Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom devátý (1711)

Kapitola šestnáctá

Často vídám dauphina mezi čtyřma očima. — Dauphin, sám se mnou, překvapen paní Dauphine. — Mé postavení vůči paní Dauphine. — Zásluhy paní ze Saint-Simon jsou mi velmi užitečné. — Nechuť paní z Maintenon ke mně; na čem založená. — Snažím se spojit pana vévodu z Orléans s dauphinem. — Vnitřní poměry královské rodiny a můj vztah k ní. — Dávám panu vévodovi z Orléans podivnou radu, které on ještě podivněji použije u paní své dcery. — Rozcházím se s ním a pak se s ním nechám usmířit, a s paní vévodkyní z Berry jsem od té doby velmi chladně. — Králova nevole vůči panu vévodovi z Orléans. — Nebezpečné pletichy vévody du Maine, který chystá sňatek svého syna se sestrou paní vévodkyně z Berry. — Snažím se spojit pana vévodu z Orléans s dauphinem a s vévodou z Beauvilliers, [spojení], které se mi podaří.

Dauphina jsem často vídal mezi čtyřma očima a hned potom jsem vévodovi z Beauvilliers vyřizoval, co se tam odehrálo. Využil jsem jeho rady a mluvil jsem s princem o všem. Ani jeho zdrženlivost, ani jeho láska k bližnímu se ničeho nezalekly; nejenže snadno a volně přistoupil na všechno, co jsem nadhodil o věcech i o osobách, ale ještě mě v tom povzbuzoval a uložil mi, abych mu podával zprávy o mnoha věcech a lidech. Dával mi spisy, já mu je vracel se zprávou, kterou si ode mne vyžádal; dával jsem mu jiné, které si nechával a o nichž pak se mnou rozmlouval, když mi je vracel. Pokaždé když jsem šel na tato slyšení, nacpal jsem si všechny kapsy spoustou papírů, a když jsem procházel salonem, často jsem se v duchu smál, že tam vidím spoustu lidí, kteří se v tu chvíli nacházeli v mých kapsách a kteří ani zdaleka netušili, jak důležité jednání se o nich chystá.

Dauphin tehdy bydlel v tom ze čtyř velkých bytů v úrovni salonu, který byl kvůli nemoci paní princezny de Conti, jak jsem poznamenal při Monseigneurově smrti, za příští cesty do Fontainebleau probourán, aby se tam umístilo velké schodiště, protože král jen s obtížemi vystupoval k ní po malých křivolakých schůdcích, tehdy jediných. Princova ložnice byla na tomto místě; postel stála nohama k oknům; v uličce u postele na straně krbu byly dveře do temné šatny, kudy jsem vcházel; mezi krbem a jedním z obou oken malý přenosný pracovní stolek; naproti obvyklým vstupním dveřím, za pracovním křeslem a stolkem, dveře do další místnosti na straně paní Dauphine; mezi oběma okny prádelník, který byl jen na papíry.

Než se dauphin posadil ke svému stolku a nařídil mi, abych si sedl naproti, těsně k němu, bývalo vždy několik okamžiků rozhovoru. Když jsem s ním byl už volnější, dovolil jsem si mu v těchto prvních chvílích rozhovoru vestoje říci, že by udělal dobře, kdyby zastrčil závoru u dveří za sebou. Řekl mi, že paní Dauphine nepřijde a že tohle nejsou její hodiny. Odpověděl jsem, že samotné princezny bych se nebál, ale velmi bych se bál doprovodu, který ji vždycky provázel; byl umíněný a nechtěl to udělat. Neodvážil jsem se na něj dál naléhat; sedl si ke stolku a nařídil mi, abych si sedl také. Sezení bylo dlouhé a po něm jsme si roztřídili papíry. Dal mi některé ze svých, abych si je dal do kapes, vzal si některé z mých, některé zamkl do prádelníku, a místo aby jiné zamkl do stolku, nechal je ležet na něm a dal se do hovoru, zády ke krbu, s papíry v jedné ruce a s klíči v druhé. Stál jsem u stolku, jednou rukou jsem na něm hledal nějaké papíry a v druhé jsem držel jiné, když se najednou naproti mně otevřely dveře a vešla paní Dauphine.

Ten první pohled nás všech tří — neboť byla, chvála Bohu, sama —, ten úžas, to držení nás všech tří mi nikdy nevyšly z paměti. Upřené oči a nehybnost soch, mlčení, rozpaky stejně u všech tří trvaly déle než pomalu odříkaný Pater. Princezna je přerušila první. Řekla princi velmi nejistým hlasem, že netušila, že je v tak dobré společnosti, a usmála se na něj a pak na mne. Stačil jsem se také usmát a sklopit oči, než dauphin odpověděl. „Když už mě tu zastihujete, madame,“ řekl jí s týmž úsměvem, „tak odejděte.“ Chvíli na něj hleděla a usmívala se na něj ještě víc a on na ni; pak pohlédla na mne, stále s úsměvem a volněji než napoprvé, pak se otočila na podpatku, vyšla a zavřela dveře, za něž nepostoupila dál než na hloubku jejich ostění.

Nikdy jsem neviděl ženu tak ohromenou; nikdy — odvážím se toho nehezkého slova — jsem neviděl muže tak zkoprnělého, jako byl princ, i ještě po jejím odchodu; nikdy žádný muž — neboť je třeba říci všechno — neměl takový strach, jaký jsem zprvu měl já, ale ten se uklidnil, jakmile jsem viděl, že ji nikdo nenásleduje. Jakmile zavřela dveře: „Nuže, pane,“ řekl jsem dauphinovi, „kdybyste byl ráčil zastrčit závoru?“ — „Měl jste pravdu,“ řekl mi, „a já jsem se mýlil. Ale nic zlého se nestalo, byla naštěstí sama a ručím Vám za její mlčení.“ — „Nemám o to žádnou starost,“ řekl jsem mu (a přece jsem ji věru měl), „ale je to zázrak, že byla sama. S její družinou byste z toho Vy vyvázl nanejvýš s nějakým pokáráním, ale já bych byl bez pomoci ztracen.“ Znovu uznal svou chybu a čím dál víc mě ujišťoval o mlčení. Zastihla nás nejen mezi čtyřma očima, o čemž nikdo na světě neměl nejmenší tušení, ale přímo při činu, jak se říká, s lupem v ruce. Dobře jsem chápal, že nebude chtít dauphina vystavit, ale obával jsem se, že se snadno někomu svěří, a z toho pak vyzrazení tajemství. Přesto bylo tak dobře zachováno, nebo svěřeno, bylo-li vůbec, tak spolehlivým osobám, že z něho nikdy nic neproniklo. Dál jsem nenaléhal. Dokončili jsme — já cpaní do kapes, princ ukládání našich papírů. Zbytek rozhovoru byl krátký a odešel jsem šatnou, jak jsem přišel a jak jsem to dělal vždycky, a tam na mne čekal jen du Chesne. Pan z Beauvilliers, jemuž jsem příhodu vyprávěl, když jsem mu podával zprávu o práci, nejprve zbledl a vzpamatoval se, když jsem mu řekl, že paní Dauphine byla sama; velmi pokáral neopatrnost se závorou, ale i on mě ujistil o mlčení.

Od tohoto přistižení se na mne paní Dauphine často usmívala, jako by mi to chtěla připomenout, a dávala mi najevo zřetelnou pozornost. Měla velmi ráda paní ze Saint-Simon a nikdy jí o tom nepromluvila. Mne se v celku bála, protože se velmi bála vévodů z Chevreuse a z Beauvilliers, jejichž vážné a přísné způsoby nebyly jejími způsoby, a nebylo jí neznámo mé důvěrné a staré spojení s nimi. Jejich mravy a jejich vliv na dauphina jí byly na obtíž; odpor paní z Maintenon k nim ji neuklidnil; králova důvěra k nim a jejich volnost k němu, jakkoli bázlivá, ji také tísnily. Obávala se jich, zvláště pana z Beauvilliers, v té nejchoulostivější věci u svého manžela, a snad i u krále1; a nevěděla — a nikdo se jí to neodvážil říci —, jak velmi byl zaujat strachem z toho, čeho se od něho obávala a co ji mohlo potkat od jiných, i všemi možnými opatřeními, jež bylo moudré učinit, aby tomu zatarasil každou cestu. Pokud jde o mne, který jsem tomu byl stejně vzdálen a koho se v tomto ohledu neměla důvod obávat, nikdy jsem s ní nebyl v žádné důvěrnosti. K té mohlo dojít stěží jinak než při hře, a já jsem nehrál; jinou cestou velmi obtížně, a ani jsem o to neusiloval. Toto mé spojení s oběma vévody a můj vážný život v ní, protože byla bázlivá, vytvořily onu obavu, k níž mohla přispět i paní z Maintenon, která mě neměla ráda; nedošlo to však až k odcizení, a to díky jiným, rovněž velmi úzkým stykům, jaké jsem měl s dámami, jimž důvěřovala, jako byla vévodkyně z Villeroy a jako byla vévodkyně z Orléans, paní z Nogaretu a některé další; mimoto byla lehkomyslná a skutečný odpor ke mně by jí nedovolil chtít, aby paní ze Saint-Simon nastoupila po vévodkyni du Lude, jak si to přála, a podnikat k tomu všechny přípravné kroky a oklikami ji k tomu dovést. Dauphin si to přál neméně. Netajil se tím ani před ní samotnou; nabyl k ní důvěry z úcty k její ctnosti a vyrovnanému chování a přátelství pro příjemnost a mírnost, zvláště pro spolehlivost jejího společenství, kterou neustále poznával v důvěrnosti soukromých společností a zábav s paní vévodkyní z Bourgogne, odjakživa, a ještě mnohem víc od sňatku paní vévodkyně z Berry; ten totiž, protože paní ze Saint-Simon nutně zapojil do všeho, co se dělo v jejich nejužším kruhu, vytvořil větší důvěrnost a ukázal jim spojení ctnosti, mírnosti, moudrosti, velkého rozumu a diskrétnosti, které je okouzlilo, při výkonu úřadu, jejž povaha paní vévodkyně z Berry činila neméně obtížným než její temperament, a které jí získalo největší vážnost této princezny, a to bez jakéhokoli podezření, a zároveň veškeré přátelství a důvěru pana vévody z Berry; a to vše udržováno úctou a vážností, kterou k ní v každé době velmi zřetelně projevovali král a paní z Maintenon, všeobecnou náklonností a neporušenou pověstí, kterou si získala a udržovala u dvora od té doby, co tam byla, a to bez úsilí, zvláště bez podlézání či čehokoli, co by po něm zavánělo, a s velkou důstojností, která jí spolu s míněním, jaké si o ní svět utvořil, vždy zjednávala zvláštní úctu a která mi byla po celý můj život velkou oporou a mocnou pomocí.

Právě jsem řekl, že paní z Maintenon mě neměla ráda. Tehdy jsem to jen tušil, a tato věc si zaslouží, abych se u ní na chvíli zdržel, i za cenu nějakého opakování. Nenáviděla mě už dlouho, aniž bych si to od ní zasloužil. Řekl mi to Chamillart po smrti krále; do té doby mi o tom nedal tušit sebemenší věc. Řekl mi tehdy, že když pracoval na tom, aby mě usmířil s králem a vrátil mě do obvyklého běhu cest do Marly2, nemusel ani tak získávat jeho, jako bojovat s paní z Maintenon, a to tak, že se s ní kvůli tomu dostal do sporů, a to i prudkých, aniž by ji kdy dokázal přimět, aby na mne změnila názor, nebo z ní proti mně vytáhnout něco jiného než obecná místa a všeobecnosti; takže tím měl všechny potíže světa, velmi dlouho musel pracovat u krále a nakonec to prosadil, král však svolil nerad a jen z ochoty k němu, protože paní z Maintenon byla vždy a soustavně proti. Chamillart mi toto tajemství nechtěl prozradit z věrnosti a ze skromnosti, snad také proto, aby mě neuvrhl do trápení a do nesnází, na něž neviděl lék, a přiznal se mi k tomu konečně, když už nebylo co šetřit. Tento opožděný objev, když už k ničemu nemohl posloužit, mi ukázal, že mé podezření mě neklamalo, ačkoli nesahalo až k tomu, co jsem se tehdy dozvěděl.

Tušil jsem, že pan du Maine, když konečně vyčerpal své neuvěřitelné vstřícné kroky vůči mně, které jsme viděli (viz výše), a rozhořčen, že se mu nepodařilo mě k sobě připoutat, ba ani mě ochočit, mě potají pokládal za svého nepřítele a za nebezpečného pro svou hodnost, o níž jsem soudil, že je cílem jeho neúnavného a nepochopitelného dvoření i dvoření paní vévodkyně du Maine; a že v tomto smýšlení vnukl paní z Maintenon onen odpor, který jsem cítil a o němž mi Chamillart nakonec řekl, že je to skutečná nenávist. Neměl jsem u ní nikoho, nikdy jsem nepomýšlel se k ní přiblížit; nic nebylo tak obtížné jako přístup k ní, žádná příležitost se mi nenaskytla, a abych nic nezamlčel, nikdy jsem o to nestál, protože to, čím byla, a mnoho věcí, které dělala, ve mně vzbuzovaly krajní odpor k ní. Mé důvěrné spojení s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers na jedné straně, s vévodou z Orléans na druhé, a ještě s kancléřem, jen dále zhoršilo smýšlení této podivné víly vůči mně; a jistě i její zlé služby, nechápu, jak jsem jim mohl uniknout, stejně jako službám Nyerta, Bloina a předních sluhů3, kteří všichni patřili panu du Maine a před nimiž mě často varoval a hájil Maréchal4. Nemohu tedy dosud pochopit, odkud se mi dostalo, a ještě méně, jak mohla stále trvat vážnost, i osobní, kterou mi král vždy projevoval od slyšení, jež mi u něho Maréchal zjednal (viz výše), až do své smrti, ani jak odolal tak důvěrnému okolí, které mi bylo tak nepřátelské, a to v krizích, které jsme od toho slyšení viděli, i v těch, které uvidíme dále. Někdy si zakládal na vrtochu a na jistých věcech proti paní z Maintenon. Pan du Maine, bázlivý a zdrženlivý, nechával na ní a na sluhách, aby mi škodili. Nikdy jsem se nedozvěděl, že by mi u krále výslovně a otevřeně uškodil. Postupoval vždycky jen skrytě, a uvidíme, že ke mně osobně vždy zachovával ohledy ve všem, čím mohl dát najevo svou krajní touhu znovu se ke mně přimknout a svou bezmeznou trpělivost, s níž ho nikdy neomrzel jeho malý úspěch u mne.

Mezi tolika obecnými i osobními věcmi, které mě zaměstnávaly, mě nemálo zaměstnávalo, jak dobře spojit vévodu z Orléans s dauphinem a za tím účelem jej spojit s vévodou z Beauvilliers. Všechno mi k tomu napomáhalo, kromě jeho samého a jeho dcery, což je s podivem pochopit, tím spíš, že tento princ cítil, jak je to vhodné a potřebné, a přál si to. Tak nesmírný závazek z onoho velkého sňatku, který uzavřel, spojení, které z něho zůstávalo plně zachováno mezi paní Dauphine a vévodkyní z Orléans, spojení, které po svém trvalo mezi vévodou z Orléans a vévodou z Chevreuse, veřejná a nepřerušená přízeň tohoto prince k arcibiskupovi z Cambrai a jezuitská strana, s níž si vždy prospěšně udržoval dobré vztahy, to vše byly velké kroky k cíli, který jsem si předsevzal. Překážky nebyly o mnoho menší. Mravy vévody z Orléans, jeho záliba chlubit se svými zhýralostmi a bezbožností, krajně nemístné indiskrétnosti v tomto ohledu odpuzovaly dauphina a nesmírně odrazovaly jeho bývalého vychovatele.

Ze strany krále byl ostatně jako v šněrovačce — králi bylo chování jeho synovce odporné víc než v jednom ohledu, a tento další ohled bude hned vysvětlen —, a šněrovačku ještě dvojnásob utahovala nenávist paní z Maintenon k vévodovi z Orléans, kterou neotupil sňatek jeho dcery, a to ani v době, kdy jej sama sjednávala.

Tento sňatek, který měl být střediskem sjednocení, se mezi nimi všemi stal pochodní svárů. Viděli jsme zde (viz výše) několik rysů strašné povahy vévodkyně z Berry, jejíž milostné pletky, podivně vedené a ještě podivněji rozšířené, nebyly zdaleka její nejhorší stránkou ve srovnání s ostatními. Viděli jsme její nevděk a bláznivost jejích záměrů. Povýšení jejího švagra a švagrové, jimž vděčila za všechno, v ní jen probudilo žárlivost, zlost a vztek; a to, že je potřebovala, hnalo výbuchy těchto vášní do krajnosti. Vychována v odporu k vévodkyni z Orléans a v pohoršení nad vadou jejího původu, přestala se ovládat, jakmile byla provdána. Ačkoli za to, čím se stala, vděčila své matce a původu své matky, ačkoli od ní neustále dostávala všechno přátelství a žádné omezení, tato nenávist a toto pohrdání se každou chvíli projevovaly nejpohoršlivějšími scénami, které matka ještě tlumila, jak mohla, a které přesto dceři často vynesly spravedlivá a tvrdá kárání od krále, a dokonce i od Madame, která si přitom nikdy nedokázala zvyknout na původ své snachy; a tato kárání, která ji na čas krotila, ještě zvětšovala zlost a nenávist. Kromě odvážné a prudké povahy se cítila silná svým manželem a svým otcem.

Vévoda z Berry, od přírody dobrý, mírný a povolný, byl do ní nesmírně zamilován, a kromě toho, že ho láska zaslepovala, děsily ho její výbuchy. Vévoda z Orléans, jak v dalším uvidíme až příliš, byl sama slabost a falešnost. Tuto dceru miloval od jejího narození víc než všechny své děti a nepřestával ji milovat čím dál víc; také se jí bál; a ona, protože cítila tuto dvojí převahu, kterou měla nad jedním i druhým, ji neustále zneužívala. Vévoda z Berry, přímý a pravdivý, ale velmi zamilovaný, jehož duch a výmluvnost se zdaleka nevyrovnaly duchu a výmluvnosti vévodkyně z Berry, se často dával strhnout proti tomu, co si myslel a chtěl, a když se jí odvážil odporovat, snášel ty nejstrašnější scény. Vévoda z Orléans, který ji téměř vždy neschvaloval a téměř vždy se o tom zcela otevřeně vyjadřoval vévodkyni z Orléans a jiným, i samotnému vévodovi z Berry, před ní neobstál o nic víc než on, a pokud se domníval, že ji přivede k rozumu, nadávky ji nic nestály: jednala s ním jako s otrokem, takže pak myslel jen na to, jak ji usmířit a dosáhnout jejího odpuštění, které mu dávala draze zaplatit. Tak obvykle dával za pravdu jí i vévodkyni z Orléans v předmětech jejich rozepří nebo ve věcech, které jedna dělala a druhá neschvalovala, a byl to bludný kruh, z něhož ho nebylo možné vyvést. Trávil s ní denně mnoho času, zvláště mezi čtyřma očima v jejím kabinetu.

Viděli jsme (viz výše), že svět velmi záhy začernil otcovské přátelství, kterého by se bez nešťastných okolností zuřivých klik nikdy nikdo nechytil5. Žárlivost na tak velký sňatek, jemuž tyto kliky nedokázaly zabránit, se obrátila ve snahu, aby přišel vniveč; a neustálá přítomnost otce, nešťastně od přírody nečinného, jehož přirozené a odjakživa trvající přátelství nacházelo zábavu v duchu a rozhovoru jeho dcery, dala satanským jazykům volné pole. Jejich řeči byly doneseny až k vévodovi z Berry, který si ze své strany chtěl volně užívat společnosti své ženy, obtěžovalo ho, že tam má téměř vždy tchána jako třetího, a odcházel nespokojen. Tyto řeči ho navíc velmi zasáhly; doneslo se to k paní ze Saint-Simon a ke mně (stalo se to až po návratu z Fontainebleau, pokud jde o to, co budu vyprávět a co se týká mne, ale nepovažoval jsem za správné se k tomu vracet dvakrát). Roztržka, k níž mohlo dojít mezi zetěm a tchánem z důvodu tak lživého, ale tak ohavného, se nám zdála tak závažná, že ji bylo třeba rychle odvrátit.

Už jsem se pokoušel vévodu z Orléans odvrátit od toho, aby tolik vysedával u své dcery, což obtěžovalo vévodu z Berry, a nepodařilo se mi to. Usoudil jsem tedy, že musím naléhat ještě důrazněji; a vida svůj malý úspěch, učinil jsem mu náležitou předmluvu a pak jsem mu řekl, co mě donutilo na něho v tom naléhat. Byl tím omráčen, rozkřikl se nad hrůzou tak černého nařčení a nad ničemností toho, že je někdo donesl až k vévodovi z Berry. Děkoval mi za službu, že jsem ho na to upozornil, a řekl, že skoro nikdo jiný než já mu ji nemohl prokázat. Nechal jsem ho, aby z toho sám vyvodil závěr, který se z té věci nabízel pro jeho chování. Odehrálo se to mezi ním a mnou ve Versailles kolem čtvrté hodiny odpoledne. Kromě paní ze Saint-Simon věděla jen vévodkyně z Orléans, co se chystám udělat, a velmi mě k tomu naléhavě pobízela.

Nazítří mi paní ze Saint-Simon vyprávěla, že když se večer předtím vracela s vévodkyní z Berry z večeře a z králova kabinetu do jejích pokojů, vévodkyně prošla rovnou do své šatny a zavolala ji tam; že jí tam rozzlobeně a úsečně řekla, že se velmi diví, že ji chci rozeštvat s vévodou z Orléans; a že když paní ze Saint-Simon projevila překvapení, řekla jí, že nic není pravdivějšího; že ji od něho chci vzdálit, ale že to nedokážu; a hned jí vyprávěla, co jsem řekl panu jejímu otci, který měl tu laskavost, že jí to hodinu nato vyřídil. Paní ze Saint-Simon, ještě překvapenější, ji pozorně vyslechla až do konce a odpověděla jí, že ta strašná pověst je veřejná, že ona sama, jakkoli je lživá a ohavná, si může domyslet, jaké důsledky by mohla mít, a uvážit, zda nebylo důležité, aby o ní byl vévoda z Orléans zpraven, a že jsem podal takové důkazy své oddanosti k nim a svého přání jejich jednoty a štěstí jich všech, že není možné, aby mohla mít sebemenší opačné podezření; skončila prudce poklonou a odešla, aby se šla vyspat. Ten kousek mi připadal neslýchaný.

Odpoledne jsem to šel vyprávět vévodkyni z Orléans. Dodal jsem, že poučen tak překvapivou zkušeností, budu mít napříště tu čest vídat vévodu z Orléans tak zřídka a tak střídmě, že se vyhnu i rizikům, která je nejméně možné předvídat; a že pokud jde o vévodkyni z Berry, beru jednou provždy na vědomí vzácné mínění, jaké se jí o mně zalíbilo pojmout. Vévodkyně z Orléans byla pobouřena. Začala o té věci říkat všechno, co si zasloužila, ale zároveň ji omlouvat otcovou slabostí k dceři a zapřísahat mě, abych neopouštěl vévodu z Orléans, který kromě mne neviděl žádného poctivého člověka, jenž by mohl mluvit s ním upřímně a pravdivě. Příčina roztržky ji polekala. Každodenní užitek, který jsem jí u něho přinášel, a jemu samému, smím-li to říci, od té doby, co jsem je usmířil, ji ještě víc vyděsil tím, že by o něj přišla. Netajila přede mnou ani jedno, ani druhé a rozvinula všechnu svou výmluvnost, která nebyla průměrná, aby mě přesvědčila, že přátelství má tuto lehkomyslnost odpustit, jakkoli těžce vážila. Zkrátil jsem návštěvu, nijak jsem nespěchal ji opakovat a přestal jsem se stýkat s vévodou z Orléans. Oba z toho byli velmi ustaraní. Mluvili o tom s paní ze Saint-Simon. Vévodkyně z Berry, kterou pan její otec patrně vyplísnil, se pokusila u ní zalátat, co jí řekla, ačkoli dost nevlídně. Vévodkyně z Orléans mě dala prosit, abych k ní přišel. Znovu tam spustila svou výmluvnost a vévoda z Orléans mě tam překvapil. Omluvy, řeči, všechno nejdojemnější, co se dá říci. Dlouho jsem setrvával na ledu mlčení, pak úcty; nakonec jsem se rozzlobil a vyjádřil jsem se k němu co nejsvobodněji. Tento tón jim byl méně nepříjemný než ten první; zdvojnásobili omluvy, prosby, sliby věrnosti a mlčení do budoucna. Přátelství, neodvážil bych se říci soucit s jeho slabostí, mě svedlo. Nechal jsem se strhnout nadějí, kterou jsem vkládal v dobrý účinek této lekce, a abych to zkrátil, usmířili jsme se, ale s vnitřním a pevným rozhodnutím nechat ho žít s jeho dcerou, aniž bych s ním o tom kdy mluvil, a být s ním velmi zdrženlivý ve všem, co se jí jinak týkalo.

Od té doby, co jsem vévodkyni z Berry prohlédl, vídal jsem ji velmi zřídka a vzdal jsem se jakékoli důvěrnosti s ní. Ale chodívala mě občas vyhledat do mého pokoje pod záminkou, že jde k paní ze Saint-Simon, a zdržovala mě tam celé hodiny mezi čtyřma očima, když se ocitla v nesnázích. Po této příhodě jsem k ní dlouho nevkročil a jinde jsem se k ní choval tak chladně, že jsem ji odnaučil chodit mě vyhledávat. Později, abych nic příliš nedával najevo, chodil jsem na její veřejnou toaletu jednou za dva měsíce, pokaždé na několik okamžiků; a dokud žila, nesblížil jsem se s ní víc, navzdory mnoha přímým i nepřímým vábením, která se často opakovala a jimž jsem vytrvale odolával. To je jednou provždy, co bylo třeba vysvětlit o tomto vnitřním životě královské rodiny a o mém vztahu k nim všem. Vraťme se nyní tam, odkud jsem vyšel.

Záblesk rozumu a víry, který se u vévody z Orléans objevil po rozchodu s paní z Argentonu6, netrval dlouho, ačkoli byl nějakou dobu upřímný a snad z politických důvodů protažen až do sňatku vévodkyně z Berry, který po tomto rozchodu následoval za pět nebo šest měsíců. Nuda, zvyk a špatná společnost, kterou vídal na svých cestách do Paříže, ho strhly; znovu se pustil do zhýralosti a bezbožnosti, ačkoli bez nové oficiální milenky a bez rozepří s vévodkyní z Orléans, kromě těch, které působila vévodkyně z Berry. Mezi otcem a dcerou se soutěžilo, kdo se směšněji a ostřeji vysměje mravům a náboženství, a to často před vévodou z Berry, který byl velmi zbožný, považoval ty řeči za velmi podivné a bral tak nelibě, jak se jen odvážil, výpady, které na něj v tom směru činili a které nikdy neuspěly.

Králi nic z chování jeho synovce neušlo. Velmi ho pohoršil jeho návrat ke zhýralosti a k pařížským společnostem. Jeho neustálé návštěvy u dcery a jeho náklonnost k ní na něj svalily neustálou nelibost, kterou král k ní pociťoval, i často okázalá příkoří, která působila své matce, již král miloval jako otec a ochránce a z lásky k níž uzavřel tento sňatek navzdory veškerému odporu Monseigneura. Úskoky pana du Maine nenechaly nic uniknout ani vychladnout. Otevřeně se ukazoval málo, ale hrál dobráka, když litoval sestru, s níž ho nenávist druhé sestry úzce spojila7. Přední sluhové mu dobře sloužili; a paní z Maintenon vládl tím jistěji, neboť jsme viděli, a ještě lépe uvidíme dále, do jaké míry zaslepení ho milovala a jak velmi nenáviděla vévodu z Orléans. Pan du Maine měl své důvody. Pracoval na tomto sňatku ze strachu ze sňatku se slečnou z Bourbonu; ale když byl sňatek uzavřen, nechtěl, aby se mu v soukromí krále, které bylo ve volných hodinách a pro ty, kdo měli právo vstupu, stejně důvěrné jako jeho vlastní dům, tento princ, postavený tak vysoko nad ním, vyrovnal v zábavě, přiblížil se mu v přátelství a zastínil ho vážností, jaké on sám nemohl dosáhnout, a aby se mu postavil tváří v tvář. Jiný velký zájem ho ještě vedl k tomu, aby krále od tohoto prince co nejvíce vzdálil. Jedním z jeho motivů pro sňatek vévodkyně z Berry byl i sňatek jedné sestry této princezny s princem z Dombes. Hlavní překážka byla odstraněna plnou hodností prince krve, kterou pro své děti získal. Vévodkyně z Orléans, sama levobočkem a zaměstnaná výhradně velikostí svých bratrů a synovců, si to vášnivě přála. Posloužila si tímto výhledem u pana du Maine, aby ho přiměla jednat ve prospěch sňatku vévodkyně z Berry; netajila to přede mnou, ale přesto o tom se mnou nemluvila jinak než jako o pobídce pro bratra, ačkoli jsem viděl až na dno jejích přání.

Myslím také, že tento záměr měl velký podíl na nepochopitelné vytrvalosti tak hledaných ohledů pana du Maine ke mně, protože neviděl jinou překážku než vévodu z Orléans, a protože si člověk vždycky hodně slibuje od svého ducha, od svých úskoků a od hlouposti těch, které chce zdolat, snad nezoufal, že získá mne, a skrze mne vévodu z Orléans, ať jsem měl jakýkoli zájem kvůli své hodnosti zabránit tomu, aby se hodnost jeho dětí tak dobře upevnila. Ze všech těchto věcí vyplývala králova nespokojenost s vévodou z Orléans a odcizení vůči němu, které neustále rostly, snad méně kvůli jeho vlastnímu chování než kvůli chování vévodkyně z Berry. Hrubé obrysy toho všeho nebyly neznámé vévodovi z Beauvilliers, a to ho ještě vzdalovalo od spojení, které jsem chtěl vytvořit mezi ním a vévodou z Orléans. Viděl jsem cíl pana du Maine. Chtěl vévodu z Orléans srazit co nejhlouběji, aby mu u krále nezbyla jiná záchrana než sňatek prince z Dombes; a protože věděl, že je jedinou překážkou tohoto záměru a zároveň sama slabost, oddával se cestě, od níž si sliboval tak velký úspěch. Ale čím lépe jsem viděl tento cíl a přiléhavost této černé politiky k jeho dosažení, tím víc jsem cítil krajní nutnost posílit vévodu z Orléans spojením s panem z Beauvilliers, které by přivodilo spojení dauphina s ním a které by, jsouc upřímné, vévodu z Orléans v mnoha věcech krotilo, dodalo mu vážnosti a časem by uzdilo vévodkyni z Berry, méně podporovanou panem jejím otcem, otupilo by minulé věci v tomto vnitřním životě královské rodiny a do budoucna by je uspořádalo zcela jinak; a vzhledem k vlivu, jehož dauphin den ode dne nabýval, zvláště když smýšlel o levobočcích tak, jak smýšlel, pokládal jsem toto spojení za jednu z největších posil, jakých se mohlo dostat slabosti vévody z Orléans, a za zneplatňující překážku sňatku, který by učinil prince z Dombes švagrem vévody z Berry; ten by sám neměl sílu ani vliv, aby mu zabránil, a vévodkyně z Berry by se ještě mnohem méně odvážila o něm vůbec otevřít ústa, v postavení, do něhož se u krále dostala.

Puzen těmito úvahami, vyložil jsem důrazně vévodovi z Beauvilliers jejich důležitost a jak je nutné nedat se ničím odradit, aby nám neunikl tak hlavní plod, který jsme si slibovali od sňatku vévodkyně z Berry, totiž sjednocení královské rodiny; že čím víc jsme se zmýlili v osobě této princezny, tím víc je třeba se vzepřít, abychom odvrátili a napravili jeho nevýhody, k čemuž je jediným prostředkem ten, který mu navrhuji; že ho prosím, aby uvážil, zda může najít jiný, a aby porovnal nesnáz, s níž je spojeno jej přijmout, s nebezpečím jej zanedbat. Vylíčil jsem mu převahu, kterou by mu toto spojení mohlo dát nad povolností, slabostí, a dodal jsem bázlivostí vévody z Orléans, jehož duch a chování, krocené a pozvolna vedené jeho vlivem, který s sebou nesl vliv dauphinův, a proto by vážil dvojnásob, by mohly nabrat zcela jiný směr a pak tomuto tak žádoucímu sjednocení rodiny prospívat stejně, jako mu nyní škodily; že jakkoli je nyní vévoda z Orléans z nečinnosti slabý a lehkovážný, jeho tak těsná blízkost, kterou mu dal sňatek, z něho stále činí prince, který nemůže být lhostejný, a v budoucnu ještě mnohem méně než za života krále, před nímž se všechno chvělo. Že kromě tohoto důvodu mi nemůže upřít ani ten, že má ducha vynikajícího ve všech oborech, schopného dosáhnout všeho, čeho by chtěl, jakmile by ho chtěl použít; že jeho tažení tuto pravdu ukázala a ta by se rozvinula mnohem víc, až by ho, osvobozeného od králova jha, omrzelost životem znuděným nicotou a neužitečností, k níž je nyní odsouzen, a osten nálad a ctižádostivého a fantastického ducha jeho dcery přiměly k touze, aby s ním za nové vlády počítali; a zda bychom pak nelitovali, že jsme, když jsme mohli, nezískali pro sebe a pro tak nutné sjednocení to, co bychom pak nalezli tak protivné a v takovém případě vždy více či méně na obtíž. Sílu těchto úvah jsem okořenil silou mínění, o němž věděl, že je pan z Chevreuse v hloubi má o tomto princi, s nímž se odjakživa čas od času vídal mezi čtyřma očima; a dobře jsem si dal pozor, abych nevynechal to, co nemohl nevědět, totiž jak vévoda z Orléans vždy smýšlel, a to nahlas, o panu z Cambrai. Konečně jsem nezapomněl mu naznačit, že dějinné události, umění a vědy, o nichž dauphin rád rozmlouval, jsou látkou vždy připravenou a nikdy nevyčerpanou, v níž je vévoda z Orléans mistrem, o níž dovede mluvit jasně a velmi příjemně a která by mezi nimi byla vážnou zábavou, jež by se oběma velmi líbila a nemálo by posloužila tak rozumnému záměru, jaký jsme si předsevzali. Tolik důvodů otřáslo vévodou z Beauvilliers, který byl pohnut od prvních slov, ale na mou prosbu mě nechal všechno říci bez přerušení. Se vším souhlasil, ale zároveň mi namítl mravy a podivné řeči, které vévodovi z Orléans někdy unikaly před dauphinem a které ho od něho nesmírně odcizovaly; a bez námahy mi ukázal, že tato indiskrétnost je překážkou, která jejich spojení staví do cesty nejpevnější závoru. Cítil jsem to příliš, než abych to mohl popřít, ale naléhal jsem na něho pod podmínkou, že se tato překážka odstraní, a viděl jsem muže, který se v nitru za této podmínky vzdal. Tu jsem se zastavil, protože jsem cítil, že všechno závisí na tom, že jde tedy o to pracovat na tom přede vším ostatním, a že, znaje lehkomyslnost vévody z Orléans a ten odporný hrdinský postoj bezbožnosti, který předstíral mnohem víc, než jej v hloubi měl, si nemohu ručit za úspěch.

Neotálel jsem a pustil se do něho, a neměl jsem žádnou potíž přimět ho, aby upřímně uznal všechny pevné výhody, které by kromě okamžité vážnosti našel ve svém spojení s dauphinem, a v tom, co od něho bylo neoddělitelné, ve spojení s vévodou z Beauvilliers. Od souhlasu jsem ho snadno dovedl k touze, kterou jsem považoval za vhodné zostřit obtížností, o níž sám dobře cítil, že vyplývá z jeho mravů a jeho chování. V témž rozhovoru jsem ho s tím úmyslně dlouho pohazoval sem a tam. Když jsem usoudil, že jsem ho dostatečně rozpálil a dostatečně uvedl do rozpaků, abych mohl doufat, že ho přivedu, kam jsem chtěl, až mu navrhnu řešení, které jsem si připravil, řekl jsem mu, že se zdržuji napomínání ohledně jeho mravů a jeho domnělých názorů, které v hloubi mít nemůže a v nichž klame sám sebe; že ví až dost dobře, co si o tom všem myslím, a že ani mně už není neznámo, jak marně bych na něho naléhal, aby je změnil; že proto se domnívám, že by mohl dosáhnout spojení, po němž má tak naléhavé důvody toužit, za menší cenu; že prostředek k tomu má ve svých rukou a je snadný, ale že kdyby se rozhodl jej použít, nesmí ho to omrzet; a že v tom případě se domnívám, že brzy uvidí jeho úspěchy, které, budou-li pozorně sledovány a udržovány, ho mohou dovést ke všemu, co si od toho může přát. Tak jsem ho stále víc podněcoval a nechával jsem mu volnost, pokud šlo o nešťastný základ jeho života; ze stejného důvodu jsem mu dal draze zaplatit vysvětlení této cesty a snadného prostředku, který jsem mu navrhoval, aniž bych mu ho řekl. Nakonec, když jsem mu jemně vyčetl, že ho toho nepovažuji za schopného, nechal jsem se přemoci a řekl jsem mu, že všechno spočívá ve dvou bodech: zaprvé mít se neustále na pozoru před sebeméně nevázanou řečí v přítomnosti dauphina a u paní princezny de Conti, kam dauphin občas chodil a odkud by se k němu takové řeči mohly donést; že jeho indiskrétnost v tomto ohledu mu tohoto prince odcizuje nebezpečněji a mnohem dál, než si dovede představit, a že to, co mu o tom říkám, není mínění, ale vědění; že opačná zdrženlivost by se mu tak líbila, že by ho pozvolna obrátila, protože by mu vzala podnět k hrůze, kterou pociťoval z těchto věcí i z toho, kdo je pronášel, a tudíž i strach a pouta, do nichž ho jeho přítomnost uváděla, a ty by se změnily v pohodu a volnost, až by ho zkušenost naučila, že ho může poslouchat bez pohoršení a bez skrupulí se oddávat jeho rozhovoru, jehož látku by mezi nimi udržovala umění, vědy a dějinné věci a který by z něho pozvolna vypudil všechnu tíseň a nechal v něm jen příjemnost. Druhým bodem bylo jezdit méně často do Paříže, provozovat tam zhýralost aspoň za zavřenými dveřmi, když už je natolik nešťastný, že ji chce provozovat, a uložit sobě i těm, kdo ji s ním provozovali, dost kázně, aby o ní druhý den ráno nebyla řeč.

Zalíbil se mu prostředek, který nijak nesahal na jeho zábavy; slíbil mi, že se jím bude řídit. Byl mu věrný, zvláště pokud šlo o řeči v přítomnosti dauphina nebo ty, které se k němu mohly donést. Vyřídil jsem vévodovi z Beauvilliers, co jsem vykonal. Dauphin brzy zpozoroval tuto změnu a řekl to vévodovi, od něhož se to doneslo ke mně. Pozvolna se sblížili; a protože se pan z Beauvilliers obával každé zjevné novoty a nebyl zvyklý vídat vévodu z Orléans, všechno mezi nimi šlo přese mne, a po tomto pobytu v Marly, kde vévoda z Chevreuse nebyl, přes něho a přese mne, jednou přes jednoho, jindy přes druhého.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Narážka na koketování vévodkyně z Bourgogne s mladými dvořany, zvláště s markýzem z Nangis a s hrabětem z Maulévrier, o němž Saint-Simon vyprávěl v dřívějších částech Pamětí.↩

  2. Vysvětlivka: Marly, menší královský zámek nedaleko Versailles, kam král jezdil s vybranou společností; pozvání na tyto „cesty do Marly“ bylo znamením přízně, jeho odepírání znamením nemilosti.↩

  3. Vysvětlivka: Nyert a Bloin byli první komorníci krále; s ostatními předními sluhy měli ke králi každodenní důvěrný přístup.↩

  4. Vysvětlivka: Georges Mareschal (Maréchal, 1658–1736), od roku 1703 první chirurg Ludvíka XIV., Saint-Simonův přítel.↩

  5. Vysvětlivka: Narážka na pomluvy, které šířili nepřátelé vévody z Orléans, že má s dcerou krvesmilný poměr.↩

  6. Vysvětlivka: Slečna ze Séry, od roku 1706 hraběnka z Argentonu, dlouholetá milenka vévody z Orléans, s níž se rozešel roku 1710; Saint-Simon se o tento rozchod sám zasazoval.↩

  7. Vysvětlivka: Vévodkyně z Orléans a paní Vévodkyně, obě legitimované dcery Ludvíka XIV. a paní z Montespan, spolu byly ve sporu; jejich bratr pan du Maine stál na straně vévodkyně z Orléans.↩