Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom devátý (1711)
Kapitola dvanáctá
Velká změna u dvora po Monseigneurově smrti a její různé dojmy. — Vévoda du Maine. — Vévoda du Maine těžce nemocen v Marly. — Princezna de Conti. — Klika. — Vévoda z Vendôme. — Vaudemont a jeho neteře. — Slečna z Lislebonne abatyší v Remiremontu. — Paní Vévodkyně. — Princ z Rohanu. — Cizí knížata. — D’Antin. — Huxelles, Beringhen, Harcourt, Boufflers, Sainte-Maure, Biron, Roucy, La Vallière. — Vévodové z Luxembourgu, z La Rocheguyon, z Villeroy. — La Feuillade. — Ministři a finančníci. — Kancléř a jeho syn. — La Vrillière. — Voysin. — Torcy. — Desmarets. — Vévoda z Beauvilliers. — Fénelon, arcibiskup z Cambrai. — Jednota pana z Cambrai a celého malého stádce. — Vévoda z Charostu a jeho matka. — Vévoda a vévodkyně ze Saint-Simon. — Chování vévodů z Chevreuse a z Beauvilliers. — Vévoda z Chevreuse. — Dauphin. — Paní z Maintenon nic ministrům, vše dauphinovi. — Ministři pracují u dauphina.
Nikdy nebyla změna větší ani zřetelnější než ta, kterou způsobila smrt tohoto prince. Ačkoli byl od trůnu ještě vzdálen pevným zdravím krále, ačkoli neměl žádný vliv a sám o sobě neskýtal žádnou naději, stal se středem všech nadějí i obav všech význačných osob, a to díky času, který měla obávaná klika, aby se zformovala, upevnila a docela se ho zmocnila, aniž by si s tím dělala starosti králova žárlivost, před níž se všechno třáslo; neboť jeho péče neráčila sahat za hranice jeho života, během něhož se právem ničeho nebál.
Už jsme viděli, jak rozdílný dojem ta smrt vyvolala v postavení i v srdci nového dauphina a jeho choti, v srdci vévody z Berry a v mysli jeho choti, v situaci vévody a vévodkyně z Orléans a v duši paní z Maintenon, která se pro přítomnost zbavila všech ohledů a pro budoucnost všech trnů.
Pan du Maine sdílel tytéž pocity z celého srdce se svou bývalou vychovatelkou, z níž se stala jeho nejněžnější a nejoddanější ochránkyně. S Monseigneurem byl v jádru odjakživa špatně, jak už bylo řečeno, a prudce se třásl při tom, jak tento princ — viděli jsme to — přijímal jednotlivé stupně jeho povýšení, a nakonec zvláště povýšení jeho dětí. Ani ze strany nového dauphina a paní Dauphine nebyl v tom ohledu nijak klidný, ale jedna a jedna jsou dvě. Zbaven všech princů krve, kteří byli ve věku a postavení, z čehož tak brzy a tak vydatně dokázal těžit, a nyní i Monseigneura, kterého ovládala paní Vévodkyně, pocítil úlevu, jejíž nesmírnou radost se ani nenamáhal skrývat. Měl příliš dobré oči, než aby si nevšiml, že paní Dauphine ví o všem, jak ve všem, co se stalo ve Flandrech, vydatně chránil vévodu z Vendôme, a než aby necítil, co si nový dauphin podle svých zásad myslí o velikosti, kterou si vybudoval, a že úskočností snadno nezíská ty, kdo na něho měli a podle všeho budou mít největší vliv; ale králův dobrý stav mu dával naději, že jeho zaslepenost vůči němu potrvá ještě dlouho a že mezitím mohou přijít některé z těch šťastných náhod, které korunují štěstí. Lehkomyslná povaha vévody z Orléans se mu nezdála ani tak překážkou jako spíš příležitostí, jak z ní tak či onak vytěžit. Povaha vévody z Berry nebyla s to ho znepokojit, ale rozhodl se neopomenout nic, aby ve vévodkyni z Berry nenašel nepřítelkyni, a obratně si ji předcházel.
Začínal okoušet tak sladký klid, když ho několik dní nato v Marly v noci zachvátila podivná nemoc: jeho komorník ho slyšel chroptět a našel ho v bezvědomí. Křičel o pomoc. Vévodkyně z Orléans přiběhla v slzách; paní Vévodkyně a její dcery ze slušnosti a mnoho lidí, aby se zalíbili, v naději, že se král o jejich horlivosti dozví. Pana du Maine pustili žilou a zahrnuli ho léky, protože žádný nezabíral. Fagon, jemuž sotva dvě hodiny stačily, aby se po kouscích oblékl, přišel kvůli svému nočnímu pocení až po čtyřech. Ze všech byl v té chvíli nejpotřebnější, protože tu nemoc znal z vlastní zkušenosti, i když ho nikdy nezachvátila tak prudce. Pouštění žilou a většinu léků velmi zle pokáral.
Radili se, zda probudit krále, a většinou hlasů prošlo, že ne. Dozvěděl se o všech nočních poplaších při malém vstávání, kdy už se značně utišily; hned jak byl oblečen, šel toho drahého syna navštívit a první dva nebo tři dny u něho byl dvakrát denně, potom každý den jednou, dokud nebyl docela zdráv.
Paní du Maine byla zatím v Sceaux, uprostřed slavností, které si strojila. Zvolala, že by zemřela, kdyby pana du Maine v tom stavu viděla, a ze svého kouzelného paláce se nehnula. Pan du Maine, zvyklý všechno, co dělala, poníženě schvalovat, toto chování velmi schválil a jel ji navštívit do Sceaux, jakmile mohl chodit.
Paní princezna de Conti byla ta, která Monseigneura nejvíc oplakávala a která na tom nejméně ztratila. Velmi dlouho ho ovládala sama a pánovitě. Dámy z Lislebonne, které se od ní nehnuly, se o něj s ní postupně rozdělily, ale s velkou uctivou opatrností. Vláda slečny Choinové pohltila všechno, co zbylo její paní, k níž Monseigneur choval už jen zdvořilost provázenou nudou a často nechutí, kterou zábava nalézaná u paní Vévodkyně jen zvětšovala. Paní princezna de Conti tedy už mnoho let nic neznamenala a nesla hořkost, že slečna z Lislebonne, její chráněnka a přítelkyně, má v moci Monseigneurova volná dopoledne u sebe, ve svatyni zapečetěné pro každého kromě paní z Espinoy, kde se projednávaly důvěrné věci; že slečna Choinová, její nevěrná služebná, se stala královnou Monseigneurova srdce i duše; a že paní Vévodkyně je s nimi důvěrně spjata, ve všem s nimi a s Monseigneurem do trojice, a ovládá ho u sebe před očima celého dvora. Musela se všem těm osobám podvolovat, nic nevidět, líbit se jim; a přes své nálady, svou povýšenost a svou zatrpklost se tomu podřídila a byla tak dobrá, že ji to zasáhlo tak, že se dvě nebo tři noci po Monseigneurově smrti málem udusila, takže se zpovídala marlyskému faráři.
Bydlela nahoře v zámku. Král ji šel navštívit. Schodiště bylo nepohodlné; dal je za pobytu ve Fontainebleau zbořit a postavit velké a pohodlné. Už přes deset let neměl příležitost v Marly vystupovat nahoru, a bylo třeba takové ojedinělé příležitosti, aby to nové schodiště vyzkoušel.
Paní princezna de Conti se uzdravila na naše útraty. Měli jsme natrvalo druhý pavilon na straně Marly, dole pro nás, nahoře pro pana a paní z Lauzunu. Je k zámku stejně blízko jako první a nemá jeho hluk; přestěhovali nás, aby druhý pavilon dostala paní princezna de Conti sama se svou dvorní dámou. Ačkoli nesnášela vzduch a vlhko, dala mu přednost před svým bytem v zámku, aby si snadným přístupem přilákala víc lidí, a pořádala tam od té doby své velké dny se starší generací dvora, kterou tam shromáždila a která tam za nedostatku něčeho lepšího a pro pohodlí stále otevřeného útulku úplně zdomácněla.
Snadno lze posoudit zoufalství a zděšení té mocné kliky, tak dobře zorganizované, kterou opovážlivost dovedla k úkladům, o nichž bylo vyprávěno. Ačkoli se dědic koruny, kterého srazila k zemi, nakonec zase zvedl a jeho choť, spojená s paní z Maintenon, se pomstila hlavnímu aktérovi tak neuvěřitelného výstupu, klika se držela pevně, vládla Monseigneurovi, nebála se, že by jí unikl, udržovala ho v co největším odcizení od syna a snachy, v tajné zlosti nad Vendômovou nemilostí, a slibovala si, že s ním usedne na trůn a za jeho vlády dědice zničí. Bůh fouká na lidské záměry; v okamžiku je převrací a beznadějně je podřizuje tomu, pro jehož pád nic neopomněly ani nešetřily. Jaký vztek, ale jaký rozptyl! Vendôme se zachvěl ve Španělsku, kam se uchýlil jen jakoby mimochodem. Od té chvíle se rozhodl postavit si tam své stánky natrvalo a zříci se Francie po tom, o co se pokusil, a po tom, co ho z ní vypudilo. Ale válka, díky níž počítal, že se stane nepostradatelným, nemohla trvat věčně. Dauphin a španělský král se vždycky něžně milovali; jejich odloučení na tom nic nezměnilo; španělská královna, která tam mohla všechno, byla sestrou jeho nepřítelkyně a byla s ní důvěrně spjata; až pomine potřeba, mohlo se jeho postavení smutně změnit; jeho jedinou záchranou bylo spojit se co nejúžeji s princeznou des Ursins a stát se jejím dvořanem — on, který dřív diktoval zákony našim ministrům a našemu dvoru. Brzy uvidíme, co z toho vzešlo.
Ten Vaudemont1 se cítil ztracen. U krále byl od Chamillartova pádu mnohem méně zadobře a nezůstal mu už žádný ochránce. Torcy mu nikdy nedůvěřoval a Voysin odpovídal na všechny vstřícné kroky, jimiž ho zahrnoval, jen suchými zdvořilostmi. S ministry neměl úzké styky a s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers byl jen v té nejvolnější zdvořilosti, pokud vůbec. Tessé, s nímž se dobře zacházelo, ale kterého paní Dauphine prohlédla, a maršálka z Estrées, kterou si získal jinými oklikami, měli příliš slabá záda, aby ho podrželi u paní Dauphine, tak spravedlivě rozhořčené na jeho neteře i na něho, tak spjatého s panem z Vendôme a s Chamillartem. Maršálky z Estrées měla nakonec dost. Paní de La Vallière, nejduchaplnější a nejnebezpečnější z Noaillesů, jí odňala přízeň i důvěru a neměla nic společného s klikou, která táhla pod praporem Choinové a měla se stále na pozoru před vším, co souviselo s její bývalou paní. Vaudemont tedy už žil skutečně jen z všemocného vlivu svých neteří na Monseigneura, který mu dával přímý vliv u něho a další odleskem očekávání budoucnosti. Když se tento provaz přetrhl, nevěděl, čeho se chytit; čistě rakouské počínání lotrinského vévody na něho od Chamillartova odchodu trochu dopadalo. Ačkoli navenek nikdo nevěnoval pozornost tak výrazným okolnostem spiknutí strojeného ve Franche-Comté, o nichž jsem vyprávěl a které zmařilo vítězství hraběte du Bourg a ukořistění Mercyho skříňky2, přesto to tohoto Protea ještě víc odsunulo stranou.
Slečna z Lislebonne, hluboce zasažená tak hlubokým pádem osobním i společným a příliš si jistá, jak si stojí u paní Dauphine a u všech, kdo měli k dauphinovi důvěrný přístup, se nemohla odhodlat, pyšná, jak byla, k tomu, aby se vláčela u dvora, kde celý život vládla. Její strýc a ona se proto rozhodli odjet strávit léto do Lotrinska, aby unikli tomuto prvnímu neklidnému období a dopřáli si čas vytvořit si zcela nový životní plán.
Té víle přispěchalo na pomoc štěstí. Neštovice odnesly panu Lotrinskému jedno za druhým několik dětí, mimo jiné asi sedmi- nebo osmiletou dceru, kterou před dvěma lety po smrti paní ze Salmu nechal zvolit abatyší v Remiremontu3. Toto postavení se strýci a neteři zdálo prknem po ztroskotání: vznešený a počestný stav pro starou pannu, velmi důstojné útočiště bez nucení, jakýsi venkovský dům pro případ, že by tam chtěla jet, bez povinnosti stálého pobytu a bez nutnosti zříci se Paříže a dvora, a záminka, jak se odtamtud podle libosti vzdálit; k tomu čtyřicet tisíc livrů ročního důchodu pro tu, která jich měla málo a přišla o Monseigneurovy povozy a o všechna pohodlí, jež z něho měla. Stačilo jí si to postavení přát; sotva přijela do Lotrinska, byla hned zvolena.
Její sestra, matka rodiny, mírnější a povolnější, neměla za to, že má tytéž důvody se vzdálit; její řemeslo špehovat pro paní z Maintenon, o němž jsme předem viděli podivnou ukázku, jí zajišťovalo ochranu a vážnost, jejíž pružina byla neznámá, ale která byla patrná. Neuvažovala tedy o tom, že by dvůr opustila, což také odpovídalo politice její sestry a jejího strýce. Paní z Espinoy spíš oznámila, než by žádala o svolení k Remiremontu pro svou sestru, a svolení prošlo s lehkostí, jaká u nich byla obvyklá. Slečna z Lislebonne přijala jméno paní z Remiremontu, jímž ji budu napříště nazývat v tom málu, co o ní budu mít dále zmínit.
Remiremontská záležitost proběhla tak náhle, že jsem večer, kdy bylo svolení dáno, přišel do salonu po královské večeři, aniž jsem o tom cokoli věděl. Byl jsem překvapen, když ke mně, sotva vyšla z králova kabinetu, zamířila paní Dauphine, s níž jsem nebyl nijak důvěrný, a s pěti nebo šesti dámami svého dvora, s nimiž byla důvěrnější, mě se smíchem obklopila, zatlačila do kouta a dala mi hádat, kdo je abatyší v Remiremontu. Pořád jsem couval; a smích rostl nad mým překvapením z otázky, která se mi zdála tak mimo všechny souvislosti, a nad tím, že jsem si nedokázal představit, koho jmenovat. Nakonec mi řekla, že je to slečna z Lislebonne, a zeptala se mě, co tomu říkám. „Co tomu říkám, madame?“ odpověděl jsem jí také se smíchem, „jsem tomu velmi rád, jen když nás jí to tady zbaví, a pod tou podmínkou bych totéž přál i její sestře.“ — „To jsem si myslela,“ odvětila princezna a odešla, smějíc se z celého srdce. O dva měsíce dřív by k tomu jednak nemohla být příležitost, jednak by takové prohlášení nebylo na místě, ačkoli mé city nebyly neznámé. Tehdy, když pominuly první chvíle, kdy se ta smělost přece jen rozlehla, se o tom už ani nemluvilo.
Paní Vévodkyně byla zprvu pohřížena v bolesti. Spadla ze svých nejrozsáhlejších nadějí a ze skvělého života, vždy příjemně zaměstnaného, který jí kladl dvůr k nohám; s paní z Maintenon byla špatně, s paní Dauphine rozkmotřena nenávratně a otevřeně, s panem du Maine v otevřené nenávisti, s vévodkyní z Orléans na tom podobně, se svými švagrovými ve sporu, bez nikoho, o koho by se mohla opřít, se synem osmnáctiletým, se dvěma dcerami, které se jí už vymykaly pro volnost, kterou jim nechala, a se zbytkem dětí ještě malých; ocitla se v tom, že litovala pana Prince i pana Vévody, jejichž smrt jí kdysi tolik ulehčila.
Tehdy se jí do mysli a do srdce neustále vracel tak drahý obraz prince de Conti; její náklonnost by už nenarazila na žádnou překážku a tento princ s tolika nadáními, která závist nechala ležet ladem, smířený krátce před smrtí s paní z Maintenon, důvěrně spjatý s dauphinem minulými událostmi a celý život s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers a s arcibiskupem z Cambrai, spojený s paní Dauphine společnou nenávistí k Vendômovi a tím, jak se choval a co říkal za lillského tažení, by se brzy stal rozhodčím dvora a později i státu. Byl jediný, komu paní Vévodkyně zůstala věrná, a ona byla jediná, k níž nebyl přelétavý; byl by jí vzdal hold svou velikostí a ona by zářila jeho leskem. Jaké zoufalé vzpomínky — a za všechnu útěchu Lassay syn4! Za nedostatku něčeho lepšího se k němu připoutala bez míry a ta náklonnost trvá ještě po víc než třiceti letech.
Tak dobře podložený zármutek však navenek brzy přestal; nebyla stvořena pro slzy, chtěla se omámit, a aby se rozptýlila, vrhla se do zábav a brzy i do radovánek, až do krajní neslušnosti vzhledem ke svému věku a stavu. Hledala v nich, jak utopit své žaly, a podařilo se jí to. Princ z Rohanu5, který vložil milion do paláce Guise, z něhož se v jeho rukou stal obdivuhodný palác, pro ni pořádal slavnosti pod záminkou, že jí chce ukázat svůj dům.
Jinde jsme viděli, jak úzce byl spjat s paními z Remiremontu a z Espinoy; tento svazek ho připoutal i k paní Vévodkyni. Její pád, stav, do něhož uváděl její záležitosti proces o dědictví po panu Princi, a počet dětí, které měla, v něm vzbudily naději, že hodnost a postavení jeho syna, jeho bratra a jeho rodu, spolu s tím palácem a s nesmírným jměním, by mohly paní Vévodkyni svést k tomu, aby se jedné ze svých dcer zbavila skoro za nic ve prospěch jeho syna, a že vzpomínka na jeho matku by u krále ještě mohla dost zmoci, spolu s ochranou paní z Espinoy u paní z Maintenon, aby se odstranila novodobá překážka sňatků s královskou krví.
Zdvojnásobil tedy hru, péči, slavnosti a horlivost vůči paní Vévodkyni. Využil svého skvělého postavení u Monseigneura a u těch, kdo ho ovládali, aby se přiblížil paní Dauphine ohromnou hrou, vytrvalou přítomností a neomezenou úslužností, které v té chvíli zdvojnásobil; a vysoké mínění, které měl o svém zevnějšku, ho kdysi přimělo odvážit se galantností prostřednictvím své sestřenice, té kněžny z Montaubanu, čemuž se paní Dauphine velmi vysmála, ale jen velmi v soukromí, a jednala s ním vždy s vyznamenáním a důvěrně kvůli Monseigneurovi a jeho okolí. Tím pomýšlel zajistit své hodnosti cizího knížete velkou a trvalou ochranu. Zděšení padlo na všechny ty cizí uzurpace, které všechno očekávaly od Monseigneura skrze své lidi, kteří ho obléhali, a které se cítily nenávratně ztraceny s novým dauphinem, jehož smýšlení se obávaly, i s těmi, kdo na něho měli největší vliv. Viděli jsme, že pokud jde o otce, mohli se ve svých představách zmýlit, ale u syna byly správné: četba ho naučila, co dovedou, a jeho spravedlnost, pevný úsudek a soudnost nemohly snést řád lidí, kteří vzešli z nepořádku, jím byli utvořeni a jím se drželi.
Princ z Rohanu u paní Vévodkyně se svými záměry neuspěl; rychle zabrzdil. Dal si dobrý pozor, aby nedal najevo nelibost příliš okatým jednáním, které by vyneslo na světlo, co tak pečlivě chtěl skrýt; ale když už od ní neměl záměry ani potřebu, pozvolna se stáhl, aniž ji přestal navštěvovat, a paní z Remiremontu a paní z Espinoy, které s ní už nemusely počítat, se od ní pozvolna také značně stáhly. Co se stalo se slečnou Choinovou, jsme viděli výše.
D’Antin, u krále lépe zapsán než kdy jindy, který hned po Monseigneurově smrti dosáhl vrcholu svých přání i štěstí, nepotřeboval k útěše dlouhé úvahy. Za lillského tažení jsme viděli, s jakou poddajnou obratností se dokázal vetřít do důvěry paní Dauphine, kterou od té doby nezanedbával a od níž doufal v mocnou protiváhu proti mravům nového dauphina a proti víc než odcizení, které bylo mezi ním a těmi, kdo na tohoto prince měli největší vliv. Počítal, že králův dobrý stav mu dá čas, aby se dauphinovi přiblížil a snad si získal ty, kterých se nejvíc obával. Monseigneurova smrt ho osvobodila od velmi namáhavé povinnosti být stále u něho, která mu brala drahocenný čas u krále, a z níž nemohl nic ubrat jako sluha přijatý pod podmínkou, že bude sloužit dvěma pánům. Byl zbaven nadvlády paní Vévodkyně, nyní právě proto nucené počítat s ním, a navíc všech nezbytných a často velmi obtížných machinací, jimiž se udržoval zadobře se všemi osobami té kliky, která ovládala Monseigneura a jejíž pododdíly dávaly zasvěcencům mnoho práce, pokud chtěli jako d’Antin také figurovat s nimi; a on už nejednou okusil jejich žárlivost a povýšenost. Konečně doufal, že svou přízeň rozmnoží nedělenou přítomností u krále, která mu dodá váhy u nového dvora a dá mu prostředky, aby do něho časem pronikl. Stále pomýšlel na vstup do rady, neboť kdy kdo viděl šťastlivce, který by si řekl: „Už dost“? Přívrženci kliky nebo lidé, kteří byli s Monseigneurem zvlášť zadobře a mysleli si, že za jeho vlády dosáhnou postavení nebo štěstí, ti všichni měli svůj díl bolesti nebo pádu. Maršál z Huxelles byl zoufalý a neodvážil se to dát najevo, ale aby se udržel, potichu si pletichami navázal spojení s panem du Maine. První štolba, který se styděl ohlédnout, odkud vzešel jeho otec, a krášlil se svou matkou a svou ženou, se nejednou opovážil usilovat o to, aby se stal vévodou, a od Monseigneura nečekal nic menšího, takže byl zarmoucen jako člověk, který přišel o své štěstí. Harcourt, který byl dál než oni všichni, se utěšil snáz než kdokoli jiný. Měl paní z Maintenon zcela na své straně, jeho štěstí bylo úplné a už dávno se dokázal tajně dostat do přízně paní Dauphine, kdežto oba předchozí k ní neměli žádnou spojku, ani k dauphinovi, a byli velmi vzdáleni těm, kdo měli k němu nejblíž — v tom posledním bodě byli na tom stejně jako Harcourt. Boufflers, který měl k Monseigneurovi dost blízko, aby si mu stěžoval na chlad — abych neřekl nic víc —, jehož se mu od krále neustále dostávalo od té doby, co toužil po konetáblském meči, a který u něho nacházel příznivý sluch, ho oplakával z přátelství jako čestný muž. K novému dauphinovi, který dovedl ctnost lépe poznat a ocenit, měl ještě blíž. Velmi jsem ho sblížil s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers; dal jsem si s tím práci a podařilo se mi to natolik, že jsem si od toho sliboval užitek. Boufflers tedy mohl jen získat, protože ho kromě toho vážila paní Dauphine, s paní z Maintenon byl stále velmi zadobře a byl na vrcholu štěstí.
Z nižší třídy přišel Sainte-Maure, který byl dobrý jen ke hře, opravdu o své štěstí. La Vallière byl ve všech ohledech příliš svázán s paní princeznou de Conti, než aby mnoho čekal od prince v rukou slečny Choinové; oženil se s tou z Noaillesů, která měla nejvíc ducha, rozumu, obratnosti, rozhledu, machinací a intrik, která vládla svému kmeni, s níž se u dvora počítalo a která byla v největší důvěře nové paní Dauphine; k tomu smělá, podnikavá, ale s rozmary a velmi náladová. Biron6 a Roucy, kteří, aniž byli meniny, byli odjakživa Monseigneurovi velmi oddáni a jezdili s ním na všechny cesty, se domnívali, že jejich štěstí je ztraceno. Roucy měl pravdu; bylo třeba být Monseigneurem, aby si z něho člověk udělal jakéhosi oblíbence. Biron, zajatý u Oudenaarde, měl dosud otevřenou cestu války; je dnes vévodou a pairem, jak v pravý čas uvidíme, a nejstarším z maršálů Francie. Byl bratrem paní z Nogaretu a paní z Urfé, důvěrných přítelkyň paní ze Saint-Simon i mých, a synovcem pana z Lauzunu, od něhož se nehnul. Sblížil jsem ho s panem z Beauvilliers a podařilo se mi ho u něho dobře uvést; z té tak důležité strany a skrze svou sestru u paní Dauphine mohl od nového dvora něco doufat.
Tři muži stranou mohou mít ještě místo zde: vévodové z La Rocheguyon, z Luxembourgu a z Villeroy. Viděli jsme, jaká pouta vázala pana z Luxembourgu k Monseigneurovi, od něhož si mohl slibovat významné postavení, nakolik ho byl schopen. Jinak se ničeho nedržel; neboť kromě několika výhod v Normandii ho Voysin nemohl dovést dál. Král na něm vážil jen jeho jméno. Zachoval si přátele svého otce a byl velmi ve velkém světě, ale to bylo všechno, navzdory přátelství pana z Chevreuse, který dobře cítil, že se z něho nedá nic vytěžit. Byl tak velkým pánem, že se mohl utěšit sám v sobě. Ještě víc je to třeba říci o obou ostatních, kteří díky svým úřadům měli postavení pro sebe důležitější a pevnější. Tytéž dopisy, o nichž jsem tu kdesi mluvil a které způsobily jejich nemilost7, z níž se osobně u krále nikdy úplně nevzpamatovali, je dobře uvedly u Monseigneura, kromě zvyku a skoro stejného věku; ale neměli u něho tatáž křídla jako pan z Luxembourgu a stejně jako on ztratili prince de Conti, svého důvěrného přítele, jehož smrt je vydala napospas panu z Vendôme a jeho lidem. Ten tu už nebyl, ale trval tu skrze jiné a po králově smrti by se jistě vrátil. Ne že by s ním byli osobně špatně; ale důvěrní přátelé zesnulého prince de Conti nemohli být nikdy jeho přáteli. Tito dva švagři s tak velkým postavením tedy neutrpěli tak velkou ztrátu.
Čtvrtý se ocitl v novém zmatku. Byl to La Feuillade. Po návratu od Turína byl ztracen, snažil se přimknout k Monseigneurovi a využít té krátké doby, kdy Chamillart zůstal v úřadě, aby se opřel o slečnu z Lislebonne a o pana z Vendôme. Jinde jsme viděli, že pronikl až ke slečně Choinové. V Meudonu ho kromě toho držela hra. Jezdil na všechny cesty, aniž však u Monseigneura něčeho dosáhl. Přesto s tak mocným okolím počítal, že si za něho štěstí zase přivábí. Pro zbytek králova panování si zoufal; a pro to, které mělo následovat, měl všechno, co bylo třeba, aby mu bylo ještě vzdálenější; proto byl velmi zarmoucen.
Dva druhy lidí, velmi příbuzné, i když velmi nepoměrné, byli zarmouceni až do hloubi srdce: ministři a finančníci. Při zavedení desetiny jsme viděli, co si nový dauphin myslí o těch druhých a jak otevřeně se o tom vyjadřoval. Mravy, svědomí, vzdělání, všechno v něm pro ně bylo velmi jistou příčinou nejživějšího strachu. Strach ministrů nebyl o mnoho menší. Monseigneur byl princ, jakého potřebovali, aby vládli jeho jménem, s ještě větší mocí, je-li to možné, než jakou si už přivlastnili, ale s mnohem menšími ohledy. Na jeho místo viděli přicházet mladého prince vzdělaného, pilného, přístupného, který bude chtít vidět a vědět a který měl, spolu s vůlí, jíž už se tušilo, všechno, čeho bylo třeba, aby je držel nízko a aby byli opravdu ministry, to jest vykonavateli, a už vůbec ne nařizovateli, tím méně rozdělovateli. Cítili to a už začali trochu ztišovat hlas — lze posoudit, s jakou bolestí.
Kancléř ztrácel všechen plod náklonnosti, kterou si dokázal získat hned při svém vstupu do financí a kterou měl možnost i péči velmi pečlivě pěstovat skrze svého synovce Bignona, skrze du Monta, z něhož si tisícerými službami udělal přítele, a skrze slečnu z Lislebonne a paní z Espinoy, které si rovněž zavázali, takže si mohl lichotit, že za Monseigneura, který mu projevoval přátelství a vyznamenání, bude první osobou ve státních záležitostech a bude mít hlavní vliv u dvora, k jehož udržení a k velkému rozmachu v prvenství svého úřadu jeho nadání stačilo. Výměna za to, co nastupovalo, byla velmi odlišná. Nic se tam na něho neusmívalo. Byl pokládán za nepřítele jezuitů a byl silně podezírán z jansenismu; s vévodou z Beauvilliers se rozkmotřil hned při svém vstupu do financí a nebyli spolu ani v zdvořilých stycích kvůli střetům v radě, kde se zřídka shodli a kde střety v římských věcech zacházely někdy daleko, a to ze strany kancléře bez ohledů; navíc se otevřeně, ba s vášní stavěl proti arcibiskupovi z Cambrai po celou dobu jeho aféry a v jejích důsledcích. Bylo toho příliš, při povaze přímé, suché a pevné, aby se nepokládal za ztraceného a aby mu přátelství, které se udrželo mezi ním a vévodou z Chevreuse, mohlo být oporou; a dobře to cítil.
Jeho syn, stejně všeobecně nenáviděný, jako byl matematicky odporný, dokázal ještě se stát zároveň obávaným i opovrhovaným, vyčerpat dokonce i podlézavost nejservilnějšího dvora a rozkmotřit se s jezuity, ačkoli dával okázale najevo důvěrné přátelství s nimi, a to tím, že s nimi v tisíci věcech zle zacházel; zašlo to tak daleko, že místo aby mu byli vděčni za inkvizici a otevřené pronásledování, které s neobyčejnou pílí vedl proti všemu, o čem se domníval, že by mohlo zavánět jansenismem, přičítali to jeho zálibě v tom, škodit.
Byl to strašák nové paní Dauphine, která se nešetřila, aby mu u krále uškodila. Uvedu z mnoha jeden případ. Jednoho večera, když Pontchartrain odcházel z práce s králem, vešla paní Dauphine z velkého kabinetu do ložnice. Paní ze Saint-Simon šla za ní s jednou nebo dvěma dámami. Nedaleko místa, kde Pontchartrain stál, spatřila velké odporné plivance plné tabáku: „Ach, to je hrůza!“ řekla králi, „to je ten Váš odporný jednooký; nikdo jiný než on nedokáže takové ohavnosti,“ a odtud se na něho vrhla ze všech stran. Král ji nechal mluvit, potom jí ukázal na paní ze Saint-Simon a upozornil ji, že by ji její přítomnost měla zdržet. „Ale co!“ odpověděla, „ona to neřekne jako já, ale vím jistě, že si myslí totéž. Ostatně kdo si myslí něco jiného?“ Nato se král usmál a vstal, aby šel k večeři. Nový dauphin si o něm nemyslel o nic lépe, stejně jako všichni, kdo k němu měli blízko. Byl to tedy další mlýnský kámen zavěšený na krk otci, který cítil celou jeho tíhu; a paní z Maintenon, odedávna rozkmotřená s otcem, jak jsme v pravý čas viděli, neměla syna o nic raději než princezna.
La Vrillière8 byl oblíben, protože s dobrou vůlí prokazoval laskavosti při vzácných příležitostech, které mu jeho úřad mohl skýtat; ten však měl jen provincie bez jiného odboru9. On i jeho žena, spolu i každý zvlášť, byli s Monseigneurem velmi zadobře; byli důvěrnými přáteli du Monta a u slečny Choinové dospěli k důvěrnému přátelství, v čemž jim velmi pomohli první štolba a ještě víc Bignon. Ztráta tedy byla nesmírná. Jinak se držel jen kancléře, s nímž žil jako syn; a toto tak přirozené spojení mi bylo překážkou, abych ho sblížil s vévodou z Beauvilliers, o což jsem se marně snažil. Paní z Mailly, jeho tchyně, neměla dost silná záda, aby ho podržela. Měl domácí neštěstí, o němž byl tak moudrý, že o něm jediný u dvora nevěděl, a to neštěstí kopalo jeho zkázu. Paní z La Vrillière, terč paní Dauphine, nad ní už mnoho let pošetile a bez ohledů triumfovala. Došlo i na výstupy a paní Dauphine nenáviděla nic na světě tolik jako ji. To všechno věštilo smutnou budoucnost.
Voysin bez jakékoli jiné ochrany než paní z Maintenon, bez umění, bez obratnosti, bez ohledu na kohokoli, zabořený do svých papírů, opojený svou přízní, suchý, abych neřekl hrubý, v odpovědích a drzý v dopisech, měl ve svůj prospěch jen pletichy své ženy; a oba neměli žádné spojení s novým dvorem, byli příliš noví, než aby si získali přátele, a muž málo schopný si je získat, snad ještě méně si je udržet, a to v místě ze všech nejzáviděnějším, pro něž se nejsnáze dal najít nástupce.
Torcy, mírný a uměřený, měl pro sebe dlouhou zkušenost se státními záležitostmi, státní tajemství a tajemství pošty, mnoho přátel a tehdy žádné nepřátele. Byl bratrancem vévodkyň z Chevreuse a z Beauvilliers a zetěm Pomponnovým, k němuž páni z Chevreuse a z Beauvilliers chovali naprostou důvěru a úctu, jež hraničila s uctíváním. Kromě toho neměl žádné spojení s Monseigneurem ani se zasaženou klikou. Takové postavení se zdálo vůči novému dvoru šťastné, ale byla to jen kůra. Ve skutečnosti byl Torcy s vévody a vévodkyněmi z Chevreuse a z Beauvilliers jen ve zdvořilých stycích; ani příbuzenství, ani ustavičný a nezbytný styk v úředních věcech nedokázaly roztavit led, který mezi nimi vznikl. Vídali se jen z nutnosti úředních věcí nebo ze zdvořilosti, a ani tato chladná zdvořilost nebyla dovedena příliš daleko. Torcy a jeho žena žili v nejdokonalejší shodě. Paní z Torcy, náladová a povýšená, neráčila své smýšlení dost zastírat. Její jméno je činilo ještě podezřelejším; a cosi víc než vliv, který získala na svého manžela, ho činilo vinným po jejím vzoru, a tudíž v očích obou vévodů nebezpečným v ministerstvu. V radě neustupoval ve věcech římských, kde s veškerou mírností hájil silou a znalostí názory, k nimž se potom přikláněl kancléř a které dávaly podnět k jeho střetům s vévodou z Beauvilliers, jenž přitom velmi trpěl podrobnými důvody jednoho, podepřenými silou a autoritou druhého. Paní z Torcy byla méně oblíbená než Torcy a nové paní Dauphine byla spíš vzdálená než blízká, protože se k ní nikdy nenutila, tím méně ke komukoli jinému. Přesto měla přátele, stejně jako Torcy, ale z nich nikdo nemohl být pro budoucnost žádnou oporou kromě jeho sestry10 skrze paní Vévodkyni, která by jim mohla dát důvod litovat Monseigneura.
Desmarets okoušel dost dlouho nejhlubší nemilost, aby mohl učinit užitečné úvahy, a byl s takovou námahou a obtížemi vytažen znovu na hladinu, že se měl naučit poznávat přátele své osoby a rozlišovat ty, které úřady dávají vždycky, ale kteří trvají jen tak dlouho jako ony. Měl dost ducha a rozumu, aby mu v tom ohledu nic nechybělo pro správné jednání, a přece mu to naprosto chybělo. Ministerstvo ho opojilo. Myslel si, že je Atlas, který nese svět a bez něhož se stát neobejde; dal se svést novými dvorskými přáteli a ty z doby své nemilosti považoval za nic.
Jinde jsme viděli, že můj otec, a já po jeho příkladu, jsme patřili k těm hlavním a že jsem mu velmi posloužil u Chamillarta, jak aby se vrátil do financí, tak aby se stal jeho nástupcem v úřadě generálního kontrolora. Viděli jsme, že o tom věděl, a všechno, co se o tom mezi ním a mnou odehrálo. Po prohlášení, které jsem mu učinil a které jsem přesně dodržel, mu tedy se mnou mělo být dvojnásob volně. Přesto jsem brzy zpozoroval, že chladne; sledoval jsem bedlivě jeho chování ke mně, abych si nespletl, co mohlo být nahodilé u člověka zatíženého trnitými záležitostmi, s tím, co jsem tušil. Mé podezření se stalo jistotou, která mě přiměla se od něho úplně stáhnout, ovšem aniž bych dal cokoli najevo. Vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers si toho stažení všimli; mluvili se mnou o tom, naléhali na mě; přiznal jsem jim skutečnost i příčinu. Snažili se mě přesvědčit, že Desmarets je ke mně týž a že si nemám všímat chladu a roztržitosti, které mu působí jeho neveselá zaměstnání. Často mě vybízeli, abych k němu chodil; nechával jsem je mluvit a nic jsem neměnil na tom, co jsem si předsevzal. Nakonec, unaveni mou tvrdohlavostí, mě za posledního pobytu ve Fontainebleau jednoho dopoledne vzali s sebou a odvedli mě k Desmaretsovi na oběd. Bránil jsem se; chtěli to: poslechl jsem a řekl jsem jim, že tedy budou mít to potěšení přesvědčit se sami. Chlad a nevšímavost ke mně byly opravdu tak nápadné, že mi to oba vévodové, dotčení, přiznali a uznali, že mám pravdu, když jsem se s ním přestal vídat.
Sami brzy zakusili totéž. Čest být jejich bratrancem byla Desmaretsovou největší ozdobou a jejich postavení mu bylo oporou i nesmírnou okrasou. Nutný úřední styk s nimi byl dalším poutem. Konečně to byli oni, kdo ho silou paží, skrze Chamillarta i sami, vytáhli z hanby a vrátili mu čest i místo v ministerstvu. Přes tolik tak závažných důvodů k oddanosti a jednotě je postavil na stejnou úroveň, na jaké jsem s ním byl já. Vídali se jen čas od času ze vzácné zdvořilosti a s velmi malou výměnou v úředních věcech, které se nedalo docela vyhnout, s vévodou z Beauvilliers, od něhož jsem se zhruba v té době dozvěděl, že ani on, ani vévoda z Chevreuse s ním už o ničem nemluví a že s ním ztratili všechen kontakt.
Zašel tak daleko, že otevřeně pronásledoval vidama z Amiens11 a kvůli vidamovi i lehkou jízdu; vidam se s ním otevřeně rozešel. O nic lépe nejednal s Torcym, jeho matkou a sestrou, u nichž býval stálým stolovníkem od svých prvních návratů z Maillebois až do svého vstupu do ministerstva, a přivedl všechny tři k tomu, že se s ním přestali vůbec vídat. Kancléř, který sice pro něho neměl úspěch, ale který u krále prolomil první led, aby ho povolal zpět do financí v době, kdy byl generálním kontrolorem, byl ze všech ministrů jediný, kdo nedostal odplatu, takže si nemohl nic vyčítat co do nevděku — a to v úřadě a s divokou povahou, které nebyl pánem, jež ho činila obávaným i u žen, a s leností, která všechno zdržovala.
Tak zvrácené chování mu nedávalo dobré vyhlídky do budoucna, a jeho malý přístup k Monseigneurovi a k jeho důvěrnému dvoru způsobil, že na tom, co právě zmizelo, nic neztratil. Taková byla při Monseigneurově smrti situace ministrů. Nyní je třeba přejít k situaci vévody z Beauvilliers a těch, kteří v této velké změně našli svou oporu, a potom uvidět účinky těchto kontrastů.
Na první pohled se na scéně objevilo málo lidí. Ani ti nebyli téměř patrní, kromě těch hlavních nebo nejnápadnějších, pro politickou opatrnost, do níž se halili; ale lze si domyslet, že o podíl na přízni těch hlavních i těch ostatních, které se podařilo rozpoznat, byla tlačenice. Lze si také představit, jaké city choval vévoda z Beauvilliers, snad jediný člověk, k němuž Monseigneur pojal opravdovou nechuť, a to takovou, že ji nedokázal zastřít, a která byla neustále velmi pečlivě živena. Zato Beauvilliers viděl nečekané povýšení svého svěřence, kterému bylo tajným potěšením, že jím dosud je, a veřejnou ctí to ukazovat, a nic ho v tom nedokázalo změnit. Poctivý muž v lásce ke státu, dobrý člověk v touze po šíření ctnosti a pod touto mocnou záštitou další pan z Cambrai v Beauvilliersovi se viděl s to užitečně sloužit státu i ctnosti, připravit návrat toho drahého arcibiskupa a jednou z něho učinit ve všem svého spolupracovníka. Přes nejčistší upřímnost a zbožnost dával zbytek lidskosti, od člověka neoddělitelný, tomuto muži okusit nečekané uvolnění srdce i ducha, volnost pro užitečné záměry, které se nyní naplňovaly jakoby samy od sebe, zkrátka jakousi diktaturu, tím chutnější, čím byla vzácnější a plnější, méně očekávaná a méně odporovaná, a která se skrze něho rozlévala na jeho blízké i na ty, které si vybral. Pronásledovaný uprostřed nejskvělejšího štěstí a, jak jsme tu viděli na nejednom místě, zatlačený někdy až na samý okraj propasti, stál nyní najednou na nejpevnější skále; a možná se nedíval bez jistého zalíbení na tytéž vlny, jejichž prudkost ho několikrát málem odnesla, jak se už mohou jen tříštit u jeho nohou. Jeho duše se však zdála vždy ve stejné rovnováze; táž moudrost, táž umírněnost, táž pozornost, táž mírnost, táž přístupnost, táž zdvořilost, týž klid, bez nejmenšího vzepětí povýšenosti, roztržitosti či horlivosti. Jiná příčina, jeho hodnější, ho naplňovala jásotem. Byl si jist jádrem nového dauphina a předvídal jeho triumf nad myslí i srdci, jakmile bude volný a na svém místě; a tomu se s námi tajně oddával ve svém citu. Chevreuse, jedno s ním po celý jejich život, se s ním radoval touž radostí a nacházel pro ni tytéž důvody, a jejich rodiny si gratulovaly k upevnění štěstí a lesku, které se brzy ukázalo. Ale ze všech nejcitelněji se ta událost dotkla Fénelona, arcibiskupa z Cambrai. Jaká příprava! Jaké přiblížení jistého a úplného triumfu, a jaký mocný paprsek světla náhle pronikl příbytkem temnot! Tento prelát, uzavřený už dvanáct let ve své diecézi12, v ní stárnul pod zbytečnou tíhou svých nadějí a viděl roky plynout v jednotvárnosti, která ho mohla jen přivádět k zoufalství. Králi byl stále odporný a nikdo se neodvážil vyslovit před ním jeho jméno, ani v lhostejných věcech; paní z Maintenon byl ještě odpornější, protože ho zničila; více než kdokoli jiný byl terčem strašné kliky, která vládla Monseigneurovi, a neměl jinou oporu než neměnné přátelství svého svěřence, který se sám stal obětí té kliky a podle obvyklého běhu přírody jí měl být příliš dlouho, než aby si vychovatel mohl lichotit, že se toho dožije, a tedy že vyjde ze svého stavu smrti pro svět. V mžiku se ten svěřenec stává dauphinem; v dalším mžiku, jak hned uvidíme, dosahuje jakéhosi předběžného panování. Jaký přechod pro ctižádostivce! Představili jsme ho už v době jeho nemilosti. Jeho slavný Telemach13, který ji prohloubil víc než cokoli jiného a učinil ji nevyléčitelnou, ho vykresluje podle života. Byly to úlohy jeho svěřence, které mu ukradli, spojili a vydali bez jeho vědomí v době, kdy jeho aféra vrcholila. Pan z Noailles, který, jak jsme viděli, nechtěl nic menšího než všechny úřady vévody z Beauvilliers, tehdy říkal králi i každému, kdo chtěl slyšet, že musel být nepřítelem jeho osoby, kdo to sepsal. Ačkoli jsme tu už pronikli tak daleko v poznání preláta, který i z hloubi své nemilosti nahnal tolik strachu a který byl v každém postavení tak zvláštní postavou, nebude zbytečné o něm říci ještě slovo.
Koketnější než všechny ženy, ale v podstatných věcech, a ne v malichernostech, měl vášeň líbit se a stejně se staral o to, aby si získal sluhy jako pány a nejmenší lidi jako významné osoby. Měl k tomu nadání jako stvořená: mírnost, schopnost vlichotit se, přirozený půvab, který plynul jako ze zdroje, ducha snadného, důmyslného, květnatého, příjemného, jehož kohoutek měl takřka v ruce, aby ho nalil přesně v jakosti a v množství přiměřeném každé věci a každé osobě. Přizpůsoboval se a byl všem vším; postava velmi zvláštní, ale vznešená, nápadná, pronikavá, přitažlivá; snadný přístup pro všechny; rozhovor nenucený, lehký a vždy slušný, styk okouzlující; zbožnost snadná, vyrovnaná, která nikoho neplašila a vzbuzovala úctu; dobře uvážená štědrost; nádhera, která neuráží a která se rozlévala na důstojníky a vojáky, zahrnovala rozsáhlou pohostinnost a co do stolu, nábytku a ekvipáží zůstávala ve spravedlivých mezích jeho postavení; stejně úslužný jako skromný, tajný v pomoci, kterou bylo možné skrýt a které bylo bez počtu, svižný a jemný v té ostatní, až se stával zavázaným těm, jimž ji poskytoval, a dokázal je o tom přesvědčit; nikdy dotěrný, nikdy žádné poklony, ale zdvořilost, která, ač zahrnovala všechny, byla vždy odměřená a přiměřená, takže se každému zdálo, že platí jen jemu, s tou přesností, v níž jedinečně vynikal. Obratný zvláště v umění snášet utrpení, přisvojoval si z toho zásluhu, která dodávala plný lesk jeho vlastní zásluze a vnášela obdiv k němu a oddanost do srdcí všech obyvatel Nizozemí, ať byli kdokoli, i do všech panství, která se o ně dělila, jejichž lásku a úctu měl. Až do jiného způsobu života, který nikdy nespouštěl z očí, užíval celé sladkosti toho současného, které by možná litoval v lesku, po němž stále toužil, a užíval jí s tak zdánlivým klidem, že kdo by nevěděl, čím byl a čím se ještě mohl stát, ani nikdo z těch, kdo k němu měli nejblíž a vídali ho nejdůvěrněji, by si toho nikdy nevšiml.
Přes tolik vnějšího pro svět se neméně věnoval všem povinnostem biskupa, který by neměl nic jiného na starosti než spravovat svou diecézi a nic by ho od toho neodvádělo. Návštěvy nemocnic, štědré, ale uvážlivé rozdílení almužen, duchovenstvo, komunity — nic mu neuniklo. Každý den sloužil ve své kapli mši, často sloužil slavné bohoslužby, sám zastával všechny své biskupské funkce, aniž se kdy dal zastoupit, a občas kázal. Na všechno nacházel čas a nevypadal zaneprázdněně. Jeho otevřený dům, a stejně tak jeho stůl, vypadal jako dům flanderského guvernéra a zároveň jako palác opravdu biskupský; a stále u něho bydlelo mnoho vznešených vojáků a mnoho prostých důstojníků, zdravých, nemocných i raněných, na jeho útraty a obsluhovaných, jako by tam byl jen jeden; a on býval obvykle přítomen poradám lékařů a chirurgů a vedle toho u nemocných a raněných zastával službu nejdobročinnějšího pastýře, často i po domech a po nemocnicích; a to vše bez opomenutí, bez malichernosti, vždy předcházivě a s otevřenýma rukama. Proto byl všemi zbožňován. Tato podivuhodná vnější stránka však nebyla celým jím.
Aniž se pokoušíme ho prozkoumat do hloubky, lze směle říci, že nebyl bez péče a bez úsilí o všechno, co ho mohlo znovu přichytit a dovést k nejvyšším místům. Důvěrně spojen s tou částí jezuitů, v jejichž čele stál otec Tellier, kteří ho nikdy neopustili a podporovali ho dokonce nad své síly, věnoval svá poslední léta psaní spisů, které, ostře napadené otcem Quesnelem a mnoha jinými, jen utužily pouta užitečného spojenectví, jímž doufal otupit králův hněv. Mlčení v církvi bylo přirozeným údělem biskupa, jehož nauka byla po tolika hluku a sporech slavnostně odsouzena. Měl příliš ducha, než aby to necítil; ale měl příliš ctižádosti, než aby nepokládal za nic tolik hlasů pozvednutých proti původci zavrženého dogmatu a jeho dogmatickým spisům, a mnoho jiných, které ho nešetřily, pokud jde o pohnutku, již osvícený svět dost zřetelně tušil.
Šel ke svému cíli, aniž se odchýlil napravo či nalevo; dával svým přátelům příležitost odvážit se občas vyslovit jeho jméno, lichotil Římu, který k němu byl tak nevděčný, dosáhl toho, že ho celé Tovaryšstvo Ježíšovo pokládalo za preláta velké ceny, pro něhož se nemá nic šetřit. Podařilo se mu získat si La Chétardieho, faráře od Saint-Sulpice, slabomyslného duchovního vůdce, ba přímo vychovatele paní z Maintenon.
Uprostřed těch bojů perem se Fénelon, neměnný v mírnosti svého jednání a ve své vášni být milován, dobře vyvaroval toho, aby se pustil do války činů. Nizozemí se hemžilo jansenisty nebo lidmi za ně pokládanými. Zvláště jeho diecéze a samo Cambrai jich bylo plné. Jedno i druhé jim bylo místem stálého útočiště a pokoje. Šťastni a spokojeni, že tam nacházejí klid pod nepřítelem pera, nevzrušovali se ničím, co se týkalo jejich arcibiskupa, který jim, ač tak odporoval jejich nauce, ponechával veškerý klid. Svou dogmatickou obranu přenechali jiným a nijak nenarušili všeobecnou lásku, kterou všichni chovali k Fénelonovi. Tak jemným jednáním neztratil nic ze zásluhy mírného a pokojného preláta, ani z nadějí biskupa, od něhož si církev měla všechno slibovat a v jejímž zájmu bylo pro něho všechno udělat.
Taková byla situace arcibiskupa z Cambrai, když se dozvěděl o Monseigneurově smrti, o rozletu svého žáka a o moci svých přátel. Nikdy nebylo pouto pevnější a neměnnější než pouto tohoto malého stádce stojícího stranou. Bylo založeno na důvěrné a věrné důvěře, která sama byla podle jejich mínění založena na lásce k Bohu a k jeho církvi. Byli to skoro všichni lidé velké ctnosti, velcí i malí, až na velmi málo těch, kteří měli jen její kůru, kterou ostatní pokládali za ctnost samu. Všichni měli jen jeden cíl, který žádná nemilost nedokázala zvrátit, všichni jen jeden odměřený a rytmický postup k tomuto cíli, jímž byl návrat jejich mistra z Cambrai, a mezitím nežít a nedýchat než pro něho, nemyslet a nejednat než podle jeho zásad a přijímat jeho rady ve všem jako výroky samého Boha, jehož byl kanálem. Čeho všeho není schopno okouzlení tohoto druhu, které zmocnivši se srdce nejpoctivějších lidí, ducha lidí, kteří ho měli mnoho, vkusu a nejvroucnějšího přátelství nejvěrnějších osob, se v nich ještě zbožštilo pevným, starým a stálým přesvědčením, že v tom spočívá zbožnost, ctnost, sláva Boží, opora církve a osobní spása jejich duší, čemuž v dobré víře všechno ostatní podřizovali! Z tohoto výkladu snadno vidíme, jak mocnou pružinou byl arcibiskup z Cambrai pro vévody z Chevreuse a z Beauvilliers a pro jejich choti, kteří všichni čtyři byli jedno srdce, jedna duše, jeden cit, jedna myšlenka. Snad to byl tento jediný ohled, který zabránil vévodovi z Beauvilliers odejít do ústraní po smrti jeho dětí, a když dokončil vnitřní zabezpečení své rodiny, a konečně při různých příležitostech, kdy jsme ho tu viděli tak blízko záhuby. Vévoda z Chevreuse i on měli úplnou zálibu a sklon k ústraní. Byl v nich tak úplný, že jejich život se mu blížil až do té míry, že to s jejich úřady nebylo slučitelné; ale vroucnost jejich touhy být užiteční ke slávě Boží, církvi a vlastní spáse jim v nejlepší víře na světě vnukla, že jsou povinni zůstat v úřadech, z nichž by jim nemohlo nic uniknout, co se týkalo návratu jejich duchovního otce. Nepotřebovali méně transcendentní důvod, podle svého mínění, aby všechno zkoušeli, přes všechno přecházeli a zažehnávali bouře, jen aby si jednou nemuseli vyčítat zločin, že se stali neužitečnými pro dílo v jejich očích tak hlavní, k němuž jim neznámé pružiny Prozřetelnosti mohly poskytnout příležitosti, i když v něm už tak dlouho nedokázali zahlédnout ani nejmenší světélko.
Náhlá změna, kterou přinesla Monseigneurova smrt, se jim zdála tím velkým dílem Prozřetelnosti, výslovně pro pana z Cambrai, tak vytrvale očekávaným, aniž věděli odkud a jak se naplní: odměnou spravedlivého, který žije z víry, doufá proti vší naději a je vysvobozen v nejnečekanější chvíli. Ne že bych je byl o tom všem slyšel cokoli říkat; ale kdo je viděl jako já v jejich soukromí, viděl v celé předivu jejich života, jednání a smýšlení takovou shodu, že přisuzovat jim tyto city neznamená je zkoumat, nýbrž je dobře znát. Zamlklí ve všem, co se mohlo těchto věcí dotýkat, uzavření mezi sebou, starými učedníky, s podivuhodnou mlčenlivostí a věrností, aniž získávali a přijímali jakékoli proselyty ze strachu, že by toho litovali, užívali opravdové svobody jen spolu, a ta svoboda jim byla tak sladká, že jí dávali přednost přede vším; odtud, víc než z čehokoli jiného, ta víc než bratrská jednota vévodů a vévodkyň z Chevreuse a z Beauvilliers; odtud sňatek vévody z Mortemartu, syna učednice bez bázně, bez míry a bez zábran14; odtud ta nepropustná ústraní na konci každého týdne ve Vaucressonu s velmi malým počtem vybraných, neznámých učedníků, kteří se tam navzájem střídali; odtud ta klášterní klauzura, která je provázela i uprostřed dvora; odtud ta oddanost nade všechno novému dauphinovi, pečlivě vychovanému a udržovanému v týchž citech. Pokládali ho za nového Ezdráše15, za obnovitele chrámu a lidu Božího po zajetí.
V tomto malém stádci byla učednice z prvních dob, vychovaná panem Bertauem, který pořádal shromáždění v opatství na Montmartru, kde byla od mládí vyučována a kam chodila každý týden s panem z Noailles, který se dokázal včas stáhnout: byla to vévodkyně z Béthune, která od té doby stále rostla ve ctnosti a kterou paní Guyonová16 uznala za hodnou být její oblíbenkyní. Byla to duše velká par excellence, před níž měl úctu i sám pan z Cambrai a která ji zase měla před ním jen z pokory a pro rozdíl pohlaví. Toto spolubratrství učinilo z dcery vrchního správce financí Fouqueta nejdůvěrnější přítelkyni tří Colbertových dcer a jeho zeťů, kteří ji chovali v největší úctě.
Vévoda z Béthune, její manžel, byl jen laický bratr, kterého trpěli kvůli ní; ale vévoda z Charostu, její syn, sklidil všechny plody blaženosti své svaté matky. Přesná poctivost, mnoho cti a všechno, co k tomu mohl silou paží přidat ctnosti, ovšem povýšené veškerou oddaností panu z Cambrai, jakou bylo lze očekávat od syna matky učednice, tvořily základ povahy tohoto syna, jinak prosáklého krajní ctižádostí, žárlivostí jí úměrnou a velkou láskou ke světu, v němž se hodně pohyboval a pro nějž byl velmi způsobilý; duch velkého světa, žádný pro záležitosti, žádné vzdělání jakéhokoli druhu, ani v pobožnosti, kromě té, která byla vlastní malému stádci, a neuvěřitelná tělesná pohyblivost; věrný svým přátelům a velmi schopný přátelství, a překvapivě mlčenlivý navzdory tomu nesnesitelnému přívalu slov, dědičnému u nich z otce na syna. Byl snad jediný, kdo dokázal spojit celoživotní veřejné vyznávání zbožnosti s úzkým stykem s libertiny své doby a s přátelstvím většiny z nich, kteří ho všichni vyhledávali a měli ho, kolikrát jen mohli, na svých večírcích, kde nedocházelo k prostopášnostem, a nejen aniž by se posmívali jeho zbožným zvykům, tak odporujícím jejich vlastním (mám na mysli nejlepší a nejskvělejší společnost dvora a armád), ale se svobodou a důvěrou, zdržováni dokonce ohledem na něho, a aniž tím trpěla jejich veselost či volnost. Byl velmi dobrý společník a dobrý stolovník, statečný, veselý a často s velmi zábavnými řečmi a výrazy. Živost temperamentu mu dávala vášně, kterým jeho zbožnost s námahou kladla uzdu, ale která nad nimi silou paží brala vrch, a které často dávaly s ním podnět ke žertům.
Pan z Beauvilliers si kdysi velmi přál, abychom se Charost a já spřátelili; a to přátelství, které vzniklo, se rozvinulo až do největší důvěrnosti, která mezi námi od té doby vždy trvala. Pana z Cambrai jsem znal jen od vidění; sotva jsem vstoupil do světa, když jeho přízeň upadala; nikdy jsem nebyl uveden do tajemství malého stádce. Byl jsem tedy u vévodů z Chevreuse a z Beauvilliers v tomto ohledu hluboko pod vévodou z Charostu, který z toho, jak brzy uvidíme, sklidil užitek; a přece zůstal u nich jen u důvěry v jejich gnózi17, kdežto já jsem měl jejich úplnou důvěru ve všem, co se týkalo státu, dvora a dauphinova jednání. O své gnózi se mnou nemluvili; ale byli ke mně otevření ve své oddanosti a obdivu k panu z Cambrai, v touhách a opatřeních týkajících se jeho návratu. Dampierre a Vaucresson mi byly kdykoli otevřené; neznámí spolužáci se tam přede mnou volně ukazovali a stejně tak tam rozmlouvali; a byl jsem jediný, kdo, nejsa zasvěcen do jejich gnóze, požíval s nimi tohoto druhu důvěry a volnosti. Už mnoho let předtím jsem zpozoroval, že Charost zdaleka nebyl v jejich důvěře tak daleko jako já, podle mnoha věcí, v nichž si mi stěžoval na jejich zdrženlivost a o nichž jsem ho nechával v nevědomosti, že mi je svěřili; a ani potom jsem neviděl, že by v tom u nich pokročil, kdežto mně říkali všechno a ve všem se se mnou radili.
V údivu nad tímto rozdílem u člověka o tolik staršího než já a nad tím druhem tak mocného přátelství s nimi jsem často hledal jeho příčiny. Jeho činorodost byla jen tělesná; ve světě se pohyboval mnohem víc než já, ale věděl málo a téměř nesledoval, co se v něm dělo tajného a důležitého. Neznal tedy dvorské pletichy, které mi odhalovalo mé spojení s hlavními aktéry obou pohlaví a moje snaha den co den rozplétat, poznávat a sledovat všechny tyto věci, vždy zajímavé, obvykle užitečné a často velmi platné.
Paní ze Saint-Simon byla rovněž zcela v důvěře pánů a paní z Chevreuse a z Beauvilliers, kteří měli vysoké mínění o její ctnosti, o jejím chování a o povaze jejího ducha. S nimi jsem měl volnost říci jim všechno, což by se stejně nehodilo ke zbožnosti vévody z Charostu; konečně jsem měl příležitosti, které jsme tu viděli, upozornit je na věci velmi málo zjevné a nejkrajnější důležitosti, kterým nakonec uvěřili až podle událostí; a to dovedlo do posledního stupně jejich otevřenost vůči mně ve všem, neboť navíc ve všem poznali mé nejstálejší a nejvěrnější přátelství, dávající jim přednost přede všemi.
Bylo to tedy velmi sladké a velmi čisté potěšení ocitnout se jako jediný muž u dvora v nejdůvěrnějším přátelství a v nejúplnější důvěře s těmi, kdo výlučně, nad všechny ostatní a bez obavy z nezdaru budou mít tak velké postavení u dvora a tak mocný vliv na nového dauphina, který bude udávat tón všem věcem. Čím známější bylo mé důvěrné spojení s oběma vévody, tím víc jsem se měl na pozoru před každým příliš spokojeným, a tím spíš důležitým zevnějškem, a tím víc jsem dbal, aby se mé chování a můj život ve všech ohledech držely ve svém obvyklém běhu.
V této velké změně scény se tedy zpočátku objevily jen dvě osoby v postavení, aby z ní těžily: vévoda z Beauvilliers a skrze něho vévoda z Chevreuse, a třetí v dálce, arcibiskup z Cambrai. Na ty dva první se najednou všechno usmálo, všechno se kolem nich tlačilo a každý býval odjakživa jejich přítelem. Ale dvořané u nich neměli co dělat s oněmi houbami nových ministrů, vytaženými v okamžiku z prachu a postavenými ke kormidlu státu, stejně neznalými záležitostí jako dvora, stejně zpychlými a opojenými, neschopnými odolat těmto úlisnostem a zřídka k nim vůbec pojmout nedůvěru, kteří mají tu nadutost přičítat své zásluze to, co se prodává jen přízni. Tito dva, aniž cokoli změnili na skromnosti svého zevnějšku nebo na uspořádání svého života, mysleli jen na to, jak co nejvíc uniknout podlézavostem nahromaděným u jejich nohou, jak využít svých osvědčených přátel, jak se upevnit u krále zdvojnásobenou přítomností, jak se stále pevněji ukotvit u svého dauphina, jak ho dovést k tomu, aby se ukázal takový, jaký byl, aniž by hlavně vypadalo, že ho vedou, a jak docílit toho, aby se jak co do úcty a srdcí, tak co do autority od svého otce úplně lišil.
Nezapomněli se pokusit přiblížit paní Dauphine, nebo ji aspoň od sebe neodstrkovat. Byla od nich vzdálena velkým protikladem sklonů a jednání; byla jim vzdálena i skrze paní z Maintenon. Jejich ctnost, podle jejího vkusu přísná, protože z ní znala jen kůru, jí naháněla strach jejich vlivem na dauphina; ještě přímeji se jich bála kvůli choulostivějšímu bodu, a to právě tomu, který ji měl k nim opravdu připoutat, kdyby se vším svým duchem dovedla rozpoznat účinky pravé zbožnosti, pravé ctnosti a pravé moudrosti, které spočívají v tom, s největší péčí a nejkrajnější opatrností — viděl jsem ty dva vévody často s tím velmi zaměstnané — dusit a skrývat všechno, co může narušit pokoj a klid manželství. Tak se tedy třásla před nepříjemnými zprávami z místa, které jí bylo odedávna nejbezpečnější. Všechny tyto důvody způsobily chlad a nevolnost, které ani všechen duch a přízeň paní z Lévis nedokázaly překonat a kterých si ti dva páni a jejich choti brzy všimli, přes ohledy a vážnost, které jim princezna nemohla odepřít, ale jejíž smýšlení pečlivě živili Noaillesové a hraběnka z Roucy, pokud to ona dokázala, která, ač každých osm dní přistupovala k přijímání, nikdy neodpustila vévodovi z Beauvilliers ani jeho lidem, že hlasovali proti ní v tom velkém sporu, který vyhrála před králem proti panu z Ambres, o němž jsem mluvil jinde, a v němž se paní z Maintenon proti svému zvyku tak mocně postavila za ni a za vévodkyni z Arpajonu, její matku.
Jaro, kdy se shromažďují armády, dalo v Cambrai velmi zřetelně postřehnout změnu, která nastala u dvora. Cambrai se stalo jedinou cestou ze všech různých končin Flander. Všichni dvořané, generálové i méně známí důstojníci, kteří tam sloužili, tudy projížděli a zdržovali se tam, jak nejdéle mohli. Arcibiskup tam měl takový dvůr, a tak horlivý, že ho to přes jeho radost trápilo ze strachu před ohlasem a špatným účinkem, kterého se obával ze strany krále. Lze posoudit, s jakou vlídností, s jakou skromností a s jakou soudností přijímal tolik poct, a jak si blahořečili ti rafinovaní, kteří ho už dávno při svých cestách do Flander navštěvovali a šetrně si ho předcházeli.
Opravdu to vzbudilo velký rozruch; ale prelát si počínal tak obratně, že ani král, ani paní z Maintenon nedali tento sběh lidí nijak najevo; nejspíš o něm nechtěli vědět. Pokud jde o vévody z Chevreuse a z Beauvilliers, král, zvyklý je mít rád, vážit si jich a mít v ně důvěru i přes tvrdé zvraty, které někdy zakusili, se jejich novým leskem nemohl dát vyplašit, ať už k němu nepronikl, což je velmi těžko uvěřitelné, nebo spíš proto, že ho nebylo možné od jeho citů k nim odvrátit. Ani paní z Maintenon nedala v tom ohledu nic najevo.
Už léta předtím uvedl vévoda z Beauvilliers vévodu z Chevreuse do důvěry dauphinovy a navykl ho pokládat je oba za jedno. Přirozená vlídnost a mírnost Chevreusova ducha, jeho vědění a jeho způsob vědět a vyjadřovat se, jeho květnaté názory, i když náchylné k bloudění, byly vlastnosti jako stvořené, aby se zalíbily tomuto mladému princi, s nímž měl často dlouhé rozhovory mezi čtyřma očima, a které ho uvedly tak hluboko do jeho důvěry, že ho pan z Beauvilliers často užíval k věcem, o nichž se domníval, že je vhodnější, aby je předložil jeho švagr než on sám. Protože byli jedno, všechno mezi nimi šlo týmž duchem, plynulo z týchž zásad, směřovalo k témuž cíli a vzájemně se mezi nimi dvěma konzultovalo; takže princ měl jediného vůdce ve dvou různých osobách a nabyl velké záliby a důvěry ve vévodu z Chevreuse, který mu už dlouho směl říkat všechno, co si o něm myslel a co si přál ohledně jeho jednání, a vždy s mezihrami z historie, vědy a zbožnosti; ale převaha v důvěře, v přátelství a veškerá úcta zůstaly celé vévodovi z Beauvilliers.
Lze věřit, že tito dva muži nedali v princi ochladnout jeho živým citům k arcibiskupovi z Cambrai. Zpovědník byl s nimi v tomto bodě zajedno a ve všech ostatních se jim zcela podřizoval; a až dosud nebyl do tohoto důvěrného nitra prince připuštěn žádný čtvrtý. První starostí obou vévodů bylo přimět ho k ještě větší opatrnosti, k ještě zřetelnější úctě a podřízenosti, k dvořanské přítomnosti u krále, tak přirozeně žárlivého a jako takového už v různých příležitostech svým vnukem poznaného.
Dauphin, podporovaný podle přání svou obratnou chotí, která sama měla u krále veškerou důvěrnost a vlastnila srdce paní z Maintenon, zdvojnásobil své úsilí u ní; a ona, v nadšení, že nachází dauphina, s nímž může jistě počítat, místo jiného, který ji neměl rád, se mu oddala, a právě tím mu oddala i krále. Prvních čtrnáct dní dalo všem v Marly pocítit tak neobyčejnou změnu v králi, který byl ke svým legitimním dětem tak zdrženlivý a vůči nim tak velice králem.
Volnější po tak velkém kroku se dauphin osmělil vůči společnosti, které se za Monseigneurova života obával, protože, ať byl jakkoli vysoko postaven, snášel od ní posměšky, jimž se tleskalo. To mu dávalo onu ostýchavost, která ho zavírala v kabinetu, protože jen tam se cítil v bezpečí a volně; to ho činilo nespolečenským a vzbuzovalo obavy o budoucnost, zatímco, terčem svého otce a tehdy snad i samotného krále, spoután kromě toho svou ctností, terčem opovážlivé kliky, nepřátelské a mající zájem nepřátelskou být, a jejích přívrženců, kteří tvořili většinu a jádro dvora, lidí, s nimiž musel ustavičně žít, konečně terčem světa vůbec, jakožto světa, vedl život tím temnější, čím byl nutně víc na očích, a tím krutější, že mu neviděl konce.
Když se král docela vrátil k sobě, když se opovážlivá klika úplně rozptýlila smrtí otce, téměř nepřítele, jehož místo zaujímal, když byl svět plný úcty, pozornosti a horlivosti, osoby jemu nejvíc protivné ve služebném postoji, ono jádro dvora v poddanosti a ve strachu, lidé veselí a lehkomyslní, nikoli nepatrná část velkého dvora, mu skrze jeho choť leželi u nohou a jeho krokům byla kromě toho jistota zaručena paní z Maintenon — tu bylo vidět toho prince ostýchavého, nespolečenského, uzavřeného do sebe, tu přesnou ctnost, to nemístné vědění, toho strnulého člověka, cizince ve vlastním domě, ve všem nuceného, všude rozpačitého; bylo ho vidět, pravím, jak se po stupních ukazuje, pozvolna rozvíjí, odměřeně se dává společnosti, je v ní volný, majestátní, veselý, příjemný, jak v určitých chvílích vládne salonu v Marly a předsedá kruhu shromážděnému kolem sebe jako božstvo chrámu, které cítí a s dobrotou přijímá pocty smrtelníků, na něž je zvyklé, a odměňuje je svými sladkými vlivy.
Pozvolna se o honu mluvilo už jen při vypouštění psů nebo ve chvíli návratu. Nenucený rozhovor, ale poučný a s výběrem a přesností mířený, okouzlil moudrého dvořana a ostatní přiměl k obdivu. Vhodné úryvky z historie, přivedené bez umělosti přirozenými příležitostmi, žádoucí přirovnání, ale vždy diskrétní a jen naznačená, aniž je sám vyslovil, nenucené mezihry, někdy i žertovné, plynoucí jako ze zdroje a bez hledání, záblesky vědění, ale vzácné, a jakoby vyrážející z bezděčné plnosti — to všechno najednou otevřelo oči, uši i srdce. Dauphin se stal dalším princem de Conti. Žízeň zalíbit se měla u mnohých menší podíl na horlivosti, s jakou ho obklopovali, jakmile se ukázal, než žízeň slyšet ho a čerpat z něho poučení, rozkošné půvabem a mírností přirozené výmluvnosti, která neměla nic hledaného, přesností ve všem a ještě víc útěchou, tak potřebnou a tak žádoucí, že vidí budoucího pána tak schopného jím být svým základem i tím, jak ukazoval, že ho dokáže užít.
Vlídný všude, plný pozornosti k hodnosti, k rodu, k věku a k zásluhám každého, k věcem tak dlouho zneuctěným a smíšeným s nejsprostší dvorskou chátrou, pravidelný v tom, aby každé z nich prokázal zdvořilost, která jí patřila, a co se k tomu dalo s důstojností přidat, vážný, ale bez vrásek, a zároveň veselý a nenucený — je neuvěřitelné, s jakou úžasnou rychlostí byly strženy obdiv ducha, úcta rozumu, láska srdce a všechny naděje, s jakou prudkostí byly svrženy mylné představy, které si o něm lidé udělali a chtěli udělat, a jaký byl prudký vír změny, která všude nastala ve vztahu k němu.
Veřejná radost způsobila, že se o tom nedalo mlčet a že se lidé jeden druhého ptali, zda je to opravdu týž člověk a zda je to, co vidí, sen nebo skutečnost. Cheverny, jeden z těch, jimž byla otázka položena, nenechal nic k odpovědi. Odpověděl, že příčinou takového překvapení je, že lidé tohoto prince neznali, a ani ho znát nechtěli; že on sám ho shledává takovým, jakého ho vždycky znal a viděl v soukromí; že teď, když mu přišla svoboda ukázat se v celé své přirozenosti a ostatním ji vidět, se jeví tím, čím vždycky byl; a že tato spravedlnost mu bude prokázána, až zkušenost trvání tu pravdu ukáže.
Ode dvora do Paříže a z Paříže až do hloubi všech provincií se tato pověst rozletěla tak rychle, že ti nemnozí, kdo byli k dauphinovi od dávna připoutáni, se jeden druhého ptali, zda mohou věřit tomu, co se k nim ze všech stran doneslo. Ať byl tak ohromný úspěch jakkoli podložený, nesmí se věřit, že se dal připsat celý divům mladého prince. Dvě věci k němu velmi přispěly: nesmírná a tak podivně daleko hnaná opatření té kliky, o níž jsem tolik mluvil, jak toho prince ve všech ohledech očernit, od Lille ustavičně udržovaná, aby proti němu vytvořila veřejné mínění, o něž by se mohla opřít u Monseigneura a sklidit z něho plody, které si od něho slibovala už od odjezdu na to tažení, kdy bylo osnováno spiknutí, aby ho na něm zničila; a kontrast pružiny, když spadla tíha, která mu drtila ramena, načež ho bylo vidět znovu napřímeného, nesmírný úžas, který vyvolal týž kontrast mezi míněním, které si o něm lidé utvořili, a tím, co nemohli nevidět, a pocit důvěrné radosti každého, podle jeho nejcitelnějšího zájmu, z toho, že vidí svítat jitřenku, která už se blížila a slibovala tolik řádu a štěstí po tak dlouhém zmatku a tolika temnotách.
Paní z Maintenon, nadšená z tohoto potlesku z přátelství ke své paní Dauphine i z vlastního zájmu moci počítat s dauphinem, který se začínal stávat nadějí a potěšením veřejnosti, se snažila vytěžit z něho u krále všechno, co mohla. Ať chtěla dávat najevo jakkoli velký obdiv ke všemu, co bylo podle královy chuti a vůle, a ať zachovávala vůči všem jeho ministrům jakékoli ohledy, jejich despotismus a způsob, jakým ho vykonávali, se jí velmi nelíbily. Její nejdůvěrnější lidé při vzácných příležitostech odhalili její nejtajnější smýšlení v tom ohledu (které v ní Harcourt velmi posílil) — někdy z dobře mířených polovičatých posměšků, v nichž vynikala, někdy z několika vážnějších, i když stejně přidušených slov o špatnosti této vlády. Domnívala se tedy, že sobě zjedná výhodu, státu dobro a králi úlevu, když způsobí, aby si zvykl nechávat dauphina připravovat záležitosti, ponechávat mu vyřízení některých z nich, a tak pozvolna přenést na něho většinu a to nejtěžší z věcí, pro něž se vždycky ukazoval tak schopným a do nichž byl zasvěcen, protože zasedal ve všech radách, kde už dlouho mluvil s velkou přesností a soudností. Počítala, že tato novota učiní ministry pilnějšími, pracovitějšími, hlavně povolnějšími a opatrnějšími. Chtít a udělat bylo pro ni ve věcech vnitřních, které se svou povahou daly zdaleka a postupně s obratností připravit, vždy jedno a totéž.
Král, už nakloněnější svému vnukovi, se méně bránil potlesku, kterého se mu dostávalo před jeho očima, než se to zdálo při potlesku za jeho první tažení. Bloin a ostatní komorníci vnitřních pokojů, oddaní panu z Vendôme, už neměli tento předmět ani Monseigneura za zády. Byli ve strachu a v chvění; a pan du Maine, zbavený jejich podpory, se už neodvážil otevřít ústa ani riskovat, že by ho paní z Maintenon odhalila jako odpůrce. Král tedy byl bez těchto mocných protivah, které předtím tolik pletichařily v jeho nejtajnějších a nejvolnějších hodinách.
Moudré a povolné jednání tohoto uctivého a pilného vnuka ho připravilo k tomu, aby byl přístupný vnukáním paní z Maintenon, takže ať už si lidé začínali zvykat na zalíbení, které král nacházel v dauphinovi, celý dvůr byl nesmírně překvapen, když ho jednoho rána zdržel samotného dosti dlouho ve svém kabinetu a týž den nařídil svým ministrům, aby chodili pracovat k dauphinovi, kdykoli si je zavolá, a i bez zavolání, aby mu chodili podávat zprávu o všech záležitostech, o nichž jim to jednou provždy nařídí.
Není snadné vylíčit ohromný rozruch, který u dvora vyvolal rozkaz tak přímo odporující vkusu, duchu, zásadám a zvyklostem krále, až dosud tak stálým, a který právě tím projevoval důvěru k dauphinovi, jež nesměřovala k ničemu menšímu než mu mlčky svěřit velkou část nakládání se záležitostmi. Byla to rána hromu pro ministry, jimiž byli tak omráčeni, že nedokázali skrýt svůj úžas ani zmatek.
Byl to opravdu velmi hořký rozkaz pro lidi, kteří, vytaženi z prachu a náhle vyneseni k nejjistější a nejvyšší moci, byli tak zvyklí vládnout naplno pod královým jménem, místo něhož se někdy odvažovali dosadit i své vlastní; kteří byli zvyklí klidně a bez odporu dělat a ničit kariéry, s úspěchem útočit na ty nejvyšší, být pány i nejrodovějšího majetku kohokoli, s plnou autoritou nakládat s vnitřními i vnějšími záležitostmi státu, podle libosti rozdělovat veškerou vážnost, každý trest a každou odměnu, směle o všem rozhodovat pouhým král si to přeje; kteří byli v naprostém bezpečí i vůči svým kolegům, z nichž se nikdo neodvážil otevřít před králem ústa o čemkoli, co by se mohlo týkat jejich osoby, jejich rodiny nebo jejich správy, pod trestem, že by se ihned stal výstražnou obětí pro každého, kdo by se toho odvážil; a kteří tudíž měli plnou volnost zamlčet, říci a obrátit králi všechny věci, jak se jim hodilo — zkrátka králové ve skutečnosti a téměř i v okázalosti. Jaký pád pro takové lidi, mít ve všem počítat s princem, který měl paní z Maintenon na své straně a který se u krále stal silnějším než oni v jejich vlastním hájemství; s princem, který už neměl nic mezi sebou a trůnem; který byl schopný, pracovitý, osvícený, s duchem přesným a nadřazeným; který od té doby, co zasedal v radě, získával na velkém, už hotovém základu; jemuž nic nechybělo, aby je prohlédl; který s těmito vlastnostmi měl dobré srdce, byl spravedlivý a miloval řád; který měl soudnost, pozornost a píli věci sledovat a rozplétat; který uměl věci obracet a pronikat do hloubky; který se spokojoval jen s věcmi, a ne se slovy; který rozhodně chtěl dobro pro dobro; který všechno vážil na vahách svého svědomí; který bude díky snadnému přístupu a zvídavosti záměrné a zásadové poučován mnoha kanály; který bude umět věci srovnávat a oceňovat, nedůvěřovat a důvěřovat v pravou chvíli díky správné soudnosti a moudré pozornosti, a mít se na pozoru před nástrahami ze všech stran; který, maje srdce krále, měl i jeho sluch v kteroukoli hodinu; a který, kromě dojmů, jež si o nich utvoří pro dobu, kdy bude jejich pánem, byl už nyní s to usvědčit faleš a dvojakost a vnést světlo stejně pronikavé jako nevídané do hustoty temnot, které s takovým uměním vytvořili a zhustili a které stejně tak udržovali.
Povýšení prince a stav dvora už nepřipouštěly lék klik; a veřejná radost z rozkazu, který vracel tyto krále do stavu poddaných, který kladl uzdu jejich moci a dával nápravu proti zneužívání, jehož se dopouštěli, jim nenechávala žádné východisko. Nezbylo jim tedy než sklonit pro změnu oni ramena, ta ramena ztuhlá do tvrdosti železa. Šli všichni, s výrazem odsouzenců, ujistit dauphina o vynucené poslušnosti a o předstírané radosti z rozkazu, který dostali.
Princ bez potíží prohlédl, co oni sami měli takovou potíž skrýt. Přijal je s laskavostí a vážností, probral s nimi podrobně jejich den, aby jim určil hodiny nejméně nepohodlné vzhledem k nutnosti práce a vyřizování, a při tomto prvním projevu podřízenosti s nimi nejednal o záležitostech; ale neodkládal začít s nimi pracovat u sebe.
Torcy, Voysin a Desmarets byli ti, na něž tato tíha padla, pro důležitost svých odborů. Kancléř, který žádný neměl, s tím neměl nic společného. Jeho syn, když viděl, jak tam ostatní pilně pracují, by byl také rád, kdyby byl povolán. Doufal, že se tím přiblíží princi, a velmi mu záleželo na důležitém vzezření; ale jeho námořnictvo bylo na dně a udavačství z pařížských podrobností, jimiž bavil krále každé pondělí na útraty všech a jejichž veškerou nenávist mu d’Argenson obratně nechal přivlastnit, nebyly dauphinovi po chuti ani věcí, na niž by chtěl ztrácet čas. Kromě toho mu byla osoba Pontchartrainova nepříjemná, jak brzy uvidíme, a nepodařilo se mu dosáhnout povolání ani najít bez něho něco, s čím by se odvážil jít podat zprávu, čímž byl velmi pokořen. La Vrillière měl jen běžné podrobnosti svých provincií, tudíž žádnou látku pro tuto práci; odborem jeho úřadu bylo takzvaně reformované náboženství a vše, co se týkalo hugenotů. To všechno upadlo od důsledků odvolání nantského ediktu, takže neměl žádný odbor.
Zde by bylo místo promluvit o postavení, v němž jsem se ihned ocitl u dauphina, a o důvěrné důvěře týkající se přítomnosti i budoucnosti a všech opatření, která s ní souvisela, do níž jsem byl přijat mezi vévodou z Beauvilliers, dauphinem a vévodou z Chevreuse. Ta látka je zajímavá a poutavá, ale zavedla by příliš daleko po dlouhé odbočce, kterou vyvolala Monseigneurova smrt a její důsledky a d’Antinova záležitost s ediktem, který z ní vzešel. Je třeba vrátit se k vyprávění až k cestě do Fontainebleau. K tomu, co nyní odkládám, se vrátím později.
Poznámky
Vysvětlivka: Charles-Henri Lotrinský, princ z Vaudemontu (1649–1723), nemanželský syn lotrinského vévody Karla IV., bývalý španělský guvernér Milánska; strýc slečny z Lislebonne a paní z Espinoy, jejichž matka byla jeho sestrou.↩
Vysvětlivka: Hrabě du Bourg porazil 26. srpna 1709 u Rumersheimu v Alsasku císařského generála Mercyho; v jeho zavazadlech byla nalezena korespondence o spiknutí, jež mělo vydat Franche-Comté císařským.↩
Vysvětlivka: Remiremont ve Vogézách v Lotrinsku, proslulá kapitula šlechtických kanovnic, jejichž abatyše nesla titul říšské kněžny. Slečna z Lislebonne byla zvolena abatyší roku 1711.↩
Vysvětlivka: Léon de Madaillan de Lesparre, hrabě z Lassay (1683–1750), syn markýze z Lassay, dlouholetý důvěrník a milenec paní Vévodkyně.↩
Vysvětlivka: Hercule-Mériadec de Rohan-Soubise (1669–1749), syn paní ze Soubise, o níž se tradovalo, že bývala milenkou Ludvíka XIV.; palác Guise v pařížském Marais dal přestavět (dnešní palác Soubise). Jeho bratrem byl štrasburský koadjutor, pozdější kardinál z Rohanu.↩
Vysvětlivka: Charles-Armand de Gontaut, markýz z Bironu (1663–1756), generálporučík, zajatý v bitvě u Oudenaarde (1708); roku 1723 se stal vévodou a pairem a roku 1734 maršálem Francie.↩
Vysvětlivka: Roku 1685 byly zachyceny dopisy, které mladí dvořané psali princům de Conti, tehdy na vojně v Uhrách, s posměšky na krále a paní z Maintenon; mezi pisateli byli i La Rocheguyon a markýz z Alincourtu, pozdější vévoda z Villeroy, kteří za to upadli v nemilost.↩
Vysvětlivka: Louis Phélypeaux, markýz z La Vrillière (1672–1725), státní sekretář od roku 1700, z téhož rodu Phélypeaux jako kancléř Pontchartrain; jeho manželkou byla Françoise z Mailly, dcera paní z Mailly, dámy šatny paní Dauphine.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jaké byly odbory státních sekretářů ve staré monarchii, viz v poznámkách na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 9).↩
Vysvětlivka: Marie-Françoise Colbert de Croissy, markýza z Bouzols, Torcyho sestra, důvěrná přítelkyně paní Vévodkyně.↩
Vysvětlivka: Vidam z Amiens, Louis-Auguste d’Albert (1676–1744), druhý syn vévody z Chevreuse, pozdější vévoda z Chaulnes a maršál Francie; jako kapitán-poručík velel lehké jízdě královské gardy.↩
Ediční poznámka: Fénelon byl do své diecéze vykázán roku 1697; na jaře 1711 tak uplynulo téměř čtrnáct let, nikoli dvanáct.↩
Vysvětlivka: Dobrodružství Telemacha, syna Odysseova, Fénelonův výchovný román napsaný pro vévodu z Bourgogne; vyšel roku 1699 bez autorova svolení a byl čten jako skrytá kritika vlády Ludvíka XIV.↩
Vysvětlivka: Vévoda z Mortemartu (Louis de Rochechouart) se roku 1703 oženil s dcerou vévody z Beauvilliers. Jeho matka, vévodkyně vdova z Mortemartu, třetí Colbertova dcera, patřila k nejhorlivějším přívrženkyním paní Guyonové.↩
Vysvětlivka: Ezdráš, starozákonní kněz a znalec Zákona, který po babylonském zajetí vedl v Jeruzalémě obnovu náboženského života Židů.↩
Vysvětlivka: Jeanne-Marie Bouvier de La Motte, paní Guyonová (1648–1717), mystička, jejíž kvietistickou nauku hájil Fénelon.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Slovo gnóze, převzaté z řečtiny, znamená poznání par excellence; odtud jméno gnostiků pro kacíře, kteří tvrdili, že existují dvě křesťanství: jedno pro lid, druhé pro zasvěcence.↩