Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom devátý (1711)
Kapitola sedmá
Pokračování podívané ve Versailles. — Směšná příhoda jednoho Švýcara. — Hrůza Meudonu. — Zmatek v Marly. — Povaha Monseigneurova. — Otázka, zda se Monseigneur oženil se slečnou Choinovou. — Monseigneur bez zalíbení, bez volnosti, bez vlivu u krále. — Monsieur i Monseigneur zemřeli rozhořčeni na krále. — Monseigneur málo ve Versailles. — Povolný ve věcech korunovace. — Monseigneur a paní z Maintenon si velmi vzdáleni. — Monseigneurův důvěrný dvůr. — Monseigneur, víc než chladný k [vévodovi] a paní vévodkyni z Bourgogne, má rád pana vévodu z Berry a dobře jedná s paní vévodkyní z Berry. — Monseigneur nakloněn vévodům proti princům. — Monseigneur velmi pravdivý; slečna Choinová také. — Monseigneurův odpor k zamýšlenému spříznění s levobočkovskou krví. — Nezištnost slečny Choinové. — Monseigneur oddán památce a rodině vévody z Montausier. — Monseigneurovy lásky. — Směšná příhoda. — Monseigneur nemá rád pana du Maine a dobře jedná s hrabětem z Toulouse. — Více či méně soukromý dvůr Monseigneurův. — Hanebnosti maršála z Huxelles. — Monseigneurovy nechuti. — Odtažitost od [vévody] a paní vévodkyně z Bourgogne. — Pan [vévoda] a paní vévodkyně z Berry zadobře s Monseigneurem. — Náčrt a plány paní vévodkyně z Berry. — Monseigneurova náklonnost ke španělskému králi. — Zkrácený portrét Monseigneura.
Vévodkyně z Bourgogne, zastavená v aleji mezi oběma stájemi, čekala na krále jen velmi krátce. Jakmile se přiblížil, vystoupila a šla k dvířkám jeho kočáru. Paní z Maintenon, která seděla právě na té straně, na ni zvolala: „Kam jdete, madame? Nepřibližujte se; jsme zamoření morem.“ Nevím, jaký pohyb král udělal; neobjal ji kvůli nakaženému vzduchu. Princezna se v tu ránu vrátila do svého kočáru a jela zpátky.
Krásné tajemství, které Fagon1 uložil o stavu Monseigneura, oklamalo všechny tak dokonale, že se vévoda z Beauvilliers po radě depeší vrátil do Versailles a přespal tam, což od Monseigneurovy nemoci nemíval ve zvyku. Protože vstával velmi časně, uléhal vždy kolem desáté, a ulehl, aniž by cokoli tušil. Nedlouho nato ho probudil vzkaz vévodkyně z Bourgogne, která pro něho poslala, a do jejích pokojů dorazil krátce předtím, než se vrátila od králova průjezdu. Našla oba prince a vévodkyni z Berry s vévodou z Beauvilliers v tom malém kabinetu, kde je zanechala.
Po prvních objetích při návratu, který říkal všechno, vévoda z Beauvilliers, když viděl, jak se v té malé místnosti dusí, je převedl přes ložnici do salonu, který ji odděluje od galerie a který byl před nějakou dobou od galerie oddělen dveřmi, aby z něho byl velký kabinet. Otevřela se tam okna a oba princové, každý se svou princeznou po boku, usedli na jednu pohovku u oken, zády ke galerii; všichni ostatní byli v salonu rozptýleni, vsedě i vstoje, páté přes deváté, a nejdůvěrnější dámy seděly na zemi u nohou princů nebo poblíž jejich pohovky.
Tam, v ložnici i po celých pokojích, se dalo zjevně číst ve tvářích. Monseigneur už nebyl; vědělo se to, říkalo se to, vůči němu už nic nikoho nesvazovalo, a ty první chvíle byly chvílemi prvních hnutí, vylíčených přirozeně a v tu chvíli osvobozených od veškeré politiky – i když s rozvahou – zmatkem, rozrušením, překvapením, tlačenicí a nepřehledným divadlem té noci, v níž se sešlo tolik lidí.
V prvních místnostech bylo slyšet tlumené bučení sloužících, zoufalých ze ztráty pána, jako stvořeného právě pro ně a k tomu, aby je utěšil v jiné ztrátě, na kterou mysleli jen s hrůzou a která se touto stávala jejich vlastní. Mezi nimi bylo vidět i jiné, z nejčilejších lidí předních dvořanů, kteří přiběhli pro zprávy a na nichž bylo dobře znát, z kterého krámu jsou metaři.
Dál začínal dav dvořanů všeho druhu. Největší počet, totiž hlupáci, vzdychali až z paty, a s pohledem zbloudilým a suchým chválili Monseigneura, ale pořád stejnou chválou, totiž dobrotou, a litovali krále, že ztratil tak dobrého syna. Nejprohnanější z nich, anebo nejváženější, se už starali o královo zdraví; byli sami se sebou spokojeni, že si uprostřed takového zmatku zachovali tolik soudnosti, a nenechávali o tom nikoho na pochybách, tak často to opakovali. Jiní, opravdu zarmoucení a z kliky, kterou rána zasáhla, hořce plakali, anebo se ovládali s úsilím, které bylo stejně snadno poznat jako vzlyky. Nejsilnější z nich, anebo nejpolitičtější, s očima upřenýma do země a schovaní po koutech, hluboce přemítali o důsledcích události tak málo očekávané, a mnohem víc o sobě samých. Mezi těmito různými druhy zarmoucených žádné nebo jen málo řečí, rozhovor žádný, občas nějaké zvolání, které vyrazila bolest a na které občas odpověděla bolest sousední, slovo za čtvrt hodiny, oči zachmuřené nebo vyděšené, pohyby rukou méně řídké než bezděčné, jinak téměř úplná nehybnost; prostě zvědavých a lhostejných téměř nikdo, kromě hlupáků, jimž byla dána žvanivost, otázky a s nimi zdvojené zoufalství zarmoucených a obtíž pro ostatní. Ti, kdo už tuto událost pokládali za příznivou, mohli svou vážnost hnát až k zachmuřenému a přísnému držení těla, celé to byl jen průsvitný závoj, který nebránil dobrým očím postřehnout a rozeznat všechny jejich rysy. Ti stáli na místě stejně houževnatě jako ti nejdojatější, ve střehu před míněním, před zvědavostí, před vlastní spokojeností, před vlastními hnutími; ale jejich oči nahrazovaly malý neklid jejich těla. Změny postoje, jako u lidí, kteří špatně sedí nebo nepohodlně stojí; jakási péče vyhýbat se jeden druhému, ba i setkat se pohledem; chvilkové příhody, které z takových setkání vznikaly; jakési nevím co volnějšího v celé osobě, navzdory snaze se držet a ovládat; cosi živého, jakési jiskření kolem nich je prozrazovalo, ať chtěli nebo nechtěli.
Oba princové a obě princezny, které seděly po jejich boku a pečovaly o ně, byli nejvíc vystaveni plnému pohledu. Monseigneur vévoda z Bourgogne plakal z pohnutí a upřímně, s mírným výrazem, slzami přirozenosti, víry a trpělivosti. Vévoda z Berry, právě tak upřímně, jich roněl spousty, ale slzy takříkajíc krvavé, tak velká byla jejich hořkost, a nevydával vzlyky, nýbrž výkřiky, ba skučení. Občas zmlkl, ale jen tím, jak se dusil, a pak znovu propukl, a s takovým hlukem, tak mocně připomínajícím vynucenou trubku zoufalství, že většina přítomných při těch tak bolestných návalech propukala také, ať z bodnutí hořkosti, nebo z bodnutí slušnosti. Došlo to tak daleko, že ho museli svléknout přímo tam a opatřit léky a lidi z lékařské fakulty. Vévodkyně z Berry byla celá bez sebe; brzy se uvidí proč. Nejhořčí zoufalství měla s hrůzou vepsané ve tváři. Bylo v ní vidět jako napsanou zuřivost bolesti, ne z lásky, ale ze zištnosti; suché, ale hluboké a divoké přestávky, potom proud slz a bezděčných, a přece zadržovaných gest, která prozrazovala krajní hořkost duše, plod hlubokého přemítání, jež tomu právě předcházelo. Často ji probouzely výkřiky manžela, byla hned připravena mu pomoci, podepřít ho, obejmout, podat mu něco k čichání; bylo vidět živou péči o něho, ale hned nato hluboké propadnutí do sebe sama a pak proud slz, které jí pomáhaly dusit výkřiky. Vévodkyně z Bourgogne také utěšovala svého manžela, a šlo jí to snáz, než aby nabyla potřeby být utěšována sama; přece však bylo dobře vidět, že – aniž by předváděla cokoli falešného – dělá, co může, aby dostála naléhavé povinnosti cítěné slušnosti, která se však vzpírá té největší potřebě. Časté smrkání odpovídalo na výkřiky prince, jejího švagra. Několik slz, vyvolaných tím divadlem a často pečlivě udržovaných, poskytovalo látku umění kapesníku, jak zarudit a zduřit oči a zamazat si tvář, a přitom kradmý pohled často bloudil po shromáždění a po tom, jak se kdo drží.
Vévoda z Beauvilliers stál vedle nich s klidným a chladným výrazem, jako by se nic nestalo nebo šlo o obyčejné divadlo, a dával rozkazy k úlevě princů, aby dovnitř vcházelo málo lidí, ačkoli dveře byly otevřeny každému, zkrátka ke všemu, čeho bylo třeba, bez spěchu, aniž se v čemkoli zmýlil, ať v lidech, nebo ve věcech; řekli byste, že slouží jako obvykle při králově vstávání nebo u malé tabule. Tento klid trval bez sebemenší změny; byl stejně daleko od toho, aby z víry projevoval potěšení, jako od toho, aby skrýval i tu trochu zármutku, kterou cítil, aby vždy zachoval pravdu.
Madame, znovu oblečená, ve velkém dvorním šatu, přišla s hlasitým nářkem, aniž dobře věděla, proč to jedno ani to druhé, zalila je všechny slzami, když je objímala, rozezněla zámek novým křikem a poskytla podivné divadlo princezny, která se uprostřed noci znovu obléká do obřadního šatu, aby přišla plakat a křičet mezi zástup žen v nočním negližé, skoro jako na maškarní zábavě.
Vévodkyně z Orléans se vzdálila od princů a usedla zády ke galerii u krbu s několika dámami. Protože kolem ní bylo všechno velmi tiché, ty dámy se od ní pomalu vzdálily a udělaly jí tím velkou radost. Zůstala u ní jen vévodkyně Sforzová, vévodkyně z Villeroy, paní z Castries, její dáma šatny, a paní ze Saint-Simon. Nadšeny svou volností se k sobě přisunuly v hloučku podél jednoho nočního lůžka s nebesy, těsně k němu; a protože na ně všechny událost, která tam svolala tolik lidí, působila stejně, začaly si o ní v tom hloučku spolu volně a potichu povídat.
V galerii i v tom salonu stálo několik nočních lůžek, jako po celých velkých pokojích, kvůli bezpečnosti; spali na nich Švýcaři ze stráže pokojů a čističi parket a byla připravena jako obvykle ještě před zlými zprávami z Meudonu. Uprostřed nejživějšího rozhovoru těch dam ucítila paní z Castries, která se lůžka dotýkala, že se hýbe, a velice se polekala, neboť se lekala všeho, ačkoli měla mnoho ducha. Za okamžik uviděly, jak tlustá, skoro nahá paže náhle zvedla závěs a ukázala jim pořádného tlustého Švýcara mezi dvěma prostěradly, napůl probuzeného a docela užaslého, který velmi dlouho poznával, s kým má co do činění, a upřeně si je prohlížel jednu po druhé; nakonec usoudil, že se mu před tak vznešenou společností nehodí vstávat, zalezl zpátky do postele a závěs zatáhl. Ten dobrák si zřejmě lehl dřív, než se kdokoli o čemkoli dozvěděl, a od té doby spal dost tvrdě, aby se probudil teprve teď. Nejsmutnější divadla bývají dosti často provázena nejsměšnějšími kontrasty. Tenhle rozesmál některou dámu tam kolem a vévodkyni z Orléans i těm, s nimiž rozmlouvala, nahnal trochu strachu, že je bylo slyšet. Když si to však rozmyslely, uklidnil je spánek a hrubost toho člověka.
Vévodkyně z Villeroy, která se k nim teprve právě přidávala, se o něco dříve vtěsnala do malého kabinetu s hraběnkou z Roucy a několika dámami paláce, k nimž se paní z Lévis neodvážila přiblížit, protože smýšlela až příliš stejně jako vévodkyně z Villeroy. Byly tam, když jsem přišel.
Ještě jsem chtěl pochybovat, ačkoli mi všechno ukazovalo, jak se věci mají, ale nemohl jsem se odhodlat tomu uvěřit, dokud mi to slovo nevysloví někdo, komu se dalo věřit. Náhoda mi přivedla do cesty pana z O2; zeptal jsem se ho a on mi to řekl bez obalu. Když jsem to věděl, snažil jsem se z toho nemít velkou radost. Nevím dost dobře, zda se mi to podařilo, ale přinejmenším je pravda, že ani radost, ani bolest neotupily mou zvědavost a že jsem se – dbaje pečlivě, abych zachoval veškerou slušnost – necítil ničím zavázán hrát roli truchlícího. Už jsem se nebál další palby z meudonské citadely ani krutých výpadů její nesmiřitelné posádky a ovládal jsem se méně než před královým průjezdem do Marly, abych si volněji prohlížel celou tu početnou společnost, upíral oči na ty nejdojatější i na ty méně dojaté s rozdílným zaujetím, sledoval pohledem jedny i druhé a všechny je kradmo propichoval.
Je třeba přiznat, že pro toho, kdo se dobře vyzná v důvěrné mapě dvora, poskytují první podívané na vzácné události tohoto druhu, tak zajímavé z tolika různých hledisek, nesmírné uspokojení. Každá tvář vám připomíná starosti, intriky a pot, vynaložené na postup v kariéře, na vytváření a posilování klik; obratnost, s jakou se lidé drželi a jiné odstrkovali, prostředky všeho druhu, jež k tomu nasadili; více či méně pokročilá spojenectví, odcizení, chlad, nenávisti, zlé služby, pletichy, vstřícné kroky, ohledy, malichernosti a podlosti každého z nich; zmatení jedněch uprostřed cesty, uprostřed nebo na vrcholu jejich nadějí; ohromení těch, kdo se z nich plně těšili, váha, kterou táž rána dodala jejich protivníkům a opačné klice; síla pružiny, která v tom okamžiku žene jejich pletichy a dohody ke zdaru, nesmírné a nečekané uspokojení těchto – a já jsem k nim patřil mezi ty nejpřednější –, zuřivost, kterou z toho pojímají ostatní, jejich rozpaky a vztek, že to musejí skrývat. Rychlost očí, které létají všude a zkoumají duše, využívajíce prvního zmatku z překvapení a náhlého rozvratu, spojování všeho, co se přitom postřehne, údiv, že u některých nenacházíme to, co jsme od nich čekali, protože jim chybí srdce a dost ducha, a u jiných víc, než jsme si mysleli – celá ta spousta živých předmětů a tak důležitých věcí skýtá tomu, kdo si to umí vychutnat, potěšení, které, ať se stává sebeméně trvalým, je jedním z největších, jaké lze u dvora zažít.
Tomuto potěšení jsem se tedy v duchu oddal docela, a to tím bezvýhradněji, že jsem se ve vysvobození velmi skutečném ocitl úzce spojen a spoután s předními hlavami, které neměly pro své oči žádné slzy. Užíval jsem si jejich výhody bez protiváhy a jejich uspokojení, které zvyšovalo mé vlastní, které upevňovalo mé naděje, které je povznášelo, které mi zajišťovalo klid, k němuž jsem bez této události viděl tak málo vyhlídek, že jsem nepřestával mít strach ze smutné budoucnosti; a naopak, jako nepřítel – z hlediska spojenectví, a skoro i osobně – předních postav, které tato ztráta drtila, jsem prvním živě vrženým pohledem viděl všechno, co jim unikalo, a všechno, co je ještě zdrtí, s potěšením, které nelze vylíčit. Měl jsem různé kliky tak pevně vtisknuté do hlavy, jejich pododdíly, jejich záhyby, jejich různé postavy a jejich stupně, znalost jejich cest, jejich pružin, jejich rozličných zájmů, že by mi ani několikadenní přemítání nebylo všechny tyto věci rozvinulo a představilo jasněji než tento první pohled na všechny ty tváře, které mi připomínaly ještě i ty, které jsem neviděl a které nebyly z nejméně dychtivých se tím pokochat.
Zastavil jsem se tedy trochu, abych si prohlédl divadlo v různých místnostech toho rozlehlého a hlučného bytu. Tento nepořádek trval dobrou hodinu, a vévodkyně du Lude se při něm vůbec neukázala, protože ji na lůžku držela dna. Nakonec pana z Beauvilliers napadlo, že je čas vysvobodit oba prince od tak obtížného obecenstva. Navrhl jim tedy, aby se vévoda a vévodkyně z Berry odebrali do svých pokojů a aby se lidé vzdálili z pokojů vévodkyně z Bourgogne. Tento návrh byl hned přijat. Vévoda z Berry se tedy vydal na cestu, zčásti sám a občas opřený o svou choť, s nimi paní ze Saint-Simon a hrstka lidí. Šel jsem za nimi zpovzdálí, abych svou zvědavost nevystavoval na odiv déle. Princ chtěl spát u sebe, ale vévodkyně z Berry ho nechtěla opustit; dusil se tak, a ona také, že u nich nechali celou lékařskou fakultu, plně vybavenou.
Celou noc strávili v slzách a v křiku. Vévoda z Berry se tu a tam ptal na zprávy z Meudonu a nechtěl pochopit, proč se král uchýlil do Marly. Občas se vyptával, zda už není naděje, chtěl tam posílat pro zprávy; a teprve dost pozdě dopoledne mu byla stažena ta neblahá opona z očí, tak těžko se přirozenost a vlastní zájem dávají přesvědčit o krajních neštěstích, na něž není léku. Nelze vylíčit stav, v jakém byl, když to nakonec pocítil v celém rozsahu. Stav vévodkyně z Berry nebyl o mnoho lepší, což jí však nebránilo, aby o něho nepečovala, jak jen to bylo možné.
Noc monseigneura vévody a vévodkyně z Bourgogne byla klidnější; ulehli dosti pokojně. Paní z Lévis princezně pošeptala, že když nemá důvod být zarmoucena, bylo by hrozné vidět ji hrát komedii. Ona velmi přirozeně odpověděla, že ji bez jakékoli komedie dojímá soucit a to divadlo a že ji drží v mezích slušnost, a nic víc; a skutečně se v těch mezích držela pravdivě a důstojně. Chtěli, aby několik dam paláce strávilo noc v jejich ložnici v křeslech. Závěs zůstal otevřený a ta ložnice se rázem stala Morfeovým palácem. Princ a princezna rychle usnuli, jednou či dvakrát se na okamžik probudili; pravda je, že vstali dost časně, a dost poklidně. Zdroj vody u nich vyschl, slzy se pak už vracely jen řídké a slabé, a to jen při příležitostech. Dámy, které v té ložnici bděly a spaly, vyprávěly svým přátelům, co se tam dělo. Nikoho to nepřekvapilo; a protože už nebylo Monseigneura, nikoho to také nepohoršilo.
Paní ze Saint-Simon a já jsme po odchodu od vévody a vévodkyně z Berry byli ještě dvě hodiny spolu. Spát nás poslal spíš rozum než potřeba, ale spánku bylo tak málo, že jsem v sedm ráno byl na nohou; ale přiznejme si, takové nespavosti jsou sladké a taková probuzení chutnají.
V Meudonu vládla hrůza. Jakmile král odjel, všichni lidé od dvora, kteří tam byli, jeli za ním a nacpali se do kočárů, které tam byly, a do těch, které tam vzápětí přijely. V jediném okamžiku byl Meudon prázdný. Slečna z Lislebonne a slečna z Melunu3 vyšly nahoru ke slečně Choinové, která, zavřená ve své podkrovní komůrce, teprve začínala propadat neblahé úzkosti. Nevěděla vůbec nic, nikdo se nepostaral, aby jí smutné zprávy oznámil. O svém neštěstí se dozvěděla teprve z křiku. Obě přítelkyně ji strčily do najatého kočáru, který tam náhodou ještě stál, nastoupily s ní a odvezly ji do Paříže.
Pontchartrain zašel před odjezdem nahoru k Voysinovi. Jeho lidé mu jen těžko otvírali a on sám tvrdě spal; ulehl bez jakéhokoli zlého tušení a byl při tom probuzení nesmírně překvapen. Hrabě z Brionne byl překvapen ještě mnohem víc. On i jeho lidé ulehli ve stejné důvěře a nikdo si na ně nevzpomněl. Když po probuzení ucítil to velké ticho, chtěl se jít zeptat na zprávy a nenašel nikoho, až se v tom úžasu konečně dozvěděl, co se stalo.
Celý ten zástup nižších úředníků Monseigneurovy domácnosti a mnoho dalších bloudilo celou noc po zahradách. Několik dvořanů odešlo každý zvlášť pěšky. Rozprchnutí bylo úplné a rozptýlení všeobecné. U těla zůstali nanejvýš jeden či dva sluhové; a – což je velmi hodno chvály – La Vallière4 byl jediný z dvořanů, který ho, když ho neopustil za života, neopustil ani po smrti. Jen s obtížemi našel někoho, kdo by došel pro kapucíny, aby se přišli u těla modlit. Zápach sílil tak rychle a tak mocně, že nestačilo otevřít okna, sahající až k zemi jako dveře na terasu, a La Vallière, kapucíni a ta hrstka nižších lidí, která zůstala, strávili noc venku. Du Mont a jeho synovec Casau, zdrceni nejkrajnější bolestí, se zavřeli v budově kapitánství. Ztráceli všechno po dlouhém životě plném drobných služeb, pilnosti a práce, neseném nejlichotivějšími a nejrozumnějšími nadějemi, a těmi nejdéle trvajícími, které jim v jediném okamžiku unikly. Teprve k ránu byl du Mont s to dát několik rozkazů. Litoval jsem ho z přátelství.
Spoléhalo se na takovou důvěru, že nikoho ani nenapadlo, že by král mohl jet do Marly. Také tam nenašel nic připraveno; žádné klíče od bytů, sotva pár zbytků voskových svic, a dokonce lojových. Král byl v tomto stavu přes hodinu s paní z Maintenon v jejím předpokoji, s paní Vévodkyní, s paní princeznou de Conti, s paní z Dangeau a paní z Caylusu, která přispěchala z Versailles ke své tetě. Ale tyto dvě dámy se z ohleduplnosti zdržovaly v tom předpokoji jen málo, tu a tam; to, co jelo za králem a co přijíždělo jedno za druhým, bylo v salonu ve stejném zmatku a nevědělo, kde přenocovat. Dlouho se tápalo potmě, pořád bez ohně, a klíče byly pořád popletené a ztracené, jak byli sluhové celí ztracení. Ti nejodvážnější z těch, kdo byli v salonu, pomalu strkali nos do předpokoje, a paní z Espinoy nebyla z posledních; a jeden po druhém se tam ukázali všichni, kdo přijeli, hnáni zvědavostí a touhou, aby si někdo všiml jejich horlivosti. Král, zatlačený do kouta, seděl mezi paní z Maintenon a oběma princeznami a dlouze, opakovaně plakal. Konečně byla otevřena ložnice paní z Maintenon, což ho od té dotěrnosti vysvobodilo. Vešel tam s ní sám a zůstal tam ještě hodinu. Potom šel spát, když už byly skoro čtyři ráno, a nechal ji, aby si mohla oddychnout a přijít k sobě. Když král ulehl, každý se konečně dozvěděl, kde bude bydlet; a Bloin dostal rozkaz rozhlásit, že ti, kdo by si přáli ubytování v Marly, se mají obrátit na něho, aby o tom podal zprávu králi a uvědomil vyvolené.
Monseigneur byl spíš velký než malý, velmi tlustý, ale ne příliš zavalitý, s velmi vznešeným a ušlechtilým vzhledem, bez jakékoli hrubosti, a měl by velmi příjemnou tvář, kdyby mu pan princ de Conti, ten naposledy zemřelý5, nešťastnou náhodou nezlomil nos, když si spolu jako děti hráli. Byl velmi krásně světlovlasý, tvář měl všude velmi zarudlou od slunce a větru a velmi plnou, ale bez jakéhokoli výrazu; nejkrásnější nohy na světě, chodidla neobyčejně malá a hubená. Při chůzi stále tápal a došlapoval nadvakrát; měl stále strach, že upadne, a nechával si pomáhat, jakmile cesta nebyla dokonale rovná a hladká. Na koni seděl velmi dobře a vypadal na něm velkolepě, ale odvážný na něm nebyl. Casau před ním při honu jezdil napřed; ztratil-li ho z očí, myslel si, že je všechno ztraceno; jezdil skoro jen krátkým cvalem, často čekal pod stromem, co bude s honem, pomalu ho hledal a vracel se. Velmi rád jídal, ale vždy bez nepřístojnosti. Od té velké poruchy trávení, kterou zprvu pokládali za mrtvici, jídal pořádně skoro jen jednou denně a velmi se krotil, ačkoli byl velký jedlík jako celá královská rodina. Téměř všechny jeho portréty jsou mu velmi podobné.

Povahu neměl žádnou; dost zdravého rozumu, bez jakéhokoli ducha, jak se ukázalo při záležitosti se závětí španělského krále6; povýšenost, důstojnost od přírody, vzhledem i napodobováním krále; umíněnost bez míry a tkanivo uspořádaných malicherností, které tvořily celé tkanivo jeho života; mírný z lenosti a z jakési tuposti; v jádru tvrdý, s vnější dobrotou, která se týkala jen podřízených a sluhů a projevovala se jen přízemními otázkami. Byl k nim neuvěřitelně familiární, jinak necitelný k bídě a bolesti druhých, v tom snad spíš obětí lhostejnosti a napodobování než zlé povahy; neuvěřitelně mlčenlivý, a tudíž velmi tajnůstkářský, až do té míry, že se věřilo, že s Choinovou nikdy nemluvil o státních záležitostech, snad proto, že jim oba moc nerozuměli. Těžkopádnost na jedné straně a strach na druhé utvářely v tomto princi zdrženlivost, která má málo obdob; zároveň byl ješitný do krajnosti, což je u dauphina žárlivého na úctu zábavné říci, a téměř výhradně pozorný a citlivý na všechno, co mu příslušelo, a všude. Jednou řekl slečně Choinové, když s ním mluvila o tom jeho mlčení, že slova lidí, jako je on, mají velkou váhu a zavazují také k velkým nápravám, nejsou-li uvážená, a že proto velmi často raději mlčí, než aby mluvil. Bylo to také rychlejší pro jeho lenost a dokonalou lhostejnost; a tato znamenitá zásada, kterou však přeháněl, byla zřejmě jedním z ponaučení krále nebo vévody z Montausier7, které si zapamatoval nejlépe.
Ve svých soukromých záležitostech byl krajně pořádný; sám si zapisoval všechny výdaje, které šly z jeho kapsy. Věděl, kolik ho stojí i ty nejmenší věci, přestože nesmírně utrácel za stavby, za nábytek, za klenoty všeho druhu, za pobyty v Meudonu a za vlčí smečku8, neboť si nechal namluvit, že má rád lov na vlky. Velmi rád hrával o vysoké sázky všeho druhu, ale od té doby, co se dal do stavění, se omezil na hry s mírnými sázkami. Jinak byl lakomý nad všechnu slušnost, až na velmi vzácné příležitosti, které se omezovaly na několik penzí pro sluhy nebo pro několik nevýznačných služebníků; ale dost almužen dával faráři a kapucínům v Meudonu.
Je nepochopitelné, jak málo dával Choinové, své tak milované. Nepřesahovalo to čtyři sta louisdorů za čtvrtletí, ve zlatě, ať měly jakoukoli hodnotu, celkem tedy šestnáct set louisdorů ročně. Dával jí je sám, z ruky do ruky, aniž kdy přidal nebo se přepočítal o jedinou pistoli, a nanejvýš jednu nebo dvě tabatěrky do roka, a i na ty hleděl velmi pozorně.
Je třeba učinit té dívce spravedlnost a uznat také, že je těžké být nezištnější, než byla ona, ať už věděla, že u tohoto prince je to nutné, nebo spíš proto, že to měla v povaze, jak se ukázalo v celém tkanivu jejího života. Stále ještě je záhadou, zda byla vdaná. Všichni, kdo byli nejdůvěrněji zasvěceni do jejich tajemství, vždy důrazně protestovali, že nikdy žádný sňatek nebyl. Nikdy to nebyla nic jiného než tlustá tmavovlasá ženská s tupým nosem, která přes všechen výraz ducha a také hravosti vypadala jen jako služka a která dávno před touto událostí neobyčejně ztloustla a k tomu zestárla a páchla. Ale vidět ji na parvulo v Meudonu v křesle před Monseigneurem, v přítomnosti všech, kdo tam měli přístup, kdežto vévodkyně z Bourgogne a vévodkyně z Berry, která tam byla brzy uvedena, seděly každá na taburetce; slyšet ji před Monseigneurem a celým tím důvěrným kruhem říkat, když o nich mluvila, „vévodkyně z Bourgogne“ a „vévodkyně z Berry“ a „vévoda z Berry“; vidět, jak oběma dcerám domu často odpovídá úsečně, napomíná je, vytýká jim jejich úpravu a někdy i jejich vystupování a chování a říká jim to – to všechno se dá těžko nepovažovat za tchyni a za obdobu paní z Maintenon. Pravda je, že neříkala mignonne („miláčku“), když mluvila s vévodkyní z Bourgogne, která jí říkala mademoiselle, a ne ma tante („teto“); ale to byl také veškerý rozdíl proti paní z Maintenon. Ostatně mezi nimi se to nikdy neujalo stejně. Paní Vévodkyně, obě Lislebonne a celý ten důvěrný kruh tomu byli na překážku; a vévodkyně z Bourgogne, která to cítila a byla nesmělá, byla v Meudonu stále stísněná a jako v kazajce, kdežto mezi králem a paní z Maintenon se těšila veškerému pohodlí a veškeré volnosti. Vidět dále slečnu Choinovou v Meudonu za tak nebezpečné nemoci, jak navštěvuje Monseigneura několikrát denně, a krále, že to nejen ví, ale že se ptá paní z Maintenon – která v Meudonu stejně jako jinde nikoho nenavštěvovala a k Monseigneurovi snad nevešla ani dvakrát –, ptá se jí, pravím, zda viděla Choinovou, a nelíbí se mu, že ji neviděla, místo aby ji dal ze zámku vykázat, jak se to v takových případech dělá vždycky – to je další důkaz sňatku, tím větší, že paní z Maintenon, sama vdaná, která tak okázale dávala najevo cudnost a zbožnost, neměla, a král také ne, žádný zájem zachovávat v tom ohledu příklad a ohledy, kdyby žádné svátosti nebylo; a nevidíme, že by přítomnost slečny Choinové kdykoli způsobila sebemenší rozpaky. Toto nepochopitelné pouto, ve všem tak podobné poutu králově, až na vzhled milované osoby, je snad jediným bodem, v němž se syn podobal otci.
Monseigneur, takový duchem, jak byl právě vylíčen, nedokázal mít prospěch ze znamenité výchovy, které se mu dostalo od vévody z Montausier a od Bossueta a Fléchiera, biskupů z Meaux a z Nîmes. Těch pár světel, jestli je vůbec kdy měl, naopak zhaslo pod přísností tvrdé a strohé výchovy, která dala první váhu jeho přirozené nesmělosti a poslední stupeň odporu ke všemu druhu – ne práce a studia, nýbrž rozptýlení ducha, takže podle vlastního přiznání od té doby, co byl zbaven učitelů, nikdy v životě nečetl nic než pařížskou rubriku Gazette de France, aby se tam podíval na úmrtí a sňatky.
Všechno v něm tedy přispělo – přirozená nesmělost, tvrdé jho výchovy, dokonalá nevědomost a nedostatek rozhledu – k tomu, že se před králem třásl, a král ze své strany nezanedbal nic, aby tento strach udržoval a prodlužoval po celý jeho život. Vždy král, téměř nikdy otec; a když mu velmi zřídka nějaké otcovské rysy unikly, nebyly nikdy čisté a bez příměsi královské moci, ani v těch nejsoukromějších a nejdůvěrnějších chvílích. I takové chvíle o samotě byly vzácné a byly to jen chvilky, téměř vždy v přítomnosti levobočků a vnitřních komorníků, bez volnosti, bez pohodlí, vždy ve strnulosti a v úctě, aniž by se kdy odvážil něco riskovat nebo si něco přisvojit, zatímco denně viděl, jak obojí s úspěchem dělá vévoda du Maine, a jak si vévodkyně z Bourgogne v kdejaké soukromé chvíli běžně dovoluje ty nejdůvěrnější žerty a s králem ty nejvolnější, někdy až přehnané familiárnosti. Cítil k nim za to tajnou žárlivost, která mu však nepřidávala volnosti. Duch mu nic nepropůjčoval tak jako panu du Maine, synovi ostatně osoby, nikoli královské moci, a v tak nepoměrném postavení, že se ho král nemusel mít na pozoru. Nebyl už ve věku vévodkyně z Bourgogne, které se dětinskosti ještě promíjely ze zvyku a pro půvab, který do nich vkládala. Zbývalo mu tedy jen postavení syna a nástupce, což bylo právě to, co krále drželo ve střehu a jeho samého pod jhem. U krále tedy neměl ani stín vlivu. Stačilo dokonce, aby projevil zalíbení v někom, a ten člověk pocítil škodlivý odraz; a král tak žárlivě dával najevo, že Monseigneur nic nezmůže, že neudělal nic pro nikoho z těch, kdo se snažili dvořit mu zvlášť horlivě, ba ani pro žádného z jeho meninů, ačkoli je vybral a jmenoval sám král, a ten by dokonce velmi nelibě nesl, kdyby Monseigneura s velkou pilností nedoprovázeli. Vyjímám d’Antina, který byl výjimkou nesrovnatelnou s nikým, a Dangeaua, který jí byl jen podle jména, který byl ostatně vázán na krále a jehož manželka byla v nejdůvěrnějším přátelství s paní z Maintenon. Ministři se neodvažovali k Monseigneurovi přiblížit a on se také, jak se zdálo, nikdy nevystavoval tomu, aby je o něco žádal; a byl-li někdo z nich nebo z význačných dvořanů s ním zadobře, jako kancléř, pan První, Harcourt, maršál z Huxelles, skrývali to s krajní pečlivostí a Monseigneur jim v tom vycházel vstříc. Kdyby na to král přišel, pokládal by to za kliku. Člověk se mu stal podezřelým a byl ztracen. To byla příčina tak zjevného odcizení k panu z Luxembourgu9, jež nedokázala nikdy překlenout ani důvěrnost jeho úřadu, ani nutnost svěřovat mu velení armád, ani úspěchy, kterých v něm dosáhl, ani všechny lichotky a podlosti, jichž použil; proto také Monseigneur, když ho někdo naléhavě žádal, aby se za někoho přimluvil, upřímně odpovídal, že by to byl způsob, jak mu všechno zkazit.
Občas mu na to unikly jednoslabičné hořké stížnosti, někdy poté, co ho král odmítl, a vždy úsečně; a když naposledy v životě odjel do Meudonu, odkud se už nevrátil, přijel tam tak rozhořčen odmítnutím velmi nepatrné věci, o kterou krále žádal pro Casaua – ten mi to vyprávěl –, že se mu zapřisáhl, že se už nikdy pro nikoho nevystaví, a ve své zlosti ho utěšoval nadějemi na příznivější časy, až to příroda zařídí, což pro něho bylo, jako by řekl: zázrakem. Mimochodem tedy podotkněme, že Monsieur i Monseigneur oba zemřeli v chvílích, kdy byli na krále rozhořčeni.
Plný podíl, který měl Monseigneur už po mnoho let na všech státních tajemstvích, neměl nikdy žádný vliv na záležitosti; věděl o nich, a to bylo vše. Tato strohost, a snad také jeho malá chápavost, ho od nich držely stranou, jak jen to šlo. Pilně však chodil do státní rady; ale ačkoli měl tentýž přístup do rady financí a do rady depeší, nechodil tam téměř nikdy. Pokud jde o soukromou práci krále s ministry, o té pro něho nebylo ani řeči, a kromě velkých novin mu žádný ministr nikdy o ničem nepřišel podat zprávu; tím méně vojevůdci nebo ti, kdo se vraceli z poslání v cizině.
Tento nedostatek vlídnosti a vážnosti, tato závislost, až do smrti, kvůli níž se neodvažoval udělat ani krok mimo dvůr, aniž by to králi řekl, což se rovnalo žádosti o svolení, způsobovaly, že se Monseigneur u dvora necítil dobře. Plnil tam povinnosti syna a dvořana s nejpřesnější pravidelností, ale vždy stejně, aniž by cokoli přidal, a s výrazem uctivějším a odměřenějším než kterýkoli poddaný. To všechno dohromady způsobovalo, že mu Meudon a volnost, které tam užíval, připadaly rozkošné; a ačkoli záleželo jen na něm, aby si často všiml, že krále tato častá odloučení trápí, jak samotným odloučením, tak odloučením dvora, zejména v létech, kdy dvůr kvůli válce nebyl početný, nikdy nedal nic najevo a na svých cestách nic nezměnil, ani co do jejich počtu, ani co do jejich trvání. Ve Versailles býval velmi málo a pobyty v Marly, když se příliš protahovaly, často přerušoval několikadenními pobyty v Meudonu. Z toho všeho lze posoudit, jaká mohla být něžnost jeho srdce; ale úcta, uctívání, obdiv a napodobování ve všem, co bylo v jeho silách, byly zjevné a nikdy se nezapřely, stejně jako strach, bázeň a chování.
Tvrdilo se, že měl nesmírný strach, aby krále neztratil. Není pochyb, že tento cit projevoval; ale smířit jeho pravdivost s pravdami, které tu byly právě uvedeny, se nezdá snadné. Jisté v každém případě je, že několik měsíců před jeho smrtí, když ho vévodkyně z Bourgogne navštívila v Meudonu, vystoupila do svatyně jeho mezipatra, provázená paní z Nogaretu, která tam měla přístup díky Bironovi i sama za sebe, a že tam našly Monseigneura se slečnou Choinovou, s paní Vévodkyní a s oběma Lislebonne, velmi zaměstnané u stolu, na němž ležela velká kniha rytin z korunovace, a Monseigneura, jak si je velmi pozorně prohlíží, vysvětluje je společnosti a s potěšením přijímá poznámky, které se ho v té věci týkaly, až mu říkali: „Tohle je tedy ten, kdo Vám připne ostruhy, tenhle Vám podá královský plášť, to jsou pairové, kteří Vám vsadí korunu na hlavu,“ a tak dále, a že to trvalo velmi dlouho. Dozvěděl jsem se to o dva dny později od paní z Nogaretu, která byla velmi udivena – i tím, že příchod vévodkyně z Bourgogne tuto zvláštní zábavu nepřerušil –, neboť ta neprozrazovala tak velký strach, že ztratí krále a stane se jím sám.
Nikdy nedokázal mít paní z Maintenon rád, ani se sklonit k tomu, aby něčeho dosahoval jejím prostřednictvím. Chodil ji na chvíli navštívit po návratu z těch několika tažení, kterých se zúčastnil, nebo při velmi vzácných příležitostech; nikdy ne v soukromí; občas k ní na okamžik vešel před večeří, aby tam doprovodil krále. I ona se k němu chovala velmi stroze a dávala mu cítit, že ho má za nic. Společná nenávist obou sultánek k Chamillartovi a potřeba všeho, aby byl svržen, je sblížily, jak bylo řečeno, a učinily zázrak, že do toho mocně vtáhly Monseigneura; ten by se toho ale nikdy neodvážil bez všemocného popudu té své, bez jisté opory té druhé a bez všeho, co se do toho vložilo. Proto také toto sblížení od té doby jen chladlo a pozvolna se vzdalovalo.
Vedle slečny Choinové měl skutečnou důvěru ve slečnu z Lislebonne a díky důvěrnému spojení obou sester i v paní z Espinoy. Téměř každé ráno chodil k té první na čokoládu. To byla hodina tajemství, naprosto nepřístupná komukoli, kromě jediné paní z Espinoy. Spíš jejich zásluhou než sám od sebe udržoval zbytek vážnosti a styků s paní princeznou de Conti, a dokonce přátelství s paní Vévodkyní, které podporovaly zábavy, jež u ní nacházel. Odtud také ona přednost vévody z Vendôme před princem de Conti, k jehož smrti byl tak nepřístojně lhostejný. Tak uznávané zásluhy prince krve, spojené s důvěrností skoro společné výchovy a se zvykem celého života, by měly u Monseigneura, až by se stal králem, příliš velkou váhu, kdyby se původní přátelství zachovalo, a sestry, které chtěly vládnout, toho prince jemně odstrčily. Tentýž důvod byl, jak bylo řečeno, základem té hrozné kliky, jejíž účinky propukly za tažení u Lille a které byly od té doby pečlivě udržovány v mysli Monseigneura, jemuž byla přirozeně vzdálená strnulost a přísnost mravů monseigneura vévody z Bourgogne – odcizení, které vůči oběma udržovala nenávist paní Vévodkyně k vévodkyni z Bourgogne. Z opačných důvodů měl rád vévodu z Berry, kterého tato klika podporovala, aby ho oddělila od monseigneura vévody a vévodkyně z Bourgogne, a to tak, že po všem jejich odporu a vzteku proti jeho sňatku byla vévodkyně z Berry hned nato přesto připuštěna na parvulo, aniž o to vůbec žádala, a bylo s ní tam zacházeno velmi dobře.
Při vší té nadvládě obou Lislebonne nad Monseigneurem je přece pravda, že nepřijímal všechny jejich rozmary, ať už díky Choinové, která je, třebaže je šetřila, dobře znala a nedůvěřovala jim, jak mi řekl Bignon, nebo díky paní Vévodkyni, která jim jistě nedůvěřovala o nic víc a která nebyla ani v nejmenším zaujata pro jejich nároky. Znepokojen v tomto ohledu kvůli budoucnosti, použil jsem biskupa z Laonu, abych se skrze Choinovou dozvěděl, co si Monseigneur myslí o sporu vévodů s knížaty. Byl bratrem Clermonta, který se kvůli ní zničil, když ji paní princezna de Conti vyhnala, a oba bratři s ní zůstali v nejdůvěrnějším spojení. Dozvěděl jsem se od něho, že Monseigneurovi občas, třebaže zřídka, unikly věci, které ukazovaly, že veškerá moc, kterou nad ním obě sestry měly, nesahá tak daleko, aby ho naklonila jejich postavení tolik, jak by si byly přály, a že když ho slečna Choinová na prosbu biskupa v té věci zvlášť vyzkoumala, vyjádřil se velmi příznivě pro postavení vévodů a proti křivdám, o nichž byl přesvědčen, že je utrpěli. Byl neschopen nejen lži, ale i přetvářky, a Choinová právě tak málo, zvlášť vůči biskupovi, před nímž, stejně jako před Bignonem, neskrývala své tajné smýšlení o slečně z Lislebonne a paní z Espinoy.
Tato odpověď pana z Laonu mi připomněla odpověď, kterou dal Monseigneur králi, když ho král, jak jsem vyprávěl, našel ve svých zadních kabinetech, hned po onom slyšení, které jsem si u něho v jeho kabinetu vymohl ve věci záležitosti se sbírkou; když o tom král s Monseigneurem mluvil se spokojeností, tento princ, jemuž jsem byl přinejmenším velmi lhostejný a kterého jsme z naší strany vůbec nepoučili, mu řekl, že dobře ví, že jsem měl pravdu.
Slečna Choinová po jeho smrti tvrdila a trvala na tom (neboť za jeho života z ní nic nevyšlo), že byl stejně proti sňatku se slečnou z Bourbonu jako proti sňatku s Mademoiselle, protože nemohl snést, aby se s jeho krví mísila krev levobočků. Možná to byla pravda. Vždycky projevoval trvalý odpor proti všem jejich výhodám a neuniklo mu nic výrazného ve prospěch slečny z Bourbonu pro sňatek s vévodou z Berry. Ale moc paní Vévodkyně nad ním byla tak úplná a tak pevně podepřená mocí všech, kdo ho ovládali, a celá klika byla tak sjednocena ve prospěch slečny z Bourbonu a ukazovala se v tom tak jistou, že by ho k tomu bez pochyby přivedla, kdyby už k tomu přiveden nebyl, jak bylo tolik důvodů se domnívat – a toto mínění Mademoiselle tak užitečně posloužilo. Choinová dokonce později přiznala, že sama byla proti oběma z téhož důvodu levobočectví. Pokud jde o sňatek s Mademoiselle, o tom není pochyb. Z toho, co se odehrálo mezi Bignonem a mnou, bylo vidět, jak daleko měla k vévodovi z Orléans. Pokud jde o druhý, mohlo se docela dobře stát, že ji výhledy do budoucnosti vedly k obavám přidat paní Vévodkyni tuto váhu spojení a vlivu; ale její tehdejší svazky s ní byly, podle toho, co sama přiznala Bignonovi a on mi vyřídil, tak nutné, tak velké, tak důvěrné, že je velmi pochybné, zda by se byla mohla vyhnout tomu, aby tím byla stržena, a zda by se – zvlášť když ji tak zblízka hlídal tak velký zájem, jak paní Vévodkyně, tak obou Lislebonne, které na tom měly pro své zájmy stejný podíl jako paní Vévodkyně sama, tak d’Antina, v té věci jim zcela oddaného – slečna Choinová odvážila dát najevo, že je proti, a zda by se u tak slabého a tak mocně obklopeného prince odvážila riskovat odpor proti tomuto stále přítomnému proudu, ona, která tak často nebyla nablízku.
Nesmí se zamlčet jeden krásný rys této tak zvláštní dívky či ženy. Monseigneur, když se chystal převzít velení flanderské armády v tažení po tom lillském, kam však nakonec nejel, sepsal závěť a v ní odkázal slečně Choinové velmi značný majetek. Řekl jí to a ukázal jí zapečetěný dopis pro ni, který se o tom zmiňoval a který jí měl být odevzdán, kdyby se mu něco přihodilo. Byla tím nesmírně dojata, jak lze snadno usoudit, tímto projevem náklonnosti a prozíravosti, ale neměla pokoje, dokud ho nepřiměla hodit před jejíma očima závěť i dopis do ohně; a prohlásila, že kdyby měla to neštěstí, že by ho přežila, i tisíc tolarů ročního důchodu, které si našetřila, bude pro ni ještě příliš. Po tom všem je s podivem, že se v Monseigneurových papírech nenašlo žádné opatření.
Ať byla jeho výchova sebetvrdší, zachoval si přátelství a vážnost ke slavnému biskupovi z Meaux a opravdovou úctu k památce vévody z Montausier, tak pravdivé je, že ctnost si vynucuje úctu lidí navzdory jejich zálibám a jejich lásce k nezávislosti a svobodě. Monseigneur dokonce nebyl lhostejný k potěšení projevovat ji všem z jeho rodiny, až po staré služebníky, které u něho znal. Je to snad jedna z věcí, které při různých příhodách jeho života nejvíc udržely v Monseigneurově přízni d’Antina, jehož manželka byla dcerou vévodkyně z Uzès, jediné dcery vévody z Montausier, a kterého Monseigneur vášnivě miloval. Projevil to také vůči Sainte-Maurovi, který, zapletený do nesnází ve svých záležitostech a právě se chystající oženit, dostal od Monseigneura penzi, aniž o ni žádal, s těmito laskavými slovy, která však princi dělala tolik cti: „že nikdy neopomene jméno a synovce pana z Montausier.“ Sainte-Maure se ukázal té milosti hoden. Jeho sňatek se rozbil a nikdy se neoženil. Vrátil penzi, která byla dána jen kvůli sňatku. Monseigneur ji vzal zpět; neřeknu, že by bylo bývalo lepší mu ji ponechat.
Byl to snad jediný muž z dobré rodiny, kterému pomohl z vlastní kapsy. Proto byl s ním také spjat důvěrnými svěřeními, dokud měl Monseigneur milenky, které mu král příliš netrpěl. Místo nich měl spíš chvilková a skrytá ukojení než milostné pletky, jichž byl málo schopen, a ta mu obstarávali du Mont a Francine10, Lulliho zeť, kteří spolu tak dlouho drželi Operu.
Při té příležitosti si nemohu odepřít uvést ukázku jeho jemnocitu. Zachtělo se mu jedné z těch stvoření, velmi hezké. V domluvený den byla uvedena ve Versailles do jednoho předního kabinetu s jinou, ošklivou, která ji měla doprovázet. Monseigneur, upozorněn, že tam jsou, otevřel dveře, vzal tu, která stála nejblíž, a táhl ji za sebou. Bránila se; byla to ta ošklivá, která dobře viděla, že se mýlí; on si naopak myslel, že se upejpá, strčil ji dovnitř a zavřel dveře; ta druhá se zatím smála omylu a potupě, kterou podle svého očekávání měla její společnice utrpět, až bude poslána pryč a ona povolána. Velmi brzy nato vešel du Mont, který, velmi udiven, že ji tam vidí, a k tomu samotnou, se jí zeptal, co tam dělá a co se stalo s její přítelkyní. Vyprávěla mu tu příhodu. Du Mont hned bouchá na dveře a křičí: „Tahle to není; mýlíte se.“ Žádná odpověď. Du Mont buší znovu, opět bez úspěchu. Nakonec Monseigneur otevře dveře a vystrčí své stvoření ven. Du Mont se mu tam představí s tou druhou a říká: „Tak tady ji máte. – Věc je vyřízena,“ řekl Monseigneur, „to bude na jindy,“ a znovu zavřel dveře. Kdo byl zahanben a rozzloben? Ta, která se smála, a ještě víc než ona du Mont. Ošklivá měla z omylu prospěch, ale neodvážila se jim vysmívat; hezká byla tak dotčena, že to vyprávěla svým přátelům, takže zakrátko znal tu historku celý dvůr.
Raisinová, slavná a velmi krásná herečka, byla jediná z nich, která vydržela a ve své skrytosti měla nějakou úlohu. Brali na ni ohled. A maršál z Noailles11 se ve svém věku a při své zbožnosti nestyděl ji navštěvovat a posílat jí ve Fontainebleau ze své tabule všechno nejlepší. Se všemi těmi stvořeními neměl Monseigneur žádné děti kromě jediné dcery s touto, která byla dosti skrovně vydržována v Chaillot u augustiniánek. Ta dcera byla po jeho smrti provdána paní princeznou de Conti, která se o ni starala, za jednoho šlechtice, který ji brzy nato ztratil. Ta porucha trávení, kterou pokládali za mrtvici, učinila všem těmto stykům konec. Při jeho odporu k levobočectví je pravděpodobné, že by žádné z těchto dětí nikdy neuznal. Nikdy nedokázal snést pana du Maine, který ho v prvních dobách příliš nešetřil a byl kvůli tomu v posledních dobách ve velkých starostech a úzkostech; s hrabětem z Toulouse jednal dosti přátelsky, protože ten se mu celý život velmi snažil zalíbit a prokazoval mu velkou úctu. Z dvořanů s ním byli nejlépe nebo nejdůvěrněji d’Antin a hrabě z Mailly, manžel dámy šatny, ale ten už byl dávno mrtev. Byli to v malém dva soupeři o přízeň, jako ve velkém pan princ de Conti a pan z Vendôme. Vévodové z Luxembourgu, z Villeroy a z La Rocheguyon, a ti na základě vážnosti a jisté důvěry; Sainte-Maure, hrabě z Roucy, Biron a Albergotti – to byli ti vyznamenávaní a zjevně oblíbení. Staří páni méně, a ti ho u něho navštěvovali velmi zřídka: pana z La Rochefoucauld, maršály z Boufflers, z Duras, z Lorges, Catinata12 přijímal vlídněji a familiárněji; se zesnulým panem z Luxembourgu a s Clermontem, bratrem pana z Laonu, to byla důvěrnost, o tom jsem mluvil jinde; dále maršál z Choiseul, rovněž s vážností; ke konci maršál z Huxelles, ten to však skrýval jako Harcourt, kancléř a první štolba; ten ho uvedl ke slečně Choinové, která si ho oblíbila tak, že tomu propadla, a přesvědčila Monseigneura, že je to nejschopnější člověk na světě na cokoli. Měla fenku, do níž byla celá blázen, a maršál z Huxelles jí každý den posílal od brány Gaillon, kde bydlel, pečené králičí hlavy až k Malému Saint-Antoine, kde bydlela ona a kam maršál často chodil a kde byl přijímán a pokládán za orákulum. Den po Monseigneurově smrti posílání králičích hlav přestalo a slečna Choinová ho od té doby už nikdy neviděla ani o něm neslyšela. Nakonec, když přišla k sobě, všimla si toho, ba dokonce si na to stěžovala jako na člověka, na kterého měla důvod spoléhat a kterého velmi pozvedla v Monseigneurově vážnosti a důvěře. Maršál z Huxelles se to dozvěděl; vůbec ho to neuvedlo do rozpaků a chladně odpověděl, že neví, co tím myslí, že ji viděl jen velmi zřídka a velmi zběžně a že Monseigneur ho sotva znal. Byl to člověk, který se tajně, ale podlůji a hrabivěji než kdokoli jiný, hnal za vším, co ho mohlo kamkoli dovést, a nerad se zatěžoval zbytečnou vděčností. Přesto se to rozkřiklo a nedělalo mu to čest.
Monseigneur měl u celého dvora jen dva muže, které neměl rád, a tento odpor mu nebyl vnuknut jako odpor k Chamillartovi a k několika dalším: ti dva muži byli maršál z Villeroy a pan z Lauzunu; byl nadšen, kdykoli se o nich vyprávěla nějaká dobrá historka. Maršála šetřil víc, ale ne natolik, aby to maršála často neuvádělo do rozpaků. Pokud jde o druhého, Monseigneur se nedokázal ovládnout; a pan z Lauzunu, na rozdíl od maršála, si z toho nic nedělal. Nepodařilo se mi zjistit, kde k nim ten odpor pojal. Velmi výrazný odpor měl k vévodům z Chevreuse a z Beauvilliers, ale ten byl účinkem kliky, k níž přistupovala naprostá odlišnost mravů.
Z toho, co bylo vyprávěno o Monseigneurově nepochopitelné důvěřivosti ve věcech, které se týkaly mne, a o snadnosti, s jakou ho z ní vévodkyně z Bourgogne vyvedla, až se za to styděl, lze snadno poznat, jakého ražení byl jeho duch a jeho úsudek; proto také ti, kdo ho obklíčili a kdo měli tak snadnou hru vtlouci mu do hlavy cokoli chtěli, neměli žádnou námahu držet ho stranou od monseigneura vévody z Bourgogne a vzdalovat ho od něho čím dál víc, z onoho velkého zájmu, který byl už nejednou vyložen. Lze také posoudit, jaká by byla vláda takového prince vydaného do takových rukou. Rozkolu mezi oběma princi si všímal celý dvůr. Synovy mravy, jeho zbožnost, jeho píle ve vzdělávání, jeho nadání, jeho duch, to vše, co by otce tolik uspokojovalo, byly samé nedostatky, protože to byly samé důvody k obavám, že by měl podíl na vládě pod otcem, který by znal jejich cenu. Pověst, která z toho vznikala, byla dalším důvodem k obavám. Způsob, jakým s ním začínal jednat král, byl důvodem k žárlivosti, a to vše bylo čím dál víc využíváno. Mladý princ tím proplouval s úctou a mírností, které by získaly kohokoli jiného než otce, jenž viděl a cítil jen cizíma očima. Vévodkyně z Bourgogne sdílela nemilost svého manžela, a jestliže si osobovala víc volnosti a familiárnosti než on, snášela také strohosti a někdy tvrdosti, před nimiž mladého prince chránila jeho opatrnost. S Monseigneurem se stýkal spíš jako dvořan než jako syn, bez soukromí, bez rozhovorů mezi čtyřma očima; a bylo snadno vidět, že když povinnost splnil, Monseigneura nevyhledával a že mu bylo lépe kdekoli jinde než u něho. Paní Vévodkyně toto odloučení velmi prohloubila, zvláště od sňatku vévody z Berry; a ačkoli Monseigneur už předtím začal jednat s vévodkyní z Bourgogne méně dobře, tvrději za lillského tažení, a hlavně po vypuzení vévody z Vendôme z Marly a z Meudonu, od sňatku se ohledy zachovávaly ještě méně. Ne že by obratná princezna neveslovala proti proudu s pílí a půvabem, které by byly schopny odzbrojit i oprávněnou zášť, a že by se jí často nedařilo Monseigneura chvílemi získat zpět; ale osoby, které ho obsedly, pokládaly tání jeho ledů za příliš nebezpečné pro své plány, než aby strpěly, aby se dcera domu vrátila do přízně, takže monseigneur vévoda z Bourgogne byl zbaven pomoci, kterou z té strany míval dříve skrze ni, a oba se ocitali den ode dne dál od sebe a méně schopni se sblížit. Věci došly v tom ohledu krátce před Monseigneurovou smrtí dokonce tak daleko – kvůli výletu do Zvěřince, který přijal a který byl zrušen –, že vévodkyně z Bourgogne se konečně rozhodla vyzkoušet jiné prostředky než trpělivost a ochotu, jichž do té doby jediných užívala, a dala oběma Lislebonne pocítit, že to bude klást za vinu jim, kdykoli se jí ze strany Monseigneura dostane nějakých nepříjemností. Celá klika se při té hrozbě roztřásla, méně kvůli budoucnosti než kvůli přítomné době, kterou královo zdraví slibovalo ještě dlouhou. Ani je nenapadlo pustit kořist, závisela na tom jejich budoucnost tak promyšlená; ale chování pro přítomnost se pro ně tímto malým rysem netrpělivosti a rázností stávalo ožehavým. Obě sestry usilovaly o vysvětlení, které jim bylo odepřeno. Paní Vévodkyně se zalekla o sebe a d’Antin si přitom prožil nepříjemné čtvrthodinky. Monseigneur se pokusil to, co se stalo, urovnat zdvořilostmi, o nichž se vědělo, že byly vynuceny, ale na výletu, který se neuskutečnil, trvali; a po nějaké době nepřirozeného bezvětří se věci vrátily do svého běhu, ovšem s trochu větší opatrností, která však sloužila méně k tomu, aby ukázala nápravu, než aby čím dál víc odhalovala nebezpečí.
Viděli jsme v souvislosti s flanderskými událostmi, že táž klika, která s takovým zápalem, drzostí a vytrvalostí pracovala na tom, aby vévodkyni z Bourgogne u Monseigneura zničila a monseigneura vévodu z Bourgogne úplně potlačila, se neméně snažila zvětšovat přátelství, které v Monseigneurovi živila shoda mravů a zálib k vévodovi z Berry, od něhož se pro výhledy do budoucnosti nebylo čeho obávat; a viděli jsme od té doby, že ať byli všichni jakkoli rozzuřeni jeho sňatkem, zařídili, aby Monseigneur s vévodkyní z Berry jednal dobře, až do té míry, že ji dal hned připustit, aniž o to žádala, do té svatyně parvula. Chtěli tak zahladit podezření, že mají v úmyslu vzdálit všechny děti domu, a pokusit se rozdělit oba tak svorné bratry a zasít mezi ně žárlivost. Polovina se jim podařila tou nejnečekanější cestou, ale to hlavní jim nevyšlo. Důvěrná jednota bratrů nemohla nikdy z jedné ani z druhé strany utrpět sebemenší újmu, ať se k tomu použilo jakýchkoli strojů, i domácích. Ale vévodkyně z Berry se ukázala stejně zlá jako oni a stejně plná záměrů. Vévoda z Orléans často nazýval vévodkyni z Orléans paní Luciferovou; a ona se tomu spokojeně usmívala. Měl pravdu, byla by zázrakem pýchy, kdyby neměla dceru; ale tato dcera ji daleko předčila. Teď není čas líčit portrét ani jedné, ani druhé; o vévodkyni z Berry se spokojím ve dvou slovech s tím, co je nutné vysvětlit k věci, o niž jde.
Byla zázrakem ducha, pýchy, nevděku a pošetilosti, a byla jím také v prostopášnosti a umíněnosti. Sotva byla týden vdaná, začala se ve všech těchto bodech rozvíjet, což nejvyšší falešnost, která v ní byla a na kterou byla dokonce pyšná jako na znamenitý talent, po nějakou dobu přece jen zahalovala, když jí to nálada dovolila, ale ta ji často ovládala. Brzy se poznalo, jak ji hněvá, že se narodila z matky levobočka a že jí byla – ač s nekonečnými ohledy – držena v mezích; jak pohrdá slabostí vévody z Orléans a jak spoléhá na moc, kterou nad ním nabyla; jaký odpor pojala ke všem osobám, které měly podíl na jejím sňatku, protože ji pobuřovalo pomyšlení, že by mohla být někomu zavázána, a brzy nato měla tu pošetilost, že to nejen přiznávala, ale chlubila se tím. Nemeškala tedy jednat podle toho. A hle, jak se na tomto světě pracuje s hlavou v pytli a jak jsou lidská prozíravost a moudrost zmateny i v úspěších, po nichž se nejrozumněji toužilo a které se pak ukážou těmi nejhoršími! Všechny stroje tohoto sňatku mířily ke dvěma hlavním cílům: jedním bylo zabránit sňatku se slečnou z Bourbonu, z tolika a tak podstatných důvodů, jaké jsme viděli; druhým zajistit tak šťastnou, tak žádoucí, tak pevně stmelenou jednotu mezi oběma bratry a vévodkyní z Bourgogne, která byla pevným štěstím a velikostí státu, pokojem a blažeností královské rodiny, radostí a klidem dvora a která, nakolik to bylo možné, kladla uzdu všemu, čeho bylo třeba se obávat od vlády Monseigneura. Z toho, co bylo poznamenáno o slečně Choinové, vychází, že sňatek se slečnou z Bourbonu by se snad vůbec neuskutečnil, a místo ní se dosadí fúrie, která myslí jen na to, jak zničit všechno, co ji zaopatřilo, jak rozeštvat bratry, jak zničit svou dobrodinku proto, že jí je, jak se oddat jejím nepřátelům proto, že jsou nepřáteli monseigneura vévody a vévodkyně z Bourgogne, a jak si slibovat, že bude ovládat Monseigneura jako dauphina i jako krále prostřednictvím osob rozzuřených proti jejímu sňatku a plných nenávisti k vévodovi a vévodkyni z Orléans, osob, které usilovaly a neustále usilovaly o zničení monseigneura vévody a vévodkyně z Bourgogne, aby samy ovládaly Monseigneura i stát, až by se stal jeho pánem, a které jistě nebyly s to přenechat vévodkyni z Berry plod svého potu, svých tak dlouhých a tak vytrvalých prací a tolika věcí, které lze nazvat zločiny, jen aby se dostaly ke kormidlu a řídily je bez soupeře. Takový byl přece moudrý, snadný a poctivý plán, který si vévodkyně z Berry vzala do hlavy hned po svatbě. Viděli jsme, že po celou dobu pletich kolem jejího sňatku před ní vévoda z Orléans nic netajil. Poznala tak vnitřní obraz dvora, kliku, která ovládala Monseigneura, a smutné postavení monseigneura vévody a vévodkyně z Bourgogne vůči němu. Tak výrazný rozdíl v postavení vévody z Berry, který postřehla, jakmile se vdala, a hned nato i ve svém vlastním, lichotky, jichž se jí dostávalo od celé kliky, příjemnosti, jichž užívala na parvulo, kde byla svědkem rozpaků, strohostí a tvrdostí, které tam snášela vévodkyně z Bourgogne, ji utvrdily v krásném úmyslu, který si vzala do hlavy, a v tom, aby na něm pracovala bez ztráty okamžiku.
Z toho, co bylo právě řečeno, lze posoudit, že nebyla ani mírná, ani povolná k prvním radám, které jí chtěla dávat vévodkyně z Orléans; vzpírala se s jízlivostí, a jsouc si jista, že s vévodou z Orléans udělá, cokoli bude chtít, neváhala hrát si vůči své paní matce na cizí osobu a na dceru Francie. Roztržka na sebe nenechala čekat a jen se neustále zhoršovala. S vévodkyní z Bourgogne se zachovala jinak, ale v podstatě stejně; ta s ní počítala, že ji povede a bude s ní zacházet jako se svou dcerou, ale moudře rychle stáhla svá vojska a nechtěla se už do ničeho plést, aby se vyhnula sváru a aby jí vévodkyně z Berry nenadělala nepříjemnosti u vévody z Berry, kterého vždy milovala a s nímž jednala jako se svým bratrem a který jí to oplácel naprostou důvěrou a nejupřímnější úctou. Tato obava byla až příliš opodstatněná, ačkoli se jakékoli příležitosti k tomu předcházelo.
Plán vévodkyně z Berry vyžadoval svár mezi oběma bratry. Aby ho dosáhla, musela začít tím, že ho zasije mezi švagra a švagrovou. To bylo nesmírně obtížné. Ve vévodovi z Berry se tomu stavělo na odpor všechno: rozum, přátelství, ochota, zvyk, zábavy, potěšení, rady a podpora u krále a u paní z Maintenon, důvěrný vztah k monseigneurovi vévodovi z Bourgogne. Ale vévoda z Berry byl přímý, dobrý a pravdivý; o falešnosti ani o lsti neměl ani tušení; měl málo ducha a při tom všem málo zkušenosti se světem; konečně byl do vévodkyně z Berry bláznivě zamilován a neustále obdivoval její ducha a výmluvnost. Podařilo se jí tedy pozvolna vzdálit ho od vévodkyně z Bourgogne, a to mezi nimi dovršilo míru. To byly oběti velmi příjemné klice, které se chtěla zalíbit a které se oddala. Tam se nacházela, když Monseigneur zemřel; a to ji uvrhlo do té zuřivosti bolesti, kterou nikdo z těch, kdo nebyli zasvěceni, nemohl pochopit. Najednou viděla své plány rozplynuté v dým, sebe samu podřízenou princezně, které se odvděčila nejčernějším, nejvytrvalejším a nejbezdůvodnějším nevděkem, která byla rozkoší krále a paní z Maintenon a která bez protiváhy začne vládnout předem, než přijde skutečnost. Neviděla už rovnost mezi bratry kvůli nepoměru, který přinášelo postavení dauphina. Klika, které obětovala svou duši, byla pro budoucnost ztracena a pro přítomnost se pro ni stávala víc než neužitečnou; bez pomoci ze strany urážené matky i ze strany otce, slabého a lehkomyslného, u krále nedostatečně znovu upevněného a v jádru špatně zapsaného u paní z Maintenon, odkázaná na to, aby závisela na dauphinovi a dauphině ve velkém i v příjemném, v užitečném i v marném, a aby měla vážnost a postavení jen do té míry, nakolik jí je budou ochotni propůjčit; a jedinou oporou u nich jí byl vévoda z Berry, kterého téměř rozeštvala s tou, která měla tak rozhodující vliv na krále, na paní z Maintenon a na monseigneura vévodu z Bourgogne ve všem, co nebylo státními záležitostmi. Cítila dále, že vévodu z Berry bude velmi snadné od ní odlišit, a navíc si mohla říci mnoho věcí, které ji vůči němu vystavovaly velkým nebezpečím, jen kdyby někoho napadlo jí to trochu oplatit, což bylo velmi dobře možné a zcela beztrestné; proto mu také projevovala tolik péče a tolik něhy a uprostřed svého zoufalství dokázala jejich společnou bolest vůči němu obrátit ve svůj prospěch. Bolest vévody z Berry byla celá z přátelství, z něhy, z vděčnosti za tu, kterou vždy zakoušel od Monseigneura, snad i ze svého nynějšího postavení vůči vévodkyni z Bourgogne, a z toho, že od vévodkyně z Berry dost převzal, aby pocítil celý rozdíl mezi synem a bratrem dauphina a krále, a později prázdnotu, kterou v potěšeních a zábavách jeho života zanechal Meudon a výlety s Monseigneurem.
Španělský král trval v Monseigneurově srdci díky obvyklému citu, kdy víc milujeme ty, pro něž jsme hodně vykonali a u nichž nejsme s to zakusit nevděk ani vděčnost. Klika, která se z tak daleka neměla čeho obávat a která byla navíc spojena, jak jsme viděli, s princeznou des Ursins tak úzce, jak byla, Monseigneurovo přátelství k tomuto princi pečlivě živila a tím, že je podněcovala vůči dvěma z jeho synů, ho zbavovala jakéhokoli podezření, že by měla nějaké zlé úmysly, pokud jde o její chování k nejstaršímu, o němž Monseigneur viděl jen to, co se kolem něho v té věci dělo.
Z tohoto dlouhého a zajímavého podrobného líčení vyplývá, že Monseigneur byl bez neřesti i ctnosti, bez jakéhokoli rozhledu i vědomostí, od základu neschopný je nabýt, velmi líný, bez obrazotvornosti i plodnosti, bez vkusu, bez výběru, bez soudnosti, zrozený pro nudu, kterou přenášel na ostatní, a k tomu, aby byl koulí kutálející se nazdařbůh z cizího popudu, umíněný a malicherný ve všem až do krajnosti, s tou neuvěřitelnou snadností dát se zaujmout a uvěřit všemu, jakou jsme viděli; vydaný do těch nejzhoubnějších rukou, neschopný se z nich vymanit ani si toho všimnout, pohlcený svým tukem a svou temnotou, a že by byl, aniž by měl jakoukoli vůli škodit, zhoubným králem.
Poznámky
Vysvětlivka: Guy-Crescent Fagon (1638–1718), od roku 1693 první lékař Ludvíka XIV.; řídil i léčbu Monseigneura, který v dubnu 1711 v Meudonu podlehl neštovicím.↩
Vysvětlivka: Markýz z O, manžel paní z O, bývalý vychovatel (guvernér) hraběte z Toulouse a člen jeho okolí.↩
Vysvětlivka: Slečna z Melunu, sestra zesnulého knížete z Espinoy, patřila stejně jako obě Lislebonne k nejdůvěrnějšímu okruhu Monseigneura.↩
Vysvětlivka: Charles-François de La Baume Le Blanc, markýz de La Vallière (1670–1739), synovec Louise de La Vallière, později vévoda z La Vallière; patřil k Monseigneurovu stálému okolí.↩
Vysvětlivka: François-Louis Bourbonský, princ de Conti (1664–1709), Monseigneurův vrstevník, vychovávaný spolu s ním; vynikající voják, roku 1697 zvolený polským králem, trůnu se však neujal. Zemřel 22. února 1709 v Paříži.↩
Vysvětlivka: Karel II. Španělský odkázal závětí z října 1700 všechny své říše Monseigneurovu druhému synovi, vévodovi z Anjou, pozdějšímu Filipu V.; v radě, která v listopadu 1700 rozhodovala o jejím přijetí, se Monseigneur nezvykle rozhodně vyslovil pro přijetí.↩
Vysvětlivka: Charles de Sainte-Maure, vévoda z Montausier (1610–1690), od roku 1668 vychovatel (guvernér) Monseigneura, proslulý přísností a přímostí; jeho jediná dcera se stala vévodkyní z Uzès.↩
Vysvětlivka: Équipage du loup – smečka psů s lovčím personálem k honu na vlky; hon na vlky byl Monseigneurovou hlavní zábavou.↩
Vysvětlivka: François-Henri de Montmorency-Bouteville, vévoda z Luxembourgu (1628–1695), maršál Francie a kapitán tělesné gardy, vítěz od Fleurus (1690), Steenkerque (1692) a Neerwinden (1693). Roku 1680 byl v souvislosti s aférou jedů několik měsíců vězněn v Bastile a poté vypovězen ode dvora, kam se směl vrátit v červenci 1681; zemřel 4. ledna 1695 ve Versailles pátého dne nemoci na zápal plic (jeho smrt líčí Saint-Simon v Dílu I).↩
Vysvětlivka: Jean-Nicolas de Francine (1662–1735), zeť skladatele Jeana-Baptisty Lulliho, po jeho smrti (1687) ředitel Královské hudební akademie, tj. pařížské Opery, kterou nějakou dobu vedl spolu s du Montem.↩
Vysvětlivka: Anne-Jules, vévoda z Noailles (1650–1708), maršál Francie od roku 1693, otec dnešního vévody z Noailles a bratr kardinála z Noailles; zemřel 2. října 1708 ve Versailles; podle Saint-Simonova líčení v Dílu II (tom 6, kap. 21) ho při jeho nesmírné tělnatosti zabilo ztučnění.↩
Vysvětlivka: Jacques-Henri de Durfort, vévoda z Duras (1625–1704), maršál od roku 1675, starší bratr autorova tchána maršála z Lorges; zemřel 12. října 1704 v Paříži. Nicolas de Catinat (1637–1712), maršál od roku 1693, vítěz od Staffardy (1690) a od La Marsaglie (1693); zemřel 22. února 1712 na svém statku v Saint-Gratien. Claude, hrabě z Choiseul (1632–1711), maršál od roku 1693, zemřel 15. března 1711 v Paříži, podle Saint-Simonova líčení v kapitole čtvrté tohoto tomu bez vlastní nemoci, v sedmdesáti devíti letech.↩