Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom devátý (1711)

Kapitola pátá

Počátek aféry, z níž vzešla konstituce Unigenitus. — Španělské drobnosti. — Maillebois, který zůstal jako rukojmí v Lille, odtud uprchl. — Podivný konec abbého z La Bourlie v Londýně. — Sňatek Lassayův; jeho rod. — Děti pana du Maine jako princové krve v kapli. — Smrt ovdovělé vévodkyně z Aumontu; její povaha. — Smrt a rod paní z Châteauneuf. — Mé rozpaky vůči Monseigneurovi a jeho vnitřnímu dvoru.

Téhož měsíce března se zrodily první počátky aféry, z níž vzešla konstituce Unigenitus, tak osudná pro církev i pro stát, tak hanebná pro Řím, tak zhoubná pro náboženství, tak výhodná pro jezuity, pro sulpiciány, pro ultramontány, pro nevědomce, pro lidi z ničeho, a především pro všechny druhy darebáků a ničemů; její následky, vedené pokud možno podle vzoru následků zrušení nantského ediktu, zasely všude nepořádek, nevědomost, klam a zmatek, a to s násilím, které trvá dodnes, pod jehož útlakem se celé království chvěje a sténá a které po více než třiceti letech nejbezuzdnějšího pronásledování pociťuje v každém oboru a v každém povolání jako tíhu, jež doléhá na všechno a stále víc ztěžkává. Budu se dobře střežit, abych se pouštěl do dějin teologických, ba i do dějin omezených na fakta a postupy; už tato druhá část by sama vydala na několik svazků. Bylo by si přát, aby o učení, kde se hromadí mnohá opakování, vyšlo pro veřejnost svazků méně a aby jich vyšlo víc o dějinách zrodu, průběhu a vzrůstu této strašlivé aféry; o jejích následcích, o jejích odnožích, o jednání a postupech obou stran; o kariérách a jměních, i světských, které z ní vzešly a které jí byly zničeny; a o tak rozsáhlých a tak ohromných účincích otevření této Pandořiny skříňky, jež tolik přesáhly naděje jedněch i údiv druhých a jež umlčely zákony, soudy a pravidla, aby uvolnily místo vojenské inkvizici, která nepřestává zaplavovat Francii královskými zatykači a ničit veškerou spravedlnost. Omezím se na to málo z dějin, co se odehrálo před mýma očima a někdy i mýma rukama, abych o této látce pojednal tak, jak jsem se snažil pojednat o všech ostatních, a to, co jsem neviděl ani se nedozvěděl od účastníků, přenechám perům poučenějším, lepším a méně líným.

Abychom porozuměli tomu málu, co bude čas od času vyprávěno o aféře, která tak převážně zaměstnávala celý zbytek vlády Ludvíka XIV., nezletilost Ludvíka XV. a celou vládu kardinála Fleuryho, skrytou za pana Vévodu a po jeho pádu otevřenou, je třeba si připomenout mnoho věcí, které jsou roztroušeny v těchto Pamětech a které by bylo příliš dlouhé a příliš nudné zde opakovat, ale které je nutno dvěma slovy znovu předložit, aby se na ně čtenář rozpomněl a mohl si je snadno vybavit na roztroušených místech, kde jsou vylíčeny. Především je třeba si připomenout bouři kvietismu, nemilost pana z Cambrai; nebezpečí, v němž se ocitli vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers, které bylo krajní a jen utužilo pouta jejich oddanosti tomuto prelátovi; triumvirát proti němu;1 tajné jednání jezuitů, jejichž většina i oficiální představitelé se proti němu prohlásili, aniž mu tím uškodili, kdežto temný a tajemný sanhedrin mu sloužil ze všech sil, a spojenectví, které z toho vzešlo; co bylo řečeno o Svatém Sulpiciovi, o Bissym,2 biskupovi z Toulu, potom z Meaux a kardinálovi; konečně o otci Tellierovi, a tedy i o stavu episkopátu, pečlivě obsazovaného lidmi bez jména, bez vzdělání, mnohdy bez svědomí a bez cti, a z nichž někteří byli veřejně zaprodáni nejotevřenější ctižádosti a nejdokonalejší poslušnosti strany, která je mohla povýšit; čínskou aféru, tak nepříjemné postavení jezuitů v této věci a tak osobní podíl, jaký na ní měl otec Tellier; nenávist jezuitů, i jeho vlastní, ke kardinálovi z Noailles; tak úspěšné využití, jaké vždy dokázali udělat z jansenismu; konečně povahu kardinála z Noailles a to, co jsme viděli o povaze krále a paní z Maintenon.

Když si tyto věci připomeneme v duchu i v paměti, snadno pochopíme krajní touhu otce Telliera zachránit jezuity před potupou, jíž je vydávalo jejich odsouzení v čínské věci, a srazit kardinála z Noailles. K zasazení dvou tak mocných ran bylo třeba okázalé aféry, která by se dotýkala Říma v tom, co má nejcitlivějšího, a v níž by Řím nemohl doufat v nic jiného než v ochranu otce Telliera. Neustále se zabýval hledáním prostředků k tomu a přípravou vhodné chvíle. Čínská aféra, která mu už nedovolovala otálet, jeho podnik urychlila; měl v něm za jediné rádce, s naprostým vyloučením všech ostatních, i jezuitů, jen otce Doucina a Lallemanta,3 stejně lstivé, stejně falešné a stejně záludné jako on sám, o nichž bylo prokázáno, že je zločiny nic nestojí, jezuity stejně zuřivé jako on a stejně rozvášněné proti kardinálovi z Noailles, který otci Doucinovi pro jisté výstřelky dal odebrat penzi od duchovenstva, kterou si Doucin vyzískal v době slabosti a nemilosti posledních let Harlaye, arcibiskupa pařížského. Oba tito jezuité bydleli v Paříži v profesním domě svého řádu, kde bydlel i otec Tellier; a všichni tři byli svou prudkostí, svou záludností a svou zlobou tajným postrachem všech ostatních jezuitů, i těch nejzarytějších a nejvíce oddaných záměrům, smýšlení a zájmům Tovaryšstva.

I okolnosti se otci Tellierovi zdály příznivé. Skrze pana z Cambrai měl vévody z Chevreuse a z Beauvilliers; měl Pontchartraina, protože ten stál proti svému otci; a z nízké vypočítavosti měl d’Argensona; skrze tyto dva muže mohl dávat donášet králi všechno, co se mu hodilo, aniž by se sám ukázal. Příbuzenský svazek a osobní spojení kardinála z Noailles s paní z Maintenon mu už nepřekážely. V té proměnlivé mysli se už opotřebovaly. Po panu z Chartres nastoupili u ní tři muži: jeho nástupce v biskupství a synovec, kvůli Saint-Cyru, který však ve svých sedmadvaceti nebo osmadvaceti letech u ní byl takřka ještě ve věku, kdy dostával z její ruky bonbony; La Chétardie, farář od Saint-Sulpice, její zpovědník, o jehož krajní prostoduchosti jsme se už jinde zmínili; a Bissy, biskup z Meaux, kterého jí zesnulý pan z Chartres dal jako svého Elizea, kterého ona na stejném základě přijala za svého a který byl, aniž to postřehla, s tělem i duší na prodej a k službám jezuitům pro svou kariéru, a ještě zvláště otci Tellierovi a jeho dvěma pomocníkům. Bylo to pokračování jeho tajných pletich v Římě o purpur z doby, kdy byl v Toulu; a přimkl se k nim od svého přeložení do Meaux tím víc, že ho okázalá důvěra paní z Maintenon činila v jejich očích velmi významným, stejně jako oni byli významní pro něho, jakožto náhrada za prostředky, jak v Římě dospět k cíli, o něž ho připravilo přeložení, jímž skončily jeho spory s panem Lotrinským. Ať byl s paní z Maintenon jakkoli zadobře, pařížský stolec kardinála z Noailles a jeho příbuzenství s ní, zbytek vážnosti a důvěrnosti, který mu nemohla odepřít, naháněly biskupovi z Meaux stále strach, a z tohoto zájmu nebyl o nic méně horlivý ve snaze kardinála z Noailles zničit než sám otec Tellier. Když měli zajištěny všechny tyto strany, episkopát jim žádný strach nenaháněl. Zde je třeba si připomenout vliv, jehož se zesnulý pan z Chartres zmocnil na jmenování biskupů za posledních let otce de La Chaise, a jakými ubohými lidmi biskupské stolce obsadil, a to s nejlepšími úmysly na světě; a otec Tellier ho ve zhoubných volbách ještě přetrumfl, a to záměrně a promyšleně. Proto většinou biskupů pohrdli a nepochybovali, že zastraší a strhnou s sebou téměř všechny ostatní.

Nesmíme také zapomínat, že při vší nechuti a obavách, jež chovali lidé od Saint-Sulpice k jezuitům, a při žárlivosti a nenávisti jezuitů k nim se zcela shodovali ve všem, co se týkalo jansenismu, který nenáviděli, a Říma, který zbožňovali: jedni z nejmocnějšího zájmu, druzí z nejhrubší nevědomosti. Proto jezuité v této aféře vodili Saint-Sulpice na vodítku, kam se jim zlíbilo, se zavázanýma očima, a používali ho ke všemu, k čemu chtěli.

Když byl plán sestaven a opatření učiněna, bylo rozhodnuto vyvolat bouři, aniž by se při tom ukázali, a nechat ji dopadnout na knihu nazvanou Mravní úvahy o Novém zákoně od otce Quesnela4 a vybrat z ní vydání schválené kardinálem z Noailles, tehdy biskupem-hrabětem z Châlons. Kdo byl otec Quesnel, o němž byla v těchto Pamětech několikrát řeč a který je ostatně tak všeobecně znám, bylo by zbytečné vysvětlovat. Tuto knihu schválil velký počet prelátů a teologů. Jedním z nich byl proslulý Vialart, předchůdce kardinála z Noailles v Châlons. Jeho nástupce, který stejně jako celá francouzská církev choval velkou úctu k prelátovi tak proslulému zbožností a učeností, neváhal na základě téhož schválení a bez dalšího zkoumání dát i své schválení novému vydání, které z ní vyšlo. Už víc než čtyřicet let tato kniha vzdělávala celou církev, aniž by se setkala s nejmenším odporem. Bissy, biskup z Toulu, kterého jsme viděli dosáhnout tak velkého postavení a jmění na její účet, ji doporučil celé své diecézi; a pastýřským listem, vyhlášeným, vytištěným a vydaným zvlášť k tomu účelu, uložil všem svým farářům, aby měl každý z nich jeden výtisk, a ujistil je, že při nemožnosti mít více knih, do níž je stavěly jejich skromné prostředky, jim postačí tato jediná, aby v ní pro sebe i pro poučení svých farníků nalezli veškeré učení a veškerou zbožnost, jichž je jim třeba. Otec de La Chaise ji měl stále na stole; a když mu o ní někteří lidé kvůli jménu autora mluvili s překvapením, odpověděl jim, že má rád dobré a správné, ať pochází odkudkoli; že mu jeho zaměstnání neponechávají čas na četbu; že tato kniha je pokladnicí výtečného učení a zbožnosti; že ji chce mít stále po ruce právě proto, aby si vynahradil nedostatek volného času, protože kdykoli má pár chvil, otevře ji a vždy v ní nalezne něco, čím se vzdělá a poučí.

Zdálo by se, že kniha tak všeobecně čtená a ceněná po tolik let, jejíž kvalitu a bezpečnost ohlašoval hned na prvních stránkách tak velký počet proslulých schvalovatelů, měla být chráněna před jakýmkoli úmyslem ji napadnout; ale příklad úspěchu, jehož bylo dosaženo proti knize pana Arnaulda O častém přijímání,5 ještě slavnější jménem svého autora, počtem, hodností a pověstí svých schvalovatelů i ohlasem, s nímž byla přijata a čtena, dodal otci Tellierovi jistoty proti podobným obavám, a nepochyboval, že ji dá napadnout zároveň s kardinálem z Noailles jakožto s tím, kdo ji schválil.

K tak smělému úderu použil dvou mužů co nejneznámějších, nejosamělejších a nejbezvýznamnějších, aby k nim byl méně snadný přístup a aby byli více v jeho naprosté závislosti. Champflour, biskup z La Rochelle,6 byl sama nevědomost a hrubost, neuměl nic jiného než být pošetile ultramontánní, byl za to v době článků duchovenstva z roku 1682 poslán do vyhnanství a Saint-Sulpice a jezuité, spojení ve prospěch tohoto mučedníka své oblíbené věci, ho nakonec jako z děla vystřelili do La Rochelle. Druhý byl Valderies de Lescure, méně nevědomý, ale stejně hrubý a stejně ultramontánní jako onen, stejně oddaný jezuitům, kteří z něho udělali biskupa z Luçonu, prudký, vznětlivý a od přírody rozněcovač sporů: tento chudý a drobný šlechtic, onen úplná nicka; a oba ponoření do nejdokonalejšího zapomnění a bez styků s kýmkoli.

Aby je vycvičili v tom, co po nich chtěli, poslali jim kněze jménem Chalmet, odchovance Saint-Sulpice, zdokonaleného v Cambrai a dobře poučeného proslulým Fénelonem, který si sliboval svůj návrat a vše nejlichotivější, co by z něho mohlo plynout, od pádu toho ze svých tří přemožitelů, který ještě zbýval, a od podpory otce Telliera — sám měl oporu ve svých starých přátelích, kteří však v jeho prospěch nemohli otevřít ústa. Tento Chalmet byl duchaplný a prudký, pedant tvrdý a zarputilý, oddaný ultramontánním zásadám Saint-Sulpice, oddaný panu z Cambrai a bez výhrad vydaný jezuitům, zvláště otci Tellierovi. Odjel tedy tajně do Saintonge, usadil se střídavě v La Rochelle a v Luçonu a, v těch začátcích velmi skryt, často je oba ve své přítomnosti sváděl dohromady a vštěpoval jim učení, ale tak tvrdě a tak zpupně, že si na tak svévolného vychovatele často stěžovali, a od té doby ty stížnosti velmi často opakovali, s malým úsudkem a malou diskrétností, pokud jde o jejich čest.

Dal jim sepsat společný pastýřský list, odsuzující Nový zákon otce Quesnela, a to vydání schválené kardinálem z Noailles, tehdy biskupem-hrabětem z Châlons, s tak zřetelnou výtkou proti tomuto prelátovi jakožto podporovateli kacířů, že ho v ní nikdo nemohl nepoznat, a v nejživějších barvách, bez jakéhokoli šetření. Tento spis, který byl vlastně poplašným zvonem, nebyl určen k tomu, aby zůstal pohřben v diecézích Luçon a La Rochelle. Nejenže byl poslán do Paříže, kterou jím zaplavili, ale proti všem církevním i policejním pravidlům byl vylepen všude, a hlavně na dveřích chrámu a arcibiskupského paláce v Paříži; a tím se o něm kardinál z Noailles a celá Paříž poprvé dozvěděli.

Oba biskupové měli každý jednoho synovce v semináři Saint-Sulpice, na svůj věk velmi hloupé chlapce, stejně jako jejich strýcové neschopné čehokoli bez cizího popudu, tím méně tak důrazného, tak rychlého a tak smělého zveřejnění tohoto pastýřského listu, jež prozrazovalo dohodu mezi několika lidmi. Kardinál z Noailles, tak podivně potupený dvěma venkovskými biskupy, se dopustil zásadní chyby, když napodobil psa, který kouše kámen, jenž po něm hodili, a nechá být ruku, která jej mrštila. Povolal představeného semináře Saint-Sulpice a nařídil mu, aby ty dva mladíky vykázal ze svého domu, jakmile se tam vrátí. Představený poukazoval na pohoršení, jaké vyvolá tak náhlé propuštění, na ctnost obou duchovních, na újmu, kterou to způsobí jejich pověsti. Nic nebylo vyslyšeno. Farář od Saint-Sulpice, kterého představený po svém návratu z arcibiskupství zpravil, doufal ve větší účinek svého vlivu. Jeho zbožnost a prostota nebyly uchráněny nadutosti, kterou mu dodávala úplná důvěra paní z Maintenon a vážnost smíšená s obavami, jež z ní plynula. Běžel do arcibiskupství plný této sebedůvěry; byla zklamána. Vrátil se plný rozhořčení. Bylo nutno okamžitě uposlechnout. Stalo se však, že se paní z Maintenon dotklo, jak malý ohled projevil kardinál z Noailles k jejímu drahému duchovnímu vůdci, čehož dokázal Bissy, biskup z Meaux, dobře využít.

Toto vyhnání nadělalo velký hluk. Kardinál podal králi zprávu o urážce, které se mu dostalo, a žádal ho o spravedlnost. Král jeho trápení chápal, ale dal mu na srozuměnou, že začal tím, že si ji zjednal sám; a věc se protahovala vinou kardinálovy přirozené pomalosti a odkladů jeho audiencí, konaných jednou za týden, které nepovažoval za nutné předbíhat.

V těchto mezidobích krále popuzovali; ten stále odkládal, ale kardinála měl rád a vážil si ho. Otec Tellier přímo a ten z Meaux skrze paní z Maintenon krále zdržovali, kardinál na něho naléhal jen vlažně a nepochyboval, že ve věci tak do nebe volající dosáhne spravedlnosti; mezitím posílali oběma biskupům hotový dopis pro krále k podpisu; král ho dostal od otce Telliera, jemuž byl adresován jako přirozenému ministrovi všech biskupů a který ho králi předložil jako úkon svého úřadu, jejž nebylo možno odmítnout.

Dopis byl stejně zuřivý jako obratný, a to společný od obou biskupů. Stačilo na něj vrhnout pohled — brzy totiž vyšel na veřejnost —, aby bylo vidět, že ta dvě zvířata s mitrou se na něm podílela jen podpisem a že pochází od nejobratnějšího a nejjemnějšího dvořana a zároveň od nejzlomyslněji rozvášněného pisatele. Když krále zahrnuli chválami a přirovnali ho pro jeho lásku k církvi a pro ochranu, kterou jí poskytuje, ke Konstantinovi a Theodosiovi, žádali ho o tuto ochranu nikoli pro sebe, padlé mu k nohám, ani pro své synovce, nýbrž pro církev, pro episkopát, pro svobodu dobrého učení, a o spravedlnost proti útoku, jímž je kardinál z Noailles chtěl potlačit, když na příkladu jejich synovců ukázal, co může čekat každý, kdo je podezřelý z obrany dobré věci, aniž by v tom byl usvědčen, tak jako jejich synovci nebyli usvědčeni z rozšiřování ani z vylepování jejich pastýřského listu. Po dlouhé a důrazné prosopopeji proti otci Quesnelovi a jeho Mravním úvahám o Novém zákoně, schváleným kardinálem z Noailles, vylíčili toho kardinála jako nepřítele církve, papeže i krále, podobného oněm biskupům císařského města za Konstantina a jeho prvních nástupců, kteří vše pod svou mocí přiváděli k chvění a pod nimiž sténali pravověrní biskupové. Dopis byl dlouhý a celým svým stylem se držel na výši, s uměním, které prosvítalo skrze lest. Tento portrét tak nepodobný povaze, životu, mravům i jednání kardinála z Noailles a rozvášněnost celého spisu odhalovaly nahé tajemství nepravosti a zcela prozrazovaly, že dopis tak smělý, tak jemný a tak silný nebyl sepsán v La Rochelle ani v Luçonu, [nýbrž] v nesnázích, jak zakrýt útok podniknutý z pouhé svévole, s nejnepravidelnějším a nejurážlivějším rozruchem; jeho umění bylo vynaloženo na to, aby se využilo vyhnání synovců ze semináře Saint-Sulpice k podráždění krále tak žárlivého na svou autoritu a aby se změnila podstata sporu, přešlo do útoku a kardinál byl zatlačen do obrany.

To se mu také skutečně stalo. Se stížnostmi na urážky v pastýřském listu byl přijat dobře; vyhnání synovců mu bylo spíše připomenuto než vyčteno; ale když chtěl vznést stížnosti na dopis, král, kterého měli čas popudit a připravit, se suše vrátil k synovcům s trpkou výčitkou, že si zjednal spravedlnost sám, místo aby ji očekával od něho. Přesto, ačkoli se chytil na tak hrubý háček, zůstal král ještě víc pohoršen drzostí obou biskupů. Dal kardinálovi najevo, že cítí, jak málo byl spor o knihu nutný a jak málo očekávaný po tak dlouhé době nepřerušené dobré pověsti tohoto díla a že jim nejde ani tak o knihu jako o jeho osobu.

Byla to druhá a velmi těžká chyba kardinála, že na tuto audienci nepřinesl pastýřský list a dopis.

Kdyby králi z nich přečetl jen několik hlavních míst plných urážek a úskočnosti, kdyby je dokázal okomentovat, využít královy nálady v té věci, dát mu pocítit kliku, touhu vyvolat rozruch a jak málo byli dva ubozí venkovští biskupové sami od sebe schopni zplodit takový záměr a provést jej s tolika uměním, okázalostí a povýšeností, přiměl by krále zakročit tak, že by aféra byla hned v zárodku udušena. Ale kardinál, pomalý, mírný, málo zrozený pro dvůr a pro politiku, plný důvěry ve své svědomí a v to, čím byl sám o sobě i u krále, se spokojil s tím, že na konci audience uvedl věci tam, kde byly před dopisem obou biskupů, a nepochyboval, že dostane náležité zadostiučinění, takové, jaké mu král slíbil, když s ním o tom mluvil poprvé.

Pak přišel na řadu se svou audiencí otec Tellier. Měl příležitost znovu krále podráždit v otázce jeho autority a ochrany, kterou je povinen prelátům bezvýznamným a opuštěným, jimž hrozí, že budou pronásledováni pro dobré učení. Biskup z Meaux ze své strany zapracoval u paní z Maintenon tak, že když se kardinál z Noailles o týden později vrátil k audienci, byl velmi překvapen, že mu král v této věci zavřel ústa a prohlásil, že když si bez něho zjednal spravedlnost sám, ať se z toho dostane, jak bude chtít, aniž by ho do toho dál zatahoval, a že to je vše, co může nadto pro něho udělat. Právě sem chtěli dospět ve prospěch obou biskupů, kteří si stěžovali jen proto, aby unikli tomu, co si zasloužila urážka, které se dopustili, a kteří, takto propuštěni bez rozsudku, byli po tak veřejné pomluvě, a to ve věcech víry, postaveni naroveň kardinálovi z Noailles, navzdory tolika a tak velkým nepoměrům.

V této nepříjemné situaci řekl kardinál králi, že když ho vydává pomluvě a urážkám, aniž by si byl mohl zasloužit nebo tušit, co se mu přihodilo, prosí ho alespoň, aby mu dovolil se bránit; a odešel se suchým svolením, aby učinil vše, co uzná za vhodné.

Za dva dny vydal krátký a důrazný pastýřský list, v němž chtěl ukázat různé omyly v listu obou biskupů. Nazval jej v něm pamfletem sepsaným pod jejich jménem, a dosti nevhodně v něm prohlásil, že je za něco takového nepovažuje schopné; vystoupil proti neklidu doby ve věcech učení a proti svévoli některých biskupů vměšovat se do cizí žně a pod tresty stanovenými právem zakázal četbu tohoto listu, který různými způsoby zostudil. Zdálo se, že má právo takto postupovat, když ho král opustil a dal mu svolení, a že to bylo vzhledem k povaze věci ještě s mírou. Přesto to byl nový zločin, za který mu byl doručen zákaz jezdit ke dvoru, nebude-li tam povolán.

Oba biskupové, to jest ti, kdo je strkali dopředu, využili úspěchu svých pletich a napsali znovu. Hébert z kongregace Misie7 si jako farář ve Versailles získal velkou a zaslouženou pověst. Kardinál z Noailles mu dal udělit biskupství v Agenu navzdory konstitucím této kongregace, které jejím členům biskupský úřad zapovídají. Ve své diecézi, jež patřila do téže církevní provincie jako diecéze obou biskupů, konal divy. Napsal jim výborný dopis, učený a velmi zbožný, v němž jim s velkou biskupskou skromností předložil, jak krajně nesprávně jednají, když uvádějí církev ve zmatek a osobně útočí na kardinála z Noailles.

Mezitím jeho nepřátelé nespali a pracovali na tom, aby mu vzbudili další. Objevil se pastýřský list Bergera de Malissoles, biskupa z Gapu, méně hrubý, ale stejně kousavý, který kardinál zakázal dalším listem, jako to udělal s listem obou biskupů. Potom napsal krásný dopis biskupovi z Agenu, obsahující dějiny všeho, co se stalo, ale s mírou a skromností, jež jej ještě pozvedaly; ten byl jakoby jeho manifestem a byl rozšířen všude. Aféra sama o sobě pobouřila všechny, kdo nebyli oddáni jezuitům nebo kariéře anebo zaslepeni zneužíváním jansenismu k tomu, aby se očernil a zničil, kdo se komu zlíbil. Tento manifest získal i zbytek lidí, kteří zůstávali neutrální, a měl takový účinek, že útočníci, kteří se domnívali, že už kardinála z Noailles omráčili, se ho polekali a o to účinněji mysleli jen na to, jak využít všech svých výhod a jak ho na tak dobré cestě dále tlačit. U toho pro tuto chvíli zůstanu; je čas vrátit se k jiným věcem.

Španělsko, jak jsem už předem řekl, toho roku přineslo málo událostí. Jeho neuvěřitelné úsilí je příliš vyčerpalo, než aby mohlo novými úspěchy využít těch, které toto úsilí přineslo proti vší naději; a nepřátelé, poražení proti vší své naději, nebyli po krátkém triumfu s to se znovu vzchopit. Opustili Balaguer, kde měli jen dvě nebo tři stovky mužů, na zprávu, že bude obležen. Brzy nato dobyl generálporučík Muret Seu d’Urgell; ale krátce potom se dal guvernér Mirandy do Douro, důležité pevnosti na portugalské hranici, podplatit a prodal Portugalcům za velkou sumu peněz pevnost i tisíc mužů, které v ní měl. Brzy nato se na Sicílii zmocnili Rakušané Palerma8.

Maillebois, syn Desmaretsův,9 z něhož jeho žena a kardinál Fleury dlouho poté udělali tak velkou a tak smutnou postavu, byl stále v Lille, kde od dobytí města zůstával podle kapitulace jako rukojmí spolu s jedním válečným komisařem za to, co se dlužilo městským úředníkům a měšťanům. Dozvěděli se, že je chtějí, aby urychlili placení, zavřít do citadely, v rozporu se zněním kapitulace. Utekli a dostali se do Arrasu s eskortou, kterou jim maršál z Montesquiou poslal napůl cesty naproti. Z Arrasu napsali hraběti z Albemarlu, který velel ve Flandrech za nepřátele, a vysvětlili mu své jednání; a odtud přijel Maillebois ke dvoru, kde s ním král dlouho mluvil ve svém kabinetu, jen v přítomnosti Desmaretse. Na cestě potkal Survilla, rovněž rukojmí v Tournai, odkud dostal povolení zajet si domů a kam se právě vracel. Maillebois ho upozornil na své dobrodružství a nahnal mu strach, že bude zavřen do citadely v Tournai, takže se Surville vrátil domů do Pikardie a čekal tam na králova rozhodnutí v té věci.

Zmínil jsem se jinde o abbém z La Bourlie, bratru Guiscardově, který, ač měl několik obročí a žádný důvod k nespokojenosti, přešel do Holandska a do Anglie, sliboval v Cévennách divy, které nesplnil, a šířil po Languedocu velmi pobuřující pamflety. Zrádce své vlasti nebyl o nic věrnější těm, jimž se zaprodal. Nevím, do čeho se proti vládě zapletl, ale koncem března byl v Londýně v parku St James’s zatčen na rozkaz královny pro podezřelé styky. Odvedli ho k St Johnovi, státnímu sekretáři; tam ze stolu v předpokoji, aniž si toho kdo všiml, popadl kapesní nožík; vstoupil do kabinetu, kde ho očekávali vévodové z Ormondu, z Buckinghamu a z Argyllu a oba státní sekretáři Harley a St John.10 První z nich ho vyslýchal. Místo odpovědi mu zasadil nožíkem dvě rány do břicha, které naštěstí jen lehce sklouzly. Vrhli se na toho šlechetného pána, který utrpěl tři rány kordem; musili ho svázat, aby ho mohli ošetřit ve vězení Newgate, kam ho odvedli. Požádal o rozhovor mezi čtyřma očima s vévodou z Ormondu, který za ním přišel. Ten nešťastník tam za několik dní zemřel, aniž by chtěl přijímat potravu nebo mluvit, a na zranění, která si sám způsobil.

Lassay v té době oženil svého syna se svou sestrou. Jejich jméno je Madaillan, až příliš známé z dějin života proslulého vévody z Épernonu na jeho sklonku. Lassay vystřídal všechna možná řemesla, o nichž paní Vévodkyně složila píseň, která je líčí velmi zábavně a málo lichotivě. Tehdy netušila, co se jí později přihodí s jeho synem.

Otec byl ženatý několikrát, a pokaždé špatně. Za druhé se oženil s dcerou lékárníka, kterou si chtěl vzít také lotrinský vévoda Karel IV. a od čehož ho bylo možno odvrátit jen násilím. Lassay ji ztratil a v zoufalství své lásky se uchýlil do nejhlubší samoty poblíž domu pro nevyléčitelně nemocné a oddal se velké zbožnosti. Několik let ho utěšilo. Přepadla ho nuda, upravil si dům a hledal, jak se vrátit do společnosti. Byl duchaplný, sečtělý a statečný; v armádě sloužil málo a potom, ještě před svým odchodem do ústraní, si hrál na venkovského šlechtice. Cesta princů de Conti do Uher11 se mu zdála vhodná k tomu, aby se ze samoty dostal úplně. Protože tam jeli proti králově vůli, byli velmi osamoceni. Hodil se jim každý; Lassay je následoval. Po návratu, když jeden zemřel a druhý byl ve vyhnanství v Chantilly, přimkl se Lassay k panu Vévodovi12, vetřel se do jeho skrytých zábav, byl v nich pohodlným účastníkem a intrikoval marně, ale co mohl. Oženil se s levobočnou dcerou pana Prince, která po několika letech zemřela pomatená. Navštěvoval dvůr, aniž by kdy k němu dokázal patřit.

Jeho syn sloužil v armádě a byl brigádním generálem pěchoty, nikoli bez nadání a s velkým duchem. Skrze otce se ocitl ve spojení s domem Condé. S opičí tváří byl dokonale urostlý. Zalíbil se paní Vévodkyni zhruba v době svého sňatku se svou tetou; měla ho po ruce; poměr mezi nimi se stal co nejdůvěrnějším a co nejpodivněji veřejným. Zcela otevřeně se stal pánem paní Vévodkyně a správcem všech jejích záležitostí. Po zbytek králova života nad tím ležel jakýsi závoj z gázy; král to přesto dobře viděl, ale ke konci nechával mnoho věcí plynout, aby se nemusel zlobit a namáhat; po jeho smrti však už žádné míry nebylo. K tomu se vrátíme v pravý čas.

To přineslo jeho otci řád při jmenování roku 1724, tak hojném na podivné volby. Lassay otec se dožil vysokého věku jako mdlý a bezuzdný lichotník kardinála Fleuryho, který jeho chvály hltal plnými doušky a byl mu za ně nanejvýš vděčný. Ten ubohý lichotník se křečovitě držel světa, který obtěžoval, a zemřel nakonec jako člověk, který opustil Boha pro svět. Z prvního manželství měl dceru, která se provdala za posledního z tohoto starobylého a slavného rodu Coligny, o němž bude řeč později. S lékárníkovou dcerou měl syna a s levobočnou dcerou pana Prince a Montalaisové, o níž tak vtipně mluví paní de Sévigné ve svých dopisech, měl dceru, kterou provdal za syna pana z O. Byla záletná, potom pomatená a zemřela v paláci Condé. Zanechala jen dceru, krásnou jako den, které Lassay, oplývající miliony a bez dětí i příbuzných, dal ohromné věno, aby se provdala za syna vévody z Villars-Brancas; svatba se konala u paní Vévodkyně jakožto její nemanželské praneteře. Je to snad jedna z nejmenších hanebností, do nichž tento vévoda z Villars-Brancas upadl.

Děti pana du Maine13 triumfovaly celý svatý týden v hodnosti princů krve. Radost pana a paní du Maine z toho byla velká, zalíbení, jaké v tom našel král, nesmírné, pohoršení ještě větší.

Ovdovělá vévodkyně z Aumontu zemřela na Boží hod velikonoční dosti náhle, v jednašedesáti letech, sedm let vdovou a ve své rodině málo oplakávána. Byla starší sestrou vévodkyň z Ventadour a z La Ferté a z dětí měla jen vévodu z Humières. Byla to velká a tlustá žena, která měla víc vznešeného vzezření než krásy; panovačná, zlá, nesnášenlivá, velká hráčka, velká pobožnůstkářka oddaná duchovním vůdcům. Bývala velmi ve velkém světě a u dvora, kde se už mnoho let neukazovala; byla bohatá a velmi lpěla na svém majetku. Král jí dával penzi deset tisíc livrů. Poslal řádného šlechtice krále, aby vyjádřil soustrast vévodům z Humières a z Aumontu a vévodkyním z Ventadour, z La Ferté, z Aumontu a z Humières. Monseigneur, monseigneur vévoda a vévodkyně z Bourgogne, vévoda a vévodkyně z Berry a Madame navštívili vévodkyni z Ventadour. O zrušení návštěv u vévodkyň a cizích kněžen jsem mluvil jinde; tato návštěva byla vykonána kvůli jejímu postavení vychovatelky dětí Francie a kvůli tomu, že byla dcerou maršálky z La Mothe, která bývala jejich vychovatelkou. Madame tam šla z přátelství a jako k té, která bývala její dvorní dámou.

Paní z Châteauneuf zemřela o několik týdnů později, v pětapadesáti letech, ve Versailles, kde se téměř nehnula ze svého pokoje a kde strávila život velmi osaměle. Byla neobyčejně tlustá, nejlepší žena na světě, jedenáct let vdova po státním sekretáři a matka La Vrillièra. Byla dcerou Fourcyho, člena Velké rady, a Armenonvillovy nevlastní sestry z prvního manželství, pozdějšího strážce pečetí; ta byla o víc než dvacet let starší než on a znovu se provdala za Pelletiera, pozdějšího státního ministra a generálního kontrolora financí, který udělal Armenonvillovi kariéru.

Toho roku připadla velikonoční neděle na 5. dubna. Následující středu 8. jel Monseigneur po radě obědvat do Meudonu v parvulo14 a vzal s sebou paní vévodkyni z Bourgogne mezi čtyřma očima. Co znamenala tato parvulo, bylo vysvětleno jinde. Dvořané se přihlásili k pobytu v Meudonu, který měl trvat osm dní, až do pobytu v Marly ohlášeného na následující středu. Já jsem odjel už v pondělí svatého týdne, abych byl v Marly téhož dne jako král. Pobyty v Meudonu mi působily podivné nesnáze. Od té vzácné Monseigneurovy důvěřivosti, o níž bylo vyprávěno a kterou mu paní vévodkyně z Bourgogne vymluvila, až se za ni styděl, jsem se neodvážil vydat se do Meudonu: bylo to pro mne místo zamořené démony. Paní Vévodkyně, zbavená ohledů svého prvního roku vdovství, se tam vrátila vládnout a vodila tam své dcery; d’Antin tam vládl; slečna z Lislebonne a její sestra tam otevřeně panovaly; to byli moji osobní nepřátelé; ovládali Monseigneura; jistě jen jim jsem vděčil za ten hloupý a drzý výmysl,15 kterým Monseigneura obalamutili a který ho přivedl do tak velkého hněvu. Když byl on schopen se na něj chytit a oni schopni si jej troufnout vymyslet a plně s ním uspět, na co jsem se nemusel připravit! Všechno, co tam bylo, leželo u jejich nohou, myslelo jen na to, jak se jim zalíbit, a mohlo doufat jen skrze ně; a tudíž já jsem se měl čeho obávat, jakmile by se tak mocným nepřátelům hodilo vymyslet proti mně na své půdě nějakou novou černotu; slečna Choinová, skutečná úřadující milenka, k nim zachovávala krajní opatrnost a veškeré ohledy, neviditelná víla, k níž se nikdo nepřibližoval, a já méně než kdokoli, a jíž jsem byl neznámý, takže jsem od ní nemohl nic očekávat; a jako jediná pomoc du Mont, bez síly a bez ducha. Nemohl jsem pochybovat, že mě chtějí zničit, po té ukázce, kterou jsem zakusil; a to, co je proti mně popouzelo, nebylo takové povahy, aby se otupilo, tím méně aby mě s nimi mohlo kdy usmířit. To, co se stalo vůči zesnulému panu Vévodovi a paní Vévodkyni, záležitosti hodnosti vůči oběma Lotrinským a jejich strýci, tomu Vaudemontovi; římská záležitost d’Antinova a znovu jeho nárok na Épernon; flanderské věci, mé důvěrné spojení s těmi, které nemysleli na nic jiného než zničit, s monseigneurem vévodou a s vévodkyní z Bourgogne, s vévodou a vévodkyní z Orléans, s vévody z Chevreuse a z Beauvilliers; podíl, který mi připisovali na sňatku vévody z Berry, jenž jejich vzteku dodal korunu: to bylo příliš, a bez jakékoli protiváhy, než abych tento dvůr nepovažoval za plný nebezpečí a propastí, které se proti mně ježily.

Postrkoval jsem tedy čas ramenem, pokud šlo o pobyty v Meudonu, v nesnázích s Monseigneurem i se společností, protože jsem se tam nikdy neukazoval, a v ještě větších rozpacích, abych tam riskoval nějaký pobyt. Jestliže mi tato neustálá přítomnost působila takové starosti, oč nepříjemnější úvahy přicházely: vyhlídka na budoucnost, která se každým dnem přibližovala, která posadí Monseigneura na trůn a která skrze tahanice mezi těmi, kdo jím vládli a kdo by ho pak chtěli ovládat s vyloučením ostatních, zcela jistě vynese s ním na trůn jedny či druhé z týchž nepřátel, kteří nedýchali pro nic jiného než pro mou zkázu a jimž by pak stačilo jen ji chtít! Z nedostatku něčeho lepšího jsem se držel odvahou. Říkal jsem si, že člověk nikdy nezakusí všechno dobré ani všechno zlé, které má zdánlivě největší důvod předvídat. Doufal jsem tak proti vší naději v nejistotu, která je vlastní věcem tohoto života, a tak jsem trávil čas, pokud jde o budoucnost, ale v krajních rozpacích, pokud jde o přítomnost, kvůli Meudonu.

Odjel jsem si tedy během těchto velikonočních čtrnácti dní snít a odpočinout si po libosti daleko od společnosti a od dvora, který kromě Monseigneurova dvora neměl pro mne nic jiného než úsměvy; ale tento trn, a to bez léku, mě krutě bodal, když se Bohu zalíbilo mě ho zbavit ve chvíli nejméně očekávané. V La Ferté jsem měl jen pana ze Saint-Louis, starého brigádního generála jízdy, velmi váženého králem, panem z Turenne a všemi, kdo ho viděli sloužit, který žil už třicet let v ústraní v opatském domě v La Trappe, kde vedl velmi svatý život; a jednoho šlechtice z Normandie, který býval kapitánem v mém pluku a byl mi velmi oddán. Procházel jsem se s nimi celé dopoledne v sobotu 11., v předvečer Bílé neděle, a krátce před obědem jsem vešel sám do svého kabinetu, když mi tam kurýr, kterého mi poslala paní ze Saint-Simon, odevzdal její dopis, z něhož jsem se dozvěděl o Monseigneurově nemoci.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Fénelonovými hlavními odpůrci ve sporu o kvietismus byli Bossuet, biskup z Meaux († 1704), Noailles, tehdy arcibiskup pařížský, a Godet des Marais, biskup z Chartres († 1709), duchovní vůdce paní z Maintenon; Fénelonův Výklad zásad svatých byl na jejich naléhání roku 1699 odsouzen papežem.↩

  2. Vysvětlivka: Henri-Pons de Thiard de Bissy (1657–1737), biskup z Toulu, od roku 1704 biskup z Meaux (nástupce Bossuetův), kardinál od roku 1715; patřil k nejhorlivějším zastáncům konstituce Unigenitus.↩

  3. Vysvětlivka: Jezuité Louis Doucin a Jacques-Philippe Lallemant, teologové a autoři polemických spisů proti jansenistům a otci Quesnelovi.↩

  4. Vysvětlivka: Pasquier Quesnel (1634–1719), oratorián, po smrti Antoina Arnaulda přední muž jansenistů, který žil v exilu v Bruselu a v Amsterdamu; jeho Mravní úvahy o Novém zákoně vycházely od roku 1671 v postupně rozšiřovaných vydáních. Félix Vialart de Herse (1613–1680), biskup z Châlons, schválil jejich první podobu.↩

  5. Vysvětlivka: Antoine Arnauld (1612–1694), přední teolog jansenistů; jeho kniha O častém přijímání (De la fréquente communion, 1643), schválená řadou biskupů a doktorů Sorbonny, vyvolala dlouholetou polemiku s jezuity.↩

  6. Vysvětlivka: Étienne de Champflour, biskup z La Rochelle, a Jean-François de Valderies de Lescure, biskup z Luçonu. „Články duchovenstva z roku 1682“ jsou čtyři články Deklarace francouzského duchovenstva z 19. března 1682, které omezovaly moc papeže vůči králi a obecným koncilům a hájily svobody galikánské církve.↩

  7. Vysvětlivka: François Hébert (1651–1728), kněz kongregace Misie (lazarista), farář ve Versailles, od roku 1704 biskup z Agenu.↩

  8. Ediční poznámka: K dobytí Palerma nedošlo. Podle Dangeauovy zprávy (6. 5. 1711) bouře rozehnala rakouskou eskadru z Neapole a dvě lodi zahnané do Palerma Španělé zajali; Saint-Simon zprávu zkreslil.↩

  9. Vysvětlivka: Jean-Baptiste-François Desmarets, markýz z Maillebois (1682–1762), od roku 1741 maršál Francie; za války o rakouské dědictví velel bez úspěchu v Německu a v Itálii.↩

  10. Ediční poznámka: K útoku došlo 8. března 1711 podle anglického (juliánského) kalendáře, tj. 19. března podle gregoriánského, při výslechu před výborem královské tajné rady. Robert Harley (1661–1724), od května 1711 hrabě z Oxfordu a lord nejvyšší pokladník, byl tehdy kancléřem pokladu, nikoli státním sekretářem (tím byl v letech 1704–1708); státním sekretářem byl Henry St John (1678–1751), pozdější vikomt Bolingbroke. Guiscard zemřel ve vězení Newgate na následky zranění.↩

  11. Vysvětlivka: Ludvík Armand I., princ de Conti, a jeho bratr František Ludvík, princ de La Roche-sur-Yon, odjeli roku 1685 bez králova souhlasu bojovat proti Turkům do Uher. Ludvík Armand zemřel ještě téhož roku na neštovice; František Ludvík (pozdější princ de Conti, † 1709) upadl po návratu do nemilosti a byl vypovězen do Chantilly.↩

  12. Vysvětlivka: Zde Ludvík III. Bourbon-Condé (1668–1710), od prosince 1686 pan Vévoda, manžel paní Vévodkyně; jeho otec Jindřich Julius byl od té doby pan Princ.↩

  13. Vysvětlivka: Synové pana du Maine Ludvík August, princ z Dombes (1700–1755), a Ludvík Karel, hrabě z Eu (1701–1775).↩

  14. Vysvětlivka: Parvulo se nazývaly Monseigneurovy důvěrné pobyty v Meudonu s malou, vybranou společností.↩

  15. Vysvětlivka: Míněna pomluva vylíčená v kapitole první tohoto tomu: Monseigneurovi bylo namluveno, že Saint-Simon po sňatku vévody z Berry prohlásil, že je třeba dosáhnout vyhnání paní Vévodkyně a paní princezny de Conti a potom Monseigneurovi vládnout podle libosti.↩