Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom devátý (1711)
Kapitola čtvrtá
Dobytí Girony. — Brancas jmenován jejím guvernérem. — Estaires a Beaufremont rytíři Zlatého rouna a vévoda z Noailles španělským grandem první třídy, který odjíždí do Španělska, jehož armáda se může shromáždit až v srpnu. — Deset tisíc livrů penze od španělského krále paní z Rupelmonde, jejíž manžel padl u Brihuegy. — Smrt vévody z Mediny Celi. — Smrt markýze z Leganés. — Smrt prince Medicejského, dříve kardinála. — Bergeyck v Paříži, odjíždí do Španělska, odkud ho princezna des Ursins brzy pošle zpět. — První sňatek vévody z Fronsacu, který je brzy nato zavřen pro nápravu do Bastily. — Štěstí paní z Villefort. — Štěstí slečny z Pincré, která se vdává za syna paní z Villefort. — Sňatek jednoho z mladších synů rodu Nassau-Siegen se sestrou markýze z Nesle. — Rod Saint-Germain-Beaupré a sňatek s dcerou Doubletovou, která se plete do všeho. — Krutý výrok prvního prezidenta Harlaye oběma bratrům Doubletům. — Pohyby v procesu o dědictví po panu Princi. — Pan Vévoda prohrává na celé čáře svůj proces proti paním svým tetám, a to s nepříjemnými dohrami. — Smrt a krátká chvála maršála z Choiseul. — Rytíř z Luxembourgu guvernérem Valenciennes. — Smrt Boileaua-Despréauxe. — Smrt nejstaršího syna maršála z Boufflers, jehož právo nástupnictví přechází na mladšího.
V posledních dnech předešlého roku jsme viděli, jak vévoda z Noailles po bitvě u Villaviciosy zahájil obléhání Girony a jak dostal velkou posilu z armády maršála z Berwicku, protože sněhy ukončily tažení v Savojsku. Obléhání už začínalo pokračovat kupředu, když prudká bouře, po níž následovala velká povodeň, rozmetala tábor i obléhací práce, přivedla armádu na pokraj hladu a málem pevnost zachránila. Úsilí, s nímž se tato tak nepříjemná pohroma napravovala, bylo veliké; krále velmi znepokojila a obléhání značně zdržela. Dolní město bylo dobyto útokem se zbraní v ruce; 23. ledna kapitulovalo horní město s podmínkou, že se i s oběma pevnůstkami vzdá 30., nepřijde-li mu pomoc. Starhemberg na to ani nepomyslel; posádka odtáhla s vojenskými poctami.1 Planque, který přinesl první zprávu, byl za to jmenován brigádním generálem; a vévoda z Duras přinesl zprávu o vyklizení pevnosti, jejíž guvernérství dostal hned markýz z Brancasu, k velkému pohoršení Španělů.
Hrabě z Estaires zanesl zprávu o tomto dobytí španělskému králi a dostal za ni Zlaté rouno; a zároveň dostal Beaufremont to, které uvolnila smrt jeho bratra Listenoise, jenž padl v Aire. Zároveň byl také vévoda z Noailles jmenován španělským grandem první třídy. U dvora se to vědělo hned. Maršálka z Noailles, nadšená tímto novým povýšením svého syna, přijímala blahopřání; ale král shledal blahopřání i grandezu velmi špatnými. Od té doby, co se věci obrátily k horšímu a co se viděl nucen toužit po míru i za cenu, že španělského krále opustí, byl se španělským králem dohodnut, že ten už nebude udílet grandezy ani Zlaté rouno Francouzům; byl tedy velmi pohoršen třemi milostmi, o nichž jsem právě vyprávěl, a dal to najevo. Maršálka z Noailles a její rodina z toho zkoprněli, vyvrhli přijatá blahopřání zpátky a nevěděli, kde jim hlava stojí, až nakonec král, usmířený paní z Maintenon, bez jejíhož vědomí by se toho paní des Ursins nebyla odvážila, konečně svolil, a blahopřání se znovu skládala a přijímala.
Vévoda z Noailles zásobil Gironu, rozdělil armádu, strávil měsíc v Perpignanu a odtud odjel do Zaragozy a ke španělskému dvoru, kde zůstal několik měsíců. Brzy nato tam poslali dvacet šest praporů a třicet šest eskadron, jimž měl vévoda z Noailles velet samostatně, avšak pod rozkazy pana z Vendôme, a španělský král se měl včas postavit do čela armády. Ve Španělsku však po předchozích pohromách a vypětích chybělo všechno do té míry, že se vojska nemohla dát do pohybu před koncem srpna a že vévoda z Noailles, místo aby byl ve Španělsku aspoň trochu generálem, byl tam jen dvořanem.
Navzdory podivuhodné tísni, v níž se věci té země nacházely, paní z Rupelmonde, jejíž ubohý manžel padl ve španělském vojsku u Brihuegy a zanechal jí syna, dokázala tak obratně intrikovat u obou dvorů, vzbudit soucit paní z Maintenon a pomoci si Desmaretsem, tchánem své sestry, že dostala od španělského krále penzi deset tisíc livrů.
Vévoda z Mediny Celi zemřel jako vězeň v Bayonne2 brzy poté, co tam byl převezen; bylo to v prvních dnech února. Jím skončil druhý rod nositelů tohoto titulu, pocházející od levobočka Gastona Phébuse, hraběte z Foix, který se oženil s dědičkou rodu La Cerda. Markýz z Priega, už více než jednou španělský grand, syn starší sestry vévody z Mediny Celi, přijal jeho titul a dědil jeho statky i grandezy. Jmenuje se Figueroa; připojuje k tomu jméno Córdoba.
Několik dní nato zemřel v Paříži, v čestném vyhnanství po vězení ve Vincennes, markýz z Leganés, jemuž paní des Ursins namluvila, že se v Buen Retiru, jehož byl guvernérem, našla velká zásoba zbraní, a dala ho zatknout a jako balík odeslat do Francie, jak jsem o tom vyprávěl na svém místě. Nikdy se proti němu nevedlo vyšetřování, tím méně se našly důkazy, a v Paříži složil do rukou vévody z Alby, španělského velvyslance, všechny přísahy, jaké se po něm chtěly. Byl místokrálem Katalánska a guvernérem Milánska, generálním kapitánem španělského dělostřelectva a státním radou, po pravdě řečeno velmi rakouského smýšlení. Nakonec se lidé styděli držet ho ve Vincennes, vězení mu tam ulehčili, nakonec mu dovolili zůstat v Paříži, ale u dvora ho vidět nechtěli a poslat ho zpět do Španělska se neodvážili. Byl vdovec a bezdětný. Jeho grandezy a statky zdědil hrabě z Altamiry. Byla by to příliš dlouhá odbočka, kdybych tu mluvil o původu a postavení těchto dvou pánů; budu mít příležitost o nich mluvit, až se rozepíšu o Španělsku v souvislosti se svým velvyslanectvím v Madridu.
Ve stejné době zemřel bratr toskánského velkovévody, ten, který odložil kardinálský klobouk, aby se oženil s jednou Gonzagovou z Guastally, s níž neměl děti, a o němž byla řeč při cestě španělského krále do Neapole.3 Jako kardinál držel opatství Saint-Amand, a když se ženil, vyhradil si z něho třicet tisíc livrů důchodu. Byl za něho na několik dní černý smutek.
Bergeyck, který španělskému králi vždy sloužil s takovou věrností a schopností v čele všech jeho záležitostí ve Flandrech a kterého si španělský král povolal k sobě, projížděl Paříží a měl několik audiencí u krále. Věřilo se, a král by si to byl velmi přál, že bude mít velký podíl na vládě ve Španělsku; ale čím schopnější kdo byl, tím menší měl naději se k ní dostat, dokud tam vládla princezna des Ursins, která dokázala Bergeycka zablokovat a brzy poslat pryč, tak jako odtamtud vyhnala a pak trvale odstavila tolik jiných.
Vévoda z Fronsacu4 se oženil s jedinou dcerou zesnulého pana z Noailles, bratra kardinálova, a třetí manželky vévody z Richelieu, svého otce; ti dva tento sňatek svých dětí dohodli už při vlastní svatbě. Tomuto malému vévodovi z Fronsacu bylo tehdy sotva šestnáct let a byl to ten nejhezčí tvor tělem i duchem, jakého bylo možno spatřit. Otec ho už uvedl ke dvoru, kde si ho paní z Maintenon, stará přítelkyně pana z Richelieu, jak jsem řekl jinde, hýčkala jako vlastního syna, a proto mu paní vévodkyně z Bourgogne i všichni ostatní, až po krále, prokazovali všechnu možnou laskavost. Dokázal na to odpovídat s takovým půvabem a počínat si s takovým důvtipem, jemností, nenuceností a zdvořilostí, že se brzy stal miláčkem dvora. Otec mu pustil uzdu volně; jeho zjev okouzlil dámy. Zjev jeho manželky, který přitom neměl nic nepříjemného, ho neokouzlil. Vydán světu se vším, co je třeba, aby se líbil a nestál za nic, natropil tolik hloupostí, že méně než tři měsíce po svatbě přiměl otce k jiné hlouposti, totiž dát ho zavřít do Bastily. Bylo to místo, s nímž se tak dobře seznámil, že ho tam uvidíme nejednou.
Uzavřel se jeden malý sňatek, který by se tu snad měl vynechat, ale jehož zvláštnosti si zaslouží, aby tu našel místo: totiž sňatek Villeforta s Jeannettou. Nezní to slibně, a přece z toho něco bude. Je třeba představit osoby. Villefortova matka byla krásná, vznešeného vzhledu a pěkné postavy; ztratila manžela, štábního důstojníka v nevím už které pevnosti; neměla nic než děti, nebo jen velmi málo, o co se s nimi dělit. Byla duchaplná a uměla intrikovat, ale bez milostných pletek, a byla ctnostná. Měla jakési zvláštní doporučení k paní z Maintenon a díky němu se jí podařilo být jí představena. Paní z Maintenon, stejně jako král, byla ze všech lidí na světě ta, kterou nejvíc dokázal získat zevnějšek. Skromný, zarmoucený, nešťastný vzhled této ženy ji dojal. Opatřila jí penzi, vzala ji pod zvláštní ochranu, shledala ji duchaplnou; zevnějšek ji podržel. Její manžel byl řádný šlechtic a ona šlechtična. Paní z Maintenon jí neříkala jinak než „moje krásná vdova“ a udělala ji jednou ze dvou podvychovatelek dětí Francie.
Jeannette byla bretaňská šlechtična jménem Pincré; její otec zemřel a zanechal ženu bez chleba s hromadou malých dětí. Matka, dohnaná k žebrotě, přišla s nimi, jak mohla, a vrhla se na kolena před kočár, v němž paní z Maintenon jela do Saint-Cyru. Paní z Maintenon byla dobročinná, dala si o té nešťastné rodině podat zprávu, něco jim dala, umístila děti podle jejich věku, kam mohla, a jednu docela malou holčičku si vzala k sobě a dala ji ke svým komorným, než budou hotové její důkazy urozenosti a než dospěje do věku, kdy bude moci vstoupit do Saint-Cyru. To dítě bylo velmi hezké; bavilo komorné paní z Maintenon svým štěbetáním a brzy bavilo i ji samu. Král ji několikrát zastihl, když ji právě posílali pryč, pohladil ji, ona se ho nezalekla, byl nadšen, že našel hezké malé dítě, které se ho nebojí, zvykl si s ní laškovat, a to tak, že když přišla řeč na to, dát ji do Saint-Cyru, nechtěl o tom slyšet. Když trochu povyrostla, byla ještě zábavnější a hezčí a projevila důvtip a půvab spolu s diskrétní a rozvážnou důvěrností, která nikdy neobtěžovala. Mluvila s králem o všem, kladla mu otázky a žertovala s ním; tahala ho za šaty, když viděla, že má dobrou náladu, hrála si dokonce s jeho papíry, když pracoval, ale to všechno s úsudkem a mírou. Stejně si počínala s paní z Maintenon a dokázala si získat lásku všech jejích lidí. Paní vévodkyně z Bourgogne si ji nakonec hleděla, dokonce se jí bála a podezírala ji, že vše donáší králi. Přesto nikdy nikomu neublížila. Sama paní z Maintenon jí začala vyčítat příliš mnoho důvtipu a úsudku a to, že k ní král příliš přilnul. Strach a žárlivost ji přiměly, aby se jí slušně zbavila sňatkem; navrhovala králi ženichy, ale on na každém něco našel. To ji ještě víc popohnalo. Nakonec dojednala sňatek se synem své krásné vdovy. Král dal Jeannettě už několikrát peníze; dal jí je i na tento sňatek a jejímu manželovi, který byl kapitánem jízdy, guvernérství Guérande v Bretani s příslibem prvního uprázdněného pěšího pluku. Paní z Maintenon se domnívala, že se jí zbavila, ale zmýlila se. Když bylo všechno ujednáno, král jí velmi vážně oznámil, že sňatek schvaluje jen pod podmínkou, že Jeannette zůstane i po svatbě u ní, docela tak jako dosud, a nedalo se nic dělat. Kdo by uvěřil, že rok nato se stala jedinou útěchou prázdných chvil jejich soukromí, a to až do konce králova života! Svatba se konala v noci v kapli, večeři dala paní Voysinová, novomanželé spali u paní z Villefort, kde paní vévodkyně z Bourgogne podala noční košili paní d’Ossy, neboť toto jméno Jeannette od té doby nesla. Její manžel byl později jedním ze šlechticů rukávu dnešního krále5 a prosadil se ve válce.
Markýz z Nesle měl sestru, která kvůli substituci starých Maillyů neměla skoro nic, stárla na vdávání a o závoji nechtěla ani slyšet. Našel pro ni jednoho z nejmladších potomků mladší větve rodu Nassau-Siegen, který neměl ani na kalhoty a sloužil ve Flandrech v nějaké nepatrné podřízené hodnosti ve gardě španělského krále. Jméno zalichotilo Maillyům a ti ten sňatek uzavřeli; hlad si v něm vzal žízeň, byl velmi nešťastný a poskytl světu spoustu výstupů.
Zároveň oženil Saint-Germain-Beaupré svého syna s dcerou Doubleta de Persan, rady parlamentu, velmi bohatého, který měl bratra, rovněž radu, jenž si říkal Doublet de Grouy.6 Jednou se dali ohlásit u prvního prezidenta Harlaye7 pod těmito panskými jmény. První prezident se jim nejprve hluboce uklonil, pak si je změřil od paty až k hlavě, a dělaje, že je předtím nepoznal, řekl jim: „Masky, já vás znám,“ a obrátil se k nim zády; nechal je zahanbené před celým svým slyšením. Tahle Doubletová, která byla bohatá a měla ráda společnost, začala hrát vysoko, vetřela se k paní Vévodkyni a měla víc štěstí než babička jejího manžela, dcera prezidenta Le Bailleula a sestra matky maršála z Huxelles. O těchto dvou sestrách jsem už mluvil jinde. Babička se přes všechny své přátele a přítelkyně, jichž měla mnoho, nikdy nedopracovala k tomu, aby jedla s králem nebo jezdila v královských kočárech.8 Její vnukova žena toho dosáhla velmi rychle a jezdila do Marly. Otec byl guvernérem Marche; nikdy nedělal nic jiného, než že nudil lidi, mezi nimiž se jeho žena, rovněž z úřednického rodu, nikdy neukazovala a skoro mezi nimi nežila. Král otci dovolil předat guvernérství synovi, stejně nudnému jako on, ale mnohem méně známému a dnavému, který se skoro nikdy nikde neukázal. Maršál Foucault byl bratrem jeho děda, tedy manžela té Le Bailleulové. Než se stal maršálem Francie, nesl jméno du Doignon; byl pážetem kardinála z Richelieu, který ho později jako člověka důvěry přidělil k vévodovi z Fronsacu, jehož udělal admirálem, a du Doignona viceadmirálem. Byl u něho, když vévoda padl roku 1646 před Orbetellem. Du Doignon se bez okolků vrátil a zmocnil se Brouage, a protože tehdy bylo módou diktovat dvoru podmínky, udržel se tam a vzdal se Brouage jen výměnou za maršálskou hůl, kterou dostal v březnu 1652; zemřel v Paříži, svobodný, ve čtyřiceti třech letech, v říjnu 1659,9 aniž by od té doby ještě nějak vynikl.
Spor o dědictví po panu Princi, přerušený smrtí pana Vévody, se nepodařilo urovnat smírem, a všechno úsilí paní Princezny, které se nedostávalo ani bystrosti, ani pevnosti, ztroskotalo na snaze nastolit v rodině mír.10 Musela s nelibostí přihlížet, jak se jí jediná dcera, která jí zbyla, vymkla sňatkem, jenž nemohl být po jejím gustu a který, uzavřen přičiněním pana a paní du Maine, ji vyvedl z matčina domu i z neutrality, aby se přidala na stranu svých paní sester a svého vlastního zájmu. Paní Vévodkyně dělila čas mezi Paříž, kde se této záležitosti věnovala, a dvůr, kde ji péče o to, aby se ovládáním Monseigneura stávala stále vlivnější, držela ve střehu nade vším, a kde snaha bavit ho u sebe podivuhodně zmírnila pravidla smutku prvního roku jejího vdovství.
Lze si domyslet, že na obou stranách byli najati nejlepší advokáti a že si na obou stranách udělali věc cti z vítězství. Král oběma stranám zakázal, aby se dávaly doprovázet, jak bylo řečeno, a aby nechávaly za sebe orodovat. První zákaz byl dodržen, druhý nahlodán tajnými přímluvami, o něž se usilovalo na obou stranách. Levobočkovství se mi příčilo, a paní Vévodkyni jsem po všem, co tu bylo vyprávěno, také nemohl nic přát. Zůstal jsem tedy pouhým divákem pod ochranou králova rozkazu. Paní Vévodkyně jako ubohá vdova, sužovaná svými švagrovými, které podle ní chtěly zruinovat její děti, navštívila několikrát své soudce v jejich domech; chodila skromně se svými dcerami, slečnami, se svou dvorní dámou a s jedinou dcerou své dvorní dámy jako doprovodem svých dcer, řídila se hodinami, kdy bylo možno pány soudce zastihnout, skládala jim poklony, do své pře se mnoho nepouštěla, ale tím víc se rozšiřovala o tom, aby v nich vzbudila soucit: nehorázností požadavků, které byly vznášeny, a rozptýlením velkého jmění pana Prince, kdyby jim bylo vyhověno; vážností jeho poslední vůle; počtem a útlým věkem svých dětí; hodností nejstaršího z nich; ztrátami, které ji bez opory vydávaly napospas útiskům jejích švagrových, s pohrdáním její svatební smlouvou i závětí a ctí společného otce, kterou jediná hájila proti tak tvrdým útokům. Pan Vévoda v doprovodu pana hraběte z Charolais, svého bratra, ještě dítěte a nejkrásnějšího na světě, konal zvlášť tytéž povinné návštěvy u pánů soudců a dojímal je méně svými slovy, jimž nikdy nebyl mocen, než pokořeným postavením domu Condé před nimi, domu, který býval tak obávaný parlamentem i státem a jehož celé jmění bylo nyní v jejich rukou. Na oplátku za tolik skromnosti se dvůr jen ozýval tím, jaké má paní Vévodkyně dobré právo a jakou má moc je prosadit. Tam se nikdo nemohl vynadivit, odkud se mohou brát tak troufalé požadavky proti sestře, tolik milované padesátiletým dauphinem, který stál tak blízko trůnu a tak otevřeně se za ni stavěl. Paní princezna de Conti tam platila za nerozumnou fúrii, za princeznu krve z Paříže, s níž se nikdo nenamáhá mluvit, a její děti za takové, které mohou žít jen ve stínu ochrany dětí paní Vévodkyně a které, zavřené ve svém předměstí Saint-Germain, rostou v ústraní pod dohledem pomatené matky, jejíž chování k paní Vévodkyni by jim zničilo celý život, kdyby si na její velkomyslnosti nevyprosily odpuštění chyb, které je mohl do jisté míry omlouvat jejich věk. Pan du Maine, kterého se víc báli, a proto mu víc šetřili, byl prý v této záležitosti, tak jako ve všem ostatním, jen nedobrovolně povolným mužem své paní manželky, která prý paní Vévodkyni příliš nenáviděla, než aby byla schopna rozumu a aby dovolila panu du Maine řídit se jím. Život v Sceaux, podivná směsice stolovníků, slavnosti, představení a zábavy toho místa byly vystavovány posměchu, a štiplavé vtipy padaly i na odloučený život paní z Vendôme, a dokonce i na její zevnějšek.
Taková byla nálada u dvora a v té části města, která všechnu svou zásluhu zakládá na napodobování dvora. Všichni, kdo obklopovali Monseigneura, i všichni, kdo ho chtěli obklopovat nebo se k němu aspoň přiblížit, a s nimi i většina lidí, kteří se nechávají unášet proudem, mluvili stejnou řečí; všichni se předháněli, aby paní Vévodkyni posloužili a aby si ze své horlivosti udělali zásluhu. Obávaný triumvirát11 se vydatně činil, a Monseigneur, jakkoli byl zvyklý poslušně se řídit sebemenším pokynem krále, nedokázal paní Vévodkyni odepřít tento stranický tah: dovolit, aby se jeho vznešené jméno šeptem vyslovovalo do uší jejích soudců.
Avšak soudcovský stav parlamentu je docela jiný než úřednictvo královské rady. Ten první nemá s dvorem žádné styky, tak jako od něho nemá žádné naděje. Nemá podíl na intendanturách, na místech státních radů ani na skvělých úřadech, které úřednictvo rady oddávají honbě za kariérou. Parlamentní stav není nijak lhostejný k tomu, aby si za své pevné a omezené postavení vynahradil pohrdáním těmi, kdo rozdělují milosti, a příležitosti k tomu jsou mu tím vzácnější, čím řidčeji se naskytnou.
Tento duch se ukázal i při této příležitosti, kdy strana princezen nepromeškala dráždit odvahu soudců řečmi a předčasným triumfem strany paní Vévodkyně. Tyto princezny, horlivě se účastnící porad se svými advokáty a horlivě orodující, to vše konaly s okázalostí, ale přidaly k tomu i něco podstatného: samy hájily svou při, kterou dokonale znaly. Zůstávaly u každého soudce celé hodiny a často i déle a soudce byl unesen, jak jsou dobře zpravené. Pan du Maine je navštěvoval zvlášť a probíral s nimi znovu, co se řeklo při návštěvách princezen. Sám pracoval na písemných podáních a skrytými, ale důraznými přímluvami zajišťoval své práci úspěch. Jeho vliv u krále nebyl parlamentu neznám, stejně jako králova skutečná náklonnost k tomuto milovanému synovi, což zapůsobilo na ty, kdo počítali s přítomností; a po pravdě řečeno, zvláště poslední léta pana Prince seznámila veřejnost s téměř celým jeho životem tak, že všechno, co se s velmi nepatřičnou nevázaností přednášelo o stavu jeho mysli, lidi spíš přesvědčilo, než pohoršilo. Bylo s podivem, jak málo lidí zůstalo neutrálních. Král, který neutrálně působit chtěl, se často nedokázal ubránit tomu, aby mu neuklouzla, snad i úmyslně, polovičatá slova, která tento ráz nezachovávala a která nemohla zabránit Monseigneurovi, aby se na druhé straně stavěl čím dál otevřeněji, jak se věc chýlila ke konci. Vyvolala několik střetů, které ještě zvýšily rozhořčení. Paní Vévodkyně se cítila poškozena a v řečech se nijak nekrotila, zatímco její odpůrci dokázali mlčet a kráčet ke svému cíli.
Když byla pře slavnostně projednána, a to tak dlouho, jak se oběma stranám zlíbilo, promluvil generální advokát Joly de Fleury12 za velkého potlesku a navrhl rozhodnutí ve prospěch princezen. O hodinu později, neboť hlasování bylo dlouhé a za zavřenými dveřmi, byl jeho návrh potvrzen; ale rozsudek šel ještě dál. Pan Vévoda prohrál všechno, co se po něm žádalo, všemi hlasy kromě čtyř, jejichž váha sama byla považována za velmi lehkou. Je snadné pochopit, jaká byla radost vítězů a jaký vztek paní Vévodkyně. Okamžitě ulehla v paláci Condé a celý den nechtěla nikoho vidět.
D’Antin, který si spíš jako obratný dvořan než jako společný bratr zachoval dokonalou rovnováhu, zůstal v Justičním paláci, aby se o rozsudku dozvěděl hned v tu chvíli. Během zasedání tajně vyslal ke králi tři kurýry, takže král se to dozvěděl první; nedal však nic znát, když mu zprávu přinesl Chambonnas jménem vévody du Maine. Král se ovládal, jak jen mohl, ale jakkoli dlouhý byl jeho zvyk být pánem sám sebe, umět se ovládat a dokonale se maskovat, radost ho prozradila a prosvítala skrze slova přátelství, společná oběma stranám.
Monseigneur, který byl v obavách, jež se už ani nenamáhal skrývat, dal svou zlost najevo v celé její šíři. Žasl nad výsledkem; ptal se každého, koho viděl, co si o tom myslí, trápil se jmény hlavních soudců, shledal rozsudek špatným, velmi se znepokojoval žalem paní Vévodkyně a stavem záležitostí jejích dětí, poslal jí vzkaz, večer v kabinetu se nijak nezdráhal dát svou zlost najevo panu du Maine a nechal ji několik dní po sobě znát všem.
Vévodkyně z Orléans, které pan du Maine okamžitě poslal kurýra, mi to dala v tutéž chvíli vědět. Rozsudek zanechal paní Vévodkyni k rozmotání kruté dohry, které měly závažné následky.
Pan du Maine se dlouho radil v paláci Conti o jejich společných záležitostech, které z rozsudku vyplývaly, a odtud šel k paní Princezně. S onou upřímností, kterou u něho všichni znali, ji ujistil, že nemůže pociťovat radost z události, která působí zármutek paní Vévodkyni, a přidal všechny ty zdvořilosti, které se tak snadno pronášejí, když člověk zvítězil a plave v radosti. Paní Princezna mu neradila, aby v těchto prvních chvílích navštívil paní Vévodkyni, a vzala na sebe vyřídit jí jeho zdvořilosti. Přijel přespat do Versailles, kde prohlásil, že žádná blahopřání nepřijme, se skromností, která nikoho neoklamala.
Paní Vévodkyně věnovala v Paříži několik dní svému žalu a svým záležitostem. Dlouho se vzpamatovávala z nezdaru, který triumvirát i Monseigneur označili za urážku. Hledalo se, jak znovu navázat na smír, aby se předešlo hydře procesů, která se z tohoto rozsudku rodila; ale nové rozhořčení bylo nepřekonatelnou překážkou.
Stoupenci paní Vévodkyně se neudrželi a pustili se do řečí, které nezůstaly bez odpovědi, a její útěchou bylo, že se jednou prostřednictvím Monseigneura pomstí za urážky advokátů. Pan du Maine mi o několik dní později v Marly vyprávěl, že strana paní Vévodkyně proti němu chrlí urážky a rozhlašuje, že nasadil milenky i zpovědníky a že na svou stranu zburcoval i jansenisty, na památku starého paláce Conti.13 Vítězná strana šla poděkovat soudcům, a dokonce i advokátům svého poradního sboru, kteří jásali radostí.
Dne 15. března jsem ztratil přítele, na něhož budu vzpomínat celý život, z těch přátel, jací se už nenacházejí, a o němž jsem se tu při různých příležitostech zmiňoval. Byl to maršál z Choiseul,14 nejstarší z maršálů Francie (a bylo jich tehdy ještě sedmnáct), rytíř řádu a guvernér Valenciennes. Ačkoli byl nejvznešenějšího rodu, bez jmění a bez příbuzných nevděčil za nic než své ctnosti a svým zásluhám, obojímu tak velikému, že se navzdory velmi malému duchu udržel proti pronásledování Louvoise a jeho syna, s hrdostí, jakou nikdy neprojevil k nikomu jinému, a s odvahou, kterou projevoval stejnou při všech příležitostech svého života. Pravdivost, spravedlnost, nezištnost uprostřed největší nouze, důstojnost, čest a vyrovnanost ho provázely celý život a získaly mu mnoho přátel a veřejnou úctu. Všude s ním počítali, ačkoli neměl vliv; král si ho vážil, ačkoli neměl vyznamenání ani milosti; všude ho rádi přijímali, ačkoli nebyl zábavný; neměl jiných nepřátel a závistivců než nepřátele samotné ctnosti, kteří se to ani neodvažovali ukázat, a ministry, kteří stejnou měrou nenáviděli a obávali se schopnosti, odvahy a vznešeného rodu. Na více místech výše jsme viděli, jakým byl vojevůdcem; těšil se také úctě a náklonnosti armád. Jakkoli byl chudý, o nic nežádal. Nikomu nezáviděl, o nikom nemluvil zle; a dokázal vyjít s ročními příjmy bez dluhů, se skromným a prostým vybavením i stolem, který však uspokojoval ty nejpočestnější lidi a k němuž se lidé nejvyššího postavení u dvora pokládali za čest být pozváni a zasednout. Bylo mu sedmdesát sedm let a nezahazoval se ani u dvora, kde se ukazoval jen ve vzácných chvílích z povinnosti, ani ve společnosti, kde se ukazoval stejně zřídka; ale doma míval dobrou společnost; a lze říci, že uprostřed zkaženého světa ctnost v něm zvítězila nade všemi půvaby a nad přízní, o niž usiluje. Zemřel s velkou pevností, s jasnou hlavou, kterou si zachoval celý život, a se zdravým tělem, aniž byl vlastně nemocen, a přijal všechny svátosti s velkou zbožností. Pan Princ,15 kterého následoval do Flander jako tolik jiných, si ho vždy velmi zvlášť cenil. Nezanechal dětí se sestrou markýze z Renti, kterou ztratil, ale s níž byl už mnoho let rozloučen od stolu i lože a měl s ní oddělený majetek.
Rytíř z Luxembourgu dostal hned potom guvernérství Valenciennes.
Ve stejné době zemřel Boileau-Despréaux,16 tak známý svým duchem, svými díly a především svými satirami. Lze říci, že právě v tomto žánru vynikl, ačkoli to byl jeden z nejlepších lidí na světě. Byl pověřen sepsat královy dějiny; ukázalo se, že na nich skoro nepracoval.
O několik dní později postihlo maršála z Boufflers kruté neštěstí. Jeho nejstaršímu synovi bylo čtrnáct let; byl hezký, dobře stavěný, sliboval všechno a u dvora měl skvělý úspěch, když ho tam otec představil králi, aby mu poděkoval za nástupnictví v generálním guvernérství Flander a ve zvláštním guvernérství Lille, které mu král udělil. Potom se vrátil do jezuitské koleje, kde byl na internátě. Nevím, jakou klukovinu tam provedl s oběma syny d’Argensonovými. Jezuité chtěli ukázat, že se nikoho nebojí a na nikoho neberou ohled, a zmrskali toho chlapce, protože od maršála z Boufflers opravdu neměli čeho se bát; ale velmi se vystříhali udělat totéž oběma ostatním, ačkoli byli stejně vinni, lze-li to tak nazvat, protože museli den co den počítat s d’Argensonem, velmi vlivným policejním poručíkem, kvůli knihám, jansenistům a nejrůznějším věcem a záležitostem, na nichž jim velmi záleželo. Malého Boufflerse, plného odvahy, který neprovedl nic víc než oba d’Argensonové, a to spolu s nimi, zachvátilo takové zoufalství, že ještě týž den onemocněl. Odnesli ho k maršálovi, kde nebylo možné ho zachránit. Srdce bylo sevřené, krev zkažená; objevily se purpurové skvrny, za čtyři dny bylo po všem. Lze si představit, v jakém stavu byl otec a matka. Král, který tím byl dojat, nenechal je ani žádat, ani čekat. Poslal jim řádného šlechtice krále, aby jim vyjádřil, jakou účast bere na jejich ztrátě, a vzkázal jim, že totéž nástupnictví dává mladšímu synovi, který jim zbyl. Co se jezuitů týče, všeobecné pobouření bylo nesmírné, ale nic dalšího z toho nevzešlo.
Poznámky
Ediční poznámka: Vydání 1856 tiskne „23. února“; Boislislovo vydání (t. XX, s. 309) čte podle rukopisu „23. ledna“, což odpovídá skutečnosti: horní město Girony kapitulovalo 23. ledna 1711 a obě pevnůstky byly podle kapitulace vyklizeny 31. ledna.↩
Ediční poznámka: Vévoda z Mediny Celi zemřel 26. ledna 1711 jako vězeň v citadele v Pamploně, nikoli v Bayonne.↩
Vysvětlivka: Francesco Maria Medicejský (1660–1711), mladší bratr toskánského velkovévody Cosima III., se roku 1709 vzdal kardinálské hodnosti a oženil se s Eleonorou Gonzagovou z Guastally, aby zachránil vymírající rod Medicejských; zemřel v únoru 1711.↩
Vysvětlivka: Louis-François-Armand de Vignerot du Plessis (1696–1788), syn vévody z Richelieu, po otcově smrti (1715) sám vévoda z Richelieu a později maršál Francie; proslul jako svůdník a dvořan a byl několikrát vězněn v Bastile.↩
Vysvětlivka: Šlechtici rukávu (gentilshommes de la manche) byli šlechtici přidělení k osobě krále v dětském věku. „Dnešním králem“ je v době psaní Pamětí Ludvík XV.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz sv. V, s. 384 francouzského vydání, kde je tato příhoda vyprávěna. Druhý z bratrů je tam mylně nazván Doublet de Croï.↩
Vysvětlivka: Achille III. de Harlay (1639–1712), první prezident pařížského parlamentu v letech 1689–1707, proslulý jízlivým vtipem.↩
Vysvětlivka: Právo jíst u královského stolu a jezdit v králových kočárech patřilo k dvorským poctám, jichž se dostávalo jen dámám ze starých šlechtických rodů; žena z úřednického rodu jich dosahovala jen výjimečně.↩
Ediční poznámka: Vydání 1856 tiskne „v říjnu 1649“; Boislislovo vydání (t. XX, s. 329) čte „1659“ a k maršálské holi poznamenává, že místo března 1652 se má číst březen 1653. Louis Foucault de Saint-Germain-Beaupré, hrabě du Daugnon (asi 1616–1659), viceadmirál od roku 1639, maršál Francie 1653, zemřel 10. října 1659.↩
Vysvětlivka: Dědictví po panu Princi (Jindřichu Juliovi Bourbonském, † 1709) žalovaly jeho dcery, princezna de Conti (Marie Terezie Bourbonská, vdova po princi Františku Ludvíkovi de Conti) a vévodkyně du Maine, proti jeho vnukovi; za ten rod jednala paní Vévodkyně, vdova po panu Vévodovi Ludvíku III. († 4. března 1710), za svého syna, nynějšího pana Vévodu Ludvíka IV. Jindřicha. Jedinou dcerou, která paní Princezně zbývala, byla slečna z Enghien, od roku 1710 manželka vévody z Vendôme.↩
Vysvětlivka: Saint-Simon tak nazývá kliku kolem Monseigneura: paní Vévodkyni, slečnu Choinovou a sestry z Lillebonne.↩
Vysvětlivka: Guillaume-François Joly de Fleury (1675–1756), generální advokát pařížského parlamentu, od roku 1717 generální prokurátor.↩
Vysvětlivka: Armand Bourbonský, princ de Conti († 1666), a jeho manželka Anna Marie Martinozziová († 1672), prarodiče dětí paní princezny de Conti, se v posledních letech obrátili k přísné zbožnosti a byli příznivci jansenistů.↩
Vysvětlivka: Claude, hrabě z Choiseul (1632–1711), maršál Francie od roku 1693, v letech 1695–1697 velitel rýnské armády; v mládí sloužil u Velkého Condého a následoval ho do Flander. Zemřel 15. března 1711 bezdětný; jeho manželkou byla sestra markýze z Renti.↩
Vysvětlivka: „Pan Princ“ je zde Velký Condé (Ludvík II. Bourbonský, 1621–1686), který za Frondy přešel do španělských služeb a válčil ve Flandrech proti Francii.↩
Vysvětlivka: Nicolas Boileau-Despréaux (1636–1711), básník a kritik, autor Satir a Básnického umění (1674); roku 1677 byl spolu s Racinem jmenován královským historiografem.↩