikdo nepochyboval — a chvástal se, co udělá zítra. Armáda, zuřivá na něj, nocovala v bitevním šiku a dala se do pohybu až dost pozdě dopoledne, opět s toutéž zdlouhavostí. Mohla pochodovat jak chtěla, nepřítel měl náskok a za svou záchranu vděčil vzácné zdrženlivosti maršála z Villars, jejíž pohnutka zůstala neproniknutelná, neboť ve stavu, v jakém se nepřítel nacházel, nemohl podle přiznání obou armád uniknout porážce.
Villars ohlásil bitvu kurýrem ke dvoru, který pak čtyři dny žil v nejživějším očekávání. Konečně dorazil do Fontainebleau kurýr, kterého Voysin přivedl ke králi, jenž právě dal dobrou noc; dauphin, který se svlékal, se znovu oblékl a všechno se v okamžiku hrnulo ke králi, aby se dozvědělo výsledek bitvy a jména mrtvých a raněných; předpokoj byl plný lidí, kteří si mysleli, že Voysin čte králi podrobnosti, s krajní netrpělivostí čekali, až vyjde, a nakonec se od něho dozvěděli, že k žádné akci nedošlo. Abychom se vrátili k armádě: když Villars viděl, že nepřítel unikl, začal propukat ve výčitky. Generálové, překvapení, jak jen lze být, se po sobě podívali; Albergotti a s ním ještě někdo se ujali slova, aby mu připomněli, že nebylo pro nedostatek jejich nejnaléhavějších domluv, že nepokračoval v pochodu rázněji. Montesquiou, který se cítil uražen víc než ostatní a víc než oni chráněn svou maršálskou holí, mu odpověděl ostřeji než oni; odměnou za tuto pravdu bylo okamžité nařčení ze lži, holé a suché, bez okolků a bez obalu; Montesquiou se zachvěl, otočil se zády, s rukou na jílci kordu, a odešel. Villars, pyšný na tento triumf, jediný v celém tažení, poté co jednu za druhou promeškal dvě tak krásné, tak jisté a tak potřebné příležitosti, se dal do vyzývavého chvástání ještě víc, tím spíš, že po tomto podivném pokusu se už nebál, že mu někdo bude odporovat do očí; ale pravda byla proti němu, zůstávala celá, znala ji celá armáda, a ačkoli Montesquiou nebyl v armádě oblíben, chodila ho navštěvovat celá armáda v zástupech. Villars, když se trochu vzpamatoval, byl konečně velmi v rozpacích; učinil kroky ke smíru s Montesquiouem. Armády stejně jako dvory nemají nedostatek lidí, kteří se rádi předvádějí a horlivě se do všeho vměšují; našli se tací, kteří se ochotně stali prostředníky mezi oběma maršály. Druhý z nich, velmi nerad, že musí proti svému nadřízenému odrážet tak strašnou a tak veřejnou urážku, nebyl nerad, že z toho může vyjít zdánlivými dveřmi lásky k obecnému dobru v neblahé situaci, podporován pověstí o své statečnosti, která byla víc než ustálená, a útěchou, že má celou armádu za svědka pravdy, kterou hájil. Aby se tak podivná záležitost rychle ukončila, nemohlo být řeči o vysvětlování, které by nebylo možné, ani o omluvě, která by věc jen zhoršila; usoudilo se, že jedinou cestou je tvářit se, že se zapomnělo nebo že se nic nestalo. Hned nazítří se Montesquiou na chvíli ukázal u Villarse a pomalu se zase začali vídat jako obvykle. Abych dokončil všechno, co se této příhody týká: rozšířila se do Paříže a ke dvoru všemi dopisy z armády. Král měl rád Montesquioua, kterého už dlouho občas přijímal zadními vchody a který byl přítelem všech předních komorníků, ale jeho nařčení ze lži ho trápilo mnohem méně než jeho příčina a následky, které z ní viděl v obléhání Bouchainu, jež nepřítel zahájil; nařídil tedy Villarsovi, aby mu poslal dobře zpraveného generála, který by mu podal zprávu o pohybech předcházejících tomuto obléhání. Villars jako dobrý dvořan vybral Contadese, majora pluku gardy, králi dobře známého a velmi uvedeného ve velkém a nejlepším světě, který byl generálním majorem jeho armády. Contades uměl jednat i mluvit, obrátit se v pravou chvíli a velmi dobře věděl, s kým má co do činění; velmi se přimkl k Villarsovi, byl velkým přítelem maršálky a odedávna víc než přítelem paní z Maisons, maršálčiny sestry. Contades přijel 20. srpna do Fontainebleau; nazítří ráno, v pátek, byl po králově mši přiveden k paní z Maintenon, kde s ním zůstali dvě hodiny. Vrátili se tam znovu odpoledne, kdy se Contades rozloučil; potom byl dost dlouho sám s dauphinem v jeho kabinetu a 22. odjel zpět k armádě. Lze si představit, jakou zprávu podal Contades, naladěný, jak byl, vybraný a poučený Villarsem, v přítomnosti paní z Maintenon, která mu byla vždy tak nakloněna, a ministra, který byl méně ministrem krále a státu než ministrem této dámy.
Marlborough, který se nikdy nevydal tak nebezpečné šanci, si veřejně blahopřál, že z ní vyvázl, a myslel už jen na obléhání Bouchainu, které bylo cílem, kvůli němuž se jí vystavil; to také hned nato provedl. Villars zprvu doufal, že pevnost zachrání, když si s ní udrží volné spojení přes bažiny. Posádka byla dobrá, silná, dobře vyzbrojená a zásobená a velel jí Ravignan. Přišel se poradit s maršály; jeho osoba způsobila nesnáz. Byl zajat s posádkou Tournai a propuštěn na čestné slovo. Obtížnost výměn mu bránila sloužit. Vylíčil nešťastnost svého postavení vévodovi z Marlborough, který byl natolik velkorysý, že mu svou odpovědí dovolil sloužit, s upozorněním ovšem, že v tom ručí jen za Angličany, a nikoli za Císařské ani za Holanďany. Toto omezení Ravignana nezastavilo. Byl velmi ctižádostivý a ctižádost mohl ukojit jen válkou. Válku miloval, byl velmi dobrý důstojník a stejného jména jako prezident de Mesmes, který se o něj velmi zajímal. Král ho dobře znal, byl jeho pážetem a král se někdy smál jeho pážecím kouskům a tomu, k čemu ho svedla vášeň pro lov. Neváhal tedy sloužit jako inspektor, jímž byl, a všude, kde mohl, ale aniž byl jako generál zapsán do stavů armád, protože k tomu samotné svolení Angličanů nestačilo. Bylo třeba někoho rozumného, kdo by v létě velel v Bouchainu, a dali ho tam, protože se nevěřilo, že by se pevnost musela obávat obléhání. Když k němu došlo, vyvstala otázka, zda tam Ravignan zůstane. Znamenalo to zcela přímo porušit jeho slovo vůči Císařským a Holanďanům. Je navíc tak velký rozdíl mezi tím, sloužit v řadě uprostřed davu, a ujmout se obrany obležené pevnosti, že Marlborough měl právo shledat, že se tím zneužívá velkorysosti jeho svolení. Válečné zákony nesměřovaly k ničemu menšímu než k tomu, vyjmout Ravignana z jakékoli kapitulace, bude-li pevnost dobyta, a dát ho bez okolků oběsit, čemuž Marlborough, ať by si k němu zachoval jakoukoli dobrou vůli, nebyl s to zabránit. Když se o této věci v táboře důkladně rokovalo, zatímco tam Ravignan byl, bylo rozhodnuto, že jeho čest ani dobrá víra války nesmějí být vystaveny v sázku, a už se uvažovalo, že ještě téhož večera pošlou do Bouchainu jiného velitele; ale Ravignan kladl méně cti do dodržení slova než do toho, aby neodešel z pevnosti, kde velel, před očima nepřítele, který se chystal k obléhání. Naléhal na Villarse, aby ho nechal se tam vrátit, a jeho naléhání bylo tak silné, že Villars, rozlícený obléháním zahájeným kvůli jeho chybám, jehož následky byly pro příští tažení tak hrozné, možná nebyl nerád, že obranu přenechá důstojníku tak zkušenému, jehož houževnatost by ještě podpořila vyhlídka na šibenici.
A tak Villars proti všeobecnému mínění vzal na sebe, že Ravignana pošle zpět, a ten si to nedal dvakrát říkat a hned se tam vrátil.
Spojení s pevností, zřízené s velkými pracemi, se nepodařilo udržet. Albergotti, který je střežil, byl odtamtud vyhnán a tato událost byla pokládána za rozhodující pro obléhání. Vyvolala vzájemná obviňování mezi Albergottim a Villarsem, která zašla velmi daleko. Na samém konci obléhání neopomněl obratný Ital žádnou úlisnost, aby se se svým velitelem usmířil. Navenek už nebylo nic znát; nikdo se nedal oklamat a po návratu si navzájem zasadili všechny rány, jaké mohli, ale se stejnou bezmocí. Villars dělal všemožné okázalé přípravy, jako by chtěl svést bitvu a pevnosti pomoci. Dodnes se neví, zda to skutečně zamýšlel. Chvástání netrvalo dlouho, vzdálil se, aby měl z čeho žít. Mezitím po obraně kratší než měsíc dal Bouchain 13. září bubnovat k vyjednávání a posádka byla jako válečný zajatec odvedena do Tournai. Nepřátelští generálové se se vší možnou velkorysostí rozhodli Ravignana nevšimnout a strávili měsíc opravou pevnosti. Byla tehdy polovina října.
Marlborough spěchal přeplout moře, aby podpořil svou velmi opuštěnou stranu a své vratké štěstí. Princ Evžen, s ním tak nerozlučně spojený týmiž zájmy, nebyl sám bez starostí, jak jsme viděli. Musel v Haagu udržet dobrou vůli Heinsiovu a jejich kliky, všechno tam dohodnout v Marlboroughově nepřítomnosti, a čekala ho vyhlídka na cestu do Německa k novému pánovi a k novému dvoru, s nimiž byl ve zlém. Tak silné důvody, a v tak pokročilé roční době, je přesvědčily, aby tažení ukončili. Naše armáda, nadmíru vyčerpaná a bez užitku, hned následovala jejich příkladu; každý na obou stranách se obrátil k zimním ubikacím. Villars byl přijat dost dobře, protože nebyl nikdo, kdo by ho v příštím tažení nahradil; Montesquiou strávil zimu na hranici jako v předchozích letech a z důvodu, který byl právě vysvětlen, byl dost málo spokojen s krátkou cestou, kterou podnikl ke dvoru.
Poznámky
Vysvětlivka: Armand de Béthune, vévoda z Charostu (1663–1747), syn vévody z Béthune a Fouquetovy dcery, přívrženkyně paní Guyonové; roku 1722 se stal vychovatelem Ludvíka XV.↩
Vysvětlivka: Nosič pláště (portemanteau) byl dvorský úředník, který opatroval klobouk, rukavice, hůl a kord svého pána či paní.↩
Vysvětlivka: Monseigneur vévoda z Bretagne, Ludvík (1707–1712), syn dauphina a paní Dauphine; po smrti rodičů v únoru 1712 byl krátce sám dauphinem a zemřel 8. března 1712 na spalničky.↩
Vysvětlivka: Maximilien de Béthune, vévoda ze Sully (1560–1641), hugenot a ministr financí Jindřicha IV. Jeho mladší bratr Philippe de Béthune († 1649) byl katolík a francouzský diplomat.↩
Ediční poznámka: Philippe de Béthune byl rytířem Řádu Svatého Ducha jmenován při promoci 31. prosince 1619, za Ludvíka XIII.; rok 1609 je Saint-Simonův omyl.↩
Vysvětlivka: Karel Bourbonský, hrabě ze Soissons, zpochybňoval legitimitu svého synovce Jindřicha II. Bourbonského, prince de Condé, narozeného roku 1588 až po otcově smrti, a tím i jeho přednost mezi princi krve.↩
Vysvětlivka: Nicolas Fouquet (1615–1680), vrchní správce financí od roku 1653; 5. září 1661 byl zatčen, odsouzen k vyhnanství, které král změnil v doživotní vězení, a zemřel roku 1680 v pevnosti Pignerol.↩
Vysvětlivka: Breve „d’affaires“ opravňovalo vstoupit ke králi i ve chvílích, kdy sedal na tzv. chaise d’affaires, tedy na pokojovou toaletu; patřilo k nejdůvěrnějším právům vstupu.↩
Vysvětlivka: Anglická královna Marie Modenská uprchla v prosinci 1688 po svržení Jakuba II. se svým půlročním synem, princem waleským Jakubem (III.), do Francie; útěk zorganizoval a královnu doprovázel pan z Lauzunu, který se tím vrátil do přízně Ludvíka XIV.↩
Vysvětlivka: François de Harlay de Champvallon (1625–1695), arcibiskup pařížský od roku 1671, oblíbenec Ludvíka XIV. Povýšením pařížského stolce na vévodství-pairství (Saint-Cloud) přibylo k šesti starobylým církevním pairstvím (arcibiskup z Remeše, biskupové z Laonu, Langres, Beauvais, Châlons a Noyonu) sedmé.↩
Ediční poznámka: Pařížské biskupství povýšil na arcibiskupství papež Řehoř XV. bulou z 20. října 1622. Pařížský biskup Henri de Gondi, kardinál z Retz, zemřel v srpnu 1622, ještě před vydáním buly; prvním arcibiskupem se stal jeho bratr Jean-François de Gondi, který kardinálem nebyl. Saint-Simon oba bratry slučuje.↩
Vysvětlivka: Jean-François Paul de Gondi, kardinál z Retz (1613–1679), synovec prvního pařížského arcibiskupa a jeho koadjutor, jeden z vůdců Frondy proti Mazarinovi a královskému dvoru.↩
Vysvětlivka: Shromáždění duchovenstva roku 1682 přijalo pod Harlayovým předsednictvím Prohlášení čtyř článků o svobodách galikánské církve, které omezovalo papežskou moc ve Francii; Řím je odsoudil.↩
Vysvětlivka: Narážka na úřednický původ: matka vévody z Béthune byla dcerou parlamentního prezidenta L’Escalopiera (viz výše), záliba v zasedání parlamentu je tedy podle kardinála dědictvím po předcích z řad soudců.↩
Vysvětlivka: V Anglii se roku 1710 dostali k moci toryové, nakloněni míru; Marlborough byl na konci roku 1711 zbaven všech úřadů.↩
Vysvětlivka: Roku 1711 Marlborough lstí překonal Villarsovy opevněné linie zvané „Ne plus ultra“ u Arleux (5. srpna) a pak oblehl Bouchain; byl to jeho poslední velký vojenský úspěch.↩