Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom devátý (1711)
Kapitola osmá
Pohřeb [Monseigneura]. — Paní z Maintenon vůči Monseigneurovi a vůči [vévodovi] a paní vévodkyni z Bourgogne. — Povaha králova zármutku. — Jeho rozkazy ohledně toho, co následovalo po Monseigneurově smrti. — Jeho zaměstnání v prvních dnech. — Dvanáct tisíc livrů penze slečně Choinové, s níž nový dauphin a paní Dauphine dobře jednají. — Stísněnost jejího života. — Moudrost jejího chování po Monseigneurově smrti; není opuštěna. — Princezna de Conti se marně chce smířit se slečnou Choinovou. — Du Mont právem dobře obdařen, a také Casau. — Anglická princezna dává na neutrálním místě přednost paní Dauphine. — Smutek za Monseigneura s potahováním načerno. — Postavení pana [vévody] a paní vévodkyně z Berry. — Obě křídla dveří se u synů a dcer Francie otevírají jen pro syny a dcery Francie. — Hněv paní vévodkyně z Berry. — Bouře, která se snesla na paní vévodkyni z Berry. — Přiznává paní ze Saint-Simon své podivné plány, zmařené Monseigneurovou smrtí, a ta ji nabádá, aby nic neopomněla k usmíření s paní Dauphine. — Paní vévodkyně z Berry se smiřuje s paní Dauphine. — Služba pana [vévody] a paní vévodkyně z Berry u dauphina a paní Dauphine. — Zvláštní rada paní z Maintenon paní Dauphine. — Vévoda z La Rochefoucauld si činí nárok na šatnu nového dauphina a prohrává jej proti vévodovi z Beauvilliers. — Podřízenost a umírněnost dauphinova; chce být jmenován a oslovován Monsieur, a ne Monseigneur. — Marly znovu zalidněno. — Châtillon a Beauvau dosahují práva potahovat načerno. — Zvláštní smutek za Monseigneura. — Levobočkové dosahují toho, že je při Monseigneurově smrti navštěvují jako syny Francie. — Pláště a smuteční závoje v Marly. — Nepřístojnost a dokonalý zmatek. — Burleskní lest paní Princezny. — [Dauphin] a paní Dauphine ve smutečním závoji a plášti v Saint-Germain. — Zahraniční vyslanci ve Versailles, kde korporace pronášejí řeči k dauphinovi, jejž parlament z králova rozkazu oslovuje Monseigneur.
Purpura, která se přidala k neštovicím, na něž Monseigneur zemřel, a rychlý rozklad, který po ní nastal, vedly k úsudku, že otevřít jeho tělo by bylo stejně zbytečné jako nebezpečné. Do rubáše ho uložily, jak jedni tvrdili, šedé sestry, podle jiných leštiči podlah ze zámku, podle dalších sami klempíři, kteří přinesli rakev. Přehodili přes ni starý příkrov z farnosti; a nikdo ho nedoprovázel kromě těch, kdo tam zůstali, to jest jen La Vallière1, několik nižších služebníků a meudonští kapucíni, kteří se u těla střídali v modlitbách; nebyla tam žádná smuteční výzdoba ani jiné světlo než několik svící.
Zemřel kolem půlnoci z úterý na středu; ve čtvrtek ho odvezli do Saint-Denis v králově kočáře, na němž nebylo nic smutečního a z něhož vyňali přední sklo, aby jím prošel konec rakve. Nastoupil do něj meudonský farář a kaplan, který měl u Monseigneura službu v tom čtvrtletí. Za ním jel další králův kočár, rovněž bez jakéhokoli smutku; dozadu do něj usedli vévoda z La Trémoille, první šlechtic komory, který neměl ten rok službu, a pan z Met, první almužník; dopředu Dreux, velmistr ceremonií, a abbé z Brancasu, čtvrtletní almužník u Monseigneura, později biskup z Lisieux a bratr maršála z Brancasu; dále jelo několik mužů tělesné gardy, lokajové a dvacet čtyři králových pážat s pochodněmi. Tento velice prostý průvod vyjel z Meudonu kolem šesté nebo sedmé hodiny večer, přejel most v Sèvres, projel Boulogneským lesíkem a přes pláň u Saint-Ouen dorazil do Saint-Denis, kde bylo tělo hned spuštěno do královské hrobky, bez jakéhokoli obřadu.
Takový byl konec prince, který téměř padesát let jen dával jiným podnět ke spřádání plánů, zatímco sám vedl na samém kraji trůnu vždycky soukromý, abych neřekl temný život, a to tak, že se v něm nenajde nic pozoruhodného kromě vlastnictví Meudonu a toho, čím jej zkrášlil. Lovec bez potěšení, skoro požitkář, ale bez vkusu, kdysi vášnivý hráč, aby vyhrával, ale od té doby, co stavěl, jen pohvizdující v koutě salonu v Marly a ťukající prsty do tabatěrky, s očima vytřeštěnýma na jedny i druhé, téměř aniž se díval, bez rozhovoru, bez zábavy, řekl bych klidně bez citu a bez myšlenky – a přesto díky velikosti svého postavení středobod, duše a život nejpodivnější, nejstrašnější, nejhlubší a navzdory svým odnožím nejjednotnější kliky, jaká existovala od Pyrenejského míru, který zpečetil definitivní konec nepokojů vzešlých z králova nezletilství2. Zdržel jsem se u tohoto téměř nepopsatelného prince poněkud dlouho, protože ho nelze dát poznat jinak než podrobnostmi. Uvádět je všechny by nemělo konce. Ta látka je ostatně dost zajímavá, aby dovolila rozepsat se o dauphinovi tak málo známém, který nikdy nebyl ničím a ničeho se neúčastnil, ač tak dlouho a tak marně čekal na korunu, a na němž se nakonec přetrhl provaz tolika nadějí, obav a plánů. Z toho, co bylo o Monseigneurovi roztroušeně vyloženo, bylo už předem vidět, jaký dojem udělala na královské osoby i na přední osobnosti, na dvůr i na veřejnost ztráta prince, jehož celá zásluha spočívala v narození a celá váha v těle. Nikdy jsem se nedozvěděl, čím si získal tržnice a pařížský lid, ledaže by to byla ona nezasloužená pověst dobroty, o níž jsem se zmínil. Jestliže se paní z Maintenon cítila osvobozena smrtí Monsieura, tím spíše se tak cítila smrtí Monseigneura, jehož celý vnitřní dvůr jí byl vždycky velmi podezřelý. Nikdy k sobě necítili nic než velkou vzájemnou odtažitost, on se v její přítomnosti cítil stísněně, ona s ním jednala odměřeně a neustále ho bedlivě pozorovala a zjišťovala jeho nejtajnější myšlenky, nebo lépe řečeno ty, které mu byly vnuknuty, přičemž jí paní z Espinoy dělala vyzvědačku, jak se později ukázalo a jak jsem jinde uvedl jeden podivný a originální příklad, a možná dvojitou vyzvědačku pro oba. Paní z Maintenon se od tažení u Lille osobně velmi sblížila s monseigneurem vévodou z Bourgogne a byla ve skutečnosti vůči paní vévodkyni z Bourgogne, a ona vůči ní, jako dobrá a něžná matka a jako nejlepší, nejvděčnější a nejoddanější dcera; jejich povýšení považovala za záruku své velikosti, za klid a ochrannou hráz svého života a svého postavení, ať by se stalo cokoli. Pokud jde o krále, nikdy nebyl člověk, který by tak snadno plakal, tak nesnadno se rmoutil a tak rychle se vrátil do svého zcela přirozeného stavu. Ztráta syna, který v padesáti letech nebyl vůči němu nikdy starší než šest let, ho jistě musela hluboce zasáhnout. Unavený tak smutnou nocí zůstal velmi dlouho v posteli. Paní vévodkyně z Bourgogne, která přijela z Versailles, čekala na jeho probuzení u paní z Maintenon a obě za ním šly do postele, jakmile se probudil. Potom vstal jako obvykle. Jakmile byl ve svém kabinetu, vzal vévodu z Beauvilliers a kancléře do okenního výklenku, prolil tam ještě několik slz a dohodl se s nimi, že jméno, postavení a pocty dauphina mají od té chvíle přejít na monseigneura vévodu a paní vévodkyni z Bourgogne, které už nadále nebudu nazývat jinak. Potom rozhodl, co se týkalo Monseigneurova těla, způsobem, který byl vylíčen, převzal jeho pokladnici a klíče, které mu přinesl du Mont, upravil, co se týkalo malého počtu osobních služebníků zesnulého prince, pověřil kancléře rozdělením skromného dědictví mezi tři prince, své vnuky, a sestoupil pak až k tomu, že vlčí lovecký průvod snížil na rozsah, jaký měl při svém prvním zřízení. Přijetí těch, kdo ho obvykle do Marly doprovázeli, a dalších, které si vybere ze seznamu žadatelů, odložil na příští neděli. Do té doby nechtěl, aby do Marly vstoupil kdokoli kromě těch, kdo tam s ním přijeli; jen paní Dauphine dostala svolení navštěvovat ho tam s velmi malým doprovodem, a to aniž by tam jedla nebo spala, aby se ti, které přivezl s sebou, mohli vyvětrat a převléknout. Zároveň poslal vévodu z Bouillonu, velkého komořího, do Saint-Germain, aby anglickému králi, královně a anglické princezně oznámil ztrátu, kterou utrpěl. Procházel se ve svých zahradách a paní Dauphine se vrátila strávit s ním část večera u paní z Maintenon. Tato princezna tam byla každý večer i v následujících dnech, a dokonce i na jeho procházce. Ve čtvrtek se král zabavil seznamy pro Marly. Přidělil dauphinovi tytéž meniny, jaké měl Monseigneur, a dovolil d’Antinovi, aby místo, které měl on, předal svému synovi.
Pověřil ho, aby šel jeho jménem ujistit slečnu Choinovou o jeho ochraně a doručil jí penzi dvanáct tisíc livrů. Ona o nic nežádala, ani nedala vyslovit své jméno. Monseigneur dauphin a paní Dauphine jí poslali vyřídit všemožné projevy přátelství a oba jí prokázali tu čest, že jí napsali. Její žal byl mnohem kratší a méně prudký, než by se bylo čekalo. To velmi překvapilo a přesvědčilo lidi, že měla podíl na mnohem menším počtu věcí, než se myslelo. Její život byl nesmírně stísněný. Musela se zodpovídat z téměř všech lidí, s nimiž se stýkala; nikdy neměla kočár, celou její domácnost tvořilo pět nebo šest služebníků; nikdy se neukazovala na žádném veřejném místě, a pokud někam šla, bylo to nanejvýš do pěti nebo šesti domů lidí, s nimiž se přátelila, kde měla jistotu, že nenarazí na nikoho jiného; stále byla připravena k odjezdu, nejen na všechny cesty do Meudonu, ale i na všechny obědy bez přenocování, na které tam Monseigneur jezdil. Jezdila vždy den předem sama s komornou v najatém kočáře, v prvním, jaký se namanul, pozdě večer, aby dorazila v noci před dnem, kdy Monseigneur přijížděl, a stejně tak se v noci vracela, když odjel. V Meudonu bydlela nejprve v Monseigneurových pokojích v mezipatře, později ve velkém bytě nahoře, který obývala paní vévodkyně z Bourgogne, když král podnikal cesty do Meudonu. Ale ať bydlela kdekoli, nikdy nevycházela ze svého bytu, leda brzy ráno na mši do kaple a někdy v létě kolem půlnoci, aby se nadýchala vzduchu. Zpočátku tam vídala jen tři nebo čtyři zasvěcené osoby. Postupně se to dost rozšířilo; ale ačkoli se z toho stalo veřejné tajemství, totéž zavírání, totéž skrývání, totéž oddělení trvalo stále stejně. K této vnější stísněnosti se přidávala stísněnost ducha a jednání vůči královské rodině, vůči onomu vnitřnímu dvoru Monseigneura, o němž bylo tolik řečí, i vůči Monseigneurovi samému, která nebyla bez trnů ani bez nudy. Slyšel jsem o ní mluvit některé její přátele jako o osobě duchaplné, bez ctižádosti a bez jakéhokoli zištného zájmu, bez touhy něčím být nebo se do něčeho plést, velmi slušné, ale veselé, od přírody nenucené, která měla ráda dobrý stůl a rozhovor. Takový nátlak, a to po celý život, je velmi tíživý pro toho, kdo má takovou povahu a kdo si od něho nic neslibuje; a přetržení řetězu přinese útěchu dost brzy.
Byla odjakživa důvěrnou přítelkyní La Croixe, bohatého generálního výběrčího v Paříži, velmi poctivého člověka, a na výběrčího daní, který má takový přístup, skromného. Bydlela jakoby s ním v části domu přiléhajícího k Petit-Saint-Antoine. Zůstala tam bydlet po zbytek svého života se stejným služebnictvem, jaké měla, aniž by se víc stýkala se společností. Nebylo vinou paní Dauphine, že její penze nebyla dvacet tisíc livrů. Paní Vévodkyně, slečna z Lislebonne, paní z Espinoy, důvěrníci z meudonského mezipatra, Noaillesové a několik dalších přátel si od smrti Monseigneura až do její vlastní, která přišla teprve o deset nebo dvanáct let později, vytrvale zakládali na tom, že ji často navštěvují; a ona žila celou tu dobu velmi tiše a byla velmi zdrženlivá ve všem, co se týkalo minulosti. Navzdory všemu, co musela kvůli ní zakusit paní princezna de Conti, jak bylo na svém místě vidět, tato princezna se o několik let později všemožně snažila usmířit se s ní a navštěvovat ji, ale Choinová o tom nikdy nechtěla ani slyšet – tak podivné účinky plodí nesmírná přízeň a představy, jaké si o ní lidé všech stavů vytvářejí.
Guvernérství Meudonu bylo zároveň potvrzeno du Montovi spolu s penzí, která s penzemi, jež už měl, a s jeho platem činila přes třicet tisíc livrů ročního důchodu – smutné trosky tolika a tak oprávněných nadějí. Casau dostal zadarmo úřad prvního ubytovatele vévody z Berry, který naštěstí pro něho ještě nebyl prodán. Du Mont, poctivý člověk, jakým byl, snášel netrpělivě Monseigneurův chlad k monseigneurovi vévodovi z Bourgogne a odvážil se nejednou je sblížit; princ na to nezapomněl. Neopovrhl tím, aby mu za to poděkoval nejlaskavějšími slovy, k čemuž ho vévoda z Beauvilliers velmi pobízel, a přidal k tomu dar prstenu za dva tisíce pistolí, který Monseigneur obvykle nosil. Jiný, velmi krásný prsten dal La Croixovi, než mu budou splaceny značné zálohy, které Monseigneurovi poskytl a jejichž přímluvcem chtěl dauphin být.
Téhož čtvrtka, v den Monseigneurova pohřbu, přijal král bez obřadu návštěvu anglické královny. Přijela z Versailles, kde byla rovněž navštívit Monseigneurovy děti s anglickou princeznou; dala ji tam posadit na požehnání, které s nimi vyslechla, pod paní Dauphine, protože byla dědičkou jen možnou, a ne předpokládanou jako dauphin. Princezna zůstala v Marly v královnině kočáře kvůli nezdravému vzduchu, kvůli němuž zůstal anglický král v Saint-Germain.
V pátek šel král střílet do svého parku. V sobotu zasedal ve finanční radě a na výšinách nad Marly provedl přehlídku žandarmů a lehké jízdy. Večer pracoval s Voysinem u paní z Maintenon. Týž den učinil zvláštní rozhodnutí. Stanovil, že ačkoli sám smutek nenosí, potrvá smutek rok; a že princové krve, vévodové, cizí knížata, korunní hodnostáři a vysocí hodnostáři jeho domácnosti dají černě potáhnout kočáry3, jako to dělají, když tak činí on sám – což nedělali, když nenosil smutek za paní Dauphine Bavorskou. Provázel jsem krále v jeho samotě až do neděle, kdy se Marly opět obvyklým způsobem zaplnilo. Neméně zajímavé bude podívat se, jak to v týchž dnech vypadalo ve Versailles.
Lze si představit, že se tam té první noci téměř nespalo. Pan dauphin a paní Dauphine vyslechli spolu mši velmi časně. Přišel jsem ke konci a doprovodil je do jejich pokojů. Jejich dvůr byl velmi malý, protože se nečekalo, že budou tak čilí. Princezna chtěla být v Marly, až se král probudí. Oči měli dokonale suché, ale velmi odměřené, a z jejich chování bylo znát, že je méně zaměstnává Monseigneurova smrt než jejich nové postavení. Úsměv, který jim unikl, když spolu tiše a velmi zblízka hovořili, mi to definitivně prozradil. Protože přitom úzkostlivě zachovávali, jak to také činili, všechny ohledy slušnosti, nebylo možné jim to mít za zlé, ani aby to po všem, co bylo vidět, bylo jinak. Jejich první péčí bylo ještě více upevnit jednotu s vévodou z Berry, obnovit jeho někdejší důvěru a důvěrnost s paní Dauphine a pokusit se vším, co jen může být vlídné, přimět paní vévodkyni z Berry, aby zapomněla na své provinění vůči nim, a zmírnit jí novou nerovnost, kterou Monseigneurova smrt mezi jeho děti vnesla. V tomto laskavém duchu pana dauphina a paní Dauphine nic nestálo přemáhání, a hned téhož dne navštívili vévodu a vévodkyni z Berry v posteli, jakmile se dozvěděli, že jsou vzhůru, což bylo velmi brzy, a odpoledne se tam paní Dauphine vrátila ještě jednou. Vévoda z Berry, jehož náklonnost k monseigneurovi jeho bratrovi nebylo možné otřást, byl uprostřed svého zármutku nesmírně dojat těmito tak rychle projevenými přátelskými pozornostmi, tak vzdálenými od rozdílu, který mezi nimi měl nastat, a nadmíru ho zahrnuly zejména projevy paní Dauphine, o nichž se zdravým rozumem a ještě lepším srdcem cítil, že si je už nějakou dobu nezasloužil v tak dokonalé míře.
Paní vévodkyně z Berry se vytasila s duchaplností, slzami a řečmi. Její srdce, a to i srdce princezny, pokud nějaké měla, zdrcené vším, co tu nebudu opakovat a co bylo vyloženo výše, se v hloubi zachvívalo, že má přijímat projevy čisté velkorysosti. Nemístná odvaha, která šla až k násilí a kterou náboženství nekrotilo, jí nenechávala jiné city než zuřivost. Aby se udržela na uzdě, ukolébávali ji tím, že se musí přemáhat hlavně proto, aby dosáhla tak velkého sňatku, po němž bude volná a bude si moci dělat, co se jí zlíbí; a ona tato poučení vzala doslova. Protože úplně ovládala vévodu z Orléans i manžela v prvním opojení jeho vášně, nedalo jí práci setřást matku, příliš moudrou na to, aby se vystavovala tomu, co jí bylo až příliš dobře známo. Madame neznamenala odjakživa u dvora ani v rodině nic: kromě vnějších povinností žádná tchyně, a tchán, dokud žil, bezvýznamný nebo příznivě nakloněný. Dvorní dáma, velmi zarmoucená tím, že jí je, která tu funkci musela přijmout z donucení, vykonávala z ní jen to, co sama chtěla, kromě ceremoniálu, a velmi výslovně prohlásila, že nebude její vychovatelkou. Celá ta úloha tedy připadla na paní vévodkyni z Bourgogne, pro její přátelství s paní vévodkyní z Orléans a pro její důvěrný vztah s paní z Maintenon; byla ve svém věku nadšená, že se stala ochránkyní někoho jiného, a počítala tím spíš, že si z ní udělá svou panenku, že ji sama vynesla k velikosti, v níž se nacházela.
Brzy se přepočítala. Tisíce podrobností o tom, ač byly ve své době zajímavé, ztrácejí v jiných, vzdálenějších dobách na ceně a pokazily by vážnost toho, co se tu vykládá. Stačí říci, že jedna, ač vlídná a dobrá, byla možná příliš dítětem na to, aby někoho vodila na šňůrce, a že druhá, která nebyla nic z toho, nesnesla mít šňůrku, ať byla sebevolnější a sebelehčí. Vztek, že je jen součástí dvora někoho jiného, netrpělivost nad projevy úcty, omezení daná hodinami, tíha závazků, potíží a hlavně vděčnosti se špatně snášely s dojmem naprosté volnosti, v níž byla vychována, s jejími nespořádanými zálibami, s jejími náladami při povaze, jaká byla nastíněna, a ještě zkažené škodlivou četbou. Představa, že nemá co ztratit, a představa, že bude hrát roli na úkor monseigneura vévody a paní vévodkyně z Bourgogne, když se oddá meudonským postavám, dokonaly zkázu a rozkmotřily obě švagrové tak, že se už nemohly vystát, a to pro samé výlevy nálady a nejzlomyslnější výpady paní vévodkyně z Berry; obě proto považovaly za vysvobození, že už spolu nemusejí obědvat, když byly ustaveny dvě domácnosti, a královi služebníci za velkou úlevu, že už nemusejí obsluhovat novomanželku.
Jedna příhoda z tisíce dá o tom ukázku. Nový dveřník králova pokoje měl u ní jednoho rána službu, když na konci její toalety přišla paní vévodkyně z Orléans kvůli nějaké úpravě šatů. Dveřník, roztržitý a nezkušený, otevřel obě křídla dveří. Paní vévodkyně z Berry zrudla a třásla se vztekem; svou paní matku přijala velmi chladně. Když matka odešla, zavolala si paní ze Saint-Simon, zeptala se jí, zda si všimla dveřníkovy drzosti, a řekla jí, že chce, aby ho na místě suspendovala. Paní ze Saint-Simon uznala, že šlo o chybu, ujistila ji, že dá pokyn, aby se už nikdo nemýlil a aby se obě křídla otevírala jen pro syny a dcery Francie, jak bylo pravidlem a jak si nikdo jiný nečinil nárok na tuto poctu, kterou ve skutečnosti neměl; ale suspendovat králova dveřníka, který nepatřil jí a sloužil jí jen zapůjčený, a to ještě za to, že prokázal příliš velkou poctu její paní matce, a jednou jedinkrát, kdy se to stalo, to ať laskavě dovolí, aby se spokojila s napomenutím, které mu za to udělí. Paní vévodkyně z Berry trvala na svém, plakala, zuřila; paní ze Saint-Simon ji nechala mluvit, mírně dveřníka pokárala a poučila ho o jeho ceremoniálu.
Když byly domácnosti ustaveny, dvůr, který u paní vévodkyně z Bourgogne nacházel hry, smích, vyznamenání a naděje, se nerozdělil a nechal velmi osamělou paní vévodkyni z Berry, u níž nic z toho nenacházel; ta to dala za vinu paní vévodkyni z Bourgogne a dokázala to tak, že vévodu z Berry strhla na svou stranu a rozkmotřila ho s ní. Podle vlastního přiznání paní vévodkyně z Bourgogne ji nikdy nic tak nezasáhlo jako toto odcizení a tato zatrpklost bez příčiny a bez důvodu u prince, s nímž vždycky žila v nejdůvěrnějším a nejúplnějším porozumění. Několik vážných a příliš veřejných nehod, které potkaly paní vévodkyni z Berry, nad jejímž vedením paní vévodkyně z Bourgogne mírně dala ruce pryč už před touto poslední příhodou, se doneslo až ke králi a k paní z Maintenon a otevřelo jim oči. Ta, rozhořčená, že se tak hrubě zmýlila, nedokázala mlčet, a paní vévodkyně z Bourgogne, dohnaná k zoufalství tím, že je rozkmotřena s vévodou z Berry jen zlomyslností paní vévodkyně z Berry, a po všem, co od ní jinak musela snést, konečně prolomila mlčení, které do té doby zachovávala. Věci spěly k výbuchu; ale král, který chtěl ve své rodině žít v klidu a být v ní milován, doufal, že strach paní vévodkyni z Berry napraví, a chtěl se spokojit tím, že bude vědět, že o všem ví a že tentokrát nechce dát nic najevo. Tato šetrnost přesvědčila paní vévodkyni z Berry, že se jí buď nikdo neodváží poručit, nebo že nikdo neví, jak na to. Místo aby přestala, pokračovala ještě bezuzdněji a dospěla tak daleko, že se hořlaviny, které si sama připravila, najednou vzňaly a způsobily v Marly velký výbuch.
Byl jsem tehdy sám na krátké cestě do La Ferté. Paní ze Saint-Simon, upozorněná na bouři, která se chystala propuknout, se bála, že ji zasáhne také, protože se držela v mlčení. Monseigneur byl tehdy plný života a zdraví. Obrátila se na paní vévodkyni z Bourgogne a na její radu měla rozhovor s paní z Maintenon, z něhož se s překvapením dozvěděla, že té uniklo jen máloco, a od níž odešla velmi spokojená. Potom usoudila, že musí říci slovo paní vévodkyni z Berry. Princezna, tím rozhořčenější, že neviděla možnost uniknout, se pustila do čeho mohla, a v domnění, že paní ze Saint-Simon v tom má prsty, jí chtěla odpovědět příkře. Říkám schválně, že chtěla, protože paní ze Saint-Simon jí k tomu nedala čas. Přerušila ji, ujistila ji především, že na tom nemá žádný podíl a do ničeho se nezapletla, že se dokonce o ničem nedozvěděla jinak než od lidí, ale že protože měla starost o sebe samu, když se vždycky držela v mlčení, promluvila s paní vévodkyní z Bourgogne a s paní z Maintenon; pak dodala, že princezna možná neví, jakým způsobem byla k ní dosazena, jak málo se to hodilo k našemu rodu, k naší hodnosti, k našemu jmění a k našemu spojenectví; že je dobře, aby se to dozvěděla jednou provždy; že kdyby si to jen trochu přála, odešla by od ní se stejným uspokojením, s jakým k ní vstoupila s odporem po mnoha odmítnutích, a za svědky uvedla paní vévodkyni z Bourgogne a vévodu a vévodkyni z Orléans. Řekla jí také, jak tomu skutečně bylo, že protože její chování nebylo takové, v jaké doufala, využila příležitosti výbuchu, k němuž došlo bez jejího přičinění, aby se pokusila odejít; že ji paní vévodkyně z Bourgogne a paní z Maintenon zapřísahaly, aby na to nemyslela; a že protože se to stalo před čtyřiadvaceti hodinami, mají to obě ještě dost v paměti, aby se jich mohla zeptat na pravdu. Vévoda z Orléans, který k tomu přišel, věc urovnal, jak nejlépe mohl.
Paní vévodkyně z Berry paní ze Saint-Simon nepřerušila, ale pukala vzteky, že se vidí na pokraji přísného pokárání, a její pýcha jen netrpělivě snášela, co slyšela. Odpověděla nicméně s vynucenou zdvořilostí, že chce zůstat přesvědčena, že paní ze Saint-Simon do ničeho nezasáhla, když to říká. Paní ze Saint-Simon ji pak nechala s vévodou z Orléans, rozhořčená, že tam nejsem, a s horoucí touhou odejít, proti vůli všech ostatních, ať se s ní jednalo sebedůstojněji a sebelichotivěji. Promluvila také s Madame, s níž byla vždycky ve velmi dobrých vztazích, a s paní vévodkyní z Orléans, s níž se vídala neustále, a potom čekala, co bude s bouří.
Bouře se strhla nazítří. Král si před obědem zavolal paní vévodkyni z Berry do svého kabinetu. Domluva byla dlouhá a toho druhu, který člověk nechce mít práci opakovat. Odpoledne musela jít k paní z Maintenon, která nemluvila tak hlasitě, ale neméně pevně. Snadno si lze představit, jaký dojem to v paní vévodkyni z Berry definitivně zanechalo vůči paní vévodkyni z Bourgogne, na niž padla všechna její zášť. Netrvalo dlouho a viděla, že paní ze Saint-Simon na tom neměla žádný podíl, a promluvila s ní o tom jako člověk, který chce a umí dát najevo, že odčiňuje své podezření.
Tento výbuch se stal veřejnou novinkou, která princeznu, jež ho zakusila, uvrhla do čím dál většího zoufalství. Samota kolem ní se zvětšila a nepříjemností jí bylo málo ušetřeno. Občas se namáhala získat zpět trochu půdy; ale odpor, který tyto snahy provázel, jim dodával tak nevalný půvab a byly ostatně přijímány tak chladně, že se ze všech stran stávaly novými důvody k odcizení.
Taková byla situace paní vévodkyně z Berry, když Monseigneur zemřel, a takové byly příčiny krajního zoufalství, do něhož ji tato ztráta uvrhla. V přemíře svého žalu byla tak lehkomyslná, abych mluvil střídmě, že se paní ze Saint-Simon přiznala k plánům, které si vymyslela a k nimž spěla s onou strašnou klikou, jež ovládala Monseigneura, a které jsem už dříve vyložil. Paní ze Saint-Simon, ohromená, že slyší tak podivné projekty, se jí snažila ukázat, jak málo měly opodstatnění, abych neřekl jejich nesmyslnost, hrůznost a pošetilost, a přimět ji, aby se chopila dojemné příležitosti a sblížila se se švagrovou, která byla dobrá, vlídná, snadno se s ní žilo, která ji provdala a která byla navzdory všemu, co se od té doby stalo, svou povolností taková, že by se dala získat zpět, kdyby se to dobře navléklo; jenže právě nutnost to udělat, a udělat to dobře, rozdrážděla hrdost té, která cítila, že má vůči ní stejně mnoho provinění jako potřeb, pokud jde o zajištění i o příjemnost života. Tato síla nutnosti bouřila onu povýšenou hrdost a krajní odpor sklonit se, byť jen naoko. Byla zvyklá na stejné postavení, a jméno a postavení dauphiny, které mělo mezi nimi vytvořit tak velký rozdíl, dovršovaly její zoufalství a odpor, abych užil příliš mírného výrazu. Nebyla schopna ohlédnout se za sebe a uvědomit si, odkud vyšla, aby vystoupila tam, kde se teď viděla; stejně tak nebyla schopna smířit se s tím, že co se právě stalo, se muselo stát dříve či později, a ještě mnohem méně s tím, že tato převaha, která ji tak trápila, je jen stupněm, po němž švagrová vystoupí na trůn a stane se královnou, a ona sama nebude mít ani tu čest být její první poddanou; nemohla snést nový stav, v němž se ocitla. Po mnoha nářcích, slzách a výbuších, tísněná nesčetnými důvody, na něž nebylo odpovědi, a ještě více svými potřebami, které navzdory sobě cítila v celém jejich rozsahu, slíbila paní ze Saint-Simon, že druhý den, ve čtvrtek, půjde k nové paní Dauphine, požádá ji o slyšení v jejím kabinetu a udělá tam všechno, co bude moci, aby se s ní usmířila.
Ten čtvrtek byl den, kdy Monseigneura odvezli do Saint-Denis, a s ním všechny krásné plány paní vévodkyně z Berry. Dodržela slovo a provedla to opravdu velmi dobře. Její laskavá švagrová jí celou cestu urovnala a promluvila první. Podle toho, co obě o tomto rozhovoru mezi čtyřma očima vyprávěly každá zvlášť, jednala a mluvila paní Dauphine, jako by to ona urazila paní vévodkyni z Berry, jako by jí byla vším zavázána a jako by od ní všechno očekávala; a paní vévodkyně z Berry se rovněž překonala. Rozhovor trval přes hodinu. Vyšly z kabinetu s přirozeným výrazem vzájemné spokojenosti, který potěšil poctivé lidi stejně, jako se nelíbil těm, kdo doufají jen v rozkol a nepořádek. Vévoda a vévodkyně z Orléans měli z tohoto usmíření nesmírnou radost a vévoda z Berry byl tak spokojen, že se tím jeho zármutek velmi zmírnil. Něžně miloval monseigneura dauphina a měl ještě velmi rád paní Dauphine; bylo pro něj smrtelným nátlakem chovat se k ní tak, jak to paní vévodkyně z Berry vyžadovala. Této příležitosti se chopil z celého srdce a jako opravdu dobrák; a když je paní Dauphine navštívila odpoledne téhož dne, kdy ráno k usmíření došlo, vzala si vévodu z Berry stranou a spolu se rozplakali dojetím. Co se stalo ráno, bylo tu z její strany potvrzeno se vší půvabností, která jí byla tak vlastní; ale ze strany paní vévodkyně z Berry se brzy objevil kámen úrazu: totiž poskytnout službu monseigneurovi dauphinovi a paní Dauphine.
U nich se počítalo s tím, že s touto povinností se nebude otálet. Hodilo se to dokonce, po tak rychlém usmíření a po návštěvách, které starší tak málo šetřil a tak často opakoval u mladšího. Když však paní ze Saint-Simon téhož čtvrtka, poté co od nich paní Dauphine odešla, chtěla oběma naznačit, aby druhý den šli podat košili, on monseigneurovi dauphinovi, ona paní Dauphine, paní vévodkyně z Berry se zuřivě ohradila a tvrdila, že mezi sourozenci se taková služba nedluží, že příklad Monsieura, strýce zesnulého Monseigneura, pro ně příkladem není, a velmi se rozkřičela proti této povinnosti, kterou nazývala lokajstvím. Vévoda z Berry, který věděl, že se to dluží, a jehož srdce ho ve všem táhlo k monseigneurovi dauphinovi a paní Dauphine, udělal všechno, co mohl, aby ji přivedl k rozumu důvody i lichocením. Rozzlobila se na něj, zle s ním zacházela, řekla mu, že by jím nanejvýš pohrdala, kdyby se podrobil něčemu tak otrockému, a odtud přešla k pláči, ke vzlykům a k pokřiku, takže vévoda z Berry, který počítal, že druhý den půjde k rannímu vstávání monseigneura dauphina, se to neodvážil udělat ze strachu, aby se s ní nerozkmotřil.
Hluk, s nímž se tato hádka odehrála, vzbudil zvědavost, která věc brzy vyčenichala, protože paní vévodkyně z Berry jí byla tak plná, že o ní mluvila všude. Hned byly dámy paní Dauphine celé vzhůru, jako by šlo o věc, která se téměř dotýkala jejich cti, a celá záležitost se stala veřejnou.
Vévoda z Orléans přispěchal na pomoc vévodovi z Berry, který se v této prudkosti skoro neodvažoval nic říci. Ani jeden z nich nepochyboval o povinnosti a o pravidle; oba, tak rádi usmíření, cítili nebezpečí nové roztržky, jistou potupu, jíž se princezna vystavovala, kdyby od krále dostala rozkaz a pokárání, a účinek, jaký by tak nepodložená umíněnost za takových okolností vyvolala uvnitř i navenek. Celý následující pátek se spotřeboval na to, aby ji přemluvili. Nakonec strach z rozkazu, z domluvy a z potupy z ní vyrval svolení, aby vévoda z Berry řekl, že podají košili a poskytnou službu, ale pod podmínkou odkladu, aby se k provedení mohla odhodlat.
Chtěla odklad i pro vévodu z Berry, ale princ byl tak rád, že je v té věci volný, že chtěl panu dauphinovi posloužit v sobotu ráno. Pan dauphin a paní Dauphine o tom ani necekli. Ale dauphin, aby prokázal svému bratrovi zdvořilost, odmítl nechat si od něho posloužit, dokud se oba neuvidí s králem. Uviděli se s ním následující neděli a nazítří v pondělí šel vévoda z Berry schválně k večernímu ukládání monseigneura dauphina a podal mu košili; a ten, v okamžiku kdy ji přijal, svého bratra něžně objal.
Paní vévodkyně z Berry potřebovala ještě několik dní, aby se odhodlala. Nakonec bylo nutné s tím skoncovat. Šla k toaletě paní Dauphine, podala jí košili a na konci toalety jí podala podnos4. Paní Dauphine, která nikdy nedala najevo, že by tušila cokoli z toho, co se kolem toho odehrálo, ani že by si všimla tak nepatřičného odkladu, přijala tyto služby se vší představitelnou půvabností a se všemi nejpřirozenějšími známkami přátelství. Nesmírná touha po sladkosti svornosti přiměla paní Dauphine velkoryse přejít i tuto novou výstřednost, jako by to místo paní vévodkyně z Berry byla ona, kdo na tom mohl všechno získat nebo ztratit.
Poznamenal jsem, že paní Dauphine jezdila každý den za králem do Marly. Dostala tam od paní z Maintenon radu, která jistě zasloužila jisté překvapení, tím spíš, že to bylo hned při její druhé návštěvě, to jest hned nazítří po Monseigneurově smrti, kdy šla za králem k jeho probuzení a pak ještě večer k paní z Maintenon: radu, aby se poněkud pečlivěji strojila, protože nedbalost jejího úboru se králi nelíbí. Princezna se nedomnívala, že by teď měla myslet na úbor; a i kdyby ji to napadlo, byla by se s velkým důvodem domnívala, že se dopouští velkého prohřešku proti slušnosti, který by jí byl odpuštěn tím méně, že tím, co se právě stalo, ze všech stran příliš získávala, než aby se v tom neměla na pozoru sama před sebou. Druhý den o sebe tedy dbala víc; ale protože ani to ještě nestačilo, přivezla si nadcházejícího dne s sebou, čím se ozdobit, a potají se tím vystrojila u paní z Maintenon, kde to stejně tak odložila, než se vrátila do Versailles, aby, aniž by urazila králův vkus, nepohoršila vkus světa, který by se jen stěží dal přesvědčit, že v tak nevčasné péči o sebe je jen ochota vyhovět. Hraběnka z Mailly, která přišla na nápad vozit si ozdoby s sebou, aby si je u paní z Maintenon brala a odkládala, a paní z Nogaretu, které obě měly Monseigneura rády, mi to vyprávěly a byly tím dotčeny. Z toho, a z obvyklých zaměstnání a zábav, které, jak bylo vidět, hned zase zaujaly svá místa v královských dnech, aniž se na něm projevil jakýkoli nátlak, lze usoudit, že byl-li jeho žal hořký, měl také osud těch, jejichž prudkost dává tušit, že nebudou mít dlouhého trvání.
Hned nato vznikl dost směšný spor o šatnu nového dauphina, o níž chtěl pan z La Rochefoucauld5 rozhodovat, jako to dělal u šatny královy, z titulu svého úřadu velkého mistra šatny. Ač byl starý a slepý, rád ještě držel a uchovával, co měl, a uváděl, že vůči novému dauphinovi nežádá nic jiného, než co měl a bez potíží vykonával za Monseigneurova života. Zapomněl nepochybně, že do šatny tohoto prince se začal plést teprve po smrti pana z Montausier6, který si ji dával ulehčovat svou dcerou, vévodkyní z Uzès, a zapomněl i na hněv, do něhož se ke konci života vévody z Montausier král dostal proti ní, daleko nad to, co ta věc zasluhovala, kvůli jednomu Monseigneurovu oděvu, v době kdy se král rozhodl vypudit cizí sukna a dopomoci k oblibě jedné francouzské manufaktuře, jejíž sukna byla celá proužkovaná. Pamatuji se, že jsem je nosil jako všichni ostatní a že to bylo velmi ošklivé. Proužky na Monseigneurově oděvu nevypadaly docela jako ostatní, a král měl velmi přesné oko; po přezkoumání se ukázalo, že sukno je cizí a padělané a že paní z Uzès na to naletěla. Vévoda z Beauvilliers se dovolával svého úřadu a svých jmenovacích listin prvního šlechtice komory a mistra šatny prince, jehož byl vychovatelem, a posledního příkladu vévody z Montausier. Víc nebylo třeba a vévoda z La Rochefoucauld vyšel naprázdno.
Král hned v prvních dnech své samoty dal vévodovi z Beauvilliers, který jezdil každý den do Marly, na srozuměnou, že by nerad viděl, kdyby nový dauphin jezdil do Meudonu. To stačilo, aby princ prohlásil, že tam nevkročí a že se nevzdálí z míst, kde bude král; a skutečně tam od té doby nepodnikl ani jedinou procházku. Král mu chtěl dávat padesát tisíc livrů měsíčně, jako je měl Monseigneur; pan dauphin poděkoval. Měl jen šest tisíc livrů měsíčně, spokojil se s tím, že je zdvojnásobil, a víc nechtěl. Byl to kancléř, kdo jako generální kontrolor dal Monseigneurův příjem zvýšit až na tuto částku. Tato nezištnost se veřejnosti velmi líbila. Pan dauphin nechtěl pro sebe vůbec nic zvláštního a trval na tom, že v tomto ohledu zůstane takový, jaký byl za Monseigneurova života. Tato znamení moudré a uměřené vlády vzbudila velké naděje.
Vyložil jsem jinde velmi nedávné a rafinované zavedení umění princů krve a jejich předních služebníků nechat se oslovovat Monseigneur, které se, jako všechny jejich ostatní pocty, postavení a vyznamenání, brzy stalo společným s levobočky. Nic tak nepohoršovalo monseigneura vévodu z Bourgogne, kterého až do té doby nikdy nikdo neoslovoval jinak než Monsieur a kterého začali oslovovat Monseigneur jen z mánie oslovovat tak všechny… Proto jakmile se stal dauphinem, dal o tom s králem promluvit paní Dauphine; pak, ještě než odjel do Marly, prohlásil, že nechce být nazýván Monseigneur jako Monseigneur, jeho otec, nýbrž pan dauphin, a v oslovení jinak než Monsieur. Dokonce na to dbal a opravoval ty, kdo si na to zpočátku nezvykli. To prince krve trochu uvedlo do rozpaků; ale pod záštitou vévody z Berry a vévody z Orléans si podrželi Monseigneur, které by jim monseigneur dauphin nebyl ponechal, kdyby se stal pánem.
V neděli 18. dubna7 skončila králova samota v Marly. Královská rodina a vyvolení ze žadatelů znovu zaplnili toto místo, které bylo čtyři celé dny tak osamělé. Oba synové Francie a jejich manželky tam přijeli spolu po požehnání vyslechnutém ve Versailles; všichni čtyři vešli k paní z Maintenon, kde byl král, a ten je objal. Setkání trvalo jen chvíli; princové se šli nadýchat čerstvého vzduchu do zahrad; král večeřel s dámami a obvyklý život začal znovu, s výjimkou hry. Dvůr vzal smutek téhož dne a smutek byl stanoven na rok, jako za otce.
Rozdíly podle postavení v nošení smutku na vlastní osobě se během posledních deseti či dvanácti let postupně scvrkly v nic. Viděl jsem je dříve zachovávat; všechno se omezilo na rozdíl v potahování kočárů načerno, který se až do tohoto smutku držel podle pravidel. Několik nižších hodnostářů královy domácnosti, jako kapitáni honiteb a jiní, si je při tomto smutku přisvojilo; a protože se ráda viděla zmatenost, která rušila rozdíly, nechali je dělat. Hrabě z Châtillonu toho využil, aby si ukul rozdíl zcela nový, na který jeho předkové ani zdaleka nepomysleli. Voysin, jeho tchán, vyložil králi velikost rodu Châtillonů, bretaňské vévodství, na něž si rod činil nárok a které několik let držel8, jeho dvanáct nebo třináct přímých sňatků s královským domem, dokonce se syny a dcerami Francie, počet nejvyšších korunních úřadů, které rod zastával, a nesmírná léna, která vlastnil: dobře se vyvaroval dodat, že z celé té nádhery na jeho zetě nepadal žádný nebo téměř žádný odlesk, protože jeho matka i babička z otcovy strany pocházely z nejnižší chátry; že všechny slavné větve Châtillonů už dávno vymřely, že větev jeho zetě neměla podíl na žádné z velikostí ostatních a že pokud pocházel ze dvou dcer z větve Dreux, z nichž druhá byla dokonce dcerou hlavy větve Beu a následkem nespravedlnosti doby nebyla na stejné úrovni jako ostatní z královské krve, bylo to před oddělením jeho větve; že totéž platilo o obou úřadech nejvyššího hofmistra a velmistra vod a lesů; ještě lépe se vyvaroval zmínit se o panu z Boisrogues, otci otce svého zetě, který byl stolníkem pana Gastona spolu s du Rivauem, který byl později u jeho Švýcarů a kterého vliv slečny ze Saujonu na Gastona nakonec učinil kapitánem díky sňatku její neteře, ale Boisrogues zůstal stolníkem. Voysin jistě nemluvil o sporu o legitimitu či nemanželský původ, který mi vévoda z Orléans nejednou potvrdil, ani o tom, že Châtillonové už dávno vymřeli. Voysin byl ministr a oblíbenec, a to i paní z Maintenon: mluvil s králem mezi čtyřma očima, s ní jako třetí, požádal, aby jeho zeť směl dát kočáry potáhnout načerno, protože má tu čest být králi příbuzný, a nebyl mu příbuzný v žádném stupni; ale neměl nikoho, kdo by mu odporoval, a jeho zeť kočáry načerno potáhnout dal.
Tato novota probudila La Vallièra a paní princeznu de Conti kvůli Beauvauům, jejichž příbuzenstvím se oba s až příliš dobrým důvodem velmi honosili. Babička paní de La Vallière, matky paní princezny de Conti a sestry otce La Vallièra, byla velmi podivnou shodou okolností z rodu Beauvau.
Šestá babička krále z otcovy strany byla z rodu Beauvau9 a král byl se všemi Beauvauy příbuzný v osmém stupni. Příbuzenství bylo velmi vzdálené, ale aspoň existovalo, a v tom nebylo srovnání s panem z Châtillonu, který neměl ani jeho zdání a kterému bylo dovoleno dát kočáry potáhnout načerno. Na základě tohoto příkladu a této šesté babičky dosáhla paní princezna de Conti také toho, že Beauvauové smějí dát kočáry potáhnout načerno, na což až dosud stejně jako Châtillonové nikdy nepomysleli.
Král prohlásil, že po tři měsíce neopustí Marly kvůli nezdravému vzduchu rozšířenému ve Versailles a že v pondělí 20. dubna přijme v Marly němé kondolence od všech v dlouhých pláštích a smutečních závojích, ať od lidí, kteří byli v Marly, nebo od těch, kteří byli v Paříži. Pan du Maine, který, jak bylo vidět, neztrácel čas a smrti jediných princů krve, kteří byli ve věku a v postavení, aby tomu zabránili, využil ve prospěch postavení princů krve pro své děti, se po Monseigneurově smrti cítil daleko volněji, neboť Monseigneur toto nové postavení jeho dětí přijal tak špatně a nebyl spokojen ani s jeho vlastním. Měl víc než dost důvodů bát se, že o ně za jeho vlády přijde, a bylo vidět, že se Monseigneur v tom vůči němu nijak nepřemáhal, i jaké bylo jeho mlčení a mlčení monseigneura vévody z Bourgogne, když se před nimi král takřka ponížil, aby je přiměl to schválit a získal od nich nějaké slovo, tak vytrvale odpírané, a předváděl jim pana du Maine, aby je obměkčil. Po Monseigneurově smrti měl vévoda du Maine co dělat už jen s monseigneurem vévodou z Bourgogne. To bylo až příliš. Ale proč nedoufat, že se dočká i jeho konce, tak jako se dočkal konce otcova, a mezitím pobízet svého koníčka? Znal slabost a lhostejnost vévody z Orléans, jehož syn byl dítě, viděl, jaký je vévoda z Berry. Cítil, že s paní z Maintenon se už nemusí ničeho bát, aby se v přítomnosti povznesl tak vysoko, jak jen bude moci, a budoucnost svěřil své obratnosti a svému štěstí.
Vévoda z Tresmes měl ten rok službu; to už byla jedna výhoda, a dokázal ji využít. Při velké poctivosti a bezúhonnosti neměl Tresmes ani nejmenší záblesk ducha kromě zběhlosti v mravech dvora a velkého světa, a byl naprosto nevzdělaný ve všem. K tomu byl větším lokajem než kterýkoli rozený lokaj a dychtivější dvořit se a líbit se než nejplošší venkovan. S těmito vlastnostmi se stal mužem pana du Maine.
Jemu příslušelo přijímat a vydávat rozkazy k těmto smutečním poklonám. Předložil králi otázku, zda se mají jít složit i jeho nemanželským dětem jakožto bratrům a sestrám Monseigneura. Král, který měl vždycky odpor k oněm postupným krokům, jimiž byl pro ně krok za krokem dovlečen ke všemu proti svému přesvědčení, jak bylo neustále vidět, shledal návrh vévody z Tresmes zprvu směšným. Neodpověděl však naprostým záporem, jen dal najevo, že se mu to nelíbí. Pan du Maine, který s tím na základě všech podobných zkušeností počítal, vypustil vévodu z Tresmes teprve v neděli, aby nezbýval čas, ale aby dal králi příležitost promluvit o tom večer s paní z Maintenon. Navzdory této lsti se tam nic nerozhodlo, ale znamenalo hodně, že to nebyl zápor a že paní z Maintenon udělala dost, aby věc zůstala na vážkách. Byla na nich ještě v pondělí ráno, v den těchto poklon. Ale mezi radou a malou tabulí pan du Maine, podporovaný svým věrným pomocníkem, zvítězil a vévoda z Tresmes, když si od krále vyžádal rozkaz, jej ihned vyhlásil. Překvapení bylo tak velké, že si to skoro každý nechal zopakovat.
Okamžik vyhlášení byl zvolen přesně. Král usedal ke stolu, všichni už u stolu seděli nebo se k němu chystali usednout a obřad začínal ve dvě hodiny, to jest hned po obědě; nebyl tedy čas uvažovat, a tím méně něco podniknout; a poslechlo se se slepou a bolestnou poslušností, na kterou byli všichni tak zvyklí.
Touto obratností byli levobočci úplně postaveni naroveň synům a dcerám Francie a plně s nimi srovnáni: kámen připravený pro další stavbu, jejíž dokončení se už král docela nedožil.
Téhož dne, v pondělí 20. dubna, dal král ve půl třetí otevřít dveře svých kabinetů vpředu i vzadu. Vcházelo se jeho ložnicí. Byl v obvyklém oděvu, ale s kloboukem pod paží, stál a pravou rukou se opíral o stůl ve svém kabinetu, který byl nejblíž dveřím do ložnice. Pan dauphin a paní Dauphine, vévoda a vévodkyně z Berry, Madame, vévoda a vévodkyně z Orléans, paní velkovévodkyně, paní Princezna, paní Vévodkyně, její dva synové a dvě dcery, pan du Maine a hrabě z Toulouse se postupně, jak vcházeli, rozestavili do velkého půlkruhu pod králem, všichni v dlouhých pláštích a smutečních závojích, kromě vdov, které je nenosí a mají jen malý závoj. Paní princezna de Conti vdova ležela nemocná v posteli, druhá princezna de Conti zůstala se svými dětmi v Paříži kvůli nákaze neštovic ve vzduchu a paní du Maine se svými dětmi ze stejného důvodu v Sceaux. Celá Paříž, oděná k pohřbu stejně jako celé Marly, plnila salony a královu ložnici. Nejprve vešlo v řadě dvanáct nebo patnáct vévodkyň, pak titulované i netitulované dámy, jak se zrovna sešly, a cizí kněžny, které přišly pozdě, proti své obvyklé bdělosti, se mezi ně přimísily; po dámách vešel arcibiskup z Remeše, za nímž šlo asi patnáct vévodů, a tato dvě čela průvodu šla v pořadí podle stáří hodnosti; potom všichni titulovaní i netitulovaní muži, cizí knížata a preláti, smíšeni nahodile. Čtyři nebo pět otců či synů z rodu Rohanů se zařadilo spolu za sebou podle pořadí stáří zhruba doprostřed průvodu; několik urozených lidí, kteří si tohoto strojeného počínání všimli, je přerušilo, takže byli všichni promícháni a tak také vešli do kabinetu. Šlo se přímo ke králi jeden po druhém a v odstupu od něho se mu udělala hluboká poklona, kterou velmi znatelně opětoval každé titulované osobě, muži i ženě, a ostatním vůbec ne. Po této jediné pokloně se šlo pomalu do druhého kabinetu, odkud se vycházelo malým salonem u kaple. Smuteční závoj a dlouhý plášť byly vyznamenáním vyhrazeným lidem určitého postavení, ale toto vyznamenání zmizelo s tolika jinými, a to tak, že před králem prošli lidé, které neznal ani on, ani nikdo z půlkruhu, a ani nikdo ze dvora nedokázal říci, kdo to byl, a takových bylo několik. Přimísili se mezi ně i lidé z talárového stavu, což se zdálo stejně podivné.
Je těžké, aby rozmanitost tváří a pestrobarevnost ustrojení mnoha lidí, kteří nejsou stvořeni k tomu, aby ho nosili, neposkytla nějaký směšný předmět, který vyvede z míry i nejpečlivěji nacvičenou vážnost. To se stalo i při této příležitosti, kdy se král chvílemi jen stěží ovládal a kdy jednou dokonce podlehl spolu s celým shromážděním, když kolem procházel nevím už který ubožák, kterého jeho ustrojení napůl opouštělo.
Když bylo u krále všechno skončeno, a trvalo to dlouho, všichni, kdo měli být navštíveni, se rozešli, aby každý u sebe přijímal návštěvy. Navštíveni nebyli nikdo jiní než synové a dcery Francie, levobočci a levobočky, a vévoda z Orléans jako manžel paní vévodkyně z Orléans, což působilo komicky. Ti nižší stářím nebo postavením šli k vyšším, kteří jim návštěvu neoplatili, kromě Madame, která byla jako vdova po dědovi paní Dauphine a babička paní vévodkyně z Berry navštívena syny a dcerami Francie, vévoda a vévodkyně z Orléans však navštíveni nebyli. Šlo se tedy na tuto obchůzku, jak kdo mohl. Vcházelo se a vycházelo páté přes deváté, jen se procházelo, jedněmi dveřmi dovnitř a druhými ven, kde byly vedlejší východy. Tak tomu bylo u paní Vévodkyně, a za přispění této výhody i lsti paní Princezny, velmi pohotové chopit se svých výhod, a to zcela zbožně. Když se vycházelo od paní Vévodkyně vedlejším východem z jejího kabinetu, nalezla se tam paní Princezna, která se nabízela společnosti, aby přijímala poklony, které jí nebyly ani povinny, ani nařízeny. Lidé byli tak překvapeni, že mnozí prošli, aniž ji viděli, a ještě mnohem více jich dělalo, že ji nevidí. Oba malí princové krve se tam neukázali.
Vévoda du Maine a hrabě z Toulouse přijímali návštěvy společně v ložnici pana du Maine, kam se vcházelo po rovině, přímo ze zahrady. Měli svůj zisk a chtěli se ukázat skromní a pozorní, aby nikomu nepůsobili námahu chodit zvlášť ke každému z nich. Pan du Maine se rozplýval v rozpačitých omluvách za námahu, kterou si lidé dávali, a dřel se, aby vyprovázel titulované osoby a aby jich vynechal co nejméně. Hrabě z Toulouse také pečlivě vyprovázel, ale bez strojenosti.
Zapomněl jsem na paní z Vendôme, která se u krále také ukázala v řadě s ostatními, ale nebyla navštěvována, protože levobočkovský původ jejího manžela pocházel z dávnější doby10. Nezaujala se svou paní matkou žádné postavení v záloze, aby uchvacovala poklony kolemjdoucích.
Ani král, ani navštívení princové a princezny se neposadili, ani za sebou neměli sedadla. Kdyby se sedělo u těch, u nichž se sedět má, nebylo by u každého z nich celý den konce; a sedadla, na nichž by se nesedělo, by v přemíře tlačenice a v malých místnostech lidi porážela.
Nazítří, v úterý 21. dubna, jeli pan dauphin a paní Dauphine, vévoda a vévodkyně z Berry, Madame, vévoda a vévodkyně z Orléans odpoledne v jednom kočáře do Saint-Germain, všichni ve smutečních závojích a dlouhých pláštích. Šli rovnou k anglickému králi, kde se neposadili, potom ke královně, kde se posadili do šesti křesel; vévoda a vévodkyně z Orléans a pan du Maine každý na skládací stoličku. Pan du Maine je tam šel očekávat, aby si užil této pocty a postavil se tam naroveň vnukovi Francie. Královna se omluvila, že je nepřijímá ve smutečním závoji, nýbrž jen v malém závoji, protože aspoň ve Francii vdovy smuteční závoj nenosí při žádné příležitosti; dodala, že jí to král zakázal. Tato omluva byla vrcholem zdvořilosti. Král, velmi pozorný, aby anglická královna nepocítila nic ze své smutné situace, by se byl dobře vystříhal dovolit, aby si vzala smuteční závoj a anglický král dlouhý plášť, aby přijali velký obřadní smutek za dauphina, který nebyl králem. Když vstali, chtěli jít k anglické princezně; ale královna je zadržela a poslala pro ni. Spokojila se tím, aby byla návštěva vyznačena. Znovu se neposadili. Princezna, která byla kvůli královně bez smutečního závoje, nemohla mít před ní křeslo, ani synové a dcery Francie nemohli být bez křesla před královnou sedící ve svém, ani si podržet svá křesla v přítomnosti anglické princezny sedící na skládací stoličce. Návštěva tak skončila. Z celého dvora ze Saint-Germain se žádná dáma neukázala ve smutečním závoji a žádný muž v dlouhém plášti kromě jediného vévody z Berwicku, kvůli jeho francouzským hodnostem.
Následující pondělí, 29. dubna11, odjel král kolem jedenácté dopoledne do Versailles, kde přijal kondolence všech cizích diplomatů; po nich mnoha řeholních řádů; a po obědě u malé tabule proslovy parlamentu, účetní komory, berního soudu, mincovního soudu a města Paříže. Spor o přednost mezi Velkou radou a parlamentem si vyžádal hodinovou přestávku, po níž přišla Velká rada rovněž se svým proslovem a za ní Univerzita a Francouzská akademie, za niž velmi dobře promluvil Saint-Aulaire12. Parlament šel s proslovem také k monseigneurovi dauphinovi; první prezident mu nechtěl zamlčet, že s proslovem k němu přichází a oslovuje ho Monseigneur z králova rozkazu. Tato drzá maličkost by zasluhovala úvahy.
Všichni, kdo složili kondolence nebo pronesli proslov ke králi, prokázali tytéž pocty i monseigneurovi dauphinovi a paní Dauphine. Král se k večeru vrátil do Marly.
Poznámky
Vysvětlivka: Charles-François de La Baume Le Blanc, markýz, později vévoda de La Vallière († 1739), synovec Louise de La Vallière, a tedy bratranec paní princezny de Conti; patřil k Monseigneurovu nejbližšímu okolí.↩
Vysvětlivka: Pyrenejský mír (1659) ukončil válku Francie se Španělskem; nepokoji z doby králova nezletilství je míněna Fronda (1648–1653), povstání parlamentu a velmožů proti vládě regentky Anny Rakouské a kardinála Mazarina.↩
Vysvětlivka: Při velkém dvorském smutku si ti, kdo k tomu měli právo, dávali černým suknem potáhnout kočáry (a smutečně vybavit pokoje); toto právo (draper) příslušelo jen králi příbuzným a nejvyšším hodnostářům a bylo ceněným vyznamenáním.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Sale byl podnos z pozlaceného stříbra, na němž se královně a princeznám podávaly krabičky, pouzdra, hodinky, vějíř atd., přikryté vyšívaným taftem, který se nadzvedl, když se jim tyto předměty podávaly.↩
Vysvětlivka: Pan z La Rochefoucauld je zde František VII. (1634–1714), velký lovčí a velký mistr šatny, dávný králův oblíbenec, v té době už slepý; syn autora Maxim.↩
Vysvětlivka: Charles de Sainte-Maure, vévoda z Montausier (1610–1690), byl Monseigneurovým vychovatelem; jeho jediná dcera Marie-Julie se provdala za vévodu z Uzès.↩
Ediční poznámka: Neděle připadla roku 1711 na 19. dubna (Monseigneur zemřel v noci z úterý 14. na středu 15. dubna); následující pondělí 20. dubna uvádí text dále správně. Totéž datum, neděli 19. dubna, má pro znovuotevření Marly Dangeauův deník; „18 avril“ stojí už v Chéruelově vydání.↩
Vysvětlivka: Karel z Blois z rodu Châtillonů držel jako manžel dědičky Jany z Penthièvre Bretaň ve válce o bretaňské dědictví (1341–1364); padl roku 1364 v bitvě u Auray.↩
Vysvětlivka: Isabelle de Beauvau, manželka Jana VIII. Bourbonského, hraběte z Vendôme, byla praprababičkou Jindřicha IV. a v šesté generaci předkyní Ludvíka XIV.↩
Vysvětlivka: Vévoda z Vendôme byl vnukem Césara z Vendôme, legitimovaného syna Jindřicha IV. a Gabriely d’Estrées; paní z Vendôme, rozená Marie Anne Bourbonská, byla dcerou pana Prince a paní Princezny.↩
Ediční poznámka: Pondělí následující po úterý 21. dubna 1711 připadlo na 27. dubna (29. duben byl středa); podle Dangeauova deníku odjel král do Versailles přijmout kondolence skutečně v pondělí 27. dubna. „29 avril“ stojí už v Chéruelově vydání.↩
Vysvětlivka: François-Joseph de Beaupoil, markýz ze Saint-Aulaire, básník, od roku 1706 člen Francouzské akademie; nezaměňovat se stejnojmenným plukovníkem padlým roku 1709.↩