Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom devátý (1711)
Kapitola patnáctá
Osobní postavení vévodkyně ze Saint-Simon u dvora. — Opatrnost mého chování. — Šťastně sonduji dauphina. — Krátký kradmý rozhovor s dauphinem. — Dauphin se mnou mezi čtyřma očima. — Hodnost: vláda, ministerstvo. — Krásné a oprávněné naděje. — Porada mezi vévodou z Beauvilliers a mnou. — Další rozhovor dauphina se mnou mezi čtyřma očima. — Tajemství těchto rozhovorů. — Hodnost: princové, princové krve, legitimovaní princové. — Krásná slova dauphina o levobočcích. — Porada mezi vévodou z Beauvilliers a mnou. — Pevná důležitost vévody z Beauvilliers. — Úplná shoda mezi ním a mnou. — Rozdílnost názorů mezi vévodou z Beauvilliers a mnou ohledně Monseigneurova dědictví. — Způsob, jakým se s ním naložilo; krajní nepřístojnost, která se při tom v Marly stala.
Na různých místech těchto Pamětí bylo vidět, jak mohla paní ze Saint-Simon počítat s přízní paní vévodkyně z Bourgogne a jak trvale zamýšlela, aby nastoupila po vévodkyni du Lude1. Místo, které byla nucena zastávat u paní vévodkyně z Berry, ji přivedlo do všech důvěrných společností; čím víc ji viděli zblízka, tím víc si jí cenili, tím víc ji měli rádi, a smím-li to říci podle všech těch téměř korunovaných hlav, ba i podle krále a paní z Maintenon, tím víc ji ctili a vážili si jí; a výstřelky princezny, k níž ji přidělili proti její vůli, jen posílily dojem v prospěch jejího velkého rozumu, rozvahy, správnosti jejího úsudku i jejího jednání, moudrosti, vyrovnanosti, skromnosti a ctnosti celého přediva jejího života — ctnosti ryzí a vždy důsledné, která, přísná k sobě samé, byla laskavá a vráskami svými vůbec neodpuzovala. Vyhledávaly ji vždy i ty, které od ní věkem a chováním stály nejdál a které se jí nejednou přišly vrhnout do náruče, aby jim poradila a pomohla jim z nebezpečí a z domácích bouří, do nichž je jejich chování uvrhlo. Tolik milých a pevných vlastností jí získalo přátelství a důvěru mnoha významných osob a takovou pověst, že nikdo nebyl v tomto ohledu šťastnější než ona; a tu si lze vzpomenout na radu, kterou mi tři ministři, aniž se mezi sebou jakkoli domluvili, dali, když jsem byl vybrán pro Řím2: abych jí všechno sděloval a řídil se jejími radami. Dauphin, který se s ní často vídal při důvěrných zábavách, a to stále od sňatku pana vévody z Berry, pojal k ní velkou úctu, přátelství, ba i důvěru, což mi u něho bylo další velmi silnou oporou, kterou vévoda z Beauvilliers vždy posiloval, jak z přátelství, tak ještě víc z mínění, jaké o ní měl. Všechno mě tedy neslo k důvěře a ke svobodnému, důvěrnému přátelství s dauphinem.
Když se smrtí Monseigneura dvůr změnil, šlo pro mne o to změnit i chování k novému dauphinovi. Pan z Beauvilliers se mnou o tom promluvil hned zpočátku, usoudil však, že tato změna se smí dít jen velmi pozvolna, a tak, aby si na ni lidé zvykli, aniž by se polekali. V různých dobách jsem unikl podivným zlomyslnostem; musel jsem počítat s tím, že se na mne budou upírat pohledy úměrně závisti, a že jejím nebezpečím mohu uniknout, jen když zahalím své nové postavení, tolik změněné proměnou celé dvorské scény; a proto se k princi otevřeně přibližovat jen pomalu, podle toho, jak se jeho záštita vůči mně upevní, to jest podle toho, jak poroste v králově důvěře a ve vlivu na věci veřejné i ve společnosti. Přesto jsem pokládal za vhodné vyzkoušet ho hned v prvních dnech jeho nového rozletu. Jednoho večera jsem se k němu připojil v zahradách v Marly, kde ho doprovázelo málo lidí, a nikdo, kdo by mě omezoval; využil jsem jeho vlídného přijetí a řekl jsem mu jakoby mimochodem, že mnoho důvodů, které mu nejsou neznámé, mě až dosud drželo v nezbytném odstupu od něho, že nyní doufám, že budu moci s menším omezením následovat svou oddanost a náklonnost, a že si lichotím, že mu to bude milé. Odpověděl mi rovněž potichu, že skutečně někdy existují důvody, které zdržují; že se domnívá, že pominuly; že dobře ví, jaký vůči němu jsem; a že s potěšením počítá s tím, že se teď budeme vídat volněji z jedné i z druhé strany. Zapisuji přesně slova jeho odpovědi pro neobyčejnou zdvořilost těch, jimiž končí. Pokládal jsem ji za šťastný úspěch návnady, která zabrala, jak jsem si předsevzal. Pomalu jsem se začal pilněji účastnit jeho procházek, ale neprovázel jsem je celé, leda když je nerozmnožoval dav nebo nebezpeční lidé, a mluvil jsem při nich volněji. Zůstal jsem zdrženlivý, pokud šlo o návštěvy u něho, kde byla společnost, a přibližoval jsem se k němu v salonu podle toho, jak se mi to tam hodilo.
Předal jsem mu za procesu náš spis proti d’Antinovi a neopomněl jsem mu prohodit slovo o naší hodnosti, jíž jsem ho znal velmi nakloněného, a to ze zásady. Spis si přečetl a byl velmi rád, kvůli některým z nás, že ho shledal velmi dobrým a d’Antinovu při neudržitelnou. Nebylo mi rovněž neznámo, co si myslí o formě státní vlády a o mnoha věcech, které s ní souvisejí; a jeho názory na to byly přesně moje vlastní a názory vévodů z Chevreuse a z Beauvilliers, od nichž jsem byl dobře poučen. Měl jsem to příliš dobře nachystané, abych se nepokusil z toho vytěžit mnoho. Dával jsem tedy pozor, abych zachytil všechno, co by mě mohlo přirozeně přivést k tomu, abych se dal do věci, a netrvalo dlouho, než jsem k tomu našel chvíli.
O několik dní později, když jsem byl v salonu, viděl jsem tam vstoupit dauphina a paní Dauphine spolu a opětovně spolu hovořit. Přiblížil jsem se k nim a zaslechl jsem poslední slova. Ta mě podnítila zeptat se prince, oč jde, ne přímo, ale s jistou uctivou volností, kterou jsem si už osoboval. Odpověděl mi, že jedou do Saint-Germain poprvé od té doby, co je dauphinem, to jest na obvyklou návštěvu po té v dlouhém plášti a ve smutečním závoji; že to mění ceremoniál vůči anglické princezně3; vysvětlil mi to a s živostí zdůraznil povinnost nenechat nic ztratit ze svých oprávněných práv. „Jakou mám radost,“ odpověděl jsem mu, „že Vás vidím takto smýšlet, a jak máte pravdu, že dbáte na tyto druhy pozorností, jejichž zanedbání všechno zatemňuje!“ Pokračoval zaníceně a já jsem využil nejživější chvíle, abych mu řekl, že má-li on, tak velký a jehož postavení je tak nesporné, pravdu, když na to dbá, oč víc máme pravdu my ostatní, jimž se všechno upírá a často i všechno bere, aniž si sotva troufáme si stěžovat, když se rmoutíme nad svými ztrátami a snažíme se udržet. Pustil se do toho se mnou tak, že se stal advokátem naší věci, a skončil tím, že mi řekl, že pokládá naše obnovení za spravedlnost pro stát důležitou; že ví, že jsem v těchto věcech dobře poučen; a že mu udělám radost, když s ním o tom někdy pohovořím. V tu chvíli se znovu připojil k paní Dauphine a odjeli do Saint-Germain.
Skutečnost, která dala podnět k tomuto krátkému, ale důležitému otevření, spočívala v tom, že za Monseigneurova života paní vévodkyně z Bourgogne všude na neutrální půdě4 ustupovala anglické princezně; ale že jako choť předpokládaného dědice, jíž se stala Monseigneurovou smrtí, měla napříště všude na neutrální půdě mít přednost před touž anglickou princeznou, která nebyla předpokládanou dědičkou bratra, jenž bude mít děti a který dokonce ještě nebyl ani ženatý. Za několik dní nato pro mne dauphin poslal. Vešel jsem šatnou, kde mě čekal du Chesne, jeho první komorník, velmi poctivý muž, spolehlivý a mající jeho důvěru, aby mě uvedl do jeho kabinetu, kde byl dauphin sám. Do mého poděkování se mísilo leccos o mém minulém i nynějším chování a o mé radosti ze změny jeho postavení. Pustil se do věci jako člověk, který se méně bojí otevřít se, než podlehnout marnivosti svého nového lesku. Řekl mi, že až dosud se snažil jen zaměstnávat se a vzdělávat; že se do ničeho nevměšoval a nepokládal za správné nabízet se ani předstupovat sám od sebe; ale že od té doby, co mu král nařídil seznamovat se se vším, pracovat u sebe s ministry a ulehčovat mu, pokládá všechen svůj čas za náležející státu a veřejnosti a za krádež všechno, co by z něho ukradl věcem veřejným nebo tomu, co by ho mohlo vést k tomu, aby se jim stal dorostlým; že si proto nedopřává zábavu jinak než pro odpočinek, a aby měl ducha způsobilejšího znovu užitečně začít po uvolnění, jehož příroda potřebuje. Odtud se rozhovořil o králi, mluvil o něm s nesmírnou něhou a velkou vděčností a řekl mi, že se cítí velmi úzce zavázán přispívat k jeho ulehčení, když král má v něho tu důvěru, že si to přeje. Velmi jsem souhlasil s tak důstojnými city, ale s obavou, zda se něha, vděčnost a úcta nezvrhají v nebezpečný obdiv. Prohodil jsem několik slov o tom, že král neví o mnoha věcech, o nichž se sám připravil o možnost se dozvědět a k nimž by jeho dobrota jistě nezůstala lhostejná, kdyby k němu mohly dojít.
Tato struna, takto lehce dotčená, ihned vydala silný zvuk. Princ po několika slovech úvodu o tom, že ví od pana z Beauvilliers, že se mnou lze bezpečně mluvit o všem, přiznal pravdivost toho, co jsem říkal, a hned se vrhl na ministry. Rozhovořil se o bezmezné moci, kterou si osobovali, o moci, kterou získali nad králem, o nebezpečném užití, které z ní mohou učinit, o nemožnosti dostat cokoli ke králi nebo od krále ke komukoli jinak než jejich prostřednictvím; a aniž kohokoli z nich jmenoval, dal mi velmi jasně najevo, že tato forma vlády je zcela proti jeho vkusu a jeho zásadám. Pak se něžně vrátil ke králi a stěžoval si na špatnou výchovu, jaké se mu dostalo, a na zhoubné ruce, do nichž postupně padl; že tím, pod záminkou politiky a autority, z nichž všechna moc a všechen užitek připadaly jen ministrům, bylo jeho srdce, přirozeně dobré a spravedlivé, ustavičně odváděno z pravé cesty, aniž to zpozoroval; že dlouhý zvyk ho na těchto jednou nastoupených cestách utvrdil a učinil království velmi nešťastným. Pak se s pokorou obrátil k sobě a dal mi mnoho důvodů, abych jej obdivoval. Potom se vrátil k chování ministrů a já jsem toho využil, abych ho přivedl k jejich uzurpacím vůči vévodům a vůči lidem nejvyššího postavení. Při tomto vyprávění unikl jeho zdrženlivosti hněv; rozpálil se nad oslovením monseigneur, které nám odpírají a které vyžadovali od všech netitulovaných, s výjimkou úřednické šlechty.
Nedokážu vylíčit, do jaké míry ho tato drzost pobouřila, a toto rozlišení, tak pošetile příznivé pro měšťanstvo proti nejvyšší šlechtě. Nechal jsem ho mluvit, jak abych se těšil z důstojných citů toho, kdo měl tak blízko k tomu, aby z nich mohl učinit pravidla a zákony, tak abych se sám poučil, kam až ho jeho rozohněná spravedlivost může dovést. Pak jsem se vrátil k počátkům převrácení veškerého řádu a řekl jsem mu, že čirou náhodou se mi zachovaly tři dopisy mému otci5 od pana Colberta6, ministra, generálního kontrolora financí a státního sekretáře, který mu psal monseigneur. Zdálo se, že ho to potěšilo, jako by se ho to samého týkalo. Nařídil mi, abych pro ně poslal, a obdivoval smělost tak úplné změny. Probrali jsme to; a protože rád věci zkoumal do hloubky a vracel se, jak nejdál mohl, k pramenům, dal se do vzniku úřadů státních sekretářů, jejichž chudičký původ ho znovu překvapil, ačkoli mi sám výkladem, do něhož se o tom pustil, ukázal, že se v tom nemá co učit7.
To všechno bylo látkou přes hodinu trvajícího rozhovoru; odvedla nás od té, kterou jsme měli probírat, ale způsobem důležitějším než ta látka sama, jíž byla látka tohoto rozhovoru všechno, jen ne cizí. Dauphin mi nařídil, abych mu dal vědět, až budu mít ty tři dopisy pana Colberta mému otci, a řekl mi, že zároveň se vrátíme k látce, kterou zamýšlel probrat a od níž ho tato odvedla.
Je těžké vyjádřit, co jsem cítil, když jsem od dauphina odcházel. Otevírala se přede mnou skvělá a blízká budoucnost. Viděl jsem prince zbožného, spravedlivého, dobrotivého, osvíceného a hledajícího, jak se stát takovým čím dál víc, a viděl jsem, že u něho nic neznamená to, co je marné — věc u takových osob vždy tak podstatná. Poznal jsem touto zkušeností i jiný div, u nich neobvyklý: že úcta a přesvědčení o oddanosti, jednou jím pojaté a odedávna živené, odolaly nepoužívání a úplnému přerušení styku. Slastně jsem vychutnával důvěru tak vzácnou a tak plnou, a to hned při první příležitosti rozhovoru mezi čtyřma očima, o věcech nejzásadnějších. Poznal jsem s jistotou, že se ze zásady změní způsob vlády. Bez přeludů jsem zahlédl pád těch kladiv státu, všemocných nepřátel velmožů a šlechty, kterou rozdrtili na prach u svých nohou a která, oživena dechem z úst tohoto prince, až se stane králem, znovu získá svůj řád, své postavení a svou hodnost a přivede ostatní zpět do jejich přirozeného postavení. Tato touha po obnovení řádu a hodnosti vůbec byla po celý můj život hlavní z mých tužeb a daleko převyšovala touhu po jakémkoli osobním štěstí. Pocítil jsem tedy všechnu sladkost tohoto výhledu a vysvobození z otroctví, které mi bylo potají nesnesitelné a jehož netrpělivost často prosakovala navzdory mně.
Nemohl jsem si odepřít okouzlující srovnání Monseigneurovy vlády, na niž jsem hleděl jen se všemi možnými hrůzami, obecnými i osobními, s pevnými slastmi předvlády jeho syna a brzy jeho skutečné vlády, který mi tak brzy začal otevírat své srdce a zároveň cestu k nejlépe podložené naději na všechno, co si člověk mého druhu mohl nejoprávněněji předsevzít, když nechtěl nic než řád, spravedlnost, rozumné dobro státu a jednotlivců, a to cestami poctivými, čestnými a takovými, kde by se poctivost a pravda mohly ukázat. Rozhodl jsem se zároveň tuto přízeň, která by, kdyby ji někdo zpozoroval, byla tak způsobilá všechny vyděsit a poštvat proti mně, velmi pečlivě skrývat, ale v tomto bezpečí ji pěstovat a obezřetně si opatřovat taková slyšení, v nichž bych se tolik mohl dozvědět, zasít, jemně vštípit a upevnit se; ale měl bych za to, že se dopouštím krádeže a splácím nevděkem, kdybych opomenul plně vzdát hold za tuto přízeň tomu, jemuž jsem za ni vděčil úplně. Jsa ostatně, jak jsem byl, jist, že vévoda z Beauvilliers má paklíč k srdci i k duchu dauphina, nemyslel jsem, že se dopouštím nevěry, když mu půjdu vyprávět všechno, co se mezi tímto princem a mnou právě odehrálo; a přesvědčil jsem se, že upřímnost této daně udrží její látku a poslouží mi radami, jak v ní dobře řídit své chování. Šel jsem tedy ihned sdělit tento rozhovor vévodovi z Beauvilliers. Byl jím neméně nadšen než já sám.
Tento vévoda, přes svou vynikající zbožnost, takřka z jiného světa, přes bázlivost, která příliš páchla okovy, a přes úctu ke králi, jež se příliš málo lišila od klanění, které náleží jen Bohu, nebyl o nic méně než já proniknut vědomím o tom, co je špatného na způsobu vlády, na lesku moci ministrů a na způsobu, jak ji vykonávají — ministrů, kteří byli každý ve svém úřadě, a dokonce i mimo něj, absolutními králi; zkrátka nebyl o nic méně vévodou a pairem než já sám. Byl udiven tak velkou otevřeností vůči mně a překvapen tak velkým účinkem toho, co sám s takovou péčí zasadil a pěstoval v můj prospěch v duchu svého chovance. Jeho ctnost a jeho ohledy, které ho vůči princi držely na uzdě, prince vůči němu svazovaly, takže se mi zdálo, že ho sotva kdy slyšel mluvit tak jasně. Byl jsem tím překvapen nanejvýš, ale vyplývalo mi to z celého jeho chování a z toho, jak po mně žádal, abych opakoval, co se týkalo moci ministrů a špatné výchovy krále. Přiznal mi dokonce svou radost nad těmito dvěma kapitolami s prostotou, z níž jsem pochopil, že ačkoli se o dauphinově smýšlení nedozvěděl nic nového, výrazy pro něho přece nové byly a že princ k němu nebyl tak jasný a snad nezašel tak daleko. Další vývoj mi to dal pocítit ještě lépe; neboť ať už mu jeho osobní povaha ukládala meze, které si nemyslel, že smí překročit, nebo je chtěl překračovat jen pozvolna — snad jako pán, který raději jede za svým štolbou na jistých úsecích cesty —, brzy se se mnou začal domlouvat, aby v několika věcech postupoval ve shodě, potom podle toho i sám od sebe; zdálo se, že je velmi citlivý k plné a závislé důvěře, s jakou jsem se k němu v tom choval, a pevně odhodlaný využít svého nového postavení. Za několik dní jsem měl další slyšení. Je třeba jednou provždy říci, že obvykle du Chesne, zřídka pan z Beauvilliers, někdy dauphin potichu na procházce mě zpravoval o hodině, kdy se k němu mám dostavit, a že když jsem já chtěl slyšení, řekl jsem to du Chesnovi, který si ihned vyžádal rozkaz a dal mi vědět. Ať to bylo později kdekoli, ve Fontainebleau, ve Versailles, v Marly, vcházel jsem vždy potají šatnou, kde du Chesne dbal, aby mě očekával vždy sám a ihned mě uvedl, a aby mě opět sám očekával při odchodu, takže si toho nikdy nikdo nevšiml, kromě jednou paní Dauphine, jak to vylíčím na svém místě; ta to však dokonale udržela v tajnosti.
Předložil jsem dauphinovi ty tři dopisy pana Colberta mému otci, o nichž jsem mluvil. Vzal je, dlouho si je prohlížel, všechny tři přečetl a zajímal se o šťastnou náhodu, která je zachovala a ochránila před bezvýznamností jejich obsahu. Prozkoumal jejich data a znovu se vrátil k drzosti ministrů (tohoto výrazu nešetřil) a k neštěstí velmožů. Předsevzal jsem si hlavně vyzkoušet ho ve všem, co se týká naší hodnosti; snažil jsem se tedy jemně přerušovat všechny řeči, které se od tohoto cíle odchylovaly, vracet k němu rozhovor a provádět jej všemi různými kapitolami. Shledal jsem ho velmi poučeného o podstatě naší hodnosti, o jejím vztahu ke státu a ke koruně, o všem, co k tomu poskytují dějiny, dost poučeného o několika jiných věcech, které se jí týkají, málo nebo vůbec ne o jiných, ale proniknutého citelným zájmem státu, majestátu francouzských králů a prvenstvím jejich koruny na tom, aby se tato první hodnost království udržela a obnovila, a touhou to učinit.
Zasáhl jsem ho v tom tím, co jsem v něm postřehl citlivého na tuto věc při jeho první návštěvě v Saint-Germain s paní Dauphine od Monseigneurovy smrti. Připomněl jsem mu tak podivnou novotu nároků bavorského kurfiřta vůči Monseigneurovi v Meudonu, ačkoli tam byl inkognito. Postavil jsem je proti dosud stálému zvyku a proti tomu, co nám dějiny poskytují o králích, kteří se spokojili s rovností se syny Francie. Přivedl jsem ho k přirozeným úvahám o nesmírné škodě, kterou snášení těchto zlořádů působí králům a jejich koruně a která pak dopadá i na věci nejpevnější oslabením představy o jejich velikosti. Ukázal jsem mu velmi jasně, že stupni těchto pádů jsme byli my, kteří, poníženi doma a opuštěni v cizině, dáváme svými potupami podnět k potupám samého trůnu, ponížením toho nejvyššího, co z něho vychází, a tím, jak málo si toho cizinci takto zvykají vážit. Vyložil jsem mu novotu uzurpací, jichž se vůči nám dopustili kurfiřti, jeho strýcové8, jakým omylem k tomu došlo a jak to zůstalo, načež se bavorský kurfiřt brzy nato odvážil nárokovat si dokonce přednost po pravici Monseigneura a udržovat se v tom pomocí mezzo-termine, ačkoli byl inkognito, protože zpozoroval, že stačí nárokovat a podnikat. Přešel jsem potom ke srovnání španělských grandů s vévody pairy a vévody verifikovanými, což mi poskytlo krásné pole, a zároveň k politice Karla V., pečlivě napodobované španělskými králi, jeho nástupci, který nespokojen s tím, že jejich hodnost tak vysoko povznesl ve svých državách, využil jejich rozšíření a rozptýlení po různých částech Evropy a autority, kterou mu jeho moc získala v Římě a u jiných dvorů, aby jim tam zjednal nanejvýš vyznačené postavení, jehož tam dosud požívají a které nesmírně slouží k tomu, aby se španělské koruně dostávalo úcty i mimo její državy. Od tohoto příkladu jsem přešel k příkladu rozsáhlého užitku, který papežové dokázali pro svou světskou velikost vytěžit z velikosti, k níž povznesli kardinály, jejichž hodnost lze doslova nazvat chimérou, neboť nemá nic nutně církevního, nemá ani svěcení, ani jurisdikci, je tedy laická mezi duchovními a duchovní mezi laiky, bez jiné pevnosti než práva volit papeže a zvyku být jeho hlavními státními ministry. Procházeje se pak Anglií, u severských králů a po celé Evropě, dokázal jsem bez námahy, že jediná Francie ze všech států, z nichž se Evropa skládá, snáší v osobách svých velmožů to, co žádný z ostatních nikdy nestrpěl, dokonce ani císařský dvůr, ačkoli se to na něm tolika skutečnými knížaty jen hemží, a že také jediná Francie na to málem zahynula, i s panující dynastií, k čemuž mi Liga nade všechny příklady poskytla všechny důkazy.
Dauphin, činně pozorný, si oblíbil všechny mé důvody, často je za mne dokončoval a dychtivě přijímal dojem všech těchto pravd. Byly probírány příjemně a poučně. Kromě Ligy nebyla zapomenuta nebezpečí, jež stát a králové tak často podstoupili, až po Ludvíka XIV. včetně, zradami a úklady knížat nepravých i pravých, a výsady, které jim to místo trestu vyneslo. Dauphin, nesmírně poučený o všech těchto dějinných skutečnostech, při jejich výkladu vzplanul a naříkal nad nevědomostí a nedostatkem úvahy u krále. Všech těchto různých látek jsem se téměř jen dotýkal, když jsem je dauphinovi postupně předkládal, a pak jsem ho následoval, abych mu nechal potěšení mluvit, dát mi vidět, že je poučený, dát mu příležitost, aby se přesvědčoval sám, rozohňoval se, zaujímal se, a sobě příležitost poznat jeho city, jeho způsob chápání a přijímání dojmů, abych tohoto poznání využil a týmiž cestami snáze rozmnožil jeho přesvědčení a jeho zápal. Když jsem to však u každé věci učinil, snažil jsem se méně rozvádět úvahy a odbočky než ho vést k jiným předmětům, abych mu ukázal umírněnost, která by povzbudila jeho rozum, jeho spravedlnost, jeho přesvědčení vzešlé z něho samého a jeho důvěru; a také abych měl čas vyzkoušet ho všude a jemně a pevně ho prosytit svými city a názory na každou z těchto látek, jež byly všechny odlišné v rámci téže věci. Nezapomněl jsem mimochodem uštědřit panu z Espinoy výraz „kníže-učeň“, i panu z Talmontu a jiným takovým, kvůli pravdivosti výrazu a abych si pomohl směšností, která často velmi slouží i nejvážnějším záměrům. Nanejvýš spokojen s tím, co dauphin smýšlel o hodnostech cizích knížat, o „peru“ a o úřednictvu, které mělo rovněž svou krátkou kapitolu, předložil jsem nový edikt z tohoto roku 1711, vydaný v souvislosti s d’Antinem o vévodstvích9.
Probral jsem s dauphinem, od přírody zvídavým a toužícím poznávat a učit se, probral jsem, pravím, s ním různé nároky, které k ediktu daly podnět. Učinil jsem to jen zběžně, abych mu vyhověl, v úmyslu přejít co nejdříve k prvním dvěma článkům tohoto ediktu a rozvést je podle toho, jak otevřeně mě bude poslouchat. Přivedl jsem tedy prince k nim. Mé překvapení a mé uspokojení byly veliké, když jsem ho při pouhé zmínce viděl ujmout se slova, sám a se zápalem mi vyložit nespravedlnost těchto prvních dvou článků a odtud ihned přejít k uzurpacím princů krve a rozhovořit se o nehoráznosti nového postavení levobočků. Uzurpace princů krve byly jedním z bodů, v nichž jsem ho shledal nejlépe obeznámeného se stavem těchto princů o sobě i se stavem naší hodnosti, a zároveň dokonale spravedlivého, jak se mi jevil ve všech ostatních. Vyložil mi velmi jasně jedno i druhé s onou ušlechtilou, prostou a přirozenou výmluvností, která okouzlovala i v nejsušších látkách, oč víc v této. Velmi spravedlivě a rozumně připouštěl myšlenku, kterou měl Jindřich III.10 ze slušnosti: dát možným dědicům koruny dědičné, a to výhradně po meči, přednost a výsadní postavení před těmi, kdo, ač jsou ve státě nejvyšší, nemohou přece nikdy setřást postavení poddaných; ale nezapomínaje ani, že před Jindřichem III. měly naše hodnosti přednost před královskou krví, která jimi nebyla oděna a která do té doby tak málo dbala na toto krásné výlučné právo nastoupit na trůn, že mladší synové starších větví všude ustupovali hlavám mladších větví, které se přitom mohly stát poddanými těch mladších synů, před nimiž měly přednost, vzpomněl si dobře sám od sebe, že přednost a výsadní postavení nemohly být zavedeny jinak než tak, že se veškerá královská krev po meči předpokládala a učinila pairem z práva, bez zřízeného statku, z práva prvorozenství, a to starším než všichni ostatní, tím, že se jí odvozovalo stáří od Huga Kapeta, přičemž se zároveň zrušila jakákoli přednost mezi princi krve z jiného důvodu než z jejich prvorozenství.
S těmito přesnými a pravdivými znalostmi nemohl dauphin snést ponížení naší hodnosti právě těmi, kdo se jí tak dobře posloužili ke svému povýšení, jakkoli tak spravedlivému. Vyslovil se tedy velmi proti uzurpacím, kterých se vůči ní princové krve dopustili; nade všechny nemohl snést, že edikt přiznal princům krve zastupování starých pairů při korunovaci, s vyloučením pairů. Dokonale cítil všechnu výrazovou sílu různých obrazů tohoto vznešeného obřadu a dal mi velmi jasně zpozorovat, že chce být korunován tak, jak byli korunováni jeho předkové. Protože byl méně poučen o dobách a příležitostech uzurpací princů krve vůči pairům než o uzurpacích samých, hovořil jsem s ním o tom k jeho velkému potěšení, a více jsem dbal na to, abych ho následoval a odpovídal na jeho otázky, a tak udržoval jeho zápal a zvědavost, než abych mu vyprávěl a vedl souvislý výklad. Maje se na pozoru před ubíháním času, když jsem usoudil, že je pro tentokrát o princích krve dostatečně poučen, posloužil jsem si velikostí levobočků, která tolik přispěla k rozmnožení velikosti princů krve, abych dauphina přivedl k legitimovaným. Byla to struna, které jsem chtěl, aby se dotkl první, abych podle zvuku, jaký jí vydá, poznal tón, který mám v této věci zvolit. Má citlivost na všechno, co nám odňali, a dauphinova úcta ke králi, jeho dědovi, mi byly stejně podezřelé, takže jsem, pozorně ho následuje v otázce princů krve a ostatní mu jen ukazuje, dlouho nemohl přivést tam, kam jsem chtěl. Konečně na to přišel sám od sebe. Zvolil tišší tón a odměřenější slova, zato však výmluvnější výraz tváře — neboť mé oči pracovaly se stejným úsilím jako mé uši —, a začal krále omlouvat, chválit, mluvit o neštěstí jeho výchovy a o neštěstí stavu, do něhož se dostal, že nemůže nikoho vyslechnout. Odporoval jsem jen výrazem a držením těla, abych mu skromně dal pocítit, jak plně toto neštěstí dopadá na nás. Dobře porozuměl této němé řeči a povzbudil mě, abych mluvil. Začal jsem tedy jako on chválou krále a stížnostmi, které na to on sám vznesl, a dospěl jsem konečně k neblahým důsledkům, které z toho vyplývaly.
Posloužil jsem si, ne bez důvodu, zbožností, příkladem, novým pokušením, přidaným k pokušení věci samé, které by vrhalo všechny ženy do náruče králů, pohoršením z úplné rovnosti mezi synem svátosti a synem dvojího cizoložství11, to jest po dvou pokoleních rovností dokonalou, rovností legitimního i nelegitimního potomstva králů, jak to bylo už vidět mezi panem vévodou z Chartres a dětmi pana du Maine12; a tyto poznámky nebyly nikterak mdlé.
Dauphin, spokojený se svým úvodem a snad i s mým, a potom podnícený mými slovy, mě přerušil a rozohnil se. Toto přítomné užití ho živě zasáhlo. Začal mluvit o rozdílu mezi původem, který všechno, co jej tak vysoko vyznačuje, čerpá z vrozené způsobilosti nastoupit na trůn, a původem, který vděčí jen svůdnému a pohoršlivému zločinu, jenž s sebou nenese nic než hanbu. Prošel různé a četné stupně, po nichž levobočci (neboť toto slovo bylo často užito) vystoupili až na úroveň princů krve, a které ve svůj prospěch zvedly tuto úroveň o tolik dalších stupňů na náš účet. Znovu probral bod o korunovaci uvedený v ediktu; a jestliže se mu u princů krve zdál nesnesitelný, u legitimovaných se mu zdál odporný, téměř svatokrádežný. Při tom všem se však často vracel k úctě, ba i k dojetí a soucitu s králem, což mě nutilo často obdivovat správné spojení dobrého syna a dobrého prince v tomto tak osvíceném dauphinovi. Ke konci, soustředěn sám do sebe, mi řekl: „Je to velké neštěstí mít takové děti. Až dosud mi Bůh prokazuje milost, že jsem této cesty vzdálen; nesmím se tím vypínat. Nevím, co se se mnou stane později. Mohu upadnout do všelijakých výstředností — prosím Boha, aby mě od nich uchránil! — ale věřím, že kdybych měl levobočky, velmi bych se střežil vychovávat je takovým způsobem, a dokonce je uznávat. Ale to je cit, který mám nyní z milosti, kterou mi Bůh prokazuje; protože si člověk není jist, že si ji zaslouží a bude ji mít vždycky, je třeba se v tom aspoň spoutat tak, aby už nebylo možné do těchto neblahostí upadnout.“
Tak pokorný a zároveň tak moudrý cit mě okouzlil; chválil jsem ho ze všech sil. To vyvolalo další projevy jeho zbožnosti a pokory; načež, když se rozhovor vrátil ke svému předmětu, řekl jsem mu, že se ví, jakou nelibost mu způsobily poslední pocty, které pan du Maine získal pro své děti13. Nikdy nemohlo být nic výmluvnějšího, než byla jeho němá odpověď: celá jeho osoba nabyla obnovené živosti, kterou, jak jsem viděl, jen s námahou krotil. Výraz jeho tváře a několik posunků, které unikly zdrženlivosti, jíž ho vázal výslovný králův nesouhlas, výmluvně svědčily o tom, jak netrpělivě snáší tyto nestvůrné pocty a jak krátce by za jeho vlády trvaly. Viděl jsem dost, abych od toho všechno doufal, ba abych se mu to odvážil i dát najevo; a velmi dobře jsem poznal, že se mu líbím.
Konečně, když rozhovor trval přes dvě hodiny, vrátil mě souhrnně ke ztrátám naší hodnosti a k důležitosti je napravit a dal mi najevo, že by byl rád, kdyby o nich byl důkladně poučen. Na začátku rozhovoru jsem mu řekl, že by byl překvapen počtem a mírou našich ztrát, kdyby je viděl všechny jedním pohledem. Navrhl jsem mu nyní, že je vyhledám a předložím mu je; nejenže s tím souhlasil, ale zaníceně mě prosil, abych to udělal. Požádal jsem ho o trochu času, abych mu nedal nic, co by nebylo velmi přesné, a ponechal jsem mu volbu uspořádání: podle povahy věcí a látek, nebo podle dat ztrát. Zvolil druhé, ačkoli pro něho méně přehledné a pro mne pracnější; hned na místě jsem mu to připomněl, ale on na té volbě trval, a mně příliš záleželo na tom, abych mu v tom posloužil podle jeho přání, než abych šetřil svou námahu. Vynechávám zde díky, které jsem mu vzdal za čest jeho důvěry, i všechno lichotivé, co mi ráčil říci. Při rozloučení mi dal volnost vídat ho veřejně jen tolik, kolik budu pokládat za vhodné a bezpečné, a soukromě, kdykoli si budu přát, abych s ním pohovořil o tom, co mu budu chtít říci.
Není těžké si představit, v jakém nadšení jsem z tak zajímavého rozhovoru odcházel. Důvěra dauphina spravedlivého, osvíceného, tak blízkého trůnu a už se na něm podílejícího nenechávala nic k přání pro přítomné uspokojení ani pro naděje. Blaho a řád státu a potom obnova naší hodnosti byly ve všech dobách mého života nejžhavějším předmětem mých tužeb, které daleko za sebou nechávaly touhu po vlastním štěstí. Všechny tyto předměty jsem nacházel v dauphinovi; viděl jsem se v postavení, kdy mohu přispět k těmto velkým dílům a zároveň se povznést, a s trochou rozvahy se dostat do klidného držení tolika a tak vzácných výhod. Nemyslel jsem tedy už na nic jiného, než abych se stal hodným té důvěry a věrným spolupracovníkem na těch dílech.
Nazítří jsem vévodovi z Beauvilliers podal zprávu o tom, co se mezi dauphinem a mnou odehrálo. Spojil svou radost s mou; nebyl nijak překvapen dauphinovým smýšlením o naší hodnosti, zvláště o levobočcích. Už dříve jsem dobře věděl, jak jsem tehdy vylíčil, že se dauphin vůči němu vyslovil v době, kdy byly dětem vévody du Maine přiznány ony pocty; zde jsem ještě lépe viděl, že se spolu o levobočcích dobře vyslovili a že ho pan z Beauvilliers o naší hodnosti velmi poučil. Dohodli jsme se stále pevněji na úplné shodě ve všem, co by se týkalo dauphina a látek, které se probíraly v mých dvou rozhovorech s ním; že ho budu vídat spíš na jeho procházkách než v dvorních hodinách u něho, protože tam budu volnější je provázet i opouštět, pozorovat, mluvit nebo mlčet podle toho, co se tam naskytne; že budu dbát, abych při králově procházce nepřicházel ani neodcházel spolu s dauphinem a abych s ním v králově přítomnosti nemluvil; zkrátka na všem, co rozvaha může vnuknout, abych se vyhnul jakémukoli rozruchu, stále víc se vpravoval do přízně a co nejlépe využil toho, co se mi tak vlídně naskytlo. Upozornil mě, že s dauphinem mohu mluvit o všem bez jakékoli obavy a že to mám dělat podle toho, jak uznám za vhodné, protože je dobré ho tomu přivyknout; skončil tím, že mě povzbudil k práci, k níž jsem se zavázal: byly to plody toho, co pro mne u dauphina dlouho předem připravoval a potom vykonal. Jeho přátelství a úcta ho přesvědčily, že důvěra, kterou by ke mně tento princ mohl pojmout, bude užitečná státu i princi, a byl si mnou tak jist, že to bylo, jako by zasvěcoval své druhé já.
Připravoval a řídil dauphinovu zvláštní práci s ministry; ani oni sami to nemohli dost dobře nevědět. Stará zášť paní z Maintenon ustupovala přítomné potřebě muže, kterého nedokázala svrhnout, který se k ní vždy choval se stejně pevnou jako skromnou mírou, který nebyl schopen zneužít toho, čím mu dauphin byl, a od něhož se pro budoucnost ničeho nebála, jsouc si dobře jista vděčností tohoto prince, který cítil, že jí vděčí za královu důvěru a za vliv, k němuž ho král začínal povznášet, a jsouc si ostatně jista paní Dauphine jako sama sebou, z lásky k níž přivedla krále až k tomuto bodu. Král tedy, který už u paní z Maintenon nenacházel trpkost ani úklady proti panu z Beauvilliers, následoval svůj sklon ze zvyku, z úcty a z důvěry a nebyl nijak dotčen tím, co bylo ministrům tíživé a co stavělo vévodu do tak přednostního postavení uvnitř a tak významného navenek. Ačkoli se u dvora nevědělo, kam až sahá můj důvěrný styk s ním, a vůbec nic o mých soukromých schůzkách s dauphinem, přesto se na mne hledělo, zkoumalo mě a počítalo se se mnou úplně jinak než dosud. Báli se mne a dvořili se mi. Usiloval jsem o to, abych se zdál vždy týž, zvláště nezaměstnaný, a abych se měl na pozoru před jakýmkoli důležitým vzezřením a před vším, co by mohlo odhalit cokoli z toho, do čeho se tolik závistivců a zvědavců snažilo proniknout; ani svým nejdůvěrnějším přátelům, ani samému kancléři jsem nedal vidět víc než slupku, kterou jsem nemohl skrýt.
Vévoda z Beauvilliers byl téměř každý den dlouho zavřený s dauphinem a většinou si ho dauphin zval. Probírali spolu hlavní záležitosti dvora, záležitosti státní a zvláštní práci ministrů. Mnoho lidí, kteří na to vůbec nemysleli, tam procházelo přehlídkou v dobrém i ve zlém, a téměř vždy byli předtím, než se o nich jednalo mezi ním a dauphinem, přetřásáni mezi vévodou a mnou. Stejně tomu bylo s množstvím důležitých záležitostí, a zvláště s těmi, které se týkaly chování tohoto prince; o jedné z nich se mezi vévodou a mnou rozpoutal velký spor, v němž jsem nemohl ustoupit ani ho přesvědčit, a týkala se Monseigneurova dědictví.
Král měl na okamžik chuť dědit, ale brzy si uvědomil, že by to bylo příliš podivné. S dědictvím se naložilo jako s dědictvím nejprostšího soukromníka, a kancléř a jeho syn byli jako komisaři pověřeni, aby sami učinili to, co při úmrtí soukromých osob činí řádní soudci. Meudon a Chaville, které vynášely asi čtyřicet tisíc livrů ročního důchodu, a nábytek a drahokamy za jeden milion pět set tisíc livrů tvořily všechno, co bylo k rozdělení, a z toho bylo třeba zaplatit tři sta tisíc livrů dluhů. Španělský král se ve svých zájmech spolehl na krále a dal najevo, že by za to, co mu má připadnout, dal přednost nábytku. Bylo tam ještě nekonečné množství klenotů a drobností všeho druhu. Král chtěl, aby barevné drahokamy připadly dauphinovi, protože koruna jich měla málo, a naopak hodně diamantů. Pořídil se tedy soupis a odhad veškerého movitého majetku a tři podíly: nejkrásnější nábytek a křišťály připadly španělskému králi a diamanty panu vévodovi z Berry spolu s jedním zařízením. Všechny klenoty a méně cenný nábytek, který byl kvůli Meudonu nesmírný, se prodaly v dražbě na zaplacení dluhů. Prodejem byli pověřeni du Mont a meudonský správce panství; prodej tohoto méně cenného nábytku a nejobyčejnějších šperků se konal v Meudonu. Hlavní klenoty, a bylo jich dost velké množství, se prodávaly s nepatřičností, která snad nemá obdoby. Bylo to v Marly, v pokojích paní Dauphine, v její přítomnosti, někdy i v přítomnosti pana dauphina, z ochoty k ní, a po celou druhou polovinu pobytu v Marly to byla odpolední zábava. Celý dvůr, princové a princezny krve, muži i ženy, tam vcházeli otevřenými dveřmi; každý přihazoval v dražbě; prohlíželi se předměty, smálo se, klábosilo, zkrátka pravý soupis pozůstalosti, opravdová dražba. Dauphin si nevzal téměř nic, ale dal několik darů osobám, které byly oddány Monseigneurovi, a uvedl je tím do rozpaků, protože za života toho prince neměl důvod je mít rád. Tento prodej zavinil několik malých šarvátek mezi paní Dauphine a panem vévodou z Berry, kterého k tomu někdy popichovala paní vévodkyně z Berry, protože toužili po týchž kusech. Došlo to dokonce dost daleko kvůli tabáku, kterého tam bylo velké množství a vynikajícího, protože Monseigneur ho hodně šňupal, takže do toho musel zasáhnout pan z Beauvilliers a několik nejdůvěrnějších dam; a tentokrát neměla pravdu paní Dauphine, která se nakonec dokonce velmi vlídně omluvila. Podíl pana vévody z Berry se stal spornou věcí, protože dostal apanáž, jejíž listinu Monseigneur i on podepsali, což znamenalo jeho zřeknutí se dědictví po králi a po Monseigneurovi, jako by z něho byl už předem uspokojen. Tak to bylo rozhodnuto před králem, který mu zároveň rozšířením apanáže dal všechno, co by mu bylo z jeho podílu připadlo, kromě zařízení a diamantů. Zatímco se to všechno projednávalo, dal král urychlit dělení a prodej nábytku, ze strachu, aby ten z jeho dvou vnuků, jemuž zůstane Meudon, nechtěl Meudonu užívat a tak znovu nerozdělil dvůr.
Tato obava byla planá. Viděli jsme, že pokud jde o dauphina, mohl být v tom ohledu plně klidný, a pokud jde o pana vévodu z Berry, ten by se nebyl odvážil mu znelíbit; družina mladšího prince, i kdyby Meudonu užíval, by dvůr nezmenšila, zvláště jakmile by se tam zpozorovalo, že účastí na těchto pobytech se člověk králi nedvoří. Tento princ, který v celé své apanáži neměl žádné sídlo, si vášnivě přál Meudon, a paní vévodkyně z Berry ještě víc. Byl jsem toho mínění, aby mu dauphin daroval celý svůj podíl; žil z koruny, než na jeho hlavu přejde; tímto darem by tedy nic neztratil; naopak by získal potěšení, vděčnost, ba i slušnost značného dobrodiní, plného půvabu pro pana jeho bratra a pro paní vévodkyni z Berry, které by jistě sklidilo všeobecný souhlas. Pan z Beauvilliers, jemuž jsem to řekl, mě nemálo překvapil opačným názorem. Jeho důvod, který mi vyložil, byl ten, že nic by nebylo nebezpečnější než dát panu vévodovi a paní vévodkyni z Berry příležitost a pokušení k vlastnímu dvoru, který by se králi nanejvýš nelíbil a který, nanejvýš odložený až po jeho smrti, by oba bratry rozdělil a stal se zdrojem, ne-li sváru, tedy aspoň malé jednoty; že je třeba, aby starší požíval všech svých výhod a aby mladší byl na něm stále závislý; že je lepší, aby byl chudý, dokud se jeho bratr nestane králem, a teprve pak přijímal projevy jeho štědrosti, než aby, předčasně zabezpečen, byl pak s to se bez nich obejít, a v důsledku toho si jeho dobrodiní málo zasluhoval; že mít Meudon a nedávat ani nejmenší známku, že ho chce užívat, bude pro dauphina jistým prostředkem, jak se nesmírně zalíbit králi; zkrátka, že Meudon se hodí dauphinovi, že v něm má svůj podíl a svůj přednostní podíl14, a k tomu i podíl španělského krále, když mu dá výměnou nábytek a jiné věci, a že kdyby se ukázalo, že na něm má něco pan vévoda z Berry, je třeba ho za to odškodnit diamanty.
Tato politická úvaha se mi zdála velmi násilná a nemohla mi vejít do hlavy. Hájil jsem proti vévodovi převahu dobrodiní nad nutností vůči synovi Francie; slušnost zmírnit pevnými prvotinami přátelství onen velký rozdíl, který smrt otce mezi bratry nastolila, i ten úplný, jehož vyhlídka se začínala dávat pocítit; užitečnou jistotu otupit zárodky trpkosti mezi nimi tím, že se využije jedinečné příležitosti obdarovat bratra dříve, než se stane jeho králem; nepoměr výhody pomyslné na jedné straně a velmi skutečné na druhé, i nepoměr dojmu, jaký by svět pojal z chování suchého, tvrdého, ulpívajícího na liteře, anebo plného velkorysosti a něhy; nemožnost udržet bratra na svém budoucím dvoře jinak než tím, že nebude mít dům jinde, který by mu však dříve či později bylo nutné dát, ne jako milost, ale jako věc zcela nezbytnou; hojnost prostředků, stále nových, které koruna poskytuje k obdarování bratra, jenž měl navíc tak špatnou apanáž a jemuž by Meudon potřebu milostí spíše zvětšil než zmenšil, jak bylo vidět, že Saint-Cloud byl zdrojem potřeb pro Monsieura, tak ohromně zaopatřeného apanáží, a pro krále ustavičným prostředkem, jak ho držet, čehož dokázal tak dobře využít; konečně, že nezávisle na oběti užívání Meudonu dauphin, usazený a udržovaný, jak byl, v plné králově důvěře a zakotvený už svým dědem ve výkonu, ba zčásti i v rozhodování o věcech veřejných, nebude mít nedostatek příležitostí a každodenních prostředků, jak se mu zalíbit a stále víc se upevnit v jeho srdci, v jeho mysli a v celé správě. Zdálo se mi a zdá se mi dosud, že má úvaha o tom byla správná a pevná. Také se stala úvahou všech, ale pana z Beauvilliers nepřesvědčila.
Meudon zůstal dauphinovi a se vším, co se týkalo tohoto dědictví, se naložilo stejně přísně. Nepřineslo to ve světě čest ani dobrý dojem u pana vévody a paní vévodkyně z Berry, před nimiž jsem se dobře střežil dát v tom ohledu cokoli zahlédnout. Princi však nebyl lhostejný majetek, kterého měl v poměru ke svým nákladům málo a který utrácel s velmi malou mírou, popoháněn navíc paní vévodkyní z Berry, pyšnou až k prchlivosti a srdcem už tak vzdálenou dauphinovi a zvláště paní Dauphine. Moudře mlčeli, nenapadlo je, že by vévoda z Beauvilliers měl na této záležitosti jakýkoli podíl, a brzy prodali mnoho diamantů ze svého dědictví, aby zaplnili díry, které už jejich rozmary v jejich hospodaření vyhloubily.
Poznámky
Vysvětlivka: Vévodkyně du Lude, roz. Marguerite-Louise de Béthune, vdova po vévodovi du Lude, byla od příjezdu Marie Adelaidy Savojské do Francie (1696) její dvorní dámou.↩
Vysvětlivka: Roku 1705 byl Saint-Simon určen za velvyslance v Římě; ke jmenování nakonec nedošlo.↩
Vysvětlivka: Anglická princezna Ludovika Marie Stuartovna (1692–1712), dcera Jakuba II., žila s matkou, anglickou královnou vdovou Marií Modenskou, na stuartovském dvoře v Saint-Germain-en-Laye. Bratrem, o němž je níže řeč, je Jakub (III.) Stuart, tehdy dosud svobodný.↩
Vysvětlivka: Neutrální půda (lieu tiers) je místo, které nepatří žádné ze setkávajících se osob; tam se přednost řídila jen hodností.↩
Vysvětlivka: Claude de Rouvroy, první vévoda ze Saint-Simon (1607–1693), oblíbenec Ludvíka XIII., vévoda a pair od roku 1635.↩
Vysvětlivka: Jean-Baptiste Colbert (1619–1683), od roku 1661 řídil královské finance, od roku 1665 jako generální kontrolor financí, od roku 1669 byl i státním sekretářem královské domácnosti a námořnictva; jeho dcery se provdaly za vévody z Chevreuse a z Beauvilliers. Zemřel v Paříži 6. září 1683 na záchvat ledvinové koliky způsobený močovým kamenem; pohřben byl v pařížském kostele Saint-Eustache.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz na konci svazku poznámku o původu státních sekretářů (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 9).↩
Vysvětlivka: Matka nového dauphina, paní Dauphine Marie Anna Bavorská († 1690), byla sestrou bavorského kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela a kolínského kurfiřta Josefa Klementa.↩
Vysvětlivka: Edikt z května 1711 o vévodstvích a pairiích, vydaný v souvislosti s d’Antinovým nárokem na vévodství Épernon; jeho první dva články se týkaly postavení princů krve a legitimovaných synů krále jako pairů.↩
Vysvětlivka: Jindřich III. (král 1574–1589) přiznal ediktem vydaným v Blois v prosinci 1576 princům krve přednost před všemi pairy bez ohledu na stáří jejich pairií.↩
Vysvětlivka: Legitimovaní synové Ludvíka XIV. a paní z Montespan; v době jejich narození byl král ženatý s Marií Terezou a paní z Montespan provdaná za markýze z Montespan — odtud „dvojí cizoložství“.↩
Vysvětlivka: Ludvík, vévoda z Chartres (nar. 1703), syn vévody z Orléans, pocházel z královské krve legitimní linií (po Monsieurovi), kdežto děti pana du Maine byly vnuky Ludvíka XIV. linií nemanželskou.↩
Vysvětlivka: Večer 15. března 1710 král (viz Tom 8, kap. 7) přiznal synům pana du Maine, princi z Dombes a hraběti z Eu, stejné postavení a pocty, jaké měl jejich otec.↩
Vysvětlivka: Přednostní podíl (préciput) je část pozůstalosti, kterou si oprávněný dědic vybírá předem, před rozdělením zbytku mezi dědice.↩