Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom devátý (1711)

Kapitola čtrnáctá

Lesk vévody z Beauvilliers. — Příčiny jeho naprosté důvěry ke mně, kromě přátelství. — Rozbor dvora mezi ním a mnou. — Torcy. — Desmarets. — La Vrillière. — Voysin. — Pontchartrain otec a syn. — Povaha Pontchartrainova. — Zachraňuji ztraceného Pontchartraina. — Pojímám záměr upřímného smíření mezi vévodou z Beauvilliers a kancléřem. — Zvláštní náhoda ohledně jansenismu. — Pontchartrain zachráněn vévodou z Beauvilliers. — Rozhovor o Pontchartrainových s Beringhenem, prvním štolbou. — Jeho povaha. — Jednota a nejdůvěrnější shoda mezi vévody a vévodkyněmi z Beauvilliers, z Chevreuse a ze Saint-Simon. — Chování posledního z nich k dauphinovi a jeho způsob, jak se u něho držet. — Můj názor na jansenismus, jansenisty a jezuity.

Vévoda z Beauvilliers si okázale užíval tak změněného postavení svého svěřence; byl zbaven starostí, které mu působil Monseigneurův dvůr, i opatrnosti vůči králi, neboť panovník projevoval svému vnukovi důvěru a tu ještě upevňovala náklonnost a zájem paní z Maintenon, nesmírně potěšené kvůli své paní Dauphine a tím, že má dauphina, na něhož se může za všech okolností bezpečně spolehnout. Beauvilliers tedy začal chodit se vztyčenější hlavou a méně skrývat, že nastal čas, kdy se s ním začne počítat; projevoval se uvolněněji a s méně odměřenou volností; jeho řeči se mnou byly pevnější a jemu samému zcela cizí. Zpozoroval jsem nečekanou změnu, jaké jsem ho nepovažoval za schopna; viděl jsem muže upevněného, rázného, činorodého, který jde přímo k věci a zbavuje se pout. Prošel se mnou celý dvůr, aniž se ježil nad mou upřímností v portrétech a aniž se se mnou přel. Pamatoval si, že jsem mu vždycky a za všech okolností mluvil správně; zkušenost ho naučila, že znám lidi lépe než on, jehož jeho dobročinnost a jeho uzavřenost vzdalovaly od toho, aby je viděl a poznával. Můj názor na Harcourta, má předpověď o abbé z Polignaku, po níž následoval tak málo uvěřitelný výsledek, a předpověď o lillském tažení, tak přesně splněná v ohromných důsledcích, mu nevyšly z mysli a naklonily jeho mysl ve všem ke mně. Byl si jist mou mlčenlivostí, troufám si říci i mou pravdomluvností a poctivostí; nemohl pochybovat o mé plné důvěře, o mé oddanosti, o mé bezvýhradné a v každé zkoušce obstávající příchylnosti k němu a o přátelství, které ho stavělo nade všechny, a to po více než šestnáct let, co jsem byl u dvora a co nás má touha po spříznění s ním těsně spojila. Mluvil se mnou tedy bez výhrad a nepoměr věku a postavení už nebránil úplné otevřenosti ve všech věcech, která byla plně vzájemná a nepřetržitá.

Toto naše společné zkoumání celého dvora směřovalo k tomu, abychom probrali, koho je dobré k dauphinovi přiblížit a koho od něho vzdálit. Přišlo na řadu i město, to jest úřednictvo — ne proto, abychom přibližovali nebo odstraňovali lidi, jejichž postavení to nepřipouštělo, nýbrž abychom se spolu dohodli, neboť mě k tomu přizval, a abychom dauphinovi dobře doporučili ty, které bychom pokládali za způsobilé k úřadům, a naopak se vyjádřili o ostatních. Čtyři nebo pět dlouhých rozhovorů krátce po sobě, které jsme spolu vedli mezi čtyřma očima — což poznamenávám proto, že vévoda z Chevreuse u nich nebyl —, tuto důležitou věc víceméně uzavřelo.

Následoval další rozhovor mezi čtyřma očima, v němž se vévoda vypovídal o všech, kdo se podíleli na vládě. Už dávno jsem ho upozorňoval na důvěrné spojenectví, které se podle mne tvořilo mezi d’Antinem a Torcym. Jeho hlavním nástrojem byla paní z Bouzols, Torcyho sestra, ohyzdná na pohled, ale plná půvabu a ducha, zdatná v intrikách a odjakživa v nejdůvěrnějším přátelství s paní Vévodkyní. Velmi mu napomohlo i přátelství, které se začínalo ukazovat mezi d’Antinem a slečnou z Tourbes1, které jen rostlo a trvalo po celý jejich život. Byl to další ďábel ducha, který rád vládl, důvěrná přítelkyně Torcyho a jeho sestry, svým bratrům maršálovi a abbé z Estrées příliš nakloněná nebyla a po celý život patřila docela paní Vévodkyni. Nic nebylo vévodovi z Beauvilliers protivnější než tato klika paní Vévodkyně, která ještě dýchala, a nežli osobně d’Antin. Vévoda a Torcy si byli vzdáleni, ale jako lidé moudří a umírnění; zdání mezi nimi bylo zachováno; vévoda z Chevreuse je udržoval, ačkoli vychladl stejně jako jeho švagr; dvůr si toho ve své představě nevšiml, byl zvyklý na neobyčejnou jednotu celé Colbertovy rodiny; byl svědkem jednoty obou vévodů s Pomponnem od jeho návratu až do jeho smrti, plné důvěry. Úřední styk a zachovávání slušnosti zakrývaly před zaujatým světem, i před těmi nejbdělejšími, pravý stav jejich vzájemných vztahů, a oni sami se starali tento závoj udržovat navenek svým chováním; ale pravý stav byl tento.

Viděli jsme, jak krajní byla zbožnost vévody z Beauvilliers a jak bezvýhradně byl oddán paní Guyonové, a především panu z Cambrai a celému tomu malému stádci, což ho nejednou málem zahubilo, aniž se od nich byť jen trochu dal odpoutat; a následkem toho také jezuitům a sulpiciánské straně, které pana z Cambrai nikdy a v žádné době neopustily. Odtud slepota ve věcech Říma a jansenismu, která mu nedovolovala nic vidět ani nic slyšet. Čím více král stárl, tím více jeho slabost, která v těchto věcech, jimž hluboce nerozuměl, neměla nikdy protiváhu, propadala jezuitům a — skrze paní z Maintenon — jejím duchovním vůdcům; tím více tedy získával půdu Řím na jedné straně a jezuité na druhé, a tím bezuzdněji se do toho vrhal pan z Beauvilliers; a velký proud těchto věcí začal hlavně od Pomponnovy smrti a neustále sílil. Torcy o tom smýšlel zcela jinak. Znal neocenitelnou cenu zachování práv koruny, svobod školy a svobod gallikánské církve; neméně znal úskoky jezuitů a hrubost sulpiciánů. V těchto věcech tedy v radě často oponoval vévodovi z Beauvilliers. Byl mimořádně vzdělaný, měl mnoho ducha, cti, poctivosti a rozhledu; byl však moudrý, zdrženlivý, ba i nesmělý a říkal jen to, co bylo třeba říci, mírně a s mírou, ba i s úctou, ale říkal to dobře, protože měl dar řeči i dar psaní; a téměř vždy byl rozum na jeho straně. Pan z Beauvilliers, který hlasoval jako předposlední z ministrů, se potil krví, když Torcyho poslouchal, a ještě více, když měl vyvracet jeho názor, který víc než velmi často strhl ostatní ministry. Cítil, že bude muset snést palbu kancléře, který hlasoval hned po něm a nešetřil ho, někdy až do neslušnosti; takže považoval Torcyho v těchto věcech za jedno s kancléřem, za toho, kdo mu dodává zbraně, jichž kancléř proti němu prudce užíval, a kancléř vůbec přidával k Torcyho důvodům váhu svého ducha, své volnosti a své autority. U pana z Beauvilliers se tomu říkalo být jansenistou, a být jansenistou bylo u něho něčím ještě odpornějším a nebezpečnějším než být protestantem.

Torcy měl vůči němu ještě dva zločiny: jeden, že nikdy neměl žádné spojení s panem z Cambrai; druhý, že byl manželem paní z Torcy2, která nad ním opravdu měla skutečnou moc, jež ze srdce přecházela na rozum. Ona sama ho měla mnoho a také mnoho věděla. Přitom byla otevřená a nedovedla dobře skrývat své smýšlení, které bylo zcela v souladu s jejím jménem. Ne že by byla neopatrná, a tím méně že by něco vystavovala na odiv, ale dalo se to poznat. V očích pana z Beauvilliers to tedy byla jakási kacířka, která kazila svého manžela a držela ho příliš zblízka a příliš zkrátka, než aby bylo možno doufat, že ho obrátí, nebo jen učiní méně odporujícím či povolnějším.

Pan z Chevreuse nebyl, navzdory tomu, že se odřekl Port-Royal, kde byl vychován, tak zaujatý jako jeho švagr. Byl v tomto ohledu velmi podivně složený. Neméně oddaný paní Guyonové, především panu z Cambrai a celé jeho gnózi, uchoval si ze svého vychování dokonalou nechuť k jezuitům, kterou pečlivě skrýval, při níž jsem ho nejednou přistihl a kterou mi při tajemství a důvěře, jež mezi námi panovaly, nezapíral; byl tudíž vůči nim stále ve střehu, a jakožto hlubší než pan z Beauvilliers méně podléhal výbojům Říma — říkám méně, protože jim podléhal ještě hodně. K těm lidem z Port-Royal, kterých se zřekl, se v něm úcta a náklonnost nedala vymazat. Přiznal mi to skoro o všech, a přestože jim v teorii přisvědčoval, v praxi jim odporoval. Tuto směs nelze vysvětlit, ale byl takový, jak ho líčím. Tento způsob bytí spolu s jeho přirozenou mírností, s jeho odměřeným duchem, tak přirozeně nakloněným dělat smírčího rozhodce3, a s tím, že neměl příležitost k protichůdným názorům v radě, do níž nechodil, ač byl skutečně a opravdu ministrem, ho od Torcyho vzdalovaly méně než vévodu z Beauvilliers a vedly ho k tomu, aby mezi nimi zachovával všechna zdání, když už nemohl víc.

Torcy, který dokonale cítil všechno, co svět v tomto rodinném nitru neviděl, nebyl na omylu, když se chtěl opřít o d’Antina, a ten, který zespodu klepal na dveře rady, měl pravdu, když se spojoval s mužem, jehož úřad mu mohl poskytnout prostředky, aby se mu otevřely. Já, který jsem toto nitro znal, jsem zároveň nebyl překvapen, že vévoda z Beauvilliers, když se mnou probíral ministry, dal na přetřes jako prvního Torcyho a mluvil o něm jako o muži, kterého je naprosto nutné propustit.

Vzhledem k tomu, s kým byl spojen, a v postavení, které mi nedávalo žádný styk s ním ani žádnou potřebu ho, jsem ho tehdy znal jen tak, jak člověk zná každého; nikdy jsem k němu nechodil; ani on mi nikdy nevyšel vstříc, ačkoli jsme měli společné přátele. Nebyl jsem s ním spokojen kvůli vévodovi z Orléans, a mám-li říci všechno, jeho lhostejnost ke mně se mi nelíbila. Neujal jsem se ho tedy u pana z Beauvilliers, který šel dál a zeptal se mě, koho by podle mne bylo možno dosadit na jeho místo.

Nejlepší by byl zajisté Amelot4, ale byl příliš spjat s princeznou des Ursins, a tudíž příliš zadobře s paní z Maintenon, než aby to byl muž pro pana z Beauvilliers, a ani pro mne vzhledem k vévodovi z Orléans, kterého jsem chtěl stále víc spojovat s dauphinem: navrhl jsem tedy Saint-Contesta5, který byl mým dobrým přítelem, a to přátelstvím z otce na syna. Byl to muž velmi duchaplný a nanejvýš jemný pod těžkopádným zevnějškem, pilný, pracovitý, který při nejryzeji měšťanských způsobech přesto velmi dobře znal svět, dvůr i lidi, a který ve svém metském intendantství vždy uspěl v záležitostech a jednáních, jež velmi často vedl s falckým kurfiřtem, s trevírským kurfiřtem, s lotrinským vévodou a s několika drobnými knížaty z okolí; byl mírný, přizpůsobivý, úlisný a dovedl obratně dojít k cíli a uspokojit při tom ty, s nimiž jednal. Pan z Beauvilliers ho znal a dosti si ho cenil a můj nápad velmi schválil, takže to mezi námi zůstalo jako ujednané.

Kvůli Desmaretsovi jsme se přeli. Vévoda byl, jak jsem už poznamenal, tak daleko, že se mu už o ničem neodvažoval mluvit. Nemohl si tedy zastírat jeho nesnesitelnou povahu ani jeho nesmírný nevděk, ale tyto vady se nedotýkaly náboženství. Nedával žádný podnět k podezření z jansenismu, a když upadl v nemilost arcibiskup z Cambrai, byl ještě velmi daleko od návratu do světa: jsa čist v bodech, které byly pro vévodu tak zásadní, zachraňovaly ho i jiné. Byl Colbertovým synovcem, vychovaným ve financích v jeho škole; převzal od něho, jak se mělo za to, jeho zásady a pravidla. Platil za nejschopnějšího muže ve financích; a konečně pan z Beauvilliers ho dostal zpět na hladinu za cenu potu, času a vesel, a ať s ním měl jakékoli zkušenosti, nemohl se rozhodnout zničit vlastní dílo a všechno, co jsem uvedl, bylo marné. Nikdy nenašel nikoho lepšího, koho by dosadil na jeho místo; a trval na tom, aby tam zůstal.

Snadno jsme se shodli na La Vrillièrovi. Souhlasil se mnou, že to, co tento státní sekretář dělal, a i kdyby měl na starosti víc, dělal velmi dobře a že není třeba hledat lepšího.

Voysin se nám oběma zdál stejně nutné propustit: žádná schopnost, dvorská poctivost, nikoho nezná, tvrdost a hrubost, oddaná kreatura paní z Maintenon až do posledního sebezapření. Chtěl jsem vévodu vyzkoušet ohledně Chamillarta a jeho odpověď mě vzdělala, ba dojala: řekl mi, že je jeho přítelem čtyřicet let a že toto pouto sám utužil sňatkem své neteře s jeho synem; že zná jeho poctivost, obstávající v každé zkoušce, a jeho rozhled, mnohem převyšující představu, kterou si o něm lidé udělali; ale že považuje dauphina za nepřekonatelnou překážku jeho návratu; a kromě toho že má Chamillart dvě vady, které pokládá za neslučitelné s dobrem státu a z nichž ho ví nenapravitelným, a s nimiž by si dělal velké svědomí ho znovu dosadit: nepřekonatelnou umíněnost, o níž mi vyprávěl případy, které mě udivily, ač jsem tu umíněnost dobře znal a některé z nich jsem uvedl, a přátele, od nichž nebyl s to ustoupit a jejichž zaslepená obliba byla nesmírně nebezpečná. S tou druhou jsem měl dokonalou zkušenost, která je tu rozeseta na nejednom místě. Byl jsem zarmoucen s tím větší hořkostí, že jsem byl přesvědčen a že jsem se musel vzdát nesmírné radosti, že přispěji k tomu, aby se přítel znovu dostal do sedla; to ostatně už nebylo možné po tom, co jsem vysvětlil o flanderských věcech, nehledě na všechno ostatní. Navrhl jsem tedy La Houssaye6, kterého jsem neznal, ale podle toho, co se ke mně doneslo o jeho počínání v alsaském intendantství, kde působil; a bylo třeba intendanta z pohraničí a od vojsk; a pan z Beauvilliers to schválil.

Ohledně Pontchartraina jsem nalezl smýšlení nejzhoubnější, jaké mohlo nejvíc lichotit smýšlení, které si u mne zasloužil, ale které mě zděsilo, protože měl otce, s nímž mě pojilo přátelství, vděčnost a nejdůvěrnější důvěra, matku, kterou jsem opravdu miloval a ctil, a protože mu jeho žena, tak blízká příbuzná té mé a s ní tak dokonale spojená, zanechala děti. Viděl jsem jejich osud, viděl jsem kancléře buď propuštěného, nebo odcházejícího z vlastní vůle s dýkou v srdci, jak přežívá své ohromné štěstí, vydán na pospas hrůze nad svým synem a nicotě svých vnuků. Svou zášť a její příčiny jsem skrýval, a před vévodou z Beauvilliers víc než před kýmkoli jiným, vzhledem k tomu, v jakém vztahu ke kancléři jsem ho znal.

Otevřel se mi o otci i o synovi víc, než to dosud učinil, neboť se otevřel úplně. Řím, jansenismus a nade všechno krajní rozdíl v názoru na osobu a nauku pana z Cambrai dokončily zpevnění zdi, která se mezi vévodou a jím začala zvedat už od kancléřova nástupu do čela financí. Šarvátky v radě byly ustavičné. Kromě toho, čeho jsem se zde nedávno dotkl, kancléř si v nich často pomáhal lehkostí, která mu byla vlastní a která mu získávala smějící se na jeho stranu. Šel někdy až k neslušným a občas pohoršlivým výpadům, které vyváděly z míry vážnost, jež v těchto věcech měla málokdy pravdu. Ani jinde nebyl kancléř umírněnější; několikrát dokonce došli až tak daleko, že si přestali prokazovat běžné povinnosti vzájemné zdvořilosti, a ačkoli tak daleko tehdy nebyli, nebyli spolu o nic lépe, přestože vévoda z Chevreuse a kancléř zůstali stále přáteli. Starý rozkol, který se od té doby jen prohluboval, přiměl už tehdy vévodu z Beauvilliers stáhnout z námořnictva ty, které tam chránil a které tam dosadil za Colberta a Seignelaye. Rány se staly tak ustavičnými a tak hlubokými, že si tito dva muži nedokázali odpustit a že jejich nenávist byla veřejná. Vévoda si se vší svou zbožností a opatrností dovoloval v tomto ohledu víc, než čeho byl od přírody schopen. Jist si králem i svým svěřencem ve věcech, které tvořily předmět jejich sporů, bránil se obvykle povýšeně a občas vmetl kancléři do tváře věci a skutečnosti, které ho přiváděly do rozpaků, a pak na něj směle dotíral. Dozvěděl jsem se tehdy od vévody z Beauvilliers tisíce podrobností, které přede mnou jeho tak úzkostlivá opatrnost dosud tajila a které mi kancléř z ohledu ke mně, vzhledem k více než důvěrnému spojení, v němž mě s vévodou věděl, rozhodně nechtěl říkat — ne z nedostatku důvěry, neboť mi jí dennodenně projevoval dost, aby mi nedovolil nevědět, v jakém stavu spolu jsou. Ačkoli vnitřní odloučení Pontchartraina od jeho otce často přecházelo až navenek a ačkoli ohledy, které zachovával k panu z Beauvilliers, byly nanejvýš uctivé, v hloubi duše ho neměl o nic raději, a tato hloubka byla dobře patrná.

Skotský podnik7, který jsem vylíčil na příslušném místě a jehož smutný konec mu byl právem přičítán, se mu stal neodpustitelným hříchem u vévody z Beauvilliers a vévody z Chevreuse, který byl jeho původcem a hybatelem; mimoto jim ho jeho zhoubná povaha dokonale zprotivila. Něco z toho jsme viděli (viz výše) — jak málo ho paní Dauphine u krále šetřila a jak ji král, jinak tolik zaujatý pro své ministry, nechával s oblibou mluvit. Nebude však zbytečné ho představit blíže: protože je už dávno pro svět úplně mrtev, budu o něm mluvit, ač ještě žije, jako o člověku, který už není.

Byl prostřední postavy, obličej měl dlouhý, buclatý8, s velmi tlustými rty, odpudivý, zohyzděný neštovicemi, které mu vyteklo jedno oko. Skleněné, jímž ho nahradil, stále slzelo a dodávalo mu falešný, drsný, zachmuřený výraz, který zprvu naháněl strach, ale ještě ne tolik, kolik ho nahánět měl. Měl ducha, ale dokonale zvráceného, a k tomu trochu vzdělání a jakýsi nátěr dějepisu; byl pilný, dobře znal své námořnictvo, byl dosti pracovitý a chtěl se jevit mnohem pracovitějším, než byl. Jeho zvrhlá povaha, kterou nic nedokázalo ani v nejmenším zmírnit ani napravit, prosvítala všude; miloval zlo pro zlo a nacházel zvláštní potěšení v tom, že ho páchal. Prokázal-li někdy něco dobrého, bylo to s chvástáním, které tomu ubralo všechnu zásluhu a stávalo se synonymem výčitky; a ještě si to dal draze zaplatit odmítáním a obtížemi, jimiž se ježil ve všem, i v těch nejobyčejnějších věcech, a způsobem, jakým to dělal, který urážel, ba i potupoval a který mu dělal nepřátele z téměř všech, jež chtěl zavázat. Navíc byl černý, zrádný, a ještě si v tom liboval; jemný v pátrání, ve sledování, ve vyzvídání a především ve škození. Pedant jako školní regent, se všemi vadami a vší odpudivostí člověka narozeného v ministerstvu a nesmírně rozmazleného.

Styk s ním byl nesnesitelný pro brutální autoritu, kterou si v něm osoboval, a pro jeho neúnavné otázky; myslel si, že se mu všechno náleží, a všechno vyžadoval se vší drzostí tvrdého pána. Dělal se dozorcem nad chováním každého a žádal z něho počty; běda tomu, kdo ho na to z potřeby nebo ze zbabělosti navykl; byl to řetěz, který se dal přetrhnout jen tím, že se s ním člověk rozešel. Kromě toho, že byl zlý, byl ještě zlomyslný a pronásledovatel až do pekel, když si na někoho zasedl; jeho řeči nezapíraly nepříjemnosti, jimiž byl celý prošitý. Byly věčně rozděleny do tří bodů, a ustavičně se s uspokojením ptal, zda se dobře vyjadřuje; s kýmkoli, pán rozhovoru, skákal do řeči, vyptával se, bral slovo i tón, s každou chvíli vynuceným smíchem, z něhož se chtělo plakat. Vyjadřování těžkopádné, nevrlé, plné opakování, s výrazem převahy postavení i ducha, z něhož se zvedal žaludek a který zároveň pobuřoval. Zvědavý na vnitřní a skryté poměry všech rodin a na intriky, závistivý a žárlivý na všechno a ve svém námořnictvu jako dozorce nad svými galejníky. Žádný důstojník, ani generál, ani pro maličkosti, nebyl chráněn před jeho výpady v plné veřejné audienci, a žádný muž ani žena ode dvora před jeho panovačnými způsoby. Říkal lidem ty nejnepříjemnější věci s rozkoší a tvrdě je káral jako školní mistr pod záminkou přátelství a ve formě rady.

Jeho slastí bylo klást léčky a radostí jeho srdce prokazovat špatné služby. Ve střehu především před svým otcem a matkou a jejich přáteli a proti všem laskavostem a potěšením, jež si od něho mohli přát, si v tom dokonce zakládal, aby se nezdálo, že je pod jejich rákoskou, a to do té míry, že si kancléř a paní kancléřová udělali pravidlem nic od něho nežádat ani mu nic nedoporučovat, a netajili se tím, protože odmítnutí bylo jisté. Vůbec triumfoval, když mohl odmítnout a dělat tajnosti i z těch nejmalichernějších věcí, a především se ježit obtížemi u věcí, které jich snesly nejméně. Důležitost mu motala hlavu, jeho hlodajícím červem bylo, že není ministrem; jinak byl neschopný společnosti, zábavy, obyčejného rozhovoru; vždy plný svých funkcí a svých zaměstnání, a s kýmkoli, mužem i ženou, pánem svých chvil a hodin a tyranem své rodiny a svých důvěrníků. Jeho první žena, tak dokonalá ve všem, na to nakonec zemřela, tolik byla ctnostná. Druhá ji pomstila.

Viděli jsme jeho počínání vůči hraběti z Toulouse, panu z O a maršálovi z Estrées9. Manželky obou posledně jmenovaných ho zničily u paní Dauphine a u dauphina u všech, kdo se k nim mohli přiblížit. Paní z Maintenon, která měla velmi ráda jeho první ženu a která si vždy uchovala zálibu a osobní úctu k paní kancléřové, ho nemohla vystát. U krále se držel jen zlomyslnou zábavou, kterou mu poskytovala udání z Paříže, jež spadala do jeho úřadu a jež mu způsobila nejednu potyčku s d’Argensonem, policejním poručíkem, kterého chtěl držet pod sebou jako malého kluka. D’Argenson věděl víc než on; obratně se zmocnil královy důvěry a skrze ni tajemství Bastily a důležitých pařížských věcí; vzal je Pontchartrainovi, jemuž jako obratný muž ponechal jen udání o hloupostech žen a o pošetilostech mladých lidí. Tak na něho přesunul to, co bylo na jeho úřadu nenáviděné, především běžné zatykače, a uchoval si zásluhu u mnoha významných lidí všech stavů, že vysvobodil jejich blízké z jeho spárů, buď tím, že mu jejich příběhy dokázal vyfouknout, nebo tím, že u krále zmírnil a napravil, co ten pokazil. Jezuité, sulpiciáni atd. pokládali d’Argensona za svou věrnou oporu a sloužili mu jako takové u krále a u paní z Maintenon; kdežto, jak už bylo řečeno, k Pontchartrainovi chovali jen odpor, tak neochotně jim sloužil, a hon, který nepřestával pořádat na sebemenší podezření z jansenismu, přičítali jen potěšení, které mu působilo páchat zlo. Zvláštnost tak odporné povahy mě přiměla, abych se o ní rozepsal; pokračování ukáže ještě víc, jak to bylo nutné. Při tolika neřestech a tolika drzosti byl udivujícím způsobem pravdomluvný o svém původu; neříkal o něm všechno, ale říkal, že byli drobnými měšťany z Montfort-l’Amaury, a to stačilo, aby přiváděl do zoufalství La Vrillièra, který si na tom velmi nevhod zakládal. Viděl jsem mezi nimi dvěma občas velmi zábavné scény. Jako státní sekretář byl sama pýcha.

Vévoda z Beauvilliers mi uvedl většinu těchto věcí a já jsem postupně cítil, že jsou pravdivé. Hořce si mi na něho stěžoval; a mé odrážení výpadů přijímal jen velmi chabě. Viděl jsem ho v jeho rozhodnutí tak pevného, že jsem nepovažoval za vhodné narážet na něj tvrdošíjným odporem; proto jsem to jen přešel a usiloval jen o to, abych nechal otevřený konec, který by mi umožnil o tak choulostivé věci ještě jednat. To dávalo příležitost, aby se jeho představy uklidnily, a mně, který jsem je snadno odhadl, čas, abych ho obrátil a pokusil se je změnit; mluvili jsme tedy o jiných věcech a Pontchartrain se mezi námi dvěma tři až čtyři dny znovu na přetřes nedostal.

Byl to vévoda, kdo mě při jedné královské procházce odvedl stranou, abychom se prošli spolu mezi čtyřma očima, a kdo se k té věci hned vrátil, a viděl jsem dobře, že to dělá úmyslně. Můj úmysl byl docela připraven; jeho byl strhnout mě záplavou důvodů, které všechny byly až příliš dobré; nechal jsem ho říci všechno, co chtěl. Naléhal na mě mnoha Pontchartrainovými věcmi a skutky: jeho podivnou povahou, jeho zlomyslností, jeho špatnými službami, jeho uspokojením z páchání zla, jeho potěšením ze škození, jeho neochotou prokazovat dobro a jeho nechutí dobře jednat, jeho vášní rozšiřovat svou moc a osobovat si cizí, jeho snahou všechno před sebou ponižovat, veřejnou nechutí k němu, jeho nehodným jednáním s nesčetnými lidmi všech stavů a těmi nejvýznamnějšími. Nic nového mi tím neříkal, a s tím posledním bodem jsem měl zkušenost tu nejpodivnější a nejčerstvější. Neobešlo se to bez vnitřního boje, když jsem ji v tak rozhodující chvíli potlačil.

Když toho řekl dost, odpověděl jsem mu, že ačkoli nemám sílu vlivu ani vůli, i kdybych tu moc měl, se mu kdy v čemkoli stavět na odpor, přesto se nemohu odhodlat vydat mu kancléřova syna, jakkoli nedokonalého, ba ještě horšího, jak jsem sám uznával. Mluvil jsem s ním dojemně o své vděčné oddanosti otci a o své něze k vnukům.

Tento způsob odporu proti muži od přírody dobrému a plnému citu ho přiměl k zamyšlení. Zpozoroval jsem, že začíná kolísat mezi nelibostí nad tím, že mě vidí tak pevného, a jakýmsi uspokojením z důvodu, který jsem mu právě přiznal a rozvedl. Přesto ještě naléhal a já jsem odpovídal ve stejném tónu, aniž bych ho rozladil falešnými a hrubými zápory, ale tak, že jsem se ho ptal, zda pokládá Pontchartraina za naprosto nenapravitelného; neodpověděl, já jsem mlčel a on chvíli zůstal zticha, jako by o něčem v duchu rozjímal.

Vyšel z toho tím, že mi řekl, že navzdory všem mým obhajobám, které měly váhu jen pro mne samotného, mi chce říci, že Pontchartrain je právě ve velmi velkém nebezpečí; že z lásky ke mně, když se tak tvrdošíjně snažím ho chránit, mi chce ještě říci, že dauphin ho nemůže vystát; že paní Dauphine přísahala, že ho zničí, puzena všemi ve svém okolí, veřejným hlasem, vlastní nechutí i samotnou paní z Maintenon, která, odedávna rozhádaná s otcem, nemohla osobně snést syna pro zvláštní odpor, jaký v ní vzbudily jeho způsoby a vše, co se o něm k ní doneslo; že jen král se v tom zdá lhostejnější, ale že dobře cítí všechny Pontchartrainovy vady a nezdá se, že by chystal velký odpor proti tolika a takovým bateriím, připraveným spustit palbu. Vévoda dodal, že pokud jde o něho, kdyby byl náchylný k pomstě, mohl bych dobře posoudit, co by si myslel a co by udělal; ale že bez citu, který mu křesťanství zakazuje, je puzen vším, co vidí, a vším, co se k němu o Pontchartrainovi den co den donáší; že jeho pád, k němuž by stačilo jen nechat věci běžet, nemůže pokládat za nic jiného než za veřejné dobro a prospěch státu; že když tak smýšlí, je na Pontchartrainovi, bude-li na to mít čas, aby změnil své chování tak rychle, aby ho přesvědčil, že je napravitelný, a potom že se uvidí, co bude vhodné vůči němu učinit.

Protože jsme spolu vždy mluvili pod nejbezpečnějším tajemstvím a bez zábran, zeptal jsem se ho, zda to, co mi říká, je hrozba něčím, co je možné vzhledem k tomu, co už existuje, nebo bouře plně zformovaná a záměry učiněné a připravené propuknout. Odpověděl mi jasně, že to druhé. Zachvěl jsem se a neodvažuje se naléhat na podrobnosti té věci, spokojil jsem se s tím, že jsem ho zapřísahal, aby poskytl krátkou lhůtu, než zničí muže, který aspoň tak dobře zná své námořnictvo a po němž by se možná vinou nástupce ještě stýskalo.

Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo to byl, ale domníval jsem se, že vyhlédnutým mohl být Desmarets. Velmi dobře se uvedl u krále, ještě lépe u paní z Maintenon, a to kouzlem financí a zálibou, kterou ona začínala pociťovat k jeho ženě — ačkoli se vrátil do úřadu proti vůli té víly, která chtěla Voysina, ji však usmířil úřad státního sekretáře po Chamillartovi, který dala získat Voysinovi. Desmarets měl na své straně paní Dauphine díky pletichám své ženy a díky péči, s jakou se snažil peněžně zalíbit všem, kdo k ní měli opravdu blízko. Výše jsme viděli, že jeho zuřivá povaha a jeho nevděk nedokázaly od něho odpoutat vévody z Chevreuse a z Beauvilliers, a z jakých příčin u něho setrvávali; a právě tento soubor okolností mě přesvědčil, že to byl Desmarets, koho chtěli vynést k plnosti úřadů jeho strýce Colberta.

Na mé naléhání, které jsem vystupňoval co nejvíc, mi pan z Beauvilliers dovolil upozornit Pontchartraina, aby ovládal svou povahu ve svých audiencích i vůči všem, aby přednášel před králem s menším sklonem ke zlému, aby podával zprávu v radě depeší o záležitostech, které měl na starosti, se zálibou méně nakloněnou přísnosti, a uvést mu blíže některé z nich, které mi vévoda vysvětlil, v nichž jeho tvrdé a ke zlému nakloněné způsoby, jak v této radě, tak v jeho audiencích, a dokonce i při jeho práci mezi čtyřma očima s králem, při níž byla paní z Maintenon vždy přítomna, zanechaly nepříznivé dojmy a živě se donesly zpět; zakázal mi však jít dál a dát mu postřehnout, odkud mohu mít své zprávy. Poděkoval jsem vévodovi z Beauvilliers jako za laskavost prvního řádu za to, co mi dovolil učinit, a znovu jsem ho zapřísahal, aby bouři odložil, dokud neuvidí plody těchto rad. K ničemu se nechtěl zavázat; zdálo se mi, že se bojí potěšení z pomsty, že ho tato zásada přiměla trochu se mému naléhání poddat a že právě proto a ze skromnosti odolal uspokojení, které by mu působilo dát mi najevo, jak velký vliv má na Pontchartrainův osud. Právě to mi otevřelo naději. Tak skončil tento důležitý rozhovor.

Dal mi podnět k velkým úvahám. Kromě těch, které jsem už vyložil o postavení kancléře a jeho vnuků, kdyby byl jeho syn vyhnán, jsem cítil ještě, že kdyby byla tato rána odražena — pokud by se mi to vůbec podařilo —, nebyli by stále v žádném bezpečí. Pontchartrain, takový, jaký byl, by se nedokázal dlouho ovládat; jeho recidivy by se staly smrtelnými, s tou všeobecnou hrůzou, kterou si tak právem přivodil, a s tím krajním odcizením, abych neřekl víc, které stále trvalo mezi jeho otcem a vévodou z Beauvilliers v novém a pevném postavení, v němž se tehdy ten druhý nacházel. Celý život jsem si co nejvroucněji přál vidět je pevně usmířené, ale tak, jak si člověk někdy přeje věci vysněné a nemožné. Dva muži ve všem tak nepodobní, kromě poctivosti a lásky ke státu, neměli nic, v čem by se spolu mohli snést. Jejich styky, jejich záměry, jejich názory, jejich povahy byly tak protichůdné, že k tomu nebylo co dodat, a dokonce i náboženství se u dvou velmi poctivých mužů, způsobem, jakým je jeden i druhý chápali, stalo velmi mocným důvodem odporu. A přece jsem v nové podobě, kterou dvůr nabyl, viděl kancléře a jeho syna ztracené bez tohoto upřímného usmíření, a jeho nutnost se mi zdála tak prokázaná, že ať se mi zdálo jakkoli nemožné a vysněné, vzal jsem si do hlavy, že se odvážím na něm pracovat. Bez tohoto jediného léku jsem neviděl pro kancléře žádný způsob, jak obstát v nové a trvalé podobě, kterou dvůr nabyl, a v radostném stavu svého vlastního postavení jsem nenacházel jiný trn než krajní trápení, které kalilo všechnu mou radost, vidět své dva nejdůvěrnější přátele v takovém vzájemném postavení, že jeden by byl tím druhým neomylně zničen a zahlazen. Nebylo třeba méně mocného pohnutí, aby mě přimělo podniknout dílo tak blízké nemožnosti, které krajní nutnost tehdy poprvé přestala nechat mě považovat za bláznovství.

Hned téhož večera, když hosté od večeře od Pontchartraina odešli, jsem vstoupil k němu, kam jsem už nechodil důvěrně, ba jen velmi zřídka. Hodina ještě zvětšila jeho překvapení; řekl jsem mu hned při příchodu, s vážným a chladným výrazem, že ačkoli nemám ve zvyku mu udílet lekce a že mám důvod být tomu vzdálenější než kdy jindy, mám mu přesto říci věci, od nichž se nemohu osvobodit; aby se mě neptal ani na mé důvody, ani odkud beru to, co mu mám říci; aby se spokojil s tím, že se dozví, že mě nemůže poslouchat s dostatečnou pozorností ani se dost pečlivě snažit, aby z toho bez odkladu vytěžil. Po tak důrazné předmluvě jsem mu řekl, jako bych byl jeho původcem, všechno, co jsem měl dovoleno mu říci, a to jedním dechem jako lekci naučenou nazpaměť. Byl jsem vyslechnut se vší pozorností, jakou vyžadovala má předmluva a látka, která po ní následovala. Pontchartrain snadno vycítil, že zvláštní skutečnosti, které jsem mu uvedl, mi mohly přijít jen z důležitých míst. Chtěl se v některých věcech omlouvat, v jiných se přiznal a sváděl to na svou povahu. Odpověděl jsem, že u mne je to všechno zbytečné, že jeho věcí je vytěžit z toho, co právě slyšel, a mou jít spát, a nato jsem ho opustil stejně příkře, jako jsem k němu přišel. Druhý den jsem vévodovi z Beauvilliers podal zprávu o tom, co jsem Pontchartrainovi řekl. Zvětšil můj strach tím, co mi dal nahlédnout o bezprostřednosti pádu, a přesto souhlasil, že vyčká, co přinese moje domluva.

Několik dní nato, když jsem se po půlnoci procházel ve třech s dauphinem a abbé z Polignaku, stočil se rozhovor na holandskou vládu, na její snášenlivost ke všem sektám a brzy i na jansenismus. Obratný abbé si nenechal ujít příležitost a řekl vše, co bylo třeba, aby se zalíbil. Dauphin mi dal příležitost dosti se do rozhovoru zapojit. Mluvil jsem podle svého přesvědčení a bez strojenosti. Procházka se za nejkrásnějšího počasí na světě protáhla dlouho do noci a s dauphinem jsem se rozloučil, když se chystal vrátit do zámku. Co si o této věci myslím, vyložím jinde, protože bude v dalším hrát roli ve více než jedné věci, i v mém způsobu nazírání a v mém postavení u dauphina. Hned nazítří ráno mě pan z Beauvilliers zastavil v salonu a vyprávěl mi, že mu dauphin právě s velkou radostí řekl, že podle řečí, které ode mne předešlého večera na své procházce slyšel, mě pokládá za vzdáleného jansenismu; a hned se mě zeptal, o čem byla řeč, protože mu to dauphin nestačil vysvětlit. Když jsem mu o tom podal zprávu, řekl mi, že dauphina v tomto mínění o mně úplně utvrdil, a to skutečně uvolnilo jeho důvěru ke mně ve všech možných věcech; a hle, co způsobí náhody.

Způsobila také to, že mi vévoda při těchto řečech hned nato řekl, že dauphin silně podezírá Pontchartraina z jansenismu — jeho, který se u krále vlichocoval horlivostí v tom pronásledování. Útlocitnost pana z Beauvilliers byla v tom ohledu tak podivná, že po tom, co mi sám řekl, že jezuité a sulpiciáni přičítají pronásledování, jemuž Pontchartrain vystavoval jansenisty, jeho zlovolné zálibě, jsem ho nemohl odvrátit od jeho podezření jinak, než že jsem se mu za Pontchartraina v té věci zaručil a ujistil ho, že ve všem se lišíce od jeho otce, jsou spolu dokonale rozdílní i v názoru na jezuity a na Oratoř. Pontchartrainův styk s otcem de La Tour10, generálem Oratoře, v době smrti jeho ženy a ještě několik měsíců potom, tato podezření rozšířil; ale ujistil jsem vévodu, jak to byla pravda, že Pontchartrain s krajní neslušností zanechal styku s otcem de La Tour jako špinavé košile a od té doby o něm už ani neslyšel. Viděli jsme se znovu téhož dne k večeru. Mezitím se pan z Beauvilliers na mé slovo zaručil dauphinovi za Pontchartraina ohledně jansenismu. Svěřil mi to, a byla to první dobrá služba, kterou mu u tohoto prince prokázal. Odtud mi vévoda řekl, že nechápe dvě věci, je-li Pontchartrain v té věci takový, jak jsem ho tak důrazně ujišťoval: jednak že je jezuitům velmi podezřelý, jednak jak to, že záležitost jednoho orleánského duchovního je v jeho rukou tak špatně vedena; že jezuité přičítají jeho zálibě v páchání zla jeho ochotu špatně nakládat s jansenisty, které posílali do vyhnanství nebo zbavovali úřadů, a přesto se mají před ním na pozoru, protože jim odporuje, jak jen může; a že tento duchovní, tak odporující jansenistům a čerpající odtud všechnu svou podporu, nemůže být hůř obsloužen, než jak ho obsluhuje Pontchartrain ve věci připojení jednoho obročí, které je přitom pro dobrou stranu velmi podstatné. Dosti se nad tím rozohnil a sám od sebe mi dovolil upozornit Pontchartraina, ale jako ode mne samého, na smýšlení jezuitů vůči němu; že mu velmi záleží na tom, aby je změnil opačným chováním; a ohledně toho duchovního mu říci, už ne jako ode mne, nýbrž jeho jménem jako radu, aby jeho záležitost přednesl v příští radě depeší, aby jí dal příznivý obrat, a dodat, že je to pro něho důležitější, než si myslí.

Téhož večera kolem půlnoci jsem vykonal u Pontchartraina druhou návštěvu, docela podobnou té první, jejíž hodina a tón ho nepřekvapily o nic méně a věci, o něž šlo, ještě mnohem víc než při té první. Při té první snad tušil, odkud mu mé rady přicházejí. Při této druhé to už nemohl nevědět. V drzosti to byl první člověk na světě, když se lidí nebál; a první také v podlézavosti, v níž ho nikdo nepřekonal, úměrně své potřebě a svému strachu. Lze tedy posoudit, co všechno mě prosil vyřídit panu z Beauvilliers, jak se začal chovat k jezuitům a jak dopadla záležitost orleánského duchovního.

Pan z Beauvilliers s tím byl tak spokojen, že svolil, abych mu řekl, ale jako ode mne samého, v hrubých rysech, v jakém nebezpečí je u dauphina, a jakými prostředky se mu může pozvolna přiblížit — vesměs opačnými jeho povaze a jeho obvyklým způsobům. Vévoda zašel až tak daleko, že mě pověřil mu říci, že mu zjedná příležitosti pracovat s dauphinem, že ho na ně předem upozorní a poučí ho, jak se při nich chovat.

Navštívil jsem tedy hned Pontchartraina potřetí; nikdy jsem neviděl člověka tak unešeného. Připadal si utopený a zachráněný v jediném okamžiku a jeho ujišťování, jak vůči panu z Beauvilliers, tak vůči mně, nebrala konce. Co se mne týče, věděl jsem dobře, co si o nich myslet, protože to bylo tři týdny poté, co ke mně poslal Aubantona11; také jsem je pro sebe přijal s tím nejpohrdavějším chladem a dal jsem mu volbou svých nemnoha slov pocítit, jak nicotný podíl má jeho osoba na nečekané záchraně, kterou jsem mu zjednával.

Vévoda dodržel slovo; Pontchartrain byl upozorněn a poučen; a protože pan z Beauvilliers v tom nechtěl být vidět, byl jsem stále prostředníkem mezi nimi pod nejúplnějším tajemstvím. Pontchartrain pracoval u dauphina; vévoda věci připravil. Princ byl spokojen. Tak to trvalo po zbytek pobytu v Marly, který nás jedním tahem přivedl do Fontainebleau, aniž jsme se vrátili do Versailles, kvůli nezdravému vzduchu.

Mezitím a ke konci pobytu v Marly jsem si vzal stranou prvního štolbu, ne abych mu svěřil cokoli z toho, co bylo právě vyprávěno, nýbrž abych ho po svém využil k zamýšlenému usmíření.

Byl to vysoký muž, chladný, nepříliš duchaplný, ale velmi rozumný, velmi moudrý, velmi spolehlivý, velmi umírněný, který tím, že se u dvora narodil a strávil tam život, jako syn muže, jenž byl mistrem svého řemesla a těšil se mimořádné vážnosti, a sám zasvěcený do nejtajnějších kabinetů Le Tellierova, Louvoisova a Barbezieuxova, s nimiž byl skrze svou ženu tak blízce spřízněn a kteří ho do všeho zasvěcovali, nabyl velké znalosti dvora a světa, měl tam velkou váhu, mísil se do mnoha věcí a stal se tam nakonec jakousi osobností. Odjakživa byl zadobře s králem, míval s ním občas soukromá setkání; a měl umění být zadobře se všemi ministry a důvěrně s kancléřem, který k němu měl velkou důvěru. Mluvil jsem o něm při příležitosti Monseigneurovy smrti, od něhož si mnoho sliboval, a nic od nového dvora, s nímž neměl žádné spojení, a s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers dokonce něco méně než nic, kvůli starému pomazání Louvoisovců, tak nepřátelských ke všemu, co bylo colbertovské, a kvůli tomu, že všechny jejich styky a jejich způsoby byly docela odlišné.

Domníval jsem se tedy, že je to jediný člověk, jehož bych mohl využít, abych kancléře napadl kvůli jeho chování k vévodovi z Beauvilliers. Řekl jsem mu, že jsa přítelem pana z Beauvilliers i kancléře do té míry, jako jsem jím byl, vidím odjakživa jejich odcizení s krajní bolestí, že jsem se až dosud spokojoval s tím, že se nad ním v duchu rmoutím; ale že v nové podobě, kterou dvůr právě nabyl a která se den ode dne upevňuje, nemohu klidně spát, jako jsem spával, dokud jejich nepřátelství nemohlo být osudné ani jednomu z nich; že dauphin se rychle stává pánem věcí a skrze něho jeho vychovatel, který jím bude bez míry, až jeho svěřenec nastoupí po králi; že nynější nebezpečí je velké pro veřejnou nenávist, kterou si Pontchartrain přivodil; a i kdyby se udržel po zbytek této vlády, což se mi zdálo velmi obtížné, zdálo se mi nemožné, aby vydržel déle; že kdyby padl, nevidím, co by se mohlo stát s otcem vyhnaného muže u dvora, kde by všechen vliv byl proti němu, kde by přežil své štěstí i sám sebe a kde by mu ani slušnost, ani jeho vlastní povaha nedovolily zůstat a vystavovat se nebezpečí, že bude sám vyhnán kvůli nějaké příhodě týkající se Říma a jansenismu a že mu bude dosazen strážce pečetí; že marně se spoléhá na autoritu svého úřadu, na svého ducha, na své schopnosti, na svou pověst, protože nenapadnou jeho, nýbrž jeho syna, který nemá žádný z těchto štítů, který se stal všem trnem v oku a jehož pád by sklidil veřejný potlesk.

Beringhen Pontchartraina dokonale znal; přiznal mi pravdivost toho, co jsem mu líčil, i svůj krajní strach z toho, co jsem předvídal, a naléhal na mne, abych pracoval na usmíření tak zásadním pro štěstí otce i syna, jako jediný člověk, který se o ně může pokusit díky přátelství a důvěře, jež ke mně vévoda i kancléř stejně a úplně chovali. Odpověděl jsem mu, že je to má největší touha, ale že bych pracoval marně, dokud se kancléř bude s vévodou v radě ustavičně potýkat a jinde se vůči němu nebude krotit; že tak živí nenávist — abych mluvil otevřeně — dávno zakořeněnou, že ji den co den zvětšuje, místo aby myslel na to, jak ji otupit, v čemž přitom spočívá jeho spása i spása jeho rodiny; že je na něm, Beringhenovi, jeho příteli, který mu nebude podezřelý kvůli panu z Beauvilliers, s nímž, jak dobře věděl, neměl žádné spojení, aby mu otevřel oči ohledně nebezpečí, že uvidí zaniknout celé to ohromné jmění a postavení, které si vybudoval; a aby mu dal pochopit, že to stojí za to, aby se přemohl a podrobil se nutnosti doby; že až ho přivede k opravdové změně chování v tomto ohledu, pokusím se ji využít u pana z Beauvilliers, pozvolna je sblížit, a odtud je nakonec usmířit, bude-li to v mých silách.

První štolba, buď nesmělý, jak od přírody byl, nebo zoufaje, že by přiměl k rozumu kancléře, tak prudkého a rozhodného, jak ho znal, nebo opravdu v časové tísni, mi řekl, že bude mít málo času, aby s kancléřem dostatečně promluvil, neboť ten nebyl v Marly, přijížděl tam jen na zasedání rady, v ty dny se vracel na oběd do Versailles a ostatní dny trávil v Pontchartrainu; že požádal krále o dovolení odjet za několik dní k sobě do Armainvilliers a že tam stráví téměř celý pobyt ve Fontainebleau, kam se dvůr co nevidět chystal. Skončil tím, že na mě znovu naléhal, abych pracoval na tak dobrém díle, které nikdo jiný než já nemůže vykonat, a já tím, že jsem ho vybízel, aby aspoň před odjezdem promluvil, a promluvil bez šetrnosti. Pokračování toho uvidíme brzy ve Fontainebleau; než tam dvůr dovedeme, je třeba vrátit se k věcem, které této cestě předcházely.

Na mnoha místech těchto Pamětí bylo možno roztroušeně vidět, k jakému stupni důvěrnosti a plné důvěry jsem dospěl s vévodou z Beauvilliers, s vévodou z Chevreuse a s vévodkyněmi, jejich manželkami. Ti všichni žili v témž přátelství s paní ze Saint-Simon, a — což bylo u osob tak všeobecně uzavřených a odměřených snad jedinečné — v té nejúplnější důvěře a volnosti, založené na úctě k její ctnosti a na zkušenosti s moudrostí a dobrotou jejího ducha a jejího chování, a to, je-li to možné, ještě víc než na tom, čím pro mne byla, a na tom, co věděli, že jsem já pro ni. Je tedy třeba pochopit, že tyto tři páry tvořily skupinu, která si nic netajila, která se o všem radila, která byla v tomto ohledu pro kohokoli nepřístupná a jejíž styk byl nejen ustavičný, ale každodenní, a často víckrát za den, když jsme byli na týchž místech; a velmi zřídka se stávalo, abychom byli odloučeni, protože Vaucresson byl velmi blízko a já jsem ode dvora skoro nevycházel, a paní ze Saint-Simon také ne. Toto spojení, navázané už dávno, ale postupně utužované a rozmnožované, dospělo k tomuto poslednímu stupni dlouho před Monseigneurovou smrtí, jak bylo možno postřehnout z různých míst těchto Pamětí.

Za tohoto stavu pan z Beauvilliers už dlouho nepřestával vzbuzovat ve svém svěřenci, nad jehož duchem i srdcem měl veškerou moc, úctu, přátelství a zálibu ke mně. Po řadu let nevynechal žádnou příležitost. Viděli jsme, že jsem pocítil účinek toho při příležitosti římského velvyslanectví, a jiný, tak velice zřetelný, když se vrátil z lillského tažení. Smutný stav, v němž se pak tak dlouho nacházel, přidal na opatrnosti, kterou mi moudrý vychovatel vždy předepisoval. Pamatujeme se, do jaké situace tohoto prince stavěla meudonská klika a jak velmi se mu odcizil i sám král, nad to, jak tomu bylo už předtím pro tak odloučený a tak uzavřený život jeho vnuka, který ho už tehdy s Monseigneurem velmi rozladil. V žádné z těch dob se nepochybovalo, že vévoda z Beauvilliers má tohoto mladého prince v moci; hloubka mé důvěrnosti s vévodou byla neznámá, ale spojení bylo příliš silné a styk příliš ustavičný a příliš volný s tak uzavřenými lidmi, než aby nevyšlo najevo.

Být nanejvýš opatrný a ve střehu, to byl vévodův převládající rys. Nenávist paní z Maintenon a otřesy, které zakusil i od samotného krále, ještě přidávaly okovy jeho přirozené nesmělosti. Bál se podezření, že ovládá svého svěřence, bál se žárlivosti a pronikavých pohledů, které na mne byly upřeny od té volby pro Řím. Chtěl mě pozvolna uvést do důvěry mladého prince, ale nechtěl, aby z toho bylo cokoli vidět. Ještě zdvojnásobil opatrnost od lillského tažení, kdy jsem se tak hlasitě vyslovil a kvůli čemuž jsem byl na čas ztracen. Připomínám všechna tato data a fakta roztroušená v těchto Pamětech, abych je všechna najednou předložil před oči a ukázal důvody chování, které mi vévoda z Beauvilliers po dohodě s princem předepsal.

K princi jsem v hodinách dvorních přijetí chodil jen zřídka a nakrátko, dost na to, aby se nezdálo nic strojeného, a dost málo na to, aby nebylo možno podezírat nejen důvěrnost, ale ani jakýkoli záměr se k němu přiblížit; celkově víc nedbalosti než dvoření. Z toho důvodu mě princ u sebe příliš nevyznamenával a nedopřával mi o mnoho víc, než byl zvyklý dopřávat lidem mého druhu; ale často mi výmluvný pohled, kradmý úsměv řekly vše, co jsem si přál vědět.

Kromě té převahy, že mě u něho ustavičně a promyšleně podporoval vévoda z Beauvilliers a také vévoda z Chevreuse, bylo při povaze tohoto prince to, co bylo vidět z mé povahy na tkanivu obvyklého chování celého mého života, nevšední výhodou, abych se mu zalíbil. Miloval život pilný, vyrovnaný a pokojný, vážil si jednoty v rodinách, cenil si přátelství, která dělala čest; a v těch, jak jsme viděli, jsem měl vždycky štěstí. Mé mládí nemělo nic, co by ho mohlo odcizit nebo zarazit. Všechna má zvláštní spojení byla s osobami, které mu byly téměř všechny milé, buď přímo, nebo nějakou oklikou; má nepřátelství a má odcizení s těmi, které mu většinou stály v opozici, a velmi často přímé, což se stalo přirozeně a bez jakékoli strojenosti. Po celý život jsem byl zadobře s jezuity, ačkoli jsem měl spojení vždy jen s jedním najednou, ale spojení jedinečné, až do smrti posledního, který přežil zesnulého krále; počítali mě mezi své přátele, jak jsme viděli u otce Telliera a jak uvidíme ještě víc. Byl jsem, jak jsme také viděli, důvěrným přítelem biskupa z Chartres Godeta. To byly spolehlivé štíty proti nebezpečnému podezření z jansenismu; a to, co jsem vyprávěl o onom rozhovoru s dauphinem v přítomnosti abbé z Polignaku v marlyských zahradách, tu jistotu zpečetilo. Můj postoj v tomto ohledu se v dalším bude vracet příliš často, než aby nezasluhoval vysvětlení, když se k tomu naskýtá tak přirozená příležitost.

Slavný opat z La Trappe12 byl v tom mým kompasem, stejně jako v mnoha jiných věcech, v nichž bych si nesmírně přál, abych byl býval měl praxi stejně jako teorii.

Každou stranu v církvi i ve státě pokládám za odpornou. Není jiné strany než strany Ježíše Krista. Pokládám také za kacířské proslulých pět vět13, přímé i nepřímé, a za takovou každou knihu bez výjimky, která je obsahuje. Věřím také, že jsou osoby, které je pokládají za dobré a pravdivé, které jsou mezi sebou spojeny a tvoří stranu. Tak tedy z žádného hlediska nejsem jansenista.

Na druhé straně jsem důvěrně oddán, a ještě víc ze svědomí než z té nejzdravější politiky, tomu, co je velmi nevhodně známo pod jménem svobod gallikánské církve, protože tyto svobody nejsou ani výsady, ani ústupky, ani uzurpace, ani dokonce svobody vzniklé zvykem a trpěním, nýbrž ustavičná praxe všeobecné církve, kterou církev ve Francii žárlivě uchovala a hájila proti výbojům a uzurpacím římské kurie, které zaplavily a ujařmily všechny ostatní a svými nároky způsobily náboženství nekonečné zlo. Říkám římské kurie z úcty k římskému biskupovi, jemuž jedinému zůstalo jméno papež, který je podle víry hlavou církve, nástupcem svatého Petra, prvním biskupem, s nadřazeností a jurisdikcí z božího práva nad všemi ostatními, ať jsou kdokoli, a jemuž jedinému náleží péče a dohled nade všemi církvemi světa, jakožto náměstku Ježíše Krista par excellence, to jest prvnímu ze všech jeho náměstků, jimiž jsou biskupové. K tomu dodávám, že pokládám římskou církev za matku a učitelku všech ostatních, s níž je třeba být ve společenství; učitelku, magistra, a nikoli paní, domina; ani papeže za jediného biskupa, ani za biskupa univerzálního, řádného a diecézního ve všech diecézích, ani za toho, kdo jediný má biskupskou moc, z níž by vyplývala na ostatní biskupy, jak to chce vydávat za článek víry inkvizice, kterou pokládám za ohavnou před Bohem a prokletou před lidmi.

Podpis proslulého formuláře14 pokládám za velmi zhoubný vynález, snesitelný však, drží-li se člověk přesně míru Klementa IX., jinak neudržitelný. Z toho plyne, že jsem velmi daleko od toho, abych věřil, že je papež neomylný, v jakémkoli smyslu se to bere, nebo že je nadřazen, či dokonce roven ekumenickým koncilům, jimž jediným přísluší definovat články víry a které jediné se v ní nemohou mýlit.

O Port-Royal smýšlím docela tak, jak se o něm zesnulý král s povzdechem vyjádřil Maréchalovi (viz výše): že to nejsvětější, nejčistší, nejučenější, nejpoučnější, nejpraktičtější, a přitom nejvznešenější, ale i nejosvícenější a nejjasnější, co poslední staletí vydala, vzešlo z této školy a z toho, co je známo pod jménem Port-Royal; že jméno jansenismus a jansenista je hrnec sazí nanejvýš pohodlný k tomu, aby se zahubil, kdo se komu zlíbí, a že z tisíce lidí, po nichž se jím hází, si to možná nezaslouží ani dva; že nevěřit tomu, co se římské kurii zlíbí si nárokovat ve věcech duchovních, a dokonce i světských, nebo vést život prostý, odloučený, pracovitý a skromný, nebo být spojen s osobami tohoto druhu, stačí k tomu, aby člověk utržil skvrnu jansenisty; a že tento rozsah neodůvodněných podezření, tak pohodlný a tak užitečný pro toho, kdo je vnuká a kdo z nich těží, je krutou ranou náboženství, společnosti i státu.

Jsem přesvědčen, že jezuité jsou nanejvýš užiteční, omezí-li se na službu, kterou jim určil svatý Ignác. Tovaryšstvo je příliš početné, než aby v sobě nechovalo mnoho svatých — a takové jsem poznal —, ale také příliš početné, než aby v sobě nechovalo mnoho jiných. Jejich politika a jejich žárlivost způsobily a dosud působí velká zla; jejich zbožnost, jejich péče o vzdělávání mládeže a šíře jejich rozhledu a vědění také působí velká dobra.

To stačí pro člověka mého stavu; sestupovat do dalších podrobností by znamenalo z něho vystoupit i překročit meze toho, o čem se zde pojednává; ale není to příliš vzhledem k věcem, k jejichž nutnému vyprávění se blížíme. To, co jsem právě vyložil, neuspokojí ty, kdo tvrdí, že jansenismus a jansenisté jsou smyšlená hereze a smyšlení kacíři, a ještě méně jistě uspokojí ty, jimž je předpojatost, nevědomost nebo zájem ukazují všude. Co mě nesmírně udivilo, je, jak předpojatost, která pana z Beauvilliers stavěla na tuto druhou stranu, mu mohla dovolit, aby se se mnou snášel do té míry, jak to činil, a bez nejmenšího mráčku po celý svůj život, při úplné upřímnosti, kterou jsem k němu v tomto ohledu vždy choval, stejně jako ve všech svých ostatních názorech o všech ostatních věcech.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Slečna z Tourbes (Élisabeth-Rosalie d’Estrées), dcera maršála Jeana z Estrées († 1707), sestra maršála (Victora-Marie) a abbé z Estrées, kteří jsou zmíněni v téže větě.↩

  2. Vysvětlivka: Catherine-Félicité Arnauld de Pomponne, dcera ministra Pomponna, Torcyho manželka. Rod Arnauldů (Antoine Arnauld, Angélique Arnauld) byl oporou Port-Royal a jansenismu; proto Saint-Simon říká, že její smýšlení bylo „v souladu s jejím jménem“.↩

  3. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Smírčím rozhodcem (amiable compositeur) se nazýval rozhodce, který ukončoval spor mezi stranami za spravedlivých podmínek, aniž se uchyloval k přísnosti práva.↩

  4. Vysvětlivka: Michel-Jean Amelot, státní rada, francouzský velvyslanec ve Španělsku v letech 1705–1709, kde úzce spolupracoval s princeznou des Ursins.↩

  5. Vysvětlivka: Dominique-Claude Barberie de Saint-Contest (1668–1730), dvorní referendář, od roku 1700 intendant v Metách, později státní rada; roku 1714 byl jedním z francouzských zplnomocněnců při mírových jednáních v Badenu.↩

  6. Vysvětlivka: Félix Le Peletier de La Houssaye, intendant v Alsasku, později (1720–1722) generální kontrolor financí.↩

  7. Vysvětlivka: Nezdařený pokus o vylodění Jakuba Františka Eduarda Stuarta ve Skotsku na jaře 1708 s podporou francouzského loďstva; Pontchartrain za výpravu odpovídal jako státní sekretář pro námořnictvo. Plán výpravy prosadil u kancléře Pontchartraina vévoda z Chevreuse, jak Saint-Simon vylíčil dříve; proto jej zde nazývá jejím původcem.↩

  8. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Mající tlusté tváře.↩

  9. Vysvětlivka: Saint-Simon dříve líčil, jak Pontchartrain jako státní sekretář pro námořnictvo škodil hraběti z Toulouse, admirálovi Francie, a jeho rádcům na moři, panu z O a maršálovi z Estrées (dříve maršál z Cœuvres).↩

  10. Vysvětlivka: Otec de La Tour byl generálem kongregace oratoriánů (Oratoře), kterou jezuité a jejich přívrženci podezírali z jansenismu.↩

  11. Vysvětlivka: Aubanton, první úředník námořnictva, Pontchartrainův prostředník v jednání o milicích v Blaye (viz kap. 13).↩

  12. Vysvětlivka: Armand-Jean Le Bouthillier de Rancé (1626–1700), opat kláštera La Trappe a obnovitel přísné cisterciácké řehole (trapisté), byl Saint-Simonovým duchovním rádcem a přítelem.↩

  13. Vysvětlivka: Pět vět o milosti, vyvozených z Jansenova díla Augustinus (1640), které papež Inocenc X. odsoudil roku 1653 jako kacířské; jansenisté uznávali jejich odsouzení, ale popírali, že je Jansenius skutečně učil.↩

  14. Vysvětlivka: Formulář odsuzující pět vět v Jansenově smyslu, který museli duchovní a řeholnice podepsat (vyžadován od 60. let 17. století). Takzvaný Klementův mír (1668–1669), uzavřený za papeže Klementa IX., dočasně ukončil spor tím, že připustil podpis s výhradou v otázce faktu.↩