Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom devátý (1711)

Kapitola třetí

Princ de Conti, Médavy, du Bourg, Albergotti, Goesbriant přijati za rytíře řádu. — Zvláštnosti týkající se prince de Conti. — Goesbriant guvernérem Verdunu. — Sňatek Châtillona s jednou z Voysinových dcer. — Kolínský kurfiřt v Paříži a u dvora slouží mši pro paní vévodkyni z Bourgogne. — Jeho podivný apríl. — Smrt trevírského kurfiřta. — Porta vyhlašuje válku Rusku. — Nangis plukovníkem králova pluku. — Smrt, rod a povaha Feuquièrova. — Úvaha o sprosťácích. — Smrt a povaha Estradesova; jeho původ. — D’Antinův nárok a proces o hodnost vévody a paira z Épernonu. — D’Antin dostává od krále svolení svůj proces zahájit. — Lest a úskočnost jeho řeči. — Královy pokoje v Marly. — Pevné a početné odhodlání bránit se. — Rozumná a smělá rada Harcourtova. — Příčiny pevnosti. — Přijatá opatření. — Odmítám vedení záležitosti a dávám je svěřit vévodům z Charostu a z Humières. — Podepsán odpor proti d’Antinovi. — Podivné počínání vévody z Mortemartu. — D’Antinova poddajnost. — Králova stranickost pro d’Antina, marná. — Ubohé počínání La Feuilladovo. — Vzpurní vévodové. — Aiguillon. — Král dává v parlamentu prohlásit svou nestrannost. — Zvláštní neklid vévody z Beauvilliers při přijetí vévody ze Saint-Aignan, svého bratra.

Tento rok začal obřadem, při němž byli pasováni na rytíře řádu pan princ de Conti1, Médavy a du Bourg, dlouho poté maršálové Francie, Albergotti a Goesbriant.

Panu princi de Conti ještě nebylo patnáct let. Jeho paní matka přesto už dlouho žádala o řád pro něho s krajní naléhavostí. Princové krve jej mají dostávat ve dvaceti pěti letech; ale král, který jej dal hraběti z Toulouse, když mu ještě nebylo čtrnáct, nevěděl, co odpovědět na tento příklad, jímž se oháněl pan du Maine v důvěrném spojenectví, do něhož ho s paní princeznou de Conti přivedly záležitosti dědictví po panu Princi2. A tak díky levobočkům, kteří postupně všechno převrátili a všechno znetvořili, dostávali princové krve řád bez ohledu na věk jako synové Francie; to znamená, že když se se syny koruny a se syny cizoložství zacházelo co do věku zcela stejně, nemohli princové krve zůstat z téže výhody vyloučeni.

Uvedení pana prince de Conti bylo další novotou, stejně podivnou. Kmotři mají být téhož postavení jako ten, koho uvádějí. Když se rytířů nedostává, jako roku 1661 a 1688, nehledí se na to, protože to jinak nejde, a synové Francie jsou bez rozdílu kmotry všech nových rytířů, jak na ně přijde řada; ale když je rytířů dost, vrací se k pravidlu, které se vždy zachovávalo. Prince de Conti tedy měli uvést dva princové krve, jenže z princů krve byl rytířem řádu jen pan Vévoda3. Rozum tedy žádal, aby se jako druhý kmotr vzal ten, kdo se jim co nejvíc blíží, a aby jím byl pan du Maine, nebo, pokud by mu v tom bránila chromá noha, hrabě z Toulouse, neboť jim nikde ve Francii nechybělo z postavení princů krve nic než v parlamentu nepatrné maličkosti, a do téhož postavení byly povýšeny i samy děti pana du Maine. Přesto král kvůli rozepři mezi paní Vévodkyní a panem du Maine o dědictví po panu Princi, která byla už tehdy velmi prudká, váhal dát pana du Maine do dvojice s panem Vévodou. Na poctu princům krve se dal pan Vévoda spojit s vévodou z Orléans; ale hodnost vnuka Francie, tak nedávná a tak odlišná od hodnosti princů krve, se s tím snášela ještě méně než pan Vévoda s panem du Maine. Aby se to rychle uťalo, vystoupilo se až na samý vrchol, aby tu nebylo s čím poměřovat; nezastavilo se ani před syny Francie, ačkoli mezi nimi a princem krve žádný poměr být nemůže, a uvedení provedli Monseigneur a vévoda z Bourgogne.

O zbývajících čtyřech jsme už viděli, při jaké příležitosti byli jmenováni a do jaké míry se toto vyznamenání dvora, nejvyšších hodností a nejvznešenějšího rodu stávalo od Louvoise a jeho jmenování roku 1688 čím dál víc vojenskou odměnou. První dva nosili řád už dlouho, dokud nemohli být přijati. Při této příležitosti byli k přijetí povoláni: jeden ze Štrasburku, kde velel na celé rýnské hranici, druhý z Grenoblu, kde velel na celé savojské hranici. Druzí dva byli právě jmenováni a řád začali nosit, až když byli přijati. První dva se brzy nato vrátili ke svému velení a Goesbriant odjel velet do Saint-Omer. Král mu dal penzi dvacet tisíc livrů, dokud se neuvolní první guvernérství. To bylo to nejmenší pro zetě toho, kdo ty penze vyplácel4. Goesbriant na guvernérství Verdunu nečekal dlouho; opatřila mu je Feuquièresova smrt.

Voysin provdal svou druhou dceru za hraběte z Châtillonu, syna a synovce obou prvních šlechticů komory Monsieura a vévody z Orléans, kteří by jistě nevěřili jeho horoskopu, kdyby jim byl předpověděl štěstí, v němž je dnes a které jeho strýc, Monsieurův oblíbenec, měl ještě čas spatřit několik let před svou smrtí v sedmaosmdesáti či osmaosmdesáti letech, kdy už dávno žil na odpočinku ve své provincii. Místo dvou set tisíc livrů, které král před touto poslední válkou dával dcerám svých ministrů, dostal Voysin pro dceru, jako je od té doby dostávají i oni, penzi deset tisíc livrů.

Kolínský kurfiřt5, který přijel z Valenciennes do Compiègne navštívit bavorského kurfiřta, dorazil do Paříže v prvních dvou či třech dnech tohoto roku. Hned nato měl u krále audienci inkognito a stejně tak šel rovnou k vévodkyni z Bourgogne, kde byl přítomen i vévoda z Bourgogne. Kurfiřt se několik týdnů bavil v Paříži a pak přijel po obědě do Meudonu. Monseigneur zasedl ke stolu ve svém křesle na obvyklém místě, bez cadenasu6, protože v Meudonu ho nikdy neměl, a jako obvykle s nařaseným ubrouskem na ubruse pod svým příborem; obsluhoval ho du Mont a pití mu podávali s podšálkem. Kolínský kurfiřt si sedl naproti Monseigneurovi mezi dvořany, na stejném sedadle jako oni; a toto místo naproti Monseigneurovi nebylo místem princů krve ani ničím vyznačeno. Neměl pod příborem ubrousek ani zvláštní příbor, obsluhoval ho úředník kuchyně a pil bez podšálku jako všichni ostatní dvořané. Chodil s Monseigneurem po celém domě; Monseigneur v úzkých dveřích šel před ním bez jakékoli zdvořilosti a kurfiřt se zastavoval a s uctivým výrazem mu uhýbal, a když na něho mluvil, říkal mu vždy Monseigneur — zvyk, který se tak ujal, že ani král ho jinak neoslovoval, a když o něm mluvil, říkal mu častěji Monseigneur než „můj syn“; ale „pan dauphin“ neříkal nikdy.

Dva dny nato, a bylo to v úterý 3. února, přijal král kurfiřta ve své pracovně a ten odtamtud odešel sloužit mši pro vévodkyni z Bourgogne. Rád ji sloužil, tichou i zpívanou, a rád vykonával všechny možné úkony. Vévodkyni z Bourgogne velmi prosil, aby jeho mši vyslechla. Sloužil ji u hlavního oltáře kaple, tichou, a jako obyčejný biskup. Vévodkyně z Bourgogne byla nahoře na tribuně, aby se vyhnula korporálu, který jí kněz na konci mše přinášel k políbení, když byla dole, a aby ta mše vypadala jako obyčejná mše; ale kurfiřt se jí hluboce uklonil, když přistupoval k oltáři a když od něho odcházel, a skláněl se jako obyčejný kaplan při Dominus vobiscum a při požehnání. Když přistupoval k oltáři a když od něho odcházel, přijímala vévodkyně z Bourgogne jeho hlubokou úklonu vstoje a odpovídala mu velmi zřetelnou poklonou. Madame byla touto mší pobouřena a dobře si dala pozor, aby na ní nebyla. Kurfiřt se jí ostatně mohl obejít; ale nejenže ji sám navrhl, nýbrž na ní naléhal a dal najevo, že by ho vévodkyně z Bourgogne urazila, kdyby mu ji odmítla. Nebylo obřadu, který by nerad vykonával. Ba rád i kázal, a lze si představit, jak kázal. Jednou na prvního dubna ho napadlo vystoupit na kazatelnu; dal tam pozvat všechno, co bylo ve Valenciennes, a kostel byl úplně plný. Kurfiřt se objevil na kazatelně, rozhlédl se po shromáždění na všechny strany a pak najednou začal křičet: „Apríl! Apríl!“ a jeho kapela mu s množstvím trubek a tympánů odpověděla. On se mezitím schoval a odešel. To jsou německé žerty, a k tomu knížecí; přítomní se jim sice velmi nasmáli, ale přesto byli dost udiveni.

Když odsloužil mši pro vévodkyni z Bourgogne, obědval u vévody z Villeroy a pak jel navštívit paní z Maintenon do Saint-Cyru; ta mu dala paní z Dangeau, aby ho provedla po všech třídách slečen a doprovázela ho po celém domě. Ráno se rozloučil s králem, který mu dal vyplatit mnoho peněz a propustil ho velmi spokojeného. O dva dny později se dozvěděl o uprázdněném kanonikátu v Lutychu, kde byl rovněž biskupem; galantně jej dal nabídnout paní z Dangeau pro hraběte z Löwensteinu, jejího bratra, kolínského kanovníka a velkého děkana štrasburského, který zemřel mnohem později jako biskup v Tournai; a kanonikát byl s královým svolením přijat. Kolínský kurfiřt odjel 7. února do Compiègne a odtamtud se vrátil do Valenciennes.

O několik dní později přišla zpráva o smrti trevírského kurfiřta7. Bratr pana Lotrinského tak nebyl koadjutorem dlouho; a kapituly v Mohuči a v Trevíru, tak odhodlané po vzoru kolínské kapituly dát si pozor na ctižádost knížat a žádné mezi sebe nepřijímat, upadly do téže nesnáze, Trevír hned a Mohuč později, neboť tamním koadjutorem byl velmistr Řádu německých rytířů, bratr falckého kurfiřta a ovdovělé císařovny.

Švédský král8 ze svého útočiště v Benderu dokázal Portu natolik pohnout ve svůj prospěch, že se od des Alleurs, který po Fériolovi převzal velvyslanectví v Cařihradě, dozvědělo, že sultán vyhlašuje válku a hodlá s armádou tří set tisíc Turků, Tatarů či kozáků vyhnat Moskvany a Sasy z Polska a znovu dosadit švédského krále a krále Stanislava. Tato zpráva, která mohla mít vliv na císařovy záležitosti, přinesla trochu úlevy.

Král, unavený tím, že jeho pěší pluk je v dost špatném stavu, dal guvernérství Landrecies du Barailovi a jmenoval ho polním maršálem. Ten byl podplukovníkem, když král pluk, jak bylo řečeno, odňal Survillovi a dal jej du Barailovi, jemuž jej zase vzal a dal Nangisovi. Zdálo se to velkým počátkem kariéry vzhledem ke všem podrobnostem, které plukovník tohoto pluku často probíral mezi čtyřma očima s králem, jenž se pokládal za zvláštního plukovníka tohoto pluku se stejnou zálibou jako mladík, který právě vyšel z mušketýrů.

Feuquières v té době zemřel. Byl starým generálporučíkem, nesmírně a chladnokrevně statečným, mnohem duchaplnějším, než se obvykle bývá, vzdělaným a sečtělým, a s takovou znalostí válečného umění, že by ho dovedla ke všemu, kdyby mu jeho svrchovaná zlomyslnost dovolila aspoň trochu skrývat, že nemá ani srdce, ani duši. Viděli jsme tu a tam v tomto vyprávění několik rysů, z nichž byl celý jeho život utkán. Byl to člověk, který v armádě nesloužil nikdy jinak než s úmyslem jí velet, zmocnit se vrchního velitele, přivlastnit si všechno a pohrávat si se všemi generály i důstojníky; a protože nenašel vrchního velitele, který by se jeho jhu podvolil, stával se jeho nepřítelem, a navíc nepřítelem státu, když mu, jak jen mohl, mařil všechny podniky. O takových zločinech by se dala napsat kniha; proto už velmi dlouho nesloužil, protože ho žádný velitel nechtěl ve své armádě, když to s ním už všichni zkusili. Zanechal Paměti o válce, které by byly v tomto žánru mistrovským dílem a jsou napsány učeně, jasně, přesně a vznešeně, kdyby jako vzteklý pes nerozsápal, a často bezdůvodně, všechny vojevůdce, pod nimiž sloužil. Proto také zemřel chudý, bez odměny a bez přátel. Měl jen penzi šest tisíc livrů, kterou král ponechal jeho rodině. Jejich jméno je Pas9, dobrá a stará pikardská šlechta. Jeho otec padl, když byl už velmi blízko maršálské hole, k níž rychle a ctnostně spěl; a jeho děd vynikl v nejdůležitějších vyjednáváních své doby a v jeho šlépějích začínal kráčet Rebenac, bratr tohoto Feuquièra, když zemřel; a přesto na štěstěně nikdy nic nezískali kromě guvernérství Verdunu, které bylo dáno Goesbriantovi. Jeho syn zemřel brzy po něm bez dětí; a jeho jediná dcera, jejíž matka byla dcerou markýze z Hocquincourtu, rytíře řádu a syna maršála, a která zdědila po všech svých bratrech, přinesla všechen svůj majetek jakémusi Seiglièrovi, jehož hanebný život zneuctil dokonce i nízkost jeho původu a jehož matka, dcera markýze ze Soyecourtu, rytíře řádu a velkého lovčího, rovněž zdědila po svých dvou bratrech, kteří oba padli neženatí v bitvě u Fleurus; a tak se urozené dcery dávají sprosťákům, protože si je berou bez věna, a pak po nich mají všechen majetek jejich rodů! Tento proslulý Soyecourt zemřel jako uprchlík v Benátkách, jeho žena brzy po něm; a jejich syn dostal pluk, zatímco ti nejurozenější lidé ho od kardinála Fleuryho dostat nemohou: Similis simili gaudet. To se najde ve všem. Už nejsou žádní Hocquincourtové, kteří jsou z rodu Monchy, ani žádní Pasové. Rebenac zanechal jen paní ze Souvré, manželku Telliera převlečeného za Souvrého; a jejich třetí bratr zemřel velmi starý, bez dětí s dcerou Mignarda, toho slavného malíře, který ji pro její krásu namaloval na několika místech galerie ve Versailles a v několika dalších svých dílech.

Estrades zemřel téměř současně. Byl nejstarším synem onoho maršála z Estrades, tak schopného ve svém řemesle a tak proslulého počtem, významem a úspěchem svých vyjednávání, který zemřel v únoru 1686 v sedmdesáti devíti letech jako vychovatel tehdejšího vévody z Chartres. Maršál právě uzavřel a podepsal mír v Nijmegenu roku 1678.

Ihned vyslal tohoto syna ke králi. Syn se v Bruselu zdržel u milenky, a dal tak oranžskému princi, který byl zoufalý z míru, jenž kladl meze jeho moci v Holandsku, čas svést bitvu u Saint-Denis10 s panem z Luxembourgu, který nic takového nečekal, protože pokládal mír za uzavřený, a zprávu o něm dostal od krále až nazítří. Oranžský princ ji měl v kapse už před bojem, ale doufal, že mír vítězstvím zvrátí, a pokud nezvítězí, že z míru bude těžit.

Estrades dal za pravdu i přísloví Filii heroum noxæ. Vedl po celý život nenápadný život, s malým stykem se světem, s málo přáteli a ještě menší vážností. Zásluhy jeho otce, který dokázal sjednat tak důležitou smlouvu o námořní pomoci generálních stavů k dobytí Dunkerque, jehož guvernérství dostal po maršálovi z Rantzau, mu po otcově smrti vynesly toto guvernérství i doživotní úřad starosty Bordeaux. Jeho syn, který se stal generálporučíkem, ochotně doprovázel syny pana du Maine do Uher, kde padl před Bělehradem roku 1717, a zanechal děti, které se ve světě neprosadily.

Maršál z Estrades měl dva syny, kteří stáli za víc než ten nejstarší: rytíře z Estrades, přiděleného k tehdejšímu vévodovi z Chartres, který padl v čele svého pluku u Steinkerque roku 1692 a byl by se stal hodným svého otce; a abbého z Estrades, o němž bude řeč jinde.

O předcích maršála z Estrades není známo nic dál než jeho děd. Jeho otec, muž statečný a rozvážný, který sloužil Jindřichu IV. proti Lize, byl postupně vychovatelem hraběte z Moretu, levobočka Jindřicha IV., vévodů z Mercœuru a z Beaufortu a nakonec vévodů z Nemours, z Guise a z Aumale. Matka maršálova otce byla dcerou rady parlamentu v Bordeaux a jisté Jeanne, zvané de Mendoza, která byla židovského původu ze Španělska. Jinde už byla řeč o směšném zvyku oné země dávat Židům, kteří přestoupí na víru a jimž je člověk kmotrem, nejen své křestní jméno, jako všude, ale i jméno svého rodu a svůj erb, které se pak stávají jménem a erbem židovského kmotřence a jeho potomstva. Otec nebo děd této Jeanne Mendozy tak získal jméno a erb Mendoza po svém kmotrovi a pan z Estrades jimi ozdobil svůj erb a po něm i jeho potomstvo. Od maršála z Estrades máme výborné Paměti.

Nyní je čas přejít k procesu, který d’Antin rozpoutal kvůli stejně bláznivým jako zatuchlým chimérám o starém vévodství-pairii Épernon11, k nesrovnatelným obratnostem, jimiž to vypadalo, jako by králi i vévodům prokazoval milost tím, že se jím chce stát, a k ediktu, který při této příležitosti pod záminkou milostí a dobrodiní zasadil jakoby poslední ránu hodnosti, kterou král nepřestával chtít srážet a jejímž údělem bylo dostávat rány kyjem při každém sporu o přednost, který proti vévodům vyvolaly chiméry a ctižádost. Toto vyprávění, které nemůže být krátké a může mít i nudné části, tolik poslouží k vylíčení lstí jednoho dvořana, žárlivosti ostatních, úskoků levobočků, málo známého nitra dvora a velmožů a k odhalení základů, na něž se mělo navazovat, a příprav velkých událostí u dvora i v nitru státu, že nebude mezi nejméně zajímavými svého druhu.

Viděli jsme při procesu o přednost zesnulého pana z Luxembourgu pokus, který Estréesové podnikli ve prospěch slečny z Rouillacu, aby se toto vévodství Épernon obnovilo v její osobě, a hrabě z Estrées, který se pak stal zetěm pana z Noailles, si ji měl v případě úspěchu vzít. Když tento pokus selhal, uzavřel s ní zesnulý pan z Montespanu všechny listiny potřebné k tomu, aby po ní dědil její statek Épernon i její nároky, a nic neopomněl, aby je udržel v tajnosti, ačkoli se nedokázal zdržet, aby se ve svých panstvích v Guyenne, kde žil, nepokusil užívat jména vévoda z Épernonu a neztropil se tam pro smích. Zemřel s těmito představami a d’Antin se jimi odjakživa živil.

Když konečně se zhoubnou oporou provinilé plodnosti své matky dosáhl přízně a důvěrnosti, pocítil svou sílu a uvěřil, že je s to dosáhnout, aby ho král vyslechl a aby se ho báli ti, na něž chtěl zaútočit. Zvolil si Marly jako místo, které mu bylo ještě příznivější. Vyčkal na svou chvíli v kabinetech a našel ji v sobotu 10. ledna tohoto roku. Tam řekl králi, že on, zahrnutý jeho milostmi, by si nepočínal slušně, kdyby jej obtěžoval kvůli novým, ale že jelikož král je nejspravedlivějším z králů, pokládá za svou povinnost vůči Jeho Veličenstvu i vůči sobě samému upozornit jej, že z jeho strany trpí křivdu, o níž se nemůže domnívat, že by si ji král uvědomoval, neboť když jeho samého zahrnul dobrodiními, nemůže věřit, že by ji chtěl způsobit i tomu nejneznámějšímu ze svých poddaných. Po tomto krásném úvodu řekl králi, že jeho zvykem je ponechávat každému volný průchod spravedlnosti a do záležitostí soukromníků mezi sebou se nevměšovat; že on však má záležitost, v níž jde o celé jeho štěstí, která se krále nijak netýká a kterou zastavila jen jeho autorita; že tou záležitostí je nárok na hodnost vévody a paira z Épernonu, o kterou po svém otci usiloval poslední markýz z Rouillacu a kterou vliv vévodů, jimž hrozila prohra, pozastavil zásahem královy autority; že král pak měl tu dobrotu povolit slečně z Rouillacu, aby tuto při obnovila, a její úspěch by byl jejím zaopatřením; že potíže, pro její pohlaví vždy nepříjemnější, a velká zbožnost slečny z Rouillacu ji přiměly zvolit si svatý klid, v němž zemřela; že on převzal její práva spolu s jejím dědictvím v dobách, kdy se příliš neodvažoval žádat o spravedlnost; že nyní, kdy se pokládá za natolik šťastného, že se ty doby změnily, nežádá jinou milost než tu, kterou král nikomu neodpírá, totiž aby mu dovolil uplatnit své právo; že král nebude ničím obtěžován; že to bude obyčejný proces před velkou komorou; že otázku velmi důkladně zkoumal sám i dal zkoumat; že je nepochybná, a navíc že ačkoli musí počítat s odpory, vynasnaží se svým chováním zasloužit si takový odpor, na který si nebude muset stěžovat; že ostatně pro každého z vévodů je tak malá věc ustoupit o krok a pro něho tak velké štěstí stát se jejich druhem a zároveň jejich předním, že neví, zda se mu mnozí budou opravdu vážně stavět na odpor; že když se tak stane vévodou a pairem bez milosti, nebude moci nikdo jeho příkladem odůvodňovat, aby Jeho Veličenstvo obtěžoval; že dost spoléhá na jeho dobrotu, aby si troufl lichotit si, že král nebude nerad, uvidí-li ho v tomto postavení, aniž by ho to cokoli stálo.

To znamenalo dotknout se krále na citlivém místě, poté co mu bod po bodu nalhal všechna fakta, která uvedl, a vložil do své řeči všechno umění nejjemnějšího a nejzkušenějšího dvořana. Byla pravda, že když si d’Antin krále podmanil, byl mimo dosah odmítnutí. Jenže zprostituování hodností a francouzská opovážlivost k nim hnaly lidi, které král nechtěl ani jmenovat, ani si je znepřátelit. Ale nejvnitřnějším důvodem, který d’Antin dobře vycítil, byla králova žárlivost vůči jeho oblíbencům: bál se zdání, že mu vládnou, stejně tak, jako jim ochotně přenechával skutečnost. D’Antinova tak zářivá přízeň nepotřebovala v očích světa nový přírůstek; a on dokázal tímto obratným tahem, tak přizpůsobeným královu vkusu, krále tak hluboko vtáhnout do svých zájmů, že se královská stranickost jen stěží udržela v nějakých mezích. Mluvit v tomto smyslu a dosáhnout svého bylo tedy jedno a totéž, a stalo se to dřív, než se to vůbec rozkřiklo.

Nazítří, v neděli, jsem vešel do salonu kolem hodiny, kdy král vycházel na mši. Nejprve jsem zamířil k jednomu z krbů, kde se ohříval La Vrillière s kýmsi, už nevím s kým. Sotva jsem se k nim připojil, sdělil mi La Vrillière novinu. Sklonil jsem hlavu a pokrčil rameny. Zeptal se mě, co si o tom myslím. Odpověděl jsem mu, že triumf nad takovými oběťmi, jako jsme my, sotva bude něco stát. O chvíli později jsem na druhé straně salonu uviděl vévody z Villeroy, z Berwicku a z La Rocheguyon, kteří spolu všichni tři hovořili, a jakmile mě zahlédli, zavolali mě. Nejenže tu věc věděli, ale znali i celou d’Antinovu řeč, jak jsem ji uvedl.

Král měl v Marly jen dvě pracovny, a ta druhá byla ještě rozdělena na dvě kvůli noční stolici, jejíž prostor byl na úkor zbytku pracovny, který mu dával světlo, dost velký, aby se tam král po večeři zdržoval se svou rodinou. Takže vnitřní komorníci, jichž byly tyto pracovny plné a jejichž dveře byly vždy dokořán, viděli všechno, co se tam dělo, a všechno slyšeli. Bloin, který d’Antina neměl rád, neztratil z jeho řeči ani slovo a převyprávěl ji vévodům z Villeroy a z La Rocheguyon, svým důvěrným přátelům, kteří u něho skoro každý večer večeřeli.

Jakmile jsem k nim přišel, převyprávěli mi ji a zeptali se na můj názor. Odpověděl jsem jim jako předtím La Vrillièrovi. Velmi mě překvapilo, když jsem viděl, jak se tím všichni tři rozčilují a ptají se mě, zda jsem se rozhodl nebránit se. Odpověděl jsem malátně, že udělám jako ostatní; a po pravdě jsem byl opravdu rozhodnut nechat všechno být, kvůli zkušenostem, které jsem s takovými věcmi měl, a kvůli tomu, co mě v nich potkalo a co se tu nachází na několika místech. Ale našel jsem u nich odhodlání, které to mé trochu oživilo, ovšem aniž by mě vyvedlo z mezí, o nichž jsem soudil, že je nemám překročit.

Řekli mi, že právě mluvili s maršály z Boufflers a z Harcourtu, kteří stejně jako oni pomýšleli na spravedlivou a ráznou obranu; že d’Antin, který schválně vyšel z kabinetů, jim právě oznámil, čeho dosáhl; že k tomu přidal nekonečné projevy úcty, mimo jiné, že kdyby bylo možné oddělit od jeho nároku starobylost, pokládal by si za příliš velkou čest být posledním z nás, a všechny možné projevy ohleduplnosti a krásné řeči o postupu v té záležitosti, které tu vynechávám; že mu odpověděli se zdvořilostí, jakou jeho poklona vyžadovala, ale s nejzřetelnější pevností, pokud jde o obranu, že jsou k ní odhodláni; že by bylo hanbou dát najevo strach z jeho přízně a nedůvěru v právo; že já jsem ten, kdo se v takových záležitostech vyzná nejlépe, protože jsem vedl tu proti panu z Luxembourgu a zabránil té o Aiguillon; že nepochybujíce o mé odvaze přicházejí ke mně s prosbou, abych se k nim připojil a řekl jim, co je třeba dělat. Dodali, že nelze pochybovat, že král bude na d’Antinově straně; že d’Antin doufá, že se nenajde nikdo, kdo by se mu odvážil postavit, což by král jistě rád viděl, ale že by to byla ta nejhorší zbabělost; že se musíme všichni dobře dohodnout a postupovat stejným krokem; že když se to stane, král se neodváží dát nám najevo nelibost ani kvůli samotnému d’Antinovi popudit všechny, kdo ho obklopují v nejpřednějších úřadech a kteří by, spojeni, nahnali oblíbenci polovinu strachu; že je třeba začít tím, že se shromáždí ti, kdo jsou v Marly, a tento příklad mocně zapůsobí na ostatní. Zejména La Rocheguyon trval na tom, že ustoupit by znamenalo vzdát se pře, která proti panu z Luxembourgu dosud probíhá, a otevřít dveře všem možným nárokům; a dychtivě se chytil návnady té záležitosti s panem z Luxembourgu, kterou jsem chladně utrousil v hovoru. Velmi tedy naléhali, aby se dozvěděli můj názor, a především, jak do toho jít, abychom se dobře a pevně bránili.

Podle toho, co právě řekli o králi, jsem vycítil, že ve všem ostatním mluví upřímně. Řekl jsem jim tedy, ale aniž bych vyšel z klidu, že jsem rád, když je vidím v smýšlení, o němž by je zkušenost celého mého života neměla nechat pochybovat, že je i mým; ale že se jim zároveň přiznávám, že má vlastní zkušenost mi činí jejich zápal nezbytným, aby se znovu rozhořel můj; že když chtějí vědět, co je třeba dělat, a neztratit ani chvíli, prvním nutným krokem je podepsat námitku proti tomu, aby byl kdokoli přijat jako vévoda a pair v hodnosti Épernon, a dát ji doručit generálnímu prokurátorovi a vrchnímu písaři parlamentu, čímž už nebude třeba se obávat žádného překvapení; druhým utvořit si poradní sbor, a ten nejlepší podle mého názoru je vzít, co zbylo z našeho sboru proti panu z Luxembourgu; a že se nabízím, že se o tyto dva přípravné kroky postarám. Zapřísahali mě, abych to udělal, s tisícerým ujišťováním o odvaze a jednotě.

Ihned jsem dopisem z domova splnil závazek, který jsem právě na sebe vzal. Když jsem se vracel do zámku, potkal jsem pana z Beauvilliers, který se mi vrhl k uchu a řekl mi, abych se neodděloval od ostatních vévodů, abych proti d’Antinovi dokonce dělal všechno, co budu moci, ale abych se navenek držel v mezích slušnosti a umírněnosti, a že totéž řekl svému bratrovi a svému zeti. To byl právě můj záměr; ale přesto mě ta rada od muže tak umírněného, zvláště v podobných záležitostech, překvapila a povzbudila.

Když jsem přišel do salonu, ti tři, kteří se mnou mluvili a které jsem tam zanechal, mi oznámili, abych za půl hodiny přišel k maršálovi z Boufflers, kam se měli dostavit. Přišli tam i vévodové z Tresmes a z Harcourtu. Podal jsem jim zprávu o tom, co jsem právě udělal, a velmi jsem je potěšil sdělením, že vévodové z Mortemartu a ze Saint-Aignan budou s námi, se souhlasem vévody z Beauvilliers, tím spíš, že vévoda z Mortemartu, jak nám tam vévoda z Villeroy řekl, odpověděl jemu, když s ním mluvil, že se poradí se svým tchánem. Probírali jsme seznam vévodů, s nimiž bylo či nebylo možné počítat. Každý se ujal, že napíše svým přátelům, kromě těch, kdo měli vévodství děditelná po přeslici, ačkoli je měl uklidnit příklad pana z Richelieu proti panu z Luxembourgu. Pak se mluvilo o tom, jak se máme chovat u dvora.

Bylo rozhodnuto, přičemž slovo vedl pan z Harcourtu, že d’Antina odbudeme zdvořilostmi; že prohlásíme svou jednotu a své odhodlání se bránit; že nebudeme dávat najevo, že tušíme, že by si král, ať by dělal cokoli, mohl přát něco proti nám, abychom ho touto dobrovolnou hluchotou přinutili k zřetelnějším krokům, o nichž jsme dobře věděli, že je d’Antin se vší svou přízní nevymůže proti lidem, z nichž mnozí měli ke králi tak blízko v jeho záležitostech nebo kolem jeho osoby, nehledě na královo obvyklé chování v podobných záležitostech, kdy si zakládal na nestrannosti. Pak se probíraly kroky u soudu. Šlo o to, dát vedení té záležitosti nějakou podobu.

Podal jsem zprávu o tom, jak byl veden proces proti panu z Luxembourgu. Bylo uznáno za vhodné napodobit jej v tomto procesu ve všem. Pan z Harcourtu velmi zdůrazňoval nutnost zvolit mezi námi jednoho či dva, kteří by měli vedení záležitosti a udržovali ji v pohybu svou péčí a přítomností, a kteří by měli plnou moc jednat a podepisovat za všechny, kdyby bylo třeba, aby se v naléhavých chvílích neztrácel čas; a pak navrhl, aby mě požádali, zda bych se toho laskavě neujal. Nebylo mi těžké poznat, že se o věci mezi nimi jednalo už před shromážděním a že byla rozhodnuta. Všichni zatleskali a k nejnaléhavějšímu pozvání připojili všechnu obratnost a nejlichotivější zdvořilost, aby podnítili mou odvahu. Odpověděl jsem skromně, pevně rozhodnut nepřijmout úkol, jehož nutnost i nevýhody jsem dobře předvídal, stejně jako to, že mi bude nabídnut. Naléhali na mě výmluvně. Namítl jsem, že má neustálá přítomnost u dvora mi nedovoluje být dost v Paříži, abych záležitost sledoval tak zblízka, jak je třeba. Když jsem viděl, že je nic neuspokojuje, řekl jsem jim, že tyto společné záležitosti se mi osobně nevyvedly natolik dobře, abych se znovu pouštěl do jejich vedení; že mi navíc zvláštní důvody, které mě nejednou postavily proti panu d’Antinovi, nedovolují dobrovolně se vystavit nové příležitosti; že je prosím, aby mé omluvy nepřičítali lenosti ani změkčilosti, nýbrž nutnosti, kterou nelze překonat. Tak jsme se rozešli, spokojeni s opatřeními přijatými v tak krátké chvíli, ale ti pánové s mým odmítnutím velmi málo, přes všechny možné zdvořilosti.

Taková pevnost v době tak ubohé slabosti a mezi dvořany tak servilními, kteří jasně viděli, že král je proti nim, měla své důvody, které jsem ve svém překvapení bez námahy odhalil. Vévodové z Villeroy a z La Rocheguyon odjakživa chovali k d’Antinovi dokonalé pohrdání, a tak okaté, že d’Antin, jehož politikou vždy bylo si nikoho neznepřátelit, si jim na to často stěžoval prostřednictvím třetích osob a někdy i sám; a protože to nemělo úspěch, vzniklo z toho nepřátelství, a dost málo zastřené, které rozdmýchala žárlivost v Monseigneurově důvěrné společnosti a které v obou švagrech, kteří ještě předtím, než jimi byli, a po celý život byli vždy jedno, a pan z Liancourtu s nimi, dovršila d’Antinova zjevná přízeň u krále. Harcourt, jejich velký přítel a ještě větší přítel prvního štolby, který d’Antina potají nenáviděl a navíc mu nemohl odpustit úřad nad královskými stavbami, na který měl důvod počítat, přijal jejich smýšlení o to snáz, že v d’Antinovi viděl nebezpečného soupeře pro královu radu a překážku, aby se do ní dostal. Boufflers, tak přímý a tak dbalý hodnosti, nezapomněl na d’Antinovy zlé služby v době bitvy u Malplaquetu; a Villars, spjatý s d’Antinem z opačného důvodu, se nikdy neodvážil opustit společenství zájmů, které mu dělalo tak obrovskou čest. Tresmes, nevím proč, se narodil se šlechetným smýšlením a navíc měl Harcourta za kompas; a Berwick, velmi anglický, nemohl snést převracení pořadí hodností.

Náš poradní sbor byl utvořen za čtyřiadvacet hodin a sepsaná námitka mi byla poslána. Byla to zvláštní náhoda, že d’Antinův sbor byl týž, jaký měla paní Vévodkyně ve věci dědictví po panu Princi, a náš týž, jaký proti ní postavily její švagrové. Když jsem přišel na královu mši, řekl jsem těm pánům, že mám námitku. Když král po mši vešel k paní z Maintenon, dali páni z Tresmes a z Harcourtu vyjít všem, kdo byli v předpokoji, a zavřít dveře. Tam jsem týmž, co předešlého dne, podal zprávu o utvoření našeho sboru a o přijatých opatřeních, a bylo ujednáno, že se námitka předloží k podpisu vévodům, kteří jsou v Marly. Tančilo se tam a král tam k tomu vzal mladé lidi, mimo jiné vévodu z Brissacu. Upozornil jsem, že v jeho věku by jeho podpis navíc nebo méně neměl velkou váhu a že by naopak velmi zkomplikoval věc, kdyby ho napadlo poradit se předtím se svým strýcem Desmaretsem a ten s králem, a kdyby pak podpis odmítl. Proto se s ním o tom nemluvilo.

Pak se znovu otevřel bod, který předešlého dne zůstal nerozhodnut, totiž vedení záležitosti, a naléhali na mě, abych se ho ujal, nesrovnatelně silněji než předtím. Čím víc jsem o tom za těch čtyřiadvacet hodin přemýšlel, tím víc jsem se utvrdil ve svém rozhodnutí, ale také v úmyslu držet otěže zpoza závěsu. Když jsem tedy uplatnil omluvy, které jsem už uvedl, řekl jsem jim, že to není proto, že bych odpíral svůj čas či svou péči; že budu dokonce chodit na schůze našeho sboru, jak nejčastěji budu moci; ale že když se nemohu oddat tomu, co si ode mne přejí, soudím, že jsou mezi našimi druhy dva velmi schopní, kteří mě mohou zastoupit a jsou natolik mými přáteli, že budou ochotni využívat mých rad v průběhu úkolu, o který podle mého názoru mají být požádáni; a navrhl jsem jim vévody z Charostu a z Humières, jejichž prostřednictvím jsem rozhodně počítal, že budu záležitost řídit, jako bych se jí byl ujal sám. Dodal jsem, že protože d’Antin útočí na všechny vévody, nemají vévodové verifikovaní12 o nic méně spravedlivý důvod k obraně než pairové; že verifikovaným bude lichotit, budou-li mít podíl na vedení záležitosti; a když jsem řekl, co jsem pokládal za vhodné o těch, které jsem navrhoval, ujistil jsem je, že ačkoli je pan z Humières starší než pan z Charostu, v pairské při mu bez obtíží všude postoupí přednost. Tyto důvody, a přiznám-li to, i důvod vlivu, který bych s těmito pány měl na vedení záležitosti, je přiměly, aby se na tom usnesli. Ani jeden z nich nebyl v Marly; rozhodlo se, že se jim to navrhne po návratu do Versailles, a usneslo se, že se námitka podepíše ještě ten den.

Byla datována v Paříži, kvůli těm, kdo tam byli a chtěli by ji podepsat nazítří, dříve než bude doručena, jak se také stalo právě nazítří d’Aguesseauovi, generálnímu prokurátorovi, a vrchnímu písaři parlamentu. Podepsali ji: vévodové z La Trémoille, ze Sully, ze Saint-Simon, z Louvigny, z Villeroy, z Mortemartu, z Tresmes, z Aumontu, z Charostu, z Boufflers, z Villars, z Harcourtu a z Berwicku, pairové; La Rocheguyon za sebe a za pana z La Rochefoucauld, paira a slepce; Humières a Lauzun, verifikovaní. Nepokládalo se za vhodné dát ji podepsat více vévodům, aby se další ponechali pro dodatečné připojení.

Vévoda z Villeroy mě upozornil, abych téhož dne večer přišel k vévodovi z La Rocheguyon, aby se tam ještě projednalo nevím už co. Když jsem vcházel, navrhlo se počkat na vévodu z Mortemartu. Znal jsem ho od své příhody s ním kvůli paní ze Soubise příliš dobře, než abych před ním o čemkoli mluvil; řekl jsem to společnosti, ovšem s ohledem na zetě vévody z Beauvilliers, a spokojil jsem se s upozorněním, že to není spolehlivý člověk.

La Rocheguyon a Villeroy, který o tom ovšem věděl víc než jeho švagr, to pokládali za rozmar a tvrdili, že ať je Mortemart jakkoli bláznivý a lehkomyslný, neudělá nic nevhodného v záležitosti, na níž má stejný zájem a do níž vstoupil ochotně. Vtom vešel. Ti pánové mu dali podepsat námitku a svěřili mu ji, aby ji dal podepsat Villarsovi a pak mi ji ještě téhož večera v salonu nenápadně předal, a důrazně mu uložili, aby zachoval tajemství o samotné námitce. Bránil jsem se, abych ji přebíral na tak veřejném místě. Přesto se to rychle odbylo a hned nato vévodu z Mortemartu poslali pryč pod záminkou, aby urychlil podpis, kterého se ujal, ve skutečnosti však proto, aby mi nechali volnost mluvit. Když jsme skončili, vrátil jsem se do salonu. Brzy nato jsem tam zahlédl pana z Mortemartu uprostřed hloučku mladých lidí, jak velmi vážně mluví s panem z Gondrinu, nejstarším synem d’Antinovým. Potichu jsem se přiblížil zezadu, zaslechl jsem zdvořilosti a vzdálil jsem se. Krátce nato ke mně přišel vévoda z Mortemartu s papírem v ruce a nahlas, uprostřed salonu a přede všemi mi řekl, že maršála z Villars nemohl najít, a že mi ho vrací. Kousek byl dokonalý. Nechtěli jsme, aby se ukázalo, že mezi námi existuje jiné opatření než prosté rozprávění, a tím méně, aby d’Antin věděl dříve než z doručení, že jsou nějací odpůrci, kteří a kolik jich je. To všechno bylo vévodovi z Mortemartu dobře vysvětleno a tajemství mu bylo důrazně uloženo; a já, který jsem se víc než kdokoli z ostatních bál, že se v tom ukážu, jsem se viděl takto vystaven na odiv v salonu, a to přímo u lansquenetu. Dal jsem se na ústup a Mortemart za mnou, volaje: „Tak tady, tady!“ s papírem odkrytým v ruce, až do malého salonu Perspektivy plného lidí a lokajů. Tam jsem mu ho hrubě vzal, aniž bych mu řekl jediné slovo; odešel jsem domů a ještě jsem se musel namáhat, abych ho téhož večera dal podepsat Villarsovi.

O hodinu později Gondrin prozradil veřejnosti naši námitku i se zdvořilostmi, které mu prokázal vévoda z Mortemartu. Vévoda z Villeroy byl kvůli tomu rozzuřen víc než kdokoli z nás, a s větším důvodem než kdokoli, protože měl víc důvodů mu nedůvěřovat po tom, co se o něm dozvěděl ode mne. Každý z nás se o něm vyjádřil bez ohledů; a bylo rozhodnuto nedůvěřovat mu stejně jako samotnému d’Antinovi a vyloučit ho ze všech našich schůzí, na žádné z nichž se ostatně potom ani neodvážil ukázat, ba ani se na záležitost vyptávat. D’Antin si na své straně podal syna kvůli tomu, že zkompromitoval jejich bratrance, jako by se to bylo odehrálo mezi čtyřma očima. Dozvěděl se tak, že existuje námitka, a ačkoli mohl znát jen malý počet těch z Marly, kdo podepsali, byl přesto udiven, že se mu někdo odvážil postavit, a že proti sobě nachází otevřeně vysoké úřady a vliv. Ne že by byl předtím okázale nerozhlašoval, že kdyby měl syna poctěného touto hodností, přiměl by ho, aby se mu postavil na odpor; ale ten Gaskoněc mluvil co nejdál od toho, co si myslel. Pouštěl tuto řeč pro všechny případy jako výraz mírnosti a spravedlnosti, aby viděl, jak ji svět přijme, a aby ozdobil svou při, kdyby zbabělost byla taková, jakou doufal, totiž jednomyslné mlčení, nebo mlčení porušené jen tak malým počtem lidí a tak nevelké vážnosti, že by mohl triumfovat ještě víc.

Tento tak nečekaný začátek ho přiměl, aby se pokusil zchladit první žár projevy královy stranickosti, které by zastrašily a zabránily dál prosazovat opatření, která viděl přijatá.

Přátelé na mě naléhali, abych po vzoru ostatních se stejným zájmem prokázal d’Antinovi nějakou zdvořilost; těžko jsem se k tomu odhodlával, ale udělal jsem to. Nepronikl jsem, jaký mohl být jeho úmysl, ale kdybych byl já oblíbencem, nezahrnul by mě větší a hlubší úctou ani přehnanějšími díky za zdvořilost, kterou jsem mu laskavě prokázal; a nespokojil se s tím, přišel ke mně domů, aby je zopakoval, ačkoli já jsem u něho nebyl. Okázale rozhlašoval mou zdvořilost vůči němu a uspokojení, které z ní pociťuje; chlubil se jí před králem, a hned se mi to doneslo: byl jsem tím nesmírně překvapen a mnoho lidí bylo také. Mezitím se k němu stačila donést naše doručená námitka; šestnáct jmen, která v ní našel, ho definitivně přimělo užít svého vlivu. Král na procházce mluvil o d’Antinově nepřítomnosti a v té souvislosti o záležitosti, kvůli níž byl nepřítomen. Vybral si vévodu z Villeroy, kterého zřejmě počítal, že nejvíc uvede do rozpaků, a zeptal se ho nespokojeným výrazem a tónem, zda bude mezi odpůrci; jistě ne proto, že by nevěděl, jak se věci mají. Vévoda odpověděl, že jich už je řada, že věc je pro něho příliš důležitá, než aby mezi nimi nebyl, a že myslí, že jich bude ještě víc. Král opáčil, že d’Antin svou záležitost velmi pečlivě konzultoval a že ji pokládá za nepochybnou; a aniž se už na někoho obracel zvlášť, snažil se rozhovor prodloužit, aby vyvolal odpovědi, na které by mohl odpovědět. Ale Villeroy, spokojený, že neustoupil, se držel toho, co bylo mezi námi ujednáno, a byl hluchý a němý.

Nazítří vévoda z Tresmes musel snést tutéž otázku a dal tutéž odpověď. Král řekl, že se aspoň nemá spoléhat na průtahy a že se má jít poctivě k rozsudku. Potřetí mluvil král o záležitosti obecně, a obraceje se opět k vévodovi z Villeroy, řekl mu, že nechápe, jak by se někdo mohl d’Antinovi stavět na odpor, že jeho nárok se nikoho netýká, kromě několika starších, před nimiž by se ocitl, což by ostatní ani nepocítili, a že na tom, být o stupeň výš nebo níž, nikomu nezáleží. Villeroy odpověděl, že na tom záleží každému, protože ten krok navíc nebo méně byl odjakživa tím, co bylo lidem nejdražší; že to dopadá na nové stejně jako na staré; že navíc by d’Antinův nárok otevřel dveře spoustě dalších; že každý se přece soudí i o lenní závislost, tím spíš o to, co náleží k první hodnosti království. Král, který čekal jen to, že svého člověka omráčí, a tím nepochybně odpůrce zastraší a zbrzdí, na tak důstojnou odpověď nic neodvětil. Přestal dokonce v té při cokoli dávat najevo, ne že by se mohl zdržet, aby o ní ještě občas nemluvil, ale obecně a už bez jakékoli stranickosti. Dobře jsme poznali, jak velká byla, a jak spasitelné bylo rozhodnutí, které jsme v tom ohledu přijali, protože kdybychom byli povolili a mluvili jako podlí dvořané, kteří se chtějí zalíbit, byli bychom bez pomoci odzbrojeni, zatímco když jsme postupovali, jak jsme se usnesli, král, odrazený ve svých pokusech a na stráži před pověstí, že mu někdo vládne, se z této obavy nikdy neodvážil jít dál, a ze stejného důvodu brzy vyhlásil nestrannost. Nyní je spravedlivé ukázat hned, kteří vévodové si dokázali zachovat sebeúctu, kteří byli zbabělci a kteří nakonec zběhové. Vévodové z Ventadour, z Montbazonu, z Lesdiguières, z Brissacu, z La Rochefoucauld, z La Force, z Valentinois, ze Saint-Aignan a z Foix, pairové, a La Feuillade a Lorges, verifikovaní, se k nám připojili. Velmi nás překvapilo, když jsme se dozvěděli, že pan z Luxembourgu, který byl poslán do Normandie kvůli jakési vzpouře, jež ho zdržovala v Rouenu, pokládá d’Antinův nárok za tak podivný, navzdory svému vlastnímu, který nebyl o mnoho méně podivný, že se k nám proti němu připojil, ale zároveň se připravil obnovit svůj proces o přednost.

La Feuillade, méně jednotný a víc sám sobě podobný, se k nám připojil a zdálo se, že upřímně. Brzy nato ho však svedl abbé z Lignerac, kterého na něho poslal d’Antin, a hledal, jak by vycouval. Vzal si za záminku, že pairové, kteří jsou méně staří, než je on vévodou, by ho v listinách a podáních pairského procesu předcházeli. Tento výmysl, z něhož ho, kdyby byl skutečný, měl vyléčit příklad ostatních verifikovaných vévodů, kteří se k nám připojili, nebylo možné udržet. Několik dní poté, co v tom ustoupil, předložil vévodovi z Charostu nárok na pairii a starobylost z titulu Roannais, který si vymyslel, protože neměl ani zdání opodstatnění. Dobrý Charost, který na tu návnadu skočil, byl natolik povolný, že mu odpověděl, že mu v ničem nechceme ublížit a že je na něm, aby zvážil svůj zájem. Věděl jsem o pletichách abbého z Lignerac a o tom, že se jimi d’Antin chlubí. Mluvil jsem o tom u sebe doma důrazně s paní Dreuxovou i o tom, jak málo úspěchu má tento postup ve společnosti; a trochu jsem se vysmál tomu, že La Feuillade v situaci, do níž upadl od Turína, pomýšlí na uplatnění toho, na co jeho otec za své dlouhé přízně zapomněl. Dodal jsem, že je k smíchu vidět člověka přes čtyřicet let, který za své krátké slávy kvůli ničemu urazil d’Antina v Meudonu tím nejkrutějším způsobem a který se od svých neúspěchů okázale zřekl dvora, jak nic neopomíjí, aby se k němu znovu přichytil, až k té hanebnosti, že jedná proti svému podpisu, který máme v rukou, aby si koupil ochranu téhož d’Antina, který by ho se starou zášti jen pohrdal a smál se mu, až by ho využil, jak by se mu zachtělo. Rozvedl jsem to s malým ohledem na La Feuillade a s malou starostí z naší strany, zda ho budeme mít či ne, ale z přátelství k Chamillartovi, kterého by následky velmi zarmoutily. Zároveň jsem jí sdělil, že jelikož víme, jak chce d’Antin u soudu využít toho zběhnutí, je mezi námi pevně rozhodnuto, že naši advokáti při přelíčení vyloží, a to byla pravda, důvody a pohnutky každého ze zběhů, bez jakýchkoli ohledů na lidi, kteří jich mají tak málo k nám i k sobě samým. O dva dny později si La Feuillade stěžoval, že mu bylo špatně porozuměno a že se s ním zacházelo přísně. Aniž by se blíže vysvětlil, prohlásil, že nikdy neměl v úmyslu se od nás oddělit, a dal nám to formálně oznámit. Za několik dní jsem ho zastihl u Chamillarta, kterého jsem pravidelně navštěvoval každý den, kdy jsem byl v Paříži. La Feuillade mě tam požádal o rozhovor mezi čtyřma očima. Zamotal se do dlouhého vysvětlování, do zbytečných ujišťování a do nekonečných osobních poklon.

Přijal jsem to všechno za dobré; nakonec ho strach udržel s námi, ale po první platbě o tom už nechtěl ani slyšet a neviděli jsme ho ani na schůzích, ani při obcházení soudců, ani při jakémkoli kroku v tomto procesu. Tímto chováním si popudil ty, které ve skutečnosti opouštěl a kteří se ve společnosti nijak nekrotili; a společnost jim přizvukovala o člověku málo váženém a málo oblíbeném, protože zneužil své přízně a vlastní vinou o ni přišel a způsobil státu velkou škodu. Starou d’Antinovu nenávist neusmířil, natož aby si získal jeho pomoc, protože se neodvážil postavit se na jeho stranu, a dokonce i prostředník Lignerac byl shledán velmi směšným.

Vévodové, kteří se svých vévodství vzdali (démis), neměli způsobilost jednat, a tak nemohli než zůstat nečinní; duchovní pairové byli ponecháni jako soudci, ačkoli nám ti tři vévodové nabídli své připojení, a pan z Met ještě nebyl v situaci, aby mohl cokoli dělat. Vévoda z Noailles nikdy neodpověděl ani slovo maršálům z Boufflers a z Harcourtu, kteří mu o tom nejednou psali. Kardinál, jeho strýc, měl tehdy na práci docela jiné věci. Vévoda z Uzès si počínal úplně jinak: d’Antinovi otevřeně vzkázal, že jakožto jeho švagr, a tehdy v Languedocu, bude mlčet pod záminkou, že o ničem neví, ale že kdyby d’Antina napadlo dát ho obeslat, jak to zamýšlel udělat se všemi, aby je přinutil k výslovnému prohlášení, učiní své prohlášení proti němu; a d’Antin se pak vůči němu neodvážil jít dál. Pan z Elbeufu, který stál nad všemi pravidly slušného jednání, nebo spíš pod nimi, si v záležitosti pana z Luxembourgu počínal velmi nevyrovnaně a velmi jinak než jeho otec, který se vždy horlivě a v plné shodě s ostatními angažoval v této záležitosti i v podobných, které se za jeho doby naskytly a které se nedotýkaly nároků jeho rodu. Pan z Elbeufu jako jediný ze všech pairů svého rodu se nedal přijmout v parlamentu a nestyděl se podle se ucházet o přízeň tím, že se ústně prohlásil pro d’Antina. Vévoda z Chevreuse, kterého stále zdržovala jeho představa o starém Chevreuse a nová, přinejmenším stejně málo podložená, o Chaulnes, zůstal stranou, jako to udělal v záležitosti pana z Luxembourgu, a totéž dal udělat i mladému vévodovi z Luynes, svému vnukovi. Vévodové z Richelieu a z Rohanu, tak horliví proti panu z Luxembourgu, nepokládali za vhodné vstoupit do této záležitosti. Jejich počínání v oné věci ovšem bylo tak těžko snesitelné a jejich nynější vliv tak nepatrný, že jsme se snadno utěšili, že s nimi nemáme nic společného. Viděli jsme je při vyprávění o oné záležitosti. Pan z Rohanu se zprvu rozohnil a stěžoval si, že nebyl vyzván, jako byli někteří jiní, aby podepsal námitku hned zpočátku, a dával to za vinu mně. Pravda byla, že se to navrhovalo v Marly u maršála z Boufflers a že jeho výstřednosti mě přiměly, abych od toho při tomto prvním podepisování odradil. Dozvěděl jsem se o jeho stížnostech, řekl jsem své důvody, které se mu nelíbily, zůstal uražen a jen přihlížel, a my jsme na tom víc získali než ztratili. Pan z Fronsacu následoval pana z Richelieu, svého otce. Pan z Bouillonu, který se při procesu pana z Luxembourgu tak dokonale zesměšnil svou chimérou o starém Albretu a Château-Thierry, jež mu zabránila se k nám připojit, dal tušit tutéž výmluvu, aniž by se ji však odvážil vyslovit. Pochopili jsme, že v kritické situaci, do níž ho přivedl skandál kardinála z Bouillonu, počítal s tím, že bude potřebovat každého, a neodvažoval se popudit d’Antina, od jehož přízně mohl něco doufat i se něčeho obávat. Vévoda z Estrées, věrný krčmě a herně, tam v klidu vyčkával událostí, pokud o té záležitosti vůbec věděl. Pan Mazarin, nepřítomný a stále ve třetím nebi, se k věcem pozemským nesnížil. Vévoda z La Meilleraye, jeho syn, tak odlišného života i mravů, který však nikdy nevkročil ke dvoru, se postavil na d’Antinovu stranu, aniž sám věděl proč, a vysloužil si posměch. Vévoda z Duras, který od svého sňatku neznal nic jiného než Noaillesovy, tak spjaté s d’Antinem, se neodvážil vystoupit proti němu. Přilnul k hraběti z Toulouse a požádal, aby mohl sloužit v Katalánsku pod vévodou z Noailles, který ho dost nedůstojně poslal se zprávou o dobytí Girony. Byl s nimi v postavení přátel toho druhu, které člověk snáší, aby jich mohl zneužívat. To mě u muže jeho rodu, jeho hodnosti a tak blízkého paní ze Saint-Simon často rozčilovalo. Toto chování vůči d’Antinovi mě dopálilo natolik, že mi uklouzlo, že nic jiného nelze čekat od nosiče pláště pana hraběte z Toulouse a kurýra pana vévody z Noailles. Dozvěděli se to a byli z toho zdrceni. Vévoda z Châtillonu, navzdory kroku vévody z Luxembourgu, svého bratra, se vymlouval na svůj proces proti nám, aby do tohoto nevstoupil. Vévoda z Noirmoutiers otevřeněji prohlásil, že jelikož je slepý, bez dětí a bez naděje, že nějaké bude mít, nemá v tom žádný zájem. Přesto jsme se do těch pánů z naší strany důrazně opřeli, a oni se tím ocitli ve velkých rozpacích. Páni z Charostu a z Humières vedli záležitost s takovou soustavností a souhrou, že to bylo nesmírně užitečné a že si tím zasloužili veškerou vděčnost zúčastněných.

Zde by bylo místo vyložit d’Antinův nárok a důvody proti němu; bylo by to dlouhé a snad i nudné. Také by to příliš přerušilo sled látky. Toto vysvětlení se najde vhodněji mezi Doklady, stejně jako vysvětlení Matignonova nároku na vévodství Estouteville13. Matignon přišel o tento statek ve velkém procesu proti vévodkyni z Luynes, dědičce vévodkyně z Nemours. Pak jej zpětně koupil a vznesl nárok na hodnost. Sepsal jsem o tom memorandum, které jsem dal kancléři; na základě zprávy, kterou o tom podal králi, bylo povolení k pokračování odepřeno. V Dokladech se uvidí nesmyslnost podobných nároků. Připojil bych tam i to, co se týká nároku na Aiguillon, který není o nic lépe podložený; ale protože byl po této vládě přednesen parlamentu, navzdory odmítnutí zesnulého krále a ediktu o vévodstvích, o němž bude řeč, uspěl proces, který jsme z naší strany špatně hájili a o který se přimlouvala paní princezna de Conti, jež z něho veřejně udělala svou věc, ve prospěch Aiguillonu, stejně jako zhruba v téže době carevna uspěla s Kuronskem14, a to z týchž důvodů, které ani jedna, ani druhá nijak nezastíraly. Tištěná procesní pojednání, ač špatná, tedy dostatečně ukazují, oč šlo, abych jimi nemusel rozšiřovat Doklady.

Vše, co zbývá pro tuto chvíli dodat o d’Antinově záležitosti, je to, že naše společné a okázalé obcházení soudců proti němu ho velmi udivilo a že byl zcela vyveden z míry, pokud jde o královu stranickost, o níž dokázal obratně přesvědčit parlament. Maršálové z Boufflers a z Harcourtu o tom spolu mluvili s králem jako lidé jejich druhu, a tak dobře, že král nebyl nerad, že se z toho mohl vyvléci prohlášením naprosté nestrannosti. Prohlásil ji hned prvnímu prezidentovi s příkazem, aby ji jeho jménem vyřídil svému sboru. Páni z Charostu, z Humières a já jsme se postarali, abychom se ujistili o jejím provedení, když jsme zašli k prvnímu prezidentovi, který nám to potvrdil, a abychom získali naprostou jistotu od několika soudců, kteří nám potvrdili, že první prezident to sboru jménem krále oznámil jasně a určitě. Tak přesné prohlášení, tak odporující představám, které d’Antin vštípil parlamentu, a ještě mnohem víc, a jimiž naplnil veřejnost, která byla vzápětí informována o pravdě, velmi změnilo tvář záležitosti. Jména lidí v přízni, ve vysokých úřadech, vrchních velitelů armád, důvěrníků a lidí pověstných, která se ocitla mezi námi, převážila nad d’Antinem, jakmile se král tak jasně a tak hlasitě vyjádřil. Námitky nepřípustnosti (fins de non-recevoir) proti d’Antinovi velmi přidaly k věcné slabosti jeho nároků. Veřejnost upustila od názoru, který si udělala, že při oblíbence je při krále, a parlament začal shledávat, že má aspoň soudit při, a už ne jen osoby.

Kromě všech věcných důvodů se v Dokladech uvidí, že statek Épernon byl prodán Armenonvillovi; že d’Antin s ním dal prostřednictvím Monseigneura promluvit tak bez obalu, že mu jej Armenonville prodal zpět; že tento manévr byl zakryt všemi možnými úskoky, až k tomu, že od notářů vyzvedli oba originály obou kupních smluv a spálili je, protože prodej vévodství podle práva ruší a vévodství pak může přejít jen dědictvím na toho, kdo má k jeho hodnosti nejjasnější právo. To si chtěl d’Antin zajistit. Odhalení obou prodejů ho velmi překvapilo, jeho a ještě víc Armenonvilla, a oba je vyděsilo rozhodnutí, k němuž jsme dospěli a které jsme netajili, totiž že je dáme vzít pod přísahu. V Dokladech se dále najde, že listina o zřízení Épernonu obsahovala ustanovení, jímž z něho byl vyloučen každý neurozený, to znamená, že vzala-li si žena oprávněná hodnost zdědit neurozeného, nemohl tento neurozený ani jeho potomstvo v hodnosti nastoupit a hodnost tímto ustanovením zanikala. D’Antinův nárok pocházel od jeho babičky Christine Zametové, matky pana z Montespanu, která byla dcerou slavného Sébastiena Zameta, tak známého za Jindřicha IV., jenž se žertem nazýval pánem milionu sedmi set tisíc tolarů, což byla tehdy pro soukromou osobu obrovská částka. Tento bohatý finančník měl za manželku jednu Gothovou, sestru a tetu Rouillaců, jejichž matka byla sestrou slavného vévody z Épernonu a zemřela dříve, než se stal vévodou. Abychom se zde tedy drželi jen neurozenosti a vše ostatní odkázali do Dokladů, tito Zametové pocházeli z prostého lidu v Lucce, zbohatli bankovnictvím a nikdy se za nic jiného nevydávali. Napsal jsem tedy kardinálu Gualteriovi, aby prostřednictvím svých přátel a autoritou velkovévody, s nímž byl v důvěrném přátelství, dal vyhledat vše, co by mohlo právně prokázat tuto neurozenost, dal to ověřit Luckou republikou a poslal mi to.

Udrželi jsme to v tajnosti mezi čtyřmi či pěti z nás, ze strachu, aby se záměr neprozradil a aby jej d’Antin nezmařil prostřednictvím Torcyho nebo samotného krále, aniž by se při tom ukázal, a také proto, abychom měli potěšení mu tu bombu naservírovat znenadání uprostřed parlamentu. Věci nedošly až k rozsudku, jak se uvidí dále. Nyní je třeba tuto látku zakončit jedním zděšením vévody z Beauvilliers, které nebylo bez důvodu.

Postoupil své vévodství bratrovi, když ho ženil, a ten od té chvíle požíval postavení i poct, aniž by o tom kohokoli napadlo vůbec mluvit. Toho roku ho dal 22. ledna přijmout jako paira v parlamentu a chtěl být se svou rodinou při obřadu přítomen v lóži (lanterne)15. Když jsem toho rána vcházel do velké komory, s překvapením jsem zastihl vévodu z Beauvilliers, jak na mě čeká za dveřmi; jakmile jsem jimi prošel, vzal mě za ruku a odvedl do kouta. Tam mi řekl, že na mě netrpělivě čekal, v krajním znepokojení kvůli zprávě, která k němu dorazila teprve poté, co přišel do Justičního paláce, ale kterou mu zdvojnásobili z několika stran. Upozornili ho, že několik členů parlamentu, a dokonce i několik pairů, je rozhodnuto vystoupit proti přijetí jeho bratra, s odůvodněním, že vévodkyně z Beauvilliers může zemřít dříve než on, on se může znovu oženit a mít syna; že tento syn by podle práva vylučoval svého strýce, a přesto by byl sám vyloučen přijetím téhož strýce, jehož potomstvo si nárokovalo nástupnictví. Pan z Beauvilliers, velmi znepokojený námitkou, která se zdála přijatelná, se mě zeptal, co mu radím.

Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem mu řekl, že obřad, který začal příchodem pairů a který bude pokračovat příchodem princů krve a ostatních pairů, nelze odložit ani přerušit; že jsem o tom, co mi sděluje, neslyšel ani slovo; že jen stěží věřím, že by v tom bylo víc než nějaké plané řeči, a vůbec žádný záměr či přijaté rozhodnutí o budoucím a nahodilém případu, který není pravděpodobný a nikoho se nedotýká; že navíc zastavit přijetí v jeho přítomnosti, když je tím, čím je, a přijetí muže, který s královým souhlasem požívá postavení a poct své hodnosti, se mi zdá v době, v níž žijeme, velmi silným krokem, zvláště když k němu nikoho nepodněcuje žádný zájem. „Ale přesto, co dělat, když se to stane?“ přerušil mě vévoda velmi ustaraně. „Tohle,“ řekl jsem mu, „a ručím za úspěch; ale ještě jednou, neuvěřím, že se ozve jediný hlas, dokud ho neuslyším; jestliže se to však stane, budu velmi přesně počítat hlasy pro a proti, a myslím, že i v tom případě budou hlasy proti tak vzácné, že nebude stát za to je vyvracet; jestliže to přece jen bude nakonec nutné, počkám, až na mě přijde řada mluvit. Pak řeknu, že mě překvapuje, že by někdo ve sboru mohl dělat obtíže s přijetím toho, koho král tak veřejně uznal za schopného a hodného, když jemu i Vám povolil postoupit a přijmout vévodství, když mu dal požívat postavení a poct a když mu povolil dát se přijmout; že možný případ, který je základem vznesené námitky, je případ chimérický a za takový uznaný i králem, který by se byl zastavil u postoupení, kdyby mu přikládal sebemenší váhu, a že parlament nemá dávat najevo větší úzkostlivost při provedení, než jakou měl král při povolení; že konečně, aby se rozptýlily všechny pochybnosti, má soud ve svých rejstřících zcela obdobný příklad, ne co do příčiny, ale co do účinku, který jako by byl stvořen právě k tomu, aby sloužil za příklad a vzor toho, co by se mělo udělat, kdyby navrhovaný případ nastal. Že vévodkyně z Halluinu se provdala za nejstaršího syna prvního vévody z Épernonu, který byl jako vévoda a pair z Halluinu přijat v parlamentu; že po osmi letech se tito manželé rozešli, a protože neměli děti, dohodli se, že dají své manželství zrušit; že se pak vévodkyně z Halluinu znovu provdala za syna maršála ze Schombergu, později rovněž maršála Francie, který se z titulu tohoto manželství stal také vévodou z Halluinu a pairem Francie a byl v této hodnosti přijat v parlamentu, ačkoli si ji onen první manžel zachoval v celém rozsahu, protože postavení a pocty nabyté na základě titulů se neztrácejí; že u dvora, při obřadech, měl první manžel přednost před druhým; že v parlamentu, kde se mohl uznávat vždy jen jediný nositel titulu, zaujal místo ten z obou, kdo přišel první, a druhého, když přišel po něm, zastavil ve velké komoře první soudní sluha a řekl mu, že pan vévoda z Halluinu už zasedá, a ten se hned vrátil; že kdyby předvídaný případ nastal, věk strýce a synovce by byl příliš rozdílný, aby způsobil nějaké nesnáze; ale že konečně by jejich postup byl zcela upraven jak u dvora, tak v parlamentu příkladem obou vévodů z Halluinu; že pokud jde o nástupnictví, není pochyb, že syn strýce by nemohl být vévodou na újmu svého bratrance jednak podle znění zřizovací listiny, jednak proto, že nelze být vévodou, aniž člověk podle práva drží statek povýšený na vévodství, který by podle práva připadl onomu domnělému synovi, jehož narození by samo o sobě zvrátilo a zrušilo všechna otcova darování.“ Tento příklad, o kterém vévoda z Beauvilliers nevěděl, a myslím, že ani mnoho jiných, mu nesmírně ulehčil. Vrátil se do své lóže a já jsem se posadil na své místo.

Brzy poté, co jsem tam byl, jsem zpozoroval jakési pohyby, lidi, kteří spolu šeptali; a protože pairové, kteří přicházejí postupně, procházejí mezi těmi, kdo už sedí, aby zaujali místa podle svého pořadí, ocitl jsem se nejprve vedle vévodů z La Meilleraye a z Villeroy, kteří, zřejmě nabádáni několika lidmi, mi skutečně tu námitku předložili. Odmítl jsem ji jako směšnou; postrašil jsem je králem, kterého by chtěli poučovat, a nakonec jsem uvedl pány z Halluinu, což je přimělo nastražit uši. Nevím, zda se to mezitím, než začala zpráva, a během ní, šířilo po lavicích; ale ať je tomu jakkoli, neozval se ani jediný hlas. Vévoda ze Saint-Aignan byl přijat zcela obvyklým způsobem a pan z Beauvilliers odtamtud odešel velmi rád a velmi spokojen.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Ludvík Armand II. Bourbonský, princ de Conti (1695–1727), syn prince Františka Ludvíka de Conti († 1709) a Marie Terezie Bourbonské, dcery pana Prince.↩

  2. Vysvětlivka: Po smrti pana Prince (Jindřicha Julia Bourbonského, † 1709) vznikl o jeho dědictví spor mezi rodinou pana Vévody (po jeho smrti roku 1710 ji vedla paní Vévodkyně) a sestrami pana Vévody, princeznou de Conti a vévodkyní du Maine; pan du Maine stál při své manželce.↩

  3. Vysvětlivka: „Pan Vévoda“ je zde Ludvík IV. Jindřich Bourbonský (1692–1740), syn Ludvíka III. Bourbon-Condé, předchozího pana Vévody, který zemřel v březnu 1710, a paní Vévodkyně.↩

  4. Vysvětlivka: Goesbriant byl zetěm generálního kontrolora Desmaretse, který měl jako ministr financí na starosti i výplatu penzí.↩

  5. Vysvětlivka: Josef Klement Bavorský (1671–1723), bratr bavorského kurfiřta, kolínský arcibiskup a kurfiřt a zároveň lutyšský biskup. Ve válce o španělské dědictví stál jako jeho bratr na francouzské straně, přišel o své země a žil ve francouzském exilu, převážně ve Valenciennes.↩

  6. Vysvětlivka: Cadenas — ozdobná schránka s příborem, solničkou a ubrouskem, výsada panovníků a nejvyšších osob u stolu.↩

  7. Vysvětlivka: Trevírský arcibiskup a kurfiřt Jan Hugo z Orsbecku zemřel v lednu 1711; nastoupil po něm jeho koadjutor Karel Josef Lotrinský, bratr lotrinského vévody Leopolda. Koadjutorem v Mohuči byl Franz Ludwig Falcko-Neuburský, velmistr Řádu německých rytířů.↩

  8. Vysvětlivka: Karel XII. (1682–1718), švédský král od roku 1697. Po porážce u Poltavy (1709) uprchl na osmanské území a pobýval v Benderu na Dněstru, odkud se vrátil až roku 1714. Padl 11. prosince 1718 při obléhání norské pevnosti Fredriksten, zasažen v zákopech kulkou do hlavy; zůstal svobodný a bezdětný.↩

  9. Vysvětlivka: Rod Pas de Feuquières: markýz Antoine de Pas de Feuquières (1648–1711), generálporučík a autor známých vojenských Pamětí, a jeho bratr François de Pas, hrabě z Rebénacu (1649–1694), diplomat (vyslanec v Berlíně a v Madridu). Souvré je bratr Barbezieuxe, tedy syn Louvoise.↩

  10. Vysvětlivka: Bitva u Saint-Denis u Mons (14. srpna 1678), v níž Vilém Oranžský, pozdější anglický král Vilém III., napadl francouzské vojsko maršála z Luxembourgu, ačkoli francouzsko-nizozemský mír byl v Nijmegenu podepsán už 10. srpna.↩

  11. Vysvětlivka: Vévodství-pairii Épernon zřídil roku 1581 Jindřich III. pro svého oblíbence Jeana-Louise de Nogaret de La Valette, prvního vévodu z Épernonu; vymřela smrtí jeho syna Bernarda roku 1661. D’Antin odvozoval svůj nárok od sestry prvního vévody, jejímž potomkem byl přes rody Goth (Rouillac) a Zamet, a od práv, která převzal po slečně z Rouillacu.↩

  12. Vysvětlivka: Vévodové verifikovaní (ducs vérifiés) měli dědičné vévodství, jehož zřizovací listiny registroval (verifikoval) parlament, ale nebyli pairy Francie; na rozdíl od vévodů na breve se jejich titul dědil.↩

  13. Poznámka vydavatelů (edice 1856): „Viz Doklady o Épernonu a o Estouteville.“ (Poznámka Saint-Simonova.) — Dřívější vydavatelé tuto pasáž vypustili od slov „Toto vysvětlení“ až po „rozšiřovat Doklady“. Ediční poznámka: V předloze (Wikisource) je k této poznámce omylem připojen i Saint-Simonův odstavec „Kromě všech věcných důvodů…“; podle Boislislova vydání (t. XX, s. 301–304) patří do hlavního textu před slova „Udrželi jsme to v tajnosti“, kam jej v tomto vydání vracíme.↩

  14. Vysvětlivka: Ruská carevna Anna Ivanovna prosadila roku 1737 zvolení svého oblíbence Ernsta Johanna Birona kuronským vévodou.↩

  15. Vysvětlivka: Lanterne — lóže s mřížkou nebo zasklením ve velké komoře pařížského parlamentu, odkud mohly vybrané osoby sledovat zasedání, aniž by zasedaly mezi soudci.↩