Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom devátý (1711)
Kapitola třináctá
Cesta vrchních velitelů k armádám. — Permangle poráží a pálí velký konvoj. — Vévoda z Noailles se svými vojsky u španělského krále pod Vendômem. — Španělská královna stižena krticí. — Bonac střídá Blécourta u španělského dvora. — Marly s hrou a ve své obvyklé podobě; příčina jeho neobvyklého prodloužení. — První sňatek Belle-Île. — Sňatek Montboissiera se slečnou z Maillé. — Sňatek Parabèra se slečnou z La Vieuville. — Krátká návštěva bavorského kurfiřta v Marly. — Smrt Langerona, generálporučíka námořních sil. — Smrt, povaha, potomstvo a tituly vévody z Alby, španělského velvyslance ve Francii; jeho dědictví. — Amelotův syn prezidentem parlamentu (à mortier). — Důstojná králova vzpomínka na služby Molého, prvního prezidenta a strážce pečetí. — Bergeyck v Marly, povolán do Španělska. — Cesta anglického krále po království. — Velký převor v Solothurnu. — Smutek za císaře odložen, a jeho příčina. — Španělský král dává bavorskému kurfiřtovi, co mu zbývá v Nizozemí; ten projíždí Marly na cestě do Namuru a posílá hraběte z Albertu do Španělska; hrabě z La Marck doprovází kurfiřta z králova pověření, bez diplomatické hodnosti. — Gassion poráží ve Flandrech dvanáct praporů a deset eskadron; jeho zásluhy a jeho původ. — Zakončení mimořádného shromáždění duchovenstva; obdivuhodná a smělá řeč Nesmonda, arcibiskupa z Albi, ke králi. — Král ukazuje dauphina duchovenstvu. — Zádušní obřady za Monseigneura v Saint-Denis a v Notre-Dame. — Dauphinovy divy v Paříži. — Žádný vévoda tam není, ačkoli si to král přál. — Zřízení důstojníků pobřežní stráže. — Pontchartrain toho zneužívá i mého přátelství, klame mě, osobuje si, co mi patří, a já se s ním rozcházím. — Velmi pečlivá uzurpace státních sekretářů. — Hloupost z přátelství. — Černá zrada Pontchartrainova. — Podivné počínání Pontchartraina, který mě chce obalamutit skrze Aubantona. — Pontchartrainova nestoudnost a rozpaky. — Kancléř hájí proti mně krádež svého syna. — Trápení a návrh Pontchartrainových. — Mé chování k nim.
Maršál z Villars odjel do Flander časně, s úmyslem oblehnout tam Douai. Maršál z Montesquiou k tomu učinil nezbytná opatření, ale k provedení dojít nemohlo. Villars se vrátil ke dvoru až do doby zahájení tažení, kdy se tam znovu vypravil převzít velení armády. Mezitím dostal Permangle, polní maršál, který velel v Condé, zprávu, že nepřátelský konvoj s potravinami je na Šeldě a chystá se vplout do Scarpe pod ochranou dvou praporů a jednoho generála. Permangle tam vytáhl s osmi sty muži, oba prapory porazil, jejich velitele zajal a z třiceti šesti bélander1, z nichž každá nesla sto tisíc liber nákladu, jich dvacet pět spálil.
Pan z Harcourtu odjel v prvních květnových dnech do lázní Bourbonne. Maršál z Besons byl už ve Štrasburku; do Harcourtova příjezdu velel rýnské armádě, a vévoda z Berwicku brzy nato odjel do Dauphiné.
Na Teru bylo ponecháno jen několik pěších pluků. Vévoda z Noailles zůstával u španělského krále od té doby, co k němu odjel po dobytí Girony; a armáda, která mu byla určena, přešla do Aragonie, kde dostal rozkaz velet jí buď samostatně, nebo spojenou s armádou pana z Vendôme, avšak pod jeho velením, tak či onak, podle toho, co Vendôme uzná za vhodné pro službu španělskému králi.
Zdraví španělské královny bylo už několik měsíců podlomené: na krku jí naběhly žlázy, které se pozvolna zvrhly v krtici; měla časté návraty horečky, ale přesto se neméně věnovala obnově pořádku ve státních záležitostech.
Bonac, synovec Bonreposův, odjel do Španělska vystřídat Blécourta, o němž byla často řeč.
Dne 8. května začal v salonu v Marly znovu lansquenet a ostatní hry; salon byl bez těchto zábav od Monseigneurovy smrti velmi opuštěný. Paní Dauphine se, když nemohla nic lepšího, dala do hry na husu, ale v soukromí u sebe. Ještě osm nebo deset dní v salonu nehrála. Nakonec všechno v Marly nabylo obvyklé podoby. Neštovice, které sužovaly Versailles, zdržely krále v Marly přes svatodušní svátky, a to poprvé. Žádný obřad řádu se nekonal; a z téhož důvodu tam zůstal i na Boží tělo.
Belle-Île, který si navzdory tolika střídavým osudům zjednal tak ohromující postavení, a to jako vnuk vrchního správce financí Fouqueta2, se před odjezdem k armádě oženil se slečnou ze Sivracu z rodu Durfortů. Byla bohatá, nesmírně ošklivá a ještě víc bláznivá. Zaslepeně se do něj zahleděla a neučinila ho šťastným ani otcem. Jeho štěstí ho jí po několika letech zbavilo a neštěstí Francie ho mnohem později znovu oženilo. Montboissier se zároveň oženil se slečnou z Maillé, krásnou, bohatou a velmi duchaplnou. Mnohem později nastoupil po svém bratranci Canillacovi, rytíři řádu z roku 1728, jako kapitán druhé kompanie mušketýrů.
Parabère se rovněž oženil, a to s dcerou paní z La Vieuville, dámy šatny vévodkyně z Berry; ta o sobě brzy po svatbě dala mluvit a nakonec tak veřejně žila s vévodou z Orléans a po něm s tolika jinými3.
Bavorský kurfiřt, za nímž Torcy z králova příkazu zajel do Compiègne, aby mu donesl zprávu o císařově smrti, jakmile ji obdržel, a aby s ním jednal, přijel o něco později strávit několik dní ve venkovském domě nedaleko Paříže, který si vypůjčil. O dva dny později přijel kolem půl třetí do Marly (bylo to 26. května); vystoupil v bytě, který obýval zesnulý Monseigneur. Po čtvrthodině přešel do králova kabinetu, kde ho zastihl s oběma syny Francie, s paní Dauphine a se všemi dámami této princezny. Rozhovor se tam vedl vestoje, při otevřených dveřích, asi čtvrt hodiny, načež všichni vyšli a král zůstal s kurfiřtem dost dlouho sám, za zavřenými dveřmi. Kurfiřt pak přišel do salonu, kde na něj čekali pan dauphin a paní Dauphine. Rozhovor trval vestoje ještě nějakou chvíli a pak se kurfiřt vrátil do svého domku. Král mu navrhl, aby přijel pozítří na hon; přijel, po honu se v témže bytě převlékl a následoval krále do zahrad; král ho vzal samotného k sobě do svého vozíku a dlouho se projížděli po horních částech Marly. Po návratu byl dost dlouho s králem sám v jeho kabinetu. Pak přišel do salonu; paní Dauphine tam hrála lansquenet a posadila ho vedle sebe. Kolem osmé šel na večeři k d’Antinovi s vybranou společností; večeře byla veselá a trvala tři hodiny. Zdálo se, že odjíždí do svého domku velmi spokojen; odtud se vrátil do Compiègne přes Liancourt.
Téhož dne zemřel v Sceaux na mrtvici Langeron, generálporučík námořních sil a velmi dobrý námořník, ačkoli nebyl ani tlustý, ani starý. Byl velmi oddán panu a paní du Maine a jeho rodina rodu Condé, zvláště jeho sestra paní Princezně. Byl bratrem abbého z Langeronu, který nedávno zemřel v Cambrai.
Vévoda z Alby, španělský velvyslanec, zemřel den předtím po dosti dlouhé nemoci. Velvyslancem byl už několik let a získal si tu velkou pověst moudrosti, ducha, rozvážnosti a schopností; byl také velmi poctivý a zbožný. Získal si úctu a důvěru krále i ministrů a všeobecnou vážnost. Stýkal se s nejlepší společností, žil nádherně a s velkou zdvořilostí a důstojností. Španělský král dal zaplatit všechny jeho dluhy a po čtyři měsíce vyplácel vévodkyni z Alby velvyslanecké služné; neodjela, dokud nebylo všechno zaplaceno. Tělo bylo odesláno do Španělska.
Jeho jméno je Toledo, odvozené od města Toleda, ale spojené se jménem Álvarez, aby se tento rod, jeden z prvních ve Španělsku, odlišil od několika jiných rodů, které je rovněž nesou spolu s jinými jmény. Jan II., král kastilský, daroval roku 1430 tomuto rodu město Alva, kterému my říkáme Albe a které leží nedaleko Salamanky, s dalšími statky, jako hrabství. Třetí hrabě z Alby byl roku 1469 Jindřichem IV. povýšen na vévodu z Alby; a to je v přímé mužské linii praděd slavného vévody z Alby4, místodržitele v Nizozemí za Filipa II., který zemřel roku 1582 a zanechal dva syny. Starší, který byl jmenován vévodou z Huescy, zemřel bezdětný až po svém mladším bratru, jehož syn po něm nastoupil. Ten se oženil s Antoinettou Enríquez de Ribera, jejíž bratr zemřel bezdětný; přinesla do rodu svého manžela svůj majetek i své jméno. Tak byl tento šestý vévoda z Alby a z Huescy z vlastního práva, po matce, dědičce rodu Beaumontů, tak proslulého v Navaře a v Aragonii, hrabětem z Lerínu a dědičným konetáblem a kancléřem Navarry, a po manželce vévodou z Galistea, hrabětem z Osorna atd.5 Byl dědem vévody z Alby, který zemřel v Madridu tak zvláštním způsobem, o čemž se vyprávělo krátce [po] příjezdu Filipa V. do Madridu; a synem tohoto vévody je ten velvyslanec ve Francii, o jehož smrti je zde řeč. Už jinde jsme viděli, kdo a jaká byla vévodkyně z Alby a že ztratili svého jediného syna v Paříži. Markýz del Carpio, bratr otce vévody z Alby, po něm zdědil jeho grandezy a statky.
Španělským grandem byl po své manželce, dceři a dědičce dona Gaspara de Haro, markýze del Carpio a z Eliche, hraběte-vévody z Olivaresu, velvyslance v Římě, který zemřel jako místokrál neapolský; ten byl synem proslulého dona Luise de Haro, který s kardinálem Mazarinem vyjednal Pyrenejský mír a který po svém strýci z matčiny strany, hraběti-vévodovi z Olivaresu, zdědil statky, hodnosti i úřad prvního ministra. Tento markýz del Carpio, jehož manželka byla dcerou sestry admirála Kastilie, se jí nechal strhnout na stranu arcivévody; byli ve Vídni, kde provdali svou dceru za bratra vévody z Infantada, který se přidal ke stejné straně.
Po dlouhé době se vrátili do Madridu, kde tento vévoda z Alby pomáhal vévodovi del Arco, kmotrovi mého druhého syna, konat obřadní povinnosti v den jeho přikrytí6. Tehdy budu mít příležitost mluvit o několika dalších grandech z tohoto rodu Toledů, k němuž patřil i onen ctihodný markýz z Mancery, o němž už byla několikrát zmínka.
Amelot, jemuž jeho velvyslanectví, v nichž tak dobře sloužil, a zvláště to španělské, které mu nic nevyneslo, ačkoli ho postavilo na dosah všeho — dostal konečně pro svého syna úřad prezidenta parlamentu (à mortier) po Champlâtreuxovi, který zemřel na mrtvici, když se oblékal, aby šel na d’Antinovo přijetí, a nezanechal nikoho, kdo by byl ve stavu či ve věku úřad převzít; neboť král stále pamatoval na prvního prezidenta Molého, strážce pečetí7, a ponechával jim tento úřad, dokud v rodině byl někdo, komu ho dát; později se do ní vrátil. Bergeyck, cestou z Flander do Španělska, kam ho španělský král naléhavě povolával a odkud ho paní des Ursins ještě naléhavěji spěchala zase poslat pryč, byl dosti dlouho u krále v soukromí a jednotlivě u ministrů.
Anglický král8 se v téže době vydal na cestu po království, zřejmě znuděn svými smutnými taženími inkognito a ještě víc pobytem v Saint-Germain za války. Za touto cestou se tušilo nějaké tajemství, ačkoli žádné nebylo. S malou družinou jel nejprve do Dijonu, pak do Franche-Comté, do Alsaska a navštívit německou armádu; odtud přes Lyon do Dauphiné k armádě vévody z Berwicku, prohlédnout si provensálské přístavy a vrátit se přes Languedoc a Guyenne.
Velký převor, polapený, jak jsem v příslušné době zaznamenal, konečně dostal svobodu na čestné slovo, že neopustí Solothurn, dokud nedosáhne propuštění toho lotra, Massenarova syna, vězněného v Pierre-Encise, což král nechtěl povolit.
Král nosil o několik dní déle smutek za děti paní Lotrinské, z lenosti převlékat se, což nerad dělal, protože každou chvíli počítal s tím, že vezme smutek za císaře; ale císařovna matka, která vládla do arcivévodova příjezdu, se v dopise, jímž mu oznamovala jeho smrt, velmi nevhodně zmínila o radosti, kterou bude mít ze shledání se svým druhým synem, španělským králem atd., se všemi jeho tituly9. To smutek pozastavilo a král jí dopis vrátil.
Saint-Frémont odvedl velký oddíl z flanderské armády do Německa. Nepřítel tam vyslal ještě větší, a protože se proslýchalo, že ho tam povede osobně princ Evžen, vyslal se další, aby ho předešel. Zároveň se dozvědělo, že španělský král dává bavorskému kurfiřtovi do plné svrchovanosti vše, co mu ještě v Nizozemí zbývalo. Z pevností to byly jen Lucemburk, Namur, Charleroi a Nieuwpoort; bylo mu to slíbeno už dávno. Kurfiřt přijel zároveň do domku Moreauových, bohatých obchodníků se suknem, ve vsi Villiers u Paříže, odkud přijel do Marly a vystoupil v bytě zesnulého Monseigneura; Torcy ho tam vyhledal a dlouho s ním jednal. Pak ho odvedl do králova kabinetu, kde kurfiřt zůstal do pěti hodin a odkud vyšel s velmi spokojeným výrazem. Odtud se jelo na štvanici na jelena. Po honu hrál kurfiřt v salonu s paní Dauphine lansquenet a v deset šel na večeři k d’Antinovi. Vrátil se přespat do Villiers a za tři nebo čtyři dny odjel do Namuru.
Hraběte z Albertu poslal poděkovat do Španělska a starat se tam o své záležitosti. Zároveň odjel hrabě z La Marck sloužit u bavorského kurfiřta jako polní maršál a jako ministr bez veřejného pověření. Velmi brzy nato porazil Gassion u Douai dvanáct nepřátelských praporů a deset eskadron, na něž udeřil ve dvě hodiny po půlnoci. Svůj pochod velmi dobře utajil a nepřítel ho nečekal. Zabil jim čtrnáct nebo patnáct set mužů a přivedl dvanáct nebo třináct [set] koní. Tento Gassion byl prasynovcem maršála z Gassionu a odešel od tělesné gardy, v jejímž čele stanul, aby mohl sloužit volně a naplno jako generálporučík a dosáhnout maršálské hole. Byl to vynikající generál a velmi čestný muž.
Mimořádné shromáždění duchovenstva, které končilo, přišlo do Marly pronést řeč ke králi. V jeho čele stál kardinál z Noailles, jeho jediný předseda. Slova se ujal Nesmond, arcibiskup z Albi10, a já jsem z jeho řeči neztratil ani slovo. Jeho proslov se kromě nevyhnutelného úskalí opakovaného a rozhazovaného kadidla týkal soustrasti nad Monseigneurovou smrtí a látky, kterou se shromáždění zabývalo. K prvnímu bodu řekl s dostatečnou výmluvností, co se o něm říci dalo, a nic nepřeháněl. Ve druhém překvapil, ohromil, strhl; nelze vylíčit, s jakou jemností se dotkl skutečného násilí, jímž byl vymáhán jejich takzvaný dobrovolný dar11, ani s jakou obratností dokázal mísit chválu krále s naplno rozvinutou přísností daní. Když pak přešel výslovněji k duchovenstvu, odvážil se probrat všechny smutné účinky tak dlouhého a nepřetržitého vydírání na posvátnou část stáda Ježíše Krista, která druhé části slouží za pastýře, a neváhal říci, že by se pokládal za vinna nejtrestuhodnějším zanedbáním povinnosti, kdyby — místo aby napodobil sílu biskupů, kteří mluvili ke špatným panovníkům a k pohanským císařům, on, jenž stojí u nohou nejlepšího a nejzbožnějšího ze všech králů — před ním zatajil, že lidu chybí chléb slova, a dokonce chléb života, chléb andělů, pro nedostatek prostředků k vychování pastýřů, jejichž počet se natolik ztenčil, že je postrádají všechny diecéze, aniž vědí, kde je vzít. Tento odvážný výpad rozvedl se silou a s obdivuhodnou obratností chvály, aby ho učinil stravitelným. Král poděkoval způsobem lichotivým pro toho, kdo tak dobře mluvil. Neopovrhl tím, že do své odpovědi vmísil jakési omluvy a zdvořilosti k duchovenstvu. Skončil tím, že ukázal prelátům na dauphina, který stál vedle něho, a řekl, že doufá, že tento princ svou spravedlností a svými schopnostmi učiní všechno lépe než on, a přidal něco dojemného o svém věku a o své nedaleké smrti. Dodal, že tento princ vynahradí duchovenstvu to, co ho neštěstí doby přinutilo vymáhat na jeho oddanosti a dobré vůli; tentokrát z něho vytáhl osm milionů mimořádného příspěvku. Celé shromáždění bylo odpovědí dojato a nemohlo se vynachválit nebývalé svobody té řeči a obratnosti kadidla, jímž ji arcibiskup dokázal obalit. Král se nezdál nijak dotčen a pochválil ji arcibiskupovi souhrnně a několika málo slovy, ale lichotivými, a dauphin se zdál dojat a zarmoucen tím, co o něm král řekl. Král dal všem prelátům a poslancům druhého řádu vystrojit velký oběd a potom přistavit malé vozíky, aby se mohli jet podívat na zahrady a vodotrysky.
Při zahajovací řeči, kterou pronesl kardinál z Noailles, král ukázal duchovenstvu na dauphina a řekl: „Hle, princ, který svou ctností a zbožností učiní církev ještě kvetoucnější a království šťastnějším.“ I to bylo v Marly.
Dauphin byl velmi dojat a hned po králově odpovědi odešel do pokoje přijmout řeč týchž poslanců, kterou pronesl kardinál z Noailles; ten ho tituloval Monseigneur, aniž dodal, jako to učinil první prezident v čele deputace parlamentu, že tak činí z výslovného králova rozkazu. Řeč byla krásná a odpověď krátká, moudrá, zdvořilá, skromná a přesná. Paní Dauphine je pak přijala u sebe; slovo vedl opět kardinál z Noailles. Vraťme se k Monseigneurovým pohřebním obřadům.
Viděli jsme (viz výše), že povaha nemoci, na kterou zemřel, nedovolila žádné obřady a že jeho pohřeb musel být hned uspěchán. Na čtvrtek 18. června byla stanovena zádušní mše v Saint-Denis, kde byli jako obvykle přítomni duchovenstvo a svrchované dvory. Smutek vedli dauphin, vévoda z Berry a vévoda z Orléans. Dauphinovu vlečku nesl vévoda z Beauvilliers, jediný první šlechtic dauphinovy komory; asistovali mu Sainte-Maure, jeden z Monseigneurových meninů, a d’O, menin dauphinův. Vlečku vévody z Berry nesli Béthune-Orval, později vévoda ze Sully, tehdy první šlechtic komory vévody z Berry, a Pons, mistr jeho šatny. Vlečku vévody z Orléans nesli Simiane a Armentières, oba první šlechtici komory vévody z Orléans; měl jich tedy dva jako vévoda z Berry, a tato rovnost se zdála neobvyklá. Protože nebyl pohřeb, nebyly ani obřadní insignie12, a tudíž ani nikdo, kdo by je nesl. Sloužil arcibiskup-vévoda z Remeše, pozdější kardinál z Mailly, a Poncet, biskup z Angers, tam přednesl velmi ubohou pohřební řeč.
Král si přál, aby byli přítomni vévodové, a už to málem nařídil. Pak ho zdržely potíže se zasedacím pořádkem; ale protože si stále přál, aby tam šli, dal to najevo. Přispěl jsem k tomu, aby nešli, takže tam kromě vévody z Beauvilliers, kterého k tomu zavazoval jeho úřad, nebyl ani jeden. Nelibě se to neslo a král se ukázal trochu dotčen tím, že žádný z těch, kdo byli v Marly, onoho dne nezmizel, a ještě víc, když se dozvěděl, že se v Saint-Denis žádný jiný nenašel. Nikdo nic neodpověděl; věc se nechala plynout a stejně se postupovalo i při zádušní mši v Notre-Dame, kde nebyl ani jeden vévoda.
Bylo to v pátek 3. července. Smutek vedli titíž tři princové. Vévoda z Berry a vévoda z Orléans měli tytéž nosiče vleček. Dauphinovu nesl vévoda z Beauvilliers; asistovali mu d’Urfé, Monseigneurův menin, a Gamaches, menin dauphinův. Duchovenstvo a svrchované dvory byly přítomny jako obvykle. Tři princové se převlékli v arcibiskupském paláci a šli pěšky ve slavnostním průvodu od arcibiskupství k hlavnímu portálu Notre-Dame, jímž vstoupili. Sloužil kardinál z Noailles a otec La Rue, jezuita, vytěžil z tak hubeného námětu pohřební řeč, která definitivně zdrtila řeč biskupa z Angers. Kardinál z Noailles pak tři prince pohostil skvostným obědem; dauphin ho posadil ke stolu, a s ním i pány, kteří ho doprovázeli. Překonal sám sebe v pozornostech a zdvořilostech, ale odměřených s rozlišováním. Chtěl, aby všechny dveře byly otevřené a aby se k němu tlačil i dav. S některými z toho lidu promluvil s vlídností, která mu nic neubrala z vážnosti vyžadované smutnou slupkou obřadu; a celý ten zástup definitivně okouzlil péčí, kterou dal věnovat jedné těhotné ženě, jež se tam nerozvážně vecpala: poslal jí z mísy, při níž nedokázala skrýt nesmírnou chuť, která ji přepadla. Při jeho průjezdu Paříží zněly jen jásavé výkřiky a chvály, které se z centra brzy přenesly i do smýšlení provincií: tak pravda je, že ve Francii stojí její prince málo, aby je tam lid téměř zbožňoval. Král chování vévodů při této druhé mši dobře postřehl, ale nedal nic znát. Konec tohoto obřadu znamenal i zmírnění v salonu v Marly, který nabyl obvyklé podoby, jak bylo řečeno předem.
Nyní je čas přejít k situaci, v níž jsem se ocitl vůči novému dauphinovi; ta odhalí mnoho velkých stránek tohoto prince a mnoho zajímavých věcí. Nejprve však musím přetrpět vycpávku, které bych se rád vyhnul, ale kterou, jak se brzy ukáže, je nevyhnutelné předeslat zajímavějšímu vyprávění.
Je třeba si připomenout, co bylo řečeno (viz výše) o uzurpování práv guvernéra Blaye, jichž se maršál z Montrevelu jako vrchní velitel v Guyenne neustále dopouštěl13; ta mi zabránila tam odjet, když jsem se roku 1709 pro nechutnosti, které jsem tehdy podrobně vylíčil, rozhodl navždy odejít od dvora, a nakonec skončila tím, že mě k němu koncem toho roku a začátkem následujícího připoutala víc než kdy jindy, jak jsem vyprávěl u těch let. Chamillart, než přenechal Desmaretsovi generální kontrolu financí, vydal edikt o zřízení dosud neznámých úřadů, vojenských, ale dědičných, k velení pobřežní stráži, totiž sedlákům, jejichž farnosti leží při pobřeží obou moří omývajících Francii a kteří jsou bez jakéhokoli jiného odvodu než povinnosti a nutnosti dané jejich polohou povinni za války střežit své pobřeží a vydat se tam, kde je jich třeba. Toto zřízení bylo, jako všechna ostatní fiskální zřízení tohoto druhu, okořeněno všemi vnadidly práv a výsad, způsobilými vylákat mnoho peněz z lehkomyslných a nerozvážných Francouzů, kteří se nedokázali vyléčit z honby za těmito vábničkami, ačkoli je na jejich nicotnost tak neustále upozorňuje posměch, jemuž jsou držitelé v radě stále vystaveni, jakmile si tam stěžují, že jsou rušeni ve svých výsadách, a to, že se jim po uzavření míru ruší i tituly, které si koupili.
Tento fiskální lektvar byl ihned svěřen Pontchartrainovi, aby z něho vytěžil, co bude moci, na úhradu toho, co se dlužilo námořnictvu.
Ten, dychtivý uzurpovat a rozšiřovat svou vládu, shledal tuto záležitost velmi vhodnou k rozmnožení svých výbojů. Vzal si za východisko, že mu byla dána jako náhrada za velmi zadržené prostředky námořnictva, a právě z toho vyvodil důvod ji rozšířit a ponechat ji ve své moci; dal si vydat návrh ediktu a změnil ho, rozšířil a upravil, jak se mu zlíbilo. Neopomněl do něj vpašovat klauzuli, podle níž budou tito noví důstojníci pobřežní stráže poslouchat jedině guvernéry, vrchní velitele a generální místodržitele provincií a budou podléhat admirálovi a resortu námořnictva. Vypustil klauzuli, která omezovala zřízení na místa, kde byla stráž pobřeží odedávna obvyklá; a nespokojil se s tím, že do něj zahrnul celé obrovské pobřeží obou moří, přidal ještě oba břehy řek, které do nich ústí, a to daleko proti proudu, a pojistil se tím, že u každé z nich vyjmenoval místa, až kam se to má vztahovat. Zřídil tak kapitány pobřežní stráže nejen podél obou moří, ale prostřednictvím říčních břehů i hluboko ve vnitrozemí, a vydal všechny tyto kraje napospas příkořím a sekýrování těch, jimž tyto úřady udělil.
Nevěděl jsem o tom všem nic, dokud Pontchartrain své dílo dokonale nedovršil a dokud mi tehdy bez jakéhokoli vysvětlení neřekl, že bych udělal dobře, kdybych si pro pobřežní stráž svého guvernérství vyhledal někoho, kdo by mi vyhovoval. Pokládal jsem tu radu za touhu najít odbyt pro své zboží a nijak jsem se tím neznepokojoval. Dost dlouho potom mi o tom mluvil znovu a naléhal, abych mu někoho našel, aby mi nějaký náhodou přišlý neznámý člověk nezpůsobil nepříjemnosti. Odpověděl jsem mu, že ať tento úřad pobřežní stráže převezme kdokoli, nemůže se vyhnout tomu, aby v něm podléhal mým rozkazům, a že je mi tedy celkem jedno, kdo jím bude. Víc mi neřekl a věc tehdy tím skončila.
Později jsem chtěl dát Chamillartem upravit své právo a nároky maršála z Montrevelu, abych měl s věcí pokoj; Montrevel se neodvážil odmítnout a hned postoupil milice z Blaye. Ty odjakživa podléhaly výhradně pravomoci mého otce a jejich důstojníci dostávali patenty vydávané jeho jménem. Pan z Louvois, s nímž otec nikdy nebyl zadobře a který o tomto zvyku dobře věděl, nikdy nepomyslel na to, aby jej zpochybnil. Chamillart, ač byl můj přítel, byl víc státním sekretářem než Louvois. Dal mi na srozuměnou, že král by se s tímto zvykem nesmířil, ačkoli se s ním vždycky smiřoval, ale s nímž se — po způsobu státních sekretářů — nemohl smířit sám ubohý Chamillart; řekl mi však, že stačí, abych jmenoval, a že na základě mého jmenování bude listina vyhotovena v jeho kancelářích.
Tehdy Pontchartrain, který potajmu a s velkou pozorností sledoval vývoj mých sporů s maršálem z Montrevelu a na jehož otázky jsem bez nedůvěry odpovídal, protože jsem v tom neviděl žádný jeho zájem, mi řekl, že když je už nutné vyhotovit na základě mého jmenování listinu královým jménem, pak — protože smýšlel stejně jako Chamillart a z téhož zájmu — má být vyhotovena v kancelářích námořnictva, a ne v kancelářích války; opíral se o to, že tito mnou jmenovaní důstojníci budou sloužit pod La Motte d’Ayranem, kapitánem řadové lodi, kterého určil za kapitána pobřežní stráže pro Blaye a celý ten kraj, a že podle znění ediktu tito kapitáni pobřežní stráže podléhají admirálovi a resortu námořnictva. Chamillart naopak pokládal tyto milice za pozemní vojsko, jakým vždycky byly, a opíral se o srovnání s milicemi boulogneského kraje, který leží při moři a měl kapitána pobřežní stráže z tohoto nového zřízení; tyto milice přesto zůstaly pozemním vojskem a patenty jejich důstojníků se vyhotovovaly v kanceláři války na základě jmenování pana z Aumontu, guvernéra Boulogne. Tito dva státní sekretáři, odedávna vůči sobě rozhořčení a nesmiřitelní, tvrdošíjně trvali na svých nárocích i na tom, aby o nich rozhodl král.
Nejkratší a nejjednodušší by bylo nechat mě postupovat podle starého zvyku, který nikdy nebyl zpochybněn, a vyhnout se tomuto novému sporu mezi nimi tím, že by mi nechali vydávat patenty mým jménem; ale tato moudrost nevyhovovala společnému uzurpování ve prospěch jejich úřadů na úkor mého, ačkoli jsem byl s oběma tak důvěrně spjat. Stejně dobře by se ze sporu vyvlékli, kdyby přijali můj návrh nechat listiny vyhotovit v kancelářích La Vrillièra, státního sekretáře, do jehož resortu patřila Guyenne. Ani jeden o tom nechtěl slyšet ani ustoupit od svého nároku. Chamillart by v přízni, v níž tehdy byl, a opřen o příklad Boulogne, zvítězil a Pontchartrain by z toho měl celé ponížení. Znamenalo by to rozeštvat mé dva přátele, kteří si byli takovými nepřáteli; usoudil jsem tedy, že musím své jmenování odložit. Kancléř a jeho syn mi za to poděkovali a zdálo se, že oceňují přátelství, s nímž jsem tuto oběť přinesl, ač jsem byl proti Montrevelovi tak podrážděný a tolik mi záleželo na tom, abych se znovu ujal svých milic a o to zmenšil spory, o nichž se mezi námi mělo rozhodnout. V této situaci uplynul čas až do Chamillartova pádu, jak jsem, myslím, na svém místě vyprávěl, a Montrevel naprosto odmítl podřídit se rozhodnutí maršála z Boufflers.
Mezitím jsem chtěl využít toho, že Voysin je v Chamillartově úřadě nový a o tomto sporu nebude mít tušení, a nechat listiny vyhotovit v kancelářích námořnictva. Přerušovaný život dvora, sňatek vévodkyně z Berry se vším, co této velké události předcházelo a co po ní následovalo, a tisíc jiných řetězců okolností protáhly mé jmenování až do zimy před Monseigneurovou smrtí. Chtěl jsem tedy konečně skončit věc, jejíž odklad byl neslušný, a dokonce škodlivý pro službu. Jaké však bylo mé překvapení, když mi Pontchartrain ve chvíli, kdy jsem se chystal jmenovat, oznámil, že je to právo kapitána pobřežní stráže, a hned dodal, že La Motte d’Ayran je bude vykonávat jen s mým souhlasem, takže on bude mít jen zdání a já si ponechám skutečnost.
Měl jsem tolik rozumu, že jsem se ovládl a snížil se k tomu, abych hájil svou věc. Uvedl jsem patenty svého otce, které jsem mohl předložit; právo od nepaměti a jasnost tohoto práva doloženou postoupením samého Montrevela, který, tak činný a neústupný v nárocích, se ho musel sám od sebe vzdát, ačkoli ho předtím tak horlivě hájil; podivný protiklad v tom, že bych byl zbaven tak jistého práva člověkem, který mi byl nutně podřízen, práva, jež jsem vykonával nezávisle na guvernérovi provincie, kterého ve všem zastupoval vrchní velitel. Neopovrhl jsem ani tím, abych mu řekl, že je pro něj čestnější vyhotovovat listiny na základě mého jmenování než na základě jmenování kapitána pobřežní stráže; konečně jsem mu připomněl oběť, kterou jsem mu přinesl, když jsem po tři roky odkládal své jmenování, jež mi ani on, ani Chamillart nepopírali, ale každý z nich chtěl na jeho základě vyhotovovat listiny; díky, které mi on i kancléř vzdali za to, že jsem je nerozeštval s tímto ministrem v době jeho tak převažující přízně; a nedůstojný plod, který z toho sklízím ztrátou svého práva, což bylo to nejhorší, co jsem mohl čekat od nepřítele na jeho místě — od něho, který byl v této věci samé, a obecně tak blízkým příbuzenstvím a tak dlouhým, tak důvěrným a z jeho strany tak osvědčeným přátelstvím, tak osobně zavázán hledět, jak mou pravomoc v Blaye rozšířit, a ne mě zbavovat té, kterou jsem tam měl právem, zvykem a odjakživa. Nic z toho nebylo popřeno; ke každému bodu jsem dostal výslovné přiznání; a přece jsem mluvil ke skalám.
Pontchartrain se zaštítil výslovným ustanovením ediktu, a právě tím na sebe bral nový zločin, neboť edikt úmyslně změnil a rozšířil. Bránil jsem se všeobecně známou skutečností, že tyto edikty, vydávané jen proto, aby se získaly peníze, nemají účinek proti držbě a titulům, a často ani proti tomu, co titul nemá. Uvedl jsem příklad pana z Aumontu pro Boulogne, pobřeží naproti Anglii, zatímco já jsem byl od ní tak daleko a tak hluboko ve vnitrozemí, a příklad různých ediktů o zřízení městských úřadů, kterých se daňoví nájemci chtěli zmocnit v Blaye, kde jsem vždycky uhájil juráty jmenované mnou14.
Pontchartrain odvětil, že edikty nesmějí škodit službě; že služba vyžaduje, aby milice z Boulogne, tak blízké hranici, tam nadále sloužily, což pro ně znamenalo výjimku z ediktu; to však neplatilo pro Blaye, výslovně uvedené v ediktu pro kapitána pobřežní stráže, totiž v pozdějším dodatku k ediktu, který dal připojit; že to, co se mi přihodilo s juráty z Blaye, dobře ukazuje, že bych byl mohl mít stejný úspěch i s ediktem o pobřežní stráži, kdybych si byl včas stěžoval, ale že je nyní pozdě. Odpověděl jsem, že o jurátech jsem promluvil teprve tehdy, když daňoví nájemci chtěli tyto úřady v Blaye prodat, a dlouho poté, co byly edikty vydány; že Chamillart a pak Desmarets mi jeden po druhém dali za pravdu, jakmile jsem o to požádal, ačkoli k tomu nebyli povinni tak, jako byl povinen on skutečným a podstatným závazkem právě v této věci, který mi nyní předkládal jako nepřekonatelnou překážku. Tato poslední slova, pronesená s ohněm, vzala Pontchartrainovi řeč. Uchýlil se k ujišťování, že mu na mé spokojenosti tolik záleží, že pro ni udělá i nemožné, a že si o tom promluvíme jindy. Trapnost jeho postupu a ubohost jeho důvodů ho nutily hledat, jak ukončit rozhovor, který pro něj bylo tak těžké vést. Rozhořčení, které ve mně každou chvílí rostlo nad podvodem tak připraveným a s tak černým nevděkem tak podivně provedeným, nepotřebovalo další podněcování. I já jsem tedy hledal jen to, jak rozhovor ukončit.
Ohlásil jsem vycpávku a musím upozornit, že ještě není u konce, ale že je naprosto nezbytná pro věci, které po ní budou následovat a které za ni odškodní. Abych v ní pokračoval: paní ze Saint-Simon, stejně překvapená jako já tím, co jsem jí vyprávěl, ale jako vždy moudřejší, mě nabádala, abych nedával nic najevo, abych s Pontchartrainem žil jako obvykle, nechal ten rozmar odpočinout a vyprchat a nevěřil, že by mohl tvrdošíjně trvat na nároku, na kterém mu muselo tak málo záležet a v němž viděl, jak jsem citlivý. Učinil jsem, jak si přála, zvyklý z přátelství a ze šťastné zkušenosti řídit se jejími radami.
Po nějaké době s ním promluvila. Rozplýval se v uctivosti, ale bez čehokoli pevnějšího. Brzy nato mi v Marly řekl, že je rozhodnut udělat vše, aby mě uspokojil; že však podle něho bude lepší o věci nejednat spolu; a že mě prosí, abych byl tak laskav a vyslechl v té věci Aubantona, jednoho ze svých prvních úředníků. Svolil jsem, aniž jsem se pouštěl hlouběji do věci.
O dva dny později ke mně Aubanton jednoho rána přišel. Trpělivě jsem vyslechl lichotivou rétoriku, která mi měla zalíbit to, co mi Pontchartrain navrhl. Byl jsem ochoten vyložit tytéž důvody, které jsem výše zkrátil. Aubanton na ně neměl co odpovědět, leda se mě pokusit přesvědčit, že díky nezbytnosti mého souhlasu mám jádro věci a kapitán pobřežní stráže svým jmenováním slupku. Byl jsem ochoten mluvit ještě zdvořile. Odpověděl jsem, že zdravý rozum, prozíravost i zvyk velí upravovat trvalé věci způsobem, který je rovněž trvalý; že rád nepochybuji, že žádné jmenování kapitána pobřežní stráže nebude vyhotoveno bez mého souhlasu, dokud budeme Pontchartrain a já — on v postavení vyhotovovat, já souhlasit, nebo nesouhlasit —, ale že se to může změnit proměnlivostí všech věcí tohoto světa, a pak bych byl napálen jiným státním sekretářem, který by se necítil vázán týmiž ohledy; že i s Pontchartrainem samým by tyto ohledy mohly mít tisíc nepříjemných doher, kdybychom se kapitán pobřežní stráže a já neshodli ve výběru; že je tedy kratší a jednodušší nechat mě i nadále požívat mého práva a že po tom všem, co jsem v této věci tak osobně udělal pro Pontchartraina, nemohu věřit, že by mu byl kapitán pobřežní stráže milejší než já, a to až tak, že by ho obohatil tím, co vezme mně. Zdvořilosti z mé strany, ale s velkou pevností, a uctivost a ujišťování ze strany Aubantonovy ukončily tuto zbytečnou návštěvu. Naléhal na mě, abych mu poskytl ještě jedno slyšení a sám vymyslel nějaké řešení, které Pontchartrain jistě přijme s nadšením.
O týden později přišel Aubanton znovu s hojnými poklonami ke všemu. Mezitím jsem přemýšlel o nějakém řešení, jak se dostat z nesnází, aniž bych všechno ztratil a aniž bych se rozešel. Zdržovala mě úcta ke dvacetiletému svazku, k památce té, jejíž příbuzenství jej vytvořilo15, k důvěrnému vztahu s kancléřem a paní kancléřovou, jimž jsem do té doby o tom všem neřekl ani slovo, abych vyčkal rozuzlení; a tyto ohledy spoutaly můj hněv nad postupem tak dvojakým a tak nedůstojným. Dal jsem je tedy Aubantonovi pocítit a řekl jsem mu, že mě přivedly k řešení, v němž dávám v sázku tolik, že sám žasnu, že jsem se k němu mohl odhodlat, ale že zvítězilo přátelství: přijmout, aby důstojníky milic z Blaye jmenoval kapitán pobřežní stráže, s tím, že jmenování bude vyhotoveno jen s mým souhlasem, jak navrhoval Pontchartrain, ale připojit k tomu alespoň, aby tento souhlas zůstal pevný a nezbytný, požadavek mé doložky (attache) na vyhotovených listinách, po vzoru — ve velmi malém — doložky generálního plukovníka jízdy na patentech všech důstojníků jízdy. Aubanton mi duchaplně dal najevo, že se mu řešení velmi líbí, a zároveň, že nedoufá, že bude přijato. Odešel a smluvil si den pro odpověď.
Odpověď byla taková, jakou Aubanton předvídal. Řekl mi, že Pontchartrain se neodvažuje vyhotovovat listiny v neobvyklé formě bez svolení krále, a nemyslí si, že by pro mě bylo vhodné krále o ně žádat. Odpověděl jsem Aubantonovi zvýšeným tónem, aniž jsem však opustil zdvořilost vůči němu a skromnost, pokud jde o mne, že mě nepřekvapuje, že taková záležitost má takový konec od chvíle, kdy si z ní Pontchartrain udělal svou vlastní věc; že je to odměna za dvacet let přátelství a za mou ochotu v Chamillartově době, abych neřekl víc; že po této oběti, kterou tehdy tak dobře ocenil, a při tak blízkém příbuzenství, na které mohl trochu spoléhat, mi provedl kousek, jaký bych nemohl čekat od žádného jiného státního sekretáře na jeho místě, k němuž bych byl v naprosté lhostejnosti; že dobře chápu jádro potíže, totiž že pod rouškou podřízeného a nenápadného jmenování prováděného kapitánem pobřežní stráže, který je mu tolik po ruce, by z těchto míst udělal odměny pro své lokaje; že je tak velká vzdálenost mezi rozsahem moci jeho úřadu a tak úzkými hranicemi mého guvernérství, že mě přesto překvapuje, že mu mohlo záležet na tom, aby ji rozmnožil tím, co vezme mně, a dokonce to tak obratně, tak dlouho a tak temně připravoval; že dokud jsem se domníval, že mám co do činění jen s fiskálním ediktem a s kapitánem pobřežní stráže, hájil jsem své důvody pro jejich zjevnou správnost; že nyní konečně vidím jasně a nemohu již přehlížet to, co jsem si sám před sebou tak dlouho zastíral, a vím příliš dobře, jak nesmírný je nepoměr mezi vlivem Pontchartrainova místa a vlivem vévody a paira a člověka mého druhu, abych se rozhodl s ním zápasit; že v celém rozsahu cítím snadné vítězství, které nade mnou vyhrává, i temné prostředky, které mu je krok za krokem zjednávaly; že ustupuji s plným vědomím své bezmoci, ale že ustupuji-li, ustupuji ve všem a nikdy již nebudu chtít o milicích z Blaye slyšet, ať by šlo o cokoli.
Aubanton, vyděšen prohlášením tak odměřeným — neboť jsem se zcela ovládal —, ale tak jasným a tak výmluvným ve slovech, v tónu, v celém mém vystupování a snad i v ohni, který mi vyšlehl z očí, vynaložil zbytek své výmluvnosti, aby mě získal zpět. Rozkládal přede mnou Pontchartrainovu úctu a přání; obratně mi vylíčil, že když se vzdám i kázně a velení nad milicemi z Blaye, působím si škodu, k níž mě nic nenutí a která by se mi mohla později zdát příliš ukvapená. Z jeho řeči i z jeho držení jsem vycítil nesmírný stud, který mu působilo jeho ubohé poslání, i následky, které — ač byl prvním úředníkem jedné pětiny francouzského krále — dokázal dobře předvídat. Celou mou odpovědí byl prostý úsměv a to, že jsem vstal. Tehdy mě zapřísahal, abych věc nepovažoval za skončenou; přerušil jsem ho zdvořilostmi k jeho osobě a ujištěním, jak rád jsem ho poznal, a tak jsem ho vyprovodil.
Kypěl jsem hněvem a rozhořčením a dal jsem si několik dní. Pak, veden stále týmiž pohnutkami, jsem chtěl zneužít své trpělivosti a zároveň se pokochat rozpaky tak ubohého lupiče. Řekl mi přerývanými slovy, že se pokládá za velmi nešťastného, že mé přátelství má cenu nemožného. Odpověděl jsem dosti otevřeně, že je podle mne mnohem méně cenné; že zřejmě mluvil s Aubantonem; že je-li tomu tak, je věc vyčerpána a nemá smysl o ní jednat. Odvětil zmateně několika polovičatými slovy o dávnosti našeho přátelství. Řekl jsem mu prostě, že nikdy nežádám to, co nelze; že ustupuji ve všem a že potom už není o čem mluvit. Nato mi dal volnou ruku, abychom se obrátili, na koho budu chtít. Dobře jsem věděl, jaký rozsudek mohu mezi ním a mnou čekat u tak servilního dvora; odpověděl jsem tedy, že skončená věc soudce nepotřebuje. Tehdy mi navrhl svého otce; neměl jsem sílu ho odmítnout. Do té doby nikdo nevěděl, co se mezi námi děje. Řekl jsem už dříve, co mi bránilo, abych to rozhlásil, a on se zase dobře střežil ukazovat svou tkáň hanebností.
Když jsme se vrátili do Versailles (neboť kancléř se v Marly ukazoval jen na radě), vyložil jsem mu, co od Chamillartova pádu nevěděl. Neváhal mi znovu poděkovat za odklad mého jmenování před tímto pádem; pak pronesl dlouhou předmluvu o své malé shovívavosti k synovi, o jeho chybách, jeho hloupostech, o tom, jak dokonale je zná a jak dokonale ho trápí, a odtud mi zopakoval všechny jeho důvody, propletené sofismaty, která měl znamenitě po ruce, kdykoli je potřeboval; promísil je autoritou a nakonec tvrdil, že žádám po jeho synovi nemožné. Mé nesmírné překvapení mě připravilo o jakoukoli odpověď. Řekl jsem mu jen, že se pokládám za vinného jedině v tom, že jsem v Chamillartově době nejmenoval bez ohledů; ale slova mi úplně uvízla v hrdle, když odpověděl, že bych byl udělal dobře, kdybych byl tehdy jmenoval, a myslel jsem už jen na to, jak se dostat ke dveřím.
Na různých místech jsme viděli, v jakém přátelství a v jaké vzájemné důvěře jsem s kancléřem žil a s jakou obratností mi ve shodě s paní ze Saint-Simon zabránil odejít koncem roku 1709 od dvora, kde jsem se nyní nacházel v nejpříjemnější situaci a, jak se brzy uvidí, v nejlichotivějších a nejpevněji založených nadějích. Tento kontrast se stavem, v němž bych se ocitl v ústraní, do něhož jsem chtěl odejít, ve mně vůči němu udusil hněv nad tím, že ho vidím podporovat zradu jeho syna, ovšem jen proto, abych jej celý obrátil na syna; takže jsem druhý rozhovor s kancléřem skončil slovy, že věc je vyčerpána, že se navzájem nepřesvědčíme, že už neodpovím ani slovo na nic, co by mi o tom mohl říci, ale že mi jistě dovolí setrvat v mém rozhodnutí nikdy v ničem neslyšet o milicích z Blaye a nechat jeho syna a jeho kapitána pobřežní stráže, ať s nimi udělají, co se jim zlíbí. Kancléř tu francouzštinu pochopil; odpověděl mi rozpačitě a s jistým studem, že dělám špatně, ale že jsem pánem.
On, paní kancléřová a Pontchartrain velmi naléhali na paní ze Saint-Simon, aby mě přiměla koupit kapitánství pobřežní stráže v Blaye, a brzy se ukázalo, že nepředvídali, do jakých rozpaků je uvrhne má pevnost, kterou nečekali, a že by byli rádi, kdyby se nebyli angažovali tak daleko — totiž syn v tak ošklivé záležitosti, kterou jako obvykle naplánoval a vedl bez otcova vědomí, a otec v tom, že ho v ní podpořil, když se o ní dozvěděl, aby byl mezi námi dvěma rozhodčím.
Aby se dostali z tak špatné situace, navrhli paní ze Saint-Simon, aby si od toho, koho jí jmenují, vypůjčila kupní cenu tohoto kapitánství — ať už by to byl skutečný věřitel, nebo by jen propůjčil své jméno, aby zakryl jejich měšec —, s výslovnou podmínkou, že se jako veškerým úrokem z dlužné částky spokojí se služným spojeným s úřadem, aniž bychom mu je museli nahradit, kdyby nebylo vypláceno; že za veškerou zástavu bude mít jen sám úřad, a to na své riziko, kdyby byl zrušen nebo špatně či vůbec nevyplácen, aniž by po nás kdy mohl cokoli žádat; a že sám ponese všechny daně, zvýšení služného a všechny ostatní věci, jimiž se tato nová zřízení den co den zatěžovala, aniž bychom se na tom museli jakkoli podílet: zkrátka abych byl ochoten přijmout úřad, aniž bych sáhl do měšce a aniž bych mohl podstoupit jakékoli riziko.
Byl jsem tak rozhořčen, že jsem o tom dlouho nechtěl ani slyšet. Nakonec jsem z ohledu na paní ze Saint-Simon svolil, ale pod podmínkou, že mi o tom nikdy nebudou mluvit, ani předtím, ani potom, co věc bude hotova — a ona se neuskutečnila.
S Pontchartrainem jsem se od této podivuhodné záležitosti vídal zřídka a vážně, a tak to mezi námi bylo v době Monseigneurovy smrti. S kancléřem jsem žil zcela jako obvykle; nepřinesla mezi nás sebemenší ochlazení, jak je vidět z toho, co bylo vyprávěno o nároku Épernonu a Chaulnes a o ediktu z roku 1711 — tolik nade mnou zmohla vděčnost. Brzy se ukáže, že se tím neomezila.
Poznámky
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Ploché lodě.↩
Vysvětlivka: Charles-Louis-Auguste Fouquet, hrabě z Belle-Île (1684–1761), vnuk vrchního správce financí Nicolase Fouqueta, zatčeného roku 1661; za Ludvíka XV. maršál Francie (1741), vévoda a ministr války.↩
Vysvětlivka: Marie-Madeleine de La Vieuville, markýza z Parabère (1693–1755), za regentství jedna z nejznámějších milenek vévody z Orléans.↩
Vysvětlivka: Fernando Álvarez de Toledo, 3. vévoda z Alby (1507–1582), vojevůdce Karla V. a Filipa II.; v letech 1567–1573 místodržitel v Nizozemí, kde proslul krutým potlačováním povstání.↩
Ediční poznámka: Vévodský titul udělil Jindřich IV. Kastilský roku 1472 Garcíovi Álvarezovi de Toledo, 2. hraběti z Alby. Saint-Simon zde slučuje dvě generace: hrabětem z Lerínu po matce Briandě de Beaumont byl 5. vévoda Antonio († 1639); s Antonií Enríquez de Ribera se oženil až jeho syn Fernando, 6. vévoda († 1667), děd vévody zemřelého roku 1701.↩
Vysvětlivka: Saint-Simon byl v letech 1721–1722 mimořádným velvyslancem v Madridu a obdržel tam grandezu, kterou přenesl na svého druhého syna, markýze z Ruffecu. „Přikrytí“ (couverture) byl obřad, při němž nový grand poprvé nasadil v králově přítomnosti klobouk.↩
Vysvětlivka: Mathieu Molé (1584–1656), první prezident pařížského parlamentu a od roku 1651 strážce pečetí; jeho potomci, páni z Champlâtreux, zastávali úřad prezidenta parlamentu; zde zemřelý Champlâtreux je jeho pravnuk Jean-Baptiste-Mathieu Molé († 5. června 1711, ve 36 letech), syn prezidenta Louise Molého († 1709).↩
Vysvětlivka: Jakub František Eduard Stuart (1688–1766), syn sesazeného Jakuba II., uznávaný Ludvíkem XIV. za anglického krále (Jakub III.); žil s matkou na dvoře v Saint-Germain a pod jménem rytíře ze Saint-Georges se účastnil tažení ve Flandrech. Zemřel v Římě.↩
Vysvětlivka: Císařovna vdova Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská (1655–1720), matka Josefa I. a arcivévody Karla; po Josefově smrti (17. dubna 1711) vládla jako regentka, dokud se Karel nevrátil ze Španělska. Titulem „španělský král“ označila arcivévodu, kterého Ludvík XIV. za španělského krále neuznával.↩
Vysvětlivka: Henri de Nesmond (1655–1727), arcibiskup z Albi, později z Toulouse, proslulý kazatel.↩
Vysvětlivka: Francouzské duchovenstvo bylo osvobozeno od přímých daní a místo nich odhlasovávalo na svých shromážděních králi „dobrovolný dar“ (don gratuit); jeho výše se ve skutečnosti řídila královou potřebou.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): O obřadních insigniích (honneurs) užívaných při korunovaci, při křtu, při pohřbech princů atd. již byla řeč v poznámce (viz výše).↩
Vysvětlivka: Saint-Simon zdědil po otci († 1693) guvernérství pevnosti Blaye na Girondě pod Bordeaux; maršál z Montrevelu jako vrchní velitel v Guyenne zasahoval do jeho guvernérských práv.↩
Vysvětlivka: Juráti (jurats) byli městští konšelé v Bordeaux a v dalších městech Guyenne.↩
Vysvětlivka: Míněna zesnulá první manželka Jérôma Pontchartraina, Éléonore-Christine de La Rochefoucauld-Roye, sestřenice paní ze Saint-Simon (dcera sestry maršála z Lorges); přes ni vzniklo blízké příbuzenství a přátelství Saint-Simona s Pontchartrainovými.↩