Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom devátý (1711)

Kapitola šestá

Monseigneurova nemoc. — Král v Meudonu. — Král se necítí dobře mimo své domy; paní z Maintenon ještě méně. — Kontrasty v Meudonu. — Versailles. — Trhovkyně z rybího trhu v Meudonu dobře přijaty. — Zvláštní rozhovor s paní vévodkyní z Orléans u mne. — Podívaná v Meudonu. — Monseigneur na pokraji smrti. — Smrt Monseigneurova. — Král odjíždí do Marly. — Podívaná ve Versailles. — Překvapivé slzy pana vévody z Orléans.

Když tento princ, jak jsem řekl, jel den po velikonočních svátcích do Meudonu, potkal v Chaville kněze, který nesl Nejsvětější svátost nemocnému, a vystoupil s paní vévodkyní z Bourgogne z kočáru, aby před ní poklekl a poklonil se jí. Zeptal se, ke kterému nemocnému ji nesou; dozvěděl se, že ten nemocný má neštovice. Bylo jich všude mnoho. On sám je prodělal jen v lehké, prchavé podobě, a to jako dítě; velmi se jich bál. Zasáhlo ho to a večer řekl Boudinovi, svému prvnímu lékaři, že by se nedivil, kdyby je dostal. Den však přesto proběhl úplně obvyklým způsobem.

Nazítří, ve čtvrtek 9., vstal, aby jel štvát vlka; ale při oblékání se mu udělalo slabo a klesl do křesla. Boudin ho dal znovu uložit na lůžko. Celý den byl kvůli stavu pulzu děsivý. Král, kterého o tom Fagon1 zpravil jen zlehka, se domníval, že to nic není, a po obědě se jel projít do Marly, kde dostal několikrát zprávy z Meudonu. Monseigneur vévoda a paní vévodkyně z Bourgogne tam poobědvali a nechtěli Monseigneura ani na chvíli opustit. Princezna přidala k povinnostem snachy všechen půvab, který v ní byl, a podávala Monseigneurovi všechno vlastní rukou. Srdce nemohlo být zkormouceno tím, co jí rozum ukazoval jako možné; ale péče a horlivost proto nebyly o nic méně patrné, a to bez nádechu strojenosti nebo komedie. Monseigneur vévoda z Bourgogne, zcela prostý, zcela svatý, zcela naplněný svými povinnostmi, je plnil nad míru; a přestože už bylo silné podezření na neštovice a tento princ je nikdy neměl, nechtěli se od Monseigneura ani na chvíli vzdálit a opustili ho jen kvůli králově večeři.

Na základě jejich vyprávění poslal král nazítří, v pátek 10., do Meudonu tak přesné rozkazy, že se hned po probuzení dozvěděl, v jak velkém nebezpečí se Monseigneur nachází. Předchozího večera, když se vracel z Marly, řekl, že nazítří ráno pojede do Meudonu a zůstane tam po celou dobu Monseigneurovy nemoci, ať bude jakéhokoli druhu; a skutečně tam odjel hned po mši. Při odjezdu zakázal svým dětem tam jezdit. Zakázal to obecně každému, kdo neprodělal neštovice, s laskavou ohleduplností, a všem, kdo je prodělali, dovolil, aby mu chodili do Meudonu dvořit, anebo tam nejezdili, podle míry svého strachu nebo podle toho, jak se jim to hodilo.

Du Mont poslal pryč několik z těch, kdo byli na této cestě do Meudonu, aby tam mohl ubytovat královu družinu, kterou král omezil na svou nejužší službu a na své ministry, aby tam s nimi mohl pracovat, s výjimkou kancléře, který tam nespal. Paní Vévodkyně a paní princezna de Conti2, každá jen se svou dvorní dámou; slečna z Lislebonne, paní z Espinoy a slečna z Melunu3, jakožto osoby obzvlášť oddané Monseigneurovi, a slečna z Bouillonu4, protože se nehnula od svého otce, který jel s králem jako velký komoří, přijely do Meudonu před králem a byly jedinými dámami, které tam zůstaly a které večer jídaly s králem; obědval sám jako v Marly. Nemluvím o slečně Choinové, která tam obědvala už od středy, ani o paní z Maintenon, která za králem přijela po obědě s paní vévodkyní z Bourgogne. Král nechtěl, aby se vévodkyně z Bourgogne přiblížila k Monseigneurovým pokojům, a poslal ji dost rychle zpátky. Tak tedy stály věci, když mi paní ze Saint-Simon poslala kurýra; lékaři si přáli, aby to byly neštovice, o nichž byli všichni přesvědčeni, přestože se ještě neprojevily.

Budu dál mluvit o sobě se stejnou pravdivostí, s jakou pojednávám o jiných a o věcech, se vší přesností, jaké jsem schopen. Vzhledem k postavení, v jakém jsem byl vůči Monseigneurovi a jeho důvěrnému dvoru, si každý snadno domyslí, jaký dojem na mě ta zpráva udělala. Z toho, co mi bylo o Monseigneurově stavu sděleno, jsem pochopil, že se věc, ať v dobrém, nebo ve zlém, brzy rozhodne; v La Ferté se mi žilo velmi pohodlně; rozhodl jsem se tam vyčkat zpráv z toho dne. Poslal jsem kurýra zpátky k paní ze Saint-Simon a požádal ji o dalšího na příští den. Strávil jsem ten den v neurčitém pohybu, v přílivu a odlivu, který hned získává, hned ztrácí půdu, kdy jsem člověka a křesťana držel na stráži proti člověku a dvořanovi, uprostřed toho množství věcí a představ, které se mi v tak kritické chvíli nabízely a které mi dávaly zahlédnout nečekané, náhlé vysvobození, a to v té nejpříjemnější podobě, pokud jde o další vývoj.

Kurýr, na něhož jsem netrpělivě čekal, přijel nazítří, na Bílou neděli, časně odpoledne. Dozvěděl jsem se od něho, že neštovice se projevily a probíhají tak dobře, jak jen bylo možno si přát; a uvěřil jsem tomu tím spíš, že jsem se dozvěděl, že předchozího dne, tedy v sobotu před Bílou nedělí, paní z Maintenon, která v Meudonu nevycházela ze svého pokoje a měla tam za jedinou společnost paní z Dangeau5, s níž jídala, odjela hned ráno do Versailles, poobědvala tam u paní z Caylus, kde se viděla s paní vévodkyní z Bourgogne, a do Meudonu se nevrátila nijak brzy.

Pokládal jsem Monseigneura za zachráněného a chtěl jsem zůstat doma; přesto jsem dal na radu, jak jsem to dělal celý život a vždy jsem s tím dobře pochodil. Nerad jsem dal rozkaz k odjezdu na příští den, tedy na pondělí po Bílé neděli, 13. dubna, a skutečně jsem časně ráno odjel. Když jsem přijel do La Queue, čtrnáct mil od La Ferté a šest od Versailles, přistoupil k mému kočáru, právě když jsem přepřahal, jeden finančník, jmenoval se La Fontaine a znal jsem ho velmi dobře, neboť jsem ho celý život vídal v La Ferté jako správce Senonches a dalších statků zesnulého pana Prince v tomto okolí. Jel z Paříže a z Versailles, kde mluvil s lidmi paní Vévodkyně; řekl mi, že se Monseigneur má co nejlépe, a to s podrobnostmi, podle nichž se dal pokládat za člověka mimo nebezpečí. Přijel jsem do Versailles plně přesvědčen o tomto názoru, který mi potvrdila paní ze Saint-Simon i všichni lidé, s nimiž jsem se setkal, takže se už člověk obával jen kvůli zrádné povaze tohoto druhu nemoci u padesátiletého a velmi tělnatého muže.

Král zasedal ve své radě a večer pracoval se svými ministry jako obvykle. Monseigneura navštěvoval ráno a večer a několikrát i odpoledne, a vždy dlouho v uličce u jeho lůžka. Toho pondělí, kdy jsem přijel, poobědval brzy a jel se projít do Marly, kam za ním přijela paní vévodkyně z Bourgogne. Cestou na okraji versailleských zahrad uviděl monseigneury, své vnuky, kteří tam na něho přišli počkat, ale které k sobě nenechal přiblížit, a zavolal na ně pozdrav. Paní vévodkyně z Bourgogne neštovice prodělala, ale nebylo na ní znát nic.

Král se cítil dobře jen ve svých sídlech a nerad pobýval jinde. Z této záliby byly jeho pobyty v Meudonu vzácné a krátké a pouze ze zdvořilosti. Paní z Maintenon se tam cítila ještě víc nepatřičně. Ačkoli její pokoj byl všude svatyní, kam nevstupovaly než ženy z nejužšího důvěrného okruhu, potřebovala všude ještě jiné útočiště, naprosto nepřístupné, leda paní vévodkyni z Bourgogne, a i té jen na okamžik a samotné. Tak měla pro Versailles a pro Marly Saint-Cyr, a v Marly ještě ten Odpočinek, o němž jsem mluvil jinde; ve Fontainebleau svůj dům ve městě. Když tedy Monseigneur vypadal tak dobře, a tudíž se počítalo s dlouhým pobytem v Meudonu, dostali královští čalouníci rozkaz zařídit Chaville, dům zesnulého kancléře Le Telliera, který Monseigneur koupil a připojil k meudonskému parku; a právě do Chaville určila paní z Maintenon svá denní útočiště.

Král nařídil na středu přehlídku žandarmů a lehké jízdy, takže všechno, jak se zdálo, šlo podle přání. Hned po příjezdu do Versailles jsem napsal panu z Beauvilliers do Meudonu a požádal ho, aby řekl králi, že jsem se kvůli Monseigneurově nemoci vrátil a že bych byl do Meudonu přijel, kdybych se jako ten, kdo neprodělal neštovice, nenacházel v postavení, na něž se vztahuje zákaz. Vyřídil to, napsal mi, že můj návrat byl velmi na místě, a jménem krále mi zopakoval zákaz jezdit do Meudonu, a to jak pro mne, tak pro paní ze Saint-Simon, která neštovice také neprodělala. Tento zvláštní zákaz mě ani v nejmenším nezarmoutil. Paní vévodkyně z Berry, která je prodělala, nedostala výsadu vídat krále jako paní vévodkyně z Bourgogne; oba jejich manželé je neprodělali. Z téhož důvodu nesměl krále vídat vévoda z Orléans; ale paní vévodkyně z Orléans, na niž se to nevztahovalo, dostala svolení jezdit za ním, čehož však užívala velmi střídmě. Madame ho nevídala, ačkoli pro ni neplatily žádné důvody k vyloučení, které se v královské rodině – s výjimkou obou synů Francie, o něž se oprávněně bál – vztahovalo jen na ty, na koho král chtěl.

Meudon sám o sobě měl rovněž své kontrasty. Choinová tam byla ve své podkrovní komůrce; paní Vévodkyně, slečna z Lislebonne a paní z Espinoy se nehnuly z Monseigneurova pokoje, a samotářka do něho vstupovala, jen když tam nebyl král a když se paní princezna de Conti, která tam byla rovněž velmi pilně, odebrala k sobě. Tato princezna dobře vycítila, že by Monseigneura krutě omezovala, kdyby mu v tom nedala volnost, a učinila to s velmi dobrou grácií. Hned ráno toho dne, kdy přijel král (a ona tam už spala), řekla Monseigneurovi, že už dávno ví, co se v Meudonu nachází; že v úzkosti, v jaké byla, nemohla žít mimo tento zámek, ale že není správné, aby toto přátelství bylo obtížné; že ho prosí, aby si počínal zcela volně a poslal ji pryč, kdykoli se mu to bude hodit; a že ona sama bude dbát, aby nikdy nevstoupila do jeho pokoje, aniž by věděla, zda ho může navštívit, aniž by ho uvedla do rozpaků. Tato poklona se Monseigneurovi nesmírně zalíbila. Princezna se tohoto chování skutečně věrně držela a poslušně se řídila radami paní Vévodkyně a obou Lotrinských, kdy je vhodné odejít, a to bez nádechu rozmrzelosti či nucenosti. Pak se vracela, když to bylo možné, bez sebemenší nevrlosti, čímž si zasloužila opravdovou chválu.

Šlo tu o slečnu Choinovou, která v Meudonu figurovala spolu s otcem Tellierem zcela podivným způsobem. Oba inkognito, každý zapuzený do své podkrovní komůrky, každý obsluhovaný o samotě ve svém pokoji, viděni jen těmi, bez nichž to nešlo, a přece všem známí, s tím rozdílem, že slečna vídala Monseigneura dnem i nocí, aniž by vkročila jinam, kdežto zpovědník chodil ke králi a všude, kromě Monseigneurových pokojů a všeho, co k nim přiléhalo. Paní z Espinoy nosila sem a tam pozdravy mezi paní z Maintenon a slečnou Choinovou. Král ji neviděl. Myslel si, že paní z Maintenon ji navštívila, a zeptal se jí na to trochu pozdě. Dozvěděl se, že ne, a neschválil to. Paní z Maintenon proto pověřila paní z Espinoy, aby se za ni slečně Choinové omluvila a vyřídila jí, že doufá, že se uvidí – podivná poklona z jednoho pokoje do druhého pod touž střechou. Nikdy potom se už neviděly.

Versailles skýtalo jiný výjev: monseigneur vévoda a paní vévodkyně z Bourgogne tam otevřeně drželi dvůr, a tento dvůr se podobal prvnímu záblesku jitřenky. Byl tam shromážděn celý dvůr, celá Paříž se tam hrnula; a protože diskrétnost a opatrnost nikdy nebyly francouzské, přicházel tam celý Meudon a lidem se věřilo na slovo, že ten den nebyli u Monseigneura. Ranní vstávání a ukládání ke spánku, oběd a večeře s dámami, veřejné rozhovory po jídle, procházky, to byly chvíle, kdy se dvořilo, a pokoje nemohly pojmout ten dav. Kurýři každou čtvrthodinu, kteří znovu obraceli pozornost ke zprávám o Monseigneurovi, průběh nemoci podle přání a nesmírná snadnost naděje a důvěry; touha a horlivost všech zalíbit se novému dvoru, majestátnost a veselá vážnost u mladého prince a mladé princezny, vlídné přijetí všech, ustavičná pozornost, aby promluvili s každým, a vstřícnost v tom davu, vzájemná spokojenost; vévoda a vévodkyně z Berry takřka bez významu. Tak uplynulo pět dní; každý bez ustání myslel na budoucí nahodilosti a snažil se předem přizpůsobit jakékoli události.

V úterý 14. dubna, den po mém návratu z La Ferté do Versailles, měl král, který se, jak jsem řekl, v Meudonu nudil, ráno jako obvykle radu financí a proti svému zvyku odpoledne radu depeší, aby vyplnil prázdnou chvíli. Šel jsem navštívit kancléře, když se z této rady vrátil, a podrobně jsem se ho vyptával na Monseigneurův stav. Ujistil mě, že je dobrý, a řekl mi, že mu Fagon řekl právě tato slova: „že věci jdou podle jejich přání a nad jejich naděje“. Kancléř mi připadal plný důvěry; a já jsem mu uvěřil tím snáze, že s Monseigneurem vycházel mimořádně dobře a že nezaháněl všechnu obavu, ale neměl jinou než tu, kterou vzbuzuje sama povaha tohoto druhu nemoci.

Pařížské trhovkyně z rybího trhu6, věrné přítelkyně Monseigneurovy, které se už vyznamenaly při onom prudkém zažívacím záchvatu, jenž byl pokládán za mrtvici, předvedly nyní druhý díl své horlivosti. Téhož rána přijely v několika najatých kočárech do Meudonu. Monseigneur je chtěl vidět. Vrhly se k nohám jeho lůžka, které několikrát políbily; a uchváceny tak dobrými zprávami, vykřikovaly ve své radosti, že půjdou potěšit celou Paříž a dají zpívat Te Deum. Monseigneur, který nebyl lhostejný k těmto projevům lásky lidu, jim řekl, že ještě není čas; a když jim poděkoval, nařídil, aby jim ukázali jeho dům, pohostili je obědem a poslali je zpátky s penězi.

Když jsem se od kancléře vracel nádvořími domů, uviděl jsem paní vévodkyni z Orléans, jak se prochází na terase nového křídla; zavolala na mě, ale já jsem dělal, že ji nevidím ani neslyším, protože s ní byla ta kněžna z Montaubanu7, a došel jsem do svého bytu s myslí plnou těch dobrých zpráv z Meudonu. Ten byt byl v horní galerii nového křídla, kterou stačilo skoro jen přejít, a člověk byl v bytě pana vévody a paní vévodkyně z Berry, kteří ten večer měli u sebe dávat večeři panu vévodovi a paní vévodkyni z Orléans a několika dámám; paní ze Saint-Simon se omluvila, protože jí bylo trochu nevolno.

Byl jsem ve své pracovně sám s Coettenfaem teprve krátce, když mi ohlásili paní vévodkyni z Orléans, která si přišla popovídat, než nastane hodina večeře. Šel jsem ji přijmout do pokojů paní ze Saint-Simon, která byla venku a brzy nato se vrátila a připojila se k nám jako třetí. Princezna i já jsme, jak se říká, hořeli touhou se vidět a promluvit si v této situaci, o níž jsme oba smýšleli tak stejně. Nebyla to ještě ani hodina, co se vrátila z Meudonu, kde se viděla s králem, a bylo tehdy osm hodin večer téhož úterý 14. dubna.

Zopakovala mi týž výraz, jehož užil Fagon a který jsem se dozvěděl od kancléře. Vylíčila mi důvěru, která vládla v Meudonu; vychvalovala mi péči a schopnosti lékařů, kteří nezanedbávali ani ty nejmenší léky, jimiž obvykle nejvíc pohrdají: přeháněla nám jejich úspěch; a abych mluvil upřímně a přiznal tu hanbu, ona i já jsme spolu naříkali nad tím, že Monseigneur v jeho věku a při jeho tloušťce unikne tak nebezpečné nemoci. Uvažovala smutně, ale s tím vtipem a s těmi tóny po mortemartovsku8, že po takovém pročištění krve už nezbývá ani ta nejmenší ubohá nadějička na mrtvici; že naděje na zažívací záchvaty je beznadějně zmařena od té doby, co se jich Monseigneur začal bát a co dal lékařům vládu nad svým zdravím; a dospěli jsme víc než malátně k závěru, že se teď musí počítat s tím, že tento princ bude žít a vládnout dlouho. Odtud nekonečné úvahy o zhoubných průvodních jevech jeho vlády, o marnosti nejlépe podložených zdání u života, který sliboval tak málo a který nacházel svou záchranu a své trvání v lůně nebezpečí a smrti. Jedním slovem, povolili jsme si uzdu, ne bez jistých skrupulí, které tento neobvyklý rozhovor tu a tam přerušovaly, ale které ona s malátně žertovným obratem vždy zase stočila zpět k věci. Paní ze Saint-Simon, docela zbožně, tyto podivné řeči brzdila, jak mohla; ale brzda praskala, a tak se vedl velmi zvláštní boj mezi svobodou citů, z lidského hlediska pro nás velmi rozumných, které nám však přesto dávaly pocítit, že nejsou v souladu s náboženstvím.

Tak nám třem uplynuly dvě hodiny, které nám připadaly krátké, ale které ukončila hodina večeře. Paní vévodkyně z Orléans odešla ke své paní dceři a my jsme přešli do mého pokoje, kde se mezitím shromáždila dobrá společnost, která s námi povečeřela.

Zatímco ve Versailles, a dokonce i v Meudonu, panoval takový klid, všechno se tam měnilo. Král několikrát za den navštívil Monseigneura, který byl citlivý k těmto projevům přátelství a ohledu. Při odpolední návštěvě, před radou depeší, byl král tak zasažen neobvyklým otokem obličeje a hlavy, že návštěvu zkrátil a že mu při odchodu z pokoje ukáplo několik slz. Uklidňovali ho, jak jen mohli; a po radě depeší se procházel v zahradách.

Monseigneur však už nepoznal paní princeznu de Conti, a Boudin se tím znepokojil. Sám princ znepokojen byl odjakživa. Dvořané ho navštěvovali jeden po druhém, ti nejdůvěrnější se od něho nehnuli dnem ani nocí. Ustavičně se jich vyptával, zda se při této nemoci obvykle bývá v takovém stavu, v jakém se cítí on. Ve chvílích, kdy na něho nejvíc působilo to, co mu říkali, aby ho uklidnili, zakládal na tomto pročištění naděje na život a zdraví; a při jedné takové příležitosti se mu vymklo přiznání paní princezně de Conti, že se už dlouho cítí velmi špatně, aniž to chtěl dát najevo, a v takovém stavu slabosti, že minulý Zelený čtvrtek nedokázal při bohoslužbě udržet v rukou svůj Svatý týden9.

Kolem čtvrté hodiny odpoledne, během rady depeší, se mu přitížilo, takže Boudin navrhl Fagonovi, aby povolali další lékaře ke konziliu, představil mu, že oni, dvorní lékaři, kteří nikdy nevidí žádnou zhoubnou nakažlivou nemoc, s ní nemohou mít zkušenost, a naléhal na něho, aby rychle povolal lékaře z Paříže; ale Fagon se rozzlobil, nedal na žádné důvody, umíněně odmítal kohokoli zavolat a tvrdil, že je zbytečné vystavovat se sporům a odporování, prohlašoval, že oni si poradí stejně dobře a lépe než jakákoli pomoc, kterou by mohli přivolat, a chtěl konečně Monseigneurův stav utajit, přestože se z hodiny na hodinu zhoršoval a kolem sedmé večer si toho začínali všímat někteří sluhové, a dokonce i někteří dvořané. Ale v těchto věcech se všechno chvělo před Fagonem. Byl tam, a nikdo se neodvážil otevřít ústa, aby varoval krále nebo paní z Maintenon. Paní Vévodkyně a paní princezna de Conti, stejně bezmocné, se snažily samy sebe uklidnit. Nejpozoruhodnější bylo, že se rozhodlo nechat krále usednout k večeři dřív, než by se poplašil nasazením silných léků, a nechat ho dovečeřet, aniž by ho kdo vyrušil a o čemkoli zpravil; on totiž, spoléhaje na Fagona a na všeobecné mlčení, věřil, že je Monseigneur v dobrém stavu, přestože ho odpoledne shledal oteklého a změněného a velmi ho to trápilo.

Zatímco král takto klidně večeřel, těm, kdo byli v Monseigneurově pokoji, se začala točit hlava. Fagon a ostatní hromadili léky na léky, aniž čekali na jejich účinek. Farář, který si každý večer, než se odebral domů, chodil pro zprávy, našel proti obyčeji všechny dveře otevřené a sluhy bez sebe. Vstoupil do pokoje, a když viděl, oč jde, a to až příliš pozdě, běžel k lůžku, vzal Monseigneura za ruku, mluvil s ním o Bohu; a když viděl, že je plně při vědomí, ale téměř neschopen mluvit, vytáhl z něho, co mohl, jako zpověď, na kterou dosud nikdo ani nepomyslel, a předříkával mu úkony lítosti. Ubohý princ zopakoval několik slov zřetelně, ostatní nezřetelně, bil se v prsa, stiskl faráři ruku, zdálo se, že je proniknut nejlepšími city, a s kajícím a toužebným výrazem přijal od faráře rozhřešení.

Mezitím král vstával od stolu a málem se skácel naznak, když se před ním objevil Fagon a celý rozrušený na něho vykřikl, že je všechno ztraceno. Lze si představit, jaká hrůza se všech zmocnila při tak náhlém přechodu od naprosté jistoty k nejzoufalejší krajnosti.

Král, sotva při smyslech, se okamžitě vydal do Monseigneurových pokojů a velmi příkře zarazil netaktní horlivost několika dvořanů, kteří ho chtěli zadržet, se slovy, že chce ještě vidět svého syna a zda už opravdu není pomoci. Když se chystal vstoupit do pokoje, postavila se mu do cesty paní princezna de Conti, která v té krátké chvíli od odchodu od stolu stihla k Monseigneurovi přiběhnout, aby mu zabránila vejít. Dokonce ho rukama odstrkovala a řekla mu, že teď už musí myslet jen na sebe. Tu král, téměř omdlévající z tak náhlého a úplného zvratu, klesl na pohovku, která stála u vchodu ze dveří kabinetu, jímž přišel a který vedl do pokoje. Ptal se na zprávy každého, kdo odtamtud vycházel, a téměř nikdo se mu neodvážil odpovědět. Když scházel k Monseigneurovi – bydlel totiž nad ním –, poslal pro otce Telliera, který si právě lehl; byl brzy oblečen a v pokoji; ale už nebyl čas, jak potom tvrdili všichni služebníci, třebaže jezuita, snad aby krále utěšil, ho ujistil, že udělil rozhřešení dobře podložené. Paní z Maintenon, která ke králi přispěchala a seděla na téže pohovce, se snažila plakat. Pokoušela se krále odvést, jehož kočáry už byly připraveny na nádvoří, ale nebylo možné ho k tomu přimět, dokud Monseigneur nevydechl naposled.

Tato agonie bez vědomí trvala téměř hodinu od chvíle, kdy byl král v kabinetu. Paní Vévodkyně a paní princezna de Conti se dělily mezi péči o umírajícího a o krále, k němuž se často vracely, zatímco zmatená lékařská Fakulta, sluhové bez sebe a bzučící dvořané do sebe vráželi a ustavičně se pohybovali, takřka aniž by změnili místo. Konečně přišla osudná chvíle. Vyšel Fagon a dal ji na srozuměnou.

Král, velmi zarmoucený a velmi trápený tím, že se Monseigneur nevyzpovídal, se trochu ošklivě obořil na tohoto prvního lékaře a pak vyšel, odváděn paní z Maintenon a oběma princeznami. Pokoje byly v přízemí, v úrovni nádvoří; a když se chystal nastoupit do kočáru, uviděl před sebou Monseigneurův berlínský kočár. Pokynul rukou, aby mu přistavili jiný kočár, neboť pohled na tento mu působil bolest. Nebyl tím však zaujat natolik, aby, když spatřil Pontchartraina, nezavolal ho a neřekl mu, ať vyrozumí svého otce a ostatní ministry, aby se nazítří ráno, trochu později, dostavili do Marly na obvyklou středeční státní radu. Nebudu tuto chladnokrevnost komentovat a spokojím se s tím, že zaznamenám krajní údiv všech svědků i všech, kdo se o tom doslechli. Pontchartrain odpověděl, že jelikož jde jen o běžné záležitosti, bylo by lepší radu o den odložit, než krále obtěžovat. Král souhlasil. S námahou nastoupil do kočáru, podpírán z obou stran, a hned po něm paní z Maintenon, která si sedla vedle něho; paní Vévodkyně a paní princezna de Conti nastoupily po ní a posadily se na přední sedadlo. Dav Monseigneurových úředníků a služebníků se vrhl na kolena po celé délce nádvoří, po obou stranách, kudy král projížděl, a s podivným kvílením na něho volali, aby měl slitování s nimi, kteří přišli o všechno a umírají hlady.

Zatímco Meudon byl plný hrůzy, ve Versailles bylo všechno klidné a nikdo neměl ani nejmenší tušení. Měli jsme po večeři. Společnost se po nějaké chvíli rozešla a já jsem rozmlouval s paní ze Saint-Simon, která se dosvlékala, aby si šla lehnout, když vstoupil celý vyděšený jeden bývalý komorník, jemuž zjednala místo pokojového sluhy u paní vévodkyně z Berry a který tam obsluhoval u stolu. Řekl nám, že z Meudonu musely přijít špatné zprávy; že monseigneur vévoda z Bourgogne právě poslal někoho, aby pošeptal něco do ucha panu vévodovi z Berry, jemuž v tu ránu zrudly oči; že hned vstal od stolu a že po druhém, velmi rychlém poselství se stůl, u něhož zůstala společnost, ve spěchu zvedl a všichni přešli do kabinetu. Tak náhlá změna mě nesmírně překvapila. Hned jsem běžel k paní vévodkyni z Berry; nikdo už tam nebyl; všichni odešli k paní vévodkyni z Bourgogne; spěchal jsem rovnou tam.

Našel jsem tam celé Versailles shromážděné nebo právě přicházející; všechny dámy v nedbalkách, většinou už připravené jít spát, všechny dveře otevřené a všechno ve zmatku. Dozvěděl jsem se, že Monseigneur přijal poslední pomazání, že je bez vědomí a bez jakékoli naděje a že král vzkázal paní vévodkyni z Bourgogne, že odjíždí do Marly, a ať na něho počká na třídě mezi oběma stájemi, aby ho při průjezdu viděla.

Ta podívaná upoutala všechnu pozornost, jakou jsem jí mohl věnovat uprostřed rozličných pohybů své duše a toho, co se mi naráz vynořilo v mysli. Oba princové a obě princezny byli v malém kabinetu za uličkou u lůžka. Toaleta k ukládání ke spánku byla jako obvykle připravena v pokoji paní vévodkyně z Bourgogne, plném celého dvora ve zmatku. Chodila sem a tam z kabinetu do pokoje, než nastane chvíle, kdy půjde ke královu průjezdu; a její držení těla, vždy s týmž půvabem, bylo držením rozrušení a soucitu, které každý, jak se zdálo, pokládal za bolest. Prohodila nebo odpověděla v chůzi tu tomu, tu onomu několik vzácných slov. Všichni přítomní byli skutečně výmluvnými postavami; stačilo mít oči, bez jakékoli znalosti dvora, aby člověk rozeznal zájmy vepsané do tváří, nebo prázdnotu těch, kdo nebyli ničím zúčastněni: ti byli klidní sami v sobě, ostatní proniknuti bolestí nebo vážností a pozorností k sobě samým, aby skryli své ulehčení a svou radost.

Mým prvním pohybem bylo vyptávat se víc než jednou, jen stěží věřit té podívané a těm slovům; potom obava, že na tolik poplachu je příčina příliš malá; nakonec obrat k sobě samému při pomyšlení na bídu společnou všem lidem a na to, že i já se jednou ocitnu u bran smrti. Radost však prosvítala skrze chvilkové úvahy náboženské a lidské, jimiž jsem se snažil přivést k rozumu. Mé osobní vysvobození mi připadalo tak velké a tak nečekané, že se mi zdálo, s evidencí ještě dokonalejší, než je pravda, že stát v takové ztrátě všechno získává. Mezi těmito myšlenkami jsem proti své vůli cítil zbytek obavy, že se nemocný z toho dostane, a strašně jsem se za to styděl.

Takto ponořen do sebe jsem přesto nezapomněl vzkázat paní ze Saint-Simon, že by bylo vhodné, aby přišla, a pronikal jsem svými skrytými pohledy každou tvář, každé držení těla, každý pohyb, kochal se jimi ve své zvědavosti, živil jimi představy, které jsem si o každé postavě utvořil a které mě nikdy příliš neklamaly, a vyvozoval jsem správné domněnky z pravdivosti těch prvních pohnutí, jichž je člověk tak zřídka pánem a která se tak pro toho, kdo zná mapu dvora a lidi, stávají jistými ukazateli10 vztahů a citů, jež jsou ve všech jiných, klidných časech nejméně viditelné.

Viděl jsem přicházet paní vévodkyni z Orléans, jejíž majestátní a odměřené vystupování neříkalo nic. Vešla do malého kabinetu, odkud brzy nato vyšla s vévodou z Orléans, jehož čilost a neklidný výraz prozrazovaly spíš pohnutí z té podívané než jakýkoli jiný cit. Odešli, a to zaznamenávám schválně kvůli tomu, co se brzy nato odehrálo v mé přítomnosti.

Po několika okamžicích jsem z dálky, u dveří malého kabinetu, uviděl monseigneura vévodu z Bourgogne s výrazem velmi pohnutým a trápeným; ale pohled, který jsem na něho prudce vrhl, mi v něm neukázal nic něžného, jen hluboké zaujetí zasažené mysli.

Komorníci a komorné už nediskrétně křičeli a jejich bolest dobře dokazovala, oč všechno tento druh lidí přijde. Kolem půl jedné přišly zprávy od krále; a hned jsem viděl paní vévodkyni z Bourgogne vycházet z malého kabinetu s monseigneurem vévodou z Bourgogne, jenž tentokrát vypadal dojatěji, než se mi zdálo poprvé, a který se hned vrátil do kabinetu. Princezna si vzala ze své toalety šál a čepec, vestoje a s rozhodným výrazem, prošla pokojem s očima sotva zvlhlýma, ale prozrazena zvědavými pohledy, které kradmo vrhala na obě strany, a provázena jen svými dámami odešla po velkém schodišti ke svému kočáru.

Když vyšla ze svého pokoje, využil jsem chvíle a šel jsem k paní vévodkyni z Orléans, u níž jsem hořel netrpělivostí být. Když jsem k ní vstoupil, dozvěděl jsem se, že jsou u Madame. Prošel jsem až tam přes jejich pokoje. Potkal jsem paní vévodkyni z Orléans, jak se vrací k sobě, a ta mi s velmi vážným výrazem řekla, ať se s ní vrátím. Vévoda z Orléans zůstal. Posadila se ve svém pokoji a vedle ní vévodkyně z Villeroy, maršálka z Rochefortu a pět či šest důvěrných dam. Mezi tolika lidmi jsem se zatím nemohl dočkat; paní vévodkyně z Orléans, které to bylo neméně obtížné, vzala svíci a odešla do místnosti za svým pokojem. Šel jsem tedy pošeptat slovo vévodkyni z Villeroy; ona i já jsme o této události smýšleli stejně. Šťouchla do mě a tiše mi řekla, ať se dobře ovládám. Dusil jsem se mlčením mezi nářky a vyprávěnými údivy těch dam, když se ve dveřích kabinetu objevil vévoda z Orléans a zavolal mě.

Následoval jsem ho do jeho zadního kabinetu dole u galerie, on blízko mdlobám a já s nohama roztřesenýma ze všeho, co se dělo před mýma očima i ve mně. Posadili jsme se náhodou proti sobě; ale jaký byl můj úžas, když jsem hned nato uviděl, jak mu z očí kanou slzy. „Pane!“ vykřikl jsem a v tom krajním překvapení jsem vstal. Hned mi porozuměl a odpověděl mi zlomeným hlasem a s opravdovým pláčem: „Máte pravdu, že se divíte, a já sám se divím; ale ta podívaná dojímá. Je to dobrý člověk, s nímž jsem prožil svůj život; jednal se mnou dobře a přátelsky, dokud ho nechali a dokud jednal sám od sebe. Dobře cítím, že zármutek nemůže trvat dlouho; za několik dní najdu všechny důvody k útěše ve stavu, do něhož mě s ním přivedli; ale teď dojímá všechno, krev, blízké příbuzenství, lidskost, a útroby se pohnou.“ Pochválil jsem ten cit, ale přiznal jsem mu, jak nesmírně mě překvapuje vzhledem k tomu, jak to s Monseigneurem měl. Vstal, strčil hlavu do kouta, nosem napřed, a hořce a se vzlyky plakal, což bych byl nikdy nevěřil, kdybych to neviděl. Po chvíli ticha jsem ho napomenul, aby se uklidnil. Připomněl jsem mu, že se bude muset neprodleně vrátit k paní vévodkyni z Bourgogne a že kdyby ho tam viděli s uplakanýma očima, nebylo by nikoho, kdo by se mu nevysmál jako velmi nemístné komedii, vzhledem k tomu, jak celý dvůr věděl, že to s Monseigneurem má. Udělal tedy, co mohl, aby slzy zastavil a aby si oči dobře osušil a upravil. Ještě na tom pracoval, když mu oznámili, že paní vévodkyně z Bourgogne přijíždí a že se paní vévodkyně z Orléans chystá vrátit k ní. Šel se k ní připojit a já jsem je tam následoval.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Guy-Crescent Fagon (1638–1718), od roku 1693 první lékař Ludvíka XIV.↩

  2. Vysvětlivka: Paní princezna de Conti je v této kapitole Marie-Anne Bourbonská (1666–1739), legitimovaná dcera Ludvíka XIV. a paní de La Vallière, vdova po princi Ludvíku Armandovi I. de Conti († 1685), Monseigneurova nevlastní sestra a důvěrnice; nikoli Marie Thérèse Bourbonská, vdova po princi François-Louisovi de Conti († 1709).↩

  3. Vysvětlivka: Slečna z Melunu, sestra zesnulého knížete z Espinoy, patřila spolu se slečnou z Lislebonne a paní z Espinoy k nejdůvěrnějšímu okruhu Monseigneura.↩

  4. Vysvětlivka: Marie-Élisabeth de La Tour d’Auvergne († 1725), neprovdaná dcera vévody z Bouillonu, velkého komořího.↩

  5. Vysvětlivka: Paní z Dangeau, rozená hraběnka z Löwensteinu, manželka markýze z Dangeau, dáma paláce a důvěrná přítelkyně paní z Maintenon.↩

  6. Vysvětlivka: Harengères — prodavačky ryb (doslova slanečků) z pařížských tržnic, které při událostech v královské rodině tradičně přicházely ke dvoru projevit svou oddanost. Narážka na dřívější Monseigneurovu prudkou indispozici z přejedení, kterou dvůr zprvu pokládal za mrtvici.↩

  7. Vysvětlivka: Kněžna z Montaubanu, rozená Bautru, vdova po markýzi z Rannes, provdaná za knížete z Montaubanu (bratra pana z Guéméné) z rodu Rohanů; Saint-Simon se k ní všude staví s opovržením. Člen „la“ před jménem (la Montauban) vyjadřuje v předloze despekt.↩

  8. Vysvětlivka: Vévodkyně z Orléans byla dcerou Ludvíka XIV. a paní z Montespan, rozené Rochechouart-Mortemart; osobitý, jemně jízlivý vtip a způsob řeči tohoto rodu („mortemartovský duch“) byl u dvora příslovečný.↩

  9. Vysvětlivka: Semaine sainte — modlitební kniha s texty bohoslužeb Svatého týdne.↩

  10. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon napsal indictions, patrně místo indications (náznaky, známky). Nepokládali jsme za správné nahradit toto slovo slovem inductions (úsudky), jak to učinili předchozí vydavatelé.↩