Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom devátý (1711)

Kapitola jedenáctá

Krátké a podstatné vysvětlení otázky přednosti mezi prvním přijetím paira v parlamentu a datem registrace pairie. — Povaha hodnosti. — Co odjakživa určovalo starobylost pořadí pairů, vždy ji určovalo a určuje ji i dnes. — Padlá falešná a nepřístojná námitka data každého následného přijetí. — Hodnost vévody a paira smíšená, lenní i úřední, a jediná svého druhu. — Nabyvatel a jeho potomstvo povoláni a uvedeni spolu s ním do hodnosti paira, na rozdíl od kteréhokoli jiného úředníka. — Pokračování ediktu. — Dopis pana vévody ze Saint-Simon panu kancléři. — Dopis pana kancléře panu vévodovi ze Saint-Simon. — Dozvídám se od kancléře rozhodnuté články ediktu. — Svěřuji vévodovi z Beauvilliers a vévodovi a vévodkyni z Chevreuse, že Chaulnes bude znovu zřízeno pro jejich druhého syna. — O ediktu se v hrubých rysech začíná proslýchat. — Pohyby Matignona a Rohanů; jejich zájem. — Dopisy pana vévody ze Saint-Simon panu kancléři, pana kancléře panu vévodovi ze Saint-Simon. — Edikt prošel, a od kancléře se dozvídám všechny jeho články tak, jak v něm jsou. — Dvojí místo zamítnuto a Chaulnes odloženo, ačkoli byly povoleny. — D’Antin, přijatý do parlamentu jako vévoda a pair, zve na hostinu ze všech cizích jen mne. — Král dává najevo spokojenost, že jsem tam byl. — D’Antinova obratnost a nestoudnost. — Moudrost a důstojnost Boufflersova. — Matignonova bolest a jeho spor s vévodou z Chevreuse. — Vévoda z La Rocheguyon si stěžuje kancléři na edikt; chce se proti němu domáhat svého proti mé přednosti, což jeho i vévodu z Villeroy vůči mně zcela a navždy ochladí. — Nepříjemná úloha vévody z Luxembourgu při ediktu; je v Rouenu, a proč.

Nebudeme opakovat, co bylo vyloženo v předchozím spise o lenním slibu a holdu, který je — nechť se to nelíbí prvnímu pohledu pana kancléře — argumentem bez odpovědi; nebudeme se zdržovat ani u tří králových předchozích rozhodnutí, která si každá strana může vyložit ve svůj prospěch, ačkoli je zřejmé, že výklad, který z nich vyvozuje pan ze Saint-Simon, má mnohem větší sílu a je mnohem přirozenější. Zastavíme se jen u skutečných argumentů obou stran, které, aniž vybočí z jádra otázky, mají být jediným předmětem rozhodnutí: mezi předností registrace zřizovacích listin, kterou hájí pan z La Rochefoucauld jako pravidlo a měřítko starobylosti, a předností prvního přijetí nového paira, povýšeného do této hodnosti paira Francie, v parlamentu, o níž pan ze Saint-Simon tvrdí, že určuje pořadí starobylosti mezi pairy Francie.1

Pan z La Rochefoucauld tvrdí, že registrace zřizovacích listin vytváří, stvrzuje a uskutečňuje hodnost, kterou do té doby král pouze chce a která je tak málo uskutečněna, že ten, kdo má zřizovací listiny neregistrované, má jen pocty, aniž pairem skutečně je, bez pořadí a bez nástupnictví pro své potomky — vše věci, jež se nabývají jedině registrací zřizovacích listin; a ta podle závěru, který z toho vyvozuje, tím, že hodnost uskutečňuje, zároveň určuje i její pořadí starobylosti.

Na potvrzení této zásady dodává, že kdyby se přijala zásada, podle níž pořadí starobylosti určuje první složení přísahy a přijetí nově povýšeného paira v parlamentu, měnilo by se pořadí pairů mezi sebou při každém přijetí paira; z toho by vyplývalo, že syn nejstaršího z nich by se ocitl posledním ze všech, a nastalo by neustálé střídání pořadí podle dat přijetí, o jakém mezi pairy nikdy nikdo neslyšel a které by je v tom postavilo na roveň nejobyčejnějším úřadům a nejnižším funkcím.

Všechny tyto důkazy jsou jen rozvláčné a málo průkazné úvahy, deklamace a spousta sofismat, které nic nepřidávají k prostému podání obou tvrzení, jak jsme je právě předložili. Jejich zdánlivá pravdivost oslní každého, kdo nejde do hloubky; já sám jsem jí byl nějaký čas podlehl. Vděčím abbému Le Vasseurovi, který se dlouho a užitečně staral o záležitosti mého otce i mé až do své smrti, jež nastala, jak jsem řekl jinde, roku 1709, za to, že mě za to zahanbil. Nechtěl jsem se přít, protože jsem nevěřil, že mám pravdu, a když jsem věc prostudoval, styděl jsem se, že jsem se tak hrubě mýlil.

Abychom vyvrátili obě tvrzení pana z La Rochefoucauld, je třeba vrátit se k povaze hodnosti, jejíž starobylost má být určena u těch, jež jí král poctí, a podívat se, co ji určovalo za dávných časů. Nikoho ať nepřekvapí zásada, kterou je nutno položit, neboť je naprosto jistá. Hodnost paira je jediná a táž, jaká byla ve všech dobách monarchie; její držitelé se už nepodobají. Pokud jde o tuto nepodobnost, souhlasíme, ať se zajde jakkoli daleko; pokud jde o okleštění práv pairie, rovněž. To je dílo časů a králů; ale ani králové, ani časy ji nedokázali zničit; co z ní zbývá, je stále tatáž dávná hodnost, táž, jaká byla vždycky, a tato pravda září i v jejím obnažení. Bylo zapotřebí zjevné nespravedlnosti nového zákona, aby byli princové krve a levobočci při úkonech korunovace upřednostněni před ostatními pairy, aniž se ten zákon odvážil ostatní z nich vyloučit; a tito princové krve a tito levobočci tam vystupují jako pairové, jedni z titulu narození podle ediktu Jindřicha III.,2 druzí jako držitelé pairií, jimiž jsou nadáni a jež jim byly propůjčeny. Ještě v jejím posledním úpadku, za nejžárlivějšího a nejmocnějšího z králů, bylo podle jeho vlastního přiznání zapotřebí účasti pairů, které z jeho pověření pozval každého u něho doma velmistr ceremonií, k velké lítosti a zlosti onoho měšťáka, který nic neopomněl, aby toho byl zproštěn; pozváni, pravím, aby se dostavili do parlamentu ke vzájemným zřeknutím francouzské a španělské koruny ze strany princů, kteří měli právo je zdědit3 — pro nezbytnou účast pairie při velkých sankcích státu. Pro stručnost mluvíme jen o tom, co je tak nedávné a spadá do doby největšího úpadku této hodnosti; čím dále bychom se vraceli, tím vznešenější důkazy pravdy, kterou tvrdím, bychom nalezli. Zřizovací listiny jsou v tom ve všem výslovné, a to i svými výjimkami, a biskupové-pairové4 jsou ještě dnes přesně a právě tíž, jakými byli v každé době, co do statků i co do původu, co do jádra i podstaty hodnosti, takže to nejsou mluvící obrazy toho, čím kdysi byli, nýbrž pravdy, skutečnosti a samotná existence; co do hodnosti se rovnají šesti starým světským pairům, ač jsou jim jinak tak nepoměrní. Je-li tato pravda pro danou otázku přijata — a snad bude jinde dokázána obšírněji —, je třeba podívat se, jak se upravovala starobylost mezi těmito dávnými pairy.

Dvanáct prvních pairů5 nemá žádné zřízení; to tedy jejich pořadí neurčovalo. Ani v době, kdy už se zřizovací listiny vydávaly, neexistoval soudní dvůr takový, jaký dnes známe pod jménem parlament, kde by mohly být registrovány; registrace, která neexistovala, tedy pořadí pairů neurčovala. Vyplývá z toho, že se toto pořadí neřídilo ani datem zřízení, ani datem registrace. Je tedy třeba hledat jinde, co určovalo jejich pořadí, neboť mezi nimi bylo vždycky určeno; a z toho, co bylo právě vyloženo, pan z La Rochefoucauld vyvodí, že to není první přijetí nového paira v parlamentu, protože parlament v dnešní podobě, který přijímá a registruje, v dobách, o nichž mluvíme, neexistoval; a i to je zcela jisté. Je však stejně jisté, že ve všech dobách existovala formalita, kterou všichni prošli a dosud procházejí, jejíž náležitosti a vnějšek se s časem měnily, ale jejíž podstata a skutečnost zůstala vždy tatáž; a touto formalitou je manifestace. Dříve než se psaly listiny — což je zřízení —, dříve než se předkládaly určitému soudu k přijetí — což je registrace —, musel přece existovat nějaký způsob či forma, jak pairy činit, neboť pairové už tehdy byli. Bylo také nutné, aby tito pairové měli mezi sebou pevné pořadí, neboť je mezi sebou už tehdy měli; a tímto způsobem či formou nemohlo být nic jiného než úkon, jímž byl určitý pán veřejně představen ve shromáždění ostatních téhož stupně, jímž se tam prohlásilo jeho povýšení k týmž právům, funkcím, pořadí, poctám, vyznamenáním, výsadám atd. jako ostatních; jímž byl usazen mezi ně, to jest pod posledního z nich, ale v téže řadě a na téže úrovni; jímž byl přibrán k týmž poradám a týmž soudům, které byly předmětem jejich shromáždění. Jedině tímto způsobem, dříve než nastaly pozdější zvyklosti zřizovacích listin a registrací, mohli králové prohlásit povýšení některého ze svých poddaných a vazalů k první hodnosti své koruny: tím, že skutečně veřejně ukázali rozeného rádce a přísedícího koruny, sobě druha a, jak se tehdy říkalo, ostatním pairům spolupaira, velkým vazalům soudce atd., aby byl od té chvíle a napříště za takového uznáván. Že pak později přibylo to, čemu se říká zřízení, a ještě později to, čemu se říká registrace, na staré zvyklosti nic nezměnilo. Vždy bylo třeba nově povýšeného paira veřejně představit a uvést do jeho úřadu. Že se k tomu později připojily nové formality — přísaha, pak tatáž přísaha pozměněná, poté vrácená do původního stavu, potom předchozí šetření o životě a mravech, pak změna tohoto šetření týkající se katolického náboženství atd. —, to vše jsou náležitosti, věci přidané, připojené, souběžné, ale ne věc sama, manifestace, uvedení do úřadu, které trvá stále stejné a které není ničím jiným než tím, co dnes známe pod jménem první přijetí v parlamentu. K tomuto prvnímu přijetí se tedy musíme obrátit jako k pokračování — dosud nepřerušenému a nesporovanému — toho, co od nejdávnějšího starověku až po nás trvale a neměnně určovalo starobylost pairů všech věků, a nikoli k novodobým zvyklostem, jež mohla zavést moudrá správa, kterými však nemohla nahradit to, co je odnepaměti známým pravidlem, a jediným, jakým mohlo být, až do těchto nových zařízení, jež přidala pouze vnější věci, ale beze vší změny, natož zničení podstatné povahy věcí. To stačí, aby bylo patrno, jak bezpodstatný je nárok pana z La Rochefoucauld na přednost verifikace či registrace, což je totéž. Dále je třeba ukázat, oč — je-li to vůbec možné — ještě méně6 je podložena jeho námitka o neznámém střídání pořadí pairů podle data každého přijetí v téže pairii, kdyby se pořadí starobylosti určovalo prvním přijetím v parlamentu. Právě tuto odpověď pan z La Rochefoucauld předvídal, a proto se tolik zdráhal vést spor před parlamentem a autoritou svého věku a své přízně prosadil způsob rozhodnutí, který mohl být sám o sobě dobrý, ale neměl obdoby a který by zájem parlamentu na tom, aby sám soudil tyto závažné pře, jistě zmařil.

Nelze nepoukázat na nepatřičnost — v ústech paira Francie — tvrzení, které pan z La Rochefoucauld předkládá jako důsledek mylné zásady, již položil a jejíž slabost jsme právě dokázali: že kdyby se starobylost mezi pairy odvozovala od prvního přijetí v parlamentu, měnila by se při každé změně držitele téže pairie podle různých dat různých přijetí. Padla-li jeho zásada data registrace jako měřítka starobylosti, padá i důsledek. Právě jsme viděli, že starobylost mezi nimi odedávna určovala manifestace nového paira. Tato manifestace je pro každý rod a pokolení paira jen jedna, neboť hodnost je dědičná; následná přijetí v každém pokolení tedy už nejsou manifestací, nýbrž jen nástupnictvím, ohlášeným a manifestovaným v prvním z rodu, a to nemůže zvrátit ustálené pořadí téže pairie, která zůstává na místě, jež zaujímal první z tohoto pokolení. To je samo o sobě zřejmé, je to zřejmé z ustálené praxe od nejdávnějšího starověku až dosud, a je to zřejmé také proto, že v tak velkém množství chimér a nároků, jež byly čas od času vzneseny ohledně pořadí pairů mezi sebou a nástupnictví v této hodnosti, je pan z La Rochefoucauld první a jediný, kdo si vymyslel toto převracení pořadí při každém přijetí v téže pairii — neudržitelný a obludný důsledek zásady postrádající jakýkoli základ, jehož nesmyslnost nyní dokážeme ještě zvláštním způsobem, totiž ze zásad a z povahy hodnosti vévody a paira Francie.

Nelze popřít, že je to svou zvláštní a jedinečnou povahou hodnost smíšená, lenní i úřední. Vévoda je velký vazal, pair je velký hodnostář. První má veškerou věcnou stránku — bezprostřední lenní závislost na koruně, přímou soudní pravomoc atd.; druhý veškerou stránku osobní, tedy funkce při korunovaci, v parlamentu atd.; oba mají pořadí, pocty atd. Právě tato smíšenost tvoří jedinečnou hodnost, která by se bez úřadu nemohla odlišit od verifikovaných vévodů a bez léna od korunních hodnostářů; která má co do léna i co do úřadu zákony společné s ostatními velkými lény a velkými úřady, a také zákony vlastní jen sobě; léno i úřad jsou stejně podstatnými a ustavujícími součástmi, bez nichž by hodnost nemohla existovat, ba nemohla by být ani myšlena, jsou tedy téže podstaty a působí v jednom nezbytnou plnost lenní svrchovanosti, ve druhém nezbytnou plnost funkcí. K oběma patří pořadí a pocty, které jsou jejich slušícími, nikoli podstatnými součástmi, průvodními jevy a doprovodem, jež byly odjakživa s hodností spojeny, ale netvoří ji, takže by bez nich mohla existovat i být myšlena. Takové jsou zákony hodnosti samy o sobě, spolu s několika dalšími, které k projednávané otázce nic nepřinášejí. Zákony společné s ostatními velkými lény jsou: registrace, od té doby, co je zavedena, ke stvrzení hodnosti a k zajištění jejího držení obdarovanému a jeho potomstvu podle znění listin; s ostatními velkými úřady pak: být veřejně připuštěn k přísaze úřadu a ujmout se skutečného držení s ustanovenými formalitami. Hodnost vévody a paira, jakkoli je svou povahou ve státě nesmírná, nemá v tom žádnou výjimku ani co do léna, ani co do úřadu, a pan z La Rochefoucauld, který by to tvrdil marně, nemůže ohledně úřadu popírat to, co hájí ohledně léna. Z toho plyne, že splnil-li zákon co do léna, zajistil sobě i svému potomstvu hodnost léna v celku a možnost úřadu; co do úřadu však zůstal u pouhé možnosti, dokud sám nesplnil zákon, odjakživa uložený každému hodnostáři pro každý úřad: být do něho přijat přísahou a osobním převzetím držby, což je podstatně nutné a co ho úřadu ujímá, prohlašuje a manifestuje jako hodnostáře. Formality více či méně staré nebo proměnlivé, které přijetí doprovázejí, jsou jen jeho průvodními jevy a jeho povahu nemění; a právě toto přijetí ve všech dobách určovalo pořadí pairů mezi sebou, kteří se na tom bez přerušení shodovali od nejstarších dob až po naše. Z tohoto výkladu plyne, že splnit zákon lén registrací, a nikoli zákon úřadů přijetím, neznamená být v držení ani učinit v sobě celistvou a úplnou hodnost smíšenou z léna a úřadu, která má svou existenci z obou zcela rovným dílem; a že tudíž pořadí této hodnosti, ač je zajištěna, nemůže být v tomto stavu určeno, a určeno není. Z toho se dokazuje, že ten, kdo poté, co onen druhý splnil jeden z těchto zákonů, a dříve, než splnil i druhý, splnil sám oba, že ten, pravím, učinil svou hodnost v sobě celistvou a úplnou, že je velkým hodnostářem dříve než onen druhý, ba i velkým vazalem dříve než on; neboť oba nebyli učiněni zvlášť vévody a zvlášť pairy dvěma různými a oddělenými zřízeními, nýbrž vévody a pairy každý jedním a týmž zřízením, a onen druhý, jakkoli je registrován, nemůže být platně a skutečně velkým vazalem, dokud neučinil, co je třeba, aby byl i velkým hodnostářem, protože je učiněn obojím zároveň jednou a touž smíšenou hodností velkého léna a velkého úřadu, jejíž existenci tvoří léno a úřad společně a nedílně a jejímiž jsou rovnocennými, společnými a souběžnými podstatnými součástmi, takže dokud nejsou obě tyto věci stejně dovršeny a splněny podle svých zákonů, nelze o žádné z nich říci, že je dovršena opravdu a ve skutečnosti. Přejděme nyní k domnělé obtíži, kterou vznesl pan z La Rochefoucauld, totiž ke změně pořadí starobylosti pairů téže pairie podle data postupných přijetí těchto pairů v parlamentu; a pojednejme o ní výslovně, ačkoli jde o myšlenku zcela novou, která musí padnout sama od sebe po tom, co bylo právě vyloženo, a kterou pan z La Rochefoucauld zavrhl dříve, než si ji vymyslel, vším, co spolu s námi prohlásil proti vévodstvím-pairiím po přeslici o způsobu nástupnictví v hodnosti vévody a paira. Jediné slovo obtíž rozetne. K úřadu paira je povolán nejen obdarovaný, ale s ním jedním a týmž povoláním i všichni jeho mužští potomci do nekonečna, dokud a pokud rod trvá, kdežto ke všem ostatním úřadům, ať jsou jakékoli, je povolána jediná osoba a nikdo jiný s ní; a v tom je podstatný a přirozený rozdíl mezi úřadem paira a všemi ostatními úřady koruny i všemi jinými, ať jsou jakékoli, ve Francii bez jediné výjimky. Z toho neodvratně plyne, z práva odvozeného z povahy věci a potvrzeného zvyklostí všech dob až po dnešek, že právě toto první přijetí určuje pořadí starobylosti pro všechny, kdo jsou k němu tímto povoláním postupně povoláni, a následné přijetí každého z nich v něm nemůže způsobit žádné převrácení. Abychom se o tom přesvědčili, stačí si připomenout, co bylo vyloženo. Manifestace neboli uvedení pairů do jejich úřadu je to, co určovalo jejich starobylost dříve, než existovalo zřízení, registrace a registrující soud. Je to tedy, jak jsme viděli — abychom nic neopakovali —, to, co ji mělo určovat i později a co ji také vždy určovalo bez jediného opačného příkladu či nároku. Tím, že ji určuje pro obdarovaného, určuje ji v něm a skrze něho celému jeho potomstvu, povolanému spolu s ním, s ním uvedenému, uznanému a manifestovanému, způsobem stejně neměnným a pro tento úřad jedinečným, na rozdíl od všech ostatních, takže pro všechny postupné dědice téže pairie je vše dovršeno. Po splnění této podstatné věci zbývají každému dědici téže pairie ještě formality, avšak formality prosté, které jsou čímkoli, jen ne podstatou hodnosti, nýbrž věcmi čistě osobními, přidanými, měněnými a obměňovanými v různých dobách, aby se zjistilo, zda je dědic — pair po právu i ve skutečnosti nezávisle na tom všem — osobně způsobilý vykonávat její funkce. Proto přísaha, šetření o životě a mravech a ostatní formality, které jsou mu osobně uloženy, nemohou změnit jeho pořadí starobylosti, protože žádná z nich mu nepropůjčuje nic nového, všechny jsou toho neschopny a jsou přidány jen proto, aby se zajistilo důstojné vykonávání toho, co v jeho osobě nedostává nově, nýbrž co má v sobě podstatně a neodlučitelně. Taková je tedy zvláštní a jedinečná povaha hodnosti paira Francie, jejíž úřad je jeden a týž v celém povolaném potomstvu, a která proto nemůže změnit pořadí první starobylosti obdarovaného, z něhož vychází, na rozdíl od všech korunních úřadů a všech ostatních úřadů a hodnostářů ve Francii, ať jsou jakékoli, kteří, jelikož jsou k úřadu povoláni vždy jen jednotlivě, nutně mění pořadí starobylosti při každé změně osoby. Myslím, že jsem otázku vyložil tak zřejmě, že není třeba se u ní déle zdržovat. Sledujme nyní její rozhodnutí a vraťme se k ediktu.

Několik dní tak vzrušené doby uplynulo v nečinnosti, protože se přerušila králova práce s kancléřem. Snažil jsem se toho volna u kancléře využít; a protože místní odloučení a jeho zaměstnání, o nichž jsem se zmínil jinde, činily styk nepohodlným, napsal jsem mu z Marly 11. května tento dopis. Abychom mu rozuměli, je třeba říci, že výroční zádušní mše za Ludvíka XIII. se každoročně konala v Saint-Denis, jako se koná dosud, a že jsem na ní po příkladu svého otce nikdy nechyběl.7 Toho roku byla posunuta na 13. května, protože na 14., její přirozený den, připadlo Nanebevstoupení.

„Nikdy, pane, mi výročí zesnulého krále nepřišlo tak nevhod, ačkoli mě jednou přimělo překonat skutečnou horečku, podruhé začínající spalničky a potřetí docela otevřenou ránu na paži. Tentokrát musí dobrodinec opět zvítězit nad dobrodiním a do Saint-Denis ponesu srdce rozříznuté a bušící. Toto poslední násilí na sobě pocítím neméně bolestně, ale je to hold až příliš právem náležitý. Kdybych dal na sebe, odjel bych zítra pozdě a zastavil se ve Versailles; ale nedůvěřuji náhodám, které všechno prozradí, a než přijde čtvrtek, odvažuji se Vás požádat o čtyři řádky o smrti či o životě, zítra večer, abych buď děkoval Bohu, nebo žádal na svém pánovi spravedlnost vůči jeho synovi. Zachraňte nám především korunovaci, naše nejcitlivější nitro; potom pamatujte, aby návrh prošel s co nejvíce mými poznámkami; deinde na bod o zasedání otců a synů současně i v nepřítomnosti jednoho z nich; konečně na mou vlastní věc, k níž máte dopis určený k předložení, rozbor onoho spisu určený k předložení a konečně i vysvětlení k obojímu, rovněž určená k předložení — neboť spis sám by byl příliš dlouhý, aby se mohl ukázat —, a druhý dopis jako doplněk spisu. Pamatujte také laskavě, že má věc závisí na královské autoritě, kterou jsem získal na svou stranu úvahou, jež je sama o sobě pravdivá a kterou soudce nebude pokládat za věci cizí, ačkoli jí cizí je, nýbrž za jediný důvod rozhodnutí; a nezapomeňte, že sám věříte, že kdyby se proti mně tvrdošíjně trvalo, náhrada pro mne v mém druhém synovi sice nemusí být pokládána za něco, v co lze pevně doufat, ale nesmí být ani pokládána za chiméru, kterou se nelze odvážit navrhnout. Nebylo by po tom všem troufalostí připomínat Vám Chaulnes v novém zřízení8 — z Vašeho přátelství, nikoli z Vašeho vlastního přesvědčení? Odpusťte mi, pane, všechna tato opakování, Vy, který znáte a ovládáte až příliš dobře všechny body, jež zde řadím podle svého přání jedny před druhé v pořadí, v jakém jsem je uvedl. Zítřejší termín (rozhodující práce s králem) mě naplňuje mrazením i potem. Za svou duši říkám se vší odevzdaností, jaké jsem schopen, své In manus Bohu,9 a říkám je Vám, pane, za tuto hodnost, nejdražší a nejcennější kostru ze všech statků, které mám ze štědrosti králů. Konečně nezbývá než se odevzdat vůli Boží, Vašim pádným a živým úvahám, působení milosti nebo přirozenosti a, ať se stane cokoli, vděčnosti a oddanosti k Vám, pane, o nichž mi tyto jedinečné příležitosti dávají pocítit, že mohou proniknout, je-li to možné, hlouběji než srdce. Co se týče tajemství, je, pane, a bude naprosté.“

Hned po odchodu od krále, nazítří 12., mi kancléř napsal tento lístek: „Ještě dnes Vás nemohu vysvobodit z předpeklí, pane. Snášejte své temnoty ještě několik dní; ale snášejte je s nadějí, že z nich brzy vyjdete s prospěchem; a jestliže se Vám slunce nebude zdát tak příznivé, jak byste si přál, budete se mýlit, nemýlím-li se, a velmi se mýlit. Jsem Váš, pane, ale pod podmínkou, že se v ničem mýlit nebudete.“

O dva dny později, tedy v sobotu, jsem se vracel do Marly přes Versailles, kde jsem se s kancléřem v klidu sešel. Tam jsem se dozvěděl, že ho můj spis o králově autoritě přivedl zpět k mému stanovisku a že pořadí bude určeno přijetím obdarovaného, a už ne registrací listin; tak jsem, poté co jsem svou při prohrál s důvody pro mne nepřemožitelnými, které nedokázaly ani zapůsobit, ani nalézt odpověď, vyhrál ji s jinými, k projednávané věci zcela nepatřičnými, které však pohnuly prvním hybatelem soudce; a hle, k čemu je dobré být dobře zpraven a dobře obsloužen. Poděkoval jsem tisíckrát kancléři, který rozhovor touto zprávou zahájil, patrně aby mě uklidnil ohledně zbytku, a neobešlo se to bez úvah o pohnutkách rozsudků. Pak mi řekl, že dvojí zasedání otce a syna, i společně, nakonec po velkých debatách prošlo s ohledem na novou milost pro potomstvo legitimovaných. I tento bod mě potěšil. Jed byl až na konci, chci říci bod o korunovaci, na němž podle kancléřova ujištění ze všech sil trval, ale marně; král setrval pevně jedině z ohledu na levobočky. Tu jsem dobře pocítil, že jde o věc rozhodnutou a bez jakékoli naděje na zvrat, a po prvních výbuších, které jsem nedokázal zadržet, jsem se ve zbytku ovládl, abych se vyhnul nesnesitelným domluvám v té věci. Když jsem se dozvěděl, že články o dědění po přeslici, o právních nástupcích atd., články o substituci a o zpětném výkupu mužskými potomky, jak jsme je navrhli, i Chaulnes byly rozhodnuty příznivě, vyptal jsem se na důvody, proč nařízení stále zůstává tajné. Kancléř se mi přiznal, že žádný neuhodne, protože viděl věc už desetkrát připravenou k vyhlášení, leda že by král snad zamýšlel ukázat tento návrh vévodovi du Maine dřív, než bude prohlášen, aby v něm mohl ještě něco změnit, kdyby v něm ten milý syn našel ještě něco k přání. Už to mi způsobilo velké starosti kvůli tomu mála dobrého, co v něm bylo. Naléhal jsem na kancléře, aby tu věc dokončil, jakmile k tomu uvidí sebemenší příležitost; a vrátil jsem se do Marly, zdrcen korunovací, v silném podezření ohledně dvojího zasedání a klidný, pokud jde o mou vlastní věc, z důvodu, který mi ji dal vyhrát poté, co jsem ji prohrál.

Když jsem přijel do Marly, nemohl jsem se zdržet, abych nesvěřil vévodovi z Beauvilliers, o jehož hluboké mlčenlivosti jsem věděl, tajemství, které mu mělo způsobit tolik radosti. Už ležel. Odhrnul jsem mu závěs postele a řekl jsem mu pod tajemstvím, jímž jsem si u něho byl tak jist, že jeho synovec bude učiněn vévodou a pairem. Zachvěl se radostí. Zdálo se mi, že ho naplňuje radost z mé radosti i z podílu, který jsem měl na věci, po níž tolik toužil, ale o jejíž chabé opodstatněnosti věděl stejně dobře jako já, jak mi to často přiznal předtím i potom. Nic dalšího, co se ho tak bezprostředně netýkalo, jsem mu svěřit nechtěl a šel jsem napsat paní ze Saint-Simon, která byla ještě v Paříži. Hned nazítří ráno poslala prosit vévodkyni z Chevreuse, naši velmi blízkou sousedku, aby k ní přišla. Naplnila ji nejcitlivější radostí a nejživější vděčností ke mně, když jí sdělila splnění jejích nejvyšších přání, pod úplným tajemstvím, s výjimkou vévody z Chevreuse, který jí neprodleně přišel projevit totéž.

Mezitím se o nařízení začalo proslýchat. Měl jsem z toho obavy kvůli věci samé a ještě víc kvůli svému vlastnímu postavení u kancléře; ale král mluvil s d’Antinem a ten s jinými, jak jsme si vzápětí ověřili. Načež velký rozruch Matignonův10 a celé jeho družiny. Sňatek jeho jediného, nesmírně bohatého syna s dcerou prince z Rohanu byl dohodnut pod podmínkou, že se stane vévodou z Estouteville, a Rohanové pro to nešetřili sil. Obával jsem se této nepříjemnosti tím víc, že se 17. května nic neprohlásilo, ačkoli kancléř s králem znovu pracoval, a podle toho, co mi řekl, naposledy. Neklid mě přiměl napsat mu z Marly do Versailles tento lístek: „Zůstal jste, pane, čtvrt hodiny sám s králem po radě, a nezůstal jste na další, odpolední, která trvala hodinu a půl a překazila hon, psy i nešpory. Státní záležitosti ctím a odvracím od nich mysl; ty ostatní, které měly být dnes prohlášeny, mě svým mlčením trápí. Že by paní z Ventadour byla včera všechno zmátla se svým nesmyslným Estoutevillem, nebo chce král, aby se registrace provedla pro obecnou část dřív, než se cokoli prohlásí? Zkrátka, pane, změnilo se něco zcela nebo zčásti, a bude se toto věčné předpeklí vzývat stále znovu? Odpusťte mi, prosím, všechny tyto otázky; ale vězte, prosím, že pan z La Rocheguyon a páni z Cheverny a z Gamaches mi dnes mluvili o nařízení, které je těsně před vyhlášením, aby učinilo přítrž všem nárokům, a o d’Antinovi v závěsu, na což jsem odpověděl s přirozenou nevědomostí. Někdo však přece musel promluvit, a lichotím si, že mi dobře věříte, že jsem to nebyl já. Nikdo nemluví o podrobnostech, jen o věci zhruba. Zítra po obědě jedu do Paříže a budu na mučidlech, nesmilujete-li se nade mnou čtyřmi řádky. Připravuji se na všechno a jsem Váš, pane, se vší možnou oddaností.“

Lístek mi byl ihned vrácen s touto odpovědí na protější straně listu.

„Buďte klidný, pane, vše je odloženo na úterý. Co se dnes změnilo, je málo. Velké zásady trvají stále: nic z toho, co zahrnujete do odkladu, do něho nespadá. Je třeba se rozhodnout. Chce se a nechce se, a to je vše. Neznám předmět, podrobnosti ani výsledek rady, o které mluvíte, pane. Nedivím se, že Vám ti pánové řekli, co Vám řekli. Je to až příliš veřejné. Podstatné je, aby se nevědělo o podrobnostech, neboť ty by nepochybně urazily stejně, jako je celek lhostejný. Jsem zcela Váš, pane.“

Mimochodem budiž řečeno, že kurýr z Anglie, který přijel během králova oběda a po kancléřově odjezdu, způsobil, že se rada sešla znovu bez něho; král mu pak na příští radě dal přečíst depeši i odpověď. Taková byla nepohodlnost Marly.

Onen 17. den byla neděle, den státní rady. Pondělí jsem prožil v neklidu kvůli tomu mála, co mi kancléř napsal, že se změnilo. Jeho řeč mě naučila, že málo je v této věci mnoho. V úterý 19., v den finanční rady a první po nedělní radě, dokončila edikt čtvrthodina kancléřova rozhovoru s králem mezi čtyřma očima. Kancléř ho dal hned nato ve Versailles vyhotovit v náležité formě, zapečetil ho a poslal do parlamentu, kde byl registrován pozítří, ve čtvrtek 21. května. Zašel jsem za kancléřem do Versailles a dozvěděl se od něho, že to málo, co mi napsal, že bylo vypuštěno, bylo: dvojí zasedání pairů, kteří se své pairie vzdali, a Chaulnes; že král, poté co obojí povolil, se nakonec nedokázal odhodlat k dvojímu zasedání, a že ačkoli už měl o Chaulnes vyslovit slovo, jak to s kancléřem rozhodl, odbyl to řečmi a jistou nadějí, aniž se dal přesvědčit, aby to hned provedl. Poslední kancléřův lístek ve mně vzbudil pochybnosti o dvojím zasedání; byl jsem na to připraven. Nebyl jsem připraven na neurčitý odklad Chaulnes a mrzelo mě to tím víc, čím víc jsem s tím počítal a čím víc radosti jsem z toho způsobil panu z Beauvilliers a skrze paní ze Saint-Simon panu a paní z Chevreuse. Dohody pana z Chevreuse ho nejednou přišly draho. Kdyby byl v Marly, byla by jeho věc jistě vyřízena, jak jsem mu to také dovedl důrazně vytknout. Neručím za to, že mu toto zklamání na poslední chvíli11 nevysloužila králova nevole nad jeho nepřítomnostmi. Jisté je, že od chvíle, kdy byla věc při práci s kancléřem povolena, už nekolísala; ale král se kochal tím, že tuto nejistotu protahoval a nechal ji trvat několik měsíců. Edikt způsobil jako obvykle rozruch a byl námětem hovorů, jako bývají věci nové; ztráceli jsme na něm příliš, abychom byli spokojeni, získávali jsme na něm příliš, abychom dávali najevo nelibost, a ve věci, která se tak osobně týkala krále a byla hotová, jsme zvolili moudré chování střízlivé, skromné a skoupé na řeči, ba i na odpovědi. Kancléř, nadmíru spokojený se svým ediktem, shledával, že bych měl být spokojen i já, protože jsem na něm vyhrával dva procesy společné a jeden vlastní; ale žádný zisk mi nemohl vynahradit první dva články. Edikt má v rukou každý,12 proto jsem ho mezi Doklady vynechal.

Šel jsem d’Antinovi blahopřát. Nevím, zda na něho změna tváře dvora po Monseigneurově smrti ve vztahu ke mně nějak zapůsobila, ale ačkoli se mnou od samého počátku té záležitosti mluvil se zdvořilostí, jež hraničila s úctou, při této návštěvě mě jí přímo zahrnul. Neotálel využít milosti, kterou si tak obratně dokázal zjednat. Byl registrován a přijat v parlamentu týž den, 5. června. Potom uspořádal u sebe velký oběd, na který bylo pozváno jen asi patnáct osob, muži a ženy z jeho rodiny nebo z jeho nejdůvěrnějších přátel. Charost a já jsme byli jediní dva cizí, a Charost s ním přitom odjakživa žil ve vojsku. Mně, jak bylo vidět, k tomu s ním chybělo všechno. Nespokojil se s tím, že mě dal pozvat u mne doma a že mě sám pozval v salonu v Marly; naléhal na mne ještě v parlamentu, během občerstvení v bufetu, tak usilovně, že nebylo možné se tomu vyhnout. Prokazoval mi při hostině a ve svém domě pocty s neobyčejnou pozorností; a když jsem se vrátil do Marly, snadno jsem podle laskavostí, které se mi král snažil projevit, poznal, že jsem se mu zalíbil tím, že jsem na tom obědě byl. Oblíbenec položil své vévodství-pairii na svůj statek Antin. Jako hbitý a jemný dvořan prohlásil, že toto jméno je pro něho příliš šťastné, aby je měnil. Mohl dodat, ač byl zcela jiného původu než oblíbenec Jindřicha III., že jméno Épernon, které ten učinil tak velkým a slavným, by pro něho i jeho potomky bylo příliš těžké udržet.13 Dopustil se kousku neprozíravosti, jaký nemá obdoby ani mezi Gaskoňci: odvážil se požádat maršála z Boufflers, aby byl jedním z jeho svědků.14 Maršála to urazilo, aniž se odvážil odmítnout věc, která se neodmítá, ale nechtěl podepsat obvyklé formulářové svědectví, které mu přinesli. Sepsal vlastní a ukázal mi je, abych mu řekl svůj názor. Obdivoval jsem na něm, jak ctnost dokáže nahradit všechno. Bez čehokoli hrubého se v něm nedopustil žádné lži; a vždycky jsem si přál mít z něho opis, tak se mi líbilo.

Matignon byl zoufalý. Vbil si do hlavy chiméru Estouteville, kterou doufal uskutečnit sňatkem svého syna s dcerou prince z Rohanu; bláznivější chiméry nebylo, a spokojím se s tímto slovem, protože o ní byla řeč jen v jejich plánu. Jen kvůli tomu se pustil do velkého procesu proti vévodkyni z Luynes. Prohrál jej, aniž ztratil svůj záměr ze zřetele; a vstoupil do jednání o smír, aby mu statek Estouteville zůstal, a to za draze zaplacenou shovívavost. Právě tato záležitost, blízko uzavření, zdržela pana z Chevreuse od cesty do Marly. Tímto smírem nám chystal proces, kterému edikt uťal kořeny, ale byl přítelem chimér tohoto druhu a v tom smíru nacházel velký zisk. Jeho obvyklá liknavost a jeho požadavky, podle Matignonova soudu přemrštěné, věc protahovaly, ale ani jeden z nich ji nechtěl přerušit, jeden ze zištnosti, druhý z ctižádosti; oba doufali, že toho druhého přivedou ke svému stanovisku. Při těchto vyjednáváních věc vázla až do doby ediktu a byla uzavřena a podepsána teprve dva dny před jeho vyhlášením. Pan z Chevreuse, zpravený d’Antinem, tehdy dobře viděl, že už není času nazbyt; a Matignon, nadšen, že má konečně Estouteville, a laciněji, než doufal, pospíšil si věc dokončit. Tři dny po podpisu se dozvěděl o ediktu a jeho obsahu, který mu bral veškerou naději na jediné využití Estouteville, kvůli němuž se o ně tak draze dohodl. Tu tedy spustil křik. Tvrdil, že vévoda z Chevreuse spěchal tak náhle s uzavřením jen ze strachu, že po ediktu by už bylo pozdě, a že on sám byl krutě poškozen ve věci, kterou uzavřel jen kvůli cíli panu z Chevreuse známému, a o němž pan z Chevreuse v době uzavření věděl, že už nemůže být dosažen. Pan z Chevreuse, jako vždy klidný, moudrý a chladný, nechal ho křičet a tvrdil ze své strany, že Matignon na tom ještě finančně vydělal to, co on sám ochotně obětoval míru a svému klidu. Rohanové, zklamaní ve svých nadějích, vzali zpět své slovo, které bylo dáno jen pro případ úspěchu oné chiméry; a protože se styděli, že tak veřejně hájili Matignonův zájem proti panu z Chevreuse, s nímž byli tak blízce spřízněni, v procesu, který Matignon prohrál, nechtěli se do jeho stížností plést. Tak pevně založená pověst pana z Chevreuse oslabila všechno, co chtěl Matignon říkat, a nesmírné bohatství, které tento získal z Chamillartovy bezvýhradné přátelské oddanosti, učinilo svět k jeho nezdaru velmi nemilosrdným.

Měsíc po registraci ediktu mi kancléř vzkázal, že by rád se mnou pohovořil o návštěvě, kterou přijal od vévody z La Rocheguyon. Ten si mu trpce stěžoval jménem pana z La Rochefoucauld i svým vlastním na rozhodnutí, které edikt v naší otázce přednosti učinil v můj prospěch, a sdělil mu, že o tom zamýšlejí mluvit s králem. Kancléř mu namítl rozsudky ve věcech Bouillon a La Meilleraye, vynesené na lit de justice, nedávný edikt a králův záměr rozhodnout v něm tento proces spolu se všemi ostatními. La Rocheguyon trval na svém. Kancléř se kryl, ale netajil před ním, že stav otázky zná. Onen, v úmyslu vytěžit z toho aspoň něco, nadhodil cosi, co směřovalo k téže úpravě, jaká platí mezi vévody z Uzès a z La Trémoille — věc nesmyslná, protože naši otcové nebyli učiněni zvlášť vévody a potom pairy jako otcové pánů z Uzès a z La Trémoille. Skončil tím, že trval na svém, a nabídl spisy, které dá připravit. Kancléř mu řekl, že je to na něm, a zdvořile ho vyprovodil. Věc tehdy zůstala při tom. Její pokračování, které panu z La Rocheguyon nevyšlo, uvidíme v pravý čas. Ale tato záležitost, jež přišla po smrti vévodkyně z Villeroy, úplně ochladila přátelství a úzký styk, které dosud trvaly mezi vévody z Villeroy, z La Rocheguyon a mnou. Styk se postupně omezil na obvyklou společenskou slušnost a u toho už zůstal až do jejich smrti o dlouhá léta později. Pan z Luxembourgu15 sehrál při příležitosti ediktu úlohu, kterou by si s trochou ducha nebo paměti byl ušetřil. Viděli jsme, že návrh, který posloužil za základ ediktu, vypracoval první prezident Harlay ve shodě s d’Aguesseauem, pozdějším kancléřem, a s nynějším kancléřem, tehdy státním sekretářem a generálním kontrolorem; že Harlay byl rádcem, přítelem, abych neřekl zaprodanou duší maršála z Luxembourgu, a to tak, že se zostudil křiklavou a veřejnou stranickostí, jejíž nejbezohlednější nespravedlnosti nás donutily žádat o jeho vyloučení pro podjatost; konečně že maršál z Luxembourgu, jemuž byl tento návrh s královým svolením sdělen v tom, co se ho týkalo, stejně jako panu z Chevreuse, s ním plně souhlasil, a neučinil tak, aniž si dobře prověřil svou při, a ne bez rady prvního prezidenta Harlaye. Maršál z Luxembourgu žil se svým synem v neobyčejné jednotě a důvěře, kterou mu syn plně oplácel, a tato důvěrnost nebyla nikomu neznámá. Syn se tedy o návrhu dozvěděl zároveň se svým otcem a s vévodou z Chevreuse, svým tchánem, který s nimi byl v nejdůvěrnějším spojení a byl jejich rádcem. Syn měl v tom, co se jich v návrhu týkalo, týž zájem jako otec a jeho souhlas byl dán spolu s otcovým. Když byl edikt rozhodnut, byl syn v Rouenu. Došlo tam k nepokojům kvůli obilí. Courson,16 intendant v Rouenu, syn Bâvillův, měl veškerou jeho povýšenost a tvrdost, ale nic dalšího si od něho nevzal. Byl to hlupák, surovec, nevzdělanec, lenoch, pyšný, drzý spoléháním na otcův vliv a oporu, a především neobyčejně chamtivý. Tyto vlastnosti, z nichž neměl rozum zakrýt ani jednu, proti němu poštvaly celou provincii. Nedostatek obilí, který se ukázal jako umělý a byl odhalen, vzbouřil město; to se přesvědčilo, že Courson vyvolává krajní drahotu, aby na ní vydělal, a dohnáno do krajnosti jeho chováním stejně jako jeho činy, a když se mu nejednou docela nedostalo chleba, obrátilo se nakonec proti němu a bylo by ho ukamenovalo, kdyby neutekl z domu; pronásledován stále ulicemi, utekl nakonec k prvnímu prezidentovi. Voysin a jeho žena, přátelé pana z Luxembourgu už z Flander, se chopili této příležitosti, aby mu zjednali svolení, které se guvernérům provincií dávalo tak zřídka, odjet tam vykonávat svůj úřad. Voysin, v prvním rozkvětu svého postavení a přízně, je snadno získal. Pan z Luxembourgu se tam patrně cítil dobře, nebo chtěl krále přivyknout tomu, že ho vidí v Normandii i bez nutnosti; zůstal tam tedy i poté, co bylo vše uklidněno, což se podařilo jen tím, že se skutečně postaralo o obilí a že se Rouenu i provincii odňal tak nenáviděný intendant. Jiný by byl přinejmenším vyhnán, od té doby co talár chrání před každým jiným trestem; ale syn Bâvillův měl zvláštní výsadu pustošit a plenit provincii za provincií. Poslali ho do Bordeaux, kde se s ním znovu setkáme.

Je třeba si ještě připomenout, že když d’Antin zahájil svou při, přidal se k nám pan z Luxembourgu proti němu, a že zároveň proti nám obnovil svou vlastní, kterou nechal dlouho spát, což byla současně podivná rozpolcenost. Když byl edikt rozhodnut, kancléř, zamilovaný do svého díla a toužící učinit je co nejvíce přijatelným pro všechny, připomněl králi souhlas, který dal zesnulý pan z Luxembourgu k návrhu, jenž ve vztahu k němu obsahoval přesně totéž ustanovení jako edikt, a na tomto základě mu navrhl, aby mu dovolil napsat o tom synovi. Nedal se odradit odmítnutím, kterého se mu dostalo, po několika dnech se k tomu vrátil a prosadil to. Napsal tedy panu z Luxembourgu co nejzdvořileji, aby ho pohnul k dobrému přijetí rozhodnutí, které kdysi schválil jeho otec i on sám. Osm nebo deset dní zůstal bez odpovědi. Král, netrpělivý, aby se dozvěděl, jak to pan z Luxembourgu přijal, a který tuto výměnu dopisů dovolil jen nerad, se urazil zdržením odpovědi a nařídil kancléři, aby napsal znovu, a to úsečně. Kancléř, rozmrzelý z výtky, kterou mu to vyneslo od krále, poslechl velmi přesně. Pana z Luxembourgu, kterého první dopis velmi překvapil a uvedl do takových rozpaků ohledně odpovědi, že ji tak dlouho neodeslal, uvedla do mnohem větších rozpaků opětovná výzva a tón, v jakém ji shledal psanou. Odpovědět však musel, ale strávil ještě pět nebo šest dní skládáním dopisu plného zmatených řečí a malicherných důvodů. Kancléře to dotklo do živého. Jeho promrhaná zdvořilost, výsledek zcela opačný, než o jakém nepochyboval, a výtka krále, který se na něho rozzlobil kvůli zbytečnému sdělení, jež dopadlo tak špatně, uvedly pána i ministra do špatné nálady. Král chtěl, aby kancléř odpověděl tvrdě, a ten neměl žádné potíže tento rozkaz splnit. Pan z Luxembourgu, který byl bez jakéhokoli ducha, ale velmi pyšný a nadmíru citlivý, byl rozhořčen; neodvážil se odpovědět stejným tónem. Jeho zlost se zdvojnásobila, když uviděl edikt se svým jménem uvnitř a svou při podle svého soudu prohranou. Svět nesoudil stejně; souhlas jeho otce, s nímž jeho vážnost poklesla, vyvolal nepříjemné srovnání, a soudilo se, že má štěstí, když takto vyvázl ze špatného procesu, který ho mohl stát jeho hodnost vévody a paira z Piney a srazit ho na jeho vlastní hodnost verifikovaného vévody. Monseigneurova smrt ho dokonale připravila o jeho vážnost. Viděli jsme jinde, při příležitosti hluku, s nímž paní princezna de Conti propustila slečnu Choinovou, jak úzce byli otec i syn spjati v kabale s ní i s Clermontem, jejím milencem, který byl kvůli tomu zničen.17 Toto spojení, které stále trvalo, zasvětilo pana z Luxembourgu do všeho u Monseigneura, za jehož vlády si mohl slibovat mnoho; byl ještě v prvním zármutku ze ztráty všech svých nadějí, když ho tento edikt dorazil.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Saint-Simon se zde vrací k jádru svého sporu o přednost s panem z La Rochefoucauld, který měl rozhodnout chystaný královský edikt o vévodstvích-pairiích (1711): zda pořadí pairů určuje datum registrace zřizovacích listin v parlamentu, nebo datum prvního přijetí nového paira v parlamentu.↩

  2. Vysvětlivka: Jindřich III. roku 1576 stanovil, že princové krve mají jako pairové přednost před všemi ostatními pairy bez ohledu na stáří jejich pairií.↩

  3. Vysvětlivka: Zřeknutí Filipa V. práv na francouzský trůn a vévodů z Berry a z Orléans práv na trůn španělský byla zapsána v pařížském parlamentu za účasti pairů 15. března 1713; Saint-Simon tu tedy zmiňuje událost pozdější než rok 1711, o němž vypráví. Velmistrem ceremonií byl tehdy Thomas Dreux, markýz z Brézé, Chamillartův zeť, kterého Saint-Simon pro jeho úřednický původ nazývá měšťákem.↩

  4. Poznámka vydavatelů (edice 1856): O biskupech-pairech a vůbec o pairiích viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 9).↩

  5. Vysvětlivka: Dvanáct starých pairů Francie: šest světských (vévodové burgundský, normandský a akvitánský, hrabata flanderský, champagneský a toulouský) a šest duchovních (arcibiskup remešský a biskupové z Laonu, Langres, Beauvais, Châlons a Noyonu).↩

  6. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon chce říci, že námitka, o níž bude mluvit, je ještě méně podložená než nárok, o němž byla řeč v předchozí větě.↩

  7. Vysvětlivka: Ludvík XIII. zemřel 14. května 1643. Saint-Simonův otec Claude de Rouvroy (1607–1693) byl jeho oblíbencem a roku 1635 od něho dostal vévodství-pairii Saint-Simon; odtud v následujícím dopise „dobrodinec“ a „dobrodiní“.↩

  8. Vysvětlivka: Vévodství-pairie Chaulnes zaniklo roku 1698 smrtí bezdětného vévody z Chaulnes; statek přešel na vévodu z Chevreuse. Šlo o nové zřízení pro Chevreusova druhého syna Louise-Auguste d’Albert d’Ailly (1676–1744), synovce vévody z Beauvilliers (oba vévodové měli za manželky Colbertovy dcery); uskutečnilo se v říjnu 1711.↩

  9. Vysvětlivka: In manus tuas, Domine, commendo spiritum meum — „Do tvých rukou, Pane, poroučím svého ducha“ (Lk 23,46), poslední slova Kristova na kříži, užívaná jako modlitba umírajících.↩

  10. Vysvětlivka: Jacques Goyon, hrabě z Matignonu, bratr maršála z Matignonu a Chamillartův přítel. Usiloval o vévodský titul spojený s normandským statkem Estouteville, kdysi vévodstvím; jeho jediný syn se nakonec roku 1715 oženil s dědičkou knížat z Monaka a stal se vévodou z Valentinois.↩

  11. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Zklamání (vysvětlení výrazu tire-laisse).↩

  12. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz tento edikt ve sbírce Anciennes lois françaises od Isamberta, sv. XX, s. 565–569.↩

  13. Vysvětlivka: Jean-Louis de Nogaret de La Valette, vévoda z Épernonu (1554–1642), oblíbenec Jindřicha III. D’Antin se zprvu domáhal starého vévodství-pairie Épernon; král mu nakonec místo toho zřídil nové vévodství-pairii Antin (1711).↩

  14. Vysvětlivka: Před přijetím nového paira v parlamentu se konalo šetření o jeho životě a mravech; svědci podepisovali svědectví o jeho bezúhonnosti a katolické víře.↩

  15. Vysvětlivka: Pan z Luxembourgu je zde vévoda Charles-François-Frédéric de Montmorency-Luxembourg (1662–1726), syn maršála z Luxembourgu († 1695), zeť vévody z Chevreuse a guvernér Normandie.↩

  16. Vysvětlivka: Urbain-Guillaume de Lamoignon de Courson, intendant v Rouenu a potom v Bordeaux, syn Nicolase de Lamoignon de Bâville (1648–1724), proslulého intendanta Languedocu.↩

  17. Vysvětlivka: Clermont z větve Chattes, praporečník gardové jízdy, se z vypočítavosti ucházel o slečnu Choinovou; když princezna de Conti roku 1694 odhalila jejich korespondenci, propustila ji ze svého domu a Clermont musel opustit dvůr i armádu. Saint-Simon to vylíčil v Dílu I.↩