Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom devátý (1711)
Kapitola sedmnáctá
Spis o ztrátách hodnosti vévody a paira atd. — Dauphin se mnou mezi čtyřma očima. — Aféra kardinála z Noailles postoupena králem dauphinovi. — Příčiny tohoto postoupení. — Rozbor mezi vévodou z Beauvilliers a mnou ohledně preláta, kterého navrhnout dauphinovi, aby pod ním pracoval na aféře kardinála z Noailles. — Cesta do Fontainebleau přes Petit-Bourg. — Králova tvrdost v rodině. — Hrabě z Toulouse stižen kamenem. — Králova hudba na mši paní Dauphine. — Upřímně a trvale usmiřuji vévodu z Beauvilliers s kancléřem. — Rod a smrt prince z Nassau, místodržitele Fríska. — Smrt Penautiera; kdo to byl. — Smrt vévody z Lesdiguières, s níž zaniká toto vévodství-pairie. — Devět tisíc livrů penze z Lyonu vévodovi z Villeroy. — Smrt Pelletiera, bývalého ministra a generálního kontrolora. — Smrt Phélypeauxe, státního rady, kancléřova bratra. — Smrt Serranta a rytíře z Maulevrier; jejich rod. — Smrt princezny z Fürstenbergu; její rod, její povaha. — Rod jejího manžela. — Taburetka jí byla pozdě obratně opatřena. — Sňatek rytíře z Luxembourgu se slečnou Harlayovou. — Smrt kardinála z Tournonu. — Smrt a povaha maršála z Boufflers. — Nebezpečí, které mi při tom hrozí. — Smutný konec života. — Ohavnost lékařů. — Šlechetnost maršálky z Boufflers, která sotva přijímá od krále penzi dvanáct tisíc livrů.
Uprostřed všech těch starostí a záležitostí bylo třeba pracovat na spisu o našich ztrátách, jak si jej ode mne dauphin vyžádal. Odjakživa jsem je shromažďoval, nakolik jsem mohl, i s příležitostmi, které je způsobily. Tu zvídavost jsem měl od nejranějšího mládí; od té doby jsem ji neustále sledoval; ustavičně jsem se snažil poučit se o nich od starých vévodů a vévodkyň, kteří byli ve své době u dvora nejvíc doma a nejlépe zpraveni; ověřit si u jiných, co jsem se od nich dozvěděl, a hlavně získat pro sebe poslední jistotu od lidí bez titulu, starých, vzdělaných, zběhlých ve zvyklostech dvora a společnosti, kteří tam hodně pobývali a viděli věci na vlastní oči, a od starých předních sluhů. Jedny i druhé jsem naváděl na stopu a v rozhovoru je nenápadně přiměl vyprávět, co jsem si z nich zamýšlel vytáhnout. Zapisoval jsem si to průběžně; měl jsem tedy všechen materiál, k němuž jsem průběžně připojoval i ztráty z mé doby, jichž jsem byl svědkem spolu s celým dvorem. Bez takového náskoku by mi byla sbírka nemožná a pátrání by mě zavedlo příliš daleko. Ale uspořádání, jaké si dauphin přál, bylo přesto prací dlouhou a namáhavou. Nikdo mi v ní nemohl pomoci. Pan z Chevreuse opět nebyl v Marly. Pan z Beauvilliers byl příliš zaměstnán; neodvážil jsem se použít ani písaře; přesto jsem s tím byl ke konci pobytu hotov. Pan z Beauvilliers mohl tu práci projít jen zběžně. Pan z Chevreuse, jemuž jsem ji poslal, ji prozkoumal důkladně. Potom jsem ho z Marly zajel navštívit do Dampierre, kde jsem přespal jednu noc. Zdál se s ní spokojen a nic v ní neopravil. Připojil jsem k ní krátkou předmluvu určenou dauphinovi. Celé to dílo se najde mezi Doklady. Od doby, kdy bylo dokončeno, by se k němu dal napsat podivný dodatek.
Připojil jsem spis, který mohl být mnohem lepší, kdyby nebyl napsán tak narychlo, ale který jsem pokládal za správné předložit dauphinovi v celé jeho původní podobě a vysvětlit mu, při jaké příležitosti vznikl. Bylo to v době, kdy kardinál z Bouillonu odešel ze království a poslal králi svůj drzý dopis; tehdy si jej ode mne maršál z Boufflers vyžádal o domech lotrinském, bouillonském a rohanském, a to tak spěšně, že jsem jej napsal nadvakrát během jediného dne. Myslel, že ho bude moci použít v kritické chvíli; nepoužil ho vůbec — to je vždy osud všeho, co se týká vévodské hodnosti. Upozornil jsem dauphina, že přehled změn, k nimž došlo v naší hodnosti za této vlády, je připraven k předložení. Připojil jsem k němu ve prospěch vysoké šlechty dopis, který král napsal svým velvyslancům a jiným vyslancům u cizích dvorů 19. prosince 1670 o zrušení sňatku Mademoiselle s panem z Lauzunu1, protože mým záměrem, jak už bylo možno vidět, nebylo o nic méně ji vyzdvihnout než poukázat na úpadky naší hodnosti.
Jakkoli byl dauphin zaměstnán záležitostí, z níž se později zrodila proslulá bula Unigenitus a kterou mu král zčásti předal, určil mi hodinu ve svém kabinetu. Stálo mě dost práce schovat po kapsách všechno, co jsem mu měl donést, tak aby nebylo znát, jak jsou nacpané. Několik papírů uložil mezi své nejdůležitější, ostatní k jiným, které nebyly o nic méně důležité, a já jsem zatím obdivoval čistý a přesný pořádek, v němž je všechny udržoval navzdory tak častému stěhování dvora, které mu nebylo nejmenší starostí. Dříve než je zamkl, chtěl přelétnout očima náš úpadek a zděsil se počtu článků. Jeho údiv ještě mnohem vzrostl, když jsem mu několika slovy naznačil obsah posledního článku, který zahrnoval nesčetné věci, z nichž mohlo být stejně tolik dalších článků, ale které jsem shrnul dohromady, abych ho méně unavil a aby to nevypadalo jako celý svazek. Přečetl jsem mu předmluvu a vysvětlil mu prameny, z nichž jsem čerpal, co předcházelo mé době. Obdivoval rozsah práce, uspořádání a pohodlnost obou různých rejstříků; poděkoval mi za námahu, kterou jsem s tím měl, jako bych na tom sám nebyl zainteresován; opakoval mi, že když jsem si to tak přál, nemůže litovat námahy, kterou mi způsobil chronologický pořádek, jejž si ode mne vyžádal a který jsem tak jasně nahradil uspořádáním rejstříků — nezatajil jsem mu, že mě právě to stálo nejvíc práce. Řekl jsem mu, že u prince povrchního a méně dychtivého věcem důkladně porozumět a znát je do hloubky bych se byl dobře chránil předložit obě díla najednou, aby se nespokojil s rejstříky a jejich výtahy; ale že doufám, že to, co jsem udělal pro jeho úlevu a pro okamžité ukojení první zvědavosti, nebude překážkou k četbě celých článků, v nichž najde ještě docela jiné věci, než mohly výtahy obsáhnout. Dal mi slovo, že to všechno ve Fontainebleau přečte od začátku do konce, že to přečte, aby si tím naplnil hlavu, a že si o tom potom se mnou promluví. Dodal, že to odkládá do Fontainebleau, kam se mělo brzy jet, jen proto, že je kromě běžných věcí zavalen záležitostí, kterou mu král předal téměř celou a která ho zaměstnávala tím víc, že se v ní jednalo o náboženství.
Neuznal jsem za vhodné prodlužovat slyšení, k jehož předmětu jsem neměl co dodat a v němž jsem neviděl, že by byl ochoten mluvit se mnou o něčem jiném. Protože se dál nesvěřil se záležitostí, která ho tolik zaměstnávala, a vskutku až příliš, spokojil jsem se tím, že jsem ho pochválil za čas, který jí byl ochoten věnovat, a v hrubých rysech mu vyložil, jak žádoucí by bylo, aby rychle skončila, a jak nebezpečné jsou vášně a půtky, které by ji protahovaly a zatemňovaly. Odpověděl mi na to se svou obvyklou pokorou k sobě samému a s laskavostí ke mně, načež jsem odešel. Hned potom jsem šel podat zprávu o tomto krátkém slyšení vévodovi z Beauvilliers; byl nadšen tím, jak proběhlo; ale stejně jako dauphin byl celý pohlcen záležitostí, o níž se mi princ právě letmo zmínil.
Rozumí se, že to byla záležitost kardinála z Noailles, z níž se později zrodila proslulá konstituce Unigenitus; čtenář si tu vzpomene, co o ní bylo dříve řečeno a vysvětleno (viz výše). Temní strůjci tohoto hlubokého pletiva, nanejvýš spokojeni, že je tak dobře vedli a že kardinála z Noailles zatlačili do obrany, z níž mu u krále dokonce dělali zločin, byli přesto v starostech, když viděli, že se ten kardinál vrátil ke dvoru a dostal u krále docela příznivé slyšení, ačkoli předtím dosáhli toho, že mu bylo zakázáno se tam ukazovat — zákaz byl tedy krátkého trvání. Král, zmítaný kouzly svého zpovědníka, jež na straně paní z Maintenon podporovala kouzla biskupa z Meaux a podrážděná nemotornost La Chétardieho, faráře od Saint-Sulpice2, odporoval jen stěží ze své staré záliby v kardinálovi z Noailles a z úcty, kterou k němu pojal a která šla až k velebení. Postřehli, že ať dělají jakékoli pokroky, kardinálova přítomnost je buď mate, nebo aspoň uvádí krále do nevolnosti, která je držela v šachu. Lék, který na to našli, byl dát záležitost předat dauphinovi, když mu král předával tolik jiných, když se z králova přání a k jeho úlevě s autoritou vměšoval do všech a když všichni ministři pracovali u tohoto prince. Král, unavený touto záležitostí, na tento návrh snadno přistoupil. Nařídil tedy dauphinovi, aby pracoval na jejím ukončení, aby ho ušetřil podrobností a podával mu o ní zprávu jen v hrubých rysech, a to jen tehdy, bude-li to nutné.
Nic se nepřátelům kardinála z Noailles nehodilo lépe. Byl jediný, kdo zůstal naživu ze tří prelátů, kteří bojovali proti arcibiskupovi z Cambrai za bouře kvietismu a kteří ho u dvora svrhli a v Římě dali odsoudit3. Už to jediné slovo vysvětluje, jak se hodilo předat nynější záležitost dauphinovi, oddanému naprosto vévodovi z Beauvilliers a hodně i vévodovi z Chevreuse , stále stejně vášnivě oddanému svému dávnému učiteli, vychovanému ve všech jejich zásadách o věroučných otázkách a jemuž doufali vštípit i stejné smýšlení o Římě a o nesmírných hrůzách jansenismu a jansenistů. Dauphin přitom víc než jednou ukázal v plné radě a okázale, ve velmi důležitých záležitostech, které tam jezuité měli svým jménem, že spravedlnost a jeho vlastní úsudek převáží nad jakoukoli náklonností; ale počítali, že v této záležitosti získají obojí, když mají za zády tak mocně oba vévody, tak spjaté s otcem Tellierem. Když jsem o tom několik dní nato rozmlouval s vévodou z Beauvilliers, s nímž jsem jel z Marly do Saint-Germainu, o předání této záležitosti dauphinovi, snadno jsme se shodli, že je třeba mu navrhnout nějakého biskupa, aby na ní pod ním pracoval a vykonával vůči stranám jeho příkazy, a probírali jsme preláty, kteří by se k tomu mohli hodit. Jmenoval jsem mu bývalého biskupa z Troyes4. Na něj mě přivedlo několik důvodů. Byl to muž duchaplný a učený, který měl navíc znalost a mluvu světa, v němž byl velmi zběhlý; vynikal na všech shromážděních duchovenstva, kde často sjednotil mínění; u dvora se ocitl v důležitých a velmi protichůdných svazcích, aniž padlo podezření na jeho poctivost. V církevních záležitostech si udržel dobré vztahy se všemi i s jezuity; v této byl nový, protože se už řadu let vzdal úřadu a žil v ústraní v Troyes; konečně jeho přímost a zbožnost nemohly být podezřelé při zcela kajícném životě, který si zvolil zcela dobrovolně a v němž vytrvával už tak dlouho. Všechny ty vlastnosti spolu s duchem uhlazeným, mírným, povolným, přístupným, vemlouvavým, jaký byl vlastně jeho, se mi zdály jako stvořené pro záměry úřadu, o nějž šlo. Vyložil jsem ty důvody panu z Beauvilliers, který proti nim neměl co namítnout, kromě toho, že pan z Troyes je přítelem kardinála z Noailles; a od toho jsem ho nemohl odvrátit, ať jsem mu namítal cokoli. Přešel jsem tedy k jinému a mluvil jsem s ním o Besonsovi, arcibiskupovi z Bordeaux, rovněž přístupném, velmi vzdělaném, váženém, přeloženém z Aire do Bordeaux otcem de La Chaise, zkrátka příteli jezuitů, který nemohl být podezřelý.
Vévoda ten návrh neodmítl, ale mluvil se mnou o Bissym, biskupovi z Meaux, jako o nejvhodnějším k práci pod dauphinem. Ten ještě nesňal masku; udržoval s kardinálem z Noailles uctivě dobré vztahy, zatímco ve všem ve shodě s otcem Tellierem ho tajně podřezával u paní z Maintenon. Ostře jsem se tedy postavil proti této volbě a řekl jsem mu, co jsem věděl o ctižádosti a pletichách tohoto preláta v Římě, když byl biskupem v Toulu, o příčinách jeho tvrdošíjného odmítnutí arcibiskupství v Bordeaux, které by ho vytrhlo z jeho prostředí, a mnoho jiných věcí, které nebudu opakovat a které se většinou nacházejí jinde (viz výše). Tu se mi pan z Beauvilliers přiznal, že o něm už mluvil s dauphinem; a když jsem se ohradil ještě víc a pak mu mírněji vytkl zbytečné rozebírání, když je volba už učiněna, otřásl jsem jím a zahlédl jsem možnost přidat k tomu z Meaux toho z Bordeaux pro tuto práci pod dauphinem. Teď ještě není čas říci o této záležitosti víc. Král byl v Marly od smrti Monseigneura, totiž přijel tam z Meudonu v noci ze 14. na 15. dubna, a zdržel se tam, jak jsem už poznamenal, kvůli nezdravému vzduchu — Versailles bylo plné neštovic — a s ohledem na prince, své vnuky. Byl v Marly celé tři měsíce a odjel odtud ve středu 15. července, když tam odbyl radu a poobědval; projel Versailles, kde na chvíli vystoupil do svých komnat, a jel přenocovat do Petit-Bourgu k d’Antinovi a nazítří do Fontainebleau, kde zůstal do 14. září. Tuto maličkost, k níž došlo při příležitosti této cesty, bych vynechal, kdyby nepomáhala stále víc vystihnout povahu krále. Paní vévodkyně z Berry byla poprvé těhotná, skoro ve třetím měsíci, cítila se velmi zle a měla dost silnou horečku. Pan Fagon shledal velmi nevýhodným, kdyby jí cestu o několik dní neodložili. Ani ona, ani pan vévoda z Orléans se o tom neodvážili promluvit. Pan vévoda z Berry o tom bojácně utrousil slovo a byl špatně přijat. Paní vévodkyně z Orléans, ještě bojácnější, se obrátila na Madame a na paní z Maintenon, které, ač ani jedna neměla paní vévodkyni z Berry nijak zvlášť ráda, shledaly tak riskantním nechat ji odjet, že o tom s podporou Fagona promluvily s králem. Bylo to marné. Nedaly se odradit a ten spor trval tři nebo čtyři dny. Skončil tím, že se král doopravdy rozzlobil a že se na základě ústupku cesta konala lodí místo v králově kočáře.
Uskutečnit to dalo další práci: vymoci, aby paní vévodkyně z Berry odjela z Marly 13., přenocovala v Palais-Royal, 14. si tam odpočinula a 15. se nalodila, aby dorazila do Petit-Bourgu, kde měl ten den nocovat král, a 16. přijela jako on do Fontainebleau, ale stále po řece. Pan vévoda z Berry dostal svolení jet s paní manželkou; ale král mu rozzlobeně zakázal vycházet z Palais-Royal kamkoli, i do Opery, a to oběma, ačkoli se tam z Palais-Royal chodilo, aniž se vyšlo ven, po rovině z komnat do lóží pana vévody z Orléans. Dne 14. jim král pod záminkou, že se posílá zeptat, jak se mají, dal tytéž zákazy zopakovat, a to i panu [vévodovi] a paní vévodkyni z Orléans, jimž je dal už při jejich odjezdu z Marly. Zašel tak daleko, že je dal i paní ze Saint-Simon, pokud jde o paní vévodkyni z Berry, a přikázal jí, aby ji nespustila z očí, což jí bylo jeho jménem zopakováno ještě v Paříži. Lze si představit, že jeho rozkazy byly přesně vykonány. Paní ze Saint-Simon se nemohla ubránit tomu, aby nezůstala a nespala v Palais-Royal, kde jí dali komnaty královny matky. Po celou dobu, co tam byli, se tam hrálo vysoko, aby se pan vévoda z Berry utěšil ve svém vězení.
Kupecký prévôt dostal rozkaz připravit pro cestu lodě; měl tak málo času, že byly špatně vybrány. Paní vévodkyně z Berry se nalodila 15. a přijela s horečkou v deset hodin večer do Petit-Bourgu, kde se král zdál rozzářený tak přesnou poslušností.
Nazítří ji paní Dauphine viděla nastupovat na loď. U melunského mostu to málem skončilo neštěstím; loď paní vévodkyně z Berry narazila, málem se převrhla a s velkým rachotem se rozevřela, takže byli ve velmi velkém nebezpečí. Vyvázli z toho se strachem a zdržením; vystoupili ve velkém zmatku ve Valvinu, kde na ně čekaly jejich vozy, a do Fontainebleau přijeli ve dvě hodiny po půlnoci. Král, nadmíru spokojen, ji nazítří ráno navštívil v krásných komnatách královny matky, které vždy obývali zesnulý anglický král a anglická královna a po nich Monseigneur. Paní vévodkyně z Berry, kterou od příjezdu nutili ležet v posteli, potratila a v úterý 21. července kolem šesté ráno porodila dceru. Paní ze Saint-Simon to šla oznámit králi hned při jeho prvním probuzení, dřív než byli povoláni ti, kdo mají velké právo vstupu; nezdál se tím příliš dojat, a poslušnosti dosáhl. Vévodkyně z Beauvilliers v doprovodu markýzy z Châtillonu, kterou určil král — jedna jako vévodkyně, druhá jako dáma z urozeného rodu —, měly tu otravnou povinnost odvézt plod do Saint-Denis. Protože to byla jen dcera, utěšili se, a také tím, že šestinedělí nemělo žádné zlé následky. Pan hrabě z Toulouse, jehož už dva měsíce v Marly sužovaly velké bolesti močového měchýře, tam ke konci už skoro nikoho nepřijímal. Král ho víckrát navštívil, ale chtěl také, aby jel do Fontainebleau zároveň s ním. Ačkoli nesnesl žádný povoz a ještě méně jízdu na koni, vykonal tu cestu lodí a téměř nemohl vycházet ze svého pokoje, ani jen ke králi, a to velmi zřídka, po celou dobu pobytu ve Fontainebleau. Tak nic nemohlo osvobodit od cest a tak dával král svým lidem zakusit, že je nade vším. Po příjezdu prokázal paní Dauphine tu galantnost, že na její mši posílal celou svou hudbu, jak předtím chodila na mši Monseigneura. Dauphinovi na tom, aby ji měl na své mši, nijak nezáleželo; slýchal ji obvykle časně a vždy v takovém soustředění, které by se s hudbou sotva snášelo, tím spíš, že ji měl velmi rád. Bylo to vyznamenání, o něž paní Dauphine nežádala; velmi ji potěšilo a ukázalo dvoru velkou úctu k ní.
Jakmile jsme byli ve Fontainebleau, přemýšlel jsem stále víc, jak bych mohl dosáhnout upřímného usmíření vévody z Beauvilliers s kancléřem; s prvním jsem dál mluvil o synovi, aniž jsem mu kdy jmenoval otce, a vyzdvihoval jsem u něho synovo obrácení poslušností, kterou projevoval naprosto ve všem, co jsem mu od vévody vyřizoval. Viděl jsem vévodu tak spokojeného, že jsem usoudil, že je čas ho docela vyzkoumat, abych měl jistotu, že syn zůstane v úřadu, v což jsem měl velké naděje, ale ještě ne plnou jistotu, po níž jsem toužil. Provedl jsem to při jednom rozhovoru v Jelení galerii; vévoda od ní měl klíč, vcházelo se do ní zdola od jeho schodiště a tam obvykle rád mluvil mezi čtyřma očima a procházel se bez obav, že ho někdo vyruší. Po několika slovech o Pontchartrainovi jsem z něho vytáhl to rozhodující slovo, že bude-li se s Pontchartrainem dát vyjít, je pro to nechat ho v úřadu, když už v něm je, dokonce spíš než tam dosadit jiného, lepšího, jen aby se zabránilo sesazení. Velmi jsem panu z Beauvilliers poděkoval a utvrdil jsem ho, jak jsem nejlépe uměl, v rozhodnutí, pro něž jsem se tolik nadřel. Když jsem měl jistotu, že Pontchartrain nebezpečí unikl a že bude-li se k vévodovi dál chovat, jak se choval — a strach mu nedovolí zakopnout —, nemá se už čeho bát a vděčí za svou záchranu vévodovi z Beauvilliers, usoudil jsem, že nastala chvíle pokusit se o velký úder, který jsem chystal; pochopil jsem však, že je-li usmíření vůbec možné, bude jen vynucené a takříkajíc proti vůli obou.
Vévoda byl příliš oprávněně rozhořčen a příliš si byl vědom své síly, než aby chtěl slyšet o kancléři; a ten byl příliš pobouřen, když viděl, že všechna přízeň a moc, s nimiž tak rozumně počítal za Monseigneura a z nichž už předem velkou část požíval, přešly smrtí toho prince na vévodu z Beauvilliers, než aby snesl, aby se s ním mluvilo o ponížení sklonit se před tímto mužem, na něhož si zvykl útočit a jejž si zvykl nenávidět, a svolit, že mu učiní první krok.
Pln svého nápadu jsem jednou odpoledne zašel do kancléřství, kde bydlel, v hodinu, kdy jsem ho mohl zastihnout samotného a kdy nás nikdo nevyruší. Měl podél svých komnat a na stejné úrovni malou soukromou zahradu, kterou nazýval svou Kartouzou a která jí vskutku připomínala; rád se v ní procházel sám a často se mnou mezi čtyřma očima. Jakmile mě viděl vstoupit do svého kabinetu, odvedl mě do té zahrádky, dychtivý popovídat si po našem dlouhém odloučení v Marly, a protože do Fontainebleau právě přijel a viděl jsem ho tam jen jeden nebo dva večery mezi lidmi. Tam jsem se ho po dost krátkém, neurčitém rozhovoru lidí, kteří se všeho jen dotýkají, protože si mají mnoho co říci, zeptal — v souvislosti s prací ministrů u dauphina a s novou velikostí vévody z Beauvilliers, jež ho velmi trápila —, zda ví o všem, co se odehrálo v Marly, a zda mu o tom jeho syn podal zprávu. Podle toho, co mi řekl a co se jeho věci nijak netýkalo, jsem se na kancléře podíval a zeptal se, zda mu syn neřekl nic zvláštnějšího a zajímavějšího. Ujistil mě, že ne, a zvědavě čekal, co tím myslím. „Ach, nuže tedy, pane,“ pokračoval jsem, „dozvězte se tedy, o čem nevíte kvůli své ustavičné nepřítomnosti v Marly a kvůli své vášni pro Pontchartrain, odkud byste se nejraději nehnul, a čemu vás snad toto chování vystavuje: Váš pan syn byl na krok od toho, aby byl vyhnán. — Ach,“ odpověděl mi a pokrčil rameny, „při tom, jak se chová, a při hloupostech, kterých se každý den dopouští, je to neštěstí, které očekávám každou chvíli.“ Pak se ke mně velmi rozrušeně obrátil: „Ale vyprávějte mi to tedy,“ dodal, „a jak to s ním je.“ Řekl jsem mu, oč šlo, a všechno, co jsem pokládal za nejschopnější ho vylekat, dával jsem ale pozor, abych mu neukázal nic, co by ho mohlo přimět jen trochu pochybovat o vévodovi z Beauvilliers, a nechával jsem ho naopak v domnění, že jde o účinek jejich nenávisti a vévodova nového vlivu, což vícekrát prudce vyjádřil. Dlouho jsem ho držel mezi dvěma ohni, jako jeho syn mezi nimi skutečně dlouho byl, a jeho v netrpělivosti, jak to skončí a jak to s jeho synem je, a schválně jsem tu netrpělivost vystupňoval až k nejvyššímu zděšení. Pak jsem mu řekl, že je zachráněn; že se tentokrát už nemá čeho bát a že mám dokonce důvod se domnívat, že by ho mohl podporovat ten, kdo ho zachránil. Hle, kancléř si oddechne, objímá mě a dychtivě se ptá, kdo může být ten šlechetný přítel, jemuž vděčí za záchranu svého postavení. Nespěchal jsem s odpovědí, abych ho ještě víc podráždil, a vrátil jsem se ke krajnímu a bezprostřednímu nebezpečí, z něhož bylo vysvobození téměř neuvěřitelné. Kancléř se jen třásl netrpělivostí a ptal se mě ráz na ráz na jméno toho, jemuž za všechno vděčí a jemuž chce být bez míry oddán po celý život. Ještě jsem ho provedl tím, jak nesmírný je to závazek a jaké city mu kancléř i celá jeho rodina dluží; a když se mě znovu zeptal, kdo to tedy je a zda mi ho nikdy neprozradím, pohlédl jsem na něho upřeně a přísně, což mi vůči němu příliš nepříslušelo, ale co jsem pokládal za nutné si tentokrát osobovat: „Jak budete užaslý,“ řekl jsem mu, „až uslyšíte to jméno, které byste měl líbat; a jak se budete stydět! Ten muž, kterého bez příčiny nenávidíte, na něhož všude neustále útočíte, zkrátka pan z Beauvilliers,“ — a přitom jsem zvýšil hlas a vrhl na něho ohnivý pohled — „je ten, na němž jen záviselo, aby Vašeho syna nechal vyhnat, stačilo jen nechat věcem volný průběh, a který ho zachránil a ještě ho upevnil v úřadu. Co na to řeknete, pane?“ dodal jsem jedním dechem. „Věřte mi, jděte se schovat. — Co na to řeknu,“ odpověděl kancléř hlasem přerývaným dojetím, „je, že jsem navždy jeho služebníkem a že není nic, co bych neudělal, abych mu to dokázal;“ pak se na mě podíval a s povzdechem mě objal: „To je ovšem Vaše dílo, v tom Vás poznávám; ach, jak to cítím! Ale od pana z Beauvilliers je to obdivuhodné v postavení, v jakém je, a při tom, jak spolu vycházíme. Zapřísahám Vás, jděte za ním, řekněte mu, že se mu vrhám k nohám, že objímám jeho kolena, že jsem jeho po celý život; ale předtím Vás zapřísahám, vyprávějte mi všechny ty podrobnosti, z nichž jste mi řekl jen to hlavní.“
Tu jsem už nedělal žádné potíže: vylíčil jsem mu velmi obšírně to, co jsem pokládal za nutné zde zkrátit, a už jsem nešetřil tajemství, které mi uložil pan z Beauvilliers a které jsem pak skrze sebe uložil Pontchartrainovi, když vévoda později chtěl, abych s ním jeho jménem mluvil. Tento velmi přesný, ale pečlivě podložený a do podrobností vylíčený výklad uvrhl kancléře do studu, do zmatku, do lítosti, do obdivu, do vděčnosti, jaké byly hodny muže jeho přímosti a jeho ducha. Zdvojnásobil díky, které mi vzdával za tak význačnou službu, kterou jsem prokázal jemu i jeho synovi, a to v době, kdy jsem s ním byl tak nespokojen; ale že on si to musí pamatovat po celý život a ve všem se podrobit, jak budu chtít. Odpověděl jsem kancléři, že pokud jde o mne, je to vůči němu jen splácení mých dluhů, ale že veškerou svou vděčnost má obrátit k vévodovi z Beauvilliers, který, ač od něho a často i od jeho syna zakusil jen jízlivost a nepříjemné jednání, ho přesto zachránil z čiré šlechetnosti, z náboženského přemáhání, aniž byl k tomu sebeméně povinen, když stačilo jen mlčet a nechat ho padnout, a to navíc v době, kdy je třeba přiznat, že ho nepotřeboval a podle všeho lidského zdání nikdy nebude potřebovat ani jeho, ani jeho syna.
Kancléř zcela otevřeně připustil, že by ho nikdy nenapadlo, že tam najde svou záchranu; stejně tak se poddal veškerému studu, který jsem v něm ještě chtěl vzbudit za jeho předsudky a jeho chování k panu z Beauvilliers, znovu dodal, že mu chce být navždy a bez míry oddán a že se nemůže dočkat, až se to vévoda dozví od něho samého. Prosil jsem ho, aby s tím počkal, dokud vévodu nepřipravím na to, že jsem vyzradil jeho tajemství, a — což jsem mu neřekl — aby byl ochoten přijmout jeho hold a usmířit se s ním. Zapřísahal mě, abych neztrácel ani okamžik a ujistil vévodu, že je mu bez výhrady oddán; že ho prosí, aby mu ve vážných věcech ponechal svobodu názoru v radě, ale že až na to se vždy přikloní k jeho mínění, kdykoli to bude možné; že to nikdy neopomene ve věcech, které nebudou skutečně důležité, a že nebude-li se moci ve věcech důležitých vždy přiklonit k jeho mínění, řekne prostě to své, aniž se s ním kdy bude přít nebo hádat; zkrátka že vévoda celým jeho chováním uvidí, jak přesně dostojí svým závazkům a jak věrná a úplná bude v každém ohledu jeho oddanost a vděčnost.
Šel jsem rovnou k vévodovi z Beauvilliers, jemuž jsem bez obalu vylíčil celý rozhovor, který jsem právě vedl. Zčervenal a s jistým malým hněvem se mě zeptal, kdo mě o to žádal. Odvětil jsem mu, že já sám; že mu netajím, že mým přáním a nakonec i záměrem vždy bylo usmířit ho s kancléřem, jehož nebezpečí kalilo všechnu radost mého života. Krátké, ale živé rozvedení v tomtéž smyslu, které jsem připojil, vévodu uklidnilo natolik, že mi byl vděčen, ne za tu věc, ale za cit, který mě k ní vedl. Hned jsem mu dost snadno vysvětlil, že mu v jeho postavení nejen vůbec nic nehrozí, ale že ta tak bezplatná a tak málo zasloužená šlechetnost k němu připoutá kancléře i jeho syna závazkem takové povahy, že se od něho nikdy nebudou moci odloučit, a ušetří mu námahu dokonat zkázu jednoho a nutně pokračovat v práci na zkáze druhého — syna jsem pokládal jen za vedlejšího —, ale že jakmile se upřímně spojí s otcem, jsem přesvědčen, že v něm najde zdroje, které mu budou vždy ulehčením a stanou se velmi užitečnými státu. Vévoda, zcela obměkčen, mi uložil skromné pozdravy pro kancléře a vzkaz, že je rád, že může jemu i jeho synovi ukázat, jak se v něm mýlili; že závazky, které chce přijmout pro radu, jsou příliš silné; že je správné, aby si v ní oba zachovali plnou svobodu; že z ní je třeba odstranit jen jízlivost a prudkost; a že ho ujišťuje, že bude vždy, nakolik to bude moci, nakloněn tomu, o čem usoudí, že by mu mohlo být milé.
Hned nato jsem si na vévodovi a vzápětí na kancléři vymohl, že stranou všech vzájemných předsudků budou o záležitostech týkajících se Říma a otázky jansenismu mluvit v radě umírněně, že tam sice řeknou všechno, co bude k věci a k jejich mínění, ale tak, aby si navzájem projevovali vzájemnou úctu i v těch věcech, které se jich obou tolik dotýkaly a tak protichůdným způsobem. Dostal jsem na to slovo od obou, a ochotně, a oba je od té doby vždy velmi přesně dodržovali. Dobře jsem se střežil sdělit kancléři, jak mě vévoda z Beauvilliers zprvu přijal; všechno ostatní jsem mu řekl. Hořel nedočkavostí, aby to velké usmíření s ním sám zpečetil; ale vévoda, vždy a někdy až příliš opatrný, chtěl odklad deseti nebo dvanácti dnů, aniž jsem chápal proč. Měl jsem podezření, že jelikož byl zaskočen a jako by k tomu donucen, myslel si, že ten čas potřebuje, aby se vůči kancléři zcela přemohl a neudělal nic nevlídně. Kancléř to však vůbec netušil, ale jeho netrpělivost ho přiměla poprosit mě, abych vévodu snažně požádal o svolení, aby při první radě využil té malé dlouhé a temné chodbičky, která měla na jedné straně pokoj prvního komorníka ve čtvrtletní službě a na druhé rozlehlou skříň a byla jediným vchodem z předpokoje do králova pokoje, a aby tam, až tam budou procházet skoro zároveň, se k němu přitiskl, vzal ho za ruku a vyjádřil mu aspoň touto němou řečí to, co mu ještě nesměl volně říci. Vévoda svolil a tak se to i stalo.
Po deseti nebo dvanácti dnech mi pan z Beauvilliers uložil, abych kancléře upozornil, že k němu nazítří po obědě přijde s vévodou z Chevreuse, který s ním potřebuje mluvit, a — což mě velmi překvapilo — abych ho požádal, aby mu před tímto třetím, před nímž přitom nic netajil a který byl kancléřovým zvláštním přítelem, nic nedával najevo; nechtěl ani, abych při tom byl. Návštěva proběhla jen zdvořile, i když s větší vřelostí, než jaká mezi nimi do té doby bývala. Když skončila, požádal vévoda z Beauvilliers vévodu z Chevreuse, aby ho nechal s kancléřem samotného. Tu přišly díky z jedné strany, objetí a ujišťování o upřímném přátelství z obou. Kancléř se nijak nezdráhal přiznat, že je ve všech bodech poražen a ve všech ohledech zavázán. Aby to zkrátili, odvolali se na všechno, co jsem jim tlumočil od jednoho k druhému; dohodli se, že jejich usmíření zůstane tajné, aby se předešlo řečem a dohadům; a rozešli se nesmírně spokojeni jeden s druhým. Vévoda z Chevreuse čekal na svého švagra, s nímž odešel, a kancléř zařídil, aby byl zastižen sám a aby u něho během jejich návštěvy nikdo nebyl. Vévoda i kancléř mi oba vylíčili, co se tam odehrálo, a oba mě požádali, aby jejich styk dál procházel mnou. Oba mi také dlouho vyprávěli, jak to mezi nimi chodí v radě.
Kancléř a jeho žena mi nepřestávali děkovat. Pontchartrain, povolný z nutnosti, v níž mě potřeboval, ze strachu i ze studu, mi neřekl ani slovo o kapitánství pobřežní stráže v Blaye, ani já jemu. Obdivoval jsem tu houževnatost, a měl jsem tehdy všechny trumfy v ruce, abych ho přiměl ustoupit, ale nechtěl jsem se o tom ani v nejmenším zmínit, ani jim dát věřit, že by tak malý předmět mohl mít jakýkoli podíl na záměru namáhavého díla, které jsem právě vykonal. Jeho úspěch mi přinesl tu nejcitelnější a nejčistší radost; a měl jsem i tu, že toto přátelství mých dvou nejdůvěrnějších přátel trvalo opravdové, věrné, celistvé, bez mezer a bez vrásek, dokud žili. Paní z Beauvilliers z toho měla nakonec velkou radost a dala mi to najevo, stejně tak pan a paní z Chevreuse, jimž to pan z Beauvilliers netajil. Svět o tomto usmíření dlouho nevěděl. Tak změněné chování obou těch mužů v radě otevřelo nakonec oči ostatním ministrům a pozvolna potom i dvořanům. Nové zřízení vévodství Chaulnes, o tři měsíce pozdější než to všechno, bylo nějakou dobu pokládáno za příčinu smíru, kterého si všimli teprve dlouho nato; ale nakonec časem všechno vyjde najevo a přišlo se i na skutečný původ. Před prvním štolbou jsem z toho nemohl dělat tajemství po tom, co mezi ním a mnou o tom proběhlo. Usmíření bylo dovršeno během prvních čtrnácti dnů ve Fontainebleau; jeho pobyt v Armainvilliers mu tu radost oddálil až skoro do konce pobytu.
Princ z Nassau, dědičný místodržitel provincií Frísko a Groningen, utonul při přeplavbě přes Moerdijk5. Kvůli dešti se mu nechtělo vystoupit z kočáru a přestoupit do jiného plavidla než do toho, na něž ho nalodili. Koně se splašili a způsobili všechen zmatek. Zahynuli s ním jen dva nebo tři lidé. Od smrti krále Viléma, který ho učinil dědicem všeho, čeho jen mohl, přijal jméno prince oranžského. Pensionář Heinsius, všemocný v Holandsku a nejspolehlivější a nejoddanější chráněnec krále Viléma, ho chtěl učinit místodržitelem republiky. Byl urostlý, duchaplný, pilný, vlídný, oblíbený; na svůj věk sliboval nesmírně mnoho; oženil se se sestrou hesensko-kasselského lankraběte, pozdějšího švédského krále. Zanechal ji těhotnou s jediným synem, který rovněž nese jméno prince oranžského, který se oženil s dcerou anglického krále Jiřího II., který je hrbatý a velmi ošklivý, ale má mnoho ducha a ctižádosti a nic neopomíjí, aby dosáhl místodržitelství republiky, od něhož se však zdá být ještě dost daleko6.
Penautier zemřel ve velmi vysokém věku v Languedocu. Z malého pokladníka se stal pokladníkem duchovenstva a pokladníkem languedockých stavů a nesmírně zbohatl. Byl to vysoký muž, velmi urostlý, velmi galantní a velmi okázalý, uctivý a velmi úslužný; měl mnoho ducha a velmi se pohyboval ve společnosti; byl také zapleten do aféry Brinvilliersové a jedů, která natropila tolik hluku, a uvězněn ve velkém nebezpečí života7. Je neuvěřitelné, kolik lidí, a to z nejpřednějších, se pro něho angažovalo, v čele s kardinálem Bonzi, tehdy ve velké přízni, a ti ho z toho vysekali. Ještě dlouho potom si podržel své úřady i přátele; a ačkoli jeho pověst tou aférou velmi utrpěla, zůstal ve společnosti, jako by žádnou neměl. Z jeho kanceláří vzešlo mnoho finančníků, kteří udělali velké jmění. Jmění Crozata, jeho pokladníka, zná celý svět.
Vévoda z Lesdiguières zemřel v Paříži v osmdesáti pěti letech bezdětný a s ním vymřelo toto vévodství-pairie8. Byl to slabomyslný dvořan, bratr vévody a maršála z Créqui, kteří byli čímkoli jiným. Mluvil jsem o něm pod jménem Canaples, které nosil v době, kdy dvorstvo paní vévodkyně z Bourgogne jelo do Lyonu jí naproti — tam velel —, a při příležitosti jeho sňatku. Jeho žena, která měla mnoho z ducha Mortemartů, se dopustila té hlouposti, že ho oplakávala. Hodně se jí vysmívali: „Co chcete,“ řekla, „ctila jsem ho jako otce a milovala jako syna.“ Vysmívali se jí ještě víc; už si netroufla plakat. Strávila život ve velkém omezení u paní z Montespan; tento manžel ji omezoval ještě víc; při vší své duchaplnosti byla ze své svobody v rozpacích. Měl devět tisíc livrů od města Lyonu, které král dal vévodovi z Villeroy. Canaples, bratranec Villeroyů, dostal jejich přičiněním velení v Lyonu po lyonském arcibiskupovi, bratru starého maršála z Villeroy, který mu dal od města přidělit dvanáct tisíc livrů. Canaples je dostal, když po něm nastoupil. Velení mu bylo odňato pro samé slabomyslnosti. Maršál z Villeroy dal na jeho místo dosadit Rochebonna s tisícem tolarů, a devět tisíc livrů, které byly ponechány Canaplesovi, jsou ty, které dostal vévoda z Villeroy.
Pan Pelletier, který byl ministrem a generálním kontrolorem financí, zemřel v Paříži ve věku přes osmdesát let9. O něm jsem mluvil dost v době jeho krásného odchodu do ústraní, které obdivuhodně vydržel. Měl velkou penzi, vídal občas krále zadními dveřmi, a ten s ním vždy jednal s velkou úctou a přátelstvím; od něho dosáhl všeho, co chtěl, od svého odchodu do ústraní, i nejvýznamnějších postavení v úřednictvu pro svou rodinu.
Kancléř ztratil také svého bratra, zmoženého mrtvicemi, kterého měl velmi rád, ačkoli to nebyl žádný velký učenec, ale velmi poctivý muž, nesmírně bohatý díky své ženě. Bratr z něho udělal intendanta Paříže, jímž už nebyl, a státního radu. Zanechal děti, které ani jejich bohatství, ani jejich příbuzenstvo nedokázaly zachránit před jejich malými schopnostmi a před naprostou bezvýznamností.
Zemřel také starý Serrant, nesmírně starý, ve svém krásném domě Serrant v Anjou, kam se už před mnoha lety uchýlil. Byl dvorním referendářem a vrchním správcem Monsieura. Byl to Bautru, měšťan z Tours, nesmírně bohatý, strýc a tchán Vaubruna, děd abbého z Vaubrunu a vévodkyně z Estrées. Jeho vnuk, rytíř z Maulevrier, Colbert po jeho druhé dceři, zemřel zároveň na neštovice, velmi oblíbený, vážený a oplakávaný ve vojsku, kde se velmi vyznamenal a velmi mladý se stal polním maršálem. Jeho otec, bratr pana Colberta, zemřel podivně, jako rytíř řádu, žalem, že se nestal maršálem Francie, což si zasloužil. Pan z Louvois, aby mu v tom zabránil, nemoha udělat nic horšího, mu dal roku 1688 udělit řád.
V téže době zemřela také princezna z Fürstenbergu. Viděli jsme (viz výše), kdo byl její manžel, který byl posledním ze svého rodu, jednoho z prvních a nejstarších hraběcích rodů říše, a jehož otec byl povýšen na knížete a byl bratrem štrasburského biskupa a kardinála z Fürstenbergu. Princezna z Fürstenbergu byla jedinou a velmi bohatou dcerou Lignyho, dvorního referendáře, a sestry staré Tambonneauové a matky vévody a kardinála z Noailles. Bývala nesmírně hezká, krásně stavěná, a ačkoli kulhala, což nijak neskrývala, byla jednou z nejlepších tanečnic své doby. Byla to nejlepší a nejmilejší žena na světě, v němž se hodně pohybovala, a nesmírně zábavně naivní. Byla důvěrnou přítelkyní vévodkyně z Foix a ve Versailles s ní bydlela a spala. Jednoho večera, kdy se paní z Foix velmi dlouho bavila hrou u pana Velkého, našla princeznu z Fürstenbergu v posteli; ta jí naříkavým hlasem řekla, že umírá, a to doopravdy. Paní z Foix přistoupí, ptá se jí, co jí je; ta říká, že neví, ale že od té doby, co je dvě hodiny v posteli, jí bijí tepny, třeští jí hlava a potí se, až je celá promočená, zkrátka že je jí velmi zle a že omdlévá. Paní z Foix je v tom ve velkých starostech, a protože nemá jinou postel, jde druhou uličkou u lože, aby si lehla na kraj. Když se opatrně soukala dovnitř, aby přítelkyni neobtěžovala, narazí na velmi horké dřevo; vykřikne; přiběhne komorná se svíčkou; najde ohřívák zvaný mnich10, jímž jí ohřívali postel, který Fürstenbergová necítila a který ji svým žárem uvedl do stavu, v němž byla. Paní z Foix se jí pořádně vysmála, a nazítří celý dvůr.
Nevím, jak si ji mohl vzít Němec z rodu, z jakého pocházel její manžel. Po několika letech ji opustil a vrátil se do Německa, kde se stal prvním ministrem saského kurfiřta a plnomocným místodržitelem kurfiřtství, když byl ten panovník v Polsku. Jeho žena nikdy nesedávala a ani si to nenárokovala. Kardinál z Fürstenbergu, tehdy ve velké přízni, předstíral, že si ji jeho synovec žádá. Dlouho balila a loučila se: když už měla odjet, dal kardinál z Fürstenbergu králi najevo svůj zármutek nad poměrem svého synovce k jeho ženě, kterou se pro nerovný sňatek neodvážil vzít s sebou do Německa; že jeho povinnosti mu nedovolují starat se o jeho domácí záležitosti; že jeho rod vymírá; že ho tyto důvody nutí povolat ji k sobě, aby se už do Francie nevrátila; že by to pro něho byla velká útěcha a pro jeho synovce velký prostředek, jak zajistit jeho ženě dobré přijetí, kdyby jí král při odjezdu ráčil prokázat tu milost a dovolil jí usednout při své večeři; že o to žádá jen při rozloučení a jen jedenkrát. Král, zvyklý ničeho neodpírat muži, který mu tak dobře sloužil a tolik a tak nebezpečně pro něho trpěl, to za této podmínky povolil. Usedla tedy, ale dobře se chránila rozloučit se. Cesta se zdála odložena. Hned nato Monsieur, který ji měl velmi rád, odklad omluvil a zároveň králi vyložil, že nepokračovat s touto taburetkou až do odjezdu by bylo horší, než kdyby ji byl odmítl. Kardinál z Fürstenbergu zase, že jeho neteř, když se jí dostalo té cti, se už nemůže u dvora ukázat, aniž by jí byla ponechána; a že kdyby tam už nechodila, její manžel by si myslel, že ji vyhnali, a že by je to rozeštvalo. Při všech těch machinacích jí taburetka zůstala, cesta se oddalovala, a pak se nepozorovaně vypařila. Zůstala po zbytek života v Paříži a u dvora sedící. Neměla syny a její starší dcera neměla děti s princem z Isenghien, kterého brzy zanechala jako vdovce. Její druhá dcera se provdala za Seignelaye, jak jsme ve své době viděli, a měla s ním jedinou velmi bohatou dceru, která se provdala za vévodu z Luxembourgu, maršálova vnuka; a její třetí za hraběte z Lannoy v Normandii.
Právě v té době se rytíř z Luxembourgu, nejmladší syn maršála, sám o dvacet tři let později maršál Francie, oženil s jedinou dcerou Harlaye, státního rady, jediného syna zesnulého prvního prezidenta Harlaye11, která byla bohatou dědičkou.
V téže době došla do Říma i sem podivná zpráva o smrti kardinála z Tournonu, legáta a latere v Číně a v Indiích. Způsobila po celé Evropě ohromný rozruch. Jeho poslání, jeho úspěch, jeho svatá, ale ohavná katastrofa jsou tak známé a všude vytištěné, že se zdržím vstupovat do této obrovské záležitosti, která je ostatně zcela cizí látce těchto Pamětí, leda abych upozornil na obdivuhodné časové sladění tohoto mučednictví se zrodem záležitosti buly Unigenitus. Maršál z Boufflers zemřel ve Fontainebleau ve věku šedesáti osmi let. Je o něm v těchto Pamětech tak často řeč, že o něm nezbývá skoro nic říci. Nic není překvapivějšího než to, že při tak malém duchu a duchu tak dvořanském — avšak ne vůči ministrům, proti nimž se dovedl dobře udržet — si zachoval poctivost bez nejlehčí skvrny, šlechetnost dokonale ryzí, ušlechtilost ve všem prvního řádu a ctnost opravdovou a upřímnou, které ustavičně zářily v celém průběhu jeho jednání a jeho života. Byl přesně spravedlivý k zásluhám a činům druhých, bez ohledu na osoby a bez rozdílu, a to i na vlastní útraty; dobrý a obratný v omlouvání chyb; odvážný v chápání se příležitostí, jak znovu postavit na nohy lidi v nejhorší nemilosti. Měl nesmírnou vášeň pro stát, pro jeho čest a jeho prosperitu; neměl o nic menší z obdivu a vděčnosti pro slávu a osobu krále. Nikdo neměl raději svou rodinu a své přátele a nebyl přesněji čestným mužem a věrnějším všem svým povinnostem. Lidí cti a dobrých důstojníků si zvlášť vážil, a při nádheře hodné krále dovedl být, nakolik mohl, uměřený a neobyčejně nezištný; byl citlivý k úctě, přátelství a důvěře. Diskrétní a mlčenlivý v nejvyšší míře a vždy vzácně skromný, což mu však nebránilo, aby si byl při vzácných příležitostech, o nichž jsme slyšeli, vědom své ceny a dal ji těžce pocítit tomu, kdo si vůči němu příliš troufal. Všechno čerpal ze své lásky k dobru, z výtečné přímosti svých úmyslů a z práce všeho druhu nad běžné síly, která z něho navzdory malému rozsahu jeho rozumu často vydobyla spisy, projekty a úřední dopisy velmi správné a velmi rozumné, z nichž mi několik ukázal. Já jsem mu také sděloval některé své, a jeden velmi důležitý měl ve své kazetě, když mi dali zprávu, že je na tom tak zle, že nazítří zemřel. Do té doby jsem doufal a nechtěl jsem mu dát najevo znepokojení. Běžel jsem k němu ve strachu z pečetí a soupisu pozůstalosti; řekl jsem mu, že vzhledem ke stavu, v jakém ho nacházím, doufám v nejlepší; ale že jelikož je ta nemoc vážná, nebude dlouho moci se věnovat ničemu vážnému, a já budu mezitím potřebovat svůj spis — udělá mi radost, když mi jej vrátí, a já mu jej potom znovu dám, kdy bude chtít. Ta řeč ho nijak nerozrušila, zavolal svou ženu, která přijela předevčírem, požádal ji, aby přinesla jeho kazetu, otevřel ji, vyňal z ní ten papír a vrátil mi ho.
Řekl jsem už, že služba tak vzácná a tak šťastná, kterou prokázal v bitvě u Malplaquet, mu zatočila hlavou natolik, že se odvážil žádat o konetáblský meč, a po odmítnutí o úřad generálního plukovníka pěchoty, rovněž zrušený a ještě nebezpečnější. Odmítnutí tohoto úřadu, ještě strohější, ho rozhořčilo; zapomněl na své odměny, viděl jen odmítnutí, v kontrastu se vším, čím byl zahrnut maršál z Villars jako cenou za tutéž bitvu a za tažení, v němž byly všechny druhy zásluh na jeho straně a na straně Villarsově všechny myslitelné nezásluhy: to ho přivedlo k zoufalství. Král se ho přesytil jako ctižádostivce, který je nenasytný, a nijak se nepřemáhal, aby to skryl. Boufflers miloval krále, jak se miluje pán; bál se ho, obdivoval ho, zbožňoval ho téměř jako boha. Pocítil, že dojem je učiněn, a brzy nato, že je nenapravitelný. Upadl z toho do palčivé, hořké a chmurné trýzně, pro kterou celé své postavení pokládal za nic a která ho pomalu uvrhla do neduhů, jimž lékaři vůbec nemohli porozumět. Marně jsem ztrácel čas a úsilí, abych ho utěšil; neboť mi tajil jen své žádosti, než je podal, ale ne jejich smutný výsledek. Stěžoval si občas Monseigneurovi, který si ho vážil a snažil se ho utěšit; často monseigneurovi vévodovi z Bourgogne, a ještě i potom, co se stal dauphinem, který ho měl rád a vážil si ho a s náklonností ho v jeho nemoci navštívil. Vracel se z krátké cesty do Paříže, když ho zachvátila; za čtyři nebo pět dní ho přivedla na práh smrti. Jeden mastičkář mu dal lék, který ho pocením téměř vyvedl z nebezpečí a přísně zakázal jakékoli projímadlo. Nazítří ráno ho fakulta, velmi udivená, že ho nachází v tak dobrém stavu, přemluvila k projímadlu, které ho ještě týž den zabilo, s příznaky, které dobře ukázaly, že to po léku, který užil, byl jed, a které nedělaly čest těm, kdo mu je dali. Byl všeobecně oplakáván a jeho chvála zněla ve všech ústech, ačkoli jeho vážnost úplně upadla. Král o něm mluvil pěkně, ale málo, a pocítil nesmírnou úlevu. Maršálku z Boufflers odnesli k vévodkyni z Guiche, kde ji dauphin a paní Dauphine navštívili. Chtěla hned nato odjet do Paříže a nedovolila, aby se pro ni o cokoli žádalo, což dokonce rozhořčeně odmítla. Přesto byly jejich záležitosti velmi zapletené a několik dní nato ji přiměli přijmout od krále penzi dvanáct tisíc livrů.
Poznámky
Vysvětlivka: Mademoiselle je zde „velká Mademoiselle“, Anna Marie Ludovika Orleánská, vévodkyně z Montpensier (1627–1693), sestřenice Ludvíka XIV. Král jí v prosinci 1670 povolil sňatek s Lauzunem, ale po několika dnech svůj souhlas odvolal.↩
Vysvětlivka: Joachim Trotti de La Chétardie (1636–1714), farář pařížské farnosti Saint-Sulpice, duchovní rádce paní z Maintenon.↩
Vysvětlivka: V kvietistickém sporu vystoupili proti Fénelonovi Bossuet, biskup z Meaux († 1704), Godet des Marais, biskup z Chartres († 1709), a Noailles, tehdy arcibiskup pařížský; Fénelonovy Maximes des saints byly v Římě odsouzeny roku 1699.↩
Vysvětlivka: François Bouthillier de Chavigny († 1731), biskup z Troyes od roku 1678; roku 1697 se biskupství vzdal ve prospěch synovce a žil v Troyes v kajícném ústraní.↩
Vysvětlivka: Johan Willem Friso, kníže Nasavsko-Dietzský (1687–1711), dědičný místodržitel Fríska a Groningenu, dědic Viléma III.; utonul 14. července 1711 při přeplavbě přes Hollands Diep u Moerdijku (Mordick).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Úřad místodržitele byl zrušen po smrti Viléma III. roku 1702; obnoven byl teprve ve prospěch Viléma IV.↩
Vysvětlivka: Pierre-Louis Reich de Penautier, generální výběrčí duchovenstva a pokladník languedockých stavů, byl roku 1676 obviněn v procesu s travičkou markýzou z Brinvilliers a vězněn, nakonec však propuštěn. Markýza z Brinvilliers byla roku 1676 v Paříži sťata a její tělo spáleno za otrávení otce a bratrů.↩
Vysvětlivka: Alphonse de Créqui, hrabě z Canaples, zdědil vévodství-pairii Lesdiguières roku 1703 po smrti mladého vévody z Lesdiguières.↩
Vysvětlivka: Claude Le Peletier (1631–1711), Colbertův nástupce ve funkci generálního kontrolora financí (1683–1689) a státní ministr; roku 1697 se uchýlil do ústraní.↩
Vysvětlivka: Mnich (moine) byl dřevěný rám s nádobou se žhavými uhlíky, který se vkládal pod přikrývky k ohřátí postele.↩
Vysvětlivka: Achille de Harlay, hrabě z Beaumontu (1668–1717), státní rada, jediný syn Achilla III. de Harlay, prvního prezidenta pařížského parlamentu (1689–1707, † 1712); jeho dcera Louise-Madeleine (1694–1749) se 7. září 1711 provdala za Christiana-Louise de Montmorency-Luxembourg, maršála Francie od roku 1734.↩