Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom devátý (1711)

Kapitola desátá

Projednávání návrhu nařízení mezi kancléřem a mnou. — Nehorázná a ctižádostivá šalba prvního prezidenta Harlaye. — Výrok prvního maršála z Villeroy. — Prosazuji, aby edikt zahrnul i verifikované vévody. — Přátelství mě získává pro nové listiny pro Chaulnes a kancléř se k nim ochotně přiklání. — S námahou ho v tom udržuji, když ho sofismata vévody z Chevreuse začnou dráždit. — Kancléř pracuje na nařízení sám s králem. — Jeho nechuť k vévodům a její příčina. — Ničemnost prvního prezidenta Harlaye ohledně korunovace a rozmnožování levobočků. — Navrhuji velmi chabou náhradu dvojího místa pro pairy, kteří se vzdali hodnosti. — Král, jedině kvůli své autoritě, nakloněn panu z La Rochefoucauld proti mně. — Chaulnes rozjeto. — Spis opírající se výhradně o královu autoritu, který mi vynese přednost před panem z La Rochefoucauld. — Nedostatek holdu; vysvětlení a nutnost tohoto aktu. — Střídání nařízené do rozsudku a zahájené losováním. — Proslulá předběžná rozhodnutí krále ve prospěch pana ze Saint-Simon. — Zvláštní počínání mezi vévody ze Saint-Simon a z La Rochefoucauld při přijetí prvního z nich do parlamentu a po něm. — Další zcela nedávné předběžné rozhodnutí krále ve prospěch pana ze Saint-Simon. — Králova autorita nakloněna panu ze Saint-Simon. — Divoká registrace listin o zřízení La Rochefoucauld. — Dopisy pana vévody ze Saint-Simon panu kancléři; pana kancléře panu vévodovi ze Saint-Simon; pana vévody ze Saint-Simon panu kancléři. — Objasnění některých míst mých dopisů. — Zajímavá anekdota o registraci La Rochefoucauld.

Tehdy jsme se kancléř a já dostali k důkladnému rozboru onoho starého návrhu prvního prezidenta Harlaye, který jsem si opsal a opatřil poznámkami a který měl posloužit za základ nařízení, jež se mělo vydat. První článek se stal prvním předmětem sporu: byl to článek o princích krve, mlhavý, nepatřičný a neříkající nic. Právě proto jsem se obával, že by v něm bylo skryté schválení uzurpací vůči nám, o jejichž počtu a nespravedlnosti se pan princ de Conti tak upřímně vyslovoval; a aniž jsem se o tom kancléři svěřil, trval jsem na tom, že článek, který nic neupravuje, protože v tom ohledu tehdy nebylo co rozhodovat, je zbytečný, a tím samým i neslušný. Kancléř mi odpověděl, že když se nutně musí mluvit o legitimovaných, nelze mlčením pominout legitimní. Tuto nutnost jsem neviděl. O princích krve nešlo vůbec: nebylo pro ně co potvrzovat jako pro levobočky, když už se chtělo této příležitosti k tomu využít; ale tato slušnost nemluvit o těch druhých, aniž by byli nejprve zmíněni ti první, se kancléři zdála rozhodujícím důvodem. Protože tento první článek ve skutečnosti nic nestanovil, příliš jsem na svém netrval; zkusil jsem však dosáhnout vypuštění druhého, který obsahoval potvrzení, o němž jsem právě mluvil, a s nímž by první padl sám od sebe. Ale kancléř, pevný ve své zásadě, že právě tento článek bude lžící na boty celého nařízení, mi vzal veškerou naději, že by mohl být vypuštěn, a obrátil jsem se k tomu, abych ho dal sestavit tak, aby přinejmenším nedodával novou sílu tomu, co bylo pro levobočky učiněno, a aby potvrzení, když už se tomu nedalo vyhnout, bylo co nejprostší a co nejoslabenější. Třetí článek poskytl hojnou látku. Harlay tímto návrhem myslel jen na svou ctižádost. Měl opakovaně dané slovo, že se stane kancléřem za své dobré služby levobočkům. Lesk pana z Luxembourgu, podporovaného plnou přízní pana z Chevreuse, ho oslnil natolik, že se dopustil onoho stranického jednání, pro něž byl v tomto sporu o přednost odmítnut jako podjatý a pro něž jsme se s ním všichni otevřeně rozešli. Byl tehdy v největším rozkolu, v němž se vévoda z La Rochefoucauld projevoval jako jeden z nejrozhořčenějších. Harlay se ho pro pečeti obával a chtěl si ho znovu získat touž cestou, která ho od něho odvrátila. Byl dobře obeznámen s otázkou přednosti, která byla mezi ním a mnou, a aniž dal najevo, že na ni myslí, sestavil tento třetí článek tak, aby mě uškrtil, aniž bych se toho obával, a aby se tím s panem z La Rochefoucauld usmířil. Protože tento článek byl předmětem různých kroků, k nimž se bude třeba vrátit nejednou, přejdu k ostatním, aniž bych se u tohoto nyní zdržoval, leda u toho, co se mě zvlášť netýká.

Shledával jsem spravedlivým, aby vévodství byla verifikována jen v Paříži, soudním dvoře pairů a prvním ze všech parlamentů; proto jsem, aniž bych měl sebemenší vztah k Brancasům, navrhl to, co je vidět v poznámce k tomuto článku. Ale protože se věci s králem upravovaly mnohem víc podle záliby než podle zásad, nechalo se to stranou, jakmile přestalo jít o registraci, jak se uvidí v dalším. Věk obsažený v tomto článku vyvolal velký spor mezi kancléřem a mnou. Přijetí pairů mu nikdy podrobeno nebylo; nemohl jsem snést, aby mu podrobeno bylo, a to jen proto, aby to posloužilo za stupeň k vyznačení levobočků a princů krve nad nimi, kteří přes všechny své uzurpace nemohou popřít, že do parlamentu vstupují jen jako pairové a přes všechna svá vyznamenání jako pairové stejní jako všichni ostatní. Důvod věku u právníků, který nemá s pairy nic společného, jsem rozvinul v celé jeho síle.

Neštěstí bylo, že ten, proti němuž jsem se přel, byl soudcem i stranou. Muž zákona, soudce, kterého v něm tento rozdíl zraňoval, cítil, že je v postavení, kdy jej může zničit; dobře si dal pozor, aby tak příznivou příležitost nepromeškal, a když už nemohl dosáhnout víc, aby pairy co do věku postavil na roveň soudcům.

Starý maršál z Villeroy1 říkával s obdivuhodným rozumem, že by pro sebe raději měl za prvního ministra svého nepřítele, ale muže urozeného, než měšťáka, který by byl jeho přítelem. Já jsem se zde ocitl právě v tomto případě.

Kancléř, který mě chtěl od toho odvrátit, se co nejvíc opíral o nepatřičnost, a někdy i nevýhodu toho, aby někdo mohl hlasovat v nejdůležitějších věcech dříve, než dosáhne věku, který je moudře předepsán k tomu, aby mohl nakládat se svými vlastními soukromými záležitostmi. Namítl jsem krajní řídkost těchto příležitostí k soudění pro pairy a neustálé užívání prominutí věku u soudců, kteří soudí každý den svého života. Marně jsem se dovolával nespravedlnosti nerovnosti vůči princům krve a levobočkům a úplné rovnosti se soudci, do té doby neslýchané; mluvil jsem k hluchému zahalenému do svého taláru, který mu byl dražší než spravedlnost, rozum či přátelství, a bylo třeba přejít k dalším článkům.

Se čtvrtým a pátým, které se týkaly právních nástupců a vévodství po přeslici, jsem byl brzy hotov. Byla to za ty tři první velmi skrovná náhrada, ale opak by byl v tak nešťastné době velmi škodlivý; a jestliže jsme na tom nic nezískali, byli jsme aspoň chráněni před tím, abychom na tom tratili. Byla v nich výslovně uvedena jen slyšení pařížského parlamentu; obával jsem se následků opomenutí tohoto druhu, podle příkladu toho, které nás vinou tehdejších pairů posléze vyloučilo z rady stran. Dal jsem tedy, a bez obtíží, připojit radu, to jest písemná řízení, a k pařížskému parlamentu ostatní parlamenty.

Pak jsem se pokusil, aby se tím skoncovalo s hloupými obtížemi, které dělají některé jiné parlamenty ohledně způsobu vstupu na zasedání a odchodu z něho, a aby se připojilo slovo, které by je všechny vázalo ke způsobu, jímž pairové vstupují na zasedání a odcházejí z něho v pařížském parlamentu, nejstarším a vzoru všech ostatních. Ale tu se znovu ozval soudce se svým drahocenným talárem a odpověděl mi, že to jsou věci cizí látce, o niž v tomto nařízení jde, a že se král nemůže pouštět do takových malicherností — výraz velmi oblíbený u těch, kdo nemají co nepříjemného snášet. Tak jsem měl proti sobě ve věcech parlamentu muže taláru a ve věcech týkajících se princů krve či levobočků dvořana, a bojovat s ním bylo příliš nerovné. Tyto dva články a dva následující se nijak nedotýkaly princů krve, levobočků ani taláru. Byly to přesto ty důležité, aby se skoncovalo se všemi spory o přednost a abychom byli chráněni před přívaly přízně a nároků všeho druhu, které v hodnosti převracejí veškeré právo a veškerý pořádek; proto mi v nich kancléř také snadno vyhověl. Upravili jsme je tak výhodně, jak jsem chtěl, a ještě lépe, nejen pokud jde o právní nástupce, ale i o dcery, kde byl zeť vyloučen ze starobylosti tchánovy. To byly dva velké body. O šestém se velmi dlouho jednalo, ne kvůli kancléřovu rozmaru, ale pro obtížnost jeho povahy. Mé mínění bylo, že pouhá možnost substituce je nedostatečná u vévodů lhostejných, nerozumných nebo zadlužených, a mým záměrem bylo zachovat hodnost i její statek navždy všem povolaným, uchránit je před nedbalostí jejich předků až do vymření rodu a zároveň opatřit vévodům aspoň z čeho žít i při největším úpadku jejich majetku, s leskem jejich hodnosti, z jehož pevnosti by čerpali svou obživu. Je třeba říci ke cti kancléře, že na tyto úmysly dokonale přistoupil a že jen nepřekonatelné překážky provedení, plynoucí z obtíží věci samé, které nebylo možné vyřešit, zabránily substituci ze zákona již zřízením a omezily ji na pouhou možnost vévodů ji zřídit, které jsme dali co největší rozsah, aby se naplnily všechny úmysly, jež jsem právě vyložil. O sedmém článku se rovněž velmi dlouho jednalo. Chtěl jsem nižší sazbu; spravedlnost vyžadovala vyšší a podvolil jsem se. Kancléř šel dál než já, nesmí se mu ta čest upírat. Myslel jsem jen na prvního muže v pořadí dědické posloupnosti; kancléř sám od sebe rozšířil možnost nuceného vyplacení dcery na každého muže povolaného k hodnosti, každého v jeho pořadí, odmítnou-li to z nedbalosti nebo z nemožnosti dříve povolaní muži, což bylo rozšíření velmi výhodné pro zachování hodností v potomstvu obdarovaného. Osmý článek mezi námi dvěma prošel bez obtíží, až na to, že jsem se tak rozhodně postavil proti formě usnesení královské rady pro postoupení sporů o vévodské nároky parlamentu, že jsem dosáhl vypuštění této formy usnesení rady. Mým důvodem bylo, že soudci královské rady nejsou v těchto věcech příslušní. Devátý článek šel sám od sebe. Nárok na staré zřízení Piney byl předchozími články zaniklý. Pořadí jeho nového zřízení z roku 1662, učiněného pro zesnulého maršála z Luxembourgu, bylo stanoveno tímto článkem; a zároveň do něho bylo zahrnuto nové zřízení a nové pořadí d’Antinovo. To první bylo pohnutkou starého návrhu, to druhé jeho opětovného předložení. Článek obě tyto záležitosti ukončoval, a od té doby, co padl obludný rozsudek nespravedlivého Maisonse, o němž byla svého času řeč, bylo ožehavé dát soudně prohlásit Piney za zaniklé z prvního i druhého zřízení — což byla nicméně věc, které jsme se chystali věnovat veškerou péči, kdyby nás toho tohle nebylo zbavilo.

Až dosud šlo vůbec jen o pairy a starý návrh se nijak nezmiňoval o vévodech pouze verifikovaných, neboli dědičných, jak se jim nesprávně říká, neboť pairové jsou dědiční také. Spravedlnost, zostřená zájmem rodu paní ze Saint-Simon, mě přiměla na ně pomyslet, a to kvůli hlavě jejího rodu, jejímu bratranci, kvůli jejímu bratru a jejímu švagrovi, kteří byli všichni tři verifikovanými vévody. Navrhl jsem tedy kancléři, aby se na konec ediktu připojil článek, který by do něho zahrnul vévody pouze verifikované, nakolik toho byli schopni. Nedělal mi v tom žádné obtíže.

Když jsme se na tom všem dohodli, přešel jsem ke své vlastní věci, totiž ke starobylosti, která se měla stanovit buď podle data registrace listin, jak to proti mně tvrdil pan z La Rochefoucauld a jak to obsahoval starý návrh prvního prezidenta Harlaye, aby se mu zalíbil a znovu si ho přiblížil, anebo, jak jsem tvrdil já, podle data přijetí obdarovaného do parlamentu. Výklad důvodů obou stran odkládám na později, abych nepřerušoval souvislé vyprávění o nařízení. Zde stačí říci, že jsem kancléře přesvědčil o svém právu. Potom jsem otevřel to, co se týkalo pana z Chevreuse.

To byla jedna z velkých epizod. Starobylost Chevreuse z lotrinského zřízení nebyla to nejnaléhavější; Luynes byl starší. Naléhavým bodem bylo Chaulnes. To přestalo existovat od roku 1698, kdy zemřel poslední vévoda z Chaulnes; a vidam z Amiens2, druhý syn pana z Chevreuse, mezitím marně čekal a podle svého pana otce trpěl, a on s ním, velkou nespravedlností, aniž by se však ten či onen dosud odvážil soudně vystoupit, aby tuto hodnost převzal. Kancléř a já jsme se brzy shodli, že tento nárok nelze obhájit. Tu jsem mu řekl, že je to podstatná příležitost vzpomenout si na osobní přátelství, které mezi ním a panem z Chevreuse vždy bylo, a vybízel jsem ho, aby mu v této tak důležité věci posloužil a jeho druhému synovi vymohl nové listiny s novým pořadím. Kancléř se nedal prosit a odpověděl mi s otevřenou tváří, že je rád, že mě vidí takto smýšlet, a že mu to samo v té věci ulehčuje. Rozmlouvali jsme o tom, jak na to; shodli jsme se, že jediný způsob je nepředkládat králi ten nárok jako tak špatný, aby v něm zůstal jakýsi ocásek spravedlnosti, a ukončit jej novým zřízením, pro což mi kancléř slíbil udělat vše, co bude v jeho silách.

Paní ze Saint-Simon odjela z Marly s horečkou; zůstala od té doby v Paříži, dosti churavá, a jezdil jsem ji tam navštěvovat, jak nejčastěji jsem mohl. Vévoda z Chevreuse tam byl také; velmi nevhodně pro své záměry s Chaulnes se tomuto pobytu v Marly vyhnul, s čímž král nebyl příliš spokojen, neboť on, který byl skutečně ministrem, ač inkognito, potřeboval k těmto nepřítomnostem svolení, které mu král nedával rád. Zmocnil se ho neklid; přišel za mnou do Paříže a dal se do mě se svými obvyklými rozvláčnostmi; já jsem mu bez okolků řekl, že jeho nárok na Chaulnes je neobhajitelný a že nebude mít horlivějšího odpůrce než mne, pokud se ho pustí soudně hájit. Hned jsem dodal, že abych mu dokázal opravdovost svého přátelství, slibuji mu všechny dobré služby, bude-li jich potřebovat k novým listinám; a řekl jsem mu, co se o tom odehrálo mezi kancléřem a mnou, ale bez jediného slova, které by se jen přiblížilo k nařízení. Tato upřímnost ho okouzlila; tisíckrát mi děkoval a prosil mě, abych kancléře v tomto dobrém úmyslu podporoval. Jakmile ode mne odešel, dal se do psaní spisu, který nestál za nic, protože jeho nárok neměl naprosto žádný základ. Poslal ho kancléři. Úvahy v něm byly natolik vydestilované, že ho rozčilily, a ještě víc rozhovor, který s ním měl ve Versailles, kam za ním zašel, takže bylo velmi zapotřebí, abych kancléře z té špatné nálady, která ho popadla, zase vyvedl. Nechtěl jsem tím znepokojovat pana z Chevreuse, ačkoli si toho trochu všiml.

Kancléř zatím pracoval s králem. Tato nezvyklá schůzka mezi čtyřma očima vzbudila pozornost všech, kteří, když k této zvláštnosti připočetli odročení, jež postihlo naši při s d’Antinem, nepochybovali, že šlo právě o ni. Kancléř navrhl králi, aby návrh nařízení sdělil několika vévodům a aby se na něm s nimi pracovalo, když jde o to vydat zákon pro ně tak důležitý. Král se nad tím návrhem naježil a odpověděl s dosti oprávněným pohrdáním jejich schopností v záležitostech a obtížností najít několik z nich, kteří by těmto věcem dost dobře rozuměli. Kancléř mu jich několik jmenoval, mezi jinými mne, a využil té příležitosti, aby své přátelství uplatnil, aniž by je příliš ukázal. Dokonce na tom dosti pevně trval; ale král zůstal neotřesitelný ve svých zvyklostech, ve svých předsudcích a ve svých mazarinovských podezíravostech o autoritu, které ho popouzely proti vévodům, jejichž hodnost mu byla nenávistná pro svou vnitřní velikost, svou povahou nezávislou na vnějších nahodilostech. Vždycky ho děsila a trápila kvůli dojmům, které mu o ní vštípil onen italský první ministr3 pro svůj vlastní zájem a které mu bez ustání dával vštěpovat prostřednictvím královny matky, což ho učinilo tak trvale nepřátelským, že se nezastavil ani před nejcitelnějšími nespravedlnostmi, ba i při mnoha příležitostech přiznanými.

Návrh, tak jak jsme se na něm kancléř a já dohodli, sdělil kancléř prvnímu prezidentovi a generálnímu prokurátorovi. Pelletier4, který nebyl žádný velký učenec, se na něj jen podíval na svém venkovském sídle, kam odjel, a hned ho poslal zpět. D’Aguesseau napsal dlouhé tlachání, které, abychom řekli pravdu, nic neznamenalo. Kancléř, spokojen se svým zdvořilostním sdělením, šel dál za svým cílem.

Pan z Chevreuse, ostražitý vůči této králově práci s kancléřem o samotě, mu poslal další spis. Tento spis nebyl správný ve svých zásadách a nebyl poctivý ve svých úvahách, které všechny vedly k jeho cílům, jak mi kancléř napsal s nechutí, ba s hořkostí. Dodal, že mu pan z Chevreuse, když mu ho dával, řekl, aby mu dodal váhy, že mě přivedl téměř ke shodě ve všem. Nic takového nebylo, a dokázal jsem to říci jednomu i druhému. Ať se takové tvrzení musí zdát jakkoli podivné tomu, kdo vévodu z Chevreuse neznal, jsem přesvědčen, že klamal sám sebe a že tím, jak si přál, jak si představoval, jak se přesvědčoval, věřil všemu, co si přál, a všemu, o čem se přesvědčil o věci, o sobě a o druhých. Přesto jsem se nemohl zdržet, abych s ním o tom nepromluvil důrazně, ale zároveň jsem s námahou podpíral rozmrzelého kancléře, který chtěl nechat pana z Chevreuse jednat samotného, ponechat ho jeho sofismatům a všemu, co z nich dokáže vytěžit, bez jiné pomoci pro jeho věc.

Co ho u kancléře ještě víc kazilo, bylo to, že jelikož dobře tušil, že jde o nařízení, protože o něm sám mluvil, obtěžoval ho, aby vyzvěděl jeho mínění, a ještě aby dostal k nahlédnutí starý návrh, který viděl v době, kdy jej první prezident Harlay sepsal, o němž dobře usuzoval, že bude sloužit za základ toho, co se chystalo, ale z něhož mu v paměti zůstalo jen hrubě a nedokonale. Kancléře to obtěžovalo tím víc, že mu nechtěl ani sdělit starý návrh, ani tím méně dát nahlédnout cokoli z toho, co do připravovaného díla vejde, ani z toho, co podle jeho mínění vejít mělo.

Já sám jsem nebyl obléhán o nic méně pokaždé, když jsem přijel do Paříže, a dalo mi nemálo práce bránit se příteli tak důvěrnému, tak nade mnou vynikajícímu věkem i postavením a tak obratnému ve vyzvídání, který se domníval, že mi kancléř všechno sděluje a nic přede mnou netají. Marně se snažil; nikdy ze mě nedostal nic než rady k jeho věci a velmi horlivé a velmi vytrvalé služby u kancléře, které nebyly zbytečné.

Kancléř pracoval s králem třikrát mezi čtyřma očima. Dozvěděl jsem se od něho po této třetí práci, že si král vzpomněl na dva články ze starého návrhu prvního prezidenta Harlaye, které jsem v opisu, jejž mi kancléř sdělil, neviděl: to byly dva poslední údery blesku. První bylo zastupování šesti starých pairů při korunovaci5, přisouzené — s vyloučením pairů6 — všem princům krve a v jejich nedostatku legitimovaným pairům, aniž by k němu mohli být připuštěni ostatní pairové jinak než při nedostatečném počtu jedněch i druhých. Druhým bylo přiznání legitimovaným, kteří by měli několik vévodství-pairií, aby je mohli rozdělit mezi své syny, kteří by se tak stali vévody a pairy a založili tolik kmenů vévodů a pairů, s pořadím, poctami a výsadami nyní přiznanými legitimovaným, nad všemi ostatními pairy staršími, než jsou oni.

Co jsem pocítil nad dvěma novotami zároveň tak nepředstavitelnými a tak zhoubnými, by bylo těžké vylíčit. Přel jsem se s kancléřem, který mi ukázal článek o korunovaci v konceptu toho prokletého Harlaye, který prý získal teprve nedávno. Připomínal jsem mu starobylost úlohy pairů, stejně starou jako korunovace sama a dosud nepřerušenou; že nikdy nebyla korunovace, při níž by pairové, pokud nějací byli, nesloužili, i když bylo princů krve víc, než bylo k této vznešené službě třeba. Připomněl jsem mu přednost pairů podle starobylosti před princi krve při korunovacích Jindřicha II. a jeho synů. Dokázal jsem mu, že onen tak spravedlivý zákon, jímž Jindřich III. činí všechny prince krve pairy z titulu narození a dává jim přednost před všemi ostatními pairy7, nezpůsobil v jejich úlohách při korunovaci žádnou změnu. Vyložil jsem mu podstatu, důvod a ducha tohoto velkého obřadu z dějin a se vším, co je na něm obrazného, na čem se nelze dohodnout8.

Učinil jsem mu zřejmým, jak málo pevná by byla korunovace vykonaná všemi mužskými příbuznými krále dědičného a monarchie, která jediná podléhá salickému zákonu. Zahanbil jsem ho hanebností tak vznešeného zastupování levobočky, a to z titulu levobočků. Zkrátka jsem nevynechal nic z toho, co mi mohla vnuknout nejpatetičtější bolest a nejmocněji probuzená znalost věci.

Ale tu jsem v něm našel zároveň soudce i dvořana, a nakonec jsem se před ním jen stěží ovládl. Ujišťoval mě, že tato vzpomínka přišla od krále samotného a že ho nemohl odvrátit od tohoto článku o nic víc než od toho druhého, při čemž si dobře myslím, že nevyčerpal všechno své úsilí. Zkusil jsem na něho zapůsobit počtem a vahou našich ztrát. Když jsem konečně viděl, že nic nezískávám, obrátil jsem se k tomu, abych ho prosil, aby návrh nařízení zastavil. Tu padaly z obou stran velké rány. On nemohl snést tento návrh a já jsem od něho nemohl upustit. Tvrdil jsem mu, že tato rána míří přímo do srdce a že když se v takové míře útočí na všechno, co bylo na hodnosti nejstaršího, nejvznešenějšího a nejvlastnějšího, nemůže být nic dobré. On vypočítával výhody všech sporů, které odpadají díky článkům o právních nástupcích a o dcerách, a díky článkům o substitucích a o nuceném vyplacení dědiček. Uznal jsem výhodu těchto článků; ale dodal jsem, že nejen tyto, ale i nařízení sepsané mnou samým v plné svobodě a zcela podle mé vůle, avšak s podmínkou tohoto článku o korunovaci, by nám mohlo být jen naprosto odporné. Naléhal jsem na něj, aby s králem o tom znovu promluvil; král sám často říkal, že kromě princů krve je třeba pairů, aby při korunovaci zastupovali staré pairy, a dal by se tedy přivést zpět ve věci, kterou nikdy nemůže zažít. Kancléř byl otřesen; slíbil mi dokonce veškerou pomoc; ale podle odpovědi, kterou jsem od něho dostal nazítří na dopis, jímž jsem své naléhání zdvojnásobil, jsem měl důvod se domnívat, že muž taláru, docela klidný ohledně nehoráznosti, která se talárů netýkala, nechal krále jednat jako dvořan, který se chce zalíbit a dobře cítí, že to není na jeho útraty.

S tímto článkem, spíše pro pokročilou hodinu ukončeným než vyčerpaným, jsme přešli k druhému. Je tak podivný, tak obludný a tak překvapivý, že je zbytečné se o něm rozepisovat, když jsem ho vyložil. Byl vnuknut vévodou du Maine, s nímž král nejprve o tom, oč šlo, mluvil a který se nijak nešetřil, aby z toho vytěžil. Rozhovořil jsem se s kancléřem o moci dané levobočkům jakožto levobočkům, kterou by vykonávali nezávisle na králi, o výsadě z titulu znásobené hodnosti, které by jistě nepromeškali, což by v účinku vycházelo nastejno jako edikt Jindřicha III., který učinil prince krve rozenými pairy, zkrátka o obludném postavení, které by co do počtu i co do věcí už nemělo mezí. Nakonec jsem zmlkl, neboť jsem dobře viděl, že to, co bylo vymyšleno, vyžádáno a uděleno pro vévodu du Maine ve prospěch jeho levobočkovství, už král nemůže opustit, protože z něho dělal modlu své lásky a své pýchy. Spokojil jsem se tedy s nějakou náhradou. Všechny bylo těžké z krále vymáčknout, tak žárlivého na hodnost, kterou bez ustání okleštoval, a který by se plašil před každým navrácením, zvláště kdyby se dotýkalo někoho jiného. Tato úvaha mě přiměla navrhnout náhradu velmi skrovnou, která nikoho nepostihovala: bylo to dvojí místo v parlamentu pro pairy, kteří se vzdali hodnosti, spolu s jejich syny, kteří se jejich vzdáním stali pairy.

Upozornil jsem kancléře, že tato novota nejde nikomu na útraty, že pairové, kteří se hodnosti vzdali, se svým vzdáním připravují jen o místo v parlamentu; že to pro ně tedy nic neměnilo, ani pro jejich pořadí, starobylost, přednost a pocty na kterémkoli jiném místě, protože je jejich vzdání nevylučovalo z žádného obřadu ani z toho, aby všude požívali toho, co měli před svým vzdáním; že verifikovaní vévodové svým vzdáním nic neztrácejí, protože v něm nelze ztratit nic než vstup do parlamentu, který nemají; že by to dokonce v parlamentu nebylo samo o sobě nic nového, protože prezidenti parlamentu (à mortier), kteří postupují své úřady synům, nejsou tím připraveni o nic jiného než o možnost předsedat jako hlava, ale jinak požívají svého místa, své starobylosti a svého rozhodujícího hlasu; že totéž by se mohlo učinit ve prospěch pairů, chce-li se zachovat zdání, ne-li spravedlnosti, když se od ní vůči nim odchyluje tak násilným a tak neslýchaným způsobem. Kancléř o tom příliš nesporoval. Přesto namítl, že otec a syn nemohou zasedat spolu. Zeptal jsem se ho, proč toto vyloučení, když neplatí pro talár; že jen v tom je spravedlivé, aby s pairy otcem a synem bylo nakládáno jako se soudci otcem a synem; že budou-li téhož mínění, jejich hlasy se započtou jen za jeden, a budou-li mínění rozdílného, hlas propadne. Dodal jsem, že je to jen rozšíření práva, které náleželo několika, na všechny; že páni z Richelieu, z Bouillonu a Mazarin měli každý dvě vévodství-pairie; že ti dva poslední se jedné z nich vzdali; že to tedy byli dva otcové a dva synové, kteří zasedali spolu v parlamentu, kdykoli se jim zlíbilo a zlíbí, bez jakékoli možnosti tomu zabránit a aniž by kohokoli až do této chvíle napadlo spatřovat v tom sebemenší nevýhodu. Kancléř mi neměl co odpovědět; uznal návrh za velmi rozumný a slíbil mi, že udělá všechno, co dokáže, aby prošel.

Když byl tento bod vyřízen, řekl mi, že král nemohl přijmout mé důvody proti panu z La Rochefoucauld, ať mu říkal cokoli; že králova odpověď byla, že by tím byla dotčena jeho autorita, a že na tom pevně setrval.

Člověk méně citlivý, než jsem byl já, by měl těchto tří bodů v jediném rozhovoru dost. Tento poslední, který by se mě, kdyby byl sám, nesmírně dotkl, na mě přesto neudělal velký dojem, tak bolestný byl dojem obou ostatních. Ty útočily na tolik věcí, kdežto má záležitost se hodnosti téměř nedotýkala. Přesto jsem svou věc s kancléřem hájil a on místo jakékoli odpovědi souhlasil a pokrčil rameny, přiznal se mi, že je na mé straně, že s králem bojoval, jak jen to bylo možné, že králova odpověď na podstatu a na právo byla nulová a že odpovídal jen ze samotného zájmu o svou autoritu. Prosil jsem kancléře, aby mě nepokládal za poraženého, ani sebe ne, když mou věc předkládá; řekl jsem mu, že když ji shledává dobrou podle podstaty, práva, pravidel a spravedlnosti, které se králových práv nijak nedotýkají, a já jsem tedy zbaven nutnosti přesvědčovat jeho, protože jak sám přiznal, přesvědčen je, obrátím se k tomu, abych krále přesvědčil v otázce jeho autority, jak jen dokážu, dalším spisem, o němž jsem dobře předvídal, že ho neshledá dobrým; ale aby si vzpomněl na ten první, který za dobrý shledal, a aby onoho, který se chystám napsat, užil ve prospěch toho druhého, neboť jen tudy mohu uspět.

Skončili jsme článkem o Chaulnes, o němž mi řekl, že ho dosti šťastně nastartoval. Po tomto rozhovoru v jeho kabinetu ve Versailles, který trval přes tři hodiny, jsem odešel v takovém rozpoložení srdce i ducha, jaké si lze snadno představit. Jakmile jsem přišel domů, dal jsem se do práce na spisu, o němž byla právě řeč. Byl jsem rozmrzelý; odbyl jsem ho za dvě hodiny, abych ho hned poslal kancléři, který měl neprodleně pracovat s králem a pokusit se s touto novou pomocí můj nárok znovu postavit na vodu. Ta obratnost se zdařila; je taková, že ji vkládám sem spíše než do Dokladů. Je to spis kuriózní pro poznání Ludvíka XIV., který mi jen na základě tohoto kusu přiznal všude přednost před panem z La Rochefoucauld. Zde je.

„Tímto spisem se nezamýšlí vstupovat do podstaty otázky. Klade si jen za cíl podat velmi stručně dějiny toho, co se odehrálo mezi držiteli těchto dvou vévodství-pairií od jejich zřízení až po dnešek, a připojit na potřebných místech krátké úvahy, z nichž, jak se doufá, vyplyne se zřejmostí, že tato otázka nikdy nebyla otázkou, a že jestliže ji ohled na pana z La Rochefoucauld až dosud udržel nerozhodnutou, všechna, dokonce i králova předběžná rozhodnutí mu byla zjevně a jednotně nepříznivá. Je jen dobré jedním slovem připomenout, že kdyby bylo třeba obšírnějšího poučení a vstupu do podstaty věci, je se připraveno tomu vyhovět spisem zcela hotovým už před sedmi nebo osmi lety a doplnit ještě tento spis, nebude-li shledán dostatečným, aniž by se žádala hodina odkladu.

„Zřízení La Rochefoucauld je z roku 1622. Registrace je z roku 1631. Zde se se zbožným mlčením pomíjejí příčiny tak dlouhého odkladu a způsob, jakým byla tato registrace provedena. Ani jedno, ani druhé by věci pana z La Rochefoucauld nebylo příznivé; a kdyby tato poznámka, jakkoli jednoslabičná, nebyla nezbytná, aby se ukázalo, že tu nejde o zneužívání nedbalosti pana z La Rochefoucauld, nebyla by se o ní činila vůbec zmínka.

„Rádi bychom ještě mohli zamlčet jinou nesnáz, která dokonce uvrhla pana vévodu ze Saint-Simon do velkých rozpaků, když musel dát na této záležitosti pracovat, aby z ní nevytěžil výhodu pro pana z La Rochefoucauld příliš zhoubnou. Je to nedostatek holdu vzdaného králi. Zřízení vévodství, markýzství nebo hrabství, a podstatněji ještě vévodství-pairie, je vždy navrácením léna, které vazal drží, do rukou krále; král, když je převzal, mu je vrací spolu s hodností, kterou ho zřízením obdarovává za podmínek v něm obsažených, které jsou vzájemné, totiž cti a výhody pro poddaného, holdu a služby vůči pánovi, z nichž hlavní, dávající bytí ostatním, je vždy hold. Zřízením král svého poddaného obdarovává, holdem poddaný přijímá podmínky a podrobuje se jim, bez nichž mu král nemíní nic dát a poddaný nic přijmout. To není pochybné. V holdu nově obdarovaného poddaného tedy spočívá celá forma; síla a skutečnost účinku zřízení a obdarování, bez nichž by věci zůstaly nicotné a jako by se nestaly, protože poddaný nečiní ze své strany to, co se vyžaduje k přijetí milosti, kterou mu jeho panovník prokazuje, totiž přijmout ji z jeho ruky a uznat ho v tomto ohledu za svého zvláštního pána. Tento úkon holdu se může vykonat jen trojím způsobem: buď samotnému králi osobně, což se stalo velmi vzácným, nebo místo Jeho Veličenstva jeho kancléři, který k tomu účelu zaujímá jeho místo, anebo ještě v účetní komoře. Zůstává o tom slavnostní listina panovníkovi i novému vazalovi, která je titulem změny jeho léna v hodnost vznešenější a v lenní svrchovanost vznešenější, neboť tehdy toto zřízené léno nepodléhá už nikomu než koruně; a je to nástroj, který veřejnosti oznamuje změnu, jež nastala v lénu a v jeho držiteli, protože zřízení bez toho je jen svědectvím králova nedokonaného úmyslu, jakmile poddaný opomenutím holdu, tak podstatné podmínky, nepřijímá milost svého pána a nezavazuje se pod jeho jho novou přísahou a úkonem poslušnosti, služby a věrnosti.

„A přece se nenajde, že by to zesnulý pan vévoda z La Rochefoucauld byl kdy učinil, králi, jeho kancléři ani účetní komoře, ačkoli je to věc tak podstatná, že se nebojíme tvrdit, že hodnost vévody a paira by mohla být panu z La Rochefoucauld právem upírána; nic nemůže tento nedostatek zahladit než králova dobrota, kdyby mu přiznala nové pořadí, když by nyní vzdal svůj hold; a právě tuto podivnou nesnáz se pan ze Saint-Simon všemi prostředky snažil zastřít, aby nevyvolal otázku tak nepříjemnou pro velmože, jehož si váží a jehož vždy vytrvale ctil. Aby toho dosáhl, byl pan ze Saint-Simon nucen říci, že když zesnulý pan z La Rochefoucauld skládal obvyklým způsobem přísahu při svém přijetí do parlamentu, tato přísaha v sobě zahrnovala hold, který tedy byl vzdán nanejvýš teprve v tomto okamžiku; a stejně tak, že účetní komora, zřízená tak zvlášť pro lenní slib a hold, lenní přiznání a soupisy9 koruny, ho pro nedostatek holdu nemohla uznat dříve než tehdy, a to dva měsíce nato, když u ní bylo jeho zřízení verifikováno, to jest roku 1637.

„O dva roky dříve, totiž roku 1635, 2. února, bylo učiněno zřízení Saint-Simon a bylo registrováno. Zesnulý pan vévoda ze Saint-Simon vzdal svůj lenní slib a hold; byl přijat do parlamentu jako vévoda a pair a zesnulý pan vévoda z La Rochefoucauld proti tomu ohledně svého pořadí nevznesl žádnou námitku. Je pravda, že když byl přijat o dva roky později, nárokoval si přednost, a není o nic méně pravda, že ji nikdy nemohl získat, ačkoli je to věc, která se tak snadno přiznává prozatímně těm, jejichž právo se shledává lepším, až do konečného rozsudku, jak se to v pairii stalo při tolika příležitostech a jak toho dosud trvá příklad v záležitosti pana z Luxembourgu. Pan vévoda z Retz se vůči panu vévodovi z La Rochefoucauld nacházel v témž případě a dohodli se spolu, aniž bylo možné zjistit důvod, že se budou předcházet střídavě. Takové dohody jsou možné pro dvorské obřady, uzná-li to král za dobré, ale v parlamentu je třeba titulu. To bylo příčinou královského breve ze 6. září 1645, které až do rozsudku nařídilo toto střídání, jehož slavnostní počátek byl při lit de justice následujícího dne; a protože na tom stranám záleželo, kterou z nich přednost začne, rozhodl los proti panu z La Rochefoucauld. Přesnější rovnováhu si nelze představit; od té doby střídání trvalo vždy. Retz vymřel; Saint-Simon zůstal v tomto zájmu sám, a ten se v současnosti netýká žádného jiného vévody než pánů z La Rochefoucauld a ze Saint-Simon.

„Tato otázka se králi vždy zdála, ne-li zcela jistá, [aspoň] natolik příznivá pro pana ze Saint-Simon, to jest pro první přijetí, že od Jeho Veličenstva vzešla dvě velká a proslulá předběžná rozhodnutí při jednom z jeho nejvznešenějších úkonů. Když král na konci roku 1663 povýšil čtrnáct velmožů do hodnosti pairů Francie, konalo Jeho Veličenstvo své lit de justice a v jeho přítomnosti dal registrovat zřízení a přijmout nové pairy jednoho po druhém v pořadí, které se rozhodl jim dát. Pan vévoda z Bouillonu byl učiněn vévodou a pairem o několik let dříve s doložkou o první starobylosti Château-Thierry a Albretu, kterou parlament při registraci smlouvy o směně Sedanu upravil na den data této smlouvy, aby zmírnil starobylost, která by ho postavila do čela všech vévodů a pairů, a dal mu na způsob náhrady starobylost neobvyklou a stanovil ji před registrací jeho listin a před jeho prvním přijetím; což král shledal tak spravedlivým, vzhledem k mládí pana z Bouillonu, pozdějšího velkého komořího Francie, a zároveň tak dobře pocítil, že by svou starobylost ztratil, kdyby se o to nepostaralo jinak, že dal panem kancléřem vyhlásit při témž lit de justice výslovný rozsudek k zachování jeho pořadí ke dni uvedeného data. A ještě víc: pan maršál z La Meilleraye, jeden ze čtrnácti nových pairů, byl tehdy nepřítomen, v Bretani ve službě krále. Jeho Veličenstvu se nezdálo spravedlivé, aby jeho nepřítomnost byla na újmu pořadí, které mu určilo, totiž čtvrtého mezi ostatními, a byl vynesen ještě další rozsudek k zachování jeho pořadí. Nutno přiznat, že nic není formálněji ve prospěch pana ze Saint-Simon než tyto dva tak slavnostní rozsudky v téže a přesně téže otázce, vzešlé od krále samotného, zasedajícího na svém lit de justice, konaném jedině kvůli pairům.

„Když roku 1702 dnešní pan ze Saint-Simon pomýšlel s královým svolením, že se dá přijmout do parlamentu, prosil pana vévodu z La Rochefoucauld, aby se tam dostavil a předešel ho, aniž by se zkoumalo, kdo měl poslední střídání, k čemuž pokročilý věk zesnulého pana ze Saint-Simon a mládí tohoto už dávno nedávaly příležitost. Pan z La Rochefoucauld byl tou zdvořilostí, která byla jistě velká, dojat, ale byl v rozpacích. Byli jsme v Marly. Pan vévoda ze Saint-Simon zajel do Paříže navštívit pana prvního prezidenta Harlaye, který se ho zeptal, jak to udělá s panem vévodou z La Rochefoucauld. Pan ze Saint-Simon mu řekl o zdvořilosti, kterou mu prokázal a která odstraňuje veškeré rozpaky; ale nemálo ho překvapila odpověď tohoto soudce, který si zakládal na tom, že mu nic není neznámo. Tato odpověď byla, že pořadí pairů mezi sebou v parlamentu nezávisí na nich a že to žádnou obtíž neodstraňuje. Pan ze Saint-Simon byl mladý: obával se příkladů nepříjemných odpovědí tohoto prvního prezidenta. Tím méně se jim chtěl vystavit, že ze zkušenosti se svými záležitostmi věděl, že od procesu pana z Luxembourgu je s ním na velmi špatné noze a že se on navíc snažil prostřednictvím zesnulé paní z La Trémoille usmířit s panem z La Rochefoucauld, kterého s ním týž proces rozkmotřil. Pan ze Saint-Simon tedy mlčel a nepovažoval za vhodné ho dráždit zmínkou o breve z roku 1645, které parlament registroval a o němž tento soudce nevěděl nebo vědět nechtěl, a odešel, aniž by mu na to cokoli odpověděl. Když se týž večer vrátil do Marly, dozvěděl se od zesnulého pana vévody z La Trémoille, že pan z La Rochefoucauld si přeje, aby byl spor mezi nimi rozsouzen. Pan ze Saint-Simon prosil pana z La Rochefoucauld, aby se mu upřímně vyjádřil, a ten mu řekl, že protože Retz vymřel, věk a stav rodiny zesnulého pana ze Saint-Simon vždy vedly k úsudku, že jeho hodnost vymře rovněž, že tato úvaha vždy zarazila každou myšlenku na rozsudek, ale že nyní stav věcí, který se změnil, mění i jeho smýšlení a že si přeje, aby byla věc rozsouzena. Potom mluvili o způsobu, jak si vzájemně počínat, a pan z La Rochefoucauld chtěl rozhodčí z řad pairů. Pan ze Saint-Simon mu připomněl, že jedině příslušnými soudci jsou sám král nebo parlament a že žádný jiný rozsudek nemůže nikdy být pevný; ale nebylo možné ho přesvědčit, a oba se shodli na sedmi soudcích, jimiž byli páni z Laonu, ze Sully, z Chevreuse, z Beauvilliers, z Noailles, z Coislinu a z Charostu. Pan ze Saint-Simon trval na tom, aby byl aspoň jeden soudce zpravodajem. To pan z La Rochefoucauld rovněž odmítl, takže se ujednalo, že pan z Laonu bude předsedat a zároveň podávat zprávu a že namísto doručování budou opisy listin a spisů, jichž by se chtělo užít, odevzdávány stranami podepsané panu z Laonu a sdělovány jedné straně od druhé panem z Laonu, který bude mít pravomoc omezit lhůtu, v níž mu je bude třeba vrátit.

„Když král věci v tomto stavu schválil, žádal pan ze Saint-Simon čas, aby si prošel záležitost tak zastaralou, kterou počítal nechat ve střídání, dokud se to bude líbit panu z La Rochefoucauld, a počítal, že se mu to bude líbit vždycky. Tehdy se pan ze Saint-Simon zarazil a dostal se do velkých rozpaků nad opomenutím lenního slibu a holdu ze strany zesnulého pana z La Rochefoucauld, které nahradil, jak bylo řečeno výše, aby si nezpůsobil tu bolest, že by připravil pana z La Rochefoucauld o tak staré pořadí a donutil ho zařadit se na konec všech vévodů tím, že by mu upřel, jak by k tomu měl až příliš dobrý důvod, platnost jeho hodnosti.

„Když byl pan ze Saint-Simon připraven, oznámil to panu z Laonu, aby to řekl panu z La Rochefoucauld, a ten dlouho požadoval, aby pan ze Saint-Simon sdělil své listiny první. Pan ze Saint-Simon odpověděl, že začít náleží panu z La Rochefoucauld, protože to je on, kdo už nechtěl střídání a kdo si přál rozsudek; že i kdyby předložil jen šest řádků obsahujících jeho holý nárok spolu s jeho zřizovacími listinami a jeho dalšími souvisejícími listinami, pan ze Saint-Simon se s tím spokojí a odpoví. Po dosti dlouhé době, nevíme z jaké pohnutky, prohlásil pan z La Rochefoucauld panu z Laonu, když mu odevzdal svůj nárok zcela holý ve dvanácti řádcích, že nemá žádné listiny ani důvody, které by předložil, a že už o tom nechce slyšet; neodvážíme se říci, že se odbyl náladou, ale nemůžeme zamlčet, že se neodbyl žádným důvodem. Je tomu sedm nebo osm let, co věci na tom zůstaly, aniž by se pan z La Rochefoucauld dostavil při jakékoli příležitosti ke střídání, a nebyl dokonce ani při přijetí pana vévody ze Saint-Simon, který si především přál zachovat si čest přátelství pana vévody z La Rochefoucauld a o jejich záležitosti od té doby nemluvil, takže zůstala, kde byla.

„Dvě krátké poznámky tento spis spojí.

„První: Že nelze říci, že by mezi pány ze Saint-Simon a z La Rochefoucauld nebyl jistě existující a velmi starý spor, opětovně zahajovaný a odkládaný v různých dobách mezi jejich otci a potom jimi samými; „Že o něm král měl ve všech dobách znalost tak skutečnou, že od Jeho Veličenstva vzešlo breve o zavedení střídání v parlamentu, které vylučuje jakoukoli prozatímní přednost, a dva rozsudky při plném lit de justice, které jsou formálním předběžným rozhodnutím, a to tím nejpřesnějším, jaké může být, ve prospěch pana ze Saint-Simon; „Že zcela nedávno král na žádost pana maršála z Villars, aby mu přiznal rozsudek podobný rozsudkům pro Bouillona a La Meilleraye, anebo aby zabránil tomu, aby byl pan maršál z Harcourtu přijat jako pair do parlamentu dříve, než mu jeho zranění dovolí, aby byl přijat sám10, zvolilo Jeho Veličenstvo tuto druhou možnost, což není o nic menší předběžné rozhodnutí ve prospěch pana ze Saint-Simon než ta dvě ostatní.

„Z toho plyne, že král ve všech dobách pohlížel na tuto otázku jako na skutečnou a velmi důležitou otázku a několika slavnostními úkony, které od Jeho Veličenstva vzešly až do zcela nedávné doby, jako na otázku velmi příznivou pro pana vévodu ze Saint-Simon. Tolik o věci samé.

„Druhá poznámka se týká královy autority.

„Nic by se víc nepříčilo povinnosti vazala k jeho pánovi, a ještě mnohem hůř poddaného k jeho panovníkovi, než požívat účinku milosti, kterou je to, co kníže dává, bez složení lenního slibu a holdu, který je poutem předepsaným samotnou jeho milostí a protiplněním za milost, jež poddaný, když ji přijímá, vrací knížeti, který ho ctí novým titulem, v jehož důsledku je mu lenním slibem a holdem z tohoto důvodu nověji a těsněji podroben, oddán a věrný. A přece právě to panu z La Rochefoucauld chybí a mohlo to být nahrazeno jen jeho pairskou přísahou složenou roku 1637, dva roky po holdu zesnulého pana vévody ze Saint-Simon a po jeho přijetí do parlamentu, které tento hold následovalo.

„Nic by méně vyznačovalo královu autoritu než stanovení pořadí pairů podle data registrace jejich listin, a zvlášť nic by jí nebylo víc odporné než stanovení pořadí pana z La Rochefoucauld podle data registrace jeho listin. Co do prvního bodu je jisté, že by to znamenalo brát pořadí z autority parlamentu, který si vždy nárokoval moc registraci listin připustit, odložit, urychlit nebo zamítnout a který se to často odvážil učinit; co do druhého bodu jde přesně o tento případ, protože listiny La Rochefoucauld byly registrovány v době nemilosti zesnulého pana z La Rochefoucauld a proti známé králově vůli, když král tehdy nebyl v Paříži. Tato skutečnost je jistá a pan z La Rochefoucauld, který se dobře pamatuje, jak se to stalo, protože to často slýchal vyprávět u sebe doma, to nepopře.

„Zbývá tedy, má-li se učinit věc slušící královské autoritě, stanovit pořadí podle data listin nebo podle přijetí obdarovaného do parlamentu, když se právě ukázala nepatřičnost stanovit je podle data registrace listin. Učinit to podle data jejich vyhotovení je nemožné, protože neregistrované listiny vyjadřují jen královu vůli neúčinnou a neuskutečněnou, z níž vzniká jen to, čemu se nevlastně říká vévoda na breve11, jakým je dosud pan z Roquelaure, to jest člověk, kterého parlament neuznává za vévodu a paira, který nemá žádné pořadí, který požívá jen několika poct, jež nemohou přejít na jeho syna bez nové milosti, a jehož listiny nejsou s to stanovit mu pořadí mezi těmi, k nimž nemůže patřit, dokud jeho listiny zůstávají bez verifikace.

„Pořadí starobylosti lze tedy stanovit jen podle přijetí obdarovaného, a to ze dvou velkých důvodů: první proto, že teprve tehdy je hodnost úplná a dovršená, aniž by k ní bylo možné připojit cokoli dalšího z toho, co k ní náleží, jak by se zřejmě ukázalo, kdyby se vstoupilo do podstaty. Druhý proto, že teprve tehdy je králova vůle, nedostačující vyhotovením zřizovacích listin a ne vždy následovaná jejich registrací, a zvláště při registraci listin La Rochefoucauld, jediným pravidlem tohoto přijetí, pro něž se nenajde žádný příklad proti vůli králů. Teprve tehdy tedy působí nezávisle na všem ostatním moc této svrchované vůle, která marně zřídila, které se při registraci ne vždy vyhovuje a která, i kdyby se jí vyhovělo, by dávala prostřednictvím parlamentu to, co sama bez jeho součinnosti dát nemohla; ale která jediná podle svého zalíbení odkládá nebo urychluje přijetí do parlamentu toho, koho učinila pairem Francie, a tímto úkonem ho drží ve svých rukou v napětí, jak dlouho se jí zlíbí, a drží tak jeho osud ve vzduchu, ačkoli je dovršen a, jak se zdá, určen onou cizí mocí registrace; a dovoluje jen, aby se každý pairský úkon na obdarovaném skutečně dovršil a naplnil, kdy ona chce, touto poslední milostí jeho prvního přijetí do parlamentu, která korunuje všechny ostatní, jež jsou k ní jen příslušenstvím, a teprve tehdy ukazuje státu nového přísedícího a rádce, kterého si zvolila, velkým vazalům koruny druha, kterého přijali z její všemohoucí ruky, a všem jejím poddaným rozeného soudce, kterého nad ně povýšila. Teprve tehdy je hodnost předložena jako úplná a pořadí starobylosti v tomto rodě navždy stanoveno posledním aktem plné vůle, který závisí jen na samotném králi, bez součinnosti parlamentu a aniž by kdo jiný než královský majestát přiložil ruku k dílu, nyní celému a dokonalému.

„To by ještě nepřemožitelněji dokázalo více času a volnosti vstoupit podrobněji do podstaty předmětu sporu, který probíhá mezi pány ze Saint-Simon a z La Rochefoucauld, jak co do práva samého, tak co do skutečností v příkladech. Toto však stačí přinejmenším, ne-li k tomu, aby se král rozhodl ve prospěch své autority a své nesdílné moci, předběžných rozhodnutí vzešlých od samotného Jeho Veličenstva ve všech dobách a s velkou slavností a dobroty věci pana ze Saint-Simon samé o sobě, tedy aspoň k tomu, aby to odvrátilo jeho dobrotu, a odvažujeme se dodat i jeho spravedlnost, od toho, aby v té věci něco rozhodl, aniž by mu prokázal tu milost, že ho vyslechne, ne-li sám, tedy aspoň prostřednictvím těch, na něž by to chtěl přenést, z nichž pan ze Saint-Simon nebude mít nikoho za podjatého, neboť důvěřuje v dobrotu a ve spravedlnost svého práva.“

Dva dopisy, které jsme si kancléř a já napsali, nyní vnesou do dalšího průběhu této záležitosti všechno světlo, jehož je třeba. První je ze dne následujícího po tom, kdy jsem se od něho ve Versailles dozvěděl o článcích o korunovaci a o rozmnožení levobočků na tolik pairů, kolik by měli pairií; druhý z doby hned poté, co jsem dokončil výše uvedený spis. Bylo to 3. května v Paříži, kam jsem přijel přespat.

„Přiznávám se Vám, pane, že jsem se včera vrátil zarmoucenější, než Vám mohu vylíčit, a že když jsem pomyslel na novou a strašlivou ránu obecnou, pomyslel jsem i na svou vlastní. Dnes ráno jsem sepsal spis o své záležitosti, tak krátký a přesný, jak jsem dokázal, a právě jsem Vám napsal dopis určený k ukázání, odměřený, jak nejlépe jsem uměl, abych ho k němu připojil. D’Antin řekl tu věc panu z Chevreuse — vždyť se ji dozvěděl bez Vás —, a ten mi ji řekl, jak jsem Vám o tom včera podal zprávu; doufal jsem, že můj spis bude včas načisto přepsán, abych Vám ho mohl dnes večer přinést, ale můj loudavý sekretář nemůže skončit. Přesto by pro mne bylo velmi důležité mít tu čest s Vámi promluvit, a vidím, že Vaše dny jsou tak obsazené, že nevím kdy. Jet do Pontchartrainu se mi v této situaci nezdá příliš vhodné, a nevidím nic jiného než příští sobotu, jako včera ve Versailles, což je dlouho a stísněně; zatím Vám pošlu svůj spis, a bude mi velmi líto, že ho necháte číst samotného. Mezitím poroučejte svému služebníkovi, němému jako ryba, který bude obecně i zvlášť rozdrcen jako bídná hlína. Jaký krásný nářek by se nad tím dal pronést, při kterém bych ještě oprášil latinu a citáty, ale Vy byste řekl, že bych je tím znesvětil! Dovolte mi aspoň hluboce zdvojené heu! a přijměte ujištění o dokonalé oddanosti a vděčnosti.“

Kancléř, který jako soudce a dvořan pokládal oba nové články o korunovaci a o levobočcích za nic; který doufal, že jako jakousi náhradu za ten druhý prosadí dvojí místo pairů, kteří se vzdali hodnosti; dotčený tím, že nedokázal prosadit mou přednost před panem z La Rochefoucauld, o jejíž spravedlnosti byl přesvědčen; a který chtěl přesvědčit sebe, a ještě víc nás, že bychom měli být přecpáni a pokládat se za zahrnuté ostatními články, mi okamžitě poslal můj dopis zpátky, rozložil jeho druhý list a napsal mi na něj tuto odpověď: „Dovolte mi, pane, tento způsob odpovědi jen pro tentokrát a pro zkrácení, a dovolte mi také Vám v několika slovech vyčinit, než to bude víc. Nestydíte se, že nejste nikdy spokojen s tím, co si myslí druzí? Budete vždycky ve všech věcech stranický? Budete se vždycky plazit v řadách stran, aniž byste kdy vstoupil do ducha zákonodárce? To dílo je dobré, já je za takové považuji a hájím, a tak dobré, že právě proto, že je až příliš dobré, snad neprojde; a toto dobré dílo je pro Vás strašlivou ranou obecnou a ranou zvláštní, která Vás rmoutí nad všechna slova. Co rozumíte tím dopisem určeným k ukázání? Komu bych ho chtěl nebo mohl ukázat? Ne, pane, jedině příští sobota je proveditelná; celé století rozhovoru by se Vám zdálo stísněnou chvilkou, kdyby neskončil tím, že by se dospělo k Vašemu mínění. Pošlete mi zatím svůj spis, pane; usnadní to jeho druhé čtení s Vámi a učiní je srozumitelnějším. Buďte vždycky velmi němý, ale povznášejte se v duchu pravdy a neponižujte se pod hlínu, abyste ztratil jeden vlas ze své paruky, když získáváte celou. Dovolte mi zase já hluboce zdvojené heu! nad chybami přítele, kterého si tak vážím jako Vás a který je tak milý ve všem ostatním.“ Tyto dva dopisy podivuhodně charakterizují ty, kdo je napsali, a přinejmenším stejně dobře toho, s nímž měli co činit: dva následující to ukážou ještě lépe. Zde je kancléřův dopis z 5. května.

„Přečetl jsem, pane, a znovu přečetl se vší pozorností a s potěšením, jaké takové čtení skýtá člověku, jako jsem já, a se všemi zastávkami a opakovanými úvahami, jaké taková látka vyžaduje, jak Váš dopis, tak Váš spis, tak Váš výtah ze spisu. Dopis Vám vracím. Důvody tohoto vrácení jsou v mé včerejší odpovědi. Zbytek si nechávám; je pro mne, s Vaším dovolením; Vy máte jeho pramen ve svém duchu, koncepty ve svých papírech. To, co si nechávám, mi bude náhradou za to všechno, a to je pro mne mnoho. Co se týče otázky, jsem na Vaší straně, pane; už jsem Vám to řekl, můj hlas bude vždy ve Váš prospěch. Co Vás překvapí, je, že by to nebylo pro Vaše důvody. Váš první a velký důvod, který vyvozujete z lenního slibu a holdu, není podle zásad lenního práva pravdivý, a Váš poslední velký důvod, který vyvozujete ze zájmu samotných králů, je po pravdě jen hříčka ducha a sofisma stejně nebezpečné, jako je tak dobře obrácené, jak jen může být, a tak ušlechtile a umně pojaté, jak si jen lze představit. Ale kde po tisíci a tisíci letech diskuse, abych o tom už neříkal víc, shledáváte, podle Vašeho včerejšího výrazu, že tato diskuse je stísněná, když se prohlašuji za Vás a nikdy od tohoto mínění neustoupím, pokud se mě budou ptát na mé mínění? Ale když už jsem všechno přednesl a nezbývá mi než psát, co mi diktují, a poslouchat, mohu jednat jinak? Ostatně, upřímně řečeno, když je celé dílo samo o sobě tak dobré a tak žádoucí, že Vy sám souhlasíte, aby se rozhodly dva existující spory bez vyslechnutí stran a předešlo se dvanácti, které se chystají vylíhnout, bez přizvání kterékoli ze stran, můžete ve spravedlnosti, ve cti a ve svědomí žádat, aby se vzkřísil ten Váš, zapomenutý parlamentem stejně jako samotným králem, a aby se zvrátil návrh ediktu takové důležitosti, podle Vašeho vlastního přiznání dobrý ve všem, co je po Vaší chuti, a který se netýká Vašeho malého zájmu, jemuž chcete, aby všechno ustoupilo? Odvolávám se k ušlechtilosti Vašeho srdce a k Vašemu přímému rozumu, pane; jste občanem dříve, než jste vévodou, jste poddaným dříve, než jste vévodou, jste sám sebou stvořen k tomu, abyste byl státníkem, a vévodou jste jen díky jiným. Abyste mě ve mém mínění ještě víc utvrdil, dejte mi, zapřísahám Vás, opis breve z roku 1645; vysvětlete mi dobře rok 1622, 1631 a přijetí z roku 1637. Vidím, že z přemíry lásky k bližnímu o tom ve svém spisu výmluvně mlčíte. Já, který nejsem ani výmluvný, ani milosrdný, pokud vím, Vás prosím, abych se tu historku dozvěděl ve všech jejích bodech a ve všech podrobnostech. Víte stejně dobře jako já, čím vším jsem Vám, pane.“

Zde je má odpověď na tento dopis, z Marly, 6. května.

„Dostal jsem dnes ráno, pane, čest Vašich dvou posledních dopisů, jednoho, který se vrátil z Paříže, a druhého přímo sem; ctím v nich to hubování a miluji v nich ducha, dovolte mi tu volnost výrazu. S díkůvzdáním přijímám schůzku v sobotu ve Versailles. Jsem nadšen, že jste si dal tu práci všechno přečíst, a nemohu odkládat, abych Vám velmi pokorně nepoděkoval za objasnění, která ode mne žádáte. Budu mít tu čest Vám je v sobotu přinést i s Vaším dopisem samým, abyste, aniž byste si musel připomínat svůj spis, viděl, zda na všechno odpovídám. Příliš bych se musel rozepisovat o tom, co mi ráčíte říci lichotivého; kdybych se u toho zastavil, příliš bych se nadmul. Raději se zastavím u výtky a podám Vám krátce a upřímně zprávu o svém smýšlení, jako se vydává počet ze své víry.

„Co se týče mého smýšlení, odpusťte mi, jestliže se vší úctou zůstávám zdrcen tím, co se týká korunovace, a jestliže jsem příliš stranou sporu, nebuďte sám zákonodárcem jinak než tak, že se postavíte na místo [těch], na něž zákony dopadají. Je to naše nejvlastnější, nejstarší, nejvznešenější úloha, z níž nás nic nemůže utěšit a na kterou bych si ostatně osobně netroufal činit si nárok. Nepláču tedy nad sebou, ale nad ranou hodnosti. Jinak je všechno tak znamenitě dobré, že kdyby se přistoupilo na mé mínění, aby celý zbytek prošel tak, jak je nyní, anebo aby celý ten zbytek zůstal, jako by se nestal, dal bych ho raději podepsat, zapečetit a registrovat dnes večer než zítra ráno, přestože druhý článek je obecně nepříjemný a přestože jiným článkem ztrácím osobní při, kterou upřímně pokládám za nespornou a kterou i Vy sám shledáváte dobrou a spravedlivou. Posuďte, pane, zda to znamená lpět na svých soukromých zájmech, a mluvím k Vám ve vší pravdě.

„Co se týče mého spisu, smím Vám říci, že se nepokládám za zcela poraženého v otázce nedostatku a nutnosti holdu a že kdyby o to šlo a kdybyste se mnou chtěl jednat tak, jak jednal Corneille se svou neotesanou služkou12, myslím, že byste mé mínění neshledal tak nerozumným? Vím, že velkým a nesporným důvodem je důvod úřadů a úředníků, ale protože nebyl přijat, když byl předložen lépe, než bych to dokázal já za sto let, vynechal jsem ho. Pokud jde o to, co nazýváte sofismatem o autoritě králů, dovolte, abych Vám navrhl výraz silnější a pravdivější: je to falešný důvod; ne že by úvaha v něm nebyla správná a jistá, ale proto, že otázka se nemá rozhodovat touto cestou; a přece se proti mně rozhoduje jedině s ohledem na autoritu. Když ji mám na své straně, nemám pravdu, že ji vykládám? A když je má věc dobrá a spravedlivá, nemám odstranit obtíž, kvůli níž ji prohrávám, a uchopit svého soudce za to místo, jímž jediným je přístupný, a naléhat na ně tím, že řeknu, co je, když jen podle toho budu souzen, bez jakéhokoli ohledu na jakýkoli jiný důvod?

„Pokud mi namítáte, že je ode mne nespravedlivé žádat, abych byl vyslechnut, když schvaluji, aby tolik jiných bylo souzeno bez vyslechnutí, jedno slovo Vám ukáže, pane, že mi to nemá být vytýkáno.

„Z celého toho počtu nárokovatelů, kteří se chystají vylíhnout, nikdo nikdy nezahájil spor, jen jeden k tomu dostal svolení, a dosud ho poprvé nevyužil, takže je stále ve stavu ostatních, kteří mají nároky, ale nikdy neměli spor. Ty ať se soudí nařízením bez vyslechnutí — co mohou namítat? Jejich nároky jsou v jejich hlavách; je snad povinností je předpokládat a rozebírat myšlenkové výtvory, které nemají ani prvotní existenci, a není naopak velmi dobře učiněno, když se přeludům a myšlenkovým výtvorům odejme veškerá možnost existovat? Ale pokud jde o ty, jejichž nároky jsou s královým souhlasem soudně vyneseny na světlo, vyloženy soudcům buď přirozeným, nebo k tomu povoleným, kde je soud věcí zaneprázdněn a strany mají moc dát mezi sebou rozhodnout, nezdá se spravedlivé vytvořit mezi nimi článek, aniž by se k nim přihlíželo; a to bylo skutečně shledáno tak málo spravedlivým králem i Vámi samým, že byl vyžádán souhlas zesnulého pana z Luxembourgu a ten byl dán k bodu, který se ho týkal v nařízení navrženém v jeho době, a proto souhlas jeho syna už dnes není potřebný, neboť se na tom od té doby nic nezměnilo. Pan d’Antin vede spor, který je dokonce dosud zcela nedotčen; chce se jeho souhlas, vyhoví se mu, on přistoupí, budiž. Nebyl bych nešťastný, kdybych se, když jsme ve sporu jen ti dva a já, jediný ocitl v zacházení jako ti, kdo žádný spor nemají, oni otázáni a uspokojeni, já odsouzen a oběšen, abych tak řekl, s milostí na krku, já, který mám spor projednávaný v parlamentu, s příslušností nařízenou králem a registrovanou v parlamentu, se dvěma královými předběžnými rozhodnutími při plném lit de justice, obnovenými právě teď při příležitosti pánů z Villars a z Harcourtu, zatímco pan z Luxembourgu s předběžným rozhodnutím proti sobě v podobě prozatímní přednosti před ním a pan d’Antin, který není ani vévodou, a s obhajobami jen připravenými, a ne zahájenými, jsou šetřeni; takže jeden zůstává pairem, což by mu jinak bylo velmi nejisté, a to pairem, který předchází víc než polovinu ostatních; a druhý se jím stává, ten druhý, pravím, který přes všechnu svou přízeň vidí svůj spor prohraný, bude-li se soudit.

„Ještě jednou, pane, až na bod o korunovaci raději prohraji svou záležitost a nechám nařízení projít; ale jaká je to nemožnost, aby nařízení prošlo a abych já ji neprohrál, když mne Vaše srdce i Váš duch ctí, jedno svým přátelstvím, druhý svým hlasem a svým přesvědčením, že mé právo je dobré? A chce-li se, abych proti rozumu prohrál, nemohl bych za to být odškodněn? A protože nemám ani úřad, ani guvernérství provincie, ani šedivé vousy jako pan z Chevreuse, ruku na srdce, nemám větší právo než on obdržet výměnou milost pro jednoho ze svých synů tím, že se vzdám práva svého pořadí? Dovolte mi, abych Vás prosil, abyste nepokládal za výstřednost tuto myšlenku, kterou lze obrátit více než jedním způsobem, a abyste uvážil, že za všech nynějších okolností by bylo tvrdé, kdyby se na člověka třicetišestiletého hledělo jako na dítě.

„Kromě toho, co mi řekl pan z Chevreuse, zpravený d’Antinem o nařízení, mi pan vévoda z Orléans řekl, že ví od samotného d’Antina, že bude učiněn vévodou a pairem. Nestačí to, aby se člověk, který je na místě, mohl obávat o svou druhou při a obrátit se kvůli ní na Vás, o němž se ví, že jste neobvykle pracoval s králem, i když jste to činil se vší možnou opatrností? „Ale toho je na dopis příliš a na dodatek ke spisu dost. Dovolte, abych Vás prosil, abyste to zvážil s dobrotou a opakovanou úvahou. Co se týče tajemství, zachovávám je tak, že ačkoli jste mi po celou dobu této věci dovolil říkat všechno panu z Harcourtu, naposledy jsem s ním přesto zacházel jako s ostatními, to jest jako s pány z Chevreuse a z Charostu, jimž jsem stále říkal, že jsem z Vás o Vaší práci s králem nemohl nic vytáhnout a že Vám Jeho Veličenstvo zakázalo o tom promluvit jediné slovo. Co mě přimělo si takto počínat s panem z Harcourtu, byl citlivý bod korunovace a to, že jsem se cítil jistější, že pana z Harcourtu, jakkoli je rozvážný, zadržím, když mu ho zamlčím, a abych mu ho zamlčel, když mu zamlčím každou podrobnost, než když mu ho řeknu. Počítejte tedy, pane, ať se stane cokoli, s mou věrností, s nevýslovnou vděčností a s oddaností bez míry.“

Nyní je třeba vysvětlit dvě věci: mou zmínku o panu vévodovi z Orléans v souvislosti s d’Antinem a mou myšlenku na jednoho ze svých synů.

Král, jak jsme viděli, odmítl jakékoli sdělení návrhu nařízení několika vévodům, které mu kancléř navrhl, [mezi jinými] i mně, a počítal s tím, že nevíme, co se v té věci děje. Proto mi kancléř vrátil ten dopis pro krále, určený k ukázání, který jsem mu napsal. Živost jeho stylu ukazuje, jak nemožným shledával mu ho ukázat, protože by mu tím zároveň ukázal, že jsem v tom namočen. Dokud o tom král nevěděl, nemohl jsem se ozvat, a na tom mi nesmírně záleželo, abych ho udržel mezi jeho náklonností k panu z La Rochefoucauld a jeho předpojatostí ve věci jeho autority proti mé při; protože takový, jaký byl, přece jen chtěl zachovávat jisté ohledy a byl jimi vázán, což byl jeho pravý důvod, proč odmítl sdělení několika z nás. Jakmile však věc prosakovala a já mohl citovat, co mi o ní řekl pan vévoda z Orléans, mohl jsem se otevřeně obrátit na kancléře a on mohl o tom podat zprávu králi, aniž by se musel obávat čehokoli osobně, protože to byl d’Antin, kdo mluvil s panem vévodou z Orléans, a tento princ, kdo mi to vyřídil. Uvolňoval jsem tedy kancléři ruce a dával mu možnost říci králi bez rozpaků, co by uznal za vhodné.

Co se týče mých dětí, krajně překvapen tím, jak král odpověděl kancléři na mou otázku přednosti, obával jsem se, že tuto představu o jeho autoritě nebude možné vyvrátit, protože se mu tak hluboko vtiskla do hlavy. Přišlo mi tedy na mysl, když mi to kancléř vyprávěl, pokusit se krále přimět k ústupu obtížnějším ekvivalentem, anebo tento ekvivalent získat, čemuž bych byl bez porovnání dal přednost: totiž učinit svého druhého syna vévodou a pairem, když už se bez důvodu jednalo o tom, učinit jím syna pana z Chevreuse, a také d’Antina, a za to se už s králem nepřít a nechat mu potěšení a klid, aby dal vyhrát spor svému příteli panu z La Rochefoucauld, a to podle toho, co pokládal nikoli za spravedlnost, na niž nikdy neměl co odpovědět a ani se jí nedovolával, ale za svou autoritu, kterou vždy stavěl do popředí. Kancléř tuto myšlenku nezavrhl a pokládal jsem ji za tím lepší, že jsem viděl krále v nynějším rozmaru takové povolnosti k rozmnožování těchto hodností, že šlo jen o to, vyrobit k tomu lžíci na boty. Na druhé straně jsem se ještě obával umírajícího vlivu pana z La Rochefoucauld. Neduhy ho už nějakou dobu odloučily od honů a od cest, ale ne od toho, aby čas od času nevpadal do králova kabinetu, kam se dával vodit kvůli zájmu nějakého sluhy nebo kvůli nějaké jiné tlachanině, kde velmi často vymáhal svou prudkostí na králi, co chtěl a co král často také nechtěl; ten krčil rameny pod ochranou jeho slepoty a nakonec povolil, zčásti ze soucitu a ze starého přátelství, zčásti aby se ho zbavil. Obával jsem se tedy králova strachu z pokřiku toho starého slepce, který by mu jistě nepřestal dělat výstupy, jakmile by se dozvěděl, že je odsouzen, a který by mi vším tím sténáním, hubováním a křikem možná dal ještě co dohánět. To vše mě tedy přivedlo k úsudku, že můj návrh není hloupý, budu-li ostatně hájit své právo, ale v králově duchu, to jest omezím-li se na to, abych jeho autoritu postavil na svou stranu. Ale protože tento způsob boje se hodil jen pro něho samého a jinak by ho nikdo ani nevymyslel, ačkoli každodenní zkušenost učila, že jakýkoli jiný je u něho zbytečný, ať šlo o jakoukoli příležitost, kde si představoval, že by jeho autorita mohla být sebeméně dotčena, považuji za vhodné předložit zde stav otázky, která byla mezi panem z La Rochefoucauld a mnou, a skutečné důvody obou stran, na nichž jediných měl každý osvícený a spravedlivý soudce svůj rozsudek založit. Kromě toho, že je záležitost už zde nutně načata, nebude vyprávění tak dlouhé, aby se oddělovalo od toho, co už o ní bylo řečeno, a odkazovalo do Dokladů, zvláště když je v časovém pořádku začít je historkou, o jejíž úplné objasnění mě kancléř, jak jsme viděli, požádal a která proto musí mít zde své místo.

Roku 1622 bylo hrabství La Rochefoucauld zřízeno Ludvíkem XIII. jako vévodství-pairie. Touto milostí se pan z La Rochefoucauld13 stal tím, čemu se nevlastně říká vévoda na breve14.

Státní nepokoje, v nichž se páni z La Rochefoucauld, starší i mladší větve, velmi zvlášť vyznamenali proti králům od Jindřicha II. až po Ludvíka XIV., a až po jeho oblíbence pana vévodu z La Rochefoucauld včetně, s nímž jsem měl ten spor k rozhodnutí; nepokoje, pravím, které ve státě nastaly, strhly toho, v jehož prospěch se zřízení stalo, proti tomu, kdo ho jím poctil, a znemožnily mu dát je verifikovat v parlamentu. Byl stále v témž postavení, to jest v Poitou, ve vyhnanství, poté co se zapletl proti králi, když byl kardinál z Richelieu15, tehdy první ministr, učiněn vévodou a pairem a chtěl být v této hodnosti přijat do parlamentu téhož dne a hned po registraci svých listin.

Zatímco se k tomu přikročovalo, za shromážděného parlamentu a pairů na místech, stál kardinál z Richelieu u krbu velké komory, jak je zvykem tam stát, dokud nepřijde první soudní sluha oznámit, že je čas jít složit přísahu. Lze si představit, že byl obklopen velkou družinou a početnou společností.

Pan Princ16 zatím seděl s ostatními pairy na svém místě, a to s dvojím úmyslem. Jeho záměrem bylo odplatit tahem stejně odvážným jako důležitým služby, které on a jeho lidé obdrželi od pana z La Rochefoucauld a jeho předků, a měl-li dar proroctví, i ty, které měli jeho synové obdržet od syna a vnuka pana z La Rochefoucauld. Nejenže chybělo svolení k registraci jeho listin, ale existoval výslovný a opakovaný králův zákaz parlamentu ji provést. Pan Princ ve srozumění s prvním prezidentem Le Jayem a s Lamoignonem, radou velké komory, otcem prvního prezidenta Lamoignona, se spikl, že odvážně využije nejzmatenější a nejnečekanější chvíle k tomu, aby prosadil registraci listin La Rochefoucauld, a jako takovou chvíli vybrali okamžik mezi registrací listin Richelieu a zprávou o kardinálově životě a mravech k jeho přijetí, počítajíce dobře s tím, že v hluku a tlačenici, které takové úkony vždy provázejí, nikdo nic nebude tušit a ani si nevšimne tahu, který chtěli provést.

Když bylo všechno domluveno s malým počtem těch, kdo měli být a také byli na zasedání, aby dali podnět ostatním, pan Princ, aniž by čekal, až druhý zpravodaj, pro vyšetření života a mravů, otevře ústa, aby se dospělo k přijetí kardinála z Richelieu, a až se vystoupí na horní sedadla, aby se vyslechl advokát a generální advokát a kardinál tam byl přijat, jak se tehdy činilo; pan Princ, pravím, pohlédl na prvního prezidenta, který, věda, co se chystá, nijak nespěchal udělit tomuto zpravodaji slovo, a zeptal se, zda tu není ještě nějaká jiná registrace, protože se mu zdá, že nějaká je. Le Jay, zděšený v okamžiku provedení, odpověděl velmi tiše, že je tu registrace listin La Rochefoucauld, už starých, které však král vždy zastavoval. „Ale jděte,“ odvětil pan Princ, „to je staré a obehrané, ručím Vám, že král už na to nemyslí“; a hned dodal, obraceje se k Lamoignonovi: „Nemá je tu někdo?“ Lamoignon smekne a ukáže je. V tu chvíli pan Princ, posiluje Le Jaye svými pohledy, řekl Lamoignonovi: „Podejte nám o nich zprávu, pan první prezident si to přeje.“ Lamoignon si to nedal říci dvakrát. Pustí se do čtení listin, odbude je co nejrychleji a potom se dvěma slovy vysloví pro jejich registraci. Soudci, z nichž tři čtvrtiny o králově zákazu je registrovat nevěděly a z nichž téměř nikdo v tom ruchu davu, který naplňoval velkou komoru, nemohl slyšet tak krátký rozhovor pana Prince s prvním prezidentem, hlasovali kývnutím baretu se zbytkem zasedání, jak je při těchto registracích obvyklé, a přičítali spěch, s nímž se postupovalo, snaze co nejvíc zkrátit čekání prvního ministra na předvolání k přijetí. Neměli čas ani nepomysleli na to, aby si uvědomili, že kdyby za tím nebylo něco neobvyklého, bylo by slušné přikročit k přijetí kardinála z Richelieu dříve, než se provede tato druhá registrace, aby se ho nenechávalo tak dlouho čekat a aby byl, až bude přijat a na svém místě, také jejím soudcem. Rozsudek o verifikaci listin La Rochefoucauld byl vynesen hned po hlasování, a tato velká záležitost byla tak vybojována, abych neřekl ukradena, prvnímu ministrovi přímo pod nosem, přítomnému ve velké komoře, který na nic takového nemyslel a který si mezi vším tím davem a hlukem, jímž byl u toho krbu obklopen, stále myslel, že se projednává jeho věc. Hned po vynesení rozsudku o registraci La Rochefoucauld se přikročilo k tomu, co se týkalo kardinálova přijetí; kardinál složil přísahu a celý obřad se dokončil.

Při odchodu z justičního paláce se dozvěděl, co se stalo, a nemohl tomu uvěřit. Povolal si prvního prezidenta, který se vymlouval na pana Prince, ale přesto neunikl tvrdé důtce. Pan Princ s ním byl nějakou dobu rozkmotřen a nemilost pana z La Rochefoucauld se prohloubila, ale registrace tím nezůstala o nic méně provedena a dokonána. To je to, co pana z La Rochefoucauld čím dál víc připoutalo k panu Princi a jeho děti k jeho dětem; to je to, co vytvořilo dědičnou důvěrnost pánů z La Rochefoucauld s Lamoignony; to je to, co prodloužilo vyhnanství pana z La Rochefoucauld daleko za konec všech nepokojů a za smíření všech, kdo se jich účastnili. Toto vyhnanství trvalo ještě, když roku 1634 byly vydány nové zřizovací listiny pro Retz ve prospěch zetě po tchánovi, s novým pořadím, a když na počátku roku 1635 byl můj otec učiněn vévodou a pairem, a oba byli verifikováni a přijati do parlamentu bez sebemenší námitky ze strany pana z La Rochefoucauld, který si zřejmě ještě nepředstavoval, že by je mohl předcházet, a byl velmi rád, že má svou hodnost zajištěnu. Když se potom vrátil do přízně, dal se roku 1637 přijmout a nárokoval si přednost před panem z Retz a mým otcem. Tak vznikla otázka mezi přednostním právem registrace na jedné straně a přednostním právem prvního přijetí do parlamentu na straně druhé. Je čas ji vyložit v celém jejím světle, když jsme vyprávěli skutečnosti, staré i nové, od vzniku tohoto sporu. Nebudeme se zdržovat přespříliš rozvláčnými spisy obou stran, omezíme se na to, co je čistě nezbytné k objasnění otázky.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Starý maršál z Villeroy je Nicolas de Neufville (1598–1685), vychovatel mladého Ludvíka XIV., otec nynějšího maršála z Villeroy.↩

  2. Vysvětlivka: Vidam z Amiens, Louis-Auguste d’Albert, druhý syn vévody z Chevreuse, pozdější vévoda z Chaulnes a maršál Francie. Vévodství-pairie Chaulnes vymřelo roku 1698 smrtí vévody z Chaulnes, bývalého velvyslance v Římě, a vévoda z Chevreuse si je nárokoval pro svého syna.↩

  3. Vysvětlivka: Kardinál Mazarin (1602–1661), první ministr za regentství Anny Rakouské a v prvních letech vlády Ludvíka XIV., až do své smrti roku 1661.↩

  4. Vysvětlivka: Louis Le Peletier, syn bývalého generálního kontrolora, od roku 1707 první prezident pařížského parlamentu jako nástupce Harlayův.↩

  5. Vysvětlivka: Při korunovaci francouzských králů v Remeši se zastupovalo šest starých světských pairů — vévodové burgundský, normandský a akvitánský a hrabata z Toulouse, Flander a Champagne —, jejichž léna byla dávno sloučena s korunou nebo zanikla; jejich úlohy vykonávali princové krve a vévodové a pairové.↩

  6. Poznámka vydavatelů (edice 1856): S vyloučením pairů.↩

  7. Vysvětlivka: Míněn edikt Jindřicha III. z prosince 1576, podle něhož princové krve zasedali v parlamentu jako pairové z titulu svého narození a předcházeli všechny ostatní pairy bez ohledu na starobylost jejich pairií.↩

  8. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Rukopis má convenir, a nikoli disconvenir, jak bylo vytištěno v předchozích vydáních.↩

  9. Poznámka vydavatelů (edice 1856): O holdu a obřadech, které jej provázely, už byla řeč (viz výše). Lenní přiznání (aveu) bylo rovněž jakýmsi holdem, jímž se dotyčný uznával za pánova člověka. Zde je formule lenního přiznání převzatá z Grand coutumier (sv. II, s. 31): „Přísaháš mi, že mi od této chvíle zachováš víru a věrnost jako svému pánu a že se budeš držet jako člověk takového stavu, jakého jsi; že mi budeš platit mé dluhy (to, co je mi dlužno) a povinnosti dobře a věrně, kdykoli je budeš povinen platit, a nebudeš usilovat o věci, pro něž bych ztratil poslušnost tvou a tvých dědiců, ani neodejdeš z mého soudu, leda pro odepření práva a špatný rozsudek. V každém případě uznáváš můj soud pro sebe i pro své dědice.“ Soupis (dénombrement) bylo prohlášení, které byl každý vazal povinen učinit svému pánovi do čtyřiceti dnů po holdu. Musel obsahovat výčet všech pozemků a práv, která na pánovi závisela. Pán měl rovněž čtyřicet dní na to, aby přesnost soupisu ověřil.↩

  10. Vysvětlivka: Maršálové z Villars a z Harcourtu byli oba povýšeni na pairy roku 1709; Villars byl v září 1709 těžce raněn do kolena v bitvě u Malplaquet, a nemohl se proto dát přijmout do parlamentu. Kdo by byl přijat dříve, získal by přednost.↩

  11. Vysvětlivka: „Vévoda na breve“ (duc à brevet) byl osobní, nedědičný titul udělený královským listem (brevetem), na rozdíl od skutečného „vévody a paira“ (duc et pair) — nositel užíval vévodského titulu a poct, ale neměl místo mezi pairy Francie u parlamentu.↩

  12. Ediční poznámka: Historka o autorovi, který předčítal své hry služce a podle jejích reakcí posuzoval jejich účinek, se tradičně vypráví o Molièrovi a jeho služce, nikoli o Corneillovi; Saint-Simon zde zřejmě obě osoby zaměnil.↩

  13. Vysvětlivka: Zde je míněn František V., první vévoda z La Rochefoucauld (1588–1650), děd pana z La Rochefoucauld doby Pamětí (Františka VII.); jeho syn byl František VI., autor Maxim. V citovaném spisu je to „zesnulý pan z La Rochefoucauld“.↩

  14. Poznámka vydavatelů (edice 1856): O vévodech na breve (viz výše).↩

  15. Vysvětlivka: Armand Jean du Plessis, kardinál z Richelieu (1585–1642), první ministr Ludvíka XIII. od roku 1624; vévodou a pairem byl učiněn roku 1631.↩

  16. Vysvětlivka: Pan Princ je zde Jindřich II. Bourbonský, princ de Condé (1588–1646), otec Velkého Condého a prince de Conti. Syn pana z La Rochefoucauld, František VI., stál za Frondy na straně Velkého Condého.↩