Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom devátý (1711)

Kapitola devátá

Smrt a povaha vévodkyně z Villeroy. — Smrt císaře Josefa. — Princ Evžen nezadobře s jeho nástupcem. — Smrt paní de Vaubourg a paní Turgotové. — Smrt Caravasova. — Sňatek obou Beauvauových dcer s Beauvauem a Choiseulem. — Obnovení aféry Épernon. — Mnoho podobných nároků připravených vyrazit. — Jejich dojem na strany procesu o Épernon. — Starý návrh nařízení o vévodstvích-pairiích z roku 1694; jeho tehdejší osud. — Zvrácenost prvního prezidenta Harlaye, který jej sepsal. — Vévoda z Chevreuse po dohodě s d’Antinem získává kancléře pro nařízení podle tohoto vzoru. — Kancléř mi svěřuje tu myšlenku i starý návrh. — Důvody, které mě k tomu přimějí, aniž bych předvídal jeho zhoubnost, a pracuji na tom sám s kancléřem. — Starý návrh a mé poznámky k němu. — Milost substituce udělená vévodovi z Harcourtu toto nařízení rozjíždí. — Moudrost a upřímnost Harcourtova vůči mně ve věci levobočků. — Přibírám do tajemství maršála z Boufflers, které je omezeno na jedné straně na nás dva a v obecných rysech na Harcourta, na druhé na Chevreuse a v obecných rysech na d’Antina, a to bez jakéhokoli vzájemného sdělování. — Harcourt mluví s králem a věc se rozjíždí. — Chiméry Chevreuse a Chaulnes. — Vévoda z Beauvilliers chiméry neschvaluje; nemohu ho však přizvat do tajemství nařízení. — Tajemství všeho, co se kolem nařízení dělo, jedině mezi kancléřem a mnou. — Smělý a rafinovaný tah nejprohnanějšího dvořana, d’Antina, který mluví s králem. — Král pozastavuje přelíčení o nároku na Épernon, které mělo právě začít.

Zároveň jsem ztratil přítelkyni, jíž jsem velmi litoval: byla to vévodkyně z Villeroy, o které jsem už nejednou mluvil. Byla to osoba přímá, přirozená, upřímná, spolehlivá a mlčenlivá, která si bez ducha dokázala u dvora zjednat postavení a ovládnout manžela i tchána. Byla ve všem hrdá, zvláště pokud šlo o hodnost, a přitom byla ke svému původu, ba i k původu svého manžela, tak přesně a tak veřejně spravedlivá, že tím často uváděla do rozpaků. Byla velmi nevyrovnaná, ačkoli já sám jsem to na ní nikdy nepoznal. Měla své nálady, styk s ní byl drsný a tvrdý. V tom se velmi podobala své rodině. Odedávna byla v nejdůvěrnějším přátelství s vévodkyní z Orléans a ve velké důvěře u paní Dauphine1, které ji obě měly rády a zároveň se jí bály. Měla přátele i přítelkyně; zasloužila si je. Byla dobrou, živou a spolehlivou přítelkyní a prolomit s ní ledy nestálo nic. Stávala se osobností a začínalo se s ní počítat. Její velmi zvláštní tvář byla v dolní části ošklivá, zvláště při smíchu, a v celé horní části okouzlující. Vážná a nastrojená, vysoká, jak byla, ač měla boky a ramena příliš vysoko, neměl nikdo tak vznešené vzezření a nikdo tolik nezdobil slavnosti a plesy, kde nebylo krásky, a to i mnohem větší krásky, než byla ona, kterou by nezastínila. Několik měsíců před smrtí, stále v dokonalém zdraví, říkala paní ze Saint-Simon, že je příliš šťastná; že ať se obrátí kamkoli, její štěstí je dokonalé; že ji to nesmírně děsí a že tak vysněný stav jistě nemůže trvat; že ji stihne nějaká katastrofa, kterou nelze předvídat, anebo že brzy zemře. Stalo se to druhé. Její manžel zastupoval jako kapitán tělesné gardy maršála z Boufflers, který zůstal v Paříži kvůli smrti svého syna. Nesmírně se bála neštovic, které ještě neprodělala. Přesto chtěla, aby ji paní Dauphine vzala s sebou do Marly v oněch prvních dnech králova ústraní, pod záminkou, že jede navštívit manžela. Nic z toho, co jí kdo mohl říct, ji od toho neodvrátilo — tak dokážou drobná dvorská vyznamenání poplést hlavu. Dostala tam smrtelný strach, hned nato onemocněla neštovicemi a zemřela na ně ve Versailles. Abbé z Louvois a vévoda z Villeroy se s ní zavřeli. Ten první byl neutěšitelný, ten druhý nebyl dlouho a brzy si užíval potěšení, že se považuje za vymaněného z poručnictví. Nebyl k tomu zrozen; jeho otec si ho zakrátko znovu podrobil svému jhu.

Současně zemřel ve Vídni na touž nemoc císař a nezanechal po sobě mnoho lítosti. Byl to panovník prchlivý, násilný, duchem i schopnostmi pod průměrem, který se ke své matce císařovně choval s velmi malým ohledem, ačkoli ji ustanovil regentkou, ke své manželce císařovně s malou něhou a ke svému bratru arcivévodovi s malým přátelstvím a malou úctou. Jeho dvůr byl bouřlivý a i ti největší si tam nebyli jisti svým postavením. Princ Evžen byl snad jediný, kdo jeho smrtí ztratil. Měl veškerou jeho důvěru a s arcivévodou byl ve velmi špatném poměru, neboť ten mu přičítal vinu za skrovnou pomoc, jakou dostával z Vídně, a nemohl mu odpustit, že odmítl jet do Španělska. Tato nevole byla jen zalepena nutností a okolnostmi; ale princ Evžen se s ním už nikdy dobře nesmířil. Bylo mezi nimi jen vnější zdání bez přátelství a bez důvěry, a pokud šlo o vážnost a vliv, jen tolik, kolik se mu nedalo odepřít, ať princ Evžen dělal cokoli, a až do smrti se v tom neúnavně a marně namáhal. Císařova smrt byla velkou ranou a jedním z oněch nečekaných štěstí, která vedla k míru a k zachování španělské monarchie. Nebudu se zdržovat těmito velkými důsledky, protože patří k tomu, co se dělo v Anglii k přípravě mírové smlouvy podepsané v Utrechtu a pak s novým císařem2, a protože se tyto věci najdou lépe v Dokladech, než bych je mohl vylíčit já, neboť jsou tam podány mistrovskou rukou; řeknu zde jen, že Torcy hned nato zajel za bavorským kurfiřtem do Compiègne, kde s ním strávil jeden den.

Voysin ztratil paní de Vaubourg, svou sestru, ženu zasloužilou, jejíž manžel, státní rada schopný a velmi ctnostný, byl bratrem Desmaretsovým. Toto pouto je udržovalo pospolu a jeho přetržení mělo mezi nimi následky. Pelletier de Sousy ztratil také paní Turgotovou, svou dceru, kterou vášnivě miloval, a to plným právem. Jeho zeť byl hrubián, kterého v intendantských úřadech nikdy nemohl vystát a kterého nikdy nedokázal udělat státní radou. Syn tohoto zetě se jí stal3, a to s velkou pověstí, poté co si získal veliké jméno bezúhonností a schopnostmi v úřadu kupeckého prévôta, a to v dobách velmi obtížných.

Zemřel také starý Caravas, který všude lhal, co mu hrdlo stačilo. Byl to Gouffier a jakousi příhodou, nevím jakou, se kdysi v Holandsku oženil s tetou z otcovy strany toho Ripperdy4, jehož náhlé povýšení na prvního ministra Španělska, rychlý pád a konec nadělaly ve světě tolik hluku.

Beauvau, který býval kapitánem tělesné gardy Monsieura a který se už dávno velmi nenápadně stáhl ode dvora a téměř i ze světa, měl jen dvě velmi bohaté dcery. Provdal je obě v této době: jednu za hraběte z Beauvau, který zemřel mnohem později jako generálporučík, guvernér Douai a rytíř řádu z roku 1724; druhou za markýze z Choiseul, jediného z tohoto velkého rodu, kdo byl zámožný.

Zde by bylo místo podat nový obraz dvora po proměně divadla, která tak dokonale rozvrátila celou scénu; ale nový obraz, který nastoupil, souvisí tak úzce se všemi dalšími událostmi, že je vhodné jej odsunout až za vylíčení jedné záležitosti, příliš důležité, než aby se dala vynechat, ať je jakkoli dlouhá a nudná, a která měla tolik vztahu k jiným dobám; tím spíše, že začala ještě před Monseigneurovou smrtí, a přesto byla odložena až k době svého ukončení, abychom ji nepřerušovali. Musíme se tedy vrátit o kus zpět. Kromě důležitosti se v ní najde i několik zajímavých rysů.

Jde o d’Antinovu záležitost, kterou je třeba znovu vzít a dovést až k jejímu konci. Nebyla to jediná, o niž mohlo jít. Na patnáct přeludů, jeden nesmyslnější než druhý, se chystalo vylíhnout. Tyto smyšlenky čekaly na výsledek d’Antinovy věci, aby se buď odložily na jindy, nebo, kdyby jeho věc uspěla, vstoupily do kolbiště s důvěrou, že je král i soudci ochotně podporují, aby se ukázalo, že i ten, kdo není oblíbencem, vyhrává pře proti všem možným pravidlům. Probíhající procesy byly: proces pana z Luxembourgu5, který jej právě znovu uvedl do soudního běhu zároveň s tím, jak se připojil k odpůrcům d’Antinova nároku; a já jsem už jednal, abych se pokusil zrušit rozsudek bez síly a bez míry, který získal, a vrátit ho k dřívější úzké volbě mezi jeho novým zřízením a tím, že pairem vůbec nebude. Tuto záležitost jen letmo přecházím, neboť byla tak dobře vyložena na začátku těchto Pamětí i v tištěných spisech obou stran, které má každý v rukou; a dále proces mezi panem z La Rochefoucauld a mnou. Ty, které ještě nebyly zahájeny, ale byly zcela připraveny k zahájení: spor o Aiguillon a spor o Estouteville.

Přeludy dosud skryté, které však neméně netrpělivě čekaly na příležitost vystoupit jako nároky, byly: nárok na starobylost Chevreuse ze zřízení ve prospěch Lotrinských a nárok na Chaulnes, oba v hlavě a vůli vévody z Chevreuse; nárok na starobylost Rohanu po dědovi vévody z Rohan-Chabot z matčiny strany; nárok na první zřízení Albretu a Château-Thierry, od něhož pan z Bouillonu nemohl upustit a jemuž se, jak jsme viděli jinde, první prezident Harlay tak krutě vysmál přímo do očí. Dokonce i Bissyům opojení z přízně, jíž se těšil jejich biskup z Meaux, natolik zatočilo hlavou, že si nárokovali hodnost Pont-de-Vaux; a pět nebo šest dalších téhož druhu, které by díky násilným výkladům, údajně použitelným u vévodství po přeslici6, přicházely v úvahu, a které upadly do bláta sňatky a sňatky dalších pokolení už uzavřenými.

To nás děsilo, že dojde k úplnému převratu veškerého pořádku a všech pravidel mezi námi, k dovršení všeho ponížení přenášením těchto hodností bez míry; a i kdybychom proti nim uspěli, čekal nás bídný život plný kliček, procesů a sporů, protože nikdo by neopomněl hledat kličky a vytáčky, jak od sebe odvrátit odsouzení svého souseda, ba i sobě podobného, a směle se vydávat za případ jiného druhu. A přece to nejlepší, co nás mohlo potkat, bylo vítězit v boji a strávit se v bojích.

Nepřestávali jsme si stěžovat na tyto hromady nároků a procesů, které nám kvůli d’Antinovi visely nad hlavou a které jeho příklad oživil; a využívali jsme této záplavy, abychom zdůraznili, jak důležité je ponechat věci v pravidlech odjakživa zachovávaných a uznávaných. D’Antin si toho všiml, a také toho, že nám to, co jsme v tom ohledu uváděli, není bez užitku, a dokázal se obratně otočit a chytit ten míč na odskoku, aby ho sám s výhodou použil. Kromě všeho špatného na jeho věci samé, o čemž byl vždycky přesvědčen, jak nám později přiznal, cítil krajní nesnáz, do níž se měl dostat kvůli našim námitkám nepřípustnosti, nad jejichž objevením se nemohl dost vynadivit; byly dílem Vesinse, jednoho z našich nejlepších advokátů. Zrušující důvod, totiž nerovný sňatek se Zametem, z něhož jediného odvozoval své domnělé právo, byl bez odpovědi; a nemohl být klidný ani kvůli tomu, jak nabyl Épernon, což byla další zrušující skutečnost. Monseigneur, který v tom měl prsty, mu to mohl tvrdě vyčíst a dát jeho meudonským nepřátelům, kteří začínali mít navrch, příležitost obvinit ho před tímto princem, že zneužil jeho přízně ke koupi, jejíž účel mu nesdělil, a tak ho pořádně posunout po svahu dolů. K tomu se přidávala králova mrzutost nad jeho nepřítomností, která se mohla snadno obrátit v nechuť nebo ve zvyk obejít se bez něho v maličkostech, z nichž dokázal tak obratně těžit.

Dost ostrá srážka, kterou měl u dveří Dongoise, vrchního písaře parlamentu, s vévody z Charostu a z Berwicku kvůli procesním postupům — naši ji dohnali dosti daleko kvůli jakýmsi průtahům, na něž si chtěl stěžovat, ačkoli nás k nim sám donutil léčkou —, dále povýšenost, s jakou jsme to nakonec všichni vzali, změna nálady ve společnosti, ba i u dvora, a tichý šum z justičního paláce, který mu nebyl příznivý, to vše dohromady ho už od postu postrašilo natolik, že v duchu zoufal nad úspěchem a bál se, že ztratí ještě něco jiného než svůj proces.

Tytéž věci zapůsobily podobně na vévodu z Chevreuse, pokud šlo o něho; byl od přírody bázlivý a kolísavý a v trnech, na které narážel oblíbenec, viděl napsáno své vlastní odsouzení. Ačkoli byli nepřáteli co do kliky i ve všem ostatním, v těchto věcech byli oba spojeni — taková je moc zájmu i nad nejpoctivějšími lidmi, jakým byl Chevreuse —, a tak se rozpomněl na obecné nařízení, projektované za procesu zesnulého pana z Luxembourgu, a doufal, že pomocí d’Antinova vlivu toto nařízení znovu oživí a že spolu s ním prosadí i svého druhého syna jako vévodu z Chaulnes, za to, že se vzdají svých nároků na starobylost Épernonu a Chevreuse. Tento bod, tak neblaze zásadní, si zaslouží, aby byl poněkud podrobněji vysvětlen od svého počátku.

Když byl roku 1694 proces, který pan z Luxembourgu zahájil proti svým starším, v plném proudu, byl vypracován návrh, o kterém jsem ještě dlouho nato nic nevěděl a který ve formě králova prohlášení upravoval sporná přenášení hodnosti vévody a paira; téměř úplně vylučoval ženy, ale s touto návnadou pro vévody je zároveň drtil ustavením vysokého postavení králových nemanželských dětí. Harlay, první prezident7, který mířil (papegeoit)8 na úřad kancléře, jejž dosud zaujímala Boucheratova mrtvola; který jako generální prokurátor otevřel cestu tím, že dal legitimovat rytíře z Longueville9, později zabitého, aniž byla jmenována matka; který za tuto ohavnou službu dostal opakovaný slib pečetí — ten chtěl, podlý a hnusný otrok zločinu a přízně, sklidit plody svého díla tímto neslýchaným korunováním oněch dětí, které by bez něho a bez jeho lstivého a smělého vynálezu nutně byly dětmi pana z Montespanu, anebo snad nalezenci, protože by nebylo možné uvést ani otce, ani matku. Toto prohlášení tedy bylo vymyšleno mnohem méně kvůli míru a kvůli tomu, aby se přenášení vévodství po přeslici vytyčily pevné a přesné hranice, než kvůli velikosti levobočků. Harlay k němu získal souhlas pana z Luxembourgu a jeho syna. Ale návrh byl tolikrát obracen, přemílán a upravován, že jej král, jemuž takové věci nikdy nebyly po chuti, opustil, jakmile shledal, že je kratší cestou vojenštější, takovou, jak už byla vylíčena, dát svým nemanželským synům, a brzy nato i jejich potomstvu v osobě vévody z Vendôme, ohromnou přednost10, která se mu tehdy zdála vrcholem jejich velikosti a jeho všemoci, ale stala se jen podstavcem hrozných zázraků tohoto druhu, které jsme od té doby viděli.

Vévoda z Chevreuse po dohodě s d’Antinem promluvil s kancléřem. Vzbudil v něm touhu po slávě díla, které by skoncovalo se všemi těmi nepříjemnými spory; a snad se dotkl i jeho slabé stránky dvořana, toužícího usnadnit svému pánu cestu k tomu, aby své nemanželské děti povyšoval stále výš, a dovršit štěstí jeho oblíbence, a získat si tak tyto velké osobnosti přítomné doby. Získaný kancléř o tom nejprve se mnou mluvil se vší otevřeností, ale s přísným uložením mlčenlivosti. Probírali jsme tu věc a přiznám ke své hanbě, nebo k hanbě jiných, že protože jsem si nedovedl představit, že by se pro levobočky dalo najít ještě něco nad to, co už měli, nepřišlo mi na mysl, že by z nařízení, které se mohlo dostat na přetřes, měli jiný prospěch než potvrzení všeho, co už drželi, což k jejich právu ani k jejich požitku nic nepřidávalo. Tím jsme začali.

Kancléř mi dal dobře a bez potíží porozumět, že lžící na boty pro toto prohlášení (to byl jeho výraz) bude nevyhnutelně zájem levobočků, králova causa sine qua non ve všech těchto věcech; ale se svým hloupým předpokladem, který on podpořil, a myslím, že tehdy v dobré víře, jsem usoudil, že je lepší za tuto cenu vyjít naráz dobrým prohlášením z tolika sporů, než se v nich nechat strávit. Myslel jsem, že vytrhnout navždy všechny kořeny sporů o přednost mezi námi nás uchrání před rozkoly, které mezi nás tak často vnikaly, a že nás jednou provždy zbavit ctižádosti po přeslici nás zbaví nepořádků a nedůstojných nástupnictví, které dovršovaly zmatek. Viděl jsem v tom hráz proti oblíbencům současným i budoucím, o to žádoucnější, že králův věk vzbuzoval obavy, že se najdou takoví, kteří toho dokážou směle využít; a je pravda i to, že mě nakonec rozhodl můj osobní klid, protože tíha všech záležitostí tohoto druhu vždycky padala na mne, zcela nebo z největší části, jak práce, které jsem se nemohl ubránit, tak nenávist, která z ní plynula, s malou nebo žádnou pomocí a oporou.

Když jsem byl o tom sám v sobě pevně rozhodnut, a to právem, na základě našich vnitřních bíd, s nimiž jsem měl až příliš neustálou zkušenost, šlo o to, pustit se do práce. Aby to bylo k užitku, ukázal mi kancléř návrh prvního prezidenta Harlaye. Prozkoumali jsme jej spolu; a aby to šlo lépe, svěřil mi jej, abych si pořídil opis a na tomto opisu udělal své poznámky, abychom je pak spolu probrali a na základě tohoto starého návrhu se dohodli na novém, který by nám vyhověl moudrými a spravedlivými zákony a výhodami, jež by nás, nakolik to doba připouštěla, odškodnily za potvrzení velikosti levobočků, s jehož vyslovením v tomto nařízení bylo nutno počítat.

Aby bylo lépe rozumět tomu, co z toho vzešlo, nebude ani nevhodné, ani nezajímavé vložit sem, místo abych to odkázal do Dokladů, tento starý návrh prvního prezidenta Harlaye s poznámkami, které jsem připojil ke každému článku o tom, co je podle mne třeba změnit, vypustit nebo doplnit; starý návrh na jedné polovině stránky, mé poznámky na druhé, naproti každému článku, tak jak jsem jej předal kancléři. Tento starý návrh byl dohodnut mezi kancléřem, tehdy generálním kontrolorem, státním sekretářem královského domu a ministrem, prvním prezidentem Harlayem a d’Aguesseau, tehdy generálním advokátem, dnes kancléřem; z králova rozkazu byl sdělen vévodovi z Chevreuse a jím revidován — ten prý ztratil opis, který z něho měl —, a ten s ním za sebe souhlasil, stejně jako za sebe pánové z Luxembourgu, otec a syn; roku 1696 byl mezi nimi ustálen v tomto znění: STARÝ NÁVRH.11

I. Princové krve budou všude ctěni podle úcty, která náleží jejich původu, a v důsledku toho budou mít právo vstupu, zasedání a rozhodujícího hlasu v pařížském parlamentu ve věku … let, a to jak při slyšeních, tak při poradách, bez jakékoli formality.

Tento první článek by bylo možno vypustit jako zcela zbytečný.

  1. Nemanželské děti králů, které budou legitimovány, a jejich děti a mužští potomci, kteří budou držet vévodství-pairie, budou mít právo vstupu, zasedání a rozhodujícího hlasu v uvedeném soudním dvoře ve věku … let, složí-li obvyklou přísahu pairů, se zasedacím místem bezprostředně za princi krve a pod nimi, a budou tam, stejně jako na všech jiných místech, předcházet všechny vévody a paire, i kdyby jejich vévodství-pairie byla mladší než vévodství-pairie vévodů a pairů.

Tento druhý článek by bylo možno vypustit jako zcela zbytečný. Existuje o tom výslovné prohlášení, které tehdy ještě nebylo a které je zapsáno a od té doby potvrzeno ustáleným užíváním.

  1. Vévodové a pairové budou mít mezi sebou pořadí a zasedací místo ode dne rozsudku o zápisu listin o zřízení vévodství-pairie, které drží, provedeného v pařížském parlamentu, a budou do uvedeného parlamentu přijímáni ve věku pětadvaceti let obvyklým způsobem.

Vévodství Brancas není verifikováno v pařížském parlamentu, a je to jediné takové z existujících. Pochází od zesnulého krále a mnoho by ztratilo, kdyby mělo brát pořadí od zápisu, který by bylo třeba nyní provést v pařížském parlamentu podle znění tohoto třetího článku. Navrhnout, aby k němu byla jako odškodnění připojena pairie, s tím, že by se zařadilo na úplný konec zápisem vévodství-pairie v pařížském parlamentu a zápis v parlamentu v Aix by pozbyl platnosti, by se nikdo neodvážil. Jsou závažné důvody stanovit pořadí pairů ke dni přijetí obdarovaného do parlamentu; den zápisu by stanovil pořadí verifikovaných vévodů, kteří nejsou pairy. Pokud jde o věk, nelze popřít nepatřičnost a nevýhody příliš mladého věku, ale nelze popřít ani to, že pro paire není stanoven o nic víc než pro prince krve; svědkem toho je zesnulý vévoda z Luynes, přijatý v patnácti letech, a mnoho jiných. Protože tedy věk nelze stanovit, aniž by se zavedla novota dotýkající se zájmů, a protože pairové nejpokročilejšího věku nevědí o právu o nic víc než nejmladší — a studium práva je hlavním důvodem, proč byl stanoven věk pro soudcovské úřady, ale pairové mu nejsou nijak podrobeni —, zdá se, že vhodným kompromisem by bylo stanovit věk přijetí pairů na dvacet let, na rozdíl od soudců. Vypustí-li se oba první články, bylo by užitečné doplnit do tohoto článku, že pairové budou mít vstup, zasedání a rozhodující hlas jak při slyšeních, tak při poradách, aby se předešlo dvojznačnosti, kterou by mohl způsobit odlišný nebo nevyslovený výraz.

Bylo by nutné, aby se uťalo tisíc nových a neudržitelných obtíží, doplnit, že pairové budou ve všech parlamentech království zachovávat týž způsob vstupu do zasedací síně a odchodu z ní, jaký obvykle zachovávají v pařížském parlamentu, řádném soudním dvoře pairů a prvním ze všech parlamentů, jehož příklad nemůže a nesmí žádný jiný odmítnout.

  1. Slova „právní nástupci“ (ayant cause) nebudou mít žádný účinek v listinách o zřízení vévodství-pairií dosud udělených, do nichž byla vložena, a nebudou se už vkládat do žádných budoucích listin.

Výraz posvěcený dlouhým užíváním a ve skutečnosti podstatný není třeba rušit, nýbrž mu jen dát obecný výklad pro všechny listiny, jak vydané, tak budoucí, který by byl pevný a jistý. Je tedy třeba vyjádřit, že slovy „právní nástupci“ míní udělitel muže pocházející z obdarovaného, kteří jsou jeho jména a rodu, v jakémkoli stupni a v jakékoli pobočné linii, se zachováním pořadí větví a prvorozenství mezi nimi, aby se hodnost zachovávala a trvala v mužských potomcích obdarovaného jeho jména a rodu, dokud zbude jediný muž pocházející z obdarovaného jeho jména a rodu.

V. Obecné klauzule ve prospěch žen, vložené dříve do některých listin o zřízení vévodství-pairií, nebudou mít účinek leč ohledně těch, které budou z obdarovaného pocházet a budou jeho jména a rodu12, a pod podmínkou, že se provdají za osoby, které král uzná za hodné této pocty a jejichž sňatek Jeho Veličenstvo schválí královským patentem adresovaným parlamentu.

K tomuto článku, v němž není třeba měnit ani slovo, doplnit, že ze sňatku dcery, která podle znění uvedeného článku učiní svého manžela vévodou a pairem, vzejde vévodský rod po meči, to jest že v osobě syna této dcery se vévodství-pairie po přeslici stane vévodstvím po meči, takže nástupnictví v hodnosti bude ve všem podobné nástupnictví v kterékoli jiné hodnosti vévody a paira, která nikdy nebyla po přeslici a byla zřízena jen ve prospěch mužů.

Vyjádřit, zda zeť bude mít totéž pořadí jako tchán, nebo pořadí od data královského patentu adresovaného parlamentu k jeho sňatku, a tedy následně od svého přijetí, je-li pairem, což stanoví pořadí tohoto vévodství, jež se tím stalo vévodstvím po meči. Zdá se, že s tímto omezením vévodství po přeslici by se zeti mohlo ponechat pořadí jeho tchána; rozumí se, že tento edikt bude mít zpětný účinek ve všech svých bodech a článcích. Pokud jde o dcery dcer, to je věc, kterou je třeba navždy vyloučit a zakázat jako bránu neblaze otevřenou nepříjemnostem, proti nimž je tento edikt především spásný.

  1. Dovolit těm, kdo mají vévodství, aby z nich zřídili substituci navěky nebo pro větší počet osob, než jsou dvě kromě ustanoveného dědice, jak předepisuje moulinské nařízení, čl. 59, a to hlavní sídlo s jistou částí jejich důchodu ve výši až … renty, k nimž zůstane připojen titul a hodnost vévodství-pairií, aniž by mohly podléhat jakýmkoli dluhům nebo srážkám, ať jsou jakéhokoli druhu, po zachování formalit předepsaných nařízeními pro zveřejňování substitucí.

Bylo by mnohem vhodnější, aby po vzoru španělských majorátů tento edikt stanovil, že každé zřízení vévodství s sebou nese věčnou substituci povýšeného statku, to jest hlavního sídla a určitého počtu farností v okolí, které dávají důchod patnáct tisíc livrů renty, s výsadou, kromě výsad obsažených v tomto šestém článku, že tento důchod nebude moci být obstaven z žádného důvodu; jestliže existují celá vévodství, která tolik nevynášejí, tím hůř pro jejich držitele, kteří je však budou moci zvětšit nákupy; jestliže se najdou vévodové tak zadlužení, že by toto ustanovení poškodilo jejich věřitele, dát malým komisařům velké komory pařížského parlamentu pravomoc převést zástavní právo věřitelů na volný majetek vévodovy manželky a zařídit, aby vévodství mohlo požívat výhody tohoto ustanovení, které, jakmile bude známo, nemůže už do budoucna nikomu škodit, zajišťuje i největším marnotratníkům skromnou obživu k udržení jejich hodnosti a zbavuje rody nedbalosti mnoha vévodů, kteří by této milosti nevyužili, kdyby byla jen nabídnuta a otevřena podle libosti, jak je tomu v tomto šestém článku. Je známo, že léna s hodností mají v celém Německu zhruba všechny tyto výhody; že italská léna nelze, přesně řečeno, za taková považovat, kromě skutečných suverénních panství; a že anglická jsou jen jména a prázdné tituly, které ti, kdo je nosí, nikdy nedrží.

  1. Dovolit mužským potomkům obdarovaného v přímé linii, aby vévodství-pairii vyplatili od dcer, které budou jeho vlastnicemi, uhradí-li jim cenu do … podle sazby … násobku současného důchodu.

Ženy musí být povinny náhradu ceny přijmout, a ta má být stanovena podle sazby hluboko pod výnosem statku a splatná smlouvou o zřízení13. Velmi obtížné provádění tohoto článku by odpadlo díky věčné zákonné substituci navržené k předchozímu článku.

  1. Nařídit, aby ti, kdo budou chtít vznést nějaký spor ve věci vévodství-pairií a pořadí, poct a předností, které král udělil vévodům a pairům, knížatům a velmožům svého království, byli povinni každý zvlášť předložit Jeho Veličenstvu zájem, který v tom podle svého tvrzení mají, aby od něho obdrželi svolení jej uplatňovat a aby Jeho Veličenstvo mohlo samo rozhodnout, uzná-li to za vhodné, nebo rozhodnutím své státní rady odkázat strany, aby jednaly a byly souzeny v jeho parlamentu; a pokud by strany poté, co tam bude odkázán jeden návrh, chtěly vedle něho vznést jiné, od prvního odlišné, aby byly povinny obdržet od Jeho Veličenstva nová svolení.

Dobře. Jen ať se nevydává žádné rozhodnutí, které by, už tím, že by bylo rozhodnutím (arrêt), napadalo právo a hodnost soudního dvora pairů, nýbrž ústní králův rozkaz nebo královský zapečetěný list parlamentu, anebo dopis státního sekretáře královského domu prvnímu prezidentovi, generálnímu prokurátorovi a prvnímu generálnímu advokátovi pařížského parlamentu, vyjadřující z králova rozkazu jeho vůli. Zdá se spravedlivé přiznat verifikovaným vévodům, kteří nejsou pairy, a verifikovaným vévodstvím bez pairie tytéž výhody jako vévodům a pairům a vévodstvím-pairiím a zahrnout je do tohoto ediktu, ledaže by věčně substituovaný důchod verifikovaných vévodství, která nejsou pairiemi, mohl být snížen na deset tisíc livrů renty.

  1. Nařídit konečně, aby pan z Luxembourgu měl své pořadí od roku 1662.

Budiž, ale s tím, že se řekne „a chtějíce s ním zacházet příznivě“ atd., protože ani toto pořadí není dnes nenapadnutelné a nemá se zpochybňovat to, co je může a má napadnout; panu z Luxembourgu je samo o sobě zcela lhostejné, jakými slovy si toto pořadí zachová, jakmile si je zachová, a jsou-li to slova pro něho čestná.

Takový byl starý návrh a takové poznámky, které jsem k němu připojil; to bylo z mé strany brzy hotovo, ale ne tak brzy dohodnuto mezi kancléřem a mnou. Než vylíčím tento spor, který přerušila má velikonoční cesta do La Ferté a pak Monseigneurova smrt, je vhodné vysvětlit, jak se ta věc mezi námi rozjela.

Vévoda z Harcourtu, vždy pozorný ke svým záležitostem, žádal v té době o milost, která dala všemu podnět. Šlo o královo prohlášení, které by při nástupnictví v jeho vévodství-pairii dávalo přednost všem jeho mužským potomkům s vyloučením všech potomků po ženské linii, aby se předešlo nepříjemnosti s dědičkami starších větví, které tím, že jako nejbližší příbuzné odnášely statek, znemožňovaly mužským potomkům mladších větví, buď právě tím, nebo příliš vysokou cenou, získat zemi, bez jejíhož držení nemohou nabýt hodnosti, která tak na nich nutně zaniká, jak se to nedávno málem stalo vévodům z Brissacu a z Duras. Král souhlasil; ale forma nebyla snadná, protože Harcourt, který chtěl pracovat důkladně, se snažil, aby byla taková, aby obyčejové právo Normandie, kde leželo jeho vévodství, nemohlo jindy jeho dílo narušit.

Když jsem tedy souhlasil, dovolil mi kancléř promluvit o tom s Harcourtem, který kvůli pouštění žilou na noze, jež se špatně zavíralo, nevycházel z pokoje v bytě kapitánů tělesné gardy ve čtvrtletní službě, kterou vykonával za maršála z Boufflers, zdrceného bolestí nad smrtí svého syna, a kterou brzy nato převzal vévoda z Villeroy, aby se Harcourt mohl připravit na odjezd do Bourbonne a na Rýn.

Harcourt nacházel v mém návrhu dvojí výhodu, protože milost, o kterou žádal, se stávala mnohem jistější výslovným článkem obecného ediktu a protože se viděl zbaven toho, aby byl protistranou oblíbence. Ale můj údiv byl nesmírný, když jsem slyšel tohoto důvěrného dvořana paní z Maintenon a pana du Maine, jemuž se, jak jsem věděl, zaprodal kousky té nejhlubší podlosti, jak mi bez okolků říká, že pokud lze doufat v královo prohlášení jen za cenu, že se v něm potvrdí výhody levobočků (neboť to byl jeho vlastní výraz, a pronesený tónem rozmrzelosti), nemůže z toho vzejít nic dobrého. Odpověděl jsem, že toto potvrzení k tomu, co mají, nic nepřidává, a proto nám víc neuškodí. „Vidíte, pane,“ odvětil mi zaníceně, „vycházím s nimi velmi dobře a jsem jejich služebníkem; ale přiznávám Vám, že jejich postavení je pro mne nesnesitelné. Pro tuto chvíli nezbývá než mlčet, ale v jiných dobách se to všechno musí svrhnout, tak jako se vždycky převracejí věci násilné a nenáviděné, tak jako postavení Joyeuse a Épernona skončilo s Jindřichem III. a jako i u nich samých skončilo postavení dobráka Vendôma s Jindřichem IV.14 To musíme mít stále před očima jako to nejdůležitější, neboť právě to nás nejpodstatněji zraňuje. S tímto záměrem, který nesmíme nikdy ztratit ze zřetele, tedy nemohu být pro to, aby prošlo prohlášení, které posiluje to, co je už až příliš silné a co máme zničit. Mluvím k Vám otevřeně,“ dodal s jasnější tváří, snad když vycítil můj údiv; „vím, že s Vámi lze takto mluvit; všichni, v nichž zbyl kousek cítění, nemohou smýšlet jinak.“

Jakkoli jsem byl omráčen tak nečekanou upřímností, přiznal jsem mu, že ohledně levobočků cítím totéž trápení jako on, nadšen, že ho v této věci shledávám docela jiným, než jsem měl důvod se domnívat. Trochu jsme se o tom otevřeně rozhovořili a já jsem se v duchu tajně obdivoval všemu, co skrývají záhyby srdce pravého dvořana. Potom jsem mu řekl, že ač jsem zcela jeho mínění co do budoucnosti, myslím, že nemusím být téhož mínění co do přítomnosti, protože kdyby to, co bylo učiněno, nemělo obstát, nedalo by se počítat s tím, že by jedno potvrzení víc nebo míň bylo spásou nebo zkázou postavení tohoto druhu; že pokud by se později dala svrhnout, článek ediktu, o kterém mu mluvím, nebude významnější než zapsaná prohlášení, která se jich výslovně týkají, ani než jejich držba; že tento článek, posuzovaný pak týmž pohledem, a to pohledem zdravým, by se dal z ediktu vyjmout, aniž by se porušilo jeho tělo, jehož ustanovení, samo o sobě spravedlivé, by si zachovalo plnou sílu a nikoho nezraňovalo; a že na tento vliv můžeme snadno počítat, budeme-li ho mít dost, abychom uspěli v tak významné věci, jako je přivést levobočky k rozumu a na místo podle stáří jejich vévodství mezi námi; že pokud naopak zůstanou tím, čím byli učiněni, bude to pro nás dost velké neštěstí, než abychom k němu chtěli přidat ještě to, že se připravíme o edikt tak výhodný pro všechno ostatní, a dal jsem mu pocítit celou jeho důležitost. Tato úvaha jím otřásla a druhý den se jí podvolil.

Nechtěl jsem jít dál, aniž bych od kancléře dostal svolení svěřit se maršálovi z Boufflers, k němuž jsem choval něhu a úctu syna k otci a který se mnou už mnoho let žil v naprosté důvěře. Kancléř svolil a já jsem maršála přesvědčil touž úvahou, která získala toho druhého. Potom šlo o to, věc zahájit. Jak na to, bylo rozhodnuto na jedné straně mezi Boufflersem, Harcourtem a mnou, kteří jsme jediní z d’Antinových odpůrců znali tajemství, na druhé straně mezi Chevreusem a d’Antinem, a kancléř stál uprostřed mezi námi a sloužil nám v tom jako spojka, aniž by nám sděloval něco z jedné strany na druhou. Postup byl tento: začít žádostí, kterou Harcourt podal pro své vévodství, a při té příležitosti znovu oživit starý návrh. Harcourt, když se uzdravil, navštívil kancléře a promluvil s králem, jako by chtěl svou žádost podepřít tímto starým návrhem, o kterém prý nejasně slyšel. Král mu řekl, že takový návrh skutečně byl a ať o něm promluví s kancléřem a s vévodou z Chevreuse, kteří si na něj oba musí pamatovat. Hned nato král mluvil o tomto starém návrhu s kancléřem, udiven a rozmrzelý, že se o něm někteří vévodové dozvěděli, když mu o něm Harcourt mluvil. Kancléř mu připomněl, že z jeho rozkazu byli do něho zasvěceni vévoda z Chevreuse a zesnulý pan z Luxembourgu, odkud se to mohlo rozšířit k několika dalším. Král, tímto upokojen, se kancléře zeptal, zda z toho ještě něco má; a když mu ten řekl, že všechny papíry pečlivě uschoval, dostal rozkaz je znovu prohlédnout, aby mu o nich mohl podat zprávu. Tak daleko jsme byli, když se společnost rozešla na Svatý týden, po němž následoval velikonoční týden a hned nato Monseigneurova nemoc a smrt; po ní se nám zdálo nepatřičné zahajovat naše přelíčení a odložili jsme je o něco později, ve shodě s d’Antinem a s prvním prezidentem. Využiji této přestávky, abych stručně vyložil zájem vévody z Chevreuse, který si nárokoval dva, oba naprosto žalostné.

Bez rozepisování o ohromném vzestupu Luynesů a o jejich rodokmenu, každý ví, že pánové z Luynes, z Brantes a z Cadenetu15 byli bratři; že nejstarší se stal vévodou a pairem z Luynes a konetáblem; že pan z Brantes se stal sňatkem vévodou a pairem z Piney-Luxembourgu, o čemž bylo obšírně mluveno na svém místě při procesu o přednost, kterou si nárokoval maršál-vévoda z Luxembourgu; a že pan z Cadenetu, který se oženil s dědičkou z Ailly, byl učiněn vévodou a pairem z Chaulnes, když už byl maršálem Francie. Z toho plyne, že byl strýcem vévody z Luynes a prastrýcem vévody z Chevreuse. Toto zřízení je z března 1621, osm měsíců před konetáblovou smrtí. Pan z Chaulnes zanechal dva syny. Starší, zeť prvního maršála z Villeroy, zemřel bezdětný. Jeho mladší bratr se tak stal vévodou z Chaulnes. Proslul svou schopností na svých různých velvyslanectvích, byl guvernérem Bretaně, pak Guyenne, a často jsme se o něm zde na různých místech zmínili. Byl tedy bratrancem vévody z Luynes, otce vévody z Chevreuse. Když se tento vévoda z Chevreuse na začátku roku 1667 oženil se starší dcerou pana Colberta, daroval pan z Chaulnes celé své jmění druhému synovi, který by se z tohoto manželství narodil, pro případ, že sám nebude mít děti. Ten případ nastal roku 1698 a vidam z Amiens, druhý syn vévody z Chevreuse, zdědil jmění pana z Chaulnes, velmi zatížené dluhy, jichž se zesnulý nestaral svého dědice zbavit, a vévodství Chaulnes zaniklo. Pan z Chevreuse byl vnukem konetáblovým a nepocházel z prvního vévody z Chaulnes; vévodství Chaulnes bylo zřízeno jen pro obdarovaného a pro muže z něho pocházející, nikdo jiný k němu povolán nebyl; nic tedy není zjevnějšího než jeho zánik pro nedostatek mužských dědiců pocházejících po meči z obdarovaného. Pan z Chevreuse byl navíc ze jmění posledního vévody z Chaulnes osobně vyloučen svou vlastní svatební smlouvou, podle níž bylo darováno druhému synovi, kterého bude mít; takže ze všech možných důvodů nelze pochopit, na čem mohl pan z Chevreuse zakládat nárok na hodnost Chaulnes pro sebe samého, a také pro svého druhého syna, hodnost, jejíž vévodství sám nemohl držet a k níž ani on, ani jeho děti nebyli povoláni a z jejíhož prvního vévody nepocházeli. Silou ducha a touhy, bezmeznými výklady slov successeurs et ayants cause (nástupci a právní nástupci), užitých ve zřizovací listině Chaulnes stejně jako ve všech ostatních; jemnými, násilnými a falešnými úvahami; silou mnohonásobných dedukcí a spletitých sofismat přesvědčil pan z Chevreuse, oklamán vlastním srdcem a svým přílišným duchem a obratností, nejprve sám sebe, že má právo on a po něm jeho druhý syn, a pak o tom chtěl přesvědčit ostatní.

Pokud jde o Chevreuse, fakta jsou tato: tato země byla povýšena ve prospěch posledního syna pana z Guise, zabitého za posledních generálních stavů v Blois v prosinci 158816. Tento poslední syn, tak známý pod jménem vévoda z Chevreuse, jím byl, jak se nepřesně říká, na breve od roku 1612, kdy bylo zřízení provedeno pro něho a jeho mužské potomky, až do roku 1627, kdy bylo toto vévodství-pairie zapsáno. Tento vévoda z Chevreuse se oženil s Marií de Rohan, vdovou po konetáblovi z Luynes a matkou vévody z Luynes, otce vévody z Chevreuse, o němž je řeč; a je to ta paní z Chevreuse, která tolik vynikla a natropila tolik hluku, zvláště za nepokojů v době nezletilosti Ludvíka XIV. S tím Lotrinským měla jen dvě dcery, z nichž ani jedna nebyla provdána. Přežila tohoto druhého manžela, dostala vévodství Chevreuse na úhradu svých nároků z manželství a darovala je vévodovi z Luynes, svému synovi z prvního manželství. Vévoda z Luynes je dal svému synovi při sňatku a ten díky vlivu svého tchána Colberta dosáhl nového zřízení Chevreuse ve svůj prospěch jako vévodství bez pairie, které bylo hned verifikováno. Vyvozovat z toho pairii a starobylost pana z Chevreuse-Lotrinského, ba dokonce starobylost zřízení vévodství bez pairie, zapsaného roku 1555 pro kardinála Karla Lotrinského, které jeho smrtí zaniklo, je nepochopitelné.

O nesmyslech těchto přeludů by se dala napsat celá kniha. A přece to byly tyto přeludy, které pana z Chevreuse vždy táhly na stranu všech, které se objevily, a pokud ne k tomu, aby se jich otevřeně ujímal a připojoval se k nim, tedy alespoň k tomu, aby zdánlivě zůstával neutrální, ve skutečnosti však byl jejich příznivcem a obhájcem.

Žil jsem s ním v nejdůvěrnějším a nejvzájemnějším přátelství a důvěře. Nebylo mu tedy neznámo, že zájem hodnosti obecně a zájem mého pořadí zvlášť u mne v tomto ohledu převáží nad každým jiným citem a nad každým jiným ohledem; chtěl se mě tedy pokusit přesvědčit a v různých dobách nic neopomněl, aby mě strhl veškerým svodem přátelství spojeným se svodem rozumových důvodů.

Shledal mě neochvějným. Co se týče přátelství, řekl jsem mu, že bych byl velmi rád, kdyby pro svého druhého syna získal nové listiny, ale že nemohu zradit svou hodnost tím, že bych přimhouřil oko nad tak škodlivým zneužitím, jakým by bylo tak rozsáhlé a tak široké nástupnictví v hodnosti, jaké si nárokoval. Co se týče rozumových důvodů, rozplétal jsem jeho sofismata, která zde nebudu opakovat, abych neprodlužoval toto vyprávění o nesmyslech tak suchopárných a tak vyšpekulovaných, a navíc zbytečných, neboť ten nárok se neodvážil formálně vystoupit. Řeknu jen, abych o tom dal představu, že jsem ho jednoho dne mimo jiné hnal od nesmyslu k nesmyslu, k nimž ho jeho úvaha nutně vedla, až k tomu, že mi tvrdil, že vévoda a pair, jehož vévodství by leželo v oblasti téhož obyčejového práva, v níž leží Chaulnes, a který by měl dva syny, by mohl právem a bez jakékoli obtíže upravit oba podíly tak, že by starší měl co do množství majetku všechny výhody prvorozenství, a mladší by přesto byl vévodou a pairem na jeho úkor tím, že by mu vévodství-pairie připadla do podílu, aniž by se starší čímkoli provinil nebo tomu mohl zabránit. Někdy ho tak hrubé důsledky, z nichž se nedokázal vymanit, trochu zahanbily; ale jeho způsob uvažování, jemný do krajnosti, ho ve vlastních očích znovu posiloval, bránil mu poddat se přímému a pravému rozumu a nechával mu volnost, aby s naprostou upřímností dál hájil tu nejžalostnější ze všech tezí. Skončil jsem s ním tím, že jsem mu řekl, že je zbytečné se o tom dál přít; že pokud ten proces zahájí, musí počítat s tím, že mě najde proti sobě ze všech mých sil, aniž bych ho proto měl méně rád; a že největším důkazem, jaký jsem mu toho mohl dát, je mé upřímné přání, aby pro svého druhého syna uspěl novými listinami. Tento projev přátelství byl ode mne skutečně veliký; a on cítil jeho cenu, protože dokonale znal můj krajní odpor k našemu rozmnožování a krajní oprávněnost tohoto odporu.

Zůstali jsme tedy takto mlčky ohledně Chaulnes, na němž mu záleželo mnohem víc než na starobylosti Chevreuse, kterou viděl jen ve vzdálené budoucnosti; já jsem se před ním měl na pozoru ohledně Épernonu a někdy jsem mu na jeho otázky o tom rovnou odmítl jakoukoli odpověď; jinak jsme však byli ve všem, co se těchto věcí netýkalo, stejně úzce spojeni a v stejně naprosté důvěře jako předtím.

Jakkoli byli pan z Chevreuse a pan z Beauvilliers ve všem jedno — neboť říci spojeni je příliš málo —, ten druhý byl daleko od toho, aby schvaloval přeludy svého švagra; viděli jsme to na radě, kterou mi dal, aniž jsem si o ni řekl, abych se nároku na Épernon postavil moudře, ale pevně, a na téže radě, kterou podle svých slov dal svému bratrovi17, který byl věrně na naší straně. Ale pro svou jinak naprostou jednotu s panem z Chevreuse ho nechtěl kárat a držel se v tom natolik stranou, že při více než odcizení, které panovalo mezi ním a kancléřem, nemohlo být ani řeči o tom, abych s ním mluvil o nařízení, o něž šlo, ačkoli jsem před ním neměl žádné tajemství. Tak daleko jsme byli, když po Monseigneurově smrti nastal konečně čas zahájit naše přelíčení o nároku na Épernon, nebo všechno ukončit nařízením ve formě prohlášení nebo ediktu, o kterém jsem mluvil.

Vévoda z Chevreuse a pan d’Antin si to vášnivě přáli z důvodů, které jsem vylíčil, a já jsem si to přál neméně z důvodů, které jsem uvedl. Tajemství, jak jsem řekl, bylo uzavřeno mezi těmi dvěma na jedné straně, maršály z Boufflers a z Harcourtu a mnou na straně druhé, a kancléřem — středním bodem obou stran, které spolu komunikovaly jen jeho prostřednictvím; a nakonec se uzavřelo výhradně mezi kancléřem a mnou samým, pokud jde o všechno, co se v té věci dělo. Maršál z Boufflers odjel nemocen do Paříže, jakmile proběhla přehlídka tělesné gardy; Harcourt odjel dost pozdě do Bourbonne a odtamtud na Rýn, a uvidíme, proč jsem neměl naspěch s ním mluvit; d’Antin a já jsme nebyli v takovém poměru, abychom spolu rozmlouvali o záležitostech; zbyl jediný vévoda z Chevreuse, s nímž jsem mohl mluvit, ale tak obecně, že jsem neměl volnost přiznat mu, že znám návrh prvního prezidenta Harlaye, natož všechno, co se na tomto základě dělo. Takové tajemství mi kancléř uložil a ponechal mi jen prostou volnost mluvit s panem z Chevreuse obecně, jako někdo, kdo dobře ví, že se na nařízení myslí, a kdo si je přeje, ale nic víc.

Byli jsme v Marly. Tento pobyt všechno zpomaloval a ztěžoval a byl mi neustálou překážkou. Kancléř, vášnivě zaujatý svým sídlem v Pontchartrainu, do Marly téměř nejezdil a přijížděl tam jen na zasedání rad. Od středy do soboty byl na svém milovaném venkově, zbytek týdne ve Versailles, aby mohl být dopoledne na radě v Marly a vracet se k obědu do Versailles. V pondělí, které měl volné, předsedal dopoledne radě stran a odpoledne pečetění18, takže u něho ve Versailles bylo přístupné téměř jen úterní odpoledne. Měli jsme spolu mnoho co projednávat, takže všechno bylo přerušované a zdržované a neustále nás to nutilo psát si dopisy. Vévodové z Charostu a z Humières byli v Paříži; to mě zachraňovalo z oprávněných rozpaků, že musím mít zavřená ústa před důvěrnými přáteli ve společné věci, kteří drželi kormidlo épernonské záležitosti a vůči nimž jsem přesto musel zachovat přísnou zdrženlivost až do konce.

D’Antin, kterého kancléř nakonec informoval o rozkazu, jejž dostal od krále ohledně starého návrhu poté, co o něm s králem mluvil Harcourt, věc podpořil smělým kouskem rafinovaného dvořana. Svou záležitost rozjel ujišťováním krále, že ho jako o jedinou milost žádá jen o svolení, které nikomu neodpírá, vést svůj proces. To ho nijak nezarazilo, když se mu hodilo změnit řeč. Řekl králi, že jeho proces je nepochybný, ale že se přesto domnívá, že by jeho vliv těžko obstál proti našemu; že mu také velmi vadí dvě další věci: zdlouhavost, která by ho připravila o neustálou přítomnost u jeho osoby, v níž spočívá všechna jeho povinnost a všechno jeho štěstí; a rozhořčení, které by proti němu obrátilo všechny vévody, jeho, který se snaží jen vycházet dobře se všemi; že ať je jeho věc sebelepší, přiznává, že by mu vždy bylo proti mysli, kdyby za své povýšení vděčil spravedlnosti své věci, místo aby je dostal z královy milosti a štědrosti, což by byla jediná věc, která by ho potěšila; že by ho toto potěšení dojalo natolik, že by mu z celého srdce obětoval veškerou starobylost, kterou měl důvod očekávat, a že by se viděl se stokrát větší radostí posledním pairem z královy dobroty a v přízni ostatních než druhým díky šťastnému výsledku svého procesu; že to, ještě jednou, neznamená, že by ho nepovažoval za nepochybný; že právě přijíždí z Paříže, kde mluvil s nejlepšími hlavami parlamentu, které ho o tom ujistily (lhal velmi vědomě, jak později přiznal); ale že je mu tak nemilý tento život plný cest a vzdálenosti od něho, že je tak zvyklý nemít nic jiného než od něho, že se odvažuje ho zapřísahat, aby ukončil všechna jeho trápení a dal mu jako milost poslední místo mezi vévody a pairy, kde je přesvědčen, že mu náleží druhé. Toto, řečeno několik měsíců poté, co pro rozjetí své věci tvrdil pravý opak, a řečeno ve chvíli, kdy se pohnulo se starým návrhem nařízení, dalo králi volnost uspokojit všechny a postavilo ho na cestu, po níž ho bylo možno vést, kam se chtělo. D’Antinovi neodpověděl nic určitého; ale ani mu nepřipomněl, že ho zpočátku ujišťoval, že ho nebude žádat o milost; potom s ním sám od sebe mluvil o tomto starém návrhu, čehož se d’Antin, dokonale připravený, chopil tak, že si nechal nařídit, aby o tom jednal s vévodou z Chevreuse a s kancléřem.

Když návnada zabrala, představil kancléř králi, že je vhodné pozastavit přelíčení, která měla začít o nároku na Épernon, pokud by chtěl znovu navázat na dřívější postup ohledně nařízení; a ačkoli král nebyl ještě rozhodnut, s odkladem souhlasil. Kancléř to ihned oznámil prvnímu prezidentovi, královským zástupcům a stranám. Mezi d’Antinovými odpůrci a jejich advokáty to vyvolalo velký údiv. Nevěděli, čemu tento mocenský zásah přičíst; ani nepochybovali o tom, že je to kousek oblíbence znepokojeného obratem, který jeho věc vzala. Jediné, co jsem mohl udělat, abych je uklidnil, bylo říci vévodům z Charostu a z Humières, aby se neznepokojovali, a našim advokátům, aby byli dobré mysli.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Paní Dauphine je zde vévodkyně z Bourgogne: po Monseigneurově smrti (14. dubna 1711) se její manžel vévoda z Bourgogne stal dauphinem. Král se po synově smrti uchýlil do Marly; odtud „prvních dnech králova ústraní“.↩

  2. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Karel VI. byl korunován císařem ve Frankfurtu 22. prosince 1711. O dokladech, na které zde Saint-Simon odkazuje a které se nacházejí v Torcyho Pamětech, už byla řeč.↩

  3. Vysvětlivka: Michel-Étienne Turgot, kupecký prévôt v letech 1729–1740, později státní rada; otec pozdějšího generálního kontrolora Turgota.↩

  4. Vysvětlivka: Johan Willem Ripperda (1682–1737), nizozemský dobrodruh, který ve španělských službách roku 1725 dosáhl postavení prvního ministra Filipa V.; roku 1726 padl, byl uvězněn v Segovii, uprchl a zemřel v Maroku.↩

  5. Vysvětlivka: Pan z Luxembourgu je zde vévoda Charles-François-Frédéric de Montmorency-Luxembourg, syn maršála z Luxembourgu. Maršál si od roku 1691 nárokoval starobylost vévodství-pairie Piney z roku 1581 a vedl o přednost proces se staršími vévody a pairy, mezi nimiž byl i Saint-Simon; proces je vylíčen v Dílu I.↩

  6. Vysvětlivka: „Vévodství po přeslici“ (duché femelle) — sporná právní konstrukce, podle níž by hodnost vévody a paira mohla přecházet i na dceru a jejím prostřednictvím na jejího manžela, na rozdíl od obvyklého dědění po meči; jádro právní argumentace ve sporu o přednost vévodů z Piney-Luxembourgu.↩

  7. Vysvětlivka: Achille III. de Harlay (1639–1712), generální prokurátor a v letech 1689–1707 první prezident pařížského parlamentu; Saint-Simon ho nenáviděl pro jeho podíl na procesu pana z Luxembourgu a na povýšení levobočků.↩

  8. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Papegeait pour la place znamená „mířil na ten úřad“. Sloveso, jehož Saint-Simon užívá, pochází ze slova papegai, které označovalo ptáka z lepenky nebo z malovaného dřeva, jenž se umisťoval na konec tyče nebo kůlu k nácviku střelby z luku, z kuše nebo z arkebuzy.↩

  9. Vysvětlivka: Rytíř z Longueville byl nemanželský syn Karla Pařížského Orleánského, vévody z Longueville († 1672). Jeho legitimace bez uvedení jména matky, vdané ženy, posloužila jako vzor pro legitimaci dětí Ludvíka XIV. a paní z Montespan, jejíž manžel byl naživu. Padl roku 1688 při obléhání Philippsburgu.↩

  10. Vysvětlivka: Prohlášením z roku 1694 dal král svým legitimovaným synům, panu du Maine a hraběti z Toulouse, přednost před všemi vévody a pairy hned za princi krve; táž přednost byla vzápětí přiznána i vévodovi z Vendôme, vnukovi Césara z Vendôme, legitimovaného syna Jindřicha IV. Saint-Simon to vylíčil v Dílu I.↩

  11. Ediční poznámka: Saint-Simon otiskl starý návrh a své poznámky ve dvou sloupcích proti sobě, s římskou číslicí článku mezi nimi. V předloze (Wikisource) jsou oba sloupce převedeny do souvislého textu chybně (články, poznámky i číslice rozházeny, slova rozdělena). V tomto vydání následuje podle původní sazby za každým článkem návrhu (I–IX) Saint-Simonova poznámka k němu; čísla, která v návrhu nebyla vyplněna (věk, částky), označujeme výpustkou … jako v předloze.↩

  12. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Lze dodat: ledaže by se králi zalíbilo rozšířit svou milost výslovnou klauzulí i na dcery dcer. (Poznámka autora uvedeného návrhu.)↩

  13. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Smlouva o zřízení renty.↩

  14. Vysvětlivka: Jindřich III. dal svým oblíbencům, vévodům z Joyeuse a z Épernonu (obě vévodství-pairie zřízena roku 1581), přednost před ostatními vévody a pairy; Jindřich IV. obdobně vyznamenal svého legitimovaného syna Césara, vévodu z Vendôme (1594–1665), syna Gabrielly d’Estrées, děda pozdějšího vévody z Vendôme.↩

  15. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tři bratři, o nichž Saint-Simon mluví, byli: Charles d’Albert, vévoda z Luynes, Honoré d’Albert, pán z Cadenetu, a Léon d’Albert, pán z Brantes v hrabství Venaissin, a nikoli z Brancasu, jak bylo vytištěno v předchozích vydáních.↩

  16. Vysvětlivka: Jindřich Lotrinský, vévoda z Guise (1550–1588), řečený Zjizvený, vůdce Ligy, byl z rozkazu Jindřicha III. zavražděn na zámku v Blois 23. prosince 1588, za zasedání generálních stavů. Jeho syn Claude Lotrinský (1578–1657) se stal vévodou z Chevreuse; nebyl však synem posledním — po otcově smrti se roku 1589 narodil ještě François-Alexandre, rytíř z Guise († 1614).↩

  17. Vysvětlivka: Míněn je vévoda ze Saint-Aignan, Beauvilliersův nevlastní bratr, na něhož Beauvilliers převedl své vévodství-pairii.↩

  18. Poznámka vydavatelů (edice 1856): O radě stran už byla řeč (viz výše). Kancléř držel pečeť se státními radami a dvorními referendáři a po jejich zprávě pečetil edikty a prohlášení, šlechtické listy, listiny o legitimaci atd. Mohl odmítnout nařízení předložená k zapečetění, byla-li shledána odporujícími zákonům království. Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 9).↩